Co týden dal

Čtvrtek 2. ledna 2014: „Prezident Miloš Zeman představuje svou funkcí, zjevem i událostmi ideální kombinaci a karikaturisté jsou za jeho návrat do velké politiky vděční“, prohlásil podle Babišovy MfD jeden odborník na kreslený humor. Třeba říci, že nejen karikaturisté. Je zajímavé, za jak poměrně krátkou dobu se prezident Zeman dokázal dostat na podobnou úroveň autority a veřejné obliby, jaké se za mých mladých časů těšil jeho předchůdce v úřadě Antonín Novotný. A zatím se to nějak projevuje i v médiích (je např. zjevné, že v Babišových médiích je téma „kritika Zemana“ povolené, ne-li podporované - a jak by ne, jednak to svádí, a jednak je to přece Babišův konkurent). Zemanovu mocenskou pozici to samozřejmě neoslabuje, ostatně té Novotného se to kdysi taky hned a přímo moc nedotklo.

„Jakýpak bojkot her v Soči, Rusy je teď nutné podpořit“, hlásá podtitulek článku Teodora Marjanoviče v MfD. Jedna věc je sympatie s Rusy, druhá podpora Putina. Podpora Putina a Putinova režimu není ten správný projev solidarity s Rusy, a tvrdit, že by Gauck, Hollande a Viviane Redingová měli změnit své rozhodnutí do Soči nepřijet, je strašlivá hloupost: Rusům by tím nijak nepomohli.

„V roce 2014 můžeme být svědky boje o charakter státu, který odstartovaly dvoje volby v odcházejícím roce zlomu“, píše tamtéž Bohumil Pečinka. Je to myslím projev dost velkého optimismu, v tom rozhodujícím je už na nějakou dobu dobojováno.

A do třetice MfD: Michal Musil označuje rok 2013 za rok hysterie. Michal Musil je typický představitel dnešního českého jakobysenechumelismu. Příznačné přitom je, že si napřed vymyslí nějakého protivníka, a pak s ním zásadně polemizuje. Aniž by ho jmenoval, přirozeně, neexistujícího protivníka jmenovat ani nejde. Ve skutečnosti rok hysterie, totiž té protikorupční, byl ten předminulý, loni jsme už jen sklízeli plody.

V MfD taky letmo zmínili loňské povodně. To je zajímavé, připadá mi, jako by to bylo před deseti lety. Letní a podzimní politická povodeň všechno zastínila.

Jsou ovšem osobnosti, jichž se politické povodně jen tak nedotknou. Jednou z nich je Jiří Přibáň. V sobotu v rozhovoru v Právu mluvil o nesouměřitelnosti nacismu a komunismu, včera zveřejnil v Babišových LN článek proti nenávisti k politice, v němž brání parlamentní demokracii a varuje před sbližováním Zemana s Babišem. Jiří Přibáň je univerzální publicista pro tuto zemi a tuto a všechny příští doby. Pro každého má něco, a i kdyby všichni odpadli, on setrvá a zaplní všechny noviny odleva doprava.

Pátek 3. ledna: Bohuslav Sobotka je prý připraven v případě, že Zeman nebude chtít jmenovat některého z ministrů, které mu navrhne, podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Problém je v tom, že Zeman bude předem znát, koho mu Sobotka navrhne, a dokud budou ve vládě lidé, kteří mu nebudou vyhovovat, postě Sobotku nejmenuje. A proti tomu lze sotva podat kompetenční žalobu. Už v létě se zavedlo, že jmenovat, koho ho napadne.

Prezident Zeman má ovšem jednoho horlivého stoupence, a tím je Václav Klaus. Václav Klaus je stejně jako já přesvědčen, že se tu změnil režim, jen si nějak nevšiml, že změna začala přímou volbou Miloše Zemana za prezidenta, k níž on sám ze všech sil přispěl, a pokračovala tím, že si Zeman najmenoval vládu podle svého gusta (jistě, ústava mu v tom nebrání, ale to je problém ústavy a problém Miloše Zemana jaksi zároveň). Je tu však naděje: Exprezident totiž prohlásil: „Ale jestli to někdo myslí vážně, že se budou kompetenčně soudit prezident s premiérem, nebo s možným premiérem, to už je země, ve které by mne nebavilo žít.“ Bude se tedy drobné masarykovské práci, o níž v poslední době hovořil, věnovat někde v zahraničí. Copak se asi stane jeho Elbou?

O českých historicích si myslím své. Proto mne velmi potěšil rozhovor s historikem Pavlem Kalinou o umění a mystice ve včerejším Právu. Historik tam řekl mj.: „Jinak Češi mají docela velký zájem o duchovní zkušenosti různého druhu, jsou jenom nespokojeni s tím, co momentálně nabízejí křesťanské církve. To se ostatně netýká jenom nás. Možná by třeba katolická církev měla o něco více rozvíjet duchovní zkušenost a o něco méně podvojné účetnictví.“ Zdá se, že čeští historici jsou posedlí tím, být mluvčími „Čechů“. Ve skutečnosti někteří Češi jsou nespokojeni, jiní (například já) zase až tak ne (sebekriticky dodávám: uvědomuji si, že ne všichni historici chtějí být mluvčími těch „Čechů“, co bývají slyšet v Právu, ale dá mi to trochu fušku).

Rovněž v Právu přinášejí zprávu o průzkumu veřejného mínění, který provedla v nejrůznějších zemích světa organizace WIN/Gallup International (výsledky průzkumu lze bez problémů „vygůglovat“, povedlo se to i mně). V ČR považuje nejvíc lidí (14%) za největší nebezpečí pro mír ve světě Spojené státy a Severní Koreu. K tomu bych chtěl poznamenat, že za prvé se počítám k těm zbývajícím 86%, kteří si to, aspoň pokud jde o USA ani náhodou nemyslí (ostatně, pokud jde o Severní Koreu, je to taky blbost), a za druhé, vzhledem k tomu, že se v Polsku do tohoto žebříčku se USA vůbec ani nedostaly, cítím se v této věci být spíše Polákem. V Polsku za největší nebezpečí pro světový mír považují Rusy, v tom jsem zase podstatně umírněnější: na skutečné nebezpečí pro světový mír Rusové momentálně nemají (a myslím, že ani nikdy moc neměli), ale pro nás, zejména v našem nynějším zbědovaném stavu, pořádným nebezpečím už zase jsou. Pozoruhodné ovšem je, že když si mají „Češi“ vybrat, kde by chtěli žít, zaujímají USA spolu s Austrálií a Kanadou čestné třetí místo. Je v tom kus realismu: nebezpečím pro světový mír sice jsou, ale užívat si tam života musí být docela fajn.

Další, velmi rozměrný článek Jiřího Přibáně vyšel tentokrát v Právu, proto akcentuje spíš aspekt sociální. Obhajuje v něm mj. to, co řekl Bob Dylan před dvěma roky v rozhovoru pro časopis Rolling Stone: „Když máte v krvi otrokáře nebo Ku-Klux–Klan, černoši to vycítí. Ta věc se táhne dodnes. Stejně jako Židé cítí nacistickou krev a Srbové chorvatskou.“ Podle Přibáně „Dylan tak s citlivostí básníka vystihl, jak si oběti uchovávají takto „přirozeně ospravedlnitelné“ násilí ve zjizvené kolektivní paměti.“ Podle mne je výrok pana Dylana prasárna. Co to znamená „mít v krvi otrokáře“? Co znamená „nacistická krev“? To je Blut und Boden v zrcadlovém obraze. A v sousloví „nacistická krev“ je ještě jakýsi alibismus (neřekl přece „německá“). Chorvati jsou aspoň pro něj natolik slabí a bezvýznamní, že si nemusí brát servítky. Je to hnusné.

„Nenechme si vnutit špatnou náladu“, píše ve včerejší MfD Jiří Kubík (odvolává se tím na slova Václava Klause). „Už brzy nás čeká vládní střídání. Po osmi letech vlády pravice se kormidla ujme levicový premiér. Leccos se svou vládou promění, něco starého zruší, něco nového zavede. Ti, kteří vládli dosud, ho budou kritizovat a říkat, že oni byli lepší. Pak se to zase jednou vystřídá. Normální provoz v normální demokratické zemi. Má se z něj někdo zhroutit?“ Pak Kubík je typický představitel jakobysenechumelismu. Tak především, to, co se tu děje, není normální provoz v demokratické zemi. A za druhé, když se octneme v nenormálním provozu v zemi, která je méně demokratická, než byla v posledních čtyřiadvaceti letech, nedovede si pan Kubík představit jinou možnou reakci než „zoufalství“ a „zhroucení“. Prosil bych o pochopení: většinu svého života jsem prožil v nenormálním provozu v nedemokratické zemi, pak jsem měl dvacet čtyři let jakousi pauzu, ta teď končí. Že z toho mám špatnou náladu, je snad pochopitelné. Ale jaképak zoufalství a hroucení? Proč? Proti novému režimu je třeba se v rámci daném ústavou a zákony pracovat. Zoufalce a zhroucence mají tendenci si vymýšlet ti, kteří se chystají s novým režimem takříkajíc spolupracovat, nebo to už dokonce dělají.

Pátek 3. ledna: Bohuslav Sobotka je prý připraven v případě, že Zeman nebude chtít jmenovat některého z ministrů, které mu navrhne, podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Problém je v tom, že Zeman bude předem znát, koho mu Sobotka navrhne, a dokud budou ve vládě lidé, kteří mu nebudou vyhovovat, postě Sobotku nejmenuje. A proti tomu lze sotva podat kompetenční žalobu. Už v létě se zavedlo, že jmenovat, koho ho napadne.

Prezident Zeman má ovšem jednoho horlivého stoupence, a tím je Václav Klaus. Václav Klaus je stejně jako já přesvědčen, že se tu změnil režim, jen si nějak nevšiml, že změna začala přímou volbou Miloše Zemana za prezidenta, k níž on sám ze všech sil přispěl, a pokračovala tím, že si Zeman najmenoval vládu podle svého gusta (jistě, ústava mu v tom nebrání, ale to je problém ústavy a problém Miloše Zemana jaksi zároveň). Je tu však naděje: Exprezident totiž prohlásil: „Ale jestli to někdo myslí vážně, že se budou kompetenčně soudit prezident s premiérem, nebo s možným premiérem, to už je země, ve které by mne nebavilo žít.“ Bude se tedy drobné masarykovské práci, o níž v poslední době hovořil, věnovat někde v zahraničí. Copak se asi stane jeho Elbou?

O českých historicích si myslím své. Proto mne velmi potěšil rozhovor s historikem Pavlem Kalinou o umění a mystice ve včerejším Právu. Historik tam řekl mj.: „Jinak Češi mají docela velký zájem o duchovní zkušenosti různého druhu, jsou jenom nespokojeni s tím, co momentálně nabízejí křesťanské církve. To se ostatně netýká jenom nás. Možná by třeba katolická církev měla o něco více rozvíjet duchovní zkušenost a o něco méně podvojné účetnictví.“ Zdá se, že čeští historici jsou posedlí tím, být mluvčími „Čechů“. Ve skutečnosti někteří Češi jsou nespokojeni, jiní (například já) zase až tak ne (sebekriticky dodávám: uvědomuji si, že ne všichni historici chtějí být mluvčími těch „Čechů“, co bývají slyšet v Právu, ale dá mi to trochu fušku).

Rovněž v Právu přinášejí zprávu o průzkumu veřejného mínění, který provedla v nejrůznějších zemích světa organizace WIN/Gallup International (výsledky průzkumu lze bez problémů „vygůglovat“, povedlo se to i mně). V ČR považuje nejvíc lidí (14%) za největší nebezpečí pro mír ve světě Spojené státy a Severní Koreu. K tomu bych chtěl poznamenat, že za prvé se počítám k těm zbývajícím 86%, kteří si to, aspoň pokud jde o USA ani náhodou nemyslí (ostatně, pokud jde o Severní Koreu, je to taky blbost), a za druhé, vzhledem k tomu, že se v Polsku do tohoto žebříčku se USA vůbec ani nedostaly, cítím se v této věci být spíše Polákem. V Polsku za největší nebezpečí pro světový mír považují Rusy, v tom jsem zase podstatně umírněnější: na skutečné nebezpečí pro světový mír Rusové momentálně nemají (a myslím, že ani nikdy moc neměli), ale pro nás, zejména v našem nynějším zbědovaném stavu, pořádným nebezpečím už zase jsou. Pozoruhodné ovšem je, že když si mají „Češi“ vybrat, kde by chtěli žít, zaujímají USA spolu s Austrálií a Kanadou čestné třetí místo. Je v tom kus realismu: nebezpečím pro světový mír sice jsou, ale užívat si tam života musí být docela fajn.

Další, velmi rozměrný článek Jiřího Přibáně vyšel tentokrát v Právu, proto akcentuje spíš aspekt sociální. Obhajuje v něm mj. to, co řekl Bob Dylan před dvěma roky v rozhovoru pro časopis Rolling Stone: „Když máte v krvi otrokáře nebo Ku-Klux–Klan, černoši to vycítí. Ta věc se táhne dodnes. Stejně jako Židé cítí nacistickou krev a Srbové chorvatskou.“ Podle Přibáně „Dylan tak s citlivostí básníka vystihl, jak si oběti uchovávají takto „přirozeně ospravedlnitelné“ násilí ve zjizvené kolektivní paměti.“ Podle mne je výrok pana Dylana prasárna. Co to znamená „mít v krvi otrokáře“? Co znamená „nacistická krev“? To je Blut und Boden v zrcadlovém obraze. A v sousloví „nacistická krev“ je ještě jakýsi alibismus (neřekl přece „německá“). Chorvati jsou aspoň pro něj natolik slabí a bezvýznamní, že si nemusí brát servítky. Je to hnusné.

„Nenechme si vnutit špatnou náladu“, píše ve včerejší MfD Jiří Kubík (odvolává se tím na slova Václava Klause). „Už brzy nás čeká vládní střídání. Po osmi letech vlády pravice se kormidla ujme levicový premiér. Leccos se svou vládou promění, něco starého zruší, něco nového zavede. Ti, kteří vládli dosud, ho budou kritizovat a říkat, že oni byli lepší. Pak se to zase jednou vystřídá. Normální provoz v normální demokratické zemi. Má se z něj někdo zhroutit?“ Pak Kubík je typický představitel jakobysenechumelismu. Tak především, to, co se tu děje, není normální provoz v demokratické zemi. A za druhé, když se octneme v nenormálním provozu v zemi, která je méně demokratická, než byla v posledních čtyřiadvaceti letech, nedovede si pan Kubík představit jinou možnou reakci než „zoufalství“ a „zhroucení“. Prosil bych o pochopení: většinu svého života jsem prožil v nenormálním provozu v nedemokratické zemi, pak jsem měl dvacet čtyři let jakousi pauzu, ta teď končí. Že z toho mám špatnou náladu, je snad pochopitelné. Ale jaképak zoufalství a hroucení? Proč? Proti novému režimu je třeba se v rámci daném ústavou a zákony pracovat. Zoufalce a zhroucence mají tendenci si vymýšlet ti, kteří se chystají s novým režimem takříkajíc spolupracovat, nebo to už dokonce dělají.

Pondělí 6. ledna: Zemanův expert na zahraniční politiku Kmoníček řekl Právu v souvislosti s výbuchem na Palestinském velvyslanectví v Praze: „Praha není na mapě oblíbených míst ozbrojených skupin, ať už islámských či jiných, nijak vysoko. Chybějí zde pro to podmínky, například nějaká část domácí komunity, která by myšlenkově odešla z hlavního proudu islámu do radikálního spektra.“ Jistě, tolik imigrantů z Blízkého východu jako na Západě u nás není. My jsme otevřeni spíše na Východ, ten pracuje sofistikovanějšími metodami. A s ním nemalá „část domácí komunity“ harmonicky souzní, a ani přitom nemusí přecházet z „hlavního proudu“ do „radikálního spektra“, viďte, pane Kmoníčku.

Jiří Dienstbier chce v boji proti „církvím“ využít i evropské právo: totiž zkoumat, zda, jak naznačili „někteří ústavní soudci ve svých disentech“, nebyla porušena „rovnost podnikatelských subjektů při soutěži na trhu“. Václav Klaus kdysi zastával stanovisko, že církve nejsou nic jiného než např. svazy zahrádkářů apod. Teď se ukazuje, že by mohly být přece jen něco trochu nóblovějšího, totiž „podnikatelské subjekty“. Celé tažení nového establishmentu proti církevním restitucím mi začíná trochu připomíná středověké pogromy, samozřejmě v soft verzi. Když je královská pokladna prázdná, jde se na Židy. Veřejnost to tenkrát vždycky pochopila.

Prezident Miloš Zeman si pozval na Hrad Tomio Okamuru. Předseda Úsvitu pak prohlásil: „Jsem příjemně překvapen, velká většina prezidentových názorů se shodovala s mými.“ Jistě, dnes panuje v politických špičkách (možná by bylo dnes správné říkat mezi papaláši) daleko větší stupeň konsensu než za starého (polistopadového) režimu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že vazba Davida Ratha byla neúměrně dlouhá. Je to rozhodnutí pro budoucnost rozhodně velmi významné v tom smyslu, že pokud by snad byl dr. Rath ještě někdy vzat do vazby, nemá se čeho bát, bude se vůči němu postupovat se vší náležitou ohleduplností.

Celosvětově se prý vybírá mezinárodní posádka pro budoucí lest na Mars bez možnosti návratu na Zemi. Mezi vybranými je prý i devět Čechů. Rád bych věřil, že jsou to ti praví.

Korupce u nás bují, jen ve zdravotnictví je to celkem fajn. Ačkoli celkově jsme, jak se u nás často píše, ve světě někde na 158. místě těsně před Zimbabwe, pokud jde o zdravotnictví, představujeme podle Evropské komise v Evropě celkem slušný průměr. Aspoň to vyplývá z toho, co jsem si v sobotu přečetl v Babišově MfD. Zasloužily se o to zejména registrační poplatky ve zdravotnictví. (Protože tím splnily svou úlohu, budou nyní zrušeny). Pokud tomu dobře rozumím, jde zejména o úplatky formou bonboniér a lahvic od pacientů ošetřujícímu personálu, průzkum vycházel z údajů „lidí z veřejných zdravotnických organizací“. Realistický moment ve zprávě EK , která se korupcí ve zdravotnictví zabývá, je zjištění, že zvyšování platů ve zdravotnictví nemá na korupci lékařů v nemocnicích vliv. Za dobrou zprávou lze zejména považovat to, že se náklonnost lékařů ke korupci zvyšováním platů nijak dramaticky nezvyšuje.

Chápu, že to, co píše Pavel Kohout do MfD, je třeba vzhledem k jeho vysokému věku brát s jistou shovívavostí. Přece jen bych byl rád, kdyby některá svá tvrzení nějak doložil. Například: „Rok 1968, kdy se chvíli vše smělo, nabudil kohortu mladých žurnalistů, aby příkře odsoudili nás poválečné komunisty; do roka byly z mnoha PR-hvězdy Husákova režimu odsuzující příkře nás kontrarevolucionáře.“ Bylo by moc fajn, kdyby jmenoval aspoň pět lidí (i když to ještě jistě není žádná kohorta), řekl, jak a kde konkrétně odsoudili v osmašedesátém „nás poválečné komunisty“, a jak a kde se pak z těch pěti staly „PR-hvězdy Husákova režimu“. Jinak je to podobná paušální a dosti nechutná propaganda jako řeči o těch, kteří údajně ze zbabělosti nejdřív podporovali Husákův režim a pak po převratu v roce 1989, útočili na demokraty typu Pavla Kohouta. Ostatně, nebyli to náhodou pořád jedni a ti samí

Tamtéž Stanislav Balík v jinak zajímavém článku o třech výročích píše: „Kybychom ale někomu před čtvrtstoletím, tedy v čase, kdy se esenbáci cvičili na tvrdé potlačení demonstrací Palachova týdne, řekli, že za pětadvacet let bude mít naše země ve svém čele již osmý svobodně zvolený parlament, že nespokojenost s vládní politikou můžeme vyjadřovat volbou opozičních stran, že jsme respektovaným partnerem svobodných západních zemí v různých zahraničních misích, že vytváříme politická spojenectví s Velkou Británií v různých orgánech Evropské unie, asi by si nevěřícně zaklepal na čelo.“ To je velmi kultivované vyjádření nynějšího českého jakobysenechumelismu. Především, v čase, kdy se esenbáci cvičili na potlačení Palachova týdne, bylo už v podstatě jasné, že předlistopadový režim se sype, otázka byla jen, kdy se tak stane. Takže za druhé: kdyby mi tehdy ovšem byl někdo řekl, že za necelých pětadvacet let se to, co u nás předlistopadový režim nahradí, za nečinného přihlížení zblblé veřejnosti a jejích intelektuálních elit sesype podobně (a právě to se dnes stalo, nově zvolený parlament i opoziční strany jsou nám teď úplně pro kočku, o údajném spojenectví s Velkou Británií ani nemluvě, to jde prostě směšné), možná bych si byl hodil mašli.

Jeden z hlavních představitelů českého jakobysenechumelismu, Michal Musil, kritizuje v sobotní MfD „šéfredaktora jistého známého týdeníku“. Nepíše kterého, aby mu nedělal zbytečnou reklamu. Je to hrozné, že si tihle lidé nedokážou nikdy vymyslet nic nového. Úplně stejně a ze stejných důvodů se psalo v šedesátých letech, za Novotného, o Tváři. Je si nedovedu představit, že by to většině čtenářů, kteří si Musilův text přečtou, nebylo divné: oni přece vůbec nevědí, o kom čem je řeč, to ví jen pár kámošů pana Musila.

Problém s policejními prezidenty se chýlí k rozuzlení, bude řešen elegantní rošádou: policejní prezident Červíček bude vykopnut zatím nespecifikovaným způsobem, pan Lessy bude (na čas?) odsunut do Bratislavy a na jeho místo nastoupí náměstek Pavel Osvald, který je v podstatě jeho alter ego. Tahle akce se dvojici Zeman – Pecina opravdu povedla. Pan Osvald, jak píší dnes v LN, je prý „v tak zvané záloze, což znamená, že pobírá až osmdesát procent svého platu a nevykonává žádnou práci“. O tom jsem vždycky snil, do zálohy jsem se ovšem dostal až odchodem do penze, k plné spokojenosti mi ovšem chybělo a chybí to, že můj předchozí plat odborného asistenta na FSV UK se poněkud odlišoval od platu náměstka policejního prezidenta.

Petra Procházková píše tamtéž o Putinově projektu Euroasijského svazu. Společenství s orwellovským jménem vznikne prý ještě tento rok, „jen stále ještě není jasné, na které frontové linii se východní integrační linie zastaví a kde bude ležet hranice Evropské unie s Euroasijským svazem“. Mně to taky není jasné, bohužel cosi tuším - vzhledem k poslednímu politickému vývoji v naší tvrzi demokracie a s přihlédnutím k historickým analogiím z klet 1938-9 a 1945-8 to ovšem pro nás vypadá dost bledě.

Úterý 7. ledna: Andrej Babiš je obdivuhodný v jedné věci: část lidí, kteří mu dělali vývěsní štít ve volební kampani (Zlatuška, Komárek) teď, když už vývěsní štíty tolik nepotřebuje, potichu upozadil, a na důležitá politická místa staví své osvědčené manažery. Tak se stal předsedou poslaneckého klubu (významná pozice pro udržování poslanecké jednoty) pan Faltýnek, a nyní, ke značné nelibosti všech ekologických dětí čistého živého ministrem životního prostředí pan Brabec, který se zatím uplatnil na čelných pozicích ve známých ekologických firmách Spolana a Lovochemie. Na nějaký rychlý rozklad strany ANO bych tedy nevsázel, otěže mají v rukou osvědčení šíbři, sestava srovnatelná se „sedláky“ Velebou, Tomanem a spol. Těm teď pan Sobotka a kavárenští intelektuálové z Havlova okruhu v třídním boji proti prohnilému korupčnímu režimu vybojovali místo na slunci. Gratuluji.

Právě v tomto kontextu připomíná melancholická vzpomínka někdejšího Havlova tajemníka Hanzela v pondělním Právu na rok 1989, „palachiádu“ a Václava Havla tak trochu řev posledního, náhodou přeživšího třetihorního veleještěra z povídky Raye Bradburyho: vždy jednou za rok se vynoří z moře před pobřežním majákem, který shodou okolností vydává podobné zvuky jako on, a vede s ním chvíli bezútěšně smutný „dialog“. Václavu Havlovi se i v novém režimu budou stavět pomníky. Není to teď, jak sám za mlada s oblibou říkal, „nic proti ničemu“, a noví papaláši si ho dají na štít trochu podobně, jako si po roce 1917 dali na štít vítězní ruští teroristé z VKSb, obnovitelé samoděržaví, Karla Marxe. Ať se zkusí bránit! Mrtvým to nikdy moc nejde.

Trochu podobně působil i „tříkrálový“ projev Karla Schwarzenberga v pražském Obecním domě. Píši o něm na jiném místě a podotýkám, že pan Schwarzenberg ještě žije.

Bylo mi sympatické, že odstupující ombudsman Varvařovský nikdy nahlas neřekl na rozdíl od jiných, že odstupuje podle předem dohodnutého plánu, v nejlepší shodě s těmi, co ho střídají, a z důvodů po všech stránkách naprosto irelevantních, jako to teď dělají skoro všichni (vlastně dělali, skoro všichni už jsou venku). Teď udělal úkrok stranou a naznačil v ČT, že posledním impulsem byla vážná choroba jeho ženy. Bylo by jistě nevhodné a neslušné tento důvod jakkoli zlehčovat, jen – vzpomněl jsem si, jak František Palacký zdůvodňoval to, že se po nástupu Bachova absolutismu stáhl z politiky, naléháním své churavé choti. Palacký ovšem neměl šanci, byl by stažen tak jako tak (ostatně stalo se, potupným způsobem ho vykopali z musejního výboru). A např. Masaryk mu tohle zdůvodňování měl později velmi za zlé.

Josef Brož píše v Babišově MfD o „většině 111 křesel“, která „sice není závratná, ale stále je to koalice, jejíž spojenectví by mohlo být tím nejpřirozenějším průnikem názorů veřejnosti“. O panu Brožovi nebylo dlouho moc slyšet, byl možná na Marsu. Většina 111 není sice závratná ve srovnání s většinou husákovské povahy, z hlediska toho, co jsme tu měli v letech 1990-2012, ovšem závratná je: je to většina, kterou by byl měl Špidla, kdyby se byl spojil s komunisty (Špidla byl ovšem slušný člověk a neudělal to). Nicméně: 111 je opravdu málo ve srovnání s těmi 158, kteří se dnes v PS na všem podstatném shodnou – navíc když těch zbývajících 42 je, jako by ani nebylo.

Tamtéž vzpomíná Alena Slezáková českého obrozence Jana Jeníka z Bratřic. Je to dobře, ten autor si zaslouží uznání třeba už jen proto, že sbíral lidové písně nikoli v odporném cukrovém nálevu, ale takové, jak je náš lid zpíval. A náš lid se od jiných lidů nelišil (ani) v tom, že řada textů byla výrazně a zábavně oplzlých. Chtěl bych jen k tomu, co paní Slezáková píše o „tečkování“, připojit jednu vzpomínku z mého mládí (psal jsem o tom v událostech kdysi před třinácti klety, tak to jen připomínám. Jakýsi skrovný výbor z nemravných lidových písní, které Jan Jeník z Bratřic zapsal, totiž vyšel už v době prvního rozkladu předlistopadového režimu na počátku šedesátých let. Cenzoři tehdy došli k závěru, že s texty je nutno nakládat jako s třasklavinou, a vydali je asi v dvoustovce očíslovaných výtisků pro odborníky z Čs. Akademie věd (usuzovali, totiž, že odborníci jsou natolik otrlí, aby nějaké ty prasečinky snesli). Všechna oplzlá slova byla vytečkována, takže některé písně připomínaly záznam morseovkou. Editací byl pověřen haškolog Radko Pytlík (cenzoři zjevně usoudili, že v případě oplzlostí jde v podstatě o legraci, to měli společného s dnešními autory silvestrovských televizních pořadů), a můj dnes již zesnulý přítel Andrej Stankovič tehdy poznamenal, že kdyby úpravci chtěli být v tečkování důslední, měli vlastně vytečkovat i editorovo příjmení. Celá akce byla ukrutná sranda, výtisky se během výroby zázračně množily nad předepsaný počet, podobně jako chleby a ryby v evangeliích (náš lid, i tiskárenský, byl tehdy zlomyslný a velmi vynalézavý, navíc vrchnost nemiloval, i když se jí bál), jeden z nich se dostal do rukou i mně, ač jsem byl jen obyčejný nakladatelský redaktor. A nemohu si pomoci, bylo to zároveň svědectví o pokrytecké ohavnosti té doby, ale taky o potlačované, leč kluboucí se svobodě, jeden malý signál naděje. Dnes žijeme v době politické korektnosti, genderové rovnosti a opět se probouzející normalizace. Naděje se jaksi nedostává. Zasraná, zkurvená, zpíčená doba, píšu bez tečkování.

V MfD rovněž otiskli fotografii, jak vypadal rodný dům Jana Palacha někdy v třicátých letech: hezký, čistý spořádaný domek v přízemí s cukrárnou („cukářstvím“) Palachova otce. Nešlo by v rámci piety obnovit tu cukrárnu? Proč musí být všude samá muzea? Ostatně jsou nám na prd, stejně se už zase chováme tak trochu jako v době, kdy se Jan Palach upálil.

V Babišových Lidových novinách zveřejnili včera rozhovor s velkopodnikatelem Luďkem Sekyrou, který se prý kdysi „zapletl“ např. s Františkem Mrázkem, podporoval KDU-ČSL a zároveň je taky filosof (což pro toto specifické prostředí není zrovna typické). Říká mj., že on sám se nechce stát lobbyistou, nemíří ani do politiky jako Babiš, ale myslí si, „že podnikatelé by měli komunikovat s politiky napřímo, neměli by narážet na hradbu lobbyistů. V podstatě to způsobilo řadu problémů, protože lobbyisté vytvořili bariéru mezi byznysmeny a politiky. Cílem mé iniciativy je otevřený dialog mezi soukromým a veřejným sektorem. Vidíme to na příkladu Andreje Babiše“. To je z hlediska politické filosofie moc hezký projekt, který nepochybně bude utvářet další podobu naší nové oligarchie. Zbývá jen expresis verbis doplnit to, co pan Sekyra sice neříká, ale z jeho projektu to víceméně vyplývá: kromě lobbyistů je třeba eliminovat další nadbytečný element, kterým je volič. Ostatně myslím si, že už se stalo: ve volbách jako byly ty říjnové je volič v podstatě zbytečný. Nezáleží na něm.

Středa 8. ledna: Moc by mne zajímalo, co ještě všechno Zeman Sobotkovi před jmenováním premiérem provede. Jeho pozice není zase až tak slabá, protože koalice nepředstavuje nějaký ocelově pevný blok, a jak je to zvykem v českých koalicích všeobecně, a v této „normalizační“ zvlášť, budou se „slabší“ koaliční partneři (nakolik je Babiš slabší, je ostatně sporné) profilovat na účet premiéra. Navíc Zemanovy výhrady proti Stropnickému jako ministru obrany byly dány především tím, že by ho viděl raději ve funkci ministra zahraničí, aby se nemusel neustále konfrontovat se svým úhlavním nepřítelem Zaorálkem. Je sice pravda, že prezident v zásadě nemá mít do obsazení vlády co mluvit, ale uplatňovat na tuto sestavu nějaká formální pravidla by znamenalo, nemohu si pomoci, brát ji o něco vážněji, než si zaslouží: přiznám se, že je mi srdečně jedno, zda bude ministrem zahraničí Stropnický nebo Zaorálek, chybí mi čivy na to, abych posoudil, který je lepší a který jde horší. Není to „má vláda“, i když formálně vzato respektuji, že je to vláda země, v níž žiji. Z mého hlediska jsou oba horší. Taky v případě Zemanových neoblíbenců Zaorálka a Dienstbiera nelze odhlédnout od toho, že byli oba čelnými hlasateli třídní nenávisti v politice a stoupenci Sobotkovy koncepce „raději s komunisty než s „pravicí“. Tahle koncepce teď naštěstí ztroskotala, místo toho máme vládu sociálních demokratů s oligarchy. Tedy nemáme, je jen nějakou dobu na cestě. Zatím to vypadá tak, že 17. ledna chystá Zeman rozlučku se „svou“ vládou, z čehož někteří usuzují, že v té době vláda sice ještě bude v úřadě, ale její dny se už budou krátit. Prezident ovšem získává další drahocenný čas, aby mohl pořádně zapustit kořeny ve státní správě.

S čímž souvisí skutečnost, že Zemanovu ministru Pecinovi se nakonec podařilo zvládnout situaci v policii ČR tak, jak si naplánoval. Poté, co poradní komise, kterou si nenominoval, rozhodla, že Martin Červíček je ve funkci policejního ředitele neoprávněně, zrušil rozhodnutí o jeho jmenování, takže ředitelem je opět (až na další, dočasně, ostatně všechno je teď u nás dočasně) Petr Lessy. Červíček se vrátil na funkci náměstka, která je už ovšem obsazená. Rozhodující je, že Zeman zjevně upevnil své pozice v klíčovém resortu policie (vzpomínka na únor 1948, je sice přehnaná, ale člověk se jí neubrání). Pokud bude mít prezident v rukou státní zastupitelství a policii, mohou sice Sobotka a spol. vládnout, ale budou mít dost špatné spaní, protože nikdy nebudou vědět, kterou noc si pro některého z nich přijde policejní komando. Korupce je u nás přece už skoro úplně všechno. Mimochodem, kdyby se mne někdo zeptal, kterou významnou historickou osobnost mi náš nynější prezident připomíná nejvíc, musel bych – samozřejmě při vědomí, že takové odlehlé analogie jsou vždycky velmi nepřesné - sáhnout do doby dosti vzdálené: je to římský císař Gaius Caesar Augustus Germanicus, známější pod jménem Caligula.

Tři bývalí příslušníci StB (jeden z nich je Antonín Prchal, zmíněný v mém slohovém úkolu pro 3A ještě nejsou pořád ještě úplně za vodou: soud první instance je odsoudil za násilí spáchané na Petru Pacákovi, odvolací instance rozsudek zrušil a s tím, že skutek je promlčen, nejvyšší soud pak toto rozhodnutí o promlčení zrušil a odvolací soud musí případ znovu projednat. Od případu mezitím uběhlo čtvrt století, a rozhodnutí NS je jen důkazem o tom, že kapr, ač už od loňska na pekáči, se pořád ještě tu a tam statečně cuká. Bohužel mu to ale není moc platné, dlouho to už trvat nebude.

Čtvrtek 9. ledna: Podle dnešního Práva prý Zeman v dalším postupu vůči vládě zvažuje dvě varianty: bojovou a pohodovou. Nevím: řekl bych, že nemá na vybranou: vzhledem ke katastrofickému volebnímu a povolebnímu neúspěchu (nezískal ani vlastní parlamentní stranu, ani se mu nepovedlo zmocnit se ČSSD) mu hrozí, že se stane pouhým přívěskem vlády, které bude jen házet klacky pod nohy, tedy dělat totéž, co už před ním dělali Havel i Klaus, jen ještě zavileji a systematičtěji. Aby nebyl jen takovou bezmocnou opozicí v exekutivě, musí se do vlády nějak za každou cenu vklínit a využít k tomu svého „silového postavení“ (ostatně už velmi oslabeného), daného přímou volbou. Významnou roli přitom hraje, že nejdůležitější vládní stranu ovládají lidé, s nimiž má nevyřízené účty a je pro něho nesnesitelné s nimi spolupracovat v tak klíčových záležitostech, jako je zahraničí, kde si český prezident může nejvíc vyskakovat (tuhle averzi je možné lidsky pochopit, ti lidé ho kdysi opravdu podrazili, protože nebyli schopni se s ním vyrovnat čelně, měli by tehdy problémy se členskou základnou).

V ODS probíhá pokus o opětovnou resuscitaci klausismu bez Klause. Vůdčí představitelé mají být pánové Fiala, Zahradil, Kuba. Zejména Zahradil představuje úplně to nejhorší, co kdy v ODS vzniklo, fanatický primitivní šovinismus, který se po německém (a taky českém, viz mladočeši) vzoru z konce 19. století kryje nálepkou „liberalismu“. Myslím si, že ODS může pomoci už jen zázrak, ale pan Zahradil ten zázrak rozhodně není.

Lukáš Jelínek se v právu domnívá, že Sobotkovi „nakonec nezbude, aby … pečlivě sledoval, chovají li se ministři-byznysmeni přísně v souladu s koaliční smlouvou a programovým prohlášením vlády.“ Bohuslav Sobotka bude, jak se ukazuje, jakýmsi hlídacím psem (sociální) demokracie: jeho úkolem bude :“pečlivě sledovat“ Babiše, lidovce, vnitřní opozici v ČSSD, v neposlední řadě prezidenta Zemana, jehož nos je stále hluboce ponořen do věcí vznikající koalice… připomíná policejního psa, který hlídá najednou čtyři delikventy a musí se pořád točit dokolečka, aby je měl všechny pod kontrolou. Pochybuju, že se to dá vydržet čtyři roky, dřív nebo později se mu zamotá hlava.

Nová šéfredaktorka Babišovy MfD Sabina Slonková uvádí výčet respektovaných novinářů, kteří posílí současný rým MfD: Petr Holub, Eliška Bártová, Martin Novák, Zdeněk John, Simona Holecová… Já ty lidi až na jednoho vůbec neznám, ale myslím si, že měli uvážit, co znamená vstoupit v této situaci na koráb vlajkové lodi Babišova mediálního impéria. V dalším odkazuji na to, co jsem o specifické formě spolupráce, k níž se uvázali, napsal v článku Normalizace bez komunismu v Událostech.

Jinak mne vždycky zaujme a „vzruší“ zahraniční rubrika MfD. Tentokrát jsem si tam přečetl poutavý článek o tom, jak „skupinka nadšenců ukradla tajné dokumenty potvrzující špinavé praktiky FBI“. „V 60. a částečně i v sedmdesátých letech se v USA vzedmula hnutí, která brojila nejen proti válce ve Vietnamu, ale i proti zkostnatělé americké společnosti, jež v sobě měla stále zakódované různé sociální a rasové bariéry.“ Bolševické žvásty tohoto druhu čtu v novinách od svých šestnácti let a stále ve mně vzbuzují tytéž záchvaty bezmocného vzteku. Je hezké, že se za tu doby přelily z Rudého Práva do MfD.

Pátek 10. ledna: Včerejší Právo mluví o „právních expertízách“, které by mohly využít ČSSD a ANO při jednání s církvemi a náboženskými společnostmi v rámci komise, která byla, vlastně na návrh KDU-ČSL, zřízena. „Expertízy“ navrhují několik důmyslných způsobů, jak církve oholit pokud možno o nejvíc z toho, co jim zákon přiřkl, většinou formou různého zdanění. Není jen jasné, o jaké „právní expertízy“ jde, zda si je nechaly vyrobit přímo ty strany, nebo zda jsou to dobrovolníci, kteří se takto nabízejí a využívají mediální podpory Práva. Taky by mne zajímalo, jaký politický zájem stojí za tímhle horlivým hecováním české veřejnosti, zdá se totiž, že hnutí ANO je ta věc šumafuk (začali by protestovat, kdyby někdo chtěl takhle zdanit oligarchy) a ČSSD si, jak se zdá, nepřeje nic víc, než jak s velkým kraválem ustoupit. A protože KSČM je při svém nynějším postavení přece jen příliš slabá na to, aby téma držela jako živé tam, kde o to není velký zájem, bude se asi nutné porozhlédnout po zahraničí, tedy po tom „blízkém“. Ideové vztahy Práva (zejména zahraničního zpravodajství) a „blízkého zahraničí“, (jde zejména o zahraniční zpravodajství a související komentáře, ale taky o „národní a vlasteneckou notu“) by stály za zvláštní pozornost.

JUDr. Hana Marvanová se stane zjevně buď náměstkyní ministryně spravedlnosti, nebo ombudsmankou. V každém případě bude ve hře někdo, kdo bude držet planoucí pochodeň jakobínské protikoruopční revoluce i za vlády nového establishmentu. Může se to zjevně ještě politicky hodit.

Spor o služební zákon má veliký význam, protože prezident Zeman spojil s dalším průběhem jeho projednávání osud ministra v naději Babiše. Zemanova vláda se snaží prosadit, aby na politickou neutralitu státního aparátu bděl orgán, v jehož čele bude stát člověk jmenovaný prezidentem: další příklad kozlího zahradnictví pana prezidenta.

Miloš Zeman by navíc rád prosadil některé své ministry (úspěšné odborníky) jako kukaččí vejce, tedy náměstky, do Sobotkovy vlády. Je momentálně v slabé pozici, nemá se kromě svých prezidentských pravomocí o co opřít a velmi by se mu hodilo získat mocenskou oporu ve státním aparátu. Na druhé straně: Zeman je sice relativně slabý, ale nedá se počítat s tím, že by proti němu stanula vládní koalice „jako jeden muž“: není důvod předpokládat, proč by za nového režimu neměla být rivalita mezi jednotlivými složkami establishmentu menší než rivalita mezi koaličními stranami v tom minulém, naopak. Nejsilnější hráč, Babiš, využívá prezidentovy bytostné neschopnosti být populární (Zeman je příliš intelektuál, Paroubek, který mu byl podobný, ale tuhle slabinu neměl, by to asi byl uměl lépe), a ve svých médiích přinejmenším neklade žádné velké zábrany Zemanovým kritikům – aby prezident cítil, za co ho pan Babiš drží (a prezident to, jak se zdá, ví velmi dobře). Zároveň hlavním sokem pro Babiše je největší koaliční strana a dokáže proto být vůči Zemanovi i vstřícný. KDU-ČSL, která v koalici hraje úlohu barokního andílka s růžovou prdelkou na veliké kostelní fresce, musí být vstřícná ze své podstaty. Z toho plyne, že nejhůře je na tom vlastně ČSSD: nejvíc zodpovědnosti, nejvíc koaličních nepřátel, neřešitelný konflikt s prezidentem: takhle si asi vítězný triumf nad hydrou „pravice“ nepředstavovali.

A jen tak mimochodem, kritický odstřel Miloše Zemana je u nás zjevně zatím povolen: shodnou se na něm v Babišově i Bakalově hájemství, babišovci i havlovci. Zemana je ovšem skoro nemožné nekritizovat - ale teď to začíná mít podobu jakéhosi lehkého hyenismu. Je to příliš snadné. Bojí se ho už snad jen v České televizi.

Jeden z nejvýraznějších českých nechumelistů, Josef Mlejnek jun., píše ve včerejších Lidových novinách: „Českou společnost poslední doby charakterizují dva zdánlivě protikladné jevy: hysterie a apatie.“ Hysterie je totéž jako apatie. Když je někdo proti, je to špatně, když je někdo apatický, je to taky špatně, je třeba být tak trochu proti a tak trochu pro, a hlavně nic nepřehánět. Mírný politologický pokrok v mezích zákona. V Babišových LN, kam pan Mlejnek pravidelně přispívá, se to pěkně vyjímá.

Sobota 11. ledna: Zemanovi nezbylo, než slíbit, že jmenuje Sobotku premiérem. K tomu sice věcně vzato nepotřeboval, aby tu byla koaliční smlouva (nic podobného např. na Rusnokovi ani chtít nemohl, a přesto ho jmenoval), ani aby tu byla dohoda o personálním složení vlády (ani taková dohoda v případě Rusnokovy vlády nebyla, protože Zeman věděl, že je zbytečná). Taky nebyla předem jasná podpora Rusnokovy vlády v PS (taky žádnou nedostala). Nyní ovšem Zeman to všechno má, a nemá se na co vykrucovat. Předem už slíbil obstrukce při jmenování ministrů, jak daleko půjdou, není předem jasné – nejspíš se to ukáže až podle okolností. Za týden se tedy stane Sobotka premiérem a prezident už s ním bude mít trochu těžší práci. Jakási rezignace v prezidentově postoji ovšem cítit je: „Musíme dát koalici čas“, aby ukázala,jestli dokáže nestartovat ekonomický růst. Prezident doufá, že ne, a má slušnou naději, že mu to za čas přece jen vyjde. Pak bude zase jednička.

ODS nepozvala na svůj volební kongres ani jednoho z bývalých předsedů: tedy ani Klause, ani Topolánka, ani Nečase. To je zcela nestandardní, až bych řekl neslušné. Buď se jich bojí, nebo se za ně stydí, nebo obojí. Sami za sebe se nestydí. A v čem chtějí být jiní (myslím ideově a programově), než ti před nimi, taky není jasné. Spiritus movens ODS je teď zjevně Jan Zahradil, který se vyznačuje hlavně tím, že všechny tři předsedy dokázal politicky přežít a se všemi dokázal bez problémů politicky vyjít. Přežije zjevně i Fialu. Jan Zahradil jde pro ODS totéž co Helena Vondráčková pro českou pop-music.

V pátečním Právu dostali prostor dva tvůrci příští české zahraniční politiky, Lubomír Zaorálek a Petr Drulák. V jejich článku se mj. tvrdí, že se Česká republika nachází v jedné z nejbezpečnějších a nejbohatších částí dnešního světa. O tom prvním („nejbezpečnější“) mám jisté pochybnosti zejména při pohledu na východ (tím nemyslím do Číny) a taky při pohledu na to, jak oba pánové vymezují „základní rámec naší i evropské bezpečnosti“: je prý euroatlantický, ale způsob, jakým je dnes nastaven, není dlouhodobě udržitelný – z důvodu asymetrie mezi americkou a evropskou vojenskou silou a z důvodu odlišných geopolitických priorit Evropy a USA… Česká politika se však nemůže omezovat jen na EU a USA. … Budoucnost západu a globálního demokratického řádu se nedovíjí pouze od vojenských a ekonomických schopností, závisí také na schopnosti Západu vést rovnocenný dialog s druhými: Nechápat nezápadní aktéry jako strategické rivaly, které se pokoušíme civilizovat, nýbrž jako strategické rivaly,které se pokoušíme civilizovat, nýbrž jako plnoprávné partnery… Do tohoto dialogu chceme přispět jednak větším zapojením do aktivit Organizace spojených národů, a jednak podporou lidských práv.“ To je strategie zabalená do hezkých a líbivých slov, ale málo realistická a hodně avanturistická. Evropa bez USA neobstojí, OSN je velmi slabá organizace a funguje jen někdy, velkou šanci civilizovat „nezápadní“ partnery nemáme, zvlášť některé, kteří od nás nejsou až tak daleko, ale snad bychom se jich měli umět aspoň trochu bát. K životu je nezbytně zapotřebí umět se taky občas bát. Nikdo totiž není větším rizikem pro svou vlastní bezpečnost i pro bezpečnost svého okolí, než neohrožený idiot.

Pondělí 13. ledna: jednat s prezidentem Zemanem je věc riskantní. Poskytuje totiž o jednáních, zejména o těch, které vede se svými neoblíbenci, následně neověřitelné informace. Např. když se prezident zeptal Sobotky, zda nemá jiné kandidáty na ministry, protože ne všichni navržení se mu zdají být vhodní, odpověděl prý Sobotka, že jeho personální rezervy jsou vyčerpány. Nějak se mi nechce větřit, že by mu řekl zrovna takovou pitomost. Na druhé straně mu to ale asi nebude stát za to, aby se s ním tahal o každé slovíčko. Na druhé straně: prezident Sobotkovi vyčítá, že veřejnost neinformoval o jeho výhradách k jednotlivým kandidátům, ačkoliv o nich už dávno ví. Kdyby Sobotka ovšem veřejnost informoval, jistě by ho obvinil z indiskrece a vytkl mu (ostatně právem), že nemá co mluvit za něho. Problém je, že takovýmhle způsobem komunikace má každý nakonec sám u sebe pravdu, ale nezíská si tím ani přízeň svých partnerů, ani veřejnosti.

Předsedové KDU-ČSL a ANO chtějí každý obhajovat pouze své kandidáty na ministry, ne ty z ostatních koaličních stran. Tady snad ale nejde o obhajování ministrů, ale o obhajování premiérovy kompetence jmenovat ministry podle vlastního uvážení. V Právu při té příležitosti volají po „mušketýrské solidaritě“, jenomže když tu nic podobného nebylo ani v předchozím režimu za normálnějších poměrů, těžko to očekávat zrovna teď. Pěkný příklad dal Andrej Babiš v sobotu ve své Mladé frontě Dnes: „Já bych určitě na místě pana Sobotky nedával prezidentovi veřejné vzkazy, že už nemá co čekat a má jednat. O Miloši Zemanovi si každý může myslet, co chce, ale je to přece jenom hlava státu, je to úřad, k němuž bychom měli mít jistou úctu.“ To tedy toho chce a opravdu hodně, a nejen na panu Sobotkovi.

V sobotních Lidových novinách (příloha Orientace), zveřejnili debatu o Palachově sebeupálení. Musím se přiznat, že jakýmsi (skrytým) výhradám k Palachově činu, které tam zaznívají, moc nerozumím. Jistě, nepodnítil žádné široké politické hnutí proti ruské okupaci. To ostatně nebylo v jeho silách, nepovedlo se to tehdy vůbec nikomu, je otázka, zda něco podobného bylo vůbec možné. A že to byl „zoufalý čin“? Jaký by byl čin nezoufalý? Zoufalá byla především ta doba, vlna kapitulantství a kolaborace, která se právě vzedmula. Jistě, byla to oběť. Oběť znamená, že člověk, který se k ní odhodlá, bere na sebe část váhy, která spočívá na jeho bližních, obětuje se za ně (tvrdit, že by se vlastně měli upálit všichni, je pitomá demagogie). A Palachův čin zůstal v paměti lidí té doby, až do zhroucení normalizačního režimu, nějak ovlivnil obraz, který jsme o ní sami pro sebe měli, ukázal nám ji v jasnějším světle, jsem přesvědčen, že mnoho lidí přiměl k tomu, aby se styděli dělat věci, s nimiž by jinak neměli problém. Pokud tu v souvislosti s Palachem byl problém, nebyl to problém jeho, ale nás ostatních. Jistě, ten člověk nezanechal po sobě žádný program, žádné učení atp., v tom směru byl jeho vzkaz „chudý“: ale vyčítat mu to by byla, řekl bych, drzost. Ostatně, vzkaz „nekolaborujte“ se nevyčerpal pádem normalizačního režimu. V soft verzi platí i dnes, což poněkud zlomyslně podotýkám s ohledem na médium, kde byla debata zveřejněna.

Úterý 14. ledna: Kandidát na ministra zahraničí Lubomír Zaorálek řekl Právu, že spolupráci se Zemanem si dovede představit, ale spíš by si nedovedl představit spolupráci s Václavem Klausem „kvůli jeho zvláštnímu odporu k Evropské unii“. To je opravdu vykutálené, má pan Zaorálek opravdu dojem, že si může vybírat mezi Zemanem a Klausem? V rozhovoru pro Babišovu MfD Zaorálek mj. řekl: „Nedovedu si představit, že toto prostředí budeme i nadále zaneřáďovat nějakými našimi osobními spory, ty si musíme případně vyjasnit mimo zraky veřejnosti.“ Řekl bych, že ve srovnání s prezidentem má velmi chudou fantazii.

Prezident Zeman navrhuje za ombudsmana buď Stanislava Křečka, nebo někdejšího šéfa Legislativní rady v Paroubkově vládě Pavla Zářeckého. Funkce ombudsmana by vzhledem ke změněným politickým poměrům v příštích měsících a letech snad mohla mít jakýsi smysl, ale to by si ombudsmana nesměl jako Ústavní soud nominovat prezident a musel by tam sedět někdo jiný než dr. Křeček nebo dr. Zářecký. Právo navrhovat má i Senát, ve hře jsou prý Anna Šabatová, Táňa Fischerová a Hana Marvanová, každá z nich by byla lepší než dva prvně jmenovaní braši. Rozhodující slovo bude mít ovšem Poslanecká sněmovna, která ombudsmana z návrhů prezidenta a Senátu volí.

Tomio Okamura se stal podle CVVM nejpopulárnějším politikem ČR. Průzkum byl proveden počátkem prosince a jeho výsledky jsou jako výsledky všech podobných průzkumů irelevantní. Za příznačnější považuji, že kandidát Úsvitu, velmi spřízněný s panem Okamurou, v prvním kole doplňovacích voleb do Senátu na Zlínsku propadl a nepostoupil do druhého kola. S panem Okamurou to tedy nebude tak horké, i když k hororové povaze dnešní doby by do ní jeho další vzestup docela pásl.

V Babišových LN zase informují o nových kostelích v ČR. Jde skoro výlučně o kostely katolické, „existují však místa, kde nové kostely nejdříve postavili nadšenci či obec a poté je nabídli církvím jako ekumenická místa. Tedy prostory, kam zamíří duchovní různých církví“. To je inspirativní nápad, který by docela odpovídal společenské atmosféře, rozjitřené více než roční štvavou kampaní ČSSD a její mediální lobby proti křesťanským církvím. Nejlepší by bylo jim všem všechny kostely a modlitebny zrekvírovat a navrátit je všeholidu (mohly by v nich být podle okolností např. tělocvičny, diskotéky nebo pěstírny marihuany) a v každé obci vymezit společné prostory pro všechny dosud zbývající věřící, kteří by se o ně podělili. Takový systém panoval např. za tureckého záboru ve středním Maďarsku. Např. na Budíně existoval jeden menší kostel společný pro katolíky, evangelíky a reformované (pro Turky to všechno byli ďauři, nerozlišovali mezi nimi), kdežto Matyášův chrám sloužil všeholidu jako mešita.

Nový šéfkomentátor Babišových LN Petr Kamberský píše v pondělním komentáři o Miloši Zemanovi mimo jiné: „Svým způsobem bychom měli my, zastánci „třetí“ republiky, Miloši Zemanovi poděkovat.“ To jsou aspoň jasná slova. Žádný jakobysenechumelismus, žádné „nic se nezměnilo“, jak to slýcháváme např. od pánů Musila nebo Mlejnka ml. Máme třetí republiku. Já na rozdíl od pana Kamberského patřím k jejím horlivým odpůrcům. To je vidět mj. i na tom, že já tam přestal psát, kdežto pan Kamberský se tam vrátil.

Středa 15. ledna: Prezident Zeman na své návštěvě Karlovarského kraje, jak jinak, kritizoval média: „Média se neřídí podle milionů svých čtenářů, ale podle svých inzerentů, kterých je horních sto tisíc, a reflektují tak jejich názory.“ Prezident Zeman bojuje nekonečnou bitvu proti pravici, do níž teď asi počítá i své konkurenty z ČSSD a jejich stoupence z Práva, o Babišovi ani nemluvě. Štěstí je jen, že nebude zatím mít dost sil, aby realizoval vizi „médií řídících se podle milionů čtenářů“: naposled jsme taková měli v letech 1948-89.

Rovněž prezident Zeman nedal milost člověku, který je po zranění míchy a mozku při autonehodě už několik let nepohyblivý, trpí demencí a podle soudního znalce není schopen porozumět trestnímu řízení, které je proti němu vedeno. Prezidentskou milost podle MfD chtěl proto pro dotyčného i žalobce, který má případ na starosti. Důvod Zemanova odmítnutí zní: ještě neumírá. Je to otřesné. Soustředěná kritika Miloše Zemana zejména v Babišových médiích a v Právu mi připadá jako kouřová clona, která má zastřít skutečnost, že Zeman je dnes pouze součástí komplexního problému Babiš – Sobotka - Zeman – Okamura – Filip – (a vlastně i Bělobrádek), a to nikoli tou nejvýznamnější. Ale člověk se stejně občas neubrání.

Čtvrtek 16. ledna: podle expertní komise, ustavené koaličními stranami k novému služebnímu zákonu, mají vedoucí pracovníci ministerstev včetně náměstků ministra získávat svá místa ve výběrovém řízení. Je velká otázka, zda taková okázalá „depolitizace“ státní správy nemá vlastně sloužit k tomu, aby se na dlouhá léta zafixovala jedna politická linie – podobně jako kdysi opoziční smlouva měla zafixovat privilegované postavení ODS a ČSSD v systému politických stran.

Také se má zvýšit odpovědnost státního úředníka za škodu, kterou způsobí, a vazebně stíhaný úředník může být propuštěn ze služebního poměru už po devíti měsících vazby, bez ohledu na to, že řízení není ještě uzavřeno. Jde vesměs o zvyšování buzerace čistě populistického charakteru, které povede nakonec jen k tomu, že ve státní správě nebude chtít nikdo pracovat a že se fakticky zruší presumpce neviny. Typicky jakobínská opatření, navíc je v nich zakódována úporná snaha zalíbit se rozlícené veřejnosti (přitom ji nabudili sami, aby dosáhli politických změn a vyhráli volby).

Kromě toho hnutí ANO (aspoň podle Babišovy MfD) prosazuje, aby si minstr v rámci zodpovědnosti za resort mohl jmenovat vlastní náměstky bez ohledu na koaliční partnery. To je dost průhledná snaha o politický monopol (aspoň v resortu). Navíc to v praxi povede ke zvýšenému napětí mezi koaličními stranami (každá si bude moci dělat ve svých resortech, co ji napadne, a babišovci, protože jsou fakticky nejsilnější, si toho budou moci dělat nejvíc. Ministerstva se změní na partajní firmy. V normální demokratické koaliční vládě by měla existovat společná koaliční zodpovědnost za vládu, vyjádřená i obsazením funkce náměstků.

Pokud se na víkendovém kongresu ODS zmocní strany dvojice Fiala – Zahradil, bude to poslední hřebíček do rakve klausismu v české politice. Fiala jako vývěsní štít, Zahradil jako pletichář a reprezentant sterilního šovinismu a izolacionismu, který se vyčerpal jako máloco jiného. Duo Fiala – Zahradil bude jakousi parodií na dvojici Schwarzenberg – Kalousek, a to už je co říci.

Šéfredaktor deníku Referendum Jakub Patočka někde napsal, že Adamcova vláda byla o mnoho lepší než Nečasova. Je to doznívání soutěže o to, kdo řekne v rámci hysterické protikorupční kampaně větší blbost (zatím ovšem zdaleka vede předseda recyklovaných odborů Zavadil, který Nečasovu vládu označil za nejhorší od padesátých let minulého století). Myslím, že vůbec nemá smysl se tím zabývat, během pár měsíců tu budou jiné starosti.

Pátek 17. ledna: „Státní úřady“ nehodlají vydat Řádu německých rytířů“ („Německému řádu“, jak píší v Právu; jak odpudivé jméno!) majetek, který požaduje (mj. hrad Bouzov a Lázně Karlova Studánka) a přenechat další případnému soudnímu sporu. Řád totiž podle soudního rozhodnutí v padesátých letech zanikl a nynější „Česká provincie Řádu bratří domu Pany Marie v Jeruzalémě“ není jeho právní nástupkyní, tedy aspoň podle platného českého práva. Zábavné mi připadá jen to, jak soudkyně, která případ v roce 2006 posuzovala, zánik popsala: „…po válce řád přestal fungovat, velmistr a další členové zrušeného řádu opustili zemi a po jejich smrti řád zanikl“ (podotýkám, že řád zrušily už v r. 1938 úřady Hitlerova Německa). Otvírání minulosti tímto způsobem má lehce morbidní charakter.

Ve sněmovně teď existují dva návrhy služebního zákona. Jeden vládní, jeden poslanecký. Liší se v některých ne nedůležitých věcech: podle vlády má „generálního ředitele státní služby“ (který bude mj. jmenovat státní tajemníky na ministerstvech) jmenovat prezident na návrh vlády (tj. podle Zemanova výkladu ustanovení tohoto typu buď ho jmenuje, nebo ne), podle poslaneckého návrhu bude mít tuto pravomoc premiér, a to bez kontrasignace z Hradu. Odvolávat je bude prezident. Rozdíl je v tom, že v prvním případě bude státní správa zafixována podle prezidentova gusta, v druhém podle premiérova, a společné mají to, že změna toho stavu odvisí od prezidenta, voleného na pět let (dvakrát, to je dnes důležité podotknout). Náměstkové se budou dělit (v tom opravuji informaci ze včerejška) na odborné (odpovídají za řízení jednotlivých sekcí) a politické. O prvních rozhodne výběrovým řízením komise, v níž mají představitelé státní správy možnost ministrovo rozhodnutí zablokovat, druhé si přivede ministr. Tenhle kult aparátnického odbornictví se mi nějak moc nezdá, ministr by přece měl možnost ministerstvo řídit.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o tom, že „politický systém by měl mít obě nohy. Levici a střed u moci by měla kritizovat pravicová opozice a pak by se gard měl obrátit. Jinak hrozí, že mocní získají pocit nepostižitelnosti a nenahraditelnosti.“ To je jistě pravda. Pak říká: „Nakonec může být ODS v její pospravované podobě spojencem dvou dalších klasických stran – ČSSD, a KDU-ČSL – proti riziku podlomení či zničení systému parlamentní stranické demokracie. Na této frontě by měly tyto strany hned dva protivníky – v jednom bloku ANO a Úsvit, v druhém, monobloku Miloše Zemana.“ K tomu jde třeba říci: za prvé: pokud jde o zničení systému parlamentní demokracie, už se stalo, posledním úderem byly podzimní volby do PS. Náš politický systém není dnes homo sapiens, stojící na dvou nohách, ale potvora s několika nohami (ČSSD, ANO, Úsvit, KDU-ČSL, KSČM) a ocáskem (ODS, TOP09). A za druhé, kam se panu Mitrofanovovi poděla KSČM, třetí největší česká strana?

Vzrušené vzpomínky na Jana Palacha a zejména na „palachiádu“ z r. 1989 (velkou pozornost jí věnují zejména v Lidových novinách) mi trochu, vzdáleně připomínají to, co se u nás každoročně odehrává v měsíci květnu (okázalé vzpomínky na porážku nacismu a naše osvobození s trpkou příchutí, která se ovšem už nepřipomíná). Odvádí se tak pozornost od toho, co se u nás v posledních měsících stalo a pořád ještě děje.

Sobota 18. ledna: ČSSD se rozhodla postavit publicistu a sociologa Jana Kellera do čela své kandidátky pro volby do Evropského parlamentu. Je to post, který se poskytuje zpravidla zároveň jako uznání a jako výraz potřeby někoho ohleduplně uklidit z vnitropolitické scény. Pro mne to bude příjemná úleva: zřejmě se o něco sníží frekvence jeho textů v Právu, které mi připadají nesnesitelné.

Mluvčí prezidenta Zemana Ovčáček odpověděl na dotaz, zde se Zemanovi neoblíbenci mezi kandidáty na ministerské posty musejí obávat toho, že by také nemuseli být jmenováni: „Nechtěl bych předjímat výsledky schůzek, ale pan prezident jasně sdělil, že do konce měsíce bude jmenována vláda. Je to věc rozhovorů pana prezidenta s jednotlivými kandidáty, ale nemyslím si, že by mohlo dojít k tak tvrdé variantě.“ Je to útěcha, ale nevelká: výhlídka na opakované pohovory se Zemanem, to musí být strašné.

Luboš Palata seznámil členáře MfD s názory „slavného polského spisovatele“ Mariusze Szczygiela na Česko a Čechy. Ten pán podává pozoruhodně kýčovitý obraz Česka a Čechů, vycházející očividně ze zažitých polských představ o nás (zažité české představy o Polácích nejsou jistě o nic lepší), což mi nepřipadá moc věcné. Lepší než o „národu“ je informovat o konkrétních lidech.

Pondělí 20. ledna: „Blahopřeji vám ke jmenování předsedou vlády“, pravil prezident Zeman premiéru Sobotkovi. Přesná formulace měla znít: „Blahopřeji Vám, že jsem vás jmenoval předsedou vlády.“ Jinak podle temných náznaků v prezidentově řeči je zjevné, že se Sobotka má při svém vládnutí na co těšit: sociální demokraté se tolik se snažili, aby se prokousali do vládních křesel, vykašlali se na mnohé standardy politických pravidel v rámci spořádaného státu (viz jejich štvavá nenávistná propaganda, přenášení politického boje na ulici), upřednostnili neustále se zostřující třídní boj se zrádnou pravicí před zájmy parlamentní demokracie, a teď mají Babiše na pravici na Zemana na levici. Příjemnou zábavu.

Ostatně Andrej Babiš už vyjádřil nelibost nad tím, že se mu ČSSD „snaží nacpat na ministerstva své náměstky“. Chtějí si uprostřed vlády vytvořit jakýsi svůj pašalík. To tu ještě nebylo.

KSČM a Úsvit prý zvažují, zda vládu podpoří, nebo ne. Bylo by sice moc hezké, kdyby to udělaly, ale pokud nebudou ve vládě a nebudou mnít jednoznačně statut opozice, ztratí voliče. Stačilo by ostatně, kdyby jí vyjádřili jakousi blahovolnou neutralitu tím, že se zdrží hlasování. Formálně je to sice totéž jako být proti, ale mělo by to symbolický význam: znamenalo by to jakési symbolické potvrzení příslušnosti k establishmentu, a z „politologického hlediska“ by to bylo přesné. Nejspíš to ale neudělají, bylo by to příliš okaté a vzhledem k voličstvu, na němž pořád ještě záleží, netaktické.

Jan Keller, lídr kandidátky ČSSD do Europarlamentu, podle slov předsedy Sobotky kritizuje EU zleva. Zahradil a spol. kritizují EU zprava. Zbude mezi europoslanci po těchto volbách vůbec někdo, kdo EU bere?

„Stačí si porovnat můj život s dnešními politiky a z toho si třeba uděláte obrázek, jestli budu v životě schopný, nebo ne… Jsem nespokojený občan, který šel do politiky, protože politici nejsou schopni řídit zemi ve prospěch občanů. A teď cítím obrovskou zodpovědnost vůči milionu voličů, kteří v našem hnutí vidí naději na změnu.“ To řekl Andrej Babiš sobotnímu Právu. Stylizuje se do pozice pohádkového Honzy, který šel náhodou kolem království, kde měli velký problém, a rozhodl se, že jim tam udělá pořádek. Je zajímavé, jak taková story pro malé děti u nás zabírá na dospělé lidi. Pan Babiš bude šetřit: „Všechno budu mít svoje – ochranku, auto i řidiče.“ Jasně. A nakonec i stát.

Nová ministryně práce a sociálních věcí Marxová-Tominová prý prohlásila před prezidentskou volbou: „Na Hradě nepotřebujeme vševědoucího a sprostého hulváta“. To docela sedí, je jen otázka, dokáže-li to prezident ocenit.

O kongresu ODS píšu jinde, tady bych se jen rád zastavil u slov předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky: „Přál bych mu (tedy nově zvolenému předsedovi ODS Fialovi), aby se v opozici nenechal strhnout k agresivní politice nulové tolerance, se kterou v minulosti ODS devastovala politickou kulturu v naší zemi.“ To tedy opravdu sedí od nejvýraznějšího a taky nejúspěšnějšího představitele tzv. paroubkismu v české politice (až se dostaneme k veslům, všechno zrušíme), který tuto politiku pomáhal realizovat a posléze sám realizoval nejpozději od roku 2006, nepřestal s ní ani loni v létě, ačkoli tehdy dobře věděl, a sám to taky řekl, že v tehdejší situaci má zájem parlamentní demokracie přednost před bojem levice s pravicí. Dvěma výraznými výdobytky této jeho politiky bylo, že v říjnových volbách ČSSD sotva udržela první místo a teď má za krkem dva zombies, Zemana a Babiše. Máš velkou hlavu, řekla sova vrabci, zní maďarské přísloví. ODS s ČSSD si nemají co vyčítat.

Úterý 21. ledna: Právo i dnes věnuje hlavní pozornost zrádným církvím a tomu, jak stát hodlá čelit jejich nezřízené chtivosti. Podaří se novému establishmentu církevní restituce zlikvidovat? Podle budoucí ministryně spravedlnosti Válkové my (tedy v tomto případě ANO) nechceme ho (zákon, bd) měnit, protože by to znamenalo faktické vyvlastnění“ (i když v tomto případě jistě vyvlastnění v tom nejlepším slova smyslu, to ovšem prof. Válková už neřekla). „My“ chceme s církvemi dojednat ústupky, které nebudou znamenat změnu zákonů. Jde tedy o to, přimět církve, aby si restituce zlikvidovaly samy. Generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub prý ve čtvrtek v ČT „přislíbil, že získané peníze církve využijí hlavně na charitu, zdravotnictví a školství“. Pokud to opravdu řekl, nechápu, proč přistupuje na demagogická ultimáta establishmentu, „církve“ potřebují především hradit svůj provoz, platy duchovních, bohoslužby, organizaci. Charitu provozovat musí, ale taky.

Je velmi smutné být bezmocným svědkem toho, jak Janukovičova policie pomalu umlátí demonstrace v Kyjevě a dovrší Anšlus Ukrajiny. Je to taky palachiáda, divočejší, ovšem, taky masovější a bez vyhlídky na dobrý konec. A Západ (to znamená i my), zejména ve svém současném stavu a rozpoložení, v té věci nemůže nejspíš vůbec nic dělat.

V LN píše ke kongresu ODS Martin Shabu: „Teď ještě straně vrátit voliče, což se neobejde bez peněz.“ Nechci nijak zpochybňovat důležitost peněz v politice, jen mám dojem, že ještě větší problém pro ODS je věrohodný a přesvědčivý program. Bez něho jí peníze nebudou nic platné.

Rovněž v LN píší o údajných obavách regionálních politiků ODS vůbec dělat politická rozhodnutí z obavy, aby za ně nebyli „orgány činnými v trestním řízení“ popotahováni. Na tom může něco být, protikorupční revoluce zřejmě navodila takovou situaci, že se kdekdo bojí politicky rozhodovat, aby ho za to nezavřeli. Není to např.taky důvod, proč např. tunel Blanka už nepůjde dostavět?

Stanislav Balík píše tamtéž v souvislosti s kongresem ODS o možných voličských výčitkách vůči ODS: „Proč mluvíte o daních, když jste je sami zvyšovali?“ Nějak nerozumím tomu, proč by se nesměly zvyšovat daně. Daně jsou od toho, aby se podle okolností buď zvyšovaly, nebo snižovaly. Nikdo není povinný daně jen a jen snižovat.

Tamtéž vyjadřuje Luboš Palata jakési špatně zastírané uspokojení nad tím, že FIDESZ a Viktor Orbán se konečně kompromitoval spoluprací s Kremlem (ve věci dostavby reaktorů v jaderné elektrárně Paks).připadá mi to sice od Maďarska krajně neopatrné, ale je těžké odhlédnout od toho, že Brusel už maďarskou vládu dlouho nemilosrdně pronásleduje na základě soustavných denunciací maďarské opozice, která je ovšem bezmocná vlastní vinou, protože po osmi letech indolentního vládnutí katastrofálně prohrála volby. Pokud se touhle politikou podaří nakonec vehnat Maďarsko do Putinovy náruče, ponesou za to hlavy EU spoluzodpovědnost.

Středa 22. ledna: Poslanecká sněmovna se dnes začala zabývat zákony, k nimž se před časem Rekonstrukci státu uvázali jejich předchůdci coby ke zhmotnění Velké protikorupční revoluce (psal tu o nich souborně Bohumil Dvořák). Jde především o schválení služebního zákona v prvním čtení, jímž prezident podmiňuje jmenování Andreje Babiše ministrem a tedy i vytvoření Sobotkovy vlády. Prezident se opírá o „ústavní zvyklosti“ (z textu lustračního zákona nevyplývá, že by jeho podmínkám měli vyhovovat i ministři, ale dosud se tak dělo). Zákon o státní službě přitom podle mého názoru bude sloužit k tomu, aby petrifikoval výsledky protikorupční revoluce, tj. zakotvení nového establishmentu ve státní správě. Je jen otázka, zda bude přijata varianta, která dává kontrolu nad státním aparátem dnešnímu prezidentovi (tj. Zemanovi), nebo ta, která kontrolu dnešní vládní koalici. K otázce se v Událostech ještě vrátíme.

I v té souvislosti mi připadá poněkud legrační, co v té řekl Právu prof. Švejnar: „Za 25 let jsme tady bohužel nevytvořili systém, který by lákal ty nejlepší lidi do státní služby.“ Přitom se v rámci protikorupční vášně dbá o to, aby si za prvé ve státní správě nikdo moc nevydělal, a za druhé, aby kteréhokoli státního úředníka bylo možné za cokoli zavřít. To je ocelový základ, na němž v minulosti stála bolševická buzerace (klasický příklad je vojna): stanoví se podmínky, kterým nikdo nemůže dostát, a protože není možné vždycky zavřít všechny, toleruje se pak neplnění těm, s nimiž nejsou potíže: ale běda těm, kdo by si chtěli vyskakovat! (Je to jakási ohavná karikatura křesťanství: Zákon je natolik tvrdý, že mu nelze dostát, ale člověk se může ospravedlnit vírou. Rozdíl je v tom, že tady se vkládá osud úředníka nikoli do rukou Božích, ale do rukou rohatého). Plody protikorupční revoluce jsou děsivé.

Předseda ODS Fiala chce nyní, poté co je jeho strana nepozvala na kongres, urovnávat vztahy se svými předchůdci v úřadě. Neurazili se náhodou?

Před soudem se nyní projednává případ údajného úplatku, který vyžadovali exministr Barták a podnikatel Smrž na manažerech automobilky Tatra. V případě pana Bartáka mělo jít o osmdesát milionů korun, Barták se hájí tím, že jde o nedorozumění, způsobené jazykovou bariérou. Možnost, že za těmi fantastickými sumami je prostě špatná znalost angličtiny (v krajním případě úplné změtení smyslu, v mírném např. záměna realistického eight za přepjaté eighty), by bylo sice legrační, ale nějak ji nedokážu úplně vyloučit.

Měl jsem tendenci zastávat se Orbánovy vlády ve věci smlouvy s Rusy o dostavbu jaderné elektrárny v městě Paks. Článek maďarského komentátora Gábora Stiera v dnešních LN mne ovšem naplňuje děsem. Vedoucí Orbánova úřadu vlády Lázár, který ještě v roce 2010 realisticky řekl, že každý, kdo se sbližuje s Ruskem, se vzdává čehosi z pohledu demokracie, svobody a dodržování lidských práv, aby na tomto sbližování v ekonomickém smyslu vydělal a naplnil si kapsy, na to tak nějak zapomněl, a pan Ster, takto komentátor Magyar Nemzet, dnes v LN dnes píše: „stálo za to vrátit se na začátek, ideologii odložit stranou a na pragmatickém základě a s národními zájmy na zřeteli přehodnotit vztah s Moskvou“, tedy obhajuje přesně to, co před třemi lety Orbánův mluvčí kritizoval. Že na tomto obratu maďarské vlády nese vinu indolentní politika Bruselu vůči Maďarsku, je ovšem nepochybné. Viktor Orbán by ale měl mít na zřeteli to, co u nás před stopadesáti lety pěkně zformuloval Karel Havlíček: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

A konečně: V poslaneckém klubu ČSSD dnes poprvé zvedli hlavu zemanovci. Asi 15 poslanců (údajně včetně Haška a Zimoly) se postavilo proti tomu, aby všichni poslanci ČSSD připojili podpisy pod koaliční smlouvu a dohodu o rozdělení postů ve vládě. Vyžádal si to podle zásady „důvěřuj, ale prověřuj“ Andrej Babiš. Tahle metoda není úplně spolehlivá (viz podpisy, které měla v létě v rukou Miroslava Němcová) a Babišův požadavek je tedy pro ČSSD pouze lehce ponižující. Vzdor trval jen pár hodin, ale jakási první demonstrace ne zcela vyhaslé síly to byla.

Čtvrtek 23. ledna: ČSSD je po předvčerejšku v podobné situaci v jaké byla předtím ODS: má v poslaneckém klubu blíže neurčený počet lidí (podle neověřených zpráv něco mezi 3 a 20), připravených kdykoli ve vhodnou chvíli namydlit svému předsedovi a nynějšímu vedení schody. Dědice odkazu pánů Tlustého, Ranince, Schwippela, Tluchoře, Fuksy, Šnajdra, Fialy a jak se všichni jmenovali. Taková situace vyhovuje nejen Miloši Zemanovi (jsou to jeho lidé), ale taky Andreji Babišovi (oslabují koaličního oponenta, činí ho bezbranným a dávají mu punc nespolehlivosti). Pan Babiš moc dobře věděl, proč chtěl na ČSSD podpisy (na ANO samozřejmě taky, proč by nechtěl, má své lidi pod kontrolou). Tj. věděl, že Sobotka bude mít problém.

ČSSD tvrdí, že služební zákon se vůbec netýká lustrací, a tedy ani Andreje Babiše. Zákon možná ne, ale jeho překotné schvalování ano, protože si ho vyžádal prezident Zeman s tím, že jinak Babiše nejmenuje. Když nebude zákon, nebude Babiš, když nebude Babiš, nebude vláda, a když nebude vláda, nebude Sobotka.

Exposlanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr žádají od státu každý po čtyřech milionech odškodného kvůli jejich trestnímu stíhání, které se ukázalo být nezákonným. Zejména si stěžují na to, že jim bylo zabráněno v návratu do vysoké politiky. K tomu je třeba říci: všichni tři pánové se nedopustili trestného činu. Dopustili se ovšem politického vydírání premiéra Nečase a v důsledku jejich indolentního chování se nakonec zhroutila nejen vláda, ale i režim. Z toho hlediska (z hlediska vyššího principu mravního) mi připadá ten měsíc, co strávili za mřížemi, jako velmi mírný trest. Za to, že jim bylo zabráněno v návratu do vysoké politiky, by si pánové Istvan a Šlachta zasloužili jakési uznání, a pokud jde o odškodnění, formálně na ně mají nárok a považoval bych za přiměřené, kdyby jim ho soud opravdu uznal: totiž každému po 1,- Kč.

U Městského soudu v Praze pokračuje hlavní líčení ve věci údajného vymáhání úplatků na manažerech automobilky Tatra. Bývalý „šéf“ Tatrovky prý dostal od podnikatele Smrže nabídku pomoci oplátkou za sto milionů korun, nabídku nepřijal ani neodmítl, protože chtěl získat čas, následující schůzku s dotyčným si nahrál, ale požadavek úplatku v ní nezazněl. Smrže prý jako lobbyistu využít nechtěl, chtěl rozkrýt konexe (něco podobného kdysi tvrdil do kamer v jiném případu proděkan plzeňských práv). Korupci manažeři Tatry oznámili s tříletým zpožděním. Obvinění, exministr Barták (není totožný se známým sexuálním zvrhlíkem) a podnikatel Smrž, všechno popírají. Věc se jeví jako jasná: všichni se navzájem testovali a přitom lítaly vzduchem miliony.

Jiří Pehe staví ve středečním Právu prezidenta Zemana tvrdě a nesmlouvavě před dilema: buď bude dál komplikovat situaci vládě, které pan Pehe drží všechny čtyři palce, a pak ovšem nepomůže ani sobě, ani České republice, ani obrazu země v zahraničí, a jeho pozice vůči stranám bude čím dál tím slabší. Nebo naopak najde způsob, jak pomáhat prosazování smysluplných vládních kroků v domácí i v zahraniční politice, a pak bude mít ještě šanci zapsat se do dějin jako úspěšný, státotvorný prezident. Zvolí si cestu spolupráce s vládou, nebo bude vládu spíše podvracet a pokračovat i v otevřené konfrontaci s parlamentní politikou obecně? Inu řekněte, kdo by si v tak přehledné situaci nedovedl vybrat!

Ministři příští Sobotkovy vlády budou dnes a zítra po řadě podrobeni na Hradě u prezidenta poprvé něčemu, čemu náš lid říká jadrně, leč neslušně „přejeb“. Pozvánku dostali podle Babišovy MfD od prezidentova kancléře esemeskou, která zněla: „Dobrá den, dostavte se prosím na Pražský hrad na schůzku s PP.“ Myslím, že představitelé první vlády „nových pořádků“ si podobné pojednávání docela zaslouží. Jen by si to s panem prezidentem měli poskytovat vzájemně. Jinak titulatura „Miloš Zeman, PP“ je kouzelná.

Nastupující ministryně spravedlnosti Válková byla prý v sedmdesátých letech „adeptkou na zaměstnání ve Sboru národní bezpečnosti“, přečetl jsem si v Babišových LN. Nepřijali ji však, neshledali ji „vhodnou zařazení“. Z toho je dost těžké dělat problém. Paní profesorka ovšem v té souvislosti napsala LN, že vstoupila v sedmdesátých letech do KSČ, protože chtěla zůstat na katedře trestního práva. A tam bylo členství ve straně podmínkou. Není nejmenší důvod jí nevěřit, že to bylo na katedře trestního práva podmínkou. Nicméně nebylo podmínkou zůstat na katedře trestního práva.

Tamtéž píše jeden z předních českých nechumelistů Josef Mlejnek jr.: „Zlaté časy klasického pravo-levého schématu … patrně končí.“ Pravolevé schéma u nás však bylo realizováno i v minulosti velmi nedokonale, poté, co se Václavu Klausovi podařilo přesvědčit větší část národa o „levicovosti“ předlistopadového režimu a česká „levice“ na to přistoupila, protože značná část těch, co se k ní počítali, byla v předlistopadovém bahně tak trochu namočena. Žádný konec dějin, svět, v němž už pravice nebude pravicí a levice levicí, se nekoná, jen „klasické pravolevé schéma“ je u nás třeba teprve zavést.

Pátek 24. ledna: Na české politické scéně (tj. v novém establishmentu) zavládla radost: Zeman je nečekaně smířlivý. První den kartáčování proběhl hladce a vlídně. Kandidáti na ministry přinášeli jako tři králové prezidentovi dary (uzeniny, doutníčky). Spokojeni jsou všichni (zajímavější bude jen asi úterý, kdy jsou na kobereček pozváni Zaorálek a Dienstbier).

Za zdmi Vatikánu, jak jsem si přečetl včera na první stránce v Právu, dochází k ukrutnostem a hrubému porušování lidských práv: zvlčilí preláti hromadně znásilňují příslušníky Švýcarské gardy. Neměly by zasáhnout jednotky OSN? Těší mne, že Právo už je zase ve formě: po čtyřiadvaceti letech „starých pořádků“ se všechno vrací k normálu.

Poslanec Kaňkovský je typický reprezentant KDU-ČSL. Zdráhal se podepsat koaliční smlouvu a rozdělení resortů ve vládě – ale nakonec podlehl. Myslel si, že by KDU jako nejmenší straně opozice slušela víc – ale pak usoudil, že pozice nejmenší strany ve vládě až tak nedůstojná není. Nakonec dostal od svých spolustraníků ujištění, že všichni potáhnou za jeden provaz, budou ostražitě hlídat dodržování koaliční smlouvy dokáží prosadit něco ze svého programu. A to přece za „spolupráci“ stojí. Nebo ne?

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže odsouhlasil Babišovu Agrofertu nákup Rádia Impuls, nejposlouchanější rozhlasové stanice v ČR. Nyní se hovoří o tom, že Babiš v blízké době koupí i TV Nova. (ČT kupovat nemusí, byly by to vyhozené peníze). Pak už toho tu toho mimo jeho mediální impérium moc nezbude.

Jan Keller dává v Právu (podobně jako předtím Jiří Pehe, ale ten to ale dělal šikovněji) Andreji Babišovi dvě možnosti: buď „respektování nejen zájmů svých a svého hnutí, ale také zájmů sociální demokracie“ - pak by se po sedmi letech rozebírání státu mohlo konečně začít pracovat na jeho obnově. Anebo „zatlačovat sociální demokracii do kouta a dávat ji najevo, že se bude hrát podle Babišových not“. Následuje několik hrozivých „by“, která by pak nastala: modrému ptákovi a topce by narostla křídla, koalice by se utápěla v nekonečném přesvědčování svých poslanců, a budování funkčního státu, řešení nezaměstnanosti a nastartování ekonomiky by muselo počkat. Otázka, pro co se rozhodne Andrej Babiš, prý zůstává otevřená, nicméně když bude pozorně číst pana Kellera, nezbývá mu, než se rozhodnout správně.

Jiří Stránský píše v Babišově MfD, že za posledních dvacet čtyři let „kromě poklesu naší země ve světě poklesla i vzdělanost a kultura vztahů včetně noblesy a nadhledu a hrdosti, že jsme uprostřed Evropy nezastupitelní.“ To si opravdu myslí, že před 24 lety, vzápětí poté, co jsme se vyhrabali z bolševické žumpy, to bylo lepší? Proč?

Tamtéž píše Karel Steigerwald, že Poslanecká sněmovna loni rozhodnutím o přímé volbě prezidenta „vytvořila nejasný úřad, který každý chápe po svém, bez ohledu na ústavu a na fakt přímé volby ve stávající ústavě neorganický“. Problém prezidenta jako „neorganického úřadu“ byl ovšem v ústavě už od začátku, přímá volbě ho jen zvýraznila.

Sobota 25. ledna: V koalici zraje velký konflikt ještě předtím, než se ujala vlády. Andrej Babiš nechce na financích žádné náměstky z jiných stran, chce stavět na svých odbornících. Premiér Sobotka by chtěl mít naproti tomu zjevně pod kontrolou způsob, jak se budou yvtvářet a evidovat příjmy státního rozpočtu, což je vzhledem k velkorysosti babišovců choulostivá věc. Zato Andrej Babiš by rád umístil své náměstky na ministerstva, která obsadily další strany. Bude zajímavé sledovat, jak se tento pokus o autonomii babišovkých ministerstev uvnitř vlády podaří prosadit. Autonomie bývá předstupněm samostatnosti, a co tady vlastně znamená samostatnost? Premiér se zjevně nechystá na nějaký příliš razantní konflikt (koalice by mohla skončit dřív, než by začala, a hra by se vrátila do prezidentových rukou, což by mu bylo víc než nemilé). Dá se tedy očekávat, že vztahy v koalici budou ještě veselejší než v té předchozí: Babiš je silnější než TOP09 i než VV, a spojuje, ba umocňuje jejich koaliční vstřícnost vůči silnějšímu partnerovi.

Ministerští adepti byli vesměs spokojeni vlídným přijetím na Hradě, zejména nečekaně obrovskou měrou shody s panem prezidentem. Je to pochopitelné: když jde člověk na jednání s jasnou předběžnou představou, co se dá od Miloše Zemana očekávat, může být překvapen jen příjemně. Někteří pro jistotu přinesli i pamlsky, jaké se nosí medvědům do ZOO. Zejména zaujmou kloboučky obou dam, fotograficky zdokumentované v Právu – paní Jourová by v tom svém mohla být klidně i ministryní obrany. Profesorka Válková zase prohlásila: „Příjemně mi to potvrdilo možnost spolupráce v oblasti formální i neformální.“ To druhé by chtělo rozvést. V každém případě vláda jako celek najela na paternalistické vztahy s prezidentem, jaké tu byly za první čs. republiky. Je třeba jen vzít v úvahu, že platí: jaká vláda, takový Masaryk, jaký Masaryk, taková vláda. Přitom Zeman je, pokud jde o „paternalismus“ (je to příliš mírné slovo) o hodně horší než Havel a o hodně horší než Klaus. Jeho partneři přitom dávají jen najevo, že jej přes všechno škádlení a dráždění vtí, protože cítí, že tak nějak patří dohromady.

Prezident Zeman poblahopřál se šarmem, který je mu vlastní, Petrovi Fialovi ke zvolení předsedou ODS: já taky začínal se 7%. Očekává (nikoli zcela neprávem), že pan Fiala tím taky skončí, kdežto on se v roce 1998, jak píší v Právu, dopracoval celých 32,31%. Pan Zeman měl ovšem tenkrát kliku: na jeho pěkném výsledku se spolupodílela indolence obou stran „sarajevského atentátu“ – ODS se předtím kompromitovala tím, čím atentát přivodila, Klausovi odpůrci tím, že a jak ho provedli.

Lubomír Zaorálek (aspoň podle slov Alexandra Mitrofanova) chce prý mluvit nejen s oběma stranami ukrajinského konfliktu, ale také s Ruskem, které je v tamním vývoji mimořádně zainteresováno. Tomu nerozumím. Pro nás (ČR), z hlediska naší národní bezpečnosti je mimořádně důležité, aby si Ukrajina zachovala co největší nezávislost na Rusku. Pomoci ji můžeme jen velmi málo. Měli bychom ovšem působit v rámci EU, jejímž jsme členem, aby pomoc EU v této věci byla co nejúčinnější. Dojednávat místo toho „mír pro naši dobu“ mezi ukrajinskou opozicí, ukrajinskou vládou a Ruskem je úplně nesmyslná politika.

Bohumil Pečinka píše v Babišově MfD: „všichni pozorovatelé české politiky, ať už zprava nebo zleva, by se měli na příští středu (jmenování vlády, bd) těšit jako na velký den, kdy se do Česka vrátí plnohodnotná politika.“ (Legitimní politický život u nás prý skončil 13. června minulého roku razií na Úřadu vlády ČR). Jak málo stačí panu Pečinkovi k tomu, aby měl dojem, že vše je zase OK: ve skutečnosti se neodehrálo jen to, co udělal poté Miloš Zeman: nýbrž se - taky díky razii a celé velké protikorupční revoluci – následně zhroutil politický systém ČR, oslabila a rozložila se i vítězná ČSSD, posílily nesystémové strany, opozice se stala nevýznamnou, a Miloš Zeman si to, co si v létě vybojoval, tj. pozici prezidenta jako politického hráče podstatně významnějšího (a taky ovšem podstatně nesnesitelnějšího) než byl Havel i Klaus, přes neúspěch ve volbách a po volbách udržel. Jaképak tedy, že jeho pokus nevyšel, to je nesmysl. Pan Pečinka je král českých nechumelistů.

Pondělí 27. ledna: „Keller je tvář, která přitáhne“, zní titulek v dnešním Právu. Myslím, že masovou oblibu jejich nejštvavějšího komentátora poněkud přeceňují: že by po něm šílely davy, to sotva. Pravda, k volbám do EP rozhodně nechodí davy (a já k nim asi taky nepůjdu, jaká tam bude rozumná alternativa?) Pan Keller je maximalista: chce, aby jako sociální model fungovala nejen ČR, ale celá Evropa. „Takže moje téma bude sjednocená Evropa a ochrana národního zájmu“. Národní nota – tu má společnou s Klausem, lidem se to určitě bude líbit.

Komentářová stránka Práva mi v poslední době poskytuje jakési zadostiučinění za to, co jsem musel od nich snášet v posledních třiadvaceti letech (používám Babišovy počty). Místy je to skoro stejná sranda jako bylo Rudé právo anno 1988-9. Tak např. Jiří Hanák v sobotu píše: „Pokud by tato vláda předčasně padla, nebude to dílo ani lidovců, ani sociálních demokratů. Chvíle pro pana prezidenta, aby se přehrál z Otce vlasti do role Peruna Hromovládného. Důsledkem by bylo znicotnění ČSSD jako poslední relevantní demokratické strany (najednou se ukazuje, že tu byly i jiné relevantní demokratické strany!! bd), éra neuchopitelně tekutých hnutí a konec polistopadového režimu (!!!) Už proto bychom Sobotkově vládě měli držet palce. Třeba i s kolíkem na nose.“ Problém je jen v tom, že pokud jde o ten polistopadový režim, už se stalo. Alexandr Mitrofanov zase v souvislosti s divokými plány Andreje Babiše na nábor nezištných pracovníků ze světa podnikání píše, že v případě každého takového nováčka „přijde další člověk vychovaný firemním způsobem života, který se od dob Čingischána, co se týče základních hodnot as cílů, příliš nezměnil.“ Jistě, to jste nechtěli. Kalkul ČSSD a jejích sympatizantů, že je třeba stále vsázet na osvědčeného spojence z prvních let po listopadu, na KSČM, nevyšel. KSČM je už opotřebovaná, ohraná a přece jen poněkud zkompromitovaná. Babiš je podobná naděje v úplně novém balení. Jak si ale mohou myslet, že si ho ochočí!

Egyptolog (nemohu si pomoci ta profese mi pořád nějak souvisí se známým románem Kingsleye Amise) Miroslav Bárta očekává kolaps západní civilizace a přednáší o něm občas na seminářích pro poslance parlamentu. Upozorňuje, že i Římská říše nebo starý Egypt zašly na rozmach státní byrokracie, mandatorních výdajů nebo úpadek vzdělanosti. Jeho starosti mu opravdu závidím. Předpokládám, že lidi u nás by teď měl víc než případný budoucí zánik západní civilizace trápit právě probíhající rozklad české demokracie, něco, co je pro nás přece jen hmatatelnější, aktuálnější a co můžeme pořád ještě trochu ovlivnit. Věřím ovšem, že novopečení poslanečtí papaláši, kteří se chystají svou obrovitou ústavní většinou v příštích měsících a letech dovršit dílo zkázy, raději poslouchají novodobé mýty pana Bárty o zániku západní civilizace a tedy i o tom, že je stejně všechno jedno. Výklady pana Bárty jsou (cituji dle Babišovy MfD) okořeněny špetkou havlismu („vytlačili jsme ze svého života duchovní rozměr“) i babišismu („vládnou nnm lidé, kteří v životě nikdy nepracovali, přišli z vysoké školy rovnou do Poslanecké sněmovny“).

Úterý 28. ledna: Předseda hnutí ANO Babiš se hned po svém jmenování ministrem financí chystá na Slovensko. Jede tam služebně a zároveň se zúčastní soudu, kde se bude projednávat jeho údajné agentství u StB. Soud není až tak zajímavý, hrozně bych se divil, kdyby dříve nebo později nedošel k názoru, že pan Babiš je čistý jako lilium: je to už delší dobu všeobecný trend. Uvažuje o koordinaci při rozšiřování a výstavbě jaderných elektráren u nás a na Slovensku. Aby pak nebyl velký přebytek elektřiny a nemuselo se vše vyvážet. Není snad ale cíl pana Babiše, aby byly nakonec Česko i Slovensko na sobě tak závislé, že by se jejich samostatnost stala tak říkajíc zbytečnou? Pokud by se pak pan Babiš pak stal prvním prezidentem znovusjednoceného útvaru, nebyl by prvním, který hovoří československy. Na toho předchozího nemám dobré vzpomínky, a udržel se u moci zatraceně dlouho.

Na komentátorské stránce Práva se věnují převýchově Andreje Babiše. Hlavně ho upozorňují na nedozírné důsledky, k nimž může vést jeho snaha jít po krku Sobotkovi. Podle Jiřího Pehe Sobotkovi uniká, „že k nespokojenosti s politikou přispěla nejen konkrétní selhání a korupce, ale také nesnesitelná řevnivost mezi politickými subjekty – a to nejen jakýsi téměř „třídní“ boj mezi vládními a opozičními stranami, ale i neustálé konflikty uvnitř vládních koalic“. Poněkud pozdní průnik reality do komentování. A Lukáš Jelínek varuje Babiše před tím, aby koketoval s myšlenkou na nadstandardní vztahy s Hradem.“ Ty by prý fungovaly, jen dokud by to bylo pro prezidenta výhodné. Prezident ale není proti Babiščovi (ani v Sobotkovi) ve výhodném postavení, je slabší než Sopbotka a slabší než Babiš, jen s ním z titulu jeho funkce nelze hnout.“ Nezbývá mu tedy, než se snažit spojit s jedním proti druhému, a spojovat se s Babišem je pro něj lepší a snazší, protože jednak k němu má na rozdíl od Sobotky zcela neutrální vztah, a jednak Babiš je fakticky silnější než Sobotka. Alexandr Mitrofanov zase mluví o tom, že by Zeman díky své zarputilosti mohl při jednání s Putinem nastolit styl já pán, ty pán. Řekl bych, že k tomu má podobné osobní předpoklady a mocenskou pozici jako Edvard Beneš na začátku druhé světové války.

Nastupující ministr zemědělství Jurečka zase uvažuje o tom, že by obchodníci mohli mít povinnost nabízet české potraviny. Těší mne, že pan skoroministr ja tak bytostně vzdálen jakémukoli populismu. Zároveň ve mně vzbuzuje vzpomínky na dobu, kdy čeští obchodníci tuto povinnost skutečně měli - totiž mezi lety 1948 a 1989. Nebylo to úplně nejlepší a zároveň mám tak trochu dojem, že s panem Babišem v této věci tahají za stejný konec provazu. Český Tricatel by nás taky rád zásobil hlavně českými (tj. svými) produkty.

V MfD rozjeli mohutnou investigativní akci směr OKD. Hlavním terčem je nastávající premiér Bohuslav Sobotka. MfD patří panu Babišovi, to si v tomto případě nelze odmyslit. A taky si nelze odmyslit, že na rozpoutání, přiživování a konečném vítězství Velké protikotrupční revoluce, která vynesla na čelnou pozici v české politice pana Babiše, má lví podíl ČSSD a Sobotka. Mysleli si, že jim revoluce pomůže svrhnout zrádnou pravici, a pak ji odtroubí. Kdepak.

Středa 29. ledna: Lukáš Jelínek píše v Právu s tichou radostí, že „antikomunistická písnička opouští hitparády“. Důvod nechápu. Copak tu v letech 1948 až 1989 tu nevládl zavrženíhodný režim, v první řadě proto, že jsme nebyli suverénní zemí, nýbrž kolonií, případně gubernií ruského bolševického impéria? A že se tohle základní přes všechny proměny poměrů v ČS(S)R nezměnilo od roku nezměnilo, a jediný nesmělý pokus o emancipaci v roce 1968 skončil po pár měsících ruskou vojenskou invazí? Nejde o žádný ideologický problém, ale o to, zda hájit chování a manýry, které se považovaly za negativní před „komunismem“ (ostatně co to je, „komunismus“ an sich, tuhle námitku beru) a budou negativní i po „komunismu“. Možná, že by přímnější bylo, kdyby pan Jelínek a spol. raději přímo řekli: na ruském režimu za Stalina, Chruščova, Brežněva, Andropova a Černěnka (včetně jejich vztahu k tzv. „zemím tábora míru a socialismu“), na jeho ideologii a praxi, bylo i leccos pozitivního, a přesně pojmenovali, co. To by bylo slovo do pranice. Dokud nepojmenují to pozitivní, co je třeba držet, a neprokáží to, nemá tehdejší režim ani jeho služebná ideologie co být obehraná písnička.

„Nyní už je zřejmé, že po Libyi, Egyptě a zvláště Sýrii se Ukrajina může stát, a možná se už stala, centrem dalšího mocenského střetu“, píše dnes, rovněž v Právu, Antonín Rašek. Na tomhle uvažování je něco divného: představme si, že by dejme tomu v únoru 1938 někdo u nás napsal: Po Habeši se teď Rakousko může stát centrem dalšího mocenského střetu. Aniž bych se chtěl jakkoli zastávat přepadení Habeše, záležitost s Rakouskem se nás, jak se hned vzápětí ukázalo, zcela bezprostředně dotýkala. A nezcela samozřejmý je taky požadavek, aby se zajistila budoucnost Ukrajiny jednáním představitelů Západu, Ukrajiny a Ruska. Má snad dojít k dělení Ukrajiny? A není snad budoucnost Ukrajiny v první řadě věc Ukrajinců, a nemělo by se hlavně zajistit to, aby si o ní mohli rozhodnout sami? Jistě, je jim možno pomoci. Ale ani „bratrsky“, ani mnichovansky.

Protikorupční revoluce pokračuje, tentokrát v Babišově MfD a proti dnes už snad premiérovi Sobotkovi. Sobotka se ve věci OKD kryje rozhodnutími Fondu národního majetku a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, policie tvrdí, že ÚOHS byl po vstupu ČR do EU pouhým koordinačním, poradenským, konzultačním a monitorovacím orgánem a ministři se jeho závěry nemuseli řídit. Stane se Sobotkova vláda podobnou obětí revoluce jako předtím Nečasova, a to hned po svém vzniku? Asi ne, jde spíš o to, držet pana premiéra od začátku pěkně pod krkem.

Sobotka s Babišem se zatím ještě nedohodli na náměstcích. Věc je dosti zábavná: premiér se pokusil vsadit Babišovi do vlády pana Peřinu, pan Babiš vůči Peřinovi vznesl etické námitky a zároveň ho dejme tomu získal za poradce. Peřina souhlasil, ale pan Sobotka ho pořád tvrdošíjně prosazuje za náměstka.

Proti ČSSD jede v MfD i Karel Steigerwald. Zdá se, že v našich médiích probíhá jakýsi přesun. Dříve byly porůznu prolezlé nejrůznějšími politickými lobbyisty, ale tak nějak napříč. Jednotnější bylo jen Právo v lobbingu za ČSSD (což se ale týkalo hlavně komentářové stránky). Dnes se nástroji lobování stávají celé noviny.

Čtvrtek 30. ledna: Náměstkem ministra kultury se stane možná prezidentský kandidát Vladimír Franz: sice neuspěl už v prvním kole, ale je těžko na něj jen tak zapomenout, politicky na nikoho nenarazil a nikoho neurazil. Možná i proto jej kandiduje Babišovo ANO a ministr Herman nadšeně souhlasí. Doufám, že bude náměstkem pro výtvarné umění.

V MfD zveřejnil zajímavý článek Stanislav Balík. Říká o Bohuslavu Sobotkovi, že „má oproti všem dosavadním předsedům vlád nejmenší zkušenost s mimopolitickým, obyčejným světem. I Stanislav Gross před nástupem do politiky chodil alespoň chvilku do práce na nádraží a řešil problémy obyčejného života.“ Co je to za strašnou blbost? Jednak to opsal od Babiše (ovšem, jsme v MfD), a jednak, což s tím souvisí, dá se to opsat tak, že nikdy nežil s pracujícím lidem (nebo s národem, jak se říkalo na Rusi za cara). Proč není politika život? Politika je život úplně stejně jako prodavačství nebo metařina. Není divu, že v národě, kde i intelektuálové tak pohrdají politikou, je pak prezidentem Zeman a politickou jedničkou Babiš. Nechci se zastávat Sobotky, jen politiky. Za druhé, není pravda, že podzimní střet „levičáků“ se „starosocialisty či pragmatiky“ byl kýčovitě podkreslen příběhem o spiklenecké schůzce s prezidentem, zradě, puči a široké lidové podpoře. Nýbrž je pravda, že se Zeman pokusil postranním způsobem podnítit změnu poměru sil (proč ne puč) uvnitř politické strany, jejímž nebyl ani členem. Tom samo o sobě je ohavné, levice sem, pravice tam - první podmínka, aby člověk mohl dneska aspoň trochu nezaujatě komentovat politické dění je, že přestane po klausovsku blbnout s pravicí a levicí. V politice, jako ostatně všude, se lidé nedělí prvotně na pravičáky a levičáky, ale na slušné a darebáky. A jacípak „starosocialisté“, nejsou to náhodou spíš „polobolševici“? Proto se mi taky nezdá, že by problém Sobotky byl v tom, „že pouští na ministerská křesla politiky plné neomarxistických vizí přeměny člověka a společnosti cílenými politickými zásahy“. To je taky klausovská patafyzika. Problém pana Dienstbiera ani pana Zaorálka není primárně v tom, že by byli „neomarxisté“, a u paní Marxové-Tominové bych si počkal, co bude dělat.

Ministryně spravedlnosti Válková řekla v rozhovoru v MfD mj. „Obě (ona i její budoucí náměstkyně JUDr. Marvanová, bd) jsme přesvědčené, že se zase vracím kruhem zpátky na začátek 90. let: frustrovaná veřejnost, zklamání, ale velká víra v to, že to lze ještě změnit.“ Milá paní ministryně, problém je jen v tom, že se tam všichni vracíme – taky díky Vám – takříkajíc v protisměru.

Petr Zídek cituje v Babišových LN Raymonda Arona: „Nic, co by se stalo srovnat s kolektivizací zemědělství v Rusku v letech 1929-35, není v ústavně pluralitním režimu možné. Nezapomínejme však, že i v těhle režimech jsme mohli pozorovat jevy v jistém smyslu skoro stejně děsivé, jako je krize z let 1930-33.“ To se ovšem vůbec nedá srovnávat, hospodářská krize není problém ústavně pluralitního režimu a není to taky akce režimu – politickému systému se dá vyčítat nanejvýš to, že nedokáže dostatečně aktivně čelit jejím důsledkům, a to je veliký rozdíl.

Nastupující první náměstek ministra zahraničí Drulák píše tamtéž: „Pokud sousedé Ukrajinu staví před volbu mezi Ruskem a Evropou, ničí ji a sami kromě potíží nic nezískají.“ Ukrajinu tam nikdo nestaví, Ukrajina tam je: přesněji řečeno, musí si nějak rozřešit otázku míry vlastní svébytnosti a nezávislosti na Rusku. Je možno jí při tom buď pomoci, nebo ji nechat se v tom zkoupat. Vsadil bych se, že dnešnímu ministerstvu zahraničí bude bližší to druhé, tj. mnichovanské řešení. A pak budeme vzápětí tutéž otázku řešit my, s panem Drulákem a pod. na zodpovědných místech.

Pátek 31. ledna: Miloš Zeman si vychutnal premiéra Sobotku poté, co mu premiér dodal návrh na jmenování ministrů. Byly tam chyby malé (s těmi by si nic nepočal), zato ale taky nepřesně uvedená jména ministrů a jiný resort u jednoho, a na tom se jak se patří vyřádil. Povedlo se mu to, musí se uznat, docela hezky, i s pointou: oznámil, že tři ministry nejmenuje, totiž ty chybně uvedené, a jmenuje místo nich ty správné, resp. resort u ministra zemědělství opraví. Není těžké si představit, kolik lidí v sále se při slovech „Ve třech případech jsem se rozhodl těmto návrhům nevyhovět“ mírně řečeno polekalo. Mnoho se Sobotkou spřízněných duší pak Zemanovi vytýkalo nedostatek velkorysosti: jenže to je těžké, když mu někdo takhle naběhne na vidle. Zeman vládu jmenoval, jen při té příležitosti předvedl premiéra jako indolenta. Dodejme, že ještě ke všemu zcela bezelstného. Je dobré, že s politickou garniturou, která nám dnes vládne, si užijeme i trochu legrace: jako za Antonína Novotného blahé paměti. Je to sice malá náplast na velkou bolest, ale pomůže to trochu ji snášet, jak si pamatuji z výše zmíněné minulosti.

Jinak titulek z otvíráku Práva zní: Konečně vláda z voleb. Odráží to celkový dojem v (zasvěcené) veřejnosti. Skoro stejnými slovy uvítal vládu nový předseda ODS Petr Fiala a v MfD významný český nechumelista Bohumil Pečinka. Už se neoslavuje vítězství protikorupční revoluce, porážka zrádné pravice a starého polistopadového režimu, ale porážka prezidenta Zemana a jeho politicky nelegitimní vlády, vlády bez důvěry, tedy těch, kteří byli (také, jako první) protikorupční revolucí nastoleni. Revoluce právě požírá své děti, kolik jich ještě bude? Třeba uvítat, že se tak děje civilizovaně, neodcházejí na popraviště ani do kasemat. Pochodeň revoluce převzal právě Andrej Babiš. Oslavovat to jako vítězství demokracie je ovšem směšné, je to zastírání podstaty problému.

Nový vlajkonoš revoluce prohlásil poněkud hrozivě: „Letos je třeba zjistit, kde a jaké jsou v této zemi majetky a peníze.“ A jak to v revolucích bývá, příští rok bude třeba jejich majitele pořádně pumpnout, aby bylo na nafouknuté státní výdaje. To samozřejmě pan Babiš už neříká. Ani nemusí, ke každé revoluci to patří. ANO podle jeho slov není klasická politická strana: „Jsme nespokojení občané, kteří slíbili něco změnit.“ Tedy to se jim určitě povede, otázka je jen, jak se to těm ostatním bude líbit a zda se nakonec neukáže, že těch nespokojených (a uspokojených) bylo nějak málo. Stane se Andrej Babiš Napoleonem Bonaparte Velké protikorupční revoluce?

Opozice je u nás dvojí: ODS a TOP09 kritizují zejména, že vznikla porušením platného zákona (tj. lustračního) a kvůli střetu zájmů. To hlavní, proč je nedůvěryhodná, ovšem je, že chce populisticky rozházet spoustu peněz, aniž by upřesnila, kde a jak je hodlá vzít. Komunisté prý budou posuzovat programové prohlášení z pohledu priorit KSČM a především s důrazem na to, jak tento program zahrne potřeby občanů a ČR. O tom, jak zahrne nebo ne, rozhodne KSČM. To je druhý stupeň opozice, státotvorné a loajální k novému uspořádání. Bude zajímavé sledovat, jak se tento koncept poloviční opozice promítne do preferencí KSČM. Loajalita KSČM k novému režimu ovšem připomíná trochu loajalitu KSČ k ČSR po změně komunistické politiky v třicátých letech.

Alexandr Mitrofanov si v Právu klade otázku, jak dlouho vláda vydrží. Řekl bych že vydrží dlouho, jsou si souzeni volbou, a souzeni s volbou jsou si i se Zemanem. Patří do jednoho pytle. Jen se v něm budou soustavně kopat, kousat a škrabat. Nemají totiž žádného zformovaného protivníka, který by stál za zmínku. Svým způsobem má pravdu Lukáš Jelínek, když tamtéž píše: „Sobotkova vláda může být poražena toliko sebou samou.“ Přesnější by bylo říci, celý establishment, včetně Zemana, může být poražen jen sebou samým. Tak jsme si to ve Velké protikorupční revoluci zařídili.

Zábavný je způsob psaní (Babišovy) MfD. Píšou tam o způsobu, jakým si hodlá novopečený ministr financí Babiš zprivatizovat svůj úřad (nový stav pak zafixuje zákon o státní službě, který se vydává za „depolitizaci státní správy“; jako recept na korupci ho navrhli kdysi entuziasté z Rekonstrukce státu – hloupost není trestná, ale v každém případě zavrženíhodná). Pozoruhodné je, že článek má titul „Uragán Babiš. Rozhýbe moloch financí?“ To je typické psaní mezi řádky (místo titulku „Babiš si privatizuje ministerstvo“). A znovu si vzpomínám na dobu Antonína Novotného, tenkrát to bylo běžné. Obě dámy, co článek psaly, nepochybně o tom, jak psaly noviny za Antonína Novotného nemají ani páru (proč taky, není to opravdu podstatné), zajímavé je jen, jak rychle a sám od sebe se ten způsob psaní člověk naučí.

Ještě k článku Bohumila Pečinky, který jsem už zmínil: tvrdí tam např., že v říjnových volbách „lidé vycítili, že v případě Rusnokova kabinetu jde o politickou vládu v jiném převleku, a … podpořili jiné strany“. To je nesmysl, lidé vycítili, že tradiční politické strany jsou k ničemu, protože jim nepřinesly ráj na zemi, a dali svou důvěru ANO, Úsvitu přímé demokracie a KSČM. (I „vítězná“ ČSSD tratila proti posledním volbám do PS!). Dále, a to je zvlášť děsné: „Čistě ideologicky viděno půjde o levostředovou vládu, která rezignuje na vlastní zahraniční politiku ve jménu začlenění do hlavního evropského proudu, což si lze také přeložit jako sledování hlavních německých a francouzských zájmů. Končí éra havlovské strategické orientace na Spojené státy a současně je u konce klausovský pokus o formulování vlastní integrační pozice v rámci Evropské unie.“ Za prvé, proč je Babiš „středový“: Babiš není ani středový, ani levicový, ani pravicový, je jako všichni autoritáři nezařaditelný. A za druhé, vláda nebude sledovat žádné německé a francouzské zájmy (to je klausovština-zahradilovština), ale bude podstatně ovlivněna moskevskými zájmy. A konečně strašení Marxovou-Tominovou a Dienstbierem je rudiment „pravicovománie“, kterou u nás zavedl Václav Klaus. V každém případě nejsou horší než Babiš (to Pečinka samozřejmě neříká, ale každý český „pravičák“, když slyší „radikálně-levicový“, „antidisktriminační“ apod. upadá do mdlob. Počkejme si, podle činů poznáte je).

Taky mne zaujal titulek otvíráku z Lidových novin: „Moc převzali opraváři“. To je opravdu lichotivé označení. Řekl bych „terminátoři“. Mnozí o tom třeba nevědí, ale v minulosti to u nás přece bylo taky tak.

KDU-ČSL nebude bourat koalici, pokud pan Babiš nedostane lustrační osvědčení. „To by nás okamžitě nahradil pan Okamura, kterého pan Babiš jednu dobu velmi preferoval.“ Obvyklá argumentace všech „spolupracujících“ všech epoch: aby místo nás nepřišel někdo jiný, ještě horší. Jeden poslanec ČSSD zase řekl: „Kroutily by se mi ponožky v botách, kdyby se ukázalo, že Andrej Babiš lhal, na druhou stranu Česko potřebuje vládu. Povedeme diskusi, až bude rozsudek.“ Jakápak diskuse, v zákoně se říká „kdo byl evidován jako agent“ (rozuměj v registru svazků). Soud nerozhoduje o tom, zda tam je evidován, nebo ne. Zákonodárci při vzniku zákona předpokládali, že by mohly vzniknout nekonečné spory o to, kdo byl „opravdu“ agent a kdo ne, spory, v nichž by v posledku rozhodovali příslušníci již rozpuštěného StB – svazky agentů se většinou nedochovaly, údaje je třeba rekonstruovat ze svazků stíhaných osob). To je momentálně platný zákon. Pokud chcete, odhlasujte si jeho zrušení, máte na to v PS 158hlasou většinu, a i kdyby snad 14 lidovců nakrásně nechtělo, pořád zbude bohatě ústavní většina. Aspoň bude zase o něco jasnější, jak na tom teď jsme a jaká je právní kontinuita s „polistopadovým“ režimem.