Co týden dal

Sobota 1. března: českým nemocnicím budou letos, jak se zdá, výrazně chybět peníze, kterými pacienti přispívali na pobyt v nich. Jsou to řádově desítky milionů korun. Bude kvůli tomu nutné odkládat některé operace, např. endoprotézy. (jistě, kvůli tomu, že si pacient bude muset o něco déle počkat na kloubní náhradu, nikdo neumře, ale čeká se už teď přinejmenším půl roku a z vlastní zkušenosti vím, jak je to poslední stádium, kdy už je operace nutná, nepříjemné). ČSSD v rámci zuřivého předvolebního třídního boje se zrádnou pravicí lidi přesvědčovala, že se chybějící peníze podaří vyssát na daních ze zazobaných zbohatlíků, protože však byla nouzí donucena s nimi (tedy s Babišem) vstoupit do koalice, kde teď tahá spíše za kratší konec. Sociálně blízká KSČM, kterou si původně za koaličního partnera vyhlídli, na koalici nestačila, ne snad kvůli svému špatnému výsledku, strany jako KSČM, ANO a Úsvit, které v zásadě patří do jednoho pytle, dopadly dobře, ale kvůli bídnému výsledku ČSSD). Ukazuje se čím dál tím víc, že ČSSD dosáhla nakonec svého velkého vítězství nad zrádnou pravicí jaksi na dluh, a teď na zaplacení toho dluhu (toho, čím se zavázala voličům, ale taky toho, čím se zavázala Babišovi) jaksi nemá. Jasně, tj. tak, aby to každému došlo, to bohužel bude vidět až tak za čtyři roky.

Celospolečensky se dále řeší kabelky pani Nagyové-Nečasové. Je jasné, že z toho, co případně dostala jako dar, by měla platit darovací daň. Dostala např. stříbrnou lišku (vymyká se mé představivosti, k čemu je dobrá stříbrná liška) a měla by doplatit 17,5 tisíc korun darovací daně. Kvůli takové a podobným sumám opravdu stojí za to, aby padla vláda a sesypal se parlament.

Významná osobnost pražské ČSSD a kandidát na europoslance Miroslav Poche prohlásil, že Evropská politika vůči Ukrajině už od „oranžové revoluce“ selhala, protože přispěla k tomu, že Ukrajina nyní „hnědne“. V podobném duchu hovořila i místopředsedkyně poslaneckého klubu ČSSD Vaňhová. Zodpovědný je Janukovič a vláda, ale i poklidná demonstrace byla zneužita, objevily se tam provokace, protestující byli strhávání k násilí: to je zhruba pozice, jakou zaujal János Kádár, když se 4. listopadu 1956 vrátil s ruskými tanky do Maďarska. Něco podobného říkal taky Gustáv Husák v roce 1969: obrodný proces bude pokračovat, ale bez výstřelků. Paní Vaňhová stojí jak na straně opozice, tak na straně vlády (rozuměj na Ukrajině). I celkově má člověk dojem, že ČSSD jako celek stojí najednou na více stranách, než by bylo záhodno. Není to moc důvěryhodné a deportace problematického sociálně demokratického papaláše do Bruselu/Štrasburku je řešení sice pragmatické (jak luxusní Brixen! – společné s Brixenem má jen to, že tam dotyčný už ani dost dobře moc škody nadělat nemůže), ale přece jen poněkud vyčůrané. Strana by měla zaujímat aspoň v zásadních věcech jednotné postoje, a když se někdo postaví v konfliktu mezi velkým Ruskem (s nímž máme z posledního půlstoletí jednoznačné zkušenosti) a menší a slabší Ukrajinou takhle okatě na ruskou stranu a zároveň neohrabaně simuluje neutralitu, mělo by to snad být pro většinu lidí srozumitelné.

Přiznám se, že občas na mne padne pocit marnosti ze stavu českého veřejného mínění a z toho, jak malé má člověk dnes možnosti něco ovlivnit. Zejména psaní na internet se občas jen málo liší od psaní do šuplíku. Tomáš Ježek kdysi řekl, že nejlepší způsob, jak zabít názorovou pluralitu, je sezvat deset tisíc lidí rozdílných názorů na fotbalový stadion a dát jim možnost, aby na povel svá stanoviska vysvětlili. Výsledkem bude neartikulovaný řev. O to víc mne potěšil ve včerejším Právu stranický politolog ČSSD Lukáš Jelínek. Napsal tam mj.: Proto mi nejde pod vousy interpretace politického bulváru, jenž líčí paní Naftovou-Nečasovou jako hloupoučkou oběť doby, v níž různé svody číhají na každého. Dokonce padly věty o hilsneriádě. Jenže bývalá šéfka premiérova kabinetu není vláčena davem, který si na pozadí vraždy oné dívky léčí komplexy na nevinném Židovi“. Pan Jelínek reaguje na můj článek Šperky a zásadní otázky celospolečenského významu. Neuvádí ani autora, ani titulek, ani kde to vyšlo, aby mi nedělal zbytečnou reklamu, stejně postupovalo Právo (Rudé) v polemice s nevhodnými autory, např. z Tváře, v šedesátých letech minulého století. Je to i praktické, protože pak je autorovy názory možné podle potřeby pokroutit. Ale to nevadí: pan Jelínek ty názory považuje za natolik znepokojující, že má potřebu se o ně otřít. A to je svým způsobem dobré znamení.

Ofenzíva ANO v Praze pokračuje, podle Babišovy MfD není vyloučené, že kromě Jana Kasla a případně i jeho prostřednictvím získá ještě exministra dopravy Pavla Dobeše či lékaře a politika Martina Jana Stránského (další v Praze zvučné jméno). Ten by ovšem chtěl kandidovat do Senátu, ale byl by rád, kdyby ho kromě ANO podpořily i další strany, např. TOP09 a KDU-ČSL. (Být podporován jen ANO přeceněn pořád ještě není v intelektuálních kruzích úplně košer, např. v Respektu se taky k Babišovi přímo nehlásí, oč lepší je nepřehlednuá koalice!) Jinak nabídka novýách členů v pražské ANO je veliká – strana má v Praze 130 členů, hlásí se jich dalších 1700. Nehlásí se samozřejmě o to, aby mohli ANO volit (to mohou tak jako tak), nýbrž aby, až ANO také a především jiní zvolí, oni tam pak mohli dělat kariéru.

Do toho, taky v Babišově MfD, tepe Karel Steigerwald nelítostně a odvážně - Miloše Zemana. Nelítostně tepat Zemana, to se v Babišově MFF smí. Nebo přímo musí? Na první pohled je těžké to poznat.

V Babišových Lidových novinách se zase objevila informace o kompromitujících materiálech na Sobotkova oponenta v ČSSD Haška. Je to cosi jako (zatím jen) slabý odvar toho, z čeho vznikla aféra Nagyová, nicméně je to trochu podobné. Není jasné, zda materiály pocházejí od Finančního analytického útvaru Ministerstva financí, které má nyní pod kontrolou Andrej Babiš (dosadil si tam svého člověka), nebo zda jde o podvrh. Nicméně pan Hašek je očividně dost nervózní (kdo by v dnešní době nebyl). Poté, co na veřejnosti on a Bohuslav Sobotka vrkali jako hrdličky, to nepochybně trochu oživí atmosféru v nejvyšších patrech ČSSD, což byl asi účel akce.

Petr Kamberský píše tamtéž o zesnulém exministrovi vnitra Richardu Sacherovi. Píše mj.: „Zároveň víme, jak velkou důvěru v něj do posledních chvíle měl tehdejší hegemon moci Václav Havel, a že kdykoli prezident potřeboval někoho prověřit, Sacher jeho spis na Hrad přinesl. Ne, tuto praxi nebudeme hodnotit dnešními měřítky, ale ukazuje na úzký vztah Havla se Sacherem, na mimořádné prostředky, jež jsme tehdy považovali za normální, a zejména na zárodek pozdějších problémů, když Sacher svazky StB na klíčové osoby nechal „dát stranou“. I kvůli tomu dodnes jistě nevíme, zda on sám nebyl agentem kontrarozvědky.“ Tu dobu docela pamatuji, byl jsem hned po převratu (od ledna 1990) poslancem FS, i když jenom řadovým. A nemyslím si za prvé ani náhodou, že kdykoli prezident potřeboval někoho prověřit a pan Sachr mu hned přinesl mu příslušné materiály, to bylo to docela v pořádku. Nebylo v mnoha ohledech dobré, aby o tom, koho veřejně odpálí a koho ne, rozhodoval jeden člověk z hlediska svých mocenských ambicí (klasický příklad byl případ Bartončík: nechci se toho člověka ani trochu zastávat, ale informace o jeho evidenci jako agenta byla účelově a okázale vypuštěna těsně před volbami a nepochybně ovlivnila lidovecký výsledek). Způsob, jakým pan Sachr nakládal s materiály StB, pak vedla k velké nespokojenosti ve FS a k tomu, že se začala hledat cesta k tomu, jak zabránit účelové manipulaci s nimi pro docela přízemní politické cíle. A jako jediná schůdná cesta se nakonec ukázalo zveřejnění registrů svazků. Bylo to ovšem obtížné a velmi zdlouhavé. To, co dělal Václav Havel po převratu, je tedy třeba hodnotit dnešními měřítky, a ne že není. Byl to pokus zneužít materiálů StB ve spolupráci s tak problematickým člověkem, jako byl zesnulý, k nestydaté politické manipulaci. Naštěstí se to moc nepovedlo.

Pondělí 3. března: V Právu s velkou slávou vyhlásili do světa, že policie prolomila část šifrovaných telefonních hovorů Rittiga s Nagyovou. Nezáleží na tom, co prolomili, ale co hovory obsahují. Může se ukázat, že prolomení nestálo za tu námahu. „Vyšetřovatelé pod dozorem olomouckého státního zastupitelství jsou přesvědčeni (dohlíží státní zastupitelství i na sílu jejich přesvědčení? - bd), že kolem Rittiga fungovala rozsáhlá klientelistická síť“, která zasahovala i do chodu státní správy. Teď už je jen důležité, aby o tom přesvědčili i soud. Taky jde o to, nakolik je ta zpráva nafouknutá (byť má třeba jakýsi reálný základ) a v čem. Po protikorupčním řádění „orgánů“ bude dobré provést jakýsi úklid. Byl bych rád, kdyby se k němu přikročilo dříve než za čtyřicet let.

Podle předsedy ústavněprávního výboru PS Jeronýma Tejce by měla být zkouška pro zaměstnance státní správy (v rámci zákona o státní službě) povinná jen v případě těch nově přijímaných. Takže: ti, co se tam už za Zemana a za nynějších čistek (samozřejmě čistek v tom nejlepším slova smyslu) usalašili, jsou za vodou. Pan Tejc je liberál, nepovažuje za správné, aby vzdělávání úředníků měla na starosti Policejní akademie. Budou je moci vzdělávat všechny vysoké školy s příslušnou akreditaci. Jsem, z toho jelen: znamená to, že vzdělávat je bude moci leckdo, ale zkoušky pak budou muset dělat u policajtů? To by bylo roztomile bezelstné, výsledky revolucí bývají roztomile bezelstné. Připadají mi však roztomile bezelstné hlavně proto, že jsem důchodce, a pánové Tejc a spol. zatím nehodlají zavést, aby i důchodci museli dělat povinně zkoušky o své důchodcovské způsobilosti u policajtů.

Situací na Ukrajině se má zabývat Rada bezpečnosti OSN. Povaze OSN jsem tu věnoval řadu článků, pokusím se je dohledat. V podstatě jde o toto: OSN je organizace, kterou založili na konci druhé světové války Roosevelt se Stalinem jako společenství světových demokracií. Mírně řečeno tedy disparátní společenství. Vydala základní dokumenty, z niž některé část novopečených demokracií (totiž těch tzv. stalinských) sice dodržovat ani náhodou nechtěla a taky to ani náhodou nedělala, ale byla vždy připravena tvrdě kritizovat ty, kteří je brali vážně, když se jim to snad zrovna nepovedlo. Jiné (dokumenty o hospodářských a sociálních právech) byly zase udělány tak, že se dodržovat vůbec nedaly – a v tom případě bylo pro ty, co žádné dokumenty dodržovat nechtěli, ještě snadnější kritizovat ty, kteří by je sice dodržovat chtěli, ale nemohli, protože to nešlo. Protože si demokracie buržoazní (termín jsem si vypůjčil od dr. Edvarda Beneše) s demokraciemi stalinskými přes všechno spojenectví dvakrát moc nedůvěřovaly, dohodly se na tom, že všechna zásadní rozhodnutí se dají dělat jen na půdě Rady bezpečnosti, kde budou mít nejsilnější z nich právo veta. To, co vzniklo, bylo a dosud v mnohém je, společenství, v němž zasedají (obrazně řečeno, prosím!) misionáři s lidožrouty a mohou se domluvit jen tenkrát, když např. nejde o zásadní spor, dotýkající se oblastí, kde jsou zájmy stalinského a poststalinského Ruska se zájmy USA a západní Evropy v rozporu (např. kdo má být umístěn na pekáč a zkonzumován). Tím nemá být řečeno, že OSN nemá žádný smysl, jistě má, ale ve skutečně zásadních světových konfliktech dosud nikdy nefungovalo a řešily se mimo ně. A nynější konflikt na Ukrajině je přesně konflikt tohoto typu. Kdo říká (jako např. předseda Senátu PČR Štěch) „svěřme to OSN“, říká to z čirého alibismu a nejspíš s postranními úmysly.

V Babišových Lidových novinách se věnují případu hejtmana Haška a odměn pro jeho ředitelku kanceláře Rouzkovou. Hašek za tím cítí prsty svých vnitrostranických konkurentů, já bych v tom viděl spíš šikovné prsty pana Babiše, který obratně rozehrává hry mezi Sobotkou a Haškem podle toho, jak se to zrovna hodí jeho politickým cílům. Do tohoto chomoutu strčila ČSSD a pan Sobotka předem hlavu dobrovolně: při rozpoutávání divokých a nechutných štvanic velké protikorupční revoluce si mohli spočítat, že se jim situace nakonec vymkne z rukou (je mi líto, ale já na to prosím upozorňoval už v roce 2012, a to ne na svých internetových stránkách, ale v Lidových novinách a v Mladé frontě Dnes, kam jsem tenkrát psal). Nikdo si nesmí myslit, že se dobré věci (tj. prosazení vlastního politického projektu, kdo by jej nepovažoval za dobrý!) dopracuje nečistými prostředky. Nakonec mu to vždycky spadne na hlavu.

Pan Petr Kamberský, takto šéfkomentátor Babišových Lidových novin, upozorňuje v sobotních LN, že není možné najednou stíhat pražské politiky za to, že ve stavbě tunelu Blanka pokračovali a že ho zastavili, což je jistě pravda. A na základě toho dochází k závěru, že nám ve skutečnosti nevládnou zvolení zástupci, ale policajti. A to už pravda není, podobá se to tvrzení, že v procesu kolem Opencard nebyli odsouzeni hlavní viníci (politici), ale jen úředničtí čičmundové. I tady (tunel Blanka) by bylo třeba obrátit pozornost od policejních čičmundů na to, zda je náhodou někdo, komu se to politicky hodí (např. aby konečně dostal do spárů i Prahu, kde se dosud neuhnízdil). Kdo to jen safra může být? Obávám se, že šéfkomentátor Babišových Lidových novin má poznání v tomto směru poněkud komplikované. Pan Kamberský si možná namlouvá, že v LN bojuje za dobré věci. Trochu mi připomíná ty, kteří kdysi vstupovali do KSČ s tím, že tam budou mít větší možnosti bojovat za spravedlivou věc. Až na výjimky skončili jako kolaboranti, protože jejich úmysly nebyly zase až tak čisté, jak si sami namlouvali.

Tamtéž v příloze Orientace se kdosi snaží nabudit dojem, že problém oligarchů je něco, co vůbec není specificky české, že se s tím vypořádává celá zeměkoule. To je typicky český myšlenkový úlet a nemravná bagatelizace. Problém oligarchů (a tedy především a hlavně problém Andreje Babiše, vlastníka LN) je především náš problém, protože by se s ním musíme vypořádat a ne si místo toho nakecávat „nu co, stejně je to všude na světě“. A za zvlášť nehorázné považuji např. tvrzení, že éra Vladimíra Železného, který obchodoval s politickým vlivem své/vaší televize, byla mnohem nebezpečnější než – zatím – nákup vydavatelství MAFRA společností Agrofert (rozuměj oligarchou Babišem). To je cílené a účelové matení situace. Tohle je tisíckrát horší. Fuj.

Úterý 4. března: pozastavil jsem se nad některými výroky Babišova ministra obrany Stropnického a jeho poradce gen. Šedivého. Musím ovšem se zahanbením doznat, že proti tomu, co předvádí prezidentův šéfporadce Kmoníček, jsou žabaři. Takže (cituji pana Kmoníčka): „Ruští vojáci se po Krymu pohybují již po léta. Jde o to, aby jich ubývalo, spíše než přibývalo.“ V poslední době se nám nějak přemnožili, že? A tak si toho všiml i prezidentův poradce. Je třeba zachovávat nějakou míru. „Je třeba udržet situaci, kdy mají všichni zúčastnění ještě co ztratit.“ K tomu je třeba jen dodat, že Ukrajina Krym už ztratila, kdežto Rusové jsou na tom relativně lépe, a Rusové naopak mohou získat celou Ukrajinu. Podle pana Kmoníčka je třeba „ponechávat otevřené cesty k řešení, které neznamená vítězství jenom jednoho názoru.“ Jistě, musí vzniknout nějaký rozumný kompromis mezi názorem oběti a názorem agresora, to je smysl moderní reálpolitiky hradního typu.

„Jedině diplomatická cesta vyřeší krizi na Krymu“, prohlásil premiér Sobotka. To je moc hezké, ale diplomacie bez nátlaku je nemožná: chce pan Sobotka po zuby ozbrojenou ruskou armádu jednoduše „trpezlivo presdvedčovať“? Tak to kdysi nemyslil ani dr. Husák, z něhož jsem citoval.

Eurolídryně a poslankyně KSČM Kateřina Konečná ke konfliktu na Ukrajině prohlásila: „Vyzývám všechny zúčastněné strany, aby se vrátily zpět k jednacímu stolu.“ Budou si přitom ruští vojáci muset aspoň odložit zbraně?

A konečně ministr zahraničí Zaorálek. V rozhovoru pro Babišovu MfD prohlásil: „Evropa do takovýchto konfliktů vstupuje systémem win-win, že nemá být žádný poražený.“ Zatím se podařilo dosáhnout jen jednoho win, poraženým rozhodně není Rusko. Nakonec bude možná win i Evropa (tj. Brusel), a to, že loser bude akorát Ukrajina, už nikoho nebude zajímat. Geopolitický zápas, jehož se pan Zaorálek tolik bohjí, se konat nebude. Proboha, ten člověk je přece (jedno slovo zabaveno).

A teď domácí problematice: pan Sobotka se v televizi Prima při Bohu všemohoucím zapřísahal Zemanovi a Babišovi, že v ČSSD žádní kmotři nejsou. Je si tím prý jistý. Věřme mu, slovo muže platí. A doufejme zároveň, že je přesně informován.

Politolog Lidového domu Lukáš Jelínek v pondělním Právu píše: „Neskutečné finance můžeme čerpat z evropských strukturálních fondů – a přesto to úplně nezvládáme. Část peněz si také necháváme odsávat různými drzými pijavicemi z polosvěta mezi politikou a byznysem.“ Pevně věřím, že tím nenaráží na koaličního ministra financí.

Na závěr nemohu připomenout: celý ukrajinský konflikt hraje do karet stratégům „nových pořádků“ v ČR a jejich babišovské a bakalovské tiskové lobby. Veřejnost je tím zaujata, a ve stínu tohoto zaujetí nebude vůbec těžké pokračovat v zavádění „nových pořádků“ i v mediální oblasti.

Středa 5. března: Už teď se dá říci, že Rusové zcela snadno a rychle vybojovali na Ukrajině Krym a Evropská unie i USA prokázaly naprostou bezmocnost. Rusko nemá nejmenší důvod, aby ve svém ukrajinském tažení nepokračovalo, a pro Západ bude čím dál tím těžší, aby v tom Rusům bránil.

V české vládě, která má obrovitou popularitu (ovšem zatím jen u pana Hartla a jeho agentury STEM), sedí nyní, pokud jde o Rusko a v souvislosti s dostavbou Temelína, jestřábi a holubice (jsou to, přesněji řečeno, vrabci-jestřábi a vrabci-holubice). Jestřábi (Stropnický, Dienstbier), pochybují, že by Temelín mohli dostavět Rusové (rozumějte, nejsou přímo proti, jen pochybují, že by mohli. „Budeme muset uvažovat“, říká Dinstbier; jinak by zjevně uvažovat nebylo zapotřebí). Prezident Zeman chce věc svěřit člověku nad jiné kompetentnímu, ministru průmyslu a obchodu Mládkovi, který se s Ruskem nadmíru důvěrně zná, řekl bych, že až moc. Premiér Sobotka sice Dienstbierovi a Stropnickému rozumí, ale není prý „možné si představovat, že spálíme všechny mosty“. „Domnívám se, že takový krok od nás nikdo neočekává.“ Pokud jde o mne, má pan Sobotka pravdu na dvě stě procent, já od téhle vlády neočekávám vůbec nic.

Prý se po Moskvě proslýchá, píše zpravodaj Stephen Laak z ARD, že Západ a šéf Kremlu by mohli dospět ke shodě na neutralitě Ukrajiny a její federalizaci s maximální autonomií pro Krym. Putinovi by prý vyhovoval model Rakouska z roku 1955. Tehdy Západ i SSSR stáhly své jednotky a Rakousko se stalo neutrální a spolkovou zemí. To je něco naprosto nehorázného: Ukrajina byla a je „neutrální“ zemí. (Rakousko bylo do r. 1955 okupováno dílem ruskými jednotkami, dílem jednotkami západních spojenců). Západ nemá na Ukrajině žádné jednotky, takže je ani nemůže stáhnout, zato jich tam mají čím dál tím víc. A hlavně: „neutralizace“ Rakouska v roce 1955 byl Chruščovův ústupek ve chvíli, kdy pochopil, že se mu celé Rakousko schramstnout nepodaří, protože Západ byl tenkrát ještě připraven se v krajním případě proti Rusku bránit. A to poslední je hlavní rozdíl proti dnešku: dnes se proti Rusku nechce bránit nikdo. A podle toho to taky dopadne.

Čína podpořila Rusko ve věci Ukrajiny. Tedy aspoň tvrdí to ruské ministerstvo zahraničí po jednaní ministra Lavrova v Číně. Přesná zpráva by tedy měla znít: Čína dovolila Rusku, aby prohlásilo, že je podpořila ve věci Ukrajiny. Jinak je zpráva důležitá, Chruščov se kdysi k invazi do Maďarska rozhodl taky až poté, co mu ji odsouhlasil Mao v Pekingu (vztahy Ruska a Číny už tenkrát nebyly úplně harmonické) a co mu ji při osobním setkání na ostrově Brioni požehnal jugoslávský diktátor Tito.

Německý ministr zahraničí Steinmeier označil současnou situaci (v souvislosti s děním na Ukrajině) „za nejhorší krizi od pádu Berlínské zdi“. Chtěl snad říci „od vztyčení Berlínské zdi“, ne? „Hrozba rozdělení Evropy je znovu reálná.“ Kéž by, kéž by! A kéž bychom se tentokrát jednou octli na správné straně zdi! Bohužel si to, zejména díky strašlivému celonárodnímu blbnutí v zv. Velké protikorupční revoluci“ nezasloužíme. Budeme tedy mít zase nové pořádky, jako před rokem 1989, ale na úplně nové a vyšší úrovni.

Na nových pořádcích se pracuje v PS. „ANO“, praporečník nových pořádků, se domáhá úpravy jednacího řádu PS pod heslem „co nejméně žvanit, co nejvíc makat“. Pan Babiš totiž umí, podle svého oddaného ministra životního prostředí „v deseti větách říct všechno podstatné, z materiálů, které máme na vládu, vytáhnout to nejpodstatnější“. A nikdo další už pak mluvit nemusí. Rozdíl je taky, aspoň podle Babišovy MfD, v tom, jak „politici z tradičních stran“ a babišovci pojímají to, co si přečtou v novinách nebo co uslyší v televizi. Jak by ne, když je babišovci spolu se spřízněnými dušemi z bakalovského revíru mají čím dál tím víc pod palcem.

Konečně se – opět v Babišově MfD – ozval hlas normálních klidí Ukrajiny, Evropy i celého světa. Jejich mluvčím se stal Václav Klaus (zvolili ho na Hanspaulce?) a všichni dohromady tvrdí, že to, co se děje na Ukrajině, nemají zapotřebí. Mají to zapotřebí, jak jinak, byrokrati z Bruselu. Opakuji, byl bych rád, kdyby se teď znovu vymezila pomyslná zeď, podobná té zbourané v roce 1989, kdybych se tentokrát, aniž bych se musel stěhovat, octl na správné straně, A když čtu tyto úvahy Václava Klause, tak doufám, že by nám oběma vyhovovalo, kdybychom byli každý jinde. Aspoň na jednom bychom se tedy dokázali shodnout. Jen se obávám, že si něco tak hezkého nezasloužím. Bez ironie. Dost jsem se nesnažil.

Třešničkou na dortu je únorový průzkum STEM pana Hartla ohledně důvěry občanů (dnes se říká „Čechů“, a je to správné, jacípak občané, to je přežitek minulosti) novému režimu (trochu by mne zajímalo, zda těm výsledkům někdo trošičku nepomohl, ale dnes už jsme stejně tak daleko, že se to ani nedá zjistit). Novému kabinetu důvěřuje 47% lidí, což je nebývalé vysoké číslo, nové Sněmovně 40%, i prezident má nadpoloviční důvěru. Je to pro nový establishment solidní výchozí pozice.

Čtvrtek 6. března: „Rusko si vyhrazuje právo využít všech prostředků k ochraně ruských obyvatel nejen na krymském poloostrově, ale i v ruskojazyčných regionech na východě Ukrajiny,“ prohlásil včera ruský prezident Putin. Pozoruhodná není jen nebetyčná drzost toho prohlášení, ale skutečnost, že Rusko v této věci po velmi dlouhé době volí přímou a čelnou konfrontaci se Západem – naposled tu udělal Nikita Chruščov v berlínské a kubánské krizi na počátku šedesátých let minulého století. Putin je zjevně přesvědčen, že si to už zase může dovolit. Moc by mne zajímalo, kdy si politici ve Washingtonu a v Bruselu konečně všimnou, že teplé mezidobí ve vztahu mezi Západem a Ruskem minulo a přichází další doba ledová. Aby se zase aspoň trochu oteplilo, k tomu určitě nepřispěje žádný „reset“. Aspoň ne tam, kde protivník či partner chcete-li, považuje vstřícnost za projev slabosti. A zvlášť ne tenkrát, když má přitom tak trochu pravdu.

Zvlášť mne v té souvislosti pobavilo, že NATO ani dost dobře nemůže Ukrajině pomoci, protože nemá, jak tam vlastními silami poslat vojáky. Velká transportní letadla mají jen USA a ostatní země si k takovému účelu půjčují velká letadla od Ukrajiny a od Ruska(!). (ČR disponuje pouze menšími letouny CASA, které, jak známo, se hodí především pro přepravu koní Převalského, jež nelze považovat za nejúčinnější bojové síly a kromě toho jich už moc nemáme.) Představme si, že by si velká Británie byla kdysi nucena pro potřeby invaze v Normandii vypůjčit dopravní vojenská letadla od Luftwaffe! Jistě, příměr je nadsazený, Putin není Hitler a není světová válka, ale příměry bývají nadsazené, jinak nemají smysl.

Michal Mocek zasazuje v Právu Janukovičův zvací dopis tak říkajíc do historického kontextu. Zvací dopisy už dříve zcela normálně a pravidelně využívali američtí imperialisté a už předtím od časů Svaté aliance různí feudální buržousti. „Ruské metody často bývají jen pokřivenou grimasou někdejší západní politiky“. Může za to tedy jako obvykle Západ. Četl jsem v Právu tyhle žvásty od padesátých let a myslel jsem si, že jsem už dost otrlý. Ale nejsem, pořád mne to bere. Na něco podobného si člověk prostě nezvykne.

V Babišově MfD se včera jako centrálním tématem zabývají prodejem bytů v Kladně při privatizaci OKD v roce 2004. Je to jednak jakási lehká oddechovka v babišovském protikorupčním tažení proti starým pořádkům, a jednak to má zároveň lehce účelový charakter, protože za privatizaci bytů byl tehdy odpovědný ministr financí Bohuslav Sobotka. Babišovi investigativci tedy spojili příjemné s užitečným.

Tamtéž citují „významného dánského obchodníka s měnami“ Larse Seiera Christensena: Na otázku, zda Rusko může vyváznout „bez jakéhokoliv trestu“ odpovídá: „Je to trochu akademická diskuse. Myslím, že pro člověka žijícího mimo Ukrajinu je složité vyznat se v tom, co představoval starý režim a co představuje ten nový. Je těžké nakreslit jasnou čáru a říci: „Tito jsou hrdinové, tito bídáci.“ Je zřejmé, že tam jsou zlosynové, ale je těžké ukázat na hrdiny.“ To je skutečně vrchol vyčůranosti. Samozřejmě, že když má někdo potřebu chápat konflikty světa jako střetnutí čítankových hrdinů s čítankovými padouchy, žádná skutečnost mu nebude hodná toho, aby si v ní umaltal své vznešené ruce. Ale kdyby si pan Lars Seier Christensen uvědomil, že ani on není žádný hrdina, nýbrž jen hříšná nádoba, ale až mu budou šlapat po břiše, zaslouží si, přes svoji bytostnou nedokonalost, aby se ho někdo zastal, nepřipadalo by mu to celé jako akademická diskuse. Celá ta ekonomická dvoustránka v MfD mi ostatně připadá „supervyvážená“. Je něco pravdy na tom, že lídr ANO požaduje v tomto konfliktu vstřícnost k Rusku? Proslýchá se to prý v „obvykle dobře informovaných kruzích“.

Pátek 7. března: Zdá se, že se EU a USA odhodlaly k jakési masivní finanční pomoci Ukrajině. Víc asi zatím dělat nemohou. Zajímalo by mne, mimochodem, jaký je u nás poměr stoupenců a odpůrců ruské invaze proti Ukrajině: můj odhad je, že to bude zhruba stejné jako výsledek loňské prezidentské volby: 55% pro Rusy, 45 proti. Jen v Praze to bude možná naopak.

Průzkum volebního modelu za únor CVVM (dělali ho ještě před ukrajinskou krizí, nevím ale, proč by ho ukrajinská krize měla ovlivnit) je zajímavý tím, že na něm není vůbec nic zajímavého. Skoro se mi chce věřit, že takhle budou teď vypadat volební průzkumy příštích padesát let, ale to samozřejmě není pravda, vláda potřebuje k tomu, aby se aspoň trochu veřejnosti předvedla, minimálně rok. Pak se snad něco hne – tím či oním směrem. To platí samozřejmě jen tenkrát, pokud nedojde k nějaké globální politické katastrofě.

Sobota 8. března: JUDr. Hana Marvanová hodlá pod ochrannými křídly Andreje Babiše vyrvat rady veřejnoprávních médií, zejména televize, ze spárů politiků. Budou je nominovat „názorové a profesní skupiny“, které se vytvoří samy od sebe tak, aby výběr byl pluralitní. Bude to manipulovatelné stejně jako kdysi občanské fórum, jenom daleko efektivněji, protože to na rozdíl od něho bude mít tentokrát svého vrchního financiéra a manipulátora. Otcové-zakladatelé této ideologie osvobození společnosti ze spárů politiky jsou Václav Havel a Andrej Babiš – je ostatně zajímavé, jak si teď stoupenci obou velikánů při planýrování mediálního světa padli do náručí. Jistě, média by neměla sloužit nějakým parciálním politickým cílům, ale zárukou pro to je politická pluralita a vyváženost. Tu se teď v rámci „nových pořádků“ povedlo pořádně podvázat, takže veřejnoprávní média ovládnou různí mediální estéti, vydržovaní oligarchy. Tím se vytváří základna autoritativního politického systému v mediální oblasti. Pozdrav Pánbůh.

„Už patříme k Rusku!“, zní jásavý titulek otvíráku v Právu. Při bližším ohledání čtenář zjistí, že se týká prozatím jen Krymu. Nicméně jsme na nejlepší cestě, Putinovo Rusko zahájilo svůj Drang nach Westen a Západ proti tomu nedokázal zatím nic postavit. Zajímalo by mne, oč se tažení na Západě zarazí: rozhodující bude, až dostanou papaláši v Bruselu strach. A bojím se, že Praha tou zarážkou zase nebude: Babiš a oligarchové všeobecně jsou už do ruských vazeb dokonale zapleteni (podle Babiše by sankce EU vůči Rusku měly pro celou Evropu katastrofální důsledky, a to je jen zatím viditelná část ledovce Babišových názorů na politiku ČR vůči Rusku, Zeman vede nesmyslné řeči o potřebě federalizace Ukrajiny a posílení autonomie Krymu, tedy o rozbití Ukrajiny . Má to podobný charakter jako kdysi Havlovo fantazírování o federalizaci Evropy a zároveň jako jeho megalomanský projekt kanálu Labe – Dunaj – Odra. Kromě toho je to švejkování a poťouchlá podpora Ruska. Stejně je třeba upozornit, čím se výrazně liší případ Kosovo, jímž se Zeman a vůbec kdekdo ohání, od případu Krym: na Balkáně šlo tehdy o to, zda se v rozvratu Jugoslávie prosadí silný ruský vliv. To by mělo pro stabilitu střední Evropy a pro naši svobodu a demokracii katastrofální důsledky. Samostatnost Kosova znamenala oslabení ruského vlivu. Nebylo to v našem zájmu, v zájmu naší svobody a demokracie, o niž musíme především pečovat. Politika nespočívá v exportu Pravdy a Lásky do světa, od toho jsou tu křesťanské církve, a ty mají příkaz usilovat o to nikoli ohněm a mečem, ale obětí a osobním příkladem (ateistům se to ovšem těžko vykládá). Politika je sekulární záležitost a jejím smyslem je zajišťovat konkrétním lidským společenstvím svobodu a bezpečí. V zájmu naší svobody a našeho bezpečí tehdy, během rozpadu Jugoslávie, nebylo, aby Kosovo zůstalo součástí Srbska, a v zájmu naší svobody a bezpečí nyní je, aby Krym zůstal součástí Ukrajiny, přesněji řečeno aby se neprosadil bezohledný mocenský diktát Ruska, opřený výlučně o jeho vojenskou sílu. Máme právo na své národní zájmy.

Zvláštní kapitolou jsou názory exprezidenta Klause. Za všechno může Brusel a USA, Putin se chová racionálně. Klausovi konflikt na Ukrajině připomíná konflikt v bývalé Jugoslávii. Konflikt na Ukrajině je ovšem konfliktem v bývalé Jugoslávii na ruby. V obou případech šlo o to, nakolik se znovu uplatní ruské imperiální zájmy v té části Evropy, o niž Impérium (dočasně?) přišlo. V případě Jugoslávie se krizi podařilo ustát (Rusko bylo ještě příliš slabé), teď jde do tuhého. Je pozoruhodné, že jak (nejprve) Zeman, tak (po něm) Klaus „hrají ruskou kartu“ (oblíbené Klausovo úsloví). Zemanovi, který se neprosadil v polistopadovém Havlově politickém cirkuse „osobností“, pomáhala od samého začátku jeho cesty na výsluní, Klaus se jí chopil poté, co se jeho projekt v roce 1997 dostal do nesnází a vlastně vyčerpal (ukázalo se, že je to vlastně pokus o kapitalismus bez demokracie). Trosky polistopadové demokracie jsou teď v totální defenzívě. Lidé jako Zaorálek nebo Dienstbier, kteří stáli v čele třídního boje proti zrádné pravici, jsou teď, pokud jde o Ukrajinu, ve vlastní straně v menšině (zajímá mne, kdy začne Zaorálek kvůli Ukrajině vřeštět v PS tak, jako to dělal v letech 2012-13). Vládní kolaboranti z KDU-ČSL vyvěšují ukrajinské vlajky. Tedy to nám teď opravdu pomůže. Dokáží se čeští demokratičtí politici zprava i zleva konečně, přinejmenším hodinu po dvanácté, dát dohromady proti ruské lobby (oligarchové, Zeman, Klaus a babišovská žurnalistická družina)? K tématu se vrátím.

V boji za ozdravění našeho veřejného života zaznamenali babišovci významný úspěch: podařilo se jim dosáhnout zákazu alkoholu. Zatím se nesmí podávat jen ve Sněmovně PČR a jen v době schůzí dolní komory. Zmermomocnili k tomu předsedu Sněmovny Hamáčka, který na první pohled nevypadá jako vášnivý abstinent. Teď zbývá ještě zákaz rozšířit na celou společnost. Praxe bude taková, že zákaz bude platit pro „pracující“ (po rusku „mužiky“), ti budou nanejvýš potajmu ucucávat denaturák, kdežto páni (bárini) si budou moci neoficiálně občas přihnout něčeho kvalitního, zejména při každoročních oslavách „Dne abstinence“. Tak to chodí ve všech prohibicích. Zakázat alkohol se pokusil v Rusku Michail Gorbačov. K dobru je mu třeba přičíst, že se taky pokusil zlidštit ruskou společnost, a to druhé se mu aspoň na čas povedlo. Ostatně, je to všechno logické: zavádění autokracie a oligarchie bývá provázeno nezřízeným blbnutím.

V Babišově MfD se včera zabývali odvoláním jakéhosi ředitele odboru na Úřadu vlády. Dosadil ho tam ještě Rusnok, Sobotka ho nyní sám vyhodil. Boj za nové pořádky, proti Nečasovi, Nagyové a zrádné pravici má pauzu: v ÚOOZ jsou zjevně jarní prázdniny.

Pondělí 10. března: České republice a jejímu novému vedení se podařilo dosáhnout významného úspěchu: břevnovští Benediktini nedostanou v restituci zpátky pražský stadion Markéta! Podle zákona se nevydává pozemek, na němž je využívané sportovní hřiště. Je to vítězství spravedlnosti: vždyť k čemu by byl Benediktinům plochodrážní stadion. Zato státu se může čas od času velmi dobře hodit, může mít takříkajíc strategický význam, na což mám osobní vzpomínku: když zemřel Jan Patočka, měl pohřeb na hřbitově, který bezprostředně sousedí jak se stadionem, tak s Břevnovským klášterem. K uctění zesnulého uspořádala StB na stadionu v době konání pohřbu trénink, během něhož buď naši reprezentační plochodrážníci, nebo příslušníci StB, nebo obojí tůrovali své motocykly tak mohutně, že i kdyby byl někdo chtěl pohřbu zneužít k vedení protistátních řečí, nebylo by mu to k ničemu, protože během celého obřadu nebylo rozumět ani slovo. Třeba se stadion v budoucnu bude zase hodit.

Prezident Zeman upozorňuje na ošidnost poskytování pomoci Ukrajině: „Kdyby teď EU poskytla pomoc Ukrajině, skončí v černých dírách, v kapsách oligarchů.“ Je to nejspíš výkřik zmučené duše, která bezmocně přihlíží tomu, jak teď u nás v černých dírách, v kapsách oligarchů, končí celá Česká republika.

Předsedou strany STAN se má nyní stát liberecký hejtman Martin Půta. Jeho cílem je nejprve se osamostatnit od TOP09 a postavit se na vlastní nohy (topka mu už nemůže být k ničemu užitečná). Spolupráci (s ANO, tak aspoň zněla otázka v rozhovoru, který přineslo Právo; sám pan Půta ovšem jméno ANO přímo nevyslovil) hodlá řešit až po volbách. To je rozumné, kdyby nedostali dost hlasů, nebude o ně ANO stát a mohou se vrátit do náruče TOP09.

Jiřího Hanáka v Právu napadá jako řešení ukrajinské krize „Ukrajina „finlandizovaná“, tj. vnitřně svobodná, vůči Rusku sice vlídná, avšak nezávislá“. To by znamenalo nabídku: milí Rusové, klidně si Ukrajinu zfinlandizujte (tj. napůl sežerte), jako jste si zfinlandizovali (tj. napůl sežrali) Finsko po roce 1945. My (Západ) jsme tenkrát nemohli ani škytnout, a teď slibujeme, že uděláme totéž, totiž ani neškytneme.

Srovnávat ruskou anexi Krymu s osamostatněním Kosova je nehorázná drzost. V Kosovu zuřila občanská válka s rysy genocidy, v níž silnější Srbsko decimovalo nesrovnatelně slabší Albánce. V takové situaci si pochopitelně ani jedna z bojujících stran nakonec nebere rukavičky. Srbsko mělo podporu Ruska, které ovšem tenkrát ještě bylo ve stavu útlumu po rozpadu (jeho) sovětského impéria a nemohlo si moc vyskakovat. Západ prosadil uznání samostatnosti Kosova. Tady Rusové podloudně obsadili Krym (u velké část obyvatelstva, pravda, nenarazili na odpor – u části ano -, ale žádná občanská válka na Krymu nebyla) a právě ho nestydatě připojují ke svému obnovovanému impériu. To je dost velký rozdíl.

Bohuslav Sobotka poskytl Právu obsáhlý rozhovor, z něhož plyne: je rozkročen tak mohutně, že se bude muset nejspíš rozdvojit, protože, jak to vypadá, předsedá dvěma sociálně demokratickým stranám dosti disparátního zaměření. Nejlíp je to vidět na postoji k Ukrajině. Především je prý třeba za každou cenu zabránit válce. K tomu, aby člověk mohl zaujmout postoj víceméně kapitulantský, je nejlíp vymyslit si nebezpečí velmi hrozivé, leč fiktivní: Putin na válku v nějakém širším měřítku nepomýšlí, netroufl si na ni ani Stalin ve vypjatější době a v silnější pozici, útočné války je ostatně Rusko schopno vést vždycky jen s protivníkem o hodně slabším, než je ono, a pokud je jisté, že se dotyčný nebude moc bránit (vhodným protivníkem jsme např. my). Je snad schopný vydírat Západ válkou, jako to dělal kdysi Chruščov, ale nakonec udělá totéž, co Chruščov v Berlíně a v kubánské krizi: couvne. Ovšem jen tenkrát, když Západ dokáže být aspoň v základních věcech pevný, což vůbec není jisté. Obsazování Krymu připomíná trochu blokádu Berlína a stavbu berlínské zdi (trochu, karty jsou rozdány jinak). Je možné, a dokonce užitečné počítat s důkladnou ruskou plynovou blokádou Západu (mají ji už odzkoušenou). Že by ji ale dokázali provozovat déle než tři čtvrtě roku, si nedovedu představit. Bude třeba zatnout zuby). Sobotka si nepřeje ani válečný, ani hospodářský konflikt s Moskvou (možnost válečného konfliktu mu soustavně servírovali novináři z Práva). Válečný konflikt se Západem samozřejmě nehrozí, a zda bude nebo nebude konflikt hospodářský, nezáleží vůbec na tom, co si pan Sobotka přeje. Otázka je jen, zda takovému hospodářskému konfliktu dokáže Západ čelit. A následují signály rozkročenosti pana Sobotky: ruský vpád na Krym je agrese, ale reakce nesmí být hysterická (proč by proboha měla!) Neměli bychom být zemí, která bude přijímat jednostranné nebo plošné sankce proti Rusku: především bychom měli být zemí, která je loajální ke svým spojencům. Ukrajinský konflikt není podle pana Sobotky nacionální, ale je to vzpoura proti korupci a zpanštělému chování politické reprezentace (Pan Sobotka se vývoj na Ukrajině snaží napasovat na sociálnědemokratické pojetí naší Velké protikorupční revoluce). To je samozřejmě nesmysl a úlitba proruské části ČSSD, ukrajinský konflikt je boj o státní - a taky národní, samozřejmě, to jde na Ukrajině ruku v ruce, stejně jako to šlo ruku v ruce na počátku dvacátého století u nás - suverenitu Ukrajiny vůči Rusku. Sobotka nedokázal reagovat na kupodivu věcnou poznámku redaktorů Práva o jistém cynismu, který se zračí v jeho slovech, že nemůžeme ohrozit obchod s Ruskem, a nepoukázal na nesmyslnost srovnání Kosovo – Krym. Temelín chce řešit „diplomaticky“. Nezaujal jasné stanovisko ke koaličnímu partnerovi (ANO), jemuž ustupuje a zároveň kalkuluje s tím, že se sám od sebe rozpadne. Ještě nikdo se sám od sebe nerozpadl, zvlášť ne tenkrát, když mu druzí poněkud zbaběle ustupují. Rozkročování pana Sobotky nejspíš neskončí dobře. Je mi to líto, představoval v ČSSD vždycky to lepší.

Karel Schwarzenberg řekl Babišovým Lidovým novinám: „Současný a bývalý prezident reprezentují generaci, která vyrostla v tom, že Rusko je největší a nejpřátelštější země na světě.“ Patřím ke stejné generaci jako Klaus a Zeman. V šedesátých letech minulého století jsem kromě pár opovrženíhodných kolaborantů s režimem neznal nikoho, kdo by si o Rusku myslel něco podobného. Žil jsem tehdy tady, v Praze, žil jsem tu celý život. Klaus a Zeman jsou excentrici, žádná generace v tom smyslu, jak o ní mluví pan Schwarzwenberg, neexistuje, a to, co naši generaci spojovalo, bylo spíš přesvědčení, že se nám ze všech stran intenzivně a drze lže (což ovšem taky není ideální, k tomu,. aby nějaké pojítko mezi lidmi, např. generační, bylo opravdu pevné, musí obsahovat i něco pozitivního). Rok 1968 a jeho smutný konec tohle „obecné mínění“ jen posílil a potvrdil.

Úterý 11.- čtvrtek 13. března: omlouvám se za Malou pauzu způsobenou zaneprázdněním v jiné věci (Dopis KOD pražským politikům). Tady je pár poznámek k posledním událostem:

Bohuslav Sobotka se konečně ohradil proti tomu, jak prezident Zeman od rána do večera servíruje veřejnosti srovnání Kosovo – Uhrajina. Nejde ovšem jen o to, že jde ne o nezávislost Krymu, ale o přičlenění Krymu k Ruské federaci, a na Krymu nedocházelo k dlouhodobým etnickým konfliktům. Je třeba ještě dodat, že v případě Kosova nešlo o anexi území vojsky žádné sousední velmoci. Ani demagogie by neměla být bezmezná, ztrácí na věrohodnosti. Ministr Stropnický zase na dotaz, zda by NATO šlo Ukrajině na pomoc, kdyby o to požádala, uvedl: „Nemůžete si myslet, že alianční zásah tam může něco vyřešit.“ Škoda že neřekl přímo: to víte, že se na ně vykašleme.

V Babišově Mladé frontě Dnes se ozvalo jasné stanovisko ve věci Ukrajiny. Josef Brož tam píše mj.: Ve chvíli, kdy je legitimně zvolený prezident Janukovič na útěku, můžeme se domnívat, že jeho nástupci mají moc ve svých rukou. Nemají však to podstatné: nejsou zástupci ukrajinského lidu. Jsou toliko reprezentanty vzpoury, jež nám může být sympatická, i když některé její složky připomínají všechno, jenom ne demokratické zastoupení… Západ, který koncem loňského roku ústy amerického ministra zahraničí Johna Kerryho slíbil vzbouřencům podporu, dosud nepředložil účet, za jaký se rozhodl podporovat opozici. Nevíme, kdo konkrétně byl podpořen, nevíme ani, kdo je hlavním investorem. Je to opravdu nám velmi dobře známý finančník George Soros, jak se mluví v kuloárech? … Obávám se, že cesta té ukrajinské demokracie bude ještě dlouhá, předlouhá a že rozhodující roli zde nebude hrát vůbec žádný Putin, ale duše ukrajinského lidu.“ Autor má o Ukrajinu upřímný zájem, má odtamtud dědečka. Konečně můžeme tušit, co si o problému Ukrajina myslí Andrej Babiš.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o „šuškandě, která běhá politickými kuloáry“: do konce roku prý podnikne Andrej Babiš pokus o převzetí vlády, bez nových voleb a s podporou Hradu. Nedovedu si představit, že by to nebylo kryto aspoň hlasováním v PS. Že by se za Babiše postavil Okamura, je bez problémů představitelné. Že by Babiš získal úplně všechny poslance ČSSD ovšem ne: a tak by potřeboval aspoň toleranci komunistů: což je v podstatě taky představitelné – pokud bude mít podporu Kremlu, což je pro KSČM rozhodující.

Prezident Zeman i ministr Zaorálek se shodli, pokud jde o případnou výstavbu amerického protiradarového systému v České republice. Považovali by ho za neefektivní, situace na Krymu představuje úplně jinou rovinu hrozby, než je ta, proti níž měl být zaměřen. Dejme tomu, navíc proti radaru se české opozici v čele s Paroubkovou ČSSD podařilo zmobilizovat drtivou část české veřejnosti (já byl pro) a bylo víc než nepravděpodobné, že by se tehdy bylo podařilo pro návrh získat většinu v rozložené PS. Když o tom dnes politici „zprava“ referují, budí dojem, že je prezident Obama svým rozhodnutím projekt odtroubit podtrhl, ale to není pravda: Američané jen realisticky vzali na vědomí, že plán nemá šanci. Ministr Zaorálek dále prohlásil, že „naše bezpečnost dnes navíc ohrožena není“. Je otázka, co rozumí pod tím „dnes“. Pokud bychom to vzali jako „dnes, 12. března“, tak to jistě ne. Pod tím myslí v širším slova smyslu „v současnosti“, pak jeho optimismus daleko překračuje hranice politické zodpovědnosti. Jenže hlavní problém je, stejně jako v době, kdy se o radaru rozhodovalo, v nás samých. A žádný raketový systém, který by fungoval proti naší vlastní blbosti, zatím vyvinut nebyl.

Miloš Balabán píše v Právu, že bychom se měli zamyslet, zda „naše úsilí šířit demokracii a dobro nepřináší mnohdy problémy“. Na tom může zcela obecně jistě něco být, organizace jako NATO by měly sloužit v první řadě ochraně bezpečnosti těch, které sdružují, a ne exportu demokracie lidských práv do světa. Jenomže jedno s druhým bývá občas propojeno: těžko můžete odmítnout pomoc někomu, kdo se topí (případně koho přepadnou banditi) s odůvodněním, že vaším úsilím nemá být šířit dobro, a za druhé, když mu nepomůžete, tak se velmi dobře můžete brzy poté stát obětí i vy sám: jednak už nebudou zaměstnáni vaším předchůdcem a budou mít volné ruce, a jednak už jste vlastně vyslali signál, že to s vlastní obranou nemyslíte zase až tak vážně.

Petr Zídek si v Lidových novinách klade (mimo jiné) otázku, zda nás čeká válka s Ruskem. Nevěřím, že by si Rusko trouflo vyprovokovat válečný konflikt se Západem (to neodpovídá jeho tradicím a zvyklostem), a že by Západ napadl Rusko „preventivně“ je absolutně vyloučené, neodpovídá to zase myšlenkám, které sdílí, a kdyby to někdo chtěl udělat, nenašel by podporu ve veřejnosti. Studená válka je naproti tomu nevyhnutelná. Studená válka předpokládá vytvoření železné opony. Napřed vznikne železná opona, a pak se teprve studeně válčí. Aby se studeně válčilo, musí se Západ cítit opravdu existenčně ohrožen. Existenčně ohrožen se bude cítit tenkrát, když poloha železné opony bude signalizovat velmi vážné ohrožení. Otázka tedy zní: kde bude v nadcházející studené válce ležet železná opona? Řekl bych, že někde mezi nynější „východní hranicí“ NATO a polohou železné opony před rokem 1989. Dál to nebudu rozvíjet, nechci sýčkovat. Nějak se mi jen nechce věřit, že by se Rusům podařilo znovu zblajznout Polsko.

Tamtéž píše Jan Zahradil o tom, že ukrajinská krize je střet o sféry vlivu mezi Ruskem a Západem. Toto ryze imperiální pojetí není úplná pravda. V západní politice nemohou nehrát roli i „ideální“ motivy: Ukrajincům jde o státní suverenitu (a to je v současné době pochopitelně suverenita vůči Rusku). To je úsilí z hlediska Západu (a taky mého) zcela legitimní, a spory o to, zda je pro její dosažení 100% nebo jen 70% obyvatelstva, jsou vedlejší. Pokud Západ v podpoře Ukrajiny prohraje či ustoupí (což je pravděpodobné), zachová se podle vlastních měřítek zbaběle, a to se promítne do jeho další politiky. Appeasement se nikdy nedá dělat pořád pryč. Jednou se musí zarazit. Otázka je, kdy. Obávám se, že Česká republika vzhledem ke svému bídném vnitropolitickému stavu nebude určitě ten, který bude na zaražení appeasementu tlačit. Naopak.

Pátek 14. března: Vláda chce prosadit zřízení centrálního registru účtů, z něhož by mohly čerpat informace finanční úřady, policie, správa sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovny, notáři a exekutoři. Guvernér ČNB a Česká bankovní asociace je proti, prý by to bylo nákladné a současný systém, kdy je o údaje třeba žádat jednotlivé banky, je dostatečně funkční. Nejvyšší státní zastupitelství si ovšem stěžovalo, že orgány činné v trestním řízení získávají informace dosavadním způsobem s velkým zpožděním, přičemž čas hraje při objasňování trestné činnosti klíčovou roli. Neshoda mezi ministerstvem financí a ČNB prý může oddálit i vznik speciálního týmu KOBRA pro potírání daňové kriminality, který chtějí ministři Babiš a Chovanec spustit od září. Podobné zařízení (centrální registr) prý má řada zemí EU. Nevím: osobně mi je to fuk (na svém účtu, jakož i všeobecně, mám v podstatě kulové, ovšem na druhé straně si nedělám iluze, kdo chce psa bít…), jen doufám, že čerpání informací nebude v praxi aspoň probíhat online, tj. tak, že si pan Babiš každé ráno při snídani zapne prohlížeč, podívá se na účty „závadových osob“ (na prvním místě bude pan Kalousek, další z opozice, a pak ti z přátel oligarchů, kteří mají zrovna roupy) a udělí pokyny KOBŘE, případně ještě Úřadu na odhalování organizovsného zločinu a protikorpuční policii.

ČSSD hodlá zavést, aby o kandidátech ČSSD do sněmovních, krajských či senátních voleb (především jde o pořadí na kandidátkách) mohli v budoucnu v primárkách hlasovat všichni členové ČSSD. Předpokládám, že (aspoň prozatím) toto hlasování nemá nahradit samotné volby. Jistě je to interní záležitost ČSSD, jen nechápu, proč by měli o pořadí na kandidátce jednoho kraje rozhodovat členové z ostatních krajů (nebo je to v návrhu nějak ošetřeno?) Uvažují také o prosazení pravidla, podle nichž by kandidátky musely být složeny ze stejného poměru žen a mužů. Bylo by taky dobré dbát na to, aby určité procento z kandidátů byli gayové (případně „lesby“, to snad je úředně schválený termín, pokud ne, omlouvám se a opravím ho), aby to bylo úplně politicky korektní.

Na konferenci k 15. výročí českého členství v NATO na Pražském hradě mluvil prezident Zeman o „občanské válce na Ukrajině“. Bylo by dobré pana prezident upozornit, že tu občanskou válku vede Rusko s Ukrajinou.

Šéf hnutí ANO Babiš na konferenci prohlásil, že NATO poprvé navštívil už jako student v roce 1967. Zajímalo by mne, byl-li tam ne výletě nebo služebně, a pokud služebně, tak za kterou instituci „ČSSR“.

Politolog Lidového domu Lukáš Jelínek píše ve čtvrtečním Právu: „Zastánců myšlenky, že Rusko rozumí pouze síle a musí být nepřetržitě tlačeno do kouta, najdeme dost v USA i v Praze. Ochotně hodí letité úsilí o integrování Ruska do mezinárodních struktur za hlavu jen proto, že se Putin rozhodl napínat strunu? A jakou mají vizi? Koncert velmocí, v němž budeme přicmrndávat třetí housle?“ Pan Jelínek by zřejmě rád, abychom se plnoprávně podíleli na koncertu velmocí. Podobný plán měl dr. Edvard Beneš za poslední světové války a po ní. Jak to dopadlo, víme.

Neuvěřitelný článek (lehce babišovského střihu) uveřejnil Bohumil Pečinka v Mladé frontě Dnes. Zaujímá zdánlivě „reálpolitickou“ linii: nemá smysl se upínat k volbám na Ukrajině, protože povedou k rozdrobení Ukrajiny. Myslím, že k problému přistupuje ze špatné strany, základní je zabránit Putinovi, aby Ukrajinu neschramstl. Pečinka mj. píše: „Dokud někdo nedostane strany Majdanu a proruskou Stranu regionů k jednacímu stolu, je stále aktuálnější, že se Ukrajina přiblíží k občanské válce.“ Představte si, že by někdo v létě 1938 napsal: dokud někdo nedostane SDP a československou vládu k jednomu stolu, je stále aktuálnější…“ atp. Ukrajina se neblíží k žádné občanské válce, Ukrajina se blíží k tomu, že ji Rusko sežere. Další nesmysl: „Pokud někdo nebude souhlasit s výsledky voleb, může se vzbouřit, vyhnat ze země legitimně zvoleného prezidenta a předčasnými volbami si vynutit nové rozdání karet.“ To ovšem neplatí v zemi, kde prezident, poté co se zmocní vlády, dá zavřít polovinu předchozí politické reprezentace a tyranizuje opozici i veřejnost. Samozřejmě, kdyby se to, o čem píše Pečinka, stalo v dobré staré Anglii, bylo by to něco jiného. Ale svrhnout tyrana je v Evropě považováno za legitimní nejpozději někdy od 16. století. Koněm pana Pečinky je „umírněný místopředserda strany Regionů Serhyj Tyhypko“. Je hezké, že taky pan Pečinka má na Ukrajině svého kandidáta, stejně jako nepochybně Putin, s Putinem mají společné to, že jim do toho nic není, je to věc Ukrajinců, jen Putin má nesrovnatelně víc prostředků než pan Pečinka, jak svého favorita prosadit. Samozřejmě nemůže vynechat tvrzení o tom, že „svůj podíl na situaci v Ukrajině mají i západní státy“. To je jistě pravda, jakmile se do něčeho zamícháte, máte na tom svůj podíl, otázka je, do jaké míry byla vaše intervence legitimní. Západ se pokouší pomoci národu, který je v nouzi a kterému hrozí porobení ze strany Ruského impéria. Srovnávání s Gruzií je nepřesné proto, že v případě Ukrajiny jsou navíc velmi zřetelně dotčeny zájmy zemí NATO, které Rusové považují za „blízké zahraničí“ a Západu všeobecně, což je další legitimní ohled, který se s předchozím nevylučuje. Navíc to, že něco Západ udělal špatně dřív, neznamená, že by se teď měl chovat kapitulantsky, což, je mi líto, mu pan Pečinka navrhuje. „Ukrajina v rámci NATO by nejspíš respektovala ruské vojenské zájmy na Krymu, ale o toto území by nepřišla.“ Nová ukrajinská reprezentace ničím nenaznačila, že by nechtěla respektovat „ruské vojenské zájmy na Krymu“. Zdá se, že v podstatě kapitulantské a proruské postroje mají v české společnosti daleko větší podporu, než by se z českých médií na první pohled zdálo. A navíc, při známé orientaci pana Pečinky člověka bezděčně napadne: nemají si náhodou Babiš a ODS blíže, než by se na první pohled zdálo?

Část TOP09 údajně uvažuje o tom, že bude prosazovat Karla Schwarzenberga na místo pražského primátora. To je jistě svůdná představa vzhledem k tomu, jak silná byla jeho podpora v Praze v prezidentské volbě, ale: pražský primátor by měl být schopný manažer obeznámený s pražskými problémy, a ne jen reprezentativní figura, to by v té divoké džungli skončil dost brzy. A za druhé, pražské demokratické strany by se měly pokusit o to, aby v Praze proti Babišovi postupovaly společně, a to znamená měly taky společného, všeobecně přijatelného kandidáta na primátora, který by „to společné“ reprezentoval.

Náměstek ministra zahraničí Petr Drulák ve čtvrtečních Babišových Lidových novinách odsuzuje ruskou intervenci na Krymu, ale zároveň píše mj.: „Neméně důležité je poskytnout Rusku východisko. Nikoliv přejímáním ruských argumentů, nýbrž poukazem na základní pravidla mezinárodního společenství, k nimž se Rusko opakovaně samo hlásí. Při všestranném respektu k těmto pravidlům chceme být partnery Ruska a hledat hlubší možnosti vzájemné spolupráce. Nechceme si dělit sféry vlivu, nechceme se přetahovat o Ukrajinu, neboť se domníváme, že Ukrajina potřebuje silné vztahy jak na západ, tak i na východ. Chceme společně budovat stabilitu a prosperitu v prostoru od Vancouveru po Vladivostok a společně působit při tlumení krizí v dalších regionech.“ Jeho starosti nechápu. Musíme z té šlamastiky, kterou zavařili Rusové svou intervencí, hledat východisko především pro Ukrajinu a sami pro sebe. Deklarovaná snaha „být partnery Ruska, hledat hlubší možnosti spolupráce, společně budovat stabilitu a prosperitu a působit při tlumení krizí“ mi silně připomíná manifest Charty 77, který taky, místo aby se bral za práva utiskovaných, nabídl režimu spolupráci na dodržování lidských práv podle paktů OSN, ačkoli autoři manifestu dobře věděli, že dodržování těch paktů by do šesti týdnů poslalo režim do kytek a že to proto nemůže přijmout (nechci tím říci, že ten režim měl dobrý důvod nedodržovat ty pakty, které nota bene sám ratifikoval, ale jen, že ta nabídka byla pokrytecká).

Sobota 15. března: pod záminkou učinit konec přidělování politických trafik v polostátních firmách hodlá ČSSD prosadit vytvoření vládního personálního výboru, který by nabývání funkcí ve vedení a míst v dozorčích radách firem se státní účastí kontroloval. Cílem je zjevně, aby ČSSD mohla mluvit i do obsazování míst ve firmách, která patří pod důležitá ministerstva ovládaná koaličními partnery (doprava, místní rozvoj, životní prostředí, zemědělství). Výbor má dávat jen doporučení, doporučení mají být veřejná, aby se mohla zapojit média (kde je ovšem ČSSD proti Babišovi ve slabší pozici). Další příklad „neantagonistického rozporu“ (jak zněl termín z dialektické patafyziky) uvnitř nového establishmentu, který ovšem nemusí být až tak nevinný – Babišovi se to velmi nelíbí, takhle se stát-firma neřídí.

Zaorálek se dostal ve věci Ukrajiny do konfliktu s vnitrostranickými proruskými lobbisty Foldynou a Hamplem. Zdá se, že je nepřesvědčil. Pozice pana Sobotky a Zaorálka v čele „strany a vlády“ je velmi slabá (proslýchá se, že pro podporu Ruska je i Andrej Babiš).

Jedna z nově zrozených protikorrupčních světic, bývalá ředitelka odboru kontroly kvality staveb Miloslava Pošvářová, se dostala do konfliktu s ministrem Prachařem (ANO) a odmítá mu nedále dělat poradkyni. Pan ministr totiž údajně ve středu na zasedání vlády soukromně sdělil ministryni spravedlnosti (a své stranické kolegyni) Válkové, aby si na Pošvářovou, z níž učinila svou poradkyni revoluční náměstkyně JUDr. Marvanová, dali pozor, protože krade. Ministryně je zaskočena a překvapena, nikoli ovšem tím, co jí pan ministr sdělil, ale tím, že to paní Pošvářová veřejně řekla: od ní totiž tu informaci nedostala. Tedy: pan ministr řekl paní ministryni, že paní Pošvářová krade, a paní ministryně je dotčena, protože ona to paní Pošvářové nevyslepičila. To, že informaci dostala, nepopřela. Paní Pošvářová prý nyní hodlá spolupracovat s Okamurovým Úsvitem (což bude asi do budoucna jakási hard varianta ANO). Roztomilé poměry.

Premiér Sobotka hájil na návštěvě SRN svého ministra Babiše před jakýmsi německým sociálně demokratickým činovníkem, který vyjádřil znepokojení z Babiše a přirovnal ho k Berlusconimu. Podle Sobotky je ANO protestní hnutí proti vládě zrádné pravice a je vázáno vládním programem. Srovnání Babiše s Berlusconim je ovšem nepřesné, Babiš je horší přesně o to, oč jsou poměry v postkomunistické ČR horší než poměry v demokratické Itálii.

Šéfpolitolog ČSSD Lukáš Jelínek klade své straně na srdce: „Voliči musí vědět, proč nedezertovat k rychlokvašeným populistickým hnutím, jež tvrdí, že éra ideově formovaných stran je minulostí.“ Bude zajímavé, jak to chtějí zařídit, když svou nezodpovědnou politikou třídního boje v politice otevřeli těm hnutím doširoka dveře. Snaha porazit politického protivníka za každou cenu se nikdy nevyplácí.

V Babišově Mladé frontě Dnes se zabývají rozkladem ČSSD. Je to zcela očividně reakce na Sobotkovy řeči o tom, že se ANO rozloží. Paní Slonková je dobře osedlaná kobylka. „Ve straně získávají čím dál větší moc krajští lídři, napojení na místní podnikatele. Mezi poslanci jsou stále hlasitější rebelové ostřelující vlastního premiéra. Ten je uzavřený ve Strakově akademii a postupně propadá paranoi. Preference přitom stále klesají. Osudu ODS, který skončil pádem, se teď po nástupu k moci obává i ČSSD. Nápadných paralel se v poslední době objevuje celá řada…“ To jsou věci, které se s ČSSD táhnou většinou už řadu let, a ANO je nemá mj. proto, že zatím ještě žádné krajské lídry nemá. Čili: napůl informace, napůl účelová propaganda. Jak se sluší na služebný tisk.

Pondělí 17. března: „Hnutí“ pana Okamury má 9 členů – tedy o pět míň než poslanců. Je to velmi pragmatické uspořádání, něčím takovým se daleko lépe manipuluje. Kromě toho z tohoto uspořádání přímo čiší přesvědčení, že prachy jsou víc než lidi (ve straně pana Babiše existuje nejspíš tatáž idea v soft verzi). Tím nemá být řečeno, že by si snad vedoucí představitelé Úsvitu chtěli ty peníze za volby nacpat do vlastních kapes, ale jen, že se tak peníze daleko jednodušeji používají k tomu, k čemu jsou určeny, tj. k politickým účelům. Nejde ovšem o politickou organizaci v pravém, standardním slova smyslu.

Dosti vykutáleným politickým hnutím je i STAN: žadatel o členství je nejprve registrovaným příznivcem, členem se může stát až za dva roky, a přitom musí být starostou, místostarostou nebo radním. Je to jakási přísně prověřovaná profesní organizace a připomíná mi svou strukturou bolševický Svaz čs. Spisovatelů z šedesátých let (jen by měli ještě zavést funkci „kandidáta“ na členství).

Bohuslav Sobotka bruslí v restitucích. Chtěl vytvořit vládní výbor, který by kontroloval, jak je vydáván majetek církvím, kolik přitom vzniklo soudních sporů a jak jsou vypořádávány. Zjevně se bojí, že celá restituce proběhne v lidovecké režii a on ztratí podporu ve vlastní straně, kterou se mu v předloňském a loňském třídním boji podařilo proti restitucím krajně vyhecovat. Andrej Babiš ovšem vytvoření výboru odmítl (nemá smysl). Chce zachovat průhlednost restitučního procesu – vydávání majetku by měl stát pravidelně zveřejňovat, tj. každou žádost s tím, zda majetek bude vydán nebo ne. To je velmi šikovně vymyšleno: vláda (a tedy ani Sobotka) nebude mít možnost proces restitucí ovlivnit, ale o výsledcích bude pravidelně referováno (o vhodné pojetí se postará babišovský tisk) a vzniklý lidový hněv pak dopadne na hlavu nešťastného předsedy ČSSD. Je to logický postup, Sobotka je teď hlavní Babišův konkurent, Zeman mu ze své pozice konkurovat nemůže (může mu nanejvýš házet klacky pod nohy, a myslím, že je už dost zastrašen) a s lidovci si Babiš, až vyřídí Sobotku, snadno poradí. Sobotku (a celou ČSSD) může přitom snadno oslabovat ve veřejnosti, a navíc ještě komplikovat Sobotkovi pozici ve vlastní straně, kde je jeho postoj k církevním restitucím považován za slabošský. Pan Sobotka ve svém boji se zrádnou pravicí vypustil z lahve pořádně macatého džina!

Poslankyně ODS Černochová vystoupila na konferenci starostů ODS údajně s „emotivním“ projevem. Sama o něm prohlásila: Řekla jsem, že jsem v ODS 16 let a strana mi dala příležitost stát se z bezvýznamné bankovní úřednice místostarostkou, starostkou a poslankyní. Že mám ODS co vracet, a byla bych ráda, kdyby k tomu tak přistupovali všichni, a že budu klidně ta poslední, co bude s modrým ptákem zhasínat.“ No tak to se paní poslankyni nedivím, z toho úctyhodného výčtu je vidět, že aspoň v jejím případě se ODS projevila jako dokonale funkční útvar. Zajímalo by mne, zda má ještě nějaký smysl, než aby poskytovala členům tento velice užitečný servis.

Jiří Pehe píše v Právu: „Není náhoda, že členové a voliči ČSSD jsou více euroskeptičtí a méně tolerantní vůči menšinám než voliči občanské pravice. Ideje tzv. kulturní levice nebo skutečná diskuse o Evropě v kontextu úvah o víceméně ničivém vztahu globálního kapitalismu k demokracii jsou zcela na okraji stranického uvažování. Prosadit jakoukoli novou tvář takové strany shora půjde jen těžko.“ Předpokládám, že tento obraz personálního složení ČSSD je nespravedlivý, vyplývalo by z něho totiž: vedení – ujetí intelektuálští excentrici, členstvo – normalizační burani. Zároveň se z toho, co píše sobotní Mladá fronta Dnes, zdá vyplývat, že prvky přímé demokracie ve straně (primárky, přímá volba místopředsedů) se papalášům v ČSSD nezamlouvají a Sobotka bude mít problém je prosadit. Známý putinovec Foldyna např. říká: „Jsem pro změny ve straně, podle mého názoru však přímá demokracie nic neřeší, nejsme na ni připraveni, aktivita členské základny je tak 30%.“ A předseda karlovarské organizace Čermák: „Bojím se toho, že naši členové nejsou příliš aktivní, máme hodně důchodců, a ti když nedorazí, budeme muset volbu třeba i několikrát opakovat. A bude stát hodně peněz.“ Nemají to v ČSSD lehké.

Babišova MfD s jistým zalíbením informuje o chystaném personálním zemětřesení, které se má týkat ČEZu, aeroholdingu a exportní banky.Přeměna státu ve firmu je v plném proudu. Něco podobného už provádí v Českých drahách Babišův ministr Antonín Prachař.

Andrej Babiš si ve své MfD stěžuje na koaličního partnera – ČSSD: „Paradoxně ve Sněmovně spolupracuje spíš s tradičními politickým stranami, než s námi, kteří jsme vnímáni jako zjevení.“ Přece jen snad jsou tedy v ČSSD ještě nějaké zbytky politického realismu.

V rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny ministr Zaorálek řekl mj.: „Já si stále myslím, že v této chvíli je správné říkat, že nám jde o to, aby Rusko bylo partnerem u stolu, a vrátit se k diplomacii. Pře to všechno, co se odehrálo, to nevidím jako argument, abych Rusku řekl: „Skončili jsme!““ Z rozhovoru je cítit polemika s názorem, že je třeba Rusko za jeho postup „potrestat“. Jistě, takové uvažování nemá smysl a rozhodně my na to nemáme. Právě u vědomí toho bychom se jen měli maximálně snažit proti Rusku posichrovat. Teď zrovna požírá Ukrajinu, měli bychom se snažit, aby totéž nepotkalo za chvíli nás, záleží to v našem případě jen na nás. Nemůžeme rozhodovat o osudu Ruska, ale pořád ještě můžeme a musíme rozhodovat o vlastním osudu.

Úterý 18. března: na sobotní konferenci ČSSD prý účastníci vehementně požadovali vnitrostranická referenda a očistu strany od „kmotrů“. To jsou všeobecné populistické požadavky, na které přistoupí všechno členstvo všech stran. Konkrétně by ale, jak se zdá z toho, co píší v Právu, členstvo chtělo prosadit svůj názor ohledně Bohumínského usnesení (zrušit), zamezit kapitulaci stranického vedení ve věci církevních restitucí a dát zaznít pluralitě názorů, pokud jde o ruskou agresi vůči Ukrajině. A to je na mne příliš velké rozkročení, totiž rozkročení mezi předlistopadovým režimem a dneškem (přesněji řečeno bezprostředním včerejškem, dnes, v „nových pořádcích“, je už zase všechno jinak). Dojem pozorovatele zvenčí je, že pan Sobotka by se rád zbavil středních kádrů ve straně, které zčásti ovládají jeho vnitrostraničtí oponenti, ale vyhání ďábla belzebubem. Navíc „demokratizace“ tohoto typu je vhodná v revolučních chvílích (když je třeba někoho odstavit od moci), ale ke stabilizaci situace ve straně se moc nehodí.

Slovanský sociální demokrat Jan Mládek prohlásil v neděli v ČT, že plošné sankce vůči ruským občanům nikdo nemůže myslet vážně, protože by to ohrozilo český průmysl i turistiku. Ohrozilo by to ruskou turistiku (od nás až tak moc lidí na Rus nejezdí), a kromě toho, sankce, která by toho, kdo sankcionizuje, nebolela, musí být nutně neúčinná. Každé účinné opatření něco stojí. Je zjevné, že proces spuštění studené války a taky obnovy železné opony, i když asi v nějaké soft verzi, je nezadržitelný, a v téhle situaci je česká společnost rozdělená víc, než se to na první pohled zdá a hlavně než je vhodné. Proti tomu osudovému rozdělení společnosti nám ani EU, ani NATO nemůže pomoci, nejsou na to zařízeny. A na stavu společnosti v první řadě záleží, na které straně budoucí železné opony se octneme. Bylo by zajímavé, kdyby některá ze zavedených agentur na průzkum veřejného mínění položila respondentům např. otázku: je třeba podpořit Rusko ve věci Krymu a Ukrajiny, nebo (což se v posledních dnech stalo aktuálním) je třeba přehodnotit oficiální lolistopadové stanovisko k „vstupu vojsk Varšavské smlouvy“ z roku 1968? Možná bychom se velmi divili. A zdůrazňuji: naší první a základní starostí není prosazovat co nejtvrdší sankce proti Rusku (nechci potřebu těch sankcí přitom bagatelizovat), ale starat se ze všech sil, abychom se znovu nestali ruskou kolonií, byť v nějaké „sametové“ podobě (např. formou „finlandizace“, kterou si tu kdekdo idealizuje, aniž by pořádně věděl, jak to tehdy vypadalo; i finlandizace byla v některých ohledech – např. zahraniční politika Finska - jen mimořádně luxusní kriminál).

Podnikatel Ivo Rittig, jak se ukazuje, je vlastně úplně nemajetný houmlesák, který má mimořádnou kliku v tom, že si najal velmi bohaté advokáty se sklony k filantropii. V tomhle ohledu se nedivím „orgánům činným v trestním řízení“, že jsou z něho a z podobných lidí bez sebe.

Středa 19. března: Premiéru Sobotkovi se podařilo ve vládě prosadit zřízení tříčlenného personálního výboru pro nominace manažerů do vedení státních firem a získat souhlas s rozšířením výboru pro dohled nad církevními restitucemi o ministryni Válkovou. Návrhy prvního výboru prý nebudou pro ministry závazné, ale budou veřejné (ČSSD by aspoň mohla dělat Babišovi ostudu. Ale jen tenkrát, pokud by se nedomluvil s KDU). Ve výboru pro kontrolu nad církevními restitucemi se lidovci dostanou do ještě větší izolace.

Česká vláda odmítla referendum na Krymu (bylo by těžké ho neodmítnout, ale velmi by mne zajímalo, jak by u nás dopadl průzkum veřejného mínění v této věci; nechtěl by to někdo zkusit?), ale zároveň taky odmítá plošné sankce vůči Rusku. Pokud se ale Západ neshodne na nějaké účinné odpovědi, Rusové správně pochopí, že mohou v této politice bez problémů pokračovat. Mrzí mne to, ale je to tak, to je zákon politické mechaniky.

V této situaci se vláda přetahuje s prezidentem o jeho megalomanský projekt kanálu Dunaj – Odra – Labe. Jejich starosti jim závidím. (Kanálu chybí k dokonalosti ještě propojení na Jaderské, resp. Středozemní moře. Mělo by se domyslit, pro takového chlapíka jako je náš prezident, by hotry neměly být překážkou.)

Michal Mocek píše v Právu: „Souhlas se skokem do náruče Moskvy vyjádřilo na Krymu podle oficiálních čísel přes 96 procent zúčastněných a účast byla velmi vysoká. Takže – pokud nejde o zfalšované údaje – souhlas s přičleněním k Rusku se neomezil jen na krymské Rusy. I kdyby šla totiž hlasovat celá tato etnická skupina jako jeden muž, zbývá stále ještě 10–15 procent účastníků referenda, jež k Rusům řadit nelze. Pro odtržení od Ukrajiny by tak musela hlasovat i nemalá část místních Tatarů a možná i tamní Ukrajinci, kteří tvoří asi čtvrtinu obyvatel Krymu.“ Obdivuji fantazii pana Mocka, předpokládat, že referendum s 95.5% není zfalšované, vyžaduje určitou sílu ducha. Na druhé straně by Rusové nejspíš vyhráli i docela svobodné referendum – jenže oni potřebují těch 95,5%. Demokracie jim připadá nedokonalá.

Čtvrtek 20. března: Ruský prezident Putin provádí verbální obrat k brežněvismu: nové ukrajinské vedení prý podléhá vlivu „neonacistů, fašistů a ideových pohrobků Bandery. Neostalinisté by mu zjevně nevadili, patří snad do jiné přihrádky? Pokud jde o nesoulad se zásadami lidskosti, jistě ne.

Podle premiéra Sobotky je nyní v ukrajinské záležitosti hlavní zájem ČR, stejně jako EU, aby nedošlo k ozbrojeným střetům. „V tomto smyslu nepochybně bude evropská diplomacie působit na Rusko a Ukrajinu.“ Jenže hlavním zájmem EU a ČR by mělo být, aby Rusko Ukrajinu nesežralo. Karel Schwarzenberg prohlásil, že Moskva se snaží získat vliv, jaký měla v době SSSR, a západní státy by mu měly dát jasně najevo, že se nebojí. To je o dost rozumnější řeč, jen si myslím, že v první řadě nejde o to, dát najevo, že nemám plné kalhoty, ale že chci a můžu zvyšování vlivu čelit a jak. Tím se taky v druhé řadě prokáže, že se dotyčný nebojí.

Detektivové z „protimafiánského útvaru“ (myslí se ÚOOZ?) prověřují ministryni spravedlnosti v Zemanově/Rusnokově vládě Benešovou, za jakých okolností podala loni stížnost ve prospěch miliardáře Pavla Tykače. (Podle Práva na podání stížnosti „tlačil“ exnáměstek Volák (ODS)). V nejbližší době by měl proběhnout výslech. Myslím, že by se měla věnovat pozornost, zda je tento postup „orgánů“ vůbec legitimní. Totiž aby policie mohla takhle ovlivňovat činnost ministerstva a vlastně zasahovat do případů, které jsou už v kompetenci soudů. Ministerská stížnost je opravný prostředek, nebo ne? Stížnost pak nová ministryně Válková stáhla, ale to na věci přece nic nemění, byla jednou řádně podána a ministr spravedlnosti má na její podání ze zákona nárok. Neotvírá se tak cesta ke kriminalizaci justice v případech, kdy soudy dospějí k jinému závěru než policejní vyšetřovatelé?

Ministr zahraničí Zaorálek odmítá referenda o hranicích všeobecně. To je samozřejmě úplný nesmysl. Problém je především s referendy, která se realizovala během „Anšlusu“ nebo po něm, což je velmi výrazně případ referenda po Anschlussu Rakouska (Hitler Rakousko vojensky obsadil 12. března 1938, referendum proběhlo 10. dubna), ale i toho nynějšího ruského. Taková akce mohutně ovlivní výsledek hlasování, takže je nelze vůbec brát vážně. Ministr Zaorálek má vůbec svérázné názory. Nesouhlasí s tím, že by byla možná studená válka, protože dnešní svět je jiný, než z doby studené války, je „pluralitní“. „Myslím, že se nelze vrátit k bipolárnímu světu.“ Proč by ale nemohla být studená válka regionální?

Andrej Babiš odmítl záchranný plán ministra zdravotnictví Němečka pro české zdravotnictví, který řeší mj. otázku kompenzací výpadku příjmu ze zrušených zdravotnických poplatků. „Navrhovaná opatření přinášejí značnou zátěž pro státní rozpočet a jsou v současnosti rozpočtově nezajištěná. Představují riziko pro splnění vládního fiskálního cíle deficitu ve výši 3% HDP.“ ČSSD bila zrádnou pravici po hlavě regulačními poplatky tak dlouho, až se dostala do situace, že na nich teď, když je zrádná pravice dobita, musí za každou cenu trvat. Babiš, představitel nové kasty, jejímž heslem je „nejsme politici, makáme“, není ničím vázán a může zase sociální demokraty bít po hlavě neracionálností jejich rozhodnutí. A bát se nemusí ničeho, preference mu zatím utěšeně stoupají. Zdá se, že se čím dál tím víc ukazuje: Sobotka dostal k moci Babiše.

Podle agentury STEM/MARK je u nás celých 42,8% občanů nespokojeno se svým sexuálním životem. Myslím, že i s touto věcí, a nejen s chudobou a bídou, kterou nás zavalila vláda zrádné pravice, by nový establishment měl něco dělat.

Na komentářových stránkách Práva se setkávají jakoby dva světy: Michal Mocek lobuje za rehabilitaci mnichovských řešení a Jiří Pehe vkládá naděje ve spojenectví Sobotky s Babišem - oba dva se prý potřebují; jistě, Babiš potřebuje Sobotku jako kocour vypasenou, chutnou myš. Jak může vypadat co nejstabilnější a nejúspěšnější spojenectví myši s kocourem? Na druhé straně Alexandr Mitrofanov píše o Rusku a o tom, co s ním souvisí, jasně a správně: člověk nemusí se vším souhlasit, ale lze to brát vážně. To je opravdu zvláštní schizofrenie.

Pátek 21. března: Zdá se, že vládní koalice projeví jakousi vstřícnost vůči Německu a prodá mu, byť za patřičně mastnou sumu, Lobkovický palác, kde sídlí německé velvyslanectví. Babišovi je to fuk (záleží mu na jiných věcech než je staromódní národněsocialistický šovinismus z doby před sedmdesáti lety), lidovci by to podpořili, Sobotka váhá, vzdoruje jen Zaorálek. Vzhledem k tomu, že jde o „neantagonistický rozpor“, jak zní pojem z oboru dialektické patafyziky, nejspíš se to nějak vyvrbí. Palácem a národním klackem bylo kdysi možné bít po hlavě vládu zrádné pravice, škody, které to půsdobilo česko-německým vztahům, si tehdejší opozice vyhodnotila jako menší ve srovnání s výhodou, která by pro ní plynula z toho, kdyby se mj. na vlně šovinismu sama dostala ke korytu. Teď u koryta je a může projevit velkorysost, u Němců jí to udělá dobře (ostatně mám podezření, že sociální demokraté ten řev o tom, že se vyprodává národní bohatství, nemysleli až tak vážně).

Na čem ale pořád záleží, jsou restituce všeho druhu. Kristina Colloredo-Mansfeldová se už přes dvacet let soudí o zámek v Opočnu. Zámek byl rodině z politických důvodů zabaven za protektorátu. Ústavní soud však rozhodl, že politická diskriminace k vynětí z konfiskací nestačí, je zapotřebí taky rasová. Je půvabné, že Ústavní soud demokratického státu rozhoduje podle rasových kritérií. Nato paní Mansfeldová prokázala, že její babička byla židovského původu a konfiskace proběhla z rasových důvodů. Ústavní soud to zohlednil a povolil obnovu procesu. Investigativci z Práva ovšem pátrali a zjistili, že babička od rodiny utekla poté, co se zamilovala do černošského hudebníka. Norimberské zákony nejsou ovšem postaveny tak, že by babiččin dodatečný útěk od rodiny problematizoval „rasový původ“ potomka, kterého předtím zplodila. Nicméně: soudní proces, ve kterém se zároveň zohledňují Benešovy dekrety i Norimberské zákony, vystavuje děsivé svědectví o tom, jak je právně zakotven náš „vztah k minulosti“.

Podle posledního průzkumu CVVM (volební model) by ANO, které by o 8 mandátů předstihlo sociální demokraty, bylo schopno vytvořit vládu v PS s KDU-ČSL, ODS a TOP09, která by ve Sběmovně měla slušnou 108hlasou většinu. Naproti tomu standardní demokratické strany (ČSSD, OSDS, TOP09, KDU-ČSL) by už na většinu nedosáhly. Z jednoho průzkumu nelze vyvozovat překotné závěry, ale jistý signál to je: parlamentní demokracie je pořád na ústupu.

V Poslanecké sněmovně se musel ministr zahraničí, pokud jde o „ukrajinskou“ vládní politiku, bránit před přáteli z ČSSD, vedenými slavjanofilem Foldynou. Podpořila ho opozice (TOP09 a ODS), koaliční partneři z ANO zachovali vznešenou neutralitu. Za stávající situace může ČSSD podpora demokratické opozice a KDU-ČSL stačit, třídní nepřátelé tedy budou pana Zaorávka ve vlastním zájmu chtě nechtě tahat z louže, abychom nakonec znovu všichni neskončili v medvědím brlohu. Dobře to má ČSSD vymyšleno. Předseda KSČM Filip v rozpravě prohlásil: „Není možné jednostranně podporovat moc, která se ujala svých funkcí způsobem, který odporuje zásadním evropským hodnotám.“ To je od českého komunistického lídra opravdu omračující drzost. K rozpravě napsal v Právu Alexandr Mitrofanov: „V české Sněmovně včera jinak vývoj debaty těžce kvizový vůbec nebyl. Na jedné straně stáli, bez rozdílu pravicových či levicových názorů, stoupenci liberální demokracie. Důvod je jednoduchý: škorpit se kvůli ideologii mohou jen v jejím rámci. To byl tým EU a NATO. Proti nim hrála ekipa, která by raději Putinovo Rusko, ale dialekticky to stále ještě neříká naplno.“ To je naprosto přesné.

V novinách se šíří rozhořčení nad tím, že dva poslanci PS (jeden za Úsvit, druhý za ANO) a jeden starosta za SPOZ se účastnili v jakési potěmkinské misi, jež měla jako „západní“ pozorovatelé monitorovat krymské referendum. Všichni tři splnili svou roli na jedničku a ani si nedávají práci s tím, aby se nějak důmyslně vykrucovali. Složení „české delegace“, pokud jde o stranickou příslušnost, je krajně výmluvné. Nedivte se, proruská lobby (neříkám přímo ruská pátá kolona) je u nás mohutnější, než by se z novin zdálo.

V Babišových Lidových novinách uspořádali v souvislosti s tím, co se děje na Krymu a na Ukrajině anketu. Oslovili sto náhodně vybraných lidí (mužů) otázkou: „Bojovali byste za NATO, kdyby vstoupilo do ozbrojeného konfliktu s Ruskem?“ Otázka je nesmyslná a zavádějící. Jednak problém konfliktu mezi NATO a Ruskem zatím nestojí ani v teoretické rovině. Za druhé, co to znamená „vstoupilo“? Jediná představitelná verze takového konfliktu je, že že Rusové napadnou některý členský stát NATO (např. jeden z Baltských států) a ostatní země aliance mu podle závazku, který na sebe vzaly, přijdou na pomoc. Pokud by se ovšem Česká republika rozhodla dostát této své povinnosti, a pokud by bylo nutné vyhlásit mobilizaci, může sice ten či onen český člověk možné prohlásit “já nebojuju“ ale sankce bývají v takovém případě dost citelné. Taky by nešlo jen o to bojovat za NATO, ale bojovat taky za Českou republiku a jít na pomoc napadenému státu, který se proti Rusku sám nemůže ubránit. Tady by „pacifistů“ bylo podstatně méně, než když se řekne vychcaně „bojovali byste za NATO“ „kdyby vstoupilo do ozbrojeného konfliktu s Ruskem“. Je to typická babišovina, snaha dokázat, že lidé u nás si kvůli nějaké Ukrajině nohu za krk nedají a že bychom si tedy měli hledět svého, jak si to ostatně přejí naši ruští slovanští bratři z východu. Výpovědní hodnota takové ankety je nulová. Zajímavější by byla anketa s otázkou: „podporujete v nynějším konfliktu a) Rusko, b) Ukrajinu, c) ani jednoho, jsou jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou“. Mám velkou obavu, že by si spousta lidí zvolila krajně nemravou a vyčůranou variantu c)

LN taky jako jediné z velkých českých novin zveřejnily Putinův projev, jímž oznámil „návrat Krymu do lůna Ruské federace“ (na papíru podstatné části, v lidovkách.cz komplet). To je docela záslužné, protože poloha nynějšího Ruského prezidenta je o hodně sofistikovanější než ta brežněvovská (jakou by člověk předpokládal z dnešní ruské politiky). Pomluvy Ukrajiny jsou sice standardní, ale základní nota zní: „naši partneři, kterým jsme tolik důvěřovali a s nimiž jsme chtěli jednat jako rovný s rovným, nás velmi zklamali, protože se proti nám spojili s banderovskými fašisty. Už na počátku naší nové éry (po rozpadu SSSR) využili toho, že „naše země byla v natolik vážném stavu, že prostě nemohla reálně chránit své zájmy“ (kdyby nebyla a mohla je bránit, máme tu dnes ještě Jakeše, poznamenávám). Dnešní ruské úsilí o revizi výsledků studené války má podobu lítostivou a zamindrákovanou, zároveň ovšem dosti lstivou. Je dobré o tom vědět. Taky je samozřejmě možné se ptát, zda to vítězové studené války svého času tu a tam nepřehnali (to vítězové velmi rádi dělají) ale právě teď na to není ani náhodou ta pravá chvíle.

Sobota 22. března: Spojené státy rozšířily sankce vůči Rusku: původně se týkaly 11 lidí, teď už zahrnují 20. Rusové jim bez problémů oplácejí stejnou mincí. Je to poněkud nedůstojný závěr politiky „reset“-u. Někdejší politický triumf prezidenta Obamy ostatně trochu připomínal naši Velkou protikorupční revoluci (taky proto, že ji jistě aspoň trochu inspiroval, žijeme ve společném, globálním světě). Yes, we can. Takové vyvádění se dá ovšem provozovat jen tam, kde v tu chvíli neexistuje žádné viditelné vnější ohrožení. Když ohrožení přijde, ukáže se, jak jsou revolucionáři „neohrožení“ v tom smyslu, že se vůbec nedokážou bránit. Taky naše Velká protikorupční revoluce rozvrátila českou politiku a Českou republiku v té nejméně vhodné době. Dokážeme se ještě bránit? Přitom nejde jen o obranu před Rusy, ale v první řadě před tím, co jim hraje do ruky (ať bezděčně, ať úmyslně) na naší politické scéně.

V Poslanecké sněmovně byla obrovitou většinou 121 hlasů schválena devítičlenná vyšetřovací komise kauzy Opencard. Komise se panu Babišovi bude velmi hodit v pražské volební kampani. Babišova ministryně Válková prohlásila: „I právnímu laikovi je zřejmé, že nejsou stíháni zatím ti praví viníci. Jde nejen o kauzu Opencard, ale i o tunel Blanka. Je třeba jasně říci: jde zjevně o to, aby se zvětšila možnost politického zasahování do vyšetřování případu v době komunálních (a krajských!) voleb v Praze. V komisi mají ČSSD a ANO 2 zástupce, ostatní strany po jednom (protinávrh ODS v tom smyslu, aby byla každá strana zastoupena jedním poslancem, neprošel evidentně kvůli ostentativnímu a řízenému nezájmu o hlasování). Komise má ukončit práci ke konci tohoto roku (zjevně aby mohla pořádně řádit v době volební kampaně). Protinávrh ODS, aby byla zřízena na 6 měsíců, rovněž neprošel (hlasovalo se o zastoupení stran v komisi a o termínu ukončení činnosti zároveň). Pro návrh byly téměř jednohlasně strany establishmentu (ČSSD, ANO, Úsvit, KSČM) i přidružená KDU-ČSL. ODS byla proti, TOP09 rozdělená půl na půl (nedokážou se ani v této situaci dohodnout vůbec na ničem). To máme opozici. Za návrhem je přitom očividně snaha ovlivnit průběh voleb v Praze, a vydělat na něm může především, ne-li jedině, strana ANO.

EU se nedokáže domluvit ani na zbrojním embargu vůči Rusku. ČR je pochopitelně proti embargu, ačkoli do Ruska skoro žádné zbraně nevyvážíme. Chápu, že S „plošným embargem“ jsou potíže. Ale nechápu, proč nedokážou aspoň přestat s tím, aby si Rusko proti sobě sami vyzbrojovali.

ANO prostřednictvím ministra Prachaře zatrhlo Zemanovi blbnutí s kanálem Odra – Labe – Dunaj. Jistě, jsou to pragmatici. Prezident se bude muset u prostého lidu profilovat jinak. Dobré by bylo např. zvýšit Sněžku o 1000 m, abychom měli aspoň jednu velehoru. Musel by se na tom ale buď dohodnout s Poláky, nebo ji zvýšit jen na české straně, což by byl možná problém.

ODS posílí jako poradce pro otázky školství jména Václav Klaus ml., který zaujal v nedávné minulosti taktním a duchaplným zásahem do prezidentské volební kampaně Karla Schwarzenberga. Přesto bych si troufl předpovědět, že svého tatínka straně nejspíš nenahradí.

Ředitel ČEZ se chce hájit proti trestnímu oznámení, které vůči němu vznesl Finanční analytický útvar Ministerstva financí. Tlak pana Babiše na to, aby dostal polostátní firmy pod svou kontrolu, asi nezastaví: je to zcela zásadní prvek proměny starých pořádků v nové.

Martin Zvěřina píše v LN o Babišově úsilí zvýšit vliv svého úřadu na státními a polostátními firmami. Prý je za tím plán dostat do svých pravomocí podniky, nad nimiž vykonávají dozor jiná ministerstva (a zmiňuje mj. České dráhy). Ty ale patří pod Ministerstvo dopravy, kde už má svého ministra (jiný případ jsou jistě Lesy ČR, jejichž zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství; u pana Prachaře může jít ze strany pana Babiše pouze o provádění zásady „důvěřuj, ale prověřuj“). Nejde o posilování moci ministra financí, ale o posilování moci oligarchy Babiše. To se ovšem dnes do LN nedá napsat. Proto taky závěr článku: „Dovede si Andrej Babiš představit, že se na takové ministerstvo vrátí Miroslav Kalousek?“ mírně řečeno nesedí. Už proto, že Miroslav Kalousek není oligarcha, ale nejen proto. Tento způsob psaní mi v současné situaci a v Babišově listě připadá poněkud účelově sprostý. Je mi to líto.

Pondělí 24. března: Babišův ministr obrany Stropnický chce žádat o navýšení velmi nízkého vojenského rozpočtu ČR teprve tenkrát, „až vymete všechny kostlivce ze skříní ministerstva obrany“. To je naprosto zjevný alibismus: je to stejné, jako kdyby řekl „až naprší a uschne“. Potřeba zvýšení rozpočtu se aktualizovala změněnou mezinárodní situací a kostlivci se musí vymetat pořád, protože pořád nějací budou (objevováni). Pan Stropnický si z nás dělá legraci.

Známý slavjanofil minstr Mládek prohlásil, že válka nehrozí, protože NATO je výrazně silnější než Ruská federace. Přesnější by bylo říci, že válka nehrozí, dokud NATO, EU a USA nebudou dávat najevo dlouhodobou a soustavou ústupčivost a Rusové nenabudou dojmu, že si můžou něco dalšího a dalšího bez rizika ukousnout. S jídlem roste chuť.

Agentura CVVM podává soustavně nepochopitelná svědectví o stavu smýšlení české veřejnosti, může to být ale docela dobře tím, že samo to smýšlení je nepochopitelné. 73% lidí považuje ukrajinské události za důležité pro českou společnost, 78% odsuzuje počínání Ruska, zároveň ovšem jen 14% lidí podporuje české aktivní zapojení do dění na Ukrajině (ne vojenské, prosím! jakékoliv) a ze všech aktérů nejvýše hodnotí OSN, která neudělala prakticky vůbec nic a ze své povahy ani nic dělat nemůže, protože je to konfliktní záležitost mezi Západem a Ruskem a Rusko všechno zavetuje. Čili: Rusové se tam chovají zavrženíhodně, je to pro nás významné, a proto nedělejme vůbec nic a nechme to na OSN, které nic nedělá a dělat nebude, protože ani dost dobře nemůže. Je to projev bezradnosti: podle autorů průzkumu 55% lidí neví, jaký postoj k Ukrajině zaujmout. Je to ovšem zvláštní bezradnost, v situaci, kdy přihlížíme, jak silný mlátí slabšího a nevíme, co se sluší a patří.

Ukrajině by (aspoň trochu) pomohlo např. dočasné zrušení cel na dovoz ukrajinského zboží do zemí EU, Unie se k němu chystá. Mezi kapitány českého recyklovaného zemědělství (býv. prezident Agrární komory Jan Veleba) se zdvihá neklid. Když chci někomu pomoci, musím mu pomoci z vlastní kapsy. Pomáhat někomu z cizí kapsy nejde.

V této situaci si pozval ministr do Prahy na konzultaci velvyslance Remka, kterého do Moskvy kdysi vyslal prezident Zeman, a zjistil, že je to docela dobrý chlapík. Nemá o něm pochyby. Komentáře netřeba.

Komentátor a politolog Lidového domu Lukáš Jelínek mluví o tom, že ČSSD nezbývá než se trápit „s nezkušeným Babišem“. Nechápu, jak mohou toho člověka tak strašně podceňovat: je zkušenější než oni všichni dohromady, jen má na mysli jinou politiku, než na jakou si tito „demokraté z pohodlnosti a lhostejnosti“ zvykli.

Městští zastupitelé v Praze, a jak ze zpráv plyne, starostové všeobecně jsou paralyzováni strachem z protikorupčních aktivit policie a raději nedělají vůbec nic. „Orgány“ je ovšem samozřejmě mohou zavřít i za to. Nezávislý pražský zastupitel Ivan Vinš k tomu prohlásil (v souvislosti s dostavbou tunelu Blanka): „Ať uděláme, co uděláme, porušíme nějaký záklon. Takže moje otázka zní, za co je větší sazba.“ To zjevně sedí.

Ministr Zaorálek vede v rozhovoru pro MfD zbytečně defétistické řeči: „ …pokud by došlo k totální ekonomické válce, k úplnému zpřetrhání vazeb, pak vám nikdo nemůže říct, že je připraven. Zřejmě si ani nedovedeme představit, co by následovalo.“ A předpokládá, že k nejtěžší eskalaci nedojde, protože za Evropu Rusko jen tak náhradu nenajde. K tomu je třeba říci: nějaký globální válečný konflikt mezi Západem a Ruskem je velmi nepravděpodobný, pokud se ovšem náhodou Západu nepodaří u Ruska vzbudit dojem, že snese úplně všechno. Je taky zjevné, že Rusko bez hospodářských styků s Evropou trvale existovat nemůže. To, co je možné, je hospodářská blokáda toho typu, jako byla blokáda Berlína v roce 1948-9, jen v daleko větším rozsahu. Bylo by třeba zatnout zuby, s tím, že Rusko nemá naději to vydržet výrazně déle než tu berlínskou (trvala necelých 11 měsíců).

Bohumil Pečinka tvrdí v Babišově MfD, že „Občanští demokraté byli po celá léta více než politickou stranou. Přibližně do roku 2006 šlo o něco jako společenské hnutí, které po listopadu garantovalo politickou a ekonomickou svobodu a na všech úrovních budovalo demokratické instituce“. To je tak legračně a nesmyslně nafouknuté, že to spoustu lidí podnítí k tomu, aby naopak tvrdili po babišovsku, že ODS a Klaus byli ta hlavní žába na prameni, srovnatelná s Husákem a KSČ. Ve skutečnosti byla ODS spolu s ČSSD jednou ze dvou nepříliš podařených demokratických stran, jejichž politický zápas (skoro se mi chce napsat vyvádění) zásadně ovlivňoval českou politiku až do loňského roku.

Petr Pešek píše v Babišových LN o tom, že „strach z následků rozhodnutí o investicích a nákupech všeho možného se … šíří jako infekce“ (tj. mezi komunálními zastupiteli všeobecně). „Je to odvrácená strana honu na korupční čarodějnice, zpočátku nepochybně prospěšného.“ Nechápu, jak hon na čarodějnice může být prospěšný, samozřejmě že nemůže, nikdy nemůže. Chápu ovšem, proč se takové hovadiny musí v babišovinách psát.

Jinak považuji za nutné opakovat, že bychom pro dramatické události na Ukrajině neměli zapomínat, že naší hlavní starostí je obrana demokracie v ČR. Je ovšem pravda, že to, jak se postavíme k Ukrajině, s naší demokracií velmi úzce souvisí.

Úterý 25. března: „Sankce proti Rusku nejsou trestem, ale nástrojem, jak Moskvu přivést k mírovým jednáním“, řekl v neděli v ČT eurokomisař Štefan Fülle. Z té formulace není jasné, zda EU ví o tom, že sice nemá dost síly k tomu Rusko trestat, ale mělo by snad aspoň mít dost síly na něj vykonávat tlak. A to se z povahy těch sankcí zatím moc nezdá. Taky je otázka, zda má vůbec dost vůle a ochoty Ukrajině pomoci: plánované jednostranné zrušení dovozních omezení pro ukrajinské zboží se prý nebude týkat veškerého zboží, nýbrž jen určité části, a nebude znamenat ránu pro české potravinářství. Nemají sílu na Rusy tlačit ani ochotu Ukrajincům pomoci: proč se tedy do toho pletli?

V Právu jsem si přečetl, že „podle politologů“ stojí za zvyšujícím se zájmem o víru u vysokoškolsky vzdělaných lidí zklamání z politiky. Pokud si ovšem od Boha slibují to, co si slibovali od Klause, Schwarzenberga či Zemana, budou asi zklamáni.

Nad poznámkou Zbyňka Petráčka z pondělních Babišových LN mi zůstává rozum stát. Po posledním rozsudku nad Václavem Havlem na počátku roku 1989 se prý poprvé ozvali „ti, jimž se dnes s notnou dávkou opovržení říká „pravdoláskaři““. Zatímco předtím se na protestních peticích podíleli stále titíž „profesionální petenti“, teď se připojili i „lidé známí u z jevišť a televizních obrazovek“, kteří se dosud vyhýbali disentu i protestům, A to prý už musel režim nějak reflektovat. A tak prý vznikalo souručenství pravdy a lásky, které dalo o půl roku tvář sametové revoluci. Článeček končí patetickou výzvou: „Až zase budete někdy nadávat na „pravdoláskaře“, vzpomeňte si, jak jste před 25 lety vyjadřovali nespokojenost vy sami.“ Považuji tuto výzvu, která má veřejnost zahanbit, za dost velkou drzost, přesně takovou, na kterou dojel havlovský disent ve svém prvním polistopadovém politickém angažmá v letech 1990-1992. Nebyli jste dost stateční, tak teď můžete nanejvýš poslouchat. To je možné sice lidem horem dolem neomaleně vykládat, ale nesmíte na nich zároveň chtít, aby vás volili. A tak se OH sice podařilo za sebou v roce 1992 soustředit nějaké zahanbené, ale nedalo to ani těch 5% nutných pro vstup do parlamentu. Taky je nesmysl, že by bylo možné se do svobody probourat pouhým podpisováním peticí. A konečně je nesmysl, že na „lidech známých z jevišť a televizních obrazovek“ záleží víc než na nás obyčejných čičmundech – nás je totiž nesrovnatelně víc a bez nás by to nebylo šlo. Nechci vůbec popírat, že lidé kolem Charty77 usilovali dlouhodobě o zlidštění poměrů v ČR, ostatně takových lidí bylo víc, i mimo chartistický disent, a nechci zlehčovat obtížnost rozhodování „lidí z jevišť“, kteří měli co ztratit (v té době vlastně už skoro nic, ale kdo to měl tehdy vědět!), ale šlo o to prolomit bariéru mezi disentem a veřejností jako celkem, veřejností která byla nedůvěřivá, a to z důvodů nikoli nepochopitelných. Základní zkušenost lidí z roku 1968-9 bylo, že je politické vedení a intelektuální elity nechaly na holičkách. Ti, kteří mluví bohorovně o údajné „tiché smlouvě s husákovským režimem“, by tohle měli vzít na vědomí. Navíc je mezi námi čím dál tím víc těch, kteří výzvě pana Petráčka, jejímž cílem je zahanbit a umlčet, při nejlepší vůli nemohou vyhovět, protože nemají na co vzpomínat. Dovolím si odhadem stanovit, že jsou to všichni, kterým je dnes míň než čtyřicet. Každým rokem bude „nezahanbitelných“ víc a víc. Přijde mi zábavnou představa, zda bude pan Petráček psát takovéto morální výzvy ještě v roce 2039, to už se budou týkat jen důchodců. A srovnávat „protesty proti uvěznění Václava Havla na kulturní scéně s tím, co se v posledních letech bolševismu dělo v Polsku nebo v Maďarsku, mi při vší úctě připadá víc než nadsazené.

Středa 26. března: Babišově Ministryni Válkové se podařilo bezděčně rozpoutat skandál, o němž jsem se tu už vyjádřil. Stejně pozoruhodné je, jak o něm referovaly Babišovy listy: v MfD vyšla poměrně zastrčená zpráva na 2. stránce (v Právu tomu věnovali otvírák a část druhé strany), v LN, rovněž na druhé stránce, převzali zprávu od ČTK. Roztomilé.

Kromě dělání takovýchhle průšvihů má ovšem paní ministryně i image světice: navštívila ve vězení otrlého zločince Kajínka a pohnula ho ke slibu, že se už nepokusí uprchnout. Panu Kajínkovi je ostatně třeba závidět: kolik celebrit se už o něho zajímalo a ještě bude zajímat! Je to nejspíš tím, že pan Kamínek je vlastně taky svým způsobem taky celebrita. Zajímalo by mne, kdy se začne veřejně vyjadřovat k politice a kterou stranu podpoří.

ČSSD se zjevně rozhodla ve věci církevních restitucí o konfrontační politiku – vypadá to, že vzhledem k momentálnímu stavu strany, jejž zjevně ještě zhoršily neshody v postoji k ukrajinské krizi, vedení strany nic jiného nezbývá. Upevní jednotu strany tím, že dají společně zahulit něčemu pro většinu lidí tak odpudivému, jako jsou „církve“. Předsedkyně „vyjednávací komise“ ČSSD a ANO s církvemi Gajdůšková prohlásila už před zasedáním komise, na jíž se nedohodlo nic, že „nelze zaručit“ že poslanci bez dohody s církvemi zákon o vyrovnání s církvemi nezmění. Opírá se o to, že řada silně věřících mně říká, že se zákonem nesouhlasí (řadoví věřící nesouhlasí se zrádnou hierarchií, to známe). Dovolává se jako obvykle papeže Františka (myslím, že by se ten člověk měl nad sebou zamyslet). A klade si požadavky jako Rakousko-Uhersko po atentátu na arcivévodu Ferdinanda: „My požadujeme nejen to, aby se církve vzdaly buď části finančních náhrad, nebo valorizační položky (inflační doložky). Ale náš požadavek je širší: Chceme také, aby byly finanční náhrady účelově vázány a aby církve s penězi transparentně nakládaly. Navrhnu, aby se církve zavázaly, že určité procento náhrad dají do veřejně prospěšných aktivit. Při minulých jednáních jsme dosáhli toho, že zástupci církví slíbili, že budou zveřejňovat účetní uzávěrky a také výroční zprávy. V těch by mělo být rovněž uvedeno, kolik prostředků šlo do veřejných činností a kolik plánují vydat příští rok.“ Na veřejnou činnost by „církve“ měly vydávat 80% prostředků (proč ne rovnou 100%?). A končí temným vyhrožováním: atmosféra ve sněmovně je prý taková, že by mohlo dojít k jednostranným krokům, a uvnitř ČSSD jsou lidé, kteří by byli pro mnohem razantnější řešení, pokud jde o následky (model: je mi třeba vyhovět, poněvadž jinak přijdou ke slovu jiní, ještě daleko horší, než jsem já). V této situaci je na obzoru jen jedno velké nebezpečí: Babišovo ANO se zřejmě „rozmýšlí“. Jen aby nakonec pan Babiš „církvím“ neřekl v nějaké soft formě ono známé: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět“ (Mt 4,9). To by pak byla velká zkouška.

Ministr Chovanec prohlásil po pondělním jednání Bezpečnostní rady státu: „Rád bych uklidnil veřejnost s tím, že neevidujeme žádný zásadní růst žádostí o víza, a to nejenom od krajanů (volyňských Čechů), ale i od občanů Ukrajiny, kteří nemají české kořeny. V jedenáctém týdnu to bylo celkem 1388 žádostí o víza a bylo uděleno 892 víz. To znamená zhruba jednoprocentní snížení těchto žádostí proti desátému týdnu … Nejedná se opravdu o žádný masový exodus.“ Nevím, proč mi takové útěšné řeči připadají trochu cynické: hlavně že my nemáme žádné problémy.

Čtvrtek 27. března: Americký prezident zaujal v otázce sankcí proti Ruské federaci přísnější stanovisko než EU. Považuje za možné i takové, které postihnou ruskou energetiku, finance, prodej zbraní a obchod s USA a Evropou. A měly by být zavedeny i tenkrát, když by to západní země mělo poškodit. Je pozoruhodné, jak je americký prezident, zejména v krizových situacích, tradičně vláčen svým úřadem (tedy přesněji, i když taky ne docela přesně řečeno, z titulu svého úřadu) k slušnému chování. V Evropě (o nás už vůbec nemluvě) tomu bývá spíš naopak.

Hlasování o rezolucích ohledně Ukrajiny v Poslanecké sněmovně dopadlo pozoruhodně. Ta základní, která podporuje stanovisko vlády a odmítá anexi Krymu, získala 121 hlasů z 179 přítomných. To je sice ústavní většina, ale zároveň úplně nedostatečná. Řada poslanců buď vůbec nepřišla, nebo se před hlasováním zašila, z poslanců vládní koalice se 15 zdrželo (kdyby jim nepomohla opozice, rezoluce by nebyla prošla! Byla by dostala 83 hlasů, zapotřebí bylo 90). Jakékoli pokusy o přitvrzení (např. požadavek zvýšit výdaje na obranu z 1,1% na 1,3%!, podpora plošných sankcí) získaly jen minimální počet hlasů. Podobně návrh poslance Kalouska, aby se Sněmovna distancovala od účasti dvou svých členů na potěmkinské pozorovatelské misi při krymském referendu. Česká politická scéna je schopná se dohodnout jen na úplném minimu, demonstruje tím svou slabost.

Na přetřes se v PS dostaly i výroky ministryně Válkové. Jedině exministr Blažek mluvil (mimo jiné) i o politizaci justice, což je na rozdíl od toho, co řekla o protektorátu, opravdu velký, zásadní a živý problém.

Poslanci ODS podali ústavní stížnost kvůli kauze expremiéra Nečase. Týká se formálních záležitostí (práva na zákonného soudce v přípravném řízení, otázky, zda může působnost státních zastupitelství v této věci určovat pouze vyhláška ministerstva spravedlnosti). Ke stížnosti se přidalo 12 poslanců TOP09. Je pozoruhodné, že se tato opozice nedokáže dohodnout na společném postupu ani v tak zásadní věci.

Podle toho, co píšou v Babišově MfD, se dostalo vedení ministerstva spravedlnosti (ministryně a její náměstkyně Marvanová) s Nejvyšším státním zastupitelstvím. Ministryně požádala nejvyššího státního zástupce Zemana, aby dohlédl na činnost státních zástupců ve věci Opencard, Zeman upozornil, že Státní zastupitelství jako orgán veřejné žaloby je samostatnou soustavou, která vykonává trestní spravedlnost, a urgování může být vnímáno i jako politický nátlak. Ministerstvo chce „nasadit mantinely“ tak, aby se „odstranily průtahy“ (viz rčení udělat s něčím Krátký proces) a aby jedno státní zastupitelství nepostupovalo jinak než jiné. Pořádek jako řemen. Je mi líto, ale Nejvyšší státní zastupitelství si svým postojem v minulosti tak trochu vykoledovalo to, co teď sklízí.

Protože se skandál kolem výroku ministryně Válkové n následného Babišova ataku na novináře z Echa24 neúměrně rozrostl (je dobře, že to pořád ještě jde), přestala MfD dělat mrtvého brouka a otiskla o tom dnes na druhé stránce zprávu a sloupek na komentářové stránce. Karel Škrabal ho končí slovy: „Jak se bude chovat politik Andrej Babiš pod tlakem neúspěchu a nepřízně, když se chová agresivně a nebezpečně i na samém vrcholu moci?“ Pan Škrabal je neúměrný optimista, pan Babiš zatím ještě ani náhodou není na samém vrcholu moci a mne spíš moc zajímá, jak se bude chovat tam. Jak se bude chovat pod tlakem neúspěchu a nepřízně (věřím, že na to taky jednou dojde, ale hned tak to nebude) si dovedu představit: bude jako beránek.

Teodor Marjanovič se rovněž v Babišově mfD ptá: „Proč Obama místo do Bruselu nejede do Lotyšska či Estonska, dnes podobných posledních končin západního světa, a někde poblíž hranic těchto států s Ruskem neřekne, že je „Lotyš“ či „Estonec“? (podobně jako se Kennedy v roce 1963 v Berlíně prohlásil za Berlíňana?, bd). Silné, asertivní, uklidňující gesto lídra svobodného světa, to je to, oč tu kráčí.“ Zase jeden optimista. Podle reakcí veřejnosti a politiků na události na Ukrajině jsme „poslední končinou západního světa“ daleko spíš my, a „silné, asertivní gesto lídra svobodného světa“ by nám bylo v našem neradostném stavu na prd.

Náměstkyně ministryně spravedlnosti navrhuje „sebrat politikům moc nad televizní a rozhlasovou radou“. Adepty do rad mají příště nominovat názorové a profesní skupiny, například církve, vysoké školy nebo protikorupční organizace. Vysoké školy se u nás tradičně vyznačují poměrně vysokou oddaností politickému establishmentu, církve mají dost práce samy se sebou a většina lidé je nenávidí, a protikorupční jakobíni představují jen poměrně omezený úsek politického spektra (jsou to taky představitelé jednoho politického směru, a to, je mi líto, dost extrémního). A vůbec, kdo a podle jakých kriterií určí, které názorové a profesní skupiny ano a které ne? Je velmi obtížné, aby si společnost sama budovala funkční zábrany proti své vlastní nesvobodomyslnosti. Nevím, co by bylo účinné, ale tohle určitě ne, zakládá to jen daleko větší možnost cynické politické manipulace médii. Ostatně, paní náměstkyně je přece taky politička. Nebo snad ne?

Pátek 28. března: Musím se přiznat, že mne přivádí v úžas, jak snadno u nás zavládlo tiché a sdílené přesvědčení, že Rusko dobylo Krym, nažralo se, je na nějaký čas uspokojeno a bude pokoj. Ve skutečnosti se ukázalo, že takovou operaci bez problémů technicky zvládne, že je kolem toho sice hodně povyku, ale nezvedl žádný výrazný odpor nejen na dobývaném území, ani – což je důležitější - ve světě. Přitom Ukrajina má pro Rusy základní význam v úsilí o revizi studené války a o obnovu někdejšího impéria. Vladimír Putin svázal s touto politikou své politické (a možná nejen politické) bytí a nebytí. Pokračovat jednak musí, když už tak jednou začal, a zároveň chce, když už jednou byl úspěšný. Otázka tedy nezní „zda“, ale daleko spíš „kdy“. Nedělejme si tiché a nevyslovené iluze a naděje.

Podle průzkumu STEM má ve volebním modelu Babišovo ANO před ČSSD náskok přes osm procent (od voleb narostlo o 9 procent). Že preference ANO možná mírně stoupají, kdežto preference ČSSD spíš stagnují, se dá ze všech ostatních průzkumů z této doby snad vyčíst, rozdíly jsou málo významné. Ale tomuhle průzkumu já zatím prostě nevěřím.

Sobotkovi nezbývá než tlačit na snížení finančního příspěvku církvím v restitucích. Podařilo se mu získat podporu Andreje Babišea a chce teď přenést jednání na vládní úroveň: KDU-ČSL se tedy bude muset přestat zašívat a jasně se vyjádřit. Jediný prostředek, který může použít, je vážná hrozba odchodem z vlády. Tím by si např. u mne spravila reputaci, myslím si, že v té vládě nemá co pohledávat. Babiš se Sobotkou hrozí, že mohou zákon i proti KDU-ČSL protlačit parlamentem. Jistě, mohou, v současné situaci není nic snadnějšího, získají obrovskou většinu. Zatímco Vladimír Špidla se kdysi úzkostlivě vyhýbal hlasování s komunisty (měl by spolehlivou většinu) a dal přednost minivětšině s KDU-ČSL a US-DEU, Sobotka bude v této důležité věci klidně hlasovat s KSČM a Úsvitem. Význam toho hlasování daleko přesahuje církevní restituce. Bude to hlasování revoluční, potvrdí právní diskontinuitu mezi starými a novými pořádky, starým a novým režimem. Podle předsedy Bělobrádka by v tom případě šlo (jen) o porušení koaliční smlouvy: „Můj výklad koaliční smlouvy v tomto smyslu je, že by šlo o její porušení. Muselo by proběhnout smírčí řízení a všechny mechanismy, které jsou.“ Tahanice by mohly probíhat až do příštích parlamentních voleb, lidovci by dál seděli na svých vládních postech a dělali téhle vládě štafáž. Hezká vyhlídka.

Nedozírné následky případného vzdorování přitom lidovcům v Právu trpezlivo vysvetluje ve svém čtvrtečním komentáři ústřední politolog ČSSD Lukáš Jelínek: „Smír se vyplatí církvím i koaliční vládě. Chtějí lidovci třísknout dveřmi a stáhnout své ministry, náměstky a další sotva rozmístěné nominanty z exekutivy? Vezmou si na triko, že radikální část ČSSD spolu s odpočinutými pučisty smete Sobotku? Jsou připraveni odstartovat koketování ČSSD a ANO s Úsvitem a KSČM? Asi by šťastně nedopadlo, ale možnost, že by se na pozadí pře s církvemi zrodila nová parlamentní, ba i vládní většina, existuje.“ Já si myslím, že je zapotřebí, aby se taková většina zrodila: prostě proto, aby bylo všechno, jak se říká, „transparentní“. A taky pro spásu duše KDU-ČSL (to myslím samozřejmě obrazně).

Rovněž v Právu upozorňuje Alexandr Mitrofanov na některá specifika omlouvání se ministryně Válkové, na její specifický výklad ministrových výhružek na adresu Echa24, o nichž jsem tu psal. Mělo prý to být jen upozornění „na to, že ti, kteří stáli za tímto rozhovorem a za tím serverem, který si udělal tuto lacinou reklamu, mají jiné úmysly než informovat veřejnost o objektivních skutečnostech“. Pan Mitrofanov upozorňuje taky na některé svérázné veřejné vzkazy paní ministryně opozici. Alexandr Mitrofanov je jeden z velmi mála komentátorů z tohoto okruhu, kterému je v zásadě jasné, o co se dnes vlastně na naší vnitropolitické scéně hraje.

V politice ODS pod vedením Petra Fialy došlo k rozhodnému obratu: strana bude v EU dlouhodobě hájit české zájmy, jejím základním soupeřem je ČSSD a levice, a bude se snažit přitáhnout lidi pravicového smýšlení. Vyrozuměl jsem to z rozhovoru předsedy ODS pro včerejší Právo. To je rozhodná a jasná řeč, neotřelá a srozumitelná, to tu ještě nikdo neřekl.

V MfD otiskly další omluvu-neomluvu, tentokrát Andreje Babiše, za výrok, na nějž jsem v předminulém odstavci odkazoval. Pan Babiš prohlásil, že nemá v úmyslu jako ministr prověřovat financování zpravodajského serveru, ale že má „ostatně jako mnoho dalších lidí, pochybnosti o tom, kdo zmíněný projekt ve skutečnosti financuje“. Dále konstatuje, že má stále problém se ztotožnit s rolí politika a člena vlády – před volbami byl svobodný člověk a říkal, co si myslel, dnes to „údajně“ nemůže dělat, protože politik má prý říkat něco jiného, než si myslí.“ K tomu je třeba podotknout, že nejen politik, ale každý občas nemusí říkat všechno, co si myslí, zejména tenkrát, když to nemá nijak věcně podložené. Jenom když někoho obviní, že si peníze na to, co dělá, získal nekalým způsobem, obyčejný čičmunda (např. řadový miliardář, jímž byl pan Babiš „před volbami“), je to něco jiného, když to řekne ministr financí, první místopředseda vlády, předseda fakticky nejmocnější politické strany a nevíc ještě mediální magnát. K tématu se vrátím.

V Babišově MfD vyjadřují paní Blažková a pan Syrovátka lítost nad tím, že se spolu střetly „čistí“, „osobnosti zvyklé nevzdat boj o základní principy, totiž ministryně Válková, nyní poněkud mediálně pošramocená Xena babišovské očistné protikorupční vlny (a její věrná Gabriela, JUDr. Marvanová) a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Místo aby společně bili po hlavě tuneláře a korupčníky, vedou žabomyší spory o kompetenci státních zastupitelství. Paní ministryně podle slov autorů článku chce, aby pan Zeman dohlížel na činnost státních zastupitelství pečlivěji, pan Zeman odmítá úkolování a nechce zasahovat do jakéhokoli případu. No řekněte, když se to podá takhle, komu byste dali za pravdu! Paní ministryně si prý „kolíkuje terén, kam až můžeme a kam ne“. Pan Zeman se zjevně kolíkování vzpouzí, začal bohužel dost pozdě, obávám se, že už je v podstatě vykolíkováno. Kolíkuje dnes ostatně kdekdo: např. Vladimír Putin.

Sobota 29. března: předsedou poslanecké komise se stal poslanec Schwarz (ANO). Jeho kolegové mu vyčítají, že je trestně stíhán (posl. Chvojka z ČSSD se kvůli tomu vzdal členství v komisi). Daleko větší problém je ovšem jeho členství v ANO, které se potřebuje protlačit do pražského zastupitelstva tak, aby ho pokud možno ovládlo. Kauza Opencard se znamenitě hodí na to, aby kompromitovala Babišovy největší konkurenty v Praze, na ministerstvu spravedlnosti sedí paní Válková (sice zatím nestranice, ale za ANO), je ve vztahu k nejvyššímu a pražskému státnímu zastupitelství velmi čiperná a veřejnost je dosud jakobínsky rozvášněná. Pan Babiš velmi dobře ví, co chce.

Exposlanec Fuksa dostal předvolání k výslechu jako svědek (stíhat ho z rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze), odmítl vypovídat a dostal dvacet tisíc pokuty. Předtím už dostal dvacet tisíc pokuty exposlanec Tluchoř. To je postup velmi účinný, platit bude hlavně na ty, co mají hluboko do kapsy – „orgány“ zatím tolik nepokročily, ale jsou na dobré cestě. A tak jeho aplikace může být za nových pořádků poměrně široká. Za totáče člověka většinou rovnou zavřeli, takhle z vás udělají houmlesáka. Někomu může to první připadat humánnější.

Členka výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Ingeborg Grässlerová na návštěvě v Praze prohlásila, že podnikatel v čele ministerstva financí představuje vážný konflikt zájmů. Pan Babiš následně v ČT odpověděl, že je to její soukromý názor. Je to pěkná ilustrace k přísloví: lepší drzé čelo než poplužní dvůr (a pan Babiš má shodou okolností obojí).

Jak jsem si přečetl v Babišových Lidových novinách, vázne dostavba tunelu Blanka (který je v současné době takřka hotov), protože odpovědní představitelé města nevědí, jak zaplatit dluh, jejž mají u firmy Metrostav, aniž by porušili zákon o zadávání veřejných zakázek (podstata problémů se táhne ještě z doby Pavla Béma a d.). Situace je tedy jasná: když se současné vedení města pokusí tunel do voleb dostavět, předstoupí strany, které zastupují, před voliče s nálepkou „korupčníci a tuneláři“, když nechá stavbu stát, dostanou nálepku „korupčníci a tuneláři, navíc ještě neschopní“. To je pak ovšem těžké rozhodování.

Pondělí 31. března: V Průhonicích se konal sněm hnutí Starostové a nezávislí. Do čela organizace byl zvolen starosta Hrádku nad Nisou a jediný nesocialistický hejtman Martin Půta (vystřídal poslance Petra Gazdíka, který ovšem zůstává prvním místopředsedou). STAN se zjevně uvolňuje z vazeb na TOP09, jež pro ně povolební porážce z podzimu ztrácí hodně na svém kouzlu. Na sjezdu se to hemžilo politickými celebritami od Schwarzenberga a Kalouska přes Petra Fialu až po prezidenta Zemana. Ten ve svém pozdravném projevu prohlásil mj.: „Nová hnutí plní funkci jako ostruha zaťatá do boku koně a tím koněm jsou tzv. standardní strany. Tyto strany zlenivěly a zkmotrovaly a často nedokážou nabídnout nové osobnosti, ani atraktivní a přitom splnitelný program.“ Zde je velmi pěkně zformulován program „nových pořádků“: STAN by se měli emancipovat od starých buržoazně demokratických stran (ČSSD, ODS, TOP09, KDU-ČSL ad.) a seřadit se za panem prezidentem. (To druhé je už Zemanův osobní vklad). Pan prezident je ovšem vzhledem k povaze své funkce a osobnímu vkladu do jejího výkonud nes už spíš jen dekorativním prvkem nových pořádků, přesto se dá říci, že fakticky loboval za Andreje Babiše. A o to jde: přesedlá STAN ze Schwarzenberga a Kalouska na Babiše a stane se tak svým b bývalým partnerům a dalším „ostruhou“? To bude významné zejména v Praze, kde by pro Babiše bylo nejvýhodnější uplatnit se v rámci nějaké Široké koalice (Národní fronty). Nakročeno k tomu má už tím, že si do čela postavil Jana Kasla, osobnost z rodu Martina Stropnického, Jana Zlatušky nebo Martina Komárka.

V Právu píší (na základě průzkumu STEM) o tom, že Babišovo ANO je přijatelné pro voliče většiny stran. To je nesporně pravda, a touto vlastností se ANO podobá některým veleúspěšným evropským stranám z počátku třicátých let minulého století, zejména jedné. Problém tenkrát byl, stejně jako dnes, že se sice proti nim demokratické strany (o nedemokratických nemluvím, na těch nezáleží) nedokázaly domluvit. Tak např. TOP09 a ODS chtějí v podzimních senátních volbách v některých obvodech kandidovat společně – jenže jen v obvodech, „kde pravice neměla v minulosti příliš šancí“ – tedy vlastně ne proti Babišovi, ale proti „levici“. To, že vzniká taková kočkopsí dílčí koalice ODS - TOP9 (kočkopsí nikoli ve smyslu neslučitelnosti programů, ale v tom smyslu, jak se vedení obou stran mají navzájem ráda) sice svědčí o stavu jisté nouze, ale je to nepravá spolupráce na nepravém místě. O Senát v první řadě nejde, v první řadě jde o Prahu, nemusí ani náhodou jít o koalici, ale aspoň o nějaké srozumění, a ne „pravice“, ale všech demokratů. Podle politologa Jana Bureše ANO zdůrazňuje témata, která jsou společná všem lidem, jako plýtvání státních peněz, což ostatní podceňují. Jaký ale má smysl politický program, který je společný všem lidem? Cest k tomu cíli je mnoho, jedny jsou lepší a jiné horší, a o ty cesty jde.

Občanští demokraté zahájili v kampani do eurovoleb sbírání podpisů pod petici proti euru (web peticeprokorunu.cz) – petice podle slov předsedy Fialy vyzývá vládu, aby vyjednala pro ČR trvalou výjimku ze vstupu do eurozóny. Ježíši Kriste, ti lidé mají starosti! Jak to má tady vypadat, a hlavně jak má vypadat ODS, když se v této situaci zabývá takovými věcmi.

Andrej Babiš poskytl Právu dlouhý rozhovor. Není vlastně skoro ničím zajímavý. Jeho argumentace je krystalická: „Pokud se dostaneme do stavu, kdy přesvědčíme lidi, že se už nekrade, šetří, nejsou žádné skandály, pokud by za tohoto stavu přesto peníze na provoz státu nestačily, můžeme se bavit o zvyšování daní. Doufám, že k tomu nedojde.“ To je hezké, sugestivní, zároveň je zjevné, že to nebude nikdy. Bude se třeba dejme tomu krást o něco méně a šetřit o něco více. Navíc panu Babišovi se zatím podařilo přesvědčit veřejnost, že jeho předchůdci nešetřili, kradli a dělali skandály. Zajímá mne, jak bude po pěti letech vládnutí lidi přesvědčovat, že on to nedělá. Nedá se ovšem vyloučit, že už nikoho přesvědčovat nebude muset, přejde se na jiné techniky. Jinak jeho přístup k minulosti je pozoruhodný a časově proměnlivý. Nejdřív praví: „Problém našeho hnutí je, že lidé mají velká očekávání, ale 24 let se tady budoval určitý systém, systém vztahů…“ A po chvíli zase: „Tenhle systém, ve kterém se dnes pohybujeme, se tu budoval dvacet let“. Tak dvacet, nebo dvacet čtyři? Ostatně je to jedno, jasné je jen, že před 24 a více lety to bylo lepší.

Šéfkomentátor Babišových Lidových novin Petr Kamberský protestuje proti „spreji nastříkanému na pomníku sovětským okupantům na pražském Olšanském hřbitově“. A říká k tomu: „Důvody k tomuto postoji máme dva: personální a symetrický. První říká: ti osmnáctiletí chlapci, nahnaní v tancích odkudsi z asijských stepí do střední Evropy, vůbec nevěděli, kde jsou a co zde dělají. Nejsou to viníci, ale svým způsobem i oběti, i když se samopaly v rukou.“ A druhý důvod spočívá v tom, že se octli podobně jako naši legionáři na Sibiři nechtěně ve víru ruských bojů. To je naprosto neuvěřitelné: copak pan Kamberský neví, že se u nás v srpnu 1968 vůbec nebojovalo? Rusové, kteří tu přišli o život, nezahynuli kulkou nepřítele, ale takovým způsobem, jakým umírají vojáci na manévrech, a tohle byly zatraceně velké manévry, myslím že největší, jaké kdy Rusové uspořádali. Neměl bych nic proti tomu, aby tady byli pochováni, ale myslím že jejich těla odvezli jejich rodinám to Ruska, což ostatně chápu. To, co tady vzniklo, nebyly hroby, ale památník, který předstíral, že to nebylo takhle, ale jinak. A pokud jde o legionáře: byli to lidé, kteří se svobodně rozhodli bojovat za samostatné Československo. Proti bolševikům či proti Rusům, chcete-li, jen tenkrát, když se jim při návratu do vlasti postavili do cesty. Šlo jim o Československo, ne o Rusko. Nebyli to zaplať Pán Bůh za to žádní internacionalisté. A myslím, že nikomu nejde o to, aby jim Rusové stavěli pomníky, a taky nám by mělo jít v první řadě o to, aby měli právo být tam pohřbeni, právo na hrob. Když Putin řekne „žádné pomníky“, je to bohužel třeba respektovat. Tj. přesně řečeno: pokud tam budeme chtít stavět pomník, musíme se samozřejmě dohodnout s Putinem, a ne mu ho tam budovat pokoutně. Proboha, je možné, že by tohle šéfkomentátor LN nevěděl?

Petra Procházková otiskla tamtéž rozhovor s prof. Andrejem Zubovem. Pana Zubova si mimořádně vážím, nemohu však jen tak přejít, že má obrovské iluze – totiž o nás o Češích. Domnívá se, že jsme „snad jediným národem ve střední Evropě, který se nenechal pobláznit fašistickou ideologií. Mám na mysli skutečně fašismus, nikoliv nacismus“. To, co se u nás dělo po květnu 1945 (a bylo kryto oficiální státní ideologií benešovského Československa a mělo masovou podporu v české veřejnosti) svědčí o opaku.