Co týden dal

Pátek 1. srpna: Protiruské sankce mohou naše firmy připravit o miliardy! Hlásá hrozivý titulek na první stránce Práva. Jistě, mohou: politika je boj, každé smysluplné politické úsilí něco stojí a každé je spojeno s nějakým rizikem. Je pozoruhodné, že ačkoli bývá vnitropolitické zpravodajství Práva poměrně objektivní a je ovlivněno nanejvýš politickou linií „levice“, zejména ČSSD, což je svým způsobem přirozené (tzv. pravicové listy dělaly něco podobného taky), v zahraničněpolitickém zpravodajství (zejména pokud jde o Ukrajinu a konflikt v Gaze) je v Právu cítit, nemohu si pomoci, i další faktor ve hře: totiž chlupatá pracka ruského medvěda. A je tam cítit vlastně od té doby, kdy list tak trochu zázračně přežil polistopadovou dobu – vlastně ne až tak zázračně, totéž se stalo na Slovensku, v Polsku i v Maďarsku. Jen se mi nezdálo, že by např. z Népszabadságu chlupatá ruská tlapa tak nápadně čouhala.

Služební zákon způsobuje jakýsi neklid i v táboře sociálních demokratů, shodou okolností zrovna těch zemanovských. Poslanec Jandák najednou hovoří, jako by byl osvícen duchem svatým: „Tady nebudou vládnout volení zástupci lidu, tady budou vládnout ušlechtilí lidé určení někým ušlechtilým! Taková je pravda!“ Pan Jandák (konstatuji to poněkud nerad) má úplně pravdu, to je základní slabina toho jakobínského projektu. Zdrženlivě se vyjádřil i další zemanovec Foldyna, upozornil také na to, že „služební zákon je vnitropolitická záležitost a veřejnost ji jako důležitý nevnímá“. To je pravda, pro naši veřejnost je to méně atraktivní než příkaz zlikvidovat církevní restituce (má dojem, že z toho nemůže nic kápnout). Protože při výhledu na obstrukce demokratické pravice znejistěl už i Andrej Babiš, je třeba se ptát: neocitnou se náhodou progresivní reformisté z ČSSD (Sobotka, Dienstbier a spol.) spolu s revolučními reformátory z hnutí jako Rekonstrukce státu nebo Vraťte nám stát, za nimiž se sice tyčí obrovitý duch Václava Havla, ale žádná reálná politická síla, v úplné izolaci? Nespojí se proti nim v této věci bezděčně Zeman, Babiš i opozice v ČSSD s pravicovou opozicí? Výsledek by mohl být celkově katastrofický, a to hlavně proti tomu, že místo aby si sobotkovci a havlovci hleděli záchrany ohrožené demokracie, vymýšlejí si utopické existenciálně revoluční pitomosti a jejich hlavním nepřítelem nejsou ti, co ohrožují demokracii, ale polistopadový režim, který považují za prohnilé semeniště korupce, jež je třeba především zbořit. A v tom si zase podávají ruce s těmi, co jim jdou nelítostně po krku. Smutné.

Zuřivý odpor, jaký se mezi politiky i v médiích zvedl proti zvýšení platů soudců, je typickým projevem jedné naší špatné národní vlastnosti, totiž krkounství. Soudnictví je to jediné, co v demokratickém státě má a musí být nezávislé. Stát to musí garantovat i výší platů. Není to samozřejmě žádná jistá záruka, jen nutný předpoklad. A stát nemůže tvořit záruky, jen předpoklady nezávislosti.

Sobota 2. srpna: do rámce předvolební kampaně ke komunálním volbám pěkně zapadá dnešní otvírák v Právu: „Znalecké posudky v kauze Opencard jsou pro Hudečka a Svobodu zdrcující“. Informaci je třeba doplnit: za prvé, co je zdrcující pro Hudečka a Svobodu, je rajská hudba pro Babiše a ČSSD, a za druhé, zdrcující je tahle informace z Práva pro průběh předvolební kampaně. O kauze Opencard rozhodne soud a rozsudek je něco jiného než znalecké posudky i než výsledek voleb. Jen by se to nějak nemělo všechno plést dohromady.

K velmi závažné změně došlo ve věci služebního zákona. Vzhledem k tomu, že novou verzí není nadšena ani celá ČSSD, ani ANO, zjevně ani prezident s vnitrostranickou opozicí ČSSD v zádech, o opozici ani nemluvě, a jakobínští radikálové (Dienstbier), podporovaní Sobotkou a „neziskovkami“ zůstali sami jako kůl v plotě, rozhodl se premiér Sobotka poté, co neuspěl na koaličním jednání, ustoupit a nabídnout opozičním klubům jednání o změnách v předloze. Jednání mají probíhat do příštího pátku. Co z nich bude, je ve hvězdách, nicméně nelze popřít, že jde o krok správným směrem: politicky neutrální státní správa se dá zavést jedině na základě dohody mezi koalicí a opozicí. A dohoda mezi koalicí a opozicí je něco, co česká politika od samého počátku ČR moc neumí (opoziční smlouva byla jen pokus o dělbu moci mezi dvě nejsilnější strany, tedy politický kartel mezi potenciálními konkurenty). Pozoruhodné je, že se zřejmě zhroutil argument o tom, že zákon na nás vyžaduje EU jako podmínku pro další dotace. To může být pro sobotkovskou ČSSD osudové. Sobotkovým největším problémem jsou nejspíš jeho hlavní spojenci: Dienstbier a Zaorálek. Jistě, s někým se člověk spojit musí. K věci se ještě vrátím.

Britský The Independent přinesl zprávu o tajných jednáních mezi Putinem a Merkelovou, podle nichž by Západ měl uznat anexi Krymu a Ukrajina rezignovat na členství v NATO a přiznat „regionům“ určitou autonomii, Rusové by za to přestali podporovat své „separatisty“ a neblokovali by ekonomické dohody mezi Ukrajinou a EU. Hned po jejím zveřejnění to Německo dementovalo. Nicméně Michal Mocek ve včerejším ruském koutku Práva z toho vyvozuje, že „ve stínu letecké tragédie se Němci samozřejmě museli stáhnout a vyjednávání popřít“. Připomíná mi to známou anekdotu o tom, jak v západní Evropě kopali a nalezli hluboko pod zemí dráty, z čehož vyvodili, že tam už před mnoha sty lety znali telegraf, kdežto v SSSR kopali a nenašli nic, z čehož vyvodili, že tam už před mnoha sty lety znali bezdrátovou telegrafii. Taky je hezké říkat sestřelení letadla teroristy „letecká tragédie“. A nejlepší je závěr pana Mocka: „Bude asi nutné vybrat si mezi lidsky pochopitelnými, ale politicky neproduktivními projevy rozhořčení s mezi kompromisy s Rusy.“ Tak to je dobré: Rusy zjednaní „separatisté“ sestřelili letadlo (patrně z indolence, ale hlava je kvůli tomu jistě nebolí), Rusové jim k tomu poskytli potřebné prostředky a výcvik (taky z indolence, ale to je neomlouvá), a to má být důvod dělat s nimi kompromisy. Hahaha.

Rovněž v Právu píše Josef Koukal na téma adopcí dětí: „Osobně vidím ostrou hranici mezi registrovaným partnerstvím homosexuálů, kde jsem byl vždy jednoznačně pro, a adopcemi dětí těmito páry, kde jsem proti... Má-li někdo vlastní dítě, nemělo by být v žádném případě důvodem pro jeho úřední odebrání to, že momentálně či trvale žije v homosexuálním vztahu. Je to jeho rodič. Na druhou stranu mi samotný fakt, že někdo žije v registrovaném svazku s příslušníkem stejného pohlaví, připadá jako stále ještě chatrný důvod pro vydání opuštěného dítěte do takové komunity (záměrně se vyhýbám posvátnému termínu rodina). Dítě není domácí mazlíček.“ Musím říci, že úplně přesně to je taky můj názor.

Plesu upírů se bude podobat předvolební rej na pražské pravici, přesněji řečeno v troskách, co zbyly po rekonstrukci pražské ODS. Jednotlivé zombies si zakládají vlastní strany: Jan Koukal stranu Toryové (pro Krista Pána!), Jiří Janeček „Občanskou konzervativní stranu“ (naštěstí o něco méně nápadité), Jan Kasl po pokusu o výlet do ANO hnutí „Demokraté Jana Kasla“ (podle vzoru SPOZ). Nejslavnější postava, exstarosta Prahy 5 Milan Jančík, zatím jen zvažuje blíže neurčitou nabídku. Za normálních okolností by odchod podobných lidí měl zvyšovat šance pražské ODS.

Pondělí 4. srpna: ÚOOZ vyprodukoval dalšího sprostého podezřelého: je jím JUDr. Jana Herzegová z pražského městského státního zastupitelství. Podezřelá je údajně (píší to aspoň v Právu) z toho, že kryla lobbistu Romana Janouška. Plyne to ze spisu ke kauze Nagyová, „s jehož částí se Právo mělo možnost seznámit“. Zdá se, že přenos informací se po pádu Sabiny Slonkové aspoň dočasně přesměroval z MfD na Právo. Nejsem si jistý, zda vytrvalé rozmnožování řad „sprostých podezřelých“ je skutečně zhmotnění práce, kterou je možné se před veřejností vykázat. Na druhé straně je zjevné, že když se od počátku spekuluje o rozsáhlé sabotážní práci proti republice, bude za chvíli obviněným kdekdo. Chorobná podezřívavost může být sice v případě policie profesní chorobou, ale je to choroba a tedy něco nežádoucího a neblahého. Vykazuje určité rysy stihomamu. Samozřejmě nikdo nemůže vyloučit, že dr. Hercegová opravdu udělala to, z čeho ji podezírají, ale policisté si ideologickou koncepcí kauzy Nagyová svou práci spíše ztížili a rozhodně jí nepřidali na důvěryhodnosti.

Premiér Sobotka nabídl opozici (první?) ústupek ve věci služebního zákona: vláda je ochotná zkrátit funkční období generálního ředitele státní služby se sedmi let na tři roky. Je zjevné, že něco podobného situaci moc neotevře. Je tedy náhlá vstřícnost vlády jen formální gesto, nebo jim jde opravdu o dohodu? Tématu se týká můj komentář.

Polsko kandiduje oficiálně ministra zahraničí Radoslawa Sikorského na místopředsedu Evropské komise a vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Není sice moc pravděpodobné, že by mohl na funkci dosáhnout, už jen proto, že Polsko je „novou“ zemí Unie (i když z nových zemí tou nejsilnější). Je však po všech stránkách záhodné, aby politici „nových“ zemí a především visegrádských zemí Sikorského kandidaturu podpořili, protože je to inteligentní politik, který správně nahlíží dnešní mezinárodně politickou situaci a je schopný z toho vyvodit pro politiku Unie důsledky. Pokud má mít do budoucna Visegrád nějaký smysl, pak v tom, že visegrádské země mají nějaký společný zájem, dokážou se tedy také sjednotit a navzájem podpořit – a to i v takovýchto věcech, vlastně zejména v nich.

V Právu se radují (přesněji řečeno raduje se Pavol Minárik, osvědčený matador) nad tím, že v Polsku ještě před deseti lety chodilo na nedělní katolické bohoslužby dvanáct milionů lidí, kdežto teď je jich už jen deset. Jistě, z toho se dá odvodit optimistická premisa, že do půlstoletí na tom Poláci budou stejně jako my. Jenže zatím to tak není, nikde není řečeno, že to tak bude, a ve srovnání s tím, jak to vypadá u nás, je dnes rozdíl mezi dvanácti a deseti miliony spíš kosmetický. To, co píše v Právu ten člověk, mi trochu připomíná setrvalou radost bolševických propagandistů nad tím, jak se buržoazní demokracie neustále rozkládá. Buržoazní demokracie se (podle nich) intenzívně rozkládala přes čtyřicet let, ale výsledkem rozkladu bylo, že se nakonec zhroutila nikoli ona, ale „tretij Rim“.

V Babišově MfD napsal spisovatel Miloš Urban: „Musíš něčemu věřit, jinak to nejde. Češi ničemu nevěří a podle toho to s nimi vypadá. Brutální materialismus vštípený nám bolševiky teď prožívá svou renesanci, jeho součástí je rituální ironie, řízená skepse, povinný cynismus. Kdo není cynický barbar, je označen za hujera. Hujer je něco jako kacíř a musí být upálen v obecném opovržení.“ To je myslím velmi přesně řečeno.

Na Babišových Lidových novinách je pozoruhodné, jak se v nich sjednocuje na společné ideologické bázi zídkovská Orientace s lékovskou Českou pozicí a s klausovci. V sobotním vydání citují ekonoma Juraje Draxlera, který mluví o „geopolitickém přeuspořádání (ústupu hegemoniálního postavení USA)“ – vida, další hrobař kapitalismu (resp. amerického imperialismu), jenže něco podobného ještě se ani náhodou nestalo. V České pozici přinášejí článek maďarského publicisty Gábora Stiera, z něhož namátkou cituji: „Mašinerie západní propagandy, jejíž rétorika se blíží období studené války a na které se podílí kdekdo, většinou politiků počínaje a mainstreamovým tiskem konče, krmí globální veřejné mínění názorem, že současný ruský prezident se v okouzlení někdejším Sovětským svazem slepě žene za imperiální vidinou, zakládá kvůli tomu Eurasijský svaz a hotoví se získat zpět ztracená území třeba s pomocí vojenské síly... Rusko má půdy víc než dost, a často si s ní neví rady. ... Proč tedy připojil zpátky Krym? Kromě toho, že byl už téměř více ruský než sami Rusové, odpověď je nasnadě. Byl k tomu přinucen. ... Umělé rozdmýchávání napětí mezi Západem a Ruskem bude mít bez patřičného zřetele k elementárním zájmům druhé strany a tlačením do kouta na Rusko neblahý dopad... Rusko je namísto odcizení třeba se snažit pochopit - že už dávno překročilo stín své sovětské éry, že jde o zemi se silnou vazbou na Evropu a o mocnost, která tuto vazbu v ekonomickém smyslu intenzivně potřebuje.“ Článek by mohl docela dobře vyjít v ruském koutku Práva. A Marek Loužek píše v Orientaci „o předlistopadovém režimu střízlivě“: nebyla to prý žádná totalita. Takovou politologickou typologii považuji za nesmyslnou, protože je naprosto ahistorická a nemá vlastně žádný jiný smysl, než účelově obhajovat hnusný režim, jehož základní parametry se od roku 1948 do roku 1989 nijak nezměnily. Neexistuje nic takového jako nějaká „totalita“ nebo na druhé straně „autoritativní režim“ an sich, to jsou jen pomocné pojmy, které mají malý význam. Podstatné jsou dějiny: totiž to, že v roce 1948 jsme se s konečnou platností stali na víc než 40 let nesvéprávnou kolonií zaostalé orientální despocie, že dnešní ruský režim, který je v mnoha ohledech její renovovanou verzí, dnes v Babišových LN obhajují a těší se na to, až konečně USA v rámci geopolitického přeuspořádání bude muset vyklidit pozice – mimo jiné taky „třetímu Římu“. Je štěstí, že „třetí Řím“ byl zatím vždycky schopný uplatňovat svou světovládu jen hubou, a vzhledem k jeho nynější relativní slabosti to jiné nebude ani dnes. To ale neznamená, že by indolentní malé středoevropské králíčky, kteří nebyli schopni se poučit ze svých dějin, jako např. nás nebo Maďarsko, nemohl přesto díky naší neskonalé indolenci slupnout jako malinu.

Úterý 5. srpna: profesor Tomáš Halík dal najevo, že by byl ochoten se v krajním případě obětovat a kandidovat na prezidenta ČR. Udělá to jen tenkrát, když tu nebude žádný důstojný kandidát (tomu je obtížné rozumět jinak než „když tu nebude žádný kandidát, kterého bych opovažoval za důstojného", přičemž je těžké se vyhnout podezření, že žádný takový tu nebude, když se prof. Halíkovi bude chtít kandidovat). Pak by prý cítil povinnost jít do toho. Říká to ve chvíli, kdy se žádná prezidentská volba nechystá, ovšem o funkci si už zatím řekl i Zdeněk Škromach. Kandidáti se tedy pomalu rojí, ač volba se nerýsuje (nedá se přece předpokládat, že by snad zájemci tušili, že současný prezident má na kahánku). Což teprve, až bude volba na spadnutí. Zato spousta odborníků už zvažuje, jaké šance má prof. Halík, a dospívají k závěru, že žádné, protože je kněz (šéfkomentátor Babišových LN Kamberský), resp. stejné jako „rakouský šlechtic“ (nejapná narážka na Karla Schwarzenberga, jejímž autorem, jak se dá snadno uhádnout, není nikdo jiný než Jan Zahradil). Situace je ovšem taková, že kdyby se volba konala dnes či v dohledné době, neměl by šanci vůbec nikdo z politiků „minulého režimu“ (Jan Zahradil by neměl šanci nikdy). Proti každému z nich by totiž vyhrála i Babišova kobliha (obdoba někdejší Klausovy tenisové rakety). Teď se zrovna zdá, že pokud budou prezidentské volby v příštích dvou letech, vyhraje už v prvním kole Andrej Babiš. Jeho pozice u nás je už pomalu srovnatelná s pozicí Viktora Orbána v Maďarsku.

V Babišových Lidových novinách informují o vpravdě tragické události: zloději ukradli poklad těžko vyčíslitelné hodnoty, který má pro Česko historický význam. Jde o dřevěnou krabičku převázanou národní trikolorou, která obsahuje prsť z pankráckého popraviště. Na tuto relikvii před začátkem každého zápasu přísahal celý československý basketbalový tým na ženevském mistrovství Evropy v roce 1946. Vzhledem k tomu, že před každým utkáním basketbaloví reprezentanti navíc ještě zapěli píseň „Kdož jsú boží bojovníci“, úspěch se nemohl nedostavit: a tak mistrovství vyhráli (podotýkám, že trenér týmu dr. František Hájek byl, jak článek v LN vysvětluje, psychiatr, to snad leccos vysvětluje). Národní klenot byl spolu s dalšími předměty, zjevně podstatně méně cennými, ovšem snadněji uplatnitelnými v zastavárně, ukraden z bytu manželky loni zemřelého člena reprezentačního týmu. Česká basketbalová federace hodlá toho, kdo by krabičku vrátil, odměnit. S jistým zlomyslným zadostiučiněním si představuji protáhlé obličeje sociálně slabých nepoctivých nálezců poté, co zjistili, že v omašlené krabičce je jenom hlína. Co s ní pak asi provedli, je snadné si domyslit, basketbalová federace přijde nejspíš zkrátka. Velmi si vážím lidí, kteří za německé okupace položili svůj život v odboji. Zažil jsem za svého života období sice srovnatelně hnusná, ale ani jedno tak kruté, a jsem za to Bohu vděčen. Mám však minimální pochopení pro šaškování jako je to, co prováděli po válce ti basketbalisté, zvlášť když vezmu v úvahu, že krutosti, srovnatelné s těmi protektorátními, dejme tomu v menším rozsahu a pod pokličkou, probíhaly i v té době, a další, ty bolševické, se už potichu a intenzivně připravovaly.

Středa 6. srpna: podle průzkumu veřejného mínění, který pořídila agentura PPM Factum, by volby do PS v červenci vyhrálo ANO s 22,4%, druhá by skončila ČSSD s necelými 3% ztráty (to vypadá realisticky, PPM Factum v této věci tradičně nepřehání), třetí komunisté zaznamenali zisk a měli by 17,7%. Pak následují tři trpaslíci, TOPO09 s 11,2%, ODS s 6,3% a KDU-ČSL s 5,6%, coby trosky „starých pořádků“. Úsvit by se o fous do PS nedostal, v dohledu od 5% hranice je ještě Pirátská strana (neuvěřitelné jméno a doklad rozvratu smysluplné politiky na globální úrovni) a Zelení. Strana svobodných občanů by dostala 1,8%, což je návrat k realistickému normálu, na klausovské vykopávky už dnes nikdo není zvědavý. Klaus je prošlá móda minulých desetiletí, pravicoví burani dnes upřednostňují Babiše. Pozoruhodné na tomto „modelu“ je jedno: když se to přepočte na mandáty, plyne z toho, že ANO by dokázalo udělat koalici buď jenom s ČSSD, nebo jenom s komunisty, nebo s troskami starého režimu (TOP09, ODS, KDU-ČSL). Spolu s KSČM a ČSSD (strany nového režimu, z nich KSČM staronová, protože představuje kontinuitu nového režimu s tím předlistopadovým) dosáhnou na drtivou ústavní většinu (náskok ČSSD před KSČM je teď zrovna nevelký). Zato žádná z dalších stran by se bez ANO neobešla, a „tradiční“ strany (ČSSD, TOP09,ODS a KDU-ČSL) by měly dohromady jen 96 mandátů (dnes 106). K volbám by přišlo jen 49% voličů, je to celkem pochopitelné, rozvržení voličské podpory je takové, že by člověk řekl, že napříště už na nich zase až tak nebude záležet.

Vládní koalice se zřejmě v názoru na zákon o státní službě, vlajkovou loď Velké protikorupční revoluce, úplně rozložila: demokratická opozice je zcela jednoznačně a tvrdě proti zřízení generálního ředitelství státní služby, kdežto ANO i lidovci by souhlasili, kdyby místo něho vznikl nějaký jiný, „kompromisní“ orgán, koordinační, jak říká také Miroslav Kalousek. Předseda poslaneckého klubu ANO Faltýnek Právu sdělil: „Shodneme se na tom, že musí být koordinátor státní služby a také místo, které bude sloužit jako odvolací orgán při případných sporech. Jestli to bude generální ředitelství na Úřadu vlády ČR, nebo jiný útvar na ministerstvu vnitra, práce a sociálních věcí nebo financí, to je k diskusi.“ Je zjevné, že podobně upravený zákon by asi PS dokázala odhlasovat, ale pro Sobotkovo vedení ČSSD by takový výsledek znamenal katastrofu. Zároveň je ale třeba říci, že podstata problému vůbec není v tom, jak bude služební zákon vypadat, nýbrž v tom, že služební zákon nikdy nemůže přinést to, co si od něj jeho hlavní prosazovatelé, Sobotkovo vedení ČSSD a jakobínští právní revolucionáři z „nezávislých iniciativ“. slibují.

Ruské úřady zavedly přísnou cenzuru a dohled nad blogy, které mají návštěvnost větší než tři tisíce čtenářů. Na Rusi bych byl za vodou. Na tři tisíce denně nedosáhnu ani náhodou. Stejně mne to ale baví.

Babišovy Lidové noviny přinášejí informace o tom, jak se na ministerstvu vnitra zabydluje Milan Chovanec. Ten člověk je nepochybně dost nebezpečnou a životaschopnou částí nynějšího establishmentu. Dokázal bez problému a v plném politickém zdraví přežít Zemanův neohrabaný pokus o stranický puč v ČSSD, a to díky mimořádné mrštnosti, s níž dokázal v rychlém sledu po sobě zradit Sobotku a vzápětí i Haška; udržuje dobré vztahy se Zemanem i s Babišem – bude z něho Joseph Fouché nynějších „Nových pořádků“?

Rovněž v Babišových Lidových novinách se dnes znovu zabývají tím, jakou šanci má prof. Halík při případné prezidentské volbě (prof. Halík nevyčkal, až ho bude nominovat sám Hospodin, a poněkud netrpělivě se nominoval sám). Neřekl bych, že by problém byl v tom, že prof. Halík (byl bych schopen jej volit jen v krajní nouzi) je kněz (jak se domnívá Babišův šéfkomentátor Kamberský nebo Klausův nepodařený klon Jan Zahradil). Problém prof. Halíka je, že není dost velký buran. U nás je volitelný prezident - levičák i prezident - pravičák, dokonce bych řekl, že by to mohl být i prezident - křesťan, ovšem jen za té podmínky, že bude zároveň dost velký buran. Jen pak může hrát i nutnou roli otce národa. Přitom podotýkám (aniž bych nějak přímo narážel na našeho současného a předchozího prezidenta), že kategorie „intelektuál“ a „buran“ se nijak nevylučují, člověk docela snadno stihne být obojím.

Tamtéž Kateřina Šafaříková kritizuje ohavné žvásty Gábora Stiera, absolventa MGIMO a „spolupracovníka Lidových novin“. Aspoň něco.

Čtvrtek 7. srpna: Událostí dne je včerejší parlamentní dohoda o podobě služebního zákona. Je to významné proto, že se zjevně uzavírá divoká jakobínská fáze Velké protikorupční revoluce. Že se PS po dvouletém hysterickém běsnění vůbec dokáže na něčem důležitém shodnout přes barikádu třídního boje Dobra se Zlem, je samo o sobě pozitivní, stejně jako to, že „odpolitizování“, tak jak si ho představovali radikálové (jakobínská levice v ČSSD a „nezávislé iniciativy“) by navodilo stav v podstatě zrůdný: vznikla by „nezávislá“ byrokracie, podobně jako už dnes máme „nezávislou policii“ a „nezávislá státní zastupitelství“. Z povahy věci má přitom státní správa být v první řadě nástroj exekutivy, a představa, že se stát stane lepší, když se exekutiva učiní bezmocnou, je na rovinu řečeno idiotská. Poraženým je ministr Dienstbier, který už trucuje jako Achilles pod Trojou, a „iniciativy“. Rovněž našim potěmkinským odborům se asi bude velmi stýskat po období, kdy se mohly krátkou dobu tvářit a cítit jako dějinný faktor. To je pozitivní stránka věci. Původci společenského rozvratu z let 2012-14 (Velká protikorupční revoluce) byli odkázáni do patřičných mezí. Druhá věc je, co se z toho zrodí: protože revoluce přinesla osudové výsledky, s nimiž už nikdo nehne, zejména posun od demokracie k oligarchii. Jedním z hybatelů „historického kompromisu“ musel být Andrej Babiš a ústup pod projektu „generálního ředitelství státní služby“ bude znamenat, že vliv na stav státní správy bude místo něho mít ministerstvo vnitra a financí (v té podobě, jakou má dnes)- to je taky centralizace, např. ostatní ministerstva se dostanou do vleku. Moc by mne zajímalo, zda existovaly mezi pp. Babišem a Kalouskem nějaké neformální kontakty. A moc by mne zajímalo, zda ve věci hrál nějakou roli otec národa na Hradě, protože kdykoli dostává ministr Dienstbier do kožichu, lze za tím tušit jemnou diplomatickou ručku našeho prezidenta. V každém případě si Bohuslav Sobotka může po volbách z října 2013 připsat další smutné vítězství. Protože se u nás zatím všechno vykecá (podobně jako kdysi za vlády Antonína Novotného), za pár dní budeme moudřejší.

V Právu šíří Jiří Pehe a Ivan Vilček paniku v souvislosti s Orbánovým projevem v Tusnádfürdő. Vilček cituje známého excentrika Gáspára Miklóse Tamáse (tak zní to jméno v „českém“ pořadí křestních jmen a příjmení, jmenuje se příjmením Tamás, a proto, když mu v Právu říkají familiárně křestním jménem, tedy Gáspár, zní to trochu legračně) podle něhož v Maďarsku skončila demokracie. To je hodně přehnané, i když Orbánův projev je věc jistě povážlivá (střízlivější, věcnější tón představuje v Právu maďarský politolog Zoltán Kiszelly). Myslím, že politickým změnám v Maďarsku by bylo dobré rozumět v souvislosti s tím, co se děje u nás, a ne si honit triko meziřádkovými odkazy „oni jsou na tom ještě hůř než my“. Nikoli, jsou na tom zhruba stejně.

Tak v Praze už je rozhodnuto! Z popela místní ODS se zrodila hned trojice fénixů. Kromě „Toryů“ a „Konzervativní strany“, nyní vznikla i „Konzervativní aliance 2014“ jednoho z nejproslulejších pražských politiků poslední doby, Milana Jančíka (existovala už předtím, jenže pod skromným pseudonymem „Nezávislí občané Prahy“). Nebuďte prosím na pochybách – z tohoto triumvirátu se vylíhne příští pražský primátor!

Pátek 8. srpna: „Opozice vyhrála, generální ředitelství nebude“, zní titulek ve včerejším Právu k parlamentní dohodě o změně služebního zákona, k níž se samozřejmě vrátím samostatným komentářem, je to velmi významný milník v utváření „Nových pořádků“. Nepovažuji ho za přesný. Zcela zjevné je to, kdo prohrál: Jiří Dienstbier, sociálně demokratičtí vlajkonoši Veké protikorupční revoluce, a posthavlovské, postchartistické iniciativy, kterým kdysi, v roce 1992, ve volbách ukradli stát. Jenže kdo vlastně vyhrál: opozice? Sotva, na to je příliš slabá. Klaus a jeho nečetní spojenci? Vyloučeno, v politickém podsvětí se už nevyhrává. Zeman? Bude mít trochu větší prostor pro intriky a prohrál jeho nepřítel Dienstbier a Dienstbierův neopatrný spojenec Sobotka, který Dienstbiera nakonec nechal v rejži. Jenže porážka mého nepřítele není ani náhodou mým vítězstvím. A Babiš? O tom se s trochou optimismu dá říci jen to, že ještě úplně nevyhrál.

Cenou útěchy snad Bohuslavu Sobotkovi může být výsledek letního sociálně demokratického referenda. Ač je citlivou rukou uspořádali přesně uprostřed prázdnin, zúčastnilo se ho přes padesát procent členstva strany (11 783 z 22 577). Protože kritériem platnosti je účast 25%, lze to podle předsedy hodnotit jako úspěch. Úspěch poněkud kalí jen to, že pouze 8 731 hlasů bylo platných (to představuje 38,7% z celkového počtu členů v ČSSD). Účastníci referenda projevili známky relativní inteligence v tom, že požadavek na rovnoměrné zastoupení „pohlaví“ na kandidátkách podpořili pouze necelými 52%, kdežto pro další dvě zásady (schvalování volebních kandidátek členstvem, zákonné omezení kumulace placených funkcí) bylo 89, resp. 93%. Vzhledem k tomu, že v zásadní věci služebního zákona stála na opačné straně než předseda ČSSD kromě skutečné (demokratické) opozice a koaličních partnerů ČSSD i vnitrostranická opozice ve straně, dá se čekat, že si za úspěch s referendem p. Sobotka dvakrát moc nekoupí.

Jak se dalo čekat, Rusko odvetou za západní sankce pořádně přiškrtilo dovoz zemědělských komodit do země. Problém budou mít hlavně Poláci, dále naši „farmáři“, protože následně levní zemědělské produkty v Evropě. Problém budou mít ale taky Rusové, protože ta země není schopna vyprodukovat ve větším množství jiné zemědělské produkty než ropu a zemního plyn. Sankce vždycky něco stojí, a jak se ukazuje, stojí něco obě strany. Navíc je třeba počítat s tím, že s nadcházející zimou Rusové asi podle svého zvyku zastaví dodávky zemního plynu do Evropy. Prezident Putin je ve složité situaci, jde mu o politické přežití. Bude to všechno otázka výdrže, nedovedu si představit, že by tu blokádu vydrželi déle než pár měsíců, a nedovedu si zároveň představit, že by vyprovokovali globální válku, to Rusové nedělávají – i když, přiznejme si tom Putin je, jak kdesi kdosi napsal, možná sice vypočitatelnější než Jelcin, ale nejspíš taky daleko nevypočitatelnější než Brežněv, už jen proto, že nemá situaci přece jen tak pevně v rukou jako kdysi on.

V Právu otiskli obrovskou, roztomilou propagační fotografii o vlně protiamerických demonstrací v prohnilém západním světě s titulkem „Mladí Němci při demonstraci v Berlíně vzkazují Snowdenovi, že by byl v Německu vítán“. Titulek je chybný, měl správně, jak z obrázku vyplývá, znít: „Tři mladí Němci při demonstraci v Berlíně vzkazují Snowdenovi, že by byl v Německu vítán“.

Na Václavském náměstí se včera konala demonstrace, pořádaná Mezinárodním křesťanským velvyslanectvím Jeruzalém. Účastníci vyjádřili svou podporu Izraeli v právu na obranu. Považuji to za zcela zásadní záležitost a připojuji se k nim. Ochota západních intelektuálních elit přinést Izrael jako oběť na oltáři politické korektnosti je něco úděsného.

Nemám nejmenší chuť připojovat se k mediálním štvanicím na Petra Nečase. Nicméně Nečas zveřejnil ve čtvrtek politický komentář k „ruským“ záležitostem v Babišově Mladé frontě Dnes a každý má právo vyslovit souhlas či nesouhlas s některými jeho názory. U mne jde spíš o nesouhlas. Pan Nečas píše, že „přirovnávání (ruského ovládnutí Krymu, bd) k okupaci našeho pohraničí a vykreslování ruského prezidenta jako nového Hitlera je ahistorické a hloupé. Pohraničí bylo po tisíc let legální součástí naší vlasti, Krym byl připojen k Ukrajině z rozmaru jednoho komunistického papaláše a tehdejší hranice neměla nic společného s historií a byla jen umělou čarou na mapě uvnitř jednoho impéria.“ k tomu je třeba říci, že srovnávat Putina s Hitlerem je opravdu málo věcné a ahistorické. Pokud jde o tu okupaci pohraničí, nemá ovšem pan Nečas vůbec pravdu, protože stejně jako v roce 1938 byly zbourány hranice, uznané ve Versailles (přestože české pohraničí obývali převážně etničtí Němci, a teď Krym obývají převážně etničtí Rusové), byly dnes zbourány hranice Ukrajiny garantovány velmocemi včetně Ruska v roce 1994. Dále pan Nečas píše: „Tváří v tvář strategickým bezpečnostním výzvám současnosti včetně terorismu či rozpadu řady států, jako je Somálsko či Sýrie, tvoří EU, USA a Rusko vrcholy přirozeného strategického trojúhelníku spolupráce. Západ potřebuje Rusko strategicky v oblasti bezpečnosti, ale i v energetice a hospodářství. A Rusko potřebuje Západ ze stejných důvodů. I ono čelí stejným bezpečnostním rizikům typu islámského terorismu.“ Bylo by třeba upřesnit, že by bylo velmi hezké, kdyby tomu tak mohlo být. Bohužel dnes Rusko představuje pro své bývalé kolonie ve středovýchodní Evropě veliké nebezpečí vhledem k politice revize výsledků studené války, k níž se čím dál tím zřetelněji hlásí. Proto pro nás není hlavní nebezpečí islámský terorismus, ale obnovené ruské imperiální ambice, jako obvykle nestydatě maskované řečmi o míru a spolupráci. To, co píše pan Nečas, je jakési hypnotikum, které by mělo sloužit tomu, abychom se chystanému sežrání pokud možno nebránili. Ovšemže nás potřebují: jenže si to zároveň představují tak, že nás potřebují mít v panděru, stejně jako v letech 1948-89. Dále pan Nečas píše (viz citát výše v Událostech): „Putinovské Rusko je předvídatelnější a bezpečnější prvek mezinárodních vztahů než Rusko jelcinovské.“ Možná. Je ovšem taky přinejmenším stokrát nebezpečnější než jelcinovské Rusko a zároveň je vzhledem ke své vnitřní labilitě podstatně nebezpečnější než Rusko brežněvovské. Jistě, to byl taky nebezpečný výbušný systém, dejme tomu obří globální granát, ale všechny pojistky byly tehdy naštěstí spolehlivě na svém místě. Dnes taková jistota nepanuje.

Sobota 9. srpna: „Ruský zákaz dovozu potravin odneseme i my. Kdo to zaplatí?“, zní vyzývavý titulek v Právu. Meziřádkové sdělení je jasné: rádi se připojíme k sankcím EU proti Rusku, ale jen tenkrát, když nám Brusel uhradí náklady s tím spojené. A „sedlák“ Jan Veleba šíří Jobovy zvěsti: „Dojde k depresi na celém agrárním trhu Evropské unie“. To je dobré, Rusové mají u nás velmi silnou zemědělskou lobby. Jsem už z psaní toho listu natolik zblblý, že nedovedu ani posoudit, zda titulek na další stránce, „Orgasmus předstírá 70% Češek“, není taky cíleným šířením paniky. Článek ovšem stojí za přečtení, obsahuje i další důležité informace, např. „Známo ovšem příliš není, že dnes, to jest 8. srpna, se ve světě slaví Mezinárodní den ženského orgasmu“. Bylo to včera, upřímně řečeno, ani jsem si nevšiml. Jsem starý člověk, takové věci jdou už mimo mne. Nicméně je to hezký paralelní svátek k Prague Pride.

Dobrá zpráva je, že ruské embargo na dovoz z EU zatím nezahrnuje import piva a alkoholu. Jsou výrobky, které Rusko za žádných okolností nemůže postrádat. V Babišově MfD taky uspořádali jakousi anketu mezi českými kapitány potravinářského průmyslu na téma „jak vás zasáhnou ruské sankce“. Jen jeden z nich měl slušnost říci „ekonomické dopady na výsledky naší firmy nemohou být nadřazeny boji s nespravedlností a nesvobodou“.

Pondělí 11. srpna: V Právu najeli na novou taktiku a strategii v boji s nenáviděnými církevními restitucemi. Titulek otvíráku zní: „Církve dostávají miliardy, ale na kněžích škudlí“. Cíl je zjevně vrazit klín mezi vedení církví a řadové duchovní a postavit se do čela jejich sociálnímu odboji proti církevním nabobům – tedy vlastně tatáž taktika jako před listopadem 1989. Vzhledem k tomu, že máme demokracii, bude třeba zainteresovat i odbory a založit nějaké nové Pacem in terris se sídlem v žižkovské kachlíkárně. Vedlejším produktem článku je přiznání, že v roce 2012 byl státní příspěvek na jednoho duchovního 16 tisíc korun (průměrná mzda v ČR je necelých 25 tisíc Kč). Ale i to je jistě pro většinu české populace moc. Správně by měli za to, že smí šířit náboženské pověry, ještě platit, viďte?

Jiří Pehe má zjevně dojem, že mu jako obvykle ujíždí vlak. V Právu kritizuje parlamentní kompromis nad služebním zákonem a nejvíc mu vadí, že „politici budou moci dál manipulovat systémem státní správy“. Vidina všemocné nezávislé byrokracie, která vysoko třímá prapor pravdy a lásky, to byl jistě sen havlovské garnitury z prvních měsíců po převratu. Je zajímavé, s jakou úporností se jej pokoušejí vždy znovu a znovu uskutečnit, ačkoli se ukázalo, že jednak vede k obyčejné autokracii, a jednak jej – naštěstí - v čisté podobě ani nelze provést.

Úterý 12. srpna: sociální demokraté mají problém se zákazem souběhu funkcí, který si odhlasovali v referendu. Sobotkův konkurent Hašek se snaží dovést návrh ad absurdum a k neproveditelnosti takovými věcmi jako je „klouzavý mandát“ pro členy vlády, hejtmany a starosty. Je zjevné, že to opatření je těžkopádné a nesmyslné, bez ohledu na to, zda to někde ve světě provozují, nebo ne. Skutečný problém není, když člen vlády sedí zároveň v parlamentu, ale v propojování komunální, regionální a celostátní úrovně. To by se mělo ze zásadních důvodů zakázat – jenže získat pro to pana Haška asi nepůjde.

V Právu uvádějí takřka příkladný životopis Babišova člověka, totiž kandidáta ANO do Senátu Jiřího Hlavatého . Je to typický český podnikatel. Curriculum vitae, které tu uvádějí, je trošku mezerovité, ale základní údaje obsahuje. Pochází z rodiny, kde otec byl člen KSČ, kdežto matka z rodiny živnostníka - tedy kádrový původ, na nějž se dá odkázat ve všech situacích: typický český jedermann, od každého něco (na „kádrovém původu“ samozřejmě vůbec nezáleží, a mluvím o něm jen proto, že ho v Právu považoval za nutný zmínit sám pan Hlavatý). Vstoupil do KSČ, v roce 1988 se přihlásil do „volby“ podnikového ředitele firmy, kde pracoval, vyhrál, po převratu byl podnik zprivatizován „fondy“ a on se stal předsedou představenstva a generálním ředitelem. V roce 2005 odkoupil podíl od ostatních spoluvlastníků a stal se majitelem celé firmy. Do hnutí ANO nevstoupil, ale Andreji Babišovi plně důvěřuje, věří v jeho čisté úmysly: „Já jsem naprosto přesvědčený, že Andrej Babiš tím nic nesleduje, je to z jeho strany velká oběť. Protože on to nepotřebuje. Vždyť o co jde politikovi? O moc. Ale Babiš tu moc už má.“ Pan Hlavatý je typickým představitelem Nových pořádků: tito lidé se společným úsilím Václava Havla, Václava Klause a d. stali nyní novými majiteli firmy jménem Česká republika, tj. našimi majiteli (tedy pan Hlavatý se ještě nestal, zatím ho ve Dvoře Králové ještě do Senátu nezvolili – ale skoro bych se vsadil, že vyhraje hned v prvním kole, když člověk žije v malém městě, nemůže si moc vybírat). A jen tak se jich už nezbavíme.

Slovenský premiér Fico označil sankce EU vůči Rusku za nesmyslné. Tak daleko si Bohuslav Sobotka přece jen zatím jít netroufl.

Pokud se ruské odvetné sankce rozrostou (a proč by se nerozrostly, konflikt mezi Západem a Ruskem je běh na dlouhou trať) České jaderné elektrárny budou mít zřejmě problém, protože budou muset přejít z ruského jaderného paliva na západní. Pokud se pamatuji, před nějakou dobu přešli naopak z amerického na ruské, a na stránkách ČEZ se ještě dnes mluví o „mýtu, že rozvoj jaderné energetiky v ČR vytváří závislost na Rusku“. „Kontrakty na dodávky jaderného paliva z Ruské federace nejsou pro nás rizikové, protože na ně Rusko nemá přirozený monopol a i v případě úplného výpadku dodávek by bylo možné v přijatelné době získat jiné dodavatele.“ Dnes však už dokonce i Babišova MfD znejistila a český velvyslanec Bartuška mluví o tom, že „mýtus, kdy jsme koukali jen na cenu energií, končí“ (pro spravedlnost budiž řečeno, že pan Bartuška měl v téhle věci, pokud se pamatuji, vždycky jasno). Rusko je i v obchodních záležitostech naprosto nespolehlivý partner, protože o něm odedávna platí, že jeho politika „u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí“ (K.H.Borovský).

V okurkové sezóně se začali z ničeho nic rojit prezidentští kandidáti. Nejnověji Václav Klaus. Jeho zdůvodnění je vlastně podobné tomu, s nímž už přišel Tomáš Halík: vůbec mu o tu kandidaturu nejde, ani náhodou, obětoval by se jen v okamžiku ohrožení vlasti, totiž když by nebyl žádný věrohodný kandidát. Václav Klaus tu věrohodnost zdůvodňuje jen o stupínek podrobněji než Halík - když by se rozhodl kandidovat pan Halík a nebyl dostatečně silný protikandidát. Oba pánové souteží v apokalyptických vizích, přidám svou (voličskou): totiž situaci, kdyby proti sobě stáli v druhém kole Václav Klaus a Tomáš Halík. Nezbylo by mi, než udělat v podstatě totéž co loni v lednu, totiž volit Tomáše Halíka. A opět bych proklínal svůj trpký osud.

Středa 13. srpna: 46% lidí u nás se bojí, že se některý z dnešních válečných konfliktů rozšíří natolik, že ohrozí i ČR. Za nejrizikovější je považována Ukrajina. To je nerealistické v tom smyslu, že Ukrajina je jediným rizikovým konfliktem, který nás může zasáhnout, a je otázka, zda nás vlastně už nezasáhl, i když to zatím na první pohled není moc vidět. Realistické naopak je, že jen 37% lidí by v této souvislosti souhlasilo se zavedením povinné vojenské povinnosti. Kde není vůle se bránit a jasno v tom, proč se bránit, můžou být odvedeni klidně úplně všichni, a ničemu to ani trochu nepomůže, protože se jen zvětší množství těch, co v okamžiku vypuknutí konfliktu odhodí zahodí zbraně, zují boty a dají se na útěk (tak prý reagovala většina arabských vojáků v době sedmidenní války).

Na duchovní hybatele Velké protikorupční revoluce v ideologickém mozkovém centru ČSSD padla deprese. A tak Lukáš Jelínek v úterním Právu potichu přitakává Vojtěchu Filipovi v tom, že koalice kompromisem ustoupila od původního záměru depolitizace státní správy, a nahlas tvrdí, že Sobotka razí zásadu „že s vyděrači se vyjednává a ustupuje se jim“ (podle lidí jako Jelínek se zjevně vyjednává s těmi a ustupuje jen těm, kteří s vámi ve všem souhlasí), a upřednostnil zrádnou pravici před spřízněnou KSČM a Úsvitem, který sice trochu maličko připomíná Sládkovy republikány, ale „podivný kompromis nad služebním zákonem zkritizovat nejbriskněji a nejpřesněji“. Takhle si pan Jelínek své slavné vítězství nad zrádnou pravicí věru nepředstavoval. Jsem moc rád, že mu to nevyšlo. Zaráží mne jen to, čeho si pan Jelínek nějak nevšiml: že pan Sobotka ustoupil hlavně Andreji Babišovi. Nebýt jeho, neměl by moc proč ustupovat. To je skutečný problém, zastydlí a věčně neúspěšní čeští revolucionáři z Lidového domu, kteří si loni na podzim asi opravdu myslili, že u nás snad konečně zvítězily ušlechtilé ideje Karla Marxe, ve skutečnosti dláždili a dláždí cestu k úspěchu – Andreji Babišovi. Vypadá to, jako by to nebyli chtěli.

„Kyjev a Moskva se dohodly na pomoci lidem“, zní titulek v zahraniční rubrice Práva, která nyní víc než kdykoli jindy budí dojem, že je řízena přímo z Kremlu. Je zjevné, že v případě zmíněné pomoci jde o specifickou ruskou formu pomoci lidem, tzv. „bratrskou pomoc“, u níž nezáleží na tom, zda ji přijímající potřebuje nebo chce. Rusové poskytují bratrské pomoci zpravidla v druhé polovině srpna. Blíže o tom viz můj komentář.

V Babišově MfD píší o tom, že se u nás už připravuje „dodávka českých zbraní pro demokratické síly v Iráku, které bojují s islámskými radikály“. To je jen odraz směšných iluzí západní politiky zasažené Pravdou a Láskou v té nestrašnější podobě, díky nimž se už podařilo rozvrátit skoro všechny arabské země, které dosud ještě rozvráceny nebyly (Egypt se rozvrátit nenechal, ale indolentní západní politika ho už málem vehnala do Putinovy náruče). Zásada zní, že proti islámským radikálům je nutné podporovat i nedemokratické síly, protože žádné demokratické síly v těch končinách pochopitelně nejsou. (Zároveň je jistě třeba dbát o to, aby tam jednou vzniknout mohly) Podporovat je třeba samozřejmě jen ty nedemokratické síly, s jejichž loajalitou může Západ počítat. Dlouhodobý naprostý nedostatek politického realismu v politice nynějšího amerického prezidenta a v politice EU je úděsný.

Podobně zrazen jako v Právu Lukáš Jelínek se cítí v Babišově MfD programový ředitel Transparency Internatrional Radim Bureš. Zákon o státní službě byl prý „normalizován“, bude z něj vypreparováno vše, co by mohlo nějakým způsobem omezit libovůli ministrů při personální politice ne jednotlivých úřadech. Nyní začne (zjevně v táboře zrádné pravice) „politicko-mediální masáž mající za účel ukázat, že navržené řešení je nejlepším možným“, zatím co „spirituálně orientovaní představitelé opozice spíše zdůrazňují záchranu demokracie, která byla návrhem na zřízení Generálního ředitelství státní služby ohrožena“. Protože mi moc neimponuje ani koalice, ani opozice, a ovšem už vůbec ne jakobínští revolucionáři, chtěl bych pana Bureše uklidnit: zákon i po „vypreparování“ zůstává pořád velmi problematickým, protože problematická je už sama představa „depolitizace“, která „kompromisem“ ani náhodou neskončila. Odkazuji na článek Bohumila Dvořáka v tomto číslem Událostí.

Čas od času si lze i v babišovinách přečíst něco docela rozumného. Poukazuji tentokrát na článek Zbyňka Petráčka „Když úder, tak humanitární“ v úterních LN. Týká se mj. odporu západních intelektuálů a politiků k tomu, aby se jejich spojenci (Izrael, Ukrajina) vůbec mohl i aa směli bránit. To nic nemění na mém přesvědčení, že v babišovinách nemá slušný člověk co pohledávat.

Čtvrtek 14. srpna: v KSČM se přou o „vnitrostranickou demokracii“. Připadá mi to velmi zábavné. Předseda strany Filip, aspoň podle toho, co píšou v Právu, měl odvolat stranického volebního zmocněnce pro volby v Soběslavi a pak o své újmě přetvořit kandidátní listinu. Předseda tvrdí, že na to měl právo. Konflikt je u strany tohoto typu a zaměření nepochybně projevem jistého úpadku, protože ve stranách a společenstvích tohoto typu „demokratizace“ vždy znamená taky „rozklad“. Viz obrodný proces v roce 1968 (a vlastně už pár let předtím) nebo „perestrojka“ v Rusku.

Andrej Babiš si povolává na ministerstvo jednoho ministra za druhém a podle vlastního uvážení po mikulášsku přiděluje potřebným peníze ze státního rozpočtu. Premiér tomu zatím jen asistuje, což posiluje dojem, že jeho pozice není dvakrát silná. (Silný ministr financí už ostatně byl Miroslav Kalousek, ale Nečas se ještě bránil zuby nehty – a Babiš je samozřejmě politik úplně jiného ražení než Kalousek, což na rozdíl od všeobecného názoru nemyslím ani trochu jako chválu).

Komentářová stránka Práva je čím dál tím zábavnější čtení, aspoň pokud jde o domácí politiku. V úterním vydání pokračuje nářek dvou ideových podněcovačů Velké protikorupční revoluce proti zrádné pravici, Lukáše Jelínka a Jiřího Pehe. Poté, co velká revoluční akce spěje k normalizačnímu závěru, přihlížejí závistivě a bezmocně už z politického ofsajdu na vítězné tažení toho, komu neplánovaně, ale velmi efektivně umetli cestu: Andreje Babiše. Cituji namátkou nejprve Lukáše Jelínka, týká se to Babišova nadělování ministrům ze státního rozpočtu: „Za normálních poměrů by proto ministři do Babiše bušili: Už jste našel zdroje na závazky z vládního prohlášení? Jak jste na tom s výběrem daní? Ucpal jste díry po nešetrné pravici?... Jenže nejsme v normálních poměrech. Babiš hýbe kabinetem, státní službou i penězi. A veřejnost mu to baští... I na rozčarování z Babiše si ještě budeme muset počkat... Že nespokojený občan – miliardář a šéf ANO ve státní správě plave, přece všichni víme. Přesto mu ostatní politici dodávají váhu větší, než si zaslouží. A letargický premiér nehne brvou, ani když si z něj posměváčci utahují, že v čele exekutivy de facto stojí politický amatér Babiš.“ Pan Jelínek se mýlí jen v jednom, Babiš není zase až tak velký amatér. Velký amatér je naopak on (a jemu podobní). A teď Jiří Pehe – ten se pozastavuje nad kumulací moci v rukou oligarchy (předseda hnutí ANO, vlastní obrovité firmy Agrofert, vlastník dvou deníků, poslanec, ministr financí a místopředseda vlády). A hovoří o jeho „antipolitickém projektu“ – jistě, Andrej Babiš pokračuje v tradici nepolitické politiky Václava Hlavla, vyrobil její zcela funkční variantu (to, co se na přelomu tisíciletí nepovedlo ve spolupráci s Havlem Jiřímu Pehe), její funkčnost je ovšem úděsná a s demokracií má společného ještě daleko méně než ta Havlova představa. Babiš (na rozdíl od Peheho) nepodporuje jakobínskou představu o nezávislé státní správě: jistě, do projektu funkční oligarchie se taková bláznivá idea hodí stejně málo jako do projektu funkční demokracie. Nehodí se totiž do vůbec ničeho funkčního. Stejně jako se do ničeho funkčního se nehodí Jiří Pehe, který Babišovi nechtě pomohl k politické kariéře. Tedy pánové, vy jste dopadli.

Podle Babišovy MfD chtějí lidovci výhledově zaujmout místo nejsilnější strany na pravici a spočinout na místě, které kdysi zastávala ODS. Zábavné je, že se prý pokoušejí o osobnosti jako je Hana Marvanová (když pominu její důstojnější angažmá v Nezávislém mírovém sdružení za minulého režimu, proletěla jako kometa po trajektorii ODS – US – a teď prý směřuje do KDU-ČSL, ale zatím opatrně, jen jako poradkyně) nebo Ivan Pilip (KDS – ODS – US, v KDU-ČSL se zatím taky angažuje jen jako poradce). Oba kandidáti spolupráce s KDU-ČSL jsou protřelí kariérní praktici s dobrým nosem na to, co jim skýtá nějakou šanci. Zdá se, že KDU-ČSL jimi byla zvážena, ale dosud neshledána dost těžkou. Jinak pro oba může KDU-ČSL znamenat jakousi šanci. Je však otázka, jakou šanci mohou znamenat pro KDU-ČSL, protože vynikají také velkou mrštností při opouštění palub korábů ohrožených ztroskotáním.

Normalizace jako závěrečné stádium revoluce se hlásí i při přípravě novely zákona o státním zastupitelství. Ministryně Válková i její první náměstek Robert Pelikán vůbec nejsou nakloněni nezávislosti státních zástupců - podle Pelikána se ČR jen těsně vyhnula situaci, v níž by se státní zástupci vymkli demokratické kontrole a stali se čtvrtou moci ve státě. Zlatá slova, jenže pan Pelikán to nejspíš myslí tak, že by se státní zástupci mohli vymknout demokratické kontrole Andreje Babiše. Ve skutečnosti je idea nezávislých státních zástupců nerealizovatelná stejně jako idea politicky nezávislé státní správy, on se vždycky nakonec najde někdo, kdo si je zmanipuluje. Takže např. pánové Ištvan a d. jsou jedničky, dokud bijí po hlavě představitele zkorumpovaného polistopadového režimu. Běda však, kdyby snad šlápli na kuří oko panu Babišovi! Jejich pád bude ještě o hodně větší než pád Sabiny Slonkové.

V Babišových LN uvažují o problému ANO s „kvalitními lidmi“, osobnostmi. Souvisí to prý s tím, že strana, tedy hnutí nemá dost velkou členskou základnu (Jiří Pehe v Právu se pozastavuje nad tím, že mají 9000 kandidátů do komunálních voleb, ale jen 1800 členů). Myslím, že v tom není až tak velký problém. ANO je útvar čistě mocenský, ideově zcela neutrální. Jde o to, nahradit darebáky, co sedí u koryt, „slušnými lidmi“. Co si budeme povídat, jen velmi málo našinců si o sobě nemyslí, že jsou slušní lidé, takže kandidátů je hodně a na úrovni menších měst se na kandidátky ANO cpe dost opravdu slušných lidí. Mají dobrou naději, že budou zvoleni (ANO pořád táhne), a dojem, že se na nich zase až tak moc nechce (ANO je prostě jen příležitost pro nás slušné lidi, charitativní projekt, něco jako kdysi harvardské investiční fondy). Díky tomu pak v nadcházejícím volebním období stane na této nižší politické úrovni pouze to, spousta slušných klidí skoro nepozorovaně slušnými lidmi být přestane.

Pátek 15. srpna: Zvláštní roli ve volbách, zejména v těch nadcházejících, hrají celebrity. Píší to aspoň v Právu. Herec Vetchý podporuje TOP09, Jan Kraus a Bára Basiková zelené. Nejlíp prý dopadlo Babišovo ANO, podpoří je herec a zpěvák Richard Krajčo. Přiznám se, že moc dobře nevím, kdo to je, pochopil jsem jen, že je velmi, velmi slavný. A taky čiperný, prošmejdil už předsálí skoro všech stran: v roce 2002 a 2005 podporoval ČSSD (to byla u koryta), v roce 2008 a 2010 ODS (taktéž), v roce 2013 Schwarzenberga (to už bylo víc než zjevné, že hvězda ODS definitivně zapadá). Teď je u něj na pořadu dne ANO, hádejte proč? Ve sbírce trofejí pana Krajča tak už vlastně chybí jen KSČM, ta zatím nikdy ještě nebyla na samé špici. Třeba se jednou taky dočkáme.

Miloš Zeman vystoupil na ČT24 v pořadu Interview24. Vyznal se ze svých sympatií k Babišovi (vzájemně se potřebují, pan prezident neopomenul upozornit, že on je vlastně ještě důslednější než Babiš, to je dobře, když se sám nepochválíš, nikdo si tě nevšimne), dal najevo, že nepodpoří Zákon o státní službě, a to s hloupými demagogickými řečmi o „politických náměstcích“, kteří nemají na ministerstvu na starosti nic než česat si pěšinky, jsou to budižkničemové a trafikanti, nebudou nic dělat a budou brát statisícové platy. To vypadá jako krédo nového politického směru, nazval bych ho buranismus. Pan prezident je jeho zatím neuvědomělým stoupencem už dlouho, není sám, a teď by bylo dobré, poté, co projekt se SPOZ jaksi ztroskotal, založit něco daleko širšího a důsažnějšího: OBS, Občanskou buranskou stranu. Pokud se zřetelně vyprofiluje, nahrne se do ní spousta nadšenců zprava i zleva, největší tlačenice bude ze směru ČSSD, KSČM a ODS. Bude to jakási lidová protiváha k ANO, která se jednou také přemění ve stranu, a to profesionálně – odbornickou: třeba OSMBP – Občanská strana manažerů, byrokratů a papalášů. Obě nebudou mít v Nových pořádcích konkurenci, rozvrácené šiky Pravdy a Lásky se nedají dohromady, ani v minulosti, ve svobodném politickém prostředí, se jim nikdy moc nedařilo. A normální lidé jako obvykle utřou nos.

Pan prezident se vyjádřil rovněž k Ukrajině. Nemůže si dovolit jako jeho penzionovaný předchůdce úvahy o tom, že žádná Ukrajina vlastně neexistuje a že konflikt vyprovokoval Západ, tj. USA a EU. Je uměřenější: Ukrajina je zhroucená země jako např. Sýrie, na humanitární pomoci by se měli dohodnout všichni (na to Brežněv v roce 1968 nepřišel, nevyzval ke spoluúčasti na bratrské pomoci Evropu a USA, asi proto, že byl šéf SSSR a ne prezident ČR). Na Kyjevském Majdanu podle Zemana nebyli jen demokraté, ale i „fašisté z Pravého sektoru“. Sankce nejsou k ničemu a nevinné české firmy jako Hamé nebo Madeta by měly dostat kompenzace. Ukrajinci nejsou tedy pro představitele vyspělé české (československé) demokracie dost fajnoví. Problém je, že Ukrajinci už od oranžové revoluce dávají najevo - s peripetiemi, ovšem, jak by ne, mají to těžší než my – že chtějí být suverénní zemí, že na tomhle základním není vůbec nic fašistického, že dostali v roce 1994 garance od velmocí včetně Ruska a že Rusko tyto garance porušilo anexí Krymu a i nadále je bohorovně ignoruje. A že by ti, kteří nepatří ani k OBS, ani k OSMBP (viz výše), by měli Ukrajinu měli podporovat. Sami jsme byli několikrát v podobné situaci, víme, jaké to je, když se na nás sápe rabiát a se přitom na nás všichni vykašlou. Zvláštní směs neobratně maskovaného rusofilství a falešného, kýčovitého českého pseudodemokratismu musí být podstatnou základní notou programu budoucí OBS.

V Právu píše Lukáš Jelínek: „Slyšel někdo někdy v posledních letech o reformě KSČM? Jenže právě ona je nutná jako sůl, aby zde byla solidní levicová alternativa k ČSSD.“ Ve skutečnosti o reformě KSČM slyšíme pořád, ale bohužel ze všech stran, jen ne z té komunistické. Nejvíc by se hodila lidem typu Lukáše jelínka, Jiřího Pehe ap., mohli by dál držet koncepci politiky jako třídního boje s pravicovými smraďochy a měli by k tomu jednoho do party. Jenže civilizovaná společnost (to myslím všeobecně)¨začíná právě tam, kdy přestaneme ostatní považovat za obtížné smraďochy a dojdeme k nesnadnému závěru, že přes všechny jejich často nesnesitelné rysy jsou to přece jen nakonec naši bližní.

Tamtéž se Alexandr Mitrofanov zabývá tím, jak se k dopadu ruských sankcí vyjádřil Karel Schwarzenberg na jedné a ministr Jurečka na druhé straně. Nejde mu o obsah, ale o formu. Obsah je stejný, forma jiná. Pan Mitrofanov vidí problém v tom, že Schwarzenberg nemůže být pro veřejnost příliš atraktivní, protože je potomek šlechticů, byl jinak vychováván a není u něj v popředí holé živobytí. Tento v podstatě třídní výklad mi nepřipadá vhodný, pan Schwarzenberg nemůže za to, koho je potomek (!) a jak byl vychováván, a myslím, že to není ani správný výklad. Na druhé straně, i mně zní něco falešně na větách jako „v každé generaci přichází nejméně jedna výzva, se kterou se musíme vypořádat, Výzvou je pro nás obrana svobody a právního řádu v Evropě“ (měli bychom s totiž uvědomit, že zároveň bráníme i sami, vlastní krk), nebo „Když tomu ustoupíme, pak již nebude existovat žádná brzda proti násilí v Evropě“ (jistěže budou existovat další brzdy, ale bude to o hodně těžší my už bychom přitom nebyli, protože bychom brzdou být přímo či nepřímo odmítli). Problém je vznešené, kýčovité uvažování v „zásadách“, přičemž není vůbec jasné, jak jsou zakotveny v našich národních zájmech - stačí, jak to u kýče bývám, že vznešeně zní. To je ovšem zničující dědictví havlovského uvažování, které se tolik uplatnilo v disentu i bezprostředně po pádu režimu. S aristokracií a aristokratismem to nemá nic společného, je to ovšem úplně vykořeněné, a proto málo sdělné. V tom má pan Mitrofanov pravdu.

Ministr Zaorálek, resp. jeho náměstek Drulák s ministrovým krytím, se zbavil výrazných představitelů polistopadového režimu ve vedení Česko-polského fóra: mj. Luboše Dobrovského a bývalého Schwarzenbergova náměstka Jiřího Schneidera. Dalo se to čekat, Nové pořádky chtějí nové lidi, formálně k tomu má jistě právo a je to svým způsobem pochopitelné. Zároveň je to zřetelný signál politických změn, které se dotýkají i zahraničně politické orientace ČR. Vztahy s Polskem jsou dnes mimořádně důležité, protože Polsko vlastně jako jediná země v našem regionu zastává významný a zásadní postoj v ukrajinsko-ruském konfliktu, vědí tam, co jsou v této věci společné zájmy našeho regionu, a protože ministr Sikorski má jakousi šanci stát se unijním „šéfem“ přes zahraniční politiku, což by bylo významné i pro zahraničněpolitické zájmy ČR. (Pan Drulák chce v této situaci naopak posilovat naše vztahy s Balkánem. To je těžké pochopit jinak než jako směšnou obezličku.) Lidé jako Petruška Šustrová zůstávají pochopitelně ve fóru sedět na zadnici, podobně jako předseda Jařab. Šustrová za cynických řečí, že to nemá nic společného s ideologií. Je smutné, jak lidé nedokážou v době, kdy setrvání na určitých místech je politicky neúnosné a zároveň nemravné, udělat aspoň to úplné minimum: „srozumitelně“ a viditelně odejít.

Sobota 16. srpna: Sobotka vzdoruje Zemanovi a hájí proti němu parlamentní dohodu ohledně Zákona o státní službě. ODS a TOP09 se ovšem přičinlivě u prezidenta hlásí: prosím prosím, my jsme pro to taky nebyli, „to odpovídá kritice, kterou jsme jako ODS opakovaně vznášeli“ (Petr Fiala), podobně se vyjádřil i Miroslav Kalousek. Na jednu stranu je jistě pravda, že dělit náměstky na „politické“ a „odborné“ je nesmysl, náměstci mají být „političtí“, protože vláda je politický útvar a vládní politika se při střídání garnitur mění, někdy i tak, až z toho přecházejí oči. Přesto je na tomhle šplhounství opozice k formálně nejvyššímu představiteli „Nových pořádků“ něco ohavného. Navíc Zeman je pro „odpolitizování státní správy včetně náměstků“ proto, že taková státní správa se pak snadno stane nástrojem politických hrátek např. prezidenta, který je dnes generálem bez vojska a je to moc dobře. Jeho argumenty jsou lacině populistické a podobně bude argumentovat proti „politickým“ náměstkům, pokud ovšem vláda nebude jeho poslušným nástrojem.

V rámci ANO vzniká cosi, co by se dalo německy nazvat „Andrej Babiš Stiftung“. Bude se to oficiálně jmenovat Institut pro politiku a společnost a má to být jakási protiváha již existující sociálně demokratické Masarykovy demokratické akademie. Moc mne zajímá, jak bude vypadat tenhle Babišův braintrust, tj. kdo všechno se spustí.

Ruský koutek v Právu, v pátek standardně obsazený Michalem Mockem, je tentokrát vyvážen docela zajímavým a věcným článkem Michaela Švece.

„Nástup extremistů je tak razantní a nebezpečný, že je potřeba jednat“, prohlásil náměstek ministra zahraničí Drulák. Ve skutečnosti daleko nebezpečnější je nástup Ruska, zejména v souvislosti s nynější „bratrskou pomocí“ Ukrajině. Minstr Zaorálek k ruské pomoci tentokrát kupodivu docela věcně poznamenal, že nejpřiměřenější a taky nejjednodušší ruskou pomocí by bylo, kdyby Rusko přestalo všestranně podporovat „separatisty“. „Bratrská pomoc“ ovšem ve skutečnosti znamená pravý opak.

Nejvyšší státní zástupce Zeman se v Babišových Lidových novinách vyslovil pro nezávislost státních zástupců a pro vytvoření speciálního protikorupčního útvaru, jehož zřízení je ohroženo. Státní zástupci ovšem nemají být nezávislí, jsou součástí exekutivy, jen by neměli být politicky manipulováni například tím, že je nutí krýt špinavé čachry politických hlaváčů nebo že vyvolají pád vlády. To je ovšem spíš věc morálky než paragrafů. A centrální „protikorupční speciál“ se v situaci, kdy je snaha po politické manipulovanosti státních zastupitelství zvlášť silná, může snadno stát politickou záležitostí prvního řádu (čímsi na způsob StB).

Pondělí 18. srpna: Andrej Babiš dal Právu rozhovor standardní úrovně: „My jsme vznikli jako hnutí proti všem tradičním stranám. Kdyby fungovaly, jak mají, tak bych tady neseděl.“ Pak je ovšem logické, aby ty „tradiční strany“ taky vystřídal, a to včetně svých koaličních partnerů. Směšné je, že pp. Sobotka a Bělobrádek o těchto Babišových úmyslech nepochybně dobře vědí, ale nedokážou si s nimi poradit a svůj momentální dočasný prospěch se spojenectví s Babišem upřednostňují před svým budoucím velmi pravděpodobným pádem. Spojenectví s čertem se vyplácí jen v pohádkách. „Je pravda, že v Praze nás pan Kasl podrazil, stále nás pomlouvá, kdoví, jestli ho k nám neposlala TOP09, aby naše hnutí rozvrátil (mohli ho ovšem taky poslat západní imperialisté a západoněmečtí revanšisté, lehce stalinsky paranoidní moment, bd). Předtím to byl naprosto odkecaný politik, který se díky ANO stal opět známým.“ Tak proč si ho proboha vůbec vybrali? „ANO vítá všechny občany, kteří se nechtějí nechat zastupovat tradičními politiky a chtějí něco změnit.“ Jistě, on není ani trochu tradiční politik. Na druhé straně takoví, jako on, tu už taky byli. Minulé století se jimi přímo hemžilo. Pan Babiš stejně jako Fico, Orbán a Zeman odmítl sankce proti Rusku: „Myslím si, že smysl nemají. Nic nepřinesly, nic nepřinesou a mezitím dochází k eskalaci konfliktu. Bylo by potřeba si sednout za stůl a snažit se nějak domluvit. Nějaká silová řešení a výzvy v médiích moc nepomáhají, spíše naopak. Putinova popularita stoupá, v Rusku to vyvolává nacionalistické vášně a to je špatně.“ Nevím, proč bychom měli pečovat, aby v Rusku nevládly nacionalistické vášně, to je snad ruský problém. My bychom se měli starat o nacionalistické vášně u nás. Pan Babiš ovšem argumentuje pragmaticky, ví, že přímá podpora Putina nefrčí. Agentura BSP (nebo PSB, mně se to pořád plete) mu dobře radí. Moc mne zajímá, jak si s ním Sobotka se Zaorálkem v této zásadní věci poradí, mají proti sobě jeho i Zemana a vnitropoliticky jsou sami schopni vyprodukovat jen excentrické a podivínské nápady jako byl služební zákon nebo rovné kvóty žen v politice. Tím za sebou masy neseřadí.

ODS chce na svůj mobilizační kongres v září pozvat tentokrát všechny členy. Nominálně jich je 17 985, prostor, v němž se bude kongres konat, jich však pojme jen 3000. Tomu říkám zdravá skepse. Mobilizace nebude prý spočívat v žádné programové revoluci, ale spíše v oprášení starých myšlenek. ODS bude tedy něco jako muzeum českého konzervatismu a „pravičáctví“ z dvou minulých desetiletí: v muzeu se taky už jen oprašují vitríny s exponáty. Staré předsedy si ovšem nezvou, což je s muzeální koncepcí v rozporu. Ale jen zdánlivě: patřili by tam, ale vycpaní.

V Babišových Lidových novinách udělali rozhovor s vládním zmocněncem pro dostavbu Temelína Václavem Bartuškou. Říká tam docela zajímavé věci, např.: „Riziko je v tom, že se probořily základní dokumenty: Charta OSN, základní dokument z Helsinek, takže v oblasti mezinárodního práva a neměnnosti hranic už neplatí žádné jistoty. Žádné jistoty krom těch, které jste si schopni svojí zbrojnou mocí uhájit. To by mělo být pro Čechy varovné.“ Problém je ovšem v případě Ukrajiny hlavně v tom, že Rusko jednostranně porušilo Budapešťskou dohodu z roku 1994. Charta OSN i základní dokument z Helsinek jsou parádní politické dokumenty, které vznikly v jiné situaci a od začátku je nikdo (hlavně Rusko, které si tehdy říkalo SSSR) nebral moc vážně. Mezinárodní dohody platí jen potud, pokud se jich někdo vehementně dovolává a dokáže vyvinout za tím účelem nějaký účinný tlak. „Jsme extrémně bohatý kontinent, až na pár výjimek neschopný se ubránit sám bez amerického deštníku a amerických jednotek. To je přece nenormální situace. Buď budeme ochotni za své bezpečí více zaplatit, nebo to bezpečí ztratíme.“ To je samozřejmě pravda. A konečně: „Potřebujeme něco, co nás bude držet pohromadě a zároveň nám bude dávat jistou míru sebeúcty. Protože jinak se budeme točit v totálním bludném kruhu, v každých dalších volbách se znovu vynoří nové protestní strany, které napadnou předchůdce, že jsou totální hlupáci a teďka my budeme pořádní - nejsme politici, makáme. A budeme se znovu a znovu učit základy a znovu a znovu objevovat kolo.“ Myslím, že nemusíme vymýšlet nic nového, stačí se vrátit k základům evropské liberální demokracie a k tomu, z čeho evropská liberální demokracie vyrůstá. s tím vším máme ovšem od poloviny devatenáctého století jakési chronické potíže, a proto se neustále a neúspěšně pokoušíme vymýšlet kola.

Úterý 19. srpna: Krajské organizace ČSSD se bouří proti povinnému zavedení vyrovnanější účasti žen na kandidátkách pro krajské a sněmovní volby. Jak by ne, je to pitomost. Tedy není pitomost snažzit se něco dělat s tím, že ženy mají leckdy ztížen přístup na zodpovědná místa. Pitomost je tohle voluntaristické opatření, kterému leckde v ČSSD ani nebudou moci při nejlepší vůli vyhovět (stejně jsou na tom asi i ostatní strany). Navíc hloupost toho opatření každý vidí na první pohled – tedy každý kromě pár ujetých intelektuálů. Např. heslo „obrat a zavřít co nejvíc bohatců“ zaujme na první poslech většinu naší populace (dalo by se na tom něco trhnout), i když by po troše přemýšlení asi přišli na to, že s ním není něco v pořádku. Trocha přemýšlení se ovšem u nás tradičně moc nenosí. Kdo ale vyrazí do ulic pod heslem „co nejvíc žen na knadidátky“? ČSSD se zjevně dělí na sobotkovsko – dienstbierovské protikorupční revolucionáře a haškovsko – zemanovsko - babišovské normalizační pragmatiky. Hádejte, kdo vyhraje?

Ekologičtí radikálové přepadají farmy, kde se pěstují zvířata na kožešinu, a chovance propouštějí na svobodu. Je přitom takřka jistota, že většina z nich chcípne. Pro zvíře je však podle nich daleko lepší chcípnout na svobodě než živořit v kleci. Považuji to za poněkud ukvapený závěr: vzhledem k tomu, že člověk je vlastně taky zvíře, bylo by teoreticky možné ji odzkoušet na několika lidských dobrovolnících v praxi, problém je za prvé, že člověk by si na vlastní kůži musel vyzkoušet obojí, a to nejde (nikdo, kdo chcípne, už o tom nemůže vydat svědectví), a jednak by experimentátory po právu zavřeli. Na ekologických radikálech ovšem oceňuji umírněnost: osvobozování zvířátek není zatím spojeno s vražděním jejich trapičů.

Jak jsem si přečetl v Právu, v komunálních volbách vznikají různá uskupení, která budou voliče plést, protože mají velmi podobná jména: Vzniklo např. hnutí Pro Prahu Zbyňka Passera, inspirované Babišem, koalice pro Prahu Jany Volfové, která až doposud dělala oddanou Gabrielu Xeně Bobošíkové, Řešení pro Prahu, Nezávislí pro Prahu 10 – hnutí pro lepší desítku disidenta z ODS Zoufalíka, Patrioti pro prahu 6 (další disidenti ODS), O.K strana bývalého radního a bývalého člena ODS Jiřího Janečka, Restart 24 bývalého člena ODS Richarda Permana, atp. atp. Možná by se aspoň některé z nich mohly sjednodit do společného hnutí „Kmotři pro Prahu“. Situace by byla pro voliče rázem přehlednější.

Ruskému koutku Práva dnes vévodí text Miloše Balabána. Podle něho je třeba brát vážně negativní reakce Roberta Fica, Viktora Orbána a Miloše Zemana na sankce EU proti Ruské federaci. (Patřil by proto na „Peheho seznam“ exponentů zrádné komentátorské pravice, viz můj komentář výše?) A píše, že „jde skutečně o to sednout si za stůl a domluvit se na řešení situace“. Tedy obvyklý mnichovanský projekt.

Tamtéž usiluje Lukáš Jelínek o oživení reformy justice, kterou blokuje ministerstvo spravedlnosti. A píše: „Soustava státních zastupitelství musí být živá. Její články by měly mít rozvázané ruce, aby konaly, a zároveň podléhat kontrole, aby se z pohledu práva neutrhly ze řetězu“. To je plastický popis jakési částečně regulované prokurátorské chobotnice s rozvázanými chapadly. V chobotnicích mají sympatizanti Velké protikorupční revoluce zalíbení.

Vůdce ukrajinského Pravého sektoru pohrozil nynější vládě pochodem na Kyjev. Je zjevné, že zbavit se těchto lidí je pro nynější ukrajinský režim otázkou života a smrti. Vůbec bych se nedivil, kdyby teď už měli nějakou skrytou podporu z Moskvy.

Středa 20. srpna: Kardinál Vlk vyzval vedoucí představitele katolické církve, aby zaujali tvrdší postroj k nynějšímu establishmentu, pokud jde o církevní restituce, zejména budov na pražském Hradě. „Nemá často žádný smysl pro právo a spravedlnost, spíše se arogantně staví nad zákon a nad ústavu a chce většinou rozhodovat autoritářským stylem, který dobře známe z naší totalitní minulosti.“ Postoj dnešního státu je opravdu pobuřující, co největší omezení církevních restitucí se stalo hlavním bodem programu vlády, kterou zatím brzdí jen trucující KDU-ČSL. Ministr Chládek vyhlásil tažení za praktickou likvidaci církevního školství přesto, že si stát podle jeho přiznání zatím neví rady s tím, co udělá s ústavy pro nejvážněji tělesně i psychicky postižené. Zeman tahá kardinála Duku za nohu, pokud jde o objekty na Hradě, které z ideových a vlasteneckých důvodů musí patřit státu, katolické církvi jsou ochotni postoupit jen dva naprosto zdevastované a vybydlené domy, a to pokud se zaváže, že do nich nacpe mnohamiliardové dotace, na které stát, soustředěný teď na to, aby v rámci účtování s polistopadovým režimem zavřel co nejvíc jeho představitelů, nějak nemá. Je těžké jednat s establishmentem, který nemá ani dobrou vůli, ani se mu nechce moc respektovat řádně přijaté zákony.

V pondělí se sešla „vládní pracovní skupina“, která se zabývá tím, jak zmírnit dopad ruských protisankcí na hospodářství ČR. Do skupiny patří náměstci ministerstev průmyslu, financí, zemědělství a zahraničí i zástupci zaměstnavatelů a odborů. Tedy výkvět dnešního establishmentu. Včetně exministra Dlouhého, nynějšího prezidenta Hospodářské komory, který dokáže nikdy, za žádných okolností nikde nechybět. Všichni se shodli se na tom, že „opustit prostor Ruska by byla chyba“. Co já pamatuji, prostor Ruska jsme opustili např. v roce 1989-90, vlastně jako kdysi Židé Egypt, jen jsme se naštěstí při tom nemuseli stěhovat, odstěhovali se Rusové (dnes se obávám, že zase jenom „dočasně“). A udělalo nám to moc dobře. Naopak, když jsme tam kdysi horlivě lezli (začalo to za války a pokračovalo v letech 1945-8) , skončilo to katastrofou. Jistě, pánové Středulové, Mládkové, Dlouzí atd. mají na mysli obchodní vztahy, ale jedno s druhým souvisí a není třeba se nechat Ruskem vydírat. Patříme dnes k Západu, ačkoli se to možná spousta lidem z různých pracovních skupin moc nelíbí, a Rusové na svou sankční politiku vůči Západu nakonec nemohou nedoplatit. Takže všechny chmurné věštby, kterými se hemží stránka 15 úterního Práva, je třeba brát s rezervou, dalo by se to všechno nazvat „echo Moskvy“ (tím se nechci dotknout stejnojmenného ruského serveru, myslím to zcela obecně).

Prezident Zeman pojede v čele české výpravy na Summit NATO do Walesu a hodlá se tam angažovat za nesmiřitelný boj proti militantním islamistům. To je typické švejkování českého rusofila: u nás je teď a v září ještě bude nepochybně pořád na prvním místě v aktuálnosti boj oproti militantním putinistům a pak dlouho nic. Prezident tím chce říci: já jsem nesmiřitelný, radikální bojovník,o tom nemůže být pochyb, a to, že nechci bojovat proti ruským imperialistickým choutkám, je projevem toho, že jako skutečný bojovník dovedu být na pravém místě i racionální a smířlivý. Prezidentova bojovnost je jen jakési mimikry.

V Babišových Lidových novinách píše další rozoblačitel protiruských lží Jan Schneider: „Ukrajinská bezpečnostní služba (SBU) totiž na základě analýz svých expertů vyloučila, že protiletadlový systém Buk, jímž byl malajsijský boeing zřejmě sestřelen, obsluhovali ozbrojenci z řad místního ruskojazyčného obyvatelstva. „Ani žádné krátkodobé kurzy by jim nepomohly. K obsluze takové zbraně je zapotřebí nejen profesionální výcvik, ale i zkušenost ze cvičných střeleb,“ napsala agentura Unian s odvoláním na zdroje z SBU.

Zástupce ředitele SBU Viktor Jahun nedávno v kyjevské televizi oznámil existenci vyšetřovací verze, podle níž by mohli být pachateli ukrajinští vojenští specialisté, kteří zůstali na území okupovaného Krymu a následně přeběhli k ruské armádě. Vyloučila-li SBU již „povstaleckou“ verzi, je to nejen velký pokrok, ale i velká rána nájemným propagandistům, kteří měli o účasti ruskojazyčných povstalců jasno dřív, než malajsijské letadlo spadlo.“ To je opravdu směšné. K tomu, aby člověk došel k závěru, že zbraně neobsluhovali „ozbrojenci z řad místního ruskojazyčného obyvatelstva“ nepotřebuje SBU, stačí mu zdravý rozum, stejně jako k závěru, že tito „ozbrojenci“ nevyrobili ani raketový systém, který letadlo sestřelil. A že systém obsluhovali ozbrojenci, kteří byli stejně jako on Made in Russia, není těžké si domyslit. Známe své Pappenheimské.

Čtvrtek 21. srpna: Už zase „oslavujeme“ 21. srpna. Tedy jak kdo. Babišoviny ho vzpomněly na prvních stránkách (v MFD dokonce s fotografií ruského tanku někde na Václaváku a s upozorněním, že to není záběr z dnešní Urajiny, to bylo docela dobré), v Právu mají vážnější starosti: „Lékaři jsou zděšeni. Zdravé spermie má jen necelá polovina českých mužů.“ (Titulek otvíráku). Rudé právo ze srpna 1989 (tj. to „neoficiální“, pak tu bylo jakési oficiózní, které vyráběli kolaboranti kolem Oldřicha Švestky a Jana Fojtíka, to samozřejmě nikoho nezajímalo) na mne dělalo o hodně lepší dojem. Některá výročí je dobré si připomínat, dokud to aspoň trochu jde.

Prezident Zeman doporučil Sobotkovi prostřednictvím České televize, ať ve své vládě vymění „dva nebo tři slabší kusy“, neřekl však koho, to nechává na něm. V Právu spekulují, že může jít o ministry Zaorálka (Zeman na to místo před časem prosazoval šéfa svého zahraničního odboru Kmoníčka), Stropnického (Zeman preferoval svého poradce a exministra Picka) a Dienstbiera (tady zjevně velkoryse nechává na Sobotkovi, koho tam dosadí, každý je pro něho přijatelnější než Dienstbier). Myslím, že doporučení pana prezidenta nemá nějak mimořádně velkou váhu – pokud se ovšem Zeman nedohodne s Babišem.

V Právu ovšem už včera zmínili jiné významné výročí, které srpen 1968 daleko přesahuje: totiž 65. výročí navázání styků s ČLR (tj. maoistickou Čínou). Při této příležitosti vyšla v češtině kniha pod názvem „Já a Čína“, která obsahuje texty dvaceti českých autorů v češtině a čínštině, jsou mezi nimi mj. první čeští studenti na pekingské univerzitě, sinologové, vědci a Miloslav Grégr. Předseda Klubu pro ekonomickou spolupráci ČR s ČLR (a zjevně zároveň jeden z těch prvních studentů) hovořil při křtu knihy o nynějším „bouřlivém, obnovování a rozšiřování spolupráce s Čínou“, a dodal: „Jsem rád, že jsme se toho dožili – nemuseli jsme to stihnout.“ Moc se těším, až se při nějaké jiné, leč podobné příležitosti sejdou bývalí studenti MGIMO a vyjádří stejné uspokojení.

Ruskému koutku Práva vévodí článek Miloše Balabána „Záchranná brzda“. Nešťastný spor mezi Západem a Ruskem prý nyní zbytečně oslabuje oba protagonisty, „jinak přirozené spojence v boji proti radikální islámské hrozbě“. K tomu je třeba říci, že Rusko má minimální schopnost stát se někomu „přirozeným spojencem“, protože komu se stane přirozeným spojencem, toho už taky usiluje sežrat (nic jiného meumí). Ve skutečnosti Rusko, ne radikální islamisté, je pro nás teď tím hlavním nebezpečím, a vůbec bych nevyloučil, že Rusové se teď tak trochu (malounko, jistě, víc to nejde) snaží přispět k tomu, aby v Iráku nebo na Blízkém východě vznikla krizová situace, která jim pak bez problému umožní slupnout Ukrajinu jako malinu – tedy přispět k situaci obdobnou té v roce 1956, kdy ve stínu suezské krize mohli bez problémů brutálně převálcovat maďarskou revoluci. Ostatně, v Maďarsku tenkrát taky bojovali proti „horthyovskému fašismu“, pamatujete se ještě? Ideologie „nepřeme se, když je třeba se sjednotit proti hlavnímu nebezpečí, islámskému radikalismu, je falešná. Hlavní nebezpečí nejen pro Ukrajinu, ale i pro střední a východní Evropu je Putin.

Lukáš Jelínek zase v Právu běsní oproti „předním katolíkům“ kteří se „navážejí do vlády vzešlé z demokratických voleb a naprosto bezcitně ji srovnávají s komunistickou diktaturou“. Nu, z demokratických voleb může vzejít leccos nevábného, a v krajním případě i srovnatelného s komunistickou diktaturou: všechno je totiž v rukou voličů. Panu Jelínkovi proto „nezbývá než znovu zopakovat“, že „legitimita církevních restitucí se blíží nule“, protože „jejich zákonná podoba byla spolu s návaznými smlouvami vyjednána Nečasovou koalicí opírající se o klíčový hlas odsouzeného korupčníka a proti vůli jak opozice, tak jednoznačné většiny veřejného mínění“. Je jen třeba doplnit, že „klíčový hlas korupčníka“ o většině pro církevní restituce nerozhodl, že legitimita zákonů, přijatých v parlamentu, se neměří počtem hlasů, které dostaly, a že platnost církevních restitucí potvrdil Ústavní soud coby konečný rozhodčí orgán. Nemůžu tedy tentokrát přímo říci, že pan Jelínek lže, protože opakuje oblíbený argument sociálně demokratické lobby, že restituce byly schváleny většinou jednoho jediného hlasu korupčníka, ale jen že lže skoro.

Pátek 22. srpna: hnutí ANO neuspělo s návrhem, aby každý poslanec směl k jednomu bodu vystoupit jen dvakrát, a to po deseti minutách. Nějak omezit diskutující (kromě předsedů poslaneckých klubů a případných navrhovatelů zákona) je jistě věc k diskusi, je však zároveň krajně podezřelm, když to navrhují představitelé tzv. manažerské demokracie, zastávající tezi, že parlament je zbytečná žvanírna. V této situaci by to chcípající české demokracii neprospělo, možná by ji to naopak dorazilo.

Můj oblíbenec Lukáš Jelínek lobbuje ve čtvrtečním Právu za právo homosexuálních párů adoptovat děti, a při té příležitosti mj. píše: „Je zajímavé, že zatímco heterosexuální rodina zvolna eroduje, poptávka gayů a leseb po životě v registrovaném páru je v módě.“ Nejlepší tedy bude uzákonit pro gaye a lesby řádné a státem uznané sňatky, kdežto těm ostatním zvrhlíkům dopřát jen registrované partnerství.

Koordinátor pomoci Člověka v tísni Tomáš Vlach řekl čtvrteční Babišově Mladé frontě Dnes: „Na územích, která ovládají rebelové, opravdu čekají na tu pomoc z Ruska. Ta je ale hlavně propagandistickým divadlem. Kdyby Rusové chtěli jen poskytnout pomoc, tak se to dělá úplně jinak a efektivněji, než že se tisíc kilometrů veze z Moskvy do Luhansku voda.“ To docela sedí.

Premiér Sobotka se v článku pro významný americký časopis Foreign Policy vyslovil pro transatlantickou vazbu a přihlásil se k odkazu prezidenta Havla. To obojí je jistě dobře, škoda, že to není docela v souladu s některými vyjádřeními ministerstva zahraničí (mimořádně otřesná bývají ta náměstka Druláka) a některými kroky samotného premiéra (před časem např. odmítl americkou vojenskou pomoc, ačkoli mu vlastně žádná ještě nebyla nabídnuta). U nás projev vyšel v Babišových Lidových novinách, na stránkách premiéra jsem ho zatím nenašel, ale poslední texty tam jsou z července. Zdá se, že pan premiér toto své vyjádření před veřejností poněkud utajuje. Jinak nepochybuji o tom, že pan Sobotka si opravdu myslí to, co v článku napsal, jen se mu to strašně těžko daří nějak prosadit. Mezi jeho dobrými úmysly aspoň v této oblasti a vládní politikou je rozestup. V tom připomíná Petra Nečase.

Rovněž v Babišových LN se ozval proti nehoráznému článku Jana Schneidera, o němž jsem tu už psal, podnikatel Jaroslav Pešek. Zdá se, že uvnitř redakce panuje pod povrchem jakési vnitřní pnutí, připomínající napětí, jaké bylo před lednem 1968 v redakci Rudého práva: na jedné straně „konzervy“ kolem šéfredaktora Lekó (jeho pozice tak trochu připomíná pozici Oldřicha Švestky), jeho podporovateli odtud i ze zahraničí ( Gábor Stier, to je legrační, vypadá to, jako by je neřídil Brežněv jako RP v roce 1968, nýbrž Viktor Orbán), a na druhé straně „progresisty“ (např.Kateřina Šafaříková, občas se ozvou i pp. Petráček a Zvěřina). Pozice majitele je však pevná a progresisté s lidskou tváří nemají moc velkou šanci, stejně jako ti v ČSSR v šedesátých letech. S tím rozdílem, že zatímco tehdy měly poslední slovo tanky, dnes je budou mít miliardy. Jsem rád, že u toho tentokrát nemusím asistovat, v roce 1964 – 1968 mi nic jiného nezbývalo.

A poslední, aktuální zpráva: na ukrajinské území právě vjela („vstoupila“) ruská humanitární pomoc. Na rozdíl od původně dohodnutého mezinárodního Červeného kříže ji provázejí „proruští ozbrojenci“. Vzhledem k roku 1968 se zpozdili, holoubci, duše slovanské, ale ne moc – jenom o den.

Sobota 23. srpna: Miloš Zeman se už zcela otřepal po katastrofální ostudě z loňského podzimu a organizuje své šiky. Jeho koketování s Andrejem Babišem probíhá už delší dobu, bohužel v něm pan prezident tahá za kratší konec. Vykrucuje se před panem Babišem jako kurtizána, jenže pan Babiš coby politická jednička si může vybírat, c čem mu vyjde vstříc a v čem ne, aby mu otec národa náhodou nepřerostl přes hlavu. Úkol jak sesadit Sobotku a zabránit přitom tomu, aby pak neposílil pan Babiš nýbrž pan prezident, není úplně jednoduchý. Že Sobotka musí pryč, na tom se jistě oba braši shodnou (Sobotka je přece jen aspoň do jisté míry politik staré, tj. polistopadové školy). Zeman zahájil frontální útok na ČNB, do jejíhož čela by určitě rád vecpal vlastního člověka (v případě rezignace stávajícího guvernéra ČNB by mu to ústava umožňovala). Obvinil tedy ČNB, že oslabují kurs koruny jen proto, aby zdrželi přijetí eura a udrželi si v rukou víc rozhodující moci. Zároveň se sešel s předsedou ČMKOS Středulou a shodli se na odporu proti sankcím EU vůči Rusku (pan Středula prohlásil: „jen amatér si mohl myslet, že sankce nebudou mít odpověď Ruska.“ Kdo si myslil, že sankce nebudou mít odpověď Ruska? Jde třeba dělat jen věci, které nebudou mít odpověď Ruska? A je to vlastně už i zjevná kritika „amatérů“ z EU). Zeman se Středulou se shodují i v kritice služebního zákona. Zdá se, že pomalu vzniká jednotná fronta recyklovaných postkomunistických velkopodikatelů (ostatně, co je Andrej Babiš jiného než jeden z nich?) a recyklovaných postkomunistických odborů pod ochrannými křídly Miloše Zemana coby přímo zvoleného prezidenta, a minimiálně s tolerancí z Moskvy. Odtud čerpají rodící se „Nové pořádky“ svou legitimitu. Excentrici z ČSSD (Dienstbier, Zaorálek, konec konců i Sobotka), excentrici z posthavlovských nepolitických iniciativ, praporečníci protikorupčního revolučního hnutí, které smetlo staré, polistopadové pořádky, splnili svou roli a mohou jít. K tématu se ještě vrátím.

V novinách (a vlastně i v ČT) mne zaujaly záběry z pietního obřadu před Českým rozhlasem u příležitosti výročí ruské invaze z 21. srpna 1968. kromě předsedy PS Hamáčka se tam žádný vysoký papaláš neobtěžoval. Zato tam byli jako štafáž a divadelní kulisa dva krojovaní Sokolové a dva krojovaní Skauti. Co to má společného s 21. srpnem? V tom srpnovém týdnu neměli lidé čas na maškarádu, měli na starosti důležitější věci. Žádného kašpara v historickém kroji jsem tenkrát nikde na ulici neviděl. Je za tím zřejmá snaha uvést vzpomínky na 21. srpen do toho tvaru, jaký mají už dlouho panoptikální oslavy 28. října na pražském Hradě, zneutralizovat je a učinit je mrtvou historickou veteší. Kdyby to jen nebylo tak průhledné! A lidem to vůbec nevadí.

Alexandr Mitrofanov v Právu v souvislosti s ruskou invazí v roce 1968 píše: „Tehdy Washingtonu stačila zpráva z Moskvy, že hodlá zasáhnout ve své zahrádce a vytrestat drzé zahradníky, a vzal to na vědomí.“ Připadá mi to dost přísné: aby mohli něco udělat, musel by je někdo požádat o pomoc: a nic nebylo tehdejším hlasatelům komunismu s lidskou tváří vzdálenější než zrovna tohle. Kdo si nedovede o pomoc říci, nemůže čekat, že mu ji někdo přesto poskytne.

Příští týden nás v Praze čeká fantastická opičárna, zjevně srovnatelná s Prague Pride. Předseda Smíšené česko-čínské komory Jaroslav Tvrdík sezval do Prahy slet cca 500 čínských podnikatelů, v čele skupiny bude čínský vicepremiér. Čínské investiční fórum, jak se akce jmenuje, má (jak jinak!) podporu Hradu. Ten taky poskytne reprezentační prostory (vejdou se tam všichni? Nehodil by se líp stadion Sparty nebo Slávie?) Jistě, Čína je veliká země, podle Babišovy MfD do ní moc nevyvážíme, zato desetkrát víc dovážíme. (Není to tak všude v Evropě?) A nic proti obchodu s Čínou, jen je těžké za touto veleakcí necítit úsilí nahradit výpadek v obchodu s Ruskem obchodem se zemí, která před pár týdny bez rozpaků nadiktovala českému ministru zahraničí společné prohlášení mj. a především k Tibetu (a on si to nechal líbit, kde jsou ty časy, kdy řval v parlamentu na tehdejší koalici, až se mu dělaly boule za ušima: „vy duby, vy měkoty, vy pařezy“). Ruského ďábla vystřídá čínský belzebub. Trochu mi to připomíná Benešovu pouť do Moskvy v roce 1943. Jinak to neumíme.

Pondělí 25. srpna: Rusům se podařilo prorazit se svým „humanitárním konvojem“ na ukrajinské území, které mají nyní pod kontrolou tzv. separatisté. Ukrajinské úřady i Mezinárodní červený kříž ostrouhaly mrkvičku. Situace na východní Ukrajině se fakticky vyvinula tak, že Rusové mají volné ruce a EU a USA se věnují hlasitým, ale málo účinným protestům. Situaci na východě Ukrajiny se věnuje můj dnešní komentář.

Z ODS vypadávají další a další pasažéři toho kdysi velkolepého výtahu k moci. Výtah přestal být funkční, a tak se poohlížejí po vhodnějěším dopravním prostředku., Ti podnikavější se pokoušejí sestrojit si nějaký takříkajíc po domácku. Nejpozoruhodnější je uskupení Toryové (exotické jméno! připadá mi, jako když se Afričané z buše převléknou do smokingů v pověrečném přesvědčení, že už to z nich udělá gentlemany. Nevstoupí k toryům i Ivo Rittig? Jako tvář na plakát strany by se celkem hodil). Toryové chtějí vrátit lesk liberálním myšlenkám a spravovat města efektivně, jak prozradil exposlanec a exmístopředseda strany Miroslav Beneš. Koho by to napadlo! Pan Beneš se ale neinspiroval jen v kolébce evropského konservatismu, ale i tuzemské konkurence, tj. u Babiše: nechce se zaměřovat na pravicového či levicového voliče, ale na občany, kteří už mají dost současného stavu v politice a hledají tváře, jež jim garantují profesionalitu. Ubozí pravicoví a levicoví voliči! Nakonec nebudou mít koho volit. Není divu, že Toryové šilhají po koalici s ANO: je to výtah zbrusu nový a zatím rychlý a spolehlivý.

V Právu referují o paktu Stalin – Ribbentrop. Ta smlouva prý „představovala prý nepochopitelné sblížení dvou států s antagonistickými ideologiemi“.Ono to s tou antagonističností není zase až tak strašné, obě ideologie stály na tom, že je třeba všemi prostředky skoncovat s vykořisťováním člověka člověkem a zřídit království boží na zemi, pouze nacisté se dopustili té školácké chyby, že za lidi považovali jen Němce.

Slovenský prezident Kiska prý řekl řediteli „Člověka v tísni“ Šimonu Pánkovi, že už cítil takový vztek nad tím, co se v té zemi děje, že se rozhodl, že bude kandidovat na prezidenta. Odbourávání vzteku je činnost všeobecně prospěšná, existují ovšem i cesty méně náročné (tj. např. finančně méně náročné). Já např. cítím už od roku 2012 bezmocný vztek nad tím, co se děje v téhle zemi, nad čím dál tím úspěšnější demontáží demokracie, která probíhá ve spolupráci ČSSD, posthavlovců a Andreje Babiše. Dělat s tím mohu jen pramálo, jsem už starý a peníze mi chronicky chybí. Ale i tak je dělat třeba jen něco malounko v zásadě pozitivní, už jen proto, že člověk pak má toho vzteku přece jen trošku míň. A mít vztek není k ničemu dobré. Tuhle kůru doporučuji i Vám, milí čtenáři.

Úterý 26. srpna: „rebelové“ v Doněcku (slovo „rebelové“ se mi v této příležitosti velmi líbí, připomíná mi pány Fuksu, Tluchoře, Šnajdra, Tlustého, Schwippela ad., v ODS bylo rebelů mraky) předvedli svým místním přívržencům ulovené ukrajinské vojáky. Pracující lid po nich házel vajíčka a nadával jim, k lynči je „rebelové“ zatím nepustili. Německý Die Welt prý píše (neměl jsem čas si to ověřit), že tento krok je pro ukrajinskou vládu silně ponižující, já jako primitiv si myslím, že přejímání způsobů, jaké byly v Evropě zvykem naposledy za starověké Římské říše, je ponižující pro ty, kteří je provozují, a částečně i pro ty, kteří se na to jako já musí z povzdálí bezmocně dívat a poslouchat přitom pitomé řeči jako ty, co se údajně vedou v Die Welt. Jinak to, že podobný způsob je „také“ jak píší v Právu, v rozporu se ženevskou konvencí o ochraně osob ve válečné době z roku 1949, je jistě pravda – jenomže co zajímají tyto „rebely“ a jejich ruské sponzory nějaké ženevské konvence. Nezajímaly je přece nikdy.

Vypadá to, že vládní koalice i demokratická opozice drží ve věci služebního zákona a proti prezidentu Zemanovi basu. Na této skutečnosti je víc dobrého než zlého, i přesto, že součástí vládní koalice je Babišovo ANO a že špatnost služebního zákona se provedenými úpravami nijak zásadně nemění. To, že je na jedné lodi Zeman s komunisty a Okamurou, je v pořádku, bohužel na tu loď patří ještě ANO a polovička ČSSD. Toto mocné uskupení ne jedné straně, a na druhé straně demokratický zbytek, který zčásti vlastně ani není roganizován a nemá parlamentní zastoupení, to jsou dva tábory, mezi nimiž bychom si měli vybírat. Bohužel to ani technicky vlastně nějak nejde, jak např. volit půlku ČSSD nebo ODS bez Zahradila?

Zeman se chystá dostat pod kontrolu českou delegaci na summitu NATO (povede ji). Protože jeho doprovod budou tvořit ministři Zaorálek a Stropnický, nebude to asi tak těžké. Pokud se všichni sjednotí jako na prioritě na boji s mezinárodním terorismem, bude to úhyb jako Brno - pokud ovšem jako nejzávažnější akt mezinárodního terorismu nebude pojat ruský postup proti Ukrajině. Alexandr Mitrofanov píše v Právu, že rozkolísanost české zahraniční politiky není taková jako za dob Václava Klause na Hradě. Mám dost velkých strach, aby se ve Walesu neukázalo, že česká zahraniční politika směřuje bez velkého rozkolísání kamsi.

Taky německá mírotvorná politika v ukrajinském konfliktu stojí za pozornost. Vicekancléř Gabriel podle Práva prohlásil, že Německo se zaměřuje hlavně na to, aby všemi prostředky zabránilo přímému vojenskému střetu mezi Ukrajinou a Ruskem. Pokud tomu rozumím, je zapotřebí všemi prostředky zabránit tomu, aby Ukrajina Rusko náhodou nenapadla.

A další dobrá zpráva z deníku Právo: populace prohnilého Západu hloupne. Informují o tom samotní buržoazní novináři z The New Scientist a z Dali Mail. Průměrné IQ totiž prý od roku 1998 kleslo o 1,5 bodu. Když člověk pozoruje vývoj veřejného mínění v ČR od vypuknutí Velké protikorupční revoluce pones, řekl by, že jsou na tom proti nám ještě parádně. Co znamená 30% v preferencích pro Babiše?

Pan Luboš Palata píše v Babišově Mladé frontě Dnes: „Otevřené nasazení ruské armády by Rusko postavilo do pozice agresora.“ Ježíšmarjá, to se přece už dávno stalo! A paní Merkelová tvrdí: „Nechceme žádné další problémy“. Jistě, to je zjevné. A ty nechtěli ani kdysi Daladier s Chamberlainem.

Středa 27. srpna: ministryně spravedlnosti Válková si pozvala na kartáč předsedkyni Městského státního zastupitelství v Praze Janu Herzegovou kvůli tomu, aby se vyjasnily „některé konkrétní věci“ ohledně údajného uklízení kauz spojených s lobbistou Janouškem. Nechci se nijak zastávat paní Hezegové, a už vůbec ne pana Janouška. Jen by mne zajímalo, zda je to standardní postup. Existuje snad nějaký žebříček subordinace, mezi paní Herzegovou a paní ministryní je několik stupínků, navíc nemyslím si sice, že státní zástupci jsou další nezávislou mocí ve státě, ale nějakou autonomii by přece měli mít – je to normální, aby je v každé kauze popotahoval rovnou ministr? Kdyby tak paní ministryně postupovala proti dr. Ištvanovi, vadilo by mi to taky.

Bohuslav Sobotka řekl na poradě českých velvyslanců v Černínském paláci mj.: „Situaci na Ukrajině nelze dlouhodobě politicky stabilizovat bez vhodné dohody mezi Ukrajinou a Ruskem.“ Jistě, ale o takové dohodě je možné mluvit teprve poté, co Rusko ukončí svou subverzi ve východní Ukrajině. A ministr Zaorálek povídal něco o tom, že nelze vystačit s čistě morálními odsudky a postoji. Jenže tady jde o politický problém: pokud se nepodaří zastavit ruskou expanzi, doplatíme na to i my, protože úsilí o revizi výsledků studené války se týká i naší někdejší příslušnosti do dejme tomu „sféry ruského vlivu“, jak si ruští ideologové teď navykli označovat svou minulou a asi i budoucí koloniální říši. Mně se tam nechce ne z morálních důvodů, ale z pohodlnosti: vyzkoušel jsem, si to čtyřicet let a zjistil jsem, že žít tam není žádný med.

Europoslanec za TOP09(/STAN Stanislav Polčák se zastává Věry Joursové, které teď pomáhá v její obhajobě kandidatury na eurokomisařku. „Rozhodně to není protagonistka Babišova problematického směru“. Jak se to pozná? Jaká jsou kritéria? ANO je Babiš a Babiš je ANO,a kdo je v ANO, pracuje pro Babiše.

Můj základní dojem ze sporu Hrad (resp. Zeman) versus Hasenkoppf je ten, že nejlepší by bylo, kdyby prohrály obě strany. Škoda, že to nejde.

Ruský ministr Lavrov oznámil, že ještě tento týden bude vypraven další konvoj s bratrskou humanitární pomocí na východ Ukrajiny. Jistě, je to jako v Gaze: tunel byl proražen, Západ to z nezbytí skousl, provoz může pokračovat.

Sedm věrtelů chmele za čtyři hodiny načesala jakási paní. Chmelové brigády jsem zažil na přelomu stalinismu a poststalinismu na vlastní kůži, bylo to hnusné zneužívání dětské otrocké práce, makalo se od rozednění do setmění, neděle neexistovaly, po třech dnech měl člověk ruce uprasené černou nesmytelnou břečkou, nesnesitelně hořkou, která nechávala stopy na chlebu a houskách a činila je nepoživatelnými. Můj pracovní výkon odpovídal mému vztahu k této formě nádeničiny, zvládl jsem dva věrtele za 14 hodin (denní pracovní doba), takže jsem si nevydělal ani na jídlo. Naštěstí za to nebyly jiné sankce, než že člověk pak doplácel. Už z tohoto důvodu mi byl např. film Starci na chmelu předem tak odporný, že jsem na něj nikdy nešel. Když jsem pak přišel na vysokou školu a jel v létě na „brigádu“ na sklízení sena, kde se zákoník práce aspoň elementárně dodržoval (jinak to asi ani nešlo, byli jsme už dospělí), připadal jsem si, jako by mne pustili z gulagu. Fuj.

Miroslav Korecký vypočítává v Babišově MfD všechny vady služebního zákona. Má jistě pravdu, přes to přese vše je dohoda s opozicí taky aspoň trochu trochu ústup z pozic třídního boje, i když jistě vynucený. Problém je jen v tom, že u nás existují na jedné straně trosky polistopadové demokracie – zdecimované demokratické opoziční strany, KDU-ČSL a sobotkovská polovina ČSSD, kterou definitivní devastace teprve čeká - a na druhé straně mohutné síly Nových pořádků s velkou podporou veřejnosti. Ostatně, ke kompromisu nedošlo kvůli samotné opozici, ale kvůli tomu, že se k ní fakticky přidal Babiš, rozhodující element Nových pořádků.

V Babišových Lidových novinách si podávají předsedu Federace židovských obcí v ČR kvůli tomu, že prý „nebyl schopen upřesnit pojem „levicový antisemitismus“. Jistě, levicový antisemitismus neexistuje, to víme ze školení marx-leninismu, existuje jen antisionismus. Sionismus vznikl tím, že se nově vzniklý židovský stát kdysi odmítl stát Stalinovou kolonií. Sionisté byli Židé, kteří nechtěli Stalina. Ostatní Židé, co stalina naopak chtěli (moc jich nebylo) byli přijatelní až do doby, dokud se nehodilo je zlikvidovat z propagačních důvodů a pro utužení kázně (viz proces se Slánským, jeden z nejhezčích příkladů rudého pogromu). Toto dělení: Židé, kteří sdílejí naše nyní dejme tomu jen bláznivé teorie (ty bereme na milost), a ti ostatní, sionisté, se udržuje na Západě dodnes. Kdosi prý tvrdí, že Gaza je okupovaným územím i po stažení Izraelců v roce 2005. To je zajímavé: raketová základna arabských teroristů, osídlená mj. statisíci lidských štítů, je ve skutečnosti okupovaná Izraelem. Zbývá už jen tvrdit, že Izraelci odtud střílejí na své území rakety a zabíjejí vlastní lidi, a to jen proto, aby kompromitovali Hamás. Podobné věci tu ostatně už taky byly.

Pátek 29. srpna: Zprávou dne je intenzivní průnik ruských jednotek na Ukrajinu, kvůli němuž prezident Porošenko zrušil účast na inauguraci tureckého prezidenta a vyzval EU, aby Ukrajině poskytla i vojenskou pomoc. To, že ruští vojáci na ukrajinském území operují, bylo zjevné už dříve, ale tentokrát už jde řádově o tisíce lidí, potvrzují to i tzv. rebelové či separatisté. Zároveň se fakticky otevřela další bojová linie na pobřeží Azovského moře, kde separatisté, rozuměj Rusové, usilují obsadit strategický přístav Mariupol. Je otázka, nakolik bude ukrajinská armáda schopná takovému zvýšenému tlaku ještě čelit. Od šesti hodin večer měla zasednout Rada bezpečnosti OSN, svolaná na žádost Litvy coby jejího nestálého člena. Rada bezpečnosti, stejně jako celé OSN, byla ovšem kdysi Rooseveltem a Stalinem vymyšlena tak, aby skutečně vážné světové konflikty vůbec nemohla řešit – vždycky je má kdo vetovat. Tak tomu nejspíš bude i tentokrát. Ke zprávě se ještě pochopitelně vrátím.

Pozor na islámské teroristy, NATO by proti nim mělo nelítostně zasahovat, volá v této situaci prezident Zeman (hovořil o tom např. ve středu na setkání s českými velvyslanci v Černínském paláci). Tyto slovní ataky pana prezidenta prozrazují, že se inspiroval ve slavném díle Jaroslava Haška („Máš rád Turky, ty psy pohanský?) Zeman sice zároveň mluvil i o Ukrajině, ale tvrdil, že tam probíhá občanská válka a že ruská invaze je pouze rizikem. Zmínil se sice i o možných „preventivních akcích“ NATO, ale jednak nebylo jasné, co tím vlastně míní, a jednak by jejich provedení bylo dnes už možné pouze tehdy, pokud by bylo možné cestovat zpátky v čase: ruští vojáci na Ukrajině už dávno jsou. Zemanovy řeči o tom, že by NATO mělo zasahovat proti islámským teroristům, jsou jasným a cíleným odváděním pozornosti od hlavního problému, a tím je spuštěný ruský Drang nach Westen všeobecně a latentní a viditelná invaze na Ukrajinu zvlášť.

Spor o autorství Klausovy amnestie je opožděný, nezajímavý a poněkud dětinský. Je zjevné, že dr. Hasenkopfovi nezbývá, než popírat své údajné autorství, kdežto Zeman a jeho lidé jako vždy odmítají, že by prezident mohl někdy dejme tomu nemít pravdu. Ve skutečnosti na věci už nezáleží. Amnestie se stala důležitou vyhranou bitvou v mediální válce v rámci Velké protikorupční revoluce. Klaus v té bitvě sehrál podobnou roli jako polní zbrojmistr von Benedek v bitvě u Hradce Králové. Revoluce nakonec vynesla do silné, možná nejsilnější pozice ne své demiurgy a hybatele, sociální demokraty a Havlovy sirotky, ale Andreje Babiše, demokracie se mění v oligarchii a Miloš Zeman Novým pořádkům vévodí jen jako dřevěná socha mořské pany, zabudovaná v přídi válečného korábu. Spor o autorství amnestie bude probíhat ještě pár let, aby se v novinách nemuselo (či lépe řečeno nedalo) psát o jiných a naléhavějších věcech.

V Právu má ovšem pan Babiš nyní významného zastánce: je jím stařičký profesor Zdeněk Jičínský, který se od roku 1990 s neochvějnou jistotou staví vždycky na špatnou stranu. Je to jakýsi malý závan naděje do budoucna.

Paní Nečasová se rozhodla vystoupit z ODS. Vedení ODS ji k tomu totiž už delší dobu cílevědomě a zavile tlačí. Nechápu, co si ta strana od vystoupení paní Nečasové slibuje. Myslí, snad, že na tom teď utrhne nějaké předvolební body? Podívejte se jak jsme se proměnili, už u nás nemáme Nečasovou! Jenže tam mají pořád např. Zahradila a další pozůstatky odéesácké doby kamenné. Ti určují profil strany a ovlivňují její (ne)volitelnost, ne nějaká paní Nečasová, dnes už jen bezvýznamná členka jedné místní organizace strany. Dohnat pani Nečasovou k tomu, aby stranu opustila, bylo jednoduché (taky trochu skunkovské) a ODS to nijak nepomohlo. Zkuste se zbavit Zahradila, hrdinové!

Byl bych nerad, kdyby pod závějemi čtvrtečního ruského koutku Práva zmizel i pěkný a věcný článek Jana Rychlíka na str. 7. Je to velmi zásadní kritika německé politiky ve věci Ukrajiny – a musím říci, že zcela oprávněná.

Dnešní Právo však v návalu špatných zpráv přináší i jednu dobrou: na českém trhu se letos jako novinka objevilo deodorační spodní prádlo, jež slouží především lidem, kteří trpí nadměrným nadýmáním a plynatostí. V látce je vrstva s aktivním uhlím, které pohlcuje pachy. Tím je vyřešena sice jen jedna část problému, ale jistě důležitá.

Ombudsmanka Šabatová dospěla k závěru, že Střední zdravotnická škola v Praze 10 a následně i Česká školní inspekce pochybily, když prosadily zákaz nošení muslimského šátku (hidžáb) pro dvě dívky muslimského vyznání, které na škole studovaly. Šlo prý o nepřímou diskriminaci. Řekl bych, že všechno záleží na tom, jak byl zákaz zformulován. Zakazovat žákům (a vůbec komukoli) okázalé nošení náboženských symbolů na veřejnosti (prý je tomu tak např. ve Francii, mám dojem, že podobný problém měl kdosi i v SRN) je v podstatě drzost, ve vyspělém západním státě to nemá co dělat. Pokud by ovšem zákaz byl podložen praktickými důvody (bezpečnost, nemožnost identifikace, hygienické ohledy např. v případě zdravotní sestry) je to něco jiného. Zdůvodnění by ale mělo být konkrétní a prokazatelné.

Pátek 29. srpna: V českých novinách, zejména v babišovinách, zuří debata o tom, zda je povoleno do škol nosit hidžáby. Je to typický vedlejší problém, hlavní problém je mocenský nástup Ruska a jeho Drang nach Westen, který už teď nenápadně, ale bezprostředně ohrožuje naši politicky víc než destabilizovnou vlast. Kromě toho, podstata problému je jasná: v sekulárním, demokratickém státě je možné výrazy náboženského přesvědčení na oblečení atp. omezovat nebo zakazovat jedině tenkrát, když je pro to nějaký praktický nebo technický důvod. Z toho důvodu by neměly výt přípustné tzv. čádory nebo burky (už jen proto, že neumožňují identifikaci toho, kdo se v nich schovává), u hidžábu je to sporné a důvody k zákazu by měly být věcně probrány. Jestliže si ale někdo myslí, že nějaká cynická a programově bezbožná společnost se stane životaschopnější jen proto, že pořádně omezí všechny, kteří něčemu opravdu věří a dávají to najevo, tak se strašně mýlí. Ostatně, zakazovat čádory en bloc je vlastně totéž jako je povinně zavádět. Záleží na praktických a technických důvodech, jaké k tomu v konkrétním případě - např. u profese zdravotní sestry - vedou.

Prezident Zeman postavil český národ před zásadní volbu: buď mi dovolíte, abych jmenoval (tedy přesněji řečeno nejmenoval, ale v praxi do může vyjít nastejno) profesorem, koho mi napadne, nebo si profesory jmenujte sami a mne přitom vynechte. To bylo moc i na sociální demokraty, a tak ministr Chládek trvá na dosavadní úpravě a praxi: profesory prezident jmenuje, tj. přeloženo do běžné řeči musí jmenovat.

Optimistický titulek v Právu zní: „Zřízení základen NATO na hranicích s Ruskem podporují politici a prezident“. Ve skutečnosti politici ani prezident nechtějí, aby základny byly na českém území, a už v minulosti to dávali najevo nejapnými řečmi (Babišův ministr Stropnický, ale vlastně i premiér Sobotka). Ve skutečnosti základny by měly být tam, kde je to strategicky výhodné, tedy případně i na našem území (že základny na hranicích s Ruskem nemají žádný smysl, musí být zjevné i oligofrenikům). Zároveň je ovšem třeba zdůraznit, že prohnilé, defétistické a zkorumpované společnosti ani ty nejlepší „cizí“ základny na jejím území nepomohou (viz kdysi jižní Vietnam). Tomu, kdo není schopný si pomoci aspoň trochu sám, nikdo nepomůže.

Ministr Zaorálek nevidí žádný problém v tom, že Německo zavedlo památný den obětí vyhánění, do něhož zahrnuje i vyhnání sudetských Němců (překlad Vertreibung = vyhánění je ryze ideologická česká zvláštnost, znamená to vyhnání, a basta). Pan Zaorálek má dnes už jiné starosti, terazky som ministrom zahraničia a musím se chovat diplomaticky. Vlastenecké pozice tak drží jen veterán Kovařík v zahraniční rubrice Práva.

Český velvyslanec u NATO Jiří Šedivý řekl v rozhovoru pro Právo Jiřímu Roškotovi (zjevnému účastníku ruského koutku Práva): „V důsledku těžké byrokracie a neochoty transformovat ozbrojené síly na ukrajinské straně nevedla spolupráce k jejich zkvalitnění. Výrazně navíc poklesla v roce 2009 a až nyní v praxi války se ukazují všechny mezery. Do budoucna jsme na sebe uvalili podstatná omezení ohledně vojenského materiálu, a snažíme se nyní pomoci v logistice, řízení, přípravě a vzdělávání nižších velitelských kádrů a v kybernetické bezpečnosti, což na summitu potvrdí Komise NATO–Ukrajina. Na druhé straně Ukrajina není členem Aliance a nevztahuje se na ni článek 5 Severoatlantické smlouvy, tedy garance společné obrany v případě napadení.“ To je dosti hanebně alibistické vyjádření, stav ukrajinské armády před rokem 2009 je jedna věc, a skutečnost, že Ukrajina dnes v konfliktu s Ruskem nemůže bez naší pomoci, zahrnující i dodávky zbraní, obstát, je věc druhá, o kterou teď jde. A samozřejmě, ať pan Šedivý nešvejkuje, nikdo na něm nechce, aby naše české jednotky vtrhly na ukrajinské území a daly se do boje s Rusy. Jen by se Západ, NATO a taky ČR měly slušně řečeno vykašlat na „podstatná omezení ohledně vojenského materiálu“. O školení nižších velitelských kádrů se pana Šedivého jistě nikdo neprosí.

Další účastník ruského koutku Práva Pavol Minárik informuje o skeptickém názoru jakéhosi polského generála pod titulkem „Polská armáda by odolávala ruské jen tři dny“. To by snad mohlo platit nanejvýš v tom případě, kdyby Ruská armáda plnou silou a na široké frontě zaútočila na Polsko. Asi by k tomu potřebovala taky nějakou intenzivní pomoc domácích dejme tomu „separatistů“, jak se dnes říká, a těch v Polsku bývá tradičně velmi málo (zato naše vlast různými tuzemskými „separatisty“, jak se obávám, přímo oplývá, a to už od roku 1945, za totáče se velmi rozmnožili a posílili a rok 1968 znamenal jen dočasný ústup. (Mimochodem, Právo dnes občas vypadá, jako by ho zároveň dělaly dva navzájem nekompatibilní týmy. Chtěl bych poznamenat, že je to ve srovnání s ještě poměrně nedávnou minulostí změna k lepšímu).

Luboš Palata v Babišově MfD přišel na to, že princip kolektivní viny je z dnešního pohledu nepřijatelný (nesouhlasím s ním, je nepřijatelný ze všech možných pohledů) a že „vyhnáním Němců jsme se stali součástí Východu, protože na Západě ... se vyhánění nedělo“. Sláva, v termínech je sice ještě rozkolísaný mezi vyhánění (oficiózní český termín z dob slavné česko-německé deklarace) a vyhnání, ale to se srovná, jakmile zjistí, že z vyhnání se už nestřílí. V některých ohledech projevuje pan Palata jakousi lehkou nesmělost, např.: „Byla to nacisty rozpoutaná válka, která připravila poražené Německo o velká území, kde Němci po staletí žili, a z milionů lidí udělala vyhnance.“ To je známá česká teorie, k níž se v minulosti horlivě hlásil i pan Palata, totiž že se Němci od nás vlastně vyhnali sami. Zde bude muset v příštích desetiletích ještě trochu zapracovat.

Sobota 30. srpna: omlouvám se, jsem zase trochu ve skluzu, doufám, že do zítřka to doženu.

V pátek se rozšířily zprávy o tom, že Rusko podstatně navýšilo vojenskou účast svých jednotek na Ukrajině. Působí tam víceméně inkognito, zčásti tam prý zabloudily, zčásti si na to jejich příslušníci vzali dovolenou. Fantazie ruských propagandistů je nevyčerpatelná, u nich doma jim to asi lidé věří. Podle zdrojů NATO má jít asi o tisíc lidí, ve skutečnosti jich ale může být o dost víc. „Separatisté“ otevřeli novou frontu na pobřeží Azovského moře (to je neopochybně čistě ruská záležitost, „separatisté“ tam mají daleko), Rada bezpečnosti OSN se neusnesla na ničem. S originálním nápadem přišel premiér Sobotka: „Rusko by mělo upustit od vojenské podpory separatistů, dodávek zbraní ozbrojencům a dát prostor k politickému jednání.“

Miloš Zeman chválí vládu za zelenou naftu pro zemědělce a ministra Jurečku za podporu pěstování brambor v Čechách. Přišel taky s nápadem na zřízení českého národního řetězce, který by konkuroval nadnárodním řetězcům s vysokými maržemi. Mohl by se jmenovat Slavoj a marže by měl nulové (to dodávám já). To vše se dělo na výstavě Země živitelka, která se v Českých Budějovicích každoročně odehrává už jistě půlstoletí. Teď je z ní „agrosalon“, podobně jako z ROH se za tu dobu stalo ČMKOS. Domácí zboží tam podporoval i Miroslav Toman, ten už tam taky jezdí určitě padesát let a je rovněž ztělesněním kontinuity (nebo to není pořád ten samý Miroslav Toman?)

Rovněž c Právu se hlava českých muslimů v souvislosti se zákazem nikábu ptá: zakážete i helmy? Řekl bych, že ošetřovatelkám v nemocnicích určitě. Na pacienty by to působilo depresivně. Naštěstí s tím nápadem dosud nikdo nepřišel.

Alexandr Mitrofanov se domnívá, že Vladimir Putin by se měl sám nahlásit za agenta NATO, protože „řadou kroků umožnil Severoatlantické alianci, aby si uvědomila, proč tu je, a přestala tápat, co že to vlastně má na svých summitech projednávat“. Článek je velmi dobrý a doporučuji ho.

Zato ani trochu nemohu jako obvykle doporučit článek Michala Mocka na téže stránce. Hvězda ruského koutku Práva vychází ze zdánlivě normálního konstatování, že „povstalecký“ a ruský postup působí hrozivě a ještě hrozivější je, že Moskva přestává jakkoli zastírat své zasahování ve prospěch povstalců v „Novorusku“. Z toho ovšem pan Mocek vyvozuje dvojí: „Buď si Brusel přizná, že není dost silný, aby plně prosadil svou vůli na Ukrajině“, nebo sáhne k dalším tvrdým sankcím, které sice mohou Rusko tvrdě zasáhnout, ale dále to oslabí taky „vrávorající ekonomiku Unie“. Čili buď se poděláme (tedy pan Mocek by možná měl říkat: „poděláte“), a všechno bude v pohodě, nebo ne, ale to pak dále oslabí naši (a zase: pan Mocek by asi měl říkat vaši) ekonomiku. Přípustné jsou tedy jen takové kroky, které neoslabí naši ekonomiku, přesněji řečeno, takové sankce, na nichž obě strany vydělají. To připomíná zase představu války, při níž neumírají žádní civilisté, nebo ještě lépe nejsou ani na jedné, ani na druhé straně žádní padlí. Všechny ostatní sankce, války a vůbec konflikty jsou prostě nepřípustné.

Michael Žantovský mluví v rozhovoru pro Právo o Havlovi a mj. o „doktríně humanitární intervence“. Podle Žantovského je Havel jedním z otců této doktríny a Žantovský ho pochopitelně hájí. Problém je v tom, že věc nestojí tak, že by intervence byla přípustná jen tehdy, když se ověnčí přívlastkem „humanitární“. Legitimovat se v určitém, případě dá i docela obyčejná intervence, která např. bere nepříteli (např. Hitlerovi v době druhé světové války) vítr z plachet. A samozřejmě i taková, která brání populaci určité oblasti, aby se navzájem vyvraždila, a může to být docela obyčejná intervence. Existují legitimní důvody k intervenci. V tom přívlastku „humanitární" je jakési pokrytectví, navíc ještě nadbytečné.