Co týden dal

Sobota 1. února: V otvíráku Práva zdůrazňují, že Sobotkova vláda začala hned uklízet po té Rusnokově. To ladí s optimistickým psaním Babišových novin (konečně máme legitimní vládu!) Řeč je o tom, že vláda zřejmě stáhne návrh služebního zákona, který podala její předchůdkyně, stejně zákon o vojácích, který počítal se zvýšením platů v armádě, a změní i vysokoškolský zákon, pokud jde o jmenování profesorů. Naproti tomu premiér neopomenul zdůraznit, že hlavním úkolem vlády není uklízet po Rusnokovi, ale odstranit spoušť, kterou za sebou zanechala zrádná pravice (Topolánek a Nečas). Zdá se, že vláda a spřízněná média mají na poslání kabinetu rozdílné názory, měly by si je ujednotit, to za mých mladých let nebývalo.

Další titulek v Právu: „Důstojník StB: Babiš s námi vědomě nespolupracoval“. To je zajímavé hned v dvojím smyslu. Za prvé, podle zákona jde čistě a formálně o to, zda byl evidován jako agent, a na tom žádný soud nemůže nic změnit, soudy nemají žádné právo měnit archivní dokumenty. Autoři zákona rozhodli, aby to bylo takhle, protože se chtěli vyhnout nekonečným sporům o tom, kdo a jak a kdy, poté co svazky spolupracovníků StB byly zničeny (první polistopadová garnitura tomu nedokázala zabránit, je ovšem otázka, zda to vůbec bylo v jejích silách), a chtěli se vyhnout taky tomu, aby již neexistující StB nadále spolurozhodovala prostřednictvím svých důstojníků o tom, kdo byl agent, a kdo ne. Což se ostatně právě děje, jak plyne z titulku: „Důstojník StB: atd.“

Premiér Sobotka potrestá kvůli chybám v návrhu na jmenování ministrů viníka srážkou z platu. Abych byl spravedlivý, tohle je mi docela sympatické. Dotyčný (či dotyčná) mrťafa způsobila premiérovi nebetyčnou a legrační ostudu. Člověk by očekával (a v tisku už zaznělo, že by se to mělo stát), že ji (symbolicky, samozřejmě) dá napíchnout na kůl. Nestalo se. Zachoval se zdrženlivě. Aspoň oněm můžu taky napsat něco dobrého, takových příležitostí už moc nebude.

Podle lednového průzkumu stranických preferencí CVVM vedou s velkým náskokem ČSSD a ANO (ANO je o prsa zpět). Obě strany proti volbám narostly, a to v podstatě stejně. Za nimi je se ztrátou KSČM (malounko ztratila) a TOP09 (stagnuje). Pak KDU (ztrácí). Úsvit a ODS se drží na hranici volitelnosti. Pozoruhodné jsou dvě věci: za prvé, ukazuje se, že nejlíp se daří preferencí vládních stran tenkrát, když jejich vláda nevládne a vládne místo ní nějaká jiná. Nemělo by se to zavést natrvalo? Postavení ČSSD i ANO v tomto období v sobě spojovalo výhody vládní i opoziční strany. A za druhé: rozhodující uskupení v parlamentu je ČSSD, ANO a KSČM. Ostatní jsou tam víceméně na ozdobu. Ty by měly ústavní většinu a rozhodují o povaze režimu. Jedna nahnilá „standardní“ strana, jedna nová a jedna stará nestandardní. Vydrží to nadlouho: představte si jen, že by si tohle vypečené uskupení dokázalo odhlasovat rozpuštění sněmovny: nemají proč, takhle je to pro ně lepší.

Jiří Pospíšil odešel z ODS. Právo i Babišovy noviny zdůrazňují, že „neustál situaci“, „neskousl porážku“ a „práskl za sebou dveřmi“. Zdá se, že jediný přijatelný okamžik, kdy může politik odejít ze své strany tak, aby ho za to v novinách pochválili, nastává poté, co byl zvolen jejím předsedou. Také nerozumím tomu, proč se píše, že odchází z politiky. Zůstává poslancem a je o něho zájem. Jediná věc, která mne poněkud konsternuje, je, že sice nechce hlasovat s koalicí, ale přijme nabídku novopečené ministryně Marvanové na post poradce. Jsem přesvědčený, že s touto vládou se ze zásadních důvodů vůbec nemá spolupracovat.

V Rusku se toho zase až tak moc nezměnilo: v anketě jedné privátní televize byla položena otázka, zda neměl za války obležený Petrohrad (tehdy Leningrad) kapitulovat, aby se snížilo utrpení civilního obyvatelstva. Odpověď neznám (ovšem to, co čtenářům sugeruje Právo ústy pana Mocka, že by Němci Leningrad stejně obléhali i poté, považuji za nehoráznou blbost). Otázka je nepříjemná, ale legitimní. U nás se na podobně citlivé problémy, týkající se poválečných deportací českých Němců, reagovalo podobně hystericky. Je se za to nezakazovaly soukromé televize. Zatím. A v Rusku se za to nezavírá. Taky zatím. Jak my, tak Rusko máme ještě kam se vyvíjet.

Pondělí 3. února: Ke sporu o Babišovu lustraci je nutné připodotknout, že Andrej Babiš by neměl být ministrem financí ani vedoucím politikem nejen kvůli tomu a ne hlavně kvůli tomu, že má pozitivní lustraci. Jenže bohužel si ho lid zvolil. Pozitivní lustrace je sice formálně vzato legitimní důvod, ale problém je v té vůli lidu. I lid se může mýlit. Bohužel to vypadá, že v poslední době se mýlí hodně moc.

Jiří Pehe píše v Právu o tom (kdybych byl publicistou Práva, napsal bych podle tamních zvyklostí „naříká si nad tím“, ale to neudělám), že „Česko je dnes neobyčejně konzervativní země, kde se, až na výjimky, netvoří kulturní a vědecká díla s mezinárodním přesahem, srovnatelná s první republikou, nebo dokonce s „komunistickými“ 60. lety. Nevím, jak se to přesně měří, hlavně ten „konzervatismus“. K uvozovkám nad „komunistickými“ podotýkám, že nemá smysl se přít o slovíčka, ale o podstatu: tenkrát jsme byli nesvéprávným satelitem bolševického Ruska. A hlavně, na rozdíl od pana Peheho jsem ta šedesátá léta už takříkajíc na plné pecky zažil, poměry v letech 1990-2013 (dál si časově netroufám jít) byly nesrovnatelně lidštější, a to, že tady po roce 1990 případně nevzniklo žádné veledílo, mi připadá jako ještě snesitelná cena za tu lidskost.

K tématu Rusko a my vyšel pozoruhodný článek Ivana Fišery v MfD a Michala Romancova v LN. K druhému se vrátím zvlášť, Ivan Fišera píše o tom, že silná a racionální Evropská unie je pro nás coby konečně znovu svobodný euroatlantický národ jediná možnost, jak čelit dalšímu ruskému tlaku. To je jistě pravda, s tím, že EU může plnit tu funkci zcela zjevně jen tehdy, když bude úzce spolupracovat s USA, sama na to nestačí (stejně jako Francie a Velká Británie by bez výrazné podpory USA neobstály ani v jedné ze dvou světových válek). A že nesmíme podlehnout „nacionalistické vábničce řady domácích politiků? Jistěže ne, zejména, když je spojena s neskrývaným příklonem k „velkému dubisku“. Ale Zaorálek nebo Zeman přece nejsou žádní až tak velcí a programoví nacionalisté, a přesto jejich politika vůči Rusku představuje velké nebezpečí. O sociálnědemokratických slavjanofilech typu Jana Mládka a komunistech ani nemluvě.

V Lidových novinách mne zaujala úplná maličkost, text k obrázku v příloze Styl: „I za železnou oponou vznikaly designové skvosty, jejichž reedice dnes slaví úspěchy po celém světě. Mezi ně patří křesílko a židle od slovinského designéra Nika Kralje…“ Proboha! Slovinsko bylo součástí Jugoslávie a Jugoslávie nebyla za železnou oponou: železná opona oddělovala ruské bolševické impérium od ostatní Evropy, a Jugoslávie byla sice země s nevábným režimem, který je také možné označit za „komunistický“ (řekl bych „komunismus osmanského ražení“, na rozdíl od komunismu carsky samoděržavého ražení, a bulharské přísloví praví, že osmanské jho je dřevěné, kdežto to ruské železné), ale poté, co se Tito vyprostil ze Stalinových pařátů, to sice nebylo nic moc, ale každý, kdo tam jako já strávil aspoň tři – čtyři týdny, nemohl si nevšimnout, že rozdíl např. od „ČSSR“ je v mnoha ohledech značný. Jak je možné, že to dnes už nikdo neví?

Úterý 4. února: Podle toho, co jsem si přečetl v Právu, odchází dosavadní ředitel Finančního analytického útvaru Milan Cícer z funkce. Odchází na vlastní žádost, z rodinných důvodů, a v rezortu bude pracovat i dále. Zkrátka jako by se nechumelilo. Honi soit qui mal y pense.

Nový český velvyslanec v Moskvě Vladimír Remek oznámil v ČT, že Miloš Zeman navštíví v druhé polovině roku Ruskou federaci. Přitom sám o sobě řekl, že jeho prioritou v úřadě bude prosazování ekonomické diplomacie. „Byznys je vždy v popředí, s tím mají zkušenosti všechny západoevropské země. Ne ale úplně za každou cenu. Oblast lidských práv je velmi citlivá, nemůžeme souhlasit úplně se vším(!), ale záleží také na tom, jaká diskuse je na toto téma vedena ve společnosti.“ Česká republika se prý nesmí stavět do role mentora, ale přistupovat k problému s pochopením. Pan Remek bude v Moskvě panu Putinovi trpezlivo vysvětlovať, jak říkal dr. Husák, že úplně všechno se zase nesmí, ale rozhodně tak nebude činit z role mentora. Možná si ani na to nepřipne ten bolševický metál jako při předávání pověřovacích listin.

Ve Sněmovně se v dohledné době strhne bitva o prostituci. To je téma dne! Poté, co jsme zúčtovali s hydrou korupce a zrádnou pravicí, přecházíme k dennímu pořádku. Pravice je oproti legalizaci prostituce (pokud je ilegální, nevadí jí, podobný postoj měli už za totáče komunisté). Např. Poslanec Benda prohlásil, že stát by z prodeje vlastního těla a vlastní duše profit mít neměl. Netušil jsem, že v bordelech prodává stát své tělo i svou duši. Jinak opatření povedou k přísnému omezení neřesti, např. nebude ji možno provozovat v okruhu 150 metrů od národních památek. Tj. do 150 metrů od Karlštejna, Památníku národního osvobození na Vítkově, Slovanské epopeje a Babiččina údolí si kurvy ani neštrejchnou.

U následující poznámky se nemůžu zbavit dojmu, že se na předchozí tematicky váže. Známý exposlanec ODS Jiří Janeček zakládá Občanskou konzervativní stranu. Jejím smyslem je vrátit ODS doprava. Liší se programově od Svobodných, ti chtějí vystoupit z EU, kdežto oni ji jen chtějí vrátit jejímu původnímu účelu, tj. byznysu. Je zjevné, že u nás opět jako v polovině devadesátých let probíhá proces integrace pravice. Tenkrát se integrovaly odštěpky, které vznikly poté, co se utvořila mohutná planeta ODS, dnes se naopak integrují odštěpky vzniklé poté, co se tatáž planeta sesypala. Doufám, že brzy další, podobnou pravicovou stranu založí také Pavel Dlouhý a jinou zase Roman Janoušek. Všichni budou mít proti minulosti velkou výhodu: vedle Jana Zahradila se rozhodně neztratí.

V Babišově MfD jsem si přečetl, že si prý občanští demokraté začínají uvědomovat, že jim nepomáhá ostrý boj s koaličním partnerem TOP09. Autorem vypečené formulace je Michaela Svobodová. Jenže problém byl naopak v tom, že pan Kalousek si od počátku existence OSDS myslel, že TOP09 ostrý koaliční boj s ODS pomáhá: pomohl jí ve dvou směrech: ODS se jim podařilo skoro zničit a stali se dominantní stranou na pravici. Problém je, že se stali dominantním trpaslíkem na trpasličí pravici. ODS zničili, sobě nepomohli. Navíc se Karel Schwarzenberg nestyděl v prezidentské kampani předstírat, že nezodpovídá za vládu, jejímž je prvním místopředsedou, a po zásluze pak volbu prohrál. Teď se chová velkopansky a velkoryse: pokud jde o momentální integrační snahy ODS, „zatím to jsou jen řeči. Uvidíme, jak spolu budeme schopni komunikovat, jestli se dokážeme dohodnout ve výborech, teprve Pak můžeme mluvit o užší spolupráci…“ Ve skutečnosti konflikt mezi ODS a TOP09 nepomohl ani jedné z nich, a teď už je jedno, budou-li nspříště „mluvit o integraci“ nebo ne, nepomůže jim už ani to. Naděje téhle země není ani v ODS, ani v TOP09, ani v nějaké „pravici“. Naděje se musí teprve udělat.

Střera 5. února: Vzniká další skutečná konzervativní pravice: bude se jmenovat Republika a zakládá ji exposlanec věcí Veřejných Otto Chaloupka (angažují se v ní taky exposlanci VV Babák a Drastichová). Proces oživování pravice připomíná skutečný rej politických upírů.

Poněkud mne zarazilo, že policisté ve službě nesmějí být svědky zločinu. Znamená to snad, že to, co zjistí na místě činu, nemá žádnou relevanci a je to třeba ještě dokázat z nezávislých zdrojů? To asi ne, ale proč to někdo pořádně nevysvětlí? Jinak by to vypadalo, že do budoucna bude nejpraktičtější, když všichni policisté budou pořád a zásadně mimo službu (pak budou moci bez problémů svědčit).

V Právu píše Miloš Balabán, že „stejně jako Rusko i Ukrajinu těžce rozložila neoliberální šoková terapie a divoká privatizace v postsovětské sféře“. Nejlepší by tedy bylo, kdyby bylo všechno zůstalo pěkně při starém. Morální a politická podpora politické opozici dnes nestačí, píše dále pan Balabán, bylo by zřejmě nutné vyjednávat i s ukrajinskými oligarchy, kteří donedávna ještě podporovali Janukoviče. Dovolil bych ještě navrhnout, že vyjednávat o Ukrajině bude třeba taky s Putinem. Za vhodné místo navrhuji Mnichov, je to pěkné město.

„Po nacistické okupaci však byli (v Maďarsku, bd) zavražděni téměř všichni židé výjimkou budapešťského ghetta, kde se jich konce války dočkalo přes dvě stě tisíc“, píše Luboš Palata v Babišových Lidových novinách. K tomu je třeba podotknout, že transporty do německých táborů smrti začaly až po okupaci země Němci v březnu 1944, začátkem července Horthy deportace zastavil. Pokračovaly až po Szálasiho puči a Horthyho svržení v říjnu téhož roku. Z celkového počtu 860 tisíc Židů (na celém území válečného Maďarska včetně oblastí zabraných po první a druhé vídeňské arbitráži) přežilo 255 tisíc. Nechci se zastávat ani dosti ohavného zneprávňování Židů v Maďarsku už před rokem 1944, ani nechci bagatelizovat podíl maďarských úřadů na holocaustu, ale „téměř všichni“ platí tak pro protektorát Čechy a Morava.

V lidovkách.cz se nezabývají prkotinami a řeší naléhavý problém: umějí žirafy plavat? Závěr odborníků zní: „Teoreticky by tedy žirafa sice plavat mohla, rozhodně ale v této disciplíně není olympijskou přebornicí.“ Doufám, že brzy se na podobné podstatné věci přeorientují i zbývající česká média.

Čtvrtek 6. února: Poslanec (už ne ODS) Jiří Pospíšil sice nehodlá hlasovat s novou koalicí, ale bude dělat poradce ministerské náměstkyni Marvanové. Nechce vstoupit do žádné jiné strany (ani do TOP09), ale uvažuje o tom, že by za ni kandidoval do Evropského parlamentu (aby to měl úplně jisté, musel by být lídrem kandidátky). Je zajímavé, jak čeští politici naprosto nezvládají umění odejít. Podobně kdysi všichni, co se dostali do konfliktu s Klausem (např. exprimátor Kasl) okamžitě naklusali k Havlovi na Hrad. Proč se nikdo aspoň na chvilinku nepostaví na vlastní nohy?

V ČSSD to vůbec není taková idyla, jak by se zdálo na první pohled. Sobotkovi se pokusili na poslaneckém klubu prosadit jako kandidátku na ombudsmana Annu Šabatovou, jenže většina ČSSD ji nepodpořila. Problém byl v tom, že se vedení klubu zjevně pokusilo poslance postavit před hotovou věc, a navíc, protikandidátem Šabatové je Zemanův protéžé Křeček. Funkce ombudsmana nemusí být v nových pořádcích zase až tak nezajímavá a neužitečná, JUDr. Křeček je nepochybně schopný a šikovný právník, jen mi jeho schopnosti připadají příliš široké na to, aby mohl budit důvěru. Kdybych si já měl vybrat mezi těmi dvěma, vybral bych si bez velkého váhání Šabatovou. V ČSSD prý taky sílí reptání proti církevním restitucím, resp. hlasy, že by se ČSSD měla přidat k návrhu KSČM na referendum, přesněji řečeno přijít s vlastní iniciativou v tomto směru. Sobotkova protiargumentace je velice legrační: ČSSSD je nyní vládní stranou. „Už to není revoluční situace opoziční strany, která mohla podporovat v zásadě cokoli, na co si vzpomněla… Myslím že je třeba, aby si poslanecký klub postupně zažil přerod z divoké opozice směrem k vládní zodpovědnosti.“ To je pěkné vyjádření toho, co má opozice dělat a co taky opozice ČSSD v minulosti horlivě prováděla: divoká revoluční opozice, která provádí, ca co si vzpomene a bez jakékoli zodpovědnosti. Teď důsledky padají na hlavu panu Sobotkovi a jeho lidem.

Po jakémsi váhání odsouhlasila PS vydání exprimátora Svobody k trestnímu stíhání ve věci Opencard. Jako výsledek Velké protikorupční revoluce se vytváří situace, kdy každého politika bude vždycky možné za něco zavřít. Když ovšem bude hodný, momentální načalstvo se smiluje a přivře oči. Na tomto principu fungovala v letech 1948 -1989 Československá lidová armáda.

Lustrační zákon je prý zachráněn, píší v Právu.závazně proti bude hlasovat jen KSČM. To je – teď nevím, protože jde o Právo, zda optimismus nebo pesimismus: Pro zachování bude TOP09 a ODS, což je směšně málo, takže Sněmovna zákon asi zabije ve „volném hlasování“. Aspoň bude vidět, jaká je u nás svoboda: každý si může hlasovat, jak ho napadne.

Na ministerstvu práce a sociálních věcí se oběsil zaměstnanec. Zřejmě průvodní zjev výměny stráží v nejvyšších státních orgánech.

Jiří Pehe navrhuje, taktéž v Právu, aby se ústava upravila v tom smyslu, že když prezident z jakýchkoli důvodů nevyužije ve stanovené lhůtě svých ústavních či zákonných pravomocí, přejde prostě pravomoc na jiného ústavního činitele. Ještě jednodušší by bylo nevolit za prezidenty takové lidi, jako je Miloš Zeman.

Podle Babišovy MfD si lídři dvou nejsilnějších vládních stran vyměňují lichotky. V tom rámci pan Babiš prohlásil: „Pan Sobotka zatím jedná korektně. Občas však v ČSSD trvají na podělaných tradicích, jsou tam dvacet let a nevnímají, co my jim říkáme.“ Vida, k idiotským zvyklostem přibyly ještě podělané tradice. Pan Babiš a pan Zeman si budou v lecčems rozumět. Pan Babiš taky vyčítá Sobotkovi, „že dokáže mluvit o čemkoliv jakkoliv dlouho a neříci nic.“ Něco Sobotkovi ovšem přece jen chybí k dokonalosti: neumí to československy.

Petr Pešek kritizuje v Babišových LN petici proti příjezdu prezidenta Janukoviče do ČR. Působí prý naivně: „Poté co se podařilo Ukrajinu téměř vehnat do ruského náručí, by její izolace dílo zkázy dokončila.“ Tak za prvé: jaképak podařilo vehnat, a komu, Evropské Unii, Evropě, ČR? Správná věta zní: „poté, co Rusko už Ukrajinu takřka schramstlo“. A petice není proti příjezdu Ukrajiny do ČR, ale proti příjezdu politika, který už celou zemi zjevně nereprezentuje, drží se u moci s pomocí sousední velmoci s nekalými úmysly, a předtím, když se moci uchopil, dal zavřít polovinu předchozí vlády (řekl bych, že vlajkonošům Velké protikorupční revoluce u nás to musí tak trochu imponovat). Nevím, je-li bojkot správné řešení, já být Zemanem, bych inicioval odložení návštěvy s tím, že pan Janukovič má teď spoustu důležitější práce (já naštěstí být Zemanem nemůžu). Řeči o „vehnání Ukrajiny“ ovšem považuji za nehorázné.

A ještě malá poznámka na okraj nepolemiky Respektu (viz výše), která se mi do článku už nevešla. Situace v médiích je nyní charakteristická: dřív jsme měli jeden opoziční deník (Právo) a dva více či méně „koaliční“ (Lidové noviny, Mladá fronta Dnes). Dnes máme místo toho tři koaliční (Právo a obě babišoviny). To, co je spojuje navzájem a s bakalovinami, je úsilovná a okázalá kritika Miloše Zemana. To se smí a dává to novinám ráz tvrdé nesmlouvavosti (nic to nestojí a sesadit prezidenta stejně nejde). A tak se mluví o samolibém hulvátovi, opilci, pomstychtivém muži, o někom, „kdo musí být rád, když má dostatek energie na řízení vlastního těla“. Je mi líto, ale v tu chvíli cítím s Milošem Zemanem jakousi třídní solidaritu. Je mi 74 let a dost často bývám opravdu rád, když mám dostatek energie na řízení vlastního těla. I dámy a pánové z Respektu si to jistě vychutnají, dožijí-li se příslušného věku. „Co jsme my, budete i vy“. A s termíny jako samolibé hulvátství bych v této souvislosti zacházel velmi opatrně.

Pátek 7. února: v problému s církevními restitucemi nastává další peripetie: ČSSD chce církvím a náboženským společnostem proplatit jen 46 miliard finančních náhrad místo dohodnutých 59. odkazuje na to, že cena za hektar zemědělské a lesní půdy byla při výpočtu sumy ve srovnání s cenou platnou v r. 2010 nadhodnocena. Ke zprávě se vrátím.

Při hlasování o vydání poslance a pražského exprimátora Svobody k trestnímu stíhání vydání podpořily (až na výjimky) ANO, KSČM a Úsvit (v ANO se dva zdrželi, jeden se nepřihlásil, v KSČM se dva zdrželi, v Úsvitu se dva zdrželi, dva nepřihlášeni) pro bylo i 19 z 50 poslanců ČSSD, 9 včetně předsedy strany se zašilo. Establishment dal tedy celkem pohodlně dohromady nadpoloviční většinu zvolených poslanců (101 hlasů potřebovali jen 88, rozhodovala prostá většina). To je do budoucna nadějné. KDU-ČSL byla proti a vůbec na ní nezáleželo.

Zemanův ředitel zahraničního odboru Hynek Kmoníček chválí „aktivisty, kteří o situaci něco vědí“ (a o těch zase ví pan Kmoníček), protože „nežádají zrušení návštěvy, ale chtějí, aby při ní zazněla jasná slova o nutnosti politického řešení krize a nepřijatelnosti používání násilí při prosazování politických cílů. To mi připadá jako dost velký alibismus: při prosazování politických cílů je možné používat i násilí, např. v případě, když Vás řežou tři policajti a vy se bráníte. Takováhle výzva je dutá prázdná fráze, která pomáhá tomu, kdo útočí, proti tomu, kdo se brání.

Teodor Marjanovič píše v Babišově MfD: „Ruku na srdce, co je horší, Putin – nebo teroristé, kteří jsou ochotní naložit si batoh výbušninami, nastoupit do autobusu a pozabíjet či zmrzačit jeho náhodné cestující, tak jako to učinili koncem prosince v nedalekém Volgogradu.“ Příklad je směšně demagogický, pan Putin jistě nebude nastupovat s batohem výbušnin do autobusu, každý by ho poznal. A hlavně: proč si nechat stejně demagogicky vnutit představu, že jde o to, vybrat si mezi teroristy a Putinem? Podle pana Marjanoviče „je správné do Soči vyrazit, ať už jako sportovec či divák, a svou přítomnosti dát najevo, že teroru se zkrátka neustupuje.“ Na štěstí do Soči nejedu (stejně jako drtivá většina obyvatel ČR), nemám na to prachy ani fyzickou kondici, a tak nemohu demonstrovat svou neústupčivost teroru. Nevadí, nejspíš budu mít za čas příležitost doma.

Sobota 8. února: Není v těchto dnech (a nebude nejmíň ještě aspoň půl roku) nic méně zajímavého než průzkumy volebních preferencí. Podle dvou posledních (STEM, Factum, Na čele je s buď ANO sledováno ČSSD, nebo ČSSD sledována hnutím ANO (člověk má skoro podezření, že přitom trochu záleží i na preferencích institucí, co průzkumy pořizují, rozdíl jde takřka nepostřehnutelný). Na třetím místě jsou komunisté, kteří si zachovávají velký náskok před tím, co zbylo ze starého režimu (TOP09, ODS, lze sem počítat i KDU-ČSL, která si pomohla do PS vlastně jeden tím, že se od starého režimu hodně hlasitě distancovala), a Úsvitem (nepodařená varianta hnutí ANO). Pořadí trosek je v podstatě irelevantní, Miroslav Kalousek je mezi nimi sice jednička, ale nic si za to nekoupí. Není na to pěkný pohled, nezbývá než se obrnit trpělivostí. Lidé mého věku mají s trpělivostí zkušenosti (trpělivý bylo naposled třeba být skoro dvacet let), bohužel jim už nezbývá tolik času do budoucna, aby ji mohli jak se patří dát najevo.

Zemřel Vasil Biľak. Je to dokonale a po všech stránkách neaktuální zpráva. Vůbec na ní nezáleží, umřel vlastně už dávno. Předseda KSČM se pokusil na jeho smrti vyprofilovat (dnešní doba má prý na zvací dopis z r. 1968 různé pohledy). Pan Filip nemá pravdu: v pohledu na zvací dopis se shodnou Babiš, Okamura, Sobotka, Zeman, Kalousek i Němcová. Proč by se neshodli. Všichni se shodnou. I Putin. Aspoň pro takovou shodu bude možné zapomenout na věci, na nichž se dnes shodnout nelze. Výrok pana Filipa je třeba brát jako sentimentální záchvěv srdce starého člověka. Různé pohledy na zvací akt jsou minulostí. Existují různé pohledy na současnost.

TOP09 má problém v Praze, skřípe to prý mezi ní a STAN, s níž na celostátní rovině tvoří volební spojenectví. Je to významné zejména s ohledem na chystané komunální volby. Ke zprávě se vrátím.

Pondělí 10. února: lidovci se snaží opakovaně a vehementně zabránit přijetí komunistického návrhu na zrušení lustračního zákona. Vzhledem k tomu, že lustrační zákon podle všeho neprojde (vsadil bych se, že většina poslanců nynějšího establishmentu se prostě zdrží hlasování), domnívají se v Právu, že je to bouře ve sklenici vody. To bych neřekl. Komunistický návrh neprojde a KDU-ČSL bude moci tvrdit: vidíte, zabránili jsme jeho přijetí. Naše účast ve vládě má nezpochybnitelný smysl. Bylo by to stejné, jako kdyby někdo rozkecal, že do měsíce bude konec světa, klub KDU-ČSL se dal na okázalé modlení a pak, až by se pochopitelně nic nestalo, prohlásil, že se mu podařilo katastrofu odvrátit.

Ministr Zaorálek prohlásil v souvislosti s lustračním zákonem, že stát se musí chránit, ale vhodnějším způsobem: „Dnes nás ohrožují finanční, lobbyistické chobotnice, které jsou možná také zločinné, nebezpečnější než tato stará, které jsem se, to vám přísahám, taky bál.“ Tedy v tom druhém má pravdu, mám totiž obavu, že jedna taková se právě prokousala k moci.

Opozice ve sněmovně, totiž ta skutečná, prý sáhla k obstrukcím a zdržuje vyhlašováním přestávek jednání PS. Předseda poslaneckého klubu ČSSD jim pohrozil, že pokud v tom budou pokračovat, dá koalice o každé žádosti hlasovat. Jistě, a establishment pak každou opoziční žádost o přestávku svou obrovitou většinou snadno zabije. Konec konců by to nevadilo, aspoň bude vidět, v čem žijeme. V Právu hauzírují tím, že stejnou taktiku využívala zrádná a poražená bývalá koalice, já bych to bral z druhého konce: tenkrát řvali jako tygři, a teď se bez rozpaků uchýlí k tomu samému, co jim tenkrát vadilo. Zásadovost jako vyšitá.

Nová náměstkyně ministra financí a oligarchy Babiše je renomovaná daňová poradkyně. Pro MfD v rozhovoru prohlásila: „Byla jsem ve firmě (Enst @ Young, zabývající se daňovým poradnictvím) od roku 1996, přes sedmnáct let daňového poradenství ve stejné firmě, kdy má člověk přirozené tendence pořád něco zlepšovat a posouvat. Najednou už nebylo moc kam, takže já jsem si zrovna hledala nějaký prostor, co bych ještě dělala.“ Teď bude posouvat na ministerstvu, tam zjevně ještě prostor je.

V Praze by mělo vyrůst centrum, které bude podporovat opozici v nesvobodných zemích. Budeme je cvičit v demokracii, poté, co jsme si tu svou úspěšně zplanýrovali. Opozici by tu bylo třeba cvičit, ale hlavně tu domácí. Momentálně žádná pořádná neexistuje.

Jinak náš prezident má přece jen některé příjemné stránky. Vezměme jen seznam světových státníků, s nimiž se v poslední době setkal nebo hodlá setkat : Ilham Alijev, Imomalim Rachmon, Islam Karimov, Gurbanguli Berdymuhamedov… Jaká exotika! Je to jako z Pohádek tisíce a jedné noci.

Na nynější olympiádě v Soči (kousek z ní nám vyšplíchl i na Letnou, je to, jako když po pětačtyřicátém přijeli Alexandrovci, tentokrát si je obstaráváme sami) je, nemohu si pomoci, něco nenáležitého zrůdného: takové okázalé a cynické vyhazování peněz, kterých by jistě bylo potřeba doma, kdyby se ovšem doma nekašlalo (používám slušného termínu) na lidi ve prospěch imperiální slávy. Nelze přehlédnout, že v Rusku se od dob komunismu zase až tak moc nezměnilo.

Úterý 11. února: Ústřední výkonný výbor ČSSD rozhodoval o tom, kdo bude lídrem ČSSD v eurovolbách. Pro Jana Kellera se vyslovilo 136 z 147 hlasujících, pro kandidátku jako celek jen 95 ze 150. Zdá se, že Jan Keller je jediný společný jmenovatel, na němž se dokáže shodnout celá ČSSD. Pozdrav pánbůh.

Zdeněk Jičínský obhajuje v Právu lustrační zákon. Píše mimo jiné: „Skutečný význam lustračních zákonů je už delší čas minimální. Stále však mají značný význam symbolický.“ Nevím, zda minimální, ale na tom „symbolickém“ významu něco je: to, že platí lustrační zákon, znamená, že do roku 1989 jsme žili v ohavném a nelidském politickém uspořádání (kdo mu nechce říkat „komunistické“, ať mu tak neříká, to jistě není podstata věci) a že práskat a donášet se za žádných okolností nemá, a zrušení lustračního zákona bude znamenat, že současný stát („nové pořádky“) úředně zpochybnil obě tyto teze. Pan Jičínský rovněž píše, že zrušením lustračního zákona by se mohl pročistit i veřejný život od starých a přežilých antikomunistických stereotypů mediálního a politického diskursu. Jaképak antikomunistické stereotypy! Co měl předlistopadový režim společného s nějakým komunismem! Problém, byl v tom, že jsme byli nesvéprávná ruská kolonie, a kolonie být nemají. Nebo snad ano?

Andreji Babiš zřejmě usiluje o jakousi studenou česko-polskou potravinářsko-exportní válku. Patří i to k „novým pořádkům“? Veřejnou podporu nejspíš sežene, rádi opovrhujeme svými sousedy, a jde v podstatě vždy jen o to, kterým zrovna opovrhujeme méně a kterým více. Teď jsou na tapetě Poláci – není to zvlášť nebezpečný sok, a když tak, azimuty mířící do Moskvy jsou teď nažhaveny a ďáďa Putin nám jistě rád pomůže (jako nám jiní ďáďové rádi pomáhali v minulosti).

Mezi ČSSD a ANO vypukla bratrská rivalita ve věci eurokomisaře. Babiš navrhuje lobbyistu Pavla Teličku, Sobotka má k dispozici jen lidi typu nynějšího lídra sociálnědemokratické eurokandidátky Jana Kellera. Myslím, že v souboji takových gigantů bude mít pan Telička vždycky navrch: zatímco lidé jako pan Keller jsou něco jako trolejbusy, které jsou schopné provozu jen tenkrát, když jsou k dispozici příslušné ideologicky nažhavené dráty, pan Telička je univerzálně provozuschopný činovník, nezávislý na jedné formě pohonu. Může spolehlivě fungovat ze všech podmínek a za všech režimů. I když (jedny) dráty končí, jede se přesto dál. Z tohoto hlediska je v něm cosi bytostně českého, čtenář promine.

Šustrovský převrat v ÚSTR bude nyní, v rozpuku normalizace, dovršen tím, že do funkce ředitele bude importován ze země Viléma Tella historik Adrian Portmann. To je nový moment, v minulosti jsme si v takových případech vystačili s vlastními. Pan Portmann pro Babišovu MfD naznačil, oč bude usilovat: „Bylo by krátkozraké zkoumat jen násilí a vycházet ze dvou nadčasově zadaných rolí obětí a pachatelů. Realita byla složitější. Musím rozumět, co přivedlo lidi k tomu, aby si odklon od demokracie přáli, a proč po ní nevolali dříve než v roce 1989.“ Potlačím násilnické sklony, které ve mně tento vykutálený výrok probouzí, a zeptám se jen (a to na svém webu, protože do MFD od podzimu nepíšu): rád bych se dozvěděl něco o násilí, které jsem před listopadem 1989 páchal na lidech režimu, jak se konkrétně projevilo to, že jsem nevolal po demokracii před rokem 1989, a odkud to pan Portmann ví. Jak vidno, beru takové hloupé řeči osobně, přestože zaznívají až z podhůří Alp.

V Babišových LN se zase s pomocí redakčního kolektivu představuje Babišův kandidát na volebního lídra v Praze Jan Kasl. Jeho cílem je, jak jinak, „vyhrát volby a změnit pořádky“. Tedy v Praze, všude jinde už se změnily. Nejde mu ostatně o žádného Babiše, ale o „proud změny“: „vítaný je každý, kdo má za sebou čistou minulost a ochotu dělat“ (správný babišovský termín zní „makat“, je to ostatně termín lampasácký typu ČSLA, pan Kasl se ještě musí trochu učit). Má cenu mluvit i se zelenými a s lidovci. ANO má určitou sílu, její nabídky si pan Kasl váží, není to nic toxického (latinsky se to řekne pecunia non olet) a „předpokládá to i trpělivost a velkorysost ze strany pana Babiše a hnutí ANO“. Potud pan Kasl. Je třeba vzít v úvahu, že (jak v LN ostatně upozorňují) nejde jen o „pražskou“ záležitost. Pokud by se snad Babišovi podařilo odloudit TOPce starosty, vznikne otazník nad pěti poslanci, kteří je zastupují v rámci společného klubu v PS. Pozice lidovců v koalici by se mohla stát ještě slabší. A pozice ČSSD taky, protože má nad ANO převahu pouhých tří mandátů. To by mohla být mela!

Středa 12. února: K lednu 2014 je v ČR 630 tisíc nezaměstnaných, což je prý nejvíc v historii Česka. Když jsem si na první stránce Práva přečetl tuto zprávu, hned mne napadlo, zda někdo tamtéž na stránce 6 napíše, že je to ovšem jen důsledek řádění zrádné pravice, a že by to mohla být nejspíš budoucí hlava socdem europoslanců Jan Keller. A opravdu! Na stránce 6 jsem našel jeho komentář „Hlavolam pro pravici“, který splňuje všechny očekávané parametry. Pan Keller je typickým příkladem zcela řízené střely (zatím v publicistice), a tak když jednou zamíří do Bruselu, nepochybně tam taky dorazí.

Vláda za lehkého brblání lidovců zřizuje jakousi kuratelu nad církevními restitucemi, tým ve složení Sobotka, Babiš, Chovanec, Hermann a Jurečka, jehož úkolem by mělo být sumarizovat informace o naturálních restitucích a o možných soudních sporech, souvisejících s požadavky církví nad rámec toho, co bylo dohodnuto v rámci zákona. Premiér chce mít touto cestou zřejmě pod kontrolou lidovecké resorty (zemědělství, kultura), které jsou pro restituce zvlášť důležité (restituce zemědělské a lesní půdy a kulturních památek). Potřebuje nějaké alibi, aby krotil vlnu lidového hněvu, který se mu předtím třídním boji s pravicí podařilo vzedmout.

Lenní europoslanec ČSSD Libor Rouček se náhle ocitl na devátém a zjevně nevolitelném místě kandidátky pro eurovolby. Tyto mandáty je tučná prebenda a i v tak ryze altruistických stranách, jakou je ze své podstaty ČSSD, je na ně proto jistá tlačenice. Sobotka mu nabízí náhradou kandidaturu na eurokomisaře, jenže by byl jednak jedním ze dvou až tří sociálně demokratických kandidátů (dalšími dvěma prý jsou v Bruselu již zabydlení Vladimír Špidla a Štefan Fille), a jednak tam pan Babiš prosazuje svého eurolídra Pavla Teličku, který rovněž patří k Bruselu stejně jako manneken pis. Možná, že pan Rouček bude muset do Bruselu kandidovat za jiný stát.

Další pěkný komentář na šesté stránce Práva napsal Lukáš Jelínek. Definoval v něm důvody široké všelidové podpory pro jednotlivé významné strany nynějšího establishmentu: zatímco podpora, jímž se těší ČSSD, dokumentuje zájem veřejnosti na střízlivé a nekonfliktní politice a úspěch Babiše s Okamurou lze přičítat vůli skoncovat s pořádky, které zaváděla naše ideologická pravice (KSČM z výčtu vypadla), KDU-ČSL je na tom výrazně hůř: zamořuje veřejný prostor rigidní ideologií a bojuje minulé války, na které je málokdo zvědavý as zapomíná na to, jak tu v letech obnovené demokracie řádili amorální vykukové, kteří mají všude otevřené dveře, protože o ně StB ani nezavadila. Proboha! Představuji si, jak to bude fajn, až si za dva-tři roky bude pan Lukáš Jelínek horko těžko vymýšlet nějaký boj s pravicí s lidskou tváří, a mrzí mne, že se toho už asi nedožiju.

V Babišově MfD jsem si přečetl o tom, jak se stát jistí proti napadení (důležitých státních institucí) na internetu. To přímo vybízí k obecnější otázce, na niž bohužel asi teď zrovna nebudu mít čas. Internet je ve své nynější podobě něco, čemu současný svět ještě docela nedorostl, oblast svobody a důvěry (svoboda a důvěra jde ruku v ruce), která přímo vybízí různé syčáky (Julian Assange, Edward Snowden apod.), aby ji zneužívali. Takové pokusy důvěru, a tedy i svobodu problematizují, čehož zneužívají zase jiní syčáci (v tomto případě už celé režimy), kterým svoboda nevyhovuje a důvěry nejsou schopni. Národní centrum kybernetické bezpečnosti, jež se rodí v Brně, uvažuje, jak čelit nebezpečí kyberútoků. Krajním opatřením je vypnutí hrožené instituce. Je to pochopitelné a nutné, jistě. Není těžké si však představit, jak snadné je zákonné zmocnění, jehož je k tomu zapotřebí, přistřihnout víc, než je zapotřebí, a podle potřeb různých přistřihovačů a „nových pořádků“. (Zdá se, že jakýmsi průkopníkem už je brněnský primátor Onderka).

Hnutí ANO se zjevně nepodařilo prosadit zmalovaného Vladimíra Franze jako náměstka na Ministerstvo kultury. Ostatně, samotný ten nápad je jen projevem nezájmu a pohrdání, které pan Babiš a ANO všeobecně pro kulturu mají, vypadá to, že jim na ní až tak nezáleží. Na rozdíl od financí, místního rozvoje, dopravy a obrany jim není k ničemu. Kdo má finance a umí makat, kulturu už taky nějak „zmákne“.

Čtvrtek 13. února: Vždycky jsem si myslil, že Jiří Pehe je obyčejný komentátor jako každý jiný. Včera jsem se ovšem z jeho článku v Právu dozvěděl, že je ještě daleko víc: totiž pověřený tiskový mluvčí většiny veřejnosti, resp. většiny společnosti (chtělo by to ještě terminologicky doladit: veřejnosti nebo společnosti?). Mluvčí tentokrát vyhlásil: „Většina veřejnosti je z lustrací i z ÚSTR už jen unavená.“ „Většina společnosti má prostě úplně jiné problémy než neustále řešit vnitřní problémy jakéhokoli zpolitizovaného ústavu.“ Pak jsou tu lidé, kteří mají smůlu, nemluví za většinu veřejnosti či společnosti, ale jen sami za sebe, protože něco jiného nepovažují za slušné. Co na to většina společnosti, tj. Jiří Pehe?

Prezident Zeman touží po setkání se svým méně významným protějškem v USA. Podobnou touhou byl kdysi sžírán i Václav Klaus. Ten se poté, co sdělil americkému velvyslanci v době invaze do Iráku, že pokud Američané ještě nemají důkazy o chemických zbraních v Bagdádu, jistě si je sami vyhotoví, stal ve Washingtonu něčím jako persona non grata. Jaký důkaz velmocenské nadutosti! Miloš Zeman ovšem zatím nestačil Američany pořádně urazit a navíc má na to, aby se mu splnil jeho velký sen, ještě celých devět let času.

Pátek 14. února: Velký rozruch v novinách způsobilo prohlášení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k případu Nečas. Říká se v něm: "V této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ ODS reaguje velkým křikem, předseda Fiala mluví o tom, že ODS koná na Nečasovi lidské experimenty, chtějí, aby ho ministryně spravedlnosti odvolala (tedy to je ta pravá, ta to určitě udělá!), chtějí změnit nějaké vyhlášky atp. Podstata věci ale je: smějí orgány činné v trestním řízení zkoumat svědomí občanů a mlátit je po hlavě zájmy lidu, které mají přečteny lépe než oni? Dr. Ištvan poukazoval včera na to, že podobně jako on postupují i v Itálii, kde probíhá soud se Silviem Berlusconim kvůli údajnému uplácení jakéhosi senátora za to, že v horní komoře italského parlamentu opustí řady vládní koalice. Jenže u nás inkriminovaní politici z parlamentu odešli. To je dosti podstatný rozdíl. Co je to za podporu vzdát se politické kariéry? Respektive proč se to nesmí?

Prezident Zeman podle průzkumu veřejného mínění CVVM příliš neobstál, lidé na něm výrazně oceňují jenom to, že s nimi má kontakt a zná jejich problémy. Bylo by strašně zajímavé se dozvědět, které jejich problémy zná a jak se ten kontakt uskutečňuje. Můj pocit z prezidenta Zemana je následující: je přesvědčen, že je politicky produktivní co nejvíc lidí ohloupit, a až dosud se mu to (a teď už vlastně jedině to) dařilo. Tím se radikálně liší od další hvězdy našeho politického nebe, Andreje Babiše, který je naopak přesvědčen, že jde o to, co nejvíc relevantích lidí řekněme „finančně zainteresovat“. A zatím se mu to dařilo ještě líp.

Jiří Pehe napsal do Salonu Práva pozoruhodnou obhajobu fackování na veřejnosti. Fackování má sice i své problematické stránky, ale na druhé straně otevírá vážné společenské problémy. Např. to, zda jsou současné okolnosti nazrálé k tomu, aby mělo smysl se angažovat. V každém případě jde o rozšíření diskuse o prostředky, jimiž se dosud, jak se hzdá, neprávem opovrhovalo. Tím se nové poměry, resp. nový režim, liší od toho minulého, polistopadového. Nejde přitom o inovaci (zavedení fackování jako argumentace), nýbrž o jeho rehabilitaci (už to tady bylo).

Ministryně spravedlnosti Válková, tedy osoba nad jiné kompetentní, vyhlásila v Babišově Mladé frontě Dnes novou éru: Jen ať se „mocní nahoře“, „politici“ bojí! Pani ministryně (shodou okolností taky Babišova) není ovšem samozřejmě ani „mocná“, ani „politička“. Dá tedy rozum, že bát se nemá čeho. K tématu se vrátím.

V Babišových Lidových novinách hájí stanovisko Vrchního státního zastupitelství ve věci Nečas zase profesor trestního práva Jiří Jelínek: „Trestní stíhání je významný procesní úkon, který vážným způsobem zasahuje do práv obviněné osoby. Řízení není vedeno soukromou úvahou vyšetřujícího orgánu, ale z důvodu celospolečenského zájmu.“ To je opravdu děsivé: to se přece musí teprve prokázat, pan Ištvan ani žádný jiný státní zástupce není pomazaným mluvčím zájmů lidu!

Sobota 15. února: policisté v Praze zadrželi podnikatele a lobbyistu Ivo Rittiga, údajně představitele třetího chapadla chobotnice, ovíjející v předešlých letech české hospodářství a českou politiku. Je těžké si akci nedávat do souvislosti s obviněním expremiéra Nečase. Bylo by opravdu divné, kdyby jediným výsledkem protikorupčního tažení byl pád Nečasovy vlády. Ale ještě daleko divnější by bylo, kdyby před soudem a případně i za mřížemi skončil jedině Petr Nečas. Je třeba přibalit aspoň jednoho „kmotra“, stejně jako se do pugétu přidává zelené.

Spolupráce mezi novou vládou a o něco méně novým prezidentem (mají společné především to, že je vynesla Velká protikorupční revoluce, a to je společného přece jen dost) naštěstí není a nejspíš ani nikdy nebude idylická. Babišovci se spojili se zrádnou pravicí a poslali do kytek novelu vysokoškolského zákona, podle níž měl napříště vysokoškolské profesory jmenovat předseda Senátu, aby si prezident nemusel potřásat rukou se svými nenáviděnými kritiky (připravila ji ještě Rusnokova vláda a byla by si zasloužila symbolické označení Lex Putna). Polovina klubu ČSSD byla ochotna vyjít Zemanovi vstříc, ve Sněmovně ovšem převládl názor, že v takových věcech se nikomu vstříc vycházet nemá. Je to jakýsi pozůstatek normality, který přežil „staré pořádky“.

Televizní moderátor Václav Moravec ukončil svou spolupráci s rádiem Impuls poté, co se majitelem té rozhlasové stanice stal Andrej Babiš. Obává se, že by se ocitl v konfliktu zájmů, pokud by v ČT měl zpovídat svého zaměstnavatele. Což lze chápat i jako velmi jemný poukaz na to, že mediální velkopodnikatel a velkopolitik v jednom je dosti specifická a divoká kombinace. Je pozoruhodné a pro situaci v českých médiích příznačné, že drtivá většina mediálních celebrit si nedovolí ani tohle.

Kdesi na Ústecku prodal stát soukromníkovi trosky jakési vesnice, o níž v MfD píší, že je „pozůstatkem vyhrocených česko-německých vztahů“. Pojmenovávat co, co se u nás dělo v roce 1945 (a následně) jako „vyhrocené česko-německé vztahy“ mi připadá jako velmi zdařilá metafora.

Pondělí 17. listopadu: Události byly v posledních dnech natolik zaměstnány spuštěním druhého kola Velké protikorupční revoluce a vším, co s ním souvisí, že jsme poněkud zanedbali komentáře ke dni. Prosím čtenáře o strpění, pokusím se vše co nejrychleji dohnat.

S odřenýma ušima se protáhla na stolec ombudsmana Anna Šabatová. Dostala v tajné volbě 85 hlasů, což bylo přesně tolik, kolik ke zvolení prostou většinou potřebovala, a ani o fous víc. Zřejmě jí trochu pomohla podpora z opozice (z TOP09). Stanislav Balík v MfD píše, že výběr mezi Šabatovou a Křečkem musel být pro trosky pravice obdobou výběru mezi smrtí hladem a žízní, protože levicová část společnosti má obrovskou příležitost proměnit zemi ke svému obrazu. Pan Balík je ještě stále stržen třídním bojem mezi „pravicí“ a „levicí“, pojatým z obou stran stejně fanaticky, který prakticky zničil polistopadovou demokracii. Nevyhrála ani pravice, ani levice, ale Babiš a Zeman. Vyhráli lidé, kteří jsou přesvědčeni, že všechny lze koupit (a o to jde), nebo že všechny lze oblbit (a o to jde). Případně (nejčastěji) obojí. Upřímně řečeno, pokud bych se snad v budoucnu dostal kvůli svým zveřejňovaným názorům do potíží, odhaduji, že „levičačka“ paní Šabatová s tím bude mít jakýsi problém. Jak velký, to nevím. Pokud by tam ale seděl nějaký nominant ODS (k níž má pan Balík, pokud se nemýlím, nadstandardní vztah), jsem si naprosto jistý tím, že má věc je předem ztracená.

Svornost, svornost, pěje ve smetanovském duchu v sobotu na komentářové stránce Práva Jiří Pehe. Koaliční problémy bere jako politolog vědecky a nadstranicky: české vládní koalice trpí prý tradičně tím, že zejména nejmenší koaliční strany chtějí být v koalici, ale nechtějí poslouchat. Lidovci prokázali v souvislosti s hlasováním o komunistickém návrhu na zrušení lustračního zákona nakonec nedostatek velkorysosti a demokratičnosti, protože v situaci, kdy velké koaliční strany daly svým poslancům volnost, což je zjevně to nejdemokratičtější, co politická strana může při hlasování v parlamentu udělat, kladli si jakási ultimáta (lidovci ovšem předem věděli, že si ultimáta mohou dovolit, protože lustrační zákon stejně neprojde, ani ČSSD, ani ANO nemají zapotřebí pomáhat komunistům, když si honí popularitu). Pan Pehe vědecky předpokládá, že je v zájmů KDU, aby v koalici pěkně poslouchala, protože „tři koaliční strany si … nejvíce u voličů pomohou, když budou, pokud možno, nekonfliktně vládnout“. Když se ovšem KDU bude jevit jako neloajální a poněkud neurotický partner, bude na to veřejnost alergická. Heslo dne tedy zní “Maul halten und weiter dienen“. Problém malých českých politických stran v nedávné minulosti ovšem nebyl v tom, že se cukaly svým velkým partnerům (mnohdy k tomu měly pádné důvody), ale v tom, že zároveň nikdy neměly tu odvahu a důslednost, aby svůj nesouhlas a svou vzpouru dovedly až do konce svoji“ vládu pohřbily: obyčejně buď setrvaly až do hořkého konce (US, KDU) nebo se v konfliktní situaci sesypaly (Zelení).

V českých médiích se zvedá divoký ryk nad tím, co řekla komunistická poslankyně Semelová v HydeParku České televize (rozsudek nad Miladou Horákovou byl OK, protože se přiznala). Nechápu, proč té osobě (tedy Semelové) dělají takovou reklamu. Teď nejde o to, hájit zuby nehty dnešní pojetí stalinských represí, není vůbec nijak ohroženo. Jde o to hájit v dnešních nepřehledných „nových poměrech“ ohroženou svobodu a demokracii, a směšný cirkusový zápas s paní Semelovou odvádí od této povinnosti pozornost, protože na paní Semelové je možné se snadno shodnout i se zemanovci, babišovci (a zjevně dokonce i s jistou částí KSČM). Taková shoda ovšem vůbec nic neznamená.

Právu poskytl (rovněž v sobotu) rozhovor ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Rozhovor je významný tím, jak celkově znovu připomíná základní ideovou orientaci pana Mládka, pro dnešek a zejména pro jeho resort (spadá do něho i energetika, to je zcela podstatné) rozhodující: pan Mládek je jedním z nejvýznamnějších představitelů moderního českého cyrilometodějství, jehož světci se dnes jmenují Putin a Lavrov.

Ještě se ani neujala kormidla nová vláda národní spásy, a česká ekonomika se natolik vyděsila, že roste a roste. Je to vzácný okamžik, kdy historická spravedlnost (vítězství „nových pořádků“ nad tmou a korupcí) je úspěšná už jaksi s předstihem. Pavel Páral k tomu v MfD píše: „úkolem vlády není nakrmit jako Ježíš zástupy jednou chcíplou rybkou za vyždímané daně (pan Páral má zřejmě k dispozici chybný překlad Bible, bd), ale nechat rybáře svobodně lovit, hrnčíře dělat hrnce a pastevce pást. Je to hezká česky pravicová, ideologie ekonomické svobody, typický „klausismus bez Klause“. Přece jen chápu, že svoboda je významná, ale když všichni svobodně pytlačí, vzniká problém.

V sobotních Lidových novinách je řeč mj. o českém vztahu k případnému angažmá Němců v čele Evropské unie. Ke slovu se dostává mj. i první místopředseda ODS Jan Zahradil: „Větší politická angažovanost Německa je předvídatelný mocenský manévr, jak schovat za Evropu vlastní mocenské zájmy.“ Je pozoruhodné, jak se tento postoj podobá antisemitismu. Pokud to má zároveň znamenat pokus dnešních trosek ODS pokračovat v politice, s níž ODS prohrála volby v roce 2002, je to umanutost, která by stála za léčbu prostředky používanými v Bohnicích.

Úterý 18. února: Křížovníci (rozuměj Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou) s 20 členy získají půdu za stamiliony (rozuměj v rámci církevních restitucí), zní titulek otvíráku v Právu. Kolik členů musí mít podle práva takový řád, aby směl v restituci získat majetek za stamiliony?

Zástupce veřejného ochránce práv JUDr. Stanislav Křeček píše v pondělním Právu o tom, že „někteří publicisté … si v poslední době zvykli dělat na obyčejné lidi onen příslovečný dlouhý nos. Pohrdavě jim sdělují: nerozumíte „evropskému pojetí práva“, neumíte „žít ve svobodě“, špatně jste volili divného prezidenta i podivné strany, nepřispíváte dostatečně k rozvoji naší demokracie.“ To je dobré. Znamená to, že jakmile je někdo zvolen, je konec s jakoukoli kritikou? V demokracii se mohou mýlit úplně všichni, a k tomu, aby se poznalo, co je omyl a co ne, je svobodná diskuse. Nebo by snad měli být voleni i publicisté, aby si nějakou kritiku mohli dovolit? Nejlepší by ovšem bylo, aby byli voleni „obyčejní lidé“. Kdy by nebyl zvolen za obyčejného člověka, nesměl by ani ceknout. Je opravdu dobře, že ten člověk nebyl zvolen za ombudsmana. Na druhou stranu je to volba pochybná, nevolili ho obyčejní lidé, nýbrž jen poslanci.

V pondělní MfD tvrdí její ředitel Jiří Kubík, že v protikorupčním tažení orgánů činných v trestním řízení nastal minulý týden zvrat: „nejdřív v úterý policie obvinila v kauze trafik expremiéra z podplácení a ve čtvrtek přišlo zatčení a obvinění lobbisty Ivo Rittiga a dalších čtyř lidí z praní špinavých peněz.“ Pan ředitel Kubík se mýlí, zvrat by byl,kdyby se prokázalo, že Nečas a Rittig prali peníze dohromady. Pan ředitel Kubík dále píše o „hlasitém proudu těch, kteří policii a Ištvanovy žalobce tepou“. Nejde ani tak o hlasitý proud, jako že tu a tam si někdo dovolí něco kuňknout. Samozřejmě, pokud by někdo tvrdil, že žalobci „dovedli legitimně zvolenou vládu Petra Nečase do záhuby a dopustili její nahrazení Zemanovou nelegitimní vládou“, bude přehánět, i když zase ne až tak moc. Správné je říci, že jediným hmatatelným důsledkem okázalé policejní akce zatím byl jedině pád Nečasovy vlády (o tom, že byla kdysi ustavena legitimně snad nepochybuje ani pan ředitel Kubík). Také Rusnokova vláda byla jistě legitimní, shodou okolností však vládla přes půl roku bez důvěry PS, a na té shodě se podepsal jak zásah „orgánů“, tak prezident Zeman. Co je nad to, je přehnané.

Martin Bursík založil Liberální ekologickou stranu pod heslem liberalismus, přijetí odpovědnosti za globální ekologické problémy i za vlastní život, evropanství, decentralizace ekonomiky, pokračování v odkazu Václava Havla. Do strany ihned vstoupila herečka Eva Holubová, která ji původně chtěla jen podporovat. Strana má i další členy. Program je tak široký, že by do ní nakonec mohl vstoupit i Andrej Babiš, ale možná by stačilo, kdyby ji trochu podpořil. Účtování s Martou Semelovou a kult Václava Havla pro to vytváří předpoklady (ani jedno určitě Babišovi vůbec nevadí). Přejme Havlovým baráčníkům mnoho úspěchů.

Středa 19. února: Miloš Zeman se (aspoň podle Práva) chlubil jihočeským zastupitelům, jak to dal „na svých přednáškách v Americe“ Američanům sežrat (šlo mj. o to, proč Budvar nesmí být privatizován, tj. šlo o to ne při těch „přednáškách v Americe“, ale při nynější návštěvě prezidenta v Jihočeském kraji). „Na svých přednáškách v Americe jsem udiveným Američanům říkal: vy nepijete pivo, i když se tak domníváte, vy pijete dirty brown water, tedy špinavou hnědou vodu.“ Náš prezident umí každému v pravou chvíli zalichotit. Možná že by bylo lepší, kdyby místo toho kradl pera.

Čtenáři Babišovy MfD vkládají do nové vlády velká očekávání. Konstatovala to většina poroty, kterou si redakce vybrala ze svých předplatitelů a která bude po celé volební období v pravidelných čtvrtletních intervalech hodnotit počínání vlády Bohuslava Sobotky. To je správný princip volby, který by se měl do budoucna měl uplatnit i na celostátní úrovni: Poslanecká sněmovna nebo lépe řečeno její vedení si vybere z občanů poslance. Opakovat by se to mohlo každé čtyři roky a nehrozilo by riziko, že dojde k nějakému překvapení.

V Babišových Lidových novinách brání Jakub Kalenský olomouckého vrchního státního zástupce Ištvana. „Ištvan přes nesmírný tlak některých politiků a médií konzistentně hájí svůj právní názor“. O tom jistě není pochyb, problém je, že ten právní názor může být v médiích podroben kritice (já třeba si myslím, že je hluboce mylný), od toho média jsou. Není jich ostatně zase až tak moc.

Nejsme pupek světa, musíme se integrovat, píše tamtéž exsenátor Outrata. „Dále je nutno podpořit co největší integraci Česka do evropských struktur, a to v oblasti ekonomické a finanční (včetně přijetí eura) i politické. Přestat s hrou na ideologické nesmiřitelnosti, která už dávno nemá mobilizační účinek a vyznívá spíše zoufale a poraženecky. Přestat s hrou na skeptického outsidera, který by si také mohl jen hrát na vlastním písečku…“ Krásná slova na prahu „nových pořádků“! Zbývá otázka, zda a nakolik jsme inegrovatelní, resp. integrace schopní, aniž bychom např. to, do čeho se integrujeme, nějak výrazně zprasili. Integrace není jednostranná záležitost těch, co se integrují, ale mluví do toho tak i onak i ti, kam se dotyční integrují, a ti, co se integrují, by to měli vzít v úvahu. Mám dojem, že právě tohle poslední se nám v posledních „třiadvaceti letech“, jak by řekl pan Babiš, povedlo úplně nejméně. Navíc si vůbec, ani trochu nemyslím, že podstatou naší civilizace je význam a vliv střední třídy a jejích zájmů. Podstatou naší civilizace je to, co se odvozuje a co plyne z křesťanství. Nevědomí v tomto směru (které projevuje i pan exsenátor) dost výrazně komplikuje právě naši integrovatelnost.

Čtvrtek 20. února: Revoluční ministryně Válková má jakýsi problém (i vnitrokoaliční) s tím, jak se pokouší vyhodit generálního ředitele vězeňské služby v ČR Petra Dohnala. Protestují nejen ředitelé vězníc a odborů na generálním ředitelství Vězeňské služby („Pevně věříme, že premiér ČR, její vláda, parlament ani Senát nebudou nečinně přihlížet snaze o účelovou a nestandardní změnu na klíčovém postu pro zajištění vnitřní bezpečnosti státu“), ale ošívají se i předseda bezpečnostního výboru PS Váňa a předseda ústavně-právního výboru Tejc. Moc by mne zajímalo, co má paní ministryně, potažmo její šéf (tj. pan Babiš) za lubem. Jde o citlivou záležitost pro ty, kteří s panem Babišem ani trochu nesouhlasí, a mohou v budoucnu snadno získat v zmíněném rezortu ubytování.

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán je jedním z přívrženců pokusu řešit situaci na Ukrajině „trojstranným jednáním Evropské unie, Ruska a Ukrajiny“. Připouští však, že „jeden velký problém ale zůstává: kdo bude, či spíše měl by Ukrajinu zastupovat?“ Nejlepší by tedy bylo, kdyby se vzhledem k situaci na Ukrajině věc dohodla mezi EU a Ruska s tím, že z dohody vzejde i to, „kdo bude Ukrajinu nadále zastupovat“. To je typické řešení mnichovského typu: tenkrát taky nebylo jasné, kdo má vlastně ČSR zastupovat, a tak se dohodla druhá republika. Vydržela necelý půlrok, pak přišel Hitler. Ukrajinci usilují o národní emancipaci (podobně jako kdysi dlouho Češi) a musíme je podpořit, a basta. A mnichovany je třeba poslat tam, kam patří.

Dvě delikventky z Pussy Riot přijely do Soči a pokusily se přednést na veřejnosti píseň s názvem „Putin tě naučí milovat tvou vlast“ (míněno ironicky, ty nenapravitelné kriminálnice zjevně považují olympiádu za jakousi potěmkiniádu). Zasáhla policie a „kozácké hlídky“, které použily mj. i cosi jako biče (zásah byl zdokumentován, vysílala ho včera večer ČT). Sexuální násilí vůči demonstrantkám zatím použito nebylo, tedy aspoň ne hned na místě.

Babišovy Lidové noviny získaly nového spolupracovníka. Je jím šéf zahraniční rubriky maďarského národně konzervativního listu Magyar Nemzet Gábor Stier. Pan Stier je též člen putinovského Valdajského klubu, což se v jeho názorech docela obráží (cituji namátkou: “Ve světě dnes vane východní vítr. Je třeba ho nabrat do plachet, i když to často není jednoduché. Je třeba se odvážně otevřít novým a staronovým partnerům, přičemž není možné ani ztratit důvěru euroatlantického klubu.“) Trčí to jako šídlo z pytle i z jeho článku ve včerejších LN o „Ukrajině na euroasijské šachovnici“. Píše o tom, jak má Západ opozici dávno koupenou . To psali za totáče i u nás a o nás, byli by nejraději viděli, stejně jako Janukovič, abychom v odporu proti zazobanému a všemocnému režimu předem rezignovali na jakoukoli pomoc (tj. jinou než právě toho zazobaného a všemocného režimu). „Moskva Kyjevu nestanovila podmínky, které by ukrajinské vládě svazovaly ruce, jen důrazně žádá, aby se k ní její západní soused neobracel zády“ (jistě, jen to žádali od svých sousedů všichni předtím od Hitlera po Stalina. Moc by mne zajímalo, co by k tomu řekli lidé z druhé strany ukrajinské barikády). „Ve skutečnosti se tu hraje o Rusko, pro které je nejen ekonomickou a bezpečnostní otázkou, aby si svého slovanského (!) souseda udrželo v pásmu svého vlivu. Jeho hlavním „hříchem“ je přitom to, že po více než dvaceti letech od rozpadu SSSR „dalo dohromady“ a rozhodně se staví za své zájmy“ (!!!). Připadá mi to děsné. Nemohu se zbavit dojmu, že se v Maďarsku vyskytují lidé, kteří z pochopitelné nespokojenosti s tím, že Maďarsko v očích mnoha virtuálních vítězů druhé světové války je pojednáváno jako partner druhého řádu a s tím, jak se Evropská unie nestydatě plete (na popud opozice, která není schopná se demokratickou cestou doma prosadit a uchyluje se k denunciacím do Bruselu) do maďarských vnitřních záležitostí, se chtějí paktovat s Putinem úplně stejně, jako se mezi válkami paktoval Horthy s Mussolinim a s Hitlerem. Jistě, ani on se nechtěl vydat oběma do spárů, i on přitom „nechtěl ztratit důvěru euroatlantického klubu“. Jak to dopadlo, všichni víme, jen pan Stier zjevně ne. Konsternuje mne ovšem jedna věc: ve stejném listě (tj. v Babišových Lidových novinách) píše o Ukrajině i Petra Procházková. Myslí si to samé, jako pan Stier? Pokud ne, měla by to říci. Jinak to jen posílí můj dojem, že v této zemi už existuje tichý komplot mezi babišovci a bakalovci, strážci havlovského odkazu a budovateli „nových pořádků“.

Pátek 21. února: Události na Ukrajině se dostávají do stádia, kdy začínají nápadně připomínat maďarskou revoluci z roku 1956, jen v trochu divočejším provedení a podstatně větším rozsahu. Dovedu si představit spoustu „koncovek“, nějak mne nenapadá žádná dobrá. Západ celkově a Evropská unie zvlášť jsou v podstatě neschopné nějaké účinné akce a nevím, zda je to jen jejich vina. Rusové, jak zkušenost učí, jsou schopni mnoha účinných akcí, protože k tomu mají spoustu příležitostí a tradičně nemají žádné zábrany. Česká republika může udělat jen to, že se nezaplete do žádného potupného mnichovanského řešení, které by pro Ukrajinu znamenalo půlletou suverenitu typu Druhá Československá republika a pak návrat ke statutu, jaký země měla před rozpadem impéria. A samozřejmě že bude v rámci svých omezených možností pomáhat těm, co tam bojují „za jejich i naši svobodu“. Protože, co si budeme povídat, po Ukrajině jsme na talíři my. Třeba ne hned, ale to je jen slabá útěcha. Vzhledem k tomu, jak to teď u nás vypadá, asi dost brzy. (Hlavně je třeba nechat si zajít chuť hledat „nutný kompromis“, jak to navrhuje v Právu Michal Mocek. Pokud se „nutného kompromisu“ dosáhne, neměli bychom u toho asistovat.)

Druhá neblahá věc, která s tím posledním souvisí je, že dění na Ukrajině na sebe soustřeďuje pozornost a v jeho stínu se u nás mohou dít a nepochybně dějí nejrůznější lumpárny, kterým bychom jinak měli přece jen větší šanci zabránit než tomu, co se stane na tam. Vzniká falešná národní jednota, kdy se zdá, že Zaorálek si myslí totéž co Kalousek a je tedy všechno v pořádku.

Podle únorového volebního průzkumu agentury CVVM u nás vlastně existují jen tři relevantní strany: ČSSD, ANO a KSČM. Zbytek (KDU, TOP09, ODS) by dohromady dal 47 poslaneckých hlasů. Okamura by se do PS nedostal. Protože od utvoření vlády se zatím vůbec nic podstatného neodehrálo, dá se to brát jako výsledek, závěrečný akord prvního kola Velké protikorupční revoluce. Jakési trosky opozice pořád existují, ČSSD je rozložená (ANO ani náhodou, navzdory tomu, co mnozí skeptikové předpokládali) a otevřelo se druhé kolo revoluce. To je teď už jedině v Babišově zájmu. Snad je v tom jakási naděje (totiž že to nezvládne).

Nástup Jana Zahradila do (faktického) čela ODS znamená, že se strana dál bojovně vyhrazuje proti TOP09. Vytýká TOP09 mj. to, že se na kandidátce do Evropského parlamentu chlubí výhradně cizím, resp. vypůjčeným peřím (Niedermayer, Pospíšil, Polčák). Dělá to ostatně i ČSSD a ANO. Problém je v tom, že ty volby mají smysl jen symbolický, prozradí, jak si na tom strany stojí doma, pokud jde o veřejnou podporu (informace je ovšem nepřesná, k volbám chodí velmi málo lidí). Pro stávající parlamentní strany to může být významné. Evropský parlament zatím nemá moc velký politický význam, mandát je spíš dobře placená prebenda. V Bruselu se dají přežít těžké doby, je tam příjemnější politické klima než momentálně v ČR. Naši poslanci jsou jacísi velvyslanci bez portefeuille a zajímavé je na nich jen jejich zvolení. K volbě jsem původně zcela rozhodně nechtěl jít (připadal bych si, stejně jako kdybych byl volil loni v říjnu, jako šašek), teď přemýšlím, že bych šel, volil ODS a dal preferenční hlas Janu Zahradilovi: aspoň by byla jakási šance, že od něho bude zase na pět let pokoj. Šance je to malá, takže se na to spíš vykašlu.

Lukáš Jelínek píše v Právu o potřebě odlišit zdravé skeptiky od nepřejícníků. Těch druhých je prý víc než dost. „Své vášnivé odpůrce mají lidovci i sociální demokraté, mnozí prahnou po skalpu Andreje Babiše či Bohuslava Sobotky.“ Abych odlišení v rámci svých omezených sil aspoň trochu usnadnil, prohlašuji se vší vážností, že jsem typickým a vášnivým nepřejícníkem. Považuji to za správné, morální a zodpovědné. Jinak pan Jelínek má jistě pravdu v tom, že vládu drží a bude držet pohromadě společná hrůza z toho, že v případě jejího pádu bude zase mít na pár měsíců všechny karty v rukou pan prezident. Jsou si zkrátka souzeni volbou, a to i tou prezidentskou.

Ruské ministerstvo zahraničí prohlásilo o Ukrajině: „Ukrajina je spřáteleným státem, strategickým partnerem, a uplatníme veškerý svůj vliv, aby v této zemi zavládly mír a klid.“ Už se moc těším, až totéž budou říkat o nás.

„Vládní eurotajemník“ Tomáš Prouza vypráví v Babišových Lidových novinách o tom, že v Bruselu o nás mají větší a upřímnější zájem než v USA. Slyší tam prý často: „Tomáši, ty jsi z Česka, vysvětli nám to, co se u vás děje.“ Mohu to, aspoň pokud jde o lidi ze zemí EU, s nimiž jsem se v poslední době setkal, do jisté míry potvrdit. Verze, kterou jsem slyšel já, zní: Vysvětli nám, co se to proboha u vás děje.“

Sobota 22. února: Je těžké se vyhnout aspoň několika řádkům na téma Ukrajina. Zdá se, že se situace uklidnila, že unijní politici dojednali jakousi dohodu mezi Janukovičem a opozicí: do konce roku se budou konat prezidentské a parlamentní volby, do září má být vrácena ústava do stavu, v jakém byla v r. 2004 (tedy před zvýšením prezidentských pravomocí) a do deseti dnů bude utvořena koaliční vláda, která to všechno bude kontrolovat. Je to kompromis na dlouhé lokty, není jasné, proč okamžitě neodstoupil prezident, který teď získal oddechový čas. EU, která dohodu vlastně iniciovala, nemá velké možnosti tlačit na její dodržování, kdežto Janukovič bude mít masivní podporu z Ruska (nejprve politickou). V něčem (samozřejmě jen v něčem) mi to, co se děje na Ukrajině, připomíná maďarskou revoluci z r. 1956. Na přelomu října a listopadu to tehdy vypadalo, že Chruščov je ochoten ustoupit, situace se uklidnila a maďarská vláda (šlo o vládu na základě maďarské obdoby naší Národní fronty z roku 1945-8, Imre Nagy byl reformní komunista) upevnila svou pozici v zemi a Rusové začali stahovat své vojenské jednotky z Maďarska. Jenomže Chrušččov potřeboval jen oddech, po několika desítkách hodin se situace obrátila. Do Maďarska začaly proudit statisíce ruských vojáků, obklíčili všechna velká města a prakticky během jednoho dne pak Maďarsko dostali pod kontrolu. Tady by to bylo asi o něco složitější. O něco. Považuji za jednoznačnou povinnost Západu a ČR podporovat Ukrajince v jejich úsilí o svobodu a suverenitu jejich země, názory Václava Klause a JUDr. Křečka v této věci se mi zdají být zrůdné a mudrovámí o tom, že je třeba dosáhnout jakéhosi vyrovnání mezi Západem a Ruskem ve věci Ukrajiny je čirým mnichovanstvím. (Petr Pešek v Babišových LN má dokonce tu drzost navrhovat „symbolické rozmístění mezinárodních sil vyslaných svorně Západem i Ruskem“, z Ukrajiny se má tedy stát společné dominium Západu a Ruska, čímž bude posíleno přátelství mezi Západem a Východem v duchu dr. Edvarda Beneše). Zároveň si nějak nedovedu představit dobrý konec. Velmi bych se chtěl mýlit, špatný konec bude posledku špatný i pro nás.

Lukáš Jelínek líčí ve včerejším Právu situaci v ČR: Nečas si „buduje pověst oběti justičního spiknutí a ODS mu hlasitě přizvukuje. Ti bystřejší však už tuší, že politici, včetně do nebes vychvalovaných pánů „čistých“, i celé partaje mohou klidně být topornými loutkami. Za špagátky zvládnou tahat jiní. Je co vyšetřovat.“ Pan Jelínek je poměrně bezelstný člověk, je to hezky zformulovaný ideový základ k budoucím politickým procesům. Dočkáme se jich? Resp. dá se jim ještě zabránit? Mělo by se to aspoň zkoušet.

Proměnu listů nyní v Babišově držení a jejich komentátorského inventáře pěkně dokládá článek Karla Steigerwalda ze včerejší MfD. Vybírám namátkou: „Veřejné mínění rádo generalizuje, rádo zuří a bere věci šmahem. Po tom, co jsme se už museli dozvědět o zlodějnách a neschopnosti předešlých vlád, se nikdo nemůže zuřivosti divit.“ (zuřivosti je možné, přesněji řečeno nutné se divit vždycky). „Ještě žádný z českých premiérů, krom socialistického Stanislava Grosse, se nepřiblížil ke zločinu tak těsně jako Nečas… Má už jen naději poslední: že budou všechna obvinění a všechny obžaloby řádně vyšetřeny, dobře dokázány a spravedlivě soudem zhodnoceny. A že stejně kvalitně bude ošetřena i případná Nečasova nevina, v níž nyní asi nikdo už nevěří…“ Řešení situace není v tom, jak si myslí pan Steigerwald, že by si teď ČSSD a ODS měly společně mýt hlavy a podstupovat bolestné rozbory minulosti. Toho jistě bude zapotřebí, stala se spousta chyb, největší byla rehabilitace bolševického pojetí politiky jako nesmiřitelného zápasu levice s pravicí, které pan Steigerwald jako oddaný klausovec drží dodnes. Ale to, čeho by bylo zapotřebí, by bylo, kdyby české politické strany dokázaly společně vzdorovat nebezpečí které představují „nové pořádky“, Babiš, Zeman, KSČM, Okamura a další. Jenomže v tom obě osudově selhaly už jednou, loni v létě, a kdo selže jednou, dokáže to už jen velmi obtížně napravit.

„I když připustíme, že Stanislav Křeček má v lecčems pravdu, na zástupce ombudsmana se chová nepřijatelně“, píše Martin Zvěřina v Lidových novinách. Nechápu, proč bychom to měli připouštět, Stanislav Křeček nemá pravdu vůbec v ničem, to, co naspal v rozhovoru pro lidovky.cz, je nehorázná demagogie ve stylu Rudého práva.

Pondělí 24. února: Zástupce ombudsmana JUDr. Stanislav Křeček je člověk na svém místě. Bere svou funkci vážně a bojuje za lidská práva nejen u nás, ale všude ne světě. Teď zrovna je soustředěn na lidská práva ukrajinského (ex)prezidenta Janukovyče. Jeho nadřízená i premiér jeho rodné ČSSD ho ustrašeně prosí, aby proboha mlčel (nedělá to tady dobrý dojem), ale on se ukřičet nedá. Je zavalen souhlasnými telefonáty (kolik z nich jsou asi mezinárodní hovory?). Je sice zatím dost osamocen, ale z vlastní zkušeností vím, že to je úděl všech bojovníků za lidská práva. Když bude dost hlasitý, dříve nebo později mu přijedou na pomoc tanky.

Únorový volební model STEM nepřináší žádné překvapení: tři veliké strany (ČSSD, ANO, KSČM) a pak smetí. Je to pořád zakonzervovaný stav ke konci prvního kola Velké protikorupční revoluce (tj. k loňským říjnovým volbám do PS), od té doby se nic významného nedělo. Musíme si krapet počkat. Tak zhruba rok. Pak se možná něco uvidí, je otázka, co se s tím pak bude dát ještě dělat.

ODS v Praze 13 potvrdila vyloučení Jany Nagyové ze strany. Snad si mohli počkat, až bude pravomocně odsouzena. Snad jí mohli jen pozastavit členství (nebo to nemají ve stanovách?) V každém případě je to horlivé a poněkud zbabělé. Pani Nagyová je snadný cíl. Nepochybuji, že si své problémy z velké části způsobila sama, ale ODS vysílá vůči svému členstvu pěkný signál: vstupte k nám, a jakmile se dostanete do nějakého problému, my vás rychle vykopeme.

Nový ministr zahraničí Zaorálek poskytl pozoruhodný rozhovor Právu. Je pozoruhodné, že zahraniční rubrika Práva od resuscitace listu v roce 1990 velmi citlivě sleduje ruské zájmy, pánové Roškot a Plesník, kteří rozhovor vedli, jsou typičtí představitelé této tendence. Útok byl veden ve dvou směrech: Ukrajina a zrádný Schwarzenberg. Pokud jde o Ukrajinu, ministr se víceméně zbaběle kroutil. Pokud jde o „radikály“, tak „na obou stranách jsou složky, které by neměly být součástí dohody“, v deklaraci sice nejsou zmíněni „pravicoví radikálové“ výslovně, ale je prý v ní pro ně „dostatečný prostor“. Ukrajinská společnost není údajně dostatečně zralá, na zoufalství lidu se nabalí i kal. Atd. Je to nepoměrně skromnější vystupování, než když loni řval v parlamentě na své oponenty, až se mu dělaly boule za ušima. Oběma pánům také pokorně a závazně slíbil, že bude při hovorech s USA průběžně nastolovat otázku plošných odposlechů tajnou službou NSA, zaklínal se, že ani náhodou nemůže sdílet názor Karla Schwarzenberga na Edvarda Beneše, kterého staví do jedné řady s Winstonem Churchillem. Schwarzenberg se dopustil „útoku na naši sebeúctu“ (je to už trestné, nebo ještě ne?). Je to oboustranně (tj. ze strany těch, kdo se ptrají, i ze strany toho, kdoi odpovídá) hnusné čtení.

Luděk Navara píše v Babišově MfD: „Zmizelá totalita nás pouze zanechala v mnohém tápající. Až na přelomu tisíciletí se objevily první malé pokusy o změnu: patřila k nim bezpochyby studentská iniciativa Mládež pro interkulturní porozumění, která vyzvala k reflexi za vyhnání Němců: ještě dnes jde o téma, které (spolu)rozhoduje prezidentské volby a vypovídá o tom, jak odvážné bylo vystoupit s ním před čtrnácti lety. Je mi líto, pan Navara lže. Reflexe probíhala velmi živě hned od převratu, zpočátku se na ní podílel i tehdejší prezident (pak to vzdal). Trvalo dlouho, než se ji podařilo hlavně tehdejším papalášům z ODS (Klaus, Zieleniec) za trvalé kanonády z Práva právě zhruba někdy před čtrnácti lety přidusit. A utichla teprve v posledních šesti-sedmi letech, ne kvůli nějakým represím, ale kvůli nezájmu a lhostejnosti.

V Babišově MfD místo toho statečně účtují s Petrem Nečasem (Kateřina Frouzová v Kavárně) a jeho „lidským selháním“. V tom, jak se choval ke své bývalé ženě, nešel dostatečně příkladem a nenastolil správný vzorec chování toho, co je správné. Ještě že tu teď místo něho máme Zemana a Babiše. Paní Frouzová podává příklad odvážné, angažovasné žurnalistiky babišovského tisku v babišovské éře.

Američané nebyli na boj s StB připraveni, píše z Bostonu do přílohy LN Otrientace historik Igor Lukeš. Na boj s StB nebyli ovšem hlavně připraveni Češi. Z toho, co píše pan Lukeš, mi nějak vyplývá, že nás tehdy proradní Američané nechali ve štychu a velvyslanec Steinhardt se dost horlivě nevěnoval naší svobodě a našim lidským právům. Je mi líto, ale když se někdo nechá ve štychu sám, žádní Američani mu nepomohou. Situaci v únorových dnech roku 1948 docela pěkně popsal zmíněný velvyslanec Steinhardt v depeši do Washingtonu z jara 1948, její celý text najdete zde: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo.“ Nepochybně i kvůli tomu ho pan Lukeš tolik nemá rád. Pravda občas bolí, ale přesto se bez ní nedá žít.

Úterý 25. února: Mezi novou koalicí a prezidentem probíhá v Poslanecké sněmovně boj o to, zda má „generálního ředitele státní služby“ (budoucího generalissima všech českých státních byrokratů, bez něhož se v příštích letech žádný ministr v personálních záležitostech ani neuprdne) jmenovat a odvolávat prezident, nebo vláda. Tedy přesněji řečeno, jmenovat a odvolávat ho měl podle původní představy na návrh vlády prezident, podle koaličních představ by ho měla jmenovat a odvolávat vláda. Těžko říci, co je horší. Rozhodně představa, podle níž si vláda jmenuje svého superbyrokrata a ten pak provede nebo bude krýt personální revoluci, mi nepřipadá jako nějaká moc velká změna proti dosavadní praxi. Koneckonců jde jen o přetahovanou mezi dvěma aktéry Velké protikorupční revoluce, přičemž prezident tahá za kratší konec, protože nemá zastoupení v Poslanecké sněmovně.

„Doktor Křeček přišel z jiného světa, totiž ze světa politiky“, a proto prý je pro něj obtížené k určitým věcem mlčet, prohlásila ombudsmana Šabatová v reakci na nehorázné názory dotyčného ve věci Ukrajina. To vypadá jako ozvěna na babišovské „nejsme politici, makáme“. Babišismus se u nás ujímá. Když někdo říká nehoráznosti, nemusí to nutně souviset s tím, že přišel ze světa politiky, nehoráznosti se u nás říkají „napříč světy“, a názory mnoha těch, kteří nepřišli ze světa politiky (např. některé názory exprezidenta Havla na politiku jako takovou) zase vypadaly, jako by přišli z Marsu.

Zato náš nový ministr zahraničí Zaorálek je politický filosof: „Pokud by se Ukrajina rozpadla na proevropsky orientovanou část a území, jehož obyvatelé tíhnou k Rusku, znamenalo by to vytvoření dělícího zlomu mezi jednotlivými sférami vlivu“ Zdá se, že si nedovede představit nic horšího, těší se, jak bude v nynějším území nikoho bruslit ze Západu na Východ po způsobů medvědů ze ZOO a škemrat o pamlsky tu na jedné, tu na druhé straně. Já naopak po vytvoření dělícího zlomu toužím, to, že tu není, mi připadá nejděsnější. A velmi, velmi bych si přál, kdybych se já tentokrát (na rozdíl od let 1945-8) ocitl na jedné (tentokrát té správné) a pan Zaorálek na té druhé straně – a to aniž bych se zrovna já při tom musel stěhovat.

(Ex)prezident Janukovič zjevně zmizel. Nějak moc mi to připomíná záhadné zmizení Jánose Kádára 1. listopadu 1956 (objevil se až s ruskými tanky jako předseda dělnicko-rolnické revoluční vlády).

Vyhazovaný generální ředitel vězeňské služby Petr Dohnal se, jak píší Babišovy LN, musí hájit proti děsivému nařčení, že se účastnil rozlučky bývalého náměstka Voláka (ODS). To je dnes zjevně něco podobného, jako kdyby se nějaký vysoký vládní úředník v SRN zúčastnil srazu veteránů SS. Na rozloučení byl – ta hrůza – dokonce i Petr Nečas (to je nepochybně nesrovnatelně horší, než kdyby tam byl např. Miloš Jakeš). Ministryně Válková se taky dala slyšet, že „šéf mé kontroly, když byl v pátek odpoledne na generálním ředitelství, tak tam viděl vcházet nebo vycházet (!! Těžko říci, co z obojího je horší! Bd) bývalého prvního náměstka Voláka. Takže můj generální ředitel očividně udržuje ať již intenzivní pracovní, nebo osobní kontakty.“ (Bylo by jistě nespravedlivé v této souvislosti tvrdit, že paní ministryně svého podřízeného práskla, ostatně bylo by legrační, kdyby ministryně musela své podřízené práskat spřátelenému tisku). Generální ředitel ve stavu beztíže (jakou zažíváme při vyhazování) se chabě brání: opravdu na rozlučce byl, „tři roky byl mým přímým nadřízeným, považoval bych za neslušné na setkání nejít“ a zapřísahá se, že od té doby ho již neviděl. Proč to dělá? Skoro by se zdálo – nejen z tohoto, z řady nejrůznějších výměn na nejrůznějších úrovních státní správy – jakoby u nás od loňska od léta probíhalo ve zpomaleném tempu to, co proběhlo před šedesáti šesti lety (právě dnes, 25. února, zažíváme nekulaté výročí) rázně během hodin, nanejvýše dní. Doufám, že tento retardovaný způsob Vítězného února se nakonec ukáže být poněkud nepraktickým.

Středa 26. února: Noviny jsou plné zpráv o soudním projednávání případu Opencard. Před soudem se ocitli bývalí úředníci pražského magistrátu a odešli s podmíněnými tresty. Předseda senátu Městského soudu v Praze k rozsudku řekl: „Obžalovaní rozhodně nebyli hlavními aktéry ani hlavními hybateli událostí, které byly předmětem trestního řízení.“ To je mnohoslibné. Pozoruhodné je rovněž to, co k rozsudku prohlásil mluvčí Nadačního fondu proti korupci Petr Soukenka: „Na to se dá říct jediné, že obžalován a odsouzen měl být úplně někdo jiný. Čekal jsem, že budou (obžalovaní, bd) zproštěni, ale to jsem asi očekával moc.“ Nadační fond (jakýsi Výbor pro veřejné blaho Velké protikorupční revoluce) totiž zřejmě podnítil obžalované k tomu, aby své bývalé i současné nadřízené, jak se dnes moderně říká, „whistleblowerovali“ (což samozřejmě znamená úplně jiného než staré a nespravedlivě opovržlivé „práskli“). Jeden z nyní obviněných pak obhdržel statut spolupracujícího obviněného a od Výboru cenu za odvahu. Odvážlivci tedy teď dostali „jen“ podmínky („whistleblowerovat“ se zatím ještě úplně nevyplácí), ale proces má velkou tendenci přerůst do politiky v krajně citlivé Praze, protože do věci je zapleten nejen Bém a spol., ale i deset nynějších pražských radních včetně primátora. Praha je poslední (a důležité) teritorium v Praze, kde dosud přesvědčivě nezvítězily nad „starým polistopadovým režimem“ „nové pořádky“. Letos na podzim jsou komunální (a v Praze taky krajské) volby. Proto si další vývoj kauzy zaslouží mimořádnou pozornost. Nezapomeňme, že Velká protikorupční revoluce pokračuje druhým kolem, tentokrát mj. sledována pozorným okem babišovského ministerstva spravedlnosti, a na tapetě je, jak jinak, zejména pražské státní zastupitelství (viz dnešní rozhovor náměstkyně ministryně spravedlnosti JUDr. Hany Marvanové v Právu).

V té souvislosti doporučují pozornosti čtenářů rovněž rozhovor s ministryní Válkovou hned na další straně Práva. Paní ministryně jako obvykle exceluje ve vysvětlování svého členství v KSČ (byla to, jak dodatečně zjistila, chyba – moje hypotéza je, že ke zjištění došlo bezprostředně po 17. listopadu 1989), a tato chyba byla projevem „určité politické naivity“ (naivita spočívala v tom, že paní ministryně nedohlídla, že to, co je výhodné v roce 1976, nebude už výhodné v roce 1989, doplňuji já, ale ruku na srdce: kdo to tenkrát mohl vědět; poučení je, že dlouhodobě nemusí být výhodné dělat jen samé výhodné věci). Z toho hlediska bych taky doporučoval v rozhovoru dodatečně upravit větu v rozhovoru „vadilo mi, že ve věznicích byla před rokem 1989 porušována základní lidská práva“ na přehlednější “po roce 1989 mi vadilo, že před rokem 1989 byla ve věznicích porušována lidská práva“. Zvlášť významné je ovšem to, co paní ministryně chystá do budoucna, totiž nový zákon o stáním zastupitelství, který by měl být v září doručen do Sněmovny. Počítá se v něm prý (podle Práva) s tím, že ministryně bude moci ovlivnit funkční období vedoucích státních zástupců, způsob jejich jmenování a odvolání, důvody odvolání a hmotnou odpovědnost za nesprávný postup. Tím se, doplňuji zase já, mimořádně posílí nezávislost státního zastupitelství, o němž mluví Jan Koukal, který rozhovor pořizoval.

ČSSD a ANO se dostali do neantagonistického rozporu (jak zní termín z dialektické patafyziky) ve věci pražské organizace ANO. K tématu se, zbude-li mi čas, vrátím.

Poslanci ANO hodlají změnit jednací řád Poslanecké sněmovny: jde o to zúčtovat s “parlamentní žvanírnou“. Chtějí mj. připravit šéfy politických stran o právo přednostního vystupování v rozpravě, omezit řečnickou dobu, přestávky pro jednání klubů a faktické poznámky. Návrh hodlají předložit přímo na plénu, aby neskončil ve výborech (počítají zjevně s jeho populistickým nábojem). Moc velkou šanci nemají, všechny ostatní strany včetně komunistů jsou zatím proti. Návrh je ale logický. Jde o to, aby parlament zase makal. Jako za totáče.

Ministr Jurečka se zbavil ředitele Státního pozemkového úřadu Šťovíčka. Pan Šťovíček se velmi snažil vyjít ve věcech církevních restitucí vstříc hlasu lidu i sociální demokracie, ukazuje se však, že situaci nevyhodnotil zcela správně, takže teď letí, s požehnáním premiéra Sobotky. Nejpozoruhodnější je ovšem důvod: pan Šťovíček měl vazbu na kmotra Rittiga. Vazba spočívala v tom, že se zúčastnil oslavy jeho padesátin, ale nejen to, přinesl mu dar, totiž obraz, na němž je kmotr předveden coby Zeus hromovládný. Důvod je legračně zástupný a připomíná mi jednu epizodu z dějin našich maďarských skorosdousedů: na podzim roku 1938 se regent Horthy potřeboval zbavit ministerského předsedy Bély Imrédyho, který dělal příliš vstřícnou politiku vůči Hitlerovi (tehdejší maďarský plán byl: získat od Hitlera maximum pomoci, pokud jde o územní obnovu Maďarského království, a pak ho místo poděkování kopnout do zadnice. Skončil pochopitelně, a jak všichni víme, totální katastrofou). Pro přílišnou vstřícnost Hitlerovi ho ovšem vykopat nemohl, Hitler by se zlobil a obnova by byla ohrožena. A tak na Imrédyho vyšťourali, že má kdesi dávno v rodokmenu židovského předka (to se ovšem i v tehdejším Maďarsku tenkrát ještě smělo, stejně jako u nás se smí dávat Rittigovi jeho portréty), nicméně Horthy měl „morální“ důvod, proti němuž nemohl Hitler ani ceknout.

Z ČT odcházejí moderátoři Daniela Drtinová a Martin Veselovský. Není úplně jasné, proč (to se dnes na plnou hubu neříká, není to slušné), ale zároveň není těžké si to domyslit. Na jednu stranu mi připadá poněkud nedůstojné, že když někdo odněkud odchází ze zásadních důvodů, musí se snažit, aby se to pokud možno nepoznalo, na druhou stranu je jasné, že nejen psát do babišovin, ale ani vystupovat v ČT momentálně nelze. Slušný člověk by se tomu měl vyhnout.

A Šéfkomentátor Babišových Lidových novin Petr Kamberský píše ve včerejším Sloupku LN právě v souvislosti s touto událostí: „Ostatně samy Lidové noviny prožily tolik personálních zvratů a veletočů jako málokterý list a p.t. čtenáři sami vědí,že ačkoli se lidé mnohokrát vyměnili, značka a kvalita zůstala.“ To ovšem neplatí ani pokud jde o značku (po květnu 1945 se noviny musely přejmenovat), a pokud jde o kvalitu, je to jen pěkný sen pana šéfkomentátora. Už teď každý vidí, že to není pravda.

Čtvrtek 27. února: Ministryně Válková hodlá zkontrolovat výsledky práce žalobců Městského státního zastupitelství v Praze. Chce porovnat její úspěšnost s úspěšností zaastupitelství v mimopražských regionech. Půjde nejspíš také o případ Opencard – náměstkyně Marvanová už kritizovala, že dosud nebyli stíháni hlavní viníci (tj. „politici“). Je pozoruhodné, že zároveň prosakují zprávy o vyšetřování, které vedou protikorupční policie a ÚOOZ ve věci tunelu Blanka. Protikorupční policie vyšetřuje podzimní zastavení prací, ÚOOZ průběh prací. V každém případě hlavním viníkem má být současný pražský establishment, který se zatím vymyká „novým pořádkům“. Když staví, nepomůže si, když přestane, nepomůže si taky. Na podporu ministryně Válkové vystoupil i prezident Zeman. Jde očividně za kanonádu, která otvírá předvolební kampaň před podzimními komunálními (a v Praze zároveň krajskými) volbami. Předseda pražské ODS Humplík se nechal slyšet, že kriminalizace zastavení stavby tunelu je „jen pokračováním pokusů o naprostou paralýzu politiky prostřednictvím policie“. To by šlo, je jen třeba slovo „naprostou paralýzu“ nahradit slovem „pokračování“. V duchu známého von Clausewitzova výroku.

Prezident Zeman slíbil ministru školství, že je ochoten ponechat si jmenovací pravomoc, pokud jde o vysokoškolské profesory, ale jen tenkrát, když mu bude umožněno v závažných případech jmenování odmítnout. To by bylo hezké vítězství masové vzpoury české intelektuální elity vůči prezidentovi loni na jaře, kterou tak oslavovali např. v Respektu. Poslanci odmítli měnit vysokoškolský zákon, prý se to kvůli prezidentskému vrtochu nemá dělat. Takže aby neustupovali prezidentskému vrtochu, raději prezidentovi poskytnou prostor pro další vrtochy.

Eurokandidát TOP09 Novotný odstoupil z kandidátky, protože na prvních deseti místech jsou na ní jen tři členové strany. Je to pochopitelné, eurokandidáti jsou na kandidátce strany totéž co medaile na hrudi sovětského generála, dodávají straně větší lesk, což se projeví ve volebních výsledcích, o které tu – jako o výrazné zhmotnění stranických preferencí – jde. Účastníci této soutěže politické krásy budou pak odměněni tučnou pětiletou prebendou – samozřejmě jen ti, co uspějí, a těch z pochopitelných důvodů nebude mnoho. Soutěž je tedy doprovázena loterií.

Poslanecký klub Úsvitu se sešel s vedením ČMKOS. „Odboráři“ si setkání velmi pochvalovali: „Byli jsme velmi potěšeni, že s námi chtějí jednat… Nalezli jsme řadu shodných stanovisek k několika oblastem.“ Zdá se, že poté, co české recyklované odbory předloni a loni odvedly svou práci při „změně pořádků“, už je nikdo moc nepotřebuje, a musejí se spokojit panem Okamurou.

Velká protikorupční revoluce přinesla hezký úspěch: Sněžka nám vyrostla o metr. Stinnou stránkou věci je, žen na polské straně. Neměli bychom ten kus Sněžky vojensky anektovat? Sněžka je přece od nepaměti naše nejvyšší hora!

K odvolání ředitele Státního pozemkového úřadu Šťovíčka píše v Právu sociálně demokratický politolog Lukáš Jelínek, že podle slov sekretáře české biskupské konference Holuba se spolupráce s odovolaným „administrativě církví“ může rozležet v hlavě. Vida, jak se vyplatí číst odbornou politologickou literaturu. Netušil jsem, že církve mají v Česku společnou administrativu.

Pozoruhodně se (aspoň podle Práva) vyjádřil i jeden politolog americký, totiž Zbygniew Brzezinski. Západ prý musí Rusku nabídnout přijatelnou alternativu příštího vývoje Ukrajiny, která ba měla být nekonfliktní vůči Moskvě, podobná kursu, kterým se vydalo Finsko. Je nutné jen připomenout, že tenkrát – po skončení druhé světové války – ten kurs Rusku nenabídl Západ, vynutil si ho Stalin. Vida, jak jsme od té doby pokročili, bude se nabízet.

Babišova MfD pokračuje v rozvíjení „případu Nagyová“. Konstatuji to jen pro pořádek.

V Babišových Lidových novinách se objevil článek publicistky Natálie Sudlenkové. Její jméno velmi připomíná jméno Natalie Sudliankové, která před pár lety lobovala s lehce ruskou výslovností v ČT (a na papíře v LN, tam se výslovnost nepozná) za zájmy našich slovanských bratří z Východu. Paní Sudlenková je zjevně jiný případ, jde jí tentokrát o jednotu Ukrajiny na základě kompromisu mezi východem a západem země. Jen ji musím upozornit, že na konci 18. století se západní Ukrajina nemohla stát součástí Rakousko-Uherska, protože tehdy žádné Rakousko-Uhersko neexistovalo.

Pátek 28. února: s novým služebním zákonem zjevně budou v PS problémy. Problémy jsou se všemi zákony, které usilují promítnout Pravdu, Lásku a Spravedlnost přímo a bezprostředně do našeho nedokonalého světa. Škarohlídi říkají takovému postupu fanatismus (počítám se k nim). Není proto nic překvapivého, že zkoušet adepty na úředníky, zda jsou takového vysokého morálního závazku hodní, má policie, tedy přesněji řečeno Policejní akademie (tato instituce bývá v buržoazních demokraciích, např. V USA, vítaným námětem pro filmové veselohry, a ani u nás se netěší mimořádně dobré pověsti). Nicméně, když je třeba zajistit přímý průnik Pravdy, Lásky a Spravedlnosti do našeho profánního života, hodí se k tomu policie úplně nejvíc. A je to taky výhodné – tedy hlavně pro ty, co jsou momentálně u koryta, protože si mohou zajistit, aby to byla ta správná Pravda, Láska a Spravedlnost. Aby se Policejní akademie k tomuto účelu hodila i po estetické stránce, měla by být přejmenována na Akademii veřejné správy (a připomínám, že Ministerstvo vnitra na Úřad pro veřejné blaho, abychom se pořád neopičili jen po Orwellovi).

Policie, podporovaná babišovským i bakalovským tiskem (

MfD, Respekt, spojenectví v boji proti „starým pořádkům“ je, řekl bych, zcela zjevné) se podrobně zabývá kabelkami pani Nagyové. Korupční hydra se zjevně živila kabelkami, kabelky byly motorem politické korupce. Jednou se tomu budeme smát, tedy budete, já už tu nebudu, a nebude to moc veselý smích.

Jiří Pehe chválí projev prezidenta Zemana v Bruselu. Volal pro evropské federaci, společné armádě a co nejrychlejšímu přijetí eura. Je to snadné, všechny ty tři věci zjevně nejdou, ale jsou ušlechtilé. Václav Havel přednášel kdysi podobné návrhy na reformy EU z hlouposti, a bylo na tom aspoň něco bezelstného. Miloš Zeman to dělá z vypočítavosti. Taky to zabralo. A všichni přívrženci našeho nového establishmentu jsou bez sebe radostí, že konečně mohou pochválit i jeho dosud „slabý článek“.

V Babišově MfD včera věnovali pozornost tomu, že prezident Zeman údajně nabírá na Hrad lidi z někdejší „své“ vlády a vůbec ze svého nejbližšího okolí (např. ředitele firmy Lukoil Aviation Czech). Zeman je jednak vhodný terč, jednak nejslabší článek nynějšího mocenského řetězce, jednak majitel politicky nejatraktivnější státní funkce. Nebude to mít s Babišem lehké. Všechno zlé je k něčemu dobré.

„Čekám, že příští komunální volby dají Praze stabilní vládu na čtyři roky“, řekl v rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny exprimátor Bohuslav Svoboda. Ano, dá se to čekat, a nejen na čtyři roky. Jen to není žádný důvod k radosti. Praha je poslední teritorium, které Velká protikorupční revoluce zatím nedobyla. Je posledním ostrůvkem „starých pořádků“, a zdá se, že babišovci už mocně pracují, aby se to změnilo.