Co týden dal

Pondělí 25. listopadu: shrnuji, co zajímavého jsem si přečetl v novinách od minulého čtvrtka.

Ve čtvrtek přineslo Právo rozhovor s vikářem Německého řádu Metodějem Hofmanem. Debatovalo se mj. o tom, zda je Německý řád pokračovatelem Řádu německých rytířů. Vikář uvedl, že tom, zda tomu tak je, nerozhoduje žádný světský ani státní orgán, ale Svatý stolec (tj. ústřední orgán katolické církve, pod který řád spadá). Oldřich Danda, který rozhovor vedl, namítl, že v České republice existuje jenom jedna moc, a to světská, a český soud rozhodl, že tomu tak není. Myslím, že oba pánové si protiřečí jen zdánlivě. O tom, kdo je následníkem nějaké mezinárodní katolické organizace, rozhodne její ústředí, český stát to ovšem nemusí uznávat. Stejně nemusí český stát uznávat, že ti či oni duchovní jsou kompetentní vykonávat svou funkci, a to nejen katoličtí, ale samozřejmě všichni bez ohledu na denominaci (tzv. „souhlas“). Tak tomu bylo za předminulého režimu (za totáče, jak já říkám), minulý režim (polistopadový) na tuto praxi rezignoval. Vůbec bych se nedivil, kdyby se k ní nynější režim tak či onak vrátil.

V rámci své modernizace zavádějí České dráhy na trase mezi Moskvou a Prahou komfortní vlakovou soupravu sestavenou z nejmodernějších lůžkových vozů. (Transportní vagony pro obrněná vozidla nejsou zatím zapotřebí).

Podle primátora Hudečka je smlouva o výstavbě tunelu Blanka neplatná stejně jako Mnichovská dohoda, tj. od samého počátku. Může prý za to diletantství exprimátora Béma. Jde o černou stavbu. Nepochybně o nejdelší černý tunel na světě. Za zjištěním jsou zjevně spory ekonomické, mezi městem a Metrostavem (tunel se během stavby průběžně prodražoval), a politické, mezi nynějším vedením a všemi co mu předcházela od prvního výkopu (z hlediska efektivní politiky je významné, aby vždy byli k dispozici ti, na něž je možné všechno svést). Protože stavba de jure vlastně neexistuje, bude nutné uvést nedokonalou skutečnost do souladu s dokonalostí právního řádu. Nejlepší bude tunel neprodleně zasypat. Tím se ovšem ještě víc prodraží.

Antonín Rašek píše ve čtvrtečním Právu o potřebě provětrat státní správu a o zákoně o státní službě. Se zákonem je problém, pokud jde o jeho zavedení. Politická praxe je taková, že nastupující politická garnitura provede vždycky důkladné provětrání, samozřejmě ve svůj pospěch. Dnešní establishment byl (na té nejvyšší úrovni, víc toho prozatím ještě nestihl) velmi úspěšný, pan Rašek správně upozorňuje, že „nyní je šance státní správu v jejích zjevně špatně fungujících částech změnit, jmenovat na řídící pozice kvalifikované odborníky s jasným úkolem a termínem vytvořit fungující struktury podřízených úřadů a k tomu jim v personální práci uvolnit ruce“. No a pak teprve přijde vhodná chvíle k tomu to celé zacementovat zákonem o státní službě.

Od pátku jsou noviny plné vzpomínek na zavraždění prezidenta Kennedyho, uplynulo od něho půl století. Mám k té události i ke Kennedymu skoro osobní vztah. Tři roky, které byl u moci, znamenaly pro mne jakýsi záblesk naděje v odporném pološeru ruského komunistického impéria: konečně politik, který byl schopný jednak čelit jejich drzé světovládné ideologii, a jednak jim dokázal, když nebylo vyhnutí, dát pořádně do čenichu. Mluvit o tom, že se svět dostal na sám pokraj jaderné války, je nesmysl, bylo předem jasné, že se kremelští adepti na světovládu v konfrontaci s pevným postojem podělají, udělali to už předtím mnohokrát. (Rusové jsou obdivuhodní v tom, jak účinně se dovedou bránit tam,kde jsou v právu, ale světovláda jim moc nejde). Je zjevné, že hlavní vzpomínky v českých médiích se budou týkat toho, kdo všechno Kennedyho vlastně zavraždil. Já jsem pevně přesvědčen, že to byl jeden člověk, jmenoval se Lee Harvey Oswald, a jeho ruku nevedl nikdo (potenciálně by za tím mohly stát tajné služby, samozřejmě ruské, ne americké, ale ty byly na tak velkolepou akci příliš zbabělé, co kdyby to prasklo). Spiklenecké teorie jsou dobré jen k tomu, aby odváděly pozornost od toho, co zavražděný udělal, řekl a napsal. (Ještě podotýkám, že např. pro Václava Klause byl Kennedy určitě levicový jako pet láhev. Mně to ani trochu nevadí).

V Babišově Mladé frontě Dnes otiskl v pátek dosti odpudivý text Břetislav Rychlík. Na diskusi kolem změn v ÚSTR a na převolení Rady ústavu mu připadá podstatné to, že zrádná a poražená ODS nemá o tom teď co kecat. Typický příklad druhorepublikové mentality a vítězného tance na břiše porazeného úhlavního nepřítele. Je to hnusné: ODS si jistě svou porážku zasloužila, ale pan Rychlík a spol. své vítězství ne, není to ostatně žádné jeho vítězství a nebude z něho nic mít. A normalizace ÚSTR je ohavnost, ODS sem, ODS tam.

Potichu a celkem nepozorovaně proběhl Anšlus Ukrajiny k Ruské federaci, přesněji řečeno k dosud virtuálnímu, ale stále více se zhmotňujícímu „soft SSSR“. Putin Janukovyče pořádně skřípl (má k tomu spoustu instrumentů), ten zapomněl na integrační choutky směr EU a přistoupil na prastarou tezi, že svoboda je poznaná nutnost. EU na to kouká otevřenou pusou, ostatně co může dělat. Paní Tymošenková zůstane v base po ruském způsobu, který se v příštích týdnech a měsících bude možná aplikovat i u nás (Petr Nečas nenajde u nás tolik stoupenců jako ona tam, ostatně je o hodně méně hezký). Anšlus má velký význam pro ČR, podobně jako ten z roku 1938 pro ČSR. Tehdy jsme byli na paškále hned za půl roku.

V souvislosti s případnou nominací Andreje Babiše na ministerský post se dnes hodně hovoří o lustračním zákonu. Např. podle Bohuslava Sobotky (rozhovor v nedělním Právu) „dnes země čelí úplně jiným rizikům, než jsou lidé, kteří v 80. letech byli podezřelí ze spolupráce nebo spolupracovali se Státní bezpečností například jako agenti. To je zajímavé: představme si větu, dejme tomu z šedesátých let: „Dnes země čelí úplně jiným rizikům, než jsou lidé, kteří ve 40.letech spolupracovali s Gestapem.“ Jistě se dá namítnout, že komunistický režim ruského typu byl něco úplně jiného než ten nacistický, jedno ale měly oba společné: totiž hnusnost. Je možné diskutovat o tom, který byl hnusnější víc a který míň, je to však velmi obtížné právě pro jejich nesrovnatelnost. Jedno je však srovnatelné: v obou případech znamenala spolupráce taky vlastizradu: za protektorátu jsme byli provincií nacistického Německa, nejpozději od roku 1948 kolonií komunistického Ruska (a tím, že nás nemuseli hned vojensky okupovat, jak je u kolonií zvykem, bych se moc neoháněl, za to je třeba se stydět).

Babišovo ANO prý hodlá nominovat do funkce ministra vnitra ředitele protikorupční organizace Transparency International Davida Ondračku. Je to šťastný nápad, s plukovníkem Šlachtou by mohli utvořit účinný tým (lídr ANO by je mohl jen tu a tam zpovzdálí citlivě usměrnit). Pak už zbývá jen jít v reformním úsilí ještě o krůček dál a ministerstvo přejmenovat na Ministerstvo lásky.

Úterý 26. listopadu: Oslavovaná dohoda mezi skupinou šesti států (USA, Rusko, Čína, Francie, Británie a Německo) a Íránem ohledně íránského jaderného programu vykazuje, jak se mi zdá, některé důležité rysy „míru pro naši dobu“ . Především je dost těžko představitelné, že by se těch šest mohlo dohodnout na něčem kloudném. Za druhé, Američané mluví o tom, že Teherán nedosáhl výslovného uznání práva na obohacování uranu, kdežto íránská strana je přesvědčena, že dohoda její právo obohacovat uran potvrdila. Tedy každý si ji vykládá, jak se mu to hodí. Za třetí, v Izraeli, v nezúčastněné zemi, o jejíž kožich se hraje vždycky, když se jedná s Íránem o jeho jaderném programu (k míru pro naši dobu patří, aby byl uzavírán na účet někoho nezúčastněného) mluví docela nahlas o mnichovské dohodě. A konečně, Jan Fingerland píše dnes v Babišově MfD: „Nynější dohoda je jen dočasná, neodpovídá na otázku, co bude s íránským jaderným programem za dalšího půl roku.“ Základní vlastností „míru pro naši dobu“ bývá, že vydrží tak cca půl roku. Myslím, že dnešní situace všeobecně i západní státy zvlášť jsou dnes k „míru pro naši dobu“ neobyčejně náchylné. Je to poměrně hnusné. Pan Fingerland svůj článek končí tím, že „je jisté, že dohoda je jen koncem prvního dějství jednoho velikého testu pružnosti“. Upozorňuji jen, že při poslední realizaci míru pro naši dobu bylo druhým dějstvím světové válečné kataklysma.

I druhá poznámka je mezinárodněpolitická, jenže jen trochu: ve slovenských krajských volbách v Banskobystrickém kraji byl v přímé volbě zvolen županem populistický nacionalista Marian Kotleba. Porazil kandidáta Ficova Smeru poměrem cca 55 ku 45%. Za to vítězství si toho moc nekoupí, protože pokud jde o zastupitele, má jeho strana v 49členném zastupitelstvu pouze jednoho poslance, totiž právě jeho. Ale bude mít příležitost politiku v tom kraji pořádně rozvrátit. Vida, k čemu je dobrá přímá demokracie! Leč neohrnujme nad svými slovenskými sousedy nos. Nestalo se u nás letos něco trochu podobného na ještě vyšší úrovni? Nezvítězil tu v jedné významné přímé volbě (shodou okolností skoro stejným poměrem hlasů) politik, který se taky vlastně nemůže opřít o žádného vlastního poslance, a přitom už tady od jara dokázal nadělat docela slušnou paseku? Ovšem, ten náš zatím nevolá „Na stráž!“ a je ústy bytostný demokrat. Na obou příkladech je však vidět, jak ošidnou věcí je přímá volba v určitém politickém prostředí.

Při volbách předsedy a místopředsedů Sněmovny se na ODS (a na Okamurův Úsvit) nedostane, zato na KDU-ČSL, která dostala ještě méně hlasů, post vybude. Jistě, KDU-ČSL bude součástí Sobotkovy-Babišovy koalice. Neúčast ODS má přídech „účtování se starým režimem“ a jakési vendety. A nikdo ani neškytne. Proč by taky, třeba na Kalouska se přece dostane.

Jan Dražan v Babišových Lidových novinách píše v souvislosti s údajným agentstvím Andreje Babiše a s tím, že bývalý důstojník StB Kuľha toto agentství zpochybňuje: (Kuľha) „každopádně tvrdí, že si Babišův podpis pod vázacím aktem vymysleli jeho kolegové, aby si stejně jako prý v mnoha jiných případech vylepšili pracovní výsledky a kariéru. No, na tom by nebylo nic zvláštního, podivné praktiky se odehrávaly ve většině socialistických podniků, tak proč by se neměly dít také u StB.“ To se mi nějak nezdá, StB nebyla žádný socialistický podnik, ale policie, a jak by mohla fungovat policie nadto tak exkluzivní, která si sama falšuje dokumentaci? Jestli se proti něčemu jistili, tak určitě proti tomu. Radek Schovánek, který se celou záležitostí dlouhodobě zabývá, dnes potvrdil ČTK, že v systému StB existovaly nejrůznější mechanismy kontroly. Já prostě nevěřím nejen tomu, že by bylo možné vědomě falšovat dokumentaci v případě pana Babiše, ale že by to bylo možné vůbec. Tedy že by ji bylo možné falšovat tehdy, za předlistopadového režimu.

Středa 27. listopadu: Včera se poprvé sešli u společného stolu představitelé stran, které chtějí vytvořit novou vládu, ANO, ČSSD a tentokrát i KDU-ČSL. Jednali však údajně pouze o tom, jak má vypadat vedení nové PS. Předseda hnutí ANO Babiš pak řekl, že upřednostňuje samostatná jednání s ČSSD, protože „naše náhledy na program jsou trochu víc odlišné než s KDU-ČSL“. To možná jsou, ovšem až na církevní restituce. Ve třech se prý může jednat až příští týden, tvrdí pan Babiš, což prý nijak neznamená, že by chtěli „stavět KDU-ČSL před diktát“, nýbrž že jednání ve dvou jsou složitá, ale ve třech složitější. Jistě, zvlášť kdyby šlo o to, KDU-ČSL ve věci restitucí pořádně skřípnout, měli by být skřípající pořádně domluveni. Žádný diktát by to pak samozřejmě nebyl,a i kdyby snad ano, tak jen v tom nejlepším slova smyslu. Není jasné, co v této věci a co v tomto trojspolku chtějí lidovci uhrát.

Prezident Zeman se má sejít v Lánech s pověřeným Bohuslavem Sobotkou. Schůzky se mají konat každý týden. Pan Sobotka má teď trochu podobný režim jako MUDr. Rath.

V Babišově Mladé frontě dnes představují jednoho typického poslaneckého nováčka. Jmenuje se Pavel Šrámek a šťastnou shodou okolností je zrovna poslancem za Babišovo ANO.

Změna režimu musí znamenat dřív či později i změnu zákonného rámce. První teď bude, jak se zdá, na paškále lustrační zákon, brání totiž jaksi mimoděk vytvoření vlády. Má ho nahradit zákon o státní službě, je součástí české legislativy už od roku 2002, ale není zatím účinný. Stanoví, že ve státní službě nesmějí být zaměstnáváni lidé, u nichž nelze prokazatelně předpokládat, že budou ve službě dodržovat demokratické zásady ústavního pořádku ČR.“ Bylo by užitečné mít jmenný seznam takových individuí, schvalovat a pravidelně modifikovat by ho měla nová Poslanecké sněmovna na návrh příslušného ministra (samozřejmě vnitra). Ještě efektivnější a jednodušší by bylo péči o registr nespolehlivých svěřit nějakému kompetentnímu výkonnému orgánu, např. Policii ČR. Ale myšlenka je v zásadě správná: nepárejme se pořád v minulosti, soustřeďme se na budoucnost, kterou jsme si právě vybojovali.

V Babišových Lidových novinách se lustračnímu zákonu věnuje Zbyněk Petráček. Lustrační zákon není posvátná kráva, píše, ale proč právě tímto bodem startuje nová sněmovna? Jistě, dalo by se to udělat nějak šikovněji.

A nakonec dobrá zpráva: prezident Zeman se dnes opět objevil na veřejnosti!

Čtvrtek 28. listopadu: Lidovci se dostali do sporu s Andrejem Babišem o lustrační zákon. Prezident Zeman se zdráhá pana Babiše jmenovat ministrem, protože nemá čisté lustrační osvědčení. Případem se sice zabývá slovenský soud, soud však může jen konstatovat, zda byl dotyčný opravdu spolupracovník StB, nebo ne, lustrační osvědčení však jen konstatuje, zda ten člověk figuruje v dochované dokumentaci StB, nebo ne. Soud nemůže rozhodnout o tom, aby byl někdo z dochované dokumentace StB vymazán. Navíc o to, zda je k výkonu funkce ministra zapotřebí čisté lustrační osvědčení, se vedou spory, v každém případě dosud všichni ministři všech vlád se jím před nástupem do funkce prokázali. O lustračním zákonu se šíří spousta mýtických zpráv. Tak například není pravda, že by „diskriminoval“ jen spolupracovníky StB a není pravda, že zákonodárce vedla při jeho schvalování snaha potrestat kolaboranty s předminulým (rozuměj předlistopadovým) režimem, šlo o to, ubránit citlivé pozice veřejné správy před nežádoucími vlivy. Je ovšem taky nesporné, že lidé, vykonávající funkce, uvedené v lustračním zákoně, kolaborovali s předlistopadovým režimem, tj. s kolonií ruského komunistického impéria, zvanou nejprve „ČSR“ (v letech 1948-60), poté „ČSSR“, tj. že jejich jednání mělo v té či oné míře povahu vlastizrady. Jistě, je problematické mluvit o vlastizradě např. u každého řadového člena KSČ, jenže lustrační zákon postihuje jen funkcionáře od okresního tajemníka výše, a jen zákazem výkonu některých funkcí (funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním). Lustrační zákon se taky zcela správně nevztahuje na soukromý sektor, protože jeho smyslem není ani náhodou postižené existenčně zničit, ale uchránit státní správu a veřejný sektor od nežádoucích vlivů. K dnešní politické diskusi o tom, zda se lustrační zákon přežil, nebo ne, považuju za důležité pouze upozornit, že jeho zrušení právě nyní by signalizovalo změnu právního prostředí ve smyslu zavedení „nových pořádků“. Zároveň je pozoruhodné, že ve včerejším rozhovoru pro Právo Andrej Babiš změnil časové vymezení „starých pořádků“: už to není posledních třiadvacet let, ale jen posledních dvacet let. Dejme tomu od roku 1993 do letoška. Tedy všechno před Klausem. Teď už bude třeba udělat jen výjimku v tom smyslu, že vypadnou léta 1998-2006, kdy byli u koryta, tedy chtěl jsem napsat u kormidla, nynější koaliční partneři pana Babiše, ČSSD. Ale ta výjimka nesmí být zase až tak moc velká, aby pan Babiš mohl své sociálně demokratické koaliční partnery i nadále tak trochu držet pod krkem.

Jak se dalo čekat, místopředsedou Poslanecké sněmovny nebyl zvolen Miroslav Kalousek. Dostal v druhém kole tajné volby jen 73 hlasů (o dva méně než Tomio Okamura) a rozhodl se už dál nekandidovat. Je zjevné, že daleko významnější roli v poslaneckém rozhodování než citové averze k panu Kalouskovi přitom hrály obavy z jeho velmi solidní schopnosti vystupovat debatách na plénu a pohotově reagovat (místopředseda sněmovny má právo přednostního vystoupení). Je to průhledné a poněkud odpudivé. Zároveň se v Poslanecké sněmovny zjevně vytváří nové rozdělení: strany nového establishmentu (ANO, ČSSD. Úsvit, KSČM a KDU-ČSL, která se k nim tak říkajíc přidružuje) a „poražená reakce“ (ODS, TOP09). Rozdělení není ještě „usazené“ a definitivní. Bylo by velmi užitečné, kdyby se ujasnilo a zpevnilo. Aby tu do budoucna bylo aspoň trochu něco jako parlamentní opozice, i když docela bezmocná (podotýkám, že podobná situace byla např. v horthyovském Maďarsku, a bylo to přece jen trochu lepší než autoritativní režim jako řemen).

Pátek 29. listopadu: Poslaneckou sněmovnu ovládlo cosi jako Národní fronta, ani ne tak ta z roku 1948, jako spíš ta z roku 1945, resp. 1946. Patří k ní ANO, KSČM, ČSSD a KDU-ČSL, která je zjevně zatím jaksi připuštěna (zatímco předsedu a dva místopředsedy, paní z ANO a komunistu, si odhlasovali takřka jednomyslně, lidovec dostal přece jen o pár hlasů míň) – v podobném postavení byla ostatně ČSL v letech 1945-8 taky. Zrádná pravice je zatím na rozdíl od časů Benešovy Čs. republiky ještě povolena, ale na funkce v PS už nedosáhla. Nový establishment je jen tak mezi sebe nepustí, měli by si zvyknout – ostatně dnes není třeba být součástí establishmentu, naopak, je třeba, aby někdo stál rozhodně a jednoznačně mimo. Jsou toho ale letití poslanci TOP09 a ODS vůbec schopni? Nového předsedu Sněmovny Hamáčka volili i oni skoro všichni. Proč? Aby se do funkce nedostal někdo jiný, ještě horší? Hranice by měla být jasná, a jak ji mohou držet strany, které už jednou v obraně demokracie selhaly? Navíc problém má KDU-ČSL, která být mimo establishment neumí. Není jí to dáno v genech. Definuje se vůči svým nynějším spojencům i vůči voličům jako „pravice s lidskou tváří“. Je to mimořádně legrační. Co s takovou stranou?

Výmluvný je i v tomto směru rozhovor, který dnes poskytl předseda lidovců Bělobrádek Právu: nebrání se tomu, aby se církevní restituce měnily, ale musí to být až po dohodě s církvemi a náboženskými společnostmi“ (pokud se je podaří dotlačit k dohodě, bude to OK). Proti zrušení lustračního zákona nejsou, ale uznávají, že je veliký rozdíl mezi člověkem,který někoho mlátil nebo šikanoval, a tím, kdo – pokud tomu tak bylo – dělal ekonomickou rozvědku. Jenže např.agenti StB nikoho nemlátili ani nešikanovali, jen práskali. Ani okresní tajemníci KSČ nikoho nemlátili. Omezení daná lustračním zákonem nebyla ani v době jeho prvního schválení chápána jako tresty za mlácení a šikanování. +Bylo by to ostatně absurdní: mlátil jsi a šikanoval – nemůžeš tedy být ředitelem gymnázia. Nešlo vůbec o tresty. A nakonec pan Bělobrádek k církevním restitucím ještě zopakoval: „Nebudeme aktivní a necháme to na soc. dem. a ANO, aby se pokusili vyjednat něco jiného“. Jistě, Pontský Pilát taky nebyl aktivní.

Společnost CVVM přinesla svůj první povolební průzkum ohledně celostátních stranických preferencí a volebního modelu pro Poslaneckou sněmovnu. Podobně jako ten, s nímž už pro stejné období přišla PPM Faktum, vypadá tak, že jakoby pokračují trendy, které působily po celou volební kampaň: ANO stále ještě posiluje, ČSSD stále ještě stagnuje, TOP09 a ODS se dál propadá. Koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL by teď měla bohatou ústavní většinu, koalice ČSSD s KSČM by však opět nebyla možná. Veřejné mínění reaguje trochu podobně jako kapr na pekáči: ještě se mrská, i když to už vlastně nemá valný význam. Průzkumy teď nějakou dobu nebudou zajímavé, ostatně podobné to bývalo v prvních měsících po všech předchozích volbách. Zajímavé budou průzkumy po roce – budou li ještě nějaké. Ovšem s tím, že by se preference ODS nebo TOP09 nějak radikálně pohnuly nahoru, se moc počítat nedá – ty strany, zdá se, už vyčerpaly svůj potenciál.

Václav Žák kdysi ještě před volbami definoval v Právu své časové vymezení „starých pořádků“: marasmus podle něho začal už v roce 1993. Připomínám, že tenkrát OH, neúspěšný dědic OF, a páteř prvního polistopadového establishmentu, prohrála volby a pan Žák, jeden z představitelů OH, přišel o post místopředsedy České národní rady. Včera v Právu pokračuje ve výkladu minulosti. Hovoří o „liberálních disidentech“ (mezi něž počítá zajisté i sebe), kteří zastávali mocenské funkce v letech 1990 až 1992 a proti mimž se pak vzbouřili „poslanci, kteří nepatřili do pražského disidentského okruhu“ a podle představ pana Žáka, pokud tomu dobře rozumím, naopak náleželi „k těm, co dřív mávali v průvodech“ a teprve po převratu se z nich stali bojovníci proti komunismu. Článek je zajímavý vlastně jen tím, co z něho plyne: že nynější establishment podporují někdejší představitelé první disidentské garnitury, kterou ovšem nesmetli v roce 1992 žádní „poslanci, kteří nepatřili do pražského disidentského okruhu“, jak by se z článku pana Žáka dalo vyvozovat, ale docela obyčejní voliči v docela obyčejných volbách. Taky nechápu, proč je pro pana Žáka tím nejstrašnějším a nejpotupnějším hříchem minulosti „mávat v průvodech“, a jak přišel na to, že v době minulého režimu se většina lidí zabývala tím, že „mávala v průvodech“. Jediný „masový“ průvod v té době byl ten prvomájový, drtivá většina lidí tam nechodila a upřímně řečeno ani nemusela, protože to na ní nikdo nechtěl. Kdybych pana Žáka neznal, mohl bych si myslet, že prožil dobu minulého režimu v emigraci někde na Marsu.

Sobota 30. listopadu: kolem volby vedení Poslanecké sněmovny kolují podle toho, co si člověk může přečíst v novinách, mezi poslanci nejrůznější dohady. Např. Karel Schwarzenberg se domnívá, že mezi ANO a KSČM proběhl výměnný obchod: ANO prý slíbilo, že podpoří Filipa, když komunisté na oplátku nedají hlasy Kalouskovi. Pan Schwarzwenberg vychází z předpokladu, mně úplně nepochopitelného, že poslanci ANO by jinak Filipa nevolili. Proč by proboha měli mít s volbou pana Filipa nějaký problém?

Zavedlo se, že spolu jednají zvlášť ČSSD a ANO, s tím, že s výsledky toho, na čem se dohodnou, pak seznámí KDU-ČSL. Tedy přesněji řečeno: konají se jen dvoustranná, nikoli třístranná jednání, ale naprostá většina těch dvoustranných jednání jsou mezi ČSSD a ANO. Pan Babiš to zdůvodňuje tím, že mezi ANO a KDU-ČSL je daleko větší shoda, takže jednat s nimi není třeba. Takový argument samozřejmě nemůže brát nikdo vážně, a tím méně ho mohou brát lidovečtí politici. Navíc bych se divil, kdyby přitom tak trochu nepropadli přesvědčení, že ve skutečnosti ČSSD a ANO pečou za zády lidovců církevní restituce, případně ještě lustrační zákon, a nakonec je postaví před hotovou věc. Je však zjevné, že jsou ochotni za účast ve vládě zaplatit i tuhle cenu. Argumentuje se, že pokud nevznikne tato koalice, hrozí předčasné volby. Jenže daleko spíš se nějak dohodnou ČSSD, ANO, Úsvit a KSČM, a vláda stejně vznikne, jen bez lidovců. Být u toho nemá valný smysl. Respektive má smysl u toho za žádnou cenu nebýt. To ale klidovi neumějí, stejně jako se pes, když zmerčí prchajícího zajíce, nedokáže za ním nepustit. Hrozí ase předčasnými volbami: ale i kdyby se nakrásně konaly a KDU-ČSL , ODS a případně i TOP09 by se už do PS nedostaly, byla by situace jasnější: měli bychom parlament bez opozice, a všechno by bylo jasnější as přehlednější. (Parlament bez opozice byl u nás zvolen naposled v roce 1946).

Ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynek Kmoníček řekl včera Právu: „U obou pánů (rozuměj u Zemana a Sobotky) sleduji zvolna stopující potenciál jisté základní důvěry.“ Bylo by zajímavé zjistit, jaké nástroje pan Kmoníček pro měření stoupajícího potenciálu používá a jakými dejme tomu fyziologickými příznaky se u obou pánů stoupající potenciál projevuje.

Ústav státu a práva AV ČR uklidnil ministra Pecinu: pokud vrátí propuštěného policejního prezidenta Lessyho zpátky na jeho místo (a nic jiného prý mu nezbývá), nevznikne dovjvládí, protože nynější policejní prezident Červíček o místo automaticky přijde, a bude to, jako by policejním prezidentem ani nikdy nebyl. Stane se coby policejní prezident neexistujícím od samého počátku, jeho rozhodnutí však zůstanou platná. Právní věda je mocná čarodějka, dokáže se povznést vysoko nad obzor přízemní reality. Pan Červíček se v posledních měsících poctivě snažil, aby byl co nejméně vidět, ale nebylo mu to jak vidno nic platné. Návrat pana Lessyho je zcela v řádu politických událostí, které zažíváme od léta, a jeho sošný zjev se bude v galerii nynějších vysokých státních činitelů pěkně vyjímat. Navíc vznikne výkonný tandem zkušeného pragmatika Lessyho se zaníceným idealistou Šlachtou, což nepochybně přispěje k tomu, a by se policie ČR v příštích měsících a letech pohybovala správným směrem.