Co týden dal...

1.5. - 31.5. 2014

Co týden dal

Pátek 2. května: Událostí těchto dní se stala sebevražda zpěvačky Ivety Bartošové. Zpěvačka byla kdysi, za předlistopadového režimu, mechanismy tehdy fungujícími vybrána jako jeden, možná čelný, nástupce generace Heleny Vondráčkové, Evy Pilarové, Hany Zagorové atd. které se už kvapem blížily stařeckému věku a hrozilo nebezpečí, že pro generaci teenagerů ztratí něco na svém kouzle (konec konců i na Rusi a v politice se generace Brežněvů, Andropovů a Černěnků nakonec okoukala). Červený koberec do budoucnosti byl pečlivě připraven, když v tom bum! Režim se sesul, vytvořily se docela jiné poměry, na které hvězda, do té doby formovaná k obrazu vzorné socialistické dívenky, nebyla připravená, nedokázala se adaptovat na svobodu a konkurenci, a to ji během času zničilo. Iveta Bartošová, umělá dívka éry doznívajícího bolševismu, se tak stala jednou z mála obětí sametového převratu (z mnoha důvodů byla přitom o dost nevinnější než lidé jako Jakeš, Štěpán, Biĺak apod.) A když byla už úplně na dně, zničená a bezbranná, stala se obětí bulvárních médií. Jistě si o to taky tak trochu řekla, to je součást bezbrannosti lidí, kteří se stali jakýmisi houmlesáky svého oboru. Nemůžu si pomoci, je v tom ale taky (ze strany těch médií) projev dosti odpudivého hyenismu, s nímž se sice asi nedá nic moc dělat, ale bylo by dobré ho aspoň veřejně odsoudit. Protože se skoro zdá, že v Nových pořádcích, které jsme si vybojovali ve Velké protikorupční revoluci, nám ze svobody projevu zbyla už jen svoboda mediálního lynče. A to ve všech oblastech, od babišovin po bulvár.

Ministr Zaorálek se při své návštěvě Číny podepsal pod kapitulantské prohlášení, v němž se mj. praví: „Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky… a znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republiky v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoli formě.“ Text prý – podle Babišových LN – ministrovi předložila čínská strana (šlo o společné prohlášení českého a čínského ministra zahraničí), ale proč si ten člověk nechává takhle diktovat? Objevila se (u nás) spousta alibistických úvah o tom, že to vlastně jen popisuje české stanovisko. To je hezké, ale popisuje ho takříkajíc čínskými slovy a je to důkaz odpudivé devótnosti českého trpaslíka lačného po zlatém dešti z čínské strany. A zároveň signál: my, nová garnitura vzešlá z nových pořádků, jsme za prachy schopni udělat všechno.

Sobota 3.května: V Právu informují o nebývalém triumfu spravedlnosti: bývalý premiér Nečas musel na policii dát otisky prstů a pak si ho vyfotografovali do kartotéky. Je to běžná praxe u všech obviněných. Informaci o tom poskytl listu „důvěryhodný zdroj“. Tak konečně, zrádná pravice je fotografována a jsou jí odebírány otisky prstů. A protože pan Babiš a další, jak je jejich zvykem, makají, takže se jich podobné procedury netýkají, může se brzy dočkat i vítězná levice, resp. to, co z ní zbude.

U příležitosti Prvního máje, svátku lásky, byla na pražském maltézském náměstí odhalena lavička Václava Havla. Předseda TOP09 Schwarzenberg, který vernisáž uvedl, prohlásil, že Havlovu památku je dnes nutné uctívat více než kdykoli dříve. K uctívání se ani trochu nechystám, k Havlovi je třeba mít stejný přístup jako ke kterémukoli jinému smrtelníkovi, tj. např. jako k Václavu Klausovi, to znamená kritický. Kritický přístup je zlatá střední cesta mezi upíráním nosu mezi očima a bezduchou adorací, za niž tu předseda TOP09 horuje. Představa, že se strany poražené v říjnových volbách (a ve Velké protikorupční revoluci) dostanou z rejže vzýváním Václava Havla je příliš jednoduchá a poněkud komická.

Prezident Zeman obdaroval hejtmany, kteří se rozhodli podržet si poslanecké posty. Studená válka mezi prezidentem a premiérem, která je od vzniku ČR základní součástí našeho politického života, dosahuje vrcholu.

Nejoriginálnější komentář k odsouzení lobbisty Janouška poskytl Andrej Babiš: myslí si, že Janoušek byl spíše výběrčí pražských politiků, zapletený do různých speciálních obchodů mj. v rámci pražského magistrátu. A v té věci by měl být vyšetřován. To je pane slovo do předvolební pranice před volbami do pražského zastupitelstva.

Jedna dobrá zpráva z Ruska: prezident Putin oslaví Den vítězství (9. května) na Krymu. Tedy ještě ne v Kyjevě.

Ministr Lavrov je mistr černého humoru. Prohlásil, že krizi mezi kyjevskými úřady a jejich oponenty by mohla vyřešit zprostředkovatelská mise OBSE. Nejlépe se k tomu hodí ta, kterou teď drží ve Slavjansku Putinovi lidé jako hosty ve sklepě (přesněji řečeno ve sklepě prý už nejsou, dokonce je možná už pustili, všechno se zlepšuje).

Svoboda tisku je u nás mimořádně veliká, lepší než v USA, Velké Británii a ve Francii. Zjistila to americká nevládní organizace Freedom House. Zapomněli jen uvést, že všechno se zlepšilo poté, co se na českém mediálním trhu prosadil Andrej Babiš.

Jedna dobrá zpráva z Ruska: prezident Putin oslaví Den vítězství (9. května) na Krymu. Tedy ještě ne v Kyjevě.

Pondělí 5. května: Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že bývalý ředitel ÚSTR (a nynější ministr kultury) Daniel Hermann byl loni v dubnu ze svého místa odvolán protiprávně. Rada ústavu se chce proti rozhodnutí odvolat, nicméně tak jako tak nemá žádný praktický smysl, protože ústav je už z politického rozhodnutí Senátu a dlouhodobou činností inovované Rady úplně normalizován a devastován. Nedávné směšné konflikty mezi dvěma soupeřícími skupinami v souvislosti s volbou nového ředitele, které asi taky skončí u soudu, jsou jen nedůstojným smrtelnými křečemi instituce, jež bude napříště sloužit bádání o protektorátu a rehabilitaci „normalizace“.

Ministr Zaorálek je specialista na psychický život čínského vedení. Má pro ně jako správný psychoterapeut pochopení: „Čína měla v posledních letech pocit, že dochází ke zpochybnění její územní celistvosti.“ No a když má pacient takový pocit, dá rozum, že si dovolí leccos. Na adresu svých domácích kritiků pak prohlásil: „Vadí mi, že si někdo myslí, že můžu přijet do Číny a začít tam vykládat, co a jak mají dělat.“ Mně zase vadí, když český ministr zahraničí přijede do Číny, oni mu řeknou, co a jak má dělat, a on to taky hned vzápětí udělá.

V Poslanecké sněmovně prošla do druhého čtení novela zákona o hlavním městě Praze, která má změnit volební systém do pražského zastupitelstva v tom smyslu, že ho přizpůsobí krajským volbám. Zákon navrhli poslanci establishmentu napříč spektrem (ČSSD, KSČM, ANO, KDU-ČSL). Kromě změn pochopitelných či neutrálních (Praha bude jedním volebním obvodem a volen bude stálý počet zastupitelů, nebudou smět volit cizinci ze zemí EU s trvalým bydlištěm v Praze) obsahuje změny poněkud podezřelé: kandidátky budou smět podávat jen registrované strany, hnutí a koalice, nikoli např. občanská sdružení nebo nezávislí kandidáti, a ruší se tzv. panašování: první znamená zásah do práva být volen, druhé zásah do práva volit. Přitom je důležité zejména pro nadcházející volby v Praze, aby si lidé mohli vybírat na kandidátkách „zavedených stran“ a nebyli omezeni jen na „zavedené strany“, protože v Praze zatím ještě nezvítězily „nové pořádky“ a naopak, „novým pořádkům“ by bylo dobré případný pražský triumf zkomplikovat. V parlamentu mají ovšem „nové pořádky“ drtivou, ústavní většinu, takže naděje na to, že by novela neprošla v pokud možno nejhorší podobě, je malá.

Petra Procházková píše v Babišových Lidových novinách o tom, že vedení Ukrajiny je neschopné udržet zemi pohromadě, že bezpečnostní síly v Oděse selhaly, atp. Vypadá to jako příprava na konečné konstatování, že si Ukrajinci za krach jejich pokusu od odpoutání od Ruska mohou sami, což zároveň je i není pravda, jako vždycky v podobných situacích. Podobné úvahy se mohou vést, až bude po všem, a budou především věcí Ukrajinců, ne různých dobrovolných poradců ze Západu (my jsme pro Ukrajinu taky Západ). Pro tuto chvíli je podstatné, že Rusko vede vůči Ukrajině drzou agresi a že viníkem je ono.

Úterý 6. května: podle volebního modelu TNS Aisa by volby do PS vyhrálo ANO s obrovitým náskokem deseti procent před ČSSD (ANO 28,5%, ČSSD 18,5%). Percentuálně se ČSSD začíná přibližovat „trpaslíkům“ (největší z nich, KSČM, má 11,5%, od sociálních demokratů ji tedy dělí míň než ČSSD od ANO. Agentura TNS Aisa mi sice nepřipadá úplně spolehlivá, ale tento výsledek potvrzuje trend patrný i z jiných průzkumů: Sobotka splnil svou historickou úlohu tím, že vyhrál volby Babišovi, teď je už tak trochu zbytečný, a Babiš je pro českou veřejnost zjevně důvěryhodnější (považuji za potřebné dodat, že pro mne není důvěryhodný ani trochu a tento názor si hodlám za všech okolností podržet).

Proto si taky vůbec nemyslím to, co napsal do úterního Práva Alexandr Mitrofanov: „Paradox spočívá v tom, že Babišovo tažení proti dokonanému stupni mafianizace české politiky a společnosti je zdravou snahou po zpřetrhání pavučin, které ji opředly.“ Mafianizace české politiky zdaleka není dokonána, probíhá další významný, ba řekl bych podstatný krok. ČSSD je vlastně taky pozůstatek „starých pořádků“ (polistopadového demokratického režimu), i když dosti specifický, a zbytečně by při něm překážela.

Zároveň se v Právu i v Babišových listech (nápadně v LN) šíří skepse vůči vývoji na Ukrajině. Novými událostmi jsou požár v Oděse a smrt zdravotnice v Kramatorsku, ta se zřejmě má stát jakousi ikonou v tažení proti nynější ukrajinské vládě. Vrcholem je úterní článek Michala Mocka v Právu: „Po nynějších událostech na Ukrajině je nepřijatelné, aby Evropa dál slepě podporovala režim v Kyjevě, jehož jedinou „zásluhou“ je nenávistný protiruský postoj. Nestačí neustále vyvíjet tlak na Moskvu a pouze verbálně odsuzovat excesy, k nimž se stále viditelněji uchyluje ukrajinský nacionalismus pod heslem udržení jednoty země.

Kyjev se musí dostat pod jasný a nesmlouvavý tlak, aby se s násilím okamžitě přestalo, aby utichla zuřivá „protiteroristická“ a válečnická rétorika a aby místo tažení na východě vláda usilovala o zklidnění těch míst, kde může mít ještě nějaký vliv. Rozumný přístup a snaha o smír v zájmu elementární bezpečnosti obyvatel je daleko lepší cesta k udržení jednoty země než pokusy o jakési vojenské vítězství… Pokud bude Západ s ohledem na svou geopolitickou hru dál fakticky tolerovat postup Kyjeva a nevyvodí závěry z tragédie v Oděse, vyvolá vážné pochybnosti i o sobě samotném.“ Tedy přímá výzva, aby se Západ zapojil po boku Ruska do pacifikace Ukrajiny. Chtěl bych upozornit, že v každé válce jsou i civilní oběti. Dvojnásob to platí o občanské válce. A trojnásob o takové občanské válce, v níž na straně odpůrců stávajícího režimu (ukrajinského) bojují překabátění a zjednaní pomocníci sousední velmoci. Demagogii a propagandistické válce by se mělo vzdorovat.

Premiér Sobotka poskytl zajímavý rozhovor Babišově MfD. Namátkou cituji: „Pokud vidím stíny, tak pocházejí z minulosti… hrozí velká rizika z hlediska propadnutí finančních prostředků. Jasem rád, že současní ministři dělají vše pro to, aby k tomu katastrofickému scénáři nedošlo… Naše spory (s ministrem Babišem, bd) byly čistě věcné…“ Následuje úkolování ministra Babiše: „Pan ministr bude muset předložit rozpočet, který bude pro vládu akceptovatelný… Hodně bude záležet na tom, jestli se Ministerstvu financí podaří zlepšit výběr daní… Schodek se nemusí zvyšovat, pokud bude Ministerstvo financí mobilizovat dostatečně příjmy.“ A pokud jde o to, zda považuje některé ministry za slabé, řekl: „Nemám takové výhrady, které by vedly k úvahám o změnách ve vládě.“ Jistě, na změny ve vládě je trochu brzy, a až bude ten správný čas, vypadá to, že už zase budou chybět síly.

Středa 7. května: fotografie mladé sličné ošetřovatelky, která přišla o život ve východoukrajinském městě Kramatorsku, už nejspíš obletěla nejen všechna česká média, ale celý svět. Auto, v němž jela, rozstříleli ukrajinští vojáci. Jistě, člověku by mělo být líto každého života, zde navíc šlo o mladou ženu, civilistku, zdravotnici. Na druhé straně mediální story, kterou z toho ruská propaganda obratně vytvořila, by neměla dát čtenářům zapomenout na to, že Ukrajina bojuje o svou suverenitu proti mnohokrát silnějšímu ruskému soupeři, který zatím jen všemožně podněcuje a podporuje nepokoje nejprve na Krymu (povedlo se), na východě a jihu Ukrajiny, kde s ukrajinskými vládními jednotkami bojují blíže neurčení „ozbrojenci“. Rozlišit civilisty od vojáků je v tomto případě (jako ostatně v každé občanské válce) zhola nemožné. Barvotiskové obrázky na tom všem nic nezmění.

Andrej Babiš je ve složité situaci: v Praze má jednak plakátového lídra, někdejšího „rebela“ nespojeného s Agrofertem (Jan Kasl), kterého potřebuje na to, aby ve volbách ovládl Prahu, politické srdce ČR. Na druhé straně schopnou a šikovnou stranickou harcovnici, přeběhlou z ČSSD, která by nejspíš zvládla povolební provoz (pokud by hnutí ANO významnou účast v něm plakátový rebel Kasl vybojoval). Problém je, že pan Kasl se s paní Kleslovou (zmíněnou harcovnicí) nesnáší, ona totiž není ani trochu plakátová, a pan Kasl už v minulosti prokázal, že v povolebním provozu nemá nejšťastnější ruku. Pan Babiš by potřeboval, aby mu pan Kasl nejdřív vyhrál volby, a pak aby ho mohl nějak rychle a decentně kopnout do zadnice. Úkol pro politického virtuóza. V současné době to vypadá, že podporuje oba dva, ale to nejde dělat napořád, a jakmile pan Kasl jednou ve volbách uspěje, už se ho pan Babiš nezbaví.

Občas je docela příjemné číst komentáře v Právu. Tak zrovna včera si tam naříká sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek, že ANO jede po ČSSD: „Strana, která kdysi symbolizovala alternativu (tedy ČSSD, bd), ale nyní se potýká s nálepkou partaje tradiční, ba zastaralé, jež si v ničem, zejména ve svých praktikách, nezadá s pravicovými dinosaury. Pokrok, to je dnes ANO a za brzdu je sociální demokracie.“ To je hezký popis výsledku Velké protikorupční revoluce, jak ji pro ANO vybojovala ČSSD. Pan Jelínek pokračuje: „Sociální demokraté navíc mezi sebou pořád něco řeší a ostřelují se navzájem. Naopak ANO je monolit.“ Jistě, s tím se dřív nebo později setkají všichni vyčůraní chasníci, kteří rezignovali na fair play a spřáhli se s čertem. A končí: „ČSSD potřebuje dvě věci: ve vládě úspěchy a ve společnosti spojence.“ Jenže na úspěchy je ve vládě pan Babiš a spojenci houfně přecházejí k němu.

Podle Babišovy MfD zuří na Ministerstvu spravedlnosti boj mezi pragmatickou ministryní Válkovou a revolucionářkou Marvanovou. V tom případě se dá odhadnout, že pan Babiš dá přednost pragmatismu před právní revolucí, kterou už vůbec k ničemu nepotřebuje. Pana Kasla v Praze potřebuje, aby mu vyhrál volby do městského zastupitelstva. Paní Marvanovou už nepotřebuje k ničemu, a tak skončí jako doposud vždycky.

Zbyněk Petráček píše v Babišových Lidových novinách: „Joachim Gauck není v úřadě prezidenta proto, aby nadbíhal Čechům.“ Je dobré, že to zdůraznil, lidé by snadno mohli propadnout omylu.

A last but not least: na funkci šéfredaktora v časopise Reflex rezignoval včera Pavel Šafr. V dopise generální ředitelce Ringiera Šmuclerové uvedl jako důvod, že v současné situaci ztratil její podporu. Reflex pod Šafrovým vedením patřil k nejtvrdším kritikům Andreje Babiše a „nových pořádků“, což bylo už dlouho trnem v oku nejen pro kritizované (tedy přesněji řečeno pro kritizovaného), ale i pro paní Šmuclerovou a pro bakalovská média v čele s Respektem (trio Tabery, Švehla, Macháček). Teď si všichni můžou odškrtnout další čárku. Svoboda projevu učinila další výrazný krok ve stěhování na internet. Pan Šafr odmítl „velkorysou nabídku na dovolenou“ a odešel. To je docela v pořádku. Nechápu jen, proč svůj odchod koření lichocením paní Šmuclerové („jsem Vám vděčný za všechny příležitosti, které jste mi dala“) a hlavně mne konsternuje to, co o jeho odchodu vyšlo na serveru Idnes. Zpráva Idnes je dosti sviňská: píše se v ní, že si Šafr nabídku dovolené vysvětlil jako ztrátu důvěry, což není pravda, o něčem podobném není v jeho dopise paní Šmuclerové ani slovo. Paní Šmuclerová pro Idnes popřela, že by šéfredaktora vyzvala k odchodu, a prohlásila: „Já bych byla samozřejmě ráda, kdyby zůstal.“ Jistě, tomu věřím do slova a do písmene, jako páté kolo od vozu. Jenže Šafr prý k tomu redaktorovi Idnes řekl: „Jsem hrozně rád, že to paní Šmuclerová takhle řekla. Chovala se ke mne výborně. Vysvětlím to takhle: chtěl jsem být svobodný člověk, to bych být nemohl. Je to jen moje rozhodnutí.“ Nevím, zda je ten výrok autentický, pokud se k němu pan Šafr veřejně nevyjádří, je ho třeba za autentický brát. A v tom případě mi nějak nejde dohromady s jeho patetickým prohlášením, že ho bavilo „psát nahou pravdu“. Vypadá to zatím, jako by ho to v tomto případě přece jen omrzelo. A zachoval se trochu podobně jako dříve jeho odejití kolegové z jiných listů. Šafrův dopis paní Šmuclerové (tj. neúplnou citaci bez posledního odstavce) najdete zde. K této věci se ještě vrátím.

Čtvrtek 8. května: Úvodem jen pro pořádek poznamenávám v návaznosti na poslední odstavec minulého zápisu, že po odchodu Pavla Šafra z místa šéfredaktora Reflexu jsem ukončil svou spolupráci s časopisem Reflex. Hlava je z toho bolet nebude, určitě by se mne dřív později nebo dřív zbavili a bylo by to pro mne zbytečně potupné. Ostatně jednoho Doležala už tam mají a ten tedy stojí za to. Je to pro mne záležitost jakési osobní hygieny.

Německý prezident Gauck navštívil při své návštěvě ČR Malou pevnost v Terezíně. Prezident Zeman k tomu poznamenal, že tato návštěva byla logickým navázáním na předchozí návštěvu Lidic. Kam asi pojede příští rok?

Ministerstvo financí provádí finanční kontrolu v serveru Echo24. Server Echo24 přinesl před časem informace kompromitující ministryni spravedlnosti Válkovou (ANO). Miroslav Kalousek Babiše v PS za kontrolu kritizoval, Babiš prohlásil, že o tom vůbec neví a že je to nejspíš Kalouskova sabotáž. Je pozoruhodné, že u nás po zavedení „nových pořádků“ někdo může říkat takové věci, aniž by se musel bát, že ho u veřejnosti poškodí.

Podle předsedy ODS Fialy vláda během 100 dní svého působení vyhodila z ministerstev 500 lidí a dosadila 700 nových. Dokonce i v Babišově MfD před časem psali o dosazování Babišových lidí na vysoké posty ve státním aparátu. Fiala k tomu dodal: „A nyní vláda chystá pokoutný zákon o státní službě, kterým všem těmto lidem udělí definitivu… Jediným cílem je ovládnout státní sféru, dosadit tam své lidi a na několik let služebním zákonem tyto lidi na důležitých postech zabetonovat.“ Tedy, to na to přišel brzy.

V souvislosti s posledními dvěma zprávami (tedy s tou o finanční kontrole a s informací o Fialových výrocích) je třeba zdůraznit, že je přineslo Právo, oboje babišoviny pochopitelně mlčí. Přineslo je jako věcné informace, bez komentáře. Zdá se, že jedině v Právu ještě dožívá jakási elementární informační kultura „starých pořádků“ (tedy těch z let 1990-2).

A abych Právo nepřechválil: zároveň v něm byl ovšem, pokud jde o komentování událostí na Ukrajině, zaveden jakýsi rudý (přesněji řečeno ruský) koutek: je tam už podruhé a obhospodařují ho tentokrát (ve středečním čísle novin) osvědčení harcovníci Petr Schnur, Jan Eichler a Michal Mocek. Vypadá to, jako by ty noviny byly řízeny jaksi ze dvou center (jedno je v Kremlu). Podobná situace trvala krátkou dobu po ruské invazi v Rudém právu: v době Pražského jara ji ovládli komunističtí reformisté, po srpnu následoval příliv kolaborantů, a nějaký čas držela jakási vratká a podivná rovnováha.

Vladimír Putin využívá svých vojenskopolitických úspěchů a utužuje poměry v Rusku: vydal dva manifesty (zákony): první zakazuje užívat na veřejnosti sprostá slova (job tvoju mať, u nás se to pořád ještě smí, užijme si toho, je to skoro to poslední, co nám zbylo z polistopadové svobody) druhý posílá do gulagu všechny, kdo zpochybňují sovětskou roli při porážce Německa ve druhé světová válce (zpochybňováním, se prý bude rozumět i „šíření neuctivých informací“ o válečných výročích a akcích s nimi spojených). To jen inspirativní i pro nás, protože dnes se spustí každoroční měsíční propagandistická kanonáda. Loni se u nás za reptání ještě nezavíralo a letos zatím pořád ještě chybí zákon. Na druhé straně na Rusi ještě leccos hapruje, např. oficiózní prezidentská „Rada pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv“ přinesla informace o volební účasti a hlasování ve volbách na Krymu bezprostředně po ruské anexi: účast dramaticky menší, než uvádějí úřední dokumenty, pro sjednocení méně lidí. Rebrežněvizace Ruska tedy není zatím úplně hladká.

ČSSD si sestavila jakousi stínovou vládu k rezortům, které ovládají její koaliční partneři: to je zábavné, doposud to bylo tak, že nejsilnější strana koalice si zajistila vliv v rezortech, které neobsadila, personálním obsazením náměstkovských postů. Dnes si musí zřizovat stínové ministry. V souvislosti s tím přináší Babišova MfD zprávu o tom, jak dobře si rozumí náměstek ministra financí za ČSSD Martin Proc se svým ministrem. „Vyhovuje mi jeho rychlý styl práce i uvažování.“ To je velmi hezká definice. Babišizace ČR probíhá, jak se zdá, tak, že pan Babiš získává na svou stranu přeběhlíky ze stran „starých pořádků“ (k nimž patří samozřejmě i ČSSD, jen to nějak při rozpoutání Velké protikorupční revoluce podcenila). Ostatně, podobně se mu podařilo za vydatné pomoci bakalovských novinářů proniknout i do médií.

V úterních Babišových Lidových novinách píše Petr Pešek (v souvislosti s tím, jak se lidé z vládních stan prosazují ve vedení státních firem): „Neboli: trafikantství, polotrafikantství a čtvrttrafikantství tu bylo, je a nejspíš i vždy bude. Jde jen o to, jak moc okatě a často se to děje…“ Jistě, může být i užitečné, např. když je třeba svrhnout vládu a nastolit jinou, která se nám víc hodí. V takové době je trafikantství něco jako pedofilie, a za rok už voláme do světa, že to bylo, je a bude: momentálně totiž nepotřebujeme nikoho svrhnout.

Tamtéž žádá Václav Žák v souvislosti s kauzou ProMoPro zavřít Schwarzenberga, Vondru a nožná i celou Topolánkovu vládu. Myslím, vlastně obávám se, že je trochu pozadu, teď bude třeba zavírat ty, co brání rozvoji „nových pořádků“ – pokud tu nějací budou, a já doufám, že ano.

Pátek 9.května: Slavnostní recepce ke státnímu svátku Ruské federace na ruské ambasádě se nezúčastnil tentokrát vůbec žádný český oficiální představitel. Doma (tj. v Lánech) zůstal raději i prezident Zeman. Aby zmírnil špatný dojem, poslal tam za sebe podle zlých jazyků (tj. podle jednoho zlého jazyka, Václava Klause) celou hradní kancelář. Václav Klaus to musí vědět, on tam samozřejmě byl, leč on je státník obrazně řečeno umrlý, a pokud si snad myslí, že že svou účastí na té recepci udělá díru do své politické rakve, řekl bych, že se mýlí. Neúčast našich papalášů je ovšem povzbudivá, zdá se, že po posledních událostech na Ukrajině přece jen dostali aspoň trochu strach z dubiska na východě. A bát se je v některých případech (zvláště v tomto) zdravé. Na recepci dominovali komunisté, odborový předák Zavadil (člověk zřejmě všeho schopný, naštěstí se stal z lídra obrněné pěsti ČSSD na svrhávání vlád, ČMKOS, řadovým poslancem) a řada politických upírů (skoro celá bývalá Zemanova vláda a last but not least již zmíněný Václav Klaus). Bylo by zajímavé zjistit, kdo tam reprezentoval ANO - ANO nemá shodou okolností žádného z nejvyšších ústavních činitelů, tedy zatím.

Mezi ČSSD a ANO se vede další koaliční zápas, tentokrát o to, kdo bude příštím eurokomisařem: Telička (nominovaný ANO), nebo Mertlík (nominovaný ČSSD). Je těžké se rozhodnout mezi oběma kandidáty, rozhodování trochu usnadní, budeme-li se rozhodovat mezi ČSSD a ANO (ČSSD je přece jen o hodně míň nebezpečná).

Kardinál Duka prohlásil, že katolická církev vyzve k účasti na volbách do EP. Pokud jde o mne, já k těm volbám ani náhodou nepůjdu. Ne proto, že bych byl euroskeptik (jsem eurohujer), ale protože jsem přesvědčený, že mi nedávají žádnou faktickou šanci se rozhodnout a že na jejich výsledku v ČR vůbec nezáleží. Můžu si to dovolit, patřím k jiné denominaci než pan kardinál.

V dnešním ruském koutku Práva (standardně strana 7) píše sociálně demokratický stratég Miloš Balabán, že se Ukrajina má právo vydat cestou Finska, tj. „být nezávislou zemí, která je součástí Evropy, ale není v NATO a udržuje těsné vztahy s Ruskem.“ Odvolává se přitom na Zbigniewa Brzezinského a Henryho Kissingera. Oba zmínění pánové mají již na rozdíl od pana Balabána vzhledem ke svému věku právo na senilitu. Přesto je nutné připomenout: za prvé, nejde o to, vybojovat Ukrajině právo na nezávislost, protože Ukrajina už na Rusku nezávislá je, ale bránit její nezávislost proti Rusku. Za druhé, tvrdit, že Finsko bylo za studené války ve všem všudy nezávislou zemí, je dosti velká nadsázka, dokázalo si prosadit (a vlastně vybojovat) určitou míru nezávislosti, o hodně větší než jakou měly evropské ruské kolonie, ale v jistých zásadních zahraničněpolitických záležitostech muselo Kreml poslouchat. Je tedy prasárna, pokud někdo chce v této situaci pro dnes nezávislou Ukrajinu vybojovávat takovouhle nezávislost.A za druhé, představa pana Balabána je, že na „finlandizaci“ Ukrajiny by se musely Rusko, USA a EU dohodnout (o Ukrajině ani slovo, ta u toho nemusí být). A pan Balabán se pateticky ptá: „Připomíná to trochu „koncert velmocí?“ A tu je třeba odpovědět jednoznačně: ano, samozřejmě, připomíná to mnichovský koncert velmocí.

Když v roce 1965 na podzim zakázali časopis Tvář, dostali „mladí svazoví autoři“ kterým jsme ji na podzim 1964 díky jejich neschopnosti a neopatrnosti vyfoukli, jako náhradu „Sešity pro mladou literaturu“. V ofenzívě proti Tváři, vedené ideologickým oddělením ÚV KSČ, se mohutně uplatňoval argument, že šlo o „katolický časopis“. Aby lidé ze Sešitů setřásli nepříjemné ódium plátku v podstatě kolaborantského, naplnili ho pak hlavně v tom, co tiskli ze starší literatury, jakousi pánbíčkářskou devótností. Ideologické oddělení ÚV KSČ to už netrápilo, vadilo mu na Tváři něco docela jiného, totiž nezávislost na povinné státní ideologii (marx-leninismus). Podobným dojmem na mne působí, když nyní Babišova MfD zveřejňuje údaje o tom, jak se v ANO uplatňuje ten či onen bývalý spolupracovník StB. Vypadá to nesmlouvavě, Babišovi to moc nevadí (i proto, že lidem už je to taky celkem fuk, mají ho rádi) a pár čtenářů, kteří si ještě zachovali soudnost, to může zblbnout. Nic nového pod sluncem.

Paní Kleslová, pražská předsedkyně ANO, která přiznává, že od roku 1988 nosila služební průkaz Státní bezpečnosti, prohlásila pro MfD: „vy holku, která byla zrovna po škole, obviňujete z toho, že měla prokouknout ten systém“. Podotýkám jen, že to nebylo zrovna po škole základní, případně pomocné, nýbrž vysoké, a že „ten systém“ měli v roce 1988 prokouknutý všichni, tedy i ti, co mu ještě z vychcanosti sloužili.

Pondělí 12. května: Prezident Putin prohlásil před přehlídkou v Moskvě, že „9. květen zůstane nejdůležitějším ruským významným dnem.“ Je to přihlášení ke kontinuitě ruské imperiální tradice, v níž politická změna z roku 1917 nehraje vlastně žádnou podstatnou roli. 9. května oslavují jako den, kdy se jim povedlo dovršit dobytí půlky Evropy. Po pětačyřiceti letech ji sice museli vrátit, ale to, oč jim teď jde, je revize tohoto rozhodnutí, revize výsledků Studené války. Bohužel, politický a morální marasmus většiny postkomunistických zemí (my jsme v tom jako vždy na špici) jim jejich plán velmi usnadňuje.

Podle průzkumu CVVM nesouhlasí tři čtvrtiny obyvatelstva se zavedením eura, souhlasilo by jich jen 19%. Otázka „přijmout nebo ne“ sice zrovna teď tak ostře nestojí (přijetí eura nezáleží ani náhodou jen na nás), ale Klausovi a ODS se podařilo naočkovat české společnosti izolacionizmus v míře nebývalé. Nechceme otročit ani EU, ani Rusku! Budeme novou Atlantidou, svobodným ostrovem suverenity mezi těmito dvěma kontinenty! Jak vidno, jsme nepoučitelní. Příznačné přitom je, že před volbami do europarlamentu uspořádaly tři české partaje jakési předvolební petice: Tu ODS proti euru už podepsalo prý skoro 50 tisíc lidí, petici Úsvitu za zpřísnění imigrační politiky EU osm tisíc. TOP09 se připojila k evropské iniciativě za pluralitu médií (věc u nás dnes velmi aktuální), ale získala pod ní jen tisíc lidí (sčítání podpisů údajně ještě neskončilo). Svoboda (resp. nesvoboda) médií u nás lidi moc netrápí.

Na Václavovi Bělohradském obdivuji jistotu, s jakou se vždycky přidává na nejhorší možnou stranu. Musí mít nějaký neomylný vnitřní kompas. V ruském koutku Práva (str. 7) hovoří v sobotu o „divokém antiruském křepčení“, „hysterické nenávisti k Rusku“ a nenávisti k Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Zároveň mluví o pohrdání demokracií a o iluzích o spásonosné občanské společnosti. Člověk nemusí pohrdat demokracií a politickými stranami a „občanskou společnost“ může brát vážně jen potud, pokud se uzná, že jejím základem jsou právě politické strany, a zároveň může mít obavy z imperiálních ambic nynějšího Putinova Ruska (revize výsledků studené války) a nesouhlasit s pochybnou, případně zvrácenou politikou Miloše Zemana a Václava Klause (ten druhý je naštěstí už v hlubokém politickém suterénu).

Pozoruhodný rozhovor poskytl Právu místopředseda KSČM Jiří Dolejš. Pan Dolejš je představitel „KSČM s lidskou tváří" distancuje se od paní Semelové (nemá KSČM náhodou paní Semelovou k tomu, aby se od ní mohl pan Dolejš občas distancovat a projevit tak lidskou tvář?). Podporuje EU s tím, že by se měla vzmužit, zbavit se nedůstojné závislosti na USA a projevit se konečně jako další světodějná síla v multipolárním světě. Americký pilíř NATO je prý předimenzovaný. Samozřejmě: svět dnes není „unilaterální“ a Západ, bohatý a přitažlivý pro nejrůznější poberty, se musí zuby nehty bránit proti směsici chaosu a barbarství. Pokud by se podařilo vrazit klín mezi USA a EU, je se Západem konec a Rusové se (jako obyčejně mimo jakoukoli vlastní zásluhu) zas o něco nafouknou. Pan Dolejš tvrdí, že je otázka, čím NATO nahradit, a doporučuje nějakou „strukturu na bázi OBSE“. To by bylo fajn, takovou strukturu je možné, když se nebude chovat řádně, zavřít ve Slavjansku do sklepa.

Nepsaným vítězem soutěže o to, kdo navrhne v souvislosti s konfliktem na Ukrajině větší hovadinu, se opět stává Teodor Marjanovič. V sobotu navrhuje v Babišově MfD, aby Evropská unie vyhlásila embargo na dodávky plynu z Ruska. Aby to bylo dokonalé, chtělo by to ještě doplnit o návrh vyslat na Ukrajinu kontingent českých vojáků. Něco podobného už sice navrhovala paní Blažková, ale to bylo jen v rámci NATO. Proč se vázat na Alianci. Pojďme příkladem, ostatní se už přidají!

Úterý 13. května: V Právu jsem si přečetl, že „podle separatistů i médií se hlasování (na východní Ukrajině) uskutečnila ve znamení vysoké účasti.“ Zapomněli dodat, podle jakých, kterých médií.

Ministr Zaorálek uvedl v ČT, že nevidí jinou cestu, než dostat všechny (na Ukrajině) k jednacímu stolu, akceptoval by prý i zástupce jihu a východu Ukrajiny. To je výslovné přihlášení k mnichovskému konceptu míru na Ukrajině („Mír pro naši dobu“). Ve skutečnosti se Západ nemá podílet na mírovém řešení konfliktu na Ukrajině, ale na pomoci Ukrajině proti otevřené i skryté ruské agresi.

Okamurův Úsvit se rozhodl zbavit se své jedničky na kandidátce pro volby do Evropského parlamentu JUDr. Kláry Samkové. Vzhledem k povaze voleb do EP (mám dojem, že k nim chodí hlavně excentrici) a k momentálním preferencím Úsvitu měla přitom nejspíš jakousi šanci na zvolení. Paní Samková je zjevně osoba na tolik neposedná, že ji nelze nikdy nikam zvolit.

Ministr školství Chládek (nezaměňovat s Mládkem, to je zase ministr průmyslu a obchodu) je pro svůj úkol kvalifikován už proto, že od roku 1988 studoval na Vojenské pedagogické akademii Klementa Gottwalda. Jako polehčující okolnost v Právu uvádí, že nikdy nebyl členem ani kandidátem KSČ a na škole se nikdy neučil politické předměty (chodil tehdy zřejmě za školu). Babišovy Lidové Noviny zase dělají PR kandidátu ANO do EP Ivanu Jančárovi. Ten má podobné, ne-li lepší předpoklady jako ministr Chládek, vystudoval totiž MGIMO v Moskvě, na rozdíl od ministra Chládka byl v KSČ a mluví anglicky, německy a rusky (jak mluví pan Chládek, jsme se v Právu nedozvěděli). Dva kvalifikovaní představitelé „Nových pořádků“.

Letošní soutěž Eurovision Song Contest vyhrála vousatá zpěvačka Conchita Wurst (vlastním jménem pan Thomas Neuwirth). Mám strašnou chuť k tomu napsat glosu, doufám že to stihnu, jsem dost zaneprázdněn.

Konečně se tu a tam objevují průzkumy veřejného mínění o tom, jaký zaujímají postoj „Češi“ (jak se nyní módně píše a říká) k tomu, co se děje na Ukrajině. Včera přinesla Babišova Mladá fronta Dnes výsledky agentury Median. Záležitost se „Čechům“ zdá být čím složitější a zamotanější (ruská propaganda a její zdejší pomahači jsou zjevně úspěšní, lidé mají nejspíš dojem, že na Ukrajině nevítězí „Pravda a Láska nad lží a nenávistí“ – aplikovat na historii kýčovité nároky bývá pro porozumění toho, co se děje, smrtící). Navíc jen 40% lidí si myslí, že Rusko může v příštích deseti letech ohrožovat suverenitu Česka (tu podle nich ohrožuje hlavně EU) a 38 je přesvědčeno, že USA se v Iráku či Afghánistánu chovaly hůře než Rusko na Ukrajině. Člověk má dnes dojem, že žije už zase v době normalizace, s tím jediným rozdílem, že zatímco tenkrát normalizační oficiální ideologii nikdo nevěřil, dnes je ta ideologie sice (zatím) neoficiální, ale věří jí čím dál tím víc lidí, pomalu už většina. To je pro mne úplně nová situace, a netýká se „jen“ normalizačního období, ale všeho, co bylo po roce 1948. Je to zásadní proměna české společnosti: konečně u nás vzniká společnost loajální k režimu. Ještě nikdy jsem nežil ve společnosti loajální k momentálnímu režimu. Už si asi nezvyknu.

Středa 14. května: ruský koutek v Právu byl včera rovnoměrně rozptýlen do prostoru šesté a sedmé stránky (komentář standardního přispěvatele koutku Michala Mocka je hned na stránce 6). Vypadá to přirozeněji. Na stránce 7 chválí Jiří Pehe Sobotkovu vládu zvlášť a nynější situaci všeobecně: vláda opravdu vládne, je lepší než čtyři předchozí, tj. Topolánkova, Fischerova, Nečasova a Rusnokova (to číslo čtyři mne zpočátku zarazilo, ale Gross s Paroubkem zůstali stranou, byli to přece jen sociální demokraté), na rozdíl Topolánkovy a Nečasovy se netváří přehnaně jako reformní vláda, opozici jak se sluší a patří oslabené nezbývá než ji podporovat, protože vláda je „jakousi poslední baštou proti Zemanovým pokusům zavést u nás poloprezidentský systém na úkor parlamentní demokracie“. Pan Pehe si příliš fandí, ČSSD na tom není o moc líp než ODS a TOP09, je vnitřně nejednotná a za krkem jí sedí nelítostné zombie jménem Andrej Babiš, které není ani „pravicové“, ani „levicové“, a je otázka, kdy a jak ji udolá. Vítězství v třídním boji se zrádnou pravicí se ČSSD moc nepovedlo. S Babišem mají problém i další komentátoři Práva, např. Lukáš Jelínek, který s jistým rozhořčením cituje Babišova slova: „Když jdou lidi do politiky, tak to mají brát jako službu národu a měli by být zajištění. Potom by nemuseli brát vůbec nic a nemuseli by ani krást.“ Jelínek k tomu dodává rozhořčeně: „V parlamentu by tudíž seděli byznysmeni, manažeři, špičkoví soukromí lékaři (leč nikoli obyčejní praktici) a pochopitelně lobbisté a kmotři… Odpovídaly by tomu i zákony. Více než o demokracii by šlo o oligarchii…“ Chyba je jen v tom „by“, tenhle systém u nás nepozorovaně vzniká a prorůstá jako „nové pořádky“ tím starým, nedokonalým (polistopadovým, demokratickým). Vyplňuje prostor, který mu svým oslňujícím, i když ne docela korektním politickým vítězstvím vybojovala ČSSD a její mediální lobbisté, např. pan Jelínek.

ČR neufznává výsledky referend na východu Ukrajiny. Ještě aby je uznávala, to by byl vrchol. „Neuznání“ z úst Miloše Zemana však zní pozoruhodně: o legitimitě referend nelze hovořit, jsou ale vyjádřením nálad ruskojazyčného obyvatelstva a právě proto by budoucí ukrajinský prezident měl vést dialog se zástupci ruskojazyčných oblastí. To je ruský požadavek, kvůli tomu Rusové celou tu revoltu zorganizovali. Ve skutečnosti výsledky referend nevypovídají nic o náladách ruskojazyčného obyvatelstva, vypovídají tak nanejvýš o náladách v Kremlu (tím nemá být řečeno, že ruskojazyčné obyvatelstvo snad podporuje politickou reprezentaci v Kyjevě, jen že referenda jsou referenda potěmkinská a vypovídají jen o svých organizátorech). A Zeman končí švejkovsky: „Bojkot prezidentských voleb by mohl znamenat vítězství nacionalistických až fašistických sil“. Tím má být řečeno po ruském způsobu, že nacionalistické až fašistické síly jsou na Ukrajině vážným politickým nebezpečím a že jim je třeba čelit (podobně útočila ruská bolševická propaganda na maďarské povstání v roce 1956). Takže: Miloš Zeman podporuje ruské zájmy stejně, jako je podporoval a podporuje Václav Klaus, jen zároveň, aby to bylo hůř poznat, vyvěsil na Hradě fangli EU a maskuje to čas od času obojakou rétorikou.

V úterní Babišově MfD píšou: „Život severočesnkéh Frýdlantu v dobách před druhou světovou válkou, kdy tu žili převážně Němci, se nedá jen odsuzovat.“ Tedy musí se odsuzovat, protože Němci na tom prastarém slovanském území neměli co dělat, ale nemusí se nutně odsuzovat furt a ve všem (podotýkám ještě, že Němci tam žili velmi převážně). Proč by se tam měl kvůli tomu, že tam žili převážně (tedy velmi, velmi převážně) Němci, odsuzovat život?

Babišova MfD uspořádala v souvislosti s nadcházejícími komunálními volbami anketu, v níž se představitelů kandidujících stran ptala, „zda souhlasí s tím, aby česká republika žádala Evropskou komisi o proplacení z eurodotací financovaných projektů, při kterých je vážné podezření na korupci.“ Otázka je neuvěřitelně stupidní: co to znamená „vážené podezření“? Že ho mají generál Randák, Karel Janeček, JUDr. Marvanová a jakobíni z iniciativ typu „Vraťte nám stát“?

Stanislav Penc odmítl převzít pamětní medaili jako státem uznaný bojovník proti komunismu. Medaili mu nejdřív udělit odmítli, pak mu ji, po jeho námitkách, titíž lidé přece jen přidělili. Nedivím se mu. Podobné tahanice jsou nedůstojné a ponižující. Sám jsem si o něco podobného nikdy nepožádal, dělal jsem toho sice o dost víc, než bylo v této zemi zvykem, ale na druhé straně, nikdy jsem nebyl v base déle než čtyři dny a jen jednou mne v noci odvezli do brdských lesů a rozbili mi hubu (ne moc). Uznávám, že na metál to nestačí, a hlavně nepotřebuju, aby mi dnes za to málo dával nebo odmítal dát metál chlap, který zrovna tenkrát hrával prince v televizních pohádkách (musel jsem je občas sledovat, když jsem pečoval o své tehdy nedospělé děti, bylo to otřesné).

Čtvrtek 15. května: Ministr Stropnický se úporně zamotává do svého nehorázného výroku. To, že Poláci usilují o účast vojáků NATO (tj. vojáků jiné země NATO) na svém území, je něco jiného, než kdybychom to chtěli my, protože „my nejsme ve frontové linii“. Rozložená a demoralizovaná ČR samozřejmě je v první linii, a vůbec bych se nedivil, kdyby co nejdřív byla taky na řadě. „Kde je mrtvola, slétají se supi.“ Kdyby se však situace vyvinula, říká pan ministr, „nepochybně bychom postupovali, aby byla obrana země zajištěna“. To už ovšem bude pozdě, jako bylo pozdě 21. srpna 1968. Budeme se pak prý bránit „všemi dostupnými prostředky, protože nejsme schopni sami se ubránit“. Z vlastní zkušenosti vím, že pak (srpen 1968) je těch dostupných prostředků poměrně málo, a to proto, že o něco dřív, když jich ještě bylo víc, jsme nebyli schopni se o ně starat. Když někdo není schopný se bránit (a dává to najevo např. podobně hloupými řečmi jako pan ministr), nikdo mu pak už nepomůže, nejde to.

Ruský koutek v Právu (str. 7) pokračuje ve středu po malé oddechové pauze dvěma příspěvky. Vladimír Diviš tam píše o tom, že události na Ukrajině (jak se dnes v těchto kruzích říká, připomíná mi to termín „maďarské události z r. 1956“) jsou prý „logický důsledek mnoho desítek let trvající postupné asimilace, dobrovolné a někdy i násilné, frontálního pronikání ruštiny do běžného života Ukrajinců ve školství, na úřadech, v médiích, v obchodech i třeba u lékaře.“ Tak dlouho se Ukrajinci sami horlivě snažili o svou rusifikaci (jen občas jim bylo třeba trochu, malinko pomoci)… Připadá mi velmi zábavné, že by tak někdo psal o germanizaci naší krásné slovanské vlasti. To by bylo řevu mezi našimi slavjanofily.

Babišoviny (Lidové noviny a Mladá fronta Dnes) nedělají zbytečný poprask z toho, jak bylo přijato prohlášení ministra Stropnického o případné stálé účasti jednotek (dalších zemí) NATO na našem území. V MfD je maličká zprávička na páté stránce, v LN o něco víc, sloupek Zbyňka Petráčka na první a zprávička ČTK na druhé straně. Jestlipak to museli v redakci tamní progresisté „probojovat“, tak se to dělalo za mých mladých let. Ve srovnání např. s Právem je informovanost minimální. Zato se v MfD velmi, velmi podrobně věnují tak významné postavě soudobé české politiky, jakou je Jiří Paroubek, který předestřel reportérce listu, že ji shodí ze schodů. Dráždit politické mrtvoly je občas nebezpečné. Podobně dráždí v MfD na str. 12 Barbora Tachecí Vladimíra Špidlu, který pak rozhovor uzavřel výčtem všech nelidských ukrutností, jichž se od pradávna dopouštěli křesťané na celém světě (kupodivu přitom vynechal soustavné a úporné prznění dítek). Kam se na ně hrabou muslimové! Na rozdíl od Paroubka má za sebou Vladimír Špidla jakousi lepší minulost, ale vypadá to, že to byla jen nehoda, která se mu přihodila jaksi bezděky. Do Babišových LN se zase víc zpráv o včerejší diskusi v PS na téma Stropnický nedostalo z pochopitelných důvodů: museli věnovat dvě plné stránky rozhovoru s Andrejem Babišem. Rozhovory s Andrejem Babišem jsou jakousi obdobou žánru, který v literatuře představují prózy Bohumila Hrabala, bohužel postrádají Hrabalovo poetické kouzlo. Jde o pábení, jehož základem jsou tzv. notoriety, konstatování, která se nemusejí dokazovat, protože je všichni chtějí slyšet (žánr oblíbený v procesech z padesátých let): např. všichni politici kradou, zejména Kalousek. Pan Babiš ovšem nekrade, z jednoduchého důvodu: „Ale já krást nebudu, nemám to zapotřebí.“ Je tomu třeba rozumět tak, že kdybych to měl zapotřebí, bude samozřejmě krást jako ti ostatní? V jednom má ovšem pan Babiš pravdu: „Nikdo takový, jako jsem já, tam ještě nebyl.“ To tedy ne. Takže obvinění „Proč tuhle zemi stále řídí stále stejná parta?“ není konzistentní, teď ji totiž řídí on a někdo takový tady ještě nebyl.

Pátek 16. května: Hranice na mediální frontě jsou v zásadě stabilizovány: zatímco v Právu jdou ve středu tvrdě proti Teličkovi (lídr ANO v eurovolbách) a poukazují na jeho minulou spolupráci s Bakalovou NWR (pro ČSSD je NWR podobné ztělesnění minulého zla jako pro Babiše Václav Klaus), v Babišově MfD je na paškále ministr Chládek a jeho údajné arogantní chování k podřízeným. Naproti tomu na skandální vyjádření ministra Stropnického reagují babišoviny zevrubněji až s jednodenním zpožděním (pro spravedlnost je třeba říci, že v LN vyšel na to téma velmi dobrý text Tomáše Vystrčila, i když na nijak význačném místě). A jen na okraj k „případu Stropnický“. Pan Sobotka se snaží veřejnost přesvědčit, že šlo jen o nešťastný úkrok jednoho ministra, a podobně píší v Babišových LN: „Systematickému narušování jednoty Západu ze strany Rusů nahrávají i mnohdy nedomyšlená prohlášení. Jedno takové předvedl ministr obrany Martin Stropnický…“ Nemohu se zbavit dojmu, že je to daleko víc koncepční záležitost zahraniční politiky Babišova hnutí, než by se na první pohled zdálo: nenápadné pečování o to, aby naše už tak dost bezbranná vlast (bezbranná hlavně díky bezbřehé indolenci většiny obyvatelstva, bohužel) byla ještě bezbrannější. A pan Stropnický jako „osobnost“ by v tom případě velmi málo důležitý: jako někdo, kdo dělá jen to, co dostal za úkol.

Soud zprostil obžaloby exministra obrany Bartáka v případě korupce při armádním nákupu Tatrovek. Je zcela zjevné, že celá záležitost byla velmi nafouknutá a velkou úlohu při ní hrála zjevně „jazyková bariéra“ (tj. jazyková negramotnost českých politiků). Je taky povzbudivé, že soudy pořád ještě vzdorují populistickému jakobínství „protikorupčního tažení“ (což se o státních zastupitelstvích bohužel říci nedá; přitom státní zastupitelství mají zastupovat stát a ne rozlícené kavárenské revolucionáře; jenže jaký je to dnes vlastně stát!).

Miloš Zeman byl v Plzni, a hovořil tam – pochopitelně – o plzeňských právech, a to kriticky. Ve snaze se zalíbit plebsu připomíná trochu obstarožní „kněžku lásky“, která si přes svůj poněkud opotřebovaný vzhled pořád obléká minisukně a naplácá na sebe spoustu líčidla a rtěnky, aby se pořád ještě líbila. Tím se mu sice podařilo vyrovnat propad popularity skoro na padesát procent, jenže padesát procent je tom, co přináší funkce prezidenta a její zvláštní kouzlo. Skutečná popularita je to, co je nad touto hranicí.

Jinak při prezidentově cestě do Plzně se odehrála malá, ale jen zdánlivě nevýznamná událost: prezident náhle pocítil potřebu (zpráva neříká, zda malou nebo velkou), a tak na jednu jinak bezvýznamnou čerpací stanici na dálnici D5 dorazilo policejní vozidlo, a oznámilo personálu radostnou zprávu: místní toaletu do patnácti minut navštíví prezident republiky, aby si ulevil. To bylo radosti! Jeden člen policejní hlídky se ptal, zda se tam smí kouřit (z toho usuzuji, že šlo o potřebu velkou, při malé na to člověk zpravidla nemá čas), načež mu řekli, že je to možné jen v bezpečné vzdálenosti od stojanů – vypadá to, jako by si prezident hodlal ulevit takříkajíc pod širákem. Škoda, že událost nebyla zdokumentována videozáznamem. V každém případě by měla být dotyčná čerpací stranice opatřena pamětní deskou – mohla by se pak napříště stát dějištěm podobných příhod, jako je ta, o níž vypráví národní klasik Jaroslav Hašek ve slavné povídce „Zrádce národa v Chotěboři“.

V Babišově MfD píše Luboš Palata o inauguračním projevu Viktora Orbána. Orbán v něm mj. prohlásil, že „Maďaři v maďarské kotlině mají nárok na dvojí občanství, mají nárok na kolektivní práva i na autonomii. Aktuálnost tomu všemu dodává situace dvousettisícové maďarské komunity na Ukrajině, která musí dostat dvojí občanství, úplná kolektivní práva a musí dostat i možnost samosprávy. To je naše jasné očekávání od vytvářející se nové Ukrajiny.“ Doplňuji jen, že Orbán řekl „od vytvářející se nové Ukrajiny,která se ostatně těší našim sympatiím a naší podpoře v práci, již vykonává pro vytvoření ukrajinské demokracie“. Je taky otázka, zda se ten pasus má překládat „musí“, nebo „je třeba, aby“, což zní daleko méně tvrdě, a dále, Maďaři mají právo tvrdit to, co řekl Orbán na úvod pasáže, kterou cituje Palata, že „maďarský problém je od 2. světové války nerozřešený“. Jen mám velmi vážné pochybnosti o tom, zda právě tato chvíle je vhodná k tomu, aby maďarský premiér kladl takové požadavky na vládu, která bojuje o život proti ledabyle zamaskované ruské agresi. Teď je Ukrajině třeba pomoci. Těžko se zbavuji dojmu, že kladení pochopitelných požadavků v naprosto nevhodný čas je jakýsi společný středoevropský zlozvyk. Je to projev jistého buranství.

Sobota 17. května: Dostal jsem se do situace, že musím znovu dohánět zápisy v této rubrice. Prosím o shovívavost. Na facebookovém profilu hnutí ANO navrhl jakýsi Babišův příznivec, aby byl pořízen film s názvem „Je třeba zabít Kalouska“, načež za stranu tam dodali, že je to úžasný film. Takovéhle nepřímé výzvy k vraždění samozřejmě neznamenají, že ten posera, co to napsal, hned druhý den půjde a uškrtí pana Kalouska před Sněmovnou. Jenom to, že se pomalu vytváří situace, kdy uškrtit někoho před Sněmovnou se stane něčím, co je v řádu věcí. Samozřejmě. Ke každé revoluci (i k té Velké protikorupční) patří pouliční lynčování. Je to součást revolučního koloritu. Babišovci se ve Sněmovně demonstrativně omluvili (pan Tabery v Respektu je za to určitě v nějakém nepodepsaném článku pochválí). Až bude pan Kalousek před Sněmovnou uškrcen, omluví se znovu. A Sněmovna vydala manifest, v němž odsuzuje „rostoucí projevy vybízení k násilí na politicích a všechny druhy šířící se xenofobie, rasismu, nenávisti ve společnosti zvláště v médiích, na sociálních sítích a ve virtuálním mediálním prostoru.“ To je pokrok, pryč je ta doba, když opoziční poslanci (hlavně ti z ČSSD) a odboroví předáci veřejně vzkazovali tehdejší koalici – s o něco mírnějším výrazivem, ovšem – nesmíte se divit, až vás bude za vaše nelidské běsnění pracující lid věšet na lucerny.

Podle prezidenta Zemana projevili Jižní Korejci (tedy alespoň někteří z nich) zájem o dostavbu Temelína. Bylo by to fajn: Když v soutěži o Temelín vyhrají Rusové nad Američany, bude to přece jen trochu divné. Když vyhraji nad Jižními Korejci, bude to z hlediska „trpezlivého vysvetlovania“, jak říkával Zemanův předchůdce v úřadě dr. Husák, daleko stravitelnější a lehčí úkol.

Česká odbočka ruské státní banky Sberbank má podle Babišovy MfD v plánu stát se v Česku jednou z pěti největších bank. (Ve velkých západních státech by se jim to asi nepodařilo, u nás to zjevně technicky vzato není problém. Hodlají zvětšit objem půjček a vkladů z 70,5 miliard Kč na 200 miliard. Podaří se jim koupit celou ČR? Zdá se, že je to na nejlepší cestě. Nikomu to tu nevadí.

Pondělí 19. května – pátek 23. května: podle agentury Hermann a Data Collect by v nadcházejících eurovolbách zvítězilo ANO s velikým náskokem před TOP09, ČSSD by skončila až na třetím místě, jen o fous před čtvrtou KSČM. Eurovolby jsou sice zajímavé jen jako jakýsi průzkum veřejného mínění, navíc ne úplně reprezentativní, nicméně jako průzkum svou váhu mají – a proto by takový výsledek mohl být pro Bohuslava Sobotku docela problém: dodá argumenty Zemanovi i jeho oponentům ve straně.

Na nedělní tryzně v Terezíně prohlásil předseda Svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička, že nenávist není řešení a že Němce nelze stále nenávidět. To je výborné, ode dneška máme povoleno nenávidět je nestále.

Úterní Právo přináší zprávu o tom, že ČSSD, tedy předseda Sobotka, hodlá vyslat do Bruselu jako eurokomisaře nynějšího ministra zahraničí Zaorálka, kterého má v Černínském paláci vystřídat nynější ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Kmoníček. Možné je leccos, nicméně těžko uvěřit, že by politicky sebevražedné sklony Bohuslava Sobotky pokročily tak daleko nebo že by mu tolik teklo do bot.

V Právu se k odposlechové tsunami z případu Nagyová vyjadřuje nezávislý politolog Lidového domu Lukáš Jelínek. Je sice v zásadě nadšený („Jistě, příběh líčený vyšetřovateli musíme také brát s rezervou. Přesto mnohá ozubená kolečka do sebe až nápadně dobře zapadají“) a kritizuje Nečasovo „úsilí spojit politiky… proti orgánům činným v trestním řízení“ (Nečasovo vyjádření k odposlechům jako obvykle nebylo moc šťastné), ale v závěru je cítit jakési lehké zaváhání: „Přidat se k Nečasově křiku by znamenalo zvýšit pravděpodobnost, že velké chobotnice i menší chobotničky budou chapadly dál zvesela mávat. Ale přehlédnout varování také nelze.“ Reakce pana Jelínka na akci odposlechy je sice skandální a nemravná, ale přece jen je v ní jakýsi slabý odlesk reality: nejspíš tušení, že další na paškále může být za čas třeba zrovna ČSSD.

Způsob, jakým na odposlechovou smršť reagují Babišovy Lidové noviny, taky stojí za to: v úterý přinesly na zastrčeném místě kritickou reakci pražského funkcionáře ODS (každý si řekne: hájí svou věc, co se dá od funkcionáře ODS čekat jiného). Den na to Petr Kamberský píše v podstatě po jelínkovsku a celou věc bagatelizuje: „To, že se na Úřadu vlády „děly věci“, je příšerné… Ale nemůžeme v rámci boje s neřádem zavírat oči nad evidentními přešlapy státní moci.“ To je postoj babišovského antidogmatika (podobný jako u někdejších antidogmatiků komunistických: idea je v pořádku, ale nelze zavírat oči ani nad vlastními „přešlapy“). „Nekriticky přejímat názory represivního aparátu je pro nás všechny v posledku nebezpečnější, než když si místní kápo vodí pravou ruku premiéra“ (dtto). A konečně: „Když státní zástupci nemohou prokázat konkrétní skutek, tedy kdo kdy kde s kým spáchal konkrétní trestný čin, sbalí všechny odposlechy a pocity do jednoho balíčku a nazvou to sabotáží.“ Je mi líto, ale podstatnou součástí problému je to, že a jak o tom všem referovala Babišova média, tedy v tomto případě především MfD, informují. Jenže své kolegy z bratrského listu pan Kamberský asi jen tak jednoduše nakopnout nemůže.

V MfD zveřejnil Petr Holub větší článek o populistických stranách ve střední a východní Evropě. Nechápu, jak je možné v této souvislosti vynechat Babišovo ANO. A dále, problém není v tom, že „země jako Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko i část Jugoslávie měly vedle komunismu i fašistické vlády“, ale že ani české „demokratické základy“ nejsou tak pevné, jak to na první chvíli vypadá. Byli jsme kdysi – mezi dvěma světovými válkami, o tom, co bylo po druhé válce, darmo hovořit - nepochybně nejdemokratičtější mezi nedemokraty a nějak nám dělá potíž si to uvědomit. I proto máme problémy s demokracií dnes – jen trochu jiné než naši sousedé. Machrováním na Orbána (zaslouží si kritiku, jistě) se ale nic nevyřeší.

Zajímalo by mne, jak dopadnou eurovolby pro ČSSD. Jako lídra si postavila Jana Kellera. Pozitivní je, že od toho člověka bude na pět let pokoj. Pan Keller je ovšem typický matador klání, v němž ČSSD suverénně porazila zrádnou pravici a vybojovala drtivé volební vítězství Babišovi. Pan Keller v tomto boji vytrvale pokračuje ještě teď, když už je dobojováno, zrádná pravice je na lopatkách a Babiš sedí Sobotkovi pevně za krkem na ministerstvu financí. Připomíná ty japonské vojáky, kteří ještě padesát let po skončení druhé světové války vedli ve filipinské džungli svůj osamělý boj a Američany. Někdo by mu měl říci, že válka už skončila a že je tu další, studená Válka mezi Sobotkou a Babišem.

Sobota 24. května: Václav Moravec si chtěl v neděli k půlnoci pozvat do studia ČT šéfy politických stran, aby se zodpovídali z výsledků voleb do EP. Volby do EP se mimořádně hodí pro vyvozování odpovědnosti a mytí hlavy politikům, protože ne nich vůbec nezáleží: ne proto, že by EU a členství v ní nebylo pro ČR životně důležité (nepochybně je, a euroskepticismus takových stran jako je ODS nebo SSO, je vlastně drzost, bez zakotvení v Evropě jsme vydáni všanc Rusku – my potřebujeme Evropu, ne Evropa nás, když se kouknu zvlášť na některé naše politiky, mám dojem, že Evropa nemá v našem případě o co stát), ale ty volby dnes nijak nesouvisejí s obřím malérem, do kterého se naše země v posledních dvou letech dostala, a EP nám v tom nepomůže. To, co se zhmotnilo ve „Velké protikorupční revoluci“ je naše prohnilost a musíme se s tím vyrovnat sami. Navíc: poněkud znormalizovaná ČT (nebyla znormalizovaná moc, protože to nebylo zapotřebí) není žádné fórum, před nímž by se měl někdo zodpovídat. A konečně: zatím bylo vždycky zavedené, že výsledky voleb zažívají vedoucí představitelé stran uprostřed svých volebních štábů a nevím, proč by se na tom zrovna v tomhle případě mělo něco měnit.

Národní památkový úřad nevydal „německému“ řádu (plným jménem „Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě“) hrad Bouzov, hradní mobiliář a bývalý řádový dům v Opavě, protože má podezření, že ten majetek byl konfiskován na základě prezidentských dekretů č. 12 a 108. Přímé doklady o konfiskaci nemá. Podezření Národního památkového ústavu je důvod, proč by se věcí měl zabývat soud. Nemá náhodou Národní památkový úřad důvodné podezření, že by dnes s vydáním mohl mít politické oplétačky, a proto se chová alibisticky? Majetek byl řádu zabaven německým (Hitlerovým) státem hned po vyhlášení protektorátu, po válce byl jako německý státní majetek zabaven čs. státem, Nejvyšší správní soud ČSR rozhodl na počátku roku 1948, že má být vrácen řádu, nyní je spor o to, zda to rozhodnutí nabylo právní moci (stalo se tak těsně před únorovým pučem). Podstata problému dnes nejsou ani Němci, ani katolící, ale to, zda je možné, aby úřady v podstatě ze zbabělosti a z alibismu nedělaly to, co dělat mají.

KSČM prý nabízí pomoc ukrajinským komunistům. KSČM je vypočitatelná strana. KSČM není žádný politický problém, a vlastně ani sama o sobě žádné nebezpečí, kromě toho, že se zcela spolehlivě vždy přidá ke každé lumpárně. Nebezpečí je hysterická revoluční protikorupční vlna, vyvolaná a podporovaná z politických důvodů ČSSD, na níž se dnes veze Andrej Babiš. To je dobré: u nás se podařilo zlikvidovat „kmotry“ tak, že byl do významné pozice ve státě nastolen oligarcha: tedy někdo, kdo je sám sobě kmotrem.

Miloš Zeman si zatím nestačil všimnout, že se v našem politickém systému stal epizodickou postavou: tedy tou nejvýznamnější epizodickou postavou. Něco jako bratr Paleček na královském dvoře, shodou okolností se dostal se na trůn, podotýkám, že zcela legitimní cestou. Jeho stranická lobby je v troskách (nevadí mu to, teď pět let nebude žádnou potřebovat, může být „sám sobě prezidentem“ a nikdo s ním nehne), a dá se o něm říci jen totéž co o komunistech – moc na něm nezáleží, ale skýtá svým osobním vkladem pevnou záruku, že se v každém rozhodování přidá na špatnou stranu. Na rozdíl od komunistů to umí líp maskovat. Teď se momentálně plete do toho, kdo má být prezidentem na Ukrajině: „Andílek se žlutými copy nemusí být nutně andělem“ a nový ukrajinský prezident by měl dosáhnout smíření s proruskými separatisty. Pan Zeman je, přiznejme mu to, průhlednější než Julie Tymošenková: stačí se na něj chvilku dívat a chvilku ho poslouchat, a nikoho ani nenapadne, že by snad mohl být andělem.

Pondělí 26. května: Proběhly volby do Evropského parlamentu, kterým se věnuji samostatným komentářem. Chtěl bych se jen zastavit u opakovaného názoru, že česká veřejnost projevila neúčastí ve volbách najevo svou zbahnělou lhostejnost. To je nesmysl. Lidé jen cítí, že problémy, které teď zavalily naší zemi a tím nebo oním způsobem na nás doléhají, nějak bezprostředně s problémy EU nesouvisí, že nám s nimi EU nemůže pomoci a že hlavně vůbec nezáleží na tom, kdo bude zrovna teď za ČR sedět v Evropském parlamentu. Lidé jsou jistě dezorientovaní, bezradní, většinou ještě zachváceni protikorupční hysterickou zimnicí, Ale přece jen aspoň trochu cítí, co je problém, a že ten problém s volbami do EP nesouvisí. Proto nebyli u voleb, a upřímně řečeno já taky ne. Ne že bych byl líný, ale mám na práci důležitější věci. Na těchhle volbách moc nezáleží: jsou to volby na Titaniku. Napřed je třeba zacpat díry v trupu (snad, možná se to povede), pak můžeme klidně a v pohodě volit do EP. (Tím nechci říci, že volit do EP bylo nesprávné. Jen že to bylo fuk).

Pan Babiš se u příležitosti voleb do EP nechal slyšet, že by si Češi v Bruselu měli napravit pověst a v zájmu ČR táhnout za jeden provaz bez ohledu na stranické tričko. To říkají všichni planýrovači demokracie, a je to přesně to, co teď chce zpitomělá veřejnost slyšet: "Sláva, sláva, prapor věje, vzhůru Češi, bůh vám přeje, stůjte pevně při svém právu! Braňte vlast a Čechů slávu! Nepřátelům na odpor! Svornost! Svornost! Český sbor!“ (Pan Mitrofanov vysvětluje jeho slova tím, že není politik. To ale není pravda. Pan Babiš je velmi šikovný a schopný politik, jen takříkajíc svého druhu. Ví velmi přesně co říká a proč to říká. Nepodceňujme ho.)

Partnerka pana Babiše měla jakési problémy při volebním aktu, nebudu toho lacině zneužívat, když něco podobného před časem provedl prezidentský kandidát Schwarzenberg, bylo to daleko horší a taky směšnější. Pozoruhodné je, co na okraj řekl sám Babiš: „Očekávám, že mě opozice a všechny matrixová média nyní vyzvou k rezignaci“. A to je opravdu drzost. Matrixová média jsou dnes Babišova Mladá fronta Dnes a Babišovy Lidové noviny. A demiurg matrixu je on. A to je v nepořádku.

Pan Lukáš Jelínek se na komentářové stránce Práva pozastavuje nad přebujelým stranickým systémem v ČR. „Tím spíš si voliči, kteří se rozhodují podle hodnotových kritérií, zaslouží méně atomizované a víc přehledné politické spektrum.“ Chtěl bych tady upozornit na jeho významného předchůdce, dr. Edvarda Beneše. Ten měl taky pocit, že náš politický systém je přebujelý (zejména ho ten pocit jímal při pohledu na jeho politické konkurenty a potížisty, např. agrárníky), a tak vystoupil s tím, že se veřejnosti natvrdo naservírují tři strany: levice, střed a pravice. Ve spolupráci s komunisty, kteří se toho nadšeně chytli (darebáci se rádi chytají všech volovin, zvlášť když jsou taky darebáctvím nakažené), díky tomu systém doznal malou úpravu, takže český volič si mohl po válce vybrat hned mezi čtyřmi stranami: komunisty, dvěma socialistickými, a pak tam byli ještě lidovci, aby to nevypadalo tak blbě (to, jak se zdá, je údělem lidovců dodnes).

Pozoruhodný je taky pohled Jiřího Pehe tamtéž na předvolební debatu: „Jako by po odchodu euroskeptického prezidenta Václava Klause, jehož postoje určovaly jakýsi obecně zakyslý a pesimistický tón evropské debaty u nás, i mnoho novinářů našlo odvahu dívat se na Evropu otevřeně a zajímavě.“ To je opravdu drzost. Názory Václava Klause na mnoho věcí, mj. i nasevropskou integraci i EU byly nehorázné a pobuřující, ale u nás byla v té době nesrovnatelně větší svoboda projevu než dnes a každý mohl s Klausem veřejně diskutovat (což jsem s oblibou činil, pan Pehe ostatně taky). Zároveň jsem považoval za slušné tam, kde Klaus měl pravdu (nebylo to často) to otevřeně říci. Možná že tu byli i novináři, kteří se báli Klause natolik, že neměli odvahu dívat se na Evropu otevřeně a zajímavě. Jen si myslím, že dnes je u nás nesrovnatelně víc novinářů, kteří nemají odvahu se dívat otevřeně a zajímavě vůbec na nic.

S potěšením konstatuji, že ruský koutek Právu pokračuje, byť v poněkud zmírněné podobě (zřejmě v nějaké té zastrčené moskevské kanceláři, kde se řeší koncepční otázky pro PR impéria v ČR, ciselují taktiku). V sobotu je to dokonce dvoustránka, včetně rozhovoru s šéfem ukrajinských komunistů. Říká přesně to, co by člověk napsal nebo řekl, kdyby ho pokud možno pod samopalem zaúkolovali: řekni přesně to, co by podole tebe měl říkat bolševik o situaci na Ukrajině. Je to pro mne novum: Rudé právo nikdy v minulosti nevypadalo tak, že je řízeno ze dvou center. Tempora mutantur.

V Babišově Mladé frontě Dnes píše Jana Bendová k tomu, že si místopředseda TOP09 návlékl v předvolební kampani tričko s nápisem „za všechno můžu já“ (myslel to samozřejmě ironicky): „Kalousek má zase jistotu, že ho nikdo nezažaluje kvůli porušení pravidel kampaně, během níž nesmějí být zveřejňovány nepravdivé údaje.“ Považuji takové vtipkování v dnešní situaci za nechutné a od novinářky Babišova listu tuplem.

Úterý 27. května – středa 28. května: Sláva! Konečně jsem dohnal zpoždění v této rubrice, způsobené nemocí a následně velkou časovou zaneprázdněností. Od této chvíle bude rubrika fungovat, jak doufám, pravidelně.

Podle agentury Focus má podporu voličů jako kandidát na eurokomisaře (kterého ovšem nikdo nebude volit) Pavel Telička, na druhém místě je europoslankyně Roithová (v těchto volbách už nekandidovala), na třetím Pavel Mertlík. Paní Roithové ovšem chybí ke kandidatuře jeden důležitý předpoklad: nebyla nikdy v KSČ. A s tím se už bohužel nedá nic dělat. Kdyby třeba neuměla anglicky, mohla by se to ještě dejme tomu doučit, ale tohle už nedožene).

V úterním Právu píší o tom, že ČSSD „ustoupila do bezprostřední blízkosti KSČM“. Pokud tak soudí na základě výsledků voleb do EP, myslím, že je to přehnané, mezi oběma stranami jsou 4% odstupu a rozdíly mezi ČSSD, TOP09 a ANO jsou velmi malé, mělo by se tedy mluvit o tom, že všechny ty strany sestoupily do bezprostřední blízkosti KSČM. Jenže rozdíly mezi všemi parlamentními stranami jsou relativně malé, celý ten graf je třeba „zvětšit“. Rozdíl mezi ČSSD a KSČM je v tomto kontextu pořád ještě rozdíl třídy.

Mnozí sociální demokraté si prý myslí, že „bez Kellera by bylo hůř“. To je nesmysl, Jan Keller je vykopávka z doby nejdivočejšího třídního boje a „Velké protikorupční revoluce“. Nic jiného neumí a nikdy se nenaučí. ČSSD by se teď potřebovala vymezit taky a možná v první řadě proti Babišovi, který jí krade voliče, a toho ten třetihorní brontosaurus vůbec není schopný.

Zábavný chlapík jde Jeroným Tejc. Reportérkám Práva připomněl, „že naposledy kriticky hodnotil výsledek loňských voleb a podle toho taky dopadl, když nakonec odstoupil z funkce“. Já si to pamatuji jinak, pan Tejc odstoupil proto, že hned po volbách kul s dalšími směšné lánské pikle s prezidentem Zemanem, načež hned vzápětí to všechno s obrovskou ostudou prasklo.

Čtvrtek 29. května: Ministr Stropnický hodlá zvýšit výdaje na obranu během nadcházejících deseti let na 1,4% HDP. Předseda Schwarzenberg na to reagoval tím, že je to cynický výsměch našim spojeneckým závazkům v rámci NATO a naprosto nezodpovědný hazard vůči bezpečnosti ČR. A tak TOP09 požaduje zvýšení na 2% DPH. Jistě, ČR by měla na svou obranu přispívat víc. Jenže česká společnost je tak rozložená a demoralizovaná, že to stejně budou vyhozené peníze: kdo by se tu vůbec chtěl bránit, a kdo by vlastně lidem stál za to, aby se mu bránili?

v Právu vyjadřuje Josef Koukal jakési rozpaky nad obviněním aktérů v kauze Nagyová a spol. z korupce. Připadá mu to málo civilní postup. To je dosti zvláštní pohled na věc. Ale konec konců proč ne: když „orgán“ pracuje na obvinění, které má významné rysy paranoidního bludu, dá se mj. říci, že je to neuměřené a tedy necivilní.

Někdejší generální ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn hodlá žalovat režiséra filmu o jeho sexuální aféře (pokusil se před časem znásilnit hotelovou pokojskou původem z Afriky). Film měl premiéru na festivalu v Cannes. Pan Strauss-Kahn byl obviněn, ale nebyl odsouzen (i když to, co vyšlo najevo v souvislosti s touto eskapádou, z něj velkého sympaťáka nedělá: jedna novinářka, která s ním měla kdysi dříve podobný zážitek, tehdy prohlásila, že se k ní choval „jako šimpanz v říji“). Nicméně už samo to, že se dělají hrané (režim „fiction“) dehonestující filmy o živých lidech, je, šimpanz nešimpanz, ohavná sprosťárna, za mých mladých let se to nesmělo a připadá mi to hnusné. Pro mnoho lidí u nás to jistě bude povzbuzující precedens: už se těším na film Fera Feniče o kauze Nagyová a spol. Sex tam nehraje úplně dominantní roli, bude to tedy méně přitažlivé, ale zato to bude naplněno étosem účtování se „starými pořádky“ a duchem Velké protikorupční revoluce.

K Novým pořádkům patří i adorace dr. Edvarda Beneše, od jehož narození uplynulo 130 let. Vypadá jinak, než by byla vypadala ještě před jedním – dvěma roky: to by ji doprovázelo jakési brblání nespokojenců a měla by útočně obhajující povahu. Dnes to probíhá, aspoň v babišovinách, s jakousi klidnou důstojností: nejprve Petr Zídek v LN, včera Pavel Švec v MfD. Je to jen maličkost, ale nic nesvědčí lépe o ochromení veřejné diskuse a změně režimu, než právě tohle.

Pátek 30. května: Mezi ministryní Válkovou a její náměstkyní Marvanovou zuří neúprosná válka o jmenování soudních funkcionářů. Ať dělám co dělám, nejsem schopný si ji vyložit jako tažení obstarožní Jany z Arcu protikorupčního revolučního hnutí za Pravdu, Lásku a Spravedlnost. Paní doktorka Válková je zato spolehlivý dělník babišovské normalizace, dělá jen to, co se naučila za mlada, a pan Babiš při svém velkém díle nepotřebuje žádné anarchisty. Takže se dá čekat, že JUDr. Marvanová skončí opět v politickém suterénu. Hle, první osoba, která pozná na vlastní kůži, že naděje, které vkládali zanícení stoupenci Pravdy a Lásky do Andreje Babiše, totiž že porazí nenáviděného Klause, zúčtuje s jeho dědictvím a vybojuje jim konečně zasloužené místo na slunci, které si vlastními silami vydupat nebyli nikdy schopni, byly trochu ujeté. Dopadlo to naopak. Babiš ani Klause porážet nepotřeboval, Klaus de znemožnil a vyřídil sám. Zato tyhle lidi Babiš využil a nechá si je ve svém týmu jen tenkrát, když budou pěkně poslouchat a sledovat jeho koncept „Nových pořádků“. Moc by mne zajímalo, jak se z toho ti lidé poučí.

V Právu zveřejnili volební model agentury PPM Factum pro volby do Poslanecké sněmovny. Je pozoruhodný tím, že není vůbec ničím zajímavý. To, že klade na první místo babišovce, je už standardní výbava všech českých průzkumů, a proto bych ani nedoporučoval to brát příliš vážně. Aspoň že náskok ANO před ČSSD tady není deset procent jako u CVVM. Vypadá to, že se agentury na průzkum veřejného mínění těší opravdu účinnému zájmu svých obchodních klientů, aspoň některých. Jinak je pořadí standardní, Okamurův Úsvit spadl pod 5% hranici, už není dost atraktivní.

„Myslím, že jsme v tuto chvíli jediná akceschopná demokratická opozice, která může čelit riziku oligarchizace politiky“, řekl Miroslav Kalousek Babišově MfD. To je pravda z poloviny, jsou jediná akceschopná demokratická opozice, ale čelit bohužel nemohou vzhledem ke své slabosti vůbec ničemu. Za hlavní konkurenci považuje místopředseda TOP09 „levicové strany a hlavně hnutí ANO, které se profiluje jako ryze populistické, zejména za účelem rehabilitace rudé šlechty“. Jenže v tuto chvíli by bylo nutné nelítostný třídní boj s levicí odložit: Na Babiše se pravice a levice musí domluvit, jinak nemá šanci. (Podotýkám, že KSČM není žádná levice, nýbrž servisní organizace ruského impéria, t.č. v jistých nesnázích, protože impérium své komunisty odstavilo na vedlejší kolej). To, že „frontová linie vede jinudy“ než mezi TOP090 a ODS, jak říká Kalousek, je sice pravda, ale zdecimované trosky konzervatismu na český způsob nejsou teď samy vůbec schopny nějakou frontovou linii postavit. Došlo jim vůbec, jak strašně prohrály?