Sobota 1. července: Václav Klaus odmítl přijmout demisi Paroubkovy vlády. Odmítl to právem, demise je líbivá klukovina vyprovokované neuváženými požadavky politiků a pravicových demonstrantů. Vláda by stejně musela zůstat ve funkci až do té doby ,kdy bude zvoleno vedení nové PS. Navíc by se otevřely zbytečné ústavní spory o to, kdy má být jmenována nová vláda a odkdy jí běží třicetidenní lhůta pro získání důvěry ve Sněmovně.

Premiér Paroubek taky vyzval ODS k jednání a hledání „historického kompromisu“. Historický kompromis ve formě velké koalice nebo opoziční smlouvy je pro ODS krajně nevýhodný, byla by vydána na pospas ČSSD a jejím programovým ultimátům; ČSSD by si navíc ve sporných otázkách mohla kdykoli hledat podporu „napříč spektrem“, tj. u komunistů a aspoň u jednoho poslance zelených nebo KDU-ČSL. K problému se ještě vrátíme.

Policie zjevně odloží trestní oznámení na předsedu Strany zelených Bursíka ohledně podvodu a korupce při koupi domu na Malé Straně. Proč taky ne, už je po volbách.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu o „bohatýrském pomrkávání občanských demokratů, že mají v kapse hlasy hned několika přeběhlíků z opozice“. Pro úplnost by bylo dobré zmínit, že stejně bohatýrsky pomrkává už pár dní Paroubek, který prý má v kapse „stojedničku“. Neúspěch ODS s Němcovou znamená, že dva poslanci nebyli pro Němcovou, ne že by byli pro Paroubka.

Tamtéž píše Pavel Kohout o tom, jak někdejší trampové „po válce zabírali opuštěné chalupy po Němcích“. Nepořádní Němci! Po válce jen tak pro nic za nic opustili své chalupy, a nebýt přičinlivých trampů, byly by nejspíš všechny vzaly za své.

Musím se pochlubit. Mé maličkosti si povšiml v rozhovoru s Alexandrem Kramerem exprezident Č(SF)R Václav Havel. Cituji: „Přestal jsem například číst noviny; když jsem včera jedny v kavárně otevřel a můj pohled padl na jakési urážky mé osoby z pera Bohumila Doležala, zase jsem je nadlouho zavřel a zaradoval se, že nejsem povinen všechno sledovat.“ Pan Havel naráží na můj článek Zelená realita, inkriminovaná pasáž zní: „Bursík je ovšem pragmatik a dokázal to také tím, že se nepodvolil vrtošivým, mindrákům Václava Havla, kterému se koalice s jeho úhlavními nepřáteli ani trochu nelíbí. To je dobrý signál.“ Myslím, že tato pozornost není jen tak náhodná.

Petr Nečas se v Mladé frontě Dnes dušuje: „Pan Paroubek si velkou koalici, případně dvoustrannou opoziční smlouvu nikdy nevydupe a nevytrucuje. V ODS je po takovém řešení nulová poptávka… Je nepochybné, že ODS by za něco takového zaplatila krvavou cenu.“ Doufám, že nemluví jen tak do větru, má úplně pravdu.

Pondělí 3. července: Jiří Paroubek se během exhibice, kterou mu umožnila ČT a moderátor Moravec, distancoval od zákona, který prosadila jeho vlastní vláda, a odpovědnost svedl na lidovce. Ovšem, splácí jim jen to, co oni prováděli jeho předchůdcům. Je otázka, zda je „produktivní“ se takovým chováním inspirovat a dovádět ho k vyšší dokonalosti. Premiér zároveň odvolal nebo přesněji řečeno postavil do otázky svou chystanou demisi s poukazem na to, že chtěl vyjít vstříc ODS a demonstrantům na Václaváku, kteří ji od něho požadovali. V téhle věci ovšem zabodoval, předčasná demise by zjevně neznamenala vůbec nic, vláda by stejně musela zůstat v úřadě až do ukončení ustavující schůze Sněmovny.

Předseda zelených Bursík se domnívá, že by ODS neměla znovu kandidovat na funkci předsedy PS poslankyni Němcovou. Má úplně pravdu, Němcová neprošla a opakovaný pokus v tajné volbě má minimální šanci na úspěch. Byla by to od ODS a trojkoalice jen tvrdohlavá klukovina.

Miloš Zeman s díky odmítl Paroubkův návrh, aby kandidoval za ČSSD do Senátu. Je víc než průhledné, že Paroubek by se touto cestou expředsedy ČSSD velmi lacině zbavil. Zjevně má dojem, že teď ho už moc nepotřebuje, a rád by ho nějak setřásl. To bude ovšem velmi obtížné, Zeman není hlupák a jeho ambice míří podstatně výš než do senátní výslužby.

Magistráty a obecní úřady organizují jakési slavnostní akty uzavírání „registrovaného partnerství“, obdobné svatebním obřadům. K tomu není žádný důvod, má jde o čistě administrativní úkon, který se má odehrát u příslušné přepážky úřadu. Zda si pak partneři uspořádají nějaký slavnostní ceremoniál je jejich věc, žijeme ve svobodné zemi. Stát by se do toho neměl plést, věcí je v tomto případě jen vyplnění rubrik ve formuláři. Parodie na svatbu, která nemá v zákoně žádnou oporu, ostatně jen podtrhuje jakousi vykořeněnou absurditu „necírkevních“ svatebních obřadů.

Šimpanz Si-Ku ze zoologické zahrady v Urumči (ČLR) byl dlouho notorickým kuřákem. Odnaučil se to, ale bohužel od té doby, co zanechal cigaret, musí denně vypít jedno až dvě piva. To je pozoruhodné, je na tom stejně jako já.

Úterý 4. července: ODS ústy předsedy Topolánka souhlasila s tím, aby o politické situaci po volbách jednala vedení všech pěti parlamentních stran, tedy včetně komunistů. Ten ústupek je nesmyslný, jednat o volbě orgánů Sněmovny se s komunisty samozřejmě má, ale to je problém politických klubů a jejich vedení. Nechápu, proč by se (i) s komunisty mělo jednat o tom, zda bude ČSSD výměnou za post předsedy Sněmovny ochotna tolerovat Topolánkovu vládu, to je věc mezi koalicí a ČSSD. Ostatně si však myslím, že s komunisty se má jednat jen tam, kde je to nezbytně nutné. Tohle nebyl ten případ. Jednání ostatně zkrachovala.

ODS se současně rozhodla nekandidovat už v další volbě na funkci předsedkyně Sněmovny poslankyni Němcovou a postavit jako koaličního kandidáta místopředsedu KDU-ČSL Kasala. Tenhle návrh má svou logiku, může se ovšem ukázat, že Kasal získá ještě méně hlasů než Němcová. Pak nezbude koalici než prokázat, že je schopna zablokovat v PS volbu sociálně demokratického předsedy. Na to, zda se to povede, by Události mohly organizovat sázky. Paroubkovi zjevně jde o to, aby se i on mohl pokusit sestavit vládu. Nevím, zda by se mu té možnosti nemělo dostat, pokud by se mu to nepovedlo, koalice by dokázala, že není, jak říkával Mao, „papírový tygr“. A pokud by se mu to povedlo, tak holt má tato země smůlu, kterou si jako skoro vždycky zavinila sama.

Premiér Paroubek chce z populistických důvodů vykastrovat silniční zákon, za jehož vznik a přijetí jako premiér spoluodpovídá. Skoro nikomu to nepřijde skandální. Měl by zároveň zrušit i sebe. Podle nového zákona se dá jezdit, je to pomalejší, než jak bylo pro mnoho lidí (pro mne taky, přiznám se bez mučení) zatím zvykem, ale nepochybně taky bezpečnější. Problém je snad spíš v detailech (je nesmyslné trestat řidiče mastnou pokutou za to, že překročí povolenou rychlost o 1 km, to si přece nikdo není schopen uhlídat; kromě toho jsou dopravní přestupky spáchané tak říkajíc schválně, a přestupky spáchané z chvilkové nepozornosti; a když dostane padesátitisícovou pokutu důchodce s osmitisícovou penzí, je to něco jiného, než když ji dostane někdo z té pestré a široké branže, která se v černé kronice označuje jako „podnikatel“; nevím, co se s tím dá dělat, je to ostatně věc odborníků; nemyslím, že je kvůli tomu třeba zatratit celý zákon).

Ve Sněmovně se horečně jedná i o obsazení výborů. Horkým kandidátem na předsedu branně-bezpečnostního výboru je ministr Bublan. Doufám, že tu funkci dostane, a zároveň se situace vyvine tím způsobem, že zůstane i ministrem. Dvojfunkce „ministr vnitra a předseda branně-bezpečnostního výboru“ zní skoro stejně pěkně jako „prezident a generální tajemník ÚV KSČ“.

Ministerstvo vnitra odmítlo dát redaktorce LN Petrušce Šustrové k dispozici rozsudek soudu, týkající se údajné spolupráce předsedy KSČM Filipa se StB, a to „z etických důvodů“. Zdůvodnění je natolik originální, že si zaslouží bližší analýzy, a tak se k němu vrátíme.

„Jak sestavit stovkovou koalici bez sta hlasů“, ptá se Martin Weiss v Lidových novinách. Koalice to v tuto chvíli ovšem nepotřebuje, potřebuje jen jedno: přesvědčit Paroubka, že on tu vládu taky nesestaví. A potřebuje to kvůli zkaňhané volbě předsedy PS.

Pátek 7. července: Ani dnešní volba předsedy PS nevyšla. Navíc v prvním kole pro kandidáta koalice Kasala hlasovalo opět jen 99 poslanců (v druhém kole, po vypárování nemocného poslance ODS Patery, už Kasal dostal hlasy všech koaličních poslanců). Formálně logický závěr by byl, že proti Kasalovi hlasoval Patera, ale hlasování se řídí zjevně jinou logikou, chybějící hlas proti koaličnímu kandidátovi znamená v tomto případě jakousi symbolickou, ale výraznou podporu Paroubkovi. Paroubek je nepochybně s někým z koalice domluven, zároveň se ale dá předpokládat, že ten dotyčný je pro Paroubka ochoten udělat jen tohle, při hlasování podle jmen o důvěře vládě by ho asi nepodpořil (dovolil bych si odhadovat, že dotyčný je na to moc velký srab). Chybějící hlas je silným Paroubkovým argumentem pro to, aby byl pověřen jako druhý sestavením vlády. V dané situaci bych to upřímně řečeno považoval za logické. Chce-li koalice vládnout, musí být schopna odrazit Paroubkův útok (ten bude pochopitelně slibovat hory doly, kroutit se jako odaliska a zpívat jako siréna). Z toho ovšem taky plyne, že třetí šance by měla být opět pro koalici a že tedy výměna by v tom případě musela znít: šance pro Paroubka při druhé nominaci premiéra za předsednické místo v PS. V tuhle chvíli se ovšem zdá, že Paroubek směřuje plnou parou k velké koalici (viz např. jeho dnešní článek v MfD) a hodlá si zajistit co nejlepší výchozí pozici. Kasal se před volbou zcela zbytečně ucházel o komunistickou přízeň, zadal si a nic z toho neměl, komunisté si kladli docela chytře nesplnitelné podmínky. Už teď je ostatně jasné, že ve volbách sice ztratili řadu mandátů, ale ve skutečnosti na nich vydělali.

Jiří Paroubek se také na evropském fóru mocně zastává svého spřízněnce Fica. Mají mnoho společného: Paroubek je připraven pelešit se s komunisty, Fico se už spřáhnul se Slotou a Mečiarem. Sociálně demokratičtí europoslanci Falbr a Rouček jsou konsternováni, naruší to zřejmě jejich idylické pobývání v klubu Evropské socialistické strany. Paroubek podle Lidových novin na adresu evropských socialistů prohlásil: „Pokud by jim (tj. Smeru, bd) opravdu zastavili členství, tak bych chtěl pánům v Bruselu vzkázat, že mě tam už neuvidí. Čili: po boku Ficova Slovenska vzhůru směr Bělorusko (Paroubek ovšem ví, že EU je papírový tygr a nechá si všechno líbit, protože jí nic jiného nezbývá). Pokud bych já chtěl v této souvislosti něco vzkázat do Bruselu, znělo by to: už vidíte, co jste to před dvěma lety přijali?

Josef Mlejnek píše v Lidových novinách: „…dvoukolových většinových systémů existuje několik, a každá z variant má trochu jiné důsledky. Obecně by však postupující sbližování ČSSD a KSČM, a to hlavně na úrovni elektorátu, pravděpodobně způsobilo, že skoro jakákoliv varianta dvoukolového většinového systému by toto sbližování ještě umocnila, nikoliv oslabila. ČSSD by tak totiž byla vystavena tvrdému dilematu: buď spolupracovat s komunisty, anebo takřka s jistotou volby prohrát.“ Má úplně pravdu, jen je třeba ještě dodat: pokud by se ovšem rozhodla spolupracovat s komunisty, pak naopak prohrát nemůže. Menší strany totiž nemají šanci se do PS dostat, a sama ODS na rudý dvojblok, jak vidno, nestačí.

Jak vyšlo najevo, soud v lustračním sporu nynějšího předsedy KSČM Filipa rozhodl, že Filip sice spolupracoval se StB, ale nevěděl o tom, protože netušil, že komunistická zahraniční rozvědka je součástí StB. To je ovšem jen a jen problém pana Filipa, a navíc spolupracovat s komunistickou špionáží je stejně zavrženíhodné jako spolupracovat s domácí politickou policií. Z lustrací se už dávno stala fraška a tohle je jen její další kapitola.

Severní Korea odpálila mezikontinentální raketu. Raketa sice čtyřicet vteřin nato explodovala, ale provokace dokonale vyšla. Japonsko a USA jsou právem znepokojeny (nehrozí samozřejmě, že by tuto zbraň Severní Korea někdy opravdu použila, ale může s ní do budoucna čile kšeftovat, takže se jednou třeba dostane do rukou těch, kteří nebudou váhat ji použít, protože jsou sami nezasažitelní), Čína a Rusko vyzývají k rozvaze a k tomu, aby se situace řešila diplomaticky. Sankce proti severní Koreji jsou pro ně nepřijatelné. Mimořádně vyčůraná politika. Zato rada OSN pro lidská práva má jiné starosti – vyjádřila včera „hluboké znepokojení nad porušováním lidských práv palestinského lidu vyvolaném izraelskou okupací“.

A když už jsme u téhle tematiky, přečetl jsem si, že v rámci hradních shakespearovských slavností dávají letos Kupce benátského. Přiznám se k mezeře ve svém vzdělání, hru jsem poprvé slyšel v rádiu asi před třemi lety, když jsem ležel v nemocnici po jakési operaci, a skoro jsem nevěřil svým uším: nedivím se, že se moc často nehraje, je to podle mého názoru nechutná antisemitská slátanina (nemám to za zlé jejímu velkému autorovi, byl v téhle věci zřejmě jen dítětem své doby). A nemyslím si, že by byla něco víc než jakýsi dokument o něčem, na co Evropa zrovna nemůže být moc pyšná.

„Odborná a laická veřejnost“ zuřivě protestuje proti údajnému znesvěcení kostela (vlastně bývalého kostela, a bývalý kostel to je už od konce 18. století) svatého Michala na Starém Městě. Tomu nerozumím. Kostel nesmí patřit katolické církvi (Svatovítská katedrála). V kostele ovšem taky nesmí být banka nebo jakási show. K čemu jsou vám kostely, holoubkové? Drtivá většina z vás v Boha ani náhodou nevěří, pro ty, co v něj věří, je jich v Praze habaděj. Kostely by tedy zřejmě měly sloužit jako jakási muzea, dokumentující zaostalost našich křesťanských předků, a také to, že ač to byli takoví primitivové, ovládali docela slušně různá umělecká řemesla. A vůbec, proč není stejný povyk kolem přestavby empirového kostela na Náměstí republiky na jakési varieté?

Sobota 8. července: polský premiér Marcinkiewicz podal demisi. Měl údajně problémy s s bratry Kaczynskými a vůbec s vedením strany ohledně personálního složení vlády (naposled v souvislosti se jmenováním nového ministra financí). O demisi Marcinkiewicze usiloval i předseda koaliční extremistické strany Sebeobrana Lepper. Výkonný výbor PiS navrhl ne jeho místo jednomyslně předsedu strany Jaroslawa Kaczynského. Zdá se, že Polsko, Slovensko a Česko postupně srovnávají krok.

Místopředseda KSČM Dolejš dal den před opakovanou volbou předsedy PS najevo, že by KSČM za určitých okolností byla ochotna podpořit lidoveckého kandidáta. Nato jim Kasal nalítl a naklusal na jejich poslanecký klub, kde se dozvěděl, že KSČM o něčem podobném ani náhodou neuvažuje, a Dolejš se mu pak vysmál. Jediným výsledkem je opětné potvrzení, skutečnosti, že s komunisty se mluví, a to za všech okolností a na všech úrovních.

Prezident Klaus dal po opakovaně nezdařené volbě předsedy PS najevo, že se hodlá osobně vložit do jednání o nové vládě. Paroubek mu to chválí, ale napomíná ho, že musí odložit své stranění ODS. Ve skutečnosti je ovšem Klaus bezmocný a jediné, co může vyjednat, je něco jako velká koalice ve formě pro ODS nepříliš výhodné. Možná mu taková dohoda zajistí znovuzvolení. Možná. Paroubek dál navrhuje vládu odborníků, které by nominovaly ODS, ČSSD a případně další politické strany: sen exprezidenta Havla. Předseda zelených Bursík po jednání s Paroubkem nabyl dojmu, že ČSSD nehodlá tolerovat koalici ani za programové ústupky a jde jí jen o podíl na moci. Paroubkovi zjevně k větší vstřícnosti chybí jistota, že sám nesestaví vládu, jež by mohla ve Sněmovně obstát. Dokud takové jistoty nenabude, nebude s ním rozumná řeč. Samozřejmě nelze vyloučit, že by se mu, kdyby dostal příležitost, vládu sestavit podařilo: pak má ovšem koalice a taky Česká republika dost velkou smůlu, ale nedá se s tím nic dělat.

Slovenský premiér Fico obvinil v Právu poslance Europarlamentu, kteří jej kritizují za koalici s Mečiarem a Slotou, že posuzují slovenskou realitu z pozice západních bohatců a že by se na problém dívali jinak, kdyby museli žít na Slovensku a z osmitisícového platu. To je poněkud lukašenkovský argument. Nadějné je, že Fico touží „obejmout se s Jirkou Paroubkem“, s nímž si velmi rozumí. Oba se pak mohou objímat s „Kačery“. Polskou, slovenskou a českou politiku čím dál tím víc sbližuje jakýsi východní svéráz.

Miroslav Kalousek říká v Právu, že „k věcné programové diskusi může dojít až tehdy, když se pan Paroubek přesvědčí, že jeho ambice, aby sestavoval vládu, nebude naplněna“. Myslí si ovšem, že takové jistoty může Paroubek nabýt tehdy, když ve volbě na místo předsedy PS bude zvolen představitel koalice. To považuji za vyloučené: jediná cesta k jistotě pro pana Paroubka je, že sestaví vládu a že tato vláda pak nedostane ve Sněmovně důvěru.

Pondělí 10. července: Podle toho, co zaznělo v nedělních Otázkách Václava Moravce, chce ODS (nebo koalice?) postavit svého kandidáta i pro třetí volbu. Tento pokus je zjevně předem odsouzen k neúspěchu a je těžké se tvářit, že to taky není předem jasné. Naproti tomu ČSSD navrhne svého kandidáta teprve tenkrát, když bude zjevné, že ho podpoří i koalice. Dokud nebude zvoleno vedení Sněmovny, zůstává situace zablokovaná a nepokročí se ani o krok dál. Česká politika se začíná podobat stroji na vršení nezodpovědných klukovin. Pravice si nic kloudného vymyslet nedovede a levice si zjevně nic kloudného vymyslet nechce, protože je přesvědčena, že to nemá zapotřebí. Tak výrazný nedostatek dobré vůle (a zároveň pevné přesvědčení, že dobré vůle není v tuto chvíli v politice zapotřebí) tu do listopadu 1989 ještě nebyly. A bylo by nespravedlivé zamlčet, že vlajkonošem této politiky je Jiří Paroubek.

Polsko má prezidenta a premiéra, kteří jsou od sebe na první pohled nerozeznatelní. Má to své výhody: mohou za sebe navzájem zaskakovat. Je to však bohužel jejich jediná výhoda.

Stránky ministra Škromacha napadl turkmenský hacker. Snaží se mu zjevně vštípit do paměti, že neexistuje Bůh, ale Alláh. Obávám se, že poučení nepadne na úrodnou půdu, panu Škromachovi jsou Bůh i Alláh u… no víte u čeho. Jenom v Turkmenistánu to, jak se zdá, zatím nevědí. Je hezké, že na světě existuje země, kde mají o českých politicích ještě nějaké iluze.

Pavel Machonin doporučuje v Právu, aby představitelé obou nejvýznamnějších politických subjektů zasedli ke společnému stolu a hledali společná strategická řešení, která jsou právě v národním zájmu (tj. rozparcelovali si moc v České republice). Je pouze otázka, myslí-li pod jedním z těch uskupení jen ČSSD, nebo ČSSD s KSČM dohromady.

Tamtéž píše Jiří Pehe: „Volání po nových volbách jen několik týdnů po skončení předešlých zpochybňuje samotný demokratický proces…“ Myslím, že samotný demokratický proces daleko víc zpochybňují především ty nechutné politické tahanice, které tu od voleb probíhají a zjevně ještě nějakou dobu budou probíhat.

A tamtéž píše Antonín Rašek, že závažnější politické úvahy o rozmístění amerických raketových základem na českém území lze vést až poté, co bude zjevné, že ohrožení našeho území cizími raketami s jadernou náloží skutečně existuje. Myslím, že skutečně spolehlivě se to dá zjistit jedině tím, až sem přinejmenším jedna opravdu spadne.

Úterý 11. července: Předseda ODS Topolánek nabídl ČSSD účast ve vládní koalici s tím, že je nutné, aby se sociální demokraté vyjádřili, že chtějí být ve vládě nebo v opozici. Paroubek a ČSSD tuto možnost odmítli a nelze se jim divit: v takové vládě by byli vůči trojkoaliční stovce v nevýhodném postavení a navíc odříznuti od svého dosavadního komunistického spojence. Naproti tomu menšinová vláda ČSSD nebo velká koalice (varianty, které by zase spíš vyhovovaly ČSSD) jsou nevýhodné pro ODS, protože se tím zbaví svých malých souputníků, kteří pak budou v neustálém pokušení podpořit ČSSD a otevřít cestu k Paroubkovu snu – k menšinové vládě ČSSD s podporou napříč spektrem - rozuměj od komunistů. Malé strany či někteří jejich poslanci by v tomto případě dělali Paroubkovi křoví, které by maskovalo jeho faktickou spolupráci s komunisty. K řešení situace, kdy volby vlastně nerozhodly nic a všechno je na povolebním vyjednávání, je třeba značná dávka dobré vůle. Ta zatím na obou stranách chybí. Pokud budou hlavní protagonisté sporu uvažovat jen o tom, jak s druhým vyběhnout, žádné se nenajde.

Žádná velká naděje se nerýsuje ani pokud jde o volbu vedení Sněmovny. Komunistický návrh na poslance ČSSD Jičínského coby dočasného předsedu, který by rezignoval ihned po pokusu jmenovat Topolánkovu vládu (ať už by uspěl nebo ne), se ukázal být nepřijatelným pro ČSSD. Důsledek je, že ČR vlastně přestala (byť zatím jen dočasně) být parlamentní demokracií: má vládu, ale nikoli parlament. Vláda sice nemůže prosazovat nové zákony, ale může vládnout na základě těch stávajících, které si za komunistické spolupráce ještě před volbami stačila vhodně přizpůsobit.

Jiří Paroubek se – údajně nejen jako předseda ČSSD, ale i jako předseda vlády ČR – obrátil na vedení Evropské socialistické strany s tím, že ODS vedla neférovou volební kampaň, což nepříznivě poznamenalo výsledky voleb v ČR, a (opakovaně) že mu evropští sociální demokraté neposkytli dostatečnou pomoc. „Stížnost“ má jednak charakter jakési denunciace, jednak je směšná (proč se předseda vlády obrací na politickou stranu). Podle ODS chce Paroubek razantním vystoupením překrýt kritiku, které byl v Bruselu a ve Štrasburku vystaven za svou podporu Ficovy koalice. Kdysi, za časů opoziční smlouvy, dělala České republice v Bruselu plánovitě podobnou ostudu Unie svobody. Paroubek ji nyní, jak se zdá, ještě přetrumfnul.

Předseda KSČM Filip podle rozsudku soudu v lustrační záležitosti prohlásil, že vědomě spolupracoval s československou vojenskou rozvědkou, ale neměl tušení, že je součástí StB. Vyjít s něčím podobným na veřejnost je možné jen díky tomu, že nemáme vůbec jasno o své minulosti. V podstatě je fuk, byla-li vojenská rozvědka součástí StB nebo ne. V každém případě to byla organizace sloužící zájmům Sovětského Ruska, jehož jsme tehdy byli kolonií (že jsme kolonií, mohli i naši duševně jednodušší spoluobčané po srpnu 1968 poznat podle přítomnosti opkupačních vojsk), a spolupráce s ní byla věcně vzato vlastizrada.

Brněnští vědci z Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického vyvinuli ve spolupráci se svými zahraničními kolegy zařízení, které je schopné podle hlasu identifikovat toho, kdo hovoří. S pravděpodobností ovšem, jestli tomu dobře rozumím, jedna ku deseti tisícům. Zařízení může být podle Práva „výrazným pomocníkem v bezpečnostních složkách při usvědčení pachatele“. Jestlipak naši vědci tuší, že mají svého předchůdce, ovšem v literární oblasti: totiž v Solženicynově románu „V prvním kruhu“ (rozuměj pekla), kde vědec uvězněný v jakémsi vědeckém ústavě (parádní forma gulagu), vynalezne podobné zařízení. Když je pak nasazeno v praxi, vybere přístroj pro inkriminovaný odposlech (telefonické varování jakémusi lékaři, že ho co nevidět seberou) z podezřelých dva možné viníky. Odpovědný činitel NKVD, který má případ a nasazení techniky na starosti, si s nejednoznačností výsledku neláme hlavu: nu što, obojich zatvarim. Bude naše česká aplikace podobně benevolentní?

Novopečený slovenský premiér Fico obvinil své západoevropské socialistické kolegy, kteří ho kritizovali za koalici s nacionály a mečiarovci, z toho, že jsou pod vlivem mezinárodních obchodních monopolů. Tak už je to tu zase, zatím jen na Slovensku. Pan Fico má ovšem pevnou podporu Jiřího Paroubka.

Středa 12. července: Ústavní soud rozhodl, že prezident ČR nemá právo odvolávat z funkce soudce ani předsedy nebo místopředsedy soudů, přestože je do funkce jmenuje. Je nepřípustné, aby orgán výkonné moci takto zasahoval do moci soudní, v této věci neplatí princip „kdo jmenuje, odvolává“. Podle ÚS funkce předsedy Nejvyššího soudu nemůže být chápána jako součást výkonné moci, jak to vykládá prezident a vláda. Ústavní soud tedy zrušil část zákona o soudech a soudcích, umožňující odvolávat předsedu či místopředsedu některého ze soudů bez kárného řízení. Ústavní soud tímto rozhodnutím vyhověl jednomu z návrhů předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Ústavní soud nepochybně rozhodl v této zásadní věci naprosto správně. Tady nejde o osobní schopnosti paní doktorky Brožové vykonávat funkci předsedkyně NS, ale o zcela zásadní věc. Pokud by padla tato bariéra, mohou si s námi Klaus a Paroubek dělat, co se jim zlíbí, a nebude kam se odvolat.

ODS a ČSSD se navzájem trumfují v nabídkách: poté, co Topolánek (zdá se, že bez vědomí některých zástupců vedení ODS) učinil Paroubkovi nesmyslný návrh na to, aby se ČSSD stala členem vládní koalice (opozice by se pak redukovala na komunisty), navrhl na oplátku Paroubek Topolánkovi „vládu odborníků“, menšinovou vládu ODS tolerovanou ČSSD nebo velkou koalici. Pro poslední návrh má, jak je známo, slabost pan prezident, který si od ní slibuje znovuzvolení. Všechny tři návrhy jsou pro ODS stejně nevýhodné jako účast v koalici pro ČSSD. Soutěž v přečůrávání pokračuje.

Předseda ODS Topolánek zároveň vyzval média a veřejnost k nátlaku na Paroubkovu vládu, aby odstoupila. „Je úlohou médií, aby upozornila, že ve Strakovce pořád sedí vláda, která nemá žádný mandát, kde dokonce sedí ministři, jejichž strana není vůbec v parlamentu. Bez veřejného tlaku Jiří Paroubek neodejde.“ Je velmi pěkné, že předseda politické strany takhle bez rozpaků úkoluje média, zejména když je hecuje proti svému sokovi ve chvíli, kdy se mu nepodařilo jej přesvědčivě politicky porazit. Navíc, jakou vlastně mají média šanci? Paroubek už vyčůraně nabídl demisi, ale Klaus ji z důvodů v podstatě dobrých odmítl. Chtěl bych taky vidět, jak někdo organizuje v létě, když je půl národa na dovolené a druhé půlce je všechno fuk, masové demonstrace. A vůbec, prohlášení pana Topolánka je velmi těžké interpretovat jinak než jako výzvu k pokračování politiky jinými prostředky, navíc jako výzvu komickou a neúčinnou. Šance na protiparoubkovské demonstrace jsou zhruba stejné jako šance na protikomunistické demonstrace v posledních dnech února 1948 (srovnávám jen šance, ne další okolnosti obou situací). Ale stejně, nemohu si pomoci, to, co se u nás nyní odehrává, mi přece jen trochu připomíná parodii na únor 1948.

Zatímco mezi „pravicí“ a „levicí“ zuří nelítostný zápas, pokračuje dr. Rath nerušeně v privatizaci českého zdravotnictví do vlastních rukou. Podle své vlastní libosti odvolává a jmenuje nejrůznější činovníky - dostalo se i na pověstného poslance Kotta, jemuž záliba v alkoholu dopomohla ke slušné kariéře. Z toho je vidět, jak důležitou úlohu hraje alkohol v politice a jak beznadějná věc je abstinence. Všechno zjevně spěje k tomu, aby dr. Rath v dohledné době opatřil české zdravotnictví atributy samostatného státu. K návštěvě nemocnic budete potřebovat pas, budou mít svou vlajku a svou hymnu. Kdo bude kušnit, dostane do pasu razítko a jediným přístupným územím bude pro něj pak prosektura.

Ve Spojených státech rozhodli, že Ženevská konvence platí i pro teroristy: ministerstvo obrany USA připustilo, že osoby zadržované americkou armádou mají právo na ochranu podle ženevských konvencí. Učinilo tak poté, co Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že prezident Bush překročil své pravomoci, když nařídil vytvoření zvláštních vojenských tribunálů pro podezřelé z terorismu. Zbývá už jen maličkost: aby na Ženevské konvence přistoupili i teroristé. Zatím se k tomu příliš nemají (viz případ umučených amerických vojáků v Iráku). A do té doby, než se rozhodnou, platí obměněná forma Havlíčkova epigramu: Bože, kýž jsem teroristou…“

Německé noviny Die Tageszeitung otiskly neuctivý článek o polském prezidentovi Lechovi Kaczynském. Odezva v Polsku se velmi podobá tomu, co v islámských zemích vyvolaly dánské karikatury proroka Mohameda. Prezident sám se vyjádřil: „Porušuje to všechny normy, přinejmenším v naší polské civilizaci“. Je pozoruhodné, jak se polská civilizace, aspoň v pojetí pana prezidenta, podobá té mohamedánské. Předseda vlády (shodou okolností prezidentův bratr) zase tvrdí, že „urážka hlavy státu je zločin a musí mít následky“. Škoda že to blíže nespecifikoval: vyšle Polsko do Německa dejme tomu komando, které viníky po zásluze odpraví? Už se taky těším na televizní záběry, na nichž davy rozzuřených Poláků pochodují po německých vlajkách nakreslených na asfaltu. Polská vláda – stejně jako vlády muslimských zemí – žádá po Německu omluvu, německá vláda, jako kdysi dánská, zatím odmítá („Spolková vláda se nevyjadřuje k otázkám svobody tisku“). Existuje jakási naděje, že vůči tomuto nestydatému běsnění je snad v Polsku nějaká opozice. Pokud ne, jaký je rozdíl mezi polským křesťanstvím a islámem? Život v takové zemi musí být pro svobodomyslného člověka nesnesitelným. Nynější polská vláda (podobně jako česká nebo nová slovenská) jakoby usilovala snést důkazy pro to, že poslední rozšíření EU nebylo docela uvážené.

Nový silniční zákon stanoví, že překročení padesátikilometrové rychlosti v obci je třeba pokutovat a potrestat přidělením trestných bodů. Pražští strážníci prý však v některých situacích (v noci a na přehledné komunikaci) přimhouří oko i nad sedmdesátkou. K čemu je pak takový zákon? Pokud přimhouření oka nemá podklad v zákoně, zavádí se tak fakticky libovůle a bezpráví. Chyby v zákoně nelze napravovat benevolencí dohlížejících orgánů, pokud pro tu benevolenci neexistují žádné přesné objektivní normy.

Čtvrtek 13. července: Jak vyšlo najevo, snaží se ČSSD, přesněji řečeno Paroubek a jeho podřízení (šéf jeho poradců Petržílek) usilovně a přitom velmi humpolácky o získání politiků ze Strany zelených pro svůj plán menšinové vlády, podporované ze zálohy KSČM. Technika je jednoduchá: pokud, holoubkové, nechcete úpět jako zcela zanedbatelné politické miniuskupení pod bičem opoziční nebo přímo koaliční smlouvy, koukejte se co nejrychleji spojit s námi, sneseme vám modré z nebe. Sociálnědemokratické pokusy by měly být inspirací nejen pro zelené, ale i pro ODS: v okamžiku, kdy ODS přistoupí na velkou koalici nebo opoziční smlouvu, bude pro zelené velmi těžké podobnému Paroubkovu vábení odolat – a pan Paroubek bude moci zároveň ODS vydírat zelenou hrozbou. Je opravdu ODS ochotná za cenu Klausova znovuzvolení strčit krk do tohoto chomoutu?

Zatím ovšem není ČSSD v lovu na odpadlíky příliš úspěšná. Nechce jmenovat svého kandidáta na místo předsedy sněmovny, což svědčí o tom, že víc než nanejvýš stovku hlasů dohromady nedá. A stovka na straně ČSSD by dala rázem zapomenout za pouhou 99 nebo dokonce 98 na straně ODS. Je to totiž taky neoddiskutovatelný neúspěch.

Bodový zákon je terčem kritiky, k útoku zavelel před pár dny v ČT sám premiér Paroubek. Už to samo o sobě je velmi podezřelé. Zákon by se měl asi po nějaké době trochu upravit, ale s podstatou by se hýbat nemělo, nepochybně přispěje k větší bezpečnosti na silnicích – pokud ovšem budou policie ČR a městští strážníci schopni účinně kontrolovat, jak se udržuje. Jedno ze zmírnění, které navrhuje ministerstvo vnitra, totiž zvýšení počtu bodů na 18, se už v tuto chvíli jeví jako jednoduché a racionální.

Jiří Hanák přirovnává Topolánkovu výzvu k lidovému odporu proti Paroubkovi k tomu, jak v únoru 1948 reagovala „tiskem a jednou stranou zmanipulovaná ulice“. To je pozoruhodné, bývalý komunista se nezapře. V roce 1948 takhle nereagovala žádná „ulice“, ale perfektně zorganizované komunistické bojůvky. Ulice (lépe řečeno někteří vysokoškolští studenti) se pokusili o protidemonstrace, dopadli jako sedláci u Chlumce a právě ta jejich iniciativa připomíná Topolánkovy návrhy. Topolánek je opozice, kdežto Hanákovi hoši z ČSSD jsou u válu už osm let.

Představitelé ČSSD se mohou přetrhnout vstřícností ke Klausovi a jeho vstupu do hry. Nejspíš vědí, že Klaus jako přívrženec velké koalice (myslí si, že by mu zajistila znovuzvolení do prezidentské funkce) jim půjde na ruku daleko víc než Topolánek. Což Topolánka sice šlechtí, ale zároveň staví do role outsidera, který byl nasazen v prvním kole, kde ještě o nic nešlo.

Špičky české televizní cenzury (RRTV), pánové Žák, Pospíchal a paní Kantůrková sbírali zkušenosti v komunistické Číně. Zpráva je natolik vykutálená, že se k ní ještě vrátíme.

Pátek 14. července: Václav Klaus se vložil do jednání o nové vládě. Pozval si nejprve předsedy „menších“ stran (mezi ně počítá i komunisty, to je poslední malá licence, která zbyla z protikomunistického patosu počátku devadesátých let) a oznámil jim, že trojkoalice je čím dál tím víc mrtvá (podle Práva s ním Bursík souhlasil, což by bylo dost divné, MfD ani Lidovky tuto svéráznou informaci nepotvrzují). Klaus, jak je všeobecně známo, podporuje nějakou formu velké koalice (jde mu o znovuzvolení a o posílení vlivu na ODS). Pro cosi jako velkou koalici se vyjádřil i Zeman („vláda odborníků“ na jeden rok, pak volby podle nového, většinového scénáře, na němž se shodnou ČSSD a ODS). I Paroubek je pro vládu odborníků, ale ne pro nové volby, předpokládá, že po roce bude možné politické řešení i bez voleb (nejspíš věří, že do té doby někoho zlanaří pro menšinovou vládu s podporou KSČM). Předseda ODS Topolánek se ještě slabě vzpouzí, jak by ne, toto nové řešení by znamenalo nejspíš i jeho politický konec. Není vyloučeno, že se sejde buď mimořádný stranický kongres, nebo jen výkonná rada a „rozšíří mandát“ pro stranické vyjednávače (rozuměj na holport s ČSSD). Primátor Bém si to „dovede představit“ (jak by ne, velkou koalici by pak sjednával nejspíš on), nápad zatím nemá velkou podporou v představitelích regionálních organizací ODS, ti by raději viděli nové volby. Jediný, kdo si libuje, je předseda KSČM Filip: „KSČM prokazuje, že je reálnou silou na politické scéně“. To tedy ano. Dále pan Filip navrhl, aby za předsedu PS byl zvolen sociální demokrat (vládu by sestavovala ODS) s tím, že po dvou neúspěších ODS navrhne prezidentovi kandidáta, na němž se shodne všech pět stran. Návrh má zatím jedinou slabinu – nesouhlasí s ním ČSSD. Nicméně komunisté demonstrovali svou státotvornost. Prostor k demonstraci jim vytvořili voliči a Paroubek.

Advokát Kolja Kubíček zůstává zapsaný v seznamu advokátů, ač ho soud odsoudil na dva roky podmíněně za vydírání svědka. Je jakási naděje, že kdyby byl svědka místo toho jednoduše zavraždil, vyškrtnutí by neušel.

Paroubkův poradce Petržílek zamlouvá v Právu své angažmá v přetahování poslanců zelených. Podle něho šla česká strana zelených „proti celoevropskému trendu tak daleko, že obětovala svou zelenou podstatu strašáku komunismu“. Správně! Žádný komunismus nikdy neexistoval a neexistuje a o tom, co je celoevropský trend, rozhodují dnes ve Strakovce (když si nevědí rady, obrátí se na poradenskou službu Fico & Slota).

Taktéž v Právu konstatují, že zmínkou o Dederonii jako o tyranii prezident Bush namíchl řadu lidí. Jako důkaz uvádějí nějakou prodavačku ryb ve Stralsundu a dalšího výtečníka, kterého „nikdo netyranizoval“. Ani pana Filipa a Grebeníčka u nás jistě nikdo netyranizoval, a takových jsou nepochybně tisíce. Zato protibushovských demonstrantů se v městě sešly, jak rovněž Právo s lítostí konstatuje, jen čtyři stovky. Pod heslem „žádné jaderné zbraně, žádné války“. Ušlechtilá myšlenka. Zbývá už jen o ní přesvědčit Usámu. Což takhle demonstrace čtyř set hejlů v horách na afghánsko-pakistánském pomezí? Třeba by to na teroristického bosse zabralo.

Izrael se v rámci svých poměrně skromných možností pokouší bránit své lidi (v tomto případě vojáky unesené islámskými teroristy). Západní chytráci mu vytýkají nepřiměřenost a mluví o demonstraci síly. Co má Izrael dělat? Zvlášť v situaci, kdy si o něj navíc kdejaký mnichovan pucuje boty? Z jedné strany hovňousové - mírotvorci, z druhé hrdlořezové, a na první pohled to vypadá, jako by oba tyhle tábory táhly za jeden provaz. Nezáviděníhodná situace. K tématu se ještě vrátíme.

Sobota 15. července: Komunistický návrh na volbu „prozatímního“ předsedy PS, který by se zavázal, že pokud při jmenování premiéra dojde na něj, pověří jen toho, na kom se shodne všech pět parlamentních stran, by ODS umožnil zablokovat pro třetí volbu Paroubka. Při třetí volbě si budou poslanci vybírat mezi navrhovaným kandidátem a novými volbami. Nové volby znamenají pro mnohé riziko, že nebudou znovu zvoleni. ČSSD nejde o to, aby její kandidát dostal šanci, ale aby její kandidát dostal právě tuto poslední a nejvýhodnější šanci. Proto ČSSD s komunistickým návrhem nesouhlasí. Návrh je ostatně nesmyslný, neznamená nic jiného než přesunout zablokovanou situaci do tohoto třetího kola (pět stran se, jak aspoň doufám, nedohodne na ničem; možná, že jsem moc velký optimista, ale pořád ještě nevěřím, že by nekomunistické strany klesly tak hluboko, aby se shodly s komunisty na osobě příštího premiéra). Nikde přitom není psáno, že zvolený předseda PS musí svůj slib dodržet, jeho slib není právně závazný. Topolánek nazval komunistický plán posledním pokusem řešit situaci standardní cestou. Nechápu, co je na něm standardního. Skoro bych řekl, že zablokovaná situace je nyní otázkou výdrže. Vydrží děle Topolánek nebo Paroubek? Topolánek má ovšem mocného nepřítele v osobě prezidenta Klause. Klausova písemná výzva, podle níž má předseda ODS v prvním srpnovém týdnu předložit zprávu, zda se mu podařilo vyjednat podporu pro jeho vládu, mu dává nůž na krk. Protože se to Topolánkovi asi nepovede, měl by Klaus správně pověřit Paroubka. Dokud nebude zvolen předseda Poslanecké sněmovny, byl by Paroubek stejně bezmocný jako nyní Topolánek,. Jenže prezident to neudělá, jde mu o holport s Paroubkem, který by mu měl zajistit znovuzvolení. To znovuzvolení chci vidět. Přitom ne všichni poslanci ODS jsou prezidentovým záměrem nadšeni, mnozí z nich by chápali spolupráci s ČSSD v koalici nebo formou „opoziční smlouvy“ jako zradu na voličích. Zrada je možná příliš silné slovo: ale na důvěryhodnosti by to ODS nepřidalo a navíc jsou obě varianty spolupráce jednostranně výhodné pro ČSSD, která by ODS měla vlastně v hrsti.

Inspekce ministerstva vnitra a policejní prezidium, jak se zdá, zahájily odvetná opatření proti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu za předvolební akci plukovníka Kubiceho. Zjistily prý, že jakýsi důstojník útvaru vyšetřuje pod falešným jménem. Zuří v Policii ČR povolební politický boj? Bude v příštích týdnech a měsících zaměstnána sama sebou, takže její organizovaní protivníci budou mít pré?

Šéf poslaneckého klubu ODS Tlustý se prý ve středu tajně sešel s předsedou KSČM Filipem. Filip schůzku nepopřel a naznačil, že k ní došlo z iniciativy Tlustého. Zdá se, že klesli poměrně hluboko, ale konec konců, jak to mohlo jinak dopadnout? Je to logický důsledek někdejšího Havlova rozhodnutí přizvat komunisty k perestrojce.

Nad první českou organizovanou technoparty, která by měla proběhnout na základě historického kompromisu mezi establishmentem a jeho odpůrci, se vznášejí otazníky. Nad organizací prvního státně podporovaného srazu evropských kraválistů má totiž bdít policie vojenská i civilní, což přitahuje zvlášť jejich nejmilitantnější složky, kterým to poskytne příležitost pořádně se poprat. K tématu se vrátíme.

„Izraelské operace v Gaze a v Libanonu, jež mohou do konfliktu snadno vtáhnout i Sýrii a Írán, přitom pohřbily Bushovo několikaleté snažení o blízkovýchodní urovnání“, píše v Právu Jiří Roškot. Pravda je, že Bushovo snažení pohřbily úspěch Hamásu v palestinských volbách a násilné akce Hizballáhu. Všechno se nedá svádět na Izrael. K tématu se vrátíme.

Podle Zity ¨Senkové v MfD „teprve před čtyřmi lety začala (v Německu, bd) diskuse o vlastním utrpení za války, o drsném bombardování Drážďan Spojenci, o poválečném vyhnání Němců či o pomnících německým obětem. To vše bylo přes půl století víceméně tabu“. Přesněji řečeno bylo to tabu pro lidi jako je Günter Grass a spol. A teď o tom začínají mluvit dokonce i tihle oportunisté.

Pondělí 17. července: český premiér Paroubek není jen politik, ale stejně jako J. V. Stalin i jazykovědec a jazykový reformátor. Česko a Slovensko by se podle něho měly jazykově víc sblížit, aby si rozuměly i nejmladší generace obou států. Prostředky, jak k tomu dospět, zatím nespecifikoval, kromě obnovení tzv. slovenských pondělků v televizi (pokud by měly platit i pro soukromá média, bude třeba je nařídit zákonem; popularitu slovenštiny v české veřejnosti by takové rozhodné opatření nepochybně významně zvedlo). Taky s melancholií vzpomíná na společnou značku Made in Czechoslovakia, jež prý byla svého času velmi populární např. v Africe. Pokud budou jeho kamaráda Fica v Bruselu bojkotovat, zopakoval, nikdo ho tam neuvidí. Při té příležitosti použil označení „pánové z Bruselu“ (označení „pánové“ je v ústech českého hulváta ta nejhrubší urážka, viz např. Václav Klaus a „pánové Špidlové, Halíkové, Mlynářové atp. atp.). Tandem Paroubek – Fico může být v budoucnu dost nebezpečný pro českou společnost i pro středoevropské okolí.

Na adresu trojkoalice Paroubek prohlásil (zase s použitím označení „pánové“), že jejich projekt je neživotný, a „jestli s námi pánové nebudou chtít jednat o programu ještě příští týden, ať zapomenou na podporu své trojkoaliční vlády“. Pan Paroubek ovšem nikdy nedal najevo, že by se mu chtělo trojkoalici podporovat. Tak na co zapomínat?

Naproti tomu místopředseda ODS Nečas v ČT uvedl, že je ochoten zvednout v PS ruku pro Zaorálka. Samozřejmě jen pokud dojde na komunistický návrh, aby předseda PS nominoval za premiéra jen toho, na němž se shodne všech pět parlamentních stran. To znamená nikoho. V novinách to vydávají za jakýsi průlom, ČSSD ústy Nečasova oponenta v nedělní ČT Škromacha prohlásila, že je to „o něco vstřícnější“ než dřívější stanoviska ODS (ODS ovšem už před Nečasem dala jasně najevo ochotu přistoupit na komunistický návrh), ale že nevidí důvod k „šaškárnám kolem“ (tj. nominaci premiéra na základě shody mezi stranami). Nikam se tedy nepohnula ani ODS, ani ČSSD. Není žádný důvod k nadějím.

Lukáš Jelínek jásá v Právu nad otevřenou integrací KSČM do vrcholného politického dění. Prý to představuje jednu z cest, jak rozhýbat zabetonované poměry. Je zajímavé, jak se v ČSSD rozmáhají prokomunistické sympatie. Ještě před rokem by si pan Jelínek netroufl se takhle radovat a je otázka, zda si to tenkrát vůbec myslel. Lëč doba se prý změnila, kdo dnes zvedne „umolousané téma antikomunismu“, bude trapný. My v Událostech zůstaneme přesto trapnými umolousanými antikomunisty, duševní pohyblivost pana Jelínka je nám poněkud vzdálená.

Summit G8 v v Petrohradě vyzval Izrael k umírněnosti, píše rovněž Právo. Přitom (to už Právo nepíše) odsoudil podíl „radikálů“ (rozuměj arabských teroristů) na blízkovýchodní krizi. Na jedné straně, na druhé straně. Rada bezpečnosti OSN odsoudila zkoušky severokorejských raket, ale odmítla přijmout účinné sankce včetně eventuální hrozby silou. Vzkaz zní: okamžitě s tím přestaňte, nebo se vám nic nestane! O „vyvážený“ charakter rezolucí dbá Rusko, a pokud je u toho, pak i Čína. Nynější „světové společenství“ představuje něco podobně směšně neúčinného, jako byla Společnost národů v předvečer druhé světové války.

Rada bezpečnopsti se rovněž zabývá otázkou statutu Kosova. Uvažuje o tom, že by se stalo jakýmsi mezinárodním protektorátem, tedy že by získalo cosi jako samostatnost na Srbsku. Rozdělení na (velikou) albánskou a (malou) srbskou část a připojení albánské části k Albánii, jediné jakž takž racionální řešení, je předem vyloučeno, nechtějí ho ani kosovští Albánci (zjevně se bojí, že by si ekonomicky pohoršili). Jenže člověk nemůže chtít vybrat si ze všeho jen to dobré. Za každou příjemnou věc se něčím platí. Srbský premiér Koštunica prý vyzval „reprezentanty svobodných demokratických států“ , “aby si představili, že budou muset odevzdat část svého území agresivní etnické entitě, jež má mimochodem svůj domov v sousední zemi“. Zdá se, že pan Koštunica uvažuje v dimenzích „odsunu“. „Reprezentanti svobodných demokratických států“ pro něj však tentokrát nebudou tak nadšeni jako v roce 1945, mají možná dojem, že ta „agresivní etnická entita“ je doma v Kosovu a v žádné „sousední zemi“. Pan Koštunica má smůlu, spletl se o šedesát let. Tenkrát by mu to bylo prošlo, „reprezentanti svobodných demokratických států“ byli tehdy ještě jak se patří tolerantní a otevření.

Policie ČR se na nadcházející Czech Tek připravila opravdu důkladně. Mluvčí policejního prezídia Hanták prohlásil: „Obrazně se dá říct, že se pokusíme o to, aby měl každý účastník svého policistu, navázal s ním kontakt a policista mu vysvětlil, že jedná protiprávně, a dal mu příležitost, aby přestal.“ To je velmi nadějné, to, co se v Doupovských horách odehraje, nepochybně překoná všechny dosavadní simulace bitvy u Slavkova.

Úterý 18. července: Premiér Paroubek má dnes jednat o návrhu komunistického předsedy Filipa. Podle tohoto návrhu by se nově zvolený předseda PS měl zavázat, že až na něj přijde řada, jmenuje premiérem jen toho, na něž se shodne všech pět parlamentních stran. Návrh znamená jakési doplnění ústavy pro tento jeden případ a ČSSD na něj nechce přistoupit, jednoduše proto, že nemusí. ČSSD udělá do budoucna jen to, co bude muset udělat. V tuto chvíli nemusí dělat vůbec nic a neexistuje zatím, jak se zdá, síla, která by ji něco dělat donutila. Jde o válku nervů. Kdo ztratí nervy, prohraje. Ví to ODS? Ví to Klaus?

Evropská unie požaduje v blízkovýchodním konfliktu „návrat k diplomacii“. Co to může znamenat? Izrael ukončí vojenské operace a začne vyjednávat – s kým? S Hizballáhem? S Hamásem? Nebo snad s OSN? – o propuštění svých vojáků. Měl by samozřejmě nabídnout nějakou rozumnou cenu. Bude stačit ta dvoutisícovka propuštěných teroristů? Nebo bude muset přidat? Jinak mu hrozí, že EU sáhne ke strašlivé odvetě a pošle do oblasti “mezinárodní monitorovací jednotky“ (vlastně by se na jejich složení měla dohodnout s Íránem a Sýrií, aby byly opravdu mezinárodní; také Kuba a Severní Korea by byly vítány). Ty budou dávat pozor na to, aby se Izrael choval náležitě humánně. Když se něco semele, utečou (jiný mandát nepochybně nebudou mít). Pro spravedlnost zmiňuji, že se ČR zřejmě ve vnitrounijním sporu mezi těmi, co chtějí odsoudit jen Izrael (Francie, Španělsko, Portugalsko) a těmi, kteří velkoryse připouštějí i právo Izraele na obranu (Británie, Německo) přidala na tu míň špatnou stranu. Soudě podle Práva se k situaci s dosti značnou dávkou střízlivosti vyjádřil (jedině?) ruský list Kommersant: píše, že teze o nepřípustnosti použití násilí bez předchozího výběru cíle není v případě Libanonu na místě. Jak by bylo možné potrestat Hizballáh, který je s touto zemí v pravém smyslu slova srostlý, a vyhnout se obětem? Izraeli nic jiného nezbývá. Vedle osvobození unesených vojáků musejí Izraelci řešit zásadně i problém Hizballáhu, který je ohrožuje z cizího území. A tuto těžkou úlohu nemůže nikdo Izraeli vzít,píše Kommersant, a je to přesné. Zato v Corriere della Sera (nemá ten list něco společného s Vatikánem, v italském tisku se moc nevyznám) se prý můžeme dočíst, že Izrael má sice právo na sebeobranu, ale musí si uvědomovat strategické a humanitární důsledky svého počínání. Psali to ti chytráci i o Polsku v roce 1939?

Na schůzce G8 v Petrohradě prý podle Práva „mikrofony zachytily, co neměly“. Bush se vyjádřil v tom smyslu, že všechno, co by měla Sýrie udělat, je zabránit Hizballáhu, aby dál provozoval to svinstvo, a bude po všem. To je docela přesné. Dál si postěžoval na generálního tajemníka OSN Kofi Annana, že si přeje dosáhnout okamžitého příměří děj se co děj. Což je taky přesné, problém je jen, že ve věci OSN USA sklízejí jen to, co Roosevelt se Stalinem v roce 1945 zasili, a že stejně alibistický postoj zastává i Evropská unie. Jinak si Právo už druhý den libuje, jak to dal náš slovanský bratr Putin těm imperialistickým pokrytcům ze Západu sežrat, ale to snad nestojí za zmínku, na to jsme si v posledních padesáti letech už zvykli. Znepokojivé je, jak se za Paroubkem sešikovali nejen sociálně demokratičtí politici, kteří se předtím, za Zemana, Špidly a Grosse, odmítali paktovat s komunisty, i ti publicisté z Práva, které jsem dřív považoval za relativně rozumné (Verner, Franěk, Kramer). Vypadalo to tak v Itálii v roce 1922 a v Německu v roce 1933? Má paměť tak daleko nesahá.

Podle společnosti Health Consumer Powerhouse mají čeští lékaři v evropském měřítku jeden z nehorších vztahů k pacientům. Ministr Rath vidí problém v tom, že nejsou dostatečně placení, to je dobré, on, který tak zuřivě odmítá, aby se ze zdravotnictví stal kšeft. Zdravotnictví podle Ratha nesmí být kšeft pro pacienty, pro doktory ovšem ano.

Před krajským soudem v Hradci Králové probíhá soud se sbormistrem Kulínským, obviněným z pohlavního zneužívání nezletilých dívek. Pan Kuklínský je buď vinný nebo nevinný a zjistit by to měl nezávislý soud. Soud to má ovšem těžké, protože je obtížné se ubránit podezření (resp. je zcela nad mé síly se takovému podezření ubránit), zda ten případ náhodou nebyl rozpoután z nízkých osobních důvodů (což by samozřejmě apriori neznamenalo, že Kulínský je v tom nevinně). Ať tak či onak, soubor se patrně podařilo docela rozvrátit. Mně to nevadí, dětské pěvecké soubory nesnáším. Ale někomu to třeba vadit bude.

Středa 19. července: ODS zjevně špatně porozuměla stanovisku ČSSD v otázce volby předsedy PS. Porozumět mu přesně je poněkud svízelné, ČSSD si dává dost záležet na tom, aby jí bylo rozumět co nejméně. Respektive aby bylo co nejméně rozumět tomu, že ze svého původního stanoviska (volba kandidáta ČSSD za předsedu PS bez jakéhokoli ústupku ČSSD; při volbě nesmí mít kandidát ČSSD žádného protikandidáta) ani trochu neslevila. Že se jedná o obstrukci, by mělo soudnému člověku být jasné hned na první pohled. Není nejmenšího důvodu, aby ODS v této situaci sociálním demokratům, přesněji řečeno Paroubkovi, ustupovala. ODS však není pevná v kramflecích, na Topolánkovo místo se cpou další adepti a Klaus má zjevně zájem na kompromisu. ODS, resp. trojkoalice, je přinejmenším stejně silná jako ČSSD a je v dané situaci zjevně tou výrazně lepší možností. Měla by vydržet, času je ve skutečnosti dost. Měla by, jenže… Paroubek pouští čas od času do éteru informační mlhu: teď např. prohlásil, že o vládu budou dva pokusy a jeden z nich (dá rozum, že ten druhý) bude úspěšný. Předpokládá zjevně, že to už mu „ukázněná“ ODS půjde na ruku.

Zcela nesmyslné a po všech stránkách zhoubné jsou pokusy (údajně ze strany ODS, zatím velmi neoficiální) získat si srdce KSČM. KSČM je suspektní strana, myslí samozřejmě jen na vlastní prospěch (těžko jí tohle vyčítat, ale musí se to vzít v úvahu) a vždycky jí budou bližší sociální demokrati, tak jako je lišce bližší zajíček než ježek.

83% českých občanů odmítá podle agentury Median základnu USA na území ČR. Zřejmě jsou přesvědčeni, že se dokážeme ubránit sami. Jako zatím vždycky, že? Prý na lidi (hlavně na ty starší) působí stresujícím dojmem zejména „neblahé zkušenosti s dvacetiletým pobytem sovětské armády“. Jaképak neblahé zkušenosti! Lidem zase až tak nevadili a navíc se s nimi dalo šmelit. Lidem vadí Američané. Ať schválně udělá Median průzkum o tom, komu by překáželo, kdyby na našem území byla ruská vojenská základna. Jsem přesvědčen, že by to dopadlo líp. Třeba jen o fous, ale líp.

Holandsku se zřejmě moc nevyplatil superliberální postoj k homosexuálům. Tlaky pokračují, takže nyní soud v Haagu povolil kandidovat ve volbách straně „Bratrská láska, svoboda a rozdílnost“, které sdružuje pedofily, ale pedofilii vysloveně nepodporuje, chce jen snížit věkovou hranici sexuálního života z 16 na 12 let a povolit nezletilým vystupovat (dobrovolně, ovšem) v pornofilmech. Můj soukromý názor je, že navrhovatelé patří za mříže. Je přitom zjevné, že hranice sexuálního života by se asi měla snížit (nepochybně ne o tolik, kolik navrhují ti výtečníci). Problém je, že normální je sex mezi čtrnáctiletými, ale ne mezi čtrnáctiletou a šedesátiletým prasákem.

Martin Weiss píše v LN o opoziční smlouvě. Je velmi zarážející, že tam, kde hovoří o rychlosti, s níž byla uzavřena, nechal úplně stranou roli prezidenta Havla, který se snažil ze všech sil neohrabanými intrikami připravit dvě nejsilnější strany (ČSSD a ODS) o plody jejich vítězství. ODS a ČSSD se spojily proti Havlovi, který chtěl s pomocí US a KDU-ČSL hrát roli „jazýčku na vahách“. Obě strany považovaly ten plán pro sebe za krajně nebezpečný, a právem. A tak bez okolků zaťaly Havlovi tipec. Těžko se jim divit.

Čtvrtek 20. července: ODS se podělala. Těžko vystihnout jinými slovy reakci vedení strany na poslední dosti drzé Paroubkovo ultimátum. Paroubek prohlásil, že ČSSD za žádných okolností nepodpoří trojkoalici. Zároveň je ovšem jeho strana ochotna postavit svého kandidáta na předsedu PS, ale jen v tom případě, když trojkoalice nejen že nenominuje protikandidáta, ale navíc se zaváže, že jako jeden muž podpoří toho, koho navrhnou sociální demokraté. Přitom od svých komunistických spojenců Patroubek nic podobného neočekává, naopak, je zjevné, že postaví-li ČSSD Zaorálka, zdaleka ne všichni komunisté mu dají svůj hlas. ČSSD je pouze ochotna se zavázat, že její předseda PS pověří sestavením vlády jen toho, kdo se bude moci vykázat písemným závazkem 101 poslanců, že jej při hlasování o důvěře podpoří. Ústupek je směšný a naprosto nedostatečný: ten, kdo sestavuje vládu jako poslední, je ve výhodě, protože vyjádření nedůvěry této třetí vládě znamená předčasné volby. A předčasné volby zase znamenají pro spoustu poslanců ohrožení, ne-li ukončení slibné politické kariéry, v případě zelených vlastně ještě dříve, než začala. Topolánek to ostatně ví a docela správně řekl v první reakci na Paroubkovy „návrhy“, že neobsahují nic nového. Co se děje v ODS? Kde jsou ti sebevědomí frajeři, hlasatelé nulové tolerance, co nenechali na Špidlovi ani na Grossovi nit suchou? Kde je pan Nečas, který kdysi v televizi řval na Jana Sokola, když obhajoval v jakémsi debatním pořadu Smíření 95, jako Urválek na Horákovou? Stačí jeden neurvalý (a přitom ovšem cílevědomý a energický) regionální politik a někdejší hrdinové už lezou po břiše a vrtí ocásky. Kapitulantství ODS (např. zelení se aspoň snaží zachovat dekorum, Bursík podmínil svůj souhlas se Zaorálkem požadavkem, aby Paroubek odvolal výrok o tom, že za žádných okolností nehodlá tolerovat trojkoalici, to je jakýsi byť minimální odpor) je hanebné a pro stranu ponižující. Kromě toho dělá dojem, že se ODS rozhodla prodat své malé koaliční partnery a rozparcelovat si s Paroubkovou ČSSD moc ve státě. Přitom má pořád v zádech komunisticko – socialistickou stovku, kterou mohou snadno rozšířit přeběhlíci právě z menších stran, ODS u nich klade příliš velké implicitní nároky na slušnost, kterou sama docela postrádá. Navíc se vnucuje podezření, že jak ODS, tak ČSSD hodlá hřešit na to, že je polovina prázdnin, většina lidí na dovolených nebo těsně před nimi a zájem o politiku upadá: nejvhodnější chvíle pro to, jak upéct nějakou pořádnou špinavost. A taky by mne zajímalo: kampak se poděli všichni ti zásadní odpůrci opoziční smlouvy, kteří kdysi dělali takový kravál, že Klaus se Zemanem pohřbívají demokracii? To, co se chystá, je nesrovnatelně horší než opoziční smlouva. Ta měla jakousi legitimitu v tom, že představovala vzpouru Klause a Zemana proti nestydaté touze Václava Havla dirigovat z Hradu rozdělenou politickou scénu. Kšeft, který dnes chystá ODS a ČSSD (vlastně ČSSD a ODS, protože ČSSD je teď tím důležitějším partnerem) je daleko horší a navíc pro ODS nevýhodný. Možný scénář: nejdřív si obě strany upraví ústavu tak, jak to bude výhodné především pro ČSSD (většinový systém zahání v situaci, kdy existují tři silné strany, komunistická, socialistická – vlastně jakási komunistická pravice – a občanská, tu občanskou předem do autu, ODS nikdy nebude schopna přehlasovat komunisty a sociální demokraty dohromady), a pak Paroubek s pomocí dvou tří přeběhlíků obrazně řečeno kopne Topolánka do zadnice. K tématu se pochopitelně vrátíme.

Ve stínu těchto Jobových zvěstí zanikají všechny ostatní zprávy. Kdyby bylo možné např. katastrofickému vývoji na politické scéně zabránit jen za cenu toho, že policejnímu prezidentu bude povoleno pohybovat se po silnicích rychlostí 300km v hodině, byl bych pro. Taky snesu, že Polsko bude do budoucna prosazovat v Evropě nejen vlastní kulturu, ale dokonce i jakousi osobitou polskou morálku, pokud tak hodlá činit v rámci svých vlastních hranic (těch, co to pak v Polsku odnesou, mi je ovšem líto) a nenakazí tím např. Paroubka.

Předsedkyně tzv. Jihočeských matek Wittingerová je zásadně proti výstavbě americké základny na českém území, protože základny prý bývají jedním z prvních cílů při válečném konfliktu. Paní Wittingerová se mýlí. Prvním cílem bývají vyčůraní mamlasové, kteří chtějí být s každým zadobře a nikoho si nerozhněvat, hlavně ty nejagresivnější darebáky.

Pátek 21. července: katastrofální kapitulace ODS a trojkoalice byla v hodině dvanácté ne snad zažehnána, ale aspoň odložena. Zasloužili se o to koaliční partneři ODS, kterým zřejmě došlo, že se hraje o jejich politickou budoucnost, a údajně (podle Lidových novin) pánové Bém a Bendl. Koalice odvolala svůj souhlas s volbou Zaorálka předsedou PS (a ČSSD nakonec Zaorálka nenominovala; přitom vázat kandidaturu na souhlas protivníka je zjevná obstrukce). Koalice zároveň dala na vědomí ochotu jednat s ČSSD o programových záležitostech, Paroubek na to přistoupil a prohlásil, že jednání mohou probíhat několik týdnů. Pan Paroubek má úplně pravdu a koalice by si toho měla být taky vědoma: není vůbec žádný spěch, to je základní věc. Výtky ohledně neustálých změn stanoviska, vznášené vůči ODS a hlavně vůči zeleným jsou nespravedlivé, ODS sice výrazně zakolísala, ale nakonec situaci s vypětím všech sil aspoň prozatím ustála, a slabší koaliční partneři jsou v nevýhodné situaci. Myslím, že Bursík si zaslouží naopak uznání za to, že jako první zproblematizoval chystanou koaliční kapitulaci. Pokud jde o tzv. kompromisní návrh ČSSD, že její předseda PS bude při třetí volbě nominovat jen toho, kdo se vykáže podporou 101 poslanců, je nejen naprosto nedostatečný (o čemž jsme psali včera), ale taky velice problematický z hlediska ústavnosti. Jakkoli se mi jen zcela výjimečně stává, že souhlasím s prof. Pavlíčkem, tentokrát mu musím dát za pravdu. Pavlíček upozorňuje, že předseda Sněmovny nemůže chtít podmínky od případného premiéra, a dodává(cituji z Práva): „To je stejné, co chtěl prezident Václav Klaus a později od toho ustoupil. Odpovědnost nemůže být na předsedovi Sněmovny, ale na designovaném premiérovi. Je to požadavek, který sice není protiústavní, ale zároveň zvyšuje roli předsedy Sněmovny v procesu vytváření předsedy vlády. Předseda Sněmovny je v takovém případě nepochybně povinen předložit prezidentovi návrh a nemůže ve svých rukou soustřeďovat pravomoci, které mu ústava nedává.“ Z toho ale také plyne, že by Paroubek mohl po zvolení Zaorálka klidně vzít svůj slib zpátky, měl by k tomu pádný formální důvod. V nynější situaci by si hlavně ODS měla uvědomit, že není vůbec žádný důvod ustupovat od trojkoaličního konceptu (návrhy ČSSD na velkou koalici nebo menšinovou vládu ODS jsou ve skutečnosti past) a že je spousta, spousta času.

Když nový polský premiér Jaroslaw Kaczyński v nástupním projevu obhajoval „polskou morálku“, zahřímal údajně, stržen patosem vlastního řečnického umění: „Žádný pokřik ani pláč nás nepřesvědčí, že bílá je bílá a černá je černá.“ To je pro vedoucího politika relativně velké země velmi radikální a nebezpečná forma barvosleposti.

A ještě jednou polská vládní koalice: poslanci Sejmu (nepochybně ne všichni) se rozhodli v nynější vlně veder, která zachvátila i Polsko, uspořádat mši s prosbou za déšť. Má-li být tohle polské specifikum v pojetí PiS (pořádání mše navrhli právě poslanci PiS), nemohu si odpustit poznámku, že obtěžovat Hospodina podobnými žádostmi považuji za rouhání.

Španělský premiér Zapatero pózoval před kamerou s palestinským šátkem kujífou (to je ta věc, kterou nosil omotánu kolem hlavy Jásir Arafat), aby vyjádřil podporu Palestincům v jejich konfliktu s Izraelem. Představitelé opozice a židovské komunity ve Španělsku ho obvinili z antisemitismu. Myslím, že to není přesné. Pan Zapatero není antisemita, jen obyčejný mnichovan. Kdyby např. nějaké mezinárodní komunistické společenství požadovalo, aby nás coby své spojence v NATO vydal na pospas Rusku, a zdůraznilo naléhavost své žádosti tím, že by vyhodilo do vzduchu jedno nebo dvě madridská nádraží, prodá nás bez mrknutí oka, ačkoli jistě není žádný antičech.

Sobota 22. července: Sociální demokracie, jak se dalo čekat, nepostavila ani v pátek vlastního kandidáta na post předsedy PS. Její podmínky jsou: poslední (tj. nejvýhodnější) příležitost k vytvoření vlády (tu jim zaručí předseda PS nominovaný z jejich řad), a dále to, že tento předseda musí být zvolen tak, že bude mít jednoznačnou podporu jejích oponentů. Tyto podmínky neodpovídají nynějšímu postavení koalice a faktické síle ČSSD i jejich komunistických spojenců a jsou navíc pro nekomunistický tábor ponižující. Pokud na ně ODS přistoupí, projeví zbabělost a marasmus. Paroubek ovšem nejspíš ví, proč si podobný postup může dovolit. Klaus tlačí na kompromis, protože mu nejde o nic jiného než o znovuzvolení. Polistopadoví čeští politici jsou ostatně zvláštní sorta lidí: na první pohled sugerují svým voličům i odpůrcům tvrdost, rozhodnost a odvahu – při bližším ohledání se však zjistí, že jde vlastně jen o nebetyčnou drzost. Drzost dělí od odvahy propast. To platí i pro oba protagonisty nynější ústavní krize: toho ve Strakovce i toho na Hradě. Drzost neobstojí vůči vytrvalosti: kdyby tak té vytrvalosti mělo dnešní vedení ODS dost. Jenomže kde by ji vzali, kráčí jen ve stopách svých předchůdců. Kromě toho znovu upozorňuji, že pokud se Topolánkovi nepodaří prezidenta přesvědčit o tom, že je schopen sestavit novou vládu, je dalším logickým krokem, když tím pověří Paroubka.

Premiér Paroubek prohlásil, že je po volbách, a ODS by tedy měla opustit svůj ostrý slovník. Od něho to tedy sedí.

Podle toho, co si lze v novinách (hlavně v Právu) přečíst, probíhá paralelně s politickou krizí cílevědomá policejní akce zaměřená na likvidaci Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Mýlil by se ovšem každý, kdo by si myslil, že je to odveta za vystoupení plukovníka Kubiceho. Ve skutečnosti policejní špičky a ministr vnitra jen přišli na to, že podobný útvar k ničemu nepotřebujeme.

Muslimský duchovní Omar Bakrí, který kdysi ve Velké Británii vášnivě obhajoval teroristické útoky z 11. září 2001, a když mu britské úřady daly najevo svou nelibost, demonstrativně „na věčné časy“ Velkou Británii opustil, udělal přitom jednu chybu: za své útočiště si vybral Libanon. Teď se najednou mermomocí tlačí zpátky, britské úřady mu to nechtějí dovolit, protože mu po jeho odchodu s radostí odebraly pas (západoevropská záliba v „multikulturalitě“ má přece jen jakési meze). Pana Bakrího nechápu: vždyť má jedinečnou příležitost dostat se poměrně rychle a hladce do ráje, kde bude navěky obcovat se sedmdesáti pannami (řekl bych, že něco podobného se musí během dvou hodin změnit v nejstrašnější pekelná muka, jaká si dovede člověk představit).

Německá a ruská tajná služba se prý dohodly na tom, že se pokusí osvobodit izraelská rukojmí. První krok, který, jak se zdá, v tomto úsilí udělaly, bylo, že se postaraly o to, aby informace o jejich záměru pronikla do tisku. Není nad profesionalitu. Kromě toho se obávám, že specialitou ruských tajných služeb odjakživa není zachraňování obětí, ale vraždění odpadlíků. V tom jsou skuteční machři.

Podle zákona, který přijal včera polský Sejm, budou napříště lustrováni (a propouštěni ze zaměstnání či odvoláváni z funkcí) nejen poslanci, senátoři, členové vlády, soudci a státní úředníci, ale i starostové obcí a měst, členové vedení firem se státní účastí, vědci, ředitelé škol a novináři. Sejm odmítl návrh levicové poslankyně, aby se zákon vztahoval i na kněze. Na jednu stranu je pochopitelné, že stát nemůže zasahovat do vnitřních věcí katolické církve. Na druhou stranu bude nepochopitelné a amorální, pokud se polská katolická církev zákonu ze své vlastní vůle nepřizpůsobí.

V rozhovoru pro MfD si předseda ODS Topolánek trpce stěžuje na iniciativy prezidenta Klause, kterého motivuje především touha po znovuzvolení. Bohužel je pozdě: emancipaci od Klause si ODS měla vyřešit už dávno. Měla na to čtyři roky.

MfD otiskla rozhovor se švýcarským historikem Adrianem von Arburg, který, pokud tomu dobře rozumím, dělá něco jako užitečného idiota českým nacionalistickým historikům v ospravedlňování tzv. odsunu (dodává tomu šmrnc švýcarské neutrality). Jeho krédem je: „Jako historik se nezabývám tím, zda odsun byl dobrý nebo špatný. To je téma pro publicisty.“ Ve skutečnosti to, zda byl „odsun“ dobrý nebo špatný, je téma pro všechny slušné lidi. Historici, jak se zdá, mezi ně z profese nepatří. Aspoň podle pana von Arburg. K tématu se vrátíme.

Jeden z otců nové slovenské vládní koalice, předseda SNS Slota, se v rozhovoru pro LN vyjádřil i o svém slavném výroku, že by poslal slovenské tanky na Budapešť. Zdůvodnil to zcela přesvědčivě: „Jednak jsem byl opilý, pak jsem to říkal na stranickém mítinku a za třetí jsem to říkal v kontextu…“ Takže čemu se divit: politik má přece nezadatelné právo přijít na stranický mítink ožralý a každý pak musí podle toho posuzovat to, co z něj vypadne.

Paní Machalická se v LN rozčiluje nad devastací Doupovských hor, kterou má údajně na svědomí armáda. V celém článku není jediná zmínka o tom, že devastace byla spuštěna vyhnáním původního obyvatelstva v roce 1945. Ani zmínka o tom, že tam až do roku 1945 bydlili Němci. Paní Machalická si z nás dělá srandu a měla by se stydět.

Velmi málokdy se shodnu nejen s prof. Pavlíčkem (viz včerejší Co týden dal), ale taky s Ludvíkem Vaculíkem. V rozhovoru pro LN se mj. pyšní tím, že se s prof. Halíkem sjednotili na definici: Jestli je Bůh nebo není, je prý otázka ze světa fyziky. Strašné. Ale zároveň Vaculík k zákonu o registrovaném partnerství, pokud jde o obřady při jeho uzavírání, říká: „Myslím, že úředník jim má říct: „Tak jste přišli. Co chcete? Tady to zapíšeme, mějte se dobře.“ A to sedí. Pokud si homosexuálové chtějí za své peníze a ze svého svobodného rozhodnutí zorganizovat jakýsi obřad, je to jejich věc, žijeme ve svobodné zemi. Ale stát na tom nemá nijak participovat. Stát má provést v nějaké kanceláři zápis do příslušné rubriky. To je vše.

Pondělí 24. července: Sociální demokracie přistoupila k jednání s koalicí o programových otázkách bojovým způsobem. Žádá změny v koaliční smlouvě. Na to jim místopředseda ODS Nečas celkem logicky odpověděl, že uvažovat o změně koaliční smlouvy podle návrhů ČSSD lze tehdy, když ČSSD přistoupí ke koaliční smlouvě. To je logické. ČSSD může chtít zasahovat do vládního prohlášení, pokud by uvažovala o podpoře trojkoaliční vlády (zatím to na to nevypadá). Pro spravedlnost je třeba uvést, že ČSSD je (taky) v dosti svízelném postavení, které souvisí s volebním patem. Když jednou trojkoaliční vládu požehná, nejspíš už nikdy nebude mít sílu ji odvolat (k tomu je třeba 101 poslanců, jimiž ani pohromadě s komunisty nedisponuje). Situace je choulostivá a klade velký nárok na korektnost zúčastněných. O korektnosti zúčastněných (všech bez rozdílu!) lze bohužel pochybovat.

Paroubek si stěžuje na to, že Klaus postupuje příliš pomalu. Topolánek si stěžuje na to, že Klaus postupuje příliš rychle (dal mu nůž na krk). Postavení prezidenta není záviděníhodné, zvlášť poté, co se těsně před volbami neomaleně vmísil do předvolební kampaně. Má pochopitelně své politické zájmy (i teď a v ODS). To je problém ODS: měla tři roky na to, aby si vyřešila své vztahy ke Klausovi, samozřejmě ve smyslu důsledné emancipace. Teď už je pozdě.

Strana zelených požaduje, aby s ČSSD nyní nejednaly jen jednotlivé strany (rozuměj především ODS) ale celá koalice. Požadavek je pochopitelný a pokud se ODS chce zachovat korektně, měla by ho respektovat.

Místopředseda ČSSD pro řízení Starec odstoupil ze své funkce poté, co dospěl k závěru, že za nových okolností ji už nemůže odpovědně vykonávat. Část jeho pravomocí převzal předseda Paroubek. Neděje se nic mimořádného: jen se potvrzuje Paroubkovo dominantní postavení ve straně. Svým způsobem logický je i požadavek na přímou volbu nejvyšších funkcionářů ve straně všemi členy. Vypadá to na první pohled superdemokraticky, ale otvírá to cestu k daleko větší manipulaci než volba nějakým užším stranickým orgánem. Lépe řečeno přímo si to takovou manipulaci vyžaduje. Perestrojka, jaká v ČSSD probíhá, a mírně řečeno zvláštní ráz bezpodmínečné podpory Paroubka ve spřátelených médiích (Právo) nabuzuje reminiscence, odkazující do dvacátých a třicátých let minulého století. Před časem si všichni pucovali boty o paní Přenosilovou, když přirovnala Paroubka k Mussolinimu. Jistě, pan Paroubek není žádný fašista. Ale jakási „strukturální podobnost“ v technice a politických manýrách tady je. Konec konců duce byl taky (ve svém mládí) sociální demokrat.

Podle Práva se íránskému prezidentovi podařilo zaskočit německou kancléřku a dát jí to pořádně sežrat. Zajímavá politická linie, která se soustřeďuje najednou na SRN i Izrael. Zaslouží si pojmenování neobrežněvismus. Německá kancléřka si nemá co korespondovat s lidmi jako je Ahmadínežád. S lidmi jako je Ahmadínežád se zásadně nekoresponduje.

Do spousty skutečných vnitropolitických i zahraničněpolitických problémů se zamíchal jeden pseudoproblém: je slušné vystavovat díla sochaře Arna Brekera, někdejšího oficiálního sochaře Třetí říše? Petruška Šustrová říká v LN ano, ale s patřičným vysvětlením. Nejsem odborník na výtvarné umění ani na pana Brekera a z těch ukázek, které jsem viděl v tisku, jsem dospěl v závěru, že jsou jednak superakdemické a zároveň by se hodily na nějakou berlínskou parádu „gayů“ a lesbiček (za mých mladých let se říkalo jednodušeji homosexuálů). Nejsem ovšem odborník na výtvarné umění a obecně si myslím, že vystavovat se má všechno, co je nějakým způsobem zajímavé, byť i jen jako dobový dokument. Zároveň je urážlivé předpokládat, že návštěvníci výstavy jsou debilové, kteří potřebují návod, jak se na to, co se nim předkládá, mají „správně“ dívat.

Úterý 25. července: Včera (a zjevně i dnes) pokračovala jednání mezi koalicí a ČSSD o programových záležitostech. Nezúčastnil se jich předseda ČSSD Paroubek, z toho je vidět, jaký význam jim on a jeho strana přikládá. (Na druhé straně má předseda ČSSD pravdu, když nabídku ODS vytvořit programové prohlášení vlády z předvolebního desatera ČSSD označil za marketingový tah: něco jiného je předvolební propaganda a něco jiného vládní program – u nás bohužel obvykle něco zcela radikálně jiného.) Ohledně volby předsedy PS prohlásil místopředseda ČSSD Škromach, že teď záleží na představitelích ODS, jak rychle spěchají do vlády, a že to vypadá, jakoby moc nespěchali. Nechápu, proč by měla ODS spěchat do vlády, jejíž příští životnost je zatím, realisticky vzato, třicetidenní. V Právu si libují, jak vicepremiér Havel „rozcupoval“ koaliční smlouvu: prohlásil o ní totiž, že vypadá, jako by ji autoři „vytvořili v hospodě po dvanáctém pivu“. Člověk by řekl, žerozcupovat něco znamená podrobit to drtivé analýze. Podle tohoto pojetí někoho „rozcupujete“, když ho prohlásíte za smradlavého skunka.

Mezitím Paroubek ohlásil, že ČSSD nominuje do příští volby předsedy PS Lubomíra Zaorálka. To je velmi znepokojivé: vypadá to, že už „utrhl“ aspoň jednoho odpadlíka z koalice.

Zdá se, že je u nás na silnicích postižitelná nejen příliš rychlá, ale taky příliš pomalá jízda, pokud narušuje plynulost provozu. Nu což, něco na tom je. Jenže u pomalé jízdy podle šéfa dopravní policie Bambase není dána žádná hranice, za kterou by automaticky padl trest. Záleží na individuálním rozhodnutí každého policisty. Na individuálním rozhodnutí policisty by mělo záležet co nejméně.

Středa 26. července: V novinách se ještě hodně píše o návrhu trojkoalice přijmout jako programové prohlášení vlády deset základních programových bodů ČSSD. Návrh v této podobě opravdu bohužel není seriózní, deset bodů se může nanejvýš stát východiskem k jednání o vládním prohlášení, které by mělo být – a pravidelně bývá – daleko propracovanější a obšírnější. Paroubek navrhuje na předsedu PS Zaorálka s tím, že nyní, když ČSSD splnila podmínku trojkoalice a jedná s ní o programu, už Zaorálkovu zvolení nestojí nic v cestě. Trojkoalice ovšem Zaorálka volit nechce (žádá předtím dohodu o rozpočtu), a tak ČSSD nejspíš svého kandidáta znovu stáhne – jde jen o taktický tah, sto prvý podporovatel asi zatím není k dispozici. Paroubek v současné době funguje jako negativista a odmítač. Tím udržuje stočlennou trojkoalici v jednotě. Není vyloučeno, že Topolánkovi to vyhovuje, zatím mu neběží třicetidenní lhůta, během níž musí požádat o důvěru. Strany se nejsou schopny domluvit (přirozeněú ani o obsazení dalších funkcí ve sněmovně (předsedové výborů). Na námitce, že to bude možné teprve tenkrát, až bude známo, kdo obsadí premiérské křeslo, něco je. Řešení krize je zatím v nedohlednu.

Okresní soud v Semilech odmítl majetkové nároky Ernsta Harracha, synovce Johanna Nepomuka Harracha, jemuž byl majetek zabaven na základě Benešových dekretů, pohříchu už jako mrtvému (zemřel několik dní po konci války v zajateckém táboře). Olupování mrtvol považovali naši zaostalí předkové za mimořádně ohavný zločin. Soud v Semilech prý (podle Práva) usoudil, že by bylo nesprávné, kdyby v dospěl k jinému názoru v téže věci než krajský soud Ústavní soud. Solidarita je hezká věc, musíme držet pohromadě. I když jde o olupování mrtvol.

Přední české listy vzpomínají, a to zhruba ve stejném duchu, významného výročí: před padesáti lety znárodnil egyptský prezident Násir britským a francouzským imperialistům Suezský průplav. Podle Práva to znamenalo pro „západní metropole“ „další tvrdou ránu jejich mocenským i koloniálním ambicím“. Nu což, aspoň jsou důslední, stejně o tom psali, když se to stalo. Rovněž podle Lidových novin „invaze vedla k celosvětovému odsouzení agresorů“ a „skončila éra vlivu koloniálních velmocí“. Ve skutečnosti „znárodnil“ je jako vždycky a všude synonymum pro „ukradl“,. Krádež umožnil svým ohavně podraznickým jednáním americký prezident Eisenhower, který nechal své spojence ve štychu a na pospas plešatému tlučhubovi z Kremlu (mám na mysli Nikitu Chruščova). Kdyby Američané nebyli dali od Suezu ruce pryč, Chruščov by se byl po svém zvyku podělal (viz podzim 1962 a rakety na Kubě). Eisenhower byl posledním americkým politikem, který kráčel ve stopách Franklina Roosevelta a snažil se výsledků druhé světové války využít hlavně proti svým západním spojencům. Byl nechtěným duchovním otcem francouzského emancipačního úsilí, které nese své otrávené plody dodnes, a svým způsobem přispěl i ke krvavému potlačení maďarské revoluce, které se odehrálo ve stínu „suezské krize“. Pro spravedlnost třeba dodat, že počínaje Johnem Kennedym Američané tuto nízkou politiku opustili.

¨Zato je třeba pochválit Lidové noviny, neboť jako jediný český list přinesly překlad článku z Tageszeitung, díky němuž nynější polská vládní garnitura vyvádí jako mohamedáni po zveřejnění karikatur proroka. Uveřejnili to jako „dokument“ a ještě navíc přinesli rozhovor s autorem článku. Budou nyní ve Varšavě pochodovat tisíce stoupenců PiS po českých vlajkách, namalovaných na ulici?

A do třetice Lidové noviny: na první stránce mne zaujal titulek článku Petra Pitharta „Odstupte, prezidente Husáku“. Nejprve jsem ucítil zlomyslnou radost, jakou cítí starý člověk, když zjistí, že zatímco sám se těší relativně dobrému zdraví, u jeho vrstevníka již propukla Alzheimrova choroba a vrací se v blouznění do doby své minulé slávy. Při bližším ohledání textu jsem zjistil, že nejde o dr. Gustáva Husáka, ale o policejního prezidenta. Text je zásadní a statečný: pouští se do hlavního policejního fackovacího panáka (standardní povaha, již má funkce policejního prezidenta od samého počátku) poté, co udělal opravdovou hloupost a strašidelným způsobem porušil silniční zákon hned v prvních dnech jeho platnosti: „Všechno, co souvisí s právem, spravedlností a rovností v České republice, je setrváváním Vladislava Husáka ve funkci po jeho stodevadesátce více než zpochybněno“. A kde se v Petru Pithartovi najednou bere tak obrovská odvaha, že si troufne i na prezidenta, by´t jen policejního? Vysvětlení je jednoduché, na podzim jsou senátní volby, které se týkají i jeho křesla. Chtěl bych panu policejnímu prezidentovi vzkázat: tím, co jste provedl, jste mne nijak zvlášť nenadchl, ale proboha, ať Vás ani nenapadne odstupovat kvůli Petru Pithartovi! Jen se obávám, že takový vzkaz je přebytečný.

Před soudem stojí exministr Mlynář. Absolutně nerozumím tomu, proč a zač je souzen. Pokusil se založit instituci v rozporu se zákonem, a když byl na to upozorněn, okamžitě to odtroubil. Nikomu nevznikla žádná škoda. Přesto mu hrozí tři roky vězení. Zdá se, že české soudy mají v současné době nouzi o práci.

Čtvrtek 27. července: Při izraelském bombardování jižního Libanonu přišli o život čtyři příslušníci pozorovatelských sil OSN. Generální tajemník OSN Annan označil izraelský útok za záměrný. K čemu jsou pozorovatelé OSN v jižním Libanonu? Za jejich nečinné přítomnosti si oblast pro sebe privatizovali teroristé z Hizballáhu a ostřelují odtud třetinu Izraele. Vojáci OSN to „pozorují“ a zároveň (jistě nechtěně, ale fakticky) slouží jako živé štíty pro teroristy. K čemu jsou vojáci, kteří proti teroristům nebujují, ale jenom je pozorují, všude se pletou a brání skutečným vojákům (tj. izraelským), aby se s teroristy, kteří Izrael ohrožují, mohli vypořádat? A k čemu je celá OSN, která, jak se zdá, dbá především na tom, aby se ve světě nikde nenarušila křehká rovnováha mezi farmáři a čuňaty? OSN byla kdysi založena napůl jako sen o soužití beránků s vlky po Hitlerově porážce, zčásti jako mocenský nástroj, sloužící tomu, aby si Roosevelt se Stalinem rozdělili svět. Rooseveltova politika neodpovídala tradicím americké demokracie a Spojené státy na ni dodnes tvrdě doplácejí. Při vší úctě k největší světové demokratické velmoci, dělá si tam vůbec někdo starosti s tímto poválečným kiksem a snaží se z toho vyvodit důsledky? Pompézní oslavy výročí konce druhé světové války problém jen zametají pod koberec. OSN, kterou kdysi Američané pomáhali zakládat, se obrací čím dál tím víc proti nim }a taky proti nám, ovšem]. Přitom nebýt jejich (finanční) podpory a jejich účasti, stala by se šaškárnou ještě větší než nebožka Společnost národů. Není čas ponechat OSN jejímu osudu?

Primátor Bém prý věří, že pokud se trojkoalici nepodaří přesvědčit ČSSD o podpoře nebo toleranci, mohl by jí k dosažení důvěry pomoci nějaký „konstruktivní poslanec“ ČSSD. Dá se prý věřit, že se nějaký najde. Tím pan Bém vlastně naznačuje, že se o to ODS (vlastně Topolánek) pokouší. Když si odmyslíme, že za současné situace je podobný pokus na 99,9% odsouzen k nezdaru, měl by smysl jen tenkrát, kdyby se o něm předem nežvanilo v médiích. Vystoupení pana primátora tak věcně vzato připomíná výrok : „Prosím prosím, Topolánek se furt pokouší někoho ČSSD přetáhnout“, jen je děláno trochu elegantněji. ČSSD oznámila, že do příští volby předsedy PS navrhuje opět Zaorálka, kterého ovšem stáhne, když nebude mít podporu koalice. Koalice navrhne znovu Kasala. Je předem jasné, že volba znovu skončí neúspěšně. Paroubek prohlašuje za ústupek, že hodlá při vyjednávání o předsedech výborů ODS přepustit výbor pro obranu a bezpečnost a že je ochoten navrhnout za předsedu PS někoho jiného než Zaorálka. Ústupek to je, ale mikroskopický. V současné době je jedno, který představitel ČSSD bude nominován za předsedu PS, protože celé vedení strany se skládá ze samých malých Paroubků (po čase to asi některé z nich přejde, jenže to už bude pozdě). A nejde o to, kdo bude předsedou kterého výboru, ale jak budou rozděleny funkce mezi exekutivu a legislativu. Paroubkova ústupčivost je symetrická k té koaliční (pokrytecký návrh vzít za vládní prohlášení velkohubé předvolební sliby ČSSD).

Na okraj komentáře poslance Jičínského v právu poznamenávám pouze, že poslanci mají poslancovat a komentátoři komentovat a že kombinace komentátora a poslance (v Právu takových bylo víc, viz blahoslavený Pavel Dostál, ale najdou se i na druhé straně barikády) je nejdivočejší kočkopes, jakého si lze představit. A varuji čtenáře: než začnete nějaký článek číst, koukněte se, zda ho nepodepsal poslanec. Pokud ano, neztrácejte s ním čas, je to zbytečné. (Stejnou nedůvěru je třeba mít ke komentátorům, kteří mají politické ambice a dělají více či méně zamaskovanou lobby politickým stranám).

Nositelka Nobelovy ceny Betty Williamsová prohlásila prý za jásotu několika stovek dětských posluchačů z australského Brisbane: „Momentálně bych ráda zabila George W. Bushe“. Vykutálená babička Mary světového mírového hnutí a její dětské publikum připomínají vzdáleně, ale nutkavě palestinské děti, jásající před televizními kamerami nad jedenáctým zářím 2001. Samozřejmě s uvážením toho, že dítě tak docela neodpovídá za zrůdné nápady, které mu implantuje dospělá a formálně zcela odpovědná osoba. Je té babizně opravdu jedno, co jí slina na jazyk přinese? Zdá se, že semínka islámského fanatismu (pokud jde o formu, nikoli o obsah) padají v západním světě na úrodnou půdu. Nechci být jako paní Williamsová, nepřeji jí za její hunsné žvásty a duševní prznění dětí smrt. Ale pětadvacet na holou, ty by si nepochybně zasloužila.

Protože další číslo Událostí (a tedy i další vydání rubriky Řekli napsali) vyjde až po prázdninách, dovoluji si teď ocitovat zde z článku Roberta Čásenského v MfD pasáž, ve které se mi zalíbilo: „Nad těmito diskusemi však stojí jeden argument, který je klíčový. Před časem jsme vstoupili do NATO a stali se spojenci USA.

Jako takoví požíváme ochrany západního světa při případném napadení. Ale spojenectví, jako každé partnerství, s sebou nepřináší jen výhody, ale i závazky. Naše armáda se asi hned tak nestane rozhodující silou, která by pomohla Západu vyhrát některou z válek. Ale svůj podíl na společné obraně můžeme naplnit právě tím, že schválíme umístění základny na našem území.

Pro politiky to bude těžká chvíle, budou se muset postavit proti většinovému mínění obyvatel. Historie však zná mnoho příkladů, kdy „názor lidu“ nebyl rozhodně ten prozíravý.

Jsou chvíle - a v otázkách bezpečnostní a zahraniční politiky to bývá časté - kdy politik musí prosadit to, co považuje za správné pro budoucnost země, i navzdory momentálně převládajícímu mínění veřejnosti. A riskovat tak třeba i porážku ve volbách.

Nezbytnou výbavou skutečného politika je totiž také odvaha a ochota přijmout odpovědnost i za nepopulární kroky. Referendum s předem očekávatelným výsledkem by příliš odvážné nebylo. Odvážné a odpovědné bude říci: Ano, jsme součástí Západu a spojenci USA, a proto, pokud budeme požádáni, odsouhlasíme umístění americké základny v Česku.“

Václav Klaus prý (podle Lidových novin) uvažuje o tom, že by inicioval, zjevně po dohodě s Paroubkem, vznik úřednické vlády, která by připravila mimořádné volby, alem ještě předtím mu dopomohla ke znovuzvolení. Proto by musela volby připravovat nikoli půl roku, jak by dal rozum, ale dva a půl roku. V jejím čele by mohl stát Vladimír Doluhý, který kdysi pobavil českou veřejnost panickým úprkem z ministerského křesla pár měsíců před tím, než začala opravdová vládní krize. Tento plán spojuje nepříjemné pro Topolánka s užitečným pro Klause a v ODS prý naráží na tvrdý odpor. Problém je v tom, že si ODS měla svůj vztah s expředsedou zásadním způsobem upravit v prvních měsících po jeho odchodu. Z vyčůranosti to neudělala a teď je na to ta nejméně příhodná chvíle: rozuměj nejméně příhodná chvíle pro ODS.

Vážení čtenáři, tím končím šestý ročník Událostí. Během redakčních prázdnin do nich přibude, jak doufám, německá, polská a zvláštní česká příloha. Zároveň se pokusím, jak jsem slíbil, dát k dispozici jakousi stručnou havlíčkovskou monografii. Přeji Vám příjemné prožití zbytku léta.