Co týden dal

Pondělíhref 1. prosince: V sobotním rozhovoru pro Právo prohlásil Andrej Babiš, že nechce být prezidentem, protože není člověk, který by uměl dobře mluvit, je člověk, který pracuje a tvoří. Myslí si, že prezidentem by docela dobře mohl být pan Sobotka, dělal by to prý „celkem dobře“. On, Babiš, by zase dobře řídil většinovou koaliční vládu (že na rozdíl od Sobotky, to už neřekl). Tuto informaci asi nelze brát zcela vážně jako politický projekt. Jednak je do prezidentské volby ještě dlouho, a jednak napřed by se museli zbavit Zemana, k čemuž se Babiš zatím ani náhodou nechystá. Pan Babiš si spíš jen vytváří imige nežvanivého makačenka a dává najevo lehce pohrdavý odstup od svého premiéra. Myslím ostatně, že by byl docela rád obojím najednou: kdyby v příštích volbách dostalo ANO ústavní většinu, k čemuž má nyní nakročeno, dalo by se to jistě nějak zařídit.

Zemanův hlavní zahraničněpolitický poradce Kmoníček, který se teď tak trochu vypracoval na nového hradního Jakla, uvedl v ČT, že pokles popularity prezidenta „nenechává chladným“ (kdyby místo něho mluvil sám prezident, uvedl by daleko přesnější výraz, který by však televize musela „vypípnout“). „Budeme muset pravděpodobně některé kroky prezidenta mít lépe mediálně pokryty“. „Kroky“ zůstanou tedy stejné (prezidentovy kroky jsou vždycky OK), jen „mediální pokrytí“ se změní. Co to má znamenat?

ČT vystřihla prezidentu Zemanovi z projevu Bakalu: totiž z projevu na konferenci Hospodářské komory. Jmenoval ho v jedné řadě s Koženým, Kožený zůstal, Bakala vypadl. Zemanův mluvčí Ovčáček prohlásil, že ČT vyvolává 25 let po převratu ducha někdejšího normalizačního ředitele ČT Zelenky. Pan Ovčáček se měl informovat u pamětníků z řad redaktorů Haló novin, kde donedávna pracoval, byli by mu vysvětlili, co by se asi bylo stalo, kdyby se Zelenka pokusil cenzurovat Husáka.

Kdosi rozesílá systematicky na adresu různých našich papalášů balíčky s jedovatým práškem. Policie, jak se zdá, zatím tápe. Věc dostal na starost „protimafiánský útvar“ (ÚOOZ). Doufejme, že budou vytíženi a nezbude jim čas na razie na Úřadu vlády.

Martin Suda z Říčan organizuje další pochod na Hrad, který má navázat na úspěch demonstrace ze 17. listopadu (té se podle Babišovy MfD zúčastnilo 10-12 tisíc lidí, což je dost na to, aby se zaplnila Národní třída, ale číslo to není až tak omračující). Konat se má dnes. Věří, že se tentokrát už konečně podaří prezidenta svrhnout, a vsadil se, pro jistotu ovšem jen o malé pivo. Akce tohoto typu jsou naprosto nesmyslné a neúčinné. Nadělají nanejvýš něco kraválu, ale nic z nich nebude. Dostat Zemana od válu ústavní cestou bude nesmírně těžké, chce to spoustu opravdové, dlouhé, každodenní politické práce v situaci, kdy se česká politika vlastně zhroutila a chybí jí základní fungující mechanismy, které vyřvávání na facebooku a pak dejme tomu na náměstích nenahradí. A navíc, odstranění Zemana od válu by měl být důsledek nějaké dobře připravené politické reformy, protože jinak se na jeho místo dostane nějaký podobný typ. Nejde taky o prostou výměnu osob, ale o výměnu, resp. rekonstrukci celé politiky, o politickou organizaci a o program. Sama výměna Zemana žádný program není. Může dokonce stát na primitivním a špatném programu. Zeman je jen jedna součást našeho problému, sice v současné době nejhlučnější a nejviditelnější, ale zdaleka ne hlavní. Česká víra v revoluční prostředky je směšná a souvisí s tím, že jsme vlastně v nové době nikdy žádnou pořádnou, to znamená krutou a krvavou revoluci nezorganizovali ani nezažili - jenom samé operetní. Ostatně, revoluce není nic, oč by bylo třeba stát. Důležitější je politicky pracovat, a na to je každý líný. Je pozoruhodné, že ve veřejnosti, která se tak ráda dovolává Havlíčka a Masaryka, tohle dnes už vůbec nikdo neví.

Mezi českými křesťany se ve velké míře ujalo nové náboženství, havlismus. Havlisté jsou, jak to tak vypadá, něco jako křesťané, k (normálním) křesťanům se však mají podobně jako mormoni, jen jim chybí ještě dopsat k bibli těch pár knih navíc (myslím, že už na tom někdo pracuje). Jedním z čelných českých havlistů je Miloslav kardinál Vlk, viz rozhovor v sobotní Babišově MfD. To ale vůbec neznamená, že by nová herese, srovnatelná s husitským revolučním hnutím, tentokrát ovšem sametovým, nebyla rozšířená i českém protestantském prostředí, ba právě naopak. V rozhovoru pan kardinál tvrdí mj.: „Po pádu komunismu jsme se domnívali, že budeme s politiky spolupracovat na proměně společnosti, aby se do ní vracely demokratické a duchovní hodnoty. Chartisté pro ně měli smysl, jenže Václav Klaus slíbil lidem blahobyt. Říkal: Zavedeme kapitalismus a bude vám líp. A lidé se toho chytili.“ Vida, zde je základ něčeho, co se může stát „knihou Mormonovou“ nového náboženského hnutí. Hnutí má zjevně něco společného i se spiritismem (oblíbeným pojmem je „duchovno“, „duchovní hodnoty“). A má jak vidno nejen své proroky, ale i svého čerta. Václav Havel s duchovními ideály „nejenže nebyl vyslyšen, mnozí se mu ještě vysmívali (lotři na pravici i na levici, bd). Václav Havel to sice mohl hlásat, ale neměl moc to prosadit, protože u nás nemáme prezidentský systém. (smyslem funkce prezidenta je prosazovat duchovní ideály, bd). Zato Václav Klaus, tehdy jako předseda vlády, v zákulisí opakoval, že nesmíme připustit, aby byla církev ekonomicky a politicky silná“ (pak kardinál se jak vidno aspoň občas pohyboval v Klausově zákulisí, dále si dovoluji jen podotknout, že jeden nedokonalý předchůdce dnešních proroků havlismu tvrdil „moje království není z tohoto světa“ - opravdu nevím, proč by jakákoli církev musela být politicky silná, a ekonomicky silná musí být jen proto, aby mohla ve světě plnit své základní poslání, bd). Vzniká tu zjevně cosi, co by se podle výše zmíněného historického předchůdce mohlo jmenovat „Církev Pravdy a Lásky Svatých Posledních dnů“. Není nejmenšího důvodu, proč by nemohla svobodně působit, zjevně se v ní podaří poprvé po šesti stech letech rozbrojů spojit aspoň u nás v jedno katolíky a protestanty (aspoň do té doby, než tu báťuška Putin a jeho hoši znovu všechno nezplanýrují), jen bych prosil, aby pro reakčníky mého typu byla zbudován jakýsi výběh, nějaká sběrná církev tradičnějšího typu, v docela skrovných podmínkách: např. za turecké okupace Maďarska, tedy v době srovnatelné s dnešní druhou českou reformací, sice Matyášův chrám na Budíně přestavěli na mešitu, ale křesťanským církvím přenechali tamtéž jeden menší kostel ke společnému užívání. Na závěr bych chtěl jen zdůraznit: toto vyvádění českých křesťanů je směšné a neplodné. Nepotřebujeme dnes, v našem marasmu, náboženskou, ale politickou reformu. V tom pro nás není kdokoli, ani Václav Havel, ani Václav Klaus ani nikdo jiný žádným prorokem ani čertem, nýbrž jeden jako druhý zdrojem poučení, v něčem výzvou k následování, v jiném výzvou ke kritice. Člověk by k nim měl mít věcný, střízlivý a kritický přístup (i když, to připouštím, vzhledem k tomu co teď vyvádí Václav Klaus, je to zrovna v jeho případě nesmírně těžké).

Úterý 2. prosince: je hezké, když přes všechny revoluční změny poslední doby nalézá člověk v každodenním životě kolem sebe prvky kontinuity. O to se stará mj. anketa Zlatý slavík. Je příjemné cítit, že jsou tu jakési základní jistoty: Karel Gott je zlatým slavíkem už minimálně půlstoletí, Lucie Bílá čtvrtstoletí. Co, jaké kataklysma by se asi muselo stát, aby se něco změnilo i tady? Buďme tomu rádi. Ač se všechno kolem nás čím dále, tím rychleji mění, to základní je pořád na svém místě: tj. na tom, na němž to bylo za Antonína Novotného, i na tom, na němž to bylo za Václava Havla.

Premiér a předseda Sobotka si vybírá svého statutárního zástupce v ČSSD. Výběr je mezi dvěma kandidáty: jeden ho před časem zradil se Zemanem, druhý ho v téže době nejdřív zradil se Zemanem, ale vzápětí nato zradil i Zemana. Vybral si toho druhého. Výběrovým kritériím pana Sobotky moc nerozumím.

Andrej Babiš se vyjádřil v tom smyslu, že by byl v budoucnosti rád premiérem, nikoli prezidentem. Prezidentem by prý docela dobře mohl být Sobotka. Na to v ČSSD zuřivě zareagovali vesměs Zemanovi nohsledi: Foldyna, Tejc, Jandák (a Hamáček, který je cosi jako „neutrál“). Z jejich reakcí nepřímo plyne, že Babiš jako premiér by jim vůbec nevadil, vadil by jim Sobotka na místě prezidenta. Babiš ovšem Zemanovi ani trochu nedůvěřuje a dělá mu v současné době asi dobře, když mu někdo pomáhá držet Zemana zkrátka.

Miloš Zeman zjevně obešel české velvyslanectví na Ukrajině i ministerstvo zahraničí, a dohodl se s ministrem vnitra Chovancem o importu (zatím) několika desítek „krajanů“, jak se dnes říká, a to z Doněcké oblasti, kontrolované Rusy. Moc by mne zajímalo, jak vypadá etnická mapa někdejšího českého osídlení na Ukrajině. Volyň je oblast při hranicích Polska (každý si to může najít ve Wikipedii). V každém případě je to ovšem o fous věrohodnější, než kdyby byli dovezeni z podmoskevské oblasti nebo z Novosibirska. Taky doufám, že aspoň první várka přijede neozbrojena.

Středa 3. prosince: poslanci ANO se rozhodli podpořit původní vládní návrh úpravy platů ústavních činitelů, tj. zvýšení o 1 %. Původně ho kritizovali jako nedůstojný (což by se dalo pochopit). Závěr: podělali se a přistoupili na tu úplně nejpopulističtější variantu. Úspora je nezajímavá, jen se ustoupí davovým vášním. Z toho plyne, že jsou schopni úplně všeho.

Jak se dalo předpokládat, protizemanovské protesty vyznívají pomalu do ztracena. Mj. i obludně šeredné počasí přispělo k tomu, že pondělní pražské demonstrace se zúčastnilo mizivých tři sta lidí. Zeman z toho jistě vyvodí jediný představitelný závěr: může si dovolit úplně všechno. Tyto demonstrace se netýkají podstaty problému (podstata problému je přinejmenším Babiš + Zeman) a není za nimi žádný smysluplný program. Proto taky nemají vůbec žádný smysl.

Česká zahraniční politika je v pasti: EU tlačí na ČR, aby přijala až deset tisíc syrských emigrantů. Že z toho mají české úřady jakýsi děs, není úplně nepochopitelné. Chtějí proto naplnit „uprchlické kvóty“ z 95% lidmi z Ukrajiny, pokud možno z Doněcké a Luhanské oblasti (odkud je důvod utíkat), a to těmi s údajně „českými kořeny“. To není o nic lepší řešení, protože to otvírá vrata ruské infiltraci. Navíc imigrace bude, jak se zdá, řízena přímo z Hradu a ministerstva vnitra, zdrženlivější ministerstvo zahraničí je ze hry (Vy pařezy, vy měkoty, vy duby – to jste dopadli, a odneseme to s vámi bohužel i my). Problém je, že situaci na blízkém Východě Západ dlouhodobě nezvládá: podpořil pád autoritativních režimů (minimálně v případě Libye a Sýrie měl sotva jinou možnost), ale vůbec nepočítal s tím, že je třeba nahradit je něčím stabilním a schopným existence a že by pro to měl ve vlastním zájmu něco udělat. Takže se naplňuje scénář: svrhnou diktátora, k moci přijde buď někdo ještě horší (Islámský stát) nebo vůbec nikdo, a pak všichni utečou do Evropy. Rusové to pobaveně sledují. Dostaneme se za pár let, my hrdinní potomci husitů a průkopníci demokracie ve střední Evropě, tak daleko, že si kvůli vlastní prohnilosti a neschopnosti našich nynějších spojenců budeme vybírat mezi Islámským státem a Putinem? Putin nám hladkou imigraci z Doněcka zajistí ráz dva, a jistě nezůstane jen u těch 10 000.

Liberecký hejtman Půta rezignoval i na post předsedy Regionální rady Severovýchod. Zdá se, že jeho pád je neodvratný. Babiš se nějak dohodl s konkurencí.

Václav Žák zjevně cítí potřebu napravit pachuť z poměrně slušného článku, který jsme tu zmínili, a napsal tedy do Práva celostránkový nenávistný výlev o zločinech amerického imperialismu, který se plně vyrovná tomu, co se tisklo v novinách s nápadně podobným názvem v době, kdy mi bylo tak 16-18 let. Líčí spiknutí amerických „jestřábů“ a jejich českých nohsledů proti světovému míru a demokracii. Putina se zatím zastává jen na půl huby, a Havla si zatím do hordy amerických pomahačů a naháněčů netroufne zařadit expresis verbis, jen nepřímo a temnými náznaky. „Koncepce amerického unilateralismu“ kterou přejal, ovšem vznikla v hlavách moskevských propagandistů, a je jen otázka času, kdy se pan Žák osmělí a začne o Putinovi a Havlovi psát, jak se (v Moskvě) náleží.

„Odpůrci nesli Zemanovi stotisíckrát „ne““, zní titulek v Babišově MfD. Jde o internetovou petici za Zemanovo odvolání. Petice je to jen podle jména, protože neobsahuje vlastnoruční podpisy petentů, její právní závaznost je nulová. Typický virtuální protest, jaký v současné době nemá žádný smysl.

Luboš Palata napsal do Babišovy MfD článek, v němž neuvěřitelně leze do zadnice Polákům. Musím říci, že něco tak servilního už jsem dlouho nečetl. Doporučuji vaší pozornosti.

Čtvrtek 4. prosince: v Poslanecké sněmovně zuří urputná bitva o poslanecké platy. Je zvláštní, že tak nedůležitá, podružná, nicotná záležitost (navíc nejde o nijak závratnou částku ze státního rozpočtu) na sebe už tradičně upoutává pozornost, kterou si vůbec nezaslouží, a čím víc se prohlubuje marasmus české politiky, tím je ta pozornost větší. Svědčí to o poměrně velkém morálním úpadku české veřejnosti (intenzivní drzé strkání nosů do cizích kapes) i českých politiků (nechtějí moc tratit, ale taky nic riskovat případným nepopulárním rozhodnutím). Za pár let bude už veškeré jednání zákonodárných sborů soustředěno pouze na otázku vlastních platů. O všem ostatním bude na základě zmocňovacích dekretů rozhodovat Andrej Babiš.

Starosta Židlochovic Jan Vitula (TOP09) chtěl dát prezidentu Zemanovi při jeho návštěvě najevo svou zásadní distanci od jeho politiky a přivítal ho s plackou Václava Havla na klopě. Zeman se mu vysmál – Havel mu nevadí. A proč taky (vadil mu spíš Karel Schwarzenberg – jako bývalý konkurent v prezidentském klání). Havel nikomu nevadí. Mohou se ho dovolávat všichni, tak jako se v letech 1945-8 dovolávali všichni (tenkrát i komunisté) Masaryka a Beneše. Je to zvláštní. Ani Klaus by jistě Zemanovi nevadil, jsou spjati stále jakousi věčnou opoziční smlouvou. A Havel nevadí ani Babišovi. Nějak tu bolestně chybí někdo, kdo by těmhle lidem vadil. Možná se ten dotyčný bude muset teprve narodit. Chmurná vyhlídka.

Jiří Roškot (ruská lobby) píše v Právu, že Ukrajina není na členství v NATO připravena: dvojnásobně prý neplní podmínku, že adept členství má mít urovnané vztahy se sousedy. Ukrajina má za sousedy Rumunsko, Moldavsko („Podněstří“ právně neexistuje), Maďarsko, Slovensko, Polsko, Bělorusko a Rusko. Vztahy má se všemi urovnané, ovšem kromě Ruska, které ji přepadlo. A v této situaci si Putinovi lidé osobují právo rozhodovat o tom, kdo má patřit do NATO a kdo ne. Pan Roškot dále píše, a není důvod mu nevěřit, že NATO hodlá Ukrajině poskytnout politickou podporu a nezbraňovou pomoc. NATO se vůči Ukrajině chová jako Armáda spásy.

Článek sociálně demokratického politologa Lukáše Jelínka je zábavnější. Končí konstatováním: „Jsme národem velkých gest a stovek malých Havlů. Když ale jde do tuhého, zvolíme si Zemana nebo Babiše. Sebevědomá demokracie a fungující občanská společnost vypadají jinak.“ Sebevědomá demokracie a fungující občanská společnost by si podle Jelínka byly měly nejdřív místo Zemana zvolit Dienstbiera, a pak místo Babiše Sobotku. Nu, nestalo se, lídry má ČSSD moudré a atraktivní, selhali jako obvykle jejich voliči, tedy lid. Rozumbradové z Práva by si nejspíš měli podle známé básně B. Brechta zvolit nějaký jiný. Pravda je ta, že dobrodružná a nezodpovědná politika ČSSD a štvavá propaganda stranických lobbistů dokázala u nás sice před časem (ve spolupráci s iniciativami jako Vraťte nám stát, rekonstrukce státu atd.) úplně rozvrátit demokratické politické uspořádání, jen moci se chopili jiní, o hodně horší než ti, kteří byli svrženi. To je standardní konec většiny revolucí. Co z toho všeobecně plyne, popsal kdysi Karel Havlíček: „Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie. Kde není národ zachovalý a vzdělaný, tam jest marné svrhovati staré vlády, neboť zase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revoluce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody, a teprva potom jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády.“ A problém nemá přitom nikdy „lid“ , nýbrž jmenovitě ti z „národa“, kdo ho měli vzdělávat a politicky vést, při tom selhali, a teď z nich čiší alibismus, čehož je pan Jelínek klasickým dokladem.

Optimisticky naproti tomu vyznívá článek Michaela Brtnického tamtéž (v Právu). Zdá se, že vlna demokratizační tsunami posdtihnuvší blízkovýchodní země nedokázala úplně zpustošit Tunisko. (mimochodem, nepovedlo se taky obrátit v islamistické trosky Egypt, ovšem za cenu toho, že se tam drápkem uchytili Rusové). Západ, a zejména Obamova Amerika, však neuměla vůbec nijak pomoci zemím, kde se zhroutily autokratické režimy, počínaje už Irákem, k tomu, aby se v těchto zemích vytvořila nějaká stabilní forma vlády. Jakýsi americký indolent psal po pádu Saddáma Husajna o tom, že teď je zapotřebí, aby si Iráčané vybudovali demokracii podobně jako se to kdysi po Hitlerově pádu podařilo v Německu. Jak někdo může přijít s tak nesmírně idiotskou paralelou, jak může chtít na ubohých Iráčanech, aby projevili podobnou energii jako evropský národ s tisíciletou politickou kulturou a tradicí! Je to klasický příklad toho, co kdysi Masaryk nazýval „rozvášněnou logikou nešetřící dějin“, nechápu, proč v USA dějinami tolik opovrhují. Důsledky jsou strašidelné. Poté, co byly staré pořádky rozvráceny a žádné nové nebyly vytvořeny, stěhuje se deprivované obyvatelstvo těch zemí masově do Evropy (co mu ostatně jiného zbývá, jinak by umřeli; technicky je útěk v současné době proveditelný a Evropa se zbídačeným masám nedokáže bránit, má na jejich bídě podíl, nedokázala jim účinně pomoci, a nemá žádný ideový background k tomu, aby jim teď řekla: nelezte nám sem, kašleme na vás – a bylo by to taky nelidské). Část imigrantů (malá, jistě, ale problém to je a bude to problém čím dál tím větší) pak jezdí do svých bývalých vlastí a trénuje se tam v terorismu a hromadném vraždění, aby ho pak po návratu mohli účinněji provozovat i ve svém novém domově. Nám je ovšem hej, nic podobného nám nehrozí, místo toho nás jen zase schramstne Rusko.

Ukazuje se, že rozhodnutí premiéra Fica zavést na Slovensku dopravu vlakem zdarma, nebyl žádný ojedinělý výstřelek. Nyní je doplnil chmurnou věštbou, že na spadnutí je třetí světová válka: „Pravděpodobnost vojenského konfliktu je 70% (má to přesně spočítané, bd) a mluvím o velkém vojenském konfliktu“. Nemá jít o žádné regionální troškařství, ale o střetnutí mezi USA a Ruskem. Je třeba, aby se v Evropě našli mírotvorci, a vláda Slovenské republiky chce být mezi nimi. Moc by mne zajímalo, zda to někdo na Slovensku opravdu může brát vážně.

Pátek 5. prosince: Nejvyšší správní soud v Brně zamítl kárnou žalobu na státního zástupce, který údajně chybně posoudil případ, jejž měl na starosti, takže obžalovaní byli pak zproštěni obžaloby. Jako právní laik se NSS nedivím, mají trestně právní spory být řešeny tím způsobem, že když vyvázne obžalovaný, odnese to žalobce? Řekl bych, že by to byl jakýsi zpětný pokus zasáhnout do výkonu spravedlnosti a že by se to nemělo dělat. Což jistě neznamená, že si státní zástupci mohou dovolit úplně všechno.

Soudě podle agentury CVVM má česká společnost velmi deformovaný a oslabený smysl pro nebezpečí. Vinu na tom nepříznivém dojmu má ovšem sama agentura, která klade respondentům zavádějící a nesmyslné otázky, tj. předem definuje okruh hrozeb tak, že mezi nimi chybí znovuprobuzený ruský imperialismus. Takže to vypadá, jako by se lidé u nás nejvíc báli „organizovaného mezinárodního zločinu“. V malounko přeneseném slova smyslu je ovšem možné uvést, že ruský Drang nach Westen a ruská subverse na Ukrajině je vlastně taky formou mezinárodního organizovaného zločinu, muselo by se to ovšem v rámci toho průzkumu říci nahlas, tedy aspoň respondentům. Dovolil bych si odhadnout, že se tak nestalo. Pak není divu, že si lidé prostě vyberou jako nejreálnější jedno z nabízených osmi málo reálných nebezpečí (organizovaný mezinárodní zločin, teroristické skupiny či jednotlivci, radikální náboženská hnutí, uprchlíci, krajně pravicové skupiny, cizinci žijící v ČR, krajně levicové skupiny, cizí zpravodajské skupiny). Poněkud reálnější je hodnocení toho, která země představuje reálnou hrozbu pro ČR. Nás, co si myslíme, že je to Ruská federace, je ovšem mizivých 28% - přesto představujeme mezi dotazovanými relativně nejsilnější skupinu, těsně za námi je ovšem 21%, přesvědčených o tom, že pro ČR nepředstavuje reálnou hrozbu žádná země, a na třetím místě jsou ti, co se domnívají, že nás nejvíc ohrožuje Ukrajina (!). Těchto nebezpečných šílenců je mezi námi 14,9%. Údajům z průzkumu ovšem není třeba přikládat tu poslední vážnost – zároveň si totiž většina lidí myslí, že jim a jejich blízkým dvakrát moc nic, a tedy ani Rusko, nehrozí (67% proti 30% pesimistů). Česká společnost už je na tom o něco hůř (42% optimistů proti 53% pesimistů) a lidstvo je vysloveně ztraceno (34% optimistů).

Podle volebního modelu agentury Median pro volby do PS babišovci mírně ztratili, nicméně pořád s 23,5% bezpečně vedou, druzí jsou sociální demokraté (21%), třetí komunisté (14%). Následuje poražená reakce, k níž voliči neustále počítají i KDU-ČSL (nejsilnější z této skupiny, TOP09, má 10,5%). Žádný posun v tabulce tedy vlastně nenastal, situace je už přes rok setrvalá. V tom se všechny průzkumy vzácně shodují: Babiš suverénně vede a pořadí stran v tabulce se prakticky vůbec nemění.

V Poslanecké sněmovně zuří boj o to, zda snížit nebo nesnížit prezidentovi finance na zahraničí cesty. Navrhovatelé poukazují na to, že beztak dělá v zahraničí jenom ostudu a podrývá zahraniční politiku vlády. Skeptici namítají, že pak bude stejně tu problematickou část Zemanova cestování hradit Rusko. Proč ne, aspoň by se pak to, kdo pana Zemana platí, stalo zcela transparentním. Dnes se člověk může jen dohadovat. Snížení výdajů na prezidentské cestování chtěl původně navrhnout poslanec kDU-ČSL Gabal, neprošlo to přes klub strany: předseda Klubu Mihola řekl Babišovým LN, že by KDU-ČSL případně mohla podpořit podobný návrh opozičních poslanců, poněvadž „některé věci se z opozice navrhují snáz“. Jak krásná příležitost k udělení bobříka vyčůranosti za prosinec 2014, už dávno jsme žádného neudělili. Poslanec Stanjura zase prohlásil, že je tu příležitost pro silnou parlamentní podporu zahraniční politice vlády, „ta by si ale pro ni musela přijít“. Správná formulace by měla znít „ta by ovšem nějakou musela dělat“.

Jako přízrak Hamletova otce v Shakespearově tragédii se na dnešní komentářové dvojstránce Práva vyjímá příspěvek velvyslance ČR při NATO Šedivého. Pan velvyslanec tam plní jen povinnost loajálního státního úředníka (v tom je odjakživa zdatný), ale kontext se nám zatím posunul.

V Babišově MfD se Luděk Navara pochvalně zmiňuje o tom, že Ústavní soud nyní už pracuje na plný plyn, protože spolupráce mezi prezidentem a Senátem při jmenování soudců ÚS probíhá daleko lépe než v uplynulých letech. Jak málo stačí panu Navarovi ke spokojenosti! V minulosti spolupráce vázla, a z toho se poznalo, že pořád ještě aspoň trochu o něco jde.

ODS na Praze 10 (sídlo šedé eminence pražských Babišovců Radmily Kleslové) se nejprve ODS pokoušela spolupracovat s TOP09, ale TOP09 dala přednost koalici s Babišovci. ODS usoudila, že pokud chtějí ubránit to, co mají (slova právníka Choděry), musí se taky snažit, a podpořili ANO, aniž by se stali členy koalice (zjevně výměnou za posty ve výborech). Teď se prý uvažuje o zrušení místní organizace ODS na Praze 10. Je pozoruhodné, jak je demokratická opozice neschopná držet vůči „Novým pořádkům“ své notně podvrácené pozice. Opravdu Orwellův hostinec!

Sobota 6. prosince: spor o platy ústavních činitelů se nakonec vyřešil nejkopromisovatějším kompromisem: platy nevzrostou jen tak, aby se to vůbec nepoznalo, ale nevzrostou ani tak, aby se to nějak moc poznalo. Tento růstový trend má být zachován i do budoucna, jednou provždy. Vládní koalici nakonec pomohli s prohlasováním návrhu komunisté, ANO hlasovalo jen tak, aby nehrozilo, že propadne (devět poslanců pro). A je to, jak se zdá, největší výkon Poslanecké sněmovny za tento rok.

Lukáš Jelínek přišel v Právu s dosud nejoriginálnější definicí KSČM: „KSČM je nositelkou radikální politické alternativy“.

Právo přineslo podrobnou informaci Karoliny Brožové o „spouštěči“ protizemanovských protestů Martinu Přikrylovi. Cituji z něho: Na Facebooku „vytvořil událost“ Chci si s vámi promluvit, pane prezidente a napsal: „Přál bych si, abychom se 17. listopadu sešli na Národní třídě a ,vystavili‘ prezidentu republiky červenou kartu symbolizující vyloučení, odmítnutí. Sejdeme se na místě a budeme mlčky očekávat hlavu státu. Když přijde, odstartuje náš protest samotný příchod. Když nedorazí, odstartujeme ho sami. Na povel píšťalky zvednou účastníci demonstrace nad hlavu červenou kartu. Na velikosti nezáleží. Jde o jakoukoliv červenou kartu. Budete-li chtít doprovodit vyloučení pískotem na píšťalku, můžete.“ Nešlo tedy ani tolik o to, promluvit si s prezidentem, jako dát mu zahulit. Musím zdůraznit, že proti tomu nic nemám. Jsem přesvědčen, že nejde o to, vést s prezidentem dialog, ale legální a ústavně konformní formou ho dostat z úřadu, resp. Přispět k tomu, aby buď sám odešel (což je krajně nepravděpodobné), nebo byl úřadu zbaven. Přitom dnes nejde ani náhodou jen o to, nýbrž mimo jiné i o to. Chápat to jako rozhovor je poněkud nešťastné.

Stanislav Balík se ve svém komentáři v Babišových Lidových novinách zmiňuje mj. o tom, že Andrej Babiš požaduje, aby platy poslanců stanovila vláda, a to v závislosti na tom, jak rychle schvalují zákony. A píše: „Jestli někdo dosud pochyboval, že šéf ANO nepochopil základní principy parlamentní demokracie, nyní musí vidět, jak na tom je.“ Pan Babiš ve skutečnosti velmi dobře pochopil základní principy parlamentní demokracie a především velmi dobře ví, že parlamentní demokracie je něco, co zásadním způsobem brání autoritativnímu způsobu vlády – proto je jí třeba, dejme tomu, pořádně přistřihnout křidélka. A musí se to dělat tak, aby veřejnost příliš nereptala – tj. nereptala dříve, než až už bude pozdě.

Pondělí 8. prosince: prezident Zeman už nějakou dobu tahá kardinála Duku za nohu ohledně dvou staveb na Pražském hradě. Ty je ochotný církvi vydat, protože jsou to, pokud jde o vnitřek, ruiny a stát nemá na jejich opravu prachy, nehledě k tomu, že je vůbec k ničemu nepotřebuje. Pokud bude kardinál Duka tři dny pokorně na mraze klečet na třetím hradním nádvoří, velkoryse mu obě stavby vrátí, pokud slíbí, že je církev na své náklady zrestauruje, což bude nejspíš stát víc, než kdyby se zbořily a postavily znovu. Nebylo by lepší poradit panu prezidentovi slovníkem, který je mu srozumitelný a který sám rád používá, kam si má obě budovy strčit?

Bohuslavu Sobotkovi se podařil mistrovský kousek: protože hrozilo nebezpečí, že poslanecké platy na začátku příštího roku stoupnou o 26%, přiměl nejprve celou sněmovnu odleva doprava, aby se jako jeden muž shodla na kompromisním návrhu přesně na půl cesty mezi 0 a 26%, a když se to povedlo, odjel do USA, tam odtud celou dohodu odpálil, navrhl zářivě ctnostnou variantu, zvýšení o pouhá 3%, a sociální demokraté ji pak se skřípěním zubů a ve spolupráci s komunisty prosadili. Tento postup rozlítil dokonce i Andreje Babiše, který se zprvu sice chtěl profilovat ryze populisticky (žádné zvýšení), ale když se začalo zdát, že původní kompromis by mohl projít s podporou celé sněmovny, a bude tedy kryt, nechal se „uhovořit“. Teď si nepochybně právem, připadá jako napálený. Nevím, zda je premiérův postup uvážený, napálených a rozlícených je příliš mnoho, jeho postavení naopak slabé, a rozlícení a napálení mu to nepochybně dají při nejbližší možné příležitosti sežrat.

Jan Keller píše v sobotním Právu: „V obyčejných demokraciích to funguje tak, že někdo vyhraje volby a někdo jiný je poražen. Výsledek je respektován oběma tábory až do termínu voleb příštích.“ Přesně to byl princip opoziční smlouvy, pan Keller jistě už jen když slyší ten pojem, dostává psotník, a jeho výhrady jsou v tomto případě pochopitelné. Opozice má právo pokoušet se zákonným a legitimním způsobem dostat vládu od válu během celého volebního období.

V Právu vyšel mimořádně nenávistný protiamerický článek (po textu Václava Žáka už druhý), tentokrát z pera Václava Bělohradského. Tváří se sice, že mu nejde o Havla, ale jen o jeho nehodné nástupce z řad „pravicových havlistů“, ale ve skutečnosti je to frontální útok na politickou linii, kterou sám Havel po jistém počátečním váhání až do smrti prosazoval. Ta linie je správná a dnes je třeba ji držet, protože všechno jiné nemůže skončit jinak než návratem do restituovaného ruského samoděržaví, tedy do situace, kde si nás budou plést s Čečenskem docela právem. Tady vede ostrá dělící čára, je to vlastně spor o budoucí polohu železné opony, o to bude v příštích týdnech, měsících a letech nutné svést tvrdý zápas – doufejme, že jen politický. Přitom zápas o budoucí zahraničně politickou orientaci ČR není totožný se „zápasem o dědictví Václava Havla“, Václav Havel je jako všichni jiní kritizovatelný. Bylo by však nespravedlivé nevidět, že tady stál vší svou vahou na správné straně. To se o Žákovi a Bělohradském říci nedá. Bělohradský své teoretizování vydává za boj proti dezinterpretaci Václava Havla. V tom připomíná komunisty z let 1948 až dejme tomu 1949 k Masarykovi, ti také nejprve bojovali proti dezinterpretaci T. G. Masaryka zrádnou pravicí, ale nakonec jim přišlo jednodušší, když Masaryka rovnou zakážou. Jo a termín „oportunistický havlismus naší morální pravice“ je prostě kouzelný. Bylo by dobré jen zdůraznit, žen je to vlastně zároveň i „revizionismus“, pokus o falešný výklad posvátného odkazu. A budeme doma.

Dávno, dávno již tomu, co někdejší poslanec VV Babák dostal v jakémsi malostranském baru po papuli a přišel přitom o dva přední zuby. Městský soud nyní dospěl k závěru, že amatérský dentista, který v pěstním zápase zákrok na Babákovi provedl, nespáchal trestný čin ani přestupek, protože jen odvracel útok proti své tělesné integritě. Navíc pan Babák byl podle svědků arogantní, vulgární a choval se agresivně, cituji z Práva. Řízení trvalo skoro tři a půl roku a dentistovi původně hrozilo dva až osm let vězení. Jak je příjemné, když soudy občas soudí spravedlivě, tady to ovšem měly trošku zjednodušené tím, že pan Babák je už nefalšovaná politická mrtvola.

V soudním procese, který se odehrál těchto dnech v New Yorku, chtěla jakási organizace dosáhnout propuštění šimpanze jménem Tommy z klece, v níž ho drží jeho majitel, s odkazem na právní subjektivitu poškozeného. Soudce to odmítl s tím, že šimpanz nemůže mít právní subjektivitu, protože nemá žádné právní povinnosti a není právně odpovědný za své činy. Politická korektnost a multikulturalita tedy v USA neuspěla. Zatím.

České ministerstvo zahraničí připravuje novou doktrínu zahraniční politiky. Podle toho, co z ní v Babišových Lidových novinách cituje Kateřina Šafaříková, to bude opravdu dílo. Tak např. místo kapitoly o lidských právech obsahuje oddíl nazvaný „Lidská důstojnost“. Jde prý o zlepšování kvality života, základem jsou ovšem lidská práva, které má česká zahraniční politika nově podporovat „v podmínkách vzájemného respektu a dialogu“ a my máme svou transformační zkušenost nabízet zemím, „které o to projeví zájem“. Tedy lidská pravda ano, ale jen tenkrát, když nám to ti, co je porušují, dovolí. Pokud jde o Rusko, je to prý důležitý ekonomický a politický partner, který dokáže stabilizovat země východního partnerství – Ukrajinu, Gruzii, Moldavsko a další. Tedy to je opravdu strašné. Gruzii stabilizovali tím, že jí ukradli třetinu území, a teď totéž provozují z Ukrajinou. Nám neuzmou třetinu území, na to jsme moc malí. Nás sežerou celé. A na procesu se bude podílet naše ministerstvo zahraničí speciální doktrínou.

Babišův šéfkomentátor Kamberský v Lidových novinách rezonuje s havlismem a mluví o „slasti věčného nákupu“, jemuž se oddává ateistická česká společnost, a je proto třeba jí zatnout tipec omezením pracovní doby v supermarketech. Nemyslím, že by se dnes lidé oddávali slasti věčného nákupu, drtivá většina na to totiž nemá prachy. Drtivá většina lidí taky chodí dosud do obchodů nakupovat. „Konzum lze ovšem účinně omezit nejen zkrácením prodejní doby, ale hlavně všeobecnou bídou a lístkovým přídělem (jako dítě jsem něco podobného ještě stačil zažít). „Nové pořádky“ jsou jako stvořené pro to, aby se to zase povedlo. „Stát bez hodnot má sníženou naději na přežití.“ Co jsou to hodnoty? Jaké hodnoty? Je např. Bůh „hodnota“? „Hodnota“ je něco, co je atraktivní, hezounké, můžeme se tomu obdivovat a přitom na tom nijak nezávisíme a nemusíme tomu věřit. Něco jako morální luxus.

V rozhovoru pro Babišovy LN říká předseda Poslanecké sněmovny Hamáček docela na závěr, že by se ČSSD měla „v tom politickém souboji ... pokoušet přesvědčit občany, že je lepší důvěřovat tradiční politické straně, která dokáže prosazovat svůj volební program, jenž je dostatečně známý, než nějakým jednorázovým řešením na bázi ad hoc projektů některých úspěšných byznysmenů“. Že tím naráží na majitele listu, jemuž poskytuje rozhovor, je zjevné, i když ho nejmenuje (jak by mohl, je to koaliční partner sociálních demokratů, a beztak je to každému jasné). To je na jednu stranu trochu pravda (je zajímavé, jak je Babišův projekt podobný tomu někdejšímu Havlovu – hnutí ustavovaná ad hoc k nějakému konkrétnímu účelu, v jejichž čele stojí „osobnosti“; jak by ne, je to ve skutečnosti nejúčinnější prostředek k manipulaci veřejností, jen to Babiš umí nesrovnatelně lépe), na druhou stranu pana Babiše dosti děsivě podceňuje – opravdu věří, že jde jen o chvilkovou, náhodnou improvizaci a ne o cílený pokus zmocnit se celého státu? Respektive, že počáteční improvizace nakonec nevyústila v tento poměrně promyšlený a poměrně úspěšný projekt?

Úterý 9. prosince: agentura TNS Aisa, která poměrně často provádí průzkumy veřejného mínění pro ČT, vypracovala pro ni tentokrát volební model pro listopad. Podle něho vede ANO s 33,5%: pohoršilo si sice proti říjnu o 1,5%, ale jeho náskok před ostatními stranami je drtivý, v PS by obsadilo 86 mandátů a mělo by být tak trochu na dohled absolutní většinu. Podstatné je, že ostatní strany jsou o třídu níž: ČSSD má 17 %, třetí TOP09 10%, KSČM, ODS a KDU-ČSL jsou pod 10%, nikdo jiný by se do PS nedostal. Proti loňským volbám ANO nabobtnalo o 16,5%, lidovci získali nepatrných 0,5%, všechny ostatní strany tratily. Pokud na tom něco je a půjde-li to takhle dál, stanou se ostatní strany vzhledem k novému bobhtnajícímu Občanskému fóru Andreje Babiše zbytečnými.

Miroslav Kalousek prohlásil na výjezdním zasedání TOP09 v Jánských lázních, že strana neustoupí z boje proti autokratickému způsobu vládnutí a nepoleví v kritice Babišova ANO. Zmínil se i o tom, že „část médií není svobodná“. Problém je ale větší, politický systém se fakticky zhroutil, strany, a zejména ty opoziční a zejména TOP09a zejména Miroslav Kalousek mají u veřejnosti minimální kredibilitu a nesvobodná není část médií, ale v podstatě celá mediální scéna: připomíná močál, z něhož se tu a tam vynoří ruka tonoucího nebo se ozve zoufalé volání o pomoc. Neříkám, že je to tak správně a zaslouženě, jen že to tak je: velká korupční revoluce, jako všechny revoluce, nevede nakonec k posílení víry v lidi a programy, ale k naprostému cynismu. Zatímco za totéče bylo nepsaným krédem politické verchušky, že každého lze zastrašit nebo, když to jinak nepůjde, zkorumpovat, nepsaným programem uskupení jako ANO je naopak, že každého lze zkorumpovat nebo, když to jinak nepůjde, zastrašit. Jistě, TOP09 by mohla získat zpátky svou důvěryhodnost: např. tenkrát, až ji zakážou a její vedoucí představitele zavřou. To už ovšem bude pozdě.

V této souvislosti je ztráta kredibility prezidenta Zemana daleko méně zajímavá, než by se mohlo na první pohled zdát. Miloš Zeman je prügelknabe, politický klaun, který svými eskapádami odvádí pozornost od systémových změn a od Andreje Babiše. Jaký smysl má, že by ho teď volilo jen 41% lidí, když on teď čtyři roky žádné volby nepotřebuje, je čtyři roky prakticky nesesaditelný a není vlastně schopen dělat nic jiného než ostudu, což ovšem zvládá s daleko větší bravurou než jeho dva předchůdci v úřadě. Z toho hlediska i demonstrace proti Zemanovi mají menší váhu, než by se na první pohled zdálo.

Jan Keller kritizuje v Právu organizátora protizemanovských protestů ze 17. listopadu Martina Přikryla: „Pokud by chtěl brát Martin Přikryl své pocity aspoň trochu vážně, musel by dokázat, že pracující v levicově orientovaných regionech, tedy třeba horníci a hutníci na severu Moravy, mají k práci méně profesionální vztah než řekněme pravicově orientovaní členové reklamních agentur, jako je on.“ No uznejte, to je přece úplně absurdní tvrdit, že horníci a hutníci na severu Moravy mají méně profesionální vztah k práci než „členové“ reklamních agentur, nota bene pravicově orientovaní. Před listopadem 1989, kdy ani náhodou nebylo vše špatné, by ho za to dokonce možná zavřeli.

Lukáš Jelínek opět spustil nabádavě škemravý tón, který moc rád poslouchám, zejména po tom, na co jsem od něho byl zvyklý v letech 2012 – 2013, když vrcholila Velká protikorupční revoluce. Naříká si nad Babišem, jemuž tenkrát spolu s mnoha jinými asi nevědomky, ale zato velmi účinně pomáhal k moci: „Jedinou efektivní reakcí tradičních stran, zejména ČSSD, může být jednotný postup jejich členů, opřený o programovou stmelenost a lidské porozumění.“ Tak lidského porozumění se vám najednou zachtělo, holoubku? Je mi líto, pokud jde o společný postup, o tom jsem psal počínaje rokem 2013, v době, kdy byl ještě čas, a založil jsem za účelem prosazení té myšlenky dokonce cosi jako spolek, ze zoufalství, protože ke spolkové činnosti nemám moc vloh. Všichni na to tehdy, řečeno s panem prezidentem Zemanem, srali. Zato teď, když už je očividně pozdě, se najednou můžou přetrhnout, a nejdivočejší mediální jestřábi poletují s olivovými větvičkami v zobáčku. Je na to směšný pohled.

Podle toho, co píší v Babišově MfD, dopadl průzkum TNS AINSA ohledně Zemanovy popularity tak, že dnes by dalo v prezidentské volbě 59% lidí hlas Schwarzenbergovi, kdežto Zemanovi jen 41%. Nevím, jaký má smysl takovéhle poměřování, volba už byla, teď je prezidentem Zeman, Schwarzenberg nikam nekandiduje, a jediná otázka, která má smysl, zní: je Zeman člověk na svém místě, nebo ne? Tj. chovali jsme se před rokem a půl v prezidentské volbě jako nezodpovědní hlupáci, nebo ne? Změnit bychom se do budoucna měli my voliči, Zeman už se nezmění.

Přestože se už dávno necítíme patřit k německému kulturnímu okruhu (v tom nejobecnějším slova smyslu), vykazuje česká a německá veřejnost a politika jakási rezidua podobných postojů a reakcí. Např. i v Německu dnes existuje rusofilní fronta (nenazírejme minulost jen skrze druhou světovou válkou, předtím si Prušáci a carové docela dobře rozuměli a koneckonců hlavním inspirátorem našeho slavjanofiství byl Johann Gottfried Herder). Není ovšem tak silná jako u nás: hlásí se k ní osoby tak vykřičené jako exkancléř Schröder a Antje Vollmerová, ale také bývalý spolkový prezident Herzog. „Šedesát osobností německé politiky, kultury a byznysu se přimlouvají za vstřícnější dialog Berlína s Ruskem“, jak poněkud servilně referují včerejší Babišovy Lidové noviny. Němcům je ovšem hej, těm vůbec nehrozí, že by je Rusové mohli sežrat, mohou si tenhle luxus dovolit.

Středa 10. prosince: vláda odmítla poměrně výstřední návrh evropské směrnice na zavedení kvót pro ženy i muže v obsazení dozorčích a správních rad velkých firem. Paní Jourová se pokouší vysvětlit smysl opatření: „Ukázalo se, že kombinace mužů a žen má velký přínos. Ty dva světy je potřeba propojovat.“ Paní Jourová má pravdu, v některých oblastech života se propojování vysloveně osvědčilo. Například v manželství.

ODS rozjela velkou čistku v dalších dvou pražských obvodech, v Praze 10 a Praze 11, a navrhla zrušit tam stranické organizace. V Praze 10 např. ODS před časem podpořila vykřičenou starostku Kleslovou (ANO). Tímhle způsobem je jistě možné očistit pražskou organizaci od rozsáhlé a profláknuté lobbistické sítě. Je jen otázka, nezbaví-li tak očišťovači nakonec Prahu ODS, protože polistopadové politické strany obecně, a ODS zvlášť, byly vlastně jen velké vlivové agentury, v nichž se tu a tam angažoval taky nějaký hejl, který to myslil dobře a chtěl být jenom členem. Bylo by dobré nějak ukázat, že se tohle změnilo a jak se to změnilo, a čištění tohoto typu může být jen jednou součástí důkazu. Politické strany by měly stát na členstvu. Naše polistopadové tuhle zásadu nikdy nectily, což zrovna u ODS, která vznikla z Občanského fóra, jež nemělo členy vůbec žádné, ostatně nepřekvapí.

Jiří Pehe v Právu píše: „Dnes se ukazuje, že měl Havel pravdu, když nakonec překonal svoji nechuť k k vojenským aliancím a Česko pomohl zakotvit v NATO, v němž vůdčí úlohu hrají USA. Když už si jako malá země musíme vybírat mezi falešnými sebeobrazy těch velkých, je pro nás ten americký o poznání přijatelnější než ku příkladu ten ruský.“ Vybíráme si tedy menší zlo? To je dost defenzivní vysvětlování.

Andrej Babiš si hledá místopředsedy pro svoje ANO. O funkci by prý velmi stál exkomentátor Martin Komárek, zato Babiš by, jak se zdál, nestál o pana Komárka. Zdá se, že pan Komárek se pro kariéru ve firmě příliš nehodí. Hnutí teď nemá žádné místopředsedy, protože pan Babiš je zjevně k ničemo nepotřebuje. Hodil by se mu nejspíš nějaký dekorativní (manažera si dělá sám), a nejspolehlivější pro tuto funkci se jeví být Martin Stropnický, který se v podobné roli osvědčil už na ministerstvu obrany. Ostatně, neměl by místopředseda ANO nosit nějakou uniformu?

Luděk Navara se v Babišově Mladé frontě dnes zabývá otázkou účtování s minulostí všeobecně a s tou komunistickou zvlášť. Byli, nebo nebyli jsme příliš sametoví k poraženým komunistům? Přitom se dotkl i „sudetoněmeckého problému“ („České dějiny jsou pozoruhodně nevypočitatelné. Jednou nesmírně kruté – jako po druhé světové válce, kdy jsme vyhnali tři miliony Němců a mnoho z nich jaksi cestou...zabili. A okradli, což už je trapná maličkost.“) problém je, že tyhle věci už dnes nejsou bezprostředně aktuální: debatu o obojím jsme už během těch 25 let svobody vedli a beznadějně prohráli. V obou případech jsem stál na poražené straně. To není ani trochu důvod, abych své názory měnil, ale zároveň je třeba to vzít tak, že jsem patřil k poraženým. Vítězné stanovisko znělo, „že zase až o tolik nešlo a nic by se nemělo přehánět“. Podobně dnes, v době nástupu autokracie a oligarchie, zní většinové a vítězné stanovisko (Respekt, Erik Tabery a spol.), že zase až tak o moc nejde, nic se nemá přehánět, máme standardní demokracii, tak co. Jedno s druhým nějak souvisí, zejména problematičnost polistopadového „sametu“ s dnešním marasmem, a problematičnost „sametu“ má smysl jen, když ji chápeme z hlediska dnešního marasmu (z „plnosti přítomné“, jak říkal Masaryk). Jenže to v babišovinách samozřejmě nejde, nebo přesněji řečeno jednak důsledně nejde, a i kdyby šlo, nemá to smysl.

Babišovy Lidové noviny se chlubí počtem prodaných výtisků. Stoupá, za říjen dosáhl skoro 40 000 výtisků. Tedy to je děsné, ještě tak před deseti lety by to nestačilo ani na prosperující týdeník.

Čtvrtek 11. prosince: Francouzský premiér Manuel Valls se pokusil uspořádat cosi jako melancholickou vzpomínku na někdejší gesto prezidenta Mitteranda z roku 1988, a při své návštěvě v Praze pozval na snídani čtyři žijící české účastníky setkání. Dostavili se jen dva, Petr Uhl a Karel Srp (Václav Malý a Miloš Hájek se omluvili). Petr Uhl je prominentní publicista, dlouholetý redaktor a komentátor postkomunistického Práva, Karel Srp blízký přítel a stoupenec prezidenta Zemana. Navíc se zúčastnili český premiér, v zastoupení zesnulého Václava jeho druhá choť Dagmar, v době prvního setkání velmi populární česká herečka, která měla tehdy k disentu poměrně daleko. Z někdejších disidentů dorazil ještě polistopadový senátor, premiér, předseda a místopředseda Senátu (nezapomněl jsem na něco?) Petr Pithart, někdejší polistopadový místopředseda SN FS ČSFR a ministr Jan Sokol, stávající ministr a senátor Jiří Dienstbier (rovněž v zastoupení svého otce) a ombudsmanka Anna Šabatová. Jak vidno, šlo tentokrát o trochu jiný žánr, spíše o něco jako setkání papalášů. Proč ne, i toho je zapotřebí, zvlášť když se melancholicky vzpomíná.

V době před vánoci se zjevně komusi zatím blíže neurčenému podařilo zorganizovat a uskutečnit velmi úspěšnou a spektakulární několikanásobnou hromadnou explozi munice v jednom skladovém zbrojním areálu na Zlínsku. Obyvatelstvo lokality žije kvůli tomu už několik týdnů ve stavu neustálé bojové pohotovosti a permanentní evakuace. Těsně opřed vánoci to musí být docela chuťovka. V pátek kvůli tomu proběhne mimořádná schůze Poslanecké sněmovny. Něco podobného se myslím zrádné pravici za celou dobu její hrůzovlády nepovedlo, dá se ovšem jistě přesvědčivě dovodit, že i za tuhle pohromu může. Pozoruhodná je podrobná informovanost ministra Babiše o všem, co se v areálu šustne. Firma Imex, která s explodovavším objektem souvisí (nepamatuji se už, zda tak, že jí přímo patří, nebo jí jen patřil materiál, co vyletěl do vzduchu) chce kvůli tomu ministra žalovat. Má už pan ministr vlastní široce založenou informační síť, nebo už v plném rozsahu využívá tu stávající, státní? Nebo jedno s druhým?

Hrad upřesnil své obvinění vůči skupině, co vyvěsila na Svatovítské katedrále nápis „Zde sídlí Putinova loutka“. Podle mluvčího Ovčáčka nešlo jen o zcela nesmyslné tvrzení, ale o znesvěcení symbolu české státnosti politickou agitací. Tedy nejen zneužití (viz včera), ale přímo znesvěcení. Hezký pojem je také zneuctění: tím by se protest dostal do souvislosti se sexuálním násilím a bylo byx jednodušší ho kriminalizovat.

Antonín Rašek se v Právu vyslovil proti dodávkám zbraní Ukrajině: „Začít vyzbrojovat ukrajinskou armádu je riziko, není dostatečně stabilizovaná, stejně jako celá země.“ Rusové ovšem své lidi v Donbase vyzbrojovat smějí, jejich lidé jsou totiž dostatečně stabilizovaní.

Premiér Sobotka se včera sešel s prezidentem Zemanem, chtěl w ním prý sladit noty v zahraniční politice. Naproti tomu Hrad (a taky ministerstvo zahraničí, které si Zeman předem prozíravě zpacifikoval, tvrdí, že noty jsou už sladěny dokonale. Dokáží premiér a prezident sladit noty aspoň natolik, aby se shodli, zda mají noty sladěné nebo ne? Nakonec se prý dohodli na pravidelných konzultacích o zahraniční politice, jichž se budou účastnit prezident, premiér, ministr zahraničí a obrany a předsedové obou komor parlamentu. Budou se konat třikrát do roka. I kdyby všichni ostatní účastníci byli v úplné shodě a vždycky se předem na prezidenta domluvili, je naprosto nepředstavitelné, že by ho dokázali udržet na řetěze.

V té souvislosti mne zaujala jedna věc: na několika náhodných televizních záběrech na prezidenta si nelze nevšimnout jedné věci: ten člověk už sotva chodí. Neříkám to ze zlomyslnosti, konec konců je to taky můj bližní. Ale zdravotní stav nejvyššího ústavního činitele by nemusel zase být až tak velké státní tajemství jako za totáče. Je to důležitá politická informace. Andrej Babiš, člověk zpravidla výtečně informovaný (má na to lidi), před pár dny poněkud překvapivě a mimo souvislosti prohlásil, že ani trochu, ani náhodou nechce být prezidentem. To je jednak trochu mimo kontext tenkrát, pokud další prezidentská volba bude určitě až za tři a půl roku, a jednak: důležitou, ne-li základní součástí soustředěného úsilí o prezidentský úřad je průběžné ujišťování všech o tom, že dotyčnému o něco podobného ani trochu nejde a nechal by se umluvit jen tenkrát, pokud by se stal obětí hromadného znásilnění ze strany bezhlavě zamilované veřejnosti. Miloš Zeman o tom své spoluobčany ujišťoval po celých deset let, co se na úřad třásl jako bernardýn na jitrnici, a nakonec uspěl. Taky není třeba brát příliš vážně na první pohled věcné důvody Andreje Babiše (prezident nemá žádné velké pravomoci). Stačí pár malých změn ústavy, a všechno bude jinak. Můžeme se tedy dočkat toho, že v nepříliš blízké budoucnosti budou titíž lidé, v kteří před rokem a půl vynášeli Moranu - Klause, oslavovat vynášení Morany - Zemana, a pro samé nadšení si nevšimnou, že to jde pořád od špatného k horšímu.

Svět se otřásá zprávami o tom, jak CIA v minulosti mučila zajaté teroristy. Dovedu si představit situaci (dosti zoufalou, jistě), kdy zpravodajské službě nezbývá než sáhnout k podobným metodám. Předpokládá to ovšem takový stupeň ohrožení národní bezpečnosti, že opozice nebude jen tak beze všeho ochotná to při nejbližší příležitosti na své politické konkurenty vytáhnout. I to je sice představitelné, ale, jak se zdá, ne dnes a v USA.

Visegrádská spolupráce funguje, soudě podle toho, co napsal včera do Babišovy MfD Luboš Palata, tak napůl. Všechny čtyři země jsou dnes schopny domluvit se na tom, jak budou společně ždímat Brusel, ne však na společném postoji vůči Moskvě ve věci Ukrajiny (Poláci musí čelit společné frontě ČR – Slovensko – Maďarsko). Je zajímavé sledovat, kudy naším regionem zrovna vede virtuální železná opona mezi Západem a Ruskem, která se velmi snadno může z ničeho nic změnit ve skutečnou.

Pátek 12. prosince: Sněmovnou prošel bez velkých problémů ve třetím čtení státní rozpočet. Pro bylo 106 poslanců, komunisté se zdrželi, proti demokratická opozice a Úsvit. Při nynějším rozložení sil ve Sněmovně je schvalování rozpočtu daleko menší problém než poslanecké platy. Jediným problémem jsou poslanecké platy.

Komunikace prezidenta s premiérem probíhá na tom základě, že prezident zavile a systematicky dělá vládě, premiérovi a České republice ostudu, kdežto premiér „ho za to nekárá“, ale „ladí s ním noty“. O účinnosti tohoto způsobu komunikace lze mít vážné pochyby, bohužel zároveň je nepředstavitelné, jaký způsob komunikace by mohl být účinný. A to, že se na setkáních budou podílet ještě ministři obrany a zahraničí a předsedové obou parlamentních komor, v lepším případě nebude k ničemu, v horším to ještě zvětší zmatek a vřavu.

Ředitel rozhlasu se sešel s prezidentem ohledně způsobu nahrávání Hovorů z Lán. Rada Českého rozhlasu ho k tomu, pokud tomu rozumím, přiměla svými výhradami k poslednímu dílu pořadu. Závěr setkání byl, že prezident odmítl jak předtáčení, tak časové zpožďování pořadu, které by umožnilo vyházet z vysílání všechny kundy – považoval by to za cenzuru. Ředitel s ním souhlasil tak horlivě, že to vypadalo, že s ním souhlasí ještě dříve, než to Zeman řekl. Je to výrazné rozšíření svobody slova, aspoň pro prezidenta. Vida, k čemu je dobrá přímá prezidentská volba!

Lukáš Jelínek udílí v Právu opět dobře míněné politologické rady zrádné pravici: „Přestože Zeman popuzuje přes polovinu občanů, součet preferencí TOP 09 a ODS se tomuto číslu nerovná. Pro mnohé prostě konzervativci alternativou nejsou. I oni společnost štěpí.

Dokud jim nedojde, že protivahou Babiše musí být věcná politika a protivahou Zemana čiperná osobnost šířící pozitivní vibrace, jsou ztraceni a nepomohou jim ani eventuální námluvy mezi TOP 09 a ODS.“ To by mne zajímalo, kde mají sehnat čipernou osobnost šířící pozitivní vibrace. Chce snad pan Jelínek tvrdit, že ČSSSD někoho takového má? Třeba Bohuslava Sobotku?

Komentářové stránky Práva nyní zaplňují polemické klády, v nichž spolu zápolí Václav Žák, Jiří Pehe a Václav Bělohradský. Jiří Pehe tam zaujímá pozici socialisty s lidskou tváří, tedy řečeno s Václavem Havlem zahajovače. Jeho pozice je slabá jako pozice všech, kteří chtějí ve špatné společnosti prosadit něco trochu dobrého a přitom se s tou špatnou společností moc nerozhádat. Debaty tohoto typu nemají absolutně žádný smysl, stejně jako je neměly debaty mezi „progresisty“ a „konzervativci“ uvnitř KSČ v šedesátých letech. Nemá myslím moc velký smysl to ani číst.

Petr Zídek se v Babišových LN ohrazuje proti tomu, že v náčrtu nové zahraničněpolitické koncepce ČR se hovoří jako o „hodnotovém zdroji“ dnešní politiky mj. o „reformních komunistech“. A upozorňuje na to, že pokud měli v roce 1968, v době největší volnosti a svobody, jaké se předlistopadový režim dopracoval, reformní komunisté nějakou představu o vlastní zahraniční politice, tajili ji tak pečlivé, že o ní dnes nikdo neví. Tehdejší režim se naopak úzkostlivě snažil dodržovat do slova a do písmene loajalitu moskevské metropoli. A stejně to „reformním komunistům“ nakonec vůbec nepomohlo. Do slova a do písmene platí: „Zahraniční politika reformních komunistů opakovala hlavní chybu zahraniční politiky Edvarda Beneše a Jana Masaryka z let 1945–1948. Ta vycházela z iluzivní premisy, že pokud budeme v zahraniční politice ve všem otrocky sledovat sovětský kurz, nechá nám Kreml nějaký prostor, abychom se doma zařídili podle svého.“

Sobota 13. prosince: Podle toho co píší v dnešním Právu, zavládlo v ČSSD opravdové zděšení z energického nástupu Andreje Babiše a z defenzivního postoje vedení sociálních demokratů. Už to nemá účelový charakter (způsob, jak poškodit Sobotku a přihlásit se k Zemanovi), ale je za tím prostě jen vědomí, že straně teče do bot. Trochu legrační je, že formulace zní „Mnozí říkají, že by se ČSSD měla prosazovat víc silově“ a přišel s ní náš starý dobrý známý, totiž „poslanec, který si nepřál být jmenován“. Kritika je neadresná hned ve dvojím smyslu – není jasné, na koho jmenovitě míří, a zároveň není jasné, kdo je pod ní podepsán. Jasné je jen, že zní.

„Už mne to nebaví, ta naše koalice vůbec nefunguje, nechápu to, když máme podle koaliční smlouvy dohodu, že v obou komorách mají koaliční poslanci a senátoři hlasovat pro návrhy ministrů,“ prohlásil Andrej Babiš. Ve skutečnosti je v každém rozhodování vždycky jisté napětí mezi tím, co prosazuje koalice, a tím, co podporují poslanci, kteří jsou vázáni hlasovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a když svědomí velí, mohou se na ministerský návrh vykašlat. Jen je třeba dodat, že pokud se napětí stane příliš neúnosným, měla by vláda skončit (jedna možná cesta: ANO vystoupí z koalice). To je možné např. tenkrát, když preference strany budou dost veliké a když jim sama strana (a její nejvyšší vedení) bude opravdu dost věřit.

V Praze se sešli na pozvání Miloše Zemana prezidenti středoevropských zemí: Zeman zjevně usiluje o reformu Visegrádu v tom smyslu, aby v něm Polsko, které ne rozdíl od něho zastává realistickou politiku vůči Rusku, bylo co nejvíc oslabeno. Proto přizval ještě prezidenty Rakouska a Slovinska. Schůzka se zatím zabývala zlepšením dopravní infrastruktury, Zeman užaslým kolegům představil svůj obludný plán na průplav Odra – Dunaj – Labe: aby se upevnily vazby Rakouska a Slovinska na rozšířené uskupení, bylo by dobré plán doplnit ještě o vodní tunel skrze Alpy do Lublaně a k Jadranu. Probírání podobných témat je nechtěným dokladem skutečnosti, že vzhledem k poměrně skrovným pravomocem hlav států ve zúčastněných zemích jde o setkání pátých kol u vozů. Smyslem je neutralizovat Polsko, které má z těch zemí jediné úplně jasno, pokud jde o našeho slovanského bratra z východu, ale výsledky i v této věci mohou být jen skrovné.

Vládní komise rozhodla, že „Češi“ (jak píší v Právu) budou pobírat důchod poslední čtvrtinu života. Jak se to dá asi zajistit? U těch, co se pokusí úředně stanovenou dobu natáhnout, je to jednoduché. Nastoupí speciální komando, které tomu jednoduchým způsobem učiní přítrž. Ale co neukázněnci, kteří natáhnou bačkory dřív, než jim to vláda předepíše? Potrestat je už nebude možné, bylo by to neúčinné. Nejjednodušší bude stanovit každému odchod do důchodu i den úmrtí zákonem a spolehnout se na sílu právní normy.

Podle Jana Kellera se u nás nevhodně stávkuje: na Náměstí Jiřího z Poděbrad proběhla demonstrace proti porušování lidských práv v Číně, (a nikoli v USA, to sice pan Keller nenapsal, ale jen proto, že ví, že by to bylo zbytečné, každý si to domyslí). Takovéhle problémy za předlistopadového režimu, kdy všechno nebylo jen špatné, nebyly. Správné demonstrace si režim organizoval, kdežto těm nesprávným bránil takovým způsobem, že si každý rozmyslil je pořádat. Zdálo by se tedy, že na tom ještě nejsme tak špatně, pan Keller o tom zatím může jen snít. Škarohlídi jako já to vidí jinak: Právo už zase píše jako v době mého mládí, z dlouhodobého hlediska se za těch šedesát let nic nezměnilo.

Tamtéž píše Zdeněk Jičínský proti „nenávistným Zemanovým nepřátelům“. Domnívá se např., že by Ukrajina neměla být stavěna před volbu muset se rozhodnout mezi Ruskem a Západem. Správně: je třeba ji přesvědčit, aby realisticky nahlédla, že žádnou volbu nemá.

A v dalším článku se Jiří Pehe obhajuje z obvinění, že je proamerický. Nikoli, je prý stejně protiamerický jako jeho oponenti, jen to dělá líp a chytřeji.

V Babišově MfD vyšel neuvěřitelný rozhovor Lucie Suché s polským historikem Piotrem Majewskim, který vydal knihu Sudetští Němci 1848 – 1948 a prezentoval ji v Knihovně Václava Havla (!). Pan Majewski v podstatě papouškuje názory českých nacionalistických historiků (to jsou v této věci skoro všichni), že si sudetští Němci za to, že jsme je okradli a vyhnali (a přitom jich blíže neurčené množství zavraždili) můžou sami. Zaujalo mne zejména historikovo vyznání: „Ale historik by měl hlavně rozumět dějinám, tomu, co cítili lidé tehdy, i když je to z našeho dnešního hlediska těžko akceptovatelné.“ Vztahuje se to i na Hitlera a nacisty? Jistěže ne, nevztahuje se to totiž na nikoho: historik nemá všem čuňatům, co jich kdy na světě bylo, rozumět. Měl by je v první řadě odsoudit. Historická věda je soud nad dějinami.

Podle toho, co píší v Babišových Lidových novinách, hodlá ministr zahraničí Zaorálek zapojit Miloše Zemana do formulace strategického dokumentu o zahraniční politice našich „Nových pořádků“. Doufá prý, že tak zredukuje rozporná vyjádření Hradu a Sobotkovy vlády k zahraniční politice. To je výraz jednak zoufalství, jednak naprosto nemístného optimismu. Zeman jim jejich materiál nejdřív pořádně zprasí, pokud bude ještě co zprasit, a poté si stejně bude říkat, co ho napadne. Debata o materiálu prý proběhla na mimořádné schůzi zahraničního výboru PS, poslanci prý materiál většinou ani nečetli, jen se pozastavovali nad tím, proč mají diskutovat o ještě nehotovém dokumentu, kdežto ministr se cítil „nekomfortně“, neb prý podle vlastních slov měl „obhajovat něco, za co se ještě nemůže postavit“. Čili: nezodpovědný ministr, nezodpovědní poslanci, o prezidentovi škoda mluvit. Kdo tu ještě opravdu za něco odpovídá?

Tamtéž zveřejnil Matyáš Zrno článek, který se zabývá zprávou amerického senátního výboru pro zpravodajské služby o „praktikách CIA“ a vymyká se ze všeobecného protiamerického štvaní českého normalizovaného tisku. K tomu poznamenávám, že chování Obamovy reprezentace mi není zcela pochopitelné. V každém válečném konfliktu se zločinným protivníkem ( konflikt s islámskými teroristy je taky válečný konflikt a o zločinech teroristů nepochybuje snad ani Václav Žák) je třeba bránit lidské životy. Občas (bylo tomu tak i v opěvané druhé světové válce na západní frontě) vzniká situace, kdy nelze najednou bránit životy vlastních lidí a životy teroristů. Je to jistě situace zoufalá, tragická, ale je nutné se rozhodnout. Zde navíc nešlo o životy, ale o „nadstandardně“ tvrdé metody při výsleších. Prezident Obama se pokusil zároveň chovat jako čítankový džentlmen (jak se zdá, ne důsledně, v takových případech je možné vždycky vytknout nedůslednost) a dát tak trochu zahulit opozici. Opozice dostala zahulit, Obama se jeví jako ne zcela důsledný a zájmy země, jíž stojí v čele (a na niž závisí i řada jejích slabších spojenců) dostaly pořádně zahulit taky. Vymknuta z kloubů doba šílí.

Tamtéž píše Zbyněk Petráček o situaci, která vznikla kolem nadcházejícího světového mistrovství v krasobruslení v Moskvě. Holanďané (včetně největší soupeřky Martiny Sáblíkové Ireen Wüstové) budou šampionát bojkotovat s odkazem na ruský podíl při sestřelení holandského civilního letadla nad Ukrajinou. Pan Petráček srovnává situaci s tou, která vznikla před Wimbledonem v r. 1973, kdy přední světoví hráči stávkovali a turnaj pak vyhrál Jan Kodeš. To je krajně nepřesné. Ve Wimbledonu nešlo tehdy o politickou záležitost, pan Kodeš neměl na vybranou tam jet nebo ne (i když se mu jistě velmi chtělo, jeho výhra se v té situaci dala očekávat), čeští bafuňáři a jejich bolševičtí protektoři by ho v případě solidarity se stávkujícími byli rozkrájeli na nudle. Paní Sáblíková se může rozhodnout, jediné, co se shoduje, je to, že účast je pro ni lákavá trochu podobně jako pro pana Kodeše účast ve Wimbledonu – ne úplně stejně, ona má, pokud tomu rozumím, ve světové rychlobruslařské špičce lepší pozici, než jakou měl tehdy Jan Kodeš mezi nejlepšími tenisty světa). Pan Petrásek si myslí, že bojkot ze strany paní Sáblíkové by neměl smysl, protože by se neměl opírat o emoce, ale i o fakta – fakt je, že ruští vojáci bojují na Ukrajině, ale ne to, že sestřelili nizozemské letadlo. To je ale krapet ohavný alibismus: je zjevné, že na sestřelení letadla a smrti stovek lidí mají Rusové podíl minimálně tím, že „separatisty“ vyhecovali, podporovali a vyzbrojili. Proto je postoj holandských sportovců pochopitelný. A další fakt je, že neúčastí Holanďanek přestává jít o korektní soutěž. Čili, říci: důvodům soupeřek rozumím, soutěž při jejich neúčasti přestává být regulérní, a protože nejsem mrchožrout (to není třeba expresis verbis zdůrazňovat) nezúčastním se jí, by bylo docela legitimní. Já ovšem do toho nemám co mluvit, na rozdíl od paní Sáblíkové neumím bruslit.

Pondělí 15. prosince: Pozoruhodné je, jak se podařilo v našich novinách skoro úplně potlačit zprávu o posledním volebním průzkumu agentury ppm factum. Přitom na něm vlastně není nic až tak pozoruhodného: vyhrálo by ANO, druhá by byla ČSSD, třetí komunisté, čtvrtá TOP09, pátá ODS a šestá KDU-ČSL, Úsvit by se do Sněmovny vůbec nedostal. Tedy nic pozoruhodného až na jednu jedinou věc: ANO by vyhrálo před ČSSD o necelé 2% (22,3 proti 20,5), což v přepočtu na mandáty představuje čtyři poslanecká křesla. V tom se agentura rozchází se všemi ostatními průzkumy, podle nichž ANO vede se závratným náskokem. A pozoruhodné rovněž je, že něco podobného se u nás už zjevně nesmí publikovat, nebo, přesněji řečeno, je možné účinně zabránit tomu, aby to vešlo příliš ve známost. A jedno s druhým to činí výsledek průzkumu ppm factum věrohodnějším než ty ostatní, které Babišovi věští moc a slávu. A je třeba říci: průzkumy sice nějak ovlivňují veřejnost, ale ten vliv by se neměl přeceňovat, pitomců, kteří volí s ohledem na to, aby dali hlas nejsilnější straně, nebudou davy, stejně se nikdo nedozví, jak hlasovali, a nemohou se tím nikde prokázat. Zároveň je třeba optimisticky zdůraznit, že ovlivnit voliče jako celek je daleko obtížnější úkol než ovlivnit pár respondentů nebo nějakou agenturu.

Místopředseda KDU-ČSL Bartošek prohlásil, že předseda hnutí ANO Andrej Babiš by si měl vybrat mezi spravováním země a svým Agrofertem. Svatá prostoto! Pan Babiš si přece už dávno vybral: vybral si obojí. Pan místopředseda dále říká, že za komunismu určitá část národa kolaborovala a škodila svým blízkým. To plstí i nyní, zejména o některých politických stranách, které se v duchu své dlouholeté tradice pokoušejí přesvědčit veřejnost, že sedí zároveň ve vládě (kde nemají co dělat) i v opozici (kde nejsou). Pan místopředseda dále definuje českou národní svatou trojic: Baťa, Masaryk, Havel. Je to poněkud nesourodé uskupení.

Parlament i krajské samosprávy řeší úkol, co s Vojenským újezdem Brdy. Spor je prý hlavně mezi Středočeským a Plzeňským krajem, ani jeden o území zasviněné nevybuchlou municí moc nestojí. Nejlepší by bylo postoupit území Ruské federaci. Vzhledem k chování místních domorodců v době, kdy se jednalo o vybudování amerického radaru, lze předpokládat, že by to v referendu hladce prošlo.

Nový ministr dopravy (za Babišovo ANO) Ťok se sám definuje jako „pravicový politik za sociálním cítěním“. Politik, který si formuluje takovouhle charakteristiku, dává najevo, že je schopný úplně všeho.

Tibetský dalajláma se zúčastnil setkání laureátů Nobelovy ceny za mír v Římě (mělo být původně v Jihoafrické repubice, ale tam by ho nepustili) a zajímal se ve Vatikánu o to, zda by jej přijal největší z našich moderních katolických světců, papež chudých František, jehož u nás dnes opěvují snad všichni, od komunistů po Teodora Marjanoviče. Svatý muž jeho žádost prostřednictvím svého mluvčího odmítl s poukazem na „delikátní situaci“ ve vztazích s Pekingem. Prý ne že by snad měl strach, jak dalajlámovi následně vysvětlili zástupci Vatikánu, ale má obavy o osud čínských katolíků. Je to od papeže chování zbabělé, proradné, veskrze ohavné – a hlavně politicky zhoubné. Vždycky mi trochu vadilo, když okázale demonstrovali svou solidaritu s Tibetem a Dalajlámou třeba Havel nebo Schwarzenberg – měl jsem dojem, že si na neštěstí Tibeťanů honí vlastní politické triko. Ale překousl jsem to, protože zjevné je, že Čína Tibet proti jasně vyjádřené vůli místního obyvatelstva okupuje, že Dalajláma je legitimním představitelem Tibetu a že se takové věci prostě nemají za žádných okolností mlčky trpět. Nelze vyhandlovat neštěstí Tibeťanů za štěstí čínských katolíků, je to nemravný kšeft. A navíc, papež tím čínským papalášům dává najevo: když mne zmáčknete, funguje to. Jsem podělaný. Můžete to zkoušet znovu. Dělá tedy totéž, co v Číně před nedávnem předvedl náš pařez, měkota a dub Zaorálek. Jen u hlavy katolické církve je to ještě nepředstavitelně větší ostuda.