Co týden dal

Úterý 1. čevence: Právě jsem se vrátil z nákupu. Přede mnou v tramvaji seděla dáma a četla nějaký časopis, v němž byl velikánský (anglický) nápis: Babiš předhonil Kellnera coby nejbohatší Čech. Datum bylo včerejší. Vida, jak je dnes u nás snadné závratně bohatnout: stačí být pár měsíců ministrem financí. A to ještě pan Babiš nekrade, protože to nemá zapotřebí (výslovně upozorňuji, že pan Babiš neříká: protože už to nemám zapotřebí).

Takže pan Babiš teď provedl z funkce ministra financí důkladné změny v dozorčích radách firem se státní účastí, zejména v ČEZu. Vyhnal cizí politiky, korupčníky a tuneláře a dosadil tam své odborníky. Kromě toho dosadil též (do Českého Aeroholdingu) prof. Švejnara, o jehož profesní zdatnosti nikdo nepochybuje, protože byl kdysi ochoten dělat prezidenta Jiřímu Paroubkovi. Mimo jiné tohoto tématu se týká můj souborný komentář (viz výše).

Tento můj komentář se týká, rovněž mimo jiné, i další překvapivé zprávy. Z Babišovy MfD odešla šéfredaktorka Sabina Slonková. Vyletěla, holubička, jak praví lidová píseň. Dovedu si představit, že k tomu, aby odešla, měla (taky) respektabilní důvody, nedovedu si jen představit, jaké respektabilní důvody ji mohly vést k tomu, aby tam lezla. Slibuji si od toho, že dosavadní nesnesitelné souručenství bakaláčů obecně a respekťáčů zvlášť s babišáky dostane jakousi trhlinu. Podle toho, co jsem si přečetl někde na internetu, hodnotí zdejší americký expert na české záležitosti Erik Best odchod paní Slonkové od Babiše jako Babišův nevděk, protože paní Slonková prý Babišovi výrazně pomohla s „nepřátelským převzetím“ ČEZu. To se tedy má paní Slonková čím chlubit. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery, který zase Babišovi výrazně pomáhal zbavit českou mediální scénu "psychopata" Pavla Šafra, nakonec vytkl Šafrovi v rozhovoru v Respektu, že chtít proměnit Blesk v kultivovaný bulvár byl nesmysl. Dejme tomu, ale co tedy byl pokus paní Slonkové o koexistenci s Andrejem Babišem? Jenom nesmysl, nebo něco ještě o řád horšího? Kloním se k druhému, širšímu výkladu. Obecně vzato není na toto hemžení českých oligarchů a žurnalistů hezký pohled, ale tentokrát je při tom aspoň trochu legrace. Zaplať Pán Bůh za ni.

Středa 2. července: zatčený bývalý ředitel Nemocnice na Homolce si stěžuje, že na něj prý policisté protikorupční policie tlačili, aby mezi lidmi, kteří tyli ze zakázek nemocnice jmenoval i některá konkrétní jména (např.lobbistu Rittiga). Mělo mu to údajně přinést výhody ve vyšetřování. Policie to popírá. Pokud by to byla pravda, jsou její metody zatím poměrně humánní, a tudíž asi taky nepříliš účinné. Jinak to vypadá, že policie je posedlá mánií vytvářet chobotnice, a to nevěští nic dobrého.

Zaorálkovi radí mj. i známý excentrik Jakub Patočka. Problém je, že pan Patočka má názory poněkud odlišné od nynější zahraničně politické koncepce ministerstva zahraničí (nebo už nejsou odlišné?). V Babišových Lidových novinách citují některé roztomilé pasáže z nějakého jeho článku o Ukrajině, kde se praví mj.: „Krym je ruský stejně tak dlouho, jako jsou Spojené státy americké… inu americké… Chtít, aby se Rusové Krymu zřekli, je stejně nadějné jako chtít, aby USA vrátili Indianu Indiánům.“ A Patočka pokračuje, že když mohl být „protiústavně změněn režim v Kyjevě, může se protiústavně změnit krymské státoprávní postavení.“ To je zajímavé, od kdy patří k levicovosti podpora ruského samoděržaví a jeho politiky? A jak pozorně bude tomu chlapíkovi naslouchat ministr zahraničí?

Čeští specialisté na otázky obrany jsou posedlí představou „aktivních záloh. Lidovecký expert Gabal např. tvrdí: „v případě krize potřebuje vojsko masivní podporu, protože ji samo nevyřeší.“ Problém je, že taková podpora se může hodit i pro řešení domácích krizí a že „aktivní zálohy“ mívají u nás občas nápady, pro které je dobré je držet pokud možno co nejmíň ozbrojené – před časem např. jedna jednotka nacvičovala vojenské akce proti SRN.

Čtvrtek 3. července: Je pozoruhodné, čím vším se chce česká kovaná pravice zachránit u otrávených (a samozřejmě taky trochu předzpracovaných) voličů. Když se v europarlamentu hrála neformální eurohymna, Beethovenova Óda na radost, obrátil se předseda Svobodných Mach (spolu s ostatními evropskými euroskeptiky) k orchestru i k vedení parlamentu zády. Poslanec ODS Zahradil, stejně jako celá jeho frakce, zůstal sedět: je tedy europskeptik o něco umírněnější. Kdyby tam byli euroskeptici krajně radikální, byli by na orchestřiště a na vedení parlamentu vystrčili holé zadnice. A to by teprve byla pluralita! Člověk by hned věděl, koho má volit. Nechápu jak se někdo ve chvíli, když se směrem k naší zlaté stověžaté matičce opět natahuje chlupatá pracka ruského medvěda, může vyžívat v takovýchhle pitomých a zavádějících demonstracích.

Jakási agentura jménem Ipsos uspořádala anketu tom, jak jsme na tom s feminismem. Hlásí se k němu 66% mužů a 65% žen. Při bližším ohledání lze zjistit, že za feministu platí ten, kdo hájí rovné příležitosti pro ženy. Existující nerovnost příležitostí mezi muži a ženami v české společnosti přitom vnímá 83 procent žen a 59% mužů. Světově jsme nadprůměrně vnímaví, což ale taky znamená, že nerovnost je u nás větší, když si jí tolik lidí všimne. Nic proti rovnosti příležitostí. V návalu emancipační péče o to, aby se ženy ve všem všudy vyrovnaly mužům, je jen těžké ubránit se jedné naléhavé otázce: bude v budoucí dokonale multikulturní a politicky korektní společnosti povoleno, aby se muži a ženy od sebe vůbec nějak lišili? Společnost profízlovaná, propráskaná a navíc ještě všude kolem samí chlapi – jak děsný to bude svět! To by si nevymyslil ani sám Orwell: celosvětový gulag.

Soudkyně v případu zneužití Vojenského zpravodajství rozhodla, že příslušníci zpravodajství zákon porušili neúmyslně. Je těžké předpokládat, že by to udělali schválně, ale opravdu měl příkaz, který dostali, všechny náležitosti? Pokud ne, nebyl by za tím jistě ještě úmysl (jaký?), ale v každém případě by to byla nedbalost.

V Babišově MfD píše Václav Dolejší k případu Daklík a pandury: „Marek Dalík nechápe a musí se cítit ukřivděný, podobně jako hejtman David Rath nebo premiér Petr Nečas. Vždyť to před námi dělali i jiní lobbisté, hejtmani i premiéři. Proč zrovna nás obžalovali a soudí?“ Je hezké, že pan Dolejší strká do hlav svých nepřátel z druhé strany revoluční barikády přesně to, co by se mu hodilo a co by bylo vlastně přiznáním. A strká je zároveň do jednoho pytle, přestože ani případ Rath, ani případ Dalík nebudí podezření, že by šlo o kriminalizaci politických rozhodnutí, a ani jeden nemá sloužit k budování obludné kostrukce o celostátním sabotážním spiknutí.

Šéfkomentátor Babišových Lidových novin Petr Kamberský ve včerejším sloupku tvrdí, že Andreji Babišovi jde o „klíčovou otázku, zda státní firmy přestanou být pro partaje dojnou krávou“ a o to, že „čištění penězovodů ze státních firem je stejně důležité jako ořezat daňové úniky… Klíčové je, aby volič uvěřil, že cílem všech je hlídat, aby se ve státních firmách nekradlo.“ Jistý krok byl tedy učiněn: vzhledem k tomu, že např. v dozorčí radě ČEZu teď nemá zastoupení ani KDU-ČSL, ani opozice, a ČSSD je tam vlastně zastoupena spíš symbolicky, formou pátého kola u vozu (to je podstata „nepřátelského převzetí“), je zjevné, že zrovna tihle tam krást nebudou. Postačí to však voliči k tomu, aby „uvěřil“ tomu, co mu k uvěření předhazuje pan Kamberský?

Pátek 4. července: nejprve jedna věc, na níž jsem včera zapomněl. Skoro všechny předvčerejší noviny zdobil záběr sytě zelené louky někde na Vysočině. Z vysoké trávy čněla hlava našeho pana prezidenta, vyjímal se tam jako zvláštní exotické zvíře. Užívá si tam prý dovolené. Pozoruhodné je, že tentýž den se konala na americkém velvyslanectví recepce u příležitosti Dne nezávislosti: samozřejmě, není povinná, ale předchozí dva prezidenti ji zpravidla nevynechávali – když jim to ovšem dovolil jejich zdravotní stav. Nepředpokládal bych, že to tentokrát od pana Zemana měla být demonstrace politické nezávislosti na Velkém Satanovi, takže otázky, které bych si kladl, se spíše týkají toho zdravotního stavu. Naše noviny pomalu, ale jistě nabývají znovu té podoby, jakou měly v šedesátých letech minulého století, a tak už člověk ani nečeká, že by se z nich o zdravotním stavu pana prezidenta dozvěděl něco podstatného (tedy podstatnějšího, než je standardní pověstné „všechny přístroje fungují normálně“ - to byla parodovaná zdravotní správa o zdravotním stavu skomírajícího prezidenta Svobody o desetiletí později). O to více se dá spekulovat.

Na recepci hovořil americký velvyslanec Eisen, z velké části česky. Zaujalo zejména jeho pojetí českých dějin – od prvního bojovníka za českou národní svobodu, Jana Husa, přes Jana Žižku až po T.G. Masaryka. To je jakýsi Superjirásek. To proboha někdo nemohl poradit panu velvyslanci, aby říkal trochu menší hlouposti? Jeho předchůdci, pokud se zmiňovali o historických okolnostech, bývali podstatně poučenější.

Vláda na svém středečním zasedání schválila zúčtování s vládou tmy a reakce: zavedení druhé snížené sazby DPH, zrušení regulačních poplatků u lékařů a v lékárnách, zvýšení daňové slevy na děti, obnovení slevy pro pracující důchodce a omezení výdajových paušálů pro živnostníky. „Rušíme daňový balíček, který kdysi protlačila parlamentem Nečasova vláda“, prohlásil Bohuslav Sobotka. Daleko skromnější místo dostal v Právu i v Babišovinách problém s Babišovým „nepřátelským převzetím“ státních a polostátních firem, zejména ČEZu. Sobotka si, jak z několikařádkových informací vyplývá, vybojoval zastoupení jednoho lidovce v dozorčí radě ČEZu. Tedy nikoli dva, jak se údajně původně uvažovalo (3+3+2), zastoupení ČSSD (jeden Pačes) se nemění, o opozici ani slovo. Nechápu horlivost, s jakou pan Sobotka leze Babišovi na pekáč. A noviny setrvávají i tentokrát na úrovni z šedesátých let minulého století.

A dále se – opět formou připomínající šedesátá léta minulého století – rozvíjí výměna šéfredaktora v Mladé frontě dnes. Paní Slonková odešla pro nesouhlas, neřekla s čím. Asi se to hned tak nedozvíme, zlí jazykové tvrdí, že se zavázala k mlčenlivosti. V době blíže neurčené ji měl nahradit Jaroslav Plesl, do jeho nástupu byl řízením listu pověřen Jiří Kubík. Doba blíže neurčená se ovšem smrskla na dva dny. Pan Plesl zřejmě nebyl k udržení. Po nástupu prohlásil: „Se Sabinou Slonkovou jsem bohužel zatím neměl příležitost mluvit, protože je na dovolené, ale samozřejmě o to stojím.“ Vypadá to, že paní Slonková zde své funkce neodešla, ale uprchla. Nejspíš se před dotěrnými žurnalisty skrývá na nějakém opuštěném tichomořském ostrově (řekl bych, že šéfredaktoři MFD, i když jen půlroční, si podobný luxus mohou dovolit). Jaký prostor pro nejrůznější spekulace! Bude tam teď mít trochu víc času, a tak by se mohla věnovat psaní vzpomínek, např.: „Jak mne zlotřilý Šafr vyhnal z Mladé fronty Dnes“. (Ne teď, ale před dvanácti lety).

Pondělí 7. července: vzhledem k soustavnému škrtání výdajů na obranu dochází prý armádě České republiky střelivo. Napovažuju to za až tak špatnou zprávu, vzhledem k vnitropolitické situaci v ČR (pokračující rozklad a plíživá babišizace) totiž si nejsem úplně jistý, k čemu by ho mohla v příštích měsících a letech případně taky použít.

Opozice prý chystá důkladnou obstrukci na mimořádné schůzi PS, která má v půlce července projednávat zákon o státní službě. Zákon se teď prý od původního návrhu liší k nepoznání. V současné podobě jde zjevně o nafouklé byrokratické monstrum, které má zastřít skutečnost, že hlavním problémem není udržování politicky neutrální státní správy, ale její zavedení. V případě zavedení by nemělo by jít o potěmkiniádu, která má kamuflovat, že si momentální dominantní politické uskupení zavádí „politicky neutrální“ státní správu k obrazu svému. Upřímně řečeno něco podobného se nakonec ani nemůže natrvalo povést, jen to ještě dále zvýší politickou nestabilitu a rozvrat v zemi – politicky neutrální státní správa se pak bude zavádět revoluční formou vždy poté, co se moci ujme nová vládní garnitura. Politicky neutrální státní správa se dá zavést jen v ovzduší všestranné dobré vůle, a ne jako diktát momentálních politických vítězů politickým poraženým (navíc politickým vítězem Velké protikorupční revoluce je ČSSD jen zdánlivě a v druhé řadě).

V pražské TOP09 zuří úporná předvolební bitva mezi Hudečkovým a Vávrovým křídlem. Je to zjevně boj na život a na smrt (na Hudečkovu kandidátku se nedostal ani předseda organizace Vávra). Je otázka, zda letošní kampaň k volbám do městského zastupitelstva je pro podobné kočkování v nejsilnější pražské straně správná chvíle a správný terén.

Mimo hlavní pozornost médií proběhla návštěva bavorského ministerského předsedy Seehofera v Praze. Taky díky znormalizovaným MfD a LN zní jednohlasný chór o tom, že „sudetoněmecká otázka“ je definitivně minulostí, což musel nazřít i bavorský host. Kdo škytne, že definitivně minulostí přece jen ještě není, bude od nynějška za extremistu. Loni přednesl v bavorském Landtagu tehdejší premiér Nečas poměrně otevřený a vstřícný projev. Je to už velmi, velmi dávno. Nic neukazuje líp než způsob referování o Seehoferově návštěvě, jak se změnilo politické klima v ČR.

V normalizovaném ÚSTR zjistili, že digitalizované materiály Archivu bezpečnostních složek jsou plné chyb. Plyne to ze zprávy o kontrole, kterou ve čtvrtek projednala Rada Ústavu. Bude vytvořena komise, která situaci „zanalyzuje“ a navrhne řešení, přesněji řečeno, jak řekl ředitel Zdeněk Hazdra, „opatření, díky kterým se v budoucnu vyhneme podobným situacím“. Předpokládám, že se bude vyhazovat. Vyhazování je neodmyslitelnou součástí normalizace.

Jiří Pehe se cítí být opravdu na koni: po letech ústrků konečně přišla jeho chvíle! A tak v Právu přichází s rozsáhlým návrhem na reformu ODS. Dělá to nezištně a dobrovolně. Chtěl by ODS zbavit klausismu a mrtvého politického antikomunismu. Proti morálnímu antikomunismu nic nemá. Čili, morálně můžeme být antikomunisté, ale to nám nesmí bránit v tom, abychom se politicky pelešili s KSČM. Pokud by to ODS dokázala, může mít zjevně – aspoň podle pana Pehe - ještě nějakou šanci.

O přirozené autoritě, jaké se naše vlast nyní těší u velmocí, svědčí i následující příhoda: minulý měsíc chtělo Zaorálkovo ministerstvo zahraničí nominovat k oficiálnímu jednání s Tchaj-wanem náměstka. Číňané se zamračili a dali najevo, že by s říjnovou návštěvou prezidenta Zemana V Číně mohly být problémy. A tak se pánové Sobotka a Zaorálek bleskově dohodli a jednání s Tchaj-wanenm vedl jen vrchní ředitel. Když příště naši čínští partneři ještě trošku přitvrdí, povede jednání vrátný.

Úterý 8. července: pondělní noviny představují úplnou poušť, když pominu výhru Petry Kvitové ve Wimbledonu, což je ovšem událost mimo rámec zájmu politického zápisníku. Zajímavý je článek Michaela Romancova o ruské politice v Babišových Lidových novinách: je pozoruhodné, že prezident Putin dělá zahraniční politiku inspirovanou zároveň Alexandrem I., Nikolajem I. i Leonidem Brežněvem. Rusko se má stát opět – jako v době Svaté aliance - tvrzí konzervatismu v Evropě – přičemž pod konzervatismem se rozumí mix nestydatých imperiálních ambicí a primitivního reakcionářství.

A hned vedle stojí za pozornost oslavný medailonek Alexandra Vondry od Zbyňka Petráčka. Zdá se, že naše nejnovější dějiny už zase tuhnou do podoby barvotiskového mýtu. Klasický detail, popis předlistopadových událostí z podzimu 1989: „V rámci školy undergroundu i Stanislava Devátého chce Vondra dostat do ulic co nejvíce lidí. Cílem je hlavně 10. prosinec. V Den lidských práv se mají shromáždit všichni signatáři Několika vět, tedy na čtyřicet tisíc lidí…“ Jenže skoro měsíc před plánovanou akcí (moc dobře se na to pamatuju, mělo to být něco napůl legálního, podobně jako ta manifestace na konci roku 1988, mělo se to konat na Palackého náměstí a nezávislé iniciativy tam měly mít povolené stánky, kde by jako na matějské pouti nabízely své samizdaty ohledně lidských práv) jim ujel vlak a spustily se obrovské spontánní demonstrace, které režim bez námahy smetly. Disent se na nich jen přiživil, protože nikdo věrohodnější nebyl po ruce. Když se Demokratická iniciativa ještě předtím, 11. listopadu, prohlásila za nezávislou politickou stranu (nic jiného nám vlastně nezbylo, náš zářijový plán na to, aby se politicky orientované iniciativy, DI, HOS, Obroda a NMS, přebudovaly na politické strany a vytvořily společný kordinační výbor, havlovský Olymp rozhořčeně odmítl), konala se jakási neformální disischůzka, kde mi oslavenec s lehkou ironií předhodil: „pche, a ty bys snad chtěl být ministrem?“, jako by to byla ta nejopovrženíhodnější věc na světě. Pak čas oponou trhl, a za měsíc a něco už byli ministry skoro všichni (ovšem s tichou i hlasitou pomocí některých komunistů, jinak by to vzhledem k jejich nepřipravenosti nebylo šlo). Od těch událostí sice už uplynulo čtvrtstoletí, ale to je příliš brzy na to, aby se z nich staly primitivní svaté obrázky. Jen trochu z hrůzou zjišťuji, že o to snad dnes všeobecně jde: bude to součást legendy o ukradené revoluci, které se zmocnili politici, co nemakají a kradou, korupčníci a tuneláři. Tuto legendu dnes společné sdílejí babišáci i Havlovi sirotci. Tato historie by měla zůstat živá, měla by být předmětem sporů a diskusí, jak je to ostatně ve svobodném světě normální. Vypadá to však, že nám ji chtějí zacementovat do oficiózní podoby.

Server Parlamentní listy přinesl dnes zprávu o naší výzvě „Nepomůžeme-li Ukrajině, zítra nikdo nepomůže nám“, resp. o článku, který jsem na to téma minulý čtvrtek napsal do Bubínku Revolver revue. Článek je mj. o tom, jak se výzvu podařilo našim normalizovaným médiím zatlouci. Tedy jak vidno, až tak úplně se to přece jen nepodařilo (Parlamentní listy ostatně nejsou jediné, o výzvě informoval např. hned po jejím zveřejnění i reflex.cz a po uzavření sběru podpisů i E15.cz). Zprávu v Parlamentních listech najdete zde.

Nechci se vůbec plést do záležitostí katolické církve, je to pro mne choulostivá věc, patřím k jiné denominaci. Dnes večer jsem se však z událostí v ČT dozvěděl, že papež František přijal ve Vatikánu oběti zneužívání ze strany pedofilních kněží. Během soukromé mše, již celebroval, pak prosil o odpuštění. Obětem ta prosba nestačila (obětem jen velmi málokdy nějaká omluva stačí). Mám k tomu dvě poznámky: za prvé, předpokládám, že teď se budou postupně omlouvat všechny instituce (např. státní internáty, soukromé pensionáty apod.) kde docházelo ke zneužívání dětí pedofilními vychovateli, a že se zjistí, v jakém poměru je procento zneužitých v těch institucí s procentem zneužitých v katolické církvi – ono se to vlastně vůbec nedá zjistit, že? Není náhodou celé to obviňování katolické církve nechutná demagogie? A to, co mne opravdu konsternuje, je, proč papež František na tu demagogii přistupuje. Bylo snad to zneužívání součástí církevních obřadů? Pak by za ně ovšem katolická církev odpovídala se vším všudy. Ale má se snad po každém zneužití dítěte v nějaké škole omlouvat učitelstvo jako celek? To zavání kolektivní vinou. Navíc cítím, že katolíci jsou teď (v této i v jiných věcech) jako první na tapetě proto, že jsou snadný cíl, jsou taky ze všech křesťanských církví nejsilnější, proto nejnenáviděnější a je možné brát tak trochu jako pars pro toto. Nedělejme si prosím iluze, až se podaří je nechutnou demagogií zdeptat, přijdeme na řadu, stejně jako v padesátých letech minulého století, i my ostatní (tj. my ostatní křesťané).

Středa 9. července: Sociální demokracie zahájila další nájezd na církevní restituce tím, že jak píší v Právu, „přivře kohouty finančních toků více než stovce církevních Škol“. Ministerstvo školství (tj. ministr Chládek) prý „církvím“ vzkazuje: „v rámci restitucí dostáváte od státu dvě miliardy korun ročně, tak si provozní náklady ve svých školách plaťte ze svého“. Je to zakotveno v chystané novele školského zákona a ušetří to státu sto milionů korun ročně. Je to dobře vymyšleno, protože „církve“ si školství budou muset platit furt pryč, i když ty dvě miliardy už dostávat přestanou. Jde o čistě buzerační opatření, o čemž svědčí i to, že má být ve sněmovně schváleno ve zrychleném řízení v rámci jednoho čtení. Ten nápad narazí asi na odpor opozice a možná i KDU-ČSL, ovšem na druhé straně, i kdyby bylo třeba jej odhlasovat ústavní většinou (což samozřejmě není), ta by se jistě našla: KSČM, ANO, Úsvit a ČSSD (pár kverulantů v ČSSD by se možná zdrželo, ale nebylo by jich moc). Problém je, že křesťané (tedy my křesťané) si v rámci Nových pořádků musíme zvykat na život v agresivně ateistickém státě (něco jako soft varianta někdejšího starověkého Říma) a že koncept odluky církví od státu by měl být i ze strany církví daleko radikálnější. Za těchto okolností je ovšem taky nemožné, aby církve suplovaly roli státu v sociální oblasti nad své velmi omezené možnosti.

Rovněž v Právu uveřejnil stařičký profesor Jičínský pozoruhodný text na téma: „Havel, Tibet, Čína: svár pokrytectví a realismu“. Cituje mj. myšlenku Václava Bělohradského: „Každý národ má právo dojít k pochopení toho, co jsou lidská práva, vlastní cestou.“ To je dobré, např. Rusové ke svému zatím ne zcela dokonalému pochopení došli cestou přes gulag a hladomor na Ukrajině, Němci k podstatně dokonalejšímu pochopení cestou přes Buchenwald, Mauthausen, Osvětim a Treblinku. Měli na to právo? Sám profesor pak píše: „Československo a ČR byly relativně malé státy, které nemohly stanovit vzor jednání státům velkým.“ Bohužel jsou v životě situace, kdy na realismus tohoto typu tak říkajíc není čas. Když vidíte, jak se nějaký rabiát pokouší znásilnit desetileté děvčátko, někdy vám prostě nezbude čas uvažovat o tom, zda jste relativně malý nebo ne, resp. tato úvaha nebude hrát zase až tak velkou roli jako jindy - u někoho, ovšem. Podpora Tibetu je u nás módní záležitost, píše dále pan Jičínský, přitom nevědomci, kteří tak činí, neberou v úvahu, žer „původní tibetská společnost byla v podstatě feudální či polootrokářská a že přičlenění Tibetu k Číně znamenalo také proces nutné modernizace“. Samozřejmě, a totéž platí o původní etiopské společnosti v době Mussoliniho vpádu a dá se tím obhájit vlastně každý kolonialismus. Pan profesor taky brojí proti „u nás převládajícímu primitivnímu antikomunismu“. K tomu lze dodat, za prvé: vypadá to, že tedy existuje i nějaký antikomunismus kultivovaný, neprimitivní: jak vypadá? A za druhé, primitivní antikomunismus, odhladl bych si, je, např. když někdo někomu vyčítá, že velkou část života strávil jako horlivý přisluhovač ruského imperialismu. To, že to dejme tomu částečně dělal i z blbosti, je třeba vzít v úvahu, ale nemělo by se to příliš přeceňovat.

Zemřel Eduard Ševarnadze. Objevila se spousta chytráckých komentářů o tom, co všechno dělal nedůsledně a jakých černých hříchů se dopustil. To všechno se nám hříšným lidem v životě stává. Chtěl bych teď jen zdůraznit, že to byl jeden z mála ruských politiků bolševické epochy (ten člověk byl většinu života ruský politik, to je třeba vědět), kterému se mohu cítit být za něco vděčný. Což tímto důrazně dávám najevo.

V této souvislosti musím ocitovat to, co na okraj Ševarnadzeho úmrtí v Babišově Mladé frontě Dnes napsal Teodor Marjanovič. Klade si otázku, zda jsou zásluhy zesnulého tak velké, abychom u nás po něm pojmenovali ulici, a odpovídá si: „Asi nejsou, a navíc by asi stejně mnoho lidí razilo názor, že bude vhodné si nejprve počkat, jestli ho začnou podobně uctívat i v jeho Gruzii.“ Chtěl bych zdůraznit (což mohu), že při vší úctě ke Gruzii a Gruzíncům musím konstatovat, že je jim prd do toho, jak se u nás jmenují ulice. Chtěl bych taky zdůraznit, co si myslím při čtení takových úvah o panu Marjanovičovi, ale to nemohu, žaloval by mne.

Čtvrtek 10. července: při teroristickém útoku v Afghánistánu zahynuli čtyři čeští vojáci. K věci se pozoruhodným, „nestandardním“ a velmi obdobným způsobem vyjádřili předseda Strany svobodných občanů Petr Mach a Miroslav Macek. K věci se vrátím. Nelze popřít, že celé angažmá Západu v Afghánistánu lze zrovna v tuto chvíli jen velmi obtížně považovat za úspěšné a nedá se ani očekávat, že by se na věci v budoucnu ještě něco podstatného změnilo. Problém je nejspíš v tom, že od nich Američané a jejich spojenci (včetně nás) očekávali víc, než bylo realistické očekávat: totiž proměnu Afghánistánu v demokracii západního střihu (něco podobného ostatně čekali Američané i předtím v Iráku). Přitom nechat Afghánistán (a předtím i Irák) v tom stavu, v jakém byly za Saddáma Husajna a za vlády Talibánu nebylo možné, protože by to byl signál faktické bezmoci a slabosti Západu a bezpečnostní rizika pro Západ by se neúměrně rozrůstala. Cílem politiky státu nebo nějakého uskupení státu by mělo být v první řadě zajištění bezpečnosti jeho občanů, reforma zeměkoule je něco, k čemu sice rozumná politika nakonec taky vede, ale zdaleka ne tak přímo a tak brzy, jak si dnes na Západě představují (přesněji řečeno než si u nás na Západě představujeme). Rozvášněný idealismus může způsobit stejné škody jako líná a zbabělá nečinnost.

Náčelník generálního štábu Pavel je konsternován mořem nezřízené chrapounské sprostoty, která se rozlila po různých chatových diskusích v souvislosti s padlými v Afghánistánu. „Jakkoli nejsem přítelem cenzury, zvlášť těchto volných médií, tak si myslím, že by jistá morální sebecenzura měla existovat.“ To je jistě pravda, jenž ona u nás neexistuje už od zrodu internetových diskusí v polovině devadesátých let, a situace je čím dál tím horší. Zejména vášnivé kampaně jako Velká protikorupční revoluce nabuzují bezděčně takové veřejné zpustnutí, že se jeho následky budou odstraňovat desetiletí, pokud se to vůbec někdy povede. Je to jistě čirá spekulace, ale jsem přesvědčen, že kdyby něco jako svobodná internetová diskuse existovalo v posledních dvou letech existence předminulého (předlistopadového) režimu, kdy byla drtivá většina obyvatelstva proti režimu, zdaleka by nebyla tak hnusná s sprostá jako jsou nejrůznější internetové výlevy teď. Svoboda nás neučinila lepšími, ale zvlčilejšími. To se stává a není to argument proti svobodě, ale proti nám.

Zvláštním dokladem úpadku je exprezident Václav Klaus. V současné době spřádá plány na rozdělení Ukrajiny, která byla zneužita (neříká sice přímo západními, resp. americkými imperialisty, ale z kontextu je to jasné) k vyvolání nové rozepře mezi východem a západem. Majdan prý rozeštvávali postmodernisté, europeisté a možná dokonce i feministé (např. ministryně Marxová-Tominová „by tam určitě taky chtěla jet“ – takže sice tam nebyla, ale určitě by se jí tam taky chtělo, a to je stejné, jako kdyby tam už byla). A proto Václav Klaus spřádá plány na rozdělení Ukrajiny. Proboha, co je mu do toho! Rozdělení Ukrajiny je záležitost Ukrajinců.

Jakkoli bych se docela rád přidal ve sporu pana Peheho s panem Jičínským a dalšími na stranu toho prvního, je to pro mne zhola nemožné, stejně jako pro mne bylo v šedesátých letech nemožné přidat se, pokud jde o ideový koncept (ne v konkrétních jednotlivostech) na stranu komunistů s lidskou tváří proti komunistům prostým : „Administrativy obou Busů byly ve vztahu k Číně podstatně „realističtější“. I proto je dnes Čína motorem globálního kapitalismu, který ruinuje poslední zbytky liberální demokracie na Západě“. Takže Čína je předvoj zvlčilého západního kapitalismu. A pan Pehe je produkt Velké protikorupční revoluce, která u nás smetla zvlčilý pravicový kapitalismus a vybojovala vítězství – Andreji Babišovi a spol. Co si všechno ti lidé nevymyslí.

Pátek 11. července: V Právu píší o tom, že Nejvyšší soud a Státní zastupitelství často odmítají přijmout testy spolehlivosti, které pořizuje Generální inspekce bezpečnostních sborů (příslušníci GIBS v nich, samozřejmě aniž by se představili, vystavují testované policisty pokušení korupce). Odkazují prý na to, že něco podobného snad může sloužit v kázeňském řízení, ale z trestněprávního hlediska je to nepřípustná provokace, jíž se „sváděný“ vlastně navádí ke spáchání trestného činu. Což je, řekl bych, do slova a do písmene pravda.

Jiří Němec se tamtéž vyjadřuje k tomu, že podle zákona mají nyní politici, úředníci, soudci a státní zástupci nést hmotnou odpovědnost za svá chybná rozhodnutí. Tvrdí, že soudce (nebo úředník) může často vyjádřit jen odlišný právní názor. Považuji tohle stanovisko za příliš opatrnické, chtít trestat soudce v případě, když odvolací soud dospěje k jinému závěru, je obludná drzost a porušuje nezávislost soudců zaručenou v ústavě. Typický výtvor revolučního jakobínství.

Miroslav Korecký končí v Babišově Mladé frontě Dnes své srovnání slovenského prezidenta Kisky a Miloše Zemana slovy: „Nechť si každý sám a bez ohledu na to, jaký vztah chová k osobě Miloše Zemana, odpoví na otázku… zda je prezidentství člověka bez názorů spíše vítězstvím demokracie, nebo jen politického marketingu. Nevím, ale po třech českých prezidentech se specifickými názory (přičemž každý následující v oblasti vyhraněných názorů toho předchozího přetrumfl), bych upřednostnil aspoň pětileté prezidentování prezidenta bez názorů, bylo by to nepochybně daleko méně nesnesitelné a víc by to odpovídalo tomu, čím má prezident z ústavy být. Pokud jde o názory, vystačím si sám, nepotřebuji k tomu prezidenta.

Sobota 12. července: Andrej Babiš (tedy ANO) chce proniknout do Senátu tím, že nanominuje kandidáty, kteří mají z dnešního hlediska hned dvě plus: jednak jsou to „odborníci“, a navíc ještě ženského pohlaví: sexuoložka, kardioložka a stomatoložka. Být politik a muž je dnes handicap. Ani Winston Churchill, ani J. F. Kennedy, Ani Helmut Schmidt by dnes v ČR neměli žádnou budoucnost. Jednak neodpovídá pohlaví, a hlavně, věnovali se celý život jen politice. Chápu, že lidé tohoto typu by byli po pana Babiše a podobné velkým nebezpečím. „Odborníci“ žádné nebezpečí nepředstavují. Trvá to dlouho, než se v politice zorientují (zorientují-li se vůbec), a do té doby je lze snadno a jednoduše vodit na provázku.

Naopak paní Jourová, která se jako jediná z Babišových lidí v politice aspoň trochu pohybovala, Andreji Babišovi moc nesedí. Rád by ji umístil do Bruselu jako eurokomisařku (jistě, to je koryto, které se neodmítá, a byl by od ní pokoj). Paní Jourová je ovšem zároveň jedinou místopředsedkyní ANO. Vykonávala by tu funkci dálkově? Nebo by si na to místo pan Babiš vyhlédl nějakou další sexuoložku? Já si myslím, že v ANO je funkce místopředsedy ryze formální záležitost.

Celou republikou hýbe teď skandál týkající se tenistky Petry Kvitové, tedy přesněji řečeno toho, co o ní prohlásil sociálně demokratický poslanec Stanislav Huml. Kvitová má kvůli nižším daním trvalé bydliště v Monaku, pan Huml a další to považují za nevlastenecké. Tento způsob uvažování mi připadá příšerný, rád bych o tom něco napsal, ale úroda textů na téma Kvitová a daně je tak velká, že mne to trochu odrazuje.

Stará dozorčí rada ČEZ na poslední chvíli změnou jednacího řádu ztížila členům té nové, kterou si najmenoval ministr Babiš, možnost kontroly a přístup k informacím. Nová rada si s tím jistě poradí, ale bude to chvilinku trvat. Jaký asi vliv bude mít „bitva o ČEZ“ na vývoj hospodaření firmy? Na bitevním poli se musí špatně podnikat.

Parlamentní volby ve Slovinsku prý vyhraje nová strana. Jmenuje se podle svého lídra „Strana Miro Cerara“. Dotyčný je (na rozdíl od Andreje Babiše) profesorem ústavního práva na Lublaňské univerzitě, má tedy k politice přece jen o něco blíže než majitel masokombinátu, byť i obřího. Je to přechodný typ mezi „prostým člověkem, který se na to už nemohl dívat“ a politikem. Nicméně nijak zvlášť standardně to nevypadá, jen ta revoluce nebude ve Slovinsku asi tak divoká jako u nás.

V Babišových novinách se zavedl svérázný druh tajnosnubného psaní: naposled ho předvedl Miroslav Korecký v článku na okraj vyšetřování vraždy sociálně demokratického kmotra Romana Housky. Článek končí slovy: „Naši miliardáři nechávali donedávna svým chudším kolegům s deseti- či stamiliony na účtech volnou ruku, ale trpělivost jim došla, když už nezažranost kmotříčků začala ohrožovat jejich vlastní zájmy. Teď chtějí mít vliv na politiku a řízení státu sami, ať otevřeně jako Andrej Babiš, nebo skrytěji. Zda to bude pro nás znamenat plus ve srovnání s érou Romana Housky, je v tuto chvíli ještě asi předčasné hodnotit.“ Přitom je přece úplně každému zjevné, že to bude velmi obrovité minus, že jde v první řadě a vlastně jen o ty, kteří chtějí stát řídit sami, to jest o Andreje Babiše, a že se to takhle v MfD ovšem nedá napsat, tak se to musí nějak zakecat.

Pondělí 14. července: premiérova inspekční cesta po ministerstvech se zatím nesla ve znamení „vypadávání kostlivců ze skříní“, tj. účtování se zrádnou pravicí. Kostlivců údajně jen na ministerstvech vedených ČSSD vypadlo za dvě miliardy, hlavně z doby Nečasovy a Topolánkovy vlády. Např. na ministerstvu školství chystá prý ministr Chládek trestní oznámení. Premiér zatím nebyl na ministerstvu financí, pan Babiš jistě bude chtít své koaliční kolegy z ČSSD trumfnout.

„Problému Kvitová“ se týká naše glosa. Jen na okraj ještě podotýkám, že mi připadá zvláštní chtít na lidech, aby z vlastenectví platili co možná nejvyšší daně. (Samozřejmě to chtějí na druhých, ne na sobě.)

Jinak jsme dostali (totiž my „Češi, Moravané a Slezané“) jedničku z dějepisu. Udělil nám ji odborník nad jiné povolaný, totiž sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek. Zároveň se nám podle něj, aspoň co se geopolitického rozhledu týče, podařilo po chruščovovsku dohnat a předehnat USA. Panu Jelínkovi gratulujeme.

Jiří Pehe zase tamtéž rozklíčoval, kdo může za to, že se naši (nejen naši) sportovci (a nejen sportovci) stěhují do daňových rájů. Je to světový globální kapitalismus a imperialismus. Bude ho třeba doplnit vytvořením globálních politických struktur. Jednu takovou strukturu tu máme, totiž OSN, jejíž hladký a zároveň ovšem prázdný chod zabezpečuje provetovaná Rada bezpečnosti. Pan Pehe má samozřejmě na mysli něco funkčního – a tak se naskýtá stalinská otázka: kolik má na to divizí? Možná by se měl obrátit na naše iniciativy typu „Vraťte nám stát“, Rekonstrukce státu nebo Nadační fond proti korupci: když už se jim povedlo poměrně rychle a důkladně obrátit na ruby Českou republiku, to by v tom byl čert, kdyby se to následně nepovedlo i se zeměkoulí.

Miloš Zeman pokračoval v rozhovoru pro Právo s bojovným švejkováním, tentokrát v souvislosti s Afghánistánem. „Ale mohu s plnou jistotou říci, že v Afghánistánu naši vojáci bojují za naši bezpečnost.“ To je jistě pravda, já mám jen dojem, že v Afghánistánu Západ už vlastně dobojoval – i když se zemanovskou plnou jistotou to říci nemohu. Úplně nejpozoruhodnější je ovšem to, co prohlásil v souvislosti s Petrou Kvitovou: velmi rád a s potěšením by ji přijal na Hradě, bránila mu v tom doposavad jen jeho vrozená stydlivost (nechce se chlubit cizím peřím). Zdá se, že slečně Kvitové teď už opravdu nezbývá nic jiného, než pěkně poprosit pana prezidenta, aby překonal svůj stud a laskavě ji pozval.

Ministerstvo kultury připravuje zákon, který má důkladně změnit volbu rad veřejnoprávního rozhlasu a televize. Spolupracovalo na tom s JUDr. Hanou Marvanovou, když ještě byla náměstkyní ministryně spravedlnosti. Teď, poté co její angažmá na ministerstvu spravedlnosti skončilo, na to bude ještě víc času. Původní představa byla, že do výběru radních nově zasáhnou i církve, vysoké školy, protikorupční organizace a profesní organizace jako třeba FITES. Ty by své zástupce jmenovaly přímo a měly by právo své nominanty během jejich funkčního období měnit. To je vynikající nápad ve směru přímé demokracie okamurovského střihu. A navíc: vybrat reprezentativní církve, to si nějak dovedu představit, i když – uvážíme-li všeobecné opovržení, jaké v české ateistické společnosti, vyhecované navíc sociálně demokratickým nenávistným tažením proti církevním restitucím, vůči církvím panuje – nebral by je v radách asi nikdo vážně. Pokud jde o vysoké školy, na jedné jsem pracoval deset let, představa, že by nominovala někoho do rady ČRO nebo ČT, mne naplňuje hrůzou (tím spíš, že v minulosti se to nepochybně neformální cestou často dělo). Pokud jde o odbory a profesní organizace, mám jakési podezření, že jde o instituce ryze potěmkinské a manipulativní povahy. O protikorupčních iniciativách raději ani nemluvit, kdo z nich (stejně jako z odborů a z profesních organizací) vybere, tj. zvolí ty relevantní? JUDr. Marvanová? Proto asi ministr Herman poněkud rozpačitě prohlásil, že „stoprocentní vyloučení politických vlivů asi není možné garantovat“, a nakonec má nezávislost mediálních rad garantovat poslanec Martin Komárek. Vzhledem k tomu, že pan Komárek zastupuje Babišovo ANO (a nejen vzhledem k tomu) v je v podstatě jasné, že to bude nezávislost jako řemen.

V Babišových LN píší o tom, proč se ANO rozhodlo vyměnit svého kandidáta na eurokomisaře. Navrhují teď ministryni Jourovou. Její kandidatura má prý smysl v souvislosti s požadavkem budoucího komisaře Evropské komise Jeana-Clauda Junkera, aby v unijním orgánu zasedl dostatečný počet žen. Nepreferuje ale náhodou pan Juncker spíše blondýnky?

Úterý 15. července: Prezident Zeman včera veřejně vyzval tenistku Kvitovou, aby si řekla o pozvání na Hrad. Podobné výzvě by stěží někdo odolal, a proto se tak taky stalo. Je to velmi originální způsob komunikace Hlavy státu se zasloužilými poddanými.

Podle posledního průzkumu TNS Aisa (volební model pro volby do Sněmovny) by ANO získalo 31% hlasů, ČSSD 16%, KSČM 11,5, TOP09 11, ODS 7% a KDU-ČSL 5,5% (pětiprocentní hranici se ještě blíží Okamurovci a Pirátská strana - úděsné jméno, nicméně v Evropě to frčí). Neexistuje vůbec žádný rozumný a představitelný důvod, proč by Babišovce mělo volit o tolik víc voličů než všechny ostatní. Je taky velmi pravděpodobné, že nejpozději do roka přestanou i ty nejvstřícnější agentury podobné výsledky přinášet, prostě to už nepůjde. Do té doby má však pan Babiš velkou naději přizpůsobit si českou politiku obrazu svému.

Na spáleništi po ODS se rodí nové strany. Např. exposlanec ODS Vojíř a pražský exprimátor Koukal založili stranu Toryové (Ježíši Kriste! Ještě že si neříkají Rytíři Svatého Grálu!), exposlanec ODS Jiří Janeček si zřídil spolu s bývalým poslancem VV Vackem Občanskou konzervativní stranu. Pan Vacek, který proslul tím, že kdysi dosvědčil Vítu Bártovi, že svým spolustraníkům peníze pouze půjčoval, k tomu prohlásil: „Aktuálně není na politickém trhu jiný subjekt, který by umožňoval prezentovat můj konzervativní záměr.“ Tomu docela věřím a jsem tomu rád. To všechno je jakýsi projev konečného rozkladu „klausismu“, pravičáctví českého (národního) formou a internacionálního obsahem, a zároveň závěrečná etapa „integrace pravice“. Dá se předpokládat, že obdobně se bude integrovat levice, až nakonec vznikne systém jedné strany – Babišova ANO – , do níž se integruje pravice i klevice, a to docela demokratickou cestou: ty, co chtějí mít nějakou budoucnost, se do ní zintegrují, uznavše, že svoboda je poznaná nutnost, ostatní spadnou velmi rychle pod 5% (procesu by velmi napomohlo, kdyby organizací příštích voleb byly pověřeny agentury pro výzkum veřejného mínění).

Ve včerejší Babišově Mladé frontě Dnes shrnuje Břetislav Rychlík ideologii Velké protikorupční revoluce. Vychází z výroční zprávy BIS, kde se „přímo zdůrazňuje dysfunkce orgánů státní moci a regionální klientelistické sítě. Většina majetku přetéká přes propojení mafiánů a šéfů státních firem do soukromých kapes, na zahraniční konta, dílem do černých stranických kont. Tyto jevy trvají už od posledních let minulého století, tedy od časů existence opoziční smlouvy ODS a ČSSD, pramáti degradace a ponížení naší demokracie na kartelový systém dělení moci a rozkrádání země a daní občanů v přímém přenosu.“ Podobně by se dalo démonizovat už první polistopadové období jako nestydatý pokus havlovského disentu privatizovat si za asistence představitelů poraženého komunistického establishmentu stát do vlastní kapsy, dalo by se mluvit o následující transformaci-privatizaci Občanského fóra v ODS, atd., atd. Na tom na všem samozřejmě něco je, jen se zároveň nedá odhlédnout, že v těch dobách se ČR (předtím ČSFR) zároveň stala demokratickým státem se zaručenými základními občanskými svobodami. A bylo by to tedy neúplné a nespravedlivé. Podstatné politické změny k horšímu přineslo až období posledních dvou let, zahájené právě nekorektním pokusem ČSSD o revoluční převrat a následnou Velkou protikorupční revolucí a vrcholící nástupem Andreje Babiše, v jehož listě pan Rychlík zveřejňuje své nenávistné, fanatické výlevy.

Česká republika odmítla dodat Ukrajině v rámci domluvené pomoci potravinové dávky, letoun Antonov a lůžka a boty pro pohraniční stráž s odůvodněním, že „usnesení vlády o poskytnutí pomoci Ukrajině při její obnově a podpoře její demokratické transformace neumožňuje dodávky vojenské povahy“. Tak to je dobré: Rusové bez rozpaků cpou na Ukrajinu po zuby ozbrojené a dobře vycvičené bojůvky a moderní zbraně, v pravidelných intervalech přisunují (a pak zase odsunují) k ukrajinským hranicím tisíce vojáků, a česká vláda si tam netroufne poslat ani bagančata.

V této souvislosti zní poněkud strašidelně i zpráva, že se u příležitosti mistrovství světa v kopané sešla Angela Merklová s Vladimírem Putinem (tvrdí to ovšem Putinův tiskový mluvčí, to je třeba vzít v úvahu), a dohodli se o co nejrychlejším vytvoření míru pro naši dobu. Má se především obnovit práce kontaktní skupiny na Ukrajině – pro začátek by mohla být třeba v Mnichově.

Středa 16. července: v pondělí 21. července budou ministři Sobotkovy vlády vytrestáni za svou nemravnost tím, že budou nuceni poobědvat s Milošem Zemanem. Nedovedu si představit nic strašnějšího než strávit s panem prezidentem tři hodiny a ještě přitom muset jíst. Hlavním tématem poledního rokování bude údajně „ekonomická diplomacie se zaměřením na odstraňování překážek spolupráce s perspektivními zeměmi včetně těch, které disponují rozsáhlými zásobami nerostných surovin“. Taková zemanovsky perspektivní země je především jedna, a to Rusko. Doufám že se tak bude opět dít za obvyklého prezidentova planě radikálního švejkování. Prezidentův mluvčí na okraj svého vystoupení zmínil „hyenistické a hysterické komentáře některých novinářů“. Jak je vidět, ani dnešní normalizovaný tisk našemu nejvyššímu ještě nestačí. Pozoruhodné je vlastně jen jedno: jak ten člověk (Zeman, nikoli mluvčí) musí strašně trpět, když čte někoho, kdo ho zrovna nechválí. Jinak by o tom takhle nemluvil, lépe řečeno, nevedl svého mluvčího, aby o tom mluvil za něho.

Lukáš Jelínek píše v Právu: „Jenže pro ČSSD je výhodnější, aby se Babiš se svými lidmi v exekutivě postupně znemožňoval po kompletní čtyřleté volební období, než aby z byl z vlády (jež by vzápětí mohla padnout) vyštípán a získal pověst mučedníka.“ Ve skutečnosti Sobotkovi nezbývá nic jiného, než doufat, že se Babiš bude v exekutivě postupně znemožňovat po kompletní čtyřleté období, protože nemá na to, aby se ho zbavil, a zároveň ovšem taky doufat, že se ho naopak co nejdřív nezbaví pan Babiš, který postupně dobývá jednu pozici za druhou a utěšeně mu rostou preference,.

Petr Nováček píše ve včerejších Babišových Lidových novinách o tom, že se ČSSD inspirovala svým referendem u SPD, „kde se ovšem referenda o účasti ve vládě s CDU/CSU zúčastnilo 70% sociálních demokratů. K tomu je jen třeba ještě podotknout, že 70% německých sociálních demokratů je podstatně víc než 70% českých asociálních demokratů, a to ne snad proto, že Němců je víc než Čechů, nýbrž proto, že kdyby ČSSD měla být početně srovnatelná s SPD, musela by mít skoro třikrát víc členů, než má teď, aby to odpovídalo poměru počtu členů strany k počtu obyvatel země. A to není zanedbatelný rozdíl, teprve v tak velkém tělese by pak byla možná nějaká „vnitrostranická demokracie“.

Čtvrtek 17. července: skrytá privatizace ČR do rukou Andreje Babiše pokračuje. Hned po skončení Karlovarského filmového festivalu vyměnilo Ministerstvo financí generálního ředitele hotelu (byl jím člen ODS a bývalý karlovarský primátor). Ministerstvo (tj. Babiš) přitom už v červnu rozpustilo šestičlenné představenstvo i devítičlennou dozorčí radu hotelu a počet členů v obou orgánech snížilo na tři členy. Hotel předtím ovládali členové ODS, v nových orgánech jsou dva členové ANO, jeden z nich je karlovarský krajský předseda (tím není řečeno, že ti ostatní nejsou tak ši onak vázáni buď na Agrofert, nebo na ministerstvo financí, což začíná být čím dál tím víc totéž. Hotel není nic tak mohutného jako ČEZ, přesto má svou váhu. Ministerstvo financí dalo najevo, že nemá vůbec zájem držet hotel ve státním vlastnictví, ale jeho prodej komplikují majetkové spory, takže bohužel… Do budoucna bude zajímavé sledovat, co udělá pan Babiš s Karlštejnem.

V článku Jana Kellera v Právu jsem si přečetl, že ve Francii roste počet lidí, podle nichž by v čele státu měl být silný jedinec nezávislý na parlamentu a na výsledcích voleb, a zároveň jsou i pro vládu expertů, kteří se nebudou vázat parlamentními procedurami. Myslím, že u nás je to dost podobné a že silný jedinec a „odborníci“ patří dohromady. Jedinec se nebude vázat parlamentem, odborníci se taky nebudou vázat parlamentem, a o to víc se budou vázat silným jedincem. Parlament se tak stane zbytečným a nebude to už žádná parlamentní demokracie. Pan Keller jen ovšem optimista: „Narůstá trend nechat se vést silnými jedinci, kteří to za nás odmakají. U nás je to naštěstí zatím jen Andrej Babiš, nikoli Marine Le Penová.“ Jaképak naštěstí: těžko říci, kdo z těch dvou je horší.

Lukáš Jelínek píše tamtéž, že TOP09 a ODS resuscitovaly nyní před projednáváním služebního zákona Topolánkovu politiku „nulové tolerance“. Jaképak resuscitovaly, nic nebylo nutné resuscitovat, totéž dělali jako opoziční lídři Jiří Paroubek a Bohuslav Sobotka. Politika nulové tolerance je základem třídního boje, který se u nás místo politiky hodné toho jména vede už řadu let. Předseda ODS se prý aspoň upřímně“ přihlásil k modelu, v němž je státní správa podřízena politické kontrole a politické odpovědnosti“. Jaký jiný model by proti tomu chtěl pan Jelínek postavit, jiná možnost je jen libovůle státní správy. Jenže i pak tu státní správu bude někdo řídit, bude někdo řídit, jenom to za poměrně krátký čas budou jiní politici než ti, co nesou zrovna hlavní váhu politickou odpovědnosti. Státní správa řízená opozicí, to bude zajímavý experiment.

Dále v Právu (pod pravidelným ruským koutkem) probíhá nyní zápas titánů. Jiří Pehe se pře se Zdeňkem Jičínským o to, jak má vypadat náš nově zrozený socialismus po porážce zrádné pravice. Rozpor mezi nimi je „neantagonistický“ jak nás v hvězdných hodinách Zdeňka Jičínského učili ve škole. Oba dva sdílí neuhasitelnou nenávist k starému režimu tmy a korupce a oběma jim jde jen o to, jak nejlépe uspořádat vládu míru a socialismu. Zdeněk Jičínský by ji viděl nejraději jako jakousi obnovu brežněvismu, možná s poněkud lidskou tváří: v temné minulosti se u nás ustavilo ideologické chápání minulosti, totiž primitivní antikomunismus (antikomunismus zjevně může být rafinovaný, asi tak rafinovaný, že se od komunismu ani nepozná, a to by bylo to správné). „Komunismus“ přitom pro pana Jičínského znamená předlistopadový režim. V té době se taky vytvářely pod vedením zrádné pravice „různé falešné stereotypy“ pro posuzování domácí i zahraniční politiky. V té zahraniční je to prý nesprávné tvrzení, že se Čína dopustila agrese vůči Tibetu, protože Tibet je již po několik století součástí Číny a různé policejní a vojenské akce na potlačení těch nebo oněch forem odporu tibetského obyvatelstva nejsou agresí, ale operací k zajištění vnitřního pořádku. Proti agresi se může zasahovat i mezinárodně na půdě Rady bezpečnosti OSN, proti vnitřním nepokojům ve státě zásadně takové prostředky použít nelze. K tomu: Především je třeba poukázat na to, že na půdě Rady bezpečnosti OSN v podstatě nikdy proti ničemu účinně zasahovat nelze, protože to až na výjimečné případy vždycky někdo zavetuje. Za druhé, OSN se občas angažuje i v občanských válkách (Rwanda). A za třetí, to, co tu oprašuje pan Jičínský, je brežněvovská teorie „nevměšování se do vnitřních záležitostí“, na které ovšem samozřejmě nebylo nic „komunistického“, byla to ideologie tehdejšího Ruského impéria, kterému se tehdy říkalo jinotajně SSSR. Moc by mne ovšem zajímalo, jak by se Jičínského gromykovská teorie dala aplikovat např. na ruskou invazi na Krym, Krym byl přece v té době, tj. letos, přes půl století součástí Ukrajinského teritoria a velmoci včetně Ruska to v r. 1994 uznaly. Proto když pan Jičínský říká, že „Sobotkova vláda musí nově promýšlet českou pozici v EU i v NATO“, zní to velmi hrozivě. Pan Pehe oproti tomu by chtěl nejspíš jakýsi socialismus s lidskou tváří, který vezme v úvahu i některé výdobytky Havlovy buržoazní republiky (co v ní nad a mimo Havla bylo, od ďábla bylo). Boj mezi pp. Jičínským a Pehem je to vlastně úplně stejně absurdní fraška jako zápas mezi „konzervami“ a „komunisty s lidskou tváří“ v šedesátých letech minulého století. Teď je jen otázka, zda se prosadí pojetí, pod něhož je to, s čím přichází pan Jičínský, jen radikalismem, „dětskou nemocí komunismu“, nebo pojetí, podle něhož jsou názory pana Pehe výrazem pravicového oportunismu a revizionismu. Protože dějiny se podle guru obou pánů Karla Marxe opakují jen jako fraška, může být další vývoj nesmiřitelného a neukončitelného zápasu obou socialistických titánů pro nezainteresovaného pozorovatele (mně například je fuk, který z obou vyhraje) dost ukrutná sranda. Má ale trpkou pachuť, protože to bude jen jeden z průvodních jevů soustavné devastace české politické a duchovní kultury, která se spustila revolučními změnami posledních dvou let.

Andreje Babiš upevňuje své pozice na Ministerstvu financí. „Z vlastního rozhodnutí“ odchází jeho mluvčí Marek Zeman (který působil na ministerstvu už předtím, v letech, kdy rezort spravoval Bohuslav Sobotka).

Zatímco Václav Klaus chce dojednávat mír na Ukrajině, Jiří Paroubek by chtěl vyvést z krize český fotbal (chtěl to prý už dříve, a kdyby ho voliči nebyli „vypískali z politiky“, byl by tak i učinil. Politické mrtvoly mají občas podobně relevantní nápady a hlavně, s voliči jsou vždycky potíže: neměl by o výsledku voleb rozhodovat někdo zodpovědnější?

Před časem se spekulovalo o tom, že by se „šéfem diplomacie“ EU mohl stát polský ministr zahraničí Sikorski. Po aféře s odposlechy, o níž jsme tu psali zřejmě tato možnost padla a funkci zaujme italská komunistická politička a ministryně zahraničí Federica Mogheriniová, známá svými proruskými postroji. Luboš Pavlata píše v Babišově MfD, že by „nedohoda o Mogheriniové zrušila celou složitou konstrukci vytváření nové Evropské komise“. To ta složitá konstrukce musí vypadat.

V úterý jsme tu psali o mírovém setkání paní Merkelové s prezidentem Putinem na mistrovství světa v Rio de Janeiru, kde mluvili o míru pro Ukrajinu. Na Ukrajině vzbudila iniciativa paní Merkelové jistý nepokoj (šíří se slogan Danke Frau Ribbentrop). Není divu, je to po nominaci paní Mogheriniové na funkci unijního „ministra zahraničí“ další kamínek do poněkud ohyzdné mozaiky unijní zahraniční politiky směrem na východ.

Pátek 18. července: Událostí číslo jedna je sestřelení malajsijského letadla skoro s 300 cestujícími nad východní Ukrajinou. Všichni pochopitelně zahynuli. Nedá se samozřejmě předpokládat, že letadlo cíleně sestřelili vojáci Ruské federace (to neodpovídá tradiční ruské politice v podobných vyhrocených konfliktech, na to jsou moc velcí srabi, navíc jsou dnes ve výrazně slabší situaci než v roce 1983, kdy sestřelili jihokorejské civilní letadlo – to tenkrát sice byla mimořádně odporná masová vražda, ale letadlo zabloudilo do ruského vzdušného prostoru). Taky si nemyslím, že by Rusové ukrajinské teroristické komando k sestřelení civilního letadla navedli, oni ta komanda nejspíš vůbec nemají pod kontrolou. Podle zpráv je pravděpodobné, že letadlo „separatisté“ sestřelili v domnění, že jde o ukrajinské vojenské letadlo. To je ale samozřejmě vůbec neomlouvá, a hlavně to neomlouvá Rusy, kteří separatistické bojůvky na východní Ukrajině pomáhali zorganizovat a vyzbrojili, mj. i technikou, která dokáže zasáhnout letadlo v desetikilometrové výšce. Z události plynou dvě věci: za prvé, z Ruska, Moskvy a Kremlu se šíří do okolí obrovská a nebezpečná vlna naprosté politické nezodpovědnosti: ruští vedoucí politikové experimentují s násilím, jehož důsledky vůbec nedokáží ani dohlédnout, ani ovlivnit (navíc se zdá, že je jim to fuk). To ale neznamená, že by za ně snad nemohli: mohou, a v první řadě oni. A za druhé, jestli si někdo myslí, že zemím ruského „blízkého pohraničí“, a to je taky Česká republika, v budoucnu hrozí zrovna muslimský terorismus, hrozně se mýlí.

Demokratická opozice zformulovala čtyři podmínky, za nichž je ochotna podpořit nový služební zákon. Hlavní námitka je, že ve své stávající podobě zafixuje na mnoho let dopředu složení státního aparátu, přičemž o něm bude rozhodovat současná vládní koalice. K této zprávě se budu v příštích dnech nepochybně vracet, opozici jde o zrušení institutu Generálního ředitelství státní správy, otevření státní služby na všech úrovních pro úředníky samosprávy, zástupce akademické a soukromé sféry (musí ovšem složit zkoušky a mít v oboru praxi), zachování náměstků jako řídícího stupně služebního úřadu, na něž se nebude vztahovat služební zákona, a zajištění personální stability a kontinuity (ochrana zákona se bude vztahovat jen na úředníky pracující ve veřejné správě déle než čtyři roky). Pokud vládní strany na požadavek demokratické opozice nepřistoupí, hodlá opozice obstrukcemi bránit v odhlasování zákona. Protože nedemokratická opozice (Úsvit a KSČM) sice se zákonem nesouhlasí, ale obstruovat určitě nebude, budou to mít ODS a TOP09 vzhledem ke své početní slabosti dosti těžké. Problém koncepce, na níž stojí dnešní služební zákon, je v představě, že je třeba vybudovat nezávislou státní správu (mluví o tom např. v komentáři ve čtvrtečním Právu programový ředitel Transparency International ČR Radim Bureš. To je hysterický jakobínský požadavek. Potřebujeme politicky neutrální státní správu, která nebude klást po výměně vládní garnitury té nové v podstatě politický odpor, protože - až na zcela výjimečné případy - není posláním státní správy klást politický odpor legitimně nominované vládě. Představa státu, v němž máme nezávislou státní správu, nezávislé státní zastupitelství a dokonce snad i nezávislou policii, je ujetá a nesmyslná, nezávislost znamená v tomto případě jedině nezávislost na legitimně zvoleném politickém vedení a bude vždycky zároveň závislostí na nějakém nelegitimním autokratovi. Nezávislost v rovině státních institucí přísluší v demokratickém právním státě (tj. nezávislost na politické sféře) jen a výlučně soudní moci, která ovšem zase ze své povahy nezávislá být za všech okolností musí. Politicky neutrální státní správa nemůže ovšem být vytvořena od zeleného stolu zákonem (a prosazena pak např. všemocnou policií ), ale může vzniknout jen na základě politické dohody demokratů napříč spektrem. Zákon může stanovit, jak má fungovat politicky neutrální státní správa, ale nemůže garantovat, jak má politicky neutrální státní správa vzniknout.

Ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo žádosti bývalých poslanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy na odškodnění za loňské trestní stíhání a měsíční pobyt ve vazbě. Rozhodnutí ministerstva považuji za skandální a neudržitelné, na druhé straně nemohu zapřít, že bych nejradši viděl, kdyby nikdo z těch tří nedostal ani vindru, protože se dopustili politicky proradného a podlého jednání (politické vydírání vlády a premiéra). K problému se vrátím.

Senátor Kubera vystoupil v krušnohorském divadle v Teplicích v inscenaci Prodané nevěsty jako principál: původně jsem si myslil (zmaten i kostýmem na fotce v Právu), že šlo o roli Kecala, ale pak jsem si uvědomil, že to není možné: mimo jiné i proto, že Kecal je dost náročný part, který by pan senátor určitě nezvládl, kdežto principál je, jak známo, mluvená role. Škoda.

Úsvit a KSČM hodlají svolat na příští týden schůzi PS ohledně církevních restitucí (prý neprobíhají řádně a podle zákona). Vláda a premiér nemají sílu tomu zabránit (dva kluby ke svolání mimořádné schůze stačí), a i když se nepodaří schválit její program, dostanou se ke slovu z obou klubů ti, kdo mají právo přednostního vystoupení.

Ještě k již zmíněnému článku Radima Bureše ve čtvrtečním Právu. Pan Bureš se v něm pokouší dovodit, že obstrukce, které chystá ODS a TOP09 proti zákonu o státní službě, nebudou legitimním nástrojem proti vládní koalici. Obstrukce je ovšem legitimní nástroj tenkrát, pokud odpovídá jednacímu řádu PS. Legitimita by se měla posuzovat z formálního hlediska, každá opozice je v situace slabšího (pouze v letech 2006-213 jsme měli opozici, která byla občas silnější než vládní koalice, což byla anomálie vedoucí nakonec k divoké politické krizi) a pravidla jednání ve sněmovně toto postavení právem zohledňují. Když tedy pan Bureš mluví o nelegitimnosti, nejsou to, co uvádí, právní argumenty, ale pouhá politická demagogie. Pan Bureš dále mluví o tom, že „profesionální a nezávislá státní správa je v rozporu s bezprostředními zájmy všech politických stran“. „Nezávislá státní správa“ je v rozporu se zájmy občanů ČR a bezprostřední zájmy politických stran nejsou an sich nic suspektního, na jejich střetávání je postavena demokratická politika, strana má právo mít bezprostřední zájmy, je to legitimní. Pojímat politické strany apriori jako politické škůdce, kterým má „nezávislá správa“ čelit, je klasický příklad vyšinutého jakobínství. Pan Bureš nakonec o zavedení nové státní správy říká: „K opozici je to sice trochu nespravedlivé, ale je to jediný způsob, jak dosáhnout nějaké změny. Nebudujeme státní službu na dva roky, ale na příštích dvacet let. Za několik let z dnes politicky nominovaných náměstků vyrostou ti skuteční odborníci, nebo prostě odejdou.“ Jenomže problém je v tom, že zákon vytváří situaci, kdy dnes politicky nominovaní činovníci budou do státní správy zabetonováni a další politické garnitury (budou-li ještě nějaké, ovšem) se jich budou zbavovat jen těžko, přetěžko.

Miroslav Kalousek včera vládu v PS upozornil na to, že Evropská komise nepodmiňuje čerpání dotací z EU brzkým přijetím služebního zákona. Ministr Dienstbier to prý pak potvrdil. To je hezké, ale až dodneška do nás propagandistické hlásné trouby vládní koalice všeobecně a ČSSD zvlášť tak dlouho hustily, že bez zákona dotace nebudou, až se z toho stala tzv. notoricky známá věc. Ta už teď platí bez ohledu na to, zda je to pravda nebo ne, protože to máme namláceno v hlavách, a pan Dienstbier si tedy klidně může dovolit luxus říkat pravdu. Už na ní nezáleží.

V Sasku si letos připomenou jako památný den osud Němců „vysídlených“, jak se říká jinotajně ve zprávě ČTK, v r. 1945 z ČSR a z Polska. Říká se “vysídlených“, což je pokrok proti slovu „odsunutých“, ale ještě to není přesné jako „deportovaných“, nechcete li už říci přímo „vyhnaných“. Památný den prosadila zrádná panská koalice CDU a FDP, protestuje „Levice“ (německá obdoba KSČM s malým „západoněmeckým“ alibistickým ocáskem). Sasko se tak připojilo k Hesensku a Bavorsku. Vzhledem k tomu, že je okurková sezóna a že naše vojsko je t.č. zaměstnáno v Afghánistánu, to Sasům zatím prošlo.

Bohuslavu Sobotkovi se zjevně nepodařilo donutit Jeana-Clauda Junckera, aby mu pomohl jmenovat českého zástupce v Evropské komisi, přesněji řečeno aby mu poskytl silné alibi ke jmenování Věry Jourové. Pan Junker prý jen prohlásil (uvádějí to aspoň Babišovy Lidové noviny), že nominace ženy a zástupkyně liberálního politického spektra by byl bonus. Pan Juncker ovšem neví, že nazývat hnutí ANO zástupcem liberálního politického spektra je zhruba totéž jako vydávat nilského krokodýla za zástupce vegetarianismu. Taky bych řekl, že uvažování některých vládních politiků (lidovec Jurečka), kteří označují paní Jourovou za „jediného, s kterým se dá z hnutí ANO mluvit“, mi trochu připomíná doby, kdy západní politici zaujatí vstřícností k sovětskému impériu usilovně vyhledávali v brežněvovském Kremlu „holubice“. Taky úplně nevím, proč si premiér Sobotka myslí, že by mohl ústupek ve věci Jourová vyvážit Babišovým ústupkem ve věci zvýšení minimální mzdy – to je to zvýšení opravdu pro široké vrstvy voličů tak atraktivní? Nedovedu si představit, proč. Snad pro ideology ČSSD, ale ti svými hlasy straně preference moc nezvednou.

Haagský soud rozhodl o trestní odpovědnosti nizozemského státu za smrt tří set obyvatel Bosny v Sarajevu. To je alibistické rozhodnutí, které činí za bezmocnost OSN jako organizace (a tedy i vojenských jednotek této organizace) odpovědnými země, které této organizaci jako její členové poskytují své vojáky.

Sobota 19. července: Událostí týdne je sestřelení malajsijského dopravního letadla ruskými teroristy nad východní Ukrajinou. Nazývejme věci pravými jmény. Ruská věrchuška má zřejmě ty bojůvky pod kontrolou jenom tak napůl, nemůže za ně ručit, i kdyby chtěla, a přesto je podporuje moderními zbraněmi, bez nichž by „separatisté“ civilní letadlo ve výšce 10 000 metrů nedokázali sestřelit. Politická strategie Západu (prezident Obama, kancléřka Merkelová) přitom zjevně zní: hlavně se koukejte všichni rychle dohodnout, ať je to za námi. K tématu se samozřejmě ještě vrátím.

Podle zprávy o činnosti vládního výboru pro personální nominace poslal ministr Babiš jeho členům k posouzení 26 nominací: jde o nové lidi do ČEZ, Čepra, Mera, Českého aeroholdingu, Státní tiskárny cenin, Korada, Českomoravské rozvojové a záruční banky, Kongresového centra, České garanční a pojišťovací společnosti, firem BH Capital, Vipap Videm Krško, Centrum F a Thermal F. Jak je vidět, babišizace státu zdárně pokračuje. Andrej Babiš ujišťuje, že jde vesměs o odborníky. Výbor za uplynulé období přitom odsouhlasil šest nominací ministru Mládkovi, dvě ministru Chovancovi a jednu ministrům Stropnickému a Jurečkovi. Pan Babiš, jak vidno, maká.

Miloš Zeman odmítl jmenovat předsedu mělnického okresního soudu Jana Veselého předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem. Odvolal se přitom na negativní stanovisko Soudcovské unie a údajně slabé výsledky Okresního soudu v Mělníku. Paní ministryně Válková nepochybně věděla, že na pana prezidenta se s žádostí o jmenování dr. Veselého může obrátit bez obav. JUDr. Marvanová dopadla (opět) jako sedláci u Chlumce. Souhra mezi hlavou státu a Babišovou ministryní je ovšem velmi významná a nevěští nic dobrého. A paní Marvanová měla nejspíš dobrý důvod, proč se snažila protlačit do vedení Krajského soudu v Ústí někoho zvenčí.

Podle Lukáše Jelínka (sloupek v pátečním Právu) neprokazuje Andrej Babiš dostatečnou solidaritu s ČSSD ve věci služebního zákona, který bude v PS vystaven jisté zkoušce, protože demokratická opozice hodlá obstruovat. Andrej Babiš není pro Velkou protikorupční revoluci dobrým spojencem, podpoří ji potud, pokud ho vynese na špici managementu podniku se jménem Česká republika. Proces už je vlastně skoro u konce, a nosné rakety – Sobotkovu ČSSD a různé „občanské iniciativy“ – je možné poté, co vyčerpaly revoluční palivo, odpojit, aby shořely v nehostinné atmosféře Babišistánu.

Poslanec Huml řekl redaktorce Práva Brožové ohledně svého členství v KSČ: „Ono to možná zní blbě, ale my jsme uvnitř sboru (SNB, bd) tu organizaci brali jako odborovou organizaci, která se uměla postavit i za své řadové členy“. To je velmi šťastná formulace, tak to opravdu fungovalo a tak ji přece za totáče bral každý. Lidé tam nelezli kvůli ideologii, ale pro nejrůznější hmotné výhody, které jim to poskytovalo. Ideologii byli vzhledem k tomu schopni skousnout. No a vida, teď pan Huml sedí v parlamentě a ještě se svým minulým „pragmatismem“ chlubí.

První obětí letecké katastrofy nad Ukrajinou v řadách evropských mírotvorců se zjevně stala, jen o fous před svým jmenováním do funkce šéfa zahraničí EU, italská komunistická ministryně zahraničí Mogheriniová. O té funkci si už nejspíš může jen nechat zdát. Mír pro naši donu se trochu komplikuje.

Základnu na Kubě k obraně nepotřebujeme, řekl prý prezident Putin ruskému deníku Kommersant. Jistě, k obraně ne.

Pondělí 21. července: Bohuslav Sobotka si připravuje cestu na kapitulaci ve věci Věry Jourové (už se tak taky stalo, píšu tyto řádky s denním zpožděním). Odměnou mu bude Babišova podpora vyššímu růstu minimální mzdy a zvýšení mezd hasičů a policistů. Pan Babiš se tedy elegantně zbavil paní Jourové, která mu možná připadala moc emancipovaná a čiperná a V Bruselu se určitě nebude mít špatně, a zavařil panu Sobotkovi, který se může ohánět jen tím, že pan Juncker proti paní Jourové nic nemá, neb je liberálem ženského pohlaví, což on potřebuje. Politika kompromisů, kterou provozuje vůči Babišovi, je mírně řečeno nešťastná, ve svých důsledcích sebevražedná a velmi kontrastuje s tvrdým a nesmlouvavým postojem k vládě tmy a korupce během minulého (polistopadového) režimu - pokud ovšem snad pan Sobotka nebyl zejména v posledních měsících před zhroucením „starých pořádků“ loni v létě taky pod tlakem, kterému nedokázal vzdorovat. Skoro bych řekl, že ano.

Andrej Babiš ovšem jakousi vstřícnost taky projevil, a to pokud jde o představenstvo a dozorčí radu společnosti Thermal-F (provozuje hotel Thermal v Karlových Varech). O křeslo by měl přijít mj. poslanec ANO Procházka, který se tam údajně dostal „nějakou špatnou komunikací“. Tím pozice pana Babiše nebude nijak otřesena (jde jen o atraktivní korýtka) a pan Tabery z Respektu má další důvod k nadšení: zase se polepšil, chlapík!

Ruský koutek v Právu byl v sobotu vzhledem k sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou mimořádně bohatý. Miloš Balabán se rozhodl, že už nemůže mlčet, a žádá „nekompromisní tlak na ukončení bojů a zahájení skutečných jednání o jeho řešení (rozuměj toho „konfliktu“, bd). Samozřejmě za garance mezinárodního společenství a hlavních aktérů: USA, Německa, Ruska, EU, OBSE a OSN.“ (Pan Balabán zapomněl jen na Světovou Radu míru. Nebo ta snad už neexistuje? Ukrajinci budou sedět, jak je v takových případech zvykem, v předpokoji). Pan Putin má u nás oddané přímluvce. Michal Mocek zašel až na samu hranici svých možností a prohlásil, že pokud jde o sestřelení letadla, „vina povstalců se podle dosavadních indicií zatím jeví nejpravděpodobnější“. Stále ta trapná nejistota, jak se praví v jedné anekdotě. Jiří Roškot, další objektivní pozorovatel, hovoří o „relativním tichu západních zemí“ pokud jde o okolnosti případu (to se myslím přece jen trochu změnilo). Václav Bělohradský se k filosofickému aspektu události zatím ještě nestihl vyjádřit, a tak píše čestně o lidských právech. To by mohlo být velmi šťastné východisko.

V Právu pořídili rozhovor s novým předsedou Strany práv občanů (již ne zemanovci) senátorem Jiřím Velebou. Pan senátor se chce emancipovat od Miloše Zemana (udělali to tím, že z názvu strany vypustili slovo „zemanovci“) a vědí už, že se nesmějí prezentovat jako apoštolové Miloše Zemana. To ale neznamená, že se s Milošem Zemanem budou dostávat do názorových střetů. Pan Veleba se dokonce nebojí v něčem se Zemanem nesouhlasit – má odlišné názory na dění na Ukrajině (trochu mi zatrhnulo, ale ukázalo se, je mu nepřijatelná účast fašistů v nynější ukrajinské vládě, aby si snad někdo nemyslel, že chce být k Ukrajině vstřícnější). Zato by nebyl tak tvrdý k muslimům, připadá mu zbytečné je veřejně kritizovat (soukromě, např. v hospodě, se to zjevně smí). Jinak se vyznal z toho, že v minulosti usiloval, aby lidovci nedostali ministerstvo zemědělství, a proč: „Důvod byl prostý. Agrární komora tři roky lobbovala v Bruselu – a bylo to drahé, měli jsme pronajatého Pavla Teličku a jeho firmu BXL, aby byly v nové reformě společné zemědělské politiky ctěny české zájmy. Byli jsme úspěšní a my jsme si řekli, že ministr zemědělství by měl pocházet z kruhu, který u těchto jednán í byl. A KDU-ČSL tam nebyla.“ Není nad upřímnost.

Miloš Zeman zaujal k sestřelení ukrajinského letadla jako obvykle nesmlouvavý postoj. A přišel i s originálním nápadem: „nyní je třeba, aby proběhlo důkladné vyšetření této katastrofy“. Ještě dál jde Bohuslav Sobotka: Mnohé indicie naznačují, že letoun byl sestřelen“. Nejistota cloumá i předsedou TOP09 Karlem Schwarzenbergem: „může být velmi problematické zjistit, kdo je skutečným viníkem tragédie.“ Skutečnost je jako obvykle ještě složitější: je sice zcela zjevné, kdo je skutečným viníkem tragédie, ale asi se mu to nepovede dokázat.

Babišovy noviny (Mladá fronta Dnes, LN) se vzácně shodly na titulku sobotního otvíráku, tedy skoro doslova: „Nebyla to jejich válka“ (tedy obětí letecké tragédie na Ukrajině), píší v MfD, v LN zase „Oběti cizí války“, to je ještě otevřenější. My jsme na tom jinak: naše válka to tak trochu je. Jen se tváříme, že to nevíme.

Šéfkomentátor Babišových Lidových novin Kamberský cituje Theodora Adorna, který se prý po zveřejnění podrobných informací o holocaustu veřejně ptal: „Lze psát básně po Osvětimi?“ Nemohu si pomoci, ale to je strašně blbá otázka.

Úterý 22. července: Americký ministr zahraničí Kerry vystoupil s poměrně tvrdým obviněním Ruska z podílu na sestřelení malajsijského letadla. USA vědí, odkud byla raketa odpálena a jakou měla dráhu, a vědí, že Ukrajinci v té oblasti a v čase odpálení žádný raketový systém neměli. Je jisté, že systém byl převezen z Ruska a předán „separatistům“. „Rusko podporuje separatisty, zásobuje separatisty, podněcuje separatisty a cvičí separatisty. Teď se musí postarat, aby se situace změnila.“ Řekl bych, že to je od nynějška jediný myslitelný základ racionálního „řešení krize“. Ministr rovněž kritizoval Putina, že nehnul ani prstem, aby ovlivnil „separatisty“, kteří bránili pozorovatelům OBSE v přístupu na místo dopadu letadla. Moc by mne ovšem zajímalo, jak v této věci Spojeným státům pomohou jejich evropští spojenci.

V Babišově MfD píší, že kvůli slabé a roztříštěné opozici se už od voleb hlavní politický střet vede mezi ČSSD a ANO, nikoliv jako tradičně mezi vládou a opozicí, mezi pravicí a levicí. Ve skutečnosti panuje v ČR silné napětí ve vládních koalicích už od jejího vzniku, a svědčí to o naprostém nedostatku solidarity a loajality v české politice. Nový režim, nastolený Velkou protikorupční revolucí, nejenže nevyléčil neduhy české politiky, ale dokonce je ještě výrazně posílil. Je zjevné, že pan Babiš jde panu Sobotkovi nemilosrdně po krku, a je velmi pravděpodobné, že bude úspěšný. Tím bude revoluce dovršena, moc přejde z rukou revolučních chaotů do rukou „pragmatika“, ovšemže v tom nejhorším slova smyslu.

Minulý pátek zemřel ve věku devadesáti tří let Oldřich Stránský, někdejší předseda Sdružení osvobozených politických vězňů. Oldřich Stránský byl obdivuhodný zejména jednou věcí, kterou se nyní z nekrologů dozvídáme jen v tajnosnubných náznacích. Jako Žid prošel celkem pěti německými koncentráky včetně Osvětimi. Přesto pak tvrdě kritizoval nelidská opatření proti českým Němcům po roce 1945 a usiloval o smíření porozumění mezi Čechy a vyhnanými Němci. Proto byl nakonec z oficiózních organizací „protifašistických bojovníků“ vypuzen. Dokázal si stát na svém v krajně nepopulární věci, ač měl tisíc a jeden důvod, proč se v ní neangažovat, každý by to pochopil. Takových lidí je třeba si vážit.

„Sestřelené civilní letadlo neutrálního státu rozhýbalo přístup ke konfliktu na Ukrajině více než ruská anexe Krymu“, píše v Babišových Lidových novinách Zbyněk Petráček, a určitě neví, že je to hrozná hloupost. Jakéhopak „neutrálního státu“? Na Ukrajině neprobíhá vůbec žádná válka mezi dvěma státy, k níž by si člověk mohl dovolit mít postoj neutrála (i když v každé válce, když se na ni pozorně podíváme, bojují nakonec ti lepší s těmi horšími, což neutralitu dost komplikuje). Ukrajina se dnes potýká se zákeřnou subverzí z Ruska, které s ní ovšem válku nevede. Je to vyčůraná taktika, a teď Rusku po zásluze spadla na hlavu. V tomhle konfliktu nelze být neutrální už proto, že to prostě není možné technicky: znamená to vlastně jen: to, co se tam děje, mi je šumafuk.

Miloš Zeman prý v sobotu ujistil v Lánech ministryni Válkovou, že další soudci, které má nyní jmenovat, už projdou (poté co neprošel Jan Veselý na místo předsedy Krajského soudu v Ústí). Není to náhodou tak, že pan Zeman nemusel už ministryni o ničem ujišťovat - protože od počátku bylo dejme tomu oběma zjevné, že pana Veselého může paní Válková bez obav navrhnout, protože tak jako tak neprojde?

Mezi premiérem Sobotkou a ministrem zahraničí Zaorálkem panuje už delší dobu jakési napětí zejména ohledně politiky k Ukrajině a k Rusku, ale nejen v tom. Pan Zaorálek (a jeho náměstek Drulák) v něm představují spíše ujeté radikály, pan premiér stojí na straně pragmatiků. Výsledkem by mohlo být, že pan Drulák vyletí (pozitivní stránka věci), a ministerstvo nacucne staré protřelé praktiky, jimž se bude dařit za všech myslitelných koalic (Rudolf Jindrák). Tím skončí boj proti havlismu v zahraniční politice a zavládne všeobjímající pragmatismus, jenž je ještě podstatně horší. Možná by si pan Sobotka rád usmířil prezidenta Zemana. Pan Zeman ho však stejně při první příležitosti slupne.

Středa 23. července: moskevská propagandistická mašinerie se po několikadenním ochromení vzchopila k jakési aktivitě a pokouší se poněkud legračním způsobem svést sestřelení malajsijského letadla na Ukrajinu. Je to zatím dost stereotypní a nenápadité. Tak se chovají malí kluci, když si myslí, že jim nezbývá než lhát. Jinak to vypadá, že se Putin chytil do vlastní pasti, a ať chce nebo nechce, musí provozovat dál útočnou politiku. Správně tuší, že po té ideologické kanonádě ho při prvním selhání národ roztrhá. Čím kdo zachází, tím taky schází. Otázka je jen, kdo všechno ještě sejde s ním.

Z Věry Jourové se zatím stala jakási světice Velké protikorupční revoluce: s její nominací do Bruselu souhlasí úplně všichni, i opozice. Cesta k světectví byla klopotná: napřed se všem úspěšně vlichotila a pak se na vlnách přízně vznesla do bruselského elýzia. Předpokládám, že ji tu už neuvidíme. Sobotka utrpěl další porážku v koalici, a pokud pro něho příští dvoje volby (komunální a senát) nedopadnou dobře, budou jeho dny sečteny. Pokud by poté byl Miloš Zeman ochoten dělat Babišovi tajtrlíka, měl by až do konce druhého volebního období vystaráno. Vzhledem k prezidentově letoře to však tipuji spíš na závěrečný konflikt mezi dvěma zbývajícími triumviry a na zrození imperátora.

Premiér Sobotka se pochlubil, že jeho kabinet věnuje do budoucna pravidelnou dvoumilionovou podporu vídeňské dvojjazyčné (tj. česko-německé) škole. Neodpustil si přitom zdůraznit, že zrádná pravice ji v minulosti zanedbávala. To už je jako po únoru 1948.

Prezident Zeman navštívil zasedání vlády a choval se jak milius. Jak by ne, „je v naději“ a čeká na podzimní nadělení, až mu po prohraných volbách pan Sobotka sám spadne do klína jako přezrálá hruška. Prezident se taky vyjádřil k situaci na Ukrajině. Řekl, že „fakta prozatím ukazují daleko spíše na proruské separatisty než na ukrajinskou nebo na ruskou vládu“. Na Ukrajině je prý „občanská válka“ (přesnější by bylo říci – na Ukrajině vede Rusko proti Ukrajině partyzánskou válku, jenže to pan Zeman neudělá). Je bez sebe pohoršením nad útokem na civilní letadlo, plné nevinných obětí (no ovšem, oběti, a ještě k tomu všemu dokonce nevinné!), se širšími sankcemi proti Rusku ovšem nesouhlasí, protože je vždycky odnesou běžní občané, rozuměj pracující lid. Místo sankcí doporučuje spíše výměnu studentů a podnikatelů, čímž by se nám mohlo podařit infiltrovat Moskvu ideově (poté, co se Moskvě povedlo dokonale infiltrovat nás), tj. přesvědčit naše ruské přátele, že by měli být o fous hodnější. Je česká veřejnost už opravdu tak popletená, aby neviděla, že prezident Zeman je výslovným podporovatelem (všimněte si, že jsem neřekl „agentem“) Moskvy, jen to neobratně a švejkovsky maskuje tu a tam nějakým radikálním výlevem? Vrcholem je jeho nabídka, že Česká republika bude moderovat mírová jednání mezi Kyjevem a Moskvou (Švejk taky moderoval smiřování mezi kocourem a kanárkem poručíka Lukáše). Ukrajinští představitelé s tím prý „v podstatě“ souhlasí, to v podstatě bych chtěl vidět. Pokud jde o stanovisko české vlády k sankcím EU vůči Rusku, zdá se, že se postaví za „kompromisní“ návrh, aby Rusko zastavilo dodávky zbraní separatistům. Pokud neuposlechnou, bude se EU moc a moc zlobit. Ministr zahraničí Zaorálek šel ještě dál a požaduje potrestání všech, kteří odpovědnost za sestřelení letadla! Ta odvaha! Normální by přece bylo požadovat potrestání jen některých.

Lukáš Jelínek v Právu opět exceluje, tentokrát na téma situace v justici a v přilehlých oblastech. „Sledujeme střet různých přístupů, ale i různých skupin, zahrnujících významné osoby. Šlo by nad tím mávnout rukou, kdyby situace v justici a okolo rezortu spravedlnosti byla stabilizovaná. To však není. Solidní atmosféra panuje v řadách žalobců, komplikovanější je to se soudci.“ Někteří soudci zjevně ještě pořád neposlouchají, pacholci,to doplňuji já. Ale nebojme se, pan Babiš s paní Válkovou to nakonec spraví, jen nevím, jak se to pak bude líbit panu Sobotkovi a spol., tedy taky panu Jelínkovi).

Taktéž Právo přineslo podrobnou informaci o novém středočeském hejtmanovi Peterovi. Jeho cesta životem byla standardní cestou dnešního českého politika (průkopníky byli kdysi sociální demokraté, dnes jim čile konkurují ti z ANO): Za předminulého režimu vstoupil samozřejmě do KSČ, protože „když chtěl člověk pracovně růst, potřeboval politické zázemí. Takže jsem tam vstoupil proto. Nikdy jsem to nezatajil.“ (Neuváděl soudruhům při svém vstupu náhodou i jiné důvody?), po převratu byl postupně členem Zemědělské strany (součást potěmkinské Liberálně sociální unie, zájmového mocenského sdružení předlistopadových papalášů a manažerů, kteří se na jedno období dokonce protlačili i do ČNR/PS. Pak se ještě pokoušel o štěstí s Českomoravskou stranou středu (šlo zřejmě o střed mezi bolševismem a demokracií, ale takových tu bylo víc), až přistál definitivně v ČSSD. A uzavírá: „říká se, že člověk by měl projít všemi politickými stranami, aby našel tu pravou.“ Je třeba konstatovat, že on zrovna pro to udělal maximum. Pan Patera je typickým představitelem babišovských „Nových pořádků“. Jednou mu postaví pomník (a za padesát let ho zase zbourají, jak je to u nás v těchto případech zvykem. Ale není to fajn, mít pomník, i když jen na padesát let?)

V Babišově MfD zveřejnili přehledný plánek arabských států v severní Africe a na Blízkém východě, kde se v poslední době rozpoutal zápas o demokracii a lidská práva. Výsledky jsou katastrofální. Snad jen v Tunisku se zatím daří bránit úplnému rozvratu a Egypt se naštěstí vymanil z obětí demokratických lidskoprávníků z Muslimského bratrstva. Nedostatek jakéhokoli smyslu pro politický realismus u západních zemí, zejména USA, ale v Evropě je to už v jiném barevném odstínu totéž, je přímo sebevražedný. Jejich hlavním posláním přece není spasit Afriku a arabský svět, ale zachránit sobě samým aspoň na přechodnou dobu zdravou kůži. Není to málo, je to nesmírně obtížný úkol, ať si nemyslí.

Podle prof. Pafka šlo v akci českých lékařů „Děkujeme odcházíme“ (článek provází obrázek „reklamní sanitky“ s nápisem „Náš exodus, váš exitus“, později tam přimalovali ještě otazník, aby to nevypadalo tak blbě) o upozornění na stávající problémy, bohužel formu, která vzbuzuje u pacientů obavy. Druhá možná interpretace je, že šlo o akci, jejíž smysl by se dal shrnout do sloganu: přidejte nám prachy, nebo vás necháme chcípnout. Ať si každý vybere tu, která mu lépe vyhovuje. Mně jednoznačně ta druhá.

Taktéž v Babišově MfD zveřejnili ukázku z knihy Lepší dějiny Česka Jiřího Macouna. Nechci autorovi křivdit, na první pohled to vypadá jako ukrutná kravina, ale možná to myslí ironicky, četl jsem jen těch pár stránek. Zaujala mne však jedna věc: totiž to, jak se jeho popis vojenského převratu v r. 1938, kterým se v ČSR dostanou k moci vlastenečtí vojáci, připravení bojovat, nápadně podobá tomu, co se odehrálo loni v létě na úřadu vlády ČR. Vida, v roce 1938 jsme o tom mohli jej snít, a letos to pánové Ištvan, Šlachta ad. zvládli levou zadní. Přitom důsledky toho neuskutečnitelného v r. 1938 a uskutečněného v roce 2014 jsou srovnatelné.

Čtvrtek 24. července: Nominovaná eurokomisařka Jourová doporučila Andreji Babišovi za sebe jako (zatím jediného) místopředsedu hnutí ANO Babišova famuluse Jaroslava Faltýnka. Náhrada je nutná, jinak by se hnutí stalo vedle Okamurova Úsvitu další raritou: má sice členy, ale nemělo by vůbec žádného místopředsedu. (Myslím, že takové zvláštnosti jsou pro naše Nové pořádky velmi příznačné). Pana Faltýnka chtěl Babiš za místopředsedu už při minulé volbě, jenže mu ho dosud neuvědomělí členové nezvolili. Teď se to vyřídí tak říkajíc samospádem. A paní Jourová má mimořádnou šanci: může se ve své nové funkci emancipovat zároveň od ANO (Babiše už nepotřebuje) i od vlády (tu taky ne). Bude úplně samostatná a svébytná, jako naše budoucí státní správa.

V ČSSD panuje předvolební panika: chtějí vrhnout do kampaně 60 milionů Kč. Strana je ve velmi nezáviděníhodné situaci: vzhledem k tomu, že obhajuje 23 křesel (nově se přitom volí třetina Senátu, tj. 27 senátorů), v senátních volbách dost dobře nemůže být úspěšná. Předseda Sobotka by za úspěch považoval 8 mandátů, to se jako úspěch dá hájit je stěží, a navíc ještě, kdoví jestli. Pan Babiš zatím nakladl do větších městských sídel svá vetřelecká vejce, líhnou se tam jako houby po dešti nové podezřelé iniciativy (viz dále), a nedá se vyloučit, že ČSSD dopadne tentokrát stejně jako zrádná pravice loni v říjnu. Tím by byl nástup Nových pořádků dovršen, pak už zbývá jen upravit volební systém do PS na většinový jednokolový a je na dalších x let vymalováno.

Jiří Pehe píše v Právu (středeční Právo má mj. velmi pěkně vyvinutý ruský koutek) o služebním zákoně: české vlády napravo i nalevo od politického středu se jeho přijetí usilovně vyhýbaly. „Důvod byl jednoduchý: před politickými tlaky chráněná státní správa by politiky nemusela tolik poslouchat.“ Jistě, to by nemusela, nemusela by poslouchat vůbec nikoho. Politika je odjakživa forma sebeobrany občanů před zbytnělými institucemi, které je neposlouchají, protože si mohou dělat, co je napadne.

Vlna rozhořčení v Evropě, nabuzená sestřelením malajsijského letadla a následným výronem ruského buranství, už opadla. Radikálnější státy (Nizozemsko, Británie, Polsko a Pobaltí) se octly v izolaci, tón udává SRN a Francie. Nejsou se schopni dohodnout na zastavení dodávek do Ruska (Hollande tam pošle první z objednaných vrtulníkových lodí a druhou, pokud budou Rusové hodní, posléze taky). (Jak jsme tady informovali, ČR odmítla už před časem poslat na Ukrajinu v rámci humanitární pomoci potravinové dávky a boty, protože obojího lze prý vojensky zneužít).

V Babišových Lidových novinách se vyjadřuje Zbyněk Petráček k sestřelení malajsijského letadla. Připomíná mu sarajevský atentát, který zavdal příčinu k světové válce. Je prý třeba uvažovat, jak se vyhnout cestě za bod, z něhož není návratu. To je typické „bránění nedozírným následkům“, jimž se u nás, a asi nejen u nás, vždycky dodatečně zdůvodňuje kapitulantství. Jestli si dají Rusové na něčem mimořádně záležet, tak na tom, aby je náhodou někdo nedopatřením nezatáhl do války. Nic podobného nehrozilo ostatně ani v padesátých letech minulého století (válečnická Stalinova rétorika měla jediný smysl: poskytnout ideologické krytí ukrutnému domácímu teroru), a tím méně to hrozí dnes.

Babišovy Lidové noviny přinesly pozoruhodný rozhovor se zakladatelem hnutí PRO Ústí Martinem Hausenblasem. Je to typické Babišovo dračí vejce pro komunální volby. Představuje harmonickou syntézu babišismu a ideologie Velké protikorupční revoluce. „Věřím v jeho (tj. Babišovu, bd) rozhořčení nad poměry a snaze o změnu... Jednoznačně fandím projektu Rekonstrukce státu... Příkladem budiž třeba iniciativa Vraťte nám stát.“ Představme si například následující úpravu vize Václava Havla: vládu „občanské společnosti“, která překonává prohnilé politické strany, jen jejím lídrem a veleknězem nebude nezávislý intelektuál a kýčovitá parodie na světce, ale echt normalizační buran.

Rovněž v Babišových Lidových novinách se Martin Zvěřina zaobírá představou, že kultovní otec zakladatel strany či hnutí může nakonec zjistit, že všechno v politice není tak jednoduché, jak si to představoval, že i tenhle obor má své zákonitosti a bude znuděn, zabalí to ujede třeba zachraňovat Velký bariérový útes. Prý proto „stranické principy čeká v Česku renesance, ale nebude to zítra“. To by bylo velmi pohodlné, kdyby se takhle dalo všechno vyřešit samospádem a bez nás a my si na to jen mohli počkat někde v babišovském závětří. Pan Babiš samozřejmě nepojede zachraňovat žádné útesy, musí především zachránit celou Českou republiku a spasit nás všechny (sebe samozřejmě taky), to je cíl, který si vytkl a k jehož dosažení mu pomáhají nejrůznější více či méně vyčůraní užiteční dejme tomu idealisté.

Pátek 24. července: Andrej Babiš si prý za listopad a prosinec loňského roku proplatil za výkon funkce šéfa Agrofertu 36 829 981 Kč. S municiózní přesností to uvádí čtvrteční Právo. (Funkci pak musel opustit, protože se stal ministrem financí a bylo třeba se vyhnout podezření ze střetu zájmů). Jistě, je to soukromá věc, a dobrá stránka věci je, že naše veřejnost (dřív se říkalo „pracující lid“) v této věci poslouchá radu, již dal náš pan prezident Petře Kvitové: „Závistivce ignorujte“. Jsou to ostatně peníze pana Babiše, nejdou z kapes „nás daňových poplatníků“, platí je sám sobě a ze svého. A možná je to jakýsi příslib do budoucnosti: za Nových poměrů nehodláme tolik strkat nos do cizích kapes. To by samo o sobě bylo pozitivní. Jen nevěřím, že to vydrží.

ČSSD si znehodnotila vlastní zákon, totiž novelu zákona o spotřební dani. Pozoruhodná je agilní spolupráce všech zúčastněných, včetně opozice, na znevažování legislativního procesu. Něco takového tu za „starých pořádků“ nebylo. K problému se vrátím.

Další zákon, který se podařilo v legislativním procesu odbouchnout, je novela silničního zákona. Měla umožnit lepší postih cizinců za dopravní přestupky. Ještě ve Sněmovně k ní poslanec Huml, bojovník za placení vyšších daní Petrou Kvitovou, přilepil ustanovení, že policie smí odtahovat auta ze zón placeného stání jen tenkrát, když na ně nasadí botičku a uživatel vozidla nepožádá o její odstranění. Smysl této úpravy je, aby poslancům PS neodtahovali od Sněmovny neregulérně zaparkovaná auta, protože se to však pochopitelně takhle do zákona napsat nedá, měla by mít Policie ČR zkomplikované odtahování všeobecně (jsme demokraté). Senát se vzbouřil a novelu drtivou většinou vrátil Sněmovně k novému projednání. Na potřebě novely (bez vylepšení pana Humla) se přitom shodnou poslanci „napříč spektrem“. To jen dokresluje situaci v procesu přijímání zákonů.

A do třetice všeho dobrého: Parlament ČR (PS a teď i Senát) schválil novelu zákona o urychlení výstavby infrastruktury, která mj. přesně stanoví, jak se může zvýšit maximální výkupní cena zemědělské a lesní půdy pro stavbu dálnic, silnic, ap. Pokud vlastník vyjde investorovi vstříc pohotově, může být až osmkrát vyšší, než je základní sazba (lhůty jsou přesně dány). Ve „zcela výjimečných“ případech a na žádost ředitele investorské organizace je ovšem možné proplatit i šestnáctinásobek ceny. V Senátu se našlo pár kverulantů, kterým se nezdá, že by se takhle měl vytvářet zákonný rámec pro uplatnění (mimo jiné i) zásady „jedna oligarchická ruka druhou oligarchickou ruku myje“. Neuspěli.

Naproti tomu nevyléčitelným optimistou je kardinál Duka. V souvislosti s tím, že se komunisté pokusili prosadit, aby vláda předložila zprávu, jak probíhá vracení nemovitostí restituentům, přednesl optimistickou vizi budoucnosti, v níž se z komunistů během šesti až osmi let stane marginální strana. Každoročně jim totiž ubývá víc než 5000 členů. Pan kardinál bohužel nezvážil, že zároveň s tím intenzivně roste počet lidí s komunistickou mentalitou v celé společnosti, zejména mezi členy i příznivci nových úspěšných stran a hnutí. Takže komunistů sice v KSČM ubývá, ale všude jinde přibývá.

Pravidelný přispěvatel ruského koutku Práva Michal Mocek uvádí, že prý „Američané připustili, že (malajsijské) letadlo mohlo být sestřeleno „náhodou“. V zahraničněpolitickém zpravodajství Práva o dvě stránky dál citují americké stanovisko v tom smyslu, že civilní letadlo sestřelili proruští separatisté „omylem“. Mezi obojím je velký rozdíl. Náhodou něco sestřelíme např. tenkrát, když nám sestřelovací zařízení samo od sebe spustí, kdežto omylem, když jsme chtěli sestřelit něco jiného. Jinak je nepochybné, že „povstalci“ nesestřelili malajsijské civilní letadlo cíleně a že Rusko sestřelení letadla ani neprovedlo, ani nenařídilo, ale jak „povstalci“, tak Rusko nesou za to, co se stalo, a především za smrt těch skoro 300 lidí, plnou zodpovědnost.

Tamtéž Josef Koukal v jinak zajímavém článku uvádí, že tři exposlanci ODS přijali předloni prebendy v polostátních firmách „výměnou za podporu vlády při hlasování o balíčku saňových zákonů“; oni se však vzdali mandátů a o balíčku vůbec nehlasovali, jejich podpora byla tedy nanejvýš nepřímá.

A tamtéž citují jakéhosi ruského politického stratéga, který měl prohlásit, že nynější ruský režim je „mírně autoritářský s elementy demokracie“. Snad by bylo lépe říci, že je silně autoritářský s rudimenty demokracie, kterých je ovšem čím dál tím méně.

V Babišově MfD píše Pavel Švec ve vzpomínce na padlé v první světové válce o „bývalých Sudetech“. Rád bych připomněl, že jde o území, které kdysi obývali „bývalí sudetští Němci“.

Sobota 26. července: Ministr vnitra Chovanec včera předložil k připomínkám návrh zákona, podle něhož by straně, která nedodá na každé své kandidátce třetinu žen, byl o 30% snížen každoroční příspěvek za získaný mandát. Dovedu si představit, že na územích ukořistěných Osmanskou říší platilo kdysi takové opatření, že když město nebo župa nedodala předepsanou kvótu dívek do sultánova harému, byly jí drasticky zvýšeny daně. Tohle mi připadá poněkud obdobné, samozřejmě jen vzdáleně (kritéria pro výběr tentokrát určitě nebudou tak přísná). Pokud ta analogie platí, možná by měl ministr Chovanec nosit turban. Nechápu, jak se může dospělá politická strana, která se chlubí víc než stoletou tradicí, zabývat takovými kravinami.

Bohuslav Sobotka se vypjal k velkému výkonu: ČSSD spolu s KDU-ČSL, demokratickou opozicí a ANO zamítla žádost KSČM a Úsvitu na svolání mimořádné schůze PS, kde se vláda měla zodpovídat z toho, zda při vydávání církevního majetku postupuje podle práva. Komunisté a okamurovci se chystali různými buzeračními „kontrolními opatřeními“ vydávání majetku církvím maximálně zkomplikovat. Ve zdůvodnění zamítavého postoje k jejich návrhu na mimořádnou schůzi premiér prohlásil: „Tehdejší vládní koalice si ten návrh zákona prosadila proti vůli opozice, ten zákon prošel i testem ústavnosti z hlediska stížnosti k Ústavnímu soudu, která byla podána, a v tuto chvíli vláda České republiky odpovídá za dodržování zákonů v souvislosti s realizací zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Do té doby, než zákon bude změněn, je potřeba, abychom tento zákon respektovali, tak jako i jiné zákony České republiky.“ Vyjádření má ovšem jednu vadu na kráse, totiž tu, že je zarámováno do ideologie tzv. paroubkismu, jehož hlavní zásadou je: až se zmocníme vlády, všechno zrušíme. Ale aspoň stanoví: dokud to nezrušíme, tak to pořád ještě platí. Ve státě, v němž změna vlády neznamená vždycky a nutně taky změnu režimu, by se s něčím, co znamená porušení právní kontinuity, byť i „legální“ cestou, mělo zacházet velmi opatrně.

Zrušení poplatků za pobyt v nemocnici, které se podařilo (trochu nechtě) prosadit ČSSD v revolučním boji se zrádnou pravicí během Velké protikorupční revoluce, nese první plody. Podle toho, co píší v Babišově Mladé frontě Dnes, české rodiny odkládají své prakticky již nepoužitelné straší příslušníky do „eldéenek“. Mezi personálem nemocnic vznikla panika, nemají na to kapacity ani peníze. Děje se tak hlavně v létě, když „Češi“ houfně odjíždějí na dovolenou do Chorvatska, Řecka a na Mallorcu. Po návratu z dovolené si odložené vyzvednou, když mají kliku, čeká je už jen urnička. Píšu o tom s jistou hořkostí, patřím k těm, co byli v posledních revolučních změnách poraženi: je mi totiž 74 let a obávám se, že se do budoucna podobnému osudu taky nevyhnu.

V MFD vyšel odporný, štvavý a krajně nevěcný článek Lucie Suché o Maďarsku. Ne že by Orbánův režim neměl problémy, ale ty jsou zcela srovnatelné s tím babišovsko-zemanovským, jehož štafáží je mj. MfD. Mne ale hlavně zajímá, co na to, další kůň Babišova dvouspřeží, Lidové noviny, a jmenovitě István Léko.

Pondělí 28. července: otvírák sobotního Práva je věnován tomu, jak před časem policie „z protimáfiánského útvaru“ (ÚOOZ) odposlouchávala novináře (redaktora Práva Jakuba Svobody a Janka Kroupu z MfD). Šlo o případ problematického nákupu transportérů Pandur. Nakonec odposlouchávali i své kolegy z protikorupční policie - ředitele Martince, náměstka Jiřího Veselého (velmi významný člověk, dnes dělá „bezpečnostního ředitele Agrofertu“, a zítra?) a vyšetřovatele případu Pandury Zahálku. Záznamy o odposleších jsou údajně součástí spisového materiálu ke kauze Nagyová. Je hezké, když se při nějakém vyšetřování konkurenční útvary policie zabývají i samy sebou navzájem (jen aby jim pro vzájemné fízlování zbyl čas i na něco jiného, snad by tam měla panovat i jakási elementární důvěra). Zároveň je těžké ubránit se podezření, zda informační kanály z „orgánů“ do médií nebyly po pádu paní Slonkové jaksi přesměrovány.

K záležitosti s novelou zákona o spotřebních daních, o níž tu píšeme na jiném místě, ještě malá poznámka. Spor, který bude mít nejspíš pokračování před Ústavním soudem, je veden o slovo „neprodleně“ v §74, odst. 5 Jednacího řádu Sněmovny („Každý poslanec může vznést při hlasování nebo bezprostředně po něm námitku proti průběhu nebo výsledku hlasování. O takové námitce rozhodne Sněmovna bez rozpravy.“) Poslanec Šincl zpochybnil hlasování o Urbanově přílepku, kolem něhož vznikl spor, až po 70 minutách. Je to ještě „bezprostředně po hlasování“, nebo už ne? Ústavní soud kdysi rozhodl, že dva dny po hlasování už není bezprostředně po. Takže teď by se vlastně mělo upřesnit, kde končí „bezprostředně po“. Je deset minut po hlasování ještě „bezprostředně po“, kdežto deset minut a jedna vteřina už ne? Je zjevné, že tam, kde chybí elementární srozumění mezi poslanci o tom, co je bezprostředně po a co ne, aniž by se to muselo vést do takhle absurdních důsledků, vlastně žádná kloudná dohoda není možná. Což je případ České republiky už dlouho, a čím dál tím víc.

Čtyři poslanci PS (z toho jeden sociální demokrat) navštívili izraelské město Aškelon v bezprostředním sousedství pásma Gazy. Jeden z účastníků, místopředseda PS Gazdík, o tom řekl deníku Právo: „Chtěli jsme Izraeli vyjádřit podporu a říci, že není možné nechat se na vlastním území ostřelovat tisíci raketami a že Izrael má právo se bránit.“ To je v moři tisíců stupidních „politicky korektních“ vyjádření překvapivě rozumné slovo. Je neuvěřitelné, že se všude na Západě rozléhá nářek, když pří nějakém odvetném útoku Izraelců přijdou o život i civilisté (čemuž se ve válce nedá zabránit), přičemž útoky Hamásu se obracejí výhradně proti civilistům.

ÚOOZ proslul v poslední době mj. i humpoláckým zásahem v pražské mešitě, údajně v době modliteb a kvůli zabavení nevhodné knihy. Zdá se, že panu Šlachtovi se zásahy na vládních úřadech daří daleko lépe (kvůli jednomu padla dokonce vláda). Měl by se možná soustředit jen na ně.

Stanislav Balík napsal v sobotní MfD v souvislosti s dvojím hlasováním ve Sněmovně o spotřební dani: „Protože však mnohem víc než o racionalitu jde v politice o emoce a symboly, bylo třeba uklidnit hněv mocného koaličního partnera co nejdřív – i za cenu flagrantního ohnutí jednacího řádu, za cenu osobního ponížení jednoho a dehonestace řady poslanců dalších, kteří prý nevědí, o čem hlasují.“ Pan Balík lobbuje za opozici: opozice se totiž zachovala úplně stejně nedůstojně, když tentokrát vehementně podporovala něco, co ještě před dvěma lety coby vládní koalice zuřivě odsuzovala (ostatně právem), a to jen proto, že se naskytla vítaná příležitost, jak dát vládě zasolit. Je přitom zjevné, že premiér Sobotka nevystoupil proti Urbanovi ad. jen proto, že chtěl za každou cenu vyhovět Babišovi: návrh je populistická blbina a zároveň je obtížné nechat si anarchii ve vlastní straně přerůst přes hlavu. Nechci říci, že pan Sobotka je jednička, jen, že jeho oponenti nejsou o nic lepší.

Úterý 29. července: Babišův úřad chystá zjišťovat, kdo z nás si žije nad poměry, a proti delikventům pak vyvozovat sankce. Informace v Právu mi připadá poněkud nepřehledná a učená (v daňových záležitostech jsem se nikdy nevyznal, a ačkoli v mém případě nikdy ani náhodou nešlo o nějaké horentní sumy, vždycky jsem ty věci raději svěřoval nějakému odborníkovi). Zjevné se zdá být jedno: budou zavedeny „prvky životního stylu“ a „mapy blahobytu pro území ČR“. Kdo se bude vymykat směrem nahoru, dostane zahulit (zatím jen tenkrát, když se správci daně bude zdát, že jeho příjem je nelegální). Odchylky směrem dolů budou, pokud tomu dobře rozumím, zatím tolerovány. Trestem bude drastické zvýšení daně, které se může rovnat až konfiskaci majetku (i když majetek se u nás formálně zdaňovat nesmí, jen příjmy). V krajním případě bude možné sáhnout i soudnímu řízení: vlastník bude muset prokázat, že majetek získal legálně, jinak běda mu. Na Slovensku něco podobného Ústavní soud zakázal, moc se mu nedivím. Podobná nadstandardní opatření končívají většinou v režimech, kde je možné je prosadit (a k této fázi se již výrazně blížíme) tak, že ti, které by bylo třeba postihnout, se většinou vykroutí (protože mají na korumpování vyšetřujících orgánů, případně ruka ruku myje), ale velmi se hodí na postih politických oponentů. Vlastně se nakonec hodí jenom na to. Máme se na co těšit.

V Právu píše Jan Winter o pokusu předsedy klubu ČSSD Sklenáka využít nepřítomnosti opozičních poslanců a prosadit takovou úpravu jednání o služebním zákoně, který by maximálně ztížil obstrukce. A chválí předsedu PS Hamáčka aspoň za to, že hlasování vzápětí prohlásil za zmatečné. Chvála mi připadá poměrně nadnesená, oba braši (pánové Sklenák a Hamáček) byli už vzhledem k bleskovému provedení hlasovací „akce“ zřejmě domluveni a pan předseda to zazmatečnil až ve chvíli, kdy bylo zjevné, že se podobná klukovina nedá obhájit.

Současný čečenský prezident Kadyrov (do funkce ho zvolil hlavně Putin) jako odpověď na americké sankce zakázal prezidentovi Obamovi vstup do Čečenska. Tvrdý úder americkým válečným štváčům.

Ivan Vilček v Právu a Luboš Palata v Babišově MfD informují o posledním problematickém projevu Viktora Orbána. Za českým psaním o Maďarsku u nás obecně a v Babišovinách zvlášť je jakási zavilá radost: vida, jsou na tom ještě hůř než my. Velmi bych autorům doporučoval věnovat svůj zájem naši vlasti obecně a Andreji Babišovi zvlášť, ale vím, že je to nemožné: jednak o tom v Babišových listech není dost dobře možné psát, pokud někdo nechce skončit jako Slonková, a jednak, což je ještě horší, naši čtenáři to neradi čtou. Až přijde doba, že by to četli moc rádi, už to zase nepůjde.

V novinách se zvedá vlna odporu proti tomu, že si policie troufla odposlouchávat dva novináře v souvislosti s jakousi indiskreci uvnitř policie, díky níž pronikly na veřejnost citlivé informace. Přinejmenším stejně úděsná je ovšem míra neloajality uvnitř „orgánů činných v trestním řízení“, která musí v některých případech znamenat faktické maření vyšetřování. Na jedné straně cílené úniky informací do médií v politických kauzách (Nagyová), na druhé straně faktické ochromení práce policie v kauzách, které s politikou souvisejí nanejvýš jen zprostředkovaně. Těžko říci, co je horší.

Středa 30. července: Ještě malá, docela malá poznámka ke zprávám o údajném (nebo ne údajném, já už jsem z té údajnosti jelen) odposlouchávání dvou českých novinářů. Jedno ze základních pravidel fungující společnosti je, že jsou věci, do nichž nemají jedni druhým strkat své drzé nosy. Jenže to se netýká např. jen toho, že stát nemá co strkat nos do soukromí občanů, ale také že pokud má být stát funkční, musí být vyhrazeny oblasti, do nichž nemá co strkat svůj drzý nos každý „suverénní jedinec“, kterého to napadne; kde je přesně vymezena a definována kompetence kontrolovat (např. tajné služby). U nás se uplatňuje svobodomyslnost, kterou jsme zdědili z doby, kdy jsme byli ještě nevolným lidem, kterému vládli páni, jež jsme nepovažovali za našince (asi proto, že nám vládli, což se ve svobodné zemi podle našeho názoru nesmí). Odtud naše přesvědčení, že my, poctiví pracující, lid, daňoví poplatníci a jak si vůbec říkáme, smíme strkat nos každému do všeho, kdežto „oni“, páni, politici, stát, atd. nesmí pokud možno strkat noc vůbec do ničeho. Státnost, postavená na tomto principu, nebývá příliš funkční a končí zpravidla jako ještě větší otroctví než to, kterému se svou selskou revoltou chceme bránit. Jistě, novináři nemají být odposloucháváni, nuceni prozrazovat své zdroje atp. Novináři by ovšem taky něco měli: např. měli by mít nějakou elementární morálku a loajalitu ke společné věci, a neřídit se např. jen všeobecnou nevolnickou morálkou, jejíž hlavní zásada je „co nevím, neprásknu“. Aspoň někdy, v něčem a malinko.

Prezident Zeman náhle přerušil svou unylou blahovolnou velkorysost ke svému úhlavnímu nepříteli Sobotkovi (Sobotka si možná myslil, že mu odpustil, nebo ne? Měl by pozorněji číst romány toho žánru, jako je např. Kmotr Mario Puza) a razantně ho obvinil, že servilně žmoulá v ruce čepici před Jean-Claudem Junckerem v Bruselu a dává mu vybrat, kterého českého eurokomisaře si přeje. To je dobře cílená rána, servilnost vůči cizímu panstvu je zločin, který se u nás neodpouští. Pan Sobotka se zjevně chtěl vyhnout výtkám vnitřní opozice v ČSSD, že ustoupil Babišovi při návrhu na českého eurokomisaře, tím, že část odpovědnosti přenese na Junckera („vždyť on to taky tak chtěl“), a hned dostal od nosu z druhé strany, od Zemana. Je přitom zjevné, že vnitrostranická opozice v ČSSD, Babiš a Zeman v současné době táhnou pragmaticky ze jeden provaz a jsou na Sobotku tři. Mnoho psů, zajícova smrt.

ODS a ČSSD chce před volbami posílit svou organizační strukturu rozdílným způsobem: ČSSD rozšířením přímé demokracie, ODS posílením kompetencí předsedy. To je pozoruhodné, myslím, že vedení ČSSD má občas oprávněně důvod se své členské základny spíše bát, kdežto členstvo ODS se mi velmi často zdálo být podstatně slušnější než její nejvyšší vedení.

V sobotu 16. srpna projde centrem Prahy jako každoročně průvod gayů a leseb. Bude směřovat z Václaváku na Letnou. Chápu, že se tito lidé, jako každá menšina, která byla dřív utiskovaná a opovrhovaná a leccos z toho přežívá i dnes, chtějí nějak výrazně emancipovat, a že ty projevy občas bývají, jak z povahy věci plyne, poněkud divoké (viz např. některé emancipační projevy českého národa v 19. a počátkem 20. století), a jsem ochoten toto pochopení dát činně najevo: proto v sobotu 16. srpna prostě nepolezu do centra Prahy. Jedou za rok si kvůli nim to malé omezení rád uložím.

Čeští podnikatelští papaláši by rádi oživili československou myšlenku aspoň tím, že znovu zavedou spojení „Made in Czechoslovakia“. Chce se o to společně pokusit polostátní Česká exportní banka a slovenská Eximbanka. Je to šťastný nápad a v dnešní době zvlášť aktuální: doporučoval bych, aby známku „Made in Czechoslovakia“ jako první dostal náš ministr financí a předseda fakticky nejsilnější strany. Myslím, že je velmi výrazným produktem naší společné (zejména té „socialistické“) minulosti. Kam má být známka umístěna, nechť je předmětem další diskuse.

Čtvrtek 31. července: Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality se zjevně snaží dát svému úsilí i ráz vlastenecký a zaměřuje se na polistopadové restituce (nejen církevní). Velká protikorupční revoluce by se tak mohla posunout do boje s těmi, kteří se snažili po listopadu 1989 u nás doširoka otevřít vrata „Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům“. To je pozoruhodný náznak inovace „nových pořádků“ – tohle v nich zatím chybělo. Jde o případ hraběnky Czerninové. Kriminalisté z protikorupční policie došli k závěru, že úřady pochybily, když před patnácti lety vydaly té osobě osvědčení o jejím státním občanství. Czerninovou samotnou už bohužel nelze stíhat a zavřít ke Kajínkovi na Mírov (je tam ještě?), protože je již mrtvá, a byla dokonce třicet čtyři let mrtvá už v roce 1999, kdy k „pochybení“ došlo. Samozřejmě ji to neomlouvá. Naštěstí spravedlnost ovšem nepřijde zase až tak úplně zkrátka: bude možné pořádně skřípnout dvě bývalé pracovnice pražského magistrátu, které se na vydání zrádného osvědčení o československém státním občanství podílely. Důsledkem rozhodnutí totiž bylo, že pozůstalí mohli uplatnit rozsáhlé restituční nároky. Obě jsou obviněny z maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti a hrozí jim až tříleté vězení (proč taková mírnost, proč ne rovnou obvinění z podvodu nebo dokonce sabotáže, protikorupční policie se bude muset ještě hodně učit od ÚOOZ). Restituční spory tohoto typu mají obludný charakter: jejich základem je, že se zjišťuje, zda někdo byl před sedmdesáti lety československým občanem - protože kdo tenkrát přestal být československým občanem, byl mu zkonfiskován veškerý majetek, nebylo mu přiznáno státní občanství, byl deportován mimo území státu a na restituce nemůže ani pomyslit. To je jeden z právních pilířů, o něž se opírá naše nynější majetkové uspořádání. Celý případ dokumentuje taky pěkně změnu režimu, k níž došlo v posledních dvou letech: v případě vleklých a leckdy divokých restitučních majetkových pří ohledně majetku např. Coloredo-Mansfeldů či Salmů v prvních patnácti letech ČR ještě nešlo o kriminál.

Koalice má se služebním zákonem, který nyní přišel na pořad dne v PS, jistý problém: pokud by se do konce roku nepodařilo přijmout nynější návrh, vejde automaticky v platnost ten Zemanův z roku 2002. Jeho problém je v tom, že v duchu tehdejší velkorysosti v rozdávání naděluje posvěceným státním úředníkům různé pocty, prebendy a benefity. Pana Babiše coby ministra státních financí by to mohlo na příští rok přijít až na deset miliard korun, a proto začíná se tvářit, že je nakloněn nějaké dohodě s opozicí. Kdyby by se mu povedla, bude to dohoda na účet pana Sobotky, Dienstbiera a jakobínských revolucionářů z různých iniciativ. Pan Babišš není ani náhodou žádný jakobínský revolucionář, je daleko šikovnější a nebezpečnější. Pan Sobotka bude mít navíc se zemanovským návrhem jeden podstatný problém: zatímco podle úpravy, co je teď v parlamentu, jmenuje generalissima státní služby vláda, podle staré veze ho jmenuje prezident na návrh vlády, a Zeman by měl na Sobotku další klacek. Sobotka je tedy v této věci odsouzen k defenzivě, podobně jako moravské pluky v bitvě na Bílé hoře.

Sociálnědemokratický politolog Lukáš Jelínek vyjadřuje v Právu krajní nespokojenost se stavem ČNB, a logicky ho odvozuje od toho, že guvernéra ČNB najmenoval (podle dosavadní úpravy) podle vlastního uvážení prezident. Tenhle způsob nominace je jistě absurdní. Je však zajímavé, jak v okamžiku změny režimu jsou pro revolucionáře nejnepohodlnější právě opatření, která se všem jeví jako absurdní. S těmi na první pohled demokratickými naopak není problém, protože v takových revolučních dobách se většinou hned zkraje skoro všichni demokraté podělají. Tedy aspoň u nás.

Jiří Pehe (tamtéž) sice cítí, že konečně po mnoha letech dosáhl významného politického vítězství (tj. stál na vítězné straně), ale pořád to není jaksi ono. Zúčtování se zrádnou pravicí totiž vázne: „Trapná byla nejen celá aféra se šéfkou sekretariátu, která premiéra ČR evidentně úkolovala. Trapná je i skutečnost, že více než rok po masivním zásahu policie nepadla žádná závažná obvinění. Když už je řeč o pádu vlády, mýlil by se ten, kdo by si myslel, že prezident, který má takovou starost o pověst ČR, neutralizoval toto politické a vyšetřovatelské fiasko rozumnými činy.“ Tak tomu nerozumím. Jakými? Měl snad prezident (kterému Pehe teď vytýká nevěcnou kritiku premiéra Sobotky) tehdy vyhlásit nějaké prezidentské dekrety a poslat vládu korupčníků a tunelářů se vším všudy za mříže nebo ještě někam výš?

Zároveň čtenáře upozorňuji na středeční ruský koutek Práva, mimořádně vyvinutý (osvědčení autoři: Vladimír Diviš, Miloš Balabán).

Na Západě se různé cerlebrity předhánějí v tom, kdo se víc zastane nevinných Palestinců proti izraelským agresorům. Považuji tento postoj za zhovadilost, bohužel mi právě nezbývá čas na to, abych se mu podrobněji věnoval. Zvlášt odpudivý text Břetislava Turečka vyšel včera v Babišových Lidových novinách (Babišovy Lidovky vůbec jsou vůbec zahraničně politicky daleko vybarvenější než třeba MfD, v postoji k Ukrajině se občas blíží Právu, které se zase blíží Moskvě, v otázce Gazy jak by smet. Podobné tendence bylo v maďarských novinách, zejména v konzervativní Magyar Nemzet, možné sledovat už někdy od roku 2OO4-5, komentátoři jako Iván Lovas mi během mých dovolených v Budapešti pili krev. Není divu, že vedoucí zahraničně politické rubriky Magyar Nemzet Gábor Stier (mj. absolvent MGIMO) je v LN pečený vařený. Turečkovi dnes v LN odpověděl velmi pěkným článkem Dan Drápal. Drápalův článek najdete rovněž na jeho internetových stránkách, tedy zde.

Evropská unie se konečně rozhoupala k tvrdším sankcím vůči Rusku, které by už neměly postihnout jen jednotlivé osoby a firmy, ale celá odvětví ruské ekonomiky. Právo i Babišoviny jsou plné bolestínských spekulací, jak moc to postihne české hospodářství. K tomu bych chtěl říci dvojí: za prvé, sankce (podobně jako válku) nelze uvalit takové, aby na nich ten, kdo je vyhlašuje, jenom vydělal. Jde jen o to, zda nutné ztráty nemají fatální charakter a zda na protistranu výhledově dopadnou větší vahou (i když počátky mohou být pro toho, kdo sankce vyhlásil, svízelné). Je zjevné, že Rusko dopad opravdu tvrdých sankcí ustát nemůže a že nemůže riskovat ani eskalaci v nějaký větší válečný konflikt. Za každý zásadovější postoj se platí a každý je spjatý s rizikem. Být zásadový tak, aby to nic nestálo, neriskovat a ještě na tom hned vydělat, tak to na světě nechodí.