Co týden dal

Neděle 16. prosince: po delší době zase malý (předvánoční) zápis do rubriky.

Evropská unie má zavázat členské státy, aby po australském vzoru nařídili výrobcům cigaret povinně zdobit krabičky velikými ohavnými vyobrazeními zdravotních následků, jaké s sebou nese kouření. Považuji to za bezohlednou drzost. Nekouřím už přes čtyřicet let. S tím, že jsem před čtyřiceti lety a dříve kouřil, už nemohu zpětně nic dělat. Do trafik jsem ovšem chodit nepřestal, kupuji si tam např. noviny a časopisy. Budu se tam muset na to dívat. Např. rakoviny úst se samozřejmě bojím. Může ji dostat i člověk, který nikdy v životě nekouřil. I ten si chodí občas do trafiky kupovat noviny a časopisy a bude na to muset koukat. NecháPU, co nás má nějaký bruselský byrokratický (jedno slovo zabaveno) takhle strašit. Výslovně přitom podotýkám, že nejsem žádný eurofob a nesdílím hradní názory na EU. Zároveň nevím, proč bych si zrovna tohle měl nechat jen tak líbit. Tak aspoň takhle.

Právo přineslo rozhovor s prezidentským kandidátem Franzem. Jeho názory mi v některých ohledech nepřipadají až tak nerozumné. Pokud by se dostal do druhého kola a stanul tam proti Miloši Zemanovi (což je pravděpodobné asi tak, jako že 21. prosince bude konec světa), dovedu si představit, že bych ho volil. Jenže: žijeme jako svobodní lidé ve svobodné zemi a každý má právo se tak zmalovat, jako to učinil pan Franz (jen si myslím, že v tom smysl svobody až tak nespočívá –respektuji však, že on to může vidět jinak). Zároveň platí, že žijeme jako svobodní lidé ve svobodné zemi a každý, kdo odpovídá zákonným předpokladům (o zmalování se v nich nic nepraví, a co není zakázáno, je dovoleno), může kandidovat za prezidenta. Jenom zmalovat se tak a zároveň chtít kandidovat za prezidenta, to je nějak moc dobrého najednou: buď jedno, nebo druhé.

Někdejší světová jednička Wozniacká (nejsem odborník na tenis, mám dojem, že poslední měsíce jí to nějak moc nejde) se na exhibici v Sao Paulu nechala vyfotografovat s vycpaným poprsím a s vycpanou zadnicí, čímž parodovala nynější třetí tenistku světa Serenu Wiliamsovou. Nato prý v jakémsi feministickém webu napsali: „Vzhledem k historii a dnešnímu kontextu rasových standardů krásy je od ženy bílé pleti rasistické, když si dělá srandu z těla ženy tmavé pleti, obzvlášť formou, která zvýrazňuje její sexualitu a je založená na stereotypu velkých hýždí černošek.“ To je zajímavý názor, který mi nějak zapadá do mého stereotypu idiotských feministických aktivit západního typu: existuje spousta žen bílé, případně žluté pleti velkým poprsím a velkými zadnicemi. Je to totálně ujeté: v takovýchhle věcech jsou hystericky zásadoví, a když jde např. o to, zda prodat Izrael nebo ne, jde jakýkoli smysl pro zásadovost stranou (tím nemám na mysli feministky zvlášť, ale západní intelektuální elitu obecně, a k západu teď patří i Češi).

Pondělí 17. prosince: a další dvě malé poznámky.

Vraždění v Newtownu v UASA je pozoruhodný případ tragické události, k níž je v podstatě nemožné říci něco rozumného. Důkazem jsou komentáře v českém tisku. Autoři se buď banálně pohoršují nad tím, jak je v USA snadné si legálně opatřit zbraně (moc by mne zajímalo, nakolik jer u nás obtížnější opatřit si zbraně ilegálně než v USA opatřit si je legálně), nebo dávají najevo, jak se dokáží lidsky dojímat. Tato druhá informace není čtenářsky příliš zajímavá.

Proti rozhodnutí nejvyššího správního soudu, jímž byli z další prezidentské soutěže vyřazeni pánové Dlouhý a Okamura, podává Tomio Okamura Stížnost k ústavnímu soudu. Nemůže prý trezignovat a nechat na sobě lživé obvinění, že falšoval petiční archy. Předseda volebního senátu NSS Šimíček však jen konstatoval, že v petici za Okamuru byly celé petiční archy zfalšované, sepsané jednou rukou, aniž by spekuloval o tom, kdo je zfalšoval. To, že se pan Okamura odvolá, se dalo očekávat, patří to k obsahu i stylu jeho politiky. I ing. Dlouhý se domnívá, že se pod jeho kandidaturu podepsalo víc než 50 000 podporovatelů, ale prohlásil: „Rozhodl jsem se však tuto stížnost nepodávat. Vede mne k tomu především přesvědčení, že nejlepší pro naši zemi je, aby první přímá prezidentská volba proběhla v plánovaných termínech.“ Pokud budou volby odloženy bez jeho přičinění, stížnost k ÚS ještě zváží. Nejsem stoupenec pana Dlouhého jako politika a nikdy bych ho nevolil, to je ale teď vedlejší: musím konstatovat, že jeho rozhodnutí je zodpovědné a správné. Odklad prezidentské volby nepochybně povede k dalšímu společenskému rozvratu, a to je v nynější situaci víc než povážlivé. Odlišnost pana Dlouhého od pana Okamury je na první zjevná, stejně jako to, proč by ho v případě, že by kandidoval, nikdo neměl volit.

Úterý 18. prosince: Prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg vyslovil v souvislosti s možným odkladem prezidentské volby jakousi obavu: „Celostátní problém je, že ta volba bude (po dobu odkladu, bd) ztrácet na vážnosti.“ Pan Schwarzenberg je nemístný optimista (zjevně to souvisí s tím, že sám kandiduje). Volba přece už teď na vážnosti ztratila tolik, že víc snad ani nemůže.

Titulek v dnešním Právu (článek o průzkumu stranických preferencí pro volbu do PS) zní: „STEM: levice má ústavní většinu“. I zde je něco nemístného optimismu: zatím ještě pořád ne.

V MfD jsem si dnes mj. přečetl: „Filosofickými aspekty Havlova díla se zatím nikdo seriózně a zevrubně nezabýval. Jeden z mála vážnějších pokusů o hodnocení Havla jako filosofa představují studie Ladislava Hejdánka.“ To prosím není úplné, myslím, že by bylo zapotřebí zmínit taky filosofa Petra Rezka (psal o Havlovi v knížce Filosofie a politika kýče, pokud se dobře pamatuji, a je to poměrně kritické).

Tamtéž píše Kateřina Frouzová o tom, jak případně může rozhodnout Ústavní soud o stížnosti Tomio Okamury proti rozhodnutí NSS, kterým byl vyřazen z dalšího boje o funkci. Pokud by Ústavní soud o stížnosti rozhodl až po volbách, „na legitimitu jíž v lednu zvoleného prezidenta by to nemělo vliv. Jak však varují právníci, ovlivnilo by to, jak nového prezidenta přijme veřejnost.“ Je třeba říci, že tahanice, které už probíhají, negativně ovlivní to, jak veřejnost nového prezidenta přijme, tak jako tak.

A konečně, v MfD najdeme sloupek Jiřího Stránského o Hájkově kritice Václava Havla. Hájkova kritika je jistě ujetá a velmi nespravedlivá. Pan Stránský ovšem píše: „U pana Hájka a jeho vysokého IQ mě to nepřekvapuje – v poslední době je na něm čím dál víc znát po tatínkovi zděděná lepra (a tak v jeho případě neplatí, že děti za své rodiče nemohou)…“ Je mi líto, ale tenhle druh psaní není o nic méně sprostý než to, co píše o Havlovi pan Hájek, naopak, řekl bych, že panu Stránskému se podařilo pana Hájka ještě trumfnout. Je ostatně pozoruhodné, kolik generuje zápas o „pravdu a lásku“ nenávisti: a to na obou stranách. Je to signál toho, jak je dnes ten spor úplně neproduktivní.

Pátek 21. prosince: v souvislosti s předvánočním koaličním ohňostrojem jen pár poznámek (mám problém s časem, zároveň mám jakýsi nejasný pocit, že se to ode mne očekává).

Především nepovažuji za relevantní různé ideologické výklady, např. sugestivní obraz krvavých pařátů bartákovské mafie, které se hrozivě sápou na ministerstvo obrany, podobně jako se kdysi pařáty bolševické stvůry sápaly na Hradčana na nacistickém propagačním plakátu z konce protektorátu (heslo: zachvátí-li tě, zahyneš!). Že paní Peake chtěla spolupracovat s lidmi kolem exministra Bartáka, může být pravda a taky nemusí. Zachovejme neutralitu, protože zcela výmluvná je ale už jen formální stránka celé politické krize (na formalitách v demokracii záleží především).

1. Je zjevné, že premiér Nečas jmenoval paní Peake ministryní s tím, že bude mít spíše více než méně svázané ruce. Zároveň jí to dost jasně neřekl (takové věci se ani říkat dost dobře nedají).

2. Paní Peake se mu vzápětí odvděčila tím, že bezprostředně po svém jmenování, za jeho zády a navzdory svému ujišťování uspořádala na ministerstvu něco jako bartolomějskou noc, aniž by zvážila, že na podobné kroky politicky vůbec nemá.

3. Nato ji premiér potupně vyválel v blátě takovým způsobem, že jí maximálně ztížil možnost aspoň trochu důstojně couvnout. I když teď třeba couvne přes to, k čemu mu takhle vyválená koaliční partnerka vůbec bude?

4. Vítězem v tomto zápase je nepochybně prezident Klaus. Dostal to, co chtěl, a navíc premiérova cesta na Hrad s odvoláním paní Peake musela být něco jako pouť Jindřicha IV. do Canossy. (Doufám že ho prezident nenechal příliš dlouho čekat v zimě na nádvoří).

5. Poraženým se práce cítí být veřejnost, její znechucení českou politikou se ještě prohloubí a je v tomto případě těžké se tomu divit.

Další poznámka: paní Peake je obdivuhodná politička, vztahují se na ni Havlíčkova slova: blaze tomu, kdo umí z jedené huby najednou teple i studeně dejchati. V současné době zároveň dává najevo, že LIDEM je za určitých okolností ochotna vést koaliční jednání s ODS a TOP09, na druhé straně prohlašuje, že to považuje za neproduktivní a neperspektivní. Je přitom zjevné, že tzv. konstruktivní opozice by byla role, která by LIDEM jako jednomu výhonku někdejších Věcí veřejných padla jako ulitá: za vládní rozhodnutí by nenesli žádnou odpovědnost a před každým hlasováním by za nimi musel premiér Nečas chodit s dárečky. Premiér je z jejich strany poměrně snadno vydíratelný.

Prezident Klaus byl podle jedné spekulace ujištěn, že rozhodující slovo na obraně bude mít i za nové ministryně pan Picek (ostatně sám něco takového decentně naznačil). A dál už se spekuluje docela snadno. Když pak paní Peake pana Nečase vypekla (vtipálek by napsal vypeakla), byl, spekulujme, na koni, a dal panu Nečasovi najevo, že ho drží za citlivé místo na těle: jde o včasný podpis daňového balíčku. Panu Nečasovi nezbylo než na prezidentský warning vstřícně reagovat, prezident se nato zachoval velkoryse, nejen promptně podepsal (nemusel přece až tak spěchat), ale navíc hned pověřil pana Nečase vedením ministerstva a pan Nečas okamžitě vrátil do funkce odvolaného generála, jehož zneuctění bylo tak odčiněno. Věřím, že čest pana generála stojí za ten spektákl, i když mi to u toho starého harcovníka, ošlehaného větry nejrůznějších prezidentských kanceláří, nejde úplně snadno. Prezident si dal velmi záležet na tom, aby se jeho triumfu dostalo nevtíravé, ale výmluvné publicity. Nyní by bylo třeba najít vhodného výtvarníka (Milan Knížák?), který jej vyobrazí v loveckém úboru a s kulovnicí v ruce, jak stojí triumfálně s jednou nohou na kožichu uloveného premiéra. V téhle bitvě byl on vítěz.

Zdá se, že současná vládní krize utvrdí a ještě rozšíří zatím neformální poslanecký klub politického uskupení „Nepřátelé předčasných voleb“. Zahrnuje nejrůznější přeběhlíky a odpadlíky, zejména z ODS a Věcí veřejných, a to včetně tvrdého jádra tohoto nejproblematičtějšího ze všech útvarů, které kdy zasedly v PS PČR. Členové klubu se shodnou jenom v tom základním a podstatném, totiž v zásadním odmítání jakýchkoli předčasných voleb (pokud se bude situace vyvíjet pro ně příznivě, mohli by repertoár odmítaného nakonec rozšířit i o volby řádné). Důvod je přirozený: vláda by při svém pádu strhla i všechny členy neformálního klubu do politické nicoty. Klub funguje už teď jako jazýček na vahách, a pokud se k němu přidá nyní i strana LIDEM, stane se útvarem opravdu mocným. Dokáže vládě prakticky zabránit v tom, aby dělala cokoli kloudného (v konkrétních věcech se nikdy na ničem neshodne), ale zároveň jí taky zabrání důstojně a pokojně padnout. Vytváří se tak situace pomalého a nekonečného vládního umírání, situace pro občanstvo čím dál tím nesnesitelnější.