Co týden dal

Pondělí 1. prosince: političtí a právní experti řeší náročný úkol, který by se dal stručně označit slovy „jak dostat Babiše do vlády“. Bylo zjištěno (expertem byl tentokrát děkan PF UK Gerloch, velmi výkonný při řešení takovýchhle úkolů), že ministr by sice lustrační osvědčení potřeboval, protože rozhoduje jako správní orgán, ale např. místopředseda vlády žádný správní orgán neřídí, a proto lustraci nepotřebuje. Toto vysvětlení mi trochu připomíná jiné, které mi bylo předloženo k věření v roce 1990, kdy jsem seděl coby kooptovaný poslanec v Federálním shromáždění „ČSSR“. Tenkrát právě začal neřízený rozpad Československa. Projevil se nejprve tím, že se čeští a slovenští politici nedokázali shodnout na tom, jak se má do budoucna jmenovat. Češi navrhovali „Československá republika“, což bylo pro Slováky nepřijatelné, protože to dost nezvýrazňovalo jejich rovnocenný podíl na společném státě, a ti zase navrhovali „Česko-slovenská republika“, což bylo nepřijatelné zase pro českou stranu, protože to pro ni souznělo s druhou Čs. republikou. Probíhaly nekonečné rozpravy, schůze se vlekly do noci, poslanci čekali, až se výbory a vedení FS na něčem dohodnou, v pustých kuloárech nehostinné budovy, zařízené pouze na to, že tam jednou do roka sbor kašparů odmává bez dlouhých řečí to, co jim bolševické vedení předloží. Jednou se kolem půlnoci lelkujícím a otráveným poslancům zjevil posel předsednictva už nevím čeho, jestli Sněmovny lidu nebo Sněmovny národů, jmenoval se Miloš Zeman, a sdělil jim se svým neopakovatelným šarmem: zatím co vy, holoto líná, se tu zbůhdarma flákáte, českoslovenští jazykovědní experti pilně pracovali a zjistili, že to, co se česky řekne „československý“, řekne se slovensky „česko-slovenský“. Takže žádný problém tu není. Vysvětlení bylo tenkrát moc i na většinou poslušnou většinu v Občanském fóru. Zdůvodnění pana prof. Gerlocha zdá se mi být na zhruba stejné expertní úrovni, s tím rozdílem, že pan prof. Gerloch je expert hmatatelně, fyzicky existující, kdežto experti tehdejšího poslance Zemana byly bytosti čistě virtuální, podobně jako hejkalové a divoženky.

Právo přineslo pozoruhodný rozhovor se šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem. Pan Babiš se mj. vyjadřuje ke své lustraci, tedy přesněji řečeno k lustracím všeobecně: „V této zemi mají zločinci, tuneláři a kmotři, kteří nakradli miliardy, negativní lustrační osvědčení. Myslím, že je to složitější: množiny zločinců, tunelářů a kmotrů“ se s množinami osob s pozitivní lustrací nekryjí: jsou zločinci, tuneláři a kmotři, kteří mají negativní lustrační osvědčení, a jsou lidé s pozitivním lustračním osvědčením, kteří nejsou kmotři, tuneláři ani zločinci. Pak jsou tu takoví, kteří ani nejsou tuneláři, kmotři, a ani nemají pozitivní lustrační vysvědčení. Je veřejném zájmu zjistit, do které z vyjmenovaných podmnožin pan Babiš patří, protože lustrační zákon, jak vidno, všechny problematické kombinace neřeší. Pan Babiš takticky upozorňuje, že lidi zajímá hlavně to, co bylo od revoluce. „Celý korupční systém, který byl vybudován za dvacet let a tuto zemi řídí, udělá všechno pro to, aby se Babiš nestal ministrem financí“. To je pozoruhodné a znovu upozorňuji: jde o posledních dvacet, ne už třiadvacet let. Rýsuje se tu historický kompromis v pojetí minulosti, k němuž se určitě co nejdřív vrátím, je to podstatné. A konečně, pan Babiš tvrdí, že nová šéfredaktorka MfD Slonková určitě nebude psát podle toho, co jí řekne. To je nepochybně pravda, ostatně už vyslala velmi silný signál v rozhovoru pro Radiožurnál, kde dala najevo svůj velmi silně odlišný názor: lustrační zákon je přežitý a bylo by třeba ho zrušit.

Jiří Pehe je univerzální stranický poradce: ví velmi přesně, co by která strana dělat měla a co dělat musí. Tak například lidovci se „musí rehabilitovat na vládní úrovni, odkud se v roce 2010 zřítili mimo sněmovnu“. Já si zase naopak myslím, že by do z hlediska „vyššího principu mravního“ ani náhodou dělat neměli. Budou tam dělat bezmocnou štafáž mohutnému novému establishmentu, spojenectví ANO, KSČM, Úsvit a ČSSD. Strana Andreje Babiše ostatně zdůrazňuje, že s Okamurou nemá problém, jen se jim lidovci hodí líp jako alibi. Být panem Bělobrádkem, skoro bych se styděl plnit takovou úlohu.

Kardinál Duka se v rozhovoru pro Babišovu Mladou frontu Dnes v podstatě omluvil za to, že donutil Radiožurnál, aby mu v živém vysílání vzali slovo. Co si od toho proboha slibuje?

Babišovy Lidové noviny se v příloze Orientace zevrubně zabývají – kým jiným, než politikem, jehož odkaz je zejména dnes opravdu aktuální, totiž Emilem Háchou. Přizvaní experti z řad českých historiků ho jeden přes druhého omlouvají a litují. Emil Hácha byl skutečný nešťastník, a způsob, jak s ním zacházeli po převratu, byl úděsný. Nicméně při vší ohleduplnosti nelze odhlédnout od toho, že podstata toho, co dělal, se prostě nijak omluvit nedá a nemá: 15. března 1939 se zachoval stejně jako Edvard Beneš v únoru 1948 a jako Alexandr Dubček v srpnu 1968. Je nesporné, že to měl z těch tří nejtěžší, ale stejně: bylo to něco, co se dělat nemá a nesmí. Přesně řečeno: nevím, třeba bych, kdybych se dostal do podobně strašné situace, taky selhal. Ale dobře vím, že kdybych udělal něco podobného jako on, věděl bych, že mne za to může, přesněji řečeno má každý zcela po právu odsoudit. A nemohl bych říci ani popel. Měl Hitlerovi dát jasně najevo: nemůžu vám nijak zabránit, abyste udělal to, co chcete, ale budete to dělat beze mne. Kolik lidí takhle zachránil, je docela falešná otázka: Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!

Úterý 3. prosince: včera se objevily v Mladé frontě Dnes a na internetu dva příbuzné průzkumy veřejného mínění. Ten v MfD se týkal popularitry prezidenta Zemana, ten druhý (přišla s ním agentura CVVM) důvěry ústavním institucím všeobecně. S průzkumem v MfD je potíž: zjišťuje, jak hodnotí prezidenta jeho stoupenci, ti, kteří volili v prezidentské volbě protikandidáta, ti kteří se volby vůbec nezúčastnili, a pak všichni dohromady. A trochu nezvyklé přitom je, že stupně jsou „pozitivně“, „neutrálně“, „negativně“ a „nevím“. Byl jsem zatím zvyklý, se dělení je „ano“ a „ne“, případně „vysloveně pozitivně“, „spíše pozitivně“, „spíše negativně“, „naprosto negativně“. V tomhle případě člověk neví, co si s průzkumem, který pořídila agentura Focus, počít – zvlášť když podle celkových výsledků je daleko nejvíc (celých 42%) těch, kteří Miloše Zemana hodnotí „neutrálně“. Jeden by řekl, že zrovna Zeman je člověk, k němuž je velmi obtížné mít neutrální postoj, a že vysoký počet neutrálních hodnocení nesvědčí ani tak o zkoumaném objektu, jako o poměrně velké otrlosti české společnosti. Nejraději mají prezidenta komunisté, nejhůř je na tom o TOP09, ale celkově nic moc. Volba se, jak se zdá, moc nepovedla. Průzkum CVVM se týká nejen institutu prezidenta, ale i vlády, poslanecké sněmovny a Senátu. Prezident od dubna do listopadu ztratil 22% a je na hubených 39%, což je na tuhle funkci opravdu málo. Poslanecká sněmovna, které před rozpuštěním důvěřovalo 14%, má teď důvěru 15% (stály ty volby vůbec za to?), a to prosím ještě nestačila vlastně vůbec nic udělat. Rusnokova vláda má 24% (proti Nečasovým 18% v červnu). Nespokojenost s politickou situací byla v prosinci minulého roku 79%, teď je 67%, tedy taky nic moc. Škoda, že veřejnost v průzkumech nehodnotí taky sama sebe: bylo by zajímavé zjistit, zda si teď po provedených společenských změnách, připadá být lepší.

Prezident Zeman se rozhodl přenechat udělování milostí ministerstvu spravedlnosti. Představa, že by někoho omilostnil, je zjevně jeho naturelu bytostně cizí. Takových lidí je v téhle zemi ostatně velmi mnoho. O hodně víc, než se sluší.

Jihomoravská konference ČSSCD si v tajné volbě zvolila za předsedu blízkého spolupracovníka Michala Haška. Rozkol v ČSSD tedy není zažehnán. Volba asi není jednoduchá: v čem se vlastně programově liší Bohuslav Sobotka od Michala Haška? Jak si má člověk vybrat? Jde to vůbec?

Středa 4. prosince: včera pokračovala třístranná jednání o koaliční spolupráci mezi ANO, ČSSD a KDU-ČSL. Tentokrát šlo o posty (vládní funkce, ministerstva). Zatím sice existují zásadní spory (lidovci chtějí posty tři, ostatním dvěma se to zdá moc, asi si to spolu předjednali), ale i tak je všechno na nejlepší cestě, což se pozná z toho, že podle prognostika Bělobrádka se pravděpodobnost vzniku koalice, která byla ještě předevčírem padesát na padesát, překlopila v sedmdesát na padesát. To je dosti slušný krok směrem k situaci, která se nezývá „ruka v rukávě“. Vláda má mít podle představ Bohuslava Sobotky proti dnešní patnáctičlenné osmnáct členů, mohou v ní sedět vedle ministrů plnohodnotných i ministři a místopředsedové vlády bez portfeje, případně rezortu (místopředsedové honoris causa?). Možná by se tedy pak tři posty na lidovce dostaly, což by u nich mohlo navodit větší či menší amnézii ve věci církevních restitucí. A splnili by v praxi přání místopředsedy ČSSD Zaorálka z předvčerejška: „Byl bych rád, aby koaliční smlouva nebyla svěrací kazajka, aby umožňovala nějaký pohyb.“ Byl by to pohyb jako Brno.

Na Dnech USA a EU vystoupila řada domácích i zahraničních osobností, mj. i předseda Ústavního soud Rychetský. Ten prohlásil, že současný svět ohrožují netolerantní hnutí a ideologie zla a nenávisti, která není spojená s konkrétní zemí, ale s náboženstvím. Prý měl na mysli islámský radikalismus. Možná měl být i v této věci politicky korektnější a upozornit, že ovšem nejde o žádné konkrétní náboženství.

Kardinál Duka se omluvil redaktorce Radiožurnálu, která ho před volbami z ideových důvodů vypnula, za to, že na ni předtím „skoro křičel“ (cituji z Práva). Nechápu to, jde zřejmě ve stopách uctívaného papeže Jana Pavla II., takto světového rekordmana v omlouvání. Nelíbí se mi to a můžu si to dovolit, jsem z jiné denominace. Člověk se má omlouvat, ale jen za to, co zavinil. Omlouvat se tam, kde není za co, je spíš nemravnost.

Předseda ČSSD Sobotka prohlásil o nově zvoleném šéfovi jihomoravské ČSSD Dufkovi, že je „šíbr, manipulátor a jihomoravský Haškův kmotr“. Roztomilé. Skoro se člověku vnucuje představa, není-li vlastně dobré, že hoši jsou zatím natolik zaměstnáni sami sebou – nezbývá jim totiž dost času na nás ostatní.

Čtvrtek 5. prosince: Pod velením ministra Peciny probíhají u nás rozsáhlé manévry policejních prezidentů. Zatím máme dva, možná nějaký v příštích dnech ještě přibude. K tématu se vrátím, obdivuhodná je úpornost prezidenta Zemana: jen co pookřál z dlouhodobější nevolnosti, kterou mu způsobily volby a to, co se odehrálo bezprostředně po nich, pokouší se prostřednictvím svých věrných ministrů zmocnit ještě na poslední chvíli co největší části státního aparátu, dřív než si tam bude moci nastrkat své lidi nová vláda. Obávám se, že kdyby tu tyhle tahanice nebyly, byla by naše přítomnost ještě o poznání neradostnější. Podle toho, co dnes píšou v Právu, už prosákly zprávy, že Zeman chce taky mocně mluvit Sobotkovi do toho, koho z ČSSD si do vlády nanominuje (zrádce Zaorálek a Jiří Dienstbier prý ministry být nesmějí, nechápu, co na nich Zemanovi vlastně vadí, vždyť by si měli docela dobře rozumět!). A Sobotka prý přemýšlí i o tom, jak jeho požadavky obejít – místo aby na svých ministrech trval. Ale to je konec konců problém těch dvou brachů, ne náš.

Poslanec Stropnický řekl novinářům (cituji dle Práva), že církve jistě samy nakonec uznají, jak veřejnosti vadí „velkorysost finančních náhrad“. „Musíme s nimi jednat jako s partnery, nikoli z pozice síly“ (od uplatnění pozice síly tu zjevně bude veřejnost).

Předseda ČSSD Sobotka řekl včera MfD, že lidovci už nejsou hnáni výhradně filosofií, kterou uplatňovali v minulých letech: být ve vládě za každou cenu. Bylo by dobře, kdyby ještě vysvětlil, jak na něco podobného proboha přišel. Pokud jde o „ANO“, bude prý vyžadovat určitou toleranci od zavedených stran, protože se musí napřed seznámit s tím, jak funguje stát. To je sebevědomí poněkud přehnané, spíš teď bude ještě nějaký čas tolerovat pan Babičš pana Sobotku. A pak se uvidí.

S delegací do Čínské lidové republiky neodjel sice ministr Žák, ale zato Karolína Milerová, vnučka nedávno zesnulého výtvarníka, tvůrce „legendárního“ krtečka. Mluvčí vlády k tomu prohlásila: „Čínská lidová republika považuje dětskou animovanou postavičku krtečka za jeden ze symbolů tradičního přátelství mezi oběma zeměmi.“ Moc by mne zajímalo, jak na to čínští komunisté přišli, trošku se na ta kreslené seriály pamatuji, díval jsem se na ně kdysi občas se svými dětmi v televizi (vysloveně z nezbytí) a zaujala mne na nich zejména jedna věc: ta potvora neuměla mluvit! Vydávala jen jakési skřeky. Byl to průnik reality do světa pohádek, protože krtci, jak známo, mluvit opravdu nedovedou. Přátelství, které z ní vyzařovalo, bylo tedy dost neartikulované.

Pátek 6. prosince: policejní prezident Červíček si stěžuje, že ho ministr vnitra nutil k personálním změnám na místech klíčových policejních důstojníků. Připomíná to (nejen mně, jak jsem zjistil), cosi z naší národní minulosti: totiž známou předehru k únoru 1948. Analogie je jistě přepjatá, její sugestivnost ovšem veliká. To nijak zvlášť nesvědčí o politické obratnosti ministra Peciny. Ostatně i Miloš Zeman, jak se ukázalo, nakonec shledal vhodnějším postavit se na Červíčkovu stranu aspoň v tom smyslu, že jej podpořil: eventuální instalaci pana Lessyho do funkce policejního prezidenta by i podle prezidenta republiky měla řešit až nová vláda.

Prezident Zeman cítí potřebu napravit svou pošramocenou pověst tím, že projeví vynalézavost v aranžmá svého veřejného vystupování. Proto nehodlá napříště pokračovat v tradici novoročních projevů (založil ji prý v roce 1950 Klement Gottwald) a chce podobně jako jeho velcí předchůdci v úřadě, T. G. Masaryk a Edvard Beneš, oslovit veřejnost na vánoce. Měl možná jít ještě o krok dál a zvolit si pro své vystoupení večer 31. prosince. Celkem by to zapadlo do image, které si za devět měsíců svého úřadování stačil vytvořit.

Je v podstatě pozitivní, že do otravného a cynického světa politiky proniklo nyní i něco romantiky: mladičké moderátorce ČT Noskové učarovaly vnady hradního kancléře Mynáře natolik, že neváhala dát svému (opětovanému) citu všanc kariéru. Milenecký vztah je zjevně čistý a nezištný, s panem kancléřem se to totiž po volební explozi SPOZu údajně na Hradě houpe. Úzkoprsé vedení ČT ovšem romantice nepřeje, a tak byla slečna Nosková přeřazena z moderování politických zpráv do dopravního zpravodajství. Hrozil prý střet zájmů. Příběh jako opsaný ze Shakespeara!

Sobota 7. prosince: Miloš Zeman vyřešil svou averzi k novinářům tím, že poskytl rozhovor tentokrát ČTK. Je to v podstatě úřad, předpokládám, že interview mělo ryze neosobní charakter, možná je prováděl nějaký elektronický automat, a stroje nejspíš ani Miloš Zeman necítí potřebu urážet. Výbor z rozhovoru dalo k dispozici Právo. Prezent tam předestřel svůj prezidentský politický program: majetková přiznání, progresivní zdanění přímých osob, nemá nic oproti mírnému zvýšení korporátní daně a přijal by i dvoupásmovou sazbu pro firemní daně. Jeho názor na církevní restituce „je naprosto jasný a mnohokrát ho veřejně vyjádřil.“ A dodává: „je otázka, zda se toto sociální demokracii podaří vyjednat.“ Jinak běda Sobotkovi. Sobotka to vůbec nebude mít lehké: pokud chce, aby byl jmenován premiérem, musí napřed on i předsedové dalších koaličních stran prezidenta přesvědčit, že mají zajištěnu parlamentní většinu. Přímo podpisy všech poslanců nevyžaduje, stačí mu prý závazné prohlášení jejich lídrů. Svou roli při jmenování ministrů pak chápe tak, že je že je v podobné pozici, jakou má Senát vůči němu při jmenování ústavních soudců: Sobotka navrhuje, on sám nemůže přednést protinávrh, ale může návrh odmítnout. Je na tom však relativně líp než Senát v případě soudců Ústavního soudu: nemusí o Sobotkově názoru přímo hlasovat, je totiž jen jeden. Panu Babišovi prezident asi odpustí lustraci, bude-li v prosinci v prvním čtení odsouhlasen služební zákon. Dejme mu šanci, říká – jenže pan Babiš si tu šanci už vzal a prezidenta navíc dokázal bezprostředně po volbách přesvědčit, že bude-li třeba, dokáže mu pořádně ztrpčit život. Dá se očekávat, že oba braši nakonec nějaký společný modus vivendi najdou. Pan Sobotka podobnou naději nemá, ví o tom ale vůbec?

Miroslav Kalousek je zjevně jako opoziční lídr docela zábavný, vypadá to, jako by mu jeho nová role sedla líp než ta vládní. Problém je v tom, že se už jen málokdo dozví, jak ji plní, protože „v médiích“ o tom nebude nic.

Pondělí 9. prosince: ve špičkách nové politické garnitury bude zjevně veselo: Předseda ČSSD Sobotka hodlá prý prezidentu Zemanovi navrhnout za ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Zeman dosud nikdy nahlas neřekl, že by Zaorálka nejmenoval, jen zdůrazňuje (naposled v neděli v Hovorech z Lán), že chce dosáhnout toho, aby ministerstva řídili lidé s dostatečným odborným zázemím. Jako příklad uvedl, že by nikdy nesouhlasil s tím, aby ministrem obrany byl poslanec hnutí ANO Stropnický, protože mu takové zázemí chybí. O Stropnického ale vůbec nejde, jde o sociální demokraty Zaorálka a případně i o Dienstbiera. A Andrej Babiš projevil pro Zemanovy snahy ovlivňovat složení vlády jisté pochopení. Musím se přiznat, že je mi úplně jedno, jestli bude nebo nebude ministrem pan Stropnický, Dienstbier nebo Zaorálek nebo někdo jiný z nynějšího establishmentu, stejně jako mi bylo jedno, kdo se octne ve vládě v době mého mládí, za Antonína Novotného. Rozlišovat mezi „progresivními silami“ a „konzervami“ v tomhle spolku jsem se zatím nenaučil a nevím, proč bych se to měl učit. Docela mne ale těší, že pánové jsou zatím zaměstnáni interními spory. Aspoň na nás budou mít trochu míň času.

Novopečený poslanec ANO Martin Komárek navrhl, aby se v Poslanecké sněmovně nesměl podávat tvrdý alkohol. Myslím, že by to bylo velmi zásadní rozhodnutí a všem by nám moc pomůže. Nato poslanec Komárek odjel na dovolenou do Španělska.

Právo přineslo pozoruhodný rozhovor s místopředsedkyní hnutí ANO Věrou Jourovou. Musím říci, žen něco takového jsem už dlouho nečetl. Pokud mi zbude čas, vrátím se k němu.

Státní rozpočet byl v PS schválen ústavní většinou 133 hlasů (ústavní většiny ovšem nebylo zapotřebí). Pro byly KSČM, ČSSD, ANO a jeden okamurovec, všichni ostatní okamurovci s konstruktivně zdrželi (nebylo jich ostatně zapotřebí). Je zajímavé, jak u nás všichni s opovržením žvaní o Maďarsku a o Orbánovi jako o autoritativním režimu – ale tohle je přece daleko horší: navíc v Maďarsku je Jobbik opoziční stranou, kdežto tady je srovnatelná KSČM (taky antisystémová strana, a taky strana s ideovými vazbami na nepřijatelnou minulost!) součástí nového establishmentu.

Úterý 10. prosince: nadějný kandidát na předsedu ODS Petr Fiala se vyjadřuje celkem srozumitelně: „ODS voliče nezíská ani vykročením, ani rozkročením do středu. Nejde být hegemonem pravice, pokud nedržíte pravý okraj politického spektra.“ A není prý taky třeba se vyhýbat „pravovicémzu populismu“. Program se tedy nemění, zní „klausismus (zatím) bez Klause“. Jsou vůbec schopni si vymyslit něco nového? Např. nechtít být „hegemonem na pravici“ (šeredně se to nevyplatilo TOP09). A co takhle vůbec nechtít být pravicovou stranou? Bylo by to aspoň trochu originální.

Skandálem dne je zachycený rozhovor Zemanova premiéra Rusnoka s ministrem Pickem ohledně pohřbu jihoafrického exprezidenta Nelsona Mandely. Slovní zásoba pana premiéra vykazuje jistou spřízněnost s výrazivem, které před pár lety používali nedobrovolní aktéři odposlechového skeče „Ivánku, můžeš mluvit“. Na druhé straně, je mi to sice krajně nepříjemné, ale musím se pana Rusnoka malounko zastat: byl to soukromý rozhovor, a na veřejnost se dostal víceméně nedopatřením (přičemž o tom zda více, či méně, lze s úspěchem pochybovat, stejně jako o tom, zda by byla naše veřejnoprávní televize stejně horlivá v případě, kdyby šlo např. o výroky pana Babiše). Na celé aféře tedy ulpívá něco z moderního pojetí svobody projevu a informací, kterou lze označit např. jako wikileaksismus, assangeismus nebo snowdenismus. Dělá mi docela dobře, že v dohledné době umřu, protože půjde-li to takhle dál, budou za deset-dvacet let na toalety vedoucích politiků povinně zabudovávána odposlouchávací zařízení, a zvukově nejzdařilejší záznamy opak budou přehrávány večer co večer ve zpravodajství veřejnoprávních televizí. A dále: Zemanův premiér Rusnok je teď v pozici hrdiny známé Haškovy povídky Zrádce národa v Chotěboři, s tím rozdílem, že jeho ohavný čin má globální rozměry. A proto se mi strašně chce napsat k osobě zesnulého jihoafrického prezidenta, že to byl politik, který se v rozhodující chvíli zachoval umírněně, že to ovšem neměl usnadněné tím, že bílá menšina v Jihoafrické republice byla poměrně silná a s nějakým dejme tomu radikálním řešením by tenkrát nebyli nejspíš souhlasili dokonce ani Rusové. Tečka.

„Když se něco takového dostane ven, vypadáme jako buranská republika“, prohlásil o úletu premiéra Rusnoka místopředseda ČSSD a Sobotkův kandidát na ministra zahraničí Lubomír Zaorálek. Já bych chtěl upozornit, že jako buranská republika vypadáme i tehdy, když místopředseda PS řve na zaznamenaném jednání Sněmovny na své oponenty z vládní koalice, až se mu dělají boule za ušima: „vy duby, vy měkkoty, vy pařezy“. A rozdíl mezi ním a panem Rusnokem je jen v tom, že pan Rusnok své výroky nemínil pronést veřejně.

„Považuji za paradoxní a myslím, že se to nakonec nestane, že by levicový prezident blokoval jmenování některého z levicových ministrů do této vlády“, pravil Bohuslav Sobotka v nedělních otázkách Václava Moravce. Má to snad znamenat. že pokud by to udělal nějakému pravicovému ministrovi, bude to OK? Buď prezident může blokovat ministry, nebo ne, bez ohledu na to, jsou-li levicoví nebo pravicoví. Pan Sobotka, jak se zdá, neuvažuje levicově, nýbrž bolševicky. Je bolševismus levicový? Proč?

Středa 11. prosince: Rodící se vládní koalice se zatím dohodla na snížení DPH na léky a zjevně i knihy. Zrušeny budou skoro všechny poplatky u lékaře a za recept. Za své vezme druhý pilíř důchodové reformy. Pan Sobotka důsledně realizuje paroubkovské „až se dostaneme k moci, všechno to zase zrušíme“. Jen s daněmi mu to úplně a ve všem nevyšlo, může totiž jen to, co mu dovolí oligarchové. Nedá se vyloučit, že jakýsi dopad to bude mít: lidem se pár měsíců bude žít o něco levněji – než bude nutné z nich rozházené peníze zase vyždímat. Snadno nabyl, snadno pozbyl.

Sláva, už jsou zase v sobě: Andrej Babiš nesouhlasí s tím, že by pan Stropnický nebyl vhodným ministrem obrany, protože je to zkušený člověk. Zeman by podle něho měl akceptovat to, co mu Sobotka navrhuje. Ještě opřed dvěma-třemi dny pan Babiš sice nebylvůči Zemanovi ani náhodou tak rezolutní, ale, jak říká pan prezident, jen idiot nemění své názory. Až do další změny je tedy mezi Babišem a Zemanem střídavě oblačno. Přitom Zeman může sice jmenování ministra jen odkládat, ale při své nátuře a když mu nebude hrozit, že dostane hned pořádně do kožichu, to bude klidně dělat třeba tři roky. A pan Sobotka není ve svém nynějším postavení žádný politický silák. Jen ať se hoši kočkují, aspoň na nás budou mít zatím méně času.

Andrej Babiš lichotí našim „odborářům“. Mají prý lepší ekonomické experty než politické strany. Oboustranná vstřícnost se dá očekávat, naši postkomunističtí podnikatelé i postkomunističtí odboráři se všichni vyklubali z jednoho společného vejce a budou držet pohromadě. České skoromonopolní odbory jsou jedním ze stavebních prvků rodící se oligarchie. Vracíme se tak leninsky po spirále tam, odkud jsme kdysi vylezli – samozřejmě na vyšší, dokonalejší úrovni. Dalo by se to nazvat „normalizace s lidskou tváří.“ (Vypadá to, že do ní budou tentokrát jako státotvorná součást zaintegrováni i naši lidskoprávníci – i jim, jako Babišovi, jde přece hlavně o to, aby byl do důsledků odstraněn nelidský klausovský režim. Konečně jim dají dějiny za pravdu! Je to jako z Orwella.)

Nový mluvčí Miloše Zemana Jiří Ovčáček prohlásil: „Budu více k dispozici, otevřu veřejnosti komunikační kanál z Hradu.“ Pan Ovčáček se ještě pořádně nerozkoukal, nevšiml si, že všechny kanály z Hradu jsou už dávno dokořán otevřeny.

Tvůrci kampaně Andreje Babiše (není to ta agentura BSP, nebo PSB, nebo jak se jmenuje, co kdysi pečovala taky o Jiřího Paroubka?) podle Babišovy MfD prý trvají na tom, aby předvolební kampaň pokračovala (to je u nás ostatně normální už asi šest let.) Důležité je prý, aby si pan Babiš „zachoval svou specifickou řeč, jakousi českoslovenštinu“. Bude to nejspíš vhodný doplněk k projektu obnovení značky „Made in Czechoslovakia“: neměl by ji vlastně obdržet i pan Babiš?

Skupina intelektuálních celebrit ze zahraničí (zastoupena je i jedna celebrita tuzemská) se podepsala pod petici „Ta demokracii v digitálním věku“. Protestují proti „masovém sledování, které vidí v každém občanu potenciálního podezřelého“, namířeno to je zjevně proti americkému imperialismu. Žádost se obrací s prosbou o pomoc i na OSN. Nejlepší by bylo, kdyby se vojska OSN vylodila na Floridě a ukázala Američanům, zač je toho loket. (Velmi zábavná představa, nesměli by přitom střílet, a zbývá ještě vyřešit problém s americkým vetem). Musím se přiznat, že v hájemství „masového sledování, které vidí v každém občanovi potenciálního podezřelého“ jsem prožil podstatnou část svého života, teď se do něj nejspíš po krátkém vydechnutí jednou nohou zase vrátíme. Mohou ale být – a v minulosti byly - ještě daleko horší věci: teror, vraždění, mučení, zavírání – dokud vás zatím ještě jenom sledují, je to skoro v pohodě.

Čtvrtek 12. prosince: Vznikající koalice ČSSD, ANO, KDU-ČSL se zjevně dohodla na společném programu. Věc, která napoví nejvíc o tom, co se po volbách změnilo a jak, církevní restituce (to, co se s nimi stane, předvede, jaká je kontinuita nového politického uspořádání s tím dosavadním) odkopli do kouta, aby jim nepřekážela. Vypadá to, že nakonec někde v tmavém zákoutí Strakovky upečou nějaký shnilý kompromis. K vládnímu programu se ještě vrátím.

Poměry uvnitř nového establishmentu mají svou zábavnou stránku. Poslanec ANO Komárek odjel na dovolenou do Španělska a absentoval při hlasování o rozpočtu. Celkem o nic nešlo a předseda klubu mu to nejdřív údajně požehnal. Pak se to šéfovi hnutí Babišovi znelíbilo, a tak předseda klubu naopak rozhodl, že Komárek bude sloužit jako odstrašující příklad pro ostatní poslance. Postih prý tentokrát nebude. Komárek pak provedl soudružskou sebekritiku a prohlásil, že zrušená dovolená je jedna z obětí, kterou člověk musí politice přinést. Je to oběť poměrně snesitelná, uvážíme-li, že jiní v minulosti provedli soudružskou sebekritiku, a přesto je pověsili.

Číst komentářové stránky Práva je teď přece jen příjemnější než v době, kdy vrcholilo křížové tažení proti minulé vládě (a minulému, tedy polistopadovému režimu). Zábavné bávají zejména texty Jana Kellera, nejhlasitějšího bijce Starých, zkorumpovaných polistopadových pořádků. Teď mu nějak nejde do hlavy, jak je možné, že levice svůj historický triumf, svou „jedinečnou šanci“ nakonec propásla. Máme levicového prezidenta, levicového premiéra, levicovou ČSSD a levicové komunisty, a oni, čerchmanti, ne a ne táhnout za jeden provaz. V ČSSD se všichni navzájem obviňují pro posílení svých vlastních pozic a handrkují se s pravicí (to je zábavné, pro pana Kellera je Babiš „pravice“, z toho je vidět, jak je pojem pravice relativní a nemá vlastně žádný smysl - nezapomeňme, že kromě směru napravo a nalevo je ještě směr nahoru a zejména ten druhý, „dolů“). Krize prý sice může mít pozitivní potenciál, ale hledání viníka neúspěchu levice v sobě prý nic pozitivního neskrývá. A to je od pana Kellera podstatné sdělení: levice sice na hlavu porazila své odvěké a úhlavní nepřátele (stejně jako to bolševici ve VŘSR) ale na rozdíl od nich sama nevyhrála. Směšné, ale vlastně přesné: Sobotkovi se podařilo vybojovat v letošní konečné fázi politického zápasu skvělé vítězství, jen ho nevybojoval sobě, ale Babišovi.

Nový establishment uvažuje o tom, že změní dosud neomezenou prodejní dobu v obchodech. První krok bude, podle poslance ČSSD Bublana, že prodej bude omezen o církevních svátcích (Velikonoce, vánoce) a svátcích, které zdůrazňují českou státnost. Dovoluji si v této souvislosti pana Bublana a další upozornit, že pondělí velikonoční není žádný církevní svátek, nýbrž den, kdy zajíci malují velikonoční vajíčka (aspoň podle jedné stupidní sovětskoruské kreslené grotesky, kterou nám jako dětem promítali furt dokola) a „Češi“ (jak se dnes říká ve veřejnoprávní ČT) svým družkám zadnice. Navrhuji upřesňující kompromis: když už ateistická většina nepovolila křesťanské menšině skutečný velikonoční církevní svátek, Velký pátek, ať je to tedy tak, že Velký pátek bude sice pracovní den, ale obchody budou od rána do večera zavřené. V pondělí velikonoční už zase může být otevřeno. Taky by mne zajímalo, který svátek kromě 28. října souvisí s českou státností? Svátek zrádného knížete Václava, patrona kolaborantů, to určitě nebude. Takže: nechť prezident Zeman přidá k tomu, v čem všem se mýlil v politice, i to, že posun státního svátku z 9. května na 8. květen byl nepromyšlený. A obchody mohou být zavřeny a ti, co nesouhlasí, taky.

V PSP ČR září nová hvězda, místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová. V dnešní MfD jí ubližovala Barbora Tachecí, snažila se ji brutálně přimět, aby kritizovala svého šéfa Babiše (paní Jermanová není jen místopředsedkyní od Sněmovny, ale taky od Babiše), marně, vzdorovala s urputností hodnou mistra Jana Husa. Taky protestovala vůči známému sexistovi Kalouskovi, který, když mluvil do mikrofonu (shodou okolností o ní), stál k ní zády: Gentleman by byl mikrofon utrhl a přemístil tak, aby mohl Její Jasnosti pohlédnout v tvář. Paní Jermanová (stejně jako pan Keller v Právu a poslanecký a stranický kolega paní Jermanové Komárek, viz výše) dává tušit, že za nových pořádků to sice nebude nic moc (asi jako za mého mládí za Antonína Novotného), ale stejně jako tenkrát bude aspoň sranda.

Miliardář Karel Janeček je (aspoň podle toho, co píší Babišovy Lidové noviny) frustrovaný z toho, že na rozdíl od jiných miliardářů se na něj v těchto volbách nedostalo. Přesto hodlá dál prosazovat svou reformu volebního systému, v němž by voliči mohli dávat také záporné hlasy. Pokud by to znamenalo, že budou moci dávat jen záporné hlasy, bral bych to a k příštím volbám (na rozdíl od těchto) bych v každém případě šel.

Pátek 13. prosince: Ve vládní koalici se hádají o to, kdo přišel s nápadem, že pod koaliční smlouvu se budou muset podepsat všichni koaliční poslanci. Přihlásil se k němu v Právu Andrej baabiš, ale já tomu moc nevěřím: připadá mi pravděpodobnější, že iniciátorem akce je Bohuslav Sobotka, potřebuje totiž mít - pro prezidenta i pro veřejnost – důkaz, že stojí bezpečně v čele jednotné ČSSD. O tom, jak jsou podobné důkazy chatrné, svědčí události z letošního léta: k čemu tehdy bylo paní Němcové a panu Kalouskovi sto jedna podpisů? V naší politice se to hemží lidmi, kteří se necítí žádnými podpisy vázáni. A podpisy taky nemají v naší společnosti žádnou cenu, snad kromě jednoho jediného – toho, jímž člověk upisuje svou duši čertu (o jeho platnost se postará čert, je to jeho v kompetenci). Omlouvám se za exkurs do pohádky, ale blíží se vánoce, u nás pohádkový svátek čertů, tak se to snad smí.

Opět mne zaujala komentářová stránka Práva, tentokrát text Antonína Raška o papeži Františkovi. Kult papeže Františka mi připadá skoro stejně nesnesitelný jako kult Nelsona Mandely. Mohu si to dovolit, nejsem katolík. Podle Raška „se začíná těšit i přízni humanisticky zaměřených ateistů“. Měl by prý rád kněze bez sutan, v džínách, „aby mohli chodit do kina, navštěvovat taneční zábavy (nevěstince zatím vynechal, jen nevím zda sám papež, nebo pouze pan Rašek coby tlumočník jeho názorů. bd), sportovat a korzovat po náměstích s přáteli, aby s nimi zašli na pivo, dali si pizzu, hot dog a kolu.“ Já jsem dokonce ochotný korzovat po náměstí a jít na pivo i s člověkem v sutaně, proč ne. Nemyslím, že sutana nebo džíny mohou sehrát podstatnou roli v boji za „zásadní sociální změny“ a „s chudobou“, navíc za daleko aktuálnější než boj s chudobou považuji zejména v poslední době a zejména u nás věčný boj s blbostí, který dnes už zase výrazně a tragicky prohráváme. Pozoruhodné je, že pan Rašek má jakési podivné představy o husitství: „Naše málo zbožná česká společnost jako dědictví husitství a násilné rekatolizace sice nepřestala vnímat náboženství v duchu Machovcova Ježíše pro ateisty…“ Co má společného husitství s ateismem? Husité byli tenkrát zaujati náboženstvím stejně vášnivě a divoce, jako dnes JUDr. Marvanová bojem proti korupci, a kdyby se jim dostal do ruky „humanisticky zaměřený ateista“ typu pana Raška, nepochybně by ho byli hned a bez rozpaků upálili.

Jen na okraj, papež František (proč mu proboha neříkají, jak by se slušelo, František I., zřejmě to má naznačit, že v dějinách papežství začíná úplně nová éra, na což bych ze zásadních důvodů nepřistupoval), tedy František I. se nyní stal osobností roku v hodnocení amerického časopisu Time. Za sebou nechal takové celebrity jako je Edward Snowden nebo Bašír Asád, což svědčí o specifické vyrovnanosti a úpornosti soutěžení. V Právu zdůrazňují, že zatímco jeho předchůdci byli profesory teologie, on je bývalý domovník a vyhazovač v nočním klubu. Jistě, spousta lidí, u nás o tom víme své, musela pod tíhou okolností dělat lecjaké profese, zrovna třeba domovnickou, nikomu to nelze vyčítat, ale že by právě v tom spočívala kvalifikace pro boj s chudobou, to se mi nějak nezdá.

ČSSD se rozhodla dát za uši koaličnímu partnerovi Andreji Babišovi. V původním znění (aspoň podle toho, co uvádí Babišova MfD, předpokládám, že tam nekecají) prý byla formulace, že je třeba zasáhnout proti koncentraci na mediálním trhu, pak se prý změnila na „po vzoru vyspělých zemí omezíme koncentraci příliš velkého podílu na mediálním trhu v jedněch rukou“ (koncentraci o něco menšího podílu než příliš velkého tedy omezovat netřeba), ale nakonec místpoředseda Zaorálek prohlásil „já teď nevím, jestli je tam ta věta v té úplně závěrečné verzi“. Mně se ji v textu, zveřejněném na novinkách.cz nepodařilo najít, ale připouštím, že jsem na to neměl dost času. Nicméně pokud tam není, nesvědčí tio o silné pozici pana Sobotky na čele koalice: kdyby se aspoň nebylo provalilo, že tam tu větu původně měli!

Koaliční smlouva obsahuje i zavedení povinného vzdělání od pěti let (tedy včetně posledního „ročníku“ mateřské školky). To není důsledné, doufám tedy, že je to jen začátek: nakonec by měly být děti hned po narození odebrány rodičům a svěřeny do odpovědné péče profesionálů.

Poslanci ústavně právního výboru nedoporučili Sněmovně podpořit Ústavu pro studium totalitních režimů rozpočet ve výši 155 Kč. Je prý třeba snížit počty vedoucích pracovníků (to není zcela domyšlené, je naopak třeba vedoucí pracovníky zachovat a ty ostatní vyhodit) a soustředit se na bádání. Odhlasovala to kromě ČSSD a komunistů mj. i „část poslanců ANO“, establishment tedy funguje dobře a spolehlivě. Navíc ale na tom už tak moc nezáleží, ústav je tak jako tak v troskách.

Sobota 14. prosince: především musím na základě nových informací upřesnit vývoj pasáže o přílišné koncentraci mediální moci v Koaliční smlouvě. Přesný sled citací včetně závěrečné podoby je:

1. Původní návrh ČSSD: „je třeba zasáhnout proti koncentraci na mediálním trhu“.

2. Upravená verze ČSSD: „po vzoru vyspělých zemí omezíme koncentraci příliš velkého podílu na mediálním trhu v jedněch rukou.

3. Závěrečná verze z koaliční smlouvy: „Po vzoru vyspělých zemí zpřesníme pravidla týkající se koncentrace mediálního vlastnictví.“

To je myslím ještě lepší, než jak jsem o tom (nepřesně) informoval včera. Politický realismus postupně vítězí nad nenáležitým jánošíkovstvím skorovítěze voleb.

Expremiér Nečas je nyní obviněn z dalšího politického zločinu: totiž z kšeftu s (Klausovou) amnestií. Ke zprávě se vrátím.

Konečně, na třetí pokus, se podařilo Petru Gazdíkovi vloudit se do předsednictva nové Poslanecké sněmovny (tedy poprvé se to nepovedlo Kalouskovi, podruhé ztroskotal Gazík, nyní se tam Gazík s odřenýma ušima protlačil (98 z 163 přítomných, dostal bezkonkurenčně nejmíň hlasů ze všech zvolených místopředsedů). Připadá mi to nedůstojné, TOP09 se měla nejpozději podruhé volbě nároku na funkci vzdát. Aspoň by dala jasně najevo, kde jde hranice mezi establishmentem a opozicí. Totiž bylo by jasné, že nový establishment = ČSSD, KSČM, ANO, Úsvit a KDU-ČSL, která tomuto uskupení dělá kašpárka (všechno si dokážou prosadit i bez ní; teš nejspíš vleze do vlády, a z rozjetého rychlíku se pak už těžko vyskakuje). Dohromady to představuje 158 hlasů. Hezký úspěch.

A opět komentářová stránka Práva: Jan Keller pěkně shrnuje, co všechno „budeme z opozičních lavic neustále slýchávat“ (ví to už předem): opoziční smraďoši budou „bědovat“, „chytat se za hlavu“, „pranýřovat“, „naříkat“, a neopomenou ani „rvát si vlasy“. Současně pan Keller barvitě předvádí, co všechno budeme teď „neustále čítávat“ na komentářové stránce Práva.

Václav Žák tamtéž píše o jakýchsi „Jihoafričanech“ kteří prý kdysi projevili zdrženlivost nad českými lustracemi s tím, že jako jedinou cestu do budoucnosti vidí „národní smíření“. Jako příklad politika provozujícího „národní smíření“ uvádí pan Žák i Konráda Adenauera. Nezbývá mi, než se vrátit k mnohokrát opakované analogii „komunismus“ a „nacismus“ (přesněji řečeno, jakýpak komunismus, Ruská sovětská imperiální říše a Hitlerovo Německo). Lustrační zákon se týká agentů a příslušníků StB, funkcionářů KSČ počínaje okresními tajemníky, příslušníků Lidových milicí atd. Prováděl Adenauer opravdu politiku národního smíření s agenty a příslušníky gestapa, funkcionáři NSDAP od příslušné úrovně výše a příslušníky SA a SS? Navíc je třeba zdůraznit, že ti lidé u nás jen nesměli (a dosud nesmějí) vykonávat vedoucí funkce ve veřejné správě.

Závěrem bych čtenáře rád upozornil na článek, který dnes do Babišových Lidových novin napsal spolupracovník (rovněž Babišem podporované) České pozice, odkud ostatně přišel i novopečený šéfredaktor LN István Léko. Týká se koaliční smlouvy a zaujme nesmlouvavě konstruktivním tónem: „Dobrou zprávu se dočteme hned úvodem“, koalice ctí zásadu“, „pochvalu zasluhuje i …“, „další ozdobou je návrh…“. Zkrátka „Rajská hudba“. Pak následují dobře míněné rady: „bude nanejvýš nutné vytvořit…“, „je důležité se podívat“, „je nutno vyjít mezi extremisty“… U toho posledního bych se rád ještě zastavil, autor článku mluví tedy mj. i o extremismu a zdůrazňuje potřebu se podívat, co to ten extremismus vlastně je. Jde o to, zda někteří lidé nejsou u extremistů zbytečně a zda by nebylo dobré „sebrat extremistům témata, a to tolik, kolik jen je ve slušné společnosti možné“. Když se pak extremisté takto rozdělí, proti „doufejme že řádně prořídlému“ zbytku je možné použít „zostřených opatření nepředpodělané demokracie“. To je hezky řečeno! Napřed je třeba upřesnit pojem extremismus (je přece zjevné, že dnes k němu patří především nenapravitelní remcalové, kteří hází vítězům Velké protikorupční revoluce a novému establishmentu vůbec klacky pod nohy), a proti takto vymezeným extremistům pak použít „posílená“ opatření. (podotýkám, že inspirativním příkladem „posílených“ opatření by mohla být např. ta, která byla zavedena po demonstracích v srpnu 1969). Pan Schneider na závěr koaliční smlouvě vyčítá, že tam chybí „dost zásadní zmínka o civilní kontrole zpravodajských služeb“, měly by ji provádět také důvěryhodní občané, např. z „občanského trustu“ Vraťte nám stát. zde se otvírá prostor pro potvrzení a ukotvení zatím neformálního spojenectví mezi oligarchy a protikorupčními jakobíny. Ti, kteří by snad váhali se zapojit, budou pak připočteni k „prořídlému zbytku extremistů“. Děsné, i když zároveň taky směšné.

Pondělí 16. prosince: program nové koalice je tedy dohodnut, nyní přichází na řadu to hlavní, totiž boj o koryta. Pozice hlavního „establišáka“ Andreje Babiše je pevná, půjde o to, jak se rozdělí zbytek. ČSSD, resp. předseda Sobotka, o účast lidovců ve vládě zřejmě dost stojí, je důležitá hlavně jako alibi pro ostatní (poněkud podobnou roli jako teď KDU-ČSL hrál Jan Masaryk v poúnorové Gottwaldově vládě). Lidovci jsou na tom ovšem relativně líp, nelze je totiž ve vhodném okamžiku všechny najednou vyhodit z okna. Cítí se silní v kramflecích a chtějí víc. Čím víc si kdo z nich pomůže, o to víc druhého potopí. Dá se čekat, že Sobotka Bělobrádkovi ustoupí. Trochu, moc nemůže. A Andrej Babiš se na to hemžení může pobaveně dívat.

Podle nejnovějšího průzkumu PPM Faktum, pokud jde o sympatie veřejnosti k politickým stranám, pořád ještě dobíhá trend, který se prosadil v posledních dvou-třech týdnech opřed volbami: ANO dostihlo ČSSD, komunisté ještě posílili, ODS dál propadla. Preference, resp. volební modely jsou však teď stejně málo zajímavé jako čilost kapřích řízků před smažením: ještě se ze setrvačnosti mrskají jako za živa. Zajímavé to bude někdy za rok, ať už s preferencemi, nebo už bez nich.

V Babišově MfD dnes píší: „V současnosti jsou … zemědělské dotace nastaveny tak, že pro sedláky je nejvýhodnější rostlinná výroba … České sedláky a výrobce potravin možná čeká lepší období.“ Myslel jsem, že sedláci byli u nás definitivně vyhubeni hned po roce 1948. Aby se lépe poznalo, že pořád ještě existují, byť v notně transformované a modernizované podobě, jak to odpovídá dnešní době, bylo by např. dobré, kdyby lidé jako ing. Jan Veleba a další papaláši z Agrární komory ČR chodili do úřadu a do televize povinně v národních krojích. Zvlášť by to slušelo ing. Miroslavu Tomanovi, Csc., toho času (pořád ještě) ve vládě, a ing. Jaroslavu Faltýnkovi, toho času (už) v PSP ČR. Ostatně, není vlastně Andrej Babiš taky sedlák, jenomže československý? Sláva sedlákům!

Úterý 17. prosince: z útvaru protikorupční policie má být vyčleněno vyšetřování korupce a závažné hospodářské kriminality, obě agendy budou přiřazeny do Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Protikorupčnímu oddělení zůstane prošetřování daňových podvodů a praví špinavých peněz. Z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který silně přispěl k pádu Nečasovy vlády, se stává pomalu mohutný univerzální útvar. Nakonec pod něj bude spadat vše, co lze charakterizovat jako zločinné spiknutí, a pokud se ještě trochu změní situace, bude tak možné nazvat úplně všechno. To je nadějné: proberte si namátkou všechny veliké procesy z poloviny minulého století a najděte mezi nimi nějaký, který by nemohl být v kompetenci útvaru s tímto jménem!

Spor o ministerstvo zemědělství v nové vládě nebude jednoduchý. Koaliční partneři lidovcům moc nedůvěřují, chtěli by je tam mít jen jako ozdobu a alibi. ČSSD se bojí, že ztratí kontrolu nad Státním pozemkovým fondem, který může pořádně komplikovat proces církevních restitucí a už to taky dělá, a „sedláci“ z ANO cítí ohrožení integrity svého zemědělsko-zpracovatelského impéria. Je otázka, zda by jim lidovci ve svém nynějším stavu byli vůbec schopni dělat nějaké problémy. Ale lidovci by snad aspoň mohli pochopit, že jejich úkolem v nové vládě bude hlavně nedělat žádní problémy. Že jejich role má být čistě dekorativní. A že v této vládě a v této situaci jinou roli hrát ani nemůžou. Chtějí tu cenu zaplatit? Já myslím že ano, jako ostatně zatím vždycky.

Právo opravdu stojí za to číst. Například včera pana Lukáše Jelínka. Dělá mu dobře, že v Úsvitu sílí hlasy pro podporu nové vlády v hlasování o důvěře, a že vstřícní jsou i komunisté.(Na oplátku Bohuslav Sobotka uvažuje o zrušení „bohumínského usnesení“, které ČSSD zatím zakazuje spolupráci s KSČM na celostátní úrovni.) Takže se rýsuje výrazná sněmovní většina pro prosazování některých zákonů, ale i změn ústavy. Dokonce snad 158 mandátů. „S těmi by se daly dělat věci!“, píše pan Jelínek. To tedy jo. Pan Jelínek se jen bojí, že v praktických otázkách pak bude obtížné dohodnout se na konkrétech. Nicméně „přes roztříštěnost voličských hlasů a pestré složení Sněmovny existuje možnost pro vývoj naší země k lepšímu“. Musím se přiznat, že bych si velmi, velmi přál ,aby vláda dostala opravdu těch 158 hlasů , o nichž pan Jelínek mluví. Bylo by totiž úplně jasné, v čem nyní žijeme a kdo je nový establishment, ať už sedí na ministerstvech, nebo ne. Obávám se jen, že z taktických důvodů a z vyčůranosti zvolí KSČM a Úsvit jinou cestu: vypadalo by to blbě, a tak, i s ohledem na své potenciální voliče, budou raději markýrovat opozici.

Středa 18. prosince: švagr prezidenta Zemana dostal post na ministerstvu vnitra. To samo o sobě není nic udivujícího, vztahy mezi ministrem a jeho prezidentem jsou zjevně intimnější, než jak by to vypadalo ze spíše markýrované neshody ve věci náhlého přemnožení policejních prezidentů v ČR. Zajímavé je, jak rychle to prasklo, a zrovna v Právu. Je to zjevné, triumvirové si už jdou nelítostně po krku.

KDU-ČSL zuřivě zápolí o ministerstvo zemědělství. Pochopitelně, kdyby lidovci dělali novému establishmentu rohožku na pucování bot za ministerstvo kultury a zdravotnictví, museli by pohrdat sami sebou. Jenže: ministerstvo zemědělství by nerad viděl v jejich rukou pan Andrej Babiš, protože by byla ohrožena část jeho zemědělsko-potravinářsko-mediálně-politického impéria. Pan Babiš by byl nejraději, kdyby ministerstvo obsadila ČSSD (nejlépe ovšem jeho člověkem, už jim jednoho navrhl, nynějšího Zemanova ministra Tomana – ten má k tomu předopklady, pochází ze starého sedláckého rodu, ministrem zemědělství byl totiž už jeho tatínek, ovšem nikoli za Zemana, nýbrž za Štrougala). Začíná se rýsovat budoucí korporativní stát: monopolní velkopodnikání – monopolní média (Babišovo plus Bakalovo hájemství) – monopolní politika – monopolní odbory. Společně budou moci neformálně zasedat v Čapím hnízdě a odtud řídit naši vlast, kterou by v závěrečné fázi dobré nějak přejmenovat (o názvu třeba ještě zapřemýšlet). Také pan Babiš by měl, získat jako hlava impéria nové jméno. Pro tuto přechodnou dobu navrhuji pracovní přízvisko Tricatel. Víte proč?

Zaměstnanci ČT nesmějí komunikovat s novináři (ani na internetových sítích diskusních fórech atp. tedy tam nebudou smět psát nic o televizi. Nechápu, jak tam normální člověk může pracovat. Jak to, že ti lidé nemají dost hrdosti ani k tomu, aby odešli?

Podle Babišových LN prý prezident Zeman “tlačí“ Sobotkovi do vlády šéfa zahraničního odboru prezidentské kanceláře Kmoníčka, pochopitelně na místo ministra zahraničí. Z věcného hlediska se mi zdá být úplně fuk, zda bude ministrem zahraničí Kmoníček nebo Zaorálek (obojí bude katastrofa). Ale pokud Sobotka připustí, aby mu takovou funkci diktoval nebo s ním v té věci aspoň kšeftoval prezident, je skutečný politický kamikadze.

Čtvrtek 19. prosince-pátek 20. prosince: především se omlouvám za denní pauzu v rubrice, měl jsem toho včera nějak moc.

Pokračují tahanice o vládní posty mezi KDU-ČSL, ANO a ČSSD. Shrnuji základní body. Především, myslím si, že KDU-ČSL, pokud si chce zachovat aspoň jakési zbytky důstojnosti, v té koalici nemá co pohledávat. Zaprvé proto, že dělá vládnoucímu establishmentu (KSČM, ANO, ČSSD, Úsvitu přímé demokracie) kulisu „normality“, a za druhé proto, že její role bude přitom vždycky čistě kašpárkovská, protože ve všech podstatných věcech ji vždycky strany, představující základy nového režimu, bez problémů přehlasují. Zejména Bohuslavu Sobotkovi ovšem velmi záleží na tom, aby tam lidovce měl. Lidovci a sociální demokraté si poskytují vzájemné alibi: účast ve vládě „s možností něco prosadit“ je alibi pro lidovce, proč se živit drobty, co spadly pod stůl při hodokvasu výše uvedených čtyř stran, a lidovci ve vládě jsou alibi pro Sobotku: podívejte se, nic se neděje, kromě komunistů a dvou dalších nesystémových stran tu máme i starou zavedenou křesťanskou stranu.

Nevím, proč KDU-ČSL nepřiznala, že jí jde taky o církevní restituce, je to zásadní věc. Pro ČSSD je zvrácení církevních restitucí krajně důležitá věc při prosazování politické linie paroubkismu (až se dostaneme k moci, všechno zrušíme). Teď lidovcům ministerstvo nabízejí, ovšem s tím, že kontrolu nad likvidací církevních restitucí asi ponechají ve vlastní kompetenci (tj. v kompetenci náměstka, jehož si nenominují oni). Církevní restituce přitom nejsou důležité samy o sobě, nýbrž především proto, že by představovaly jakýsi prvek kontinuity s minulým (polistopadovým) režimem: v tom smyslu, že zákony jednou se všemi náležitostmi přijaté, které se již promítly do právní praxe (byly uzavřeny platné smlouvy) se jen tak mírnix dírnix nemění kvůli tomu, že zavládla jiná politická atmosféra a k moci se protlačily jiné strany, než tam byly dosud.

Jan Keller píše v Právu: „Bude zajímavé sledovat, zda lidovci včas pochopí, že mimo koalici s ČSSD a s Babišovým „ANO“ pro ně v politice už nikde místo nebude.“ To je chybný úsudek, tak špatné to zase není, v politice je místa dost. Místo není jen v koalici, tam nemají co dělat. A když pan Keller dále píše, že „lpění na postu ministra zemědělství svědčí o tom, že lidovci o své přebytečnosti zatím ještě nic netuší“, má pravdu v tom smyslu, že nic netuší o své přebytečnosti v současném establishmentu.

V MfD dále rozšířili pojmosloví, pokud jde o podnikání v zemědělství. Asociace soukromých zemědělců prý sdružuje „menší farmáře“ (varianta k termínu „sedláci“: rozumí se „menší sedláci“). Pak jsou tu tedy ještě střední a větší farmáři, pan Babiš, pan Veleba a nejrůznější představitelé transformovaného jézeďáctví, tedy transformovaného stejně, jako se někdejší ROH transformovalo v ČMKOS. Je to hezký příklad české cesty od socialismu ke kapitalismu, který se tomu předlistopadovému „socialismu“ nějak nápadně podobá. Ve čtvrtečním Právu píší o tom, jak „farmář“ Veleba svolal do Prahy „akci“ (tedy přesněji řečeno demonstraci) zemědělců proti lidoveckým ambicím, ale „před dvěma hodinami“ ji odvolali. Člověk by řekl, že zemědělci z Ostravska (Ostravsko disponuje širokou nabídku demonstrantů pro pražské „akce“, určitě jsou to podle okolností i zemědělci) už museli být tou dobou na cestě a nezbylo jim než se vrátit. Proplatili jim aspoň cestovní výlohy a část stravného?

Ve středeční MfD si lze (str. A4) přečíst zajímavou, bohužel až příliš stručnou informaci o rozvržení postů ve výborech nově zvolené Poslanecké sněmovny. Vypadá to, že strany establishmentu jsou ve funkcích předsedů a místopředsedů výborů, podvýborů a komisí oproti opozici zvýhodněny (TOP09, ODS). V článku se zejména zdůrazňuje, jak se navýšil počet komunistických předsedů, je ovšem třeba vzít v úvahu, že rozdíl mezi komunisty a ostatními stranami nynějšího establishmentu není zase až tak velký, jako byl rozdíl mezi komunisty a ostatními stranami za minulého (polistopadového) režimu.

Zdá se, že jakobínští entuziasté z „Rekonstrukce státu“ se dožijí jakéhosi zklamání: na vlně předvolebního populismu se jim pod jejich návrhy (ve zcela obecné rovině) podepsala skoro celá bývalá Poslanecká sněmovna. Teď volby proběhly, revoluční změny byly potvrzeny a nová garnitura už jakobíny tolik nepotřebuje, mohli by jí zkomplikovat pohodlné sezení na vydobytých postech.

Ve čtvrtečním Právu přišel ke slovu neprávem polozapomenutý velikán lidovecké politiky Jiří Čunek, který se po volebním úspěchu KDU-ČSL vynořil jako lochnesská příšera z oceánu politického zapomnění (je ovšem zatím jen „člen širšího vedení“ strany). „Babiš není nepřítel, ale chceme ho chránit před pokušením“ shrnují v Právu titulkem jeho vyjádření. Tím by se dala svým způsobem vystihnout povaha nové vládní garnitury: společenství, v němž se budou Čunkové a Babišové navzájem chránit před pokušeními. Tedy klub kozlů-zahradníků.

Majitelé penzionu Modřín v Peci pod Sněžkou (v MfD zmiňují jmenovitě spolumajitelku Agnieszku Pallovou) mají malér: jednak prý odmítli pohostit prezidenta Zemana při jeho cestě na Sněžku (ten si u nich pohoštění ovšem neobjednal) a jednak nabídli na svých internetových stránkách slevu „pravicově smýšlejícím seniorům“. Nějaký whistleblower (tak se dnes říká práskačům) to oznámil na policii a ta je teď prý vyšetřuje ve věci podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Sleva mi připadá jako legrační blbost (co to je „pravicově smýšlející“ a jak se to dá prokázat), případné obvinění (ještě zjevně žádné nebyla vzneseno) jako blbost ještě větší: podněcování k nenávisti by to bylo, kdyby např. na levicové seniory penzion uvalil zvláštní cenovou přirážku.

Sobota 21. prosince: Také průzkum STEM svědčí o situaci, v níž ještě ze setrvačnosti probíhá var, iniciovaný ČSSD už loni a korunovaný vítězstvím „haškovců“ nad „Sobotkovci“ letos v létě, před hlasováním o důvěře pro Rusnokovu vládu. Je zřetelně vidět, jak se sociálním demokratům situace úplně vymkla z rukou (je mi líto, ale upozorňoval jsem už loni veřejně a opakovaně, že politika ČSSD je naprosto nezodpovědná, a že nad tím, co rozpoutali, posléze ztratí jakoukoli kontrolu (škoda, že zrovna nemám čas to dohledat, ale kdo si dá práci, na Událostech to najde). Česká veřejnost je jako hrnec, ponechaný na plotně, pod níž se už netopí: voda se ještě nějakou chvíli ze setrvačnosti vaří dál. Takže: dnes by volby vyhrálo ANO s 22,4 % (skoro o 4% víc než ve volbách), druhá ČSSD by měla 19,9% (ztráta 0,5%), KSČM 17,0 (plus 2%), Úsvit 7,6 (zisk necelé 1%). Lidovci by v podstatě zůstali na svém, TOP09 a ODS by ještě dále tratily. Koalice by sice měla o jeden mandát míň, ale establishment (ANO, Úsvit, KSČM a ČSSD) by dal dohromady 150 mandátů (proti nynějším 144), s lidovci dokonce 163, takže opozice by měla jen 37 mandátů a „horthyzace“ PS by byla dovedena skoro k dokonalosti. Navíc vládu by sestavoval Andrej Babiš a Sobotka by takový výsledek zcela určitě politicky nepřežil. Možná by to pro něho bylo lepší, dostal by šanci si své chyby a hříchy v klidu zreflektovat. A všechno by bylo o hodně jasnější než dnes, kdy žijeme ve světě zdání: zdá se, že ČSSD volby vyhrála, zdá se, že KDU-ČSL bude normální součástí vznikající koalice (ve skutečnosti tam bude hrát roli sádrového trpaslíka na skalce osázené jedovatými bylinami).

Předseda ČSSD Sobotka má jistě spoustu slabostí, ale nadměrná stydlivost k nim určitě nepatří. Na adresu svého malého koaličního partnera prohlásil: „KDU-ČSL se postavila do role advokáta církví v otázce restitucí a je tady možnost, že by se církve snažily využít svého vlivu na KDU-ČSL, aby například ovlivnily chování Státního pozemkového úřadu“. Ve skutečnosti ČSSD a druhoplánově celý establishment ovlivňuje chování Státního pozemkového úřadu, který poměrně důsledně brzdí proces vydávání církevního majetku, a sociální demokraté tak úspěšně staví do otázky právní kontinuitu tohoto režimu s tím minulým, tj. polistopadovým.

Noviny jsou plné problémů zemanova kancléře Mynáře a šéfa protokolu Forejta. Jde o věci totálně nezajímavé: i kdyby Zeman zůstal na Hradě sám jako kůl v plotě (má k tomu nakročeno), je díky svému mandátu a svým pravomocem něco jako nesmrtelný Kostěj – nikdo s ním nehne. Zvolili jste ho, abyste ho měli, obměňuji jednu píseň V+W (můžu si obměnu dovolit, já ho nevolil).

Stalo se bohužel to, co jsem předpokládal: při závěrečném hlasování o rozpočtu se KSČM a Okamurovci zdrželi hlasování, prezentovali se tedy jako benevolentní opozice. Bylo to ostatně možné, jejich hlasů nebylo tentokrát zapotřebí. Pan Lukáš Jelínek v Právu se přepočítal, škoda: povaha nového režimu je o trochu hůř vidět, než kdyby byl celý establishment unisono pro (ale vidět je pořád dost jasně).

Je před olympiádou a prezident Putin udílí milosti, má to zapotřebí, ze Západu se do Soči nikomu moc nechce. Milost dostal Michail Chodorkovskij (měl jít na svobodu za osm měsíců, ale nebylo vyloučeno, že mu místo toho dají flastr navíc). O milost musel požádat. Měl k tomu důvod a byl vězení už přes deset let, nemám sílu ho soudit. Imre Nagy v roce 1958 o milost nežádal, bylo to samozřejmě v jiné situaci, stejně by neměl vyhlídky na úspěch a dobře to věděl. Ruští právní experti v Dumě se neshodují, zda žádost o milost znamená dodatečné přiznání viny (Chodorkovskij se dosud k ničemu nepřiznal), nebo ne. Je možné o tom spekulovat. Na amnestii mají propustit též Naděždu Tolokonnikovou a Mariju Aljochinovou ze skupiny Pussy Riot. Zbývají jim cca 3 měsíce trestu, kdy je pustí, není jasné, protože ruské úřady administrativu vyřizují někdy až půl roku. Nějak mi připadá možné, že na Rusi udělení amnestie povede v tomto případě k tomu, že budou sedět ještě o tři měsíce déle – než se vyřídí formality.

Zbožný Zemanův lidovecký ministr životního prostředí Podivínský dostál svému jménu a nechal před vánoci vyhotovit jako propagační předměty tisíc kusů kalhotek, resp. slipů s potiskem bobra (pro dámy) a ptáka, přesněji řečeno kormorána (pro pány). Kdyby se je nepodařilo všechny na ministerstvu udat, mohou zbytek rozdat na příštím sjezdu KDU-ČSL. Bobr a pták (kormorán) tak vhodně doplní nynější stranický symbol - slunečnice, které jsou příliš unisex.

Miloš Zeman si nechal od ředitele Ústavu státu a práva Bárty vyhotovit expertizu, podle níž nemusí jmenovat ty ministry, které mu premiér navrhne. Tím se otevírá prostor k hrátkám, během niž, jak doufám, budou všichni účastníci natolik zaměstnáni, že jim zbude málo času na případné utahování šroubů. Na druhé straně, život Zemanova kabinetu se tak prodlužuje ne blíže neurčenou dobu, během níž bude mít prezident příležitost snést, podobně jako vetřelec ze známého amerického filmu, řadu dračích vajec do státní správy (zvlášť nadějný terén je ministerstvo vnitra). A až se to pak začne všechno líhnout, nebude se nový premiér, tedy asi pan Sobotka, stačit divit.

Ombudsman Varvařovský odstoupil ze své funkce. Pozitivní je, že aspoň zatím nemlží o tom, jak odchází v idylické shodě se všemi, kteří ho k jeho rozhodnutí inspirovali a kteří mu k němu napomohli a jak moc jim všem děkuje. Nového ombudsmana vybere nová Sněmovna ze dvou návrhů ze Senátu a dvou z Hradu. Jak bude nový ombudsman vypadat a co si od něho lze slibovat, je předem jasné. Na jeho úřadě by mělo být napsáno: Lasciate Ogni Speranza.

Pondělí 23. prosince: jak se dalo předpokládat, lidovci kývli na sociálnědemokratickou nabídku vládních postů. Formálně vzato jim sociální demokraté vyšli vstříc v rámci svých možností hodně. Je tu jen jedna vada na kráse: ČSSD si vyhradila plnou kontrolu nad Stáním pozemkovým úřadem, který ze všech sil blokuje a dál bude blokovat církevní restituce (budou za tím účelem mít na ministerstvu zemědělství náměstka). Je zjevné, že o to sociálním demokratům jde. A lidovci nemohou říci ani popel, protože neměli odvahu se k církevním restitucím na plnou hubu přihlásit jako ke zcela zásadní věci. Tady nejde o žádné církve, ale o Českou republiku, o povahu režimu a právní kontinuitu „starých“ (polistopadových pořádků) s „novými“. Lidovci ji pomáhají bourat. Jejich role ve vládě bude i proto víc než slabá: prosadit nebudou moci nic, ale svou slabou přítomností ospravedlní všechno, co bude nový establishment opřen o svou sílu dělat.

Václav Klaus kritizuje prezidenta Zemana za to, že přesunul prezidentský projev n Nového roku na vánoce, hned toho taky na Primě využil a zaujal jaksi jeho místo. Ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, kdy prezident tu řeč drží, záleží na celkové nesnesitelnosti toho obřadu: proč je prezident kompetentní, aby sděloval národu pravdy o tom, jak to s námi je, a hlásal jim, co mají dělat. Prezident není prorok a věštec, jen někdo, koho lidi dočasně pověřili, aby za ně dělal věci, na které momentálně nemají čas ani náladu. Čili ten přesun Zemanovi nijak nepomůže, proč by taky měl, a Klausova kritika se netýká podstatných věcí. V podstatných věcech Klaus Zemana ostatně kritizovat nemůže, protože mu neodpustitelným způsobem pomohl k úřadu, v němž se octnout nikdy neměl (a octnul se tam jen díky těm 55%, kteří ho volili, ačkoli ho volit neměli).

Podle agentury STEM 70% lidí považuje církevní restituce za nespravedlivé. K tomu je třeba říci, že spravedlivé není to, co za spravedlivé považuje většina lidí. Demokracie stojí na přesvědčení, že většina lidí se dá dříve nebo později přesvědčit o tom, co je spravedlivé. Spravedlnost není závislá na tom, co si momentálně myslí většina. Jistě, většina může prosadit to či ono bez ohledu na to, zda je to spravedlivé nebo ne. A když je to opravdu silná většina, nepotřebuje k tomu žádnou demokracii. Demokracie je od toho, aby umožnila existenci menšiny, která se snaží prosadit i věci, jež se momentální většině nejeví jako spravedlivé. Aby se ta menšina mohla svobodně pokoušet většinu přesvědčit a získat na svou stranu. A chci jen dodat: jsem realista a myslím si, že nový režim je silný v kramflecích. Je třeba realisticky počítat s tím, že se udrží řadu let a že se mu podaří církevní restituce zlikvidovat. Tomu nejde zabránit. Zabránit lze jen tomu, aby zároveň s církevními restitucemi byla zlikvidována menšina, která je – samozřejmě nejen v této věci - vůči novému režimu v zásadní opozici. S pomocí takových, jako jsou lidovci, při tom ovšem počítat nelze.

Jinak uvnitř establishmentu nepanuje žádná idyla: KSČM rostou preference a vyskakuje si vůči ČSSD ve věci referenda o církevních restitucích: je to populisticky nosné a komunisté zároveň stavějí ČSSD do té pozice, do níž sociální demokraty stavěli vždycky v minulosti, tj. do role nedůsledných a málo povedených komunistů. Pak bylo třeba vysvětlit, proč jsou sociální demokraté tak nepovedení a nedůslední. Odpověď před listopadem 1989 zněla, že zrazují zájmy pracujícího lidu v žoldu západních imperialistů, čili, přeloženo do normální řeči: stavějí se proti ruským imperiálním zájmům, namířeným proti demokratickému Západu.

To je první věc: druhá věc je mela na politické předscéně mezi rodící se koalicí a prezidentem ve věci jmenování ministrů. Na paškálu je teď ČSSD kvůli těm, co je Zeman nemá rád (Zaorálek, Dienstbier). Musí prezident jmenovat toho, koho mu premiér najmenuje? Zeman si už sehnal podporu od ředitele Ústavu státu a práva AV ČR Bárty a má čím dál tím silnější pozici v Ústavním soudu, který už je či záhy bude z větší části „vyměněný“. Stanovisko koaličních partnerů ČSSD (ANO, KDU-ČSL) k věci je nejasné a měnivé, pokud to bude v jejich zájmu a prezident jim ukáže vlídnou tvář, rádi půjdou slabé nejsilnější straně a jejímu předsedovi po krku. Nějakou velkou jednotu tedy asi nelze čekat, to ale bohužel vůbec neznamená, že na základních věcech, pokud jde o „normalizaci“ demokracie, se všichni tři partneři snadno a rychle nedohodnou.

Místopředseda KDU-ČSL Jurečka řekl v rozhovoru pro Právo: „Nemám problém s tím, že bychom byli opozice, která nebude zastávat politiku nulové tolerance.“ Tedy jestli mu něco věřím, tak tohle, a na slovo.

Komentářová stránka Práva je teď občas docela legrace. Tak např. v sobotu vystupuje Jiří Pehe ve standardní roli univerzálního poradce: radí zároveň Zemanovi, ČSSD i ANO. Dovedu si představit, jak jsou Zeman a Babiš na jeho rady lační. Jak je na jeho rady lačný Sobotka, si představit nedovedu. Jiří Hanák zase vyhrožuje lidovcům svobodovskými nedozírnými následky (myslím tím generála, nikoli Cyrila Svobodu): kdyby nechtěli přistoupit na nabízený kompromis (už na něj naštěstí přistoupili), „vyděračská struna by se přetrhla. Následoval by pád trojkoaličního projektu a po kratší době i nové volby. Ty by poškodily ČSSD, smetly lidovce a nastolily království Andreje Babiše.“ Je pozoruhodné, že pan Hanák si současné době jako to nejstrašnější nepředstavuje vítězství zrádné pravice (ani komunistů, ale ti mu nikdy tolik jako zrádná pravice nevadili), ale vítězství pana Babiše. A přitom on svými nenávistnými články v Právu už dlouho dláždil cestu, jak se teď ukazuje – ne snad sociálním demokratům, ale právě Babišovi.

Prof. Tomáš Halík řekl v rozhovoru pro Babišovy LN: „Z hlediska české společnosti jsem rád, že z Hradu konečně zmizel Václav Klaus – i když mi ho nakonec v okamžiku, kdy mu zůstali jen obskurní adoranti typu Hájka, Jakla a Bobošíkové, bylo trochu lidsky líto. To, že se do uprázdněných prostor nastěhovala intrikující hospodská kumpanie, považuji za nevkusnou tragikomedii.“ Bylo by dobré při tom jen vědět, že změna od Klause k Zemanovi je změna výrazně k horšímu, a že Klaus coby prezident byla jen jedna z vad na kráse minulého (polistopadového) režimu, kdežto Zeman coby prezident je jeden z konstituentů režimu nového.

Čtvrtek 26. prosince: Doplňuji jen, co jsem si přečetl na papíru a na internetu poslední čtyři dny (prezidentský projev nechávám zvlášť, zaslouží si zvláštní pozornost).

V Právu psali o tom, že Zeman teď čelí jednotné frontě tří koaličních lídrů. To se teprve ukáže: Zeman nenápadně pokouší Babiše, aby nebyl příliš skromný a nejmenoval pana Stropnického na ministerstvo obrany, s nímž bude mít problémy. Očekává se, že bitva se strhne o pana Zaorálka a pana Dienstbiera, a pokud předseda Sobotka projeví slabost, dostane se dřív nebo později na přetřes i jeho pozice. Babiš se v rozhovoru pro MfD vyjádřil, že přesvědčit Zemana o tom, kdo má mít jaké místo ve vládě, je práce Bohuslava Sobotky. Myje si tedy ruce (trochu podobně jako lidovci s církevními restitucemi). Moc velký signál jednoty to není.

Jiří Pehe vyzývá v Právu národ obecně a lidovce zvlášť k boji na obranu demokracie: „Navíc je už od počátku koaličních jednání jasné, že jde o víc než o jednu vládu. Ve sporu s ústavně expanzivním prezidentem jde o samotné pokračování parlamentního systému u nás. Nůž na krku má nejen předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, ale v závislosti na jeho úspěchu či neúspěchu vlastně celý stranický systém u nás.“ Problém je, že ten boj byl prohraný už v létě, mj. i proto, že pan Sobotka ho vzdal ve prospěch pokračování třídního boje s pravicí. Třídní boj skončil triumfem kdekoho, v PS dominuje nový establishment s obrovitou převahou hlasů, opozice je zatlačená do bezvýznamna (její podíl viny na tom stavu nechci bagatelizovat) - a ze všech vítězů je pan Sobotka teď zrovna tím nejmenším. Vypadá to spíš, že dřív nebo později bude podroben proceduře, která by se dala nazvat „porcování medvěda“, i když v jiném slova smyslu, než jak se toho výrazu u nás používalo za mírumilovných časů parlamentní demokracie.

Pondělí 30. prosince: V dnešním Právu mne zaujal článek o tom, jak se „agrární lobby“ smiřuje s lidoveckým kandidátem na ministra zemědělství Jurečkou. Pan Veleba s spol. jsou tu označováni souhrnným pojme „agrárníci“. „Po „sedlácích“ a „farmářích“ je to další pozoruhodná inovace. Tři eufemismy pro rekapitalizované jézeďácké papaláše, jeden lepší než druhý.

Nominovaná ministryně spravedlnosti Válková je, jak uvádějí experti, osobou na svém místě. Má jen jeden problém, členství v KSČ. Vyřešila ho, jak je v těchto kruzích zvykem, elegantně: „v praxi jsem se přesvědčila, že to byla velká chyba“. Jistě, přesvědčila se nepochybně hned po 17. listopadu 1989. Moc by mne zajímalo, zda se už našel někdo, kdo by místo toho řekl např.: byla to ode mne pěkná sviňárna, ale stydím se za to. Zasloužil by si za to pomník. Podle Práva byla paní profesorka v devadesátých letech „členkou Občanského fóra“. Upřímně řečeno, to není možné, OF žádné členy nemělo.

Koaliční partneři (přesněji řečeno triumvirové) se předhánějí v nominacích prvního náměstka ministru Jurečkovi. Zatím co pan Sobotka tam chce mít zástupce ČSSD, prezident Zeman, který nedisponuje vlastní parlamentní stranou, tam usiluje protlačit svého nynějšího ministra Tomana. Shoda na tom, že lidovci potřebují kuratelu, je tedy v nové mocenské garnituře jasná, jen není ještě zjevné, jak by měla vypadat. Dává to tušit, jak silná bude pozice KDU-ČSL v novém establishnmentu.

Je dobré, že jsou u nás pořád ještě lidé, kteří neztrácejí naději. Patří k nim Jiří Pehe. Poté, co v sobotním Právu celkem plasticky popsal celkovou devastaci české politické scény, rýsuje do budoucna dvě možnosti vývoje: a)optimistickou: zvítězila sice apolitická hnutí, ale všechny subjekty, z nichž se rodí nová vláda, mají za svou nejvyšší prioritu „fungující“ stát. Pokud by se to povedlo, byl by to nejvýznamnější pokoro od našeho vstupu do EU. b) apokalyptickou: pod politickým dnem, z něhož se zdánlivě můžeme jen odrazit vzhůru, se otevře skutečná propast, do níž se může zhroutit celý polistopadový režim – s jeho výdobytky i selháními. Mám k tomu tři poznámky. Ta prvé, správně je b). Za druhé, už se stalo. A za třetí, celý proces bude, jako vždy v dějinách, dovršen tím, že antipolitické síly vytvoří fungující stát.

Jiří Hanák kárá tamtéž občany, kteří si neuvědomují, že změny k lepšímu mohou očekávat až v roce 2015. je zjevné, že také pan Hanák je zcela nemístný optimista.

Tamtéž seznámil veřejnost se svými otřesnými názory v rozhovoru Jiří Přibáň. Mezi procesy denacifikace a dekomunizace prý nelze klást rovnítko. Jistě, oba systémy byly odlišné, první z nich bylo epizodické, i když velmi krvavé vítězství jedné formy evropského extremismu nad evropskými dějinami, to druhé bylo dlouhodobé vítězství toho nejhoršího v ruských dějinách nad všemi těmi, kteří se v Rusku v potu tváře v posledních staletích pokoušejí zemi transformovat. A Marx je v tom skoro nevinně. Díky jeho sklonu k extremismu a nemístnému přehánění si ho dali nakonec na štít ti, jimiž nejvíc pohrdal.

V parlamentu se prý rodí většina pro změnu volebnímu systému směrem k většinovému. To v situaci, jako je ta dnešní, bude vždycky znamenat zafixování momentálně dosaženého stavu, tj. stávajícího establishmentu.

Bohuslav Sobotka prý váhá mezi dvěma nominanty na funkci ministra práce a sociálních věcí. První z nich je předseda poslaneckého klubu ČSSD Sklenák, druhým Vladimír Špidla. Pokud by si vybral pana Špidlu, bylo by to skutečné slovo do pranice a měli bychom o zábavu postaráno. Jenže on to nejspíš neudělá.

V MfD vyšel rozhovor s kandidátem na ministra kultury Danielem Hermanem. Prohlásil mj.: „ve chvíli, kdy člověk vstoupí do politiky, musí si uvědomovat, že se musí pohybovat v mantinelech reálných možností.“ To v zásadě odpovídá hegelovsko-marxovské tezi, že svoboda je poznaná nutnost. Správně by to znělo: ve chvíli, kdy člověk vstoupí do této vlády, musí si uvědomovat, že se musí pohybovat v mantinelech jejích reálných možností. A to je dobrý důvod, proč do ní nelézt. A dále: „…před volbami se spekulovalo o možnosti ústavní většiny ČSSD a KSČM. A výsledky voleb jim nedávají ani prostou většinu“. Zbývá dovysvětlit, čím je ústavní většina nynějšího establishmentu (KSČM, ČSSD, ANO, Úsvit) lepší než ta možná komunisticko-socialistická, kromě toho, že je o hodně silnější. A připočíst k tomu, že lidovce teď k vytvoření ústavní většiny rozhodně nikdo nepotřebuje.

Alexandr Vondra prohlásil (podle Zuzany Kaiserové), že národ potřebuje, aby mu někdo vyprávěl pohádky (a něco podobného prý říkal i Petr Placák). Zároveň paní Kaiserová odkazuje na Masaryka. To je ovšem strašná blbost. Tak vypadá Masaryk v národně socialistické verzi. Masaryk vykládal „národu“ o potřebě politického realismu, postaveného na kritice. O tom, že není dobré se chlubit padělaným cizím peřím a zapojovat se do lynčerských veleakcí typu hilsneriády. Samozvaní vůdci národa rudohnědé provenience ho pak za trest proměnili v cukrovou homoli a dodnes mu chodí bučet na hrob “Teče voda teče“ a „Ach synku synku“. Jistě, Masaryk udělal také řadu chyb. Ale tohle je trest příliš krutý.

Úterý 31. prosince: vzhledem ke specifické povaze dnešního dne se omezím na několik málo poznámek. Především, tři koaliční strany se dohodly na tom, že „až se vydiskutuje seznam“ (rozuměj ministrů, bd), „budou za (sebou koaliční partneři, bd) stát jako jeden muž. Ta podmínka by měla být nepřekročitelná.“ Vzhledem k tomu, že to říká místopředseda ČSSD Chovanec, člověk, který se nejdřív spojil za Sobotkovými zády s Haškem a Zemanem proti Sobotkovi, a za jeden dva dny zase se Sobotkou proti svým bývalým spojencům, nemá to úplně tu poslední přesvědčivost. Ale nejen kvůli panu Chovancovi, ale i kvůli těm dalším „mužům“, kteří se chystají „stát za sebou jako jeden“, jsem na průběh stání a jeho peripetie velmi zvědavý.

Oldřich Danda končí svůj článek o církevních restitucích ze včerejška slovy: „S výzvou k větší skromnosti církve přišel jako se svým programem nový papež František.“ Pro pořádek je třeba připomenout za prvé, že papež nevyzýval české katolíky ke skromnosti ve věci majetku zkonfiskovaného kdysi komunisty, a za druhé, při vší úctě k jeho dobrým úmyslům a jeho postavení, jeho autorita má zejména pro člověka, který (jako třeba já) není katolík, své meze.

Zaujala mne jedna část článku Jana Dražana ze včerejších Babišových Lidových novin (je to vlastně, pokud tomu dobře rozumím, jádro toho, co chtěl pan Dražan veřejnosti sdělit): „Ve svém blogu Deník nepolitika na serveru iDNES.cz napsal jeden z nejvýraznějších politiků současnosti Andrej Babiš následující: „Už na jaře chce spustit bývalý šéfredaktor Lidových novin Dalibor Balšínek internetový deník Echo24.cz, do kterého přijde i jeho bývalá kolegyně Zlámalová. Předpokládám, že se na tento deník novináři nesloží, ale že jeho provoz bude někdo platit. Zatím se mluví o bývalém šéfovi ČEZ (a zároveň Škody Holding, které ČEZ dodával zakázky) a toskánském výletníkovi Martinu Romanovi. U něj ale střet zájmů nelze předpokládat, ten se automaticky předpokládá jen u Babiše.““ Pan Dražan majitele LN za tento výrok kritizuje, což bylo taky na internetu zaznamenáno. Podstatná je ale jiná věc: že se zpráva o chystaném internetovém serveru pouští na veřejnost ne jako normální věcná informace, ale vlastně v žánru „tištěné šeptandy“. To je v našem mediálním prostředí jakési novum a svědčí o tom, co se u nás za poslední týdny a měsíce změnilo.