Co týden dal

Pondělí 2. června: sobotní Právo informuje o tom, že předmětem protikorupčního pátrání Ivo Ištvana (nechápu, proč píšou „Ištvána“) a spol. se nyní stal i bývalý šéf významného Finančně analytického útvaru ministerstva financí z let 2009 – 2014 Milan Cícer. Důvodem jsou jeho časté návštěvy u kmotra Janouška, o nichž existují údajně „záznamy“, jejichž obsah prozatím ještě neunikl. Tím se otvírá cesta k momentálnímu nekorunovanému lídrovi opozice (tedy té nekomunistické) v PS Miroslavu Kalouskovi. Jen tak mimochodem podotýkám, že pro nadcházející komunální volby, zejména v Praze (o tu jde především) může být kompromitace TOP09 a ochromení Kalouska, za něhož nekomunistická opozice nemá náhradu, klíčová.

Andrej Babiš má opravdu problém. Tým, který si vybral pro PS, funguje celkem bez problémů (technika byla: jednak spolehliví a poslušní manažeři z jeho nejbližšího okolí a jednak veřejně známé „osobnosti“, které přitáhnou pozornost veřejnosti, ale od nichž na druhé straně nehrozí nebezpečí, že by byli schopni nějaké samostatné akce; vzor Radek John; jakýmsi potenciálním nebezpečím byl jen relativně neřiditelný Jiří Zlatuška, ale toho se zatím podařilo pacifikovat, což je svým způsobem stejně obdivuhodný kousek jako ochočit dospělého žraloka). Nyní však narazil na dva kalibry, s nimž to bude těžší, na Jana Kasla a JUDr. Hanu Marvanovou. Oba mají zjevně o své politické kariéře ve spolupráci s panem Babišem představy s panem Babišem velmi podobné, leč neslučitelné: totiž že svého partnera využijí k tomu, aby se na jeho zádech politicky prosadili. Kompromis je tedy nepředstavitelný. Zároveň paní Marvanová šla na Babišovo ministerstvo s poněkud naivní představou, že bude rozbíjet justiční mafie, pan Babiš o to má zájem jen potud, pokud to oslabuje jeho zdeptanou politickou konkurenci (zrádná pravice, tj. ODS a TOP09). Protikorupční revoluce je ve stádiu, kdy by měla začít požírat své vlastní děti a svou pozici by měl posílit napoleonský oligarcha. Oligarcha je ovšem v choulostivé situaci, potřeboval by ještě v nadcházejících komunálních a možná i senátních volbách „revoluční osobnosti“ využít (když se to povede, pak už na dobu, jejíž trvání je nyní obtížné přesně odhadnout, žádné volby ani potřebovat nebude). A na druhé straně, „osobnosti“ by se rády na vlně babišovské přízně ještě svezly, ale dr. Marvanová těžko může zároveň připustit, že zanedbá svou pověst protikorupční světice (odpor, jaký ministerstvo klade tomu, aby byl do čela ústeckého krajského soudu postaven někdo „odjinud“ je mimořádně podezřelý) a pan Kasl by se nerad poskvrnil spoluprací s „rozvědčíky“. Bude zajímavé sledovat, zda a jak se Andreji Babišovi podaří tuto šarádu rozlousknout. Nemá moc času nazbyt, už se mu nabízejí dva ochotní pomocníci – premiér Sobotka a prezident Zeman, a za chvilku je může mít oba za krkem.

Jinak žebříčky popularity vypadají podle CVVM tak, že vede Andrej Babiš (jediný nad 50%, přesně 59), druhý Sobotka, třetí Okamura, čtvrtá Roithová. K tomu je třeba říci, že takové žebříčky jsou setrvale nedůležité (kdysi jim bezkonkurenčně vévodil tak relativně bezvýznamný politik jako Vladimír Dlouhý), že 59% není zase až tak moc, že premiér na nich setrvale nezaujímá první místo, protože tak ještě nejspíš musí něco dělat, a tím si chtě nechtě získává nepřátele. Jenže přes to přese všechno – Babiš je Babiš, a jeho první místo pořád něco signalizuje.

Premiér Sobotka se sešel na pracovním obědě s předsedou KSČM Filipem. Prý řešili i otázku českého eurokomisaře. Po dlouhé době - vlastně poprvé od podzimních voleb do PS - pan Sobotka signalizuje, že by mu komunisté mohli být k něčemu dobří.

Nepříliš úspěšný lídr kandidátky ČSSD Jan Keller, poslední mohykán třídního boje ČSSD proti zrádné pravici, přišel na originální metodu, jak dokázat, že je stále stejně poražená: přepočítal volební výsledky z voleb na % z počtu oprávněných voličů a zjistil, že všechny strany dosáhly tak zanedbatelných výsledků (pod 3%), že vůbec nemá smysl se dohadovat, kdo vlastně vyhrál a kdo prohrál. Až příště k volbám do EP přijde celkově dvacet lidí a třetina z nich bude volit ČSSD, na tenhle přepočet zase zapomene.

Jiří Pehe přišel zase píše v Právu o tom, že před ČSSD stojí vážný úkol: „nemá voličskou základnu, která by se svou stavovskou a vzdělanostní strukturou blížila západoevropským standardům“. Proto musí vzdělávat svůj současný postkomunistický levicový elektorát v evropských záležitostech. Půjde o vzdělávání voličů, ne členů, kteří se dají lépe identifikovat, i když jejich vzdělávání by mohlo být zase na druhé straně velmi obtížný úkol. V každém případě by bylo třeba zřídit něco jako VUML (jak by se to mohlo jmenovat?) a zařídit, aby to bylo pokud možno povinné, což nebude vůbec jednoduché.

Ruský koutek v právu se poněkud scvrkl, tentokrát ho představuje pouze Michal Mocek.

Bohuslav Sobotka poskytl rozhovor zároveň Právu i Babišově MfD. V Právu si libuje: „situace se zklidnila“, soc dem. vyhrála volby, je ve vládě, máme levicového prezidenta, většinu hejtmanů, řadu měst vedou lidé z ČSSD. V tuto chvíli není ve společnosti napětí, které by občany provokovalo, aby si s vládou u voleb vyřídili účty.“ Nestaly se tedy volby konečně a definitivně zbytečnými?

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání uštědřila televizní stanici Šlágr TV pokutu za to, že týden před volbami vysílala píseň svého ředitele „Sláva, máme Babiše“, a přitom nemá licenci ke zpravodajství. Ta píseň musí být asi obrovská sranda (je zjevně myšlena vážně). Doufám, že soucitný oligarcha panu Peterkovi s uhrazením pokuty pomůže.

V Babišových Lidových novinách publikují (opět) názory vedoucího zahraničně politické rubriky listu Magyar Nemzet Gábora Stiera. Informuje tentokrát o VII. Satanském fóru“ , které se konalo jaksi shodou okolností ve dnech, kdy Putin a prezidenti Běloruska a Kazachstánu uzavřeli tamtéž dohodu o vzniku Euroasijské hospodářské unie. Ať dělám co dělám, ten název mi pořád souzní s Orwellem. Putinova Eurasie má zatím pořád ještě citelnou díru, chybí mu tam Ukrajina. Pan Stier hovoří o tom, že pokud jde o světové uspořádání (to se tam probíralo), převládal jednoznačně názor, že „je třeba co nejdříve vytvořit obrysy multipolárního světa a s přihlédnutím k zájmům Číny nalézt rovnováhu mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi.“ O totéž usiluje i Vladimír Putin tím, se že zrovna teď pokouší schramstnout Ukrajinu, pak přijdou v duchu jeho mnichovské řeči na paškál středoevropští trpajzlíci. Bude to rovnováha jako řemen a pan Stier je jejím prorokem. Má k tomu dobrou kvalifikaci, kdysi vystudoval moskevský MGIMO a je členem putinovského „Valdajského diskusního klubu“. Pan Stier patří k autorům, kvůli nimž se pro mne již před deseti lety stala četba Magyar Nemzet dosti nesnesitelnou. Něco podobného by se u nás našlo jen v Právu.

Úterý 3. června: Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 zastavila stíhání pěti pražských policistů obviněných z korupce a zneužití pravomoci s odkazem na to, že už byli potrestáni kázeňsky, a proto je nelze dál stíhat. Toto rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který v podobném případě konstatoval, že propuštění policisty za nějaký čin nelze považovat za trestní postih. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně věcně správné a mělo by být v obdobných kauzách pro soudy nižších instancí závazné. Zdá se, že součástí Velké protikorupční revoluce je už taky chaos a libovůle v justici. To není dobrý signál (o tom, zda jsou zmínění policisté vinni, samozřejmě nechci spekulovat, jen si myslím, že zabývat se tím by v té věci mělo být záležitostí soudu).

Miloš Zeman předevčírem v ČT veřejně pochválil Sobotkovu vládu. Být premiérem, čekal bych teď to nejhorší.

JUDr. Marvanová tedy odchází z ministerstva spravedlnosti, vrací se do advokacie. Nahradí ji Robert Pelikán, kterého si Andrej Babiš před časem povolal na ministerstvo financí jako ředitele legislativního odboru. Tak, a teď je konečně všechno na svém místě a tak, jak to má být. Pan doktor Pelikán bude panu Babišovi na své nové pozici jistě nesrovnatelně prospěšnější než jeho v podstatě neřiditelná předchůdkyně. Přečetl jsem si v jakémsi rozhovoru, že pro pana doktora je právo zbraň. Máme se tedy na co těšit, podobné pojetí u nás triumfovalo v padesátých letech minulého století.

Velmi zábavné je, že a jak odchod paní Marvanové komentoval prezident Zeman: vadí mu, když se z lidí zbytečně dělají hrdinové a ani těmi hrdiny nejsou, dr. Marvanová nese prý odpovědnost za zánik Unie svobody. Nevšiml jsem si, že by někdo dělal z paní Marvanové hrdinku, za zánik US může spousta lidí (ona jistě taky), ale jedno je opravdu pozoruhodné: pan prezident se stal jakýmsi šéfkomentátorem České republiky. Nevím, za ho to úplně uspokojuje (mám podezření, že si svou roli původně představoval jako daleko velkolepější), ale vzhledem k tomu, že byl zvolen přímou volbou, má posvěcení, jaké vždycky od komentátorů vyžadoval jeho předchůdce v úřadu.

Další agentura, totiž TNS AISA, přišla s volebním modelem pro volby do PS, který se sice v detailech od ostatních liší, ale v jednom podstatném shoduje: vedou přesvědčivě (tentokrát už o 11 procent) babišovci. Druhá je ČSSD, následují trpaslíci. Říkám otevřeně, že průzkumům tohoto typu ani náíhodou nevěřím, věřil bych, že ANO je první, ale ne o 9-11%, natolik se odhad od výsledku voleb do Europarlamentu prostě lišit nemůže. Ověřit se to nedá, jen skutečnými volbami. Volby se totiž liší od průzkumů mj. i tím, že se daleko hůř ovlivňují, řekl bych, že to dokonce v aspoň trochu svobodné společnosti ani nejde. Jenže volby do PS budou za tři a půl roku.

Prezident Zeman není jen šéfkomentátorem ČR, ale i poradcem nově zvoleného ukrajinského prezidenta Porošenka. Porošenko se podle něho musí co nejdřív sejít s doněckým oligarchou Achmetovem. Ukrajinská armáda „včetně paramilitárních organizací“ prý bojuje proti vlastním občanům. Zeman dále varuje před fašistickými bojůvkami strany, která se jmenuje Pravý sektor, a odmítá označit ruskojazyčné obyvatelstvo za teroristy. Fašistické bojůvky bych na Ukrajině hledal jinde a ruskojazyčné obyvatelstvo označil za teroristy jen právě teď pan prezident, aby měl co vyvracet). Zdá se, že na Hradě dosud funguje pověstná přímá linka s Kremlem z doby Antonína Novotného, která měla na české straně, jak známo, jen sluchátko. Pan prezident je šéfkomentátor ČR, ale o jeho nezávislosti lze mít určité pochybnosti.

V pražském prostředí se rodí kapesní oligarcha: Zbyněk Passer (ze zálohy jej podporuje jeho bratr miliardář). Jeho dimenze je pouze pražská, to je nadějné novum. Postupně to tak bude i v malých vískách. Je pozoruhodné, jak účtování s politiky, kteří nemakají a kradou, vede k tomu, že do čela českého státu se hrnou multimilionáři a miliardáři. Je třeba je volit, nestačily by jako legitimace ty miliardy? Volby přijdou zbytečně draho. A neměla by se v tom smyslu změnit ústava? Je to pozoruhodný efekt: stejně jako římská říše stála nakonec už jen na „bodácích“ (obrazně řečeno, tenkrát ještě bodáky nebyly) žoldnéřů, a to až do chvíle, než si žoldnéři všimli, že Římskou říši vlastně k ničemu nepotřebují, stála česká politika postupně čím dál tím víc na „kmotrech“ – zase je dokud si kmotři nevšimli, že politiky k ničemu nepotřebují a českou republiku mohou řídit i bez nich. Děsivé. K tématu se vrátím v souvislosti s otřesným včerejším sloupkem šéfkomentátora Babišových Lidových novin Petra Kamberského (dnes už to bohužel nestihnu).

Josef Mlejnek jr. píše taktéž v Babišových LN v souvislosti s Lechem Walesou o tom, že „intimní kulatý stůl, tedy (zprvu) utajenou dohodu Václava Havla s Mariánem Čalfou, která rozhodla sametovou revoluci“ Havlovi u nás skoro nikdo nepředhazoval. To není pravda. Už bezprostředně po volbách 1990 byla nevole s tímto pletichařením Havla a jeho okruhu velmi silná. Demokratická iniciativa ji kritizovala od samého počátku, a když Mandlera a mne kvůli tomu v létě 1990 havlovci vylučovali z poslaneckého klubu OF ve Federálním shromáždění, nakonec se jim to povedlo, ale už to vůbec neměli jednoduché. Řada poslaneckých kolegů byla proti.

Středa 4. června: poté, co se ukázalo, že nápad postavit si do čela pražské kandidátky jako maskota exprimátora Kasla není nosný (pan Kasl nejspíš hodlal naopak využít pana Babiše jako maskota pro svůj návrat do pražské politiky, a tyto dvě volební strategie jsou navzájem neslučitelné), hodlá pan Babiš po svém způsobu a podle osvědčeného vzoru z minula zapojit do výběru kandidáta pražské pracující. Už to ale asi nestihne, tvrdí, protože by chtěl (z pochopitelných důvodů) mít pražského lídra ještě než se lidé rozjedou na dovolené. (Možná už také u Babišů nestihnou napéci dost koblih).

Europoslanci KDU-ČSL budou v EP úzce spolupracovat s těmi z TOP09 (dohromady jich je 7, je tonejvětší „česká hromádka“). Lidovci podle Práva nemají TOP09 příliš v lásce, protože nemohou zapomenout hlavně Kalouskovi, že tento jeho projekt spolupůsobil v r. 2010 při pádu lidovců do mimoparlamentního suterénu. Řekl bych, že ještě vážnější překážkou by měla být naopak pro TOP09 účast KDU-ČSL v nynějším establishmentu. To by si snad měly obě strany nějak předem vyjasnit, aby bylo zjevné, jaké jsou limity jejich spolupráce. Zdá se však, že ani jedné, ani druhé to nevadí. Není snad v tom establishmentu svým způsobem taky TOP09, jako c. a k. opozice mírného pokroku v mezích zákona?

Jan Zahradil se rozhodl, že bude žalovat člena ČSSD Františka Svobodu, který na Facebooku vyzýval k jeho zastřelení. Na jednu stranu by bylo pozitivní, kdyby hulváti, kteří se pohybují po internetových sítích a myslí si, že jako hlasu pracujícího lidu je jim dovoleno úplně všechno, dostali pořádně přes čenich (zvlášť když ten člověk měl tu drzost, že se pod to ještě podepsal vlastním jménem), na druhou stranu nejsem schopen přehlédnout, že pan Zahradil celou lavinu spustil tím, když nazval ministryni Marxovou-Tominovou krávou, přesněji řečeno vyzval své přátele, aby napsali, že ministryně je kráva. No a pan Svoboda ho přetrumfl a požádal své přátele, aby ho zastřelili (kdyby pan Svoboda po svých přátelích místo toho žádal, aby dali panu Zahradilovi pár facek, a pan Zahradil ho za to chtěl zažalovat, byl bych v pokušení se pana Svobody zastat; taky charakteristika pana Zahradila – „nacionalistická, fašistická svině“ – by se dala vyjádřit o fous kulantněji). Drzost pana Zahradila je vlastně hrozně podobná drzosti pana Svobody, jen je o stupeň menší.

V té souvislosti se domnívám, že pan Mitrofanov v Právu soudí pana Sobotu příliš přísně: nazvat dámu krávou (resp. vyzvat své přátele, aby na ni pokřikovali „ty krávo“, to je možná ještě horší) je podle mne taky projev „agresivní nevzdělanosti“ (přesněji řečeno buranství). Jinak to, co pan Mitrofanov cituje ze Složenicyna, je moc hezké, dovolím si to opsat: „Nálepka fašismu je totéž jako svého času stigmatizující nálepka „třídní nepřítel“ či „nepřítel lidu“. Je to úspěšná metoda, kterou se dá oponent srazit k zemi, zacpat mu ústa, přivolat na něho represe.“

Prezident Zeman se v pondělí v Kroměříži zastal státních zástupců všeobecně a dr. Bradáčové a dr. Ištvana jmenovitě. Nepochybně cítí perspektivnost toho, že by se jim případně postavil do čela. Pan Babiš jako spolumajitel ministerstva spravedlnosti je však možná v lepší startovní pozici. Je to kdo z koho – přičemž skutečnost, že by se do čela postavili sami státní zástupci jako samostatná moc ve státě, lze předem vyloučit. Tak to v revolucích nikdy nechodí.

Ruský koutek v Právu zmírnil rétoriku: situace je prý taková, že Ukrajinci nejsou schopni si vládnout, a EU by se měla domluvit s Ruskem na společné kuratele (to je ostatně ruská strategie). Ve skutečnosti Evropa by měla pomoci ve zvládnutí situace Kyjevu a vůbec ne Rusům.

Pan Kasl v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny ani po svém výkopu z funkce volebního lídra ANO pro Prahu neztratil důvěru v Andreje Babiše („pořád mám tendenci Babiše nezatracovat“). Kdo se jednou dostane na šikmou plochu (a to pan Kasl udělal, když přijal nabídku na lídra), jen tak se z ní už nedostane.

Čtvrtek 5. června: Bohuslav Sobotka zareagoval z Vídně, kde je na státní návštěvě, na nabídku nebo výzvu prezidenta Obamy ohledně zvýšení vojenské přítomnosti USA v rámci NATO v Evropě. „Česká republika nic takového nepotřebuje. Není to na pořadu dne.“ (Připustil ovšem, že za deset nebo patnáct let to může být jinak.) Co to vlastně znamená? Odmítá pan Sobotka zvyšování americké přítomnosti kdekoli v Evropě (to, co citovali v Babišově MfD, tomu odpovídá, pak by člověk řekl: co je mu do toho, kolik amerických vojáků bude v Polsku?), nebo jen americkou přítomnost v ČR? Ale i kdyby šlo „jen“ o to druhé, chová se jako čs. politici v roce 1947, když odmítli Marshallův plán. Tady ovšem jde o ještě naléhavější záležitost (obrana), a Benešovi polodemokraté ustoupili brutálnímu tlaku. Pan Sobotka to dělá spíše z jakési bujnosti – nelze ovšem vyloučit, že je to z jeho strany pokus „vyvažovat“ – jednak v rámci jeho vlastní strany, kde se to jistě „rusofily“ (rozuměj putinofily) jen hemží, a jednak v rámci koalice, kde stanovisko hnutí ANO lze jen uhadovat z nešikovností, jakými se ho snaží maskovat ministr Stropnický (tentokrát prohlásil, že malé pobaltské státy, které sousedí s Ruskem, vnímají ohrožení jinak než státy ležící dál od Moskvy – z toho plyne, že máme zatím dost času, musíme si napřed počkat, až Rusové schramstnou Pobaltí, pak to ucítíme jinak a můžeme konečně začít myslet. Navíc „vzdálenost od Moskvy“ se neměří jen na kilometry, vnitřní prohnilost území, jehož vzdálenost měříme, to území Moskvě výrazně přibližuje. A výrazným signálem prohnilosti území je např. mentální stav místního ministra obrany).

Prezident Zeman je v této věci obratnější než premiér: zatímco premiér volá „ne, ne, ne“ vlastně ještě dřív, než mu někdo něco nabídl, Zeman prohlásil, že o nic nejde, protože účast amerických sil je v podstatě symbolická. K tomu se dá říci: pokud se někdo nechce nebo neumí bránit, nepomůže mu ani „nesymbolická“ americká pomoc (viz kdysi – Vietnam a USA). Zeman chce totéž co Sobotka, jen to dělá obratněji.

Andrej Babiš opět vystoupil s tím, že považuje zrušení stokorunového regulačního poplatku za pobyt v nemocnici za chybu a chce o tom vyjednat v koalici nové jednání. Za chybu považuje i zrušení druhého pilíře penzijní reformy a třetí, sníženou sazbu DPH, obě ty věci ovšem pro něj nejsou tak zásadní jako poplatky za nemocnici. Postoj pana Babiše byl a je z taktického hlediska racionální: ve volební kampani do PS, kterou, jak se ukázalo, vedla ČSSD ve pospěch ANO, aniž by o tom ovšem věděla, do toho sociálních demokratům v těchto věcech nijak zvlášť nemluvil. Přitom se zrušením poplatků v nemocnici snad nepočítala ani ČSSD, to se prostě ve víru revolučního tažení tak nějak semlelo a ona už teď jen nemůže zpátky, a pokud jde o princip, na němž stojí tzv. druhý pilíř sociálního pojištění, opírá se – snad - o doporučení z Bruselu (v této věci se však nechám rád poučit). Babiš si počkal, až ho sociální demokraté zvolí (tj. pomohou mu volební revoluční kampaní ke zvolení).Teď už nepotřebuje, aby ho někdo zvolil, je už zvolený, a upřednostňuje pragmatické jednání, které nepovede ke zhroucení státního rozpočtu. A pokud by se rozpočet snad zhroutil, bude jasné, že za to může ČSSD (on byl přece připraven uznat svůj omyl).

Jiří Pehe bojuje za modernizaci ČSSD. Strana se nesmí vázat (jen?) na postkomunistické čecháčky, přikrčené mezi české kopečky, a musí se otevřít zeleným tématům, měnící se roli sociálního státu v globalizaci, vstřícnosti k menšinám, multikultura. Pak ji budou volit všechny intelektuální kavárny v celé republice. Aby to stačilo, musí všichni ostatní přijít o volební právo. Škarohlíd by mohl snadno propadnout dojmu, že elektorát ČSSD představuje zvláštní mix excentrických intelektuálů a normalizačního buranstva, a že oba typy jsou v táboře sociálních demokratů namícháni formou koňskoskřivánčí paštiky. Hádejte, kdo má převahu? (Optimista pořád ještě věří, že jsou tam taky normální lidé).

Ministr Jurečka se bije jako lev za české potraviny. Skoro bych řekl, že se bije víc za jejich producenty, než za konzumenty potravin. Cynici jako autor těchto řádků se v potravinářství neřídí vlastenectvím, ale pragmatickými ohledy: jde o to, aby se to dalo aspoň trochu žrát a aby to bylo levné. Pro důchodce to platí tuplem.

V Babišově MfD také přinesli rozhovor s exministrem Vladimírem Dlouhým. Pan Dlouhý je představitelem alibistického legitimismu. To, že pan Babiš je zároveň podnikatel a ministr financí, mu nevadí, protože to nevadilo voličům (námitku, že voliči ho za ministra financí nezvolili, zahrál do autu). On prý nemá co chtít, to je na voličích. S panem Babišem chce spolupracovat, protože byl zvolen (zvolen už byl kdekdo). Přichází čas Babišů, říká pan Dlouhý, a on v něm nepochybně bude proplouvat stejně obratně jako ve dvou předchozích „časech“. Problém je, že i voliči se čas od času zmýlí, a pak by člověk měl strašidelným následkům jejich chyb vzdorovat. V rámci ústavy a zákonů, ovšem, ale ze všech sil.

„Česko není aktuálně ohroženo a americkou vojenskou přítomnost nepotřebuje.“ To si v zásadě myslí i Zbyněk Petráček v Babišových LN. Ani jedno, ani druhé není pravda. Nicméně pravda je, aspoň nyní, že by mu v tmo stavu, v jakém teď je, ani Americká pomoc nepomohla. Stejně jako kdysi nepomohla Vietnamu.

Obvinění komunistické poslankyně Semelové ve věci jejích výroků o Miladě Horákové ad., se odkládá, bude třeba požádat znalce o posouzení jejích sporných výroků. Chtěl bych znovu zdůraznit, že ani paní Semelová, ani její výroky nejsou dnes z politického hlediska vůbec nijak zajímavé a nemají žádnou váhu. Ať si paní Semelová plácá, co chce, děláte jí jen zbytečnou reklamu, a ani to vlastně nevadí, protože je to reklama jev ve velmi úzkém okruhu duší paní Senekové spřízněnýh. Dnešní problémy jsou Zeman, Babiš, politický rozvrat a demoraliace české demokracie. Paní Semelová je v něm jen bezvýznamné smítko.

Prahu naštívil Noam Chomsky, krásný produkt Pravdy, Lásky a Existenciální revoluce v globálním měřítku. Jeho názory na Izrael a USA jsou pobuřující podobně jako výroky paní Senekové o Horákové, ale… pan Chomsky patří do okruhu západní civilizace, kam se teď tlačíme dokonce i my, a na té je něco obdivuhodného: Kdyby tam nabyli lidé tak „kontroverzních“ názorů, nestála by za nic, protože by se jejich odpůrci neměli na čem profilovat: navíc se občas ukáže, že i ti „kontroverzní“ měli v něčem pravdu. Svobodná společnost, v níž se kontroverzní názory eliminují, se zbavuje zároveň kusu své svobody.

Martin Zvěřina instruuje (rovněž v LN) vlastníka (tedy Andreje Babiše), jak by se mohl účinně polepšit: první krok už prý udělal, připustil, že on a jeho lidé už jsou politiky. „Jako druhý krok této sebereflexe by mohlo přijít opuštění mantry, že se tu 24 let dělalo všechno špatně… Pokud ANO bude ochotné se o poplatky vážně zasadit, lze to mít za příznak nepopulistické a odpovědné politiky.“ Podobně radili komunističtí intelektuálové v šedesátých letech Antonínu Novotnému, jak to má dělat správně. I vyhlídky na úspěch jsou zhruba stejné. Antonín Novotný dobře věděl, co dělá a co chce, a Andrej Babiš to ví taky. A „dobré rady“ tohoto typu jsou vlastně dobré jen proto, že pletou čtenáře: vytvářejí nenáležitou naději, že se pan Babiš může rychle a jednoduše polepšit.

Vilém Barák napsal tamtéž: „Spojené státy, Velká Británie a Rusko, výměnou za předání jaderných zbraní, zaručily Ukrajině bezpečnost a územní celistvost. Je nepochopitelné, že se s Ruskem jedná o vnitřních záležitostech Ukrajiny, nikoliv pouze o splnění těchto garancí.“ To je naprosto přesné a postihuje to podstatu věci.

Pátek 6. června: Doháním! Premiér Sobotka se prý dostal do takové situace, že mu nezbývá než až na další zastavit ofenzívu proti církevním restitucím. Tím se ale zvyšuje nestabilita v ČSSD a Sobotkovi oponenti získávají munici. Je v nezáviděníhodné situaci, musí hledat kompromis mezi korektností a neslušností a přitom jemu samému není jasné, na které straně vlastně stojí. Pro spravedlnost třeba dodat, že Sobotkovi oponenti v ČSSD mají v této věci jasno předem a každý trochu uvažující člověk má o nich jasno taky.

Podle průzkumu STEM má ANO skoro desetiprocentní náskok před ČSSD. Ve všem ostatním se průzkumy od sebe navzájem a od výsledku voleb do EP neliší. Řekl bych, že volební průzkumy musí dnes být pro politické strany (aspoň některé) dosti nákladná věc.

Prezident Obama ve Varšavě potvrdil, že USA jsou připraveny splnit svůj závazek, daný v článku 5 Severoatlantické smlouvy, tzn. bránit územní celistvost svých spojenců. Poněkud mne znepokojuje, proč cítí nutnost to zvlášť zdůrazňovat.

Slovenský premiér Fico zopakoval nyní to, co říkal před časem u nás ministr Stropnický, totiž že Slovensko má své historické zkušenosti s přítomností cizích vojáků, a proto nesouhlasí s rozmístěním vojáků NATO (zlvášť amerických) na svém území. Dovede si představit spolupráci v rámci tréninku a přípravy. Zkusme si zase my představit, jak by nám v srpnu 1968 pomohla spolupráce v rámci tréninku a přípravy (Rusové tehdy považovali i natáčení filmu Most přes Remagen v Davli za americkou agresi vůči „ČSSR“). Zdá se, že v Atlantické alianci je řada externistů. Je pravda, že výrazný projev „externismu“ ministra Stropnického u nás narazil i ve vládě, ale premiér Sobotka dal nyní najevo něco podobného.

Ministryně Válková provedla čistý výkop JUDr. Marvanové ze svého úřadu. Nepříliš velký úspěch ikony českého protikorupčního tažení. Nyní o ní paní ministryně šíří, že občas ani nepřišla do práce. Já myslím, že když jde o tak svatou věc jako je boj proti korupci, ani do práce není nutné vždycky chodit.

Protikorupční saň se zakousla do zátylku předsedkyně státního Energetického regulačního úřadu Vitáskové. O věci už rozhoduje soud, jde o to, že dala své podřízené šanci, aby zabránila prověření licence dvou podnikatelům v oboru „fotovoltaiky“. Tj. „nezasáhla“. Nechci se k věci nijak meritorně vyjadřovat, jen konstatuji: situace u nás se díky protikorupčnímu běsnění posledních dvou let vyvinula takovým způsobem, že se člověk neubrání, aby se na podobné případy nedíval s jistým podezřením.

Hrozně mne mrzí, že jsem dosud nenašel čas na to vypořádat se s kuriózními názory náměstka ministra zahraničí Druláka na problém lidských práv (pod záminkou účtování s problematickými stanovisky Havlových stoupenců účtuje se slušností). V Babišových LN teď v té věci pan Drulák polemizuje s Havlovým exporadcem Fischerem. Havel prý na rozdíl např. od Jiřího Dienstbiera st. „upadal do nebezpečného moralismu“ (něco podobného panu Drulákovi, jak se zdá, ani náhodou nehrozí) a pan Fischer prý „označuje politické představitele států s odlišným politickým systémem, než je náš, přezíravě za diktátory“. Konečně díky panu Drulákovi vím, kdo to přesně byl Adolf Hitler! Představitel státu s odlišným politickým systémem než je náš. Pan Drulák hájí „širší pojetí lidských práv jako obranu lidské důstojnosti, občanské i sociální, a její podporu dialogem, nikoli konfrontací“. Obrazně řečeno, pan Drulák chce bránit vegetariánství cestou dialogu s lidožrouty.

Sobota 7. června: Doháním! Andrej Babiš a tým jeho prvního náměstka Wagenknechta shromažďuje formou auditu doklady o tom, jak se kradlo a utrácelo v ministerstvech a různých státních organizacích za minulého, tj. polistopadového režimu. Je hezké, že tak pěkně maká na kompromitaci svých již zdeptaných protivníků (tj. zrádné pravice). Zavádí se tak tzv. zostřené střídání vlády, které nakonec nepochybně vyústí do výměny vládní garnitury ukrajinského typu (model Janukovyč): celá padlá vláda se pokaždé zavře.

Vláda s prezidentem se usnesli, že na inauguraci prezidenta Porošenka poletí do Kyjeva ministr zahraničí. Byly tu ovšem tři jiné možnosti: prezident, předseda vlády a předseda Senátu (formálně druhý nejvyšší ústavní činitel ČR). Dovedl bych pochopit, že tam prezident nemůže jet ze zdravotních důvodů (dvě náročné zahraniční cesty v návaznosti za sebou, myslím to bez ironie). Ale to ostatní už nechápu, resp. chápu to dobře, leč v souvislosti s podivnými výroky premiéra Sobotky o případné americké vojenské pomoci. Už zase budeme dělat most mezi našimi spojenci a těmi, co nás už tradičně chtějí sežrat.

Pondělí 10. června: doháním! Předseda asociace hejtmanů Michal Hašek už troubí do útoku proti předsedovi ČSSD Sobotkovi. Ve věci církevních restitucí mají teď podle něho převzít iniciativu kraje. „Podstatou naší iniciativy je fakt, že kraje nyní kompetenčně zajišťují historické oblasti působení církví: zdravotnictví, sociální péči či školství. Jsme přesvědčeni, že je možné financovat řadu projektů v těchto oblastech společně z peněz získaných církvemi od státu v rámci tzv. narovnání a z peněz veřejného rozpočtu.“ To je vykutálené, pan Hašek by rád zabalil peníze, které církve získaly od státu za konfiskovaný majetek, který už nelze vrátit (to je přesný popis toho, co je u něj vyjádřeno slovy „tzv. narovnání“ zpátky do státního, tedy v tomto případě přesněji řečeno regionálního. Církve by tak ovšem byly státem „nataženy“ ještě jednou, protože dřív jim stát platil (mizerně) i hlavní „historickou oblast jejich působení“, tj. společné uctívání Boha („o tom“, jak se dnes moderně říká, církve jsou především, církve nejsou primárně sociální instituce). Předseda české biskupské konference Holub na to řekl, že se rád s Haškem sejdou a vyslechnou ho, že však v tuto chvíli vnímají jednání s kraji jako něco, co bude následovat až po jednání s vládou. To je logické i slušné, církve by se neměly pokoušet paktovat s Haškem proti Sobotkovi, Hašek je ještě méně důvěryhodný.

Podle průzkumu STEM vévodí žebříčku popularity politiků Andrej Babiš (od března přibral od 4 procenta, to je dobré, čím déle politik nic nedělá, tím je důvěryhodnější). Je na 66%. Druhý Stropnický má 57% (dtto), následuje Dienstbier (dtto), až čtvrtý je premiér, který si nemůže dovolit luxus nic nedělat. Podobně na tom byl kdysi Klaus v době první vlády ČR.

Kancléřka Merkelová dosáhla významného politického úspěchu. Podařilo se jí dosáhnout „historického setkání“ ruského a ukrajinského prezidenta: oba pánové na sebe zírali jako vejři něco mezi dvěma a patnácti minutami (zprávy médií se liší) a nejvýznamnější je, že si vůbec podali ruku. Pro další dění na Ukrajině to má nulový význam.

Andrej Babiš poskytl dva obsáhlé rozhovory, jeden Právu, druhý své vlastní Mladé frontě Dnes. V Právu ho nijak zvlášť nešetřili (nemají to zapotřebí), takže se tam např. dozvíme: „Jsem sice politik, ale chovám se jiným způsobem, nemluvím jako politik.“ (Jsem tedy politik sui generis, s tím bych docela souhlasil, pokud to někdo nemyslí jako sebechválu, což je bohužel právě případ Andreje Babiše). „Každopádně tato země jde 24 let někam a dnes je v totálním rozkladu“ (s tím bych taky souhlasil, jen bych dodal, že díky „Velké protikorupční revoluci“ a panu Babišovi, bd). Musíme například personálně postavit na nohy instituce, které by stát měly spravovat ve prospěch lidí, jako finanční úřad, celní úřad, úřad práce, policii, justici (!!) atd.“ (jedním slovem čistky, bd). „Změna k lepšímu potrvá podstatně déle než dva roky, protože za těch 24 let se tu vytvořil matrix s různými sektorovými systémy a absurditami.“ (a dalších 24 let bude pan Babiš mít na co se vymlouvat). „ČR nepotřebuje přítomnost amerických vojáků, není ve stavu ohrožení.“ (Konečně jasné slovo, ostatně pan Stropnický to už naznačil). „Pavel Telička je univerzální“ (to tedy jo, ve všech myslitelných režimech, až přiletí jednou marťané, mohl by dělat eurokomisaře i jim, bd). A navíc jeden citát z MfD, kde rozhovor pořizovala úslužná Ivana Karásková: „Já jsem už v listopadu 2011 inzeroval, že pokud se v této zemi spojí lidé, kteří chtějí změnit poměry, tak to dokážeme.“ Povedlo se mu to, opravdu,poměry se změnily důkladně.

Miloš Zeman prohlásil před odletem do Normandie na kbelském letišti českým válečným veteránům: „Chtěl bych vám říci to, co už sami dávno víte: svoboda není něco, co máme dáno na věky. Za svobodu se musí trvale bojovat a ten, kdo nemá vůli si tuto svobodu udržet, ji ztratí.“ Člověk skeptický to může vzít jako banální žvást, jak to ostatně taky pan prezident ve skutečnosti kopncipoval, ale člověk nadaný dobrou vůlí si může vsugerovat, že to prezident myslí jako kritiku dnešní doby, kterou Miloš Zeman jako autokrat, i když nepříliš úspěšný, spoluutváří. Pak to sedí: neměli jsme vůli si svou svobodu udržet, a tak teď máme (mimo jiné) Miloše Zemana.

Petr Pešek píše v Babišových Lidových novinách, že úniky odposlechů mohly někoho znechutit jakožto nákaza pronikající do soukromí jednotlivce. V tom ale vůbec není podstata problému. Podstata problému je, že postižení jsou ještě před proběhnutím soudního řízení vystaveni mediálnímu lynči. Mádia smějí pronikat do soukromí jednotlivce, ale nemají právo na mediální lynč, na deformování spravedlivého soudního pojednání případu hecováním davu.

Edward Snowden prý podle LN není „úplně spokojený“ ani v Rusku a chtěl by raději do Brazílie. Smutný konec všech zrádců.

Úterý 10. června: sociální demokraté chtějí zvýšit počet delegátů na svých kongresech: největší rozšíření požaduje Jiří Dienstbier (z 500-600 na 1200), o něco méně předseda Sobotka (700). Nechápu, co si slibují od takového zmasovění účasti, řekl bych, že čím víc sociálních demokratů, tím hůř pro lidi jako Dienstbier nebo Sobotka. Ostatně souhlasí s nimi taky jejich hlavní oponent Hašek, zjevně je přesvědčen, že jako šéf přes regiony i těch 1200 delegátů zvládne správně ovlivnit.

Prezident Putin navrhuje referendum, které by v Rusku rozhodlo o tom, zda se Volgograd má jmenovat zase Stalingrad. Proti přejmenování dosud na Rusi tu a tam někdo remcá, pravoslavná církev je ovšem pro referendum (navrhuje je panovník). Možná by takové občasné přejmenování bylo dobré, bylo by to jako barometr, ukazovalo by, jako zrovna vládne politické klima: zda přituhuje nebo přichází obleva. Teď právě přituhuje.

Podle toho, co píše v Babišově MfD Luděk Navara, ministryně Válková kdysi sama odešla z pověstné právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (nějakou dobu poté, co ji odvolali z funkce vedoucí katedry trestního práva). Někteří její tehdejší kolegové jí to vytýkají s tím, že upřednostnila vlastní pověst (nebo dokonce kariéru) před zájmem školy. „Škola má být věčná“, řekl v té souvislosti nynější předseda Nejvyššího správního soudu Baxa. To ovšem není pravda, školy jako každé lidské dílo věčné být nemají a nemohou. Rozhodnutí odněkud odejít, protože se s tím už nedá nic dělat, může být legitimní a na místě. Nechci se nijak zastávat jmenovitě Babišovy ministryně, myslím to docela obecně. V takové věci měla jako kdokoli jiný právo odejít a je poněkud nechutné vytýkat jí bez dalšího, že upřednostnila osobní kariéru.

Sedm významných českých advokátů, kteří obhajují obžalované v trestních kauzách (mj. Tomáš Sokol, Marek Nespala a Lukáš Trojan) založili Unii obhájců České republiky. Podle Babišových LN jim vadí, že někteří státní zástupci dělají hrubé chyby, ztratili kontrolu a chovají se, jako by jim bylo všechno dovoleno. Advokátní komora vznik unie podporuje. V době jakobínského boje proti korupci je podobných institucí zapotřebí. Obrana občanů před rozvášněnými „orgány“ jen už velmi naléhavý problém.

Z důvodů, které se úplně vymykají mému pochopení, poskytl exšéfredaktor Reflexu Šafr rozhovor šéfredaktorovi Respektu, listu, který mu šel nejvíc po krku, Eriku Taberymu. Pan Tabery na něj pochopitelně vytáhl všechno, co se mu hodilo. Bylo to, to jako když se obžalovaný v politickém procesu vyznává přímo prokurátorovi. Pan Šafr tvrdil, že nebyl pod tlakem, jen necítil u svého zaměstnavatele dostatečnou podporu své práce. „To, co jsem já mohl vnímat jako tlak, ani nemuselo být tak myšleno.“ Tím se vlastně nepřímo distancoval i ode mne, protože Taberyho otázka, na níž odpovídal, zněla: “Váš blízký spolupracovník Bohumil Doležal to ale interpretuje jako počátek nové normalizace. Prý šlo o mocenský zásah.“ Pan Tabery ovšem lže. Nenapsal jsem, že zásah proti Reflexu byl počátek nové normalizace, byl by to taky nesmysl, ta začala už dávno předtím, táhne se od prezidentské volby, mluvil jsem jen o „normalizaci“ jednoho časopisu, tj. Reflexu. Taky jsem nepoužil slov „mocenský zásah“, nicméně trvám na tom, že pan Šafr byl pod politickým tlakem, a může si to on sám tisíckrát popírat. Jinak v této souvislosti ovšem platí známá slova: když opustíš sám sebe, nikdo ti nepomůže.

Středa 11. června: Hnutí ANO se chystá na komunální volby ve velkých městech (nepochybně hlavně v Praze, kde se zatím nestačili institucionálně uchytit), na krajské volby v r. 2016 a volby do PS 2018. Vůbec se ale nechystá na volební sjezd, který by doplnil členy vedení (zatím mají jen jednu místopředsedkyni, Věru Jourovou). Andrej Babiš měl totiž minule nešťastnou ruku, členstvo mu nevolilo jeho lidi (hlavně Jaroslava Faltýnka). Se členy jsou vždycky potíže, proto firmy žádné členy nemají, jenom zaměstnance. Nemělo by se to v ANO zavést taky de jure? Úplně nejlepší řešení je pak hnutí, které nemá žádné členy, jen předsedu. Bylo by to dotažení toho, co už kdysi započalo Občanské fórum, které jak známo nemělo žádné členy, jen aparát. K řešení se přiblížil Tomio Okamura, ale ani on nebyl dost důsledný. Třeba se i tohle panu Babišovi povede.

Prezidentem Unie obhájců, o níž jsem psal už včera, se stal advokát Tomáš Sokol, hlavním mluvčím advokát Václav Vlk. Podle toho, jak se „orgány“ tuží, mají členové Unie do budoucna zajištěn dobrý džob. Škoda, že je jich zatím relativně málo.

Alexandr Mitrofanov přišel v „Právu se stručnou, ale výstižnou analýzou toho, jak dnes vypadá členská základna ČSSD (Sloupek Natěsno, ocitoval bych, ale ztratil jsem přístup do Newtonu a jsem líný to opisovat; nicméně doporučuji). To je asi největší nynější problém ČSSD. Do jaké míry je Bohuslav Sobotka generálem bez vojska?

V Babišově MfD se pokoušejí zmapovat nástup dalších vetřelců do politiky, zejména komunální. Jsou to hlavně „developeři“. Podnikatel Radim Passer, který dle MfD stojí „za“ hnutím pro Prahu, je evangelikál (adventista). To je docela nový prvek v mozaice tvořící se nové oligarchie. V Rusku zatím tak daleko nejsou. Politolog Lidového domu Lukáš Jelínek MfD řekl: „Formálně sponzorování stran není co vytknout. Jenže politika kvůli tomu kulhá: byznysmeni se do ní hrnou, ale participace občanů zvenčí,včetně různých spolků, zaostává s strany jsou velmi nepočetné. Za takového stavu není obtížné si partaje kupovat či penězi zavazovat. Proto jsou obavy z oligarchizace politiky reálné.“ K tomu lze říci dvojí: jednak nejde o žádný spozoring, pan Babiš sponzoruje sám sebe a ostatní „developeři“ ho následují. A za druhé, na obavy už je trochu pozdě, už se stalo.

Jinak v nové revoluční elitě, konkrétně na ministerstvu spravedlnosti, vyvřel odchodem JUDr. Marvanové první ostrý spor mezi jakobíny a babišovskými pragmatiky. Člověk by očekával, že pragmatici zvítězí, bylo tomu tak ve všech revolucích včetně té francouzské, která je modelový případ. Problém je, že jakobíni u nás nemají na rozdíl od pragmatiků žádný background, ani politický (nikdy od listopadu 1989 a Václava Havla nedokázali vytvořit žádný trvalejší politický útvar), ani „náhradní“ podnikatelský.

Čtvrtek 12. června: Starostové a nezávislí údajně blokují spolupráci ODS a TOP09 v senátních volbách, protože v některých obvodech chtějí prosadit vlastní kandidáty. Což o to, to by bylo samo o době pochopitelné, nemohu se vak zbavit dojmu, že pan Půta je tak trochu (to říkával Havel, když chtěl říci „zatraceně moc“) Babišův trojský kůň. Kdysi asi ve dvou rozhovorech řekl, že by váhal, pokud jde o spolupráci, jen v případě KSČM a „možná“ Okamury. Tím řekl, že by, pokud jde o Babiše, neváhal ani trochu. V Praze (v komunálních volbách) mohou tito braši ještě způsobit pěknou paseku.

Sněmovna odmítla vydat k trestnímu stíhání poslankyni ČSSD Kailovou. Jako jeden muž (takřka, kromě ODS, která v zásadních věcech ze zásadních důvodů není jednotná; vypadalo by to totiž, že se polepšila, a to zřejmě Jan Zahradil a spol. nepřipustí) hlasovala opozice (komunisté a okamurovci nejsou dnes žádná opozice). K meritu případu se nechci vyjadřovat, ale být poslancem, nezvedl bych v dnešní protikorupční revoluční hysterii ruku pro stíhání žádného kolegy. Trestní stíhání se totiž, pokud jde o vyhlídku na spravedlnost, stává poněkud riskantní věcí. Babišovci, stoupenci účtování s politickými konkurenty pomocí rozlícených „orgánů“ se dali slyšet, že Sněmovna nemá rozhodovat o vině či nevině poslanců, to přísluší výhradně soudu. Sněmovna ovšem nerozhoduje o vině či nevině, jen o tom, zda tu není nebezpečí, že se trestní stíhání stane např. prostředkem politické vendetty. A rozhodla, řekl bych, správně.

Josef Koukal uzavírá v Právu svůj pozoruhodný komentář k dosavadním výsledkům „protikorupčních“ kauz kolem Jany Nagyové slovy: „Hlavním výstupem z tradičně spolehlivě uniknuvších policejních odposlechů – tentokrát opravdu velmi indiskrétních – se zatím jeví bulvární zjištění, že Nečas byl lidově řečeno podpantoflák. A to je právě ta jediná věc, do které policii ani nám vůbec nic není.“ To sedí, řečeno slovy exministra kultury Jandáka,… no víte jak.

Tamtéž vytýká sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek prezidentu Zemanovi, že místo aby podporoval své soc. dem. nepřátele v boji proti zrádné pravici, peleší se s Babišem. „Nebylo by užitečnější složit zbraně a soustředit se raději na zájmy, které mají Zeman s Dienstbierem a Sobotkou společné?“ Tedy pro Dienstbiera a Sobotku jistě, pro pana Jelínka asi taky, je jen otázka, zda by to bylo užitečné i pro Zemana. V každém případě je fajn, že má tak nezištného dobrovolného poradce, jako je pan Jelínek.

V ruském koutku Práva dnes píše Jan Eichler o tom, že americké imperialisty a jejich přisluhovače kritizují už dokonce i jejich kolegové v USA. Tento způsob psaní si pamatuji z Rudého práva od svého útlého dětství až do roku 1989. Zatímco tábor míru a socialismus je jednotný, protože jeho ideje jsou krystalicky čisté a správné, imperialisté jsou mezi sebou rozhádaní jako staré báby a nemají šanci. Je to pořád stejná písnička.

Zemřel herec Jiří Bruder. V mé paměti je nesmazatelně zapsán jako ten, kdo dal hlas mému dodnes oblíbenému hrdinovi mnoha seriálů, Méďovi Béďovi (anglicky Yogi Bear). V čase, kdy na televizních obrazovkách v naší „šedivé televizi“ (tak říkala černobílé televizi jedna americká holčička, dcera českých rodičů, která s nimi přijela na návštěvu do bolševického ráje a uměla trochu česky), kde tahdy vévodily orientální pohádky o tom, jak zlomyslný zajíc týrá pitomého vlka, to byl příjemný průlom normality.

Miroslav Kalousek tvrdí, že by přijetím dnešní podoby služebního zákona se volby staly zbytečnými, protože zákon dává šanci dostat se na klíčové pozice ve státní správě jen těm, kteří byli v patřičnou chvíli na místě. Pan Kalousek je staromódní politik. V rámci toho, oč dnes jde, by bylo naopak třeba nynější služební zákon doprovodit podobným služebním zákonem pro politiky. Tím by se teprve volby staly definitivně zbytečnými a pak už nebude žádný důvod, proč je nekonat – podobně jako po roce 1948.

Z rozhovoru, který poskytl pro Babišovy Lidové noviny Sobotkův tajemník Tomáš Prouza, jasně plyne jedno: odpovědní politici ČSSD včetně premiéra jsou přesvědčeni, že na rozdíl např. od Polska a Estonska nejsme ohroženi, že nám nic nehrozí. To není pravda, jsme ohroženější než oni právě proto, že na rozdíl od nich nevíme, že jsme ohroženi.

Pátek 12. června: policisté z ÚOOZ odposlouchávali pražskou státní zástupkyni Máchovou, která s nimi vedla vyšetřování kauzy Opencard. Ať to bereme z kterékoli strany (jistě je to možné), s jistotou se o tom dá říci jen jedno: jsou to naprosto neuvěřitelné poměry.

Ve včerejším Právu se v titulu a prvním řádku praví: „Pravicové opozici se včera ve Sněmovně nepodařilo odročit další projednávání normy o vyšším růstu důchodů do doby, než bude přítomna ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marxová.“ O dvě věty dál se píše: „Schůze potom pokračovala, ale vzhledem k tomu, že na odpoledne již měla Sněmovna jiné, pevně zařazené body, jednání o valorizaci důchodů se odkládá.“ Musím se přiznat, že mám jakýsi problém dát si tyhle dvě informace dohromady. Snad to měli trochu vysvětlit.

Na publicistické stránce Práva, která je obvykle vyhrazena ruskému koutku, je článek Františka Mrázka „Jak se mění Evropa, vyvíjí se i pohled na „den D““. Je to soubor roztomilých pomluv na adresu západních spojenců a zejména USA. Doufám, že Evropa se sice mění, ale zatím se ještě nezměnila natolik, aby to nebylo úplně průhledné.

Ukrajinští separatisté chtějí jednat s ukrajinskou vládou – ovšem s tou podmínkou, že se Tak bude dít pod dohledem Putina. Jistě, bez Putina nejsou nic.

Sobotkův plán na demonstrativní zlevnění dětských plen (další rána zrádné pravici, jak se to prezentovalo už pár let před volbami) jde teď potichu k ledu. Premiér Sobotka pro Babišovy LN řekl: „Současná pravidla se neslučují s tím, abychom měli dětské pleny ve snížené sazbě DPH. Ve vládním návrhu tedy nebudou.“ Přesně to věděli úplně všichni ve chvíli, kdy s tím ČSSD poprvé přišla, a věděla o tom i ČSSD.

Sobota 14. června: Bohuslav Sobotka bojuje v ČSSD za to, aby ÚVV strany schválil princip vnitrostranického referenda ve vymezených oblastech. Neznám přesně poměry v ČSSD, ale z toho, co tak člověk vidí, se mi zdá, že je to tak trochu sázka do lutrie. Co je vlastně v ČSSD horší: stranická oligarchie, nebo členská základna?

Ředitel ÚOOZ Šlachta v Babišově MfD prohlásil, že ho překvapila razance, naprostá nevybíravost a mnohdy i osobní rovina útoků, které jsou proti vyšetřujícím orgánům vedeny. Pan Šlachta úplně přesně neříká odkud, jen naznačuje, že orgány jsou „pod drobnohledem advokátů, médií i politiků“. Možná, že by bylo dobré, kdyby si zase na druhé straně on představil situaci, v níž jsou obvinění, kteří jsou bombardováni zejména z Babišovy MfD seriálem zázračně uniklých odposlechů, jež se někdy už neodvažují hájit ani sami státní zástupci. Pan Šlachta má úplně pravdu v tom, že tu zavládly nevybíravé metody, zavládly tu ale na všech stranách, a pan Šlachta jako jedna z čelných postav „Velké protikorupční revoluce“ na tom má lví podíl.

Miloš Zeman si po svém zvyku pouští pusu na špacír, pokud jde o islám. Je za tím vyčůraný kalkul, že takové řečnění ho vůbec nic nestojí, protože nás se problém imigrace z islámských zemí a islámského terorismu vlastně netýká. Nás se týká problém imigrace z nám blízkého východu, a tam pan Zeman spojuje rovněž siláckou rétoriku s velkou vstřícností ruským projektům různých mnichovských konferencí na konto Ukrajiny. Obávám se, že by se mohl, pokud jde o islám, co nejdřív přepočítat: islámský svět se radikalizuje a pokud by došlo k nějaké „odvetě“ za hloupé prezidentské řeči, může být taky případně dost krvavá. Pan Zeman ovšem ví, že nejpravděpodobněji to u nás neodnese přímo on, ale jiní, bez ohledu na to, že oni takové hloupé řeči nevedli. Nechci nebezpečí, hrozící z islámského světa, ani náhodou podceňovat, zároveň však platí, že se nemá v žádném případě divoce přehánět.

Bohuslav Sobotka poskytl velký rozhovor Babišovým Lidovým novinám. Říká tam mimo jiné: Byla velká chyba Nečasovy vlády, že věci jako penzijní reforma nebo církevní restituce prosazovala většinou jednoho poslance.“ Jednak není pravda, že by církevní restituce byly prosazeny většinou jednoho hlasu, a jednak, dnes má opozice v PS 42 hlasů (komunisté ani okamurovci v novém systému žádná opozice nejsou, resp. jsou to taková opozice jako Žirinovskij v ruské dumě), ale marginalizovaná opozice je politický problém možná větší než slabá většina, i když formálně vzato obojího bylo dosaženo zcela legitimním způsobem. Problém je nedostatek základního konsensu mezi levicí a pravicí, a o to, aby tu pokud možno žádný nevznikl, se už od vzniku ČR snaží ruku v ruce ČSSD i ODS, levice i pravice. Někdy to vypadá, jako by to bylo to jediné, na čem jim záleželo, a taky to jediné, co se jim opravdu povedlo.

Závěrem ovšem Bohuslav Sobotka prohlásil – v souvislosti s některými výroky náměstka ministra zahraničí Druláka – toto: „Nelze paušálně odsuzovat politiku Václava Havla jako škodlivou, včetně lidskoprávní agendy. Naše vláda některé věci vidí jinak, ale ve vzájemné diskusi je předmětem debaty i otázka lidských práv.“ A rozhovor p. Druláka jej „velmi nemile překvapil“. Ten rozhovor byl opravdu děsný, Drulákovy úvahy o Číně a Tibetu pobuřující, Havel sem, Havel tam. Nejsem sice stoprocentně přesvědčen o smysluplnosti dialogu s lidožrouty o prospěšnosti vegetariánství jako o nejúčinnější cestě k tomu, jak jim změnit jídelníček, které zjevně pp. Sobotka a Zaorálek sdílejí, ale aspoň že se pan Sobotka od pana Druláka takto distancoval.

Na východní Ukrajině vzniká jedna republika za druhou. Mezi sebou se nedokážou shodnout na ničem, ačkoli jsou všechny proruské. Kremlu to nepochybně nevadí – hlavně že je nepořádek a rozvrat. Je to standardní ruská politika. Je tamní obyvatelstvo opravdu v takovém stavu, že je jim jedno, jak o vládu nad nimi zápasí různé loupežnické roty, a oni do toho nemají co mluvit, protože nejsou loupežníci?

Taktéž v Babišových LN vyšel v pátek článek Martina Zvěřiny, v němž se mj. praví: „Na rovinu – co jsme získali kromě zostuzení Petra Nečase, oslabení ODS a rozpadu polistopadové stranické struktury? Bylo nějak narušeno spokojení soukromého podnikání napojeného na státní peníze s politikou? Ne, naopak, přes hysterickou protikorupční rétoriku tu rostou strany velkopodnikatelů jako houby po dešti… jeden má spíš obavu, aby někteří protikorupční křižáci nezačali kontrolovat na konci školního roku žáky, zda nekorumpují učitele květinami a bonbony. Zásadní hranice, která byla zásahem na úřadu vlády nastolena, totiž kde je hranice mezi politickou a trestní odpovědností, jsme též za rok moc neprobádali… Budou-li politici na všech úrovních fakticky jednou nohou v kriminále a mohou-li očekávat, že ještě před řádným soudem se v novinách objeví jejich „noční“ telefonáty, pak budeme mít časem velkou nouzi o přiměřené slušné lidi ochotné vzít na sebe jakoukoliv veřejnou funkci a zodpovědnost.“ To je vesměs velmi hezky, přesně a výrazně řečeno. Mám jen problém se závěrem: to, že se všechno přehraje na soudy, má jeden háček: přehrává se na ně vlastně řešení jedné hluboké politické krize, kterou už je jistě zachvácená i justice. Je to politická krize a dá se řešit jedině politickými prostředky, politickou dohodou - jistě však ne dohodou s Babišem, Okamurou a komunisty.

Pondělí 16. června: V sobotním Právu píší, že v ČR dramaticky klesá zájem lidí účastnit se v politických aktivitách obecně a v politických stranách zvlášť. V r. 2010 bylo ochotno v nějaké politické straně pracovat jen 2% obyvatel. Hlavní formou účasti na veřejném a politickém dění prý pro lidi zůstávají volby. To není moc perspektivní: pokud to takhle půjde dál, nebude koho volit, protože nakkonec žádné politické strany nebudou.

Petr Nečas řekl pro ČTK, že loňský zásah na úřadu vlády nebyl přiměřený a kritizuje „jevně cílené“ úniky odposlechů vytržené ze souvislostí. V prvním má pravdu úplně, v tom druhém částečně: tvrdit, že únik odposlechů z policie byl cílený v tom smyslu, že to policie cíleně vypustila, by byla spekulace (nedá se to prokázat), ale že to MfD cíleně „přijala“, už nikoli, je to naprosto zjevné.

Politolog ČSSD Lukáš Jelínek líčí v sobotním Právu nejprve revoluční idylu posledního roku: „Před rokem jsme nastoupili dvouměsíční kurz práva a demokratické politiky. Během něj, od počátku června do počátku srpna, cvakla želízka na zápěstích několika mocných, bylo zameteno v nejvyšších politických patrech, vyměnila se vláda a byly spuštěny události vedoucí i k převolení Sněmovny. Kontrolní mechanismy po letech prokázaly svoji funkčnost.“ To je směšné, navíc v té souvislosti trochu „nemluví pravdu“ (Nejvyšší soud prý míní, že na parlamentní půdě je i korupční chování chráněno imunitou – Nejvyšší soud ovšem jen konstatoval, že není možné zkoumat hlasování poslanců podle toho, zda a do jaké míry je v souladu s jejich svědomím) a projevuje něco, co je obtížné nenazvat jinak než lehce denunciačními sklony (Docela by ho prý zajímalo, co prý pan Nečas v současné době přednáší studentům soukromé vysoké školy, u jejíhož vzniku občanští demokraté stáli). V závěru nastoupí lehké rozčarování: všechno dopadlo tak dobře, jen s tím Babišem nějak pořád není řeč (mohou za to vlastně už občané, které „ani zkušenost s věcmi veřejnými nezbavila chuti experimentovat s neprověřenými silami, které se vymezují vůči politickým dinosaurům a odvážně slibují vládnout jinak, lépe a kompetentněji“) a problémy má i ČSSD („Úklid po pravicových vládách jí jde, po volbách se dokonce rozlouskl spor mezi Sobotkovi a Haškovi, hlubší očista od lehkoživků a klientelistů však poněkud vázne“).Měli by být zkrátka přísnější a neúprosnější, soudruzi. Otřesné.

Ministr zdravotnictví Němeček brojí v Právu proti již zrušeným „nadstandardům“, zároveň však tvrdí: „Na druhé straně je třeba i říci, že ani dnešní systém nezakazuje, aby si pacient připlatil na to, co je mimo poskytování zdravotní péče ze zdravotního pojištění.“ Takže jde jen o slovíčkaření? Aby se tomu neříkalo „nadstandard“? Nebo o to, aby záleželo na lékaři, jestli pacientovi umožní něco „mimo péči ze zdravotního pojištění“?

V Babišově Mladé frontě dnes vyšel článek Luďka Navary, který projevuje přece jen střízlivější názory na celý „případ Nagyová“, než je v tomto listu obvyklé. Je to ovšem takový mírný pokrok v mezích zákona: „V české justici jsou bezpochyby stateční lidé, to tento příběh ukázal dobře. Čest jejich odvaze. Ale to neznamená, že přísná justice nás po aféře zvané Nagygate zachrání před námi samými. Nebo že státní zástupci a soudci jsou lepší než naši politikové.“ Jistě, přísná justice nás nezachrání přede námi samými. Naopak mám dojem, že pokud toto běsnění bude ještě nějakou dobu pokračovat, budeme mít všichni, co v této zemi žijeme ,co dělat, abychom se zachránili před přísnou justicí. Jako za totáče.

Slovenský prezident Kiska pozval v den inaugurace na oběd (vybrané) bezdomovce. Připomíná mi trochu papeže Františka. Řekl bych, že sociální význam takové akce hluboce zaostává za jejím významem pro budování prezidentova píár. Každý trochu myslící člověk to vidí a naplňuje ho to jistou podezřívavostí.

V Babišových LN (příloha Orientace) zase otiskli ne nezajímavý článek Petra Luňáka o ukrajinské krizi. Cituji namátkou: „Neschopnost patřičně odpovědět na ruský zásah proti Tbilisi v roce 2008 utvrdila ruské přesvědčení o tom, že západ je slabý.“ Nebo „Ale jak vidíme na východní Ukrajině, v postmoderní válce zpočátku postačuje skupina kriminálníků, která se chopí moci a terorizuje zbytek obyvatelstva.“ (Zde je třeba poznamenat, že jde taky o to, co všechno ten zbytek obyvatelstva“ snese: řekl bych, že na Ukrajině – a bohužel i u nás - toho snese poměrně dost.

Úterý 17. června: Bohuslavu Sobotkovi se podařilo na sobotním zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD prosadit vnitrostranické referendum i volební primárky. Záludný návrh Sobotkova oponenta Tejce na to, Aby se referendum rozšířilo i o otázku církevních referencí a o zvýšení daně z příjmu velkých firem (obojí má drtivě většinovou podporu v ČSSD, ale způsobilo by neřešitelný konflikt v koalici, první by narazilo u KDU, druhé u ANO) podpořila jen třetina přítomných. Je třeba konstatovat, že Sobotkovi oponenti jdou svému předsedovi neustále a tvrdě po krku, a jakmile budou mít příležitost, bez milosti ho zakousnou.

Lídr pražské kandidátky ODS pro volby do zastupitelstva hl. m. Prahy Svoboda řekl po regionálním sjezdu strany Právu mj.: „Zásadní také je udělat z Prahy kulturní centrum, podpořit architekturu, která město posune dál, divadla, muzikanty, literární sféru, aby se tu mohl objevit nový Franz Kafka.“ Myslím, že posun směrem k tomu, aby se tu mohl objevit nový Kafka, se v české politice a českých médiích už povedl dokonale.

Luboš Palata zveřejnil v Babišově MfD článek o pohřbu Imre Nagye v roce 1989, který znamenal jakousi symbolickou tečku za bolševickým režimem. Nevadí mi, že píše Imré Pozsgay, to mohl dejme tomu způsobit příliš horlivý korektor, i když nevím, proč by to dělal. Ale např. tvrdit, že „k tisícům mrtvých během bojů se Sověty přibyly později stovky popravených, mezi nimi i většina „povstalecké“ vlády v čele s premiérem Imre Nagyem, je úplný nesmysl. Především nesedí pojem „povstalecká“, Imre Nagy byl komunista, komunisté měli ve vládě silnou pozici, kdežto radikální skupiny budapešťských povstalců v ní vůbec nečbyly zastoupeny a moc jí nedůvěřovaly. A Hlavně: z celé vlády byl popraven jen Nagy a ministr obrany Pál Maléter. Tím nechci nijak bagatelizovat statečný postoj Imre Nagye po ruské invazi a během procesu (k ničemu se nepřiznal a odmítl požádat o milost). Oč se v tomhle zachoval líp než Alexandr Dubček a spol. – a přitom jemu, ne jim šlo o krk!

Středa 18. června: ministerstvo spravedlnosti zachvátil plnou silou boj proti korupci. Poté, co odešla JUDr. Marvanová, vyhodila nyní paní ministryně náměstka Šterna, který se jednak Marvanové zastal a jednak se dostal s ministryní do naprosto nepřehledného sporu o tendr či zakázku na elektronické náramky pro domácí vězně. Ministryni se tendr/zakázka nezdál/a a požádala náměstka, aby jí poskytl podrobnější dokumentaci, náměstek to odmítl a všechno prý předal protikorupční policii. Zdá se, že na ministerstvo se blíží ke stavu příznačnému pro státní úřad ve Velké protikorupční revoluci. Šíří se „whistleblowerství“, jeden whistlebloweruje druhého a během toho whistleblowerování, v němž se představitelé úřadu navzájem vyhazují a udávají, se úřad dostává do nové fáze, v níž pro samé whistleblowerování nebudou mít úředníci žádný čas na kloudnou práci, resp. každá kloudná práce bude hned na začátku whistleblowerováním zlikvidována. Třetí fáze pak je, že přijde nějaký šikovný manipulátor a učiní tomu přítrž. Po demokracii pak už ovšem nezbude ani stopy.

V nadcházejících senátních volbách nemá ČSSD, jak se zdá, šanci udržet si absolutní většinu v Senátu. Byl to ostatně dosti ojedinělý stav ze celou existenci ČR: nikdy předtím neměla žádná strana v některé komoře parlamentu delší dobu absolutní většinu. Ztráta absolutní většiny by se tedy dala brát jako návrat k normalitě (je ostatně moc dobře, když v zemích našeho typu nemá žádná strana nadlouho absolutní většinu, viz Maďarsko). Jenže protisobotkovská opozice toho v ČSSD okamžitě využije k mohutnému ataku na předsedu: už třetí volební neúspěch! Pan Sobotka byl, jak se zdá, úspěšný, ale ne v tu nejvhodnější chvíli, takže když je teď méně úspěšný ve chvíli vhodné, vypadá to jako porážka.

Podle toho, co píše v Právu Lukáš Jelínek, se na hostinu pro bezdomovce, kterou pořádal při své inauguraci slovenský prezident Kiska, snažili dostat na poslední chvíli i bezdomovci nepozvaní, ale byli odmítnuti. Je snad normální, že na prezidentské slavnostní hostiny chodí jen pozvaní, není však normální pořádat hostinu pro bezdomovce, nevyplatí se to, což se v tomto případě stalo. Není to ta správná forma sociální vstřícnosti.

Už i v Polsku mají problém s odposlechy. Kdosi asi před rokem odposlechl a pak zveřejnil rozhovor polského ministra vnitra s šéfem polské národní banky, kde prý ministr žádá ředitele o vstřícnost k vládnoucí Občanské platformě. Rozhovor prý probíhal, pokud jde o výrazivo, v polské verzi diplomatické rusnokovštiny, což vyvolalo rozhořčenou kritiku ve veřejnosti. Je třeba ovšem konstatovat, že Polsko ještě zdaleka není tak daleko jako Česká republika, protože zatím nejde o odposlechy policejní.

Čtvrtek 19. června: Případ Válková podává výmluvné svědectví o poměrech v dnešní věrchušce. Po poněkud nepřehledném konfliktu ohledně elektronických náramků pro domácí vězně vyhodila ministryně náměstka Šterna, nominovaného ČSSD (je to citlivá záležitost, ČSSD si zřejmě chce z pudu sebezáchovy zachovat aspoň částečnou kontrolu nad resortem, ostatně v letech 1946-8 si nekomunistické strany - v tomto případě ČSNS - ministerstvo taky vyhradily pro sebe, i když jim to nakonec nebylo nic platné. Nechat ministerstvo spravedlnosti zcela v plen babišovcům znamená udělat kozla zahradníkem. Proto premiér Sobotka ministryni naznačil, že ještě jedna taková eskapáda, a letí. Nato se ovšem ozval prezident Zeman s tím, že pokud by se Sobotka Válkovou pokusil odvolat, vloží se do toho on sám. A poslanec Tejc, jedna z dvou hlav protisobotkovské opozice, si včera v ČT myl po pilátovsku ruce tak intenzívně, až přecházel zrak. Bylo vidět, že se třese na první příležitost, aby mohl svého stranického šéfa podrazit (navíc je zhola nepochopitelné, proč mu televizní moderátorka kladla skoro výlučně otázky, které by měly být správně položeny premiéru Sobotkovi: bylo to takhle domluvené? Klesla už ČT tak hluboko?). Zdá se, že tahanice uvnitř Nečasovy vlády byly proti tomuhle idylka.

Bývalý náčelník generálního štábu AČR Šedivý navrhuje po dobu, po níž by ČR hrozilo nějaké nebezpečí, zavést opět povinné odvody civilistů – a to ještě dřív, než stát vyhlásí stav ohrožení. O účinnosti takového opatření lze pochybovat: budou vůbec odvedení ochotni a schopni bojovat?

Z rozhovoru v MfD jsem pochopil, že Martin Komárek to má u Babiše nahnuté. Proč, to není jasné, resp. jasné je jen to, že to není z důvodů tak říkajíc ideových. Měl snad pan Komárek příliš ambiciózní představu o své úloze při řízení českých médií?

Exministr Kalousek koupil za státní peníze klavír v ceně skoro půl milionu Kč, zní zpráva v Babišových lidovkách.cz. V pozadí zprávy se jaksi ztrácí, že ho nekoupil sobě, ale Českému muzeu hudby. Závěr, který si méně pozorný čtenář udělá, je jasný: Kalousku, jsi zloděj, budeš viset.

Pátek 20. června: Senát je jeden z posledních pomníků havlovské nepolitické politiky. Sedí v něm nikoli politici, co nemakají a kradou, ale osobnosti. O tom, kdo je osobnost, měl původně rozhodovat havlovský Olymp, ale posléze se mu to nějak vymklo z rukou, takže osobnosti nahradily celebrity (osobnost bulvárního typu) a posléze se tam podloudně vetřel tu a tam i nějaký zlotřilý politik (moc makat tam nemusel, Havlův věčný oponent Klaus se na oplátku zase postaral, aby pravomoci senátu byly co nejmenší). (Abych nebyl k Senátu nespravedlivý, i v téhle podivné podobě dokázal být občas užitečný a tu a tam zabrzdit nějaký zvlášť divoký projekt vládní většiny, nebo dokonce vládní nevětšiny, případně nevládní většiny, jak tomu bylo v době opoziční smlouvy). Dnes tedy v Senátu sedí osobnosti, které tam najmenovaly politické strany. Když se bárka politické strany stane nespolehlivou, vratkou a začne osobnosti ujíždět pod zadnicí, osobnost neváhá a ohlíží se, kam přeskočit. A tak senátor Töpfer přesedlá z vraku ODS na o něco pevnější kocábku TOP09, kdežto senátor Schwarz, který kandidoval jako nezávislý rovněž za ODS, údajně zvažuje ANO. Bylo by zajímavé, zda někdo přejde z ODS do KSČM.

Premiér Sobotka se zřejmě snaží udržovat jakýsi „hradní mír“ s prezidentem Zemanem. Nevyjádřil se dokonce ani k pouťově křiklavým Zemanovým výrokům o islámu (nechť si kvůli nim nikdo nemyslí, že by pan prezident byl ochoten, když dojde na lámání chleba, podpořit nějakou konkrétní pomoc např. Izraeli! Radikální řeči jsou u pana Zemana jen tyátr). Doufám, že pan Sobotka není tak naivní, aby si myslil, že si pana prezidenta udobří. Proces udobření pana Zemana by odporoval zákonům přírody.

Sobota 21. června: V případě schválení služebního zákona budou muset všichni náměstci na ministerstvech projít výběrovým řízením (nebude se to týkat pouze tzv. politických náměstků, ty bude mít každý ministr maximálně dva a nebudou řídit odborné sekce , v koaliční vládě budou zajišťovat, aby jednotlivé koaliční strany měly přehled i o rezortech, které nespravují jejich ministři). Ve funkcích odborných náměstků by např. nemohli pracovat lidé, kteří nemají během posledních osmi let čtyřletou praxi ve státní správě či v Evropské komisi. Jako přechodné ustanovení je navrženo, aby se v příštím roce mohli do výběrových řízení přihlásit i ti stávající náměstci, kteří tuto podmínku nesplňují. Podmínka tedy bude platit až pro další období, po které bude tato politická garnitura u moci, a bude fakticky preferovat její lidi, zatímco teď jí teď ještě nechává k výběru víceméně volnou ruku). Miroslav Kalousek k zákonu prohlásil, že je za ním „zoufalá snaha zabetonovat si současnou strukturu na věčné časy, ať už volby dopadnou jakkoli.“ Pokud současná garnitura najmenuje na sedm let generálního ředitele státní služby k obrazu svému a ten pak vybere státní tajemníky, kteří budou ovlivňovat vývěr vedoucích pracovníků na ministerstvech, pak podobou stáních úřadů minimálně dalších sedm let nikdo nehne, uvedl místopředseda TOP09. K tomu se dá říci vlastně jen jedno: jistě, jádro státní správy by měli tvořit depolitizovaní odborníci, schopní pracovat pro různě orientované vlády. To je ovšem vždycky možné jen do jisté míry: státní úředník by měl mít zábrany, pokud jde např. o různá křivení demokracie, a politická orientace je věc , která nejde potlačit ve všem všudy, smysl přece není vytvářet úřednickou armádu, složenou z robotů a/nebo patolízalů ze zásady. A za druhé: nastolit větší míru politické neutrality státního aparátu nelze zákonem, který bude vždycky petrifikovat stávající stav, ale jen předcházející politickou dohodou napříč spektrem. Široký konsensus, který je k tomu zapotřebí, bohužel v naší politice a vůbec v naší politice a vůbec v naší společnosti zásadně chybí.

Ministr Jurečka kritizoval (neprávem) Miroslava Kalouska za to, že kdysi zvýšil spotřební daň na pivo. (Jistě, Kalousek zavinil všechno). Kalousek na to reagoval tím, že „naivní pasáček vepřů, Božím řízením ve funkci ministra zemědělství, se plete do daní, které jsou v kompetenci ministra financí.“ Nevím, zda je to ten nejpádnější argument. Tj. pádnost toho výroku není úměrná jeho neslušnosti.

Průzkumy veřejného mínění ohledně stranických preferencí vykazují v posledních třech měsících pozoruhodný trend. V květnu stouply preference ANO a klesly preference ČSSD, rozestup obou stran se zvýšil až na deset procent. V červnu preference ANO klesly, preference ČSSD jsou setrvalé, rozdíl se (zase) snížil. Přitom výsledky květnových voleb do EP vůbec neodpovídají tak obrovitému rozdílu (jsou to ovšem průzkumy pro volby do PS PČR, ale stejně). Z politologického hlediska pozoruhodný úkaz, takřka záhada, která volá po nějakém přesvědčivém vysvětlení.

PS PČR navrhla prezidentovi Zemanovi k vyznamenáním řádem T. G. Masaryka osm ruských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa. Je naprosto konsternující, že si vůbec nikdo nevšiml (ani já ne), že se těm lidem toho uznání vůbec nedostalo. Na rozdíl od např. Otakara Vávry, Františka Čuby nebo Anděly Dvořákové.

Pondělí 23. června: Ministerstvu zahraničí je nepříjemné, že si kdysi exministr Svoboda zřídil soukromou instituci pod názvem Diplomatická akademie. Stejného názvu používalo pro jeden ze svých útvarů i ministerstvo. Svoboda má ovšem na „svůj“ název ochrannou známku, což ministerstvu působí jakési potíže. Proto uplatnění exministra v diplomatické sféře (jedná se údajně o post velvyslance v Vatikánu, který má pro lidi z KLDU-ČSL stejnou hodnotu jako velvyslanectví v USA pro ODS či TOP09) prý váže na dohodu v této choulostivé věci. Nato Svoboda obvinil náměstka z korupčního jednání (v rámci Nových zvyklostí prý chtěl vyobchodovat chráněný název za post ve státní správě). Takže rovněž V rámci nových zvyklostí by teď měli muži pana Šlachty vrazit s beranidly na ministerstvo zahraničí a do kvartýru pana Svobody, vyrazit vrata, zmocnit se obou delikventů a vsadit je do šatlavy. Zavedly se už „nové pořádky“ tak dalece?

Do řady s paní Semelovou a externistou Noamem Chomskym se teď postavil poslanec ČSSDD Igor Jakubík. Ve vášni debaty o církevních restitucích (šlo o prodloužení restitučních lhůt, ale to je z hlediska podstaty věci vlastně lhostejné) prohlásil: „Katolická církev za druhé světové války netrpěla. Byla jedním z největších spojenců nacistického Německa, schvalovala odsuny a vraždy Židů. Katolická církev pomáhala nacistickým zločincům při jejich odchodu do jižní Ameriky.“ A zjevně dosáhl toho, co chtěl. Jednak na sebe upozornil (doposud patřil k poslancům málo vystupujícím na plénu sněmovny) a jednak vyvolal zuřivou debatu mezi „pravicí“ a „levicí“, jíž se vzhledem k neudržitelnosti toho, co pan poslanec prohlásil, zúčastnila převážně „pravice“. Nakonec poslance Jakubíka mírnil i premiér Sobotka, a občané mohou mít dojem, že ve Sněmovně došlo opět k nějakému zcela zásadnímu střetnutí. Přitom zajímavé je spíš to, jak velké nesmysly mohou při debatě zaznít. I tady se něco změnilo, pan poslanec posunul hranice možného. V budoucnu se to může hodit v nějaké praktičtější věci…

Miloš Zeman navrhuje v rozhovoru pro ruskou agenturu ITAR-TASS zrušit víza pro občany Ruské federace, cestující do ČR. Je to návrh významnější než plamenné výzvy pro bojové nasazení vojsk NATO na Ukrajině, o kterém všichni předem vědí, že je nyní nemožné, a které má být vázáno na účast ruských vojsk v boji (každý ví, že nepůjde o žádné vojáky, ale o dobrovolníky, poskytující bratrskou pomoc). Rozšíření sankcí vůči Rusku, které je představitelné, i když vzhledem k situaci v EU jen obtížně, ovšem pan prezident odmítá. Bojovnost prezidenta Zemana je výrazně švejkovského typu. (Navíc odstranění vízové povinnosti s Ruskem by musely provést všechny země schengenské zóny, i tento požadavek má švejkovskou povahu, ale Rusku to rozhodně nevadí – je to pro ně signál, že nepřítel, Západ, je nejednotný.

Ministryně Válková řekla v rohzovoru pro Seniorrevue (cituji dle Práva): „Já mám výhodu, že jsem věřící, byla jsem jako věřící vychovaná, mám určité etické zásady, které v naší křesťanské kultuře platí tisíce let. Snažím se je dodržovat, jsou to takové body jistoty a naděje na mé cestě, které mě ještě nikdy nezklamaly. Možná mně nebudete věřit, ale když mi bylo nejhůř, vždycky jsem se pomodlila a zatím vše jsem zvládla v rámci možností dobře…“ Někdy se to ovšem úplně nepovedlo, podotýkám, např. při vstupu do KSČ. Asi se paní ministryně před tím zapomněla pomodlit. Nevadí, všichni jsme lidé hřešící.

Tomio Okamura se v Právu poměrně vášnivě zastává Andreje Babiše: „Hnutí Ano je personifikovaná strana stejně jako Úsvit. Všichni před volbami věděli, kdo je Andrej Babiš, všichni věděli, že chce být ministrem financí. Dostal od voličů takové množství hlasů, že z demokratického hlediska bylo nutné mu funkci ministra financí dát. Rozhodli občané.“ I když ponecháme stranou, že před volbami nevěděl ani pan Babiš přesně, zda tu funkci vůbec chce, je třeba upozornit, že v těch volbách se nevolil ministr financí, ale poslanci PS. Pan Okamura je opoziční politik v tom smyslu, v jakém je v Rusku opozičním politikem Vladimir Žirinovskij.

Pražské státní zastupitelství se rozhodlo obžalovat pražské politiky,obviněné ve věci Opencard. Je obtížné odhlédnout od toho, že případ se před pražskými komunálními volbami chtě nechtě stává politikem, i pokud jím už předtím nebyl. Má to být jakési pražská obdoba kauzy Nagyová?

V Babišových LN se vede bouřlivá debata o správnosti či nesprávnosti Havlovy zahraniční politiky – v návaznosti na názory náměstka ministra zahraničí Druláka o Číně, Tibetu, Kubě a lidských právech. Snad mi to umožní se k věci vrátit, po vydání Drulákova článku v LN cca před měsícem jsem to nestihl.

Úterý 24. června: Situace ve vládě je zábavně nepřehledná: premiér Sobotka dal ministru Hermanovi poslední výstrahu, protože nebyl dost energický a nevybojoval si dost peněz na ministru financí Babišovi. Nasnadě je podezření, že premiér má na lidoveckého ministra žízeň kvůli církevních restitucím, které se mu nepodařilo pro ministrův odpor energicky a po paroubkovsku zašlápnout („všechno zrušíme“), což premiérovi dělá potíže ve vlastní straně. Nato se KDU postavila nejen proti (Babišovým) škrtům v rezortu kultury, ale i proti nedostatku vstřícnosti ve věci daňové slevy živnostníkům. Ministři financí většinou nebývají vstřícní ke slevám a bývají náchylní ke škrtům, pan Babiš je ještě navíc pragmatik v tom úplně nejhorším slova smyslu: KDU-ČSL nemá velkou šanci.

Stejný pragmatik jako pan Babiš je nepochybně nový náměstek ministryně spravedlnosti (a Babišův člověk) Robert Pelikán. Bojuje proti „nebezpečné koncentraci moci v rukou státních zástupců“: dílo zkázy je dovršeno, a tak teď státní zástupci, podobně jako protikorupční revolucionáři, ostrouhají. Revoluce skončila, začíná období konsolidace. Ministerstvo je proti zřízení specielního protikorupčního státního zastupitelství (korupci je třeba stíhat, ale jen na tom správném místě a u těch správných lidí). Taky nebude dodržen původní termín předložení zákonu vládě, byl příliš ambiciózní. Zřejmě jako ti státní zástupci.

Zatímco v posledních letech se každoroční jarní uctívání čím dál tím zesilovalo, ale většinou se nakonec zarazilo někdy na konci června a pak byl nějakou dobu pokoj, teď to vypadá, že bude probíhat celý rok. Naposled byli uctěni čeští páni, odbojníci proti Habsburkům. Mělo by se na tom ještě víc pracovat, bylo by např. vhodné, kdyby do kompetence normalizovaného ÚSTR bylo zahrnuto i období po bitvě na Bílé hoře, příp. celá doba Temna. Mělo by se taky vymezit, kdy doba Temna vlastně skončila: jedna možnost je letošní dovršení Velké protikorupční revoluce. Také by se mělo stanovit, pokud možno zákonem, podobným tomu o nezrušitelnosti Benešových dekretů, že Klaus s Kalouskem byli zemskými škůdci už od bělohorské porážky v r. 1620).

V ruském koutku Práva (mohli bychom mu říkat taky Hlas Kremlu) chválí Petr Schnur, Hannover, Bohuslava Sobotku: „na politické scéně bych pozitivně hodnotil pozici premiéra Bohuslava Sobotky, který se nenechal strhnout k jednostrannému akcionismu(!) v ukrajinské krizi, nepodlehl – doufejme, že trvale (tím, má být naznačeno, že si to ještě může podělat, bd) intrikám Polska i americkému tlaku na další přesun vojenských kapacit NATO směrem k ruským hranicím nebo poplašnému povykování domácích transatlantických Hujerů. Jeho poměrně objektivní (mohlo by to být ještě lepší, bd) hodnocení celkové situace není výsledkem nějakého čecháčkovství, jak poněkud komicky tvrdí jeho kritici, ale racionálního hodnocení šéfa vlády suverénního státu.“ Být panem Sobotkou, docela bych se za tato slova chvály styděl.

Jak píší v Babišově MfD, policie České republiky se usnesla, že paní Nagyová nenařídila provádět ochranu Nečasovy rodiny opřed skandálem, nýbrž naopak její sledování. Je tedy vše jasné, soud je zbytečný.

Tamtéž píší: „když se Kalouskovi konečně splnil sen a jeho TOP09 předstihla konkurenční ODS, pozici lídra na pravici mu sebral Babiš a ANO.“ Babiš ovšem není žádná pravice, a samozřejmě ani levice, je podobně jako všichni populisté zvláštního ražení „jenseits von links und rechts“.

A pan ředitel Kubík píše v redakčním komentáři: „Některá média po zveřejnění odposlechů následně zapochybovala o správnosti našeho postupu. Byl jsem hostem dvou diskusních pořadů, kde se moji oponenti ptali, nač teď zveřejňovat důkazy ze spisu, když výhledově zazní u soudu a pak je přece uslyšíme všichni. Zkrátka proč spěchat?“ To je ovšem mlžení: problém je v tom, že šlo o úniky z policejního spisu, jejichž smyslem bylo ovlivnit veřejnost před tím, než věc začne projednávat nezávislý soud. Tedy poté, co se předloni a loni podařilo na ulici přesunout politiku, přesunout tam teď i soudy.

V Babišových Lidových novinách píše Petruška Šustrová o odposleších v Polsku, a v té souvislosti o tom, jak se rozmlžují pravidla o striktním oddělení státních mocí a jak nerozhodují ti, které k tomu občané svými hlasy určili, a v zákulisí působí jiné síly, především silné finance, které si, jak se zdá, cestu vždycky nějak najdou. Paní Šustrová je loajální přívrženkyně nových pořádků. Mne naopak děsí, jak se rozmáhá – u nás i v zahraničí – všeobecné práskání a fízlování, wikileakismus a snowdenismus, díky němuž se brzy stane nemožné vůbec provozovat politiku. A fízlovat a práskat je navíc amorální a hnusné. V Polsku zatím nejde o „úniky z policejních odposlechů“, policie s tím nemá nic společného. Jsou na tom tedy lépe než my. K tématu se pokud možno vrátím.

Středa 25. června: Polská aféra s odposlechy nyní zasáhla i ministra zahraničí Sikorského. Je otázka, zda nejde hlavně o něho, odposlechy těch dvou, o nichž jsme psali včera, jsou staré přes dva roky, a Sikorský má jakousi šanci vystřídat letos paní Ashtonovou ve funkci neformálního ministra zahraničí EU („vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“). Mně osobně by se v té funkci líbil asi stokrát víc než lady Ashtonová, ale myslím, že nepřátel musí mít taky moc. Pan Sikorski se provinil v soukromí přílišnou pravdomluvností a stěžoval si na povahu americko-polských vztahů v posledních letech způsobem, jakým si lidé stěžují v soukromí. A provinil se taky nepozorností, nevšiml si, že o žádné soukromí nejde, odposlouchávali ho, jak se nyní vyjevuje, hned tři číšníci (tedy hlavní profesí číšníci). Politik si do budoucna nesmí být jistý ani v posteli nebo na záchodě. Tedy ten demokratický v demokratické zemi. Nedemokratičtí politici v nedemokratických zemích mají jistotu soukromí zaručenou. Na soukromí má ovšem právo každý člověk, i politik, politici jsou taky lidi. To jenom čeští protikorupční fanatici si myslí, že politici právo na soukromí nemají, protože to vlastně ani žádní lidé nejsou. Přitom ýádený člověki nemůže žít ani nic rozumného dělat bez ochrany soukromí. Pan Snowden jistě žádné kompromitující materiály na Putina nevydá, ani kdyby je už měl. Lépe řečeno, kdyby je byl býval měl, dnes už by nejspíš nebyl.

ČSSD (tedy ministr Dienstbier) chce novelizovat volební zákony tak, aby na kandidátkách pro krajské a parlamentní volby byla povinně třetina žen. Nedodržení poměru má být sankcionováno nejspíš snížením finančního příspěvku pro stranu za výsledek voleb. Nápad je to tak pitomý, že s ním v PS nesouhlasí snad nikdo, je otázka, zda s ním souhlasí všichni sociální demokraté. Nejde o záměr, jistě ušlechtilý (větší zapojení žen do veřejného a politického života), ale o techniku. Nejzuřivěji protestuje ANO, pan Babiš dobře ví, že přes excentrické nápady cesta k získání masové podpory nevede. Zdá se, že ČSSD nemá jasno v tom, jak a proč se jí podařilo svrhnout a zničit zrádnou pravici: malý počet žen na kandidátkách k tomu nepřispěl ani trochu. Chtít zrušit regulační poplatky ve zdravotnictví nebo církevní restituce je něco jiného než zvyšovat počty žen na kandidátkách. Kvůli tomu lidé do ulic nepůjdou. Podle Miroslava Kalouska není akutním problémem v politice nedostatek žen, ale nedostatek chlapů. S tím ovšem ministerstvo vnitra ani úřad ministra pro lidská práva ani žádná zákonná norma nehne.

Prezident Zeman obvinil prostřednictvím svého mluvčího ministra Dienstbiera ze zbabělosti: odmítl kandidovat do Evropského parlamentu a tak prý poškodil kandidátku ČSSD. Zatímco TOP09 podle prezidenta vyhrála proto, že tam měla nejen odborníka (Niedermayer), ale i sličnou tvář (Jiří Pospíšil), v ČSSD zůstal odborník Keller jako kůl v plotě. Na Miloši Zemanovi je obdivuhodné, kolik lidí dokáže najednou urazit: pan Dienstbier je srab, pan Keller neatraktivní šereda, pan Niedermayer dtto, pan Pospíšil líbivý blb, pan Dienstier dtto. A to všechno proto, že se pan prezident na pana Dienstbiera zlobí: neodklidil se mu z cesty do Bruselu.

Polský státní tajemník v ministerstvu zahraničí Piotr Serafin se v MfD pozastavuje nad českým postojem k přítomnosti vojáků jiných zemí NATO na území ČR. „Jestliže něco provokuje agresora k akci, tak je to slabost jeho možné oběti.“ To v našem případě sedí na 200%. Problém je navíc v tom, že když je nějaká společnost vnitřně prohnilá. Ani milion spojeneckých vojáků ji nezachrání: viz Jižní Vietnam v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. My jsme dnes Jižním Vietnamem střední Evropy. Měli bychom s tím něco dělat.

KDU-ČSL by podle zprávy Babišovy MfD ráda viděla na své kandidátce pro senátní volby v Praze Hanu Marvanovou. Tu a tam někdo reptá. K tomu je třeba říci, že paní Marvanová bez rozpaků spojila svou kariéru s Andrejem Babišem. Pravda, musel ji pak vyhodit. Ale nespojí se s ním znovu? (Jistě, i KDU-ČSL taky spojila svou existenci na celostátní úrovni s Andrejem Babišem.)

Čtvrtek 26. června: Předseda ODS dospěl k zásadnímu stanovisku: ODS se musí zásadně změnit, jinak skončí. To je zjevné nejpozději od roku 2002, kdy muselo být už každému jasné, že se potenciál demiurga strany Václava Klause úplně vyčerpal. Žádný z jeho nástupců si s tím ovšem nedokázal nic počít a taky pan Fiala se ve straně opírá o nejúděsnější klon Václava Klause, o Jana Zahradila. ODS nenávratně dospěla do situace, kdy se zdá být jednodušší a praktičtější než tuto stranu reformovat založit nějakou novou. Musili by si tu stranu reformovat i se Zahradilem a reforma Zahradila mi připadá neproveditelnou.

Duté oslavování pokračuje. Teď je na pořadu začátek první světové války. Vlastně nezáleží na tom, o co při oslavování zrovna konkrétně jde, hlavně že k parádemarši nastoupí se svými střapci a fangličkami armáda, která jako celek nikdy v krátké historii naší státnosti (počítám ji od roku 1918) nebojovala, a prezident může pronést jeden ze svých dutých, banálních a spatra pronášených projevů o tom, jak je za všech okolností a vždy znovu třeba bojovat. Možná že na prostý lid to ještě trochu působí. Ale na dlouho tahle forma vlastenectví přece vydržet nemůže. Připadá mi to podobné, jako když pan Fiala svolává na září mobilizační kongres ODS.

Senát Nejvyššího správního soudu rozhodl nejtěsnější většinou o tom, že pětiprocentní klausule pro volby do EP omezuje volnou soutěž politických stran. Podobně před časem rozhodl i Ústavní soud SRN. V rozhodnutí se poukazuje mj. na to, že EP hraje ve fungování EU méně významnou roli než parlamenty členských států v politickém životě těchto států, a že v EP tedy není nutné být operativní, dosahovat většiny a nalézat funkční koalice v té míře jako v parlamentech států. V ČR se také volí jen nepatrná část poslanců EP. Tyto argumenty mi připadají neuvěřitelné, vycházejí z toho, že EP je nyní málo funkční a je třeba ho v takovém stavu pokud možno udržovat, že EU se nemá integrovat, což by znamenalo, že se budou nějak ovlivňovat a připodobňovat politické strany členských států, zkrátka že si EU a Evropa může i do budoucna v tomto nebezpečném světě dovolit luxus představovat něco jako cikánský tábor. Nehledě na to, že je absurdní měnit pravidla hry poté, co hra proběhla, a podle změněných pravidel pak některé góly, které padly, neuznat, a jiné, které, které nepadly, naopak do skóre připočíst. Konzolidace politického spektra je potřebná vždycky a za všech okolností a takováto rozhodnutí ji poškozují jak na celoevropské, tak na státní úrovni.

V tajných práskačských nahrávkách polských politiků se zachoval i výrok někdejšího mluvčího Tuskovy vlády, který zněl (cituji bez zbytečného tečkování): „Poté, co Cameron nedomyslel následky a a nastínil plán omezit novým přistěhovalcům z Unie přístup k sociálním dávkám, Donald hned zatelefonoval a zjebal ho, kurva, tak, že je to kurevská škoda, že jsme ten rozhovor nenahráli.“ Z toho v Právu vyvozují, že Tusk Cameronovi vulgárně vynadal, ačkoliv z něho plyne jen to, že bývalý mluvčí vlády se k rozhovoru vulgárně vyjádřil.

V Babišově MfD píše Karel Strachota o komunismu. Já velmi dobře chápu důvody, které k podobným úvahám vedou, jen bych chtěl (protože nejspíš nebudu mít čas se k tetu vyjádřit samostatným článkem) zdůraznit, proč podobné uvažování považuji za nepřesné: náš problém v roce 1948 nebyl v tom, že by se u nás ujal moci „komunismus“, ale že jsme se stali nesvéprávným satelitem, kolonií Ruského impéria, jehož státním náboženstvím byl až do devadesátých let minulého století tzv. „marxismus-leninismus“, upravená verze radikální evropské socialistické ideologie (předtím a potom nebyl, ale na imperiální rozpínavosti Ruska se nic podstatného nezměnilo). Problém toho státu přitom nebyl v tom, že by byl ze své podstaty „zločinný“, jen že byl ve srovnání s těmi evropskými o hodně primitivnější a zaostalejší. Samozřejmě evropské státečky, které Rusko při svém rozpínání semlelo, pocítily tu zaostalost tvrdě na vlastní kůži, a pokud se jim podařilo se z ruských drápů vymanit, neměly by se stavět bezstarostně k hrozbě, že se octnou znovu tam, odkud před dvěma desetiletími zubožené a fyzicky i duchovně pošramocené vylezly. Není to v našem národním zájmu. Tím nemá být řečeno, že Rusko je osudově špatné a k imperiální rozpínavosti předurčené, jen to, že si s ní zatím nikdy nedokázalo pořádně poradit, a že například, abychom těm Rusům, kteří by si s ní poradit chtěli, a není jich nejspíš málo, mohli vůbec aspoň trošku pomoci (což je i v našem zájmu, i když naše pomoc bude vždycky úměrná našim kapacitám) musíme být mimo dosah drápů impéria, t.č. Putinova. A ještě jedna poznámka: pan Strachota píše, že u nás narůstá počet voličů, kteří dávají při volbách svůj hlas KSČM. To prosím není pravda, nejvíc hlasů ve volbách do PS dostala KSČM ve volbách 2002 (letošní výsledek je sice druhý nejlepší, ale za tím nejlepším skoro o 150 tisíc hlasů zaostává, v roce 2010 naopak komunisté dosáhli nejhoršího výsledku v kratičkých dějinách ČR). Dnešní největší nebezpečí nejsou komunisté, ale statisíce, vlastně miliony deprivovaných, otrávených a rozlícených voličů, kteří dávají důvěru lidem jako je Andrej Babiš, a různým svatouškovským intelektuálům, kteří je k tomu přímo či nepřímo navádějí.

Pátek 27. června: návrh služebního zákona se bude zjevně měnit. Nynější znění obecně neuznává vysokoškolské vzdělání na politických a bezpečnostních školách v bývalém Sovětském svazu, tedy i neblaze proslulý Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO). V Sovětském svazu byla výchova k diplomacii velmi úzce provázána s výchovou ke špionáži (tím nemá být řečeno, že každý diplomat byl zároveň špión a každý špión zároveň diplomat, to by nebyla žádná konspirace). Je to ostatně hezká ruská tradice, která není nijak vázána na bolševismus a marx-leninismus. Absolvování MGIMO zároveň neodmyslitelně patří k základnímu vybavení mnoha našich polistopadových „kariérních diplomatů“ (jak hezké označení!), zejména těch, co se prosadili v Bruselu. Obavy z ochromení páteře české diplomacie vedou nyní nové vedení Černínského paláce k důrazné žádosti, aby tato kvalifikace byla i nadále brána v úvahu. Jinak b to prý znamenalo „ohrožení výkonu zahraniční státní služby do budoucna“. Pozdrav pánbůh.

Premiér Tusk bez velkých obtížích ustál hlasování o důvěře své vládě v polském Sejmu, které sám inicioval. Práskačská aféra ovšem souzní s tím, co dnes vrčí ve světě (Wikileaks, Snowden) i v sousedství Polska, tj. u nás. K záležitosti se ještě vrátím.

Jakýmsi uspokojením mne naplnila zpráva, že český účastník „KHL“, tým Lev, končí. Jeho ruští podporovatelé už prý nemalí prachy. „Kontinentální hokejová liga“ (Континентальная хоккейная лига) je název, který mi nějak připomíná „Sovětský svaz“ nebo „tábor míru a socialismu“. Kdyby u nás skončila, byl by to jakýsi návrat k normálu, ani za Brežněva se u nás nemusela hrát za naší účasti ruská hokejová liga. Ale myslím, že se ve východní metropoli peníze nakonec najdou, jde přece o vyšší zájem a lidi u nás to přitahuje.

Jarní oslavování bylo narušeno dvěma atypickými akcemi. 26. června uplynulo 64 let od popravy národně socialistické političky Milady Horákové. Konal se pietní akt na hřbitově v Ďáblicích i nepočetný průvod středoškoláků k památníku obětí předlistopadového režimu na Újezdu. Tentokrát chyběly fangle, střapce a štětky naší výtvarně pohledné armády i náš nejvyšší ceremoniář každoročních jarních oslav z Pražského hradu. Příběh Milady Horákové se totiž nehodí do standardního výkladu českých dějin: dlouholeté a slavné úsilí o vytváření našeho státu započali Přemysl Otakar II. a Karel IV., slavně v něm pokračovali husité, pak následovalo založení ČSR a protinacistický odboj, ten vyvrcholil národní demokratickou revolucí, co hned vzápětí přerostla v revoluci socialistickou. Následovaly naděje z roku 1989, jenže ty byly záhy zklamány pětadvacetiletou vládou korupčníků a tunelářů, z niž se dnes probouzíme k další slavné kapitole našich dějin, jež je v rukou Andreje Babiše, Miloše Zemana a různých protikorupčních revolucionářů. Příběh Milady Horákové do téhle série triumfů nějak nezapadá, je jaksi mimo. Bez ohledu na to, že bezvýhradně podporovala poválečnou politiku Edvarda Beneše, která do té série triumfů naopak zapadá. Nicméně pokazila si to, snažila se pak proti „lidově demokratickému režimu“ poctivě něco dělat, zůstala v tom skoro sama a zaplatila za to životem. Je nepříjemným dokladem toho, jak naše údajné triumfy provázelo skutečné vraždění: to, že její poprava byla ohavnou justiční vraždou, už dnes nezpochybňuje ani Vojtěch Filip. A je to přece jen jakýsi poukaz, že žít své dějiny neznamená jen pyšnit se a nadýmat, ale taky se občas a hodně stydět. Je to normální. Je to ovšem normální u normálních národů.

Sobota 28. června: ministerstvo obrany a generální štáb chtějí zjednodušit způsob odvodu civilistů tak, aby v případě potřeby bylo možno mít co nejrychleji k dispozici aspoň 5 – 8 tisíc bojeschopných lidí (to považuje bezpečnostní expert vládní KDU-ČSL Gabal za dostatečné). To je na první pohled snaha o rázné řešení, má to však háček. Jsou situace, kdy je obyvatelstvo státu v takovém rozpoložení, že je neradno mu dávat do rukou zbraně, protože buď si s nimi stejně nebude vědět rady a hned je zahodí, nebo je zneužije k nekalým účelům. Obojí lze kombinovat: např. nějaká mocichtivá skupina uvnitř státu, která má shodou okolností v rukou rozhodující ministerstva, si takhle může pod záminkou všeobecného ohrožení pohodlně vyzbrojit svou osmitisícovou falangu: a to budou lidé, kteří budou velmi přesně vědět, co si se získanými zbraněmi počít, zvlášť když za to budou svými chlebodárci náležitě placeni. Dezorientované a demoralizované společnosti nepomohou ani ty nejlepší zbraně a ani ta nejpočetnější armáda.

„Za zlehčování nacistických zločinů už Válkové stíhání nehrozí“, zní titulek v Právu. Jde o výrok, že za protektorátu Češi zase až tak netrpěli. Výrok je nesmyslný a byl všeobecně odsouzen (trochu připomíná to, co tu před nedávnem prohlásil známý americký excentrik Noam Chomsky na adresu českých disidentů). Jen nechápu, proč by za něj měl být někdo vystaven represi: co se tím spraví? Jen to, že lidé, kteří si něco podobného myslí, se budou bát to nahlas říci (tedy někteří). O to víc si to budou myslit. Jediná cesta, jak polemizovat s nesmysly, je veřejně je vyvracet. Totéž mimochodem platí i o provokativních výrocích komunistické poslankyně Semelové, která si na nich a na neustálých pokusech dostat ji před soud buduje své PR. Perzekuce názorů prozrazuje zároveň strach a bezbrannost.

Soud v Bratislavě rozhodl, že Andrej Babiš nespolupracoval vědomě se Státní bezpečností. Znamená to, že od této chvíle (přesněji řečeno od chvíle, kdy se rozsudek stane pravomocným) si už nikdo nesmí myslet, že pan Babiš spolupracoval se Státní bezpečností? Nesmí nikdo o správnosti rozsudku, který jednou nabyl právní moci, pochybovat? Já osobně si sám pro sebe myslím, že ti, kteří byli vedeni v registru svazků jako agenti Státní bezpečnosti, se ke spolupráci skutečně uvázali. Jednak tvrdit, že si StB, jeden z pilířů bolševické moci, sama falšovala svou dokumentaci, jde prostě směšné. Ale hlavně, míra spolupráce mohla být různá, ale pořád tu zůstává ta základní věc, že s StB se spolupracovat za žádných okolností nemělo, protože to bylo amorální. Pokud se toto vědomí bude přímo či nepřímo relativizovat, relativizuje se hodnocení období let (dejme tomu) 1948 až 1989, jehož podstatou přece nebylo, že by u nás vládl nějaký „komunismus“, ale že jsme byli bezprávnou kolonií Ruského impéria. Podstata problému tedy není „ideologická pomýlenost“ spolupracovníků, ale vlastizrada. Je jistě pravda, že hodně lidí bylo ke spolupráci s StB donuceno brutálním nátlakem, ale to je polehčující okolnost, samozřejmě významná, ale nic víc. Nejde taky o to provozovat dnes nějaké hony na čarodějnice, ale jen udržovat tohle jasné vědomí. Jinak bychom za chvíli nepoznali, čím se dnešní babišovsko-zemanovsko-protikorupčně velkorevoluční režim liší od toho předlistopadového. Proto taky není pravda, co v Babišových Lidových novinách píše jejich šéfkomentátor Petr Kamberský, že lustrační zákon je dnes, čtvrtstoletí po převratu, zbytečný. Naopak, je to jedna z mála identifikačních značek, která ještě odlišuje polistopadový režim (resp. jeho zbytky) od nastupujícího marasmu. Udávat se nemá.

Náměstek ministra zahraničí Petr Drulák polemizuje v Právu s Jiřím Pehem o nové české zahraniční politice a vysvětluje, že mu jde o principiální politiku, která není havlovská, a že něco podobného je možné. Nic proti tomu. Jenže principiální politika, o niž jde panu Drulákovi, má být postavena na základním principu „budovat porozumění a vzájemný respekt mezi národy“. To je krásná formulace, o to přece šlo i Brežněvovi, jen tvrdil o všech ostatních, že jim o to nejde; a proč by o to nebylo šlo např. Havlovi? Problém je v tom, že pan Drulák chce budovat porozumění a vzájemný respekt mezi českými králíčky a čínskými komunisty. Respekt a porozumění jistě, každý je a byl pro, i Brežněv. Ale odtud až potud.

Pondělí 30. června: Jiří Pehe mluví v Právu jako obvykle o „černobílém opožděném antikomunismu bývalých konformistů“. Nonkonformista je zřejmě jen ten, kdo neprojevuje černobílý antikomunismus. Černobílý antikomunismus je, když se někomu nelíbí ruský okupační režim z předlistopadové doby, před nímž se pan Pehe, pokud se nemýlím, spasil útěkem na Západ, poněkud opožděně, ovšem. Taky se mi nezamlouvají řeči o neobyčejné schopností většiny „Čechů“ přizpůsobovat se „systémům“, ba s nimi aktivně kolaborovat. Proč by se nekolaborovalo, když „systémy“ nebyly černobílé, že? A navíc řeči o opovrženíhodnosti českého plebsu jsou laciné, jako ostatně každé paušalizování.

Ministerstvo financí, tedy přesněji řečeno Andrej Babiš, provedlo řadu rázných změn v dozorčích radách a představenstvech firem se státní účastí. Moc se o tom nemluví (v nedělních otázkách Václava Moravce zařadili v duelu Andreje Babiše s Miroslavem Kalouskem téma až na jeho konec, do druhé hodinovky, kterou už vysílá jen ČT24). A je to přitom pěkný a výmluvný doklad druhé a rozhodující fáze Velké protikorupční revoluce, totiž babišizace ČR, tedy něco, o čem by se mělo mluvit od rána a do večera a hodně moc. K tématu se ještě vrátím.

Lubomír Zaorálek nechce, aby se ČR spoléhala na strategické partnerství s USA: „Strategické partnerství s USA není plně možné. Je to, jako kdyby se chtěla myška kamarádit se slonem.“ Možná nás i pana Zaorálka Rusové záhy přesvědčí, že za určitých okolností je kamarádství s (jiným) slonem (tedy v tomto případě lépe řečeno s mlsným a vypaseným kocourem) bývá občas pro myši nevyhnutelné, i když se jim do toho většinou moc nechce, protože to není moc výhodné. Pan Zaorálek chce taky zjevně „vyvažovat“ naše vztahy s Polskem, které je ve své zahraniční politice příliš jednoznačné, vztahy s Rakouskem. Nu, to opravdu není žádný slon, takže strategické partnerství nás nemůže ohrozit.

V Babišových LN napsal Jan Schneider triumfální text o nevině Andreje Babiše v lustrační při. Je to tam (totiž v Babišových LN) jistě docela na místě. Ale rozsudek ještě není pravomocný a navíc občan má právo si v některých věcech nechat vlastní názor. Rozsudek totiž není, jak se dnes módně říká, „o tom“, co si lidé musí myslet.