Co týden dal

Pondělí 1. září 2014: intenzivně doháním denní komentáře, prosím o strpení.

Vladimir Putin vycenil zuby: Rusko se nehodlá zapojovat do nějakých rozsáhlých konfliktů (jistě, stačí ten menší, ukrajinský; konfrontaci se sobě rovným soupeřem se Rusové spíše vyhýbali – viz počátek druhé světové války, bd). Vždy je ale připraveno odrazit jakoukoli agresi (tj. kdyby se někdo rdoušené Ukrajině třeba odvážil přijít na pomoc, bd). „Dovoluji si připomenout“, prohlásil ruský prezident, „že Rusko je jednou z nejsilnějších jaderných mocností. To nejsou slova, ale skutečnost“. Vida, teď už mluví jako za mých mladých let Nikita Chruščov. Zdá se, že na Rusko je spolehnutí aspoň v jednom – nikdy se moc nezmění. I když by to třeba mnozí lidé i v Rusku chtěli. S takovými lidmi je ovšem nutné se solidarizovat, zaslouží si naše uznání a pomoc. Putin dále mluvil o tom, že povstalecké milice se nyní snaží vojenskou a humanitární operací od svých měst co nejdále odehnat děla a raketomety ukrajinské armády, aby nemohly zabíjet lidi“ (teď by už neměli vyčítat Havlovi humanitární bombardování, tohle je přinejmenším stejná síla, bd). A dále: „Krym jsme neanektovali, nezabrali, ale ochránili. Dali jsme lidem možnost, aby se vyslovili, a rozhodnutí jsme respektovali.“ Něco podobného nám přece provedli naposledy v osmašedesátém také. Ježíšmarjá!

Zemanův mluvčí Mynář nepojede na summit NATO do Cardiffu, protože nemá bezpečnostní prověrku a pustili by ho tak nanejvýš do hotelu. Je otázka, zda se ho Zeman nakonec nezbaví, zvoral mu lioni volby do PS a teď navrch ještě tyhle potíže. Najde si přece ve svém okolí snadno jiného, ještě stejnějšího.

Neformální hlava ruského koutku v Právu, Michal Mocek, je nyní nejvěrnějším podporovatelem německé politiky: „Němci už delší dobu uvažují o kompromisním řešení, které by zohlednilo také zájmy Ruska a proruských rebelů. Kancléřka Angela Merkelová to demonstrovala minulý týden při návštěvě Kyjeva, kdy dala tam všem jasně najevo, ať na Krym zapomenou a raději myslí na uzavření příměří s povstalci... ten, kdo chce prosadit aspoň konec bojů v této zemi, se bude muset nejen popasovat s Ruskem, ale také zpacifikovat radikální hlavy na Ukrajině a v Unii. K tomu má dnes v Evropě dost síly asi jen Německo a nikdo jiný.“ Za taková slova uznání bych se na místě Angely Merkelové docela styděl, ona však nejspíš pana Mocka soustavně nečte.

Stanovisko české vlády k tomu, zda a jak reagovat na napjatou situaci v našem regionu, pěkně zopakoval předseda senátního výboru pro zahraniční věci a obranu František Bublan: „Myslím, že bychom měli držet pozici, že by se to (totiž posilování aliance ve východní Evropě) zatím českého území netýkalo. Největší zájem mají pochopitelně Poláci. Myslím, že současná garnitura nebude tuto otázku otevírat.“ Pak tu ovšem posílí Ruská federace. Tedy vy tomu dáváte na zadek, „vy měkoty, vy pařezy, vy duby“ (citát z ministra zahraničí Zaorálka, když ještě než byl ministr zahraničí).

V Babišově MfD dokazuje Jaroslav Plesl, že vedení listu konečně přešlo do správných rukou a že bude rovnocenným partnerem Istvánu Léko v Babišových Lidových novinách. Věnuje se věštbám (tedy jak se dnes říká prognózám). Jeho komentář ze soboty končí slovy: „Na Ukrajině Putin demonstruje, že je Rusko stále silnou zemí, aby si získal respekt. A zastaví se, až ho získá. Tragické je, že za to životem zaplatí spousta ruských i ukrajinských vojáků, bohužel však i ruských a ukrajinských civilistů, včetně žen a dětí. Taková je logika procesu, na jehož konci bude překreslená mocenská mapa světa.“ Trošku mi to připomíná psaní českých novin v prvních letech protektorátu. Ty ovšem nepsaly o Rusku. A s tou překreslenou mocenskou mapou světa se uvidí, a hlavně: dokud je v naší moci něco proti tomu překreslení z našich chabých sil a v našem skrovném měřítku dělat, nesmíme to zanedbat.

V Babišových Lidových novinách zase píšou (v titulcích k článku Leony Šlajchertové), že Rusko zaskočilo Západ, protože válku, aniž by podnikalo klasickou invazi, a v článku samotném, že taktika, kterou Rusko používá, je ryze ze století 21.“ Nesmysl. Je to taktika, na kterou jsme od Ruska zvyklí, taktika, která jen malounko rozvíjí a upravuje to, co vymysleli a realizovali nejrůznější darebáci v Rusku i v Evropě v minulých stoletích. Představy, že jde o něco omračujícího, úplně nového (a proto nesmírně účinného) je zvláštní projev kapitulantství. Že se u nás šíří zrovna v Babišových listech, by nikoho nemělo překvapit.

Úterý 2. – pátek 5. září: Vážení čtenáři, tento týden jsem byl zcela zaneprázdněn prací na výzvě „Zastavme Putina“. Musím teď všechno udělat jaksi najednou. Proto tento můj „vstup“ bude o dost delší než obvykle. Shrnuje události skoro celého týdne. Omlouvám se. Bohumil Doležal.

Premiér Sobotka si hned o víkendu ještě v Bruselu vyhradil, že ČR nemusí přijmout všechny části návrhu na nové sankce. Chce prý „zabránit závažným hospodářským škodám, o nichž se domníváme, že není důvod, abychom je postoupili. A není prý v EU sám. Vyjádřil též jasně pochybnosti o přitvrzení sankcí en bloc, sankce nejsou řešení.A podporuje i jednání Porošenka s Putinem. (Porošenko se s Putinem může dohodnout jen na více či méně zastřené kapitulaci.) „Nemůžeme za Ukrajinu řešit její vojenské a ekonomické problémy.“ To je skutečně hnusné, vojenským problémem Ukrajiny je, že byla přepadena o hodně silnějším soupeřem. O návrhu Komise se má jednat ve středu na zasedání vlády. Je zjevné, že Sobotka ustupuje vnitřní opozici v ČSSD, Zemanovi a Babišovi (oligarchii), která má zjevně hospodářské vazby na Rusko, jež jsou výhodné i pro ni, a nechce, aby byly přetrhány. Zeman „by byl“ pro tvrdší postoj, kdyby se potvrdilo, že Rusko opravdu Ukrajinu napadlo. Zeman je ve skutečnosti podpůrce, ne-li přímo exponent ruských zájmů, ty řeči, že sankce ano, ale až se prokáže, jsou vyčůraný alibismus. Hlava protisobotkovské opozice v ČSSD Hašek prohlásil: „Svět musí najít mírové řešení.“ Hle, anděl míru. Jistě, to je pravda, ale pokud si Západ nebude stát na svém, a to v tuto chvíli znamená i suverenitu a svobodu pro Ukrajinu, nebude mír, ale jen odklad války. Opozice a KDU-ČSL je pro přitvrzení sankcí, bude zajímavé, jak KDU hodlá své stanovisko prosazovat ve vládě, kde od začátku zjevně nemá co pohledávat. Ukrajinci, nynější politická reprezentace, může ovšem více či méně zakrytě na svou svobodu a suverenitu sama rezignovat. Nebylo by to nepochopitelné, Ukrajina nedostala tu pomoc, kterou by si zasloužila (měla dostat i dodávky zbraní). Jenže bez ohledu na to platí: opustíš-li se sám, nikdo ti nepomůže. A Západ si musí být vědom toho, že Rusové po tomto úspěchu půjdou dál. Jejich dalším cílem je prohnilá středovýchodní Evropa, především trojlístek Česko – Slovensko – Maďarsko.

ČSSD chce, aby církve, které dostanou náhrady za nevydaný majetek, ze zákona zveřejňovaly zprávy o svém hospodaření. Církve dostanou to, co jim patří, není důvod, aby státu sdělovaly, co dělají se svým majetkem, já zatím taky nemusím státu vykazovat, na co utrácím svůj důchod. ČSSD chce, aby církve byly dále pod státní kuratelou.

Podle Práva je vězeňská správa zřejmě nejlépe vyzbrojeným sborem u nás, na jednoho příslušníka připadají čtyři zbraně. Doufám, že se o ně nedělí s chovanci.

Jako poslední ozvuk velké protikorupční revoluce lze chápat návrh na přímou volbu starostů, který podávají v PS Starostové a nezávislí. Je zcela zjevné, že to zvýší chaos a omezí rozhodovací schopnost samospráv, umožní fakticky starostům blokovat či vetovat demokratická rozhodnutí zastupitelstva a posílí roli „osobností“ (tj. lokálních oligarchů) v samosprávě. A to navrhuje někdo, kdo je součástí opozice. Jak má člověk takovou opozici brát vážně.

Český velvyslanec na Ukrajině Ivan Počuch řekl Babišově MfD: „Rusko má psychologický problém. Nechce akceptovat, že všechny země, které kdysi patřily do sovětského bloku, mají suverénní právo si rozhodovat o své orientaci a způsobu zajištění vlastní bezpečnosti. Na Ukrajině se nyní rozhoduje i o tom, zda se Rusku podaří tento způsob politiky prosadit.“ To je úplně přesné vyjádření toho, oč od nynějška jde.

xxx

Jeden z náčelníků doněckých „separatistů“ prohlásil, že pokud se Kyjev zaváže splnit jejich podmínky (hlavně „zvláštní status“ pro území, která ovládají), vyvinou oni veškeré úsilí o zachování jednotné Ukrajiny. Putin v řadách „separatistů“ provedl před časem jakousi loutkovou revoluci a nasadil si tam schopnější a snadněji ovladatelné lidi. „Mír“ se „separatisty“ bude jen první krok k tomu, aby Rusko schramstlo celou Ukrajinu. A to v krátké době. Ty směšné útvary si říkají „lidové republiky“. Typicky ruské. (Nezapomínejme: kdekoli na světě může vzniknout fašistická strana, ale jenom Rusové jsou schopni nazvat ji „liberálně demokratická“.

Jiří Dienstbier kritizuje Sobotku za postoj k sankcím. Bohužel si za to nikdo nic nekoupí, protože pan Dienstbier sám je zavilý excentrik, jeden z iniciátorů Velké protikorupční revoluce, a kromě toho úplně neschopný politik. Tito lidé pomáhali v minulých letech rozvracet ČR do toho stavu, aby se stala snadným soustem pro Rusko. Zničili demokratické struktury, které sice fungovaly jen jakž takž a s potížemí, ale fungovaly. A že to všechno dělali z blbosti, je ani trochu neomlouvá.

Babiš a Stropnický se ve sporu o sankce zastali premiéra Sobotky. Dalo se to čekat. Zejména u Stropnického je to příznačné. Má sice tendenci se čas od času tvářit kultivovaněji (to odkoukal v divadle a v diplomacii), ale když je třeba, udělá to, co chce Babiš. Kdo chce s vlky žíti...

Babiš prý ve věci Ukrajiny preferuje diplomatickou cestu: diplomatická cesta znamená, že napřed jedna země druhou podloudně napadne a podloudně anektuje, a pak se to diplomaticky uzná.

Václav Klaus uveřejnil v úterý v Právu článek „Demokracie nemůže existovat bez silného národního státu“. Zajímavé na něm je snad jen to, čím se zrovna teď ten člověk ve svých myšlenkách zabývá. Je úplně mimo. Zajímavý případ člověka, který definitivně přežil svou dobu. Připomíná mi toho Marťana z Bradburyho Marťanské kroniky, který jediný přežil epidemii spalniček a díky své bujné imaginaci je schopen si kolem sebe zrekonstruovat (virtuálně) celý svět, který už dávno vzal za své.

Lidovci mohutně remcají proti Sobotkově „zradě“. „Nemůžeme Ukrajině udělat to, co udělali v Mnichově nám.“ To píšu už půl roku, teď na to přišel Bělobrádek. Babiš to nepovažuje za korektní vyjádření. Za co já považuji pana Babiše, nemohu napsat, mohl by mne žalovat. A komentář dramatického umělce Stropnického (k tomu Mnichovu): „Nejhorší je zaujímání takzvaných silných pozic. Těchto závodů se opravdu nechci zúčastnit. To je přesně to, s čím Putin docela úspěšně pracuje.“ Samozřejmě, zaujímejme raději podělané pozice! To Putina zaskočí, vezme mu to dech, protože to od nás vůbec nečeká, a možná se z toho překvapení celý tak nějak prosvětlí, polepší se a dá Ukrajině svobodu.

Luboš Palata píše, že odchod Tuska do Bruselu bude pro Polsko velký problém, protože Občanská platforma za něho nemá náhradu, navíc PiS, která je podle mého názoru o dost horší, teď v preferencích před PO vede o 8-15%. Tak se Bruselu nejen podařilo odpálit Sikorského a nominovat na post unijní ministryně zahraničí italskou komunistku a Putinovu kamarádku, ale zároveň taky vyrobit Polsku obrovitý vnitropolitický problém.

Babišovy LN uveřejnily na první straně velký článek Recykláti (to jest Milan Jančík, Jiří Janeček, Jan Bürgemeister či Vladimír Železný, bd) táhnou do boje. Mezi recykláty, ty, kteří byli zvyklí na poslanecké a zastupitelské lavice, měli moc a rozhodovali o mnohamilionových zakázkách“ počítají i Kateřinu Jacques a Martina Bursíka. To mi připadá přece jen trochu neúměrné, Bursík a Jacques byli ve vládě a v PS jedno jediné volební období, a to ve vládě ještě necelé, Strana zelených byla a snad ještě je něco docela jiného než například Věci Veřejné, první vlašťovka babišismu, jemuž nyní slouží i Lidové noviny, navíc oba se stačili ještě kdysi podílet na některých disidentských aktivitách, což se např. o panu Jančíkovi určitě říci nedá. Zkrátka takto vytvořená hromada mi připadá být jistou sprosťárnou. Proč k tomu pan Zvěřina ve svém sloupku hned vedle něco nenamítl? Odpověď je jednoduchá: Kdo chce s vlky žíti...

xxx

Andrej Babiš učinil vstřícný krok vůči prezidentu Zemanovi a rozhodl se na středečním jednání koaliční rady navrhnout, aby byly v zákonu o státní službě zrušeni političtí náměstci. Tím by se celá dohoda s opozicí zhroutila a došlo by k tvrdé konfrontaci, kterou by ale nakonec vládní koalice nepochybně vyhrála. ČSSD má spolu s TOP09, ODS a KDU-ČSL sice ve sněmovně většinu, ale většina je malá a je vyloučeno, aby v takovém hlasování ČSSD hlasovala jednotně. Babiš navíc ví, že ve spojenectví s prezidentem za kratší konec tahá prezident.

Pokud jde o sankce, melou si čeští účastníci pořád svou. Sobotka: „Musíme postupovat tak, abychom co nejvíce zohlednili zájmy ČR a EU. Já se domnívám, že by Evropa neměla těmito sankcemi sebe sama poškozovat.“ (Sankce ano, ale jen když na nich Evropa ještě vydělá. Viděl už někdo takové sankce? Sankcemi se riskuje) Zeman: „Pouze tehdy, jestliže se jednoznačně prokáže, že Rusko skutečně vyslalo invazní jednotky na východní Ukrajinu“ je pro podpoření přísných sankcí. Andrej Babiš: „...je nutno podotknout, že (sankce, bd) dosud nebyly účinné a stále preferuji diplomatickou variantu“. Jen ministr Stropnický prohlásil, že počet ruských vojáků na Ukrajině je o mnoho větší než tisíc: „Už se otevřeně mluví o několika tisícovkách. To, co mám jako poslední informace, tak je spíš kolem pěti tisíc. Je to už otevřená agrese..“ Ale co záleží na tom, co řekne pan Stropnický. Když bude zapotřebí, řekne zase něco jiného.

„Separatistické“ (tedy ruské) jednotky jsou na východní Ukrajině na postupu. Jistě, sankce je nezastaví. Teď už ne. EU a Západ vůbec prokázal slabost. Sankce by měly být provázeny přinejmenším solidními dodávkami zbraní a pomocí při výcviku ukrajinské armády.

Babišovy Lidové noviny začínají psát o krizi, způsobené Rusy, konečně docela tak, jak by od nich člověk od počátku čekal: „nevraživost mezi Ruskem a Západem“ se prý „posouvá do nové, či staronové dimenze“, napsal ve středu Petr Pešek. Vypukla tedy nevraživost a bylo by zapotřebí, aby ji rozumní lidé na obou stranách, hlavně v Česku samozřejmě a hlavně v Babišových tiskovinách, mírnili. Musím říci, že jsem nevraživý, když nějakou zemi válcuje desetkrát silnější rabiát s očividně nekalými úmysly, a že zrovna já se mírnit nenechám a mírnění považuji za nemravné. Že k němu vyzývají Babišovi žurnalisté, mne ovšem nepřekvapuje.

Ministr Mládek naznačil, že vládní odpor proti sankcím (a tedy český odpor proti sankcím) bude veden zejména proti „zboží dvojího užití“ (totiž toho, které lze využít i k vojenským účelům). Je zcela zjevné, že bez toho se ale sankce stanou úplně bezzubými. Poslanecký klub ČSSD podpořil jednomyslně Sobotkovo stanovisko s tím, že řešení ukrajinské krize musí jít cestou dohody Ukrajiny, Ruska, EU a USA, já pořád nevím, proč je třeba se s Ruskem dohadovat o to, jak má vypadat Ukrajina, to se v budoucnosti budou chtít s Ruskem dohadovat i o tom, jak má vypadat ČR?

Ministr Stropnický, jako by chtěl potvrdit, co jsem o něm výše napsal, řekl ve středu Babišovým Lidovým novinám, pokud jde o případné dodávky zbraní na Ukrajinu: „Zbraně jsou strašně citlivá záležitost. Záleží na tom, jak budou probíhat diplomatická jednání s Ruskem. Já věřím, že nejsou přetržena.“ A specifikoval, jaký vidí rozdíl mezi vyzbrojováním Kurdů a Ukrajinců, resp. Islámským státem a Ruskem: „Tam se jedná o diametrálně odlišnou protistranu. Není možné srovnávat Rusko s Islámským státem. K tomu jen poznamenám, že ten takzvaný chalífát je blíž, než si myslíme. I v tomto na summitu zazní jasný názor České republiky.“ To, že není možné srovnávat Islámský stát s Ruskem, není ještě důvod, proč není možné vyzbrojovat Ukrajinu. Hle, Marťan.

xxx

Na jednání vlády se Sobotkovi podařilo bez problémů prosadit svůj nemravný a polovičatý postoj k novým sankcím EU. Připomínky české strany se podle něho prý týkají „zejména“ zboží dvojího určení (civilního i vojenského). To znamená, že toho ostatního taky, jen o něco méně. Česko hodlá chránit své národní zájmy. Přečetl si zjevně pozorně článek Václava Klause ze včerejška. Lidovci sice brblali, ale nakonec ministr Jurečka utekl ještě před hlasováním, kdežto Pavel Bělobrádek a Daniel Herman se zdrželi (rozuměj hlasování). Těžko říci, co z toho je horší. Vláda neodsoudila ruskou invazi s tím, že s odsouzením už Sobotka souhlasil v sobotu na Evropské radě v Bruselu (a není zjevně třeba to znovu opakovat, ještě by si toho mohli Rusové všimnout). Nicméně na zasedání vlády mluvil o „ruské agresi a invazi“. Bělobrádek s Hermanem zase opakovaně přirovnali Putina k Hitlerovi (to není nutné, aby člověk mohl či musel pomoci Ukrajině proti Rusku, nemusí být Putin nutně totéž, co Hitler), ale pak se oba zdrželi. Není možné být najednou v této vládě a chovat se politicky slušně. Buď jedno, nebo druhé, lidovci opět zvolili první verzi.

Andrej Babiš splnil svůj slib a navrhl ve vládě zrušení sporného paragrafu o „politických“ náměstcích v zákonu o státní službě. ČSSD i KDU-ČSL ho ale odmítly. Pan Babiš se s tím smířil. Je zjevné, že jeho cílem bylo, aby se pan prezident napapal a zákon zůstal celý (resp. aby pan prezident měl dojem, že ho pan Babiš nakrmil, a zákon přitom zůstal celý. Nevím, nevím, zda se s tím prezident spokojí, příliš to vypadá jako habaďura.

Sociálně demokratický politolog Jelínek si v Právu stěžuje, že ve vládě si pan Sobotka dokáže s panem Babišem houknout ve věcí sankcí na pana Bělobrádka, ale na situaci, že by bylo „do latě“ postaveno hnutí ANO, si vzpomíná marně. Možná to bude tím, že pan Bělobrádek je ve vládě skoro pátým kolem u vozu, kdežto pan Babiš je ve vládě skoro jednička, jak to plyne z nynější politické situace. Safra, jak to, že si toho politolog ještě nevšiml?

Prezident Porošenko oznámil že se s Prezidentem Putinem včera dohodl na příměří. Nato Putinův mluvčí prohlásil, že se prezidenti na příměří nemohli domluvit, protože Rusko není stranou konfliktu. Domluva zřejmě podle Rusů musí obsahovat i tezi, že Rusko není stranou konfliktu. Pokud se dejme tomu Porošenko dohodl s Putinem, že Rusko není stranou konfliktu, a tak to opravdu vypadá, je to velmi podobné bezpodmínečné kapitulaci. Přistoupit jakýmkoli způsobem na to, že Rusko není iniciátorem a hlavním podněcovatelem nepokojů na východní Ukrajině a že tam neposílá zbraně, je děsné. Ostatně, prohlášení Kremlu to jaksi nepřímo naznačuje: „Pohledy prezidentů obou zemí na možné cesty z krizové situace se ve značné míře shodují. Shodli se i na tom, že Porošenko bude jako rovný s rovnými jednat s lidmi, které si Putin na východní Ukrajinu nasadil? Nato Putin předložil během oficiální návštěvy Mongolska jakýsi sedmibodový plán (prý ho napsal na cestě z Minska do Ulánbátaru v letadle, roztomilá báchorka. Jde v něm za prvé o ukončení ofenzív ze strany Kyjeva i „povstalců“, o stažení ukrajinských vojsk od měst na takovou vzdálenost, aby je nemohla zasáhnout dělostřelectvem i raketami (?!), za třetí o mezinárodní kontrole (asi ruské, ti s tím přece nemají nic společného), za čtvrté o vyloučení užití letectva vůči civilistům („model Gaza“: z Gazy je možné odpalovat rakety na Izrael, protože civilisté od teroristů jsou tam k nerozlišení, ale Izrael se bránit nesmí), za páté, o výměně všech zadržovaných osob, za šesté o vytvoření „humanitárního koridoru“ pro přemisťování běženců (půjde zjevně i o po zuby ozbrojené ruské běžence, kteří běží na Ukrajinu) a o dopravu humanitárního nákladu, a konečně o to, že do oblasti postižené boji mají vjet „brigády“ (!), které opraví škody a připraví města na zimu. Pokud na něco podobného Porošenko a ukrajinská vláda přistoupí, znamená to, že vzdali všechno. Na jednu stranu je těžké se jim moc divit, pomoc EU i Západu všeobecně byla pomalá, váhavá a nedostatečná, představovali si, že si mohou dovolit zacházet s Ukrajinou jako s malými postkomunistickými zeměmi ve střední Evropě a v Pobaltí, a hlavně, že mu nemusí vojensky pomoci: ne snad vysláním vojenských jednotek, ale aspoň dodávkami zbraní a instruktory (Rusové ostatně posílají na Ukrajinu zraně i s vojáky) . To nic nemění na tom, že platí: opustíš-li sám sebe, nikdo ti nepomůže. Ukrajině pak už není pomoci, ale Západ i postkomunistické země středovýchodní Evropy musí koukat, aby společně Rusy zadržely před dalším postupem. Bude to o to těžší, že teď jsou, taky díky indolenci Západu, už rozběhnutí. Nečekejte, že se uspokojí a zastaví! Tak to nikdy nefunguje.

Ministerstvo financí posílá do PS novelu zákona o daních z příjmu, podle níž bude nutné oznamovat příjmy nad pět milionů Kč osvobozených od daně. Oznamovat se mají jen příjmy, které stát nezjistí z veřejných rejstříků. Nemám na to teď bohužel čas, navíc jsem si jistý, že se mne něco podobného nikdy netýkalo, netýká a týkat nebude, a to ani náhodou. Nicméně pro klid svědomí bych hrozně rád věděl, nejde-li náhodou o zbytečnou a nesmyslnou buzeraci, která se dá v oligarchii navíc selektivně zneužívat proti těm, kteří budou politicky nepohodlní. Jen se vyhrabu ze zpoždění vzniklé ukrajinskou krizí a výzvou Zastavme Putina, a budu se tomu věnovat.

V Babišově MfD píší o tom, že „váhání“ české vlády ve věci sankcí proti Rusku (to je hezké, označovat kapitulantský postoj české vlády jako váhání) prý odpovídá postojům veřejnosti ke konfliktu na Ukrajině. Podle květnového průzkumu Median pro MfD totiž prý lidská práva preferuje 44%, zatímco 39% staví na první místo obchodní vztahy. Ježíši Kriste, ve věci Ukrajina nám nejde o žádná lidská práva, ale o krk! Průzkum je o něčem jiném než o sankcích.

Ve čtvrtek začal v Cardiffu summit NATO.

Vládní koalice pozvala právní revolucionáře z Rekonstrukce státu ke konzultacím ve věci zákona o registraci smluv. Představitelé oligarchie (konkrétně předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek) by rádi viděli mírnější formu, než jak si to představují revolucionáři. Kdo tahá v tomto sporu za kratší konec, je ještě před konzultacemi jasné. Nicméně jsou před námi dvoje volby, které ještě nemohou nebýt svobodné. Podotýkám, že na určitou dobu poslední, série voleb končí. Pak se už mohou dít věci. A řekl bych, že budou.

Hlava českých kapitánů průmyslu, šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, se vrátil na prkna, která znamenají svět, odkud byl před cca patnácti lety demokraticky vypuzen (nikam už ho nevolili). Je to ovšem nezmar, a na základě principu „vyhoďte ho dveřmi, vrátí se oknem“ je tu teď jako představitel světa průmyslu a byznysu (rovněž demokraticky zvolený průmyslem a byznysem, samozřejmě). V rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny vysvětlil stanovisko českého hospodářství k sankcím a Ukrajině. Je přesvědčen o malé účinnosti sankcí. Nesdílí žádný obdiv k současné zahraniční politice Ruska, ale - to „ale“ je důležité, protože je v jeho sdělení to hlavní: „Jenom si myslím, že příčiny toho, co se teď děje, je nutné hledat už v době po pádu železné opony. Gorbačov dostával ujištění, že když bude souhlasit se sjednocením Německa, NATO se nebude dál rozšiřovat. Zaplať pámbů za to, že se NATO rozšířilo o země střední a východní Evropy. Ale sdělení z roku 2008, že je možné uvažovat o členství Gruzie a Ukrajiny v NATO, bylo velmi neodpovědné. Byl to krok, který Rusy přesvědčil, že musí jednat tvrdě, bezskrupulózně. A také vedl k tomu, že tato ruská politika má obrovskou podporu ruského obyvatelstva, které je dokonce ochotno přinést oběti ve své životní úrovni. A to je hlavní důvod, proč si myslím, že sankce nebudou účinné. Namístě je diplomatické řešení.“ (Evropa nemohla nechat Ukrajinu a Gruzii ve štychu, protože Rusové v obou zemích usilovali o změnu statu quo, jaký se ustavil po skončení studené války, přesněji řečeno po porážce „SSSR“ (Ruska) ve studené válce. Změna statu quo byla ostatně nepřijatelná i pro Ukrajince a Gruzínce, a není to věc lidských práv, ale taky a především státní suverenity. Že má bezskrupulózní ruské imperialistické chování podporu ruské veřejnosti, nemůže být směrodatné pro nás a pro naši veřejnost, pro nás jsou směrodatné naše existenční státní a národní zájmy). Ústupky vůči Putinovi je ovšem třeba dělat v zájmu míru pro naši dobu: „Samozřejmě že vojenský konflikt nepřipadá v úvahu. A proto si myslím, že je namístě určité diplomatické řešení, které v sobě bude muset obsahovat nějaké kompromisní prvky s tím, co prosazuje Rusko a prezident Putin. A můžeme si za to sami neadekvátní politikou v minulosti.“ To je skutečně drzost. Rusko dělá agresivní politiku na Ukrajině od počátku tohoto tisíciletí, v Gruzii taktéž, a my si za to můžeme sami. My se naopak vůči tomu musíme opřít, protože nám sice samozřejmě taky jde o lidská práva, ale hlavně a v první řadě o krk. Vida, oligarchie má dalšího politického mluvčího.

Na pražském letišti možná budou čínské nápisy. Tak zní titulek v čtvrtečních Babišových Lidových novinách. Je to zřejmě výsledek reorientace české zahraniční politiky, na níž pracují pánové Drulák, Zeman a Zaorálek. Doufám, že aspoň pro začátek budou ty nápisy nejen čínské.

xxx

Summit NATO se vyjádřil pro ještě tvrdší sankce proti Rusku. „Ruská agrese je pro spojence budíčkem“, prohlásil generální tajemník NATO Rasmussen. Budíček je bohužel poněkud opožděný. Porošenko na summitu oznámil uzavření příměří se „separatisty“ (přijal Putinovo ultimátum celé, nebo jen napůl? Je zjevné, že už Západu moc nevěří). „Separatisté“ reagovali formou „jestli opravdu zastaví palbu, možná to uděláme“. Záleží na to, jaké rozkazy dostali od Putina, ten nedávno vyměnil loajální vedení různých proruských bojůvek ze ještě loajálnější. „Bezpečnostní zóny“ má hlídat OBSE. Podle Kyjeva podmínky mírového plánu zní: oboustranný závazek příměří, dohled OBSE nad jeho dodržováním, stažení všech cizích jednotek z území Ukrajiny (byly tam ještě nějaké jiné než ruské?) a propuštění všech rukojmích a zadržovaných ukrajinských občanů. Je zjevné, že Porošenko se už bránit ani nemůže, ani nechce. Jestli za něco Západ může, tak je to fakt, že Ukrajině dost nepomohl a nechal věci dojít až tak daleko.

V souvislosti s protiruskými sankcemi způsobili poslanci ANO a ČSSD vládě malou nepříjemnost ve sněmovním evropském výboru. Zatímco tripartita (zaměstnavatelé, vláda a odbory) vládu podpořila, jak to odpovídá její povaze, ve výboru, ačkoli tam kritici sankcí mají drtivou většinu, se kvůli velké neúčasti kritiků sankcí podařilo prosadit v podstatě opoziční usnesení. Výbor odsuzuje pokračující agresivní jednání Ruska ve vztahu k Ukrajině a vyzývá vládu, aby ve shodě se západními demokraciemi důsledně hájila české bezpečnostní zájmy. Vláda se vykrucuje, že „komentář k návrhu na zpřísnění sankcí“ má 27 členských zemí. Podotýkám, že není jasné, jak ty komentáře vypadají. Jak bude vypadat ten český, už jasné je. To je však jen drobná provozní nehoda, která vůbec nic neznamená. Oligarchie už funguje jako namazaná v zahraniční politice, vnitropoliticky se prosadí, až odplynou poslední dvoje volby.

Alexandr Mitrofanov napsal ve svém pátečním komentáři v Právu: „Lze se rozčílit nad tím, že Evropská komise zřejmě nebere Českou republiku a její zástupkyni příliš vážně. Ale proč to dělat? Jistě by bylo pro národní prestiž hřejivější, kdyby se Češka dostala na nějaký klíčový post v komisi. Ale opět se musíme zeptat - proč? Jaké důvody by k tomu EU mohla mít?

No ano, zvolili jsme prezidenta v přímé volbě a ten nechal ihned vztyčit vlajku s hvězdičkami Unie na hradním nádvoří. No ano, ze sněmovních voleb vzešla vláda, která se přihlásila k evropské integraci, a její předseda podnikl cesty za zahraničními státníky, aby je o tomto směru české politiky přesvědčil.

Předtím jsme ale deset let prudili Evropskou unii jinou hlavou státu, která se ráda tvářila a jednala jako novodobý disident, ale nikoli proti drsnému komunistickému režimu, nýbrž proti liberální Unii, která své odpůrce nevsazuje do vězení. Předtím jsme měli vládu, která se vyžívala v předstírání, že žádná Unie neexistuje, a když její členové do Bruselu (oni „humorně“ říkali do Brusele) přijeli, říkali, že nemají mandát o ničem rozhodnout.“ Nevím, nynějšího prezidenta ani nynější vládu bych příliš nepřeceňoval, vztyčování vlajky byla jedna z běžných švejkovin, na něž jsme u něj zvyklí, podobně jako výzvy „Na Teherán“ a „na islamisty“, tvrzení, že na Rusko je třeba udeřit, ale jen tenkrát, pokud se ukáže, že je k tomu dostatečný důvod, atp. Prázdné gesto, které nijak nezavazuje. S kritikou bývalého prezidenta souhlasím, jen upozorňuji, že tenhle je ještě horší. A pokud jde o Nečasovu vládu, nebyla jednoznačně protievropská, připomínala spíš toho syna z evangelia, který otci řekl „ani mne nenapadne udělat, co chceš“, ale pak šel a udělal to. Jistě nebyla v této věci ani náhodou ideální, ale ta Sobotkova je, jak se ukazuje v krajně naléhavé věci sankcí, taky ještě horší. Chová se jako ten druhý syn z evangelia, který otci řekl „ano, ano, ovšem“, ale pak neudělal nic. Tím chci říci, že poměry před loňskou přímou prezidentskou volbou a loňskými podzimními volbami nebyly ani náhodou ideální, ale obě volby odstartovaly zásadní politickou změnu v ČR. Změnil se režim. To jsem už mnohokrát napsal, teď je to vidět úplně jasně, a proto to znovu opakuji. A Bohuslav Sobotka se dnes chová podobně jako se choval Alexander Dubček v roce 1969.

Z Práva upozorňuji na pozoruhodný (v dobrém slova smyslu) článek Jana Rychlíka o názvu „Novorusko“. Jan Rychlík se na závěr ptá, co vlastně má znamenat „jednání“. A odpovídá: „Pokud jím má být zajištění skutečné nezávislosti Ukrajiny a celistvosti jejího území, a mají-li tedy jednání primárně sloužit jako tlak na Rusko, aby se přestalo vměšovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny, pak je všechno v pořádku.

Ale pokud má být cílem jen „zabránění války a udržení míru za každou cenu“, tedy pokud mají být jednání ve skutečnosti nátlakem na Ukrajinu, aby po odtržení Krymu souhlasila ještě se ztrátou „Novoruska“, a navíc se připravila, že v budoucnu bude možná muset přinést „v zájmu míru“ ještě další teritoriální oběti, pak jde o nový Mnichov. A to je zásadně špatně.“

Páteční Babišovy Lidové noviny přinášejí alarmující (česky poplašné) zprávy o tom, jaké budou ztráty českých firem v souvislosti s dopadem sankcí proti Rusku. Nejméně prý 19 miliard. Dále referují o vzdoru statečných českých měst proti drzé provokaci pražského primátora, který se rozhodl pozastavit partnerství (česky, tedy pardon, rusky družbu) Prahy s Moskvou, protože „Rusko neohrožuje jen Ukrajinu, ale bezpečnost celé Evropy“. Já se domnívám, že zrádný Hudeček jedná správně, na takové opičárny dnes není vhodná chvíle, až někdy jindy. Jiná města, např. Mariánské lázně, prý naopak svou družbu ještě utuží (byl jsem tam před dvěma lety na léčení a rozhodnutí chápu, na ulicích lze zjistit, že spousta lidí tam umí bezvadně rusky, dokonce podstatně líp než česky, a to je příznivý terén pro družbu všeho druhu). Lidové noviny se mění k lepšímu, jak už skoro před rokem konstatoval Erik Tabery.

Šéfredaktor Léko zase politologicky přesně analyzuje situaci: „Na jedné straně existují vznešené ideály a principy, na druhé peníze. A dokud ve společnosti budou převažovat materiální hodnoty, Ukrajinci nemají šanci uspět.“ Zkrátka je třeba stát na té správné straně barikády, Ukrajinci, vrtáci, se postavili jaksi naštorc. A Zbyněk Petráček, další analytik Babišova listu: „Ale jeden nemusí být certifikovaným prognostikem, aby odhadl, že Ukrajina neutrální zůstane. Což je idea blízká Vladimíru Putinovi.“ Pan Petráček má o Vladimíru Putinovi velké iluze, idea blízká Vladimíru Putinovi je Ukrajinu zblajznout, a jak se teď zdá, taky se mu to povede. A s jídlem roste chuť.

Pondělí 8. září: Na summitu NATO minulý týden předvedl Miloš Zeman neuvěřitelný názorový balet v oboru švejkování. Nejprve ještě v Praze v předtočeném rozhovoru řekl pro rádio Frekvence1 (jeho obsah unikl), že to, co se děje na Ukrajině, se sice může vyvinout v ruskou invazi, ale v této fázi je to občanská válka mezi dvěma skupinami „ukrajinských obyvatel“ (jedni jsou vojáci, druzí turisté-teroristé, kteří si ve své vlasti vzali na provozování svých zálib dovolenou, dohromady tedy obyvatelé – i když u těch druhých by se asi slušelo připojit „novopečení“). „Doteď nebylo prokázáno, že jde o vojenskou invazi na Ukrajině, a beru vážně prohlášení ministra zahraničí Lavrova, že tam ruští vojáci nejsou.“ Je zjevné, že důkazy, které by si Zeman přál, nelze dát, a že důkazy, které by měly každému stačit, Zemanovi nestačí. Skutečná invaze by totiž musela být o mnoho větší než tisíc vojáků (ve skutečnosti jich je přinejmenším pět tisíc), protože v Československu v roce 1968 jich bylo půl milionu. To je opravdu náročné kritérium. Slova vzbudila mezi účastníky summitu živý zájem, švédský ministr zahraničí Bildt se dotázal, zda má Česká republika nějaké tajné služby (které by jí zajistily informace), a pak prezident udělal to, co u normálního nepomazaného smrtelníka označujeme, jako že se trochu podělal: vysvětlil, že to nebyla invaze, ale zato agrese, ta ano, že souhlasí se všemi odstrašujícími opatřeními (v podstatě se žádné nekonají), ale se sankcemi by se mělo počkat až na to, zda bude porušeno příměří z Minska nebo dojde k opravdické invazi (možná by ke skutečné invazi mělo být v tomto případě víc vojáků než půl milionu, protože Ukrajina je větší než bylo ČSSR, tedy chce se mi říci pořád ještě větší). To se ovšem stalo, poslechli ho. Příměří je stejné jako všechna příměří, v nichž mají prsty Rusové: zároveň se dodržuje i nedodržuje. A ruské příměří bude mít, řekl bych, za výsledek ukrajinskou porážku, jen to nebude vypadat tak blbě jako válka.

Prezident Zeman se rozhodl vytrestat Českou televizi obecně a Václava Moravce zvlášť. Protože pan Moravec nepodal minulý týden náležitý výkon, už ho tam nikdy neuvidí. Myslím, že taková věc se dá přežít, i když tak roztomilý chlapík, jako je náš prezident, jim tam bude určitě chybět.

Europoslanec – komentátor Práva Jan Keller v sobotu napsal: „V Česku i v nemalé části Evropy je dnes taková atmosféra, že ti, kdo se dožadují sankcí, z toho politicky vydatně profitují. Naopak ti, kdo mají vůči sankcím výhrady, jsou vystavováni urážkám a posměchu, možná riskují svoji politickou kariéru.“ Pokud by tomu tak bylo, byla by to celkem dobrá zpráva. Obávám se však, že pan europoslanec silně přehání.

Jiří Pehe se zase obrací na rozhádanou českou politiku jako holubice míru s olivovou ratolestí v zobáčku: „Rusko-ukrajinská krize, stejně jako před časem přímá prezidentská volba tak zase jednou zajímavým způsobem překresluje zavedené politické stereotypy. Ukazuje, že není možné vše poměřovat pravicí a levicí a že ve skutečných krizích vyplouvají na povrch v naší historicky traumatizované společnosti i postoje, které rozdělují a spojují veřejnost i politiky na základě jiných kritérií. I proto by měla být tato krize další výzvou pro ty, kdo na sebe normálně dští síru v klasických pravolevých sporech, aby zvážili, zda to občas nepřehánějí a zda neexistují i jiné hodnoty než ty, které z naší politiky dělají jakousi zákopovou válku.“ Dovoluji si připomenout, že v době bující Velké proptikorupční revoluce působil pan Pehe jako jeden z nejzuřivějších a nejnenávistnějších štváčů a velmi přispěl k tomu, že česká společnost je v době poměrně velkého vnější nebezpečí rozdělená a rozložená. Je pozdě, milý pane. Dílo zkázy je – taky vaší zásluhou – už dokonáno. A pokud by dnes někdo měl kredit hlásat mír, měl by to být někdo věrohodnější a míň vyčůraný. Společné zájmy jste měli pěstovat tehdy, když jste místo toho štvali, až se hory zelenaly.

Bohuslav Sobotka poskytl Právu rozhovor. Tvrdí v něm mj.,že je třeba debatovat s Ruskem tak, aby se necítilo ohroženo integračními ambicemi Unie a Aliance. „Pokud se Rusko svých obav nezbaví, pak se bude projevovat tímto agresívním způsobem, který je samozřejmě pro mezinárodní společenství nepřijatelný.“ To je moc hezky řečeno. Naším hlavním úkolem je dělat všechno pro to, aby se nás Rusko nemuselo bát. V této jedné v věc i je zatím Západ velmi, velmi úspěšný. Např. hned pan Sobotka: „Ukrajina ale nemá sama sílu ani předpoklady na to, aby se mohla integrovat do Evropské unie a do NATO.“ Na Ukrajině probíhá v zásadě válka mezi separatisty, kteří jsou otevřeně – i vojensky – podporování Ruskem, a ukrajinskou armádou. Podstata konfliktu „byla vyvolána realizací ambice rozšířit NATO a EU o Ukrajinu, aniž by proběhl dostatečný dialog s Ruskem a aniž by Moskva měla schopnost to nějak ovlivnit.“ Atd.

Dohodu v Minsku prý s Porošenkem nepodepsal zástupce Ruské federace, ale premiéři dvou loutkových republik v prakticky anektované části východní Ukrajiny. Tím je uznal jako partnery a fakticky je legalizoval. To je bohužel faktická kapitulace. Není tedy divu, že kyjevský politolog Galubyckij prohlásil, že část Ukrajinců bere příměří jako porážku a že se Ukrajina vydala cestou k vytvoření svého Podněstří. To tedy v lepším případě, dodávám já.

Podle Babišových Lidových novin byl Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti, „zaskočen“ protichůdnými názory Miloše Zemana na konflikt na Ukrajině. Prohlásil prý v ČT: „Pan prezident mluvil o agresi. Je to sémantická diskuse, zda je nějaký rozdíl mezi agresí a invazí. To, co nikdo nezpochybňuje, je, že separatisté používají na Ukrajině ruské zbraně a že se toho neúčastní ruští vojáci.“ Je třeba konstatovat, že pan Prouza nebyl Zemanovými názory zaskočen, nýbrž že Zemanovy názory papouškuje.

Nejvýraznější částí Lidových novin je sobotní příloha Česká pozice. Je důkazem toho, jak se ty noviny opravdu, jak praví Erik Tabery, změnily k lepšímu. Tentokrát obsahují rozsáhlou élož jakéhosi Bohumila J. Studýnky na Andreje Babiše, a pak článek Břetislava Turečka o Gaze s obvyklými protiizraelskými výlevy, které známe z doby, kdy ten člověk ještě psal do Práva. Mediální scéna se nám zjednodušuje.

Úterý 9.září: podle volebního modelu TNS Aisa pro Českou televizi je v čele volebního modelu hnutí ANO s 25%, i když ztratilo přes 5%, následuje s obrovitou ztrátou ČSSD (17,1, zisk 1%), KSČM s 13,5 (+2), TOP09 s 11,5 (+0,5). Dá se tedy říci, že po obrovi následují strany střední velikosti, jejichž preference se prakticky nemění. Pak jsou tu sněmovní trpajzlíci v pořadí ODS s 6,5% a nepatrnou ztrátou, KDU-ČSL setrvale s 5,5% a Úsvit, který získal prý rovných 5% (ještě minule byl pod 5% hranicí). Agentura je tradičně málo spolehlivá. Co z průzkumu ovšem plyne jako docela pravděpodobné je, že na rozdíl od nynějšího stavu by tradiční strany, které s jistou licencí je možno považovat za demokratické (ČSSD, TOP09, ODS, KDU-ČSL), by dohromady nedaly sněmovní většinu.

„To, co se děje na východě Ukrajiny a co je součástí plánu na předělání světa, však není ani bouřka. Je to klimatická změna“, píše v Právu Alexandr Mitrofanov. Ano, tak tomu opravdu je.

Amnesty International včera obvinila ukrajinské dobrovolnické milice i armádu a proruské separatisty z válečných zločinů. Moc by mne zajímalo, jak by měla vypadat ideální válka podle představ AI. A zda se někdy někomu už podařila. Jistě, takové věci se dít nemají. Přesto nic nemění na tom, kdo je v téhle válce agresor a kdo je napadený. Podobně se i západní mocnosti v druhé světové válce dopustily dosti ohavných činů (masové nálety na německá města). Přesto bylo jasné a dodnes je jasné, která strana byla v právu.

„Česká republika uspěla se snahou upravit návrh nových sankcí. Jako předseda vlády vítám nejnovější vývoj na Ukrajině“, prohlásil v sobotu Bohuslav Sobotka. Se sankcemi uspěli natolik, že jak se teď zdá, hned tak nějaké nebudou. A že se nynější vývoj na Ukrajině panu premiérovi líbí, není divu. Dali Ukrajině slovy i činy najevo, že jí pořádně pomoci nedokážou, a Porošenko z toho vyvodil důsledky.

Ministr financí Babiš prý přesouvá do své kompetence ve velkém množství úředníky, kteří předtím kontrolovali hospodaření obcí a státních úřadů. Ministerstvo má mít také větší dohled nad akciovými společnostmi, které ovládá stát. Mají se prý do budoucna měnit i pravidla dohledu nad soukromými firmami. Na laika to působí dojmem, že má pod panem Babišem vzniknout něco jako vrchní velitelství českého podnikání. Naše nová oligarchie bude mít, jak vidno, svá specifika.

A nakonec dobrá zpráva: Martina Navrátilová se na US Open zasnoubila. Před zraky diváků požádala o ruku svou přítelkyni Julii Lemigovovou. Ta má z předchozího manželství dvě děti. Oběma snoubenkám gratulujeme.

Středa 10. září: Ministerstvo vnitra připravuje novelu zákona o politických stranách, kde se má stanovit, kdo bude provádět státní kontrolu nad jejich financováním. Může to být buď Sněmovna, nebo samostatný Úřad pro kontrolu hospodaření politických stran. Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby kontrolu svěřili Ministerstvu financí, tj. Babišovi. Bylo by to transparentní, aspoň by bylo jasné, o co jde.

Upozorňuji na komentář Alexandra Mitrofanova v úterním Právu, který se zabývá článkem Bohumila J. Studýnky z Babišových LN (už jsme ho tu zmínili). „Jestliže buldozer Zeman dokázal krustu (zatuchlé české politiky, bd) již rozrýt, nová setba padla na Babiše. Doba si o to řekla a on si řekl o tu šanci.“ Problém je, že se podařilo rozrýt dokonale celý polistopadový demokratický režim a že hlavní zásluhu na tom nemá Zeman, ale ČSSD, spouštěč Velké protikorupční revoluce, která se jí očividně vymkla z rukou. Vydělal na tom nejdřív Zeman, pak Babiš. A ČSSD bude teď poslední obětí procesu, kterýž sama spustila.

Antonín Rašek píše rovněž v Právu: „Zkušenosti z převratů a konfliktů, do nichž spadají tzv. barevné revoluce, arabské jaro nebo převrat v Kyjevě, ukazují, že státy mohou být během týdnů i dní přeměněny v revoluční bojiště, stát se obětí intervence, upadnout do chaosu, humanitární katastrofy a občanské války.“ Je nesmírně sprosté dávat na jednu hromadu chaos v arabském světě, který na Západě z nepochopitelných důvodů považovali za semeniště demokracie, zatímco se ukázalo, že je to pouze semeniště militantního islámu, s pokusem Ukrajiny o emancipaci od Ruska a následnou ruskou agresi.

V úterním Právu také zveřejnili naprosto neuvěřitelný text Petra Druláka „O lidských právech vážně a pragmaticky“. Vrátím se k němu v samostatném článku, jakmile skončím práci, která souvisí s výzvou Zastavme Putina.

EU se shodla na tvrdých sankcích proti Rusku a hned nato je odložila. Přitvrdí prý v několika příštích dnech. Zároveň prý hledá způsob, který umožní v závislosti na vývoji na Ukrajině omezení v budoucnu zmírnit. To všechno je velmi nadějné. Rusové vodí Západ za nos potěmkinskými mírovými iniciativami a Západ si to dává líbit. Vypadá to, jako kdyby byl Putin o hodně šikovnější než kdysi Chruščov – další možnost ovšem je, že Západ je daleko slabší než na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Vyberte si.

Zdá se, že na Slovensku dokážou občané vyjadřovat své názory daleko transparentnějším způsobem než u nás. Jedna paní z Popradu zdůvodnila televizi TA3, proč nechce sklad NATO v katastru svého města, slovy: „Měla bych strach. Ať si to vyřídí Amerika s Ruskem a Evropu do toho netahají.“ Řekl bych, že totéž si myslí mnoho, přemnoho Čechů, ale naši lidé cítí potřebu přece jen trochu mlžit.

Polský ministr zahraničí Sikorski ukončil svůj rozhovor pro Babišovu Mladou frontu Dnes slovy: „Už minulý rok jsem v replice na jeden projev řekl, že válka není v dnešní Evropě představitelná, a dodal, že není představitelná, ale pouze mezi námi, členy EU a NATO. Ale jinak je možná. Teď ta válka probíhá. Na hranicích zemí EU a NATO.“ To je bohužel přesné.

I v nynějších tvrdších sankcích vůči Rusku zůstává pro EU prý „nedotknutelným nejcitlivější plynárenský sektor, hlavně státní Gazprom, největší světový dodavatel plynu do Evropy“, píší v Babišově MfD. To je z taktického hlediska perfektní, dávat Rusům takhle otevřeně najevo, z čeho jsou (jsme) nejvíc podělaní: proboha, jen na ten plyn nám prosívám nesahejte, to bychom měli opravdu problém!

„Rusové jsou přesvědčeni o své vlastní výjimečnosti, stejně jako o svébytnosti své země, která se vzpírá globalizační šedi“, píše Petra Procházková v Babišových Lidových novinách. Problém je, že Rusové jsou zároveň přesvědčeni (pěkně o tom píše např. už Masaryk v Rusku a Evropě), že jsou právě pro svou výjimečnost a nezasaženost západní dekadencí povoláni, aby svět spasili (a přitom ho zároveň sežrali). Proto se v minulosti tak vděčně chytili marxismu: celý bolševismus byl jen šťastným setkáním dvojího mesianismu: toho marxistického a toho imperiálně ruského.

Čtvrtek 10. září: Putinovy imperiální choutky narazí nyní na vážnou překážku: armáda České republiky zvýší svůj početní stav možná až o 1500 vojáků.

V Poslanecké sněmovně se vede spor o tzv. politické náměstky. Spor je úplně nesmyslný, základní věc je, že ministr musí mít právo vybrat si náměstky podle svého gusta, ministr nemůže být jen ozdobou na nezávislé státní správě v nějakém podobném smyslu, jako je ve Velké Británii panovník ozdobou na britské demokracii. Jestli někteří z nich budou mít na starosti určité obory správy činnosti ministerstva a jiní budou v případě potřeby ministra suplovat, by mělo být ponecháno ministrovi na vůli. Je v ministrově zájmu, aby náměstci byli zároveň političtí i odborní, hlavně to ale musejí být jeho náměstci.

Polský prezident Donald Tusk podal demisi, stěhuje se do Bruselu jako předseda Evropské rady. Neumí prý příliš dobře anglicky, myslím, že vzhledem k povaze této funkce to ani není až tak moc zapotřebí. Jeho nástupkyně Ewa Kopaczová si musí ještě rozmyslet, koho vlastně do funkce ministra zahraničí obsadí. Takže to bylo tak, že Tusk prodal Sikorského, aby získal od Buselských tu funkci, která znamená něco jako právo nosit kroužek v nose? Je to snaha dostat Polsko do mnichovanské lajny?

Pátek 12. září: premiér Sobotka má problém – nepodařilo se mu vybojovat v Bruselu dostatečně důstojný rezort pro novopečenou eurokomisařku Jourovou. Má mít v péči problematiku spravedlnosti, spotřebitelskou politiku a otázky rovnosti pohlaví. Musím se přiznat, že představa, že by se dosáhlo úplné rovnosti pohlaví, mne naplňuje děsem (co to vůbec znamená? Proboha, snad budou smět být ženy od mužů aspoň rozeznatelné?), ale na druhé straně je za touto nespokojeností cítit jakýsi mohutný mindrák: dost si nás v Evropě neváží, nedovedou odhadnout náš skutečný význam, a viníkem je Sobotka. Nebylo by smysluplnější snažit se spíč dělat rozumnou a slušnou politiku, doma i ve vztahu ke světu? Neříkám, že pan Sobotka ji dělá. Ale dělají ji i ti ostatní, co ho teď s chutí kritizují?

Brněnský městský soud rozhodl, že Pavel Kamas, Lukáš Novák a Stanislav Beer se nedopustili vydáním Hitlerových projevů trestného činu propagace nacismu a schvalování genocidy. Chtěl bych k tomu jen na okraj poznamenat, že je třeba rozlišovat: ne všechno, co je hnusné, je zároveň i trestné.

Jiří Roškot píše v Právu k válce v Iráku: „Slibuje, že se nebude opakovat Irák s pozemními bitvami a tisíci padlých Američanů. Sází na přesné vzdušné údery, které už radikálům nesporně zasadily citelné rány, a nechce v tom být sám – usiluje o regionální i širší koalici.“ Za dnešní představou války v západním pojetí stojí podivná představa,že proti živým lidem, kteří něčemu věří a jsou za to ochotni obětovat život (stranou nechávám otázku, zda to, čemu věří, stojí za to, aby tomu opravdu obětovali život) je možné postavit mašiny, automaty. Musí pro nim stát ti, kteří věří něčemu lepšímu a jsou ochotni za to v případě nutnosti obětovat život.

Ruský plynárenský koncern Gazprom omezil dodávky plynu do Polska, Maďarska a Slovenska, protože dodávají plyn Ukrajině. Zatím jen o trochu, ještě není dost velká zima.

Sobota 13. září: Premiér Sobotka si z rezortů řízených ministry ANO nechal připravit podklady, z nichž vyplývá, že lidé napojení v minulosti na Babišův holding by se na ministerstvech dali spočítat na prstech jedné ruky. Přitom nikoho z činovníků na dopravě a na životním prostředí prý neprotlačoval do funkcí Babiš, vybrali si je sami ministři. Ono ale nejde o to, kdo byl v minulosti napojen na Babišův potravinářský holding, ale kdo je dnes napojen na Babišův politický holding. Dnes není důležitý holding Agrofert, ale holding ANO.

Pondělí 15. září: Řád „Německých rytířů“ (jak podezřelý spolek, už to jméno! Němci a ještě k tomu katolíci!) mají chronické požadavky s restitucí svého majetku. Zabavili jim ho Němci po roce 1938 a jako německý majetek ho pak zabavilo Československo v r. 1945. Nejvyšší správní soud rozhodl na počátku roku 1948, že se majetek má řádu vrátit, pak se ovšem u nás cosi přihodilo, a tak není jasné, zda to rozhodnutí nabylo právní moci. Řád se pak přejmenoval a není jasné, zda ti přejmenovaní Němečtí rytíři z dneška jsou totožni s těmi německými rytíři, kterým Němci po roce 1938 majetek ukradli. A ostatně: když je někdo Němec a ještě k tomu katolík, žádný majetek si nezaslouží.

Lukáš Jelínek píše v Právu: „Střet, jenž se odrazí i v podzimních senátních a komunálních volbách, tak můžeme dál očekávat hlavně mezi ANO a ČSSD. Krvavý však nebude: rétorika obě uskupení odlišuje, ale politická praxe spojuje.“ Jo, krvavé to nerbude, společná politická praxe je rozklad ČR, s tím rozdílem, že Babiš vychází vstříc Rusku a Sobotka Babišovi.

Jan Rovenský pořídil z profesionálního hlediska pozoruhodný rozhovor s Andrejem Babišem. Cituji některé myšlenky ředitele naší firmy, např. ad nedostatečná praxe a vzdělání eurokomisařky Věry Jourové: „Taky jsem se stal ministrem a nevěděl jsem o financích vůbec nic“. Nebo (velmi zdařilé): „Pane redaktore, já také nerozumím ničemu a celý život jsem si stačil s formulí, že jedna a jedna jsou dvě“. Nebo: „V pondělí v sedm ráno jsem na pražském Andělu rozdával koblihy. Ať si o tom různí komentátoři píší, co chtějí, tak pro mne je ta kobliha prostředkem, jak můžu s lidmi navázat kontakt, když jdou naštvaní po ránu do práce. A já vidím, jak reagují. Mám z toho dobrý pocit. Zatím se neděje, že by na mě někdo řval či plival. Pokud se to stane, tak to pochopím, přestanu lidi obtěžovat a asi z politiky odejdu.“ Vida, tak přece jen máme nějakou naději.

V Babišově Mladé frontě Dnes představili několik lídrů nových či recyklovaných pidistran (navzájem se to od sebe těžko poznává). Zaujala mne zejména paní Světlana Kubíková z „Restartu 2014“. Je odbornice: „Trápí nás momentální stagnace Prahy, řešení problémů ad hoc bez vize a vědomostního řízení... Napravit to lze zavedením moderních principů strategického řízení včetně komunikace a participace veřejnosti – nový strategický plán, důsledné dodržování harmonogramů nosných projektů a pravidelné skládání účtů.“ Kromě toho je ovšem i zásadová: „Ráda bych však byla, kdyby v koalici s námi nebyli viníci současných poměrů. Pokrytectví jejich snahy opět se uplatnit mě dost děsí.“ Podotýkám, že viníci současných poměrů jsou v podstatě úplně všichni, kromě její strany, která dosud neexistovala, a proto je viníkem poměrů budoucích. Doufám ovšem, že si ve volbách zachová nevinnost, tj. propadne.

Volynští Češi přesvědčili prezidenta Zemana o tom, že současná situace na Ukrajině neumožňuje tamním Čechům žít plnohodnotný život. Další důvod pro pana prezidenta, proč podporovat Rusy – tedy tak trochu taky Rusy, aspoň zatím.

Úterý 16. září: Včera se mi splnil životní sen. Moderátorovi Jakubu Železnému se ve večerních Událostech v ČT podařilo dokonale vytočit předsedu ČLK Kubka, který kdysi z pozadí dirigoval akci Děkujeme odcházíme a nepřímo, ale velmi tak přispěl k celkovému úpadku vládnutí v ČR i k dnešnímu bídnému stavu české společnosti. Ukázalo se totiž, že těžký psychopat, který nějakou dobu v Klatovské nemocnici soustavně mučil své dětské pacienty, nastoupil kdysi na místo lékaře, co odešel v rámci humanitární a charitativní akce české lékařské obce Děkujeme, odcházíme. Situace se změnila, pro podobné vylomeniny už teď není politický prostor: nikdo teď nechce svrhnout vládu, doba svrhávání vlád skončila, teď nadešla doba upevňování vlád na věčné časy a nikdy jinak. Pan Kubek to cítí ve vzduchu a už proto přišel do televize sice vzteklý, ale zároveň vyplašený jako slepice. Jeho zdůvodňování, že za všechno mohou Julínek s Hegerem, znělo jako z Marsu. Přece jen aspoň něco trošičku úlevného v této hnusné době!

Bohuslav Sobotka má teď jednu velikou starost: nesmí vzniknout železná opona! Prohlásil to na sobotním zasedání ÚVV ČSSD k zahájení volební kampaně. Politika ČSSD je, abychom zabránili vzniku železné opony na východě Ukrajiny. Proruské sankce nejsou řešením situace, protože sice zhorší hospodářskou situaci Ruska, ale nebude to mít vliv na změnu jeho politiky vůči Ukrajině. Řešením je důsledná politická debata.“ K tomu doplňuji: důsledná politická debata je opravdu nejlepším prostředkem k tomu, aby na východě Ukrajiny nevznikla železná opona, protože pak vznikne daleko západněji. Pan Sobotka by se měl teď usilovně snažit o to, aby zároveň vnikla přece jen aspoň o fous východněji, než kde byla ještě před dvaceti pěti lety. Zatím pro to neudělal skoro nic. Čím dál tím víc mi připomíná Alexandra Dubčeka v roce 1968. Zatím ještě před srpnem.

Slovenský premiér Fico odmítl zřízení základny NATO na území SR. „Kdyby nás do toho někdo nutil, vyvolal bych referendum... je špatné, pokud někdo chce takové malé země jako Slovensko vtahovat do velkých geopolitických soubojů.“ Malé země lze vtahovat pouze do malých geopolitických soubojů. Bohužel je to zatím na světě zařízeno tak, že jsou velké a malé země navzájem promíchány, takže ty velké se snaží ty malé sežrat. Sežrání malé země velkou není ovšem ještě velký geopolitický konflikt a malá země si tedy může dovolit do něj vstoupit, ostatně jí ani nic jiného nezbývá. Velký konflikt by byl, kdyby té malé zemi přišla nějaká jiná, silná, na pomoc. A aby to v případě Slovenska nehrozilo, přesněji řečeno nešlo, o to usiluje pan Fico.

Dodavatelé plynu budou od příštího roku pravděpodobně muset držet zásoby plynu na celou zimu (nyní stačí, aby měli zásoby na měsíc). Plyn by měl být uložen v dosahu distribučních sítí v České republice. Řekla to v nedělních Otázkách Václava Moravce ředitelka Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková. Jsou tu ovšem dva problémy. Za prvé, zásoby plynu bychom, jak se to teď jeví, neměli mít na celou zimu, ale tak říkajíc na furt, a nikoli od příštího roku, ale od teď hned. Tj. správná doba byla tak trochu promeškána, a je třeba se zařídit na to, že po přechodnou dobu bude o plyn pořádná nouze. Stojí nám svoboda za to, abychom rok dva trpělí značné nepříjemnosti? Zatím to na to moc nevypadá.

Zástupce ombudsmana Stanislav Křeček poskytuje na Facebooku voličům instrukce, koho nemají volit v komunálních volbách v Praze (totiž Trojkoalici pro Prahu). Koho by volit měli, zatím nechává na nich. Je hezké, jak usilovně hájí pan doktor Křeček lidská práva občanů proti politickým stranám, zatím jen některým. Úřad ombudsmana tak získává novou dimenzi. Pan Křeček vzkázal veřejnosti, že si to může dovolit, protože je pouhý zástupce. A dodal: „Tak už si zvykněte, že se nepovažuji jen za chodící funkci, ale také za toho, kdo má svůj vlastní názor.“ A já na tuto výzvu pana Křečka odpovídám stejně jednoznačně: Ani mne nehne. Nezvyknu si.

Podle Luboše Palaty (Babišova MfD) neztrácí unijní komisař Štefan Fülle naději, že „Ukrajina, která je už měsíce ve faktické, byť nevyhlášené válce s Ruskem, přijme v dohledné době skutečné reformy“. Měli by činně pracovat na tom, aby Ukrajinci měli naději, že jim v jejich faktické válce s Ruskem někdo pořádně pomůže. Pak přijde čas na reformy. Když někdo bojuje o život, musí reformy počkat.

Ministry Mládek poskytl Babišovým Lidovým novinám rozsáhlý rozhovor ohledně zásob pohonných hmot. Mít takového člověka v téhle době a v téhle funkci je něco podobného, jako když jsme na jaře 1968 měli ministrem obrany Martina Dzúra.

Středa 17. září: Dr. Kubek (prezident ČLK) vysvětlil v Právu, kdo je vinen tím, že nebezpečný psychopat mučil v klatovské nemocnici dětské pacienty. Může za to díra v zákoně. Teď prezident doufá, že se chytnou za nos – kdo jiný než politici. Skoro bych řekl, že za nos by se měl teď chytit dr. Kubek a jeho kolegové z lékařské lobby, která ovládá ČLK, a měli by se za něj držet až do konce života. Děkujeme, odejděte. Pan doktor Kubek je ovšem velkorysý, slíbil nám, pacientské holotě, že inkriminovaný už léčit nebude. Děkujme tedy hned dvakrát.

Sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek kritizuje v Právu pražskou ODS i KDU-ČSL za symbiózu s magnáty (v případě KDU s magnátem Sekyru). Nemá ale náhodou třeba ANO nejen „výraznou tvář“ Adriany Krnáčové, ale i jakési vazby na magnáta Babiše?

Prezident Putin si včera telefonoval s kancléřkou Merkelovou a s předsedou EK Barrosem, a podle Kremlu (tam to musejí vědět) slíbil oběma, že o problémech s plynem budou s evropskými partnery usilovně jednat. Jistě, a přitom usilovně utahovat kohoutky, aby jednání probíhalo v příznivější atmosféře. Bylo by dobré, kdyby evropští představitelé počítali pro jistotu s tím, že nás v této zimě čeká ve velkém něco podobného tomu, co zažil v malém západní Berlín v letech 1948-49, tj. plynová blokáda. Třeba to bude lepší, třeba ne. A upozorňuji, Že i ta nejhorší plynová blokáda je pořád ještě lepší než jaderná nebo jen obyčejná válka, na kterou si kremelští papaláši netroufnou, protože jsou na to moc velcí srabi. Nevím, proč by si Rusové měli odpustit něco, o čem je Evropané předem horem dolem ujišťují, že se toho bojí jako čert kříže.

Skupina „rebelů“ (používám zaběhané slovo) z ČSSD –rebelové, podotýkám, byli v tomto případě už ze strany vypuzeni – podala vládě oficiální podnět, aby postoupila Nejvyššímu soudu návrh na pozastavení činnosti ČSSD, protože strana porušuje práva a svobody svých členů, totiž právě jich. Práva a svobody byly porušeny tím, že byli ze strany vyloučeni. Jde vesměs o „rebely“ z Ostravska a aféra má zjevně předvolební přídech. Babišovcům na Ostravsku i jinde se bude velmi hodit, i když k podání návrhu na pozastavení činnosti ČSSD zjevně nedojde.

V komunálních volbách se zřejmě schyluje k nebývalé události: populární maskot ODS, teplický primátor od roku 1994 a senátor Jaroslav Kubera je v ohrožení. Jeho pád by an und für sich by byl spíš projev normalizace v dobrém slova smyslu, protože když je někde v demokratickém státě primátorem (případně starostou) dvacet let tentýž člověk, není to úplně normální. Zároveň je to ovšem svědectví proměňující se politické situace, toho, že ODS se na šikmou plochu dostává i v komunální rovině. A navíc teď proti ní stojí „několik hnutí sdružujících nespokojené Tepličany“. Obyčejní lidé, kteří přicházejí vystřídat pana Kuberu, co nemaká a vůbec. To přece už známe.

Vojáci NATO jsou na Ukrajině, ale jen u Lvova, zní titulek v Babišově Mladé frontě Dnes. A svádí to doplnit – a čtyři, ale to by bylo nepřesné, je jich totiž o něco víc. Je to prý navíc jen rutinní nácvik součinnosti jednotek v rámci mírových operací (myslím že mírové operace teď na Ukrajině právě nehrozí) a ruské noviny k tomu píší, že to cvičení „pro naši zemi žádnou hrozbu nepředstavuje“. Tak sláva.

V Babišových Lidových novinách si ve sloupku na první straně šéfkomentátor Kamberský nesmlouvavě vyřizuje účty s prezidentem Zemanem. To patří kde koloritu Babišových tiskovin.

Čtvrtek 17. září: čeští europoslanci se při hlasování v Evropském parlamentu o asociační dohodě Ukrajiny s EU rozdělili. Pět z 21 hlasovalo proti, většinou s argumentem „smlouva možná ano, ale ne teď, ale později“ (až Putin Ukrajinu převálcuje, doplňuji já). Proti byli komunisté Konečná, Maštálka a Ransdorf, jak se dalo čekat, nestraník za ČSSD Keller (což se taky dalo čekat) a Petr Mach (Svobodní), což se taky dalo čekat. Ve skutečnosti dohoda o přidružení není ta úplně nejzásadnější věc v oboru „účinná pomoc Ukrajině“ (nechci ji přitom bagatelizovat) a rozděleni 16:5, řekl bych, neodpovídá rozdělení české veřejnosti v „ukrajinské“ záležitosti. Jak je ovšem česká společnost v této věci rozdělená, se neví, neexistují ani žádné pořádné průzkumy.

V Poslanecké sněmovně se rozmáhají žádosti o omluvy. Za chvíli to tam bude vypadat tak, že nikdo nebude smět otevřít hubu. Bohužel k tomu přispívají i ti, co se profilují způsobem, jenž je neopatrný a zbytečný. Např. místopředseda TOP09 Kalousek označil komunistického poslance Ondráčka za komunistického fízla (pan Ondráček soužil v roce 1989 u pohotovostního pluku SNB). Pan Kalousek se dostal do situace, kdy se omluvit dost dobře nemůže, ba nersmí. Pokud se omluví, udělá ještě víc škody, než kolik udělal svým výrokem. Nezávidím mu to. Změnil se režim, pánové, vezměte to na vědomí a počítejte s tím. Buďte prostí (nikoli sprostí) jako holubice a opatrní jako hadi. To snad zase až tolik nestojí. Za totáče taky nebylo možné označovat např. vyšetřovatele StB při výslechu za komunistické fízly (pan Ondráček nebyl vyšetřovatelem StB), a člověk se bez toho dokázal obejít.

Andrej Babiš se vyjádřil v souvislosti se sexuální vraždou malého děvčátka v tom smyslu, že „jako otec by byl v tom případě pro zavedení trestu smrti“. V tak citlivém případě si šplhne si u voličů a věc má navíc i pragmatickou stránku – trest smrti by se panu Babišovi mohl jednou v budoucnu hodit na politické oponenty. Praktický dopad zavedení trestu smrti, kromě toho, že se otevře zase příležitost, aby se u nás zase justičně vraždilo, je malý. Úchylové se kvůli tomu nebudou víc bát a zavražděné děvčátko neobživne.

Doněčtí „rebelové“ (jak hezké jméno! Na Doněcku mají energičtější rebely než u nás – kam se nas ně hrabou Raninec, Schwippel, Šnajdr, Tluchoř, Fuksa ap.) obsadili prázdné sídlo generálního konzulátu v Doněcku, které čeští diplomaté už dávno vyklidili, a na čas zadrželi zpravodaje Čro Pohanku, který tam jel osondovat situaci. Je zjevné, že na takové věci jako je ochrana diplomatických prostor, si (pro)ruští ozbrojenci v Doněcku nehrajou. Jistě je taky nezajímá a nebude zajímat konvence o válečných zajatcích. Ostatně, Na Ukrajině nebudou přece nikdy bojovat žádní Rusové, jen „rebelové“. V Rusy se zase překabátí, až bude po všem. Tady se pořád mluví o tom, že islámští teroristé jsou daleko větší nebezpečí: ale pokud jde o dodržování nějakých mezinárodních konvencí, je rozdíl mezi oběma skupinasmi jen takříkajíc „kvantitativní“.

V Babišově MfD zveřejnil František Šulc rozsáhlý článek o „ohniscích moci“ v současném světě. Takovéhle paušalizování konkrétních mocenských konfliktů obyčejně znamená, že výsledek je v podstatě irelevantní. Ostatně – proč na přiložené mapce není postkomunistická oblast střední Evropy označena jako krajně nestabilní oblast? Vždyť tomu tak je! Pokud Putin říká, že si hravě opatří v srdci EU spolehlivé spojence, je příliš skromný: už je dávno má: Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Přitom jde o demokraticky zvolené politické reprezentace s nezpochybnitelnou veřejnou podporou. Je třeba proti nim v rámci ústavy a zákonů bojovat, samozřejmě. Ale toho, že jsme v menšině, bychom si měli být vědomi. Ostatně, člověk se nesmí bát být v menšině. Všechny kloudné projekty byly nejprve v menšině.

Pátek 19. září: Kam šlápnu, vyskočí Agrofert, stěžoval si ve Sněmovně poslanec Kalousek. Je to těžké, výsledkem velké protikorupční revoluce, jak se zhmotnil ve volbách do PS z loňského října, bylo, že jeden z polistopadových českých miliardářů (totiž ten, který si k tomu vytvořil dost mohutný politický background) obdržel funkci miliardářského generalissima a dostal do pachtu Českou republiku. Ta si zatím ještě zachovává určité rysy parlamentní demokracie. Ale o parlamentní demokracii, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, tady už dávno nikdo moc nestojí. A hlavně kdekdo – zejména různá posthavlovská uskupení, která nikdy nebyla schopná se pořádně zorganizovat – se vtírá do generalissimovy přízně s přesvědčením, že s jeho pomocí porazí své politické oponenty. Babiš je větší realista a počítá věcně s tím, že s pomocí takových mamlasů snáze upevní svou politickou moc. Nejsem a nebyl jsem nikdy velkým stoupencem Václava Havla, ale od Havla k Babišovi – to je tedy sešup.

Eurkokomisařka Jourová dala hned zkraje najevo koaličním partnerům její strany, kteří ji pomohli protlačit do funkce, aby nepočítali s tím, že jim za to poskytne v Bruselu ve svém novém úřadu nějaké významné posty pro jejich nominanty. Upřímně řečeno, bylo by to taky absurdní a neodpovídalo by to tomu, čemu má Evropská komise sloužit, nemá přece jít o soubor pašalíků pro politické reprezentace zemí, které příslušného komisaře navrhly. Paní Jourová se bude rozhodovat podle své hlavy, a vyvažovat mezi Evropskou unií a Agrofertem. Pražští koaliční partneři ostrouhají mrkvičku.

Miloš Zeman hovořil v setkání s veterány ze Svazu bojovníků. Jeho hlavní teze zní: v české společnosti se rozmáhá zbabělost. A citoval Churchilla: žijte nebezpečně. Je třebas ho vzít po všech stránkách vážně: jeden z hlavních objektů, na němž je třeba trénovat zakrnělou statečnost, je právě Miloš Zeman.

Další člověk, jemuž se Andrej Babiš opravdu nevyvedl, je politolog ČSSD Lukáš Jelínek. Ve čtvrtečním Právu se čtenářům svěřil, jakou kdysi pro něho politologicky vykonstruoval roli ve společnosti: Měl, podobně jako třeba jeho kolega Soros, kultivovat politiku zvenčí. Nezištně, bez otravné povinnosti sedět v parlamentu. Měl vytvářet sítě mezi stranami (tedy hlavně ČSSD, že), šlapat politikům (hlavně těm, co nejsou z ČSSD, že) na paty, sponzorovat projekty neziskovek na rekonstrukci státu (podtrhl pan Jelínek). Tedy čistě charitativní role, jakou miliardáři, zvlášť v postkomunistických společnostech, zpravidla plní. Jenže pan Babiš, ten kluk proradná, se zvrhl, vybral si aktivní politiku a jak trefně říká pan Jelínek, těží tak vlastně z nerovných podmínek, aniž by nějaký úřad dozorující politicko-hospodářskou soutěž na něj mohl došlápnout. Zkrátka, přerostl ČSSD tak nějak přes hlavu. Pan Jelínek se ho už nějakou dobu pokouší, řečeno po husákovsku, „trpezlivo presdvedčovať“. Zatím se to moc nedaří. Při pohledu z bezmocného odstupu (což je moje pozice) je to sice chvílemi dost velká legrace, zároveň však taky velmi smutná.

Koordinátor amerických sankcí vůči Rusku, velvyslanec Daniel Fried, prohlásil, že pokud bude uspokojivě vyřešena situace na východní Ukrajině, mohly by být sankce zrušeny nebo zmírněny bez toho, že by rusko předtím Ukrajině vrátilo Krym. Vůbec nechápu, proč se ústupky, navíc v tak zásadní věci (anexe ukrajinského území) mají ohlašovat předem, dříve než Rusko udělalo jakýkoli vstřícný krok. Když na nás budete hodní, můžete si ten Krym klidně nechat.

V Babišově MfD píší o možných ministerských rošádách. V jejich rámci by se měl ministr Stropnický přestěhovat do Washingtonu na uvolněný post velvyslance v USA, kde teď končí Petr Gandalovič. Jeho místo by zaujal generál Picek, kterého forcíruje Miloš Zeman. Je to dosti pravděpodobné už proto, že pan Stropnický nejspíš touží se zašít na nějaký lukrativní a relativně nenáročný post, kde nebude veřejnosti tolik na očích a nebude se muset dnes a denně ztrapňovat výroky typu, že tu nechceme vojáky NATO, protože máme špatné zkušenosti s Rusy. A generál Picek je dokonalý ministerský terminál, funkční v každém režimu.

V Babišových novinách zase rozvíjí Martin Shabu (jak exotické jméno!) vizi, jíž se prý už nějaký čas zabývají specialisté z Policejního prezídia: „Při setkání s českým prezidentem Milošem Zemanem se ... teroristé pokusí o odpálení nálože umístěné na dálkově ovládaném několika kilogramovém vrtulníčku či letadélku, které se vznáší nad Hradem.“ Připomíná to jinou vizi, která se šířila mezi dětmi v padesátých letech: Američané shodí na Prahu pumy naplněné plynem s pomerančovou vůní, všichni usneme, a až se probudíme, bude po bolševismu. Škoda, tak jednoduché to s Milošem Zemanem určitě nebude.

Sobota 20. září: Ukrajinskému pracujícímu lidu se nechce bojovat za mrzké zájmy ukrajinské fašistické junty. Pěkně to dokládá zpravodajství Práva: ukrajinští muži v Praze nepřebírají doporučenou poštu, protože by museli narukovat. Někteří poštu otevřeli, a poté zmizeli beze stop. Ještě větší strach než muži mají jejich ženy. (A podle prezidenta Zemana ještě hůře jsou na tom přímo na Ukrajině volyňští Češi, ti zase chystají hromadný exodus do ČR). Propagandistická ofenzíva je v plném proudu.

(Jen tak na okraj, jsou určité věci, např. názvy novin, které člověk bere úplně automaticky, protože si na ně zvykl, nezamýšlí se nad nimi a nad jejich zvláštností. Ale představte si třeba Japonce, který někde v Tokiu nebo Ósace poctivě nastudoval češtinu, a poté, co ji dokonale zvládl, přijíždí poprvé v životě do ČR. Jednou z prvních věcí, která ho překvapí, bude, jak mohutná a početná musí být v této zemi právnická obec: vyplatí se jí dokonce vydávat si vlastní deník! To nemá nikde na světě obdoby.)

Vedení ODS zjistilo, že strana najednou nemá vůbec žádné peníze. A zahájilo velkolepou sbírku mezi členstvem. Připomíná mi to situaci v naší vlasti poté, co v roce 1881 vyhořelo právě dokončené Národní divadlo (ostatně ODS v posledních letech, ne-li desetiletích, potkala podobná katastrofa, totální vyhoření).

Imunitní výbor Sněmovny stanoví pravidla slušného vyjadřování poslanců. Stane se tak v návaznosti na případ poslance Kalouska, který nazval poslance KSČM Zdeňka Ondráčka komunistickým fízlem. Pan poslanec Ondráček se těsně před listopadem 1989 společensky angažoval v Pohotovostním pluku SNB, účastnil se policejních manévrů během Palachova týdne a zmlátil tam podle vlastních slov nějaké děvče. O akci pak poutavě vyprávěl v ještě předlistopadové televizi. Výbor přikázal Kalouskovi, aby se omluvil nikoli za obsah toho, co řekl, nýbrž za formu. Podle poslance Chvojky(ČSSD) by např. výraz „komunistický esenbák“ byl ještě v rámci právě vytvářené normy, kdežto „komunistický fízl“ už je mimo. Co např. takhle „bolševická policejní mlátička“? To ještě jde? Škoda že nejsem poslancem, vyzkoušel bych si to. Podle poslance ANO Fichtnera (cituji z Deníku českých právníků) „to, co chtěl Kalousek vyjádřit, lze říci i slušně. Nešlo o nějaký ideologický spor, je to prostě kultura vystupování ve sněmovně.“ Škoda že pan poslanec neuvedl příklad. Bylo by třeba vydat kodex slušného vystupování na půdě Sněmovny s přiloženým slovníčkem. Komunistický reformista Jiří Dolejš zase vyzval poslaneckou obec: „Naučme se mluvit výrazy, které by mohly být vzorem pro zbytek společnosti“! Jak tedy pojmenovat komunistického fízla, aby to mohlo být vzorem pro zbytek společnosti? Je zcela zjevné, že pan poslanec Kalousek se omluvit nejen nemůže, ale přímo nesmí.

Do druhého kola doplňovacích senátních voleb v Praze 10 za Jaromíra Štětinu, který nyní zasedá v europarlamentu, postoupili kandidáti za ANO a koalici lidovců a LES, kandidát TOP09 těsně neuspěl. Protože se jedná o tři dámy, nemohu napsat „o prsa“, bylo by to sexistické. Výslwedek je jakýsi signál, že se Babiš v nadcházejících volbách uplatní i v Praze a dílo zkázy bude dovršeno.

Čímž organicky přecházím ke komentářové stránce Práva. Dostalo se mi velké cti, pozornost mi tam věnuje sám Jiří Pehe (je to reakce na můj článek Co vlastně dělí českou politiku, který jsem psal pro Echo24, ten se pan Pehe ovšem neobtěžuje zmínit, aby mně a Echu24 nedělal zbytečnou reklamu. Zvláštní forma polemiky!).Z dalšího cituji: „Lidé, kteří neztratili paměť, si ale pamatují, že „dštění síry“ na politické oponenty, jež podle Doležala neúnosně polarizovalo českou politickou scénu do dvou nepřátelských táborů, nebylo zdaleka jen dílem komentátorské a politické levice.“ Chtěl bych tedy upozornit na to, že o „dštění síry“ jsem nezačal já, mluvil o něm v článku, s nímž jsem polemizoval („Jak Rusko dělí českou politiku“, Právo 6. září t.r) pan Pehe; dále že já jsem ve svém textu vůbec netvrdil, že to dělala jen levice, nýbrž jsem jen tvrdil, že to dělal taky pan Pehe, který se dnes vznáší jako holubička míru nad oběma znesvářenými tábory a nějak se přitom zapomněl zmínit o tom, že se v tom realizoval taky, a to zvlášť zavilým způsobem. Jinak si nemyslím, že by dnes nastal konec světa, jen se změnil režim, režimy se měnívají a nikdy to neznamená konec světa, pouze ten, který máme teď, je o dost méně demokratický než ten předchozí, který začal v roce 1989 a během něhož se u vlády střídala pravice a levice, Čalfa, Klaus, Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek a Nečas (úřednické vlády vynechávám). Jinak si pan Pehe myslí, že se česká politika stala s příchodem současné vládní koalice méně konfrontační, to je ovšem nesmysl. Změnilo se hlavně to, že se opozice stala o hodně bezmocnější než kdykoli dříve (např. než ČSSD za vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase nebo ODS za vlády Vladimíra Špidly).

Taky Lukáš Jelínek začíná, byť jen v náznacích, cítit jakousi lehkou nostalgii po dnech, kdy v Česku vládla tvrdou rukou zrádná pravice (paměť už mu úplně nesouží, po jednom a půl období vlády pravice byla po celá dvě období u vlády levice, tj. ČSSD). A o této krutovládě pravice (během níž byli premiéry i Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek) píše: „Prožili jsme s ní chvíle kruté i nepatrně lepší (ta velkorysost, bd!), každopádně však byla vypočitatelným protipólem demokratické levice. Pokud by vydechla naposledy a uvolnila prostor úhořovitým populistům bez elementární kotvy, ztratil by politický zápas na přehlednosti.“ Pan Jelínek se pouze zapomněl zmínit o tom, že prostor pro úhořovité populisty bez elementární kotvy (to je hodně ohleduplná definice, řekl bych spíš bezohledné nedemokratické populisty) vybojoval mj. právě on a jeho političtí souvěrci. Pokud ovšem „pravice“ chcípne, nebude to problém ani pana Jelínka, ani ČSSD, ale jen a jen její. Zatím zejména ODS dělá všechno pro to, aby vzala ten nejhorší myslitelný konec.

Pondělí 22. září: „Ukrajina je chřipka, ale Islámský stát je rakovina“, tvrdí Zemanův expert na zahraniční politiku Hynek Kmoníček. Bohužel, Islámský stát je rakovina, kterou má soused, kdyžto Ukrajina je chřipka, ale španělská, která zasáhla už i nás. Smrtelná hrozba, která nám hrozí, je jen jedna jediná: že se znovu dostaneme od spárů ruského impéria. Kmoníček tvrdí, že „Islámský stát je budován na zcela opačných principech světové politiky, než které tu fungují po dvě stě let zhruba od Vídeňského kongresu v roce 1815“. Jenže na jakém principu stojí to, co buduje Putin v našem „blízkém pohraničí“? Vojenské obsazování sousedního státu salámovou taktikou, přičemž hlavní úlohu hrají jeho vojáci maskovaní za „rebely“ a vojenská pomoc vydávaná za charitu. I tyto metody ovšem fungují už přes dvě stě let, samozřejmě v Rusku a u těch, kteří mají tu smůlu, že jsou jednak slabí a jednak s ním bezprostředně sousedí. Taskže: vůbec nám nehrozí, že u nás zaklepou na dveře chlapíci v černých kulkách z Islámského státu. Hrozí nám, že u nás zaklepou na dveře Putin a Medvěděv, převlečení za Dědu Mráze a Sněguročku, a co hůř, hrozí nám dále, stejně bezprostředně, že za dveřmi na naší straně bude už připravena uvítací dvojice ve složení Zeman - Kmoníček s lahví samohonky.

Městský soud v Praze zkomplikoval státním konfiskátorům cestu za definitivním odbouráním restitučních nároků dcer „šlechtice“ (rozuměj knížete) Mikuláše Salma. Dcery tvrdí, že jejich otec podepsal v roce 1939 dotazník, jímž se přihlásil k německému občanství, pod nátlakem, úřady to neuznaly, soud teď vyhověl odvolání žalujících s tím, že ministr vnitra má znovu rozhodnout o rozkladu, který podali. Je to pro státní orgány jen zdržení a komplikace, ale signalizuje to, že si soudy uchovávají jistou nezávislost na novém establishmentu. Je třeba ovšem dodat: zatím ještě.

Poslední, zčásti předvolební průzkum STEM má tentokrát formu pohádky na dobrou noc pro Andreje Babiše. ANO posílilo prý přes prázdniny (tedy posílilo u pana Hartla) o 3%, volilo by ho teď 30,3% voličů a získalo by v PS 79 mandátů. ČSSD zaostává o 9%, ale taky si polepšila a dosáhla by 56 mandátů. Třetí by byla KSČM, „klidná síla“ nového režimu, s 13,5% a 33 mandáty. Následují trpajzlíci, trosky režimu předcházejícího: TOP09 s 7,6%, ODS s 6,3% a KDU-ČSL s 5,4%. Vesměs ztrácejí, dohromady by daly 32 poslanců (dnes mají ODS a TOP9 o deset více). Babiš by si mohl vybírat ze tří možností: koalice s ČSSD (drtivá ústavní většina), koalice s KSČM, koalice s pravicovými trpajzlíky (pokaždé dostatečná většina). Koalice nekomunistických stran bývalého (polistopadového) režimu by ovšem už většinu ani náhodou nedala. Jakousi útěchou aspoň pro mne je, že průzkum považuji za málo věrohodný. Nicméně zveřejnění takto výrazného průzkumu jedné renomované agentury vždycky nějak ovlivní i další průzkumy dalších agentur.

Prezident Obama údajně (podle Deníku českých právníků) odmítl poskytnout Ukrajině spojenecký statut a dodávat jí zbraně. Co tedy vlastně chtějí pro Ukrajinu udělat?

Dalším pozoruhodným výsledkem rusko-západního konfliktu je politická likvidace teď už bývalého polského ministra zahraničí Sikorského. Poté, co se nestal neformálním eurokomisařem pro zahraničí (v evropském pravolevém vyvažování dostala přednost představitelka italské radikální levice) přišel i o místo ministra zahraničí a bude odklizen na prestižní, ale v podstatě bezvýznamný post maršálka Sejmu. Ministrem zahraničí bude Grzegorz Schetyna, který se prý naučil anglicky od hráčů amerického fotbalu, působících v Polsku. Bude to jistě pozoruhodný subset angličtiny. Uklizení Sikorského je součástí trendu, který se nyní uplatňuje na Západě a zejména v EU: směr Mnichov.

Úterý 23. září: v článku politologa Lukáše Jelínka v Právu mne zarazila tato pasáž: „Vím, špatně se slibuje: Odpovědně vyberu ústavní soudce a členy Bankovní rady ČNB. Málokterého voliče nadchne vůle pečlivě se zabývat zákony, jež přijdou ze Sněmovny. Ale marná sláva, tyto kompetence senátorům náležejí, na rozdíl od těch vybájených.“ Musím říci, že jsem z toho jelen. Dosud jsem si myslil, že ústavní soudce vybírá prezident, a Senát mu je buď požehná, nebo ne, nic víc. A že členy bankovní rady ČNB jmenuje prezident tak, jako vyjmenoval Rusnokovu vládu, tj. podle své chuti a bez ohledu na kohokoli.

Zpívající právník Jahelka kandiduje za TOP09. Jiří Dědeček o něm Karolině Brožové v Právo řekl: „Byl režimem (za totáče, bd) tolerovaný. Soudničky vydával za asistence nějakého majora Veřejné bezpečnosti. To nebylo nic nízkého, jen to pomohlo jeho existenci.“ V Senátu má velké plány: „Právní řád je zaplevelený nesmysly. To je to, co chci dát do pořádku. Už ve své volební písničce odpovím na otázku, co Senát může: Ochránit nás všechny může před sněmovním zdivočením.“ To je populární představa: politici jsou škodná, a senátoři mají tu kliku, že jsou o něco míň politici než poslanci. Proto před nimi mohou naše pracující aspoň trochu chránit. Jinak pan Jahelka kandiduje za TOP09, ale to je pro něj čistě jen nosná raketa na cestě do Senátu. „Já členem žádné strany nikdy nebyl. Do TOP09 nevstoupím. Ani omylem.“ Pan Jahelka je typický ztělesnitel ideálního účastníka hnutí ANO. Jeho místo je u Babiše, a věřím, že až ho pan Kalousek do Senátu protlačí, rychle si najde své správné hnízdečko. Bude pak moci zpívat duety s Martinem Komárkem.

Včera jsem opomenul průzkum Agentury STEM/MARK ohledně komunálních voleb v Praze. Má výrazně „stemáckou“ povahu: v Praze s přehledem vyhraje ANO (20%), druhá TOP09 skončí se 14%, třetí ČSSD s 9%, ODS jen s 8%. Pětiprocentní hranici by měla ještě překonat trojkoalice Zelení - KDU-ČSL-Starostové a Česká pirátská strana. Dále hrozí, že se do zastupitelstva dostanou ještě Politické hnutí Pro Prahu, Okamurovci a Svobodní se 4%. Tedy v lepším případě si ANO bude vybírat koaliční nevěstu, v horším vznikne zcela nepřehledný sajrajt, což je skoro totéž: myslím, že strany jako Česká pirátská strana, Politické hnutí pro Prahu, Úsvit přímé demokracie a Svobodní jsou schopny úplně všeho.

Dodatečně jsem zjistil že k průzkumu preferencí STEM ohledně Poslanecké sněmovny, o němž jsem psal včera, existuje už od 12. 9. varianta z dílny agentury SANEP, kterou mám v paměti jako poměrně seriózní. Rozdíl je zcela příznačný (protože STEM je volební model a u SANEP se jedná o preference, vycházím z přepočtu na mandáty). Hlavní výrazná odlišnost: ANO by mělo ve Sněmovně podle STEM 79 křesel, kdežto podle SANEP 57 (tj. o 22 méně). Naproti tomu TOP09 by podle STEM dostala čtrnáct mandátů, kdežto podle SANEP 31 (o 17 více). Musím se přiznat, že výsledky SANEP mi připadají jako výsledky STEM, očištěné od tužeb a přání. (Že ANO vede, je řekl bych nesporné).

Předseda Svazu měst a obcí a primátor Kladna Dan Jiránek si stěžuje, že starostové měst a obcí jsou pod trvalým tlakem protikorupční policie, která prověřuje prodeje majetku výlučně podle hlediska výše zisku a nebere v úvahu další okolnosti. Jistě, na obce musí být přísnost (a před komunálními volbami to platí zvlášť).

Budoucí nástup generála Pavla do funkce vojenského velitele NATO oslavil v Babišových LN servilním sloupkem, plným vlastenecké pýchy, šéfkomentátor listu Petr Kamberský. Cituji: „Pro české pamětníky je nástup průzkumníka a výsadkáře na vrcholný vojenský post stejně pohádka. Možná by někdo v září 1989 věřil, že se Václav Havel stane prezidentem. Ale že bude vojenským náčelníkem NATO Čech?“ Text patří přímo do učebnice.

Středa 24. září: V souvislosti se skotským referendem se rozpoutala na české politické scéně diskuse o tom, zda volit už v 16 letech (jako ve Skotsku), nebo až později. Jedním z argumentů bylo, že někteří šestnáctiletí mají pevné názory. Chtěl bych říci, že ti jsou ti nejnebezpečnější, protože člověk, který má pevné názory už v šestnácti letech, je už tím pro zbytek života vyřízený. Stejně důležité jako mít pevné názory je být schopný své pevné názory korigovat, pokud jsou zároveň blbé, což se v šestnácti letech stane, jen to hvízdne, znám to z vlastní zkušenosti.

Zpráva o zdravotním stavu prezidenta republiky: palec už je v pořádku, teď zlobí koleno.

Lukáš Jelínek, komentátor Listu českých právníků, nabyl zřejmě dojmu, že vzhledem k výsledkům voleb se stal šéfdirigentem české politické scény. Z této pozice udílí rady i pokyny napravo i nalevo. Např. ODS by prý neměla ohrnovat nos nad Svobodnými. Neměla by se snad přímo skamarádit s Klausem? Jedná šance pro ODS je, že se konečně kriticky vypořádá s odkazem svého zakladatele (dá se na něm najít i něco dobrého, jistě), vykope jeho klony (Zahradil a všichni Svobodní) a konečně se postaví na vlastní nohy. Pak by mohla vzniknout jedna ze stran, jaké je tady zapotřebí. Protože ODS, to je masa většinou slušných lidí (kmotři jsou procentuálně nezajímavá část členstva), která se nechala zhloupnout cynickými manipulátory. Přesto si myslím, že má v základu něco málo, na čem se dá stavět (na rozdíl od různých politikářských potěmkiniád, opřených o Pravdu a Lásku.) A že pokud díky svému totálně indolentnímu nejvyššímu vedení skončí ve stoupě, bude to přece jen trošku škoda.

Hnutí ANO si postavilo na Praze 1 jako kandidátku do Senátu vědkyni, totiž Doc. PhDr. Dr.phil. Lauru Janáčkovu, CSc. Vlastně „postavilo“ není úplně přesný výraz, vzhledem k tomu, že na billboardu strany leží paní docentka, autorka učeného spisu „Mužští chtějí potvory“, oděná pouze v prádýlku v lehce vyzývavé pozici na kanapi a decentně upozorňuje kolemjoudcí na tu část svého těla, která se při vědecké práci zpravidla nijak podstatně neuplatňuje. Jedno je třeba paní kandidátce uznat: přes svůj poměrně vysoký věk (50 let) vypadá na billboardu velmi zachovale. Nejsem si však jistý, zda je to ten pravý důvod, proč ji volit. Pokušení ovšem zrovna já vystaven nebudu, bydlím na Praze 2.

„U Čechů vítězí tvrdší postoj k Rusku. Jen těsně“, zní titulek v Babišově MfD. Článek upozorňuje na průzkumy agentury Median, podle jednoho cca před 14 dny bylo pro tvrdší protiruské sankce 57% lidí, to mi připadá jako přesvědčivá většina v demokracii, ale není to nic, co by mohlo tvořit hráz proti provedení nějakého politického puče. V květnu, bezprostředně po ruské anexi Krymu, bylo prý ochotno z politických důvodů riskovat zhoršení obchodních vztahů s Ruskem 44% lidí, proti bylo 37% (tenkrát ovšem situace ještě zdaleka tolik neeskalovala, a nezapomínejme na těch skoro 20%, kterým je všechno fuk. Ti u nás tradičně hrají vážnou roli. Rusofilů u nás stále ještě není většina, ale jejich preference jsou mocně přikrmovány různými vlivnými lobby (politická, „podnikatelská“, „odborářská“), které tvoří základnu našeho dnes už lehce korporativního státu. Podstatné je ovšem to, že v naší nynější politické krizi je Rusko jen jeden ze dvou stěžejních problémů. Ještě důležitější je vztah k domácímu politickému rozkladu, spuštěnému v roce 2012 „Velkou protikorupční revolucí“. Rozložení tak, jak jsme teď, se Rusku ani náhodou neubráníme.

Někteří z poslanců, kteří hlasovali pro potupné odmítnutí výzvy vládě, aby v souladu se západními demokraciemi hájila bezpečnostní zájmy země, svůj postoj zdůvodňovali tím, že přece musí být proti, když to navrhla „pravicová opozice“. Jsou tu ovšem dvě věci: za prvé, to když pravicová opozice navrhne odhlasovat konstatování, že voda teče s kopce, budou oni taky ze zásady oproti? A za druhé, proč neměli Sobotka se Zaorálkem prozíravost a odvahu nečekat, až co opozice, a něco podobného navrhnout sami?

Čtvrtek 25. září: zvláštní vývoj konfliktu v Sýrii a v západním Iráku svědčí o tom, že politika prezidenta Obamy na blízkém Východě se úplně zhroutila. Američanům nezbývá než tolerovat Asadův režim, protože Islámský stát, v nějž vyústila syrská „ozbrojená demokratická revoluce“ je ještě o hodně větší zlo, protože má globální mesianistické záměry. Nemůže s ním však spolupracovat. Islámský režim s globálními mesianistickými ambicemi je poslední fáze všech demokratických revolucí v islámském světě, podporovaných Západem, pokud se tam demokracii nechá takříkajíc volný průběh. Aby se tak nestalo, nezbývá než se smířit, tam kde to ještě jde, s vojenskými diktaturámi omezenými na daný státní rámec (Egypt). Vojenské diktatury nemívají ze své povahy většinou mesianistické ambice. V Sýrii a v Iráku to už, jak se zdá, nejde. Co tam půjde, by si měli Američané vymyslit. Rozhodně ne udržování pořádku pomocí vojenských robotů, taky se určitě nebudou moci spolehnout na to, že pozemní boj muže proti muži vybojují jenom místní, a rozhodně nebudou moci provést vojenskou intervenci. Jsem moc rád, že co tedy, si nemusím vymýšlet já. Nás se ostatně týká naléhavě a prvoplánově něco jiného než Islámský stát, totiž obživlý agresivní ruský imperialismus. Hrozí nám Putin, ne islamisté. A doma nás neohrožují islámští teroristé, ale ruská pátá kolona. Je to opravdu lepší? Taky se mi zdá, že v tomto prostředí, v němž si budeme muset obhájit právo na naši (vnitřní) svobodu a demokracii, jsou pro nás naléhavé docela jiné problémy než „rozsáhlý lidskoprávní normativní fundus, který je součástí mezinárodního práva“, o němž se vede vášnivá debata v listu českých právníků (Drulák, Přibáň, Bělohradský, Pehe). To jsou intelektuální cvičení vhodná pro radostné chvíle politické pohody. Nám, bohužel zrovna teče do bot.

Průměrný věk lidí na komunální kandidátce KSČM v Turnově je prý 73 let, píší to aspoň v Babišově MfD. Před dvaceti lety to bylo necelých šedesát let. Z toho lze prognosticky odhadnout, že za dalších dvacet let to bude 86 let. Tak se turnovská kandidátka KSČM (a jistě nejen ona) pomalu osídlí něčím jako jsou struldbrugové ze Swiftových Guliverových cest. Na existenci a životaschopnost strany to ovšem nebude mít žádný podstatný vliv.

V Babišových LN řeší závažný společenský problém: předseda ÚS Rychetský se chce přepravovat z Prahy do Brna a zpět autem, které má modrý majáček. Pan Zvěřina ho ve svém sloupku tvrdě tepe. Nechápu, jak se někdo může něčemu podobnému vůbec věnovat. Podobně na mne působí zasvěcená informace o tom, že někdejší pražský papaláš ODS Šťastný si zařídil lékařskou praxi a nabízí koktejly na hubnutí. Za jeden-dva-tři roky budou všechny české noviny obsahovat jen a jen podobné koniny.

Pátek 26. září: stranické preference čtrnáct dní před nadcházejícími volbami (hrozně se mi chtělo napsat posledními, ale jak vidíte, zdržel jsem se) vypadají úplně jinak, než jak by plynulo z průzkumu STEM, o němž jsem psal v pondělí. Jistě, nejde o preference a modely pro komunální a senátní volby (ty se ostatně dělají jen obtížně), nýbrž pro volby do PS, ale svou orientační hodnotu mají. Středeční průzkum CVVM (volební model) ukazuje, že náskok babišovců před ČSSD se scvrkl na pouhého půl procenta. Odstup ostatních stran je ovšem obrovitý – na třetím místě je se skoro 14% ztrátou KSČM. Ale ČSSD získala ve srovnání s červnem o 3,7% víc, kdežto Babiš o 5% ztratil. Demokratická opozice a KDU-ČSL ztrácí i na KSČM. Nezapomínejme přitom, že ČSSD je strana rozložená, a pokud je v ní nějaké demokratické křídlo, je v menšině a nejasně profilované a skoro neviditelné. Demokratická levice tedy vlastně skoro neexistuje, a pravicové strany (ODS, TOP09) si se svou odpovědností za krach demokratického politického uspořádání v ČR nedokázaly vůbec poradit. Pokud se chtějí bez dalšího pasovat za mluvčí demokracie v ČR, je to nehorázná drzost. Hlavní problém je neexistence demokratické levice, různí fluktuující pravdoláskaři typu Jiřího Pehe ji nedokážou nahradit. K tomuto tématu se ještě vrátím. Podstatné je, že jakýsi ústup ANO je patrný i v dalších průzkumech: List českých právníků uvádí ještě TNS Aisa, která mi nepřipadá moc spolehlivá (náskok ANO před ČSSD se snížil z 15% na 8,5%, když si někdo ovšem vymyslí tak absurdní náskok, nemůže ho posléze nesnížit) a podstatně střízlivější Median (náskok klesl z 2,5% na 0,5%). Pozitivní zpráva je, že babišovské šílenství opadává, ale to, co ho může nahradit, je podivný rozvrat, v němž bude dominantní roli hrát ČSSD a KSČM (přičemž je otázkou, zda je KSČM levice od ČSSD, nebo ČSSD pravice od KSČM).

Alexandr Mitrofanov cituje ve svém čtvrtečním sloupku expremiéra Nečase (vystoupil na konferenci o ČR v bezpečnostní a obranné politice EU). Ten člověk se měl vyslovit v blízkovýchodním konfliktu pro spolupráci s Putinem, kterého přirovnat ke Stalinovi za druhé světové války, proti islamistům, které přirovnal ke Stalinovi v téže době. To je naprosto neuvěřitelná hovadina: protože Stalina teď máme usazeného pevně za krkem včetně obrovské páté kolony v ČR (mj. plíživý důsledek vyhnání Němců po 2. světové válce!!), kdežto nynější „Hitler“ disponuje jen teroristickými bojůvkami, které těží z neochoty nás na Západě (nás všech, sebe nevyjímám, na mou duši) bojovat a v případě nutnosti i umírat.

Hybatelům petice „Jsme Česká republika... atp.“ se podařilo proniknout i na stránky babišoidních papírových novin (skrovně do MfD, o dost výrazněji do LN). Je to dost velký úspěch, mně se s předchozími dvěma výzvami, u jejichž zrodu se stál („Nepomůžeme-li Ukrajině...“, „Zastavme Putina“) , podařilo horko těžko dostat se do zpravodajství jednoho většího internetového serveru (pokaždé jiného, ani jeden nebyl babišoidní). Ty jsou ovšem daleko důležitější než papír, protože podporují sběr podpisů. Schwarzenbergovsko-bursíkovská výzva se ovšem bez problémů kromě novinek.cz dostala i na babišoidní servery (lidovky.cz, idnes.cz) – oni velmi dobře věděli, proč se v textu „petice“ fakticky omezili na kritiku Zemana a Sobotky, to se v Babišově impériu smí, ba doporučuje. Jan Rejžek, který se k ní taky přihlásil, tu petici v Babišových LN označuje ironicky za „dobře utajenou“, je zajímavé, jak jsou ti lidé nároční, ve středu ji představili na tiskovce v Senátu (předseda TO09 Schwarzenbwerg, kandidát TOP09 v senátních volbách Bursík a Michael Kocáb jako třetí do mariáše) a hned toho byl plný internet. Jelo to jako na drátku a uznávám, že i manažersky to bylo z jejich strany perfektně připravené. Tuto petici „osobností“ ovšem považuji za hloupou a neslušnou (zneužití vážného problému k předvolební agitaci TOP09), a jak jsem tu už napsal, nepodepíši ji.

Sobota 27. září: jsem v posledních dnech ve strašném časovém presu a lepší tu už asi nikdy nebude. Proto jsem zcela trestuhodně vynechal tak zásadní věc, jakou je „Svátek české státnosti“. Svátek patří v soustavě českých státních svátků k těm druhořadým a v podstatě nechtěným, Sobotka se Zaorálkem, Drulákem a Dienstbierem nás ho brzy zbaví, Babišovi je to fuk, vyznává jiné hodnoty, a Zeman nebude proti, kdysi označil knížete Václava za kolaboranta s Němci. To, že panovníkův svátek vychází na neděli, je dobrý krok tím směrem, k němuž jsme dospěli, když Velikonoce oslavujeme v pondělí(!). Mělo by se to zařídit tak, aby vycházel na neděli vždycky, jen nevím, jak to zaonačit. Svátek má ovšem dnes naprosto zásadní význam. Jsem z evangelické rodiny, všichni moji předkové patřili k denominaci, která se dnes jmenuje Církev bratrská, já sám jsem se ve svém klopotném a obtížném návratu k církevnímu křesťanství zastavil v Českobratrské církvi evangelické. Katolíkem být nemohu z podobných důvodů, z nichž se normální Čech nemůže z vlastního svobodného rozhodnutí stát Portugalcem. Přesto se mi zdá, že se v mé nynější církvi nepřikládá svátku dostatečná váha. Uctívání svatých je jedna věc (to nedržím), ale tenhle svátek má rozměr, který přesahuje čistě náboženský rámec. Váže se na zavražděného knížete, postavu napůl historickou, napůl „legendární“, je zhmotněním naší tradiční a historické příslušnosti ke křesťanskému Západu, jež se dnes zase i naší vlastní vinou problematizuje, a měla by se mu věnovat daleko větší pozornost. Něco jsem už o tom napsal, dám to tu k dispozici, něco o tom nyní napíši. Prosím o strpení, já už nic nestíhám. Dnes, v okamžiku velkého ohrožení české státnosti agresivním ruským imperialismem, nám z české státnosti (a z příslušnosti ke křesťanskému Západu, který se tenkrát, to zdůrazňuji, ještě nedělil na katolický a reformovaný či protestantský, a dnes ve vtahu k ruskému nebezpečí se na něj ostatně zase nedělí) zbyla jen celkem zachovalá kostra zavražděného knížete. To je trochu málo. Svůj „Svatováclavský blok“ se pokusím připravit během týdne. Tolik uctívaný Karel IV., o němž náš lid ví (kromě muzikálu Noc na Karlštejně, který s ním toho nemá vlastně moc společného) celkem prd, stavěl středověkou českou státnost na svatováclavské tradici (a bral to, jak to bylo ve středověku zvykem, zároveň nábožensky a politicky).

Premiér Sobotka si postěžoval Listu českých právníků: „Celý minulý týden jsem strávil ve Sněmovně, sledoval jsem chování opozice a přiznám se, že mě už opravdu nebaví poslouchat pana Stanjuru a Kalouska, jak dokolečka vyprávějí, co máme dělat.“ To je opravdu zábavné, to totiž opozice v neukázněných státech, kterým se říká demokratické, dělává. Ve státech ukázněných („ČSSR“ a její bezprostřední předchůdkyně, Benešova ČSR) je opozice daleko lepší, tak dobrá, že neexistuje. Dále pan Sobotka provozuje tzv. „rozoblačování“ (politologický termín převzatý z ruské odborné literatury stalinského období) opozice. „Občanští demokraté a TOP09 měli sedm let na to, aby se předvedli, míso toho v posledních dnech ve sněmovně jen vládu poučují, a to je obrovská ztráta času.“ Za prvé: zde pan Sobotka konečně nalezl společnou řeč s Babišem (a taky V. I. Leninem, společným předchůdcem obou): parlamentní žvanírna. A za druhé, každá opozice nejprve vládne, pak je odvolena, a v demokracii se zpravidla nevychází z toho, že tím, že je odvolena, už nemá co kecat. Vychází se jen z toho, že její reálná síla pak vyplývá z jejího výsledku ve volbách, v nichž byla odvolena. A ten nebyl nic moc. Jak dlouho chce pan Sobotka ještě plácat o tom, kdo měl kolik let na to, aby se předvedl? A podotýkám, že pokud to budou pak o něm, až bude odvolen zase on, povídat jeho nástupci, nebude to o nic míň hnusné, než když to teď říká on o svých předchůdcích. Což nic nemění na tom, že se tu zavádí hnusnost jako jakási debatní zvyklost.

„Husité byli jako my“, prohlásil prý v příloze MfD Víkend český historik Vlastimil Vondruška. Pokud to má znamenat „jako my historici“, pak na základě své mnohaleté zkušenosti s významnými představiteli nynější oficiózní české historické obce se mi to zdá být velmi pravdě-podobné, snad s jednou jedinou výjimkou. Nezdá se mi být možné, že by husité byli tak velcí poserové. Nemohlo to přece být takové, že by si troufli jen na ty, o nichž dobře věděli, že se dost dobře nemohou bránit.

„Ne jen jako novinář, ale i jako občan teď doufám, že si část Zemanova jestřábího odhodlání v zahraniční politice osvojí i zatím opatrnická vláda“, píše ve své éloži na prezidentského jubilanta (je mu právě sedmdesát) v Babišově MfD Josef Kopecký. Mnohokrát jsem tu upozorňoval na to, že pan Zeman je jestřáb jen verbálním projevem a jen když o nic nejde (viz nakonec skandální postoj k ruské agresi na Ukrajině). Takže hádanka: co to je? Řve to jako jestřáb, ale jinak je to krotké jako ti ptáčci, co vybírají krokodýlovi z tlamy zbytky masa, aby se mu nekazily zuby.

V Babišových Lidových novinách píší o tom, že si „politici a experti“ nevědí rady s proputinovskou propagandou. Tomu absolutné nerozumím: je tedy třeba vytvořit speciální úderný politicko-expertní tým na boj s „proputinskou propagandou“? Tedy jakousi „protiputinskou propagandu? Jsem staromódní člověk a myslím si, že proti goebbelsovské propagandě se dá bojovat jen svobodou slova, že ve svobodném prostředí demokratické diskuse nemůže mít taková propaganda žádnou šanci. něco jiného je to ovšem v ochromeném prostředí, kde část médií (ta veřejnoprávní) je ze své povahy podělaná, a druhá (ta ve vlastnictví oligarchů, a Babiš zdaleka není jediný, jen nejsilnější z mnoha) ze své podstaty ochromená. A aby taková situace mohla vzniknout, musí být novinářská obec úplně rozložená a demoralizovaná. Což je náš případ.

Doc. Mudr. Laura Janáčková má, jak jsem zjistil v Babišových LN, jakési dvojče. Je jím známá „kritička kvality silnic“ Miloslava Pošvářová, která kandiduje do Senátu za koalici pirátů a zelených v obvodě Brno-město. Před nedávnem, cituji ze zmíněných babišovin, „zaujala na tiskové konferenci v Senátě tetováním, které pokrývá značnou část těla“. Má jít o dva draky, červeného a modrého, kteří mají hlavy u sebe, ale nikdy se nespojí, a koluje mezi nimi energie. Soudě podle foto z iDnes.cz 27. května (paní Pošvářová je na něm zahalená, takže tetování není vidět) je paní Pošvářová odlišný typ než pražská vědkyně, vzbuzuje vážnost, ba hrůzu. Takže se, jak doufám, billboardu, který by odhalil celé její tetování, nedočkáme. Paní kandidátka říká: „nejsem zrovna klasický příklad běžného člověka“. Zmíněné foto, ač bez tetování, tomu nasvědčuje. Přejeme paní kandidátce v nadcházejícím klání mnoho úspěchů.

Pondělí 29. září: Útvar pro odhalování organizovaného zločinu podnikl rozsáhlou akci proti Ivo Rittigovi a podnikatelům z firmy Olea Chemical.Stíháno je cca 8 lidí. Problém je, že kolem pana Rittiga se neustále stahuje smyčka, jenže to vypadá, že se může stahovat ještě pěkně dlouho (ani tentokrát nebyl vzat do vazby). A druhá a hlavní věc: v konstrukci chobotnice, o níž kdysi mluvil pan plukovník Šlachta, pořad ještě chybí to propojení podnikatelské sféry na politiku a justici. Je otázka, zda poté, co se mimo jiné také v důsledku rozsáhlých policejních manévrů vyměnily všechny politické špičky v zemi, má nový politický establishment vůbec zájem na tom, aby tažení pokračovalo a destabilizovalo jeho nově nabyté pozice. Revoluce úspěšně skončila, teď je na řadě konsolidace (nebo, jak se u nás říká, „normalizace“).

V rámci třetího čtení zákonů souvisejících se státní službou přišel opět (asi naposled) na přetřes i lustrační zákon. V poměrně divokém konfliktu zákony málem spadly pod stůl. Věci se budu věnovat zvlášť.

Poslanecká sněmovna v pátek rovněž zrušila všechny poplatky v lékárnách a u lékařů s výjimkou pohotovosti. Konečně zvítězil zdravý rozum, vždyť poplatky trestaly nemocné, prohlásil „prezident Svazu pacientů“ Olejár. Jako pacient (jsem snad ještě pacient, nebo moghu and být z okruhu českých pacientů vyloučen?) bych v tomto případě chtěl zcela závazně prohlásit, že toto individuum není mým prezidentem. Tato potěmkinská organizace, prodloužená ruka ČSSD a ČLK, dosáhla toho, že místo „nemocných“ budou poplatky rovným dílem rozloženy na všechny. Pana Kubka pak už zajímá jen to, aby vláda splnila svůj slib a výpadek byl lékařům kompenzován. Protože vláda peníze nevyrábí, ale jen přerozděluje, zaplatíme to stejně my, jen jinou, nenápadnější formou. Zaplatí to vlastně i lékaři, protože, jak aspoň doufám, i oni zatím platí daně, ale vzhledem k tmu, že budou zároveň kompenzováni, jsou na tom, jak se praví ve známé anekdotě, relativně lépe.

Populistický návrh hnutí ANO změnit PS z parlamentní žvanírny“ v dobře fungující firmu, kde se zbytečně nemluví, ale zato maká, neprošel. Nebyli pro něj nakonec ani komunisté. Přesto určitě splnil svou roli, voliči ho zaznamenali. „Omezení řečnění ve sněmově“ je pro lid věc stejně atraktivní jako znovuzavedení trestu smrti. Široké veřejnosti nehrozí, že by jí něco z toho mohlo postihnout: delikty drtivé většiny lidí nejsou té povahy, že by jim za to hrozil špagát, a ve Sněmovně ti lidé taky nesedí. Kdyby jim někdo chtěl omezit žvanění v hospodě o politice na dvakrát deset minut za večer, možná by se jich to dotklo bezprostředněji.

Předseda TOP09 Schwarzenberg předváděl v rozhovoru pro Právo svou bytostnou tolerantnost a demokratičnost. Ve „své“ vesnici volil v komunálních volbách komunistku, „protože nejvíc pracovala v obecní radě“. Je prý jedno, „jestli jsem jiného názoru a ten její považuji za zhoubný, ale když jde o záležitosti obce, tak to nehraje roli“. Tedy, pokud tomu dobře rozumím: má zhoubné názory, ale maká. To mi nepřipadá jako nejlepší doporučení.

Pan Pehe pracuje taktéž v Právu na obrodě pravice. „Výrazněji oslabit ANO přitom může jen obroda pravice, protože většina voličů ANO jsou především bývalí voliči ODS a dalších pravicových stran... Jisté je, že pokud by z ODS a TOP09 vznikla jedna strana, byla by to příležitost pro ODS zbavit se „odéesáckého“ odéru na domácí scéně a zkorigovat svůj nesmyslný proevropský étos na scéně mezinárodní.“ „Pravici“ je třeba nezávidět: tolik horlivých, nezištných a dobrovolných konzultantů!

Miloš Zeman promluvil (rusky) na potěmkinské konferenci „Dialog civilizací“, kterou pořádají každoročně Putinovi lidé na ostrově Rhodos. Hlavní organizátor Vladimír Jakunin je stejně jako Putin dlouholetý důstojník KGB a nesmí teď do USA. Zeman brojil proti sankcím, které patří mezi hlavní překážky dialogu civilizací (stejně jako nnapř. v minulosti mezi civilizací brežněvovskozu a demokratickou, dodávám). Měl by se rozvíjet dialog založený na principu výměny lidí (viz v minulosti např. tzv. Checkpoint Charlie ad., bd), lidí, výrobků, kapitálu a samozřejmě informací bez jakékoli cenzury (jistě, Brežněvovu propagandu nikdo necenzuroval). Zeman rovněž volal po spojenectví Západu a Ruska v boji proti islámskému státu, který označil za rakovinu. Škoda, že neovládám moderní technologie! Jak hezké by bylo pořídit na YouTube kratičký skeč, v němž pan prezident, oblečen do maskáčů proruského „separatisty“, s částečně zamaskovaným obličejem a s kalašnikovem v ruce, pronáší svou nemožnou ruštinou tyto koniny. Pan prezident pohotově předvedl, co na něm den předtím ocenil Josef Kopecký v Babišově MfD: totiž “jestřábí odhodlání v zahraniční politice“.

Maďarsko zastavilo tzv. reverzní dodávky plynu na Ukrajinu (dodávky měly nahradit důsledky ruského plynového bojkotu Ukrajiny). Dodávky byly pozastaveny na neurčito, protože Maďarsko potřebuje údajně pokrýt vyšší spotřebu vnitřního maďarského trhu. Maďarský operátor prohlásil, že tyto reverzní dodávky nebyly smluvně zaručené. Jistěže nebyly, bojkot Ukrajiny ze strany Ruska taky nebyl smluvně zaručen. Chtěl bych zcela otevřeně prohlásit, že tento maďarský postup považuji za podlost.

Primátor Hudeček řekl v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny, že koalici v Praze s komunisty by určitě nechtěl, kdežto koalice s ANO by byla velmi, velmi obtížná a zatím vypadá jako velmi nepravděpodobná. „V případě velmi problematického volebního výsledku se samozřejmě úplně všechno dá velmi obtížně vyloučit.“ Díky za jasná slova. Pokud půjdu volit, tak pana Hudečka v žádném případě pro jistotu ne. To zase mohu vyloučit já, a nikoli obtížně. Jsem schopen volit jen stranu, která dokáže po těchto volbách bez okolků vyloučit koalici s ANO.

Úterý 30. září: Václav Klaus poskytl rozhovor britskému listu The Spectator. Zaujal mne důraz, který klade na rozlišování mezi „Sovětským svazem“ a Ruskem. Vypadá to tak, jako kdyby kdysi v minulosti byl provedl jakýsi Sovětský svaz, jehož vojska k nám přiletěla z nějaké vzdálené galaxie, vůči Rusku ozbrojenou agresi podobné povahy, jakou dnes provádějí Rusové na Ukrajině, brutálně zmermomocnil poražené Rusko a zmocnil se tam na víc než na sedmdesát let vlády. Pak se „Sověti“, nezvyklí na zdejší klima, podobně jako Marťané v Bradburyho maraťanské kronice, nakazili spalničkami, jež jsou pro ně fatálně smrtelné, a do posledního vyhynuli. Ve skutečnosti je „Sovětský svaz“ jen jedna historická varianta ruské státnosti, od těch minulých a následujících se sice odlišuje, ale ne tak dramaticky, jak by se snad na první pohled mohlo zdát, a Rusové za ni nesou stejnou zodpovědnost jako Němci za nacismus. O povaze bolševismu jako státní ideologie jedné fáze ruské státnosti psal ostatně pěkně a jasnozřivě už v v jeho počátcích TGM, který měl možnost si ho prohlédnout zblízka. „Bolševismus je carismus naruby, a Rus, jak známo, dokáže nosit naruby i boty.“

Lobbista Ivo Rittig čelí momentálně obvinění již ve třech kauzách, píšou v Právu. Žádná z těch kauz ovšem zatím nepřináší důkazy pro lehce obludnou koncepci o chobotnici, prorůstající českou ekonomikou, politikou a justicí, s níž před časem přišel plk. Šlachta. Nikdo soudný nebude chtít házet „orgánům činným v trestním řízení“ klacky pod nohy při vyšetřování trestních kauz, je však politicky naprosto nezodpověné, konstruovat na základě nedostatečných důkazů obludné jakobínské paranoidní vize o organizovaném zločinu, prorůstajícím celou společností včetně legislativy, exekutivy a justice, protože ty se pak velmi hodí jako ideologie, sloužící různým politickým šíbrům k likvidaci demokracie.

V druhém kole doplňovacích senátních voleb v Praze 10 zvítězila velmi těsně místostarostka Prahy 10 Ivana Cabrnochová, kandidující za SZ s podporou ČSSD, nad Janou Duškovou, kterou kandidovalo hnutí ANO. Těsně „za dveřmi“ druhého kola, jak jsem už psal, zůstala kandidátka TOP09. Voleb se už vzhledem k tomu, že proběhly těsně před těmi „řádnými“ zúčastnilo velmi málo lidí (v 2. kole necelých 9%). Přesto se z nich dá aspoň trochu usuzovat na rozložení sil v Praze (a to i ve volbách do zastupitelstva): ANO je na vzestupu a je otázka, zda vůbec bude možné (a bude politická vůle) udělat koalici bez něj.

Lukáš Jelínek opět straší na komentářové stránce Práva své demokratické oponenty, že když nebudou dostatečně vstřícní k ČSSD, hrají do rukou Babišovi. Problém je, že když je člověk dostatečně vstřícný k ČSSD, není si vzhledem k její rozložeností a nespolehlivosti vůbec jistý tím, vůči komu, čemu je vlastně vstřícný.

Na článku premiéra Sobotky tamtéž mne zaujala zejména jedna formulace: „Petr Fiala a další pravicoví politici vyzývají ke konfliktu a pokrytecky se přitom tváří, že Rusko snad zmizí z východních hranic Evropy nebo že je správné se od něj navěky izolovat a pro jistotu vybudovat na východě Ukrajiny novou železnou oponu.“ Chtěl bych jen upozornit, že železnou oponu nebudoval po roce 1945 pro (svou) jistotu zvlčilý Západ, ale právě Rusko na svých západních hranicích, které tehdy byly shodou okolností taky našimi západními hranicemi. Rád bych věřil tomu, že v brzké budoucnosti jimi znovu nebudou, ale zatím mi to nějak moc nejde.

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier přijel do ČR na 25. výročí exodu občanů „NDR“ do SRN přes německé velvyslanectví v Praze, a dal rozhovory oběma babišovinám. MfD například řekl: „Nyní záleží na tom, abychom zabránili otevřenému vojenskému střetu mezi Ruskem a Ukrajinou.“ Ve skutečnosti je pan Steimeier nepochybně schopen zabránit tomu, aby Ukrajina napadla Rusko. Kdyby se přitom dostal do úzkých, Putin mu rád pomůže, třeba i preventivně. Děje se však zatím bohužel pravý opak, Rusko napadlo Ukrajinu. Co s tím, pane Steinmeiere?