Co týden dal

Úterý 1. dubna: TOP09 Zahájila volební kampaň do Evropského parlamentu pod heslem „Politika se dělá u piva“ (dalo by se říci „Politika nejen s Karlem“). Plánují na čtyřicet takových setkání. Nevím, zda volby do europarlamentu stojí za takovou námahu (to neříkám proto, že bych byl „euroskeptikem“, jen si nejsem jistý, zda má Evropský parlament opravdu takovou politickou váhu, která by za ni stála) a navíc taktika „Pivo s Karlem“ se už vyčerpala, ostatně i prezidentské volby ukázaly, že přesvědčivěji snad může zabrat jen v Praze.

Premiér Sobotka se dostal do sporu s Andrejem Babišem ve věci střetu zájmů. Babiš se dal slyšet, že neví, oč Sobotkovi jde, protože on „maká pro stát“ a že velký rozdíl mezi ním a Sobotkou je v tom, že „já stále vystupuji stejně a mluvím stejně mluvím stejně, v soukromí, na koaliční radě, s vámi, stále stejně. Ty politici, oni do těch médií mluví jiným způsobem“ (cituji dle Práva). Moc by mi zajímalo, jak dlouho mu tyhle řeči ještě vydrží. Zatím to pořád ještě funguje, preference hnutí ANO stoupají.

Prezident Zeman se zjevně rozhodl, že oživí projekt SPOZ, na jehož zničení se ve volební kampani do Poslanecké sněmovny nechtě, ale účinně podílel. Nový předseda, senátor Jan Veleba, moc velkým charismatem neoplývá (je ostatně otázka, zda by člověka s velkým charismatem v jakémkoli smyslu prezident ve své servisní organizace skousl), a kromě toho, hlavní Zemanův problém je, že se mu od nástupu do prezidentské funkce nepodařilo najít rovnocennou náhradu za Miroslava Šloufa.

Nový slovenský prezident Kiska prý prohlásil, že se v devatenácti letech pokusil „z mladické nerozvážnosti“ vstoupit do KSČ. Je zajímavé: u nás spousta lidí zdůvodňovala vstup do KSČ „pragmaticky“ nebo „nedostatečnou informovaností“, ale nepamatuji si, že by to byl někdo zformuloval takhle bezelstně.

Středa 2. dubna: Ministři Sobotkovy vlády (tedy především ministři Babiš a Jurečka, ale nejen oni) provádějí na svých úřadech a v institucích, které jim podléhají, rozsáhlé personální změny, píše o nich dnešní Právo (je na okraj: církevní restituce bude mít na Státním pozemkovém úřadě nový náměstek, kterého si nenominovala ČSSD). Až všude všechno vymění, může přijít na řadu služební zákon, který pak daný stav zabetonuje.

CVVM zveřejnilo v pondělí průzkum politické kultury veřejně činných lidí za březen 2014. Zjišťovalo v něm, „jak obyvatelé ČR hodnotí politickou kulturu veřejně činných lidí, tedy to, jak mezi sebou jednají, jak, na veřejnosti vystupují a jak informují o problémech“. Nejde tedy o to, jaká je jejich politická kultura, ale jak ji obyvatelé hodnotí, což nutně nemusí být totéž. Mezi posuzovanými jsou členové vlády, poslanci, senátoři atd. (tedy všichni jako „třída“, ne jednotlivě), ale nikoli prezident republiky. To mi připadá zábavné. Pokud jde o politiky jednotlivých stran, největší politickou kulturu mají podle respondentů politici ANO (59/27, jde o procenta, první vyjadřuje počet pozitivních hodnocení, druhé negativních), následují politici ČSSD (47/43), Úsvitu (44/36), KDU-ČSL (37/47, ti už jsou „v minusu“), KSČM (36/50), ODS (17/74), a úplně nejhorší jsou politici TOP09 (29/62, je to nejspíš tím, že nejvíc je z nich vidět Miroslav Kalousek, a ten se jediný chová v zásadě jako opoziční politik). Za poslední 4 roky si výrazně polepšili politici ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, naopak ODS a TOP09 si trochu pohoršila. Zvláštní mi připadá jedno: už před dvaceti lety se uvádělo, že důchodci na rozdíl od střední generace příznivěji hodnotí KSČM a ČSSD. Těšil jsem se, že až se moje (tehdy střední) generace přesune do důchodu, budou mít důchodci jako celek k oběma stranám skeptičtější vztah, ale nestalo se, ba skoro naopak. Důchodci jsou naopak ještě zatvrzelejší a já, nyní už mezi nimi, si připadám ještě osamělejší. Je tu ovšem jedna naděje: nakonec se přesunu do další kategorie, totiž do kategorie nebožtíků. A tam už na tom nebude záležet, jejich smýšlení CVVM (aspoň zatím) ostatně ani netestuje.

V Sezimově Ústí došlo ke svatokrádeži. Neznámý vandal ukradl z parku ve vile, která kdysi patřila dr. Edvardu Benešovi, bronzovou bustu prezidenta-Obnovitele.

Jiří Pehe píše v Právu s odvolávkou na Václava Havla, že svůj silný hlas v politice má mít i občanská společnost. Souhlasím, tedy ne s tou odvolávkou na Havla, ale s tím tvrzením, ba řekl bych ho ještě silněji – svůj silný hlas v politice musí mít především občanská společnost: samozřejmě s tím, že páteří občanské společnosti jsou politické strany.

Protikorupční ofenzíva v Babišově MfD poněkud ochabla, otvírák se zabývá problémem snadné dostupnosti antikoncepce na internetu (tedy s věcí z hlediska nastolování nových pořádků poněkud podružnou).

Čtvrtek 3. dubna: ministr průmyslu a obchodu Mládek je v konfliktu s Andrejem Babišem. Před časem s podporou premiéra Sobotky navrhl, aby stát přispěl cca miliardou Kč na útlum těžby v dole Paskov za podmínky, že společnost OKD prodlouží těžbu do konce roku 2016. Vládě a Sobotkovi by v tomto případě odpadly problémy s hornickými odbory a Moravskoslezským krajem (tedy v přeneseném smyslu s Haškem). Podle propočtů ministra Mládka by prý toto řešení bylo „téměř neutrální“ ve srovnání s tím, co by stát tratil na daních, pojištění a výnosu z těžby v případě zastavení těžby na konci tohoto roku. Tato aritmetika (aspoň tak to podávají v Právu) ve mně jako v laikovi vzbuzuje jistě pochybnosti. Babiš argumentuje tím, čím argumentovala už kdysi Rusnokova vláda, že stát nemá co podporovat soukromé firmy. To je v zásadě pravda a navíc tím zavaří Sobotkovi na problém s odbory, které ČSSD minulé čtyři roky soustavně směrovala proti vládě (Nečasově) a asi těžko je přiměje k tomu, aby zrovna teď udělali v obdobné situaci (poškozování zájmů pracujícího lidu) čelem vzad, zvlášť když se Zeman s Babišem už předem těší na každé premiérovo uklouznutí. Babiš zároveň chce, aby společnost OKD splnila svůj závazek a převedla na nájemníky byty, které kdysi od státu získala. Ten požadavek musí být ovšem velmi nepříjemný vlastníkovi OKD Zdeňku Bakalovi, který je (podobně jako Babiš) zároveň mediálním magnátem (vlastní média orientovaná na duchovní dědice Václava Havla), ale na rozdíl od Babiše nemá politické krytí. Babiš a řada politiků a žurnalistů z Havlova okruhu se stali přirozenými spojenci ve velké protikorupční revoluci (jde jim o něco podobného, smetení starých pořádků, jen si je každý definují trošku jinak), a teď pan Babiš navíc ještě drží pana Bakalu za citlivé místo na těle: zdárné dovršení Velké protikorupční revoluce a její pokračující podpora v bakalovinách se zdá být zajištěna: vyhraje Pravda a Láska v pojetí Andreje Babiše.

NATO nakonec dospělo zjevně k závěru, že „reset“ s Ruskem se nějak nepovedl, přeruší veškerou spolupráci s Ruskem a soustředí se na vlastní obranu. Nevím jen, jak se to promítne do obranné politiky ČR. Snad to tedy aspoň bude znamenat, že se USA zase soustředí na obranu Evropy. Jenže pokud se Evropa nebude chtít (taky) bránit sama, moc platné jí to nebude. A kdo se vlastně chce v ČR bránit? A před kým? V minulosti přece nebylo všechno špatné, jak se nyní zdůrazňjuje (a minulost neznamenala v první řadě žádný komunismus, ale v první řadě Rusko).

Hnutí ANO trpí zjevně dětskou nemocí začátečníků, nedokáže se bránit - v Praze, o niž teď půjde – různým nájezdníkům, kterých se dílem zbavila ODS, dílem oni sami pochopili, že v oslabené ODS, která se, pokud jde o politickou sílu, postupně dostává na úroveň Strany zelených, jim pšenice nepokvete. Nový volební lídr ANO Jan Kasl s tím má problémy, referuje o tom Babišova MfD. Dá se ovšem předpokládat, že po jakési selekci nových zájemců (vyřadí se nejprofláknutější) se pan Babiš s nimi dohodne, jejich rozpory jsou, jak zní pojem dialektické patafyziky, „neantagonistické“.

Sobota 5. dubna: po čtvrteční dělostřelecké přípravě zahájila Babišova artilerie (Mladá fronta Dnes, podporovaná Lidovými novinami) frontální útok na Bohuslava Sobotku. V MfD mu věnovali skoro čtyři stránky a komentář šéfredaktorky. Jde o případ privatizace firmy OKD. V roce 2004 prodala Špidlova vláda už jen menšinový podíl akcií OKD společnosti Karbon Invest, za níž stála firma RPG Industrie Zdeňka Bakaly. Původní cena byla 2,25 miliard Kč, po zásahu Antimonopolního úřadu byla zvýšena na 4,1 miliardy. Karbon Invest si nechal hned po nákupu zpracovat posudek na cenu nákupu, byla stanovena na 10,3 miliardy (jiná společnost odhadla později hodnotu podílu na 24 miliard). Na sklonku následujícího roku začala Evropská komise prověřovat, zda ČR neprodala OKD pod cenou a požádala ČR o vyjádření, ministerstvo financí mu zaslalo odpověď Advokátní kanceláře Pokorný, Wagner&spol., která vypracovala už předtím odpověď za Karbon Invest. (Advokát Radek Pokorný je prý dobrý známý Bohuslava Sobotky, který byl v inkriminované době ministrem financí a prvním místopředsedou vlády). Věc se stala dávno, někteří účastníci „akce“ mezitím zemřeli, odhad je jedna věc, skutečná cena druhá, nicméně jako munice pro PR tažení proti premiérovi v době, kdy se schyluje ke trojím volbám, jejichž výsledky ovlivní jeho další osud, je to velmi účinné. Potrefeným je kromě Sobotky ještě miliardář Bakala, na němž v MfD zdůrazňují údajné okázalé bonvivánství, lásku k luxusu, oblibu v zahraničních manažerech, necitlivých k českým domorodcům, a dávají k lepšímu, že prý „před lety“ prohlásil, že za jediné měřítko úspěchu v životě považuje peníze (to se u nás smí myslet, ale nesmí se to nahlas říkat). Bakala by prý rád dosáhl nějakého smírného urovnání se státem, vypadá to ale, že stát bude v jeho případě Babiš, nikoli Sobotka. Je otázka, zda se v nynější politické atmosféře vůbec někdo odváží premiéra Sobotku bránit. A pan Sobotka bohužel jen sklízí to, co sám zasel.

Ve stínu tohoto výbušného dění se ministr obrany Stropnický hodlá (ve volném čase, ovšem) věnovat i herecké profesi. Bude vystupovat v pokračování seriálu Kriminálka Anděl. Bylo kolem toho něco veselí v Poslanecké sněmovně. Někteří se domnívají, že tím klesne vážnost úřadu ministra, nevím, je-li to možné. Ale vzpomínám si, jak kdysi na počátku padesátých let J. V. Stalin na jakési poradě s představiteli vnějších gubernií svého impéria prohlásil zhruba toto: Soudruzi, situace je vážná, imperialisté chystají světovou válku, množí se diverze a zrádcovské akce, a víte, co v této chvíli dělá československý předseda vlády (tím byl Antonín Zápotocký, autor „legendárních“ románů „Vstanou noví bojovníci“ a „Barunka“, které vznikaly přibližně tehdy, bd)? Spisuje romány! No co byste tomu řekli! Když se to ušatý český gubernátor, který nebyl na poradě přítomen, dozvěděl, pochopil, že udeřila jeho poslední hodina. Zesinal, roztřásla se mu kolena a obratem napsal soudruhu Stalinovi pokorně omluvný dopis, v němž ho mj. ujistil, že se spisování věnuje výlučně po pracovní době. A zůstal ušetřen. Ušetřen zůstane patrně i ministr Stropnický, ostatně tempora mutantur.

V Právu píšou o tom, že českou vládu čeká možná „rošáda“: ANO prý smění ministerstvo spravedlnosti (s ministryní Válkovou prý není Babiš spokojen) za ministerstvo zdravotnictví. Zatím to nikdo nepotvrdil, a vypadá to, že na pořadu dne je jiná rošáda na docela vyšší úrovni.

Pondělí 7. dubna: Premiér Sobotka odmítl přirovnání svého vztahu s vicepremiérem a ministrem financí Babišem ke vztahu Nečas – Kalousek. Odmítl ho právem: v jeho případě je ten vztah nesrovnatelně, „kvalitativně“ horší.Je to vztah kanárka ke kočce ve společné kleci.

Ministr Stropnický na obraně šetří: výrazně zmenšil počet osob, které budou moci používat služební auto s ochrankou. To výrazně zvýší bojeschopnost naší armády: ruské elitní jednotky budou v hrůze prchat před armádou, která je tak demokratická, že tam i generálové chodí pěšky.

Babišova MfD maskuje atak na Sobotku: v sobotním otvíráku píši, že kauza OKD je prý citlivá i pro ANO a ODS. Jenže ANO v ní má údajně vězet tím, že šéf jejich eurokandidátky Telička kdysi pro OKD pracoval. Totéž prý platí pro místopředsedu ODS Tošenovského – ale ODS je v troskách a v tuto chvíli na ní moc nezáleží. Jinak list přináší na druhé stránce jakési shrnutí aféry, aby se na ni hned tak nezapomnělo.

Sabina Slonková tamtéž rozhořčeně odmítá, že by Andrej Babiš měl něco společného s obsahem MFD a že by si články OKD a premiérovi „kdokoli“ objednal. Proboha! Jak to vůbec mohlo někoho napadnout!

Zbyněk Petráček je bez sebe rozhořčením nad tím, co napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung Berthold Kohler. Hájí ministra Schäubleho za to, že přirovnal Putinovu politiku vůči Krymu s Hitlerovou politikou vůči ČSR ve věci Sudet (neříká tím, že Putin je totéž co Hitler, jen že technika byla v tomto případě velmi podobná, absolutně nechápu, co je na tom špatného, naproti tomu si dovedu představit, co je špatného a nedůstojného na Schäubleho kritikách, např. se strany spolkové kancléřky Merkelové. Kohler napsal, že Putin překroutil realitu víc než Hitler, protože „Sudetští Němci byli utlačováni, krymští Rusové nikoliv“. A Petráček k tomu říká: „Myslel to jako nadsázku, nebo je skutečně přesvědčen, že sudetští Němci byli v Československu utlačováni? I k takovým myšlenkovým pochodům mohou vést hitlerovské příměry.“ Tak vida, ono už se zase nesmí psát, že sudetští Němci byli v ČSR utlačováni. A tak na just: samozřejmě, že byli. Samozřejmě že ani náhodou takovým způsobem, jako byli utlačováni Židé v Hitlerově Německu už před Holocaustem, ale to není jediná možná forma útlaku. Němci na tom byli v ČSR stejně jako Češi v Rakousku, vlastně ještě o něco hůř, protože Rakousko-Uhersko o sobě nikdy netvrdilo, že je německo-maďarským státem a ti ostatní jsou tam jen „menšiny“.

Úterý 8. dubna: Andrej Babiš upřesnil své stanovisko k dolu Paskov: je i nadále proti tomu, aby stát pomáhal soukromým firmám s problémy, které si zavinily samy (kdo by s tím nesouhlasil!), zároveň nemůže přehlížet bolestné sociální problémy lidí závislých na dole Paskov. Do problémů se nedostali vlastní vinou a stát jim musí pomoci. To nic nemění na tom, jak strašně problematická byla kdysi privatizace OKD (v níž teď prostřednictvím své MfD mocně máchá premiéra Sobotku). Nakonec se mu povedlo dohovořit s předsedou představenstva NWR Pennym prodloužení těžby do r. 2017 (ne pouze do r. 2016, jak navrhoval hejslovan Mládek) s tím, že stát to bude stát jen 600 milionů (tedy ne 1,1 miliardy, jak navrhoval výše zmíněný hejslovan), protože půl miliardy na sanaci vezme NWR na sebe. Dojednané podmínky, které už Sobotka přivítal, jsou další mohutný atak na vzestup preferencí ANO a pokles preferencí ČSSD. Bezbrannost ČSSD vůči predátorovi je omračující.

Senátor (a bývalý státní zástupce) Antl protestuje proti tomu, aby státní zástupci přecházeli do advokacie. „Když třeba policista s vysokoškolským právnickým vzděláním, či státní zástupce, který tři roky pracuje na spisu v kauze závažné hospodářské kriminality, přeskočí na druhou stranu a zmaří dovyšetření, to je skoro na zneužití pravomoci úřední osoby.“ No a dobře, a co ti ostatní, kteří nepracovali a nezmařili? Pan Antl je jako politik poměrně nedůvěryhodný a surfuje na vlnách protikorupční revoluce.

Prezident Zeman uštědřil Sobotkovi a ministru Mládkovi (kdysi veřejně tvrdil, že tomu druhému se říká „Honza kapsa“) klasický dolchstoss: vláda prý projevila bezradnost, když chce vracet miliardu Bakalovi. Místo toho doporučuje podat na podnikatele trestní oznámení. Je to něco podobného jako preventivní nukleární úder na Írán. To se to radí, když se nenese žádná odpovědnost.

Při tom při všem není tedy divu, že se ANO v preferencích dostává setrvale před ČSSD. Podle posledního průzkumu TNS AISA pro Českou televizi má dokonce už náskok 7,5% (to je asi trochu nadsazené, ale podobné zprávy mají nepochybně příznivý vliv na další setrvalý nárůst preferencí hnutí, patří to k věci). Pokud by TNS AISA mělo pravdu, mohli by se nyní babišovci a ČSSD v koalici docela dobře obejít bez lidovců. Další etapa je, že už nebudou potřebovat nikoho. A poslední, že už nebudou potřebovat volby.

Prezident Zeman zasahuje tvrdou rukou i do zahraniční politiky. Pokud Rusko překročí hranice Ukrajiny, měla by na Urajinu vstoupit vojska NATO (v čele s českou protichemickou jedotkou, to už pan prezident neřekl). Je to stejná bojovnost jako v případě Izraele, Evropy z roku 1935 (to se to bojuje v roce 1935) atp. Jenže podstatné je spíš druhé sdělení, které se nezaslouženě krčí ve stínu toho prvního: se ztrátou Krymu se musí Ukrajina, Unie a Západ smířit. Čili musíte se smířit, ale pokud možno za hodně bojovných řečí.

Ředitel Krakovské filharmonie zrušil s odkazem na anexi Krymu a jako projev solidarity s Ukrajinou koncert „legendárních“ Alexandrovců. Myslím, že do této doby se juchání brigády ruských lampasáků s čepicemi na způsob létajících talířů opravdu nehodí, je to problém vkusu. Nepochybuji, že u nás se na internetu už zvedla dobře organizovaná vlna lidového odporu: sedí to zejména v zemi, kde kdysi na pár let zakázali provozování veškeré hudby autorů s německým rasovým původem.

Zatím v Babišově MfD pokračuje svým tempem aféra Sobotka. Existuje prý řada živých svědků toho, jak podivně v r. 2006 tehdejší vláda hájila výši ceny za OKD (a ne jen jeden mrtvý). Sobotka zůstává na talíři.

Středa 9. dubna: Na východě Ukrajiny se rozběhly rozsáhlé demonstrace a „přebírání moci“. Demonstranti žádají Rusko o pomoc. Pochybovat o tom, že to všechno je iniciováno z Moskvy, může jen idiot, zároveň je zjevné, že to jakousi podporu mezi obyvatelstvem má (moc bych se divil ,kdyby byla stejně masová jako na Krymu). Jenomže míru podpory už asi nikdy nikdo nezjistí. Rusko se opírá o obranu zájmů rusky mluvícího obyvatelstva a masivní vojenskou přítomnost na hranicích s Ukrajinou. Západ se opírá o vznešené myšlenky lidských práv – a už o nic víc. Myšlenky jsou jistě důležité, ale samy o sobě ještě nikdy nic nevybojovaly, když chybí někdo, kdo by byl ochotný se jich ujmout a něco pro ně obětovat. Jinak to jsou jen duté a bezmocné fráze. Proti cílenému, promyšlenému politickému a mocenskému tlaku Ruska se nedá bojovat žvásty o Pravdě a Lásce – to snad šlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, když se Rusko sypalo. Teď je zase na nohou a při chuti. Kdy a kde se asi zastaví?

V novinách se řeší případ kadeřnice, která věnovala ODS milión korun. Milión korun je hodně na kadeřnici, málo na politickou stranu, a ODS se během Velké proptikorupční revoluce změnila z hvězdného obra na bílého trpaslíka. Změna je nepochybně definitivní aspoň v tom smyslu, že zvětšovat se už nikdy ani náhodou nebude. Aféra se tedy jeví být poněkud malichernou ve srovnání s těmi, které hýbaly českou společností v posledních dvou-třech letech.

Podstatně zajímavější je konflikt mezi ANO a ČSSD o poplatky ve zdravotnictví. ČSSD prosadila zrušení úplně všech a teď by ráda ty peníze vytáhla zpátky z kapes lidí zprostředkovaně a nenápadně, takovým způsobem, aby si toho pokud možno nevšimli, a když, tak až se zpožděním. Andrej Babiš se vzpírá (byl by zjevně chtěl aspoň poplatky za pobyt v nemocnici v té či oné formě zachovat, upřímně řečeno, je v tom něco realismu). ČSSD mobilizuje své příruční organizace typu Svaz pacientů, a spoléhá na Lékařskou komoru. Moc by mne zajímalo, zda se dnes podaří zopakovat tažení proti Julínkovi, Topolánkovi a Nečasovi. Dnes je situace jiná. Tenkrát byli na talíři Topolánek a pak Nečas, teď je na talíři pan Sobotka. Lékařské poplatky samy o sobě dnes na revoluci nestačí, a v případě OKD už pan Sobotka mocně inkasoval.

Politolog ČSSD Lukáš Jelínek pokračuje v úterý v Právu v „trpezlivom presvedčovaní“ Andreje Babiše, že se navzájem se Sobotkou potřebují. Mluví dokonce o tom, že „by měli postoupit k pragmatické úvaze a začít pracovat na dlouhodobém parcelování vlivu“. Je to logické: poté, co zvítězili, měli by se rozdělit o kořist (Českou republiku). Jenže pan Babiš je maximalista, chce ji celou. Kdosi z vedení ČSSD prý (podle Babišovy MfD) prohlásil: „Jsme odsouzeni k vládnutí, nikdo to pokládat nechce. Jen to takhle dál nejde.“ Věc je jasná: budou si to muset rozdat, ostatně pan Babiš na tom už tvrdě pracuje.

Karel Schwarzenberg opakuje (taktéž v MfD) v souvislosti s tématem „Klaus a Rusko“ svá absurdní tvrzení: „Podívejte se, já nevím nic bližšího o vztahu bývalého prezidenta a Moskvy. Podle některých výroků patří přesně do kategorie lidí, o kterých jsem předtím mluvil. Já jsem zažil, jak si člověk užívá, že umí dobře rusky a že si může rusky popovídat. Což chápu. Když tady člověk vyrostl v 50. a 60. letech, tak bylo pro něj Rusko ohromující.“ Vůbec nechci obhajovat Klausův servilní postoj k Rusku. Taky nechci po klausovsku vyčítat Schwarzenbergovi to, že v 50. a 60. letech mezi námi nežil, měl k tomu dobré důvody. Je by proboha neměl mluvit o tom, jaký tu měli lidé v 50. a 60. letech vztah k Rusku: ne snad k národu, ke kultuře, vůbec už ne vůči těm, kteří tam po Stalinově smrti začali zdvíhat hlavu (tím ovšem nemyslím Chruščova) – ale k ruskému koloniálnímu impériu, které si tenkrát říkalo SSSR. Kdyby si byl pan Schwarzenberg kdykoli od chvíle, kdy Československá televize začala vysílat přenosy z hokejových utkání, pustil zápas Československo – SSSR, měl by jasno. Toto Rusko u nás velká většina lidí nenáviděla a pohrdala jím. (Připouštím, že dnes je situace jiná).

Andrej Babiš vykládá v rozhovoru, který poskytl svým Lidovým novinám, jak se mu podařilo přimět předsedu představenstva NWR Garetha Pennyho ke vstřícnosti: „Vždy jsem říkal, že se musí najít řešení nejen pro důl Paskov, ale pro celé OKD. A samozřejmě jsem apeloval v tom smyslu, že je to oblast s vysokou nezaměstnaností a že nemůžeme v byznyse mít ten brutální přístup jen přes peníze. Tím jsem ho přesvědčil.“ Roztomilá báchorka. Měl ještě dodat, že se na konci přesvědčování pan Penny usedavě rozplakal.

Čtvrtek 10. dubna: ministr Mládek upozornil, že dohoda Andereje Babiše s předsedou představenstva NWR není až tak výhodná, jak ji pan Babiš interpretuje: je sice pravda, že pokud by ceny černého uhlí v budoucnu stouply (což se, pokud tomu rozumím, příliš nepředpokládá), NWR by provozovala důl delší dobu, jenže pokud ceny klesnou (což je pravděpodobnější), bude stát solit víc. Na výsledném dojmu z aféry to ale příliš nezmění, zvlášť když si nyní prezident neodpustil Babiše demonstrativně pochválit: „Panu Babišovi se podařil mistrovský kousek, a chtěl bych mu zcela upřímně poblahopřát k jeho vyjednávacímu umění.“ Story, s níž přišla Babišova MfD, už žije svým vlastním životem, nezávislým na realitě.

Jiří Pehe píše ve středečním Právu: „… je jisté, že „systém Babiš“ má potenciál oslabit pozici vlády i všech vládních stran stejně, jako toho v předminulé vládě neslavně dosáhl Vít Bárta s Věcmi veřejnými.“ Pan Pehe nesmírně podceňuje Andreje Babiše: ANO je formálně druhá, ale fakticky vzhledem k vnitřnímu pnutí v ČSSD první nejsilnější strana v koalici. Podnikání pana Babiše je o dva-tři řády mohutnější než bylo podnikání pana Bárty. Pan Babiš vlastní solidní mediální impérium, které se mu už teď velmi politicky rentuje, a jeho dlouhé prsty sahají i takříkajíc do sousedních revírů. Vzhledem k tomu všemu taky pan Babiš neoslabuje pozici všech stran, nýbrž jen ČSSD: pozice KDU-ČSL ve vládě je tak slabá, že už ji oslabit nejde, a pozici ANO Babišova politika prospívá.

MFD „story OKD“ dál rozvíjí: vláda prý má šanci dostat za OKD zpátky miliardy, o které kdysi údajně prodejem přišla, kdyby ministerstvo financí s odkazem na to, že Grossova vláda v r. 2004 prodala OKD pod tržní cenou a ČR tak poskytla kupci nedovolenou podporu. Má to dva háčky: za prvé, předseda vlády Sobotka by musel uznat, že kdysi první místopředseda vlády Sobotka prodal doly pod cenou, a za druhé, nedovolenou podporu by musela uznat i Evropská unie, jenže Evropská komise to nyní opětovně odmítla. Nevadí, Babišovi mezitím stoupla podle agentury CVVM popularita na 53%. Zrovna na těchto žebříčcích v minulosti (za starého, tj. polistopadového režimu) dvakrát moc nezáleželo, stejně bych ale řekl, že měřit popularitu politiků, zvláště některých, dnes může být docela dobrý džob.

Karel Škrabal píše v MfD, že množina bývalých fanoušků Václava Klause a současných fanoušků Andreje Babiše se bude hodně protínat“, a vzápětí cituje mj. Babišův výrok „nejsme jako politici“. Jenže něco podobného neříkal po převratu Klaus, ale Havel, resp. jeho Občanské fórum: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. To, co prezentuje Babiš, je jakési inovovaná forma „nepolitické politiky“, podobně vyčůraná, jako ta havlovská z roku 1990, jen o hodně sofistikovanější.

Teodor Marjanovič navrhuje, aby ČR poslala na Ukrajinu v případě, že vypukne válka s Rusy, 250 vojáků (protichemickou jednotku?). To Ukrajince určitě vytrhne. Zdá se, že soutěží s Milošem Zemanem o to, kdo bude radikálnější. Radikálnost Miloše Zemana má ovšem výrazně švejkovské rysy, ještě se k tomu vrátím. Jinak je samozřejmě nesporné, že ČR by pro Ukrajinu měla udělat všechno, co je v jejích silách, nejen kvůli Pravdě a Lásce, ale i z velmi pragmatických důvodů – je pro nás životně důležité, aby mezi námi a Ruskem byla nezávislá Ukrajina. Ukrajina má ovšem, „historicky“ vzato, jeden velký problém: už svou velkou šanci měli, v „oranžové revoluci“. Tenkráte si mohli bez velkých problémů svou nezávislost pojistit. Místo toho ji prošustrovali, a něco podobného bohužel dějiny nerady odpouštějí (tedy říkám „dějiny“ a mám na mysli toho, který nám dějinné šance dává).

Pátek 11. dubna: V normalizovaném Ústavu pro studium totalitních režimů probíhá úporná rvačka o místo ředitele. Do druhého kola postoupili dosavadní první náměstek Hazdra a francouzská historička Muriel Blaivová, vypadl Švýcar Portmann, který se velmi zlobí a hodlá se proti rozhodnutí odvolat. Myslím, že za nynějšího stavu rady Ústavu a Senátu jako v podstatě řídící instituce je jednak v podstatě jedno, kdo ředitelem bude, a zároveň je zaručeno, že ať to bude ten nebo ten, nebude dělat novému establishmentu žádné potíže.

Český stát dal sám sobě (tj. úřadu vlády, který funguje z jeho milosti a zároveň proto, že ho stát nutně potřebuje) obří pokutu ve výši přes půl miliardy korun za předraženou zakázku od firmy Promopro. Pokutu bude taky muset sám sově zaplatit, takže nula od nuly pojde. Je však důležitá psychologicky – aby lid byl před nadcházejícími trojími volbami udržován při vědomí, kdo jsou korupčníci a tuneláři, které je třeba nevolit. Aby to bylo zcela jasné, Andrej Babiš, který zejména v Praze bude hrát o velmi mnoho, připomíná těm, co už zapomněli, že všechno způsobili Topolánek s Vondrou, a tedy ODS. Antikampaň proti OSDS není asi úplně proti mysli TOP09, a tak předseda Schwarzenberg mluví o tom, že jde pouze o symbolický akt pro potěšení obecenstva. Když se na slovo „obecenstvo“ dosadí slovo „voliči“, nevypadá to už jen tak ryze symbolicky.

Vláda se nedovede dohodnout na návrhu služebního zákona: ministr Dienstbier jí teď předložil novou verzi, která podle KDU-ČSL i ANO posiluje roli státního aparátu na úkor ministrů. Podobnými opatřeními se může dosáhnout toho, že aparát zůstane politický (totiž ve službách těch, co ho instalovali), kdežto nepolitičtí budou naopak ministři, protože proti tomuto politickému aparátu budou úplně bezmocní. Velká protikorupční revoluce měla, jako každá správná revoluce, dva cíle: svržení starého prohnilého režimu a stvoření ráje na zemi. První se už povedlo. Teď se zdá, že v druhé fázi skončí jako většina podobných revolucí, totiž stvořením něčeho o dost horšího, než bylo to, co se podařilo svrhnout. „Národ nevzdělaný, kdyby se celý zakrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený, byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.“ Hádejte, kdo to napsal. Ještě že u nás se tentokrát tolik nekrvácelo, jenom řvalo na ulicích (a taky v kavárnách).

Sobota 12. dubna: parlamentní strany se teď soustřeďují na to, jak spoutat vrtošivého a jankovitého prezidenta takovými ústavními pravidly, aby nemohl práci parlamentu a vlády podle libosti sabotovat. Jde o stanovení termínů dokdy má koho jmenovat, změny ve jmenování např. guvernéra ČNB atp. Jakási obecná shoda v tom, jak by spoutání prezidentského Prométhea existuje, shoda v detailech je naopak skoro vyloučená. O věcech tohoto typu je možné se hádat do nekonečna a prezident si zatím stejně povede svou. Není možné vymyslit takový zákon, který by dokonale spoutal zlou vůli těch, co ho mají provádět či dodržovat. Takový zákon bude jednak směšný a nepraktický, a jednak se na jeho znění žádný zákonodárný sbor nikdy neshodne. Zákonnost je možná jen tam, kde je elementární dobrá vůle. Daleko vhodnější než šít zákony politikovi na míru je vystřídat politika, který pohrdá ne snad jednotlivými zákony, ale zákonností jako takovou. To bohužel v tomto případě nejde.

Společnost ČEZ zrušila veřejnou soutěž na dostavbu jaderné elektrárny Temelín. V poslední fázi šlo o to, zda obrovitou zakázku strategického významu dostane ruská nebo americko-japonská firma. Rozhodnutí ČEZu je vedeno nepochybně (taky) pragmatickými hospodářskými důvody (Česku v příštích desetiletích nehrozí nedostatek elektrické energie, její ceny setrvale klesají), nicméně zároveň je zjevné, že se nový český establishment není zjevně schopen rozhodnout mezi Rusy a Američany. V tom případě je relativně lepší řešení než dát zakázku Rusům všechno zrušit a odložit. Jen pochybuji, že se někdy v dohledné době u nás vyvine nějaká příznivější politická situace, která umožní ze zásadních bezpečnostních důvodů Rusy odmítnout. Zemanovy hloupé řeči o „ekonomické diplomacii“, o tom, jak je třeba uzavírat špinavé obchody se špinavými partnery, přitom ty špinavé partnery jen tak mimochodem u stakanu vodky upozorňovat na to, že porušují lidská práva (ale že na naše obchodní vztahy to samozřejmě žádný dopad mít nebude), mluví za všechno.

Prahu navštívil generální tajemník NATO Rasmussen. Dal mimo jiné najevo jakousi nelibost nad tím, jak některé země Aliance málo přispívají na obranu (ČR dává asi 1% místo požadovaných 2% a výdaje mají v příštím roce ještě trochu klesnout). Problém ale není jen v tom, jak dalece je bojeschopná česká armáda, ale jak je v případě ohrožení bojeschopná česká společnost. Pokud není, jsou peníze na obranu vyhozené.

Prezident Putin rozeslal evropským státníkům dopis, v němž je vyzývá ke společnému řešení ukrajinské ekonomické situace: „Rusko je připraveno podílet se na stabilizaci a obnově ukrajinské ekonomiky. Ale ne jednostranně, nýbrž za rovnocenných podmínek se svými evropskými partnery.“ Gazprom nadále dodá Ukrajině jen tolik plynu, za kolik předem zaplatí. Rusko přitom ceny, za něž prodává Ukrajině plyn, drasticky zvedlo. Je zjevné, že Putin připravuje opatření, která budou znamenat faktickou blokaci dodávek ruského plynu do Evropy. Jakousi daleko velkolepější verzi berlínské blokády z roku 1948-9. Pokud Evropa a Západ couvne, bude zjevné, že couvnou pokaždé. Pokud ne, je zjevné, že by ruský bojkot působil Evropě dočasně nemalé potíže, ale je zároveň takřka jisté, že za pár měsíců by to Rusové museli z nejrůznějších důvodů vzdát. Je to pro Západ dost velká zkouška.

Ředitel Babišovy MfD Kubík včera ohlásil, že list bude zveřejňovat jakýsi oficiózní souhrn moderních českých dějin od října 1918 do vstupu ČR do EU. Pozoruhodné, konečně se dozvím, co si má myslet občan v „nových pořádcích“ o české národní minulosti. A taky o tom, nakolik vůbec ovlivnily dosti vášnivé (a aspoň relativně svobodné) veřejné diskuse na toto téma během 24 let „starého režimu“ (rozuměj toho polistopadového),m jichž jsem se taky zúčastnil, byť pravidelně na té slabší straně, standardizovanou českou představu o našich moderních dějinách. Já sám bych řekl, že to bylo všechno úplně na nic. Přehled bude vycházet do 6. května, protože další týdny jsou vyhrazeny už pravidelně celonárodní nenávistné vlastenecké onanii. Moc by mne zajímalo, jak bude vypadat letos, poprvé za „nových pořádků“. Skoro bych řekl, že bude poněkud utlumená, protože její účel byl už během loňska splněn, rozhodujícího už bylo dosaženo.

V Babišově MfD konstatují (tedy jmenovitě Tomáš Syrovátka): „Fakt, že stát poslal Evropské komisi v kauze OKD „zavádějící či nepravdivé informace“, včera potvrdilo i samo Ministerstvo financí. To nyní analyzuje, zda je možné iniciovat v Bruselu nové vyšetřování.“ Jakpak by ne, když je to Babišovo ministerstvo.

Generální tajemník NATO Rasmussen zřejmě studoval kdysi dálkově na Moskevské univerzitě marxismus-leninismus. Soudím tak podle toho, co řekl včera Babišově MfD: „…nehledě na tragičnost nynější situace si nemyslím, že můžeme mluvit o studené válce. Neboť během studené války byl Sovětský svaz ideologickým vůdcem celého tábora zemí. A to se teď rozhodně neděje. Naopak. Rusko je nyní vcelku izolované. Viděli jste hlasování v OSN: Moskvu podpořilo jen jedenáct zemí. Takže nemůžeme mluvit o studené válce.“ „Studená válka“ nebyla žádná válka dvou rovnocenných polovin světa, ale válka Ruského komunistického impéria (a jeho přidružených kolonií) se Západem. A „Sovětský svaz“ (Rusko) nebyl žádný jen „ideologický vůdce“, ale nelítostný koloniální správce a diktátor. Těch kolonií nebylo o moc víc než deset, řada zemí „třetího světa“ ovšem lavírovala podle toho, „kdo víc dá“.

Dnes se změnilo jen to, že impérium je (zatím ještě) oslabeno. Ale „studenou válku“ se daří postupně resuscitovat, včetně stupidní ideologie, že jde o střetnutí „dvou společenských systémů“, a nikoli poměrně zaostalé orientální veleříše se západními demokraciemi.

Že třicetiletý mladý muž nalezený v Norsku a trpící ztrátou paměti je Čech, jsem nepochyboval ani na okamžik poté, co jsem ho v televizi slyšel mluvit anglicky. Jeho anglická výslovnost se podobá anglické výslovnosti Miloše Zemana natolik, že omyl je prostě vyloučen.

Pondělí 14. ledna: vedoucí české delegace v Radě Evropy Dana Váhalová(ČSSD) vystoupila na čtvrtečním jednání ve Štrasburku v rozpravě o tom, zda se mají Rusku kvůli invazi na Krym pozastavit hlasovací práva, a vyslovila se pro jejich zachování, což nebylo v souladu s oficiálním stanoviskem ČR. Při hlasování se pak zdržela (totéž). To je pozoruhodný signál bezvládí (v lepším případě) nebo dvojvládí (v tom horším) v české zahraniční politice. Něco takového tu snad ještě nebylo. Přitom jde o velmi zásadní věc a stanovisko vlády (podpořit pozastavení hlasovacích práv) je v tomto případě správné. Co s tím hodlá vláda dělat? Za normálních okolností by paní Váhalová v tuto chvíli už vedoucí delegace v RE nebyla.

V Babišově MfD píše v sobotu Stanislav Balík o problémech Ústavu pro studium totalitních režimů zejména v souvislosti s právě probíhající volbou ředitele Ústavu. A uvádí mj.: „Proč nás vlastně tolik rozrušuje (ne)volba ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů? Snad proto, že cítíme, že nejde o běžný historický ústav, že od něj čekáme něco víc. Protože ten, kdo má vliv na interpretaci minulosti, drží i klíče od budoucnosti. Inspirováni německou poválečnou zkušeností jsme čekali, že i nové, dorůstající české generace se budou svých rodičů a prarodičů ptát – a co jste dělali v době komunismu vy? Nic takového se ale, zdá se, neděje. A pokud ano, tak rozhodně ne v oné sebezpytující podobě.“ Tady je třeba zmínit dva problémy, které s formulací pana Balíka souvisejí. Především, ústav vznikl jako státní s politickou podporou (která se odvozuje od Senátu PČR) vlastně ze zoufalství, protože u nás existovala velmi silná společenská objednávka zametat problémy předlistopadové minulosti pod koberec, protože mnoho vlivných lidí, včetně vlivných a respektovaných příslušníků historické obce, na tom zametání bylo i osobně a existenčně zainteresováno. Ukázalo se však, že tato politická podpora má taky své mouchy, protože závisela na momentální většině v Senátu, která je proměnlivá, a nevylučovala politické tlaky (např. „pravicová“ většina je dost bezohledně uplatnila v případu Kundera). „Vyrovnání se s minulosti“ je možné jen když bude úplně svobodné, musí ho dělat nezávislí jedinci, bude těžké a na dlouhé lokty. Brát si na pomoc stát je dvojsečné. Prohnilá společnost (a česká společnost je pořádně prohnilá) může být uzdravena jen zevnitř a zdola. Dnešní v podstatně hanebné konce ÚSTR jsou důsledkem přílišného spolehnutí na postkomunistický stát. Je sice pravda, že „ten, kdo má vliv na interpretaci minulosti, drží i klíče od budoucnosti“, ale ty klíče by měly být vždycky v rukou svobodných jedinců a nikdy v rukou státních institucí. A za druhé, musím co nejrozhodněji protestovat proti kýčovité zaběhlé představě o čistých, nevinných dětech, které se právem ptají nehodných rodičů „co jste dělali v době komunismu vy“. Tohle volání zavání totiž kolektivní vinou. „Dobu komunismu“ (tedy období, kdy jsme byli kolonií ruského impéria, jež tehdy vyznávalo jako povinné státní náboženství „marxismus-leninismus“, tak je to přesně, jakýpak komunismus) utvářeli konkrétní hajzlové se jmény, příjmeními, daty narození a adresami, a žádní „rodiče a prarodiče“. Ve vztahu dětí k rodičům by aplikaci kolektivní viny rodičů a presumpci viny rodičů mělo taky bránit přikázání „cti otce svého a matku svou“, s nímž má pan Balík zjevně jakési potíže. A rovněž nevinnost dětí bývá velmi relativní – nejsou zapleteni v minulosti, protože tenkrát nanejvýš dělali do plenek, ale jsou už pořádně zapleteni v přítomnosti a mohou paušálním obviňováním „rodičů a prarodičů“ odvádět pozornost od svých současných lumpáren. Tak jakápak „sebezpytující podoba“, zpytování rodičů a sebevyviňování jde ruku v ruce. Jistěže existuje jakási kolektivní zodpovědnost za minulost – ale do té musíme pokorně započíst i sebe, neseme ji i my, a ne ji pohodlně a neslušně házet na rodiče a prarodiče. „Rodiče a prarodiče“ kolektivně zahanbovat (model poručík Dub, „donutit až k pláči“) nepovede k žádné katarzi, jen k neuvěřitelnému zhrubnutí a zhulvátštění společnosti.

Petr Kamberský se v Babišových Lidových novinách pozastavuje nad tím, že TOP09 jmenovala svým odborným mluvčím pro evropské záležitosti Jaromíra Drábka. On sám (pan Kamberský) vůči němu netrpí žádnou averzí ani předsudky, ale pro voliče je pan Drábek ztělesněním korupce, necitlivosti a zpackaného projektu sKaret. Problém je, že pokud by pan Drábek náhodou byl tím ztělesněním neprávem (a já mám dojem, že ten případ je hodně nafouknut, přesně v duchu Velké protikorupční revoluce), pak by mělo být povinností „nikým nevoleného novináře“ se spíš pana Drábka zastat, a to proti jeho „voličům“, než se schovávat za hloupé řeči typu: to víte, já osobně proti němu nic nemám, ale ti voliči… Pak by si to totiž možná pár voličů rozmyslelo, a o to jde.

Úterý 15. dubna: Rusové zatím pečují o to, aby na východě Ukrajiny vládl co největší zmatek. To, co se tam děje, je vlastně nestvůrně zvětšená jugoslávská krize: Rusko je o hodně větší než Srbsko a je taky dnes v lepší kondici, Ukrajina je bezbrannější než Chorvatsko. Taky tu Rusko může uplatňovat svůj vliv bezprostředněji a účinněji, než mohlo v Jugoslávii podporou Srbska (mělo tam daleko a bylo ještě groggy z porážky ve studené válce. Pokud celá akce proběhne jako celkem poklidný puč (stejně jako na Krymu), bude Západ postaven před hotovou věc. Pokud ovšem Ukrajinci začnou bojovat a ukáže se, že jsou toho schopní, nebude se Západ moci vyhnout nějaké formě vojenské pomoci, nechce-li úplně ztratit tvář. Globální konflikt mezi Ruským impériem a Západem by z toho ovšem mohl být jen stěží. Nejhorší by bylo, kdyby Západ chtěl vystupovat v roli mírotvorce a zprostředkovatele mezi napadeným a útočníkem.

ODS má problémy se sponzory. Je zřejmé, že dosavadní představa o sponzorování politických stran je neudržitelná, strany by měl financovat výhradně stát a sponzoring by bylo třeba omezit na minimum. Je to ovšem těžké v zemi, kde jsou od dob Václava Havla politické strany považovány za ty nejneužitečnější parazity. Plodem této nesmyslné představy je Andrej Babiš.

Lukáš Jelínek kritizuje ve včerejším Právu článek Jiřího Pehe, o tu píšeme na jiném místě. Říká mj.: „Jenže scénář, s nímž přišel Jiří Pehe, se odvíjí od děsivé formy Babišova pobývání v politice a odhlíží od obsahu, od témat, jež vynesla extravagantního miliardáře vzhůru. Babiš je nositelem étosu odpovědného hospodaření, efektivní správy, odporu ke korupci a mafiánským pavučinám. Pomiňme, že sám byl dlouho součástí různých vazeb a že podezření se střetu zájmů na něm viselo, visí a viset bude. Lidé mu ale dali hlas, aby provedl průvan.“ Pan Babiš je jedy – podle marx-leninské formulace, kterou má pan Jelínek zažranou pod kůží – mafiánský formou, kdežto „nositel étosu odpovědného hospodaření, efektivní správy, odporu ke korupci“ obsahem. Z toho by bylo možné vyvodit, že odpovědné hospodaření bude provádět mafiánskými formami. S tím bych celkem souhlasil, jen mne to nějak zneklidňuje daleko víc než pana Jelínka. A pan Jelínek dochází k poněkud bláznivé představě, že pan Babiš mafiánskými prostředky odpovědné hospodaření zavede, „bude zbytečný, jeho hvězda odpadne“. To snad není pravda.

Privatizací OKD se bude zabývat znovu Evropská komise. Jistěže, nic jiného ji nezbývá, interpeloval ji jeden europoslanec ODS. Rád bych jen upozornil na to, co v Babišově MfD až tak nezdůrazňovali, totiž že firma Penta, která v roce 2005 iniciovala stížnost proti tomu, že vláda údajně OKD prodala pod cenou, se předtím sama neúspěšně pokoušela podíl koupit, a je tedy ve věci podjatá úplně stejně jako úspěšný kupec.

Autor těchto řádek je zase podjatý proti Martinu Schulzovi. Ne proto, že je socialista, ale protože mu připadá tak trochu jako indolent. Tak např. v rozhovoru pro Babišovu MfD včera mj. řekl: „Za dobu vašeho členství se u vás vystřídali tři prezidenti: Havel, Klaus a Zeman. Před vaším vstupem se nám Česko zdálo být velmi slibnou zemí. I pro způsob rozdělení hranic se Slovenskem. Dva národy, které byly dlouho součástí jiných zemí, dva národy, které v dějinách trpěly a byly utlačovány, se rozešly mírumilovně, v oboustranném pochopení. Dokázaly se rozloučit tak, že nezpůsobily bolest jeden druhému. Václav Havel toho byl symbolem a pro zbytek Evropy to byl příslib - najít řešení na základě vzájemného respektu a tolerance. Taková by měla být Evropa. Potom jste však měli dlouhé roky vládu, jež nám dala na tyto začátky zapomenout.“ Člověk může mít ke Klausovi tisíc a jednu výhradu, ale nelze přehlížet, že mírumilovný a chápající rozchod Čechů a Slováků byl jeho zásluhou, kdežto Havel se do poslední chvíle pokoušel zachránit nefunkční a pro oba národy nebezpečnou postkomunistickou federaci.

Marek Dospiva, „spolumajitel a český šéf finanční skupiny Penta“, kterou jsem zmínil výše, se v rozhovoru pro Babišovu MfD vyjádřili k politické situaci v ČR: „Na volebních výsledcích vidíme, že tradiční strany vyčerpaly svůj potenciál. Proto vznikají nové subjekty s novým nábojem a drivem, vymezují se na řešení aktuálních témat, jako je zlepšení prosperity země a boj proti korupci. Ten trend je jasný, nevylučoval bych ani vznik dalších nových hnutí jak na Slovensku, tak v Česku. Tady jsme svědky toho, že nová uskupení bez politických zkušeností, politického zázemí a s vynikajícím marketingem vnášejí do politiky novou dynamiku a někdy docela dobrá pragmatická řešení. Ale až čas ukáže, jak uspějí.“ To je stručně a plasticky popsaná ideologie nové české oligarchie. Půjde o to, zda se podaří dokázat, že se lidé jako pan Dospiva přece jen mýlí.

A hned na další stránce napsal redaktor MfD Pavel P. Novotný několik hezkých slov o Andreji Babišovi, „přímočarém politikovi“, který vyjednal s firmou podmínky o prodloužení provozu ztrátového dolu Paskov do roku 2017 a výrazně snížil náklady státu na jeho likvidaci. Je hezké, že se v MfD pana Babiše taky někdo tu a tam zastane.

V Babišových LN se podrobně věnují Vítu Bártovi a jeho údajnému „znovuvzkříšení“ ve faktické účasti na Okamurově Úsvitu. Ve skutečnosti pan Okamura je jen epizodní postavou toho, co se dnes u nás odehrává, tak to je a jinak to už nebude, a pan Bárta je ten poslední, kdo by ho mohl vytrhnout. Číslem jedna na české politické scéně je majitel Lidových novin.

Středa 16. dubna: Ruskem nepochybně organizovaná akce „přebírání moci“ ve východoukrajinských městech nemá sice podle toho, co si člověk může přečíst v novinách a poslechnout v televizi, žádnou masovou podporu tamního obyvatelstva, ale nikdo taky neprotestuje a nestaví se na odpor. To je potom těžké: vystřídat „revoluční cestou“ vedení demokratického státu je obtížné, zato vyměnit pastýře u stáda ovcí jde ráz naráz. Ruský Gromyko č. 2 Lavrov teď tvrdí, že jediná cesta je federalizace Ukrajiny. Jistě, to je jediná cesta k tomu, aby Rusko mohlo Ukrajinu sežrat celou. Kyjev musí hledět udržet, co se dá, a Západ by ho v tom měl podpořit. A prezident Zeman už pod clonou bojových řečí dávno podporuje ruskou politiku vůči Ukrajině.

Andrej Babiš poskytl s řadou opovržlivých poznámek Zemanovi půl milionu Kč na jeho fond pro umoření státního dluhu. Upozornil přitom, že jen úroky státního dluhu za minulý rok činily 50 miliard. Na fondu je jakási směšná částka zvíci několika milionů. Zemanovi předchůdci v úřadu, Havel a Klaus, nadělali sice spoustu okázalých a nicotných hloupostí, ale svému nástupci v tom nesahají ani po kotníky.

Poslanec Tejc žádá, aby stát veřejně kontroloval peníze, které „církve“ obdrží od státu při majetkovém vyrovnání. Přesněji řečeno, chce zahrnout všech 17 církví a náboženských společností, kterých se týká majetkové vyrovnání, do skupiny osob, jimž podle zákona o registru smluv vznikne povinnost zveřejňovat smlouvy ve veřejně přístupném registru smluv.“ Baptisti tedy dostanou za odměnu odpustek (statečný postoj Baptistů mi připomněl dobu mého relativního mládí: v roce 1977 se mezi prvními 242 signatáři taky našel jeden statečný, jakýsi Jiří Záruba, který podpis veřejně odvolal; moc mu to platné nebylo, jen měl ukrutnou ostudu – psali o něm i v moskevské Pravdě; a tak si už jeho příklad nikdo netroufl následovat). Zato ti ostatní budou muset zveřejňovat až do aleluja úplně všechny smlouvy, i za posekání trávníku před farou a nákup toaletního papíru (pokud to bude řešeno smluvně). Zajímá mne, jak se tato právní úprava, která mi připomíná odvetné akce zešílevšího plukovníka proti vzpurným vojákům z Haškova Švejka, vtělí do paragrafů, bude to nepochybně dost velká sranda. Jinak nepochybuji o tom, že nynější Poslanecká sněmovna je schopná něco podobného odmávat.

Jiří Pehe upřesňuje v Právu, poté co ho napadl spolupřítel Lukáš Jelínek, jak to myslil s tou podporou demokratických stran případné vládě ČSSD – KDU-ČSL: Smyslem jeho textu bylo, „aby ODS a TOP 09 zvážily, zda by neměly deklarovat, že v případě, že by sbližování Babiše a prezidenta Miloše Zemana mělo vyústit do pádu vlády vedené premiérem Sobotkou, nabídnou v zájmu ochrany parlamentní demokracie raději svoji podporu menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL“. Vzhledem k rozloženosti ČSSD je ovšem krajně nepravděpodobné, že by se v případě komplotu Babiš – Zeman k němu přidalo méně než 5 sociálnědemokratických poslanců – a proto možnost, s níž pan Pehe kalkuluje, ani reálně neexistuje.

Tamtéž zmíněný pan Jelínek tvrdí, že „vládní přístup k Ukrajině zaštítila většina 121 poslanců, a pro hlasovali zástupci koalice, ODS i poslanci TOOP09. Podotýkám k tomu jako upřesnění, že z poslanců ČSSD se 6 zdrželo (což je totéž jako být proti, jen v líbivější formě) a devět zašilo, z hnutí ANO se šest zdrželo a dva zašili. Takže zaštítění nic moc.

Prezidentu Putinovi se podařila pozoruhodná inovace: zatímco jeho předchůdci si v době, kdy si Rusko říkalo „SSSR“, založili po celém světě síť servisních organizací, kterým říkali většinou „komunistické strany“, za Putinem se seřadili evropští extremisté od francouzské Národní fronty, kterou po svém tatínkovi zdědila Marine Le Penová, přes Stranu pro mír Geerta Wilderse až po maďarský Jobbik. (Existuje kromě toho pořád ještě mumifikovaná síť „komunistických stran“?)

Miloš Zeman dává podle slov svého mluvčího Ovčáčka novému policejnímu prezidentu Tuhému sto dní hájení. Pak ho nejspíš zakousne.

Čtvrtek 17. dubna: Starostové a nezávislí pod novým vedením jsou velmi otevřená strana, tedy přesněji řečeno hnutí. Předseda jejich jihočeské organizace dal najevo, že v některých obcích jednají s ANO. Bude to zřejmě jakýsi další tmel nového režimu, pojítko mezi „starými“ a „novými“ pořádky, aby to nevypadalo, že se až tak moc změnilo, a zároveň vstupenka pro představitele „nových pořádků“ (ANO je tím nejvýrazněšjščím a nedůležitějším) do slušné společnosti: Vzniká orwellovský hostinec, kde vedle sebe zasednou farmáři a čuňata, a v procesu unifikace už brzy nikdo nepozná, kdo byl dřív farmář a kdo čuně. V našich a všeobecně východoevropských poměrech se tomu říká Národní fronta.

Vít Bárta se snaží na sebe politicky upozornit aspoň tím, že žaluje svou bývalou stranickou kolegyni Kristýnu Kočí a jejího otce podnikatele. Má to ovšem marné, v našem politickém systému ho už natrvalo nahradil o hodně silnjěší, šikovnější a nebezpečnější Andrej Babiš. A pana Bártu čeká úděl Miroslava Sládka: pomalé zapomnění.

Prezident Zeman pokračuje v obojakém vyjadřování k ukrajinským záležitostem: je „v tuto chvíli“ proti jakékoli české či evropské pomoci, protože by skončila v rukou oligarchů a nedostala by se k normálním občanům. Pomoci musí předcházet konsolidace a zejména svobodné parlamentní volby. Teprve až se na Ukrajině ustaví řádná a silná vláda, vedená schopným vůdcem, je užitečné uvažovat o pomoci. To je vlastně totéž, jako kdyby řekl: o pomoci je možné uvažovat až naprší a uschne, a především až poté, co Ukrajinu schramstne Putin. Vykutálené je i další tvrzení: „Každý, kdo ozbrojený vnikne do policejní stanice nebo do jakékoli veřejné budovy, je zločinec, ať je to na kyjevském Majdanu nebo kdekoli jinde“ (všimněte si té vyčůrané neutrality!) Ve skutečnosti záleží na tom, jaký režim zrovna ty budovy nebo stanice ovládá. Miloš Zeman zcela jasně podporuje Rusy, i když se to pokouší zamlžit planými radikálními řečmi.

TOP09 začala sbírat podpisy pod petici požadující, aby EU právním předpisem omezila vlastnictví médií spojené s veřejnou funkcí. Míří tím nepřímo samozřejmě na Babiše. Podle TOP09 jde o střet zájmů (to je nesporné). Komise návrh projedná, pokud se pod něj podepíše aspoň milion obyvatel ze sedmi zemí Unie, přitom každá země má předepsán minimální povinný počet signatářů podle toho, kolik má obyvatel. Je zjevné, že faktická vyhlídka aspoň na projednání je nulová. A navíc je taky zjevné, že v tomto případě (vznik Babišova mediálního impéria) jde o souhru toho, že si vůbec někdo u nás troufne něco takového organizovat a že ho lidé přesto volí, dále o projev jisté nezodpovědnosti německých vlastníků MFD a LN, kteří Babišovi noviny prodali (žádný zákon jim jistě neukládá zvažovat důsledky podobných projevů, ale je to z jejich strany bezohlednost, kterou jim nikdo neodpáře). A nelze odhlédnout ani od toho, že něco podobného bylo možné jen díky mimořádné krizové situaci v ČR a faktickému zhroucení režimu; TOP09 se na něm sama podílela, a teď přichází s křížkem po funuse. Evropská komise to samozřejmě už za nás nespraví.

Sociálně demokratický politolog Jelínek píše v Právu o tom, že prý „zpravodajství některých pravicových médií“ vyznívá tak, jakoby byl Andrej Babiš u soudu v Bratislavě souzen za spolupráci s StB. Která média považuje pan Jelínek dnes za pravicová? Listy Babišova mediálního impéria? Pan Jelínek dále píše: „Pikantní už je jen to, že estébákům nevěříme (i na jejich vystoupení před soudy je pohlíženo skrz prsty), leč k jejich písemnostem důvěru máme.“ Především tam chybí slovo „k bývalým (estébákům)“. Teď zatím pořád ještě žádné estébáky nemáme. A za druhé, pan Jelínek nám chce namluvit, že bývalí estébáci, v době, kdy byli tak říkajíc estébáky současnými, si sami falšovali vlastní dokumentaci. Kdyby to dělali, nemohli by vůbec jako policie (byť „politická“) fungovat.

Jiří Pehe polemizuje v Právu s Milošem Zemanem ve věci Ukrajiny. Věcně má v mnohém pravdu. Navíc mne tyto jeho texty naplňují jakousi tichou radostí a uspokojením: vida, tolik se toho u nás mj. i zásluhou pana Pehe v posledních letech změnilo, a pan Pehe je na tom přitom pořád stejně: místo aby se radoval z vítězství, musí vést s vlastním prezidentem polemiky se stejnou zavilostí jako v minulosti se zrádnou pravicí a s démonem Klausem. Myslím, že si to představoval trochu jinak.

Babišova MfD zveřejnila pozoruhodné informace o tom, jak se u nás obsazují vysoké státní posty. V LN zase informují o problémech kolem volby nového ředitele ÚSTR. Obojí spolu souvisí, vrátím se k tomu v samostatném komentáři.

O podivném profilu hnutí Starostové a nezávislí, zejména pod novým předsedou, svědčí rozhovor, který pořídila s Martinem Půtou rovněž v Babišově MfD paní Tachecí. Pan Půta byl celkem jednoznačný: vylučuje spolupráci pouze s KSČM a možná, snad i s Úsvitem (to ale není úplně jisté). S Babišem se tedy budou pelešit, až se budou hory zelenat. Paní Tachecí ho obvinila, že je předsedou hnutí, které se podílelo na minulé vládě, jež skončila fiaskem. Jak to, že ji neupozornil, že fiaskem neskončila žádná vláda, ale celý polistopadový režim? Tedy přesněji řečeno: byl to režim s mnoha chybami, ale režim demokratický, česká společnost ho loni jednoznačně odmítla a fiasko je právě v tomto odmítnutí? A nejhorší na tom je, že o tom dnes nějak nikdo ani neví. Dále, pan Půta říká na adresu Miroslava Kalouska: „V celostátní politice je velmi zkušený, ale má za sebou tolik věcí, které nejdou odpárat.“ To by chtělo specifikovat: názory na pana Kalouska se u nás vytvořily v duchu zásady tzv. notoriety. Pořád dokola všichni opakovali, že je zloděj, až se to vzalo za hotovou věc a není to potřeba ani nijak dokazovat. (Dokonce i předseda Schwarzenberg vedl kdysi – pastrně po domluvě s postiženým – hloupé řeči o tom, že udělal pytláka hajným.) To je ovšem čirá sprosťárna. Ať řekne pan Půta rovnou, „které věci se nedají odpárat“ a nepřejímá zbaběle hlas lidu, i lid se může mýlit a všechno je třeba pojmenovat a dokázat: já si vzpomínám jen na jednu věc, která se panu Kalouskovi opravdu nedá odpárat, a to je pokus vytvořit v roce 2006 s Paroubkem menšinovou vládu s podporou komunistů. Jenže o tom se už dnes vůbec nemluví, dělat menšinové vlády s podporou komunistů je ta nejnormálnější věc na světě, že. Kromě toho, zrovna tohle je sice vážný lapsus a víc než lapsus, ale není to žádná zlodějina. A konečně: STAN uzavřeli kdysi s TOP09 smlouvu o spolupráci, která platí do roku 2017. Na otázku, co by se stalo, kdyby byly ještě předtím předčasné volby, pan Půta odpověděl: „Pokud by byly předčasné volby, je to na svolání celostátního sněmu Starostů… Tuto smlouvu beru tak, že platí v tomto volebním období Poslanecké sněmovny.“ Jde vidět, že pokud jde o proradnost, STAN se od svého koaličního partnera hodně naučili a jsou jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Má vůbec smysl uzavírat se STAN nějaké smlouvy?

Pátek 18. dubna: V novinách (naposledy včera v Právu) se spekuluje o vznikajícím spojenectví prezidenta Zemana s Andrejem Babišem proti premiéru Sobotkovi. Mělo by svou logiku – rozhodně Sobotka je teď na pekáči, překáží oběma, oběma jde, jak je u nás zvykem, o mocenský monopol. A Sobotka je teď na špici, ale jeho pozice je slabá vzhledem k nejednotnosti ČSSD, velmi slabé převaze ČSSD nad ANO a rostoucím preferencím Babišovy strany. Zeman je taky pro Babiše výhodný spojenec: jako prezident má určité pravomoci, které se předsedovi ANO možná budou hodit (např. může jmenovat premiérem kohokoli, kdo ho zrovna napadne, už si to odzkoušel), na druhé straně je jeho faktická mocenská pozice slabá, protože nemá žádnou politickou organizaci, o niž by se mohl opřít, a za třetí o své slabé pozici díky svému specifickému psychickému ustrojení neví a asi ani nemůže vědět. Bude v budoucnu Miloš Zeman dělat Babišovi Hindenburga?

Novým ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů se stal Zdeněk Hazdra, který tu funkci během divokých tahanic o osud ústavu už jednou krátce zastával. Tím se v podstatě uzavírá osud instituce, která kdysi dostala do kolébky neřešitelný úkol přivést českou společnosti v podstatě proti její vůli k nějakému jasnějšímu pohledu na období ruské nadvlády v letech 1945-1989. Aby to bylo hned na počátku znejasněno a pořádně ztíženo, dostal do péče navíc úplně jiné období let 1939-1945, o jehož povaze u nás navíc ani nejsou spory, a naopak z péče mu bylo v podstatě vyňato období 1945-8, v němž se ruská dominance za zčásti nevědomé, leč intenzivní podpory českých politiků prosazovala, a v němž se česká společnost skoro dobrovolně zřekla své příslušnosti k civilizovanému Západu. Protože lidem, kteří milují Pyšné princezny, Dietlovy seriály, Císařova pekaře, pohádku o Mrazíkovi a Třicet případů majora Zemana je obtížné podobný úkol vysvětlovat, měla být existence Ústavu opřena o „pravicovou“ většinu v Senátu. Většina se ukázala být velmi dočasnou, „pravice“ nespolehlivou oporou (hanebné selhání papalášů z ODS v případu Kundera). Následovalo několikaleté systematické mordování ústavu, které vyvrcholilo loňským pučem, který byl organickou součástí „změny poměrů“ ze „starých pořádků“ (polistopadový režim) v „nové“. Volba nového ředitele je už jen nepříliš zajímavým závěrečným akordem. Jakési slabé zadostiučinění je, že někteří lidé, kteří k této likvidaci tak či onak přispěli (Vilém Prečan, Adrian Portmann, Petr Pithart) teď vydávají bolestný nářek, zřejmě proto, že při „přestavbě“ ústavu nebyly naplněny jejich představy a osobní ambice. Inu, tak už to bývá: každá revoluce nakonec pohřbívá vlastní děti. Nezbývá než se smířit s tím, že s naší „komunistickou minulostí“, rozuměj s obdobím, kdy jsme se díky vlastní indolenci ocitli na skoro půlstoletí pod ruskou koloniální správou (mám strašlivou chuť napsat „poprvé ocitli“, ale nechci přivolávat neštěstí) se budeme muset vyrovnávat mimo oficiální, státem nebo našimi miliardáři financované instituce. Masaryk ostatně už na počátku minulého století upozorňoval na to, jak v ruském prostředí jsou státní univerzity hájemstvím nezajímavých akademických slouhů, kdežto všechno pozoruhodné a podnětné vzniká mimo ně (tenkrát to u nás ještě bylo exotikum). Tedy na nějakou dobu zase něco jako samizdat, třeba tentokrát v relativně fešácké verzi.

Václav Klaus si nyní vzpomněl, že v roce 2003 v referendu o přistoupení České republiky k EU hlasoval proti. Ověřit se to nedá, hlasování bylo tenkrát tajné. Předtím ovšem jako prezident smlouvu o přistoupení podepsal. K tomu je třeba podotknout, že kdyby se byl chtěl zachovat konzistentně, „jako chlap“ (naši politici a policisté pod slovy „zachovat se jako chlap“ rozumí ovšem něco jiného, např. když někdo někoho práskne), smlouvu podepsat neměl. Za pravděpodobnější považuji, že mu už paměť ve všem všudy neslouží nebo že, jak zní jeho oblíbené rčení , „přepisuje minulost“, tentokrát svou vlastní, což je o to snadnější, že mu to nikdo nemůže dokázat. Ostatně, co dnes záleží na tom, jak nějaký jeden občan jménem Václav Klaus tajně hlasoval v roce 2003! Hlavně že prezident Václav Klaus tehdy smlouvu veřejně podepsal.

Redaktoři Babišovy MfD, zjevně aby zamlžili celkem jednoznačné vyznění mediální aféry OKD, chodí teď s předsedou ČSSD Sobotkou na pivo. Musím říci že rozumím tomu, proč to dělají, nerozumím jen tomu, proč to dělá Sobotka.

Sobota 19. dubna: V kanceláři generálního ředitele Českých drah Kurucze bylo nalezeno odposlouchávací zařízení. Je třeba konstatovat, že hlavním výdobytkem, který přinesla Velká protikorupční revoluce a nynější Nové pořádky, je nezadatelné právo každého občana být odposloucháván. Začali s tím před čtyřmi lety iniciativní soukromníci (Vít Bárta a jeho servisní organizace Věci Veřejné), k dokonalosti to dovedly speciální útvary Policie ČR. Vzhledem technickému pokroku jsou dnes možnosti odposlouchávání nesrovnatelně širší než v období budování socialismu 1945-1989 (úmyslně používám termín, který je snad přijatelný i pro nové vedení ÚSTR), takže bude možné je nakonec přenést z hájemství generálních ředitelů a jiných celebrit opět mezi nás obyčejné čičmundy. Mě to až tak nevadí, jsem na to zvyklý. Jen bych prosil, aby toto právo bylo výslovně zabudováno do Ústavy, případně do Listiny základních práv a svobod.

Prezident Zeman bude sledovat, kdo z politiků se přihlásí ke zodpovědnosti za vznik a růst státního dluhu a přispěje do prezidentského fondu na splácení státního dluhu, a kdo se této povinnosti pod nejrůznějšími záminkami vyhne. Doufám, že morální povinnost přispět i sledování se posléze rozšíří z miliardářů a jiných celebrit na všechny občany ČR, bylo by to logické. Abych panu Zemanovi a jeho zřízencům v této druhé etapě ušetřil práci, říkám tu zcela veřejně, že mu na jeho fond nedám ani vindru, a to nikoli pod nějakou záminkou, ale prostě tak. Mne si tedy mohou odškrtnout.

Ministr obrany ČR Martin Stropnický prohlásil, že pokud o to NATO požádá, je ČR připravena poskytnout k posílení jeho obranyschopnosti masivní vojenskou pomoc: 4 gripeny a 300 vojáků.

Politolog Lidového domu Jelínek píše v pátečním Právu mj.: „Když Babiš loni odmítl podpořit Haškovu skupinu, prokázal tím cit pro míru uznávání jistých hranic zápolení v duchu fair-play.“ Není třeba brát to tak pateticky: pan Babiš prostě ze zcela pragmatických důvodů proti sobě nechtěl mít v druhém kole zápasu o moc v této Bohem opuštěné zemi haškovskou ČSSD sjednocenou za Zemanem, daleko lépe mu totiž vyhovují Zeman a Sobotka, kteří se sjednotit nedokážou. Pan Jelínek si taky namlouvá, že „co nevidět bude také Babiš korigován hnutím ANO“. To je jedna možnost, poněkud surrealistická. Druhá, podstatně reálnější, je, že co nevidět bude hnutí ANO korigováno Babišem.

V Ženevě údajně svitla naděje pro smírné řešení ukrajinské krize. Po jednání prohlásil Sergej Gromykovič Lavrov, že zástupkyně EU Ashtonová a ministr zahraničí USA Kerry „vyjádřili upřímný zájem na trojstranné spolupráci s cílem přimět všechny strany na Ukrajině, aby zasedly k jednacímu stolu“. Rodí se, jak vidno, další mír pro naši dobu, pozoruhodnou inovací je, že není jasné, jakou roli tu hrají představitelé Kyjeva: zda čekají v předsálí jako zástupci ČSR v Mnichově, nebo zda se jednání přímo účastní. První pojetí (jsou v předsálí) zastávají Rusové, ostatní nejsou tak určití. Každopádně se ale ukrajinský ministr zahraničí nezúčastnil závěrečné tiskovky. To je pozoruhodná inovace mnichovského řešení, o jakém se Hitlerovi ani Mussolinimu jistě ani nesnilo. Je to celé strašně hnusné.

Podle toho, co dnes píše Babišova MfD, vymýšlejí politické strany (hlavně OP09 a ODS) pravidla, jak omezit mohutné finanční zdroje, z nichž čerpá Babišovo hnutí, a to tím, že se stanoví závazné limity pro financování politických stran, platné pro všechny. To je poněkud směšné, bylo by vhodné, kdyby se české demokratické strany prostě dokázaly proti Babišovi spojit, a to ve všem všudy. Ale jsou u nás vůbec ještě nějaké demokratické strany?

Další naprosto neuvěřitelný text otiskl v Babišově MfD Karel Steigerwald. Rusové prý zanedlouho nějak obsadí Ukrajinu a půjdou do zavilé izolace. Jak to toho člověka vůbec mohlo napadnout! Obsadí Ukrajinu, a pak samozřejmě půjdou dál, protože jim v tom nikdo a nic nebrání. A další na řadě jsme my, žádné Pobaltí.

Jinak v páteční MfD demonstrují svou nezávislost na Babišovi tím, že jeho výhrady k článku o prorůstání Agrofertu do státní správy otiskly jen jako dopis čtenáře. Moc hezká demonstrace nezávislosti. Jen na můj vkus moc potěmkinská.

V Babišových Lidových novinách zase informují o plánech na koalici v Hlavním městě Praze. TOP090 a ANO (totiž lídr ANO Kasl) prý plánují koalici, na níž by se pak měli možná nějak podílet ještě lidovci, zelení a STAN Je velmi těžké odhadnout, nakolik je to věcný popis situace a nakolik přání otcem myšlenky. Je zjevné, že v pražské TOP09 existuje jakýsi nesoulad mezi primátorem Hudečkem a předsedou Vávrou, v pražské ANO nesoulad mezi předsedkyní Kleslovou, ošlehanou pražskou harcovnicí dříve v dresu ČSSD, a osobností-třešničkou na dortu Kaslem, jímž chce pan Babiš pražskou kandidátku zkrášlit. V konfliktu mezi Kaslem a Křeslovou pan Babiš jako pragmatik podporuje Kleslovou. A další moment nejistoty představuje hnutí STAN, které se zjevně chystá přilepit na ANO stejně, jako bylo předtím celostátně přilepeno na TOP09. STAN jsou v Praze velmi slabí, ale jako lepidlo nemravné koalice, která Babišovi otevře hlavní bránu na magistrát, by docela dobře posloužit mohli. Selže na podzim polistopadová demokracie v Praze s ročním zpožděním stejně hanebně, jako loni selhala na celostátní úrovni?

Neděle 20. dubna: V sobotním Právu vyhlásil ministr Jurečka boj proti obchodním řetězcům ze lepší, české potraviny. Jeho kolega, eurolídr KDU-ČSL Pavel Svoboda, prý kritizuje skutečnost, že v jednom řetězci lze v různých zemích EU nakoupit stejné zboží, jen směrem na východ klesá jeho kvalita. Musím nesouhlasit s tím „směrem na východ“. Jezdil jsem pravidelně na dovolenou do Maďarska a mohu odpovědně prohlásit, že jogurty Danone, které se prodávají v Budapešti nebo u Balatonu, jsou o hodně lepší než jogurty Danone, které lze koupit v Praze. Souvisí to asi s tím, že už za totáče měly maďarské potraviny většinou přece jen nesrovnatelně vyšší úroveň než ty české. Byl jsem tam v osmdesátých letech třikrát na nějakých computerových kursech od firmy Videoton, a po každém návrtu jsem se musel pár dní aklimatizovat, než jsem si zvykl na ty naše, vlasenecky české, které nám tehdy produkovali vesměs naši čeští sedláci typu senátora Veleby. Vzpomínáte si ještě, jak to bylo hnusné? Pokud se ministr zemědělství kloní k názoru, že je potraviny je volit nikoli podle žaludku, ale podle vlasteneckého cítění, a pokud si dokonce odváží napsat: „dlouhodobě apeluji na spotřebitele, aby nakupovali potraviny z ČR, které mohou být i dražší, ale podpoří tak celou ekonomiku“, hraničí to s drzostí. Pozoruhodná byla také pasáž o konfliktech mezi Babišem a Sobotkou a o Sobotkově obvinění, že Babiš používá proti svým koaličním partnerům (tedy proti Sobotkovi a ČSSD) svá média. Pan Jurečka dělal, že neví, o čem je řeč, a prohlásil, že „pan Babiš se za své mediální výroky omluvil“. Tady ale nešlo o žádné „mediální výroky“, ale o „akci OKD“, kterou rozpoutala Babišova MfD a byla cílena proti Sobotkovi. To je podle pana Jurečky zjevně „žabomyší válka“, jak řekl. To tedy jo: žabomyší válka, při níž jde o krk.

Dva vedoucí pracovníci ministerstva spravedlnosti spolupodepsali dopis ministryni, v níž označili její plány (není jasné, které) za nereálné. Náměstkyně JUDr. Marvanová je pak odvolala s tím, že každý má sice právo na svůj názor, ale v tomto případě to zdržovalo práci, a že „lidé by neměli polemizovat s plány vlády, ale spíše je realizovat“. Pamatuji si na JUDr. Marvanovou z doby před r. 1989, kdy se angažovala v Nezávislém mírovém sdružení, a zejména pokud de o tu druhou formulaci, s pobavením konstatuji, že se octla takříkajíc na druhé straně barikády.

Středa 22. dubna: Vážení čtenáři, omlouvám se za jistý výpadek, způsobený nemocí. Musím na pár dní přejít v provozu Událostí k „nouzovému režimu“. Prosím o pochopení. prezident Zeman se minulý týden vyjádřil o konfliktu na Ukrajině způsobem, který v Právu v duchu svých nejlepších tradic označují jako „střízlivý až sarkastický“, totiž takto: „Dalo by se říci, že jde o knoflíkovou válku, ale skutečnost je tragikomická… Je třeba to umět správně rozklíčovat. Na Ukrajině se jedná o válku, kdy v každém okamžiku může počet mrtvých a zraněných na obou stranách vyskočit na desítky, ne-li stovky osob.“ Náchodské městské zastupitelstvo pak den poté reagovalo na podnět jednoho občana města tak, že na protest proti okupaci Krymu a na podporu Ukrajiny vyvěsili na radnici ukrajinskou vlajku. Pro bylo šestnáct zastupitelů, 4 se zdrželi, 4 byli proti. To je docela slušný výsledek. O tom, co nebo kdo je tragikomický, lze teď vést spory.

Jiří Pehe uvažuje v Právu o tom, jak zabránit prezidentovi, aby nemohl využívat vágnosti ústavy k tomu, aby potichu rozšiřoval své kompetence. A píše o možnostech změnit jeho pravomoce. Bohužel, nejefektivnější a nejjednodušší by bylo vyměnit prezidenta, což je však z ústavy jen velmi obtížné.

Obhájci ruských zájmů v ČR (například včera Jan Eichler v Právu) teď citují „hlasy ze Západu“ na podporu ruského postupu na Ukrajině. To není tak těžké, jadnak je to obvyklý postup, který důvěrně známe už předlistopadové doby, a jednak na Západě je svoboda projevu, takže si tam mohou dovolit dokonce i hájit ruský postup na Ukrajině, a u nás je svoboda projevu, takže si pan Eichler může dovolit je v Právu citovat. Například jakýsi učenec z Chicaga tedy prý „bez obalu“ tvrdí, že právě Krym s Ukrajinou, že právě Krym s Ukrajinou neznamenají „pouhý“ přístup k Rusku, jakým jsou pobaltské státy, ale přímo vstupní bránu, a proto si žádný ruský politik nemůže dovolit je vydat, neboť by svou zemi učinil smrtelně zranitelnou. K tomu zase já podotýkám, že to je tedy pořádně divné, nemají přece co vydávat, vždyť to není jejich! Myslím, že to učenec měl přece jen trochu zabalit.

V Babišově MfD vyšla včera informace o špatné situaci ODS. Pozoruhodný je už způsob jeho vzniku. ODS nabídla redakci MfD článek předsedy strany k výročí jejího založení. Redakce souhlasila, pak ho ale neotiskla, vybrala si z něj pět vět a doplnila ho vlastními informacemi o bídném stavu strany. Těch pět vět je nestandardně sesbíráno z jednoho delšího odstavce, vynechaná místa nejsou, jak bývá zvykem, značená třemi tečkami. Pasáž, z níž se cituje, bezprostředně pokračuje větou: „Voliči se k nám vrátí jen tehdy, když jim nabídneme dobrou politiku“ , což by poněkud zkazilo novinářskou pointu nestandardní citace. K tomu je třeba říci: za prvé, ODS je nyní v dosti bídném stavu a zasloužila se o to sama, mimo jiné i ustavičným „stýkáním a potýkáním“ se svým zakladatelem, jehož mohutný kostnatý pařát ji nyní, jak se zdá, táhne definitivně do hrobu. Přesto tohle zacházení s někým, kdo se v podstatě už nemůže před Babišovým mediálním válcem bránit, nese jisté stopy hyenismu. A za druhé, milý pane Fialo, ocitáte se v docela nové situaci, s jakou Vaše strana v minulosti neměla žádnou moc velkou zkušenost: Vaším mediálním hájemstvím je od nynějška, jak se zdá, web. Vítám Vás na něm, pohybuju se tu už čtrnáct let a zatím je to pořád lepší než drátem do oka. Za totáče jsme takové možnosti neměli.

V Babišově MfD maskují své vnitropolitické aktivity (např. akce OKD i to, o čem jsem psal v předchozím odstavci) bojovým výskáním, pokud jde o Ukrajinu. To tentokrát obstarává Teodor Marjanovič: „Zato západní politici, na nichž hodně záleží, jestli budou Ukrajinci vydáni napospas lůze putinovského neobolševického režimu, si pilátovsky myjí ruce poukazováním na to, že ta země ani není v Evropské unii či v Severoatlantické alianci, takže proč se tím tak zabývat a mít hrůzu z toho, že Kreml spolkne něco, co bylo beztak na jeho dvorku?“ Aby se Západ mohl účinně (např. vojensky) angažovat, museli by se Ukrajinci bránit a o tu pomoc požádat. Nic z toho se zatím nestalo. Civilizované země mají před brutálními agresory nevýhodu. Potřebují k násilným akcím legitimní důvody. Budou za Rusy vždycky o krok zpátky. Vnitřní rozvrat a neochota a neschopnost se bránit přitom velmi znesnadňuje pomoc. Bylo by dobře, abychom si zrovna tohle dobře zapamatovali, brzy to nejspíš budeme moc potřebovat. Ruské jednání na Ukrajině je mimořádně ohavné a chápu, že vzbuzuje odpor. Je strašné muset se dívat na to, jak rabiát morduje slabšího, který má jen malou šanci se ubránit. Taky je nesporné, že Západ velmi zaspal a jeho nynější vedoucí garnitura projevuje velkou neschopnost. A na nás určitě později nebo spíš dřív taky dojde. Měli bychom se na to připravovat. Např. stavět hráz našemu vnitřnímu rozvratu, spuštěnému loňskými politickými událostmi. Hysterický novinářský řev přitom moc nepomůže, zvlášť když zní z Babišova lesa.

Čtvrtek 23.- pátek 25. dubna: Středeční Právo otisklo rozhovor s náměstkyní ministra financí Simonou Hornochovou o prokazování původu majetku. Problém prokazování původu majetku se mne osobně nijak zvlášť nedotýká (tedy aspoň si to myslím, ale když jde do tuhého, člověk se přizná k lecčemus, viz procesy z 50.let minulého století), zaujalo mne jen zdůrazňování vytrvalé zdůrazňování paní náměstkyně, že slušní lidé, poctivci, se nemají čeho obávat. Týmž se totiž oháněl v prvních měsících normalizace dr. Gustáv Husák. Chtěl tak ujistit společnost, že teď sice zatočí s revizionisty a pravicovými oportunisty, ale „slušných lidí“, tj. drtivé většiny obyvatelstva, se to vlastně nijak nedotkne. Nebyla to pravda, buzerace pro nemnohé se velmi rychle stala buzerací pro všechny. Je to jen reminiscence, jinak mne docela zajímá, zda a jak bude původ svého majetku prokazovat její ministr.

Podle průzkumu společností Herzmann a Data Colect vyhraje Eurovolby přesvědčivě ANO se sedmiprocentním náskokem před ČSSD, velkého úspěchu dosáhne Úsvit přímé demokracie (skoro 9%, tři europoslanci), až za ním skončí ODS se dvěma mandáty, a na jeden mandát dosáhne možná Strana svobodných občanů. Velké vítězství Babišovců bude asi trochu nadsazené, nicméně u voleb, kterých se účastní jen poměrně malé procento občanů, je výsledek vždycky velkou deformací, karikaturou rozložení sympatií ve veřejnosti. Pokud by to takhle dopadlo, bude přes polovina nových europoslanců zastupovat strany, které v době minulých eurovoleb neexistovaly nebo ještě nekandidovaly. Opravdu nové pořádky.

„Za neúspěch považuji pouze zisk pod pět procent“, prohlásil k eurovolbám první místopředseda ODS Zahradil. Jistě, to by přišel o džob.

Ministr Chládek požaduje jednotné přijímačky na střední školy. Proč? Různé střední školy jsou různě zaměřené a vyžadují i od těch, co se na ně hlásí, různé dispozice, a pak, jedny jsou náročnější, druhé méně náročné, a podle toho si vybírají, na tom snad není nic špatného.

V Babišově MfD zveřejnili v seriálu o nové české historii část, týkající se února 1948. Podle garanta seriálu Pavla Kosatka se u nás v roce 1948 zmocnili vlády marxisté. To je dosti legrační představa: ministerstva, parlament, sekreteriáty politických stran a redakce periodik obsazují skupinky potrhlých filosofů s ruksaky naplněnými obsáhlými spisy svého zvěčnělého guru. Skutečnost byla o hodně prozaičtější, a proto taky děsivější. Definitivně nás schramstlo Rusko.

Podle volebního průzkumu CVVM by teď volby do PS vyhrálo s 5% náskokem před ČSSD hnutí ANO. Byli by schopni utvořit vládu bez lidovců, navíc vládu, která by měla v PS ústavní většinu. Úsvit by se do Sněmovny vůbec nedostal. Přitom „staré strany“ (ČSSD, TOP09, ODS, KDU-ČSL), koalice velmi hypotetická, by sice pořád ještě mohly vládnout, ale proti říjnovým volbám by jejich podpora v PS klesla z 106 na 103 hlasů. Nové pořádky se zatím, jak se zdá, upevňují: jak by ne, vláda zatím ještě nemusela nic udělat, opozice je slabá bezmocná, bez tváře a neschopná nějak výrazně vystupovat, a média totálně ochromená (např. Babišovy listy se věnují boji s poraženou reakcí pomocí policejních odposlechů).

Bohuslav Sobotka se při návštěvě ČLR zasazoval za princip nevměšování do vnitřních záležitostí Číny. Je hezké, že navazují na kontinuitu naší (tedy ruské) zahraniční politiky, brutálně přerušenou v listopadu 1989. Další vítězství nových pořádků. Princip nevměšování znamenal v brežněvovské interpretaci kategorický požadavek „nepleťte se nám do našich sviňáren“. V podání pana Sobotky dnes znamená naopak pokorný závazek „nebudeme se Vám plést do vašich sviňáren“.

Miroslav Korecký píše v Babišově Mladé frontě Dnes o Václavu Klausovi, že vyjadřuje, pokud jde o Ukrajinu, „názory mediálnímu i politickému mainstreamu vzdálené“. To tedy ano. „Názory mediálnímu i politickému mainstreamu vzdálené“ mohou ovšem být odvážné a objevné, nebo taky úplně ujeté a ohavné. Jsou situace, kdy – ač se to u nás zdá skoro neuvěřitelné - mediální i politický mainstream má v zásadní věci pravdu, aspoň vůči některým z těch, kteří jsou mu vzdáleni: což je případ dnešní situace a Václava Klause. Ze všech úděsných věcí, které kdy vyprodukoval, od divokého národně socialistického vlastenčení po zavilý odpor k Evropě (rozuměj k Západu) jsou jeho dnešní postoje k ukrajinské tragédii nejstrašnější. Hlavně proto, že ta věc se týká i nás: po Ukrajině jsme na řadě my, a kde blude stát pan Klaus, je bohužel předem jasné.

Nechápu, proč se v této situaci Babišovy LN zabývají tak nicotnou figurou jako je Roman Janoušek, který svůj politický vliv ztratil pádem Pavla Béma. Představa, že z pozadí manipuloval českou politikou ještě v roce 2013, dokládaná policejními odposlechy, kde to o sobě prohlašuje on sám, navíc osobě, která nebyla ani jasně identifikovaná, by byla paranoidní, kdyby nebylo jasné, že smysl její publikace je odvést pozornost veřejnosti od jiných, současných problémů a uměle živit skomírající Velkou protikorupční revoluci.

Ministryně Válková to má ale u Babiše a ve vládě nejspíš opravdu nahnuté – pěkným signálem je článek ve čtvrtečních Babišových LN, z něhož má plynout, že se svými iniciativami narazila, je prý dokonce ve sporu i se svou náměstkyní Marvanovou, a zastává se jí už jen prezident Zeman. Vymkla se snad vlivu svého šéfa a snaží se dělat nějakou vlastní politiku?

Sobota 26. dubna: Soudě podle článku v pátečním Právu zavládly v naší zemi bezprostředně po skončení druhé světové války neobvykle divoké atmosférické jevy. Svědčí o tom mj. tři lidské kostry, které nyní vykopali poblíž Trutnova (podle dobových svědectví by jich mělo být celkem pět, těžko se to ověřuje, protože svědci byli následně odexpedováni do ciziny). Zůstaly však jakési „písemné prameny“, které dnes přivedly naše orgány „na stopu ostatků obětí poválečné atmosféry“. Naštěstí už je to dávno, takže podle obecního tajemníka vesnice, u níž byly ostatky obvětí atmosféry nalezeny, „nebudí exhumace hrobu žádné velké emoce“. Jak by ne, ti lidé, mezi něž patřily oběti atmosféry, už tam dávno nežijí, a žijí tam úplně jiní. O těch, co tam žili původně, se praví, že odešli do Německa. To jistě není tak strašné jako tvrdit, že naši židovští spoluobčané odešli za války do Terezína (a následně do Osvětimi): kdo chce, nechť to bere jako útěchu. Atmosféra na Trutnovsku řádila velmi, protože ředitel trutnovského muzea uvedl, že dnes často „zejména kvůli stavební činnosti odkryjí lidské kosterní pozůstatky“. Takže za to může nejen atmosféra, ale i intenzivní stavební činnost, jinak by bylo všechno OK. Pan ředitel Málek do věci vnesl ještě trochu víc světla: v roce 1945 - 1946 u nás totiž došlo k „výměně obyvatelstva“, resp. k „divokému odsunu“, vyřizování si účtů“ a „řádění divokých gard“. Všimněte si toho výrazu, „došlo k“. Atmosféra vedle ke zdivočení, a vtrhly k nám odkudsi (z vnitřního Mongolska?) divoké gardy, tedy něco jako Džingizchánovi válečníci. Pan Málek tvrdí, že je to „nedávné, ale velice neprobádané období“. Přesněji řečeno, zpočátku, v první polovině devadesátých let, to období bylo už probádané poměrně dost, ale pak nastoupily „divoké gardy“ českých politiků (skoro všech) a služebné divoké oddíly českých historiků, a díky jejich cílevědomému dvacetiletému úsilí se z celkem probádaného období stalo velice neprobádané. Jde z toho trochu strach, zvlášť když hned pod vykutálenou zprávou Ludmily Žlábkové je umístěna zprávička s hrozivým titulkem „Bouřky i o víkendu“. Doufejme, že nadcházející atmosférické změny nebudou mít tak devastující povahu jako ty z roku 1945.

Podle agentury CVVM klesla od března důvěra ve vládu z 35 na 32%, to je oproti loňsku pořád ještě obdivuhodně mnoho. Vládě věří 42% (ještě nic nestačila udělat), nespokojena je jen polovina obyvatel. Dá se říci, že revoluce se povedla. Až to bude vypadat, že ne, nebudou už zase žádné průzkumy, nebo, ještě spíše, budou jen průzkumy zcela odolné vůči změnám nálad vrtkavé veřejnosti. Taková změna povahy průzkumů patří k tomu, čemu se u nás od nepaměti říká normalizace.

Alexandr Mitrofanov v Právu vítá otevřenost nové politické garnitury k Číně: Čína je sice stejná jako Rusko, ale zatím aspoň „neřinčí zbraněmi v blízkosti našich hranic“ (ani nemůže, je od nich prozatím dost daleko). „V mezinárodní politice se nevolí mezi dobrem a zlem, jen mezi zlem větším či menším.“ Nejsme v situaci, že bychom si měli volit mezi Ruskem a Čínou. Musíme si volit, jako v minulosti, mezi Ruskem a Západem. To, že na Západě už jsme, vlastně nic neznamená, protože Západ má takovou povahu, že kdokoli v něm kdykoli může volit mezi ním a Ruskem, a naše zeměpisná poloha nám to ještě usnadňuje. V minulosti jsme si zvolili špatně (měli jsme taky smůlu, ovšem). Tentokrát si za případnou smůlu budeme moci sami.

Luboš Palata píše v Babišově MfD, že žijeme „v relativně bezpečné vzdálenosti od Ruska“. Tahle neohrožená indolence je uchvacující, myslí si to u nás kdekdo.

Pondělí 28. dubna: Těsně před vynesením rozsudku nad Romanem Janouškem se probírá otázka, jak se mohlo stát, že do médií unikly přepisy odposlechů obviněného. Podezření prý padá na některého z advokátů zastupujících obviněné v kauze Nagyová. Vůbec mi není jasné, proč by to dělali. Publikace přepisů je významná pro ovlivnění veřejného mínění před přelíčením v neprospěch obviněného, a pro udržování revoluční atmosféry. Na tom přece ti obhájci nemohou mít žádný zájem, škodili by svým klientům.

ÚOOZ provedl spektakulární přepadení Islámské nadace těsně před započetím bohoslužby. Akce měla souviset s „podezřením z trestné činnosti konkrétní osoby spočívající ve vydání a distribuci knihy, šířící svým obsahem rasismus, antisemitismus, xenofobii a násilí…“ Nechápu, proč se musí kvůli vydání a distribuci nějaké knihy přepadat modlitebna před započetím bohoslužby. Taky by se mi nelíbilo, kdyby do kostela, kam chodím, vtrhli před začátkem bohoslužby zakuklenci a nutili nás lézt po zemi. Pokud akce nepřinese nějaký zjevný a hmatatelný výsledek (zatím byl důsledkem jen diplomatický protest indonéské ambasády, jejíž zaměstnanci byli postiženi), nelze to hodnotit jinak než projev jakéhosi bujného buranství a organické pokračování přepadu úřadu vlády z loňského léta.

Úterý 28. dubna: Na Českolipsku došlo k politickému zázraku, totiž ke vzkříšení politické mrtvoly. Není jistě žádná náhoda, že se tak stalo v poněkud morbidním prostředí dnešní ODS. Exposlanec Juraj Raninec, který podstatně přispěl k pádu Topolánkovy vlády (sám sice nedůvěru vládě nedal, ale soustavně proti ní vystupoval v duchu fanatického klausismu) byl zvolen předsedou českolipského oblastního sdružení strany. Prezentuje se jako „rebel, který odmítal zahodit sliby, s nimiž šla ODS do voleb“ (ve skutečnosti systematicky podrážel nohy svému předsedovi, premiéru Topolánkovi). Myslím, že v politicko-novinářské hantýrce neexistuje strašlivější nadávka, než „rebel“ – i když to ti, kteří ten termín tak rádi používají, tak neberou.

Podporovatelé Ruska v Právu rádi používají taktiku, kterou znám z dětství a mládí (tedy z četby Rudého práva): tj. že si vyberou názory nějakého výstředního excentrika z USA nebo z Velké Británie (to, že v těch zemích veřejně vyjadřují své názory i výstřední excentrici, je nekladným signálem, svobody, ke svobodě výstřední excentrici neodmyslitelně patří, i když sama podstata svobody nespočívá ve svobodě pro výstřední excentriky, musí tam být, a taky jsou, taky normální lidé) a bijí jeho názory po hlavě nás chudáky, přikrčené mezi české kopečky, se skrytým záměrem „vzdejte se veškeré naděje, podobné blbiny, které zastáváme i my, už prorazily i na tom vašem Západě“). A tak Miloš Balabán seznamuje veřejnost s nápady Keitha Dardena z Americké univerzity ve Washingtonu na téma „Jak zachránit Ukrajinu“. Myšlenka záchrany Ukrajiny je prostá jako Kolumbovo vejce: „EU, NATO a Spojené státy musí realisticky hodnotit situaci. Místo strašení třetí světovou válkou je spíš na pořadu dne otázka, co udělat, aby se Ukrajina nestala „zhrouceným státem“, který by byl rizikem jak pro Evropu, tak pro Rusko … budoucnost země tak spíš záleží na dohodě a koordinovaném postupu EU, Spojených států a Ruska.“ U Američanů (tedy některých) omračuje to, jak je jejich uvažování dokonale prosto jakýchkoli historických reminiscencí. Dějiny jsou pro ně zbytečný balast. Jinak by toho nešťastného mamlase jistě napadlo, že se to, co říká, dá malounko upravit: Francie a Velká Británie musí realisticky hodnotit situaci… na pořádku dne je otázka, co udělat, aby se Československo nestalo „zhrouceným státem“, který by byl rizikem jak pro ně, tak pro Třetí říši. Budoucnost ČSR závisí na dohodě a koordinovaném postupu Francie, Velké Británie, Itálie a Třetí říše. Atd. Jistě, Putin není Hitler. Ale to nic nemění na tom, že ruská politika je hnusná a zavrženíhodná, a že úlohou Západu není dělat spolu s Putinem na Ukrajině pořádek, ale zastat se Ukrajiny proti Putinovi.

Zatímco Babiš a spol. makají, politici se střídají u výslechů. Tak aspoň vyznívá zpravodajství o vyšetřování v případu údajného zneužití Vojenského obranného zpravodajství Janou Nagyovou a v případě tzv. poslaneckých trafik v Babišově MfD. Je to vhodná kulisa nadcházejících voleb do EP, obecních zastupitelstev a Senátu. Bude zajímavé, zda pak všechno utichne, nebo zda se z toho do budoucna stane podobný kolorit, jako bylo kdysi v Rudém právu psaní o amerických imperalistech. Tipuji to druhé. Zbavíme se toho až za čtyřicet let při příští sametové revoluci.

Středa 30. dubna: Zde je rekonstrukce poznámek k několika posledním dnům, od zítřka už bude rubrika fungovat zase pravidelně. Jedním z mimořádných úspěchů Sobotkových a Babišových Nových pořádků je poměrně rychlé zavedení stavu naprosté právní nejistoty. Zatímco pražský magistrát (a následně obecní a městské úřady po celé republice) se bojí udělat jakékoli náročnější rozhodnutí z obavy, aby je nezavřeli (dokonalý je model Blanka: když stavbu zastavíte, budete mít na krku jedno policejní oddělení, když v ní budete pokračovat, zakousne se do vás druhé), státní instituce, které by měly vydávat majetek církvím, zase odkládají rozhodnutí z obavy, aby se jim to nevymstilo, a v liché naději, že někdy později by mohlo být lépe. Problém je v tom, že Nové pořádky nemají zatím ani na to, aby církevní restituce zlikvidovaly, ani na to, aby je provedly, ani na to, aby je nějak omezily. Takže církevní restituce v příštích několika desetiletích zároveň budou a nebudou.

Podle volebního modelu agentury CVVM vyhraje volby do europarlamentu hnutí ANO s pětiprocentním náskokem před ČSSD. Ostatní politické strany zaostávají za druhou ČSSD přinejmenším o deset procent. Výsledek je důležitý hlavně z psychologického hlediska: dvě velké strany (obě jsou u nás teď vládní) a v podstatě žádná opozice. A ČSSD tahá za kratší konec. Je to ještě dokonalejší než opoziční smlouva.

Eurokomisař Rouček (ČSSD) na to přišel: „Rusko by mělo jakožto člen OBSE hrát konstruktivnější roli a mělo by jasně únos (totiž pozorovatelů OBSE, bd) odsoudit a distancovat se od něj.“ To aspoň řekl úternímu Právu. Předpokládám, že teď se konečně Putinovi rozsvítí a hlavně že pan Rouček dostane díky této iniciativě dost preferenčních hlasů na to, aby se prodral z nevolitelného desátého místa na kandidátce na nějaké volitelné.

V jakémsi videoklipu, pořizovaném pro televizní pořad a natáčeném skrytými kamerami, vystupovali herci Potměšil a Čtvrtníček (oba v policejních uniformách, jeden na vozíku, druhý o berlích): zastavovali a kontrolovali řidiče, kteří o svém účinkování neměli ani ponětí. Jeden z nich poté, co mu to oznámili, zkolaboval a museli ho oživovat. Režisér, producent a s nimi i oba protagonisté pak obdrželi u Obvodního soudu pro Prahu 6 podmínku za poškozování cizích práv a přisvojení pravomocí úřadu. V intelektuálních kruzích panuje nad tvrdostí trestu jakési rozhořčení, všichni se odvolali, necítím se kvalifikovaný o výši trestu rozhodovat, v každém případě se ale cítím kvalifikovaný říci, že jsou to blbé a bezohledné vtípky a že si zaslouží jakési opovržení.