Co týden dal

Sobota 1. listopadu: Na gesto režiséra Jana Němce (vrácení vyznamenání) reagoval jeden z vyznamenaných, Němcův kolega v povolání Filip Renč, slovy: „že pan Němec tady dělá takový gerontofilní gesta... mně to přijde směšný a smutný zároveň. Když se dožiju jeho věku, tak bych nechtěl být takhle zapšklý a hloupý stařík, jako je on.“ Na jednu stranu, jako typický představitel všech zapšklých a hloupých staříků musím říci, že mne šokuje, jak se v naší buranské společnosti šíří sprostota a bezohlednost ke starým lidem. Já už se kvůli tomu skoro bojím chodit do města a jezdit tramvají, starý člověk se velmi často stává terčem arogantního a sprostého chování od lidí, kteří ho osobně vůbec neznají, jen si odhadnou, že si na něho vzhledem k jeho poměrně sešlému stavu mohou dovolit úplně všechno. Pan Renč je teď tohoto způsobu chování mediálním ztělesněním. Přesto mu rád poskytnu útěchu: jemu vůbec nehrozí, že by z něho byl jednou zapšklý a hloupý stařík. Vzhledem ke schopnosti lapat řády – a nejen kvůli ní - je už teď zjevné, že skončí jako nebožtík Otakar Vávra. Musím se přiznat, že skončit jako zapšklý a hloupý stařík mi vůči této děsné vyhlídce připadá jako ještě poměrně důstojné završení osudu.

V rozhovoru pro čínskou televizi prezident Zeman uvedl, že jen do Číny ne proto, aby poučoval o lidských právech, ale aby se naopak naučil, jak stabilizovat společnost. Číňané to umějí poměrně dobře: viz náměstí Tchien-an-men. Zeman si ho zatím, jak se zdá, sice nemůže dovolit, ale třeba mu už jeho čínští partneři poradili, jak na to.

„Těžko vyčítat Andreji Babišovi, že po vstupu do politiky hledá lidi a využívá sociální kontakty získané v roli majitele Agrofertu“, odpověděl na kritiku svého koaličního partnera ze strany opozice v PSP Bohuslav Sobotka. Na jednu stranu se koaličního partnera nemůže nezastat, na druhou stranu, to, že ho má za koaličního partnera, je jeho problém, a že mu ještě horlivě leze na lopatu a pomáhá mu v privatizaci vrcholné české politiky do jeho kapsy, je zároveň smutné a směšné. Měli jsme tu už mnoho premiérů, kteří na svou funkci neměli, ale tak výrazného představitele tohoto typu ještě ne. Je pravda, že to taky ze všech těch, co na to nestačili, má asi úplně nejtěžší – ale tu roli si vybral sám, je to na jeho zodpovědnost.

Pondělí 17. listopadu: Stojím před velmi náročným úkolem jednak začít zase komentovat denní Události a zároveň doplnit komentáře k minulým šestnácti dnům. Pokusím se dělat obojí zároveň.Dnes si neodpustím aspoň předběžný a kraťounký komentář k dopoledním i odpoledním protizemanovským demonstracím, je to nepochybně událost číslo jedna. Nemohu popřít, že mi způsobily zlomyslnou radost, protože našeho prezidenta považuju za ostudu ČR. Navíc byly civilizovanější než kdysi protiparoubkovská vajíčkiáda - i proto, že Zemanova ochranka byla lépe připravena. V tom, že se konaly za přítomnosti prezidentů sousedních zemí, nevidím problém, kromě toho, že vajíčkem dostal zcela nezaslouženě i prezident Gauck („zásah“ byl Zemanovou suitou účelově nadsazen a zneužit, německé velvyslanectví to naštěstí vzápětí uvedlo na pravou míru). Považuju však za nutné zdůraznit – i vzhledem k některým hysterickým reakcím na Facebooku – že politický význam demonstrací není zase až tak velký. Za prvé, větší se konaly jen v Praze (v Brně se sešlo jen pár stovek, v Ostravě jen pár desítek lidí). Demonstrací v Praze se účastnilo několik tisíc lidí, řekl bych, že o dost méně, než kdysi demonstrací během akce „Děkujeme, odejděte“. Proto souhlasím s tím, co jsem si dnes přečetl na internetu v komentáři Dana Drápala: není důvod si myslit, že sympatie a antipatie k Zemanovi ve veřejnosti jsou rozvrženy jinak než v době druhého kola prezidentské volby před rokem a půl, resp. že by to, co se včera stalo, svědčilo o nějakém skutečném výkyvu v popularitě prezidenta. To za prvé. Za druhé, není dobré zapomínat, že i daleko mohutnější demonstrace v době „Děkujeme, odejděte“, které se přelily do řady velkých měst, během velmi krátké doby skončily úplně v písku. Zeman je jen součást, i když významná, širšího problému, který lze označit “autokracie a oligarchie“, a aby podobné akce mohly mít naději na pokračování a šíření, musí tu být nějaká jasná politická koncepce, idea, která by je dokázala držet při životě. Pouhá výzva „odejděte“ (taky bych si to velmi, velmi přál) absolutně nestačí, už z jednoho prostého důvodu: není jasné, kdo má přijít. Například: I kdyby se to podařilo prosadit, Zeman by odstoupil a přímá prezidentská volba by se konala v blízké době, jediný člověk, který má teď šanci být zvolen, ale zato v podstatě tutovou, je Andrej Babiš. Což by bylo ještě o trochu horší, i když se to na první pohled může zdát nepředstavitelné. Tím chci říci, že zbavit se Miloše Zemana je daleko těžší a dlouhodobější úkol, než se po dnešku může zdát, a demonstrace jistě mají svůj smysl, ale jen tam, kde je společnost nějak připravená. U nás je společnost pořád nepřipravená a úplně dezorientovaná, a tím, že někteří intelektuálové u vytržení pobíhají celý den po pražském centru, místo aby např. přemýšleli a psali, se nic nespraví.

Sobota 15. listopadu: V Právu zveřejnili fotografii studentů brněnského Gymnázia Vídeňská, kteří si v těchto dnech „přehráli“ demonstrace z listopadu 1989. Je to hezké, že to těm dětem stojí za to.

Po nezřízeném blbnutí prezidenta Zemana a papalášů z Ministerstva zahraničí (Zaorálek, Drulák) ohledně „lidských práv“ obecně a Václava Havla zvlášť odjíždí premiér Sobotka hasit požár přímo do USA, kde jsou na kritiku Václava Havla a lidských práv alergičtí. Panu Sobotkovi nezávidím, jeho role v zahraniční politice je hasit maléry, které jako na běžícím páse vyrábí jeho tým od Zemana přes Babiše po Černínský palác. Před odjezdem se demonstrativně přihlásil k odkazu Václava Havla. Ve věci zahraničněpolitické orientace České republiky je to docela na místě a je to dnes velmi aktuální. Jen nevím, zda mu to budou ve Washingtonu věřit. V Dallasu vzdá úctu památce J. F. Kennedyho. Těší mne, že aspoň tohle máme společné. Jen se obávám, že kdyby dnes žil Kennedy v Praze a psal nějaké Profily odvahy, pana Sobotku by do nich asi nezahrnul.

Válka státních zástupců s ministerstvem spravedlnosti, musím se přiznat, jde úplně mimo mne. Je mi jedno, zda budou jakobínští fanatici typu dr. Bradáčové a dr. Ištvana s podporou nejvyššího státního zástupce Zemana samostatnou mocí ve státě, nebo zda budou podřízeni Babišovi. Obojí je špatně. Nezávislou mocí ve státě je soudní moc a státní zastupitelství pod soudní moc nespadá, zastupuje v trestněprávních záležitostech zájem státu a je i podle ústavy součástí exekutivy. Problém je, že zastupovat zájem Zemanova a Babišova státu je taky špatně. Problémy nejsou v rovině justice, ale v rovině politiky. Tj. ne zda a komu má být podřízeno státní zastupitelství, ale jak vypadá stát, jehož zájmy má zastupovat. Když stát nestojí za nic, nezávislostí státních zastupitelství na tomto špatném státě se nic nespraví, zvlášť když někteří státní zástupci (a policejní orgány, viz plk. Šlachta) mají takové fanatické sklony. Je třeba nejprve v rámci rozumné politiky napravit stát.

V Právu uveřejnili naprosto neuvěřitelný rozhovor s A. J. Liehmem. Nejlepší mi připadá poslední věta: „jenom se nesmí dovolit, aby se lidem namluvilo, že někdo má větší pravdu než druhý.“ Jakákoliv rozumná debata spočívá v tom, že někdo má větší pravdu než druhý. Takže by mne moc zajímalo, jakými prostředky se „nesmí dovolit“: cenzurou? Zavíráním? Věšením? Vždyť to vlastně ani nejde! I pan Liehm si myslí, že tímto svým směšným a absurdním tvrzením má větší pravdu než ti, kteří si myslí opak, jako například já. Měli by nás teda zavřít oba. Doufám, že ne do jedné cely.

V Babišově MfD oznámili, že se na Klárově chystá shromáždění příznivců Miloše Zemana. Předseda jeho (nyní překabátěné) strany pan Veleba postavil proti sobě zkaženou pražskou kavárnu a spravedlivý venkov. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, je po všem, a ukázalo se, aspoň soudě podle účasti na Klárově a v centru, kde se shromáždili prezidentovi odpůrci, že pražské kavárny jsou narvané, kdežto spravedlivý venkov se nám nějak vylidnil.

Kardinál Vlk patří, podobně jako Andrej Babiš, k těm, kteří démonizují uplynulých 25 let. „A tak ani v těch uplynulých 25 letech o pravdu nešlo, tím méně o lásku.“ Je zajímavé, jak snadno si to, čemu se říká „občanské společnost“ shodne s Babišem. Přitom porozumění Občanské společnosti s Babišem je porozuměním králíčka s hroznýšem královským. Nedá mi to a musím zopakovat své krédo: polistopadový režim, který započal listopadem 1989 a sesul se v letech 2012-14, měl jako všechny demokratické režimy spoustu velkých chyb, v zásadě byl ale dobrý. Podíleli se na něm v dobrém i ve zlém lidé jako Václav Havel a Václav Klaus, ať jmenuji jen dvě nejzvučnější jména, je třeba je brát ne jako čerta a anděla či naopak, ale věcně a kriticky. A trosky toho, co z polistopadového režimu, je třeba bránit a rekonstruovat. Čili: v té době šlo samozřejmě o „pravdu a lásku“ (co to znamená, by se mělo trošku blíž specifikovat), ale nešlo, jako nikdy v dějinách, jen a jen o ni. Naučme se naši minulost posuzovat střízlivě a kriticky a dokážeme si ji tam, kde za něco stojí, i trochu vážit. Jinak nebudeme mít žádnou rozumnou budoucnost.

Petr Pithart mluví v článku rovněž pro Babišovu MfD o dvou „fatálních zradách“ politiků (tedy některých, tj. Václava Klause). Prvním bylo „příliš snadné“ rozdělení Československa. K programu Demokratické iniciativy/LDS rozdělení Československa patřilo, a rozdělení Československa jasem podporoval i během toho roku, co jsem pracoval jako Klausův šéfporadce. Československo se rozdělilo ve chvíli, kdy sice všichni byli pro společný stát, ale česká a slovenská představa o něm byla naprosto neslučitelná a hlavně politicky neuskutečnitelná. V tu chvíli bylo třeba vzít v úvahu, že Slováci mají právo na tutéž emancipaci, jaké dosáhli Češi v roce 1918, a to se taky stalo. Stalo se to ústavní cestou a prospělo to ČR, SR i vzájemným vztahům nových států. To je první věc. Druhá údajná fatální zrada je prý „opoziční smlouva“. Opakuji, co o tom píšu už od doby, kdy byla uzavřena. Opoziční smlouva je věc krajně problematická. Nedá se však odhlížet od toho, jak mohutně k ní přispěl Václav Havel a jeho stoupenci. Byli přesvědčeni, že mají teď Zemana i Klause na drátku, protože ani jeden z nich není schopen vládnout sám bez malých hradních stran, a mohou si diktovat. V tu chvíli udělali Zeman a Klaus, dvě nejsilnější strany, to, co by v takové situaci udělal každý, totiž domluvili se proti této směšné a humpolácké hradní politice. Problém není v tom, že se domluvili, ale jak se domluvili. Opozice nemá co se vzdávat tak důležité zbraně, jako je právo vyvolat hlasování o nedůvěře. Dohoda ovšem padla už před volbami roku 2002, které Klaus mj. díky svému agresivnímu šovinismu prohrál, a sociální demokrat Špidla provozoval úplně jinou politiku. Pithart po svém zvyku uzavírá, že „jsme zkrátka až dosud protistátní národ“ . Tomu je třeba jako obvykle u Pitharta rozumět: „jste až dosud protistátní národ, holoto, protože nás, svou vyvolenou politickou elitu, opakovaně necháváte ve štychu.“ Houbeles.

Babišovy LN přinesly zásadní článek šéfideologa babišismu Petra Kamberského. Ideologie zní: po krátkém vzepětí v první půli devadesátých let se začala vláda lidu českému opět vzdalovat. Dnes jsme svědky opětovného pokusu lidí o uchopení moci. Jde o probuzení, pokud je aktivizace slovo nevhodné (moc a ne náhodou připomíná totiž slovo aktivismus). Vidím to zásadně jinak než babišisté: přes dvacet let jsme měli lidský demokratický režim, s mnoha chybami. Teď si ho už tři roky zavile a indolentně bouráme. Přicházejí autokraté a oligarchové. Je třeba se ústavními prostředky bránit, to znamená bránit se taky a především proti babišismu a babišistům.

A pro spravedlnost: Babišovy LN byly jediné české noviny, které v souvislosti s listopadem 1989 zmínily i Demokratickou iniciativu, a to přes některé věcné chyby poměrně slušně a v odpovídající míře (článek historika Petra Koury na České pozici). Kvituji to v současné bídě s povděkem.

Středa 19. listopadu: o protestech proti Miloši Zemanovi už jsem v Událostech psal. Zaráží mne, že jsem nikde nenašel přesnější odhad počtu demonstrantů na Národní a na Albertově (na Albertově jedni píší o stovkách, jiní o tisících).

Politici jeden přes druhého mluví o to, že na prezidentskou svátost se rajčata a vajíčka házet nesmějí. Já bych řekl, že házet na demonstraci rajčata na politika je využívání početní převahy, ale lidsky chápu, žen když někdo vidí Miloše Zemana, nedokáže se ovládnout. A pokud jde o prezidentskou svátost – skoro bych řekl, že na tu se rajčata naopak házet musejí. Takže mne ani nehne, abych se k tomu chóru odsuzovačů připojil. Ostatně, nemám to zapotřebí. Nejsem politik, makám.

Velmi mne i proto zaujaly výroky muže číslo 1 Sametové revoluce č. 2 – té, která proběhla v letech 2012 – 2014 - Andreje Babiše. Udělali jsme si prý ostudu před celou Evropou. Myslím, že přeceňuje celoevropskou vážnost svou a dalších papalášů dnešního režimu. Demonstranti prý měli jít demonstrovat na Hrad. Neřekl na který. Nejlépe na Okoř, není to daleko, a nikdo by si jich tam moc nevšiml. Premiér Sobotka prohlásil, že výročí listopadu 1989 by mělo sjednocovat, nikoli rozdělovat. Tomu nerozumím, nerozděluje přece výročí, ale Miloš Zeman.

Na Žofíně proběhla zjevně zcela absurdní konference na téma „25 let kapitalismu“, pořádala ji VŠE, spolek právníků Všehrd ad. Název mi připadá zavádějící, já jsem tu zažil (necelých) 25 let demokracie. Proč se to nejmenovalo „25 let kapitalismu a imperialismu“? To by člověk hned věděl, kde je doma. Spory o euro a Klausův divoký apriorní odpor vůči němu považuji za ujeté (euro bude, až to technicky půjde, já si přeju, aby to bylo co nejdřív). Taky EU je snad schopna i ve svém dnešním nepříliš impozantním stavu nás přece jen v některých případech ochránit před naší vlastní blbostí, jejímž nejčistším ztělesněním je divoký euroskepticismus. A pokud jde o kuponovou privatizaci, nemám k ní tak vášnivý odpor jako představitelé „občanské společnosti“, ale pokud Klaus tvrdí, že „naším cílem bylo vytvořit českého kapitalistu a český kapitál“, je třeba konstatovat, že se to velmi legračním způsobem nepovedlo. Vytvořili totiž Andreje Babiše. Na konferenci vystoupil mj. Miloš Zeman, Václav Klaus, Karel Dyba, Pavel Rychetský, Dušan Tříska, Jiří Weigel, Jiří Rusnok, Jan Mládek, Jan Světlík Václav Pavlíček a další. Muselo to tedy být něco na způsob Plesu upírů.

Zeman prý pozval při demonstraci na Albertově na pódium za „bývalé studenty“ JUDr. Miroslava Janstu a exposlance Jana Vidíma. Já proti JUDr. Janstovi nic zásadního nemám, jeho kariéru po roce 1990 jsem do podrobna nesledoval, ale pamatuji si, že když mne někdy 31. ledna 1990 kooptovali do FS ČSFR za Občanské fórum (tedy za Demokratickou iniciativu v rámci Občanského fóra, ale o Demokratické iniciativě se nesmělo moc mluvit), JUDr. Jansta tam seděl jako poslanec nikoli za studentské rebely, ale za KSČ (tenkrát myslím ještě bez toho „M“). Tak mi to nějak nejde dohromady.

Martin Zvěřina píše v Babišových Lidových novinách: „Miloši Zemanovi a jeho věrnému druhovi Václavu Klausovi budiž dík, jejich zásluhou víme, že hloupé, arogantní a naduté papalášství je vlastní i demokraticky zvoleným politikům.“ Je mi líto, ale proč dnes připomínat zrovna Václava Klause, který je už politickou mrtvolou (i když je to zombie poměrně velmi čiperné, to připouštím). A hlavně, proč jedním dechem nepřipomenout Andreje Babiše, co?

Rovněž v Babišových LN zmiňuje Petr Pešek nedávná slova Václava Bartušky: „Já jsem opravdu přesvědčen, že tohle je nejšťastnější období v českých dějinách – se všemi negativy, a že jsem toho občas taky plný: s nestabilní politikou, kdy nám tu vlády v posledních dvanácti letech vydržely v průměru rok a půl“. To bych docela bral, s jedinou malou úpravou: pan Bartuška si nějak nevšiml, že toto období v posledních svou letech tak nějak vzalo za své.

Čtvrtek 20. listopadu: policie obvinila libereckého hejtmana a předsedu STAN Martina Půtu – z čeho jiného než z korupce. Podle toho, co říkají jeho obhájci, přišlo obvinění zčistajasna, aniž by předcházely obvyklé předběžné úkony (byl snad obviněn, aniž by si ho předtím předvolali k „podání vysvětlení“?). Půta následně prohlásil, že do skončení vyšetřování nebude vykonávat předsednickou funkci ve STAN, zastoupí ho místopředseda (a místopředseda PS PČR) Petr Gazdík. Bere to prý jako příspěvek k politické kultuře v této zemi. Pokud by se ovšem nepodařilo obvinění prokázat, bude třeba se ptát, k čemu byla celá akce příspěvkem ze strany Policie ČR. Pan Půta je v současné době jediný hejtman, který se aspoň trochu vymyká babišovským „novým pořádkům“. Jinak jsou v těch funkcích samí sociální demokraté s výjimkou Ústeckého kraje, kde je v čele komunista (zdržím se toho, abych říkal „což je skoro totéž“, ač k tomu mám chuť, mám pocit, že komunisté jsou dnes u nás stranou opoziční v podobném smyslu, jako jsou jí v Rusku Žirinovského „liberální demokraté“), a Prahy, kde je, nebo co nejdřív bude, primátorkou paní Krnáčová z druhého, pevnějšího pilíře dnešního establishmentu, z Babišova ANO. Pan Půta dal sice už před časem najevo jakousi ochotu pelešit se s poslední jmenovanou obří pastranou (hnutím) - ale třeba nebyla ta ochota dost velká. A pokud jde o policii ČR, nějak se mi vnucují čím dál tím víc a znovu verše Karla Havlíčka Borovského: „Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení.“ (To vězení se ovšem zatím neprosadilo, že.)

Miloš Zeman oznámil, že pozval do ČR na leden k oslavě 70. výročí osvobození nacistického vyhlazovacího tábora Osvětimi představitele čtyř vítězných mocností z druhé světové války, a jmenovitě i Vladimíra Putina. Zpráva se pak proměňovala ve stylu Rádia Jerevan, ukázalo se, že oslava bude dvojí, jedna tam, kde je to logické, tj. v Osvětimi, jenže Putin je jednak v Polsku nevítán a jednak se mu tam asi ani nechce (podobně jako se Zemanovi z pochopitelných důvodů nechtělo 17. listopadu na Národní). Takže v Osvětimi budou vzpomínat spíše přeživší a pozůstalí po obětech, kdežto politická část by se měla přestěhovat to Prahy a do Terezína, což je sice stejně absurdní, ale o trochu míň, než to vypadalo na první pohled. Akce se prý připravuje už dlouho, podílí se na ní nejvyšší státní orgány a hlavní roli hraje Federace židovských obcí. Zároveň se šíří zprávy, že skoro nikdo z čelných světových politiků (a tedy ani Putin) nepřijede. V dnešních Babišových LN si lze přečíst jakési tajemné náznaky, že Osvětimskou akci podporuje Světový židovský kongres, jemuž předsedá Ronald Lauder, a tu „pražsko-terezínskou“ „Evropský židovský kongres“ v čele s Vjačeslavem Moše Kantorem, ruským průmyslníkem (velmi všeobsáhlé vymezení profese) a předsedou Ruského židovského kongresu. Chystaná pražská akce si tedy zaslouží velkou, velkou pozornost. Aby to nakonec nedopadlo tak, že přijede jen baťka Putin se standardním ruským doprovodem (čtyřicet divizí a dva tisíce tanků) a kdo ho nebude dost nadšeně vítat, bude označen za popírače holocaustu. Pan Palata píše – kde jinde než v Babišově MfD – že jde o standardní krok, k němuž lze sotva mít výhrady. Tedy to se mi ani po všem vysvětlování moc nezdá.

V jakémsi americkém think-tanku se za přítomnosti předsedy PS PČR Hamáčka mluvilo mj. o zpochybňování kursu české zahraniční politiky, tak jak ho nastavil Václav Havel (podotýkám, že tím proslul zejména Zaorálkův náměstek Drulák). Bývalý velvyslanec USA v ČR k dnešním zastáncům „neorealismu“ řekl: „Člověk se může mýlit, ale neměl by se chovat jako blb.“

Pátek 21. listopadu: Ve Washingtonu proběhlo cosi jako svatořečení Václava Havla. Byl uveden do dvorany evropské slávy, kde zaujme místo vedle Lajose Kossutha (všechny české noviny píší shodně Lájose, což mi připadá nedůsledné, měly by psát Lájoše, aby to bylo stoprocentně negramotné), Winstona Churchilla a Raoula Wallenberga. Pozoruhodné je, že Václav Havel u nás vlastně vůbec nikomu nevadí, snad kromě pana Druláka – mně taky ne. Je to zajímavý doklad, že za něm ve skutečnosti nikomu až tak nezáleží. Nevadí nepochybně ani panu Babišovi. Ti, na kterých záleží, bývají „kontroverzní“. Z čehož ještě neplyne, že kontroverznost je už sama o sobě hodnotou (viz Miloš Zeman). Nýbrž že bez kontroverznosti to nikdy nejde.

V zákulisí toho svatořečení byl zjevně podroben dosti drsnému kartáči premiér Sobotka. Vrátil se rozlícený a rozhodl vykartáčovat Miloše Zemana (tj. dosáhnout toho, aby česká zahraniční politika mluvila jedním hlasem, jak zní terminus technicus). To bude zajímavý experiment, a zajímavé bude hlavně to, co z toho nakonec vyleze. V jedné z veřejných debat ve Washingtonu (na půdě „Rady pro zahraniční vztahy“) Sobotka řekl: „Do značné míry to, co se odehrává na Ukrajině, vnímám jako geopolitický střet.“ Chtěl říci, že je to složitý politologický problém a nikoli prostě prasárna? A bylo obsazení Sudet v r. 1938 taky geopolitický střet?

Základní výtkou Miloše Zemana těm, kteří oproti němu demonstrovali, bylo, že to, s čím přišli, nejsou žádné argumenty. To je veliké nedorozumění: demonstrace nejsou výměnou názorů, ale projevem jasného a hlasitého nesouhlasu s dejme tomu papalášem. Přitom se zpravidla nedemonstruje například proti veřejnosti jako celku, proti lidu, nebo zase proti nějakému univerzitnímu profesorovi nebo komentátorovi v novinách (tedy aspoň v civilizovaných zemích; u nás se to v minulosti občas dělalo). Od toho, aby se vedly učené disputace, jsou univerzitní posluchárny a diskusní kluby. Ke zmatku trošku přispěli i sami organizátoři demonstrací, kteří akci prý nazvali „Chceme si s Vámi promluvit, pane prezidente“. Já se musím přiznat, že si vůbec nechci s panem prezidentem promlouvat. Já bych ho strašně rád nějakou legální, legitimní, ústavní cestou dostal co nejrychleji od válu, resp. nějak k tomu ze svých chabých sil přispěl.

Prezident Zeman dal velkoryse najevo, že je ochoten i nadále jmenovat univerzitní profesory, jako to čeští prezidenti činili dosud, ale předtím požádá o přezkoumání každého návrhu. Kdo bude návrh přezkoumávat, není sice jasné, ale lze si to poměrně snadno představit. Rektoři se teď zabývají problémem, za jakých podmínek může prezident návrh vrátit a kdo by to posuzoval. To je široká cesta do pekel, která nemůže skončit jinak než nějakým nedůstojným kompromisem, který bude znamenat zvětšení prezidentských a zmenšení akademických pravomocí. Rektoři by se měli zabývat problémem, jak pana prezidenta s jeho novým návrhem rychle, slušně, ale velmi rezolutně poslat někam.

V poslední době vyšly dva průzkumy preferencí a volební modely: jeden dodal STEM, druhý CVVM. Podle STEMu by volby vyhrálo ANO s 32%, druhou by byla ČSSD s 20%. Ztráta ČSSD je obrovská. Třetí KSČM by měla 13,8 %, následují TOP09 (6,9), ODS (7,1) a KDU-ČSL (6). ČSSD a TOP09 přitom dost ztrácí. Nynější vládní koalice by měla drtivou ústavní většinu 144 hlasů, při níž jsou ostatní strany vlastně už skoro zbytečné. To, k čemu dospělo CVVM, vypadá poněkud střízlivěji, ale v zásadě se výrazně neliší: ANO by mělo 30%, ČSSD 25, komunisté 13, TOP09 7,5, lidovci dtto, ODS 6,5. Kdyby se to přepsalo do jakéhosi shrnutí: jsou tu tři viditelné strany ANO, ČSSD a KSČM. ANO si s jistotou drží výraznou první pozici, komunisté jsou pouze třetí do mariáše (představuji si, že takový mariáš spolu bez konce hrají zatracenci v pekle). Pak následuje parlamentní smetí (ODS, TOP09, KDU-ČSL), jehož veřejná podpora se sbližuje směrem ke koeficientu bezvýznamnosti 7%. Před časem se ještě zdálo, že by se TOP09 mohla držet na úrovni KSČM, ale komunální a senátní volby znamenaly, jak se zdá, definitivní hřebíček do její rakve. Je to typický systém ruského (putinovského) typu. Další vývoj bude, že se političtí pidimuži vytratí do mimoparlamentního bezvýznamna, a my si ve volbách budeme moci volit mezi ANO, ČSSD a KSČM, přičemž ČSSD bude možná ještě nějakou dobu představovat jakýsi slábnoucí zbytek něčeho, co by občas chvilkami mohlo připomínat demokracii. Je zjevné, že odtud už nikdy žádná rozumná politika vyrůst nemůže. Musí se začít znovu a jinde.

Senátor Mc Cain prohlásil v debatě o odkazu Václava Havla (součást svatořečení) mj.: „Rusko je benzínová pumpa převlečená za stát.“ Pan senátor se osudově mýlí: Rusko je orientální despocie, v tuto chvíli s lidskou tváří (ve srovnání se Stalinovými a Brežněvovými časy). Její dnešní lidská tvář spočívá mimo jiné a především v tom, že je momentálně převlečena za benzinovou pumpu.

Miloš Zeman řekl v rozhovoru pro německý časopis Bild, že je nutné, aby se proti islamistům spojily Evropa, Spojené státy, Rusko a Čína. K tomu je třeba dodat, že pokud takové spojenectví vznikne, poslouží Rusku podobně jako posloužilo Stalinovi spojenectví s Rooseveltem a Churchillem za druhé světové války k tomu, aby si pořádný kus rozdělené a porobené Evropy ukouslo. Naopak, Evropa a USA se musí spojit proti islamistům, Rusku a Číně.

Premiér Fico prý zařídil Slovákům návrat do socialismu, byť i jen na železnici, tím, že umožnil dětem, mládeži a důchodcům jezdit vlakem zadarmo. Napsal to kmenový autor Babišovy MfD Luboš Palata. Nic podobného ovšem za „socialismu“, tj. za autoritativního režimu v době, kdy jsme byli ruskou kolonií, neexistovalo. Je to divoké populistické opatření, které vzbuzuje podezření, zda pan Fico náhodou není v koncích.

Buď Nagyová, nebo Šlachta, zní patetický titulek článku v Babišově MfD, který pořídila Adéla Paclíková, která zjevně teď nahradí investigativní hvězdy listu, které se už rozeběhly do všech koutů českého mediálního vesmíru. Jenže: pokud paní Nagyovou odsoudí, není to žádné vítězství pl. Šlachty, protože aféra paní Nagyové není korupční aféra a vůbec se netýká problému chobotnice, protistátního spiknutí, které prorůstá politikou, ekonomikou a dokonce snad i justicí. Jde o údajné zneužití státní instituce k osobním účelům. A nijak se tím taky neodstraní problematičnost divokého policejního zásahu, který vedl k pádu vlády a následnému zhroucení režimu (zdůrazňuji, že to druhé plk. Šlachta ad. určitě nezamýšleli, nicméně povedlo se, jak se to často stává při akcích vysloveně škrholovské povahy).

Tamtéž zveřejnil velmi zajímavý článek ekonom David Marek. Daří se nám mnohem lépe (rozuměj než za předlistopadového režimu). Důkazy jsou pěkně a přesvědčivě seřazeny. Pan Marek se domnívá, že ČR po převratu nedosáhla takového růstu HDP jako další postkomunistické země. Protože nejsem ekonom, rád bych proti tomu vznesl jakousi jen nesmělou námitku: není tomu náhodou tak, že postkomunistické země mají jakýsi strop, na který díky svému zakotvení v postkomunismu narážejí, a který se pohybuje někde kolem 80 procent, k němuž se poměrně snadno dopracují i z velmi špatných výchozích pozic, ale který je pro ně nesmírně obtížné překonat (Slovinsko je zvláštní případ, protože tam – tj. v Jugoslávii - se uplatnilo za Tita něco, co by se dalo nazvat „komunismus osmanského typu“, který se velmi liší od „komunismu rusky samoděržavého typu“, tedy od tyranie zároveň daleko sofistikovanější a sterilnější). Zásadní věc a zásadní změna, k níž nyní došlo, je, že se tyto úvahy v namnoze normalizovaných médiích objevují (Markův článek je už druhý na to téma, který jsem v posledních dnech četl). Příkazem dne teď už není šířit propagandu o tom, že za totáče bylo v mnoha ohledech lépe, to bylo aktuální a módní v době, kdy bylo nutné smést starý (polistopadový) režim. Jakmile se to v podstatě dokonale povedlo, tedy po letošních komunálních a senátních volbách, je aktuální říkat, že je nám o hodně líp než v minulosti (a bude nám tím pádem ještě líp). To je historický optimismus, na němž teď stojí nový establishment.

V Babišově MfD jsem si taky mohl přečíst následující vzpomínku Jaroslava Hutky: „Pamatuju si, když mi do Nizozemska přišla fotka zdi s nápisem „Hutka není člověk, Hutka je Bůh“. Vida, už tenkrát na tom byl pan Hutka tak dobře jako na konci devadesátých let Dominik Hašek.

Sobota 22. listopadu: v Právu je na první stránce pozoruhodný text „Bývalý šéf StB: Havel byl pod naším vlivem“. Jan Martinek v něm obsáhle cituje výroky posledního šéfa StB, náměstka federálního ministra vnitra Alojze Lorence. Text je zajímavý žánrově, vypadá, jako by to byly výňatky z nějakého rozhovoru, který se Právo nakonec rozhodlo raději nepublikovat. Zároveň vzbuzuje v čtenáři velkou chuť přečíst si ten (možná virtuální) celek, z něhož byly výroky vyňaty. Alojz Lorenc např. tvrdí, že měli Václava Havla v roce 1989 „pod silným vlivem“ a způsobili tak to, že „protesty proběhly co nejméně radikálně“. Pod „silným vlivem“ je asi třeba rozumět to, že se jim podařilo nějak Havlovi nabulíkovat, že hrozí velké krveprolití, a proto se demonstrovat nemá. Čelní Chartisté včetně Havla se pak v (již nerušené) Svobodné Evropě několikrát dost vášnivě vyslovili proti veřejným akcím, na rozdíl od HOSu a Demokratické iniciativy, které protesty podporovaly. Když ovšem pan Lorenc říká, že kvůli tomu pak „akce“ skončila fakticky fiaskem, myslím že trochu přehání, i když to vlastně dovedu posoudit jen zprostředkovaně – byl jsem od 20. prosince ubytován v tzv. Hotelu Forum II („cépézetky“ na dnešním pražském policejním ředitelství u stanice Metra Vyšehrad). Na 21. srpna tam byl docela šrumec, přiváželi tam další a další zadržené z Václaváku a okolí. Taky se generál od StB poněkud nadbytečně chvástá, když tvrdí, že „všechny vznikající skupiny byly výrazně infiltrované, StB byla úplně, úplně informovaná o vývoji těchto hnutí“. Jistě, nebylo pro ně těžké nacpat si fízly všude, kam se jim to hodilo, prostě proto, že tyhle skupiny nebyly ze své podstaty žádné ilegální organizace konspirativního typu jako třeba Obrana národa, ale naopak usilovaly za zcela jiných historických okolností působit zcela veřejně a byly otevřené. Myslím, že nakonec byla ta „úplná informovanost“ StB v podstatě na kočku, zjistili si jen trochu předem to, co se mohli o pár hodin později dozvědět z rádia, které už nesměli rušit. Ne že by nedokázali některé akce (např. větší setkání) paralyzovat, ale na to si člověk musel a mohl zvyknout. Ale k čemu jim to nakonec bylo? Stejně bych si ale ten rozhovor, pokud existuje, docela rád přečetl celý.

Premiér Sobotka a předseda PS Hamáček vzkázali z Washingtonu Zaorálokovu náměstkovi Drulákovi, aby se mírnil v kritice Václava Havla a v kritice důrazu na lidská práva v zahraniční politice. Pan Drulák dal jednak najevo, že už bude sekat dobrotu, a hned taky předvedl, jak ta dobrota bude vypadat. Na konferenci k zahraniční politice u příležitosti 25. výročí Listopadu prohlásil: „Lidská práva považuji za naplňování onoho humanistického odkazu, který můžeme vidět na významných osobách české politiky 20. a 19. století i mnohem dříve.“ Podle něj bylo logické, že v 90. letech se zdůrazňovala práva politická a občanská. „Vše je třeba promýšlet a reflektovat, a proto vláda se přihlásila k tomu, že vedle důležitých práv občanských a politických jsou zde práva sociální, genderová, environmentální, kulturní a další.“ Zdá se, že výchovná lekce nebude mít na pana Druláka moc velký vliv. Ve funkčních vládách se podobný problém, pokud ho premiér považuje opravdu za problém, řešívá spíše vyhazovem delikventa, premiér vzhledem k síle své pozice zvolil to, čemu se policejně říká „domluva“. Zdá se, že se nepříště bude takhle potácet mezi spojenci a domovem, fackován z obou stran. Svržení „prohnilého a zkorumpovaného polistopadového režimu“ se mu moc nevyplatilo.

Pozoruhodný je rovněž rozhovor Zemanova stínového ministra zahraničí Kmoníčka taktéž v Právu. Pan Kmoníček je mistr v oboru demagogie. Prohlásil například, že i USA zjevně považují islámský stát za větší nebezpečí než Rusko, poněvadž islámský stát bombardují, zatímco Rusku činí obtížnější bankovní operace. Problém ovšem je, že islámský stát jednak právně neexistuje a jednak s ním už ve válce jsou, kdežto s Ruskem by se bombardováním jeho teritoria do války teprve dostali. To je trochu rozdíl. Taky je vykutálené tvrdit, že „pravicový McCain kritizuje levicového Zemana“ ve věci Ukrajiny. Jednak nevím, co je na Zemanově postoji k Putinovi a Rusku levicového, Chamberlain taky nebyl se svým appeasementem levicový politik (je pravda, že přirovnávat Chamberlaina k Miloši Zemanovi je pro Chamberlaina poněkud nespravedlivé), a jednak američtí „levičáci“ z okruhu prezidenta Obamy se v této věci od „pravičáka“ McCaina zase až tak neliší.

Andrej Babiš se už zase s chutí zakousl do ministra zdravotnictví Němečka. Sedí mu za krkem a dusí ho tím, že právě podal trestní oznámení na nákup předražených přístrojů v Ostravské fakultní nemocnici, kde Němeček před nástupem do funkce ministra řediteloval. Zdá se, že konfrontace mezi koaličními partnery v této vládě daleko předčí to, co se dělo mezi TOP09 a ODS v té Nečasově.

Andrej Babiš vytáhl v Právu na Jiřího Pehe vlastenecký argument: Česká republika má ministrem financí majitele největší ryze české firmy. Pokud jde o toho majitele, mohl zmínit ještě československý moment. A člověk taky neví, zda tou ryze českou firmou teď celá ČR.

Teodor Marjanovič cituje v Babišově MfD pozoruhodný text, který zveřejnil v dubnu 2009 v (dnes již taky Babišových) Lidových novinách nyní populární Zaorálkův náměstek Drulák. Navrhuje tam změnu ústavního systému ČR tím, že politické strany budou nahrazeny širokým hnutím: „Smysl jeho dočasné existence by spočíval v usměrnění společenské frustrace do mohutné vlny sametové destrukce, která by bez použití násilí smetla současný zkorumpovaný systém i s jeho představiteli. Toto nové fórum by na čas přeneslo politiku ze stávajících nedůvěryhodných struktur do ulic a na náměstí. Jeho hlavním úkolem by byla organizace masového bojkotu podzimních voleb a pořádání alternativních veřejných shromáždění, z nichž by vzešly nové politické síly obnovené demokracie.“ Dnes můžeme tedy panu Drulákovi pogratulovat: jeho plán se zdařil, jen to trvalo trochu déle a s tím malým rozdílem, že z naplánované a provedené úspěšné revoluce, která smetla zkorumpovaný polistopadový systém, vzešly vítězně politické síly obnovené demokracie pod vedením Miloše Zemana a Andreje Babiše (či spíše naopak, Andreje Babiše a Miloše Zemana).

Michael Romancov si myslí, že jak od pana Sobotky, tak od pana Hamáčka byl okázalý atak na pana Druláka z Washingtonu jen gestem pro Američany, a že po jejich návratu domů se zase všechno vrátí do starých kolejí. Myslím si to v podstatě taky, s tím, že pan Sobotka s tím nehne, i kdyby chtěl (a možná by chtěl). Potácí se mezi dvěma mlýnskými kameny, mezi Washingtonem a domácími kverulanty a rusofily, a je klasický příklad politika, který snad měl kdysi dobré úmysly, ale věci se mu vymkly z rukou tak ukázkově, jako v krátkých dějinách ČR zatím nikomu.

Tomáš Klvaňa zveřejnil v Babišových LN servilní ódu na zesnulého Václava Havla. Je pozoruhodné, že čeští intelektuálové v současné době hledají nějakého novodobého světce, který je vytáhne z rejže. Z rejže se musíme vytáhnout sami a nejlepší cesta, jak se vytáhnout z rejže, je nezaujatý a kritický vztah k minulosti, včetně Václava Havla. Václav Havel měl jistě daleko rozumnější představy o české zahraniční politice a o místě ČR v současném světě než např. Miloš Zeman (což, upřímně řečeno, není zase až tak těžké), zároveň se ale taky výrazně podepsal na našem dnešním marasmu (ani víc, ale ani méně než třeba Václav Klaus, stejně). Musím o tom něco napsat, u nás se teď zdvíhá absurdní vlna víry ve Václava Havla, která vůbec není žádný lék na naše současné problémy.

Pondělí 24. listopadu: Bohuslav Sobotka má, soudě podle toho, co řekl v sobotu Právu, krásné zážitky z turistického výletu do USA. Tím největším bylo odhalení busty Václava Havla ve Washingtonu. Je hezké, že v téhle rozhádané době se v téhle rozhádané zemi najde někdo nebo něco, na čem se úplně všichni shodnou. Doufám, že nakonec se přidá i Vojtěch Filip a KSČM. Jen já mám jako obvykle smůlu, jsem zase mimo hlavní proud. I když, upřímně řečeno, bezbřehá nenávist k Havlovi na ryze klausovské pravici je mi taky odporná. Chtěl bych k němu být spravedlivý, a to se dnes, jak se zdá, nesmí. Buď fanaticky nenávidět, nebo telecím způsobem milovat. Sobotka se tedy zaklíná sympatiemi k Havlovi, k USA, k Obamovi, a tvrdí, že vůbec nebyl zkartáčován. Všechno je to zhruba stejně věrohodné.

Bohuslav Sobotka taky prohlásil, že Václava Havla pokládal za autoritu, a to nejen v roce 1989, kdy se postavil do čela sametové revoluce. Můj problém je, že jsem Václava Havla nepovažoval za autoritu vůbec nikdy. Přitom některé jeho hry (zejména z těch prvních) se mi velmi líbily a líbí se mi dodnes, totéž platí o některých jeho politických článcích (zejména ten slavný o Kunderovi z r. 1968, ale i ty, které psal po roce 2000 na téma Izrael, Rusko, USA a invaze do Iráku). Uznávám jeho podíl na rozumné zahraniční politice ČSFR a ČR (nebyl sám, ale podílel se na ní velmi významně). Autoritou pro mě byl třeba Emanuel Mandler, i když jsem s ním úplně ve všem a vždycky nesouhlasil, a hlavně, i když vyjít s ním osobně bylo velmi často nesmírně obtížné až nemožné. Přesto byl pro mne autoritou. Autoritou byl a je pro mne třeba Emanuel Rádl (jehož jsem naštěstí osobně neznal, zemřel, když mi byly dva roky), i když ani s ním ve všem všudy nesouhlasím. Ale Václav Havel při vší úctě ne.

TOP09 reflektuje neúspěch v komunálních a senátních volbách. Kritika prý míří především na Miroslava Kalouska a na nezvládnutý vnitrostranický konflikt v Praze. Pan Kalousek prohlásil: „Kritiku, že jako první místopředseda odpovědný za vnitrostranický život jsem do poslední chvíle podporoval Tomáše Hudečka, i když jsem musel vědět, co je to za člověka, si zasloužím a přijímám ji.“ O Kalouskovi je přitom známo, že podporoval Hudečkova rivala Vávru, Hudeček byl Schwarzenbergův kůň. A Kalousek si stěžuje na to, že jej jako vykřičenou firmu vydávají za hlavní příčinu porážky. TOP09 má ovšem problém: Kalousek je pro stranu jistě velkou přítěží. Pokud se ho však zbaví, nezbude z ní vůbec nic. Jiní říkají, že si strana uškodila vyhrocenou kritikou prezidenta. Dnes naopak kdo nekritizuje prezidenta, není Čech (ne že by si kritiku vrchovatě nezasloužil, ale není sám, ani náhodou). Takže Kalousek se provinil tím, že dělal o chvilku dřív to, co se dnes naopak musí.

Prezident Zeman navštíví v příštích dnech Kazachstán a Tádžikistán. Myslím, že je to třeba chápat jako určitý druh lázeňské kůry. Kapr, který dlouho strádal na suchu, se konečně octne v prostředí, kde se může cítit jako doma (smůla je jen, že oba rybníky jsou už obsazeny a nemůže tam zůstat natrvalo).

Podle průzkumu CVVM klesla po posledních Zemanových excesech jeho popularita během posledního měsíce z 58 na 37%. Bylo by to zatím „historické minimum“. Jednak se mi zdá, že česká veřejnost má sklon reagovat hystericky (přičemž těch 37% mi připadá setrvale přiměřenější než 61%, tj. maximum, jehož dosáhl), jednak, a to hlavně, mi ty výsledky nepřipadají úplně věrohodné, čidla agentury jsou, řekl bych, v mnoha ohledech příliš citlivá. A kromě toho, o co vlastně jde: zkušenost praví, že státník může vraždit, mučit, zavírat a sviňačit, v žádném případě však přitom nesmí říkat „kunda“ nebo „kurva“. To není důstojné otce vlasti.

Sobotkova návštěva ve Washingtonu zapůsobila i na ministra zahraničí Zaorálka, a to v tom směru, že touží se ještě daleko častěji a intenzivněji setkávat s prezidentem Zemanem. Jestli nic jiného, tak tohle mu tedy přeju.

Po skončené revoluční obrodě systému se naši papaláši věnují své oblíbené zábavě, totiž sporu o poslanecké platy. Za normálních okolností, tj. za starých, zkorumpovaných pořádků, jejichž jsem tvrdošíjným příznivcem, bych v úsilí o snížení platů viděl projev burantsví (ze strany veřejnosti) nebo servilního populismu (ze strany postižených, tj. poslanců). U těch, co tam sedí teď, je mi to fuk. Je mi fuk, že např. pan Faltýnek bude brát víc, míň nebo stejně. Vadí mi, že tam vůbec je (pana Faltýnka jsem si přitom vybral jen jako pars pro toto).

Historik Vít Vlnas poskytl rozhovor Právu a říká v něm: „Špičková díla (románského výtvarného umění, bd) z dílen z Porýní a Podunají si co do umělecké hodnoty nezadají s těmi z Čech, Polska nebo Maďarska.“ Nejsou tedy o nic horší. To je bezva, už se to smí psát. Pořádně jsme za těch posledních 25 let (nebo snad 150 let?) pokročili. Možná se jednou bude moci špitnout, že jsou třeba i o malounko, malilinko lepší.

Další výrok týdne, tentokrát ministr Marian Jurečka tamtéž. Na otázku „Proč je třeba podporovat české potraviny“, odpověděl, že především proto, že „chceme podporovat kvalitní zdravé potraviny pro českého spotřebitele“. Tak kvalitní, nebo české? Nebo je to totéž? Ten člověk evidentně není na svém místě. Na jiném místě praví: „piji rád výborné pivo.“ Možná, že chce přece jen ujistit čtenáře, že za všech okolností nedrží tezi: piji rád i hnusné pivo, jen když je české.

Ruský prezident Putin prohlásil prý 25. října v Soči: „Ruský medvěd nebude nikoho prosit o svolení. Nechce se, a tím jsem si absolutně jist, stěhovat do jiných klimatických pásem. Necítí se tam dobře. Ale svou tajgu nikomu nenechá, to by mělo být jasné každému.“ Problém je v tom, že rozsah medvědí tajgy je poměrně proměnlivý, poměrně nedávno po padesát let zahrnovala i Šumavu. Chlupáč se tu cítil jako doma, a jak by ne: je to přece stejné klimatické pásmo.

Václav Klaus vyzývá k jednání kyjevské vlády a prezidenta s povstalci: „Pokud to interpretuji jako vnitřní ukrajinskou záležitost, tak se mi zdá, že dialog by se měl vést na Ukrajině. Jiná možnost není.“ Totéž se dá říci o ČSR anno 1938: jednání by se bylo vést v Praze. Problém byl, že tenkrát se vůbec žádné jednání vést nemělo, ani v Praze, ani v Paříži, ani v Londýně, a tím méně v Mnichově. Místo toho se tenkrát měli za ČSR její spojenci prostě jednoznačně a se vším všudy postavit. Je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení. To je pozoruhodné, Klaus je sice šovinista, ale ve chvíli, kdy jsou ohroženy ruské zájmy, jde všechno vlastenectví stranou.

V Babišově MfD zveřejnili rozhovor se senátorem a předsedou SPOZ Janem Velebou. Je to pozoruhodné dílo. Názory pana Veleby jsou něco, co jsem musel naposledy poslouchat v roce 1969 a v roce 1989 jsem si naivně myslil, že už nikdy nic podobného poslouchat muset nebudu. Například vysvětluje, co rozumí pod tvrzením, že se mlčící většina musí probudit a dát se do pohybu. Totéž říkali husákovci, biľakovci a jakešovci na přelomu let 1968-9, a nakonec se to 21. srpna 1969 povedlo, to byla mlčící většina už opendrekovaná a naučila se dokonce i střílet. Problémy byly s hlučící menšinou (nejrůznějšími povaleči z pražských kaváren). Ti dělali problémy tehdy i během celého roku 1989 (kavárenští povaleči dovedou být někdy poměrně urputní a bojovní). Viz také letošní 17. listopad. „To, co se předvedlo v Praze, bylo nepochybně velmi pečlivě zorganizované, jednotné, zglajchšaltované. Skončilo to házením vajec po prezidentovi republiky v den státního svátku, kdy byli diváky čtyři prezidenti. Já si myslím, že to v civilizovaném světě nemá obdoby. Ve středu večer jsem skoro do půlnoci odpovídal na e-maily. Nikdy v životě jsem jich nedostal tolik jako teď. Z devadesáti procent jsou ve stylu: toto takto není možné. Je tam i hodně e-mailů: Zemana jsem nevolil, ale toto není možné. Je potřeba znát skutečný názor. Nejen Prahy, ale celé republiky. Myslím, že je zapotřebí situaci zklidnit, ale chtěl jsem tím říct, že mlčící většina má úplně jiný názor. Nikdo ho ale nebere.“ Přesně totéž, jako v roce 1969! Jen mne to nutí se přiznat, že mne pan Veleba brutálně nutí říci: i já schvaluji házení vajec po prezidentovi republiky v den státního svátku. Jistě, říká se mi to snadno, protože mne za to nanejvýš jaksepatří osolí (zatím) a neodvezou rovnou na kobyliskou střelnici k utracení. Ke skupině Pussy Riot pak praví: „Přeložte si název té skupiny. Až když tam vtrhla televize, tento styl produkce ustal a zpívaly Bohorodičko, vyžeň Putina! A až tuto závěrečnou část převzala všechna média. Já vám pošlu ty webové stránky.“ Což je nepravda až lež, ve všech mně dostupných anglických slovnících znamená slovo „pussy“ v prvním významu „kočička“, „číča“, což se o slovu kunda nedá říci ani náhodou, a za druhé, autenticita záběrů z chrámu Krista Spasitele, na nichž si účastnice strkají do přirození monstranci a krucifix, jsou autentické stejně jako záběry, jak ukrajinská stíhačka sestřeluje malajsijský boeing.

Nemám bohužel teď zrovna dost času, abych se věnoval problému „Havel a náboženství“, ale to, co píše v sobotní České pozici na toto téma prof. Tomáš Halík, mi připadá dost výmluvně reprezentativní a taky naprosto, naprosto nepřijatelné. Prof. Halík píše: „Havel věřil v etický potenciál světových náboženství, věřil, že společenství víry (communities of faith) mohou být významným spojencem sekulárního humanismu ve vytváření toho, co nazývám ve svých textech „morální biosféra demokratické společnosti.“ Já jsem primitiv, věřím v Boha, Otce všemohoucího... atp., a v žádné communities of faith. Fuj. Masarykovy názory na nezjevené, kritické náboženství jsou sice velmi podivné a Jan Karafiát nad nimi kdysi právem zapochyboval, zda ten člověk je vůbec křesťan, ale ve srovnání s Havlem byl Masaryk hluboce věřící člověk, v tom, co píše, není žádný kýčovitý snobismus. Masaryk sváděl úporně svůj boj s andělem, podobně jako před ním už Karel Havlíček. Ale Havel? Navíc mám podezření, že prof. Halík to ví.

Úterý 24. listopadu: ODS a TOP09 uvažují o spolupráci, zejména s ohledem na krajské volby. Je to logické, po strašidelné masáži, jakou pro TP09 znamenaly komunální a senátní volby, se situace mezi oběma bývalými úhlavními koaličními partnery očividně změnila v neprospěch TOP09 a už i vedení strany je zjevné, že pokud si chce pomoci, na účet ODS toho už moc nezíská. Aktuální je spolupráce zejména v Plzni, odkud je spojující i rozdělující bod obou stran Jiří Pospíšil. Projekt je „blok obou stran“. Úplná integrace, tj. sloučení, zatím na obzoru není – pravicové strany se slučují, jak známo, teprve tehdy, když jsou úplně zničeny. To bude ještě chvíli trvat. Pan Pospíšil mluví o tom, že jsou tu voliči, kteří nechtějí volit ODS, a proto volí topku, takže značka topky musí zůstat. Pan Pospíšil je o jednu fázi zpátky, tak vypadala situace v roce 2009. Teď jsou tu hlavně voliči, kteří nechtějí volit ani ODS, ani TOP09, protože mají dojem, že obě strany selhaly.

Právo informuje o průzkumu agentury Median ohledně popularity Miloše Zemana po jeho posledních divokých eskapádách. Informace je ovšem, jak se dnes říká, rozporná. Nejprve se tvrdí, že protesty ze 17. listopadu získaly menšinovou podporu. Když to pak rozepíšou, vypadá to ale takhle: „Protesty včetně házení vajíček se líbily jen každému pátému dotázanému, celkem 35% demonstranty odsoudilo, 40% si myslí, že protesty byly v pořádku, v některých věcech však zašly příliš daleko. Tak jakápak menšina. V menšině jsem jako obvykle já, mně v případě pana Zemana vajíčka nevadí, tedy lépe řečeno: vadilo by mi, kdyby po něm házeli vajíčka jen proto, že říká kunda, i když to samo osobě se mi hnusí a v souvislosti s Pussy Riot dvojnásobně. Pokud je to proto, že nás chce mimořádně vyčůraným způsobem znovu zavléct do ruské poroby, považuji házení rajčat a vajíček za lidsky pochopitelné. Něco jiného by bylo, kdyby po něm házeli cihly.

ODS má v menších městech a obcích (pokud tam vůbec ještě existuje) problém s tím, že její členové uzavírají koalice s komunisty. To, že s tím má problém, se sice dá pochopit, ale stejný problém jsou koalice s Babišovým ANO. To už nevidí nejen ODS, ale nikdo.

Lubomír Zaorálek Zemana (v ČT v otázkách Václava Moravce) současně podporuje i kritizuje. Bezbrannost těch, co před časem rozpoutali protikorupční revoluci, vůči těm, kteří jim před nosem vyfoukli vítězství, je až zarážející. Europoslanec za Klausovy Svobodné (Klaus se k nim přímo nehlásí, na jeho vkus jsou málo úspěšní) Petr Mach zvolil zase k obhajobě Miloše Zemana zemanovskou dikci. McCain ho sice kritizoval, ale „neměli bychom se z toho podělat“. To rozhodně ne, tím, že se poděláme, se Zemana nezbavíme. Mach taky kritizoval – jak jinak – sankce proti Rusku jako pokrytecké. Podle Zaorálka sankce samy o sobě krizi nevyřeší, „jsou proto, že tam nechceme vojensky intervenovat“. To je nepřesné a hystericky přehnané. Sankce nejsou příliš účinné ve chvíli, když je neprovází významná pomoc Ukrajině ve formě dodávek zbraní. Jako doprovod takových dodávek jsou naopak nezbytné. Mezi Zemanem a ministerstvem zahraničí panuje též tutlaný spor o českého velvyslance v Kyjevě Počucha, který je skutečným mučedníkem české zahraniční politiky. Jeho názory na „ukrajinský problém“ jsou velmi rozumné a Zeman usiluje všemi silami se ho zbavit – rád by tam nepochybně nacpal nějakého dalšího Remka. A Kyjev velvyslance za názory těch, kteří se ho pokoušejí odstranit, jako představitele ČR soustavně kartáčuje. Tažení Hradu proti Počuchovi vyvrcholilo obviněním, že česká ambasáda tlačila na volyňské Čechy, aby nežádali o vystěhování do ČR. Formálně to podal ministr Chovanec. Obvinění prověřovala inspekce ministerstva zahraničí, a teď ministerstvo zvažuje, že se obrátí na policii ČR, aby bylo zahájeno vyšetřování ve věci pomluvy. Jistěže na „neznámého pachatele“. Tedy, ať už byly vztahy mezi ministerstvem a Hradem za Topolánka a Nečase jakékoli, takovéhle přece jen ne. Inu, „nové pořádky“.

Babišovo ANO bude prý mít 28. února konečně sněm. Datum je velmi šťastně zvoleno, je to jakási syntéza 28. října a 25. února. Hnutí je pozoruhodný útvar, má jen předsedu a fakticky už žádné místopředsedy. To je pěkné vyjádření vedoucí pozice Andreje Babiše. Na místa nových loutkových místopředsedů není moc velká tlačenice, lidé, kteří se s pomocí pana Babiše uvelebili ve významných funkcích, buď nemají zájem o takové angažmá, nebo ani v hnutí nejsou (nastávající pražská primátorka Krnáčová). Jenže – proč by hnutí nového typu nemohlo mít místopředsedu, který v něm není? K novým pořádkům by se to docela hodilo. V Rusku myslím Putin už zavedl něco podobného nebo ještě radikálnějšího.

V Právu se k mému překvapení ozval čtenář (Tomáš Malina), který protestuje proti tvrzení někdejšího šéfa StB Lorence o tom, že demonstrace na 21. srpna 1989 skončila fiaskem, neboť StB měla pod vlivem Václava Havla. Já mohl demonstrace sledovat jen víc než zprostředkovaně z „cépézetky“, jak jsem tu psal, nicméně podle toho, co jsem slyšel a co jsem se dozvěděl, to zcela odpovídá jeho líčení. Další věc, která v Právu stojí za zmínku, je pondělní komentář Jane Kellera, který kupodivu věcně upozorňuje na to, že Havlova koncepce zahraniční politiky bezprostředně po převratu byla dost výrazně jiná než ta, jakou zaujímal od konce devadesátých let. Jen je třeba dodat, že pro tu Havlovu proměnu platí německé přísloví „Ende gut, alles gut“, a že Havlovo pozdější pojetí je něco, na co lze navazovat. To pan Keller pochopitelně nedodává.

Ve Washington Post prý vyšel článek s titulkem „Zeman je Putinovým advokátem“. K tomu bych jen podotkl, že slovo „advokát“ mi nepřipadá úplně přesné.

V Polsku se konaly obecní volby. Podle povolebních odhadů měla vyhrát (pokud jde o procento a odevzdaných hlasů a počet mandátů) opoziční PiS. Pak se zhroutil počítačový systém, hlasy se přepočítávaly ručně, a ukázalo se, že naopak zvítězila vládní Občanská platforma. Tedy nemohu si pomoci, ale tohle mi připadá poněkud divné.

Středa 26. listopadu: Poslancům zřejmě výrazně rostou plasty. Jak jsem už napsal, problém je, jaké máme teď, po provedené Velké protikorupční revoluci, poslance. Výše jejích platů je vedlejší. Rozhodně se ale nic nespraví, když si tahle cháska (samozřejmě,výjimky potvrzují pravidlo) populisticky nastaví sankce za neomluvené absence. Znamená to vlastně jen, s maličkým nadsazením, že budou muset ještě navíc povinně hlasovat – chtějí tedy v PS (a v Senátu) sami iniciativně zavést buzeraci, kterou hodlá Miloš Zeman ve volbách zavést pro nás pro všechny. Z toho hlediska je poslanecká vstřícnost ve věci sankcí za absence vlastně triumfem hamižnosti.

„Od pravicové opozice pomocná ruka (Sobotkovi, bd) přijde sotva. Jejím zájmem je vymáchat vládní většinu v libovolných splaškách“, píše v Právu poněkud lítostivě sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek. Zbývá jen dodat: na rozdíl od toho, do předváděl za Paroubka i poté pan předseda Sobotka.

Na rozdíl od pana Jelínka Václav Žák, když se mu podaří na chvíli zapomenout na ukrutnou křivdu, jež mu způsobil Václav Klaus tím, že Žákovo Občanské hnutí v roce 1992 potupně prohrálo demokratické volby a on musel opustit místopředsednický post v ČNR, dokáže napsat docela hezký text („Prezidenti do škol nepatří“, Právo 25. listopadu). „Aktivní politici nemohou být předmětem úcty a vzorem pro školní dítka“. Naše polistopadová praxe od počátku dodnes je toho velmi výmluvným příkladem. Nemohou být ani předmětem paušální nenávisti, dodávám, politici si zaslouží střízlivý, kritický odstup. Jen si nejsem jistý, zda je prezident kritizovatelný jako každý jiný politik až po zavedení přímé volby. Byl a je kritizovatelný furt.

Čtvrtek 27. listopadu: ČSSD má další problém: místní organizace v Duchcově uzavřela koalici s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (v koalici je i místní KSČM, což je i pro vedení KSČM příliš). Vedení strany je rozhodně proti, krajští papaláši (Foldyna) se duchcovských opatrně a lehce vyčůraně zastávají, nepochybně v tom chtějí pana Sobotku vymáchat. Problém je jen v jednom: v Duchcově byly poměrně nedávno velké rasové nepokoje, vyvolané brutálním chováním několika romských výtržníků. Lidé tam mají problém a místní politici se s ním musí vyrovnávat. Koalice s extremisty není jistě žádné adekvátní vyrovnání, ale jakou podporu v té věci může svým lidem poskytnout např. braintrust ČSSD? Tedy co jiného než úplnou bezradnost, krytou kýčovitými bláboly? A ostatní strany na to nejsou mnohem lépe. Jak se může demokracie, která je takhle bezbranná uvnitř, bránit vůči akutnímu vnějšímu ohrožení?

Agentura STEM zveřejnila průzkum, podle něhož je, jak píší v Právu, „veřejnost rozdělená v hodnocení demokratických principů“ (tedy přesněji řečeno toho, jak se u nás demokratické principy po listopadu 1989 uplatnily). 54% lidí v České republice si myslí, že po roce 1989 se u nás podařilo vybudovat základy demokracie, 46% je naopak toho názoru, že ne. Myslím, že správné stanovisko je syntézou obojího. Základy demokracie se u nás po listopadu podařilo nejprve vybudovat, a v posledních dvou-třech letech zase důkladně pošramotit až zbourat.

Vladimír Špidla přirovnal v ČT Miloše Zemana k režisérovi Troškovi. Zeman na to reagoval až z dalekého Kazachstánu tím, že Špidla byl neúspěšný politik, kdežto Troška je úspěšný režisér a jeho filmy měly velikou návštěvnost. Rubem problému je, že Vladimír Špidla byl na české poměry poměrně slušný politik, což se projevilo tím, že upřednostnil slaboučkou koalici se středopravými stranami před silnou nepsanou opoziční smlouvou s komunisty. Naproti tomu například nedávný rozhlasový skeč Miloše Zemana byl z hlediska prosté úspěšnosti trhákem, před nímž blednou úspěchy Zdeňka Trošky. Což je dokladem toho, že úspěšnost není vždyky tím, oč je třeba v první řadě stát.

Poté, co policie obvinila předsedu STAN a libereckého hejtmana Půtu, se rozpadla v kraji koalice. Zastupitelé odvolali z funkce náměstkyně hejtmana představitelku koaličního partnera STAN, „Změny PRO Liberecký kraj“ Zuzanu Kocumovou. Paní Kocumová ztratila důvěru v pana Půtu. Její hnutí už předtím vstoupilo v Liberci do koalice s Babišovým ANO. Těžko se zbavit dojmu, že babišovci na liberecku útočí, a obvinění pana Půty se jim tak nějak zázračně hodí.

Prezident Zeman v reakci na vyjádření německého ministra Steinmeiera ve věci Ukrajiny prohlásil, že Ukrajina by měla zůstat neutrální a mělo by dojít k její tzv. finlandizaci. Je třeba se zastavit u pojmu „finlandizace“. Mladší lidé, neznalí dějin, by mohli nabýt dojmu, že se po válce nějaká spojenecká konference (např. ta postupimská) zabývala budoucím politickým uspořádáním Finska, a velmoci se po mnichovsku usnesly, že Finsko si sice ponechá důležité rysy demokracie ve vnitropolitickým uspořádání, ale v rozhodujících zahraničněpolitických záležitostech bude skákat, jak Stalin, Chruščov, Brežněv a jak se všichni ti syčáci jmenovali pískají. Houbeles. Rusové Finsko nejprve na prahu druhé světové války ohavně a zákeřně napadli, přes svou obrovskou převahu dostali pořádně zahulit (ruské imperiální výboje mají četné komické stránky), zapsali si to za uši a po válce byli při planýrování Finska podstatě opatrnější než v případě malých středoevropských států. Západ Finsku nemohl ani trochu pomoci, ale Finové si (na rozdíl od nás) pomohli sami a vybojovali si relativně slušný stupeň státní suverenity. Zeman chce něco jiného: totiž aby suverénní stát, který se už skoro rok zoufale brání špatně zastřené ruské agresi, byl ve spolupráci Západu a Ruska a za lví účasti České republiky, která Zemanovou zásluhou už napůl hraje roli skunkovského ruského přidavače, „finlandizován“. Ruští dejme tomu lobbisté z Ppráva mají pravdu: mluvit v tomto případě o mnichovanství by bylo nevěcné: je to totiž něco ještě podstatně odpornějšího.

Titulek zprávy v Právu zní: „Erdogan: Muži a ženy nejsou rovni“. Ze právy vyplývá, že turecký premiér (nijak zvlášť mi neimponuje) prohlásil, že s muži a ženami nelze zacházet stejně (výslovně zmínil těhotné ženy), že ženy nemohou dělat stejné práce jako muži, protože jsou od přírody křehčí (zde cítím neodolatelné nutkání říci „jak které“ a uvést několik výmluvných protipříkladů z oboru české politiky a publicistiky, ale s vypětím všech sil se zdržím), že feministky odmítají mateřství, a zároveň zdůraznil, že rovnost přes zákonem platí pro ženy stejně jako pro muže. Titulek je tedy lživý pro každého, kdo není zrovna rozlícená modrá punčocha.

Ministr Babiš hodlá prosadit zákon o zavedení elektronické evidence plateb v hotovosti a zákon o prokazování legálnosti nabytého majetku. To znamená, mocný oligarcha bude mít v ruce nástroj, jak skřípnout bohaté podnikatele, kteří by se případně chtěli vzpouzet. Přitom jen tak mimochodem dostanou zahulit i malí podnikatelé, řemeslníci apod., s nimiž může být problém, protože představují sice ekonomicky nevýznamné, ale politicky důležité, nezbytné podhoubí svobodného podnikání (s elektronickou evidencí plateb v hotovosti mohou mít problém). Je to další doklad účelovosti babišovských „Nových pořádků“ a faktické rusifikace české politiky (nikoli v jazykovém slova smyslu, ovšem).

ČLK MUDr. Kubka chystá po akci „Děkujeme, odcházíme“ další Kladivo na pacienty, totiž novelu zákona o zdravotních prostředcích (je pacient taky zdravotní prostředek?), která ošetřujícímu lékaři umožní zbavit se pacienta, s nímž jsou problémy. Pacientovi bude navíc jeho problematičnost zapsána do jeho „kádrového posudku“, aby si na něj další kolegové MUDr. Kubka dali majzla. Vyplývá to z článku paní Petrášové v Babišově MfD. Chápu, že se lékaři občas dostávají do nepříjemných situací, ale především je třeba zvážit, že jsou vůči pacientovi vždycky v situaci silnějšího vůči toho slabšímu, protože pacient je z povahy svého postavení někdo, kdo má problém, a lékař někdo, kdo mu případně může s tím problémem pomoci. Je to příznačné pro zvlčilost mezilidských poměrů v této zemi, že reprezentanti lékařského stavu si tuto svou silnou pozici ani trochu malounko neuvědomují. Kdybych byl jako pan prezident Zeman, nazval bych to buranstvím.

Dehonestovaný pražský exprimátor Hudeček prohlásil v rozhovoru rovněž pro Babišovu MfD: „TOP09 v Praze vznikla tak, že jsme se vždy jasně vymezovali proti starým strukturám“. Jistě, vymezovali se především proti ODS, podařilo se jim ji pořádně oslabit, ale sami si moc nepomohli a dopadli jako sedláci u Chlumce. Teď by se měli ještě honem dát do holportu s Babišem, bylo by to v intencích jejich politiky, Pravda a Láska, jak se ukazuje, je už dvakrát nevytrhne (viz případ Bursík). Chápu, že ODS byla i v postbémovském období v Praze velký problém: ale TOP09 se nepodařilo přesvědčit voliče, že je lepší (jen že je ODS horší, a to nestačí).

Bohuslav Sobotka byl na návštěvě v Izraeli a řekl tam mj., že jedno z největších (bezpečnostních) rizik je Islámský stát. To je jistě pravda, a v Izraeli je to pravda hned dvakrát, protože pro Izrael je Islámský stát vůbec největším rizikem. Pro nás je největším rizikem, srovnatelným s tím, čím je Islámský stát pro Izrael, znovuzrozené imperialistické Rusko. Náš problém přitom je, že v Izraeli a blízkém okolí se stoupenci Islámského státu poznají hned na první pohled, u nás je to se stoupenci a „spolupracovníky“ (cizím slovem kolaboranty) s Ruskem o něco obtížnější. O moc ale ne.

Pátek 28. listopadu: Ve čtvrtečním Právu podává Alexandr Mitrofanov tento ideový portrét Václava Havla: „V jedné zemi se změnil režim. Člověk, který se stal hlavou státu, byl předtím intelektuálem a tuze neměl rád určitý druh spoluobčanů. Příčilo se mu, že jim záleží hlavně na tom, čemu říkali jistoty, a věci nehmotné – o transcendentnu nemluvě – jim připadají v lepším případě zábavné, v horším jako výjev z jiného světa. Nazýval je Čecháčky.“ Pan Mitrofanov se domnívá, že Havel tak definuje vlastně lidi, kteří jsou základnou, z níž se rekrutují voliči sociální demokracie (a že těmito lidmi neradno pohrdat). Rozumím, oč mu jde, a nechci kritizovat jeho, ale Václava Havla a jeho následovníky. Hlavní problém je v tom, že takoví lidé vůbec neexistují, resp. že pokud existují, je k jejich vymezení a povolání ke zodpovědnosti kompetentní Hospodin při Posledním soudu, a ne poměrně povrchní český intelektuál, příležitostný amatérský filosof a moralista. Člověk nesmí mít takhle pohrdavý poměr ke svým bližním. Musel by to nejdřív jednomu každému pěkně popořadě dokázat, a to nejde, respektive byla by to drzost. Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Každému člověku, každému z nás jde o věci „hmotné“ i „nehmotné“, kde vůbec je hranice mezi nimi. Každý máme někoho rád, záleží nám na něm a chceme pro něho něco udělat. Každý si od toho zároveň něco slibujeme. Každý máme nějaké „hmotné“ zájmy, a není na nich předem nic špatného a nízkého, respektive hmotné“ a duchovní“ je v našich zájmech, stejně jako v lásce, často k nepoznání propleteno. Chceme-li rozlišovat, tj. taky rozlišovat mezi tím, co se má, a tím, co se nesmí, musíme začít vždycky sami u sebe, kde máme k dispozici nejvíc relevantních dat k takové úvaze a taky nejvíc možností, jak s tím něco rozumného udělat. Povrchní bláboly o tom, že lidé myslí jen na přízemní věci, na žrádlo a požitky, nevěnují se širokým, obecným, nadpozemským zájmům a nejsou dost povzneseni nad české kopečky, je temná a odpudivá stránka toho, čemu se říká „pravdoláskařství“. Je mi to děsně protivné. Dovoluji si upozornit, že je to nekřesťanské, že je v tom často neuvědomělá, ale pro ty, co to musí poslouchat, bohužel zjevná neúcta k bližnímu, a že mne zaráží, když něco takového musím poslouchat třeba v kostele při kázání. Omlouvám se, berte to prosím jako jakousi předvánoční úvahu.

Zjevně po zkušenostech z posledních týdnů se ČT rozhodla vánoční projev pana prezidenta jednak předtočit a jednak ho vysílat raději až na Štěpána (kdy se mezi tou záplavou pyšných princezen a pohádek o čertech zjevně už tu a tam nějaká kunda taky snese). Projev bude trvat jen patnáct minut (za patnáct minut se dá ovšem stihnout leccos), a na Nově po něm bude následovat pohádka Jezerní královna, aby se diváci mohli vzpamatovat a odreagovat.

Polská herečka Anna Muchová prohlásila prý na svém blogu v reakci na demonstrace v Polsku 11. listopadu, že kašle na boha a na vlast a že by ráda emigrovala do Česka: „Češi jsou malý národ, ale jejich vlastenectví je rozumné. Nevěří v boha, ale smyslem pro humor dokážou bránit svou kulturu, tradice, jazyk, památky či pivo, i za ústupků či pokorného sklonění hlavy.“ Nato o ní jakýsi vlastenecký poslanec za PiS galantně prohlásil: „idiotka má štěstí, že žije tady a teď, za okupace by ji za šíření takových teorií ostříhali hlavu dohola“. (Při této dikci je nutné považovat za pozitivní, že jí neslíbil taky korporativní znásilnění). Jinak bych ovšem rád nějak trochu utlumil nadšení paní Muchové z mé vlasti. Zdá se mi, že naši polští sousedé s námi mají problém, kterému úplně nerozumím (viz např. podivné knížky pana Mariusze Szczygiela). Český pohled na Poláky mi připadá podobně deformovaný. Pravda, nejsem typickým Čechem, protože věřím v Boha, nazírám sice, že jsme my Češi občas v minulosti snažili bránit „i za cenu pokorného sklánění hlavy“, jen nejsem schopný považovat zrovna tohle za českou přednost. Taky bych se bál, že vzhledem k tomu, jak teď vypadá naše veřejné mínění, může se paní Muchové snadno stát, že bude sice emigrovat do Česka, ale octne se nakonec v Rusku (jistě, ona mluví pro jistotu o „mentální emigraci“). To, řekl bych, v Polsku zrovna nehrozí. Problém bude nejspíš v tom, že žádný „typický Čech“, nebo „typický Polák“ ve skutečnosti neexistují, jsou to pohádkové bytosti.

Připadá mi zábavné a příznačné, kolik různých rad a zodpovědných orgánů se intenzivně a se vší vážností zabývá sprosťačinkami pana prezidenta. Rada českého rozhlasu se usnesla, že pokud bude pan prezident sprosťačit i v příštích Hovorech z Lán, mělo by být vysílání rozhovoru okamžitě přerušeno. Poslanecká sněmovna se zabývá obecnějším problémem jak omezit prezidentovy pravomoci. Bohužel se asi nedokážou na ničem pořádném shodnout. Je to zcela všeobecně dosti nepraktický postup: nejprve si ho zvolit a pak se pokoušet dodatečně eliminovat aspoň část škod, které tou volbou vznikly.

Sobota 29. listopadu: Mezi expředsedou ČMKOS Jaroslavem Zavadilem a nynějším předsedou Středulou vznikl spor o poslanecké platy. Zavadil, který se mezitím stal poslancem, zastává zvýšení o 14,5%, Středula jako odborový předák označil zvýšení o více než 3,5% za neskutečný výsměch lidem, Zavadil na to odpověděl: „Trochu mi připadá pokrytecké, když předseda konfederace řekne to, co řekl, přitom jeho plat je čtyřnásobkem průměrné mzdy, to přece není normální.“ To je fajn, že už jsou v sobě. Andrej Babiš zdůraznil, že on pracuje zadarmo a dává svůj plat ministra na program samoživitelek. Je zjevné, že do parlamentu patří miliardáři, mohou si dovolit pracovat zadarmo a dávat plat samoživitelkám, což nelze označit za výsměch lidem.

Miloš Zeman prohlásil v Dušanbe (Tádžikistán), kde je pouze dočasně, že pokud má naše vláda má jiný názor na dění na Ukrajině než německý ministr Steinmeier, který je proti vstupu Ukrajiny do NATO, měla by to sdělit. Proč by naše vláda nemohla mít jiný názor než Steinmeier. Zemanova poznámka má lehce denunciační charakter. Zároveň upozornil, že je o něco větší radikál než česká vláda, ovšem pokud jde o vztah k Izraeli. Standardní švejkování, prodávání Ukrajiny Rusům se maskuje radikálností, pokud jde o Izrael. Je ovšem otázka zaprvé, zda si zeman takhle může spravit pošramocenou popularitu, a za druhé, zda na jeho popularitě vůbec záleží, když je stejně neodvolatelný a může vládě házet klacky pod nohy bez ohledu na ni. Vztahy mezi Klausem a Toopolánkovou, případně Nečasovou vládou byly proti tomuhle idyla. Posun se přitom udál ve směru rozvrat.

Nestor české právní vědy Zdeněk Jičínský (stál už u kolébky ústavy ČSSR z roku 1960) prohlásil v Právu, že Havel byl velkou postavou soudobé české historie a tou i zůstane. Vida, jakou máme svobodu, to by si v roce 1960 nemohl dovolit říci. Je zajímavé, že Havel zaujímá v našich dějinách pozici srovnatelnou s Karlem IV.: nikomu nepřekáží, a proto ho všichni chválí. Řekl bych, že o takovou reputaci není co stát: je do důkaz toho, že dotyčný je už skutečně a definitivně mrtvý. A nakonec, uznání se dočkal od prof. Jičínského i Andrej Babiš a jeho stoupenci, Jičínský je chválí za „odmítavý postoj k protizemanovské hysterii vyvolané TOP09 a ODS“. V Právu konkrétně a na „levici“ (nebo chcete-li v sociálně demokratické lobby) všeobecně se vytváří jakási fronta mezi konzervami a progresisty. Zeman a Jičínský jsou konzervy, Pehe, Jelínke či Zaorálek progresisté. Nebožtík k Havel, v době, kdy byl ještě ve formě, tento spor označil slovy zahajovače Ferdy Plzáka „staří dogmatičtí frázisté a my mladí, co máme smysl pro humor“. Je to skutečně legrace, ale jen trochu.

Ke „konzervám“ v Právu patří též proruský lobbista Vladimír Diviš. Za nynější problémy Ruska mohou podle něho Jelcinovi reformátoři, kteří si pozvali na pomoc americké hospodářské experty. Hlavně že je to jako obvykle na koho svést.