Co týden dal

Středa 1. října: Alexandr Mitrofanov píše ve svém sloupku v úterním Právu mj.: „TOP 09 vyzývá občany, kterým „nejsou současný hrozivý trend a negace odkazu listopadu 1989 lhostejné, aby přišli svůj názor říct k volbám a nedovolili tyto praktiky, jejichž nositelem je zejména hnutí ANO, vnést masivně i na naše radnice“. To je jen nabubřelé. Když ale dodává, že „městem, kde něco takového dosud nepřipadá v úvahu a kde navíc městská rada s obdivuhodnou odvahou vyhnala i takzvané kmotry, je Praha“ s primátorem Hudečkem, jako by zapomínala, že nepůsobí v zemi plné chrabrých Jiří, ale spíše Hudečkových jmenovců – nevěřících Tomášů, na které tato sebechvála spíš zapůsobí úplně opačně.“ Článek je vůči TOP09 velmi tvrdý, ale na tomhle něco je: pokud si někdo klade výše zmíněný cíl, nemůže odhlédnout od svého podílu na tom, že otevřel svými chybami cestu negaci odkazu listopadu 1989, což platí pro TOP09 úplně stejně jako pro ČSSD. Nebo snad byla TOP09 v letech 2010-2014 na vesmírné misi na Marsu a její čelní politici (Kalousek, Schwarzenberg) předtím batolata? Program zformulovaný tak, jak Mitrofanov cituje z prohlášení TOP090 TOP09, aby byl aspoň trochu věrohodný, by měl být zformulovaný ve spolupráci demokratických stran, které se na realizaci odkazu listopadu 1989 podílely (a ODS nebo TOP09 to dělala podobně nedokonale jako ČSSD nebo KDU-ČSL či SZ). K tématu se ještě vrátím, a to v každém případě ještě před volbami.

Ke své hanbě se musím přiznat, že nějak pořád nemám čas vyrovnávat se s názory Petra Druláka, jehož článek zdobí úterní Právo. Ve studené válce se podle mne nestřetly „dvě univerzalistické představy“ (jak tam tvrdí) , ale ruské impérium se svou vyčůranou světovládnou imperialistickou ideologií a západní demokracie. „Střetly“ se tak, že Rusko bylo v tomto střetnutí agresorem, jemu šlo o ovládnutí světa, což hned po roce 1945 ve střední a středovýchodní Evropě předvedlo. Pan Drulák jen tolerantně dodává, že je prý třeba vzít vážně i myšlenky Západu a „odolat často i pochopitelnému pokušení řady nezápadních ideologů odmítnout celý západní odkaz jako pouhý ideologický nástroj zotročování“. A také prý, že „za lidskými právy nestojí žádná univerzální idea spravedlnosti, která by byla kritériem veškerého počínání, a že je třeba se o ně přít v rozporuplném světě“. To druhé je interpretace názorů Jiřího Přibáně, s nímž Drulík polemizuje, nechápu proč, jsou jeden jako druhý. Pro mne zase za lidskými právy strojí příkazy evangelií, které před nimi mají přednost v tom smyslu, že ony (a nikoli různé kodexy lidských práv) jsou kritériem veškerého počínání. Každý člověk, aby ho bylo možné brát vážně, musí mít při vší kritičnosti něco, o čem nediskutuje, na čem stojí a s čím padá, a tohle je pro mne právě to, o čem se nediskutuje. A když je pan Drulák dokonce natolik velkorysý, že je to ochoten tolerovat v tom smyslu, jako že to přece jen není jen pouhý ideologický nástroj zotročování, tak na tuhle velkorysou toleranci mu, ať už mi to čtenář odpustí nebo ne, seru.

Andrej Babiš chce zjevně dostat pod kuratelu hospodaření státních nemocnicí, provedl v nich formou auditu, formálně krytího žádostí Evropské komise, rozsáhlou razii. Ministr Němeček kvůli tomu dostal v přímém přenosu ČT ve večerních Událostech solidní hysterický záchvat. Vypadá to, že jde o jakýsi zápas o léno a že pan Babiš má tendenci v rámci státu řízeného jako firma řídit jako firmu i státní nemocnice (je to nepochybně lukrativní hájemství). Proslýchá se, že pan Sobotka je už přichystán k výměně rezortu zdravotnictví za nějaký jiný (není jasné, za který).

Čtvrtek 2. října: Babišovy Lidové noviny informují o plánek Hnutí pro Prahu klanu Passerových (pokud se dobře pamatuji, je Zbyněk Passer už nějaký čas činný v komunální politice, kdežto jeho bratr Radim, který se na jeho aktivitách ovšem nepodílí, je zbožný Adventista sedmého dne a zároveň tak trochu miliardář). Cílem hnutí je, jak jsem pochopil, mj. dalekosáhlá racionalizace Pražského dopravního podniku formou privatizace jeho prvočástic (linky atp.). Protože od mých dětských let byly Dopravní podniky hl. města Prahy, či jak se to tenkrát jmenovalo, v obecním vlastnictví, nejsem jako konzervativní člověk nakloněn inovacím, v rámci nichž se vytvoří řada „severních“ a „jižních sekcí“, které si pak budou své pracovní spory řešit v opuštěných předměstských garážích (viděl jsem to kdysi v jednom filmu). A to, že někteří z aktérů budou v tomto případě zbožní Adventisté, a že po každém vyřešení zazní pár tichých modliteb za dejme tomu poražené, je sice pozoruhodná inovace, ale bral bych ji jako český kolorit.

Pátek 3. října: ministr Babiš si na místo uvolněné paní Jourovou, která jak známo odešla do Bruselu, nominoval vlastní ministryni pro místní rozvoj. Své hájemství si řídí striktně jako firmu a nedá si do toho mluvit.

Exministr Schwarzenberg nadnesl požadavek, aby se aspoň „některá země“ (rozuměj evropsksá) odhodlala ke zbraňové pomoci Ukrajině. Požadavek je logický, bez toho ukrajinská armáda nemůže lépe vyzbrojené ruské čelit, a na Západě to ovšem všichni dobře vědí. Schwarzenberg to řekl listu Reinische Post a vyslovil politování, že „má vlastní země k tomu není připravena“. To je hezký příspěvek do volební kampaně před senátními volbami a komunálními volbami v Praze. TOP09 se snaží bodovat ze všech sil. Je jen otázka, nakolik jí zrovna tohle pomůže.

Pražská vedení politických stran si nechávají zpracovávat vlastní průzkumy volebních preferencí před nadcházejícími volbami. Ty, co jsou určeny pro širokou veřejnost (např. STEM/MARK) totiž věští drtivé vítězství ANO. Strany pro své účely ovšem potřebují preference skutečné, nikoli propagační (a ještě navíc za jinou stranu). Za nos je třeba tahat veřejnost, kdežto každý stranický aparát by se měl připravit na tvrdou realitu. A tak v průzkumu pro ČSSD by vyhrála TOP09 s 2,7% náskokem před ANO, což je nezanedbatelné, ODS předpokládá rovněž vítězství TOP09, dokonce s 5% náskokem před trojkoalicí, ANO by mělo ještě o 1% míň. Z toho by se dalo soudit, že ANO na tom v Praze není zase až tak moc dobře, a že TOP09 asi vedoucí úlohu udrží. Otázka je jen, jak bude náskok velký a zda bude možné vůbec utvořit koalici bez ANO. TOP09 se snaží ve volební kampani jednoznačně představit jako vlajková loď demokracie v Praze. Nějak nápadně mi to připomíná prezidentskou volbu z r. 2013. V ní, jak víme, zaujal nakonec kandidát TOP09 velmi hezké druhé místo, a byl to startovní výstřel z Aurory k sesunu polistopadového režimu. Dočkáme se teď toho závěrečného?

Článek Ivana Vilčeka „Stát pomůže zadluženým Maďarům“ je pozoruhodný tím, že v něm nikde není ani slovo o tom, kdo nese zodpovědnost, za to zadlužení: totiž někdejší maďarská socialistická vláda, která vedla občany k tomu, aby si brali půjčky v cizí měně. Následný dramatický propad kursu forintu jim pak splátky mnohonásobně zdražil. Za to nemohou zvlčilé banky, ale chybný odhad vývoje kursu a zavádějící vládní propaganda. Postup byl následující: lidé si vzali půjčky cizích měnách, následně si je převedli na forinty, s tím, že budou splátky ovšem splácet samozřejmě zase v cizí měně. Nato cizí měna enormně zdražila a oni prodělali kalhoty. To pochopitelně tehdy socialistům preference moc nezvedlo.

Václav Klaus napsal prý ve své poslední knize: „Podle mne komunismus nebyl poražen, ale rozpadl se, i když se u nás k poražení leckdo autoritativně hlásí. To je velmi přesně řečeno. Zbývá jen dodat: komunismus se rozpadl, ale o to, aby se nerozpadl až tak moc, a nedopadl při té porážce moc natvrdo, pečovali zase jiní, kteří se k tomu dnes až tak moc autoritativně nehlásí. Přední místo mezi nimi zaujímá právě Václav Klaus. (Nebyl v tom jistě sám a nebyl ani ten hlavní, ale „byl při tom“: a jak známo, důležité není zvítězit, ale zúčastnit se). Čili: Komunismus nebyl poražen, jenom se tak nějak rozpadl, Václav Klaus při tom asistoval a podle toho to tu dnes vypadá.

Andrej Babiš poskytl pozoruhodný rozhovor své Mladé frontě Dnes. Načrtl v něm svůj zásadní volební program: „Já lidem říkám: program plním. Nezvýšili jsme daně. Řídím ministerstvo jako firmu, nelžu, nekradu a pracuju pro lidi. To je jednoduchý program, jen se ho zprofanovaní polistopadoví politici nedrželi.“ A spolupracovat chce v Praze se slušnými lidmi. „Praha byla historicky doménou zkorumpovaných pražských organizací ODS a ČSSD, tak s těmi ne.“ Pokud jde o TOPku, tak s Kalouskem si spolupráci neumí představit, ale „Hudeček není Kalousek“. Výmluvná nabídka, volební výsledky ji nepochybně zreální. Jak asi Hudeček odolá?

A jen tak na okraj, pozoruhodná je i koncepce české účasti na mezinárodní politice v Babišově pojetí: „Myslím ale, že Česko není zemí, která by měla dělat nějakou světovou zahraniční politiku. Náš hlas ve světě není vnímán tak jako u velkých zemí. My jsme součástí EU, NATO, a ty mají jasné strategie. Je ale potřeba říct, že zatím se jim ten konflikt vyřešit nepodařilo. Můj názor je, že Ukrajina není v současnosti připravena být členem EU, a problémem může být i dopad asociačních dohod. Nevím, kdo ve finále zaplatí ten účet.“ Moc mne zajímá, jak půjde toto pojetí české zahraniční politiky v budoucnu naroubovat na Pravdu a Lásku.

Mimořádně ohavný sloupek k soudcovským platům zveřejnil v Babišových Lidových novinách Martin Zvěřina. Mohl by vyjít klidně v Právu. Cituji aspoň jednu výraznou pasáž, hned úvodní: „Soudci, kteří se cítí ukřivděně, se domáhají zpětného vyplacení své „důstojné mzdy“. Očividně je nezajímá, jak si žili v době krize ostatní zaměstnanci státu, oni chtějí svou nezávislost naplnit beze zbytku.“ Pan Zvěřina je zjevně jeden z těch, kteří se dokážou bez problémů adaptovat na každé poměry. Zkrátka „novinář do nepohody“.

Agentura Proximity zveřejnila průzkum, podle něhož Češi prý nejsou zase až tak velcí ateisté. Dvě třetiny populace považují některá z Desatera božích přikázání za významná pro současnost. Především mne zaujalo to „pro současnost“. To je v určitém slova smyslu aspoň pro mne dobrá zpráva, doufám, že mezi ně patří nezabiješ a nepokradeš. My staří lidé jsme dost bezbranní. Špatná zpráva je v tom „pro současnost“. Pro budoucnost to tedy už až tak platit nemusí. Taky mne poněkud zaráží, že Bibli nikdy nečetly tři čtvrtiny lidí. To znamená, že tři čtvrtiny lidí nemají o desateru žádnou jasnou představu, ale zároveň dně třetiny aspoň některá považují za významná. Z toho plyne, že v nejlepším případě 41% lidí (v nejhorším ovšem všichni) považují za významná některá Boží přikázání, o nichž ale nemají ani páru, protože bibli nikdy nečetli. (Doufám, že jsem to spočetl správně). Nadějné, že.

Sobota 4. října: V Babišově MfD se vyjadřují skepticky k bojovému heslu „Kmotři, estébáci, komunisti, fízlové. Prahu vám nedáme.“ Upozorňují, že s podobným sloganem už TOP09 neodvrátila volební porážku v loňských říjnových volbách do PS – to ale není úplně přesné, Praha je dosti specifický region s výrazně jinými preferencemi. Problém je spíš, že TOP09 v Praze vysloveně spolehla na Martina Bursíka a celý rozvolněný politicky-nepolitický okruh Pravdy a Lásky - viz křiklavá skrytě předvolební petice „Jsme Česká republika...“ Zatím ji podepsalo přes 6 tisíc lidí, což na volební propagandu není až tak omračující počet. Na jeden senátorský mandát na Praze 1 by to snad mohlo vydat, jenže tito lidé nejsou ani náhodou všichni oprávněnými voliči na Praze 1, a navíc doposud nikdy se nedokázali pořádně politicky organizovat. Pravda, v druhém kole senátních voleb často rozhodují stovky, někdy jen desítky hlasů, Praha 1 není zvlášť velký obvod a dá se odhadnout, že právě tady mohou nejspíš uspět „děti čistého živého“. Ale kdyby mělo zůstat jen u jednoho senátorského mandátu, není to nic moc (a jen tak mimochodem připomínám, že nejde o získání mandátů na úkor komunistů či nového establishmentu, nýbrž o to, sežrat jeden mandát ODS, za niž znovu kandiduje stávající senátor Zdeněk Schwarz, čili o akci v dané politické situaci ryze mrchožroutskou. Taktika a strategie TOP09 v nadcházejících volbách si zaslouží zvláštní komentář.

Pondělí 6. října: V rámci zločinných restitucí církevního majetku se odvěký nepřítel českého národa, pražské arcibiskupství, zmocnilo posvátného vrchu Blaník. Ve vlastnictví českého národa zůstane pouze rozhledna nahoře na kopci a přilehlé parkoviště. Přitom obec Louňovice (pod Blaníkem) částečně žije z legendy, že uvnitř Blaníku se skrývá svatováclavské vojsko, které přijde českému národu na pomoc, až mu bude nejhůř (píší to aspoň v sobotním vydání Listu českých právníků). Vedení obce proto čeká, až se arcibiskupství stane faktickým vlastníkem, a pak se ohlásí, aby se domluvili na budoucí spolupráci. Zjevně tedy ještě není úplně všechno ztraceno a obci se podaří dohodnout aspoň základní provozní záležitosti, související s nástupem svatováclavského vojska v krizové situaci (takže nezůstaneme jako obvykle odkázáni na bratrskou pomoc z Východu).

Podle agentury STEM dosáhla popularita prezidenta Zemana v září 64% (oproti 51% v únoru). Agentura STEM je významným způsobem citlivá na růst popularity čelných papalášů (např. podle CVVM se popularita prezidenta hnula zhruba v témže období o pouhé 2%, CVVM tedy zatím projevuje jistou natvrdlost. Skoro bych tedy řekl, že agentura STEM je citlivá na růst popularity čelných českých papalášů už jaksi předem). Vládě prý podle STEM věří 49%, Sněmovně 46%, Senátu 40%. K době mého mládí to má sice pořád ještě daleko – tenkrát byla popularita podobných institucí tak velká, že ji ani nebylo třeba měřit, ale všechno je na nejlepší cestě.

Prezident Zeman se profiluje jako vlastenec a usilovně tlačí na ministerstvo zahraničí, aby co nejrychleji repatriovalo co nejvíc volyňských Čechů, ohrožených ukrajinskou fašistickou juntou. Repatriován má být i český velvyslanec z Kyjeva, ale z jiných důvodů, neprojevil totiž dostatečnou vlasteneckou horlivost. Politické pozadí Zemanovy iniciativy je zjevné. Zbývá ještě upřesnit, jakých dopravních prostředků naši volyňští krajané k návratu do staré vlasti použijí a jak budou k tomu účelu vybaveni.

V obci Slavkov u Opavy existuje zajímavý politický úkaz: v jejím čele totiž stojí tentýž představitel už od roku 1976. Zub času na něm zapracoval jen v tom smyslu, že se v roce 1989 proměnil z komunisty v sociálního demokrata. Je to opravdu obdivuhodný příklad politické stability. Podstatné se, že po roce 1989 se podařilo tamní občany přesvědčit, aby ho volili dobrovolně. To je zároveň i jistá naděje do budoucna: totiž že se v příštích letech podaří přesvědčit českou veřejnost, aby volila dobrovolně aspoň pětatřicet let pořád dokola ty samé lidi i v celostátním měřítku. Vyjde to?

Nechci nijak bagatelizovat strašné věci, které se dějí v Sýrii a Iráku. Je ale nutné vidět, že je to důsledek krachu americké a unijní politiky v této oblasti, celé té nesmyslné politické koncepce, která se dá shrnout do okřídleného „yes we can“, která zapomíná, že lidská práva musí být zakotvena ve víře, že politika smí být nesena praktickými zájmy těch, kterým slouží, a že jde o to, jak obojí v rozumné míře skloubit. Fanatická ideologie „lidských práv an sich“ odtržená od víry a od zakotvení v realitě, otvírá cestu chaosu a úděsnému primitivismu Islámského státu. Říká se, že různé společnosti mají různé zvyklosti a že v rámci multikulturality je třeba to po drulákovsku respektovat. Musím sám za sebe říci, že nejsem schopen respektovat společnost, která např. považuje ženu za dobytek, s nímž se smí podle libosti kšeftovat, a že si nemyslím, že bezohledně netolerantní zásady, jako je tato moje, bude možné uhájit z tepla bruselských a washingtonských kanceláří a pomocí dronů.

Politolog Lebeda řekl v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny, že není možné nabízet jako alternativu k politickým ideologiím, ke střetu idejí pravice/levice, socialismus/liberalismus/konzervatismus politiku maximální efektivity, která je neideologická, pragmatická a v podstatě téměř manažerská. Nepřipadá mi to úplně přesné. Rozumná a účinná politika musí stát na něčem, čemu věříme a za co jsme proto ochotni něco podstatného obětovat (nemusí to být zrovna na ose pravice-levice, jen to musí být jasně pojmenováno), a nikoli na tom, že je fuk, čemu člověk zrovna věří, jen když se to rentuje.

Úterý 7. října: Západ (Američané a USA) přistupoval k politickým proměnám na blízkém a středním Východě s tím, že je to první krok k uskutečnění vznešených myšlenek lidských práv a multikulturality v arabském či šířeji islámském světě. Výsledek je obrovité, nezvladatelné bandolero, kde západním humanitárním pracovníkům uřezávají okázale před kamerami hlavy. Nechci napadat myšlenku lidských práv, jen poukázat na to, že když se vytrhne z historického a politického kontextu a úplně odpoutá od politických zájmů těch, kteří ji do arabského prostředí vnášejí (v úsilí o stabilitu této oblasti hájí přece v první řadě legitimní zájmy a taky lidská práva svých občanů!) mohou vyústit v nespoutaný a obtížně zvladatelný masový teror, což se právě tady stalo. Čím dál tím víc se mi zdá, že to, oč se nezodpovědní hybatelé Velké protikoprupční revoluce pokusili v malém a lokálním kontextu zavést u nás a co se jim úplně vymklo z rukou, dělá prezident Obama a evropští politici jako Martin Schulz dlouhodobě a v globálu. Společné je jedno: naprostá nezodpovědnost, krytá kýčovitým moralizováním: stručně řečeno, Pravda a Láska.

Průzkum TNS Aisa pro ČT je zajímavý vlastně jen v tom, jak vymezuje poměr mezi ANO a ČSSD. Jde o volební preference do PS, zajímavé jsou ovšem pouze ve vztahu k nadcházejícím komunálním a senátním volbám. Náskok ANO je daleko větší než u předchozích průzkumů. Není vůbec jasné, proč. Nepřipadá mi to věrohodné. Median zase zveřejnil preference v Praze, jde o volební potenciály stran (kdo všechno by byl schopný stranu volit, i když případně ještě taky nějakou jinou). Takovýhle odhad je úplně bezcenný, pokud by člověk z něho chtěl vyvodit nějaké závěry např. o možnostech budoucích koalic. Jasné je opět pouze jedno: síly TOP09 a ANO jsou poměrně vyrovnané. To je velká změna např. proti tomu, jak dopadly v Praze volby do PS ještě loni v říjnu. A ta změna nevěští nic dobrého. V dalších velkých městech prý nemá TOP09 velkou šanci, bude se rozhodovat mezi ČSSD a ANO (proto asi ty pěkné celostátní preference babišovců v posledních dnech!)

Prezident Zeman pokračuje v přímém populistickém útoku na mninistra Zaorálka a zprostředkovaně i na premiéra Sobotku. Postavil se za práva volyňských Čechů vrátit se z Ukrajiny (rozuměj „destabilizované, rozvrácené“) do ČR. Zároveň tedy nepřímo posiluje proruské nálady ve veřejnosti. Je to vymyšleno zcela bezohledně, ale šikovně. Pro volyňské Čechy je usnadněné přesídlení do ČR samozřejmě atraktivní. Ach, Zaorálku a Sobotko! Vy pařezy, vy měkoty, vy duby! To jste to dopracovali! Člověk by z toho mohl mít zlomyslnou radost, byla by to ovšem zároveň radost z toho, že díra na Titaniku, na němž se plaví, je čím dál tím větší.

V Babišových LN věnují předvolební pozornost „upozaděnému“ politikovi TOP09 Jiřímu Vávrovi. Je fakt, že z hlediska nezasvěceného pozorovatele zvenčí proběhlo letos v TOPce při sestavování kandidátek do zastupitelstva hl. mn. Prahy něco jako malá bartolomějská noc a druhý člověk pražské TOP09 se nakonec na kandidátku vůbec nedostal. To je poněkud zvláštní a otvírá to pole ke spekulacím, které nemusí mít na volební výsledek strany blahodárný vliv. A LN je neživí určitě jen tak zbůhdarma. (Připočíst je třeba ještě story s Hudečkovou esemeskou paní Krnáčové, k níž se vrátíme zvlášť). Zjevně se bojuje o to, kdo vstoupí do povolebního vyjednávání o pražské koalici z první pozice, a prostředky jsou málo vybíravé.

Středa 8. října: podle Kubkovy ČLK je zdravotní dokumentace majetkem zdravotnického zařízení nebo lékaře. Když se pacient, ta kurva, rozhodne svého lékaře zradit a odejít od něj, tj. stane se mu nevěrným, dostane jenom výpis, podle uvážení vrchnosti, a ne kartu jako takovou. Tu musí mít k dispozici lékař, kdyby si jeho proradný (bývalý) poddaný snad dovolil na něj stěžovat. Člověk by řekl, že když se člověk odváží přejít od jedné vrchnosti k druhé, měl by mít právo i na veškerou dokumentaci, je to dokumentace primárně o něm a ne o panu doktorovi, a může na ní záležet jeho život. A neměl by přece být problém, aby si zhrzený lenní pán zároveň nechal po určitou dobu kopii dokumentace ke své potřebě (aby se mohl bránit neopodstatněným stížnostem, tu potřebu samozřejmě chápu). Kvantum drzosti, která je obsažena v argumentaci ČLK, je omračující. Bylo by asi dobré, aby si pacienti, pokud je to ještě možné, založili nějaký spolek na sebeobranu před ČLK a před přidruženými organizacemi, které chrání zájmy pacientů podobným způsobem jako kdysi hájilo ROH zájmy všech pracujících a volí si za tím účelem i prezidenty, atp. Tady jde doslova o život. V éře mohutně se rozvíjejícího babišismu jsou ovšem vyhlídky pacientské sebeobrany minimální.

Andrej Babiš by rád řešil problém výběru a odměňování manažerů státních a polostátních firem. „Upravovat cestou zákona problematiku, kde je možné dosáhnout téhož cíle jinými, nelegislativními prostředky (např. naganem, bd), je podle mého názoru v rozporu s principy dobré správy a snahou omezovat nadměrnou regulaci a nadprodukci právních předpisů.“ To je roztomilý argument. Když jsem kdysi pracoval jako programátor u počítače, koloval v našem oboru vtip, že každý počítačový program jde zkrátit a v každém programu je nějaká chyba (což obojí je pravda): domyšleno do důsledků z toho logicky plyne, že každý počítačový program lze zkrátit na jednu jedinou instrukci, která je blbě. Podle právní teorie pana Babiše lze dojít k obdodbnému závěru, pokud jde o oblast práva: každý právní systém lze nakonec redukovat na jeden zákon, který není k ničemu.

Na prezidenta Zemana působila nedávná návštěva putinovské konference na ostrově Rhodos podobně jako konzerva špenátu na Pepka námořníka, a s vervou se pustil do českého velvyslance na Ukrajině (s činností úřadu je krajně nespokojen). Spekuluje se o tom, že tam prezident chce prosadit svého člověka. Myslím, že je to hodně nepřesné: nejde mu o jednu osobu, ale o to, aby získal další možnost, jak dirigovat českou zahraniční politiku v této citlivé záležitosti směrem dejme tomu Rhodos.

Čtvrtek 9. října: dva dny před volbami zmítá českou politikou a novinami spor o to, kdo se choval vlastenecky a kdo nevlastenecky při obhajobě našeho národního paládia, Věry Jourové, při jejím heroickém zápase o křeslo eurokomisařky. Nevlastenecky se podle pana Babiše chovali nejen Mach a Zahradil, ale taky Polčák. Vypadá to, jakoby jakési manko vlastenectví bylo i na straně ČSSD. Paní Jourová se stává pro národ něčím, čím pro něj bylo v roce 1881 Národní divadlo. Člověk se skoro bojí, aby nám nechytla.

Jiří Pehe si v Listu českých právníků libuje, jak (podle posledních průzkumů) vzrostla důvěra veřejnosti v politické instituce, „a to v podstatě na všech úrovních“. Průzkumy tohoto typu neradno přeceňovat, ale v určitém slova smyslu bude jejich potvrzením či vyvrácením výsledek nadcházejících voleb. Jako zásadní opozice se prezentuje TOP09, její kampaň je postavena na obhajobě národní suverenity před vládou a prezidentem. Vzhledem k tomu, že se volí do místních zastupitelstev (samozřejmě včetně velmi důležitého pražského) a do třetiny Senátu a vzhledem k tomu, že veřejnost je vyčerpaná revoluční vlnou, je to hodně odvážné. Zareaguje citlivě na Kalouskovo heroické volání? A jak by vlastně musely volby dopadnout, aby se poznalo, že TOP09 uspěla? Tak, že pan Bursík vyhraje na Praze 1 a TOP09 obhájí v Praze pozici nejsilnější strany? A co když něco z toho nevyjde, jak velká je to prohra? A je prohra TOP09 s přidružené „občanské společnosti“ (Bursík, Kocáb ad.) prohrou demokracie v ČR, nebo jen prohrou jednoho z vícera poměrně nestydatých uskupení? Je to poměrně riskantní a nezodpovědná taktika.

Podle Babišovy MfD prohlásil kdesi kandidát ČSSD na pražského primátora Miloslav Ludvík: „Komunální politika by měla být o tom, jestli je město uklizené, jezdí hromadná doprava, teče voda a město je k žití. To není o tom, jestli jste pravicový, nebo levicový.“ To je, obecně vzato, babišismus. V politice nakonec vždycky jde o ideje, ne o pouhá prakticko-technická opatření, od nichž se dá ideologie odseparovat. Chyba české politiky nebyla v tom, že byla pravicová a levicová, ale že pravice a levice spolu nedokázaly pořádně vyjít. Demokracie je systém, kde spolu zásadní protivníci dokážou komunikovat, protože kromě rozdílů mají ještě taky něco společného. Kde i nepřítel je bližní. V cynické politice, která nedbá na ideje, je konsensus ještě obtížnější než tam, kde se střetávají vyhraněné názory.

Bruce Willis má prý hrát hlavní roli primáře v pokračování známé dietloviny Nemocnice na kraji města. Nedovedu si představit nic skurilnějšího. Bude to zjevně velmi pozoruhodný experiment, pokus naroubovat prvky akčního filmu na normalizační slátaninu.

Pátek 10. října – první den voleb: Nejprve výchozí situace: je tu průzkum CVVM o důvěře veřejnosti k ústavním institucím, který pořídila agentura CVVM v první polovině září. Průzkumy tohoto druhu by se neměly přeceňovat, nicméně setrvalý trend v posledních několika měsících nasvědčuje, že atmosféra „revoluční nespokojenosti“, typická pro léta 2012 a 2013, je ta tam. Dokonce i preference prezidenta Zemana dosáhly opět standardu, a to je co říci. Zavládla jakási tolerantní lhostejnost. Neříkám, že je to v pořádku, jen, že tomu tak je.

O co ve volbách vlastně půjde? Při všech vážných problémech, které v posledních dvou letech českou společností otřásají, by se nemělo zapomínat, že jsou to volby do jedné třetiny Senátu a do místních samospráv, a že projektovat celostátní a mezinárodněpolitickou problematiku do této roviny není něco, co se rozumí samo sebou. V místních volbách půjde o to, nakolik posílí stávající establishment (ČSSD, ANO, KSČM, případně Úsvit) ve větších městech a obcích a nakolik posílí zejména ANO v Senátu (může se tak stát vlastně jen na účet ČSSD). Jde o zakotvení pořádků, které se prosadily ve volbách do PS loni na podzim, i na nižší úrovni samosprávy.

Poněkud zvláštní případ je Praha: je to hlavní město a významný kraj, pozice nového uspořádání jsou dosud vratké, předchozí volby počínaje těmi prezidentskými tu dopadaly jinak než ve zbytku ČR. Podaří se položit základy pro nějakou dejme tomu „politickou autonomii“, která by umožnila, aby tu byly např. do budoucna o něco svobodnější poměry než „na venkově“? Fakticky tomu tak bylo v minulosti vždycky, i za „totáče“. TOP09 bojuje o „vedoucí pozici“ (nebyla ovšem zcela výlučná), ANO se potřebuje prosadit. Průzkumy (šlo ovšem o „volební potenciál“) i nedávná doplňovací volba na Praze 10 se zdají napovídat, že síly jsou vyrovnány, ani na jedno, ani na druhé přitom nelze moc spoléhat. Výsledky voleb ve třech senátních obvodech mají spíš význam jakéhosi signálu, přičemž vítězství v obvodě 27, na nějž se TOPka ze všech sil soustředila, se automaticky předpokládá.

TOP09 vsadila v závěru volební kampaně na jedinou kartu, na mezinárodní politiku a na ohrožení polistopadové orientace ČR v této oblasti. To je dost zvláštní a hodně riskantní. Nejde přece o to, že by výsledky voleb měly ovlivnit zahraničně politickou orientaci státu, ale že by měly posílit pozici strany v lokalitě, o níž jde (Praha). Hrozně bych se divil, kdyby to voličům nepřipadalo poněkud hysterické –hysterická nálada ve společnosti však zatím nevládne, ani v Praze, a volební kampaň TOP09, při vší úctě, není dokonce ani té povahy, aby mohla nějakou vážnou společenskou hysterii s dopadem na volební výsledky vyvolat. Hysterie menších rozměrů poslouží nakonec jen tomu, že se TOP09 podaří odloudit voliče potenciálním spojencům, kdežto potenciální voliči např. ČSSD nebo ANO zůstanou neosloveni.

Malý příklad z minulosti už poněkud vzdálené: v r. 1996 se malý konkurent ODS, ODA a její PR servis soustředily na to, aby strana posílila své pozice na úkor doposud dominantní ODS. Podařilo se to na 50%: preference ODS klesly, preference ODA ovšem nestouply a volby vyhrál Zeman. Relativně na tom tedy ODA vydělala, byla ve srovnání s ODS o něco silnější. Nic si za to nekoupila, za dva roky následovala opoziční smlouva a s ODA byl konec. Řekl pych, že se TOP09 z osudu svých ideových předchůdců příliš nepoučila.

Pátek 10. října (pokračování): vzhledem k tomu, že volební víkend není zatím příliš bohatý na události, pokračuji v poznámkách ke dni. Zajímalo by mne např., zda už první mezi kandidáty TOP09 v Praze Martin Bursík vmetl na Pražském hradě prezidentu Zemanovi do tváře, jak sliboval, své „Setapouch! Sobí hnusec!“ (To je narážka na jedno místo z Jirotkova humoristického románu Saturnin), ale zatím jsem nic nenašel ani na stránkách TOPP09, a to už je clo říci. Zřejmě se tedy česká zahraniční politika otřese až zítra (mělo se to stát dnes, snad dopoledne). Zeman se rozhodl vetovat služební zákon, služební zákon se stává útvarem, s nímž po několika historických kompromisech už nesouhlasí vůbec nikdo, ani ti, co ho navrhli. Veřejnosti to nevadí, je spokojena, vyřádila se v protikorupční revoluci a teď odpočívá na vavřínech (viz průzkum CVVM o důvěře ústavním institucím, který jsme tu už zmínili). Prezidentovo veto určitě neprojde, ale jeho popularita vzroste. Pokud to takhle půjde dál, záhy překročí 100%. (Mám dojem, že v Rusku se už zdánlivě nepřekonatelné limity statistik před pár lety podařilo zlomit, volební účast tam kdesi také výrazně přesáhla 100%). Ministerstvo financí pana Babiše posílá, pokud jsem tomu dobře rozuměl, buzerační dopisy ministrům ANO, a dává je nedopatřením na vědomí i jejich kolegům z ostatních koaličních stran. To je docela v pořádku, jen se to nesmí dovědět veřejnost, tak to aspoň fungovalo v dobách mého mládí. List českých právníků pokračuje v mohutném tažení proti církevním restitucím (zřejmě to nějak patří k volební agitaci) a tamtéž galvanizovali v tažení proti zrádné šlechtě ústavního specialistu prof. Václava Pavlíčka (lidem jako je on závidím jejich faktickou nesmrtelnost, přečká nepochybně i příští dobu ledovou. Což platí i o Janu Kovaříkovi, který rozhovor pořídil).

Politolog Lukáš Jelínek rovněž v Právu píše, že „na řadě míst .... i oranžoví kandidáti předstírali, že nejsou ani levicoví, ani pravicoví, že jsou zcela nepolíbení ideologií a město budou spravovat tak, že nepoznáte, která partaj je do voleb vyslala“. Jistě, to je cíl naší Velké protikorupční revoluce posledních let, k jejímž vlajkonošům pan Jelínek od počátku patřil. Nazval bych to babišismus (jsme obyčejní lidé, makáme) a velmi se to podobá tomu, co v této zemi zažívám od dětství. Otázka, která strana poslala kandidáta do voleb, se stane znovu stejně irelevantní (nebo chcete-li, předem jasnou), jako kdysi.

Norsko a Belgie mají v rámci EU smlouvu s Holandskem, že tam mohou posílat vězně do káznic. Vzhledem k politickým vyhlídkám v naší vlasti pro příští léta bych docela stál o to, aby podobnou dohodu uzavřela s Holandskem i ČR, a aby naši „nepřizpůsobiví“ (cizím slovem se kdysi říkalo disidenti) mohli být v budoucnu deponováni v holandských kriminálech, odhadoval bych, že budou srovnatelné např. s Motolem nebo s Bulovkou. Jen se bojím, že Zeman místo toho uzavře podobnou smlouvu s Putinem.

Ve Sněmovně se prý schyluje k další zásadní bitvě, totiž mezi zastánci práv homosexuálů a jejich odpůrců. Homosexuální svazky mají být zrovnoprávněny s běžnými rodinami. Jde teď zrovna o možnost adoptovat děti partnera. Obecně platí, že smyslem zákonů (jako je např. i ten o registrovaném partnerství) je odjakživa vyrovnávání handicapů. Rozdíl mezi heterosexuálním a homosexuálním vtahem nejde odstranit, lze jen zmírnit sociální dopad toho rozdílu, aby se zvýšila míra spravedlivosti ve společnosti. Biologické záležitosti se nedají přehlížet nebo prostě odbourat. I tady je možné jen „zmírnění následků některých křivd“, křivd, které patří k životní výbavě každého člověka. A hysterií či ignorantstvím se nic nespraví.

„Skomírání ODS ukončí velké koalice“, píší v Babišových Lidových novinách – rozumí se tím velké koalice ČSSD s ODS. Není však jasné, v čem jsou lepší např. velké koalice s ANO (jednu už máme na celostátní úrovni, KDU-ČSL při ní jen dělá štafáž). Jsou ještě horší, protože ANO není žádná politická strana, a proto je mj. všehoschopná (kromě jediné věci, aby se sama v zájmu “vyššího principu mravního“ omezila nebo uskrovnila).

Miloš Zeman obohatil své pojetí ukrajinského konfliktu o další historickou analogii, s občanskou válkou ve Španělsku: „z jedné strany intervenovali Rusové a Francouzi, z druhé intervenovali Němci a Italové. A přesto nikdo neříká, že to nebyla občanská válka, nikdo netvrdí, že to byla německá, italská, ruská nebo francouzská agrese.“ Tak za prvé, o Francouzích a Italech mluví pan prezident hlavně proto, aby bylo méně jasné, že šlo v první řadě a především o intervenci Rusů, přesněji řečeno Stalina, a Němců, přesněji řečeno Hitlera. Za druhé, je třeba upozornit, že Španělsko nebylo předtím pár set let podmaněno Stalinovým Ruskem. A za třetí, Mezi Západem (EU, USA) a Putinovým Ruskem je o dost podstatnější rozdíl, než mezi Stalinem a Hitlerem. Tedy pro někoho, pro pana Zemana zjevně ne. Což je jediné pozitivum, které z historické analogie pana prezidenta plyne.

Sobota 11. října – druhý den voleb: podle toho, co se všeobecně říká a píše, je volební účast o něco nižší než před čtyřmi lety (tehdy 48,5% komunální volby, první kolo senátních voleb 44,5% - na první kolo senátních voleb v r. 2012 přišlo jen něco přes 34% lidí, ale tehdy nebylo první kolo spojeno s komunálními volbami). Odpovídá to i mé (málo reprezentativní, jistě) zkušenosti z volební místnosti ve škole Na Smetance, odhadl bych to tak nanejvýš na 40%). Souvisí to s tím, že Protikorupční revoluce už fakticky skončila. Teď už jen počišťovači odklízejí trosky po nenáviděném polistopadovém režimu. Zajímavé mi ze všeho připadá jen to, jak dopadnou volby do zastupitelstva hl. m. M. Prahy a ve volebním obvodě č. 27 (Praha 1). V Praze se utvořilo zvláštní souručenství TPO09 a „občanské společnosti“ za záchranu „odkazu listopadu 1989“ (na zbourání polistopadového politického uspořádání se obojí jistě nechtě, leč činnou rukou podíleli, nebyli v tom jistě sami; typická česká nestydatost). Poměrně nízká volební účast jim hraje do karet. Je to úplně opožděná, ujetá a falešně pojatá aktivita, takže má všechny předpoklady pro to, aby měla v Praze (jinde ne) úspěch, jepičí, ale v první chvíli výrazný. Podobně jako její předchůdkyně, Impuls99, Děkujeme odcházíme, Vraťte nám stát atp. atp. Třeba jsem ale moc velký pesimista. Uvidíme.

Pondělí 13. října: musím opět dohánět poznámky ke dni, měl jsem jinou práci. Soustředím se na to, o čem jsem ještě nepsal v komentářích či nemluvil rozhovoru pro E15 a v pořadu na ČT.

„Pokud jde o výsledky voleb v Praze, máme téměř jistotu, že v nich zvítězí pravice. Otázkou pouze je, zda to bude ta nová, populistická, v podání hnutí ANO, anebo ta tradiční, v podání TOP09, popřípadě dalších pravicových stran“, píše Jiří Pehe v sobotním Právu. Je zavádějící označovat ANO za pravici, je „pravicová“ nebo „levicová“, když se jí to z praqmatických důvodů hodí. To, oč jí jde, není ani „pravicovost“, ani „levicovost“, ale to, co se zrovna hodí. Je to strana nového typu, která je schopná zdecimovat postkomunistické strany „pravého“ i „levého“ zabarvení podobně, jako pes dingo kdysi převálcoval australskou faunu. Pokud se ovšem ty strany nezbaví pojetí politiky jako třídního boje, které není ani pravicové, ani levicové, nýbrž bolševické a nemravné. Chtělo by to trochu ubrat na nenávisti, což ostatně např. pro pana Peheho platí už dávno a v první řadě. Demokratická politika (a to ani pravicová, ani levicová) nemůže být postavená na nenávisti.

V Babišově MfD poznamenávají, že v minulých komunálních volbách v r. 2010 byla ČSSD úspěšná proto, že se jí podařilo zmobilizovat své příznivce. K tom lze dodat: nyní k vůbec žádné mobilizaci nejsou podmínky. Lid se vyřádil v protikorupčním revolučním hnutí, podařilo se mu smést vládu a úplně přeorat českou politickou scénu, a je nyní, po revolučním orgasmu, unaven. Post coitum omne animal triste. A znaven klesá do Babišovy náruče. Veřejnost by bylo třeba probudit z letargie, a bude to velmi těžké.

Na Slovensku jsou přece jen, aspoň v novinářské branži, trochu jiné poměry než u nás. Vedení redakce deníku Sme a 63 novinářů toho listu pohrozilo odchodem, pokud většinový podíl ve vydavatelství, které ho vlastní, koupí kapitálová skupina Penta Investments, která má na Slovensku trochu podobnou pověst jako u nás Babiš. Je to přece jen rozdíl od potupného sesuvu LN a MfD.

Úterý 14. října: „Ukázali jsme“, řekl Andrej Babiš Právu, „že jsme stabilní součástí politické scény“. Přesněji řečeno: jsme stabilní součástí politické scény, kterou se nám podařilo úplně rozvrátit. A pokračuje: „Zásadně jsme nabourali systém, který se tu budoval 25 let, až je z toho pan Klaus rozezlen.“ Nejen pan Klaus, rozezlených je víc. Dali by se označit souborným pojmem „zrádná buržoazie“, jako to dělali Babišovi předchůdci v r . 1948. Klika je, že pan Babiš zatím nemá tak pevnou mocenskou základnu a velmocenskou podporou jako komunisté v roce 1948. To je významný rozdíl, kterého by bylo třeba, dokud to jde, honem ještě využívat. Jde to ovšem jen ztuha, např. média jsou zcela paralyzovaná.

Pozoruhodná situace vznikla v Praze: dlouholetá bašta „pravice“ je otřesena, volby vyhrálo ANO, ale jeho náskok není dostatečný na vládnutí (ani v koalici s trojkoalicí a ČSSD), a tak „jazýčkem na vahách“ se stává nejslabší hráč v novém zastupitelstvu, nezodpovědné revoluční hnutí „Piráti“ (říkají si „strana“), která chce mít co největší vliv na výkon politické moci, aniž by za to nesla jakoukoli faktickou odpovědnost (což je typické pro všechny revoluční útvary). Něco podobného v Praze ještě nebylo. Možná je to horší, než kdyby byl jasně vyhrál Babiš.

V Olomouci nakonec vzniká koalice „tradičních demokratických stran (ČSSD, ODS, TOP09 a KDU-ČSL). Jenomže už je pozdě. Na podobné koalice a spolupráci byl čas v předchozích letech, kdy se staré pořádky“ hroutily. Teď jsou v troskách.

„Pořád se na nás lepí smutný konec Nečasovy vlády“, prohlásil Karel Schwarzenberg Právu. A hlavně to, je třeba dodat, že se skandálnímu postupu různých revolučních tribunálů, které pád vlády přivodily, z populismu nedokázali ani oni důrazně opřít (jistě, byl to problém ODS, tedy koaliční konkurence, teprve teď se ukazuje, že to byl taky problém jejich! „Lepí se to na ně“).

„Všechna občanská hnutí, včetně našeho, v těchto komunálních volbách získala dohromady třetinu mandátů. Občanská hnutí sílí... Bourá se klasický politický systém, který se tu posledních dvacet let (časově není pan Babiš vždycky úplně konsistentní, bd) budoval,“ říká Andrej Babiš ve své MfD. Zajímavé: patří Babišovo ANO do občanské společnosti? Co by k tomu řekl specialista na Občanskou společnost Jiří Pehe?

„Celá parlamentní opozice dopadla špatně, píší v Babišově MfD – ta populistická (hnutí Úsvit a komunisté), i ta pravicová – ODS a TOP09.“ Co je to za dělení: měklo by se říci ta nedemokratická (Úsvit, KSČM) i ta demokratická (ODS, TOP09). Je to trochu zjednodušené, ale rozhodně přesnější.

Z rozhovoru, který Babišově MfD poskytl Miroslav Kalousek, se zdá vyplývat, že nad volebním lídrem TOP09 Hudečkem se stahují černá mračna. Není divu, zbavil se velmi rázně a poměrně neobvykle ještě před volbami protivného křídla (předseda pražské TOP09 Vávra), a teď se nemá s kým rozdělit o společnou prohru.

V Babišově MfD vyšel naprosto neuvěřitelný článek šéfredaktora Plesla. Je to pokus o ideologii babišismu, která by nebyla tak přímočaře průhledná jako ta Babišova (staré pořádky vznikly v r. 1989, jejich představitelem je Václav Klaus). Cituji: „Politický kartel v této zemi vznikl v roce 1998 podpisem „Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostřední v České republice“, známé jako opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS. Od té doby si politici i mnozí podnikatelé zvykli, že lze rozhodování o veřejném životě a statcích de facto zprivatizovat bez ohledu na výsledky voleb. K občanským a sociálním demokratům se postupně přidávaly další strany, podle toho, jak je hlavní aktéři potřebovali k udržení moci. To je případ lidovců, komunistů, Strany zelených pod vedením Martina Bursíka i TOP09, kam si své cenné know-how přenesl nejlepší lidovecký obchodník Kalousek. Na hlavní politické strany se postupně nabalili „političtí podnikatelé“, kteří dokázali zprivatizovanou politickou moc zobchodovat. Partnery jim byly velké investiční skupiny..“. A Andrej Babiš? „Babiš není žádný spasitel a konflikt zájmů v jeho případě bezpochyby existuje (tolik je třeba přiznat, aby to nevypadalo až tak blbě, bd). Ale svůj mandát získal v demokratických volbách, což sde jeho konkurentům možná nelíbí.“ Jednou to možná bude v učebnicích. Tedy v těch babišovských.

Všeobecně zaujal neúspěch Martina Bursíka v prvním kole voleb do Senátu. Ukázalo se, že mu křiklavá předvolební „ukrajinská“ petice moc nepomohla. Pražští voliči mají k „pravdě a lásce“ jakousi nedůvěru: zestetizované náboženství, zestetizovaná politika, všechno shrnuté do banálních kýčovitých frází – to je ideologie pro „horních deset tisíc“, intelektuální elitu, která však u nás, bohužel, existuje jen virtuálně, nikoli reálně. Je třeba věřit, že slušnou, morální politiku lze dělat i pro normální lidi. Lépe řečeno jen pro ně. To jsou naši bližní.

V Babišových LN vyšel zajímavý článek Kateřiny Šafaříkové o proměně zahraničněpolitické doktríny ČR, pokud jde o lidská práva, pod rukama náměstka Druláka. Lidskoprávnímu kutilství tohoto člověka je třeba věnovat soustavnou pozornost (zdá se, že jde tak trochu o cestu „politickým realismem od Havla k Brežněvovi“), teď na to bohužel nemám čas.

Středa 15. října: Tzv. Piráti dali najevo Trojkoalici, jak si v Praze představují spolupráci na „nekoaličním“ základě. „Vzhledem k patovým situacím je možné se bavit o formě dlouhodobější spolupráce mimo koalici, aby s námi byly předjednávány návrhy.“ Myslím, že drzost je slabé slovo.

Konflikt uvnitř pražské TOP09 eskaluje a zdá se, že se pomalu vymyká racionální kontrole. Andrej Babiš vypustil na veřejnost zprávy, že se primátor Hudeček už několik měsíců před volbami ucházel o kandidaturu na primátora za ANO v případě, že by mu to nevyšlo v TOP09. To vypadá jako mimořádně zlomyslná pomluva, která však může mít jakýsi malý reálný základ, např. to, že si pan Hudeček sondoval půdu v ANO v souvislosti s vývojem konfliktu uvnitř pražské organizace TOP09. Jinak Babiš Hudečka omlouvá, za všechno můře Kalousek, Hudeček prý „během kampaně musel používat rétoriku, kterou mu nadiktoval Kalousek“. Mimochodem, rétorika to byla dosti tvrdá, pan Kalousek teď mluví (viz úterní Právo) o „straně vůdcovského typu loupežnického charakteru“. Pan Hudeček je pro pana Babiše docela zajímavý: i kdyby jeho pozice byla v TZOP09 jakkoli otřesená (a jeho soupeř Jiří Vávra ho už za výsledek voleb tvrdě kritizuje), má něco, co mu už nikdo neodpáře: mandát v pražském zastupitelstvu.

Do Práva píše také mluvčí českých voličů, jmenuje se Lukáš Jelínek. Cituji: „Český volič od pravice očekává, že bude manažersky dravá a nabitá energií. Taková byla ve svých začátcích ODS, takové je dnes ANO, které coby nová pravice ve velkých městech odvádí voliče pravici staré. ... Babišův tým by se však měl poučit i z uvadání ODS a TOP09. ... Chce to onačejší lídry a přesvědčivější slogany než strašení agenty a komunisty.“ Doufejme, že si pan Babiš názor voličů vezme k srdci. Slova útěchy pro ČSSD zase nalézá tamtéž Jiří Pehe: „Každopádně je zřejmé, že i navzdory jistému poklesu v počtu získaných mandátů a neschopností porazit ANO ve větších městech ČSSD drží s ANO krok... Ačkoliv mnozí nyní portrétují výsledky ANO v komunálních volbách jako historický úspěch, spíš se ukazuje, že ANO dosáhlo hranic svých možností. Jeho mocenská expanze do řady měst naopak pro něj představuje značná rizika.“ ANO tedy sice vyhrálo, ale narazilo svou výhrou na hranice a expanze do měst pro ně představuje značná rizika. Nic se neděje, nic není ztraceno. Moc bych na to nevsázel.

Podle toho, co řekl Babišově MfD předseda Pirátské strany Lukáš Černohorský, dovede si jeho strana představit, že by někdy v budoucnu spravovala např. ministerstvo financí nebo kultury. Předpokládám, že by při tom ovšem neseděla ve vládě, tak jako teď nechce být v koalici na magistrátu. Ministr financí, který není členem vládní koalice, to je inovace, jaká tu ještě nebyla.

V Babišových LN uvažují o tom, že by se mohlo nakonec smrákat i nad Miroslavem Kalouskem jako faktickým lídrem TOP09. Je prý pro řadu voličů pravice nepřijatelný. Je mi líto, zároveň ale vykazuje se všech politiků, co sedí v PSP ČR, nejvíc vlastností, které by člověk od politického lídra a vůdce opozice očekával. Personální vyprahlost českých stran je dosti děsivá. Na druhé straně česká společnost není až tak náročná. Když byla ochotna dlouhodobě akceptovat jako politického spasitele Andreje Babiše...

Rovněž v Babišových LN vyšel dnes pozoruhodný článek šéfkomentátora Kamberského. TOP09 prý nevykazuje rysy pravicových stran, protože se definuje podporou Tibetu, výrazně podporuje Kyjev v konfliktu s Moskvou a často se vyslovuje k diskriminaci a k lidským právům. To je pozoruhodné: u nás se zjevně zakořenila představa, že správný pravičák se pozná podle toho, že se v určitých situacích chová jako prase. myslím, že je to nadbytečná skepse, vycházející z určitých specifických rysů těch, co se u nás sami sebe jako pravici chápou a sami se jako pravice prezentují. Chovat se slušně není ani pravicové, ani levicové. Chovat se slušně je normální.

Čtvrtek 15. října: jakési trhliny dostává i pražská Trojkoalice. Zjevně budoucí starosta Prahy7 a pražský zastupitel Jan Čižinský (KDU-ČSL) by preferoval jako koaličního partnera TOP09 (k hnutí ANO nemá výhrady, jen mu záleží na budoucnosti územního plánování na Praze 7). Ondřej Mirovský (SZ) naproti tomu k hnutí ANO výhrady má, protože ANO nemá žádný program a není ideově ukotvené (je to výhrada sice dílčí, ale pochopitelná, plyne z ní, že jsou všehoschopní, což je pravda). Nicméně oba odmítají koalici ANO, ČSSD a Ttrojkoalice. Naproti tomu známý zelený excentrik, syn Babišova ministra obrany Matěj Stropnický, je přesvědčen, že „ANO je pro nás výhodné“, protože nemá vlastní program a zelení by mu tedy mohli vnutit ten svůj. Mám strašnou chyť se ho po stalinsku zeptat, kolik má na vnucování to divizí. Možná, že by si chtěl v případě potřeby nějaké vypůjčit od tatínka. Zdá se, že sestavit pražskou koalici nebude až tak jednoduché, a udržet ji při životě bude ještě složitější.

Primátor Hudeček údajně zkoumá, zda by se ve své funkci mohl udržet i díky hlasům části trojkoalice (Starostové) a tzv. Pirátům. Zároveň vyzval k rezignaci svého soka Jiřího Vávru, který se údajně na jakési narozeninové oslavě pelešil s Mefistofelem pražských Kmotrů Tomášem Hrdličkou. Připomíná mi to trochu Velké Losiny anno 1678. Když se někdo octne s někým na narozeninové oslavě (určitě tam bylo hodně papalášů), nemusí to snad ještě znamenat, že s ním má intimní styk (byť i jen politický). V téhle zemi se strašně blbne. Ministr Schwarzenberg, který rovněž Vávru kritizoval, v té souvislosti prý prohlásil: „Jedna moje tetička ve Vídni byla pozvána na večeři k velvyslanci. Přišla tam, rozhlédla se a hned odešla. Velvyslanec za ní utíkal a ptal se, proč hned odchází. Tetička mu odpověděla: Viděla jsem mezi vašimi hosty kurvu a nechci s ní sedět u stejného stolu“. Předpokládám, že na tetičce chtěli, aby u toho s tou kurvou nanejvýš pojedla, a ne aby tam s ní obcovala.

Babišovci uzavírají ve velkých městech (Havířov, Kladno, Chomutov) koalice s komunisty. Nemají s nimi prý problém, hlavně že jsou to slušní lidé, makají a nekradou. Průlom zábran tedy pokračuje.

Původním vlastníkem podílu ve vydavatelství Petit Press (vydavatel listu Sme), který odkoupila (zprostředkovaně) Penta, byla Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft, tj. tatáž firma, která vlastnila a Babišovi prodala Lidové noviny a MfD. K tomu považuji za nutné podotknout, že jakkoli ctím svobodu podnikání, myslím si, že v tak citlivé oblasti, jako je vlastnictví médií, by ta svoboda měla být limitována jakousi elementární zodpovědností, zejména tam, kde firma z civilizovanější části Evropy vlastní něco v části, co si budeme namlouvat, méně civilizované. Je třeba s lítostí konstatovat, že Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft nemá o takovém nepsaném závazku ani ponětí.

Pátek 17. října: na členství v TOP09 rezignovali zároveň předseda pražské organizace Jiří Vávra a pražský lídr strany, primátor Tomáš Hudeček. Jde zřejmě o nějaké řešení dohodnuté na nejvyšší stranické úrovni, kterým se uzavřel krajně nepříjemný spor mezi oběma čelnými politiky TOP09. Stranu pak ještě (zjevně ze solidarity s Hudečkem) opustila radní Eva Vorlíčková a někdejší pražský volební lídr strany (a guvernér ČNB) Zdeněk Tůma. Hudeček i Vávra tedy odcházejí, Hudeček odchází bohatší o nově nabytý mandát v zastupitelstvu (vlastně o dva, je třeba připočíst paní Vorlíčkovou), tedy nikoli zrovna s prázdnýma rukama. Je možné tyto mandáty připočíst k mandátům ANO, ČSSD a Trojkoalice? Vývoj v TOP09 je jakási zvláštní kombinace racionálního politického řešení a samovolného rozpadu. „Pan Hudeček mnohoslibně naznačil, že „zatím zůstává členem klubu zastupitelů ČSSD“. Paní Vorlíčková nenaznačila nic.

Průzkum PPM Factum o podpoře stran pro volby do PS není vůbec ničím zajímavý. ANO má podle něho před ČSSD 3% náskok. Náskok ANO před ČSSD je něco, co je v našich průzkumech, jak se zdá, povinné.

Lukáš Jelínek dovede najít i pro pana Babiše, za nímž dokonce i on nějak cítí cosi jako konkurenci pro ČSSD, hezká slova. Cituji: „A má ještě jeden sympatický vedlejší efekt: po dlouhých letech nepropduktivního antikomunismu šířeného starou pravicí přichází nová (Babišova) pravice s otevřeným přístupem, jenž nekastuje a nediskriminuje. Ostatně i z toho ANO těží svoji popularitu... je sice excesem české politiky, ovšem zavedené strany mu mohou být vděčny, že jim nastavuje nelítostné zrcadlo." Doufám, že i stará ČSSD mu bude vděčná, až ji zanedlouho buď nelítostně sežere nebo přizpůsobí obrazu svému. Stará ČSSD se ve své neživotnosti nijak podstatně neliší od staré pravice. Nové ANO se sice liší, ale k horšímu. Rakovinný nádor je životaschopnější než organismus, který napadl. Jen do jisté chvíle, ovšem.

V rozhovoru, který poskytl Babišovým LN, prohlásil primátor Hudeček, že nehodlá skládat mandát (pražského zastupitele, který právě získal), protože by zradil své voliče. Je těžké uvěřit, že by ho byli zplnomocnili k tomu, aby se svým mandátem vystupoval nadále jako angažovaný nestraník. TOP09 a ANO mají prý společný autokratický režim. A naznačil svůj další postup: „Nechci to vzdát, budu usilovat o to, aby šel rozvoj Prahy stejným směrem. Jestli prostředníkem k této správě bude nějaké sdružení nebo tvoření koalic nezávislých členů zastupitelstva, nemohu v této chvíli úplně vyloučit. A zdaleka nemusím, být primátorem.“ To tedy asi taky nebude. Nicméně přinejmenším má čím svou minulou stranu pořádně vydírat.

Sobota 18. října: primátor Hudeček se zjevně intenzivně zabývá problémem, jak zhodnotit svůj zastupitelský mandát. Nebude to těžké, situace v pražském zastupitelstvu je nyní po volbách superpatová a mandát má tedy cenu zlata. Přímo v ANO ho nechtějí, ale rádi s ním budou spolupracovat, pokud založí vlastní klub nezávislých, případně vstoupí do klubu zastupitelů některého z koaličních partnerů. Jasná instrukce. Nabízí se koaliční poplopartner TOP09 na celostátní úrovni, STAN, a to expresis verbis. Předseda STAN Půta o Hudečkovi prohlásil, že není „žádná démonická osobnost“. Jistěže, jeho jednání po volební prohře lze označit různými způsoby, jen těžko však jako démonické. Jinak pokud jde o nynější vývoj v TOP09 jako v celku, těžko se zbavit dojmu, že původní koncept strany: přitažlivá osobnost víceméně dekorativní povahy – vlastní hybatel strany, takticky upozaděný – regionální krytí (STAN) se nenapravitelně rozpadá. Drtivá porážka Martina Bursíka (představitele „dekorativního pražského křídla strany“) nemá jen symbolický význam. Je v něm skryt celý základní problém útočného ranně polistopadového pravdoláskařství: všichni musí být jako my, a pokud nejsou, je to jejich problém. S takovým přístupem se nedají vyhrát vůbec žádné volby (taky se nevyhrály), protože se jím ignoruje neoddiskutovaletná skutečnost, že naši potenciální voliči jsou naši bližní, a že tedy máme povinnost je nikoli zahanbit, ale přesvědčit. Pokud se nám to nepovede, je to v demokratické politice náš problém, ne jejich. Celý koncept strany dostal ránu do srdce. Je třeba, aby si i pražský kavárenský Olymp zapsal za uši: jistě, „klausismus“ je definitivně mrtev, právem a není čeho litovat. Ale „havlismus“, soustava banálních kýčovitých frází, pokus o estetizaci politiky, filosofie a nakonec i náboženství, taky. Tím nemá být popřeno, že oba demiurgové, Klaus i Havel, udělali pro českou politiku a Českou republiku taky leccos užitečného. Když tedy tvrdí Lukáš Jelínek, že pro TOP09 je Praha stěžejní kóta, má samozřejmě pravdu. Jen je třeba dodat, že strana, postavená na jedné stěžejní kótě, byť i to byla Praha, je krajně vratká.

Prezident Zeman jednal v Miláně „na okraj evropsko-asijského summitu“ s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Zpráva už sama o sobě je hrozivá, stejně jako nic neříkající několikařádkové komuniké (řeč prý byla „mimo jiné“ i o „krizi na Ukrajině“). Moc by mne zajímalo, o čem si pan prezident špital pětačtyřicet minut do ouška s Putinovým Gromykem. Ala dozvědět se to mám zhruba stejnou šanci jako jsem měl v létě 1968 zjistit, co si spolu porůznu domlouvali někteří čeští straničtí papaláši s Brežněvem a spol.

V Babišových Lidových novinách komentuje Zbyněk Petráček poslední rozhodnutí Miloše Zemana ohledně tragické události ve Žďáru nad Sázavou. A píše: „I ten, kdo hlavu státu kritizuje za mnohé (hlavně za projevy až přehnaného pochopení pro Putinovo Rusko), musí uznat, že v případě útoku na středoškoláky prezident funguje tak, jak má. Již ve středu nevyloučil, že ubodaného studenta a zraněného policistu vyznamená. Rozumíme-li tomu tak, že se chystá za rok (letošní procedura už je uzavřená) dotyčné opravdu vyznamenat, můžeme mu klidně zatleskat. Tím by prezident naplnil přesně to, co se od hlavy státu očekává. A kdyby to snad někdo považoval za populismus, sám na sebe prozradí umanutost Zemanem.“ To je, jednoduše řečeno, drzost. Pan prezident se prostě, jak už to papaláši dělají, přihřál na sluníčku toho tragického případu. Není to ani dobré, ani špatné, je to obvyklé, prostě jenseits von Gut und Böse. Pro pořádek tedy připomínám, že statečně se zachovali ten mladík a ten policista, a nikoli snad pan prezident, ten jejich statečnosti jen využívá k vylepšení svého image. A upřímně řečeno, skutečně užitečný by byl se svým metálem jen tenkrát, kdyby ten zavražděný mladík po jeho rozhodnutí zase obživl.

Pokud jde o toho chlapce, nechtěl jsem o tom psát, je to trochu kýčovité „aktuální“ novinářské téma. Připadá mi na tom pozoruhodná jedna věc: na rozhodnutí, zda se své spolužačce pokusí pomoci, měl nejspíš vteřiny, spíš asi zlomky vteřiny. Důležité je, že se rozhodl správně. To že přitom přišel o život, je vlastně vedlejší: na světě jsme od toho, abychom se rozhodovali správně, a rozhodovat se správně s sebou nese vždycky riziko, tedy i takové, že v krajním případě člověk přijde o život. Prosme tedy Boha, abychom se v důležitých chvílích chovali správně, i když při tom třeba přijdeme o kejhák. Jako se správně rozhodl ten mladík.

Pondělí 20. října: Druhého kola senátních voleb se týká můj komentář, zde tedy jen pár poznámek na okraj a k dalšímu.

V Právu zveřejnili, že Miloš Zeman volil kandidáta Zelených Lásku („jsem pro bojovníky proti současným zlům, nikoli pro bojovníky proti minulým zlům. Volil jsem bojovníka proti korupci, protože korupce je současné zlo“, řekl k tomu; protikandidátem pana Lásky byl bývalý ředitel ÚSTR Pavel Žáček). Korupce je ovšem zlo minulé, současné i budoucí, zlo univerzální a je možné se na něj vymlouvat např. tenkrát, když má zrovna někdo chuť zbourat demokracii. Bořitelé demokracie to zpravidla taky dělají. Současné zlo je např. Putin, vůči němuž je pan prezident vstřícný podobně, jako byl kdysi jeho předchůdce v úřadu Ludvík Svoboda vstřícný k tehdejším předchůdcům Vladimira Putina. Předseda TOP09 Schwarzenberg zase oznámil, že dal hlas ministru Chládkovi (ČSSD), a ne jeho protikandidátce z ANO, protože „jsou doby, kdy musí jít všechno stranou a demokraté musí držet pospolu, rozdíl mezi levicí a pravicí je pro mně méně důležitý“. To je jistě pravda, zároveň však platí, že oba pánové zveřejnili svou volbu ještě během hlasování, v sobotu ráno, a že tak dělali těm, které poctili svou přízní, skrytou reklamu (např. premiér Sobotka o tom, koho volil, přímo memluvil).

V ANO se pár lidí pozastavilo nad tím, že strana dělá v městech koalici s komunisty. Myslím, že to mají povolené. Na povaze hnutí ani na koalicích to nic nezmění. Jsou to představitelé „ANO s lidskou tváří“: poslanci Martin Komárek, Ivan Pilný a Pavel Šrámek. To že se v nějaké straně/hnutí objevují představitelé s lidskou tváří, svědčí o povaze té strany/hnutí. V normálních stranách se něco podobného nevyskytuje, protože lidská tvář se předpokládá.

Zdá se, že v Babišově MfD se podařilo navázat kanály, dočasně přerušené odchodem Sabiny Slonkové, takže tam v sobotu vyšla zevrubná informace o nekalých stycích developpera Sekyry (klíčový sponzor KDU-ČSL) s Romanem Janouškem v roce 2007. Jiný developper, Sekyrův konkurent Radim Passer (a opora hnutí Pro Prahu, které sice v těchto volbách žádnou díru do světa neudělalo, ale zato mu v čele stojí jeho bratr Zbyněk) zdůrazňuje, že on něco podobného rozhodně neprovozuje. Volby to už asi moc neovlivnilo, článek byl k dispozici v sobotu ráno. Ale stejně.

Václav Havel napsal ve vzpomínkách na svého přítele, herce Landovského, že když ho viděl poprvé, pokládal ho za instalatéra. Snad by bylo přesnější říci, že odpovídal představě, jakou měl český literát té doby (polovina šedesátýcgh let minulého století) o instalatérech. Viděl jsem za svůj život spoustu instalatérů, byli to až na výjimky (které jsou všude) docela obyčejní, normální lidé.

Úterý 21. října: Předseda KDU-ČSL Bělobrádek promluvil v rozhovoru pro Právo jako sebevědomý příslušník nového establishmentu (v němž jeho strana hraje roli koaliční opozice s lidskou tváří, ale odsud až potud): “Myslím, a je to vidět i na průzkumech, že veřejnost je po dlouhé době s vládou spokojená“, a hned dodává, aby zachoval lidskou tvář, „a také neuplynula od sněmovních voleb taková doba“. Tyhle volby ještě patří do procesu revoluční změny, jsou jejím posledním akordem. A je taky třeba dodat, že nejen že je po dlouhé době veřejnost spokojená s vládou, ale zdá se, že dokonce i vláda může být teď a do budoucna konečně spokojena s průzkumy. To je taky dost výrazná změna v poměrech. Až doposud byla veřejnost ovládána aspoň zprostředkovaně a v hrubých rysech voliči. Teď bude cca na 2 roky (buďme optimisté) ovládána dejme tomu respondenty (vidíte, zase jsem optimista).

V Senátu má vládní koalice většinu 48 hlasů. Třeba říci, že se zase až tolik moc nezměnilo. Teoreticky by mohli lidovci s nezávislými hrát roli jazýčku na vahách, ale jaký smysl má jazýček na vahách v Senátu...

Prezident Zeman se domnívá, že v druhém kole rozhodovala osobnost kandidáta. Má patrně na mysli kandidáta Čubu. Čubovo vítězství je symbolickým vítězstvím Zemana nad Sobotkou, a také vlastně symbolickým vítězstvím „nových pořádků“, které znamenají navazování kontinuity s předlistopadovým režimem, na němž, jak známo, bylo i leccos dobrého: např. Čuba. Upřímně řečeno, kdybych bydlel ve Zlíně, uměl bych si na rozdíl od naší „pravice“ bez nejmenších problémů z kandidátů v 2. kole senátních voleb vybrat: volil bych starý, to jest polistopadový režim. A nevolil bych Zemana. Proboha, to je to tak těžké?

Zato předseda TOP09 Karel Schwarzenberg je, jak se zdá, nepoučitelý. „Musíme začít řešit více, kde lidi tlačí bota, co lidi zajímá víc než dění na Ukrajině.“ To je nesmysl. Musí se dělat zároveň obojí, ale jen se to druhé nesmí dělat blbě, hystericky a s dutě, s kýčovitě svatouškovským patosem zašlých časů. I lidé z Havlova okruhu by se měli aspoň trochu poučit ze svých minulých porážek v polistopadové době. Nespočívaly jen a jen ve vítězství lži a nenávisti nad pravdou a láskou, vždycky šlo mimo jiné i o porážku politické neohrabanosti, vyčůranosti a falše).

Majitel trutnovské textilky JUTA a novopečený senátor (hádejte za koho?) Jiří Hlavatý prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Všichni víme, že se tu krade, že není jen propojená politika s byznysem, ale jde to až do státní správy a soudnictví. Věřím, že cíle ANO to změní.“ Pokud jde o soudnictví, já tomu nevěřím, já se toho obávám. Nejlepší bude, když nás budou napříště soudit senáty našich nových miliardářů a multimilionářů, ty se dají vybírat podle objektivních kritérií a není třeba es spoléhat na libovůli voličstva. Takže pan nový senátor je zbytečně málo důsledným, když říká „druhé kolo voleb bych zrušil“. Je třeba zrušit volby jako takové. Všechny. Nadále budou rozhodovat konta. Ta se dají jakž takž spočítat. A je nepochybné, že ti, kteří si je v potu tváře nahromadili, při tom makali, až se z nich kouřilo.

Ministryně Válková hodlá v návaznosti na žďárský případ (krvavé řádění schizofreničky v místní škole) prověřit řadu soudních rozhodnutí z minulosti v podobných případech. Ta záležitost má mohutný populistický náboj a hodí se k tomu, aby byla odbourána soudcovská nezávislost a zvýšena státní buzerace nad soudy. K Babišovým novým pořádkům něco podobného neodmyslitelně patří.

Novopečená senátorka Babišova hnutí ANO Zuzana Baudyšová jde do Senátu s čistým a velkým plánem: nechce jen prohloubit ochranu dětí (tím se zabývala doposud), ale „udělat maximum, aby se věci změnily a aby se trochu zlepšila morální bída národa“. Vida, Babišovi lidé budou napravovat naši morální bídu, máme se na co těšit. Obrozovat národ bude s paní Radmilou Kleslovou, předsedkyní pražského ANO, která se pro to nezdá být zvlášť kvalifikovaná. Do paní Kleslové jí podle jejích slov ovšem není nic, a „proto se do toho nebude míchat“. „Je to věc pana Babiše, kterému důvěřuji“ (cituji z Babišových LN). Čili v ANO panuje jakási dělba práce: morální obrodu národa má na starosti paní Baudyšová, obrodu paní Kleslové pan Babiš.

Středa 22. října: bývalý ministr obrany a šéf CIA Leon Panetta prohlásil na konferenci Dny USA na pražském Žofíně, že USA a další západní státy by měly poskytnout Ukrajině vojenskou pomoc včetně těžkých zbraní. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že bez toho by Ukrajina mohla Rusům odolat. Pokud se Západ soustředí na to, že bude monitorovat, jak v konfliktu Ukrajina dodržuje lidská práva, dále buzerovat a poskytovat hraběcí rady (to všechno samozřejmě může dělat i Rusům, ale ti z toho mají legraci, protože žádnou autoritu Západu neuznávají, neb jsou takříkajíc protivná strana), Ukrajina dřív nebo později podlehne. Je to alibistická politika. Pan Panetta k tomu ještě prohlásil: „Putin ví, co je síla, ale ví také, co je slabost. Pokud ucítí slabost, bude pokračovat v tom, co dělá na Ukrajině.“ Zdá se, že Rusko se domnívá dobře vědět, co je slabost Západu, a že Západu nezbývá, než ho přesvědčit, že se mýlí. To neznamená nějakou agresivní politiku, jen důslednou politiku. Zatím bohužel dělá spíše opak.

Bohuslav Sobotka navrhuje, aby se volební účast v druhém kole senátních volbách navýšila tím, že mezi oběma koly bude odstup 14 dnů. Lidé by pak mohli dostat volební lístky se dvěma senátory do schránek (a ne až ve volební místnosti). Nemyslím, že by to pomohlo, většina lidí spíš během těch čtrnácti dnů zapomene na to, že vůbec ještě nějaké volby jsou. Proto by bylo účinné tak nanejvýš tento návrh skombinovat s návrhem pana prezidenta, který chce prosadit povinnou volební účast (nejlépe by bylo ještě stanovit, pokud sankcí nemá být přímo šatlava nebo výprask, že za neúčast v druhém kole bude dvojnásobná pokuta). Návrh pana prezidenta prozrazuje inspiraci českou klasickou literaturou (lehce obměněno: „Představte si Karlovo náměstí a na každém stromě jeden občan bez disciplíny“) a jeho nezlomná víra, že občanské uvědomění se posiluje mocnou buzerací, by zasloužila ocenění v podobě pamětní medaile poručíka Duba.

V Praze byla prý (podle Práva) v zásadě domluvena koalice ANO, ČSSD a trojkoalice s většinou 33 hlasů v zastupitelstvu. Není jasné, co bude se dvěma dosud odbojnými trojkoaličními zastupiteli (Čižinský, Mirovský) – už se je povedlo pacifikovat? A dále, jak se ke koalici postaví „Piráti“ (kteří by mohli svou „tolerancí“ posílit její postavení). Bude opravdu zajímavé, jak se zachovají děti čistého živého tváří v tvář ďábelskému vábení: dostanete moc bez odpovědnosti. Politická korupce má mnoho tváří.

Hlas lidu zní silně v úterním Právu, vydává ho primář urgentního příjmu dospělých FN Motol Jiří Zika. Píše o žďárském případu a o protestech Soudcovské unie proti tomu, že ministryně Válková chce prověřit rozhodnutí soudu ohledně propuštění schizofreničky do ambulantní péče. Nechápe, kdy a kde se vzalo, že soudce za své rozhodnutí nemůže být nijak trestně stíhán. Soudce samozřejmě za své rozhodnutí může být trestně stíhán, ale ve zcela přesně vymezených případech, mezi něž tenhle nepatří. O vině a nevině pak ovšem stejně by pak stejně rozhodovat zase soud. Tady jde o snahu přenést rozhodování o vině a nevině v populisticky citlivém případě na ulici a do kompetence byrokracie. Až bude byrokracie dost silná, ulice už nebude zapotřebí a bude ze hry vyřazena, a kompetence byrokracie se rozšíří na všechny případy. Podobně se vyvíjela „závislost soudní moci“ v letech 1945-48.

Paní Krnáčová prohlásila v rozhovoru pro Babišovu MfD: „Já žiju v Bubenči a jasem tam velice spokojena, protože u nás na Puškinově náměstí si chodím v pyžamu pro housky a nic mi nehrozí. Já zase musím prohlásit, že jsem velmi spokojen, že nežiju v Bubenči na Puškinově náměstí: hrozilo by mi totiž, že potkám paní Krnáčovou, jak si jde v pyžamu pro housky. Z Andreje Babiše je paní Krnáčová nadšena (jak by ne, udělal z ní zjevně pražskou primátorku, což je akrobatický výkon v blízkosti zázraku): „Jistě, v Trasparency International jsme mohli mluvit, upozorňovat a téma korupce jsme dostali na veřejnost. Ale změnit jsme to nedokázali.“ Pan Babiš to dokáže. Jak říká budoucí primátorka jinde: „Vždyť je prima, je dobře, že máme leadership, když to zafungovalo. Já jsem šťastná, že máme pana Babiše.“ Připomíná mi to známý výrok Karla Marxe: filosofové svět dosud vykládali, je však třeba ho změnit. (A přitom případně zničit. Když se paní Krnáčová podívala na předcházející primátory, řekla si: bude to dobrý. Jistě, veřejnost už je už zvyklá na leccos).

Prezident Zeman se rozhodl, že nehodné rektory Beka (Masarykova univerzita) a Grubhoffera (Jihočeská univerzita) nepozve na státní svátek 28. října. Ač věcně vzato to zase až tak velký trest není, na druhé straně by ostatní pozvaní (tedy aspoň rektoři) měli snad projevit nějakou účinnou solidaritu. Uvidíme.

KDU-ČSL usiluje o širší a trvalejší spolupráci s hnutím STAN. Zatím na lokální úrovni, v r. 2016 budou krajské volby a pak se uvidí. Je to hezká výpověď zejména o hnutí STAN. V roce 2010, když to bylo výhodné, se přilepilo na TOP09, jež zafungovala jako lift do PS. Teď je TOP09 jako transportní prostředek nepoužitelný (jede právě dolů), je třeba i vybrat někoho, kdo už nahoře je.

Čtvrtek 23. října: Babišovo ANO se nyní chce soustředit na přípravu kampaně ke krajským volbám, které by měly proběhnout za dva roky. Na jednu stranu je to logické, mají k úspěchu nakročeno vítězstvím v řadě velkých měst a měli by tedy za dva roky mít slušnou výchozí pozici – ale kdo ví, co vlastně všechno bude za dva roky!

V PS vypukl spor o chystanou dvoudenní cestu do Moskvy, která se bude konat na pozvání ruské Státní dumy. Organizoval ji prý na požádání ruského velvyslance v Praze předseda KSČM Filip (!), cuká se jen ODS. ANO nemá pochybnosti a Karel Schwarzenberg k cestě prohlásil: „Rusko je zajímavé, já tu zem mám rád“. Neměl by si namlouvat, že mu takovéhle líbivé řeči mohou v Moskvě do budoucna nějak pomoci (podobně řečnili čeští nekomunističtí politici po roce 1945 aastejně jim to bylo houby platné). Kdyby byl řekl „Rusko mi může být ukradené“, projevil by aspoň jakousi originalitu, kuráž a vynalézavost.

Exministr Dlouhý prohlásil na konferenci „Dny USA a EU“, že „jediným řešením ukrajinské krize „je nyní politický kompromis, který dá částečně za pravdu Putinovi“. To je hezká a přímá výzva ke kapitulaci, Putin si sám o nic takového vlastně ani neřekl. Zdá se, že pan Dlouhý chytá citlivě vítr, podobně jako to dělal na přelomu let 1989-90. Tenkrát mu to klaplo perfektně, odstartoval z nehostinného terénu ruinované KSČ (která ho ještě nominovala do první Čalfovy vlády, pravda, OF tenkrát nemělo námitky a na jeho nominaci se s KSČ prakticky shodlo), a zakrátko přistál v superkonzervativní odnoži OF, v Občanské demokratické alianci. Poté, co se rozsypala, dlouho a bolestně hledal cestu. Vyjde mu to teď znovu, v obráceném gardu?

Český ministr obrany je evropská, možná světová rarita. Jako vedlejšák ke své ministerské funkci má účinkování v jedné z hlavních rolí v kriminálním seriálu (byl prý natočen už před nějakou dobou). V poslkednmí epizodě je armáda ČR, které pan Stropnický teď ministruje, vylíčena krajně nelichotivým způsobem. Paní poslankyně Černochová ministra vyzvala, aby se „jako chlap omluvil“ (tato formulace, často používaná na politické předscéně, mne vždycky fascinuje: přeložena do normální češtiny totiž znamená „aby se podělal a kňoural o milost“). Ministr se brání, že nemusí přece nutně sdílet názory postavy, kterou hraje (kdo by pak chtěl hrát třeba Richarda III.), to je samozřejmě pravda, zároveň však platí, že jako ministr obrany nemusí nutně hrát v kriminálkách, čímž se předejde podobným problémům.

Václav Klaus si dal podle vlastních slov panáka na nezdar TOP09. Nezdar nijak neovlivnil a není mi taky jasné, k čemu mu prospěje. Člověk by skoro řekl, že z lidského hlediska je to poněkud ohavné. Ale bude-li se jeho politická aktivita do budoucna vyčerpávat dáváním si panáků (jistě k tomu bude mít ještě řadu příležitostí), aspoň tím věcně vzato nikomu a ničemu neublíží.

Prezident Zeman si vybudoval v posledních měsících docela slušné imaqe. Dotahuje se už na 60%. Vytváří si ho např. tím, že žádá, aby se neúčast na volbách trestala, nezve na Hrad a neodměňuje profesorskými tituly zkurvené intelektuály, kteří mu nevykazují dost velkou úctu, a last but not least neudílí žádné milosti. Snaží se vystupovat jako představitel typu, který zkurvení intelektuálové označují hrubým a neslušným slovem buran. Pozoruhodné přitom je, že pan prezident je zároveň samozřejmě taky intelektuál, a tuto image si vytváří pečlivě, promyšleně a plánovitě. Zjevně se učil u praotce ruského realistického herectví Stanislavského. V tomto směru je v moderní české politice naprosto jedinečným fenoménem: pokud někteří čeští prezidenti (mezi lety 1948-1989) vystupovali v této úloze, dělali to spontánně a nepromyšleně. U Stanislavského se dočteme, že jeden slavný ruský herec, starší pán, který měl za úkol ne scéně jakoby usnout a chvíli jakoby spát, v té chvíli opravdu usnul. Kritici, kteří to netušili, pak na druhý den psali, jak špatný a nepřesvědčivý výkon v tu chvíli předvedl. Zahrát na scéně spánek dá práci. Komunističtí prezidenti byli ve srovnání s naším dnešním nepřesvědčiví z téhož důvodu jako zmíněný herec. Chovali se tak, protože neuměli a nemohli jinak. Pan prezident k téže roli přistupuje jako zkušený dramatický umělec. Není tedy divu, že něco takového tu ještě nebylo: a bouřlivý aplaus vlastně sklidil hned na začátku, při přímé prezidentské volbě.

Režisérka Libuše Rudinská natočila film o Pavlu Wonkovi, v němž se snaží o nezaujatý, kritický pohled, o „boření modly“. Film jsem neviděl, k jeho kvalitě se tedy nemohu vyjadřovat, k jedné věci se však vyjádřit mohu a musím. Musím se především přiznat, že podobný způsob se jak u nás, tak v Evropě zavedl natolik, že se stal normou, takže když někdo udělá o nějaké známé osobnosti uctivý obdivný film, bere se to, jako kdyby se byl na veřejnosti upšoukl. Dále, paní Rudinská o Wonkovi v Babišově MfD říká: „V první řadě byl obětí vlastní naivity a vypočítavosti, ale zároveň i obětí režimu, protože ten tu smrt umožnil. Nevím, jestli by v dnešní době mohl člověk takhle umřít.“ Tohle se ale dá říci o velmi mnoha lidech, kteří museli zemřít za své přesvědčení, např. o Janu Husovi. Vždycky na tom něco trochu je, zároveň je to v takovém případě vždycky dost krutě nespravedlivé. Taky by mne zajímalo, jak by vlastně podle paní Rudinské mohl nebo měl člověk dneska umřít (protože nějak musíme umřít všichni, že), a v té souvislosti, jak by měl vypadat nebo jak vypadá podle paní Rudinské člověk, který obětuje svůj život. Nebo se to snad vůbec nemá dělat, protože je to neslušné? Při takovýchhle úvahách se mi víc než kdy jindy vnucuje známé „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. A poslední věc, která mi děsivě vadí: paní Rudinská mohla samozřejmě udělat film, který by se pokoušel Wonku ocenit (kritický pohled není nutné vynechat, ostatně učinili to už mnozí, o sporných věcech se všeobecně ví). Problém je, že by po něm neštěkl ani pes. Takhle jsou jejího filmu plné noviny. Je mi to tak podezřelé, až je mi to hnusné. Takže na ten film rozhodně nepůjdu.

Na ministerstvu obrany probíhá rozsáhlá reorganizace v nejvyšších funkcích, píšou o tom Babišovy LN (zároveň se mluví i o tom, a to už delší dobou, že vrcholem reorganizace by mohla být i výměna ministra – pan Stropnický by se uklidil do diplomacie, tam je bezpečněji, míra odpovědnosti je menší a v případě nouze není nutné namáhavě oprchat přes kopečky, a na jeho místo by zasedl univerzální ministr obrany do každého počasí Vlastimil Picek, kterého zrovna teď protežuje pan prezident). A protože pan prezident kritizoval tvrdě české diplomaty na Ukrajině včetně velvyslance a ministr vnitra Chovanec, který měl v minulosti blízké vztahy s prezidentem a zdá se, že se pak sice přiklonil k Sobotkovi, ale u pana prezidenta si to nerozházel, teď tvrdí, že titíž diplomati budou prověřováni, zda se náhodou nedopustili trestného činu, vypadá to, jako kdyby pan prezident usiloval o to, prosadit se v silových rezortech, kdežto pan Babiš by se věnoval těm hospodářským. Byla by to zajímavá dělba práce, jaká ostatně už má jistý precedens v dělbě rolí mezi dr. Husákem a Lubomírem Štrougalem. Řekl bych jen, že pánové Husák a Štrougal nebyly tak výrazné typy.

Ukazuje se (aspoň podle týchž LN), že i v Číně probíhá Velká protikorupční revoluce! Heslem je přitom, stejně jako u nás, „vláda zákona“ a „právní stát s čínskými rysy“.Ve skutečnosti jde mj. i o oslabení soudů na nižší úrovni, kam pracky z Pekingu zjevně občas těžko dosáhnou (v Číně to ovšem zjevně znamená, že se tam uplatňují regionální vlivy). Ale je to stejně pozoruhodná podobnost: boj proti korupci jde ruku v ruce s destrukcí soudní moci. Dokonce i v komunistické Číně. Vznikne u nás ve spolupráci pana Zemana s panem Babišem „právní stát s českými rysy“?

Pátek 24. října: Vážení čtenáři, doplnil jsem opět záznamy ke dni, považuji je tentokrát za dost zásadní. Bohužel to jinak nestíhám, mám toho nějak hodně, přitom nikdo to za mne neudělá a nikdo mi dvakrát moc nepomůže. Čeští politici se skoro všichni pozastavují nad selektivním přístupem prezidenta Zemana ke zvaní hostů na oslavu státního svátku. Pokud jsem zjistil, jen dva (Stanislav Polčák a Marek Benda) měli přitom slušnost říci, že je za těchto okolností ani nenapadne na Hrad chodit. Přitom většinou správně pojmenovali podstatu problému: totiž že prezident Zeman oslavu státního svátku pojímá jako svou soukromou párty. Přitom platí, že čím víc lidí Zemanovo pozvání odmítne, tím jasnější bude, že ve skutečnosti jde o soukromou prezidentovu párty, a čím víc jich tam přesto přijde, tím nejasnější to bude. Tím, že tam přijdou, se podílejí na nemravné fikci. Prezidentská kancelář kromě toho odmítla dát k dispozici seznam pozvaných hostů s nejapným zdůvodněním, že jde o osobní údaje, které mohou být zveřejněny jen se souhlasem dotyčných osob.

Protikorupční revolucionářka JUDr. Hana Marvanová vyžaduje podle toho, co píšou v Babišově MfD, nastavit hmotnou zodpovědnost insolvenčních soudců. Není dost důsledná, měla by žádat i trestní odpovědnost, a to všech soudců za všechna rozhodnutí, a bez jakéhokoli omezení. O vyvození zodpovědnosti by rozhodovaly lidové revoluční tribunály.

Nápad dr. Marvanové rozvinul, aspoň podle toho, co píší zase v Babišových Lidových novinách, Svaz průmyslu a obchodu. Navrhují změny v ústavě, v zákoně o soudech a soudcích aj. Chtějí především zrušit „soudní definitivu“ (rozuměj doživotní jmenování soudců) a omezit jejich funkci na dobu deseti let. „Dnes soudci rozhodují o obrovských penězích, ale sami nemohou nic ztratit“, říká babišovinám viceprezident Svazu průmyslu a obchodu Juříček. A odkud vítr fouká? „Pan vicepremiér Babiš mne oslovil, že by rád toto téma otevřel před poslanci. Pravděpodobně budu mluvit nejdřív na jejich klubu a následně na půdě Sněmovny.“ A ptá se: „Nikdo z nás žádnou definitivu nemá... Tak proč by ji měli mít soudci?“ „Soudci musejí vykonávat zákony, které společnost přijme sama.“ Z toho samozřejmě plyne, že „společnost“, tj. pan Juříček a spol., tj. koryfejové našeho postkomunistického byznysu a podnikání, přátelé pana Babiše, by taky měli rozhodovat o tom, jak se soudci zatočit, když nebudou sekat dobrotu. Samozřejmě na první pohled se zdá, jako by šlo o nějakou úzce specializovanou záležitost insolvence. Vůbec ne! Jde o úplnou destrukci nezávislé soudní moci, která nakonec nutně otevře cestu mj. i politickým procesům, jež se samozřejmě budou konat jen a jen tehdy, když budou opravdu, ale opravdu úplně nevyhnutelně zapotřebí. Zdá se tedy, že první, divoká fáze protikorupční revoluce, která rozmetala staré pořádky, de fakto svrhla legitimní vládu, umožnila, aby se prezidentem stal člověk s malou politickou zodpovědností a silně vyvinutými dobrodružnými sklony, navíc od okamžiku svého politického vzestupu orientovaný na Moskvu, a aby se vedoucí politickou silou stala do jisté míry organizovaná oligarchie, tedy že tato první fáze protikorupční revoluce skončila. Užiteční idioti, kteří ji pomáhali uskutečňovat, svatouškovští novináři, politici, „občanští aktivisté“, všichni hlasatelé „respektování Babiše“, se dostávají ne vedlejší kolej. A po chvilkovém uklidnění přicházejí na řadu metastázy, přičemž hlavním cílem útoku je nezávislá soudní moc. To je smrtící útok na demokracii západního, atlantického typu, v níž je „moc lidu“ omezena mocí odpovědných jedinců, řídících se vlastním svědomím, protože i lid se může mýlit a velmi často se mýlívá. (Zdá se přitom, že společenská atmosféra je u nás k něčemu podobnému pořád ještě příznivá: v této zemi už po několik let kvapem přibývá lidí, kteří mají neodolatelnou chuť na krev. Není divu, už dlouho tu žádná ve větším množství netekla.)

Maďarsko se prý chystá zdanit přenos dat pro poskytovatele internetových služeb. Ti by pochopitelně museli zdanit své služby pro uživatele. Podnikům by se daň do jisté míry kompenzovala (jen státním, nebo všem? Nebo by to bylo odstupňováno?) Možná tomu špatně rozumím, ale připadá mi to ve svých důsledcích mj. i jako pokus zdanit samizdat. Na něco podobného se Husák ani Kádár nezmohli, internet tehdy ovšem nebyl a samizdat byl „zdaněn“ represí. Teď se samizdat stal díky vývoji techniky „věcí veřejnou“, a je třeba se s ním vypořádat. Tedy v zemích určitého typu. V zemích, které svobodě tak či onak nepřejí.

Sobota 25. října: V Babišovo ANO si založili „Líheň mladých politiků, nápadů a myšlenek“. Jmenuje se „Institut pro politiku a společnost“. Andrej Babiš k tomu prohlásil „Vyčítají nám, že nemáme hodnoty. Máme je, jen jsme neměli čas je prezentovat.“

V Liberci vzniká koalice ANO, STAN, ČSSD a TOP09: stejná mesaliance jako ta vládní, jen navíc ještě se zahrnutím (části) opozice. Systém každý s každým, podle Orwella.

Babišovy LN citují ředitele Asociace public relations agentur Vladimíra Bystrova, který je toho názoru, že církevní restituce jsou základní překážkou lepšího vnímání „církve“ u veřejnosti (měl by říkat „církví“, protože je jich víc): „V uplynulých zhruba pěti letech boj o restituce přehlušil jakákoli jiná církevní sdělení. S nástupem kardinála Duky sice církev přijala smířlivější tón, na nápravě svého obrazu ale bude ještě muset dlouhé roky pracovat.“ Tedy, to je opravdu drzost na kvadrát. Ve skutečnosti se už během schvalování zákona o církevních restitucích zdvíhal v tehdejší sociálně-demokraticko-komunistické opozici nenávistný řev, který na převážně ateistickou veřejnost pochopitelně zabíral a jemuž se církve pouze v defenzívě bránily. Po schválení zákona a během minulého roku ten cirkus pokračoval, teď trochu utichá, protože Sobotka a Babiš potřebují pro vylepšení image mít v koalici lidovce. Patřím k pětiprocentní (křesťanské) menšině a beru to sobecky: řekl bych, že dlouhá léta by na sobě měli pracovat politici dnešního establishmentu a vůbec všeobecně ti, co tu štvanici v politice a v médiích rozběhli a živili. Zároveň realisticky nahlížím, že toho nejspíš po dlouhá léta nebudou schopni. Smířlivější tón je těžké si představit. A to, že se údajně dvaapadesát procent lidí někdy, byť vlastními slovy, modlí (zjistila a spočítala to společnost Proximity, docela by mne zajímalo jak, bártovskou technikou, tj. odposlechy?), je slabá útěcha.

Exkomentátor poslanec Martin Komárek píše v Babišových (tedy tak trochu i svých) LN: „V červnu roku 2013 byly jeho preference (rozuměj preference hnutí ANO, bd) pod hranicí statistické chyby, mělo sotva tisíc členů. Teď jakožto vládní strana fakticky vyhrálo komunální volby.“ A kolik těch členů má tak asi teď? Podle pana Komárka hnutí sice nenabídlo brilantní ideologii, ale pojmenovalo reálný problém a nabídlo jeho řešení: „Zabráníme rozkrádání daní a budeme řídit stát tak, aby sloužil občanům, a ne hrstce privilegovaných, ať už mocí, nebo bohatstvím“. To je opravdu originální řešení, představme si stranu, která si dá na prapor: podpoříme rozkrádání daní a budeme řídit stát tak, aby sloužil hrstce privilegovaných.“

Pondělí 25. října: Poté, co Poslanecká sněmovna bez problémů přehlasovala veto prezidenta Zemana ve věci Služebního zákona, oznámil prezident, že se obrátí na Ústavní soud. A to je zajímavý test toho, jak bude tato instituce, poté, co pan prezident měl shodou okolností příležitost si ji najmenovat k obrazu svému (Senát provedl jen drobné korektury) fungovat. V minulosti, to je třeba přiznat, projevoval ÚS dost často silné známky nezávislosti, která sluší soudní moci. Změnily se poměry u nás i v tomto?

Ministr Chládek se rozhodl jmenovat do funkce předsedy Národní rady pro vzdělávání exprezidenta Klause. Následoval zuřivý odpor ve vlivných kruzích (na tom, že Václav Klaus je něco jako čert, se shodnou např. babišovci s posthavlovskou „občanskou společností“), takže ministr couvl a vysvětlil, že jde pouze o funkci předsedy „přípravného výboru“ této rady. Odpor pokračoval, a tak ministr couvl ještě jednou a prohlásil, že ve výboru nebudou žádní bývalí politici (rozuměj ani Václav Klaus). Otázka, zda má nebo nemá Klaus být předsedou Rady pro vzdělávání, tím nabyla takové povahy, že jsem rád, že ji nemusím řešit. Chápu, že je spousta důvodů pro to, aby tu funkci nedostal, zároveň je velmi obtížné přehlédnout, že celý „všelidový odpor“ má některé rysy lynčerského tažení, na což jsem od mládí citlivý (viz dokument „protikorupčních iniciativ a osobností“, pod nějž se podepsaly mj. JUDr. Hana Marvanová a Olga Sommerová). V každém případě se snad shodneme alespoň na tom, že ministr se zachoval nevhodně a směšně: nejprve „kontroverzní“ návrh veřejně vyhlásil, pak, když viděl, co to dělá, od něho dvěma mohutnými skoky po sobě utekl. Je to neslušné, a to prosím i vůči navrhovanému.

Podle agentury STEM došlo k posunu v českém veřejném mínění, pokud jde o vztah k Rusku: 46% lidí si myslí, že Rusko teď ohrožuje demokracii v ČR (z toho 17% „určitě“, a 29% „spíše“). To, že je Rusko hrozbou pro budoucnost, si ovšem myslí 65% dotázaných (loni jich bylo ještě jen 36%). Z čehož plyne: Rusko je sice nebezpečí, ale zatím se ještě nic neděje. To je dost nemístný optimismus. Když člověk cítí něco jako nebezpečí, neměl by se takhle utěšovat. Když je něco dokážu pojmenovat jako nebezpečí, znamená to, že je to nebezpečí hned.

První místopředseda KDU-ČSL a ministr zemědělství Jurečka řekl v rozhovoru pro Právo velmi pěkně: „Situaci u nás nepodceňuji a nezlehčuji, na druhou stranu jsem týden na Žofínském fóru, kde bylo 400 zástupců potravinářů, otevřeně řekl, že sankce Evropské unie proti Rusku byly nutné. Protože Putin anexí Krymu a tím, co se dneska děje na jihovýchodní Ukrajině, opravdu překračuje rámec ruské politiky. A český národ se zkušenostmi z roku 1938 a 1968 by k tomu rozhodně neměl mlčet. Neměli bychom být bojácní a vyměnit hodnoty, jako je celistvost území, svoboda a demokracie, za desetinu HDP.“ Je jen škoda, že KDU-ČSL neprojevila stejnou rozhodnost, když se asi před měsícem hlasovalo v PS o stanovisku k vládní politice v ukrajinské záležitosti (viz zde). Doba se změnila a sedět jednou zadnicí zároveň na vládní i opoziční židli tak, jako to bylo možné např. za nebožtíka Josefa Luxe, za Cyrila Svobody, za Miroslava Kalouska (nezapomínejme, že byl taky předsedou KDU-ČSL) i za Jiřího Čunka, už prostě nelze. Mezi oběma židlemi je dnes dost velký rozestup a otázka je jen, zda je veliký tak, jak je zapotřebí.

V Ústavu pro studium totalitních režimů probíhá další propouštění. Má se týkat asi pětiny lidí. Odklízení trosek zničené instituce probíhá za totálního nezájmu veřejnosti a médií a dokresluje líp než cokoli jiného bídu nynější situace: jako by se nechumelilo. Jak je možné, že se o to nikdo nezajímá?

Václav Klaus zveřejnil zásadní článek o „velké polistopadové změně“. Je příznačné, že tak učinil v Babišově Mladé frontě Dnes (přitom pro pana Babiše a jeho lidi je Klaus jakýmsi účelovým ideologickým ztělesněním čerta, černé minulosti, od níž nás pan Babiš vede ke světlým zítřkům. Václav Klaus se tak vlastně smiřuje s babišovskou rolí čerta v pouťovém panoptiku pro rozvášněnou veřejnost, s tím rozdílem, že se sám interpretuje jako archanděl Gabriel). K textu jen pár poznámek, na víc teď bohužel nemám čas. Ukazuje problematičnost Klausova konceptu demokracie (poukazovala na to už řada lidí, chtěl bych jen zdůraznit svůj pohled na věc, který není „dienstbierovský“). Klaus píše, že šlo o „přechod z komunismu do systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky“. To je nesmyslný, ahistorický pohled, nepřestoupili jsme ze „systému“ do „systému“, ale vzhledem k příznivé shodě okolností se nám podařilo vymanit se ze zaostalé orientální despocie, která si tehdy sice říkala „SSSR“, ale daleko přesnější je mluvit o ruském bolševickém impériu, do společenství západních národů, jejichž zároveň snaživou a občas i nesnesitelně remcavou periferii naše tvrz demokracie ve střední Evropě po tisíc let představovala. Vrátili jsme se, podobně jako marnotratný syn z evangelia, v notně zbědovaném stavu a se spoustou hloupých a drzých řečí a výmluv, jamko že jsme vlastně byli pořád doma a nikam se nevracíme (pamatuje se na to ještě Václav Klaus?). „V tehdejším přelomovém okamžiku nikdo jiný jasný, srozumitelný a pozitivní program alternativního typu nezformuloval. Program politické svobody na bázi parlamentní demokracie na straně jedné a program trhu na straně druhé, jinak řečeno, program kapitalismu dlouhou dobu, prakticky do poloviny 90. let, žádnou vážnou alternativu u nás neměl. Nastaly ostré polemiky s tímto programem, ale nevznikla jeho alternativa.“ Nechápu, proč se tomu má dohromady říkat program kapitalismu, jakýpak program kapitalismu, je to program politické svobody na bázi parlamentní demokracie, a k politickým právům a svobodám patří jako důležité, ale nikoli první mezi ostatními, i právo vlastnit a svoboda podnikat. V politickém systému bylo prý zapotřebí jen „otevření vstupu do politické soutěže a odstranění nejrůznějších formálních nesvobod, spojených s komunismem“, v ekonomice systémová změna vyžadovala naopak budování nových institucí (a pravidel a zákonů, na nichž jsou postaveny“. To je absurdní nesmysl, pravidel a zákonů bylo zapotřebí i v politickém systému. Taky nelze přehlížet, že nešlo jen o politiku a ekonomiku, bylo třeba vybudovat taky svobodná média a nezávislou justici, a to nejen tím způsobem, že se jen stará média a stará justice prostě rozmlátí. Naprosto zásadní věc ovšem je, a v tom se neshodnu ani s „pány Klausy“, ani s „pány Havly“ (řečeno výrazivem Václava Klause), že především a v první řadě bylo třeba vybudovat svobodnou demokratickou politiku, která, když je dělána správně a poctivě, si za sebou už svobodná média, nezávislou justici i svobodné tržní hospodářství tak říkajíc vytáhne. A svobodnou demokratickou politiku je třeba budovat a udržovat na duchovních základech, položených kdysi do základů širokého společenství, do něhož jsme se na přelomu osmdesátých a devadesátých let vrátili. Pro mne na křesťanských základech. Z tohoto hlediska je Klausův i Havlův koncept nedostatečný a vyžaduje zásadní kritiku. (Klaus z nepochopitelných důvodů jmenuje ještě Miloše Zemana, který ovšem žádný koncept nemá.)

Petra Procházková informuje v Babišových LN o náladách, jaké vládnou mezi vlastně už bývalými revolucionáři z Majdanu (náměstí už museli vyklidit, aspoň to se nové vládě povedlo): „Ukradli nám naši revoluci... ať už se do parlamentu naši lidé dostanou, nebo ne, my své dílo (zde paní Procházkové zřejmě vypadlo slovo „zkázy“) dokonáme. Zničíme tento prohnilý systém.“ Hle, protikorupční revolucionáři na ukrajinský způsob! Rád věřím, že oligarchie je v současné ukrajinské politice velmi vážný problém, ale s oligarchií se dá něco dělat v politicky aspoň trochu stabilizované společnosti, kdežto permanentní majdanoví revolucionáři hrají (samozřejmě z blbosti) Putinovi do karet. Nemohu se zbavit podezření, že paní Procházková v tomto způsobu „nepolitické politiky“ typu Majdan nachází v zálibu, havlismus u nás, který, pokud se pamatuji, sama vyznává, je jen učesanější podobou téhož. Jeden z majdanových revolucionářů se paní Procházkové svěřil: „Když mne zvolí, půjdu do parlamentu proto, abych rozehnal, zničil stávající politický systém a pak odešel a udělal místo mladým, úplně novým lidem.“ Přesně to se u nás našim kavárenským majdanistům v posledních letech povedlo. A tak teď na hradě trůní Zeman a v parlamentu sedí Babiš a Okamura.

Pan Petr Janoušek v LN píše: „Pokud by tedy triumfovalo protiatlantické křídlo, hrozí, že se ANO přikloní na jeho stranu.“ Omyl, ANO už dávno přikloněno je. Popisování současné reality jako hrozícího nebezpečí bylo v době mého mládí charakteristickou zvláštností „komunistů s lidskou tváří“. Teď to zažívám jako „déjà vu“.

Na tom, co říká v příloze Orientace v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Jiří Přibáň, místy jistě něco je (kritika politických lídrů typu Andreje Babiše), jeho názory na postavení státních zastupitelství mi připadají krajně podezřelé (jsou tom sice orgány výkonné moci, ale mají být „nezávislé“), pozastavit se musím u jedné konkrétní záležitosti. Kritika Viktora Orbána je dneska věc módní a navíc je na místě, jen by měla být taky věcná. Pan Přibáň např. tvrdí, že Orbán z ústavy vypustil slovo „republika“. Není sice lež (protože to pan Přibáň nedělá úmyslně, nýbrž pouze z indolence), ale přesto je to něco, co by slušný člověk dělat neměl. V prvním oddílu článku 1 současné maďarské ústavy se sice říká „Jméno naší vlasti je Maďarsko“, ale hned v článku 2, odst. 1) a 2), se pokračuje: „Maďarsko je nezávislý, demokratický právní stát, státní forma Maďarska je republika.“ Každý si to může ověřit např. zde, a pokud si to zjistit či ověřit nedovede, neměl by o tom psát nesmysly.

Středa 29. října: K událostem státního svátku se vrátíme zítra. Celkový dojem z večerní oslavy na Hradě je: nezajímavé, nudné, nesnesitelné. V tomto směru je Miloš Zeman úspěšným dovršitelem díla Václava Klause. Jedinou pozoruhodnou věcí byla poměrně dlouhá porucha v televizním přenosu hned na samém začátku. Už to vypadalo, že budeme té podívané ušetřeni. Bohužel, nestalo se.

V Českých Budějovicích a zřejmě i v Českém Krumlově zasedne v městské radě společně ANO a TOP09. Společně budou dbát, aby tam nepřišel někdo ještě daleko horší.

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán píše v pondělním Právu na téma Čína: „Již za třináct let má být Čína největší světovou ekonomikou a blíží se doba, kdy budeme žít ve světě se třemi světovými měnami, dolarem, eurem a juanem. Povede to k překreslení pravidel, podle kterých se dnes ve světě hraje od konce druhé světové války. Pokud sledujeme vývojovou trajektorii Číny a její pozice v otázkách lidských práv, intervencí, suverenity a obchodu, již příliš nehraje hru podle západních not a sleduje vlastní zájmy. Není v tom sama a země jako Indie, Indonésie, Brazílie a Turecko postupují stejně. Stojíme tak před nevyhnutelnými změnami, které se dotknou i fungování OSN, Světové banky, MMF a uskupení G-20: Čína a nové mocnosti budou chtít upravit pravidla jejich fungování tak, aby vyhovovala jejich zájmům, ideologickým, kulturním a politickým preferencím... Západ se ale nakonec zřejmě bude muset naučit vycházet s rozdílnými systémy a rozdílnými názory na vládnutí a mezinárodní uspořádání.“ Tak vida, Hitlerovi a Stalinovi to se Západem ještě nevyšlo, teď se to konečně povede. Bude se muset naučit. Jen nechápu, proč na tom lidem jako ten Balabán tolik záleží. (Já jsem měl celý život dojem, že by se naopak lidé jako pan Bababán – bylo jich kolem mne v této zemi za 74 let mého života pořád mraky - měli naučit vycházet s „rozdílnými“; byly dokonce chvíle, i když poměrně řídké, kdy už to skoro vypadalo, že jim nic jiného nezbude. Ale nepovedlo se).

„První republika byla obdobím hrdosti, odvahy, svébytnosti a osobitosti, všechna další období už byla jen obdobími závislosti. Na mocných na Východě či na Západě“, píše Luděk Navara v Babišových Lidových novinách. Nevím, k čemu je dobrá taková hysterická nadsázka a idealizace, v době první republiky jsme byli závislí na Francii, která se na nás pak cynicky vykašlala. Byli jsme ovšem zároveň taky součástí Západu, i když mocně nahlodaného Hitlerem. Na druhé straně Hitler nebyl „čiročiré zlo“, jak tvrdí pan Navara, prostě proto, že čiročiré zlo ve světě neexistuje. Nechci jeho zločiny bagatelizovat, jen upozornit, že dřív nebo později může klidně přijít někdo ještě horší.

Čtvrtek 30. října: Noviny žijí rozdáváním medailí na pražském Hradě. Prezident se dal slyšet, že se stydí, že k vyznamenání sira Nicholase Wintona dochází tak pozdě. Stydí se zbytečně, pan Winton byl už jednou vyznamenán Václavem Havlem, dostal řád T.G.M., což je vysoké vyznamenání. Nicholas Winton je svým způsobem nešťastný člověk: má nesporné a velké zásluhy, a když ho tedy někdo v Česku vyznamená, neriskuje hněv ze žádné strany. Pan Winton už za života přitahuje české řády jako Divišův hromosvod elektřinu z mraků, a což teprv, až zemře! Pozoruhodné je taky, že podruhé vyznamenal pan prezident i zavražděného lidického faráře, a to tentokrát nižším vyznamenáním (řád za zásluhy, předtím dostal řád TGM). To je velmi nekonvenční sled, obyčejně se to dělá naopak. Celý prezidentův výběr je zrcadlovým obrazem jeho osobnosti: hmotněná banalita. Velmi se těším na chvíli, kdy sebere odvahu a vyznamená největšího z Čechů, Karla IV. Také by bylo dobré udělit řád TGM politikovi, podle něhož je pojmenován. To myslím ještě nikde ve světě neudělali. Zeman dokázal proměnit obřad k 28. říjnu v ještě duchaprázdnější parádu, než jakou byla za Klause, ač by se to tenkrát nebylo bývalo zdálo možným. To, že vedle sebe na Zemanově Olympu usedají vojáci padlí v Afghánistánu s Lucií Bílou, mi připadá úděsné. Taková neúcta k lidskému životu! Zdá se, že vzpoura zvířátek proti nehodnému zkorumpovanému hospodáři dospěla v prezidentově osobě do toho stádia, které George Orwell popisuje hned na začátku své knížky. (Je zajímavé, jak Orwellova kniha pasuje na naši protikorupčně revoluční současnost, i když autora inspirovala úplně jiná revoluce, „proletářská“, která je dnes už dávno překonanou a v podstatě nezajímavou minulostí).

Některé reakce byly nakonec i pozitivní: současný i bývalý rektor KU se odmítli opičárny zúčastnit (udělali tedy to, co měl udělat např. pan Kalousek místo toho, aby tam šaškoval s plackami), nepřišli i poslanci Jiří Dienstbier, Ivan Gabal, Miroslava Němcová, Stanislav Polčák a Pavel Svoboda (třeba konstatovat, že taky udělali to, co měli), předseda ODS se lidově řečeno zašil (z rodinných důvodů). Velmi pozitivní je i to, že se na šaškování odmítli podílet dva z těch, kteří se o ČR, byť zprostředkovaně, opravdu zasloužili, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – se zcela legitimním odkazem na prezidentovo nehorázné stanovisko k ruské špatně maskované invazi na Ukrajinu.

Při návštěvě slovenského premiéra Fica v Praze (Zeman ho přirovnal nepřímo k Winstonu Churchillovi) prohlásil jeho český protějšek: „Mým cílem je posunout se dopředu, aby do budoucna nebyla perspektiva jen jednoho dálničního spojení tou starou D2.“ Je to projekt pozitivní, protože je o něco skromnější než kanál Labe – Odra – Dunaj. Premiér Fico zase navrhuje v churchillovském duchu společnou fotbalovou ligu a hovoří o tom, že-česko-slovenská spolupráce drží pohromadě i v rozhádané visegrádské čtyřce. Zdá se, že se chystá jakási protiváha k Visegrádu ve formaci Česko – Slovensko – Rakousko (mohli by připočíst i Maďarsko), společenství zemí, kteří se na rozdíl od Polska nechtějí bránit vůči Rusku (a druhotně ani vůči nikomu dalšímu, snad s výjimkou „amerického imperialismu“, který je, jak od Maových dob přece víme, „papírový tygr – což v civilizované řeči znamená, že není náchylný k agresi orientálního typu).

Malinko ve stínu slavnostního ceremoniálu zůstala prezidentova návštěva v Číně, kde lezl hostitelům do zadnice s energií, která daleko překonala i to, co tam předvedl před časem ministr Zaorálek. Chápu, že leckomu se mohlo zajídat, kolik politiků si u nás v minulosti na tibetském (a o něco méně i na tchajwanském) případě přihřívalo svou politickou spanilost v pražské kavárenské elitě (jejíž volební mohutnost se naposled zhmotnila ve volebním výsledku Martina Bursíka v senátních volbách). Ale to vůbec neznamená, že bychom mohli a směli Tibet, Tchajwan (a případě i Hongkong) vydat bez dalšího na pospas rudé říši středu. Jistě, můžeme toho pro ně udělat jen málo, to, co odpovídá naší velikosti a síle, ale to málo udělat v každém případě musíme. Už jen z pocitu solidarity, kterou by měl cítit národ a stát, jenž už mnohokrát zažíval něco v zásadě velmi podobného, co teď zažívají oni.

Pěknou tečku za Zemanovým chováním v poslední době udělal v Babišových LN šéfkomentátor Petr Kamberský: „Nepěkného chování Miloše Zemana se nezbavíme emotivními protesty. Ale trpělivým hledáním někoho, kdo se chová důstojněji a přitom je schopen Zemana porazit.“ Ale pan Kamberský už toho člověka přece dávno našel a oddal se mu, nebo snad ne?

Ke komunálním koalicím orwellovského typu přibyla teď ta ve Dvoře Králové (ANO, Šance pro Dvůr, TOP09 a Volba pro město). Upozorňuji na to jen pro pořádek.

Neznámí darebáci se pokoušejí vydírat ČR hrozbou, že k nám zavlečou virus eboly. Podle celkem jednoznačného vyjádření odborníků je nebezpečí velmi malé, někoho, jednotlivce, by se jim ale třeba mohlo podařit nakazit, ke vzniku masové paniky by to stačilo. Případem se intenzivně zabývá ÚOOZ (patří to do jeho kompetence). Všechno špatné je k něčemu dobré: konečně bude mít plukovník Šlachta příležitost věnovat se něčemu kloudnějšímu a společensky prospěšnějšímu, než je odhalování celostátního vlastizrádného spiknutí politických korupčníků.

Předseda KSČM Filip prý prohlásil: „Jsme svědky postupné destrukce systému politických stran, který je pečlivě řízen finanční oligarchií.“ To je pozoruhodný průnik reality do bolševické patafyziky.

Jiří Pehe zase v Právu napsal: Údajně levicový prezident tak jede do Číny coby pouhá politická fasáda českých miliardářů a dalších podnikatelů, z nichž leckteří sice oficiálně podnikají v Česku, ale sídlí v daňových rájích nebo převádějí dividendy do zahraničí... Je ironické, že takováto hodnot zbavená politika nachází primárně podporu v řadách české soc. dem. levice. Její zahraničněpolitický tým sice tvrdí, že Česká republika prý lidská práva neodvrhla, jen podporuje jejich širší koncept, který klade důraz spíše sociální a ekonomická práva než na ta tradiční.“ Je mi líto, ale na tomto konečném stavu má svůj mohutný podíl i sociální demokracie a její hlásné trouby, k nimž patří v neposlední řadě i pan Pehe, svým dlouholetým nenávistným štvaním, které přispělo k tomu, že se nakonec česká demokracie zhroutila – do náruče Miloše Zemana a Andreje Babiše. Reflexe přítomnosti je zapotřebí a je hezké, že se do ní pan Pehe pouští, je jen třeba přidat ještě reflexi minulosti, oproštěnou od nestydatosti.

„Pro Ukrajince jsme zbabělci“, píše v Babišově MfD Luboš Palata. Nemělo by nám (tj. i těm, kteří se jako já angažovali v protestech proti nestydaté české politice vůči Ukrajině) ucházet, že tak říkajíc globální pohled Ukrajinců na Česko utváří daleko víc Sobotka, Zeman a Babiš než těch pár lidí, kteří se proti nim ozvali. „Na Ukrajině...mají dnes Češi, Česká republika a její dnešní vládci pověst v lepším případě zbabělců. V horším až zrádců, kteří se snaží překazit i to málo, co podniká Evropská unie a Západ proti stále pokračující putinovské agresi na východní Ukrajině a okupaci Krymu.“ Článek pana Palaty ovšem končí neuvěřitelným prdelolezeckým přemlouváním pana Babiše a spol., aby začali promlouvat do zahraniční politiky v klíčové otázce Ukrajiny. Pan Babiš se přece už rozhodl a už promlouvá, jen pan Palata to ještě neslyší, možná proto, že vlastně zrovna pěje jeho píseň: „Chce se i díky některým úctyhodným lidem, kteří v poslaneckých lavicích za hnutí ANO sedí, věřit, že by to mohlo změnit poměr sil ve prospěch těch prozápadních. Nejdříve v parlamentu, pak ve vládě a nakonec i v souboji s čím dál nepřijatelněji se chovajícím prezidentem Milošem Zemanem.“ ANO přece od začátku stojí takříkajíc na druhé straně barikády.

Pátek 31. října: V Právu jsem si přečetl, že stát se chystá vrátit „sestrám boromejkám“ zahrady a park v okolí domova důchodců v Božicích na Znojemsku. „Domov důchodců tak žije v nejistotě, zda noví vlastníci pozemky, pro domov existenčně důležité, pronajmou za rozumných podmínek.“ Problém ovšem nastane tenkrát, až je Boromejky pronajmou za nerozumných podmínek, do té doby je to, co tu píšou, pouhá štvavá propaganda, postavená na presumpci zlých úmyslů. Zcela v devadesátileté tradici listu.

Synové ruské disidentky Gorbaněvské, posmrtně vyznamenané (po jakémsi váhání) letos prezidentem Zemanem, mají s českým prezidentem problém. Původně prý Hrad odmítal i jen zmínit, že v srpnu 1968 Gorbaněvská nebyla na Rudém náměstí sama. Zeman taky nereagoval na prosbu Gorbaněvské, aby řekl veřejně několik slov o tom, že je pro osvobození politických vězňů, a aby nejezdil na OH v Soči. Nakonec se přesto rozhodli vyznamenání od Zemana přijmout, prý proto, že nechtěli poškozovat vztahy, které se vytvořily mezi ní a dalšími účastníky demonstrace na Rudém náměstí a lidmi v České republice. Obávám se že tyto vztahy daleko víc poškodilo to, že oni vyznamenání přijali, logické by bylo ho odmítnout. „Vztahy“ nakonec nepoškodili Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov, kteří se od Zemana jasně distancovali a odmítli se slavnostního ceremoniálu zúčastnit. Je nad slunce jasné, že ocenění mělo dostat všech osm účastníků demonstrace z roku 1968, a to už dávno, a to nejvyšší – oni tenkrát riskovali víc než to, co jsme riskovali my tady, a dělali to pro nás – tedy taky pro nás, přesněji řečeno, z našeho hledliska především pro nás.

Expremiér Nečas se chová jako zcela spořádaná a ukázněná politická mrtvola. Dělal kašpárka v Zemanově prosebnickém konvoji do Říše středu, tedy v nové zadnici, do níž teď polezeme, protože ta ruská některým lidem u nás po čtyřicetiletém pobytu nepřipadala až tak útulná. Kritizoval ho za to europoslanec Pospíšil a Nečas mu hned vzápětí vytkl, že od něho nikdy neslyšel na téma Tibetu a Číny říci jediný pokus o jakoukoli myšlenku. Jistě, pan Pospíšil nevedl na rozdíl od jiných např. v době, kdy byl pan Nečas ještě premiérem, pitomé řeči o dalajlamismu a pussyriotismu. Myšlenky říkal tehdy pan expremiér.

Z Miloše Zemana se v Číně stal kofucián (a k dalajlamismu přibyl teď ještě tchajvanismus a hongkongismus, autor těchto řádků se ke všem třem –ismům hlásí). Odmítl komentovat demonstrace v Hongkongu s odkazem na citát z čínského klasika: ten, komu není svěřen nějaký úřad, nemá mluvit do jeho fungování). To by se panu Zemanovi Hodilo! Tůdle.

Česká vláda hodlá vytvořit Národní konvent o EU, který má pravidelně dávat doporučení vládnímu výboru pro EU (a ta doporučení pak budou zřejmě vládním výborem předávána vládě) bude zajímavé sledovat rozdíl mezi tím, co bude na začátku do tohoto řetězce vloženo a co z něho na konci vyleze). V Konventu se vedle nejrůznějších papalášů ze stran vládní koalice účastní i předseda zahraničního výboru Schwarzenberg (za opozici). Očekávám, že kdyby náhodou zjistil, že je v něm jenom na ozdobu a kvůli simulování demokracie (což vzhledem ke své skeptické nátuře předpokládám), z toho orgánu s velkým popraskem vystoupí. Zároveň vzhledem ke své skeptické nátuře předpokládám, že něčeho podobného se od pana Schwarzenberga jen tak nedočkáme.

Úřad pro ochranu osobních údajů nadělil Babišově vydavatelství pokutu 240 tisíc Kč za zveřejnění některých informací z odposlechů telefonních hovorů expremiéra Petra Nečase s Janou Nagyovou. Úřad už dříve dal najevo, že v podobných případech není možné se odvolávat na veřejný zájem nebo se obhajovat tvrzením, že politik nemá nárok na ochranu soukromí. Mafra hodlá rozhodnutí soudně napadnout, nicméně i tak je příjemné, že aspoň něco tu pořád ještě funguje trochu normálně. Taky mi přišlo na mysl, komu by vlastně měli tu pokutu předepsat k úhradě, ale neřeknu to, jednak nechci radit babišákům a jednak de mortuis nihil nisi bene (předpokládám aspoň, že dotyčný je mrtvý, není už o něm skoro půl roku slyšet).

Filmový režisér Jan Němec vrátil medaili za zásluhy, kterou kdysi dostal od prezidenta Václava Havla na protest proti tomu, komu ocenění letos udělil prezident Zeman. Já naprosto chápu důvody, pro které pan Němec nesouhlasí se způsobem, jakým uděluje Zeman svá ocenění, ale z toho, jak dal svůj nesouhlas najevo, to vypadá, jakoby Havel byl nějak spoluzodpovědný za to, jaké medaile dnes uděluje Zeman. Což mi připadá trochu ujeté a absurdní. Protestovat se snad dá i nějakým přiměřenějším způsobem.

„Pro ženy je u nás těžké proniknout do vysokých politických funkcí, a když už se tam dostanou, bývají často posuzovány spíše podle vzhledu než dle vědomostí, zatímco u mužů se důraz na vzhled klade málokdy. „Ženy tomu někdy samy nevědomky pomáhají třeba tím, že se nechají na předvolební plakát vyfotit v plavkách,“ upozorňuje socioložka Kateřina Nedbálková z Masarykovy univerzity v Brně“, píše v Babišově MfD Zuzana Taušová. K tomu je třeba podotknout, že napomáhání není až tak velké, protože většina žen, které se pokoušejí proniknout do politiky, si to naštěstí nemůže dovolit. Na druhé straně by pro zrovnoprávnění žen a pro potlačení sexismu v politice bylo nejlepší, kdyby političky chodily v burkách (bylo by možné povolit výjimky tam, kde žádné nebezpečí nehrozí, dvě velmi výrazné mne napadají, s vypětím všech sil si je nechám pro sebe). Nakonec by se burky mohly rozšířit na všechny ženy, protože fakt, že bývají posuzovány spíše podle vzhledu než podle vědomostí, platí v životě všeobecně a je to do nebe volající nespravedlnost. Zdá se, že na tom islámském státě přece jen něco málo je.

V souvislosti s více než pochybným plánem maďarské vlády na zdanění internetu napsal Luboš Palata tamtéž: „Hysterie Orbánových oddaných stoupenců souvisí podle pozorovatelů s krizí uvnitř Fidesz, který není mocenským monolitem a kde údajně sílí hlasy těch, kteří nesouhlasí s velmi proruskou politikou premiéra Orbána a jeho nového ministra zahraničí Pétera Szijjárta.“ Bohužel, pro maďarskou situaci je už po řadu let typická hysterie na obou stranách politického konfliktu, který štěpí zemi. Všehoschopná koalice a úplně neschopná opozice.

Stejně, jako v Právu radívá Jiří Pehe zrádné pravici, naznačuje Zbyněk Petráček v Babišových LN Zemanovi, že tu je mrtvý, na něhož se při udílení řádů dosud nedostalo: totiž Ivan Martin Jirous. „Havel ho nikdy nevyznamenal. Říkalo se, že dílem proto, aby nečelil nálepce oceňovače kamarádů, dílem z obavy, aby Magor na ceremonii neztropil výtržnost. Teď je Jirous tři roky po smrti a žádné riziko nehrozí. V jeho osobě mohl Zeman ocenit hrdinu par excellence (osm let strávených ve vězení), ale vystačil si s Karlem Krylem, kterého Havel ocenil už v roce 1995...“ Pan Jirous mi nikdy nebyl ideově nějak moc blízký, ale v téhle věci pro něj mám velké pochopení: účast v obludném ceremoniálu, byť i jen jako dekorovaný objekt (nebo právě proto) musí u svobodomyslného člověka nutně nabuzovat touhu ztropit výtržnost. A problém není koho odměnit místo těch, co byli odměněni, ale co s celou tou opičárnou.