Čtvrtek 1. června: včerejší střetnutí mezi Paroubkem a Topolánkem na Primě bylo docela poutavou podívanou. Trvalo sice dlouho, ale bylo rozděleno reklamními bloky do tří částí, takže nepůsobilo únavně. Moderátorka Jílková se s náročným úkolem vyrovnala kupodivu dobře, šlo o Kotel v tom nejlepším možném slova smyslu. Oba protagonisté si mohli vzít k ruce dva stranické kolegy. Paroubek nastoupil frajersky sám, Topolánek si přizval Němcovou a Gandaloviče, za což od oponenta sklidil posměch. Rovněž v „publiku“ ODS byli někteří prominentní přívrženci strany. Paroubek byl sám jako kůl v plotě. Obávám se, že tentokrát věc podcenil, byl sice jako obvykle agresivní, ale opakoval se a některé odpovědi nepůsobily příliš přesvědčivě (tam, kde létají vzduchem čísla, záleží daleko spíš na celkovém dojmu než na tom, nakolik jsou přesná, to diváci samozřejmě v drtivé většině nedokážou posoudit). Vypadá to, jako kdyby se předseda ČSSD před úplným závěrem volební kampaně vyčerpal. Problém Kubicovy zprávy by byl kupodivu asi zůstal úplně mimo hru, kdyby moderátorka účastníky nedonutila, aby se věcí zabývali. Nepříliš dobrým dojmem působila i neukázněnost sociálně demokratické klaky. Ostatně se zdá, že tato efektní střetnutí už nebudou mít na výsledek voleb nějaký rozhodující vliv.

Pokud jde o Jiřího Paroubka, ještě jedna poznámka na okraj. Jedna čtenářka Událostí mne upozornila na incident, který se odehrál před časem při rozhovoru, jejž s premiérem pořizovala redaktorka LN Renata Kalenská, a na nějž jsme v každodenním shonu jaksi pozapomněli. Paroubek se cítil během rozhovoru natolik uražen, že jej přerušil. Při odchodu pak paní Kalenské ostentativně odmítl podat ruku. Pane Paroubku, co jste to za člověka! Nepodat ruku politickému protivníkovi, jak to udělal předseda ODS Topolánek, je jistě nezdvořilost, v tom Vám rád dávám za pravdu. Nepodat ruku dámě je ovšem, mírně řečeno, hulvátství (chápu ovšem, že v socialistickém „pohostinství“ platily jiné normy).

Předvolební bulletin ČSSD Právo (proměna je dočasná a účelová, vedení Práva nepochybně sleduje dlouhodobé strategické cíle, v nichž je eventuelní menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou jen epizodou, ovšem dosti významnou) zevrubně informuje o „levicové frakci“ zelených. Její nejvýznamnější představitelka Eva Holubová doporučila svým příznivcům nepřímo, ale srozumitelně, aby místo zelených volili ČSSD, nebo „jinou liberálně středovou stranu“ (to je dobré, Paroubkova ČSSD je liberálně středová!). Tahle partyzánská akce pana Paroubka je naštěstí ještě o mnoho průhlednější než případ Kubice. Předseda zelených Bursík dal na vědomí, že za těchto okolností se mu s ČSSD spolupracovat ani trochu nechce, těžko se mu divit.

Do české volební kampaně se montuje kdekdo, naposled německý filmový režisér Becker, kterého se dotklo, že se ODS poněkud neohrabaně dovolávala jeho filmu „Good bye, Lenin!“ Bohužel, na německé politiky, intelektuály a historiky je třeba si dávat velký pozor. Drzost, s jakou se vměšují (nepochybně s nejlepšími úmysly) do českých záležitostí, je omračující. Člověk má občas dojem, že neexistují horlivější obhájci „odsunu“, než němečtí historici, a horlivější obhájci českých postkomunistů, než němečtí demokratičtí politici pravého středu. Předkové dnešních Němců se kdysi v minulosti dopustili strašných zločinů. Je ale recept na nápravu odvrhnout jako zbytečný balast veškerou hrdost a chovat se ke svému okolí plánovitě a dlouhodobě jako spráskaný pes? Obávám se, že přechod z tohoto extrému do druhého, který bude pro sousedy Německa krajně nepříjemný, je víc než snadný.

Pokud jde o případ pana Kočky, jehož premiér Paroubek hájí tím, že je dlouhodobým organizátorem Matějské poutě a jako takový přece nemůže být schopen vraždy, se vyjádřil také ministr Rath: „V tomto duchu mám takový pocit, aby nakonec z Kočky nebyl Macek a aby nakonec tedy z Mrázka nebyl klíč ke švýcarskému kontu ODS, popřípadě klíč k privatizaci Knižního velkoobchodu…“ zdá se, že uštědřený pohlavek panu ministrovi způsobuje stále jakási psychická muka.

Premiér Paroubek chtěl dát ve vládě hlasovat o tom, zda plukovník Kubice svým postupem porušil zákon. To je strašné. Odkdy se o takové věci rozhoduje hlasováním v exekutivě? Pokud jde o formu, je to totéž, jako když o rozsudcích v politických procesech kdysi rozhodovalo politbyro KSČ (samozřejmě forma je o hodně mírnější, leč technika takřka totožná).

Mirek Topolánek se podle MfD obává, „že sociální demokraté se budou snažit zpochybnit volby. Podle informací Frekvence 1 v Paroubkově týmu posuzují variantu, kdy v případě volební prohry podá ČSSD žalobu ke správnímu soudu kvůli narušení průběhu voleb. Poukáže přitom na Kubiceho zprávu, ve které byly údajně použity nepravdivé informace.“ Obává se nepochybně právem, i když to paroubek popírá. Obávám se, že eventuelní Paroubkovu prohru bude muset stvrdit Ústavní soud.

Komunisté (totiž předseda Filip) podle Lidových novin plánují vytvoření „vlády národní shody“, kterou by „tvořily všechny politické strany, které by se dostaly do sněmovny“. To už tu jednou bylo, totiž v roce 1945. tenkrát se tomu říkalo Národní fronta a každý ví, jak to dopadlo.

Pátek 2. června: ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jsou už dvě hodiny otevřeny volební místnosti v nejvýznamnějších volbách, jaké se u nás od převratu konaly. Nemyslím si, že by skončily nějakou fatální katastrofou srovnatelnou s 21. srpnem 1968, ale jejich výsledek může být pro českou společnost velmi nepříjemný. Moje dlouhodobá, víc než půlstoletá zkušenost s pobýváním v české kotlině mi napovídá, že tu v podstatě všechno končí špatně. Přesto je třeba se snažit. Takže nám nakonec nezbývá, než se nechat překvapit.

Právo, tč. informační bulletin ČSSD, triumfuje: jak zjistila BIS, „premiér není napojen na organizovaný zločin“. Zdá se, že tu působí síla zvyku: když něco zjistí tajná policie (BIS ovšem není tajná policie, ale pro neinformovaného to tak může vypadat), tak to sakra přece musí být pravda!

Jiří Paroubek žaluje plukovníka Kubiceho za pomluvu. Jde o informaci, že měl na jachtě svého známého zneužívat jeho nezletilou cestu. Informace byla součástí tajné části Kubiceho zprávy a prosákla na veřejnost nikoli Kubiceho vinou. V žádném případě nejde o nic ověřeného (daleko spíš o drb). Je to sprosté a ten, kdo tajné části zprávy otevřel přístup na veřejnost, by měl být potrestán.

Právo také hodnotí poslední střetnutí Paroubka s Topolánkem na Nově. Premiér si neodpustil sebezhodnocení: zatímco jeho sok prý program ODS spíše recitoval, on sám program ČSSD programově vykládal. Je hezké, že si fandí, koneckonců to dělá každý. Mně připadala debata spíš otravná a nezdá se mi, že by mohla přinést do vývoje preferencí něco nového: vrchol bylo zjevně středeční střetnutí na Primě. Když všechna čtyři setkání shrneme, je taky třeba říci, že jich bylo tak akorát. Aspoň já mám teď obou pánů až po krk, a určitě nejsem v téhle zemi sám. Proto je nevěcné vytýkat Topolánkovi, že se před Paroubkem schovával. Rozdíl mezi nimi je ten, že pan Paroubek je větší sprosťák, pan Topolánek větší nešika. Už to stačí k tomu, aby si člověk snadno vybral. Zásadní věc pro mne je, že pan Paroubek chce vládnout s podporou komunistů, kdežto pan Topolánek ne.

Paroubek se tváří, že nechce koalici s ODS, ale s „menšími stranami“. To musí být pro Martina Bursíka povzbudivé: jeho budoucí koaliční partner mu už předvedl, že nemyslí na nic jiného, než jak ho sežrat. Obávám se, že jakýkoli koaliční svazek mezi zelenými a ČSSD je po vzniku „levicové frakce“ u zelených vyloučený.

Sdružení obcí v Doupovských horách, kde se má pod patronací Armády ČR odehrát letošní Czech Tek (jsme zřejmě jedinou zemí na světě, kde armáda forcíruje takovéto akce), zuřivě protestují. Asi mají strach. Doporučuji akci uspořádat na Hrádečku u Trutnova, tam se nepochybně setká s vlídným přijetí aspoň jedné, zato však významné osobnosti.

Karel Steigerwald píše v MfD, že se v těchto volbách střetávají dva světy, liberalismus a socialismus. To je pro mne příliš abstraktní: střetává se Paroubek, který se chce spustit s komunisty, s těmi, co se s nimi spustit nechtějí. Jinak sociální demokracie patří stejně jako liberální a konzervativní strany do rámce západní liberální demokracie, pouze s tím, že sociální demokracie zdůrazňuje solidaritu, kdežto liberálové iniciativu. Co je vhodnější, závisí od situace: je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení. Fanatické vize Friedricha von Hayeka považuji ze zavádějící. Také chápu nedůvěru pana Steigerwalda k zeleným, jen ho musím upozornit, že bez nich ODS a KDU-ČSL většinu dohromady asi nedají.

Luboš Palata si i ve vzrušené volební situaci udělal čas na to, aby napsal krátký, ale o to nehoráznější článek o sudetských Němcích. Když to čas dovolí, budeme na něj vzápětí reagovat.

Kateřina Safaříková se v LN obává euroskepticismu ODS a odkazuje na Jana Zahradila. Nevím, jaký bude vliv tohoto člověka v ODS, pokud Topolánek uspěje. Řekl bych, že Alexandr Vondra nevystoupil v debatě na Primě na Topolánkově straně náhodou. A Vondrovy představy o EU jsou o hodně normálnější než představy pana Zahradila a jeho vyšinutých poradců.

Sobota 3. června (první vstup): pokud jde o volební účast, existují zatím jen odhady. Prý by mohla být vyšší než posledně, prý měli větší zájem než v minulosti mladí lidé. To jsou zprávy, které nepřejí komunistům. Podle jiných odhadů bude účast v české části ČR stejná jako loni, na Moravě o něco vyšší. Ředitel STEM Hartl očekává cca 50%. Já, ač bych si velmi přál, aby byla vyšší než loni, se obávám, že na Hartlově odhadu může být něco pravdy. 50% se mi ovšem zdá velmi, velmi málo a nelze vyloučit, že divoká volební kampaň veřejností zahýbala směrem k volebním urnám. V roce 2002 v lidech ještě doznívalo znechucení nad potupným krachem čtyřkoalice, s níž mnozí sympatizovali.

Právo je nepřekonatelné. Např. podtitulek v jednom článku hlásá: „Od Topolánka lidé čekali víc“. Po pečlivém přečtení dalšího odstavce člověk zjistí, že správně to má znít: „Paroubek říká: od Topolánka lidé čekali víc“. Jaký smysl má takovéhle srandovní fixlování?

Jakýsi Rostislav Matulík zase (rovněž v Právu) tvrdí: „Kolektivní psýché západní společnosti se … již dávno s křesťanstvím rozešla“. Ke křesťanství podle toho člověka patří zjevně víra v magii čísel. Pan Matulík je mluvčím kolektivní evropské psýché (zjevně se jedná o nějaké strašidlo). V životě ovšem záleží daleké víc na lidech než na kolektivní psýché.

Známý enfant terrible německé intelektuální scény Peter Handtke nedostane od města Düsseldorfu cenu Heinricha Heineho za své kontroverzní výroky o Jugoslávii. Kdysi prý prohlásil, že Srbové jsou ještě větší oběti než Židé, to je nechutné a mohl si to odpustit. Když ovšem odmítá srovnávat Miloševiče s Hitlerem, má úplně pravdu (i když to není žádný důvod, proč jezdit takovému individuu a funus), a když žádá, aby se naslouchalo i těm, kteří se stali obětí masakrů, spáchaných muslimy, má taky pravdu. Problém občanských válek v bývalé Jugoslávii spočívá v tom, že se všechny zúčastněné strany posléze předvedly jako dobytek. To se v občanských válkách stává (typický příklad: občanská válka ve Španělsku). Teď by se měli snažit všichni sami pro sebe zcivilizovat, začít u sebe a nevymlouvat se na ty druhé.

Noviny jsou plné toho, že Američané kdesi v Iráku zmasakrovali civilisty. Vymknuta z kloubů doba šílí: v normálu to bude, až budou konečně zase islámští teroristé masakrovat americké civilisty.

V Právu píše Jiří Hanák: „Při četbě včerejšího tisku měl jsem však dojem, že před branami Česka stojí nepřítel.“ Při četbě výplodů pana Hanáka mám ten dojem už asi třináct let, a při četbě Práva po celou tuto volební kampaň (řídké výjimky potvrzují pravidlo).

V MfD píší, že ČSSD poslala ve čtvrtek do novin svůj poslední průzkum, podle něhož vyhraje ODS a ČSSD nedá s komunisty dohromady většinu. To vypadá jako poslední pokus o předvolební mobilizaci účelně vyprodukovanou špatnou zprávou.

P.S. Další vstup následuje cca v 14.00, pokud se ještě předtím něco nesemele.

Sobota 3. června (druhý vstup, 14.00): volební prognóza agentury SC&C vyznívá velmi optimisticky (první povolební premisy jsou u nás tradičně optimistické, pak se všechno pomalu, ale jistě sklání k horšímu konci). Pro neinformované opakuji: ODS 38%, ČSSD 30%, KSČM 12%, KDU 8%, zelení 7%. V přepočtu na mandáty (půjčil jsem si ho na aktualne.cz a nevím, nakolik je zaručený) to znamená: ODS 86, ČSSD 69, KSČM 24, KDU 13, zelení 8; tedy jediná možnost kromě poněkud ireálné velké koalice je koalice ODS – KDU – zelení, přičemž zelené potřebují ODS a KDU k většině jen dva: natolik se ta strana snad nerozloží, aby nerbyli, stačí, když si pan Bursík k sobě zajistí ještě jednoho kumpána. Jenže pozor! Případná statistická chyba je 2%. Pokud by se ta chyba uplatnila v tom nejhorším slova smyslu, znamená to (v našem přepočtu na mandáty, opakuji, vypůjčil jsem si ho a nevím, nakolik je přesný) 84 mandátů pro ODS, 73 pro ČSSD, 30 pro KSČM, 9 pro KDU a 4 pro zelené: v tom případě by ČSSD s komunisty měla pohodlnou většinu. Bude to tedy ještě, jako obvykle, napínavé. (Podotýkám, že přepočítávadlo nebude asi úplně spolehlivé, 4 mandáty za 5% hlasů pro zelené mi připadá nějaké divoké).

Sobota 3. června (druhý vstup, doplněk): Účast je údajně slušná, 65%, o 7% víc než minule.

Sobota 3. června (třetí vstup, 14.15): Předběžné výsledky voleb po sečtení asi dvanácti procent hlasů nás ovšem vrací na tvrdou zem. Jediné, v čem se shodují s povolební prognózou SC&C, je zhruba volební účast. Jinak vede ČSSD s 33,73%, druhá ODS má 31,8%, třetí komunisté 14,69, čtvrtá KDU 8,78, a zelení pouhých 15,15%. Podle tohoto výsledku je socialisticko-komunistická většina jistá a zelení se nadto pohybují nad propastí. Považuji jej za podstatně realističtější než onen pohádkový odhad. Je pravda, že se výsledek může ještě proměňovat směrem k volebnímu patu, asi však ne příliš „nad něj“. To, z čeho je třeba pro zbytek odpoledne vycházet, je tento předběžný výsledek.

Sobota 3. června (čtvrtý vstup, 16.50): především se omlouvám za chybný časový údaj v předešlém vstupu, má tam být 15.15 a nejsem s to to opravit, protože mi přestal fungovat opravný program.

Nechápu, proč ČT ve svém volebním zpravodajství stále tvrdohlavě vychází z naprosto irreálného odhadu SC&C. Každý, kdo se podívá na volby.cz, zjistí, že po sečtení skoro 86.% hlasů vede ODS, ale jen s 34,7% před ČSSD s 32,8%, tj. o necelá dvě procenta. Komunisté mají 13,1%, KDU 7,3, zelení 6,1. jediné, co SC&C jakž takž uhádlo, je volební účast, zdá se, že překročila 64%. Setrvalý trend přitom je mírný nárůst ODS a zelených (o desetiny procenta), pozvolná mírná ztráta komunistů a KDU (o setiny až desetiny procenta). S podstatnými proměnami už asi nelze počítat, výsledek voleb je v luftě, protože nikdo neví, kolik je na volební listině zelených Paroubkových agentů, respektive budoucích Wagnerů, Teplíků, Vrbíků či Kottů. Papírově by ovšem ČSSD s komunisty v PS většinu mít neměla. Aspoň že to.

Sobota 3. června (pátý vstup, 20.15): situace je zcela nepřehledná: volby sice zjevně vyhrála ODS s tříprocentním náskokem před ČSSD (paradoxně obě strany dosáhly nejlepších výsledků od vzniku ČR), zelení a lidovci mají dohromady asi o tři čtvrtě procenta víc než komunisté, ale po přidělení mandátů může ještě vzniknout úplný pat (je to taky tím, že pokud se dobře pamatuji, d´Hondtův systém mírně zvýhodňuje silné strany vůči slabým, a tedy i relativně silnou KSČM proti zeleným a lidovcům). Klaus už ovšem na tiskovce oznámil, že v pondělí zahájí jednání o nové vládě s ODS. Zvláštní tiskovku údajně chystá na večer taky předseda ČSSD Paroubek. Bude chtít zproblematizovat průběh a výsledek voleb? V každém případě je třeba vyčkat konečných výsledků (ani předběžně nebyly dosud vyhlášeny) a přepočtu na mandáty. Rozhodně se však nedá počítat s tím, že by příští vláda byla stabilní: bude stejně pestrá a nesourodá jako ta předchozí, a role sto prvního poslance přijde znovu ke cti – tím spíš, pokud pak nebude existovat žádná záložní stojedenáctka. Zdá se, že ve volbách se bude do budoucna už jen rozhodovat o tom, kdo dostane 101 a kdo 99 mandátů. Nestačilo by v tom případě volit jen jednoho poslance, totiž toho sto prvního? Bylo by to finančně nenáročné a i jeho ošetření během funkčního období by se zvládlo lépe než dosud.

Sobota 3. června (šestý vstup, 21.30): premiér Paroubek vystoupil na tiskové konferenci s útočným prohlášením, v němž prohlásil, že ČSSD zvažuje možnost podat vůči výsledku voleb stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ve volební kampani prý byla ČSSD mnohonásobně poškozena ODS a jejími přisluhovači z médií (několik nehodných přisluhovačů jmenoval, na mne se opět nedostalo). Psali jsme tu o tom, že v závěru volební kampaně se udály věci poškozující paroubka a ČSSD, věci, o jejichž korektnosti lze pochybovat. Paroubkova dikce mi však tolik připomíná kampaň proti Chartě 77, že bych skoro řekl: to, co se dělo před volbami, premiér nyní několikanásobně přetrumfl. Podle přepočtů ČTK je konečný výsledek voleb v přepočtu na mandáty sto na sto. Za dané situace jsou pak dvě možnosti: buď se Paroubkovi podaří získat někoho ze zelených a bude moci uskutečnit svůj plán na menšinovou vládu s podporou komunistů, nebo vznikne situace, v jaké v normální demokratické zemi proběhnou opakované volby (vytvoření většinové vlády je nepředstavitelné), v zemi méně normální převrat nebo občanská válka. Ještě že jsme normální demokratická země!

Sobota 3. června (sedmý a poslední vstup): Volby sice vyhrála ODS, ale vznikla zcela patová situace: oba soupeřící tábory mají po stovce mandátů. Vstoupili jsme do nejhlubší politické a ústavní krize v krátkých dějinách České republiky. Teoreticky nebude lze vytvořit vládu, která by získala většinu. Ústava ovšem předpisuje tři pokusy (dvakrát jmenuje premiéra prezident sám, po třetí na návrh předsedy Sněmovny). To se povleče přinejmenším tři měsíce, a během té doby nastane zuřivá přetahovaná o poslance. Druhá teoretická možnost snad je, že by Sněmovna ústavním zákonem rozhodla o opakování voleb. K tomu bude chybět politický konsensus. Poslední možnost je, že po případné stížnosti ČSSD Správní soud prohlásí volby za neplatné (zákon mu to umožňuje). Bez mučení se přiznám, že teď z fleku nevím, jaký je pak přesný postup, nepochybně se volby musí zopakovat. Představa, že bych musel sledovat další volební kampaň přinejmenším stejně strašnou jako byla ta, co ji máme za sebou, mne naplňuje skutečným děsem. Jedno je jisté: to, co nás v příštích dnech, týdnech a měsících čeká, nebude nic příjemného. Dobrou noc.

Pondělí 5. června: Výsledek voleb je v podstatě druhý nejhorší, jaký (v rámci současných možností) mohl být. Přesto by se neměly přehlížet jeho světlejší stránky. Za prvé, Paroubkova koncepce menšinové vlády ČSSD s KSČM v zádech se zatím nedá realizovat (co není, může být, pokud se podaří sehnat aspoň jednoho přeběhlíka). Rozhodlo o tom ovšem pouhých 338 voličů v Jihočeském kraji, kam se přičítaly i hlasy českých občanů, kteří volili v zahraničí (ti se rozhodli většinou pro ODS). Nebýt těch 338 hlasů, nebyl by „pravostředu“ jeho dvousettisícový náskok ve voličích stačil, volby by vyhráli rudí. Za druhé, pekelná rudá stojedenáctka je fuč. A za třetí, voličská účast byla přece jen slušnější než posledně, což zřejmě souvisí i s vypjatou a poněkud hysterickou předvolební atmosférou. Česká společnost tedy přece jen získala přinejmenším nějaký „odklad“ nepřiznané spoluvlády ČSSD a KSČM, ne však v řádu let, nýbrž dnů a týdnů. Člověk se nakonec naučí být spokojen i s málem.

Divoký projev premiéra Paroubka v sobotu večer měl jedinou vadu na kráse. V okamžiku, kdy vedoucí politik pronáší taková slova, musí už ozbrojené bojůvky obsazovat Hrad, televizi, rozhlas, redakce novin a sekretariáty opozice a zatýkat její čelné představitele. V ulicích musí rachotit pásy tanků. Tanky, pokud se nemýlím, momentálně žádné nemáme. Když se tak neděje, je to mluvení do větru, které nanejvýš tu a tam někoho rozběsní (což se povedlo v případě prezidenta Klause a samozřejmě nejen jeho). Pouhý verbální úkon nestačí.

Jinak ovšem pan Paroubek do velké koalice vstoupit nemůže, není totiž kamikadze: postavení menší z koaličních stran v situaci, kdy na Hradě sedí patron té silnější, by bylo totálně beznadějné a v očích veřejnosti by ji úplně zkompromitovalo. Je třeba se naučit žít s patem: naši vrcholní politici si budou teď moci vyzkoušet, jak se dělá politika ve stavu úplné beztíže.

Pan Paroubek měl také údajně říci v sobotu vpodvečer reportérce Primy, která s ním chtěla udělat rozhovor: „Chovali jste se ke mně jako hovada, tak mě nechte být“. To je šarm, na nějž nedosáhl ani Miloš Zeman. Plyne z toho ovšem, že je z výsledku voleb naprosto vedle. Zřejmě se mu řečmi o tom, jak o dvě hlavy převyšuje všechny své politické soupeře, podařilo zcela přesvědčit přinejmenším jednoho člověka, totiž sebe samého.

Mirek Topolánek se dal slyšet, že pokud se stane premiérem, chystá odpolitizování policie. Proboha! On a Paroubek jsou k tomu ti nejméně povolaní. Jak by se dala odpolitizovat Policie ČR, si v tuto chvíli vůbec nedovedu představit. Zdá se, že o její útvary, které jsou z mocenského hlediska prestižní, existuje mezi oběma politickými tábory taková přetahovačka, že by snad bylo nejlépe je aspoň na čas prostě zrušit.

V rozhovoru pro MfD řekl Jiří Paroubek: „Na diskusním fóru ODS se objevila výzva k akci před mým domem. To připomíná činnost akčních výborů z roku 1948.“ Pan Paroubek je naivní. O akcích před domy reakcionářů (tedy reakcionářských institucí, před soukromými byty prováděla diskrétní akce StB) se nežvanilo v rozhlase (internet tenkrát nebyl), organizovaly je kompetentní orgány KSČ..

Václav Klaus požádal Topolánka, aby zahájil jednání o nové vládě. Pověřit jej přímo jejím sestavením se zatím nechystá. Bude to pro něho obtížné, protože pokud si dobře vzpomínám, chtěl kdysi na Grossovi před jeho jmenováním, aby mu přinesl podpisy stojedna poslanců, kteří dají jeho vládě důvěru. A Topolánek nemá šanci takový seznam předložit (pokud nesežene nějakého odpadlíka, a to není moc pravděpodobné).

Úterý 6. června: Sociální demokracie nastoupila cestu klidných obstrukcí. S tím, že má trumfy v rukou: to je do jisté míry pravda, stala se nejsilnější opozicí, kterou si lze představit: opozicí, která sice nemůže vládnout, ale jinak může všechno. Prezident Klaus svolal zasedání nově zvolené Sněmovny na (správně by se snad mělo říkat od) 16. června. Podle jednacího řádu Sněmovny nová sněmovna od toho data zasedá, ale kdy musí být její první, ustavující schůze, tím ještě není přesně řečeno. Předseda dosavadní sněmovny Zaorálek, v jehož kompetenci je schůzi svolat, tak chce učinit teprve tehdy, až se strany dohodnou o obsazení funkcí ve Sněmovně. To je do jisté míry logické, vedlejší efekt je, že až do té doby zůstává v úřadě Paroubkova vláda. Pak podá demisi a prezident ji pověří výkonem funkce do doby, než jmenuje novou (i když potom nová vláda nedostane důvěru, zůstává v úřadě až do doby, než prezident jmenuje další; atd.) Zaorálek původně mluvil o tom, že jednání o obsazení funkcí se může táhnout měsíce, pak zvolil konstruktivnější tón, to však ještě neznamená, že změnil názor.

ČSSD navrhuje vládu odborníků. Shodnout se na ní mají politické strany, které, to není jasné. Zdá se, že vyloučeni mají zůstat lidovci (proč, to není jasné, nebo lépe řečeno je: Paroubek je nesnáší), naproti tomu s komunisty se možná má počítat. „Úřednická vláda“, „vláda odborníků“ je průnik nepolitické politiky do vládnutí, a nepolitická politika, jak víme, není nic jiného než vypočítavý politický kalkul, sloužící k tomu, aby zmátl politické oponenty a oblbil veřejnost. Něco podobného, tedy přesněji řečeno vláda politicky neutrálních osobností, je možné jen na krátkou dobu, potřebnou k přípravě nových voleb (tak, jako tomu bylo v roce 1998). Taková vláda by přitom musela vykonávat svou funkci s vědomím, že její mandát je takřka nulový. Sociální demokraté ovšem chtějí „úřednickou vládu“ na čtyři roky.

Sociálně demokratická iniciativa se nesetkala s jednoznačným odmítnutím u Zelených. Taky se zdá, že strana není zcela jednotná v tom, zda má jít do pravostředé koalice, podpořit tuto koalici z opozičních lavic nebo dokonce jednat i s ČSSD. Čím déle bude krize trvat, tím budou zelení nejednotnější.

Jakýsi neklid se však projevuje i v ČSSD: formálně má Paroubek neustále „vedoucí roli“ ve straně (Škromach: „myslím, že soc. dem. v této chvíli jednoznačně strojí za svým vůdcem“, krásný termín, pasuje k sobotnímu premiérovu projevu), objevují se i koncepty, které se od toho jeho liší: např. podpora vlády ODS, KDU-ČSL a zelených na dvouleté období s tím, že se do té doby připraví změna volebního zákona. (Jaká? Tu poslední si kdysi vymyslily ODS a ČSSD a jejím výsledkem je nynější absurdní volební pat. Pozoruhodné je, že i na tomhle, stejně jako na opoziční smlouvě, ODS prodělala kalhoty. Co do počtu odevzdaných hlasů zvítězila, ale není jí to k ničemu.) Jiní (málokteří) hovoří i o něčem jako opoziční smlouva. Zdá se, že ani Paroubek to nebude mít lehké, dosáhl pěkného výsledku, ale úspěšně dovedl ČSSD k volebnímu patu. Jeho sen o menšinové vládě s tichou podporou KSČM je zatím nerealizovatelný.

Na webových stránkách ODS (v diskusním fóru) se objevila výzva na uspořádání demonstrace před bytem premiéra Paroubka, a to včetně adresy domu, kde bydlí. Vedení strany se brání, že s tím nemá nic společného, a má jistě pravdu. Jenže: v době hilsneriády (tehdy ovšem internet nebyl) se v novinách objevila výzva ke kraválům u Masarykova bytu, taky s přesnou adresou a s údajem, která okna v činžáku jsou jeho (aby je bylo možné vymlátit). Nechci tím samozřejmě srovnávat Paroubka s Masarykem, jen některé přívržence ODS s českými antisemity anno 1899. Mezi skalními přívrženci ODS na internetu je hojně zastoupena mimořádně odporná chamraď. Není to asi moc lidí, ale jsou to zbabělí darebáci s protektorátně – stalinistickou mentalitou a dělají velký kravál; ODS a její čelní představitelé dnešní i bývalí včetně pana prezidenta si sami můžou za to, že takovou verbež přitahují: chovali se v minulosti tak, že si získali její důvěru.

Pavel Verner v Právu (v němž už skončila předvolební kampaň pro ČSSD) se zjevně domnívá, že volby vyhrála ČSSD. A píše: „zbývá jediná možnost - že Strana zelených přestane bojovat proti polomrtvému komunistickému skanzenu a v menšinové vládě s ČSSD (s občasnou podporou komunistů) začne naplňovat své ekologické vize, které by ve vládě s ODS musela odtroubit.“ Taková vláda by ovšem existovala jen z milosti „polomrtvého komunistického skanzenu“. Zvláštní polomrtvost.

Středa 7. června: k případu uplácení poslance Ploce se dá zatím říci jen to, že mimořádně nápadně připomíná případ Kořistka ve vší jeho problematičnosti a nevěrohodnosti. Považují za vyloučené, že by si Strana zelených chtěla koupit poslance (jednak na to nemá peníze a jednak proč by to dělala), a že by mu ODS, kdyby už projevila takovou sebevražednou neopatrnost, nabízela pouhých pět milionů. Když se věc hodně rozmázne, upevní to ovšem soudržnost poslaneckého klubu ČSSD, zejména mezi jeho novými členy. A šlo snad o něco jiného?

Premiér Paroubek na Plocovu adresu prohlásil: „Tady vidíte čestného člověka, který v politice nikdy nebyl“. Zřejmě se mu zdá, že čestnost do politiky nepatří. Došel k tomu názoru na základě sebereflexe?

ODS se bez problémů shodla na eventuelní příští koalici s lidovci, o jednání se zelenými se zjevně dá říci, že zatím neskončila nezdarem. Strana zelených je v nesnadném postavení: z mnoha ne nerozumných důvodů by pro ni bylo nejvýhodnější zůstat zatím v opozici, ale náš politický život je natolik polarizován a svod, který představuje vládnutí, je tak silný, že to asi nepůjde. Navíc podpořit vládu při hlasování o důvěře z opozice je z dlouhodobého hlediska akt podivně nezištné dobročinnosti, na nějž je možné v dalších volbách doplatit víc než na účast ve vládě.

Na Václavském náměstí se konala demonstrace za okamžitou Paroubkovu demisi a za Paroubkovo odstoupení z funkce předsedy ČSSD. První je pochopitelné a řekl bych, že to má svůj smysl, respektive mělo by, kdyby místo dvou tisíc lidí jich přišlo aspoň padesát tisíc. Druhé je věc ČSSD a věcně vzato nikomu zvenčí není nic do toho, koho si ČSSD zvolí za předsedu. Pan Paroubek sice pronesl bezprostředně po volbách projev, který by se dal označit jako lehce pučistický, ale puč se nedá dělat hubou, takže se žádný nekonal.

Podle Práva by stovková koalice mohla prosadit své návrhy pomocí Senátu, jenž by do projednávných zákonů vkládal to, co vláda potřebuje, a sněmovna by pak měla povinnost je zamítnout stojedničkovou většinou, na což by opozice neměla. Nemusí ale sněmovna naopak pozměněný zákon stojedničkovou většinou schválit? V každém případě může senát v nynějším složení případné levicové vládě zablokovat úplně všechny zákony, a co by snad nedopatřením proklouzlo, dorazí prezident Klaus.

Liberecký lídr Strany Zelených Pávek se chce obrátit na Ústavní soud se stížností na diskriminaci Strany zelených nynějším volebním systémem. Ač pana Pávka, který, pokud si dobře pamatuji, kdysi zakázal zvláštním výnosem státním úředníkům vstup do obce, v níž byl starostou, považuji za velmi výstředního člověka, v této věci ho chápu. Díky úpravě volebního zákona, kterou kdysi prosadili Klaus se Zemanem, přišli zelení skoro o polovinu mandátů a ODS o možnost vytvořit většinovou koalici. Je příjemné vidět, jak se vyčůranost nakonec nevyplácí, a to i nejpopulárnějším politikům ČR.

Úřad hlavního inkvizitora ČR (jmenuje se zatím Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a naším Torquemadou je momentálně Václav Žák, kdysi coby místopředseda ČNR druhá garnitura Pravdy a Lásky, kterého Klausův úspěch vymetl z politiky) neuspěl s pokutou uloženou TV Nova za údajnou nemravnost – a to ovšem pouze z formálních důvodů, protože zmeškala termín pro zahájení „řízení“. Možná, že tyto instituce, jimiž nejspíš Paroubkovi spříznění hodlali trestat soukromá elektronická média za nezávislé politické zpravodajství pomocí pokut za nemravnost v jiných pořadech, které z technických důvodů nelze předem cenzurovat, a které si přitom komerční stanice nemohou odpustit (v televizi pořady typu Big Brother, už jsme o tom psali) si napříště budou muset nechat zajít chuť. Taky jedna z lepších stránek zkaňhaných voleb.

„Tak jako po válce propadla většina tehdejší mládeže komunistické ideologii, tak po listopadu 1989 tíhne většina mladých k pravici“, napsal Jiří Franěk v dnešním Právu. Škoda že nenapsal rovnou: „Tak jako v Německu v roce 1933 propadla většina tehdejší německé mládeže nacistické ideologii, tak po listopadu 1989 tíhne většina českých mladých k pravici.“ Aspoň by ta demagogie byla líp vidět.

Zahraniční obchod prý v dubnu zvolnil tempo. Nebyly náhodou statistiky tohoto typu v silovém poli dlouhé předvolební kampaně poněkud pokřiveny a nevracejí se teď, když napětí opadlo, pomalu do normálu?

Mirek Topolánek se před časem v Gazetě Wyborczej vyjádřil kriticky na adresu nynější polské vládní koalice. Cituji otázku reportéra a Topolánkovu odpověď polsky, je tomu rozumět a pokusem o překlad bych to mohl pošoupnout, protože polštině rozumím jen tak jako každý Čech: Otázka: „Program Pana partii w polityce zagranicznej przypomina poglądy polskiego rządu. Czy można oczekiwać bliskiej współpracy?“ Odpověď: „Wydaje mi się, że program zagraniczny ODS przypomina raczej program partii, która niestety wyborów nie wygrała, czyli Platformy Obywatelskiej Janka Rokity. Jesteśmy gdzieś pomiędzy brytyjskimi laburzystami a torysami. Przypominamy hiszpańską Partię Ludową ewentualnie inne partie konserwatywno-liberalne w Europie. Nie można powiedzieć, że nasz program polityki zagranicznej jest taki, jak to prezentuje dzisiejsza koalicja w Polsce, która poprzez wejście Samoobrony do rządu przesunęła się w kierunku populizmu.“ Tím u mě pan Topolánek výrazně šplhnul. A pokud by to zablokovalo vytvoření tzv. konzervativního klubu v Evropském parlamentu, který chtějí vytvořit britští konzervativci spolu s českými šovinisty (strašidelná kombinace, snad by měl těm Angličanům někdo vysvětlit, co jsou Zahradil a spol. zač), šplhnul by si u mě podruhé. Václav Klaus teď sice pojede do Bruselu na summit Unie místo odvoleného Paroubka (Paroubek, pokud tomu rozumím, souhlasil, protože tím chce vytrestat český národ za to, že mu nedal zvítězit ve volbách, ten člověk je něco neuvěřitelného) a nepochybně tam bude dělat strašnou ostudu. Nadějné je, že „zásadní stanovisko“ Klause a Zahradila nesdílejí Topolánek, Nečas a Gandalovič. Konečně snad nějaká diferenciace. Přitom Nečas je z nynějšího vedení ODS nepochybně technicky nejschopnější politik.

Paroubkovo vystoupení ohledně mediálních lokajů ODS vzbudilo zaslouženou pozornost Mezinárodní federace novinářů, respektive jejího předsedy. Manipulovat média je u nás ta nejsnadnější věc na světě, ale nesmí se o tom příliš žvanit na veřejnosti, jinak si toho vždycky nějaký šťoura venku všimne.

Jakýsi čtenář v Mladé frontě Dnes tvrdí, že d´Hondtova metoda, používaná v nynějším volebním zákoně, se od té, která se používala dříve, ve výsledcích liší jen nepatrně. Čtenář se mýlí, viz náš přepočet v tomto čísle Událostí. Rozdíl je sice pouhé tři mandáty, ale je to rozdíl obrovský.

Ministr Kühnl, kdysi sebevědomý a arogantní chlapík, se náhle ocitl v mocenském vákuu a podstatně vyměkl. Váhá, zda má podepsat již dohodnutou velkou armádní zakázku na koupi obrněných transportérů. Prezident a ODS vehementně odrazují vládu od jakýchkoli důležitých kroků, nemá na to už mandát. Pan ministr v politice končí a údajně by se rád odebral do diplomacie (mluví se o velvyslaneckém postu v Tokiu). Velvyslance navrhuje ministr zahraničí a jmenuje prezident. Obtížná situace! (Přitom mám dojem, že přetahování se o transportéry je čistě politicky prestižní věc a pokud Kühnl zakázku nepodepíše, ztratí ČR věrohodnost jako obchodní partner. Bude vyslán signál: chcete-li s námi obchodovat, proboha ne v době kolem voleb!)

V Polsku bude zaveden ve školách nový předmět: „Výchova k vlastenectví“. My dokážeme takové věci dělat šikovněji, aby se vyučoval šovinismus, nemusí se na to přece zavádět zvláštní předmět.

Čtvrtek 8. června: Probíhají intenzivní jednání o složení pravostředé vlády, kterou by vytvořila (Topolánkova) ODS, lidovci a zelení. Problém je, že taková vláda, v mnoha ohledech rozumná (na funkci ministra zahraničí počítá prý s Gandalovičem, Vondrou nebo Bursíkem, poslední varianta je povážlivá pro zjevný antiamerikanismus zelených, nicméně všechny tři jsou lepší než to, co by nabídli Klausovi věrní, totiž Jan Zahradil), dost dobře vzniknout nemůže, nesežene většinu v parlamentu. Mezitím proběhla jednání Klaus – Paroubek (a chystá se setkání Topolánek – Paroubek). (Končící) premiér prodělal jakousi zázračnou proměnu. Poté, co se ukázalo, že (zemanovská) varianta se sociálně demokratickou vládou podporovanou komunisty nevyšla, stal se z pana Hyda dr. Jekyll a nalezl útočiště právě u presidenta, který jednak Topolánkovi nepřeje a jednak se už před volbami jednoznačně vyslovil pro vládnutí na základě konsensu mezi ČSSD a ODS. Zdá se, že oba braši si dobře rozumí, Paroubek se dokonce omluvil za to, co řekl bezprostředně o volbách (omluvil se, je třeba to vzít vážně, politici u nás nemají zvyk se omlouvat, zrovna za tohle si Paroubek nezaslouží zlehčování). Protože hlavní události se odehrály dnes a budou zhodnoceny až v zítřejších novinách, zůstaňme zatím u tohoto: zdá se, že se Klaus dohodne s Paroubkem. Dohodl se kdysi i se Zemanem. V prvním případě na tom prodělala ODS, není důvodu se domnívat, že v druhém to bude jinak.

Předseda PS Zaorálek se v podstatě domluvil s Klausem, že svolá ustavující schůzi sněmovny na 27. června. Věcně vzato termín je to rozumný. Vstřícnost pana Zaorálka nepochybně souvisí s proměnou jeho stranického guru. Podle Paroubka i Sobotky si ČSSD nárokuje post předsedy PS, v podstatě právem, ale oba zároveň zdůrazňují, že pokud jí ODS vyhoví, neznamená to pro ČSSD žádný závazek učinit vstřícné gesto. Vypadá to jako obrovská drzost. Leč domnívám se, že setkáním Paroubka s prezidentem je tento zádrhel již překonaný (bližší až zítra). Taky se jeví v jiném světle, než jak jsme o tom včera psali, Paroubkova ochota přenechat Klausovi účast na setkání v Bruselu. Je to vstřícné gesto. Paroubek je „pragmatik“, může se tedy taky docela dobře stát: čo bolo, bolo, terazky som euroskeptikom.

Ministr Kühnl zřejmě v pátek podepíše kontrakt ohledně rakouských transportérů pro Armádu ČR. Pokud to udělá, projeví politickou odvahu. Možná, že se kvůli tomu nestane velvyslancem v Japonsku, ale ČR se neukáže jako totálně nespolehlivý partner a Armáda ČR bude mít něco, co nutně potřebuje, aby nevypadala jako parta kašparů.

Pavel Verner je v Právu, zdá se, krok zpět za Jiřím Paroubkem, kterého se domnívá podporovat. Mluví o podplácení poslanců (jsem přesvědčený, že pseudokauzou Ploc si Paroubek chtěl jen zajistit pořádek v klubu ČSSD). Řeči o Klausově hysterickém výkřiku ohledně sarajevského spiknutí taky nejsou na místě, jakkoli chápu tehdejší znepokojení řady politiků z (předsarajevské) ODS, „Sarajevo“ byl podraz: když už se někdo rozhodne spáchat atentát na Caesara, musí být Caesar přítomen. Jinak je to nedůstojná šaškárna.

CIA prý s pomocí řady evropských zemí transportovala uvězněné teroristy do „tajných vězení“, z nichž aspoň některá měla být umístěna na území evropských států. Pokud ano, je to v pořádku. Jsme na počátku války s krajně bezohledným nepřítelem, který si nijak nezadá s Hitlerem, naopak. Kverulování s lidskými právy není na místě. Proč se nestarají o lidská práva těch, které arabští teroristé podřezali jako podsvinčata!

Syndikát novinářů ČR (obávám se, že to není instituce, která by se u nás těšila nějaké zvláštní autoritě) oznámil v reakci na Paroubkův válečnický projev ze soboty (Paroubek sám se od něj mezitím distancoval): „Jsme připraveni vypracovat a předložit k diskusi novinářské obci pravidla chování médií ve volebním období“. Bylo by dobré, kdyby se ti tajtrlíci starali spíš o pravidla chování politiků (vůči médiím) ve volebním období, a nejen v něm.

Mladá fronta Dnes otiskla propočty Tomáše Lebedy, jak by dopadly volby, kdyby se hlasovalo podle původního volebního zákona a podle reformy, již navrhovali Klaus se Zemanem a kterou seškrtal Ústavní soud. Přepočet, jak by dopadlo hlasování dle původního zákona ve čtrnácti obvodech se kryje s našimi propočty. Kdyby se hlasovalo podle původního vyčůraného návrhu ODS a ČSSD, vyhráli by sociální demokraté s komunisty. Kdyby se hlasovalo podle původního zákona a v osmi obvodech (to jsme my nespočítali, protože na naše technické možnosti jde to příliš náročné, nejsme Sociologický ústav ČAV), vyhrála by „pravice“ dokonce o osm hlasů. Lebeda k tomu říká: „Kdybychom chtěli co největší spravedlnost, museli bychom z celé republiky udělat jeden velký volební obvod. V něm by dostal mandát každý, kdo by na něj měl podle počtu hlasů voličů nárok. Navíc by neplatila pětiprocentní hranice, nutná pro vstup do Sněmovny.“ To je zbytečné přehánění. Stačil by původní zákon, je nesrovnatelně spravedlivější než ten současný.

V kostele, kde kdysi kázal sám mistr Jan, se teď konají technoparty! Kostel byl zrušen za císaře Josefa II., od té doby nesoužil svému účelu. Posledním vlastníkem byla Národní knihovna, prodala ho soukromníkovi podle svého uvážení, prý za příliš nízkou cenu. Je to opravdu směšné: dávno „odsvěcený“ kostel vzbuzuje takové vášně. Zdůrazňuji: nemám vůbec nic proti technoparty, pokud mne ten děsný kravál nikdo násilím nenutí poslouchat, rád ho přeji těm, kterým se líbí. Jsem jen proti asociálním megaakcím, které trápí naše bezbranné bližní na venkově; a zároveň považuji za nestoudné, když si Češi na jedné straně kolektivně nárokují vlastnictví Svatovítské katedrály, která zcela očividně a právem patří jen a jen našim katolickým spoluobčanům (vlastně by tam ti ostatní jako správní ateisté měli pořádat technoparty a striptýzy, nepochybně by jim to vyhovovalo víc než nějaké pověrečné modloslužby), a na druhé straně roní krokodýlí slzy nad kostelem, který už přes dvě stě let žádným kostelem není.

Primátora Béma pobouřily protesty oproti premiéru Paroubkovi. Zde je třeba rozlišovat: žádat na Paroubkovi odstoupení z funkce předsedy ČSSD mohou jen členové ČSSD, je to jejich problém. Žádat jeho okamžité odstoupení jako premiéra je zmatečné, odstoupit musí tak jako tak a jistě odstoupí. Smysl by dávalo žádat jeho odchod z politického života. A na to, žádat odchod Jiřího Paroubka z politického života, má každý právo a názor pražského primátora v té věci neváží víc než názor jednoho z demonstrantů. Vystoupení pana Béma, známého Klausova podržtašky, je jen signálem změn ve vztahu prezident – předseda ČSSD.

Pátek 9. června: Jiří Paroubek se omluvil „veřejnosti“ za „výrazové prostředky“, které použil ve svém projevu bezprostředně po volbách. Označil to za „chybu“, totiž za „první vážnou chybu, kterou za třináct měsíců v čele vlády udělal“. „Chybou“ bylo, jak řekl později Právu, taky „užití expresívních prostředků“ při kritice některých novinářů, protože kdyby použil prostředků méně expresivních, mohlo to znamenat „stejný, ne-li větší úspěch“. Každý další článek nebo vystoupení zmíněných žurnalistů, který bude „hrubým útokem“ na jeho osobu, bude ovšem znamenat, že zváží „podání trestního oznámení“. Chyba prý „vyplývala ze špatné kalkulace, ze špatné informovanosti“ jeho poradců, kteří ho „několikrát ujistili, že ČSSSD a KSČM získaly dohromady 101 mandátů“. Na vyznění svého projevu by ovšem nic neměnil. Tento způsob omluvy si zaslouží bližší analýzy a jakéhosi objasnění, co to vlastně omluva je (to, co jsem o Paroubkově omluvě napsal včera, vycházelo z neúplné informace, a po vzoru pana premiéra se za to „veřejnosti omlouvám“).

Prezident Klaus včera prohlásil, že stovku poslanců ČSSD a KSČM vnímá jinak než stovku poslanců ODS, KDU-ČSL a zelených. Vysloužil si nejen Paroubkův nesouhlas, ale i dosti zuřivou reakci komunistů. Myslím, že neprávem, jednak se Paroubek tvářil, že mu nejde o komunistickou podporu, ale o podporu „napříč spektrem“ (takže jeho odvolávání se na komunisty má nyní zvláštní přídech), a jednak KSČM je strana zcela jiného typu než KDU-ČSL nebo zelení (to, že se prezident kdysi ucházel o její podporu, vypovídá o prezidentovi, ne o ní). Formálně samozřejmě má komunistický hlas ve Sněmovně stejnou váhu jako každý jiný (toto právo prezident jistě nechtěl zpochybňovat), což souvisí s tím, že demokracie je jediný systém, který umožňuje, aby se v něm uplatňovaly strany, které jsou mu nepřátelské, za podmínky, že své nepřátelství projevují v mezích zákona. To, že komunistická strana smí existovat v demokracii, ještě vůbec neznamená, že je to strana demokratická.

Ministr Kühnl dnes podepsal smlouvu o nákupu obrněných transportérů pro Armádu ČR. Opakuji, že udělal dobře, není nejmenší důvod kontrakt, který věcně nezpochybňuje ani ODS, zdržovat kvůli formálním problémům s kompetencí (něco jiného je např., když si ministr Rath chce nastrkat na poslední chvíli do čela velkých nemocnic své lidi).

ODS, lidovci a zelení zatím pokračují v jednáních o nové vládě. ČSSD nedává najevo ani nejmenší chuť tuto vládu podpořit, což vyplynulo mj. z dnešní schůzky Topolánka s Paroubkem. Oba se nicméně domluvili na hlavních věcných problémech, které bude nutné řešit (snižování nezaměstnanosti, zadlužení veřejných rozpočtů a daňové zátěže, boj proti korupci, reforma penzijního systému, vytvoření podmínek pro vstup do evropské měnové unie a stabilizace zdravotního systému). To je až snad na snížení daňové zátěže poměrně obecné (představte si vládu, která by ve svém prohlášení napsala, že korupce je nezajímavá věc a hodlá ji ignorovat). Pokud Topolánek s vytvořením vlády neuspěje, chtěl by se o totéž pokusit Paroubek, myslí si, že je na něm řada (o tom, koho pověří, rozhoduje ovšem prezident a není vázán žádnými pravidly). Tahanice o vládu (a např. o podporu zelených) budou složité a dlouhé, předvolební napětí ovšem polevilo, pan Paroubek nasadil lidskou tvář, a to se zdá svědčit o tom, že zúčastnění nakonec přece jen něco společně upečou.

Právo se zjevně probírá ze svého předvolebního angažmá, přesto mi leccos není jasné: proč se např. Pavel Verner ve svém dnešním komentáři domnívá, že zelené a KDU-ČSL pobyt v opozici zničí, kdežto komunisty posílí? Jsou snad totalitní strany odolnější než demokratické? Být v opozici je normální, a pro stranu, která je poprvé v parlamentu, dokonce užitečné.

Američanům se podařilo zlikvidovat teroristu Zarkávího. Je to jistě úspěch, ale islámský radikalismus nestojí na jedincích, ale na idejích, a ty si přitáhnou nové vůdce. Trochu povzbudivější je zpráva, že se prý prohlubuje rozkol mezi sunnitskými povstalci v Iráku a zahraničními teroristy. Bez vnějších zásahů profesionálních teroristů by se třeba Iráčané nakonec dokázali mezi sebou domluvit.

„Slovensko v předvolebním finiši hraje českou kartu“, tak zní titulek článku bývalého předsedy SDL Petera Weisse v Právu. Kdybych mohl na Slovensko něco vzkázat, řekl bych: proboha, neberte si z nás příklad! Zanedbejte, co se u nás děje, je to strašné a nijak vám to nepomůže.

Sobota 10. června: Poměrně krátká schůzka pověřených vyjednavačů ODS a ČSSD skončila bezvýsledně. Ve skutečnosti se dalo těžko očekávat, že si po divoké volební kampani poznamenané řadou neseriózností a celkově neslušnou atmosférou protivné strany padnou kolem krku. Veřejnosti musí být divné, že se spolu vůbec ještě baví, a oni se musí snažit ji přesvědčit, že všechna ta předvolební zuřivost nebyla jen účelová komedie. Jinak se zdá, že Paroubek už vnitřně rezignoval na svůj projekt spoluvládnutí s komunisty a bude se snažit najít jiný. Jen si ještě počká, jestli se v příštích dnech Strana zelených náhodou povolebně nerozvalí. Tomu, že si počká, se nedivím, je to „pragmatické“. Poněkud úděsné je, že je to všechno pro něj jen technická otázka. Je zjevně něco jako robot, schopný realizovat jakékoli politické zadání.

ČSSD jako druhá nejsilnější strana pro sebe nárokuje funkci předsedy sněmovny. Problém je podle novin v tom, že by ji chtěla pro Paroubka, jenže ten by v okamžiku volby nesměl být ministerským předsedou, a dokud nebude předseda Sněmovny zvolen, nemůže vláda podat demisi (zatím to vypadá, že ustavující schůze Sněmovny bude 27. června). Přitom si sociální demokracie zároveň nárokuje právo, aby druhým, kdo bude pověřen sestavením vlády v případě, že Topolánek neuspěje, byl právě Paroubek. V tu chvíli už ale Paroubek zřejmě bude předsedou Sněmovny. Jaký to dává smysl?

Paroubek si nechal od nově zvolených poslanců ČSSD podepsat revers, že nedají důvěru Topolánkově vládě a ani jinak neumožní, aby důvěru získala. Zdá se, že si jimi není zase až tak jistý. Zvláštní je, že volební lídr středočeské ČSSD ministr Urban přitom začíná uvažovat jaksi samostatně. Podle něho jsou ve hře různé varianty (tolerance vlády, jejíž hlavní součástí je ODS, vlády, na níž se podílí ČSSD, zelení a KDU-ČSL, velká koalice, vláda odborníků). ČSSD prý nechce podpořit jen vládu ODS, KDU a zelených, a zároveň si prý nepřeje předčasné volby.

Podle Práva, přesněji řečeno podle průzkumu STEM pro Českou televizi chtějí dvě třetiny voličů změnit volební systém tak, aby bylo možné sestavit většinovou vládu. Bylo by divné, kdyby voliči nechtěli systém umožňující sestavit většinovou vládu. Sestavit většinovou vládu by například umožnil systém užívaný u nás předtím, než byl zprzněn stranami opoziční smlouvy a následným zásahem Ústavního soudu (přičemž Ústavní soud je v tom nevinně, nic jiného mu nezbývalo).

Hlavní političtí harcovníci předvolební kampaně stírají ze svých tváří válečnické barvy a odkládají bojovou maškarádu. Je to trochu jako když jeleni shazují parohy. Předseda Topolánek už v tomto vývoji dospěl tak daleko, že v Mladé frontě Dnes Paroubkovi poblahopřál ke skvělému výkonu a prohlásil dosti alibisticky, že „část policie a dalších služeb se vymkla z kontroly“. Hodlají teď snad oba braši (Topolánek a Paroubek) obětovat plukovníka Kubiceho jako oběť zápalnou na oltář svého politického smíření?

Pondělí 12. června: Paroubek, Nečas i Topolánek souhlasně upozorňují na to, že pokud nová vláda vznikne, nebude to hned tak. Je to ostatně logické, volby dopadly v zásadě nerozhodně a bude následovat přetlačování. Paroubek má pravdu, když říká: „asi by nás museli vystavovat, kdybychom vydali bianco šek panu Topolánkovi po prvním jednání.“ Oblíbeným úslovím se stalo, jak na to už řada komentátorů zprava i z leva upozornila, „pro tuto chvíli“. „Pro tuto chvíli“ nepřichází v úvahu ani to, ani ono řešení, vlastně žádné řešení. Hloupé je, že najít něco přijatelného vyžaduje politickou invenci a ne jen opisovat, co tu už bylo (tolerance menšinové vlády, opoziční smlouva). Má na to vůbec někdo z hlavních aktérů dnešní politiky?

Vysloveně špatným znamením je, že už zjevně otrnulo i dr. Rathovi. Domnívá se, že by prezident neměl pověřit Topolánka sestavením vlády, pokud mu nepřinese sto jedna poslaneckých podpisů, a okomentoval to následovně: „…jsem zvědav, jestli pan prezident drží své slovo, nebo je jen takový tlachal, který něco plácne, a pak, když se mu to nehodí, tak zase začne říkat něco jiného. Takže uvidíme, jestli je pan prezident chlap držící slovo, nebo prostě tlachal.“ To je špatné znamení, zřejmě se po chvilkovém útlumu zase cítí pevný v kramflecích. Pozoruhodné je, že drzost dr. Ratha se zcela vyrovná někdejší drzosti dr. Sládka. Toho ale Zeman ministrem neudělal. Což je jakési svědectví o sešupu české politické scény.

Předseda Bursík si poměrně energicky udělal pořádek ve straně po mimořádně zmatlaném předvolebním pokuse o paroubkovský puč. Strana zelených nadále trvá na „nulové toleranci“ vůči vládnutí s komunisty. Dohodnout se s ní na vládní spolupráci však asi nebude snadné, protože její zásady vypadají, jako kdyby je vymysleli Marťané (ne ti, s nimiž chtěl vládnout Paroubek, ale ti opravdoví). Hlavní problém pro ČR dnes je, aby v budoucnu nebyla opět vydána na milost a nemilost Rusku. Proto je nutné, aby byla aspoň trochu soběstačná v oblasti energetiky. Z toho hlediska je chvályhodná snaha o hledání alternativních zdrojů energie, ale zároveň je úplně sevebražedné odmítání jaderné energie a lpění na limitech v těžbě uhlí. Tady nejde o nějaké vznešené zásady, ale o elementární potřebu v trochu důstojných podmínkách přežít v této politicky krajně nehostinné oblasti Evropy. Tedy přežít jinak, než jak jsme přežívali v letech 1945-1989.

Otevření lidického památníku vyvolalo opět jakousi (tentokrát dosti chabou) vlnu šovinismu. „Bojovníci za svobodu“ se pokoušejí mluvit do toho, kdo má být českým ministrem zahraničí. Pokud jim o to šlo, měli kandidovat ve volbách. Připadá mi to nedůstojné.

Politický spor ohledně voleb na oslavě narozenin v jedné plzeňské restauraci skončil v noci na sobotu střelbou a hromadnou rvačkou. Západoevropské úrovně jsme sice ještě nedosáhli, ale jižní Americe už dýcháme na záda.

Michal Klíma píše v Lidových novinách: „Ale vystačíme si s tvrzením, že se premiér utrhl z řetězu své ústavní funkce, neboť prý u něho převážila zloba nad rozumem? Co když naopak šlo o velmi dobře promyšlený a přesně na efekt vypočítaný proslov? Co když právě svou interpretací chtěl cíleně ovlivnit nezanedbatelnou skupinu nejen svých voličů a zároveň udržet jejich vysokou míru mobilizace? Co když se pokoušel vybičovávat atmosféru v duchu takzvaného sarajevského syndromu známého z období skandálů a pádu bývalé vlády ODS z přelomu let 1997/98? Nezapomeňme rovněž, že svůj projev přednesl ve chvíli, kdy si byl jistý, že právě ČSSD a KSČM dají dohromady poslaneckou většinu. O tom, že počítá se 101 poslanci se ostatně zmínil ve svém rozhořčeném projevu. Domníval se totiž, že právě rozhodující mandát v Jihočeském kraji připadne jeho straně. Avšak až v pozdních večerních hodinách byly připočteny hlasy Čechů žijících v cizině. A ty rozhodly, že rozdílem pouhých 338 hlasů získala mandát ODS. Paroubkův projev byl tedy ve skutečnosti triumfalistickým projevem, který měl za cíl udržet své stoupence ve varu, a tedy zdůvodnit, že mu nezbývá nic jiného než vytvořit menšinovou vládu za podpory komunistů a současně se vypořádat s problémy na ministerstvu vnitra.“ Pokud by to měla být pravda, tak pozdrav Pán Bůh. Jen 338 hlasů nás v tom případě zachránilo od puče, který Paroubek vyhlásil naštěstí trochu předčasně.

Úterý 13. června: zdá se, že mistrovství světa v kopané zastínilo vše, co se děje na české politické scéně. Pokud se českému týmu podaří vyhrát ještě dvě – tři utkání, budou mít politici to, o čem kdysi s takovým zaujetím mluvil dr. Gustáv Husák, totiž „klid k tvořivé práci“.

Hnutí Nezávislí napadlo u soudu výsledky voleb do PS, údajně proto, že nedostali prostor v předvolební sérii pořadů Otázky Václava Moravce. Dramaturgie ČT si zaslouží uznání za to, že ušetřila českou veřejnost této morbidní podívané. Možná, že by pro představitele ambiciózních pidistran tohoto typu bylo dobré uspořádat něco na způsob pořadu Big Brother, tam by mohli půl roku exhibovat podle libosti a publikum by se aspoň bavilo.

Proces s dvěma estébáky, obviněnými ze zorganizování teroristického útoku, jehož obětí se stala manželka strassbourgského prefekta, byl odročen hned po zahájení, údajně kvůli špatnému zdravotnímu stavu obou obžalovaných. Advokát jednoho z nich uvedl, že jeho mandant by mohl v důsledku nervového vypětí zemřít, což by se de facto rovnalo vraždě. Nezbývá než upozornit, že paní prefektová byla po úspěšném atentátu (který byl namířen proti jejímu muži, oba syčáci zabili navíc někoho jiného, než koho chtěli) v ještě podstatně horším zdravotním stavu než obžalovaný, byla totiž mrtvá. Jenže obžalovaný je zjevně nevinný, všichni estébáci a jejich agenti jsou nevinní, můžeme za to my ostatní.

Jiří Franěk píše v Právu, že „k těm nesamozřejmým samozřejmostem, které změnily naše životy, nepatří jen počítače a mobilní telefony. To si dovoluji připomenout, přestože se stále ještě sluší nadávat na poměry a stěžovat si, jak hrozně nezralá je naše pubertální demokracie… jenže člověk má taky paměť a ta nás nutí vnímat, co dříve nebývalo a co se zdálo být nepředstavitelné. Tak třeba jen tom, že tisíce Čechů jedou do Německa jen tak na fotbal a že jim stačí jen občanský průkaz.“ Pan Staněk zapomněl pouze připomenout nám sklerotikům, že všechny tyto vymoženosti jsou výsledkem osmiletého vládnutí ČSSD.

Ostatně, pan Franěk není v oceňování sociální demokracie sám: Podle jakéhosi odborníka z Katolické univerzity v Lublani si na nadcházejícím summitu EU, kam míří i Klaus, bude většina státníků vědoma, „že dobré ekonomické výsledky nejsou Klausova zásluha a naopak že jeho vlády v 90. letech po sobě zanechaly spoušť“. Střízlivě vzato, na dobrých ekonomických výsledcích dnešní ČR mají všechny minulé vlády včetně těch Klausových poměrně skrovný podíl, Klausovy vlády po sobě nezanechaly žádnou spoušť a sociálně demokratické vlády po sobě nezanechaly žádný ráj. Hospodářský vývoj jde svým tempem a ten pán z Lovaně jen papouškuje pomluvy, které o vlastní zemi v zahraničí dlouho a úspěšně šířili chytráci z ODA a z Unie svobody. Teď to vypadá, jakoby tenkrát lobovali pro Paroubka. Indolence se nevyplácí.

Ale jinak má pan Franěk pravdu, demokracie je u nás všeobecně na vzestupu. Tak například David Berdych se v rozhovoru pro MfD nechal slyšet: „Ale my jsme nikdy neměli nějakého šéfa, vždycky jsme se demokraticky dohodli“ (v případě nezbytí i s policisty).

Ministrem dopravy v nové pravostředé vládě by se měl stát zástupce Strany zelených (je mu teprve 29 let). Strana zelených je stranou mládí. Jen se obávám, budou-li u nás po čtyřech letech ještě nějaké silnice? Nezačne pan ministr tím, že nechá rozorat části plzeňské dálnice a na takto znovuzískané zemědělské půdě pěstovat „trávu“?

Ruská státní duma projednává zákon, podle něhož by komanda FSB mohla útočit i v zahraničí. Komunisté jsou proti, mělo by se tak dít jedině na základě dvojstranných dohod se zeměmi, kam by Rusko chtělo komanda vyslat. Myslím, že je možné i kompromisní řešení, které Rusko hojně používalo ještě za doby, kdy si říkalo Sovětský svaz: někam se komando vyšle a následně, po úspěšném zásahu a za spoluúčasti komanda, se s dotyčnou zemí uzavře příslušná dvoustranná smlouva.

Středa 14. června: Podle Factum Invenio si 33,9% Čechů přeje za premiéra Topolánka, kdežto pouze 23,3% Paroubka. K tomu se dá říci jen to, že už je pozdě. Tuhle svou vůli měli dát najevo ve volbách. Ve volbách dali zúčastněným stranám určitý mandát a teď je pozdě bycha honiti. Co si přejí teď, je docela irelevantní.

Dosluhující ministr Rath se snaží z posledních sil zavařit svým oponentům. Teď spěchá s vyhláškou, aby byly některé léky volně prodejné i mimo lékárny. Lékárníkům, kteří jsou proti, vyčítá, že jim jde o kšeft. Na rozdíl od pana ministra. Tomu jde o ideály.

Šéf premiérových poradců Petržílek se obrátil na vedení Strany zelených s varováním, že jejich předseda Bursík obětuje vznešené ekologické ideje dogmatickému antikomunismu. Dopis byl napsán tak, aby ho adresáti dostali ještě před jednáním republikové rady strany. Předseda Paroubek přiznal, že Petržílek psal dopis na jeho pokyn. Zdá se, že se ČSSD vůbec nepoučila z chyb (řečeno Paroubkovým výrazivem, správný výraz je podrazy), které vůči Straně zelených udělala před volbami. Takováhle tupá buranská taktika bude mít nejspíš opačný výsledek.

ODS zatím blokuje dohodu o předsedovi Sněmovny, místopředsedech a složení výborů. Je to očividně protiakce k neústupnosti ČSSD ohledně tolerance Topolánkovy menšinové vlády. Přitom se někteří vlivní činitelé sociální demokracie (naposledy poslanec Křeček) vyjadřují vstřícně ohledně „velké koalice“. Velká koalice by ovšem znamenala, že by ČR neměla žádnou významnou opozici (komunisty je těžké za normální opozici považovat).

Blahoslav Hruška, zjevný nástupce Jana Kovaříka v Právu a odborník na slovanství a antigermánství, informuje čtenáře o tom, že osamostatněním Černé Hory zanikla někdejší hymna Jugoslávie Hej Slované. V článku chybí zmínka o tom, že píseň vznikla kdysi dávno jiným otextováním původně neoficiální, nyní už dlouhou dobu oficiální polské hymny (a mírným zkurvením její hezké melodie), a že „z vůle maršála Tita“ byla dlouhou dobu hymnou komunistické Jugoslávie internacionála. Na hejslovanění přišla řada až poté, co komunistická ideologie utrpěla první trhliny.

Michaela Jílková vyčítá v rozhovoru pro MfD předsedovi Bursíkovi „stranickou čistku“. To je sprosté. Zelení se plným právem zbavili lidí, kteří se těsně před volbami zela účelově a nepochybně ve spolupráci s předsedou ČSSD Paroubkem pokoušeli srazit Zeleným preference.

Ústavní soud zpochybnil rozhodnutí soudů nižších instancí, jež odmítly vydat řádu Alžbětinek tři obrazy, které jim kdysi ukradl bolševický stát. Lidové noviny to komentují titulkem „Stát přichází o tři vzácné obrazy“. Titulek nabuzuje zdání, že alžbětinky hodlají obrazy sežrat(ty se přitom nechaly slyšet, že jim jde o uznání morálního práva na vlastnictví, obrazy zůstanou tam, kde jsou)Takhle vypadá úcta k soukromému vlastnictví po česku.

Čtvrtek 15. června: Václav Klaus přijal předsedu ODS Mirka Topolánka a při té příležitosti dal najevo, že na něm nebude chtít (jako chtěl kdysi na Grossovi) sto jeden poslanecký podpis dřív, než ho oficiálně pověří sestavením nové vlády. Nejspíš na rozdíl od většiny českých publicistů si myslím, že Klaus v zásadě jednal správně, když na Grossovi chtěl ty podpisy, a že je v pořádku, když je na Topolánkovi nechce. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Prezident si rovněž povolal ministra vnitra Bublana a žádá, aby byla pečlivě vyšetřena Kubiceho zpráva a zejména možné propojení českých politiků s ruskou mafií. Bublan sám připouští, že Kubiceho zpráva obsahuje významné informace, které nelze přehlédnout. Má ovšem pravdu, když tvrdí, že byly namíchány s informacemi zcela neprověřenými a problematickými. Navíc (doplňujeme) i tyto neprověřené informace pronikly na veřejnost, stalo se to pár dní před volbami a celé to zavání mírně řečeno nekorektností. Tyto okolnosti bohužel chtě nechtě zamlžují význam a věrohodnost toho, co by opravdu prošetřeno být mělo.

Czech Tek 2006 se má konat ve vojenském prostoru v Doupovských horách. Už teď ale protestují přilehlé obce (v České republice neexistuje oblast, která by neobsahovala nějaké přilehlé obce) a vojáci se bojí, aby se organizovaní kraválisté z celé Evropy nepokusili v rámci akce proniknout do míst, kde jsou vojenské objekty. je velmi pravděpodobné, že se o to pokusí, jde jim přece o to, dělat co největší bordel: to je jejich ideologie, jsou jako všichni revolucionáři proti „establishmentu“, jenom jejích protest je ještě méně artikulovaný než tomu bylo u masových revolučně uměleckých hnutí minulosti. K Paroubkovi mám tisíc a jednu výhradu, ale to, že se rozhodl loni proti Czech Teku tvrdě zasáhnout, bylo správné. Uvidíme, jaké plody přinese letošní appeasement.

Podle jakéhosi průzkumu, o němž, jak se píše v MfD, „informuje BBC“ (BBC nepochybně informuje o lecčems), „lidé v evropských a muslimských zemích považují politiku USA v Iráku za větší hrozbu pro světový mír než íránský jaderný program“. Do průzkumu byla zahrnuta mj. Čína. Jaký smysl má dělat průzkum veřejného mínění v totalitním, státě? To je, jako kdyby nějací hejlové ze Západu uspořádali v roce 1968 v SSSR průzkum veřejného mínění ohledně oprávněnosti ruské invaze do Československa. Brežněv by byl nepochybně nadšeně souhlasil a dal hned k dispozici příslušné statisíce respondentů. Nicméně tempora mutantur, kdyby se ve všech uvedených zemích a zejména v západní Evropě v roce 1968 zeptali, zda odpor české veřejnosti proti ruské invazi znamená větší nebezpečí pro světový mír než ruské horečné zbrojení, byly by hlasy pro a proti možná vyrovnanější. Mnichovanství se tehdy ještě nenosilo tolik, jako dnes.

Nejvyšší státní zastupitelství hodlá prosadit novelu trestního zákone, podle níž by měli být trestáni novináři za to, když zveřejní obsah odposlechů, které uniknou z policie nebo ze státních zastupitelství. Návrh je naprosto nehorázný, zároveň přiznává, že policie a státní zastupitelství nejsou schopné zajistit, aby materiály tohoto druhu nepronikaly na veřejnost, a pokouší se odpovědnost za tuto skutečnost přenést na média.

Dnes ráno zahynul při dopravní nehodě někdejší federální ministr vnitra ČSFR a (dosavadní) ředitel slovenského Ústavu paměti národa Ján Langoš. Nikdo mne nepřesvědčí, že je to jen nešťastná náhoda. Na základě životních zkušeností počínaje padesátými lety na takové náhody prostě nevěřím.

Pátek 16. června: Podle statistického úřadu EU Eurostatu už Česká republika předstihla ve výši HDP Portugalsko a dotahuje se na další ze „starých“ zemí EU, Řecko. Jakkoli je zjevné, že ČR vstupem do EU (ani vývojem v posledních deseti letech) neutrpěla, je otázka, co ten údaj vypovídá o vysoké „životní úrovni“, jak píší např. v Právu.

Koaliční jednání mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými spějí zjevně k dohodě (jiná věc je, zda se koalici podaří dostat v Poslanecké sněmovně důvěru). Mezi ODS a zelenými je spor o problém stavbu jaderných elektráren a pokračující těžby uhlí v severních Čechách. Je zjevné, že kdyby se prosadilo stanovisko zelených, stane se ČR ještě víc závislá na dovozech z Ruska, což není ani trochu v souladu s našimi, jak se vzletně říká, „národními zájmy“.

Jinak se zdá, že ve sporu rodící se koalice (vlastně v první řadě ODS) a ČSSD se uplatní známé české „vrána vráně oči nevyklove“. Premiér Paroubek naspal do Práva: „Voliči, tak jak odevzdali hlasy, vyslali nám, politikům, určitý signál, který se dá shrnout zhruba takto: dělejte potřebné reformní změny, ale nedělejte zemětřesení. A přesně tímto směrem bude postupovat v příštích měsících sociální demokracie…“ Místopředseda ODS Nečas se domnívá, že pokud Paroubek připouští změny, je to ku prospěchu věci, i když používá příliš silné výrazy. A Zdeněk Škromach věří v nějakou „slušnou dohodu“, opoziční smlouvu dvě nebo tři. Příliš mnoho dobré vůle, než aby to vydalo na opakované volby. Jiná věc je, zda vláda, která se takhle zrodí, vydrží víc než rok nebo dva.

V již citovaném článku z Práva, který se svým lítostivým tónem poněkud odlišuje od slavného povolebního projevu, píše Jiří Paroubek mj.: „Podobná kriminalizace politického protivníka, jaké se dostalo v závěru kampaně mně, není v Evropě (tedy v té vyspělé části) běžná.“ Zároveň ovšem platí, že způsob, jakým vedl svou volební kampaň, urážel své soupeře a taky ovšem média, rovněž není ve vyspělé části Evropy běžný.

Rovněž v Právu píše poslanec Křeček o tom, že si zelení sice stěžují ohledně přepočtu hlasů na mandáty (tedy na stávající volební zákon), ale předseda Bursík zároveň taky „nalézá mnoho společného s ODS, která dlouhodobě prosazuje většinový volební systém“. To samozřejmě ještě neznamená, že zelení mají s ODS společnou právě zálibu ve většinovém systému. Argumentace pana poslance je knižní ukázkou demagogie. K demagogii nemá daleko ani to, co na téže stránce píše Alexander Mitrofanov: „Bursík sice říká, že s Jiřím Paroubkem jednat může jen těžko, protože „není možné do partnera kopat a pak s ním chtít vládnout v koalici“. Ale na jiném místě, jde-li o podobné postupy představitelů ODS vůči zeleným, má šéf SZ jiný metr, který se od červené knihovny vzdaluje a blíží se reálným politickým šachům: „Pokud bych měl brát všechny historické výroky, třeba prezidenta Klause, tak bych v životě nemohl jednat.“ Ale jedná, takže to jde, ne že ne.“ Jenže Klaus není dnes představitel ODS a Bursík s ním nejedná a ani nebude jednat o politické spolupráci (nebude k tomu mít příležitost), kdežto Paroubek se krajně nekorektním způsobem pokoušel poškodit Stranu zelených těsně před volbami.

Jiří Paroubek vyjádřil v Bruselu svou nespokojenost nad nedostatečnou podporou, jaké se mu dostalo od evropských socialistů před červnovými volbami, kdy prý u nás „vyvrcholila antikomunistická hysterie“. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Senát hodlá přijmout (nejspíš navrhnout, volební zákon do PS snad Senát neschvaluje, ale má zákonodárnou iniciativu, takže s ním může přijít) novelu, která zvýší počet a váhu preferenční hlasů, které může volič udělit kandidátům na poslance. Preferenční hlasy byly u nás významně využity jenom jednou, a to ve volbách 2002. Ne však k posílení „osobností“ na kandidátkách, nýbrž k tomu, aby v rámci dvoukoalice KDU-ČSL převálcovala US-DEU a vyluxovala její kandidáty (nakonec nebýt poslance Karáska, který přestoupil z klubu KDU do US-DEU, nebyla by mohla Unie svobody vytvořit ani vlastní klub). Poměrný systém znamená, že se volí strany, ne lidé, že volič dává důvěru stranám (nevím, co je na tom v zásadě špatného), a jeho obohacování většinovými prvky vede zpravidla k nežádoucím výsledkům.

Advokát Tomáš Sokol prý vytýká plukovníku Kubicemu, že obešel se svou zprávou ministra vnitra Bublana. Dovedu si představit krajní situaci, v níž by to bylo možné tolerovat, a vůbec bych si netroufl vyloučit, že Kubice v takové situaci byl. Problém vidím jen v tom, že se svou zprávou přišel čtyři dny před volbami, takže vláda už nemohla nijak reagovat. Co mu bránilo zveřejnit ji o měsíc dříve?

Premiér Paroubek vysvětloval novinářům, proč souhlasil s cestou prezidenta Klause do Bruselu: „Volby dopadly tak jak dopadly a já jsem řekl už dříve, že v takovém případě by se evropští politici měli seznámit s euroskeptickými názory vítězné strany…“ Pan Paroubek jistě ví, že Klaus není v současné době žádný mluvčí ODS a že názory dnešního vedení ODS na EU jsou umírněnější než jeho. Kdybych chtěl být jako pan Paroubek, musel bych říci, že pan Paroubek lže.

Pan Palata napsal do Lidových novin opět jeden ze svých zasvěcených článků o Maďarech na Slovensku. Pokud Strana maďarské koalice vylepuje plakáty s nápisem „Hindent bele“, nebude jim rozumět žádný Slovák, ale ani žádný Maďar, nic to neznamená (muselo by tam být „Mindent bele“, maďarská obdoba českého „do toho!“). Nebyl jsem v poslední době v Dunajské Stredě, ale zato bývám aspoň jednou za rok v Komárnu a ve Štúrovu, kde žije snad ještě víc Maďarů. Nikde jsem tam neviděl na obchodech jen maďarské nápisy (zato občas slovenské nápisy bez odpovídajícího maďarského textu). Je směšné tvrdit, že se ulice jmenují „vesměs podle velkých postav z maďarských dějin“, když nejenže to není pravda, ale celé město se jmenuje např. Štúrovo. Na komárenské budově Matice slovenskej je impozantní sousoší „slovanských věrozvěstů“ Cyrila a Metoděje. Nevím, jaký smysl mají takovéhle dezinformace – respektive jaký jiný, než vyvolávat v Česku protimaďarské nálady.

Taktéž v Lidových novinách otiskli ohrazení Adama Drdy a Petra Dudka proti recenzi jejich knížky o komunistech z pera Petra Zídka. Redakce opatřila článek Zídkovou poznámkou, to považuji zásadně za neslušné, za zneužití výhody, jakou má redaktor novin proti těm, co s ním polemizují. Zatím to praktikovali jen v Právu, teď už i v Lidových novinách. Pan Zídek se v poznámce drží své ideje, že Paroubek by byl mohl české komunisty pacifikovat a zneškodnit stejně, jako pacifikoval a zneškodnil francouzské komunisty Mitterand. To je naprosto falešná analogie, Francie za sebou neměla v té době pětačtyřicet let ruské nadvlády s komunistickou dominancí, nýbrž mnoho let demokratického vývoje.

Sobota 17. června: Pražský městský soud přiřkl katedrálu svatého Víta a další objekty a pozemky na Pražském hradě, které s ní souvisí, katolické církvi. Potvrdil tak rozhodnutí prvoinstančního soudu a odmítl námitky protivné strany sporu, totiž Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových. Úřad chce ještě podat dovolání k Nejvyššímu soudu, dovolání nemá odkladný účinek. Rozhodnutí soudu je nepochybně správné, Svatovítská katedrála je katolický kostel a katolické kostely mají patřit katolické církvi. Nemají patřit státu, a tvrzení o tom, že patří „národu“ nebo „všemu lidu“, jsou prázdné fráze, které nemají žádný právní smysl. K čemu bude českým ateistům kostel? Katolická církev ujišťuje, že se rozhodnutím soudů na dosavadním přístupu návštěvníků, kteří tam nechodí na bohoslužby (k čemuž bývá kostel určen), nýbrž jako do muzea (kterým vlastně je až druhoplánově) se nic nezmění, a není důvod jí nevěřit. Je skoro překvapivé, že u soudu zvítězil nakonec zdravý rozum před populistickou politickou a národoveckou demagogií, ať už ji provozovala Klausova kancelář, Zdeněk Mahler nebo Dušan Třeštík za oficiózní a státuvěrné české historiky. Proto jistě nepřekvapuje, že rozhodnutí s výjimkou předsedy KDU-ČSL Kalouska, který to má tak říkajíc v úvazku, kritizovala skoro celá česká politická generalita odleva doprava. Ještě ovšem není všech dní konec, poslední slovo bude mít Nejvyšší soud.

Nově vznikající koalice ODS, KDU-ČSL a zelených jedná o ministerských postech a jejich rozdělení. Překvapivě korektně se rozhodli, že zelení a KDU dostanou po třech ministerských funkcích přesto, že zelení disponují jen šesti poslaneckými mandáty. Věcně vzato dostali skoro stejně hlasů jako lidovci a doplatili jen na „většinovou“ deformaci zabudovanou do stávajících volebního zákona. Vládu, která takhle vznikne, lze však, i pokud se ujme úřadu, považovat jen za velmi provizorní. Je krajně nepravděpodobné, že by dostala v Poslanecké sněmovně důvěru.

Předseda ODS Topolánek prý počítá s ustavením menšinové vlády ODS, kterou by tolerovala sociální demokracie, a jejíž mandát by byl omezen na dva roky. Během té doby by byla jejím hlavním úkolem změna volebního systému voleb do PS na většinový, a pak by následovaly předčasné volby. Podobnou představu o menšinové vládě ODS, případně ODS a lidovců, má i ministr Škromach, který je teď v ČSSD přes vstřícnost. Neomezuje ji zatím ani dvěma roky a předčasnými volbami. Vyšachování zelených z vládní koalice by je vehnalo do náruče ČSSD, pro niž by se tak aktualizoval plán menšinové vlády s komunistickou podporou. A pokud by měla ODS (což by asi měla) v dohodě s ČSSD ošetřeno, že během dvou let nebude její vláda svržena, je velmi pravděpodobné, že většinový systém by vedl k komunisticko-socialistické většině v PS (jak by se např. podle propočtů, které zveřejnila Mladá fronta Dnes, bylo stalo, kdyby se podle většinového systému, navrženého kdysi ODS a ČSSD, volilo letos). Není divu, že Miloš Zeman Paroubkovi tuto variantu doporučuje. Mimochodem, Miloš Zeman, ač předtím už po několikáté zdůraznil, že jeho účast ve volební kampani byla poslední pomocí ČSSD, udílí dál svoje rady. Vypadá to, že je jako ten indiánský náčelník z pohádky, jeho kosti zpívaly ještě mnoho let po jeho (v tomto případě politické) smrti.

Podle výkonného výboru KSČM by velká koalice ČSSD a ODS znamenala „nekontrolovatelnou a neprůhlednou vládu byrokraticko-podnikatelských skupin spojených s těmito oběma prokapitalistickými stranami“. Co by znamenala faktická spoluvláda KSČM s ČSSD, si každý snadno spočte.

Pavel Verner píše v Právu o „novém bolševismu“. Je to prý „stejně jako fašismus… způsob myšlení a jednání. Jeho cílem je ustavit systém autoritativní vlády, v němž v jedno splývá státní správa, armáda, náboženství, ekonomika a bojovný nacionalismus. Dnešní příznaky jsou očividné. Je to nechuť k myšlence sjednocené Evropy, která by podobný systém určitě netolerovala. Je to stejná nechuť k nevládním, čili státem nekontrolovaným organizacím. Proti těmto překážkám musí apoštolové neobolševismu maskovaní konzervatismem bojovat. A podle takového boje jsou snadno rozpoznatelní.“ Zdá se, že pokračuje setrvačností v duchu Paroubkova povolebního projevu. Verner semlel dohromady jakousi ideologii, kterou snad hlásají extremisté z Národní strany, s některými Klausovými názory (kritika EU a nevládních organizací), které sice nepovažuji za správné, ale mluvit v té souvislosti o neobolševismu a fašismu považuji na dosti nechutnou demagogii. Nemohu si pomoci, je to sprosté. A je přitom zvlášť půvabné, když o bolševismu ODS hovoří ministr Škromach, který byl sám až do roku 1989 v KSČ. Na upozornění V. Bucherta, který s ním dělal rozhovor v MfD, odpověděl: „Tím víc o tom mohu hovořit, protože ty věci znám zevnitř… Každý jsme byl něčím a něco dělal.“ Zkrátka, čo bolo, bolo. A pan Škromach pokračoval: „Odehrálo se něco, co tady nebylo. Osobní nenávist, absolutní nekomunikace, snaha likvidovat protivníky i fyzické napadání.“ Když si odmyslíme, že nikdo neprokázal, že by fyzické napadení jednoho komunisty a jednoho sociálního demokrata nějak souviselo s volební kampaní a měla v něm prsty ODS, a když vezmeme v úvahu, že lví podíl na nebývalém vyostření předvolebního boje má ČSSD a v první řadě Paroubek, není důvodu, aby pan ministr mluvil v minulém čase. Zdá se, že něco z divoké předvolební kampaně obohatilo náš politický život do budoucna natrvalo. Bude daleko těžší než dříve, aby lidé zprava a zleva nacházeli nějaké styčné názorové body. Zato chuť upřít protivníkovi nos mezi očima vzrůstá měrou i u nás nebývalou.

Václav Klaus, jak se dalo očekávat, vystupoval na summitu EU dosti problematicky, i když se tentokrát přece jenom trochu držel zpátky. V diskusi o imigraci do EU však prohlásil, že socioekonomický systém v Evropě láká přistěhovalce a odrazuje Evropany od práce. Na tom je velmi mnoho pravdy, vytváří se prostředí, v němž se vyplatí pracovat a nebrat místo toho sociální dávky jen pro ty, kteří si zvykli na daleko větší bídu, než v jaké žijí Západoevropané. Člověk musí mít hmotné podněty pro to, aby pracoval, ale jenom s nimi nevystačí. Pokud se proto západní politici na Klause zlobí, zlobí se na zrcadlo, které jim ukazuje jejich vynález, „sociální stát“, ve správných dimenzích, jenže na ty nejsou zvyklí a připadají jim jako karikatura.

Lidové noviny přinášejí v příloze Věda článek „Vědci zkoumali pravdivost bible“. Přesněji řečeno zkoumali, nakolik odpovídá příběh o Davidovi a Šalamounovi tomu, co se dá horko těžko rekonstruovat jako „historická skutečnost“ té doby (přitom jsou to přirozeně většinou spekulace). Pravdivost bible nespočívá v tom: bylo to opravdu tak, jak se tam píše? Ale: je to, co po nás Písmo chce, správné, a máme to za všech okolností plnit? Bible není učebnice dějepisu, ale soupis Boží vůle.

Pondělí 19. června: Volby na Slovensku dopadly trochu jinak než u nás, a přece podobně. Na budoucího premiéra čeká úkol poskládat nějaký obrázek z puzzlíků, smíchaných minimálně ze třech různých krabic. Může vyjít leccos, krajní případ je polská varianta (Smer, SNS, HZDS). Bohužel nic zvlášť rozumného se nerýsuje. Vitalita premiéra Dzurindy a jeho strany je obdivuhodná: důkaz, že politika svým způsobem odvážná se v našem regionu sice moc nevyplácí, ale aspoň nemá pro ty, co ji provozují, žádné katastrofální důsledky.

Premiér Paroubek je ochoten za určitých podmínek tolerovat vládu pravostředé koalice. Podmínky jsou zatím podobné těm, které kdysi položilo Rakousko-Uhersko Srbsku a které pak vedly k první světové válce. Paroubkova pozice je však o dost slabší než postavení staré monarchie v roce 1914, a tak by je bylo možná věcnější brát jako východisko k orientálnímu smlouvání než jako ultimátum. Paroubek může v současné době blokovat ustavující schůzi Poslanecké sněmovny, pokud nedostane jen za své krásné oči post předsedy. Nevěřím ale, že by to mohl dělat půl roku. Je to konec konců otázka výdrže. Na obou stranách.

Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Martin Pecina (původně ČSSD, po nástupu funkce stranu z formálních důvodů opustil) kritizoval v prohlášení pro ČTK energetický program Strany zelených, zejména odmítnutí stavby dalších jaderných bloků a zákaz rozšiřování těžby uhlí. O místopředsedkyni SZ Kuchtové prohlásil, že „v minulosti nechvalně proslula jako takzvaná jihočeská matka, byla za činnost proti našim jaderným elektrárnám a tím i proti naší energetice v minulosti poměrně otevřeně placena za zdrojů plynoucích od konkurence, konkrétně z Rakouska“. Pan Pecina může mít věcně v mnoha ohledech pravdu (nikdo také nepochybuje, že je třeba hledat alternativní zdroje energie, ale zároveň je sebevražedné vydávat se rezignací na domácí zdroje a na jadernou energii do rukou Ruska), pokud však chce vést tento spravedlivý boj, nemůže to dělat z funkce ředitele významného státního úřadu, který s problematikou nemá nic společného.

Podle průzkumu agentury SC&C pro Mladou frontu Dnes jsou pro Čechy nejsympastičtějšími státy Slovensko a USA, nejnebezpečnějšími naopak Irák a USA. Výsledek nabuzuje podezření, že respondenti nebyli ve chvíli průzkumu zcela střízliví, a zdá se souznít se slavným odhadem volebních výsledků z dílny téže agentury. K věci se ještě vrátíme.

Dr. Rath, který už je zase jako rybička, obviňuje v MfD opět Lékárnickou komoru z toho, že je pátou kolonou ODS. Dělá tak ve chvíli, kdy za panem doktorem a ČSSD (do doby, dokud ČSSD pana doktora neomrzí, protože už pro něho nebude dost atraktivní) je seřazený LOK, Česká lékařská komora a zprostředkovaně i VZP. Neuvěřitelné.

Britská královna slavila osmdesátiny. Nad spontánní velkolepostí oslav vyjadřovali svůj údiv podle MfD i návštěvníci z USA: „Jako Američané koukáme s otevřenou pusou na to, kolik lidí přišlo popřát královně. Nedokáži si představit, že bychom totéž udělali pro George Bushe či jiného amerického prezidenta.“ Spontánní oslavy jsou umožněny tím, že královna představuje vlast an sich, a ne nějakou konkrétní politiku. Je to hezké, když má pro někoho vlast (byť personifikovaná) tak dobrou pověst. Čeští prezidenti (a Václav Klaus zvlášť) bývají jakýsi hybridem mezi politikářem a ztělesněním vlasti. Tato střední poloha je podle slavného příměru Friedricha von Hayeka (byť byl použit pro jinou oblast lidské činnosti) horší než obě krajnosti.

Milan Kundera, jak se zdá, dospěl tak daleko, že neumožňuje překlad svých románů do češtiny. To je zatím nejdokonalejší forma amnézie, jaká kdy postihla bývalého komunistu s lidskou tváří: pan Kundera se vypořádal ze svou (samozřejmě reformě) komunistickou minulostí tím, že se předělal na Francouze. Ještě by si měl nechat udělat plastiku a opatřit si falešné papíry. Pak to nebude mít chybu.

Úterý 20. června: Premiér Paroubek se, jak se dalo očekávat, s Topolánkem nedohodl na podmínkách, za nichž by ČSSD tolerovala vládu pravostředé koalice. Jednání však budou pokračovat v týmech vyjednavačů. Oběma stranám v podstatě nezbývá než se dohodnout a obě strany si to svérázným způsobem vedení volební kampaně maximálně ztížily (Mirek Topolánek prohlásil v rozhovoru pro MfD s odzbrojující přímočarostí: „Musím poznamenat, že největší problém je odbourat to všechno, co jsme o sobě řekli před volbami“). Zatím se zdá, že jediný bod, na kterém by se mohli shodnout, je „pokračování boje proti korupci na všech úrovních“. Proti korupci na všech úrovních se u nás bojuje už od praotce Čecha; chtěl bych vidět toho chlapíka, který by si troufl říci: boj proti korupci? Nikdy!

Potíže se objevily i v jednání mezi ODS, KDU-ČSL a zelenými. Vyjednavači ODS se zdráhají přistoupit na požadavek, aby se vláda zřekla zároveň pokračování ve výstavbě jaderných elektráren i prolomení limitů v těžbě uhlí. Nedovedu si představit, že by nějaká rozumně uvažující vláda mohla souhlasit s obojím najedenou.

Sociální demokraté a ODS se drží vzájemně v šachu. Jakmile podá Paroubkova vláda demisi, pověří Klaus sestavením nové Topolánka a těžko mu to může někdo vyčítat. Vláda se pak ujme své funkce bez ohledu na to, jaké má vyhlídky ohledně důvěry, a Paroubek (prozatím) skončí. Paroubek však může podat demisi až poté, co se ustaví orgány nové Sněmovny, a k tomu, aby se ustavily, bude třeba konsensus mezi „pravicí“ a „levicí“. Paroubek žádá, aby mu ODS poskytla funkci předsedy PS, aniž by se ČSSD zároveň k něčemu zavázala. ODS se vzpírá. Tím se otevřela šance pro komunisty, kteří dali najevo, že za ústupky ze strany ODS (např. místopředsednické křeslo v PS, možná i něco navíc) by mohli podpořit do čela Sněmovny kandidáta ODS. ČSSD by přišla zkrátka. Komunisté taktně připomněli, že rozehraný taneček se tancuje ve třech. Představa, že je možné upsat se čertu jednou s tím, že se na to pak prostě zapomene, je naivní. Čert má dobrou paměť.

Francouzská majitelka domu kdesi v Polsku vyhrála při s polským státem u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Šlo v podstatě o škodu, kterou utrpěla regulací nájemného a které jé teď Polsko bude muset uhradit. Poslanec Křeček a premiér Paroubek se utěšují, že rozhodnutí není precedentem pro majitele domů v ČR, neboť ČR už k (postupné) deregulaci nájemného přistoupila. Čeští majitelé domů to vidí pochopitelně jinak. Poselství, který vyslal Soud směrem na východ, je ovšem jiné a zjevné: pokud chcete dusit např. své bývalé i současné německé spoluobčany, je to váš problém, nebudeme se vám do toho plést, ba naopak, podle vašich pokynů pošleme velkoryse každého drzého remcala do kopru (viz případ Jiřího Wonky). Ale běda, když se dotknete majetku a práv některého našince! Pak vám to pěkně spočítáme. Vykutálené pojetí lidských práv!

Středa 21. června: ministr Rath nařídil praktickým lékařům, ambulantním specialistům a zubařům ordinovat minimálně sedm hodin denně (víc tedy smějí, v tom je nový „ukaz“ pana ministra liberální). Připomíná to trochu situaci, kdy vrchnost nařizuje sedlákům, kolik roboty musí odpracovat. Politická účelovost nařízení bije do očí. Pan doktor zřejmě hodlá neposlušným doktorům ještě na poslední chvíli pořádně zatopit.

Dr. Rath má zároveň jakýsi problém, vyšetřuje ho protikorupční policie kvůli hospodaření časopisu Tempus medicorum, kde se údajně ztratily nějaké dost slušné peníze, jež jako zisk časopisu příslušely ČLK. Pan ministr vyšetřování nepřipisuje žádnou váhu („mě furt někdo vyšetřuje“) a prohlašuje že o policii nemá iluze. „Je schopna všeho“. Musím říci, že mám o panu doktorovi velmi podobný názor, jako on o policii.

Sociální demokracie a KSČM dělají drahoty se změnou jednacího řádu sněmovny, který by měl umožnit zeleným založit vlastní klub o 6 poslancích (v dosavadní úpravě mohou mít klub strany s minimálně deseti poslanci). Nebrání se ovšem „diskusi na toto téma“. Požadavek zelených je ovšem logický a není slušné na něj nepřistoupit. Když byl před časem změněn volební zákon do PS, měl se změnit taky tento pasus v jednacím řádu: podle starého volebního zákona bylo krajně nepravděpodobné, ne-li nemožné (nevím, co z toho platí, nejsem specialista na volební systémy), aby strana, která překonala pětiprocentní hranici, dostala míň než deset mandátů (hlasy ztracené v krajích nespadly pod stůl, ale přidělily se „centrálně“ v druhém skrutiniu; zelení by pak podle našich propočtů měli 11 mandátů, a to by na klub bohatě stačilo).

ODS, KDU-ČSL a zelení sestavují s jistými problémy koaliční dohodu. Zároveň se množí náznaky, že by ČSSD mohla tolerovat menšinovou vládu ODS. Taková úprava by jednak marginalizovala demokratickou opozici ještě brutálněji, než kdysi opoziční smlouva, a opozice by v tom tentokrát (na rozdíl od roku 1998) byla docela nevinně. Kromě toho by vyžadovala poměrně velkou důvěru mezi oběma hlavními protagonisty a taky například v to, že se chystanou změnou politiky ODS nepodaří nabudit zelené, aby se vzdali svého odporu ke komunistům a přece jen kývli na „menšinovou“ vládu s ČSSD (a s komunisty v zádech). To by Paroubek asi viděl ze všeho nejraději. A konečně by vytvořila rigidní systém, jaký tu dosud nebyl, v obou velkých stranách by podpořila to nejhorší, co v nich je, a případnou změnou volebního zákona a ústavy by tento stav do budoucna zafixovala. U poměrně velké části voličstva, která se aspoň zčásti nechala vybudit k tomu, že ač se jí příliš nechtělo, vyrazila tentokrát k volebním urnám, by zároveň obě velké strany vyvolaly pocit, tentokrát zčásti oprávněný, že se stala nedobrovolným účastníkem nestydaté politické komedie, hrané na její účet.

Na Slovensku mají trochu podobné problémy. Variant je tam víc, slušná, řekl bych, skoro žádná. Róbert Fico, pověřený sestavením vlády, se nejprve schází s Mečiarem a Slotou. To je zřejmě pedagogický pokyn směrem k ostatním možným partnerům, aby koukali být vstřícní, jinak je čeká něco na polský způsob, ale řekl bych, že ještě o fous strašidelnějšího. Na rozdíl od Paroubka je ovšem Róbert Fico pán: může si vybírat.

Pavel Verner píše v Právu: „Když se tři straničtí předáci sestavované koalice spěchali objímat v čase, kdy ještě nebyly spočítány volební výsledky, museli vědět, v čem se spolu nikoli mohou, ale zákonně musí zhádat…“ Taky pan Paroubek pronesl bojový projev únorového charakteru v okamžiku, kdy ještě nebyly spočítány volební výsledky (myslel si v tu chvíli, že má „stojedničku“), takže se pak musel jaksi na půl úst omlouvat. Tamtéž srovnává pan Jelínek „historický kompromis“, který nabízí Paroubek ODS, s „historickým kompromisem“ Charty 77, kde se sešli „opoziční socialisté“ (marxisté, stoupenci komunistických ideálů) s křesťany. Tenhle historický kompromis byl ovšem nejslabší stránkou Charty – ne proto, že by se tam ti lidé sešli, ale že „reformní komunisté“ v ní byli hned a beze všeho za demokraty, aniž by se museli nějak veřejně vyrovnat se svými omyly a hříchy. Tím vznikl stav morální beztíže, který u nás platí dodnes: nejprve jsem byl stalinistou, pak reformním komunistou, pak už jen reformním, teď už nejsem nic než demokrat: a vším jsem byl rád, všechno to bylo v řádu věcí. Ti, co v době, kdy jsem byl reformním komunistou, komunisty vůbec nebyli, jsou podezřelí kazisvěti a chovali se vlastně neslušně.

Jiří Paroubek tamtéž vytýká Ivanu Langerovi, „potenciálnímu ministru vnitra“, že si stěžuje na moderátora Moravce Radě ČT, a tak „zastrašuje publicisty“. A ptá se (řečnicky): „Co tomu asi řeknou evropští představitelé novinářů“? K tomuto zásadnímu postoji pana premiéra se hned, hnedlinko vrátíme, pokusíme se jej poněkud rozšířit a doplnit.

Aero Vodochody chystá prý novou verzi bitevníku L-159 s ukrajinskými motory (místo amerických) a evropskou avionikou (zjevně rovněž místo americké). Důvodem je, že by ty stroje nutně potřebovaly prodávat, a nabízejí se země, na které Američané uvrhli embargo (podle článku v Právu jde prý mj. o některé arabské země). Předpokládám, že tuto obchodní iniciativu naši američtí spojenci po zásluze ocení.

„Pracovala za rakouské peníze“, toto podezření vyslovil na adresu místopředsedkyně zelených Kuchtové ředitel Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Pecina a následně premiér Paroubek. Jakkoli výhrady pana Peciny k energetické politice zelených v podstatě sdílím a zdá se mi zjevné, že paní Kuchtová hledala pro svůj odpor k Temelínu podporu v Rakousku, kde ta věc má jakýsi pro mne zcela nepochopitelný politický přídech, formulace „za rakouské peníze“ mne tahá za uši. Problém je v názorech paní Kuchtové, ne v těch penězích. Když někdo prosazuje správnou věc, je jedno, za čí peníze to dělá. Masarykovi vyčítali, že Rukopisy kritizuje za německé peníze a rituální pověru kritizuje za peníze „židovských plutokratů“. Pak si z něj ti sami udělali modlu a vyčítali téměř to samé jiným.

Mám-li věřit Martinu Weissovi a jeho glose v LN (nevidím důvodu, proč bych mu nevěřil), prohlásila kandidátka na ministryni obrany Parkanová: „A mají-li země to štěstí, že žijí v hlubokém míru, tak myslím, že se to docela sluší, když se toho ujme něžné pohlaví“. Jinak by to zřejmě byla práce pro chlapa. Na hluboký mír bych nehřešil, náš hluboký mír může být docela dobře hlubokým mírem z prosince 1937. A ministr obrany, který dovede obhospodařovat svůj resort jen v hlubokém míru, zjevně není na svém místě.

A nakonec dobrá zpráva: do Česka se dle MfD vrátili medvědi. Protože setkání s medvědem je nevšední zážitek, leč má i své stinné stránky, jež se zdaleka neomezují na to, že to milé zvíře poměrně intenzívně páchne, přejímám zde stručný návod, jak se při setkání s chlupáčem zachovat: „Hovořte a šelmu uklidňujte mírnými gesty. Pomalu odcházejte.

Nikdy neutíkejte. Medvěd je rychlý. Nedělejte rychlé pohyby a nekřičte. Nedívejte se medvědovi do očí.

Při napadení si lehněte obličejem k zemi. Stočte se do klubíčka, chraňte si krk a nehýbejte se.

Medvěda přestanete zajímat.“

Uvádím to proto, že tentýž návod možná platí pro žurnalistu v případě střetnutí s rozzuřeným ústavním činitelem.

Čtvrtek 22. června: koaliční dohoda v podobě zjevně příznivé pro ODS bude nejspíš podepsána v pondělí. Jakousi vadou na kráse, kterou si prosadili zelení, je závazek jednak nerozšiřovat těžbu uhlí na Mostecku, jednak nestavět další jaderné elektrárny. Obojí je natrvalo neudržitelné a v rozporu s našimi, jak by řekl pan Zahradil a spol., národními zájmy. Kromě toho mi zcela osobně a sobecky vadí spotřební daň, jež bude údajně uvalena na fosilní paliva: nezbývá mi, než topit briketami, protože na to, abych si pořídil ústřední topení a nádrž na zemní plyn prostě nemám, a na to, abych topil elektřinou, už vůbec ne. A určitě nejsem v téhle zemi sám. Tahle daň za to, že nám (snad) nepovládnou přímo komunisté, je pro mě dost vysoká. Proto je legrační povyk premiéra Paroubka, že lidovci a zelení zradili svůj program. Minimálně o zelených to neplatí ani náhodou, uplatnili ho bohužel vrchovatě. A pan Paroubek je tím posledním, kdo by byl kompetentní dbát na čistotu lidoveckého a „zeleného“ programu. Nechť se stará raději o ten svůj, sociálně demokratický.

Doktor Rath se plácá v maléru se ziskem časopisu ČLK Tempus medicorum. Hodlá žalovat Policii ČR,v protože se údajně jeho pronásledováním chce zalíbit ODS coby budoucí vládní straně. Správně by měl žalovat i svého kolegu Bublana. Dr. Rath je dokonalým ztělesněním toho, jak hluboko tato země v posledních letech klesla. Přitom (jinak to není možné!) skoro 50% Čechů mu fandí.

Senát se neodhodlal rozhodnout o návrhu ústavní novely, omezující imunitu poslanců a senátorů. Obávám se, že teď k takovému opatření (které by lid jistě uvítal, všechny pány je třeba zavřít a posadit na jejich místa kmány, pak se věci rázem změní k lepšímu, krásná ukázka mužické mentality) není právě ani náhodou ta vhodná chvíle.

KDU-ČSL je pro zastoupení KSČM ve vedení Sněmovny a má pravdu. Komunisté byli do Sněmovny zvoleni demokraticky, a jejich vyřazení z vedoucích míst by bylo neobratným pokusem tento faux pas dodatečně a bez ohledu na vůli voličů zaretušovat. Nejsou sice demokratická strana, ale byli demokraticky zvoleni. Ať se nezlobí na zrcadlo ti, co mají křivou hubu.

Na Slovensku se rozběhla povolební vyjednávání. Zdá se, že (skoro) každý jedná s každým: přesněji řečeno, zábran je přece jen o něco míň než u nás. Možná tam je ve veřejném životě o něco míň malicherné nenávisti, než v ČR.

Al Kajdá navrhla za již odsouzeného dvacátého únosce z 11. září 2006 náhradou mrtvolu (odsouzený sedí ve vězení, údajný pravý viník byl prý zabit v roce 2004 při teroristickém útoku v Saudské Arábii). Vypadá to dost průhledně, ale jistě se v západní Evropě najde dost hejlů, kteří budou demonstrovat, aby vrah Bush propustil ubohého nevinného Maročana. Užitečným idiotům už zase kvete pšenice.

Turecká vláda zakázala vysílat v televizi seriál o medvídkovi Pú, protože tam vystupuje prasátko, a prasátka považuje islám za nečistá a zapovídá pojídání vepřového. Možná, že by bylo užitečné poučit premiéra Erdogana, že prasátko z příběhů medvídka Pú není určeno ke konzumaci. Na druhé straně mi nepřipadá úplně věcné spojovat tuto surreálnou blbost s otázkou tureckého členství v EU, jak se to v českém tisku děje.

Rakouský kancléř Schüssel dával ve Vídni lekce americkému prezidentovi: „Nemůžeme nad teroristy zvítězit, pokud se sami vzdáme našich hodnot“. To znamená: musíme úzkostlivě dodržovat naše hodnoty. Povolaným soudcem, zda je správně dodržujeme, jsou terorističtí vrahouni, kteří je sice nesdílejí, ale právě proto od nich mají jak se patří odstup a dovedou tedy nejlépe posoudit, kdy my hřešíme. Kdyby byli (západní) Spojenci takhle cimprlich vůči Hitlerovi, žádnou druhou světovou válku by nevyhráli. Přitom (to je pozoruhodné) dodnes jim nevadí, že přitom zbůhdarma srovnali se zemí desítky měst (nu což, ve válce se to stává, jen by šedesát let po ní nemuseli tak tvrdošíjně trvat na tom, že to bylo se vším všudy OK) a že z jakési morální lenosti dali Stalinovi a jeho spojencům zbůhdarma placet k největším masovým deportacím obyvatelstva, jaké kdy Evropa zažila. Nejdůležitější je teď zabránit Američanům, aby se mohli účinně bránit proti islámskému terorismu. A že tím brání taky nás? Nesmysl, my máme proti němu nejúčinnější a mnohokrát vyzkoušenou zbraň: appaisement.

Některé městské úřady hodlají prý podle Lidových novin pořádat pro homosexuální páry u příležitosti uzavření registrovaného partnerství slavnost podobnou heterosexuální svatbě. Nevím, zda to odpovídá zákonu. Má jít o úřední akt, to, zda si partneři pak zorganizují něco jako svatbu, je jejich věc, žijeme ve svobodném světě, ale stát ani obce by se na tom neměly žádným způsobem podílet. Registrované partnerství je jedna věc a sňatek druhá.

Podle politologa z bruselského centra evropské politiky Emersona se Amerika neobejde bez Evropy. To je omyl. Evropa se neobejde bez Ameriky. Tak tomu bylo za posledních sto let vždycky.

Pátek 23. června: Předseda ODS Topolánek dokončuje jednání o společném programu stovkové trojkoalice. To je v pořádku. Zároveň jedná s předsedou ČSSD Paroubkem. To je taky v pořádku, zvlášť v situaci, kdy chystaná trojkoalice nemá v PS zajištěnou většinu. Součástí koaliční smlouvy má být prý závazek, že nikdo z partnerů se ani po případném neúspěchu koalice nespojí s ČSSD a nezačne s ní jednání o vládě. Zároveň ovšem Topolánek v rozhovoru pro Hospodářské noviny k připravované koalici prohlásil: „Šanci tomu dávám tak 50:50. Podle prozatímních vyjádření a toho, co vím, se ten projekt zdá být mrtvý. Pokud bychom ho ale neudělali, nemuseli bychom ústavu mít, pantátové by se prostě vždycky nějak dohodli.“ Paroubek následně vyjádřil jakési pobavené překvapení nad tím, že to Topolánek přiznává tak brzy, potenciální Topolánkovi koaliční partneři jsou z důvodů nikoli nepochopitelných konsternováni. Vypadá to, jakoby pan Topolánek prováděl současně dvě navzájem neslučitelné politiky. V Mladé frontě Dnes říká: „pokud nedojde k nějaké dohodě mezi mnou a Jiřím Paroubkem, tak fakticky žádná vláda nevznikne“. To je omyl, vznikne, jakmile se Paroubkovi podaří přetáhnout jednoho jediného lidovce nebo zeleného. Topolánek, jak se zdá, pro to dělá, co může.

Podle agentury STEM by předčasné volby dopadly stejně jako ty červnové. Vzhledem k tomu, že skončily patem a rozhodlo 338 hlasů, je ta pravděpodobnost stejná, jako že se někdo dělem strefí do kráteru po předešlém výstřelu. Stejně by dopadnout prostě nemohly.

Podle Práva prý Zeman konzultuje ohledně současného politického vývoje s prezidentem Klausem. Sešli se a telefonují si. Zároveň se radí i Paroubek se Zemanem a zcela nepochybně i špičky ODS s Klausem. Zdá se, že oba stařešinové mají na politické scéně postavení, které není přesně vyjádřeno žádnou z jejich skutečných funkcí (Zeman je ostatně v současné době bez funkce). Proto by bylo dobré, kdyby napříště byl jeden z nich prezidentem, druhý např. ombusdsmanem, to je v očích českého občana hodnost rovněž posvátně ušlechtilá. (Předtím by bylo třeba pouze podle známé zásady – nět čelověka, nět problěmy - utratit dr. Motejla). Až bude napřesrok Klaus odvolen a prezidentem se stane Zeman, zaujme Klaus místo ombudsmana. Až za dalších pět let neuspěje Zeman, prostřídají se. A tak pořád dokola až do skonání světa. Času je dost, podle astronomů zhruba pět miliard let, pak se slunce nafoukne a pohltí naši planetu. Zavede-li se výše popsaná střídací konvence, mnoho lidí se na to brzy začne těšit.

Europoslanec ODS Zahradil se prý nedere do vznikající vlády, neboť by v ní nemohl uplatnit své představy o tom, jak je třeba vzít pod krkem katolickou církev a Evropskou unii. Není to spíš tak, že ho tam nikdo nezve?

Podle Alexandra Mitrofanova v Právu postavily ODS a soc. dem. své kampaně na maximální polarizaci společnosti. Aniž bych chtěl jakkoli omlouvat ODS, nemohu si odpustit poznámku, že k polarizaci společnosti přispěl v první řadě Paroubkův nemravný plán na menšinovou vládu ČSS s komunistickou podporou,a že v tomto případě byla polarizace na místě. Ten plán, který, jak to vypadá, neprošel jen o fous a jen prozatím, polarizoval společnost právem.

České noviny (nejen Právo, kde by to člověk čekal) oslavují vítězství indiánů nad americkými imeprialisty u Little Big Hornu. K oslavám se nepřipojuji, protože indiány (ty historické i jejich dnešní české následníky a oslavovatele) nemám rád, jak jsem už tady o tom psal.

Petr Pešek píše, že se Američané v roce 1956 vykašlali na Maďary, přesněji řečeno, že na tom tvrzení je něco pravdy. Tento názor je v Maďarsku rozšířen hlavně mezi pravicovými extremisty. Pravda je, že v době povstání vzbudilo maďarské vysílání Svobodné Evropy v mnoha Maďarech iluzi o tom, že jim západní demokracie mohou nějak účinně pomoci. To vysílání ovšem dělali maďarští emigranti a přání v něm bylo nepochybně otcem myšlenky. Ve skutečnosti Američané ani západ Maďarsku tehdy pomoci nemohli. Respektive byli by jim mohli pomoci za cenu velkého válečného konfliktu v Evropě, a útočníky by museli být oni. Za neštěstí, které po roce 1945 potkalo středoevropské národy, Čechy, Poláky, Slováky, Maďary, si do značné míry mohou tyto národy samy, svou nesnášenlivostí a ochotou spojit se proti svým často málo snesitelným sousedům třeba s čertem (rudým jako Češi nebo hnědým jako Maďaři, to je fuk). Proč by za ně měl někdo jiný tahat kaštany z ohně? Západ se snažil Maďarům v roce 1956 a Čechům a Slovákům v roce 1968 pomoci, co bylo v jeho silách. O nic víc a o nic méně. Spíš než obviňovat kdekoho druhého (kdosi v Maďarsku prý požadoval, aby se Bush za potlačení povstání omluvil stejně jako to učinil Jelcin!!!) by to chtělo, aby se každý z těchto národů zamyslel se sám nad sebou.

Jihočeský hejtman Zahradník si oficiálně stěžoval u ministra vnitra Bublana na postup českých úřadů, které donutily (zjevně ovšem v úzké spolupráci s rakouskými partnery) jakéhosi šumavského hoteliéra na rakouské straně hranic uříznout kus střechy svého penzionu, protože při přesném přeměření hranic se ukázalo, že zasahuje pár centimetry buď na české území nebo do metrového pásma při hranici, které nesmí být zastavěno. Protest je zcela na místě, blbost tohoto „opatření“ je přízračná. Okap hotelu zjevně ohrožoval naši národní suverenitu.

Sobota 24. června: trojkoalice se shodla jak na programu, tak na rozdělení křesel ve vládě. Bohužel ji předtím označil její hlavní představitel, předseda ODS Topolánek, za mrtvý projekt. Co si o tom mají myslet voliči? Místopředseda ODS Bém považuje tzv. koaliční pojistku (jíž se strany takto Topolánkem zvirtualizované trojkoalice zavazují jednat společně i o případných příštích vládách) za nevýhodnou pro ODS. To je otázka: ODS hrozí nebezpečí, že ji bude Paroubek vodit za nos tak dlouho, dokud se nedohodne aspoň s jedním zeleným či lidovcem na menšinové vládě napříč spektrem (co znamená „napříč spektrem“, je předem jasné). Pak už žádnou ODS nebude potřebovat. Politici ODS musí Paroubkovi velmi důvěřovat, když tuto možnost neberou v úvahu. Proč mu tak důvěřují, není nám obyčejným smrtelníkům jasné.

Příští týden se sejde Poslanecká sněmovna a začne nekonečná tahanice o nového předsedu. Dokud nebude předseda, vládne stará vláda. Pokud nebude předseda zvolen tři měsíce od svolání schůzky, mohl by možná prezident vypsat nové volby (ale nemusel by). Nové volby by určitě nedopadly stejně jako ty nynější, překlopilo by se to na jednu nebo na druhou stranu.

Jiří Franěk píše v Právu: „Nejsou to však politické strany a nejsou to ani lobby, které je ovlivňují, kdo si žádá růst a prosperitu, kdo chce nové auto s nesmyslně nadbytečným výkonem, kdo nutně potřebuje plazmovou supertelevizi pro větší požitek z přihlouplých estrád a komu nestačí telefon bez fotoaparátu. To všechno chtějí ti lidičkové, kteří jednou za čtyři roky přistupují k zapečetěným krabicím a házejí do nich značně důležité papírky. A změnit lidské myšlení, to je spíš úkol pro misionáře než pro politiky. Anebo to přinejmenším chce misionářskou trpělivost.“ Konečně je to tedy jasné: svině jsme my, voliči. Naštěstí nám to náš pracující lid z Práva brzy spočítá.

Zelení a jejich předseda Bursík mají v současné době statut poddůstojníků-čekatelů z Osudů dobrého vojáka Švejka. Nesmějí chodit do jídelny mužstva z ČSSD) viz dnešní rozhovor s Kramerem z Práva), a v důstojnické kantýně tzv. panské koalice je taky nevidí dvakrát rádi (viz shodou okolností rovněž dnešní rozhovor s Renatou Kalenskou v LN). Je zajímavé, že jak pan Kramer, tak paní Kalenská vědí lépe než pan Bursík, co chtějí a chtěli voliči a členové zelených. řekl bych, že jde o nedorozumění. Bursík dělá v zásadě tu politiku, s níž jeho strana zaznamenala volební úspěch. Pokud se ODS chce raději kamarádit s Paroubkem, měla by si uvědomit, že Paroubkovi stačí jeden nekomunistický hlas a má ji na špagátě.

Za pár dní začne platit nový zákon o provozu na veřejných komunikacích, zavádějící drastické tresty pro neukázněné motoristy. Jsem přesvědčen, že o řidičák přijde během velmi krátké doby řada neukázněných penzistů, budou postiženi mastnými pokutami a tím pádem se výrazně zvětší počet bezdomovců a žebráků v důchodovém věku. Mladí hoši, kteří zdobí české silnice svými luxusními bouráky, a pokud se jim náhodou připlete nějaký neukázněný penzista do cesty, nabídnou mu velkoryse pár do zubní protézy, si to už nějak dokážou zařídit. Prakticky mimo postih zůstává velká výrazná skupina neukázněnců, totiž chodci. Zatím co mírně opilý řidič dopadne, jsa přistižen, jako sedláci u Chlumce, na mol zhulákanému chodci nehrozí v podstatě nic. Aby byl zákon dokonalý, mělo by být opilým pěším účastníkům silničního provozu zakázáno na určitou dobu (půl roku, rok), používat veřejné komunikace. Včetně chodníků. Tím bude teprve nastolena rovnost šancí.

Viliam Buchert se opovážil připomenout místopředsedovi ODS Nečasovi jeho nedůstojné chování v době, kdy byl svým načalstvem nejprve nominován na ministra vnitra a pak mu to bylo tímž načalstvem zakázáno. Pan Nečas, do té doby člověk s pověstí ostrého chlapíka (ostrost projevoval zejména vůči těm, které celkem právem považoval za bezbranné, viz jeho hnusné vystupování proti Janu Sokolovi v diskusním pořadu o Smíření 95), stáhnul tehdy ohon mezi nohy. Dnes je to pro něj ovšem věc zcela zasutá. A důvod? Bylo to v minulém století! (totiž v roce 1997). To je přístup optimisty. Pesimista by řekl, že to bylo před devíti lety.

Pondělí 26. června: Václav Klaus dal předsedovi ČSSD a dosavadnímu premiérovi Paroubkovi jednoznačně najevo, že ho ani po neúspěchu prvního Topolánkova pokusu o získání důvěry pro trojkoaliční vládu nejmenuje premiérem. Klaus to samozřejmě udělat nemusí, nemusí to ovšem taky nechat vybubnovat jako vyhlášení války. Zároveň „naznačil“ Paroubkově vládě, že by měla co nejrychleji podat demisi. Paroubkova vláda ovšem až do chvíle, kdy skončí ustavující schůze Poslanecké sněmovny, podat demisi nemusí a taky ji to nejspíš ani nenapadne. Prezident zároveň demonstruje svou snahu ovlivňovat věci, které ovlivnit nemůže, a to zcela zjevně ve prospěch jedné ze soupeřících stran, i svou faktickou bezmocnost. Trpí tím autorita prezidentského úřadu. Prezidentský úřad by jistou autoritu mít měl. Takovou, jako ji má v Německu, nebo jako ji má v Maďarsku, kde už se zaběhla koexistence „pravicového“ prezidenta s „levicovou“ vládou. Klaus se snaží fixlovat v situaci, kdy pro to nejsou ani ty základní podmínky, a navíc to nedělá nijak moc šikovně.

Islámští teroristé zavraždili nejspíš v Iráku tři ruská rukojmí. „Boží ortel byl vykonán na ruských diplomatech… v odplatu za mučení, zabíjení a vyhánění našich bratří a sester bezvěreckou ruskou vládou.“ Zavražděných je mi samozřejmě líto a vrazi by se měli dočkat zasloužené odplaty. Koho mi líto není, je vychcaná ruská diplomacie, která si vzala do hlavy, že zaujme v konfliktu Západu s radikálním Islámem blahovolně neutrální roli. Zdá se, že to nebude tak jednoduché, jak si to původně představovali.

Prezident Klaus chce posílit český volební systém o další většinové prvky. Přitom kdyby nynější volby proběhly podle většinového systému z dílny Klaus – Zeman, vyhrála by s přehledem neoficiální socialisticko-komunistická koalice. Kdyby se naproti tomu volilo podle volebního systému, jaký platil před rokem 2002, vyhrála by s přehledem dnešní trojkoalice. Klaus žije pořád ještě v době, kdy byl jedna ruka se Zemanem. Jenže teď ČSSD velí Paroubek, a to není žádný intelektuál, nýbrž předlistopadový ekonomický náměstek, a lidmi jako Klaus nepochybně bezmezně pohrdá, protože ze své bohaté zkušenosti ví, že pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí tak učinit po dohodě s komunisty.

Výsledek ustavující schůze Poslanecké sněmovny závisí od toho, zda se jí bude moci zúčastnit vážně nemocný poslanec ODS Patera. To je nesnesitelná situace a je těžké se ubránit černému humoru: když zasedá sněmovna k zásadnímu jednání, hrobové se otvírají… Premiér Paroubek ovšem ví své, a to jaksi předem: párovat těžce nemocného poslance ODS nehodlá, protože ODS by tak v případě podobných potíží ČSSD rovněž neučinila. To je tak zvané virtuální alibi. Paroubek to prostě ví jaksi předem.

Uprostřed povolební vřavy se navíc otevřel problém s případnou americkou raketovou základnou na území ČR. Jde o raketovou obranu před případným íránským (a možná i severokorejským) útokem. ODS je pro, ČSSD a KDU-ČSL jsou rozpolceny, zelení a KSČM je proti. Proti je prý i prezident Klaus, bojí se o naši (rozuměj o svou) suverenitu. Část našich pracujících se obává, že by se pak ČR mohla stát terčem první odvety. To je internacionální obsahem a národní formou: když už musí být malér, ať to raději odskáče někdo jiný.

Irácká vláda se rozhodla prosazovat národní smíření. Kdyby tak byla učinila bezprostředně po svržení Saddáma Husajna, mělo by to smysl. Teď to vypadá jako projev slabosti. Když člověku teče do bot, je pozdě na to se usmiřovat. Je třeba vytvořit výhodnou situaci, v níž nabídka na usmíření něco váží.

Úterý 27. června: Premiér Paroubek označil koaliční dohodu ODS, KDU-ČSL a zelených se svým obvyklým šarmem za „pokleslou žurnalistiku na úrovni modrofrontovních klišé a politických frází. Neumí si představit, že by ČSSD takto koncipované programové prohlášení přijala. Pan Paroubek nastavil ve volební kampani takové mantinely, že teď, jak se zdá, nemůže přijmout nic jiného než pokornou kapitulaci protivníka. Protivník ovšem nemá proč kapitulovat (ani pan Paroubek nemá proč kapitulovat, když mluvčí ČSSD Orgoníková říká, že sociální demokracie nevyhrála, ale nebyla také poražena, má v podstatě pravdu). Nejpřirozenějším řešením takto vymezené situace bývá občanská válka. Nebo, ve společnosti bytostně mírumilovné, nové volby. Do těch se ale nikomu moc nechce, znovu se ponořit do moře sprostoty a vzájemných podrazů vyžaduje skoro stejnou otrlost jako to první řešení.

Senátor Mejstřík někde vyšťáral písemný závazek nynějšího předsedy KSČM o spolupráci se Státní bezpečností. Předseda je rozhořčen: „pan Mejstřík nerespektuje rozhodnutí soudu“! Soud rozhodl, že pan předseda nespolupracoval,a tím se to rozhodnutí stalo skutečností skutečnější než nějaké zažloutlé papíry. Důležité není, co se snad stalo, ale co Úřad rozhodne. Přece nebudeme padat na kolena před fakty! (Slavný výrok Filipova předchůdce Antonína Novotného). Z komunistického hlediska je to důsledné: když jednou soud rozhodl, že Helidor Píka nebo Milada Horáková jsou vlastizrádci, tak to platí. Přece nebudeme přepisovat historii. Pan Filip se rozhořčeně ohrazuje: „rozvědčíkem jsem nikdy nebyl!“ Proboha, z toho ho přece nikdo nepodezírá.

Předseda ODS Topolánek nesouhlasí s tím, aby se o případné existenci americké základny na našem území rozhodovalo v referendu. „Je to pokus o trik a o vyvolávání resentimentu za sovětskými základnami.“ Vyvolávání resentimentu má u nás v posledních letech jistou tradici. Jestlipak se ještě pamatujete, milí čtenáři, kdo v červnu 2003 u nás vyvolával resentimenty těmito slovy: "Po celou dobu od roku 1989 až po dnešek toto téma nehrálo žádnou roli. Nikdo o něm veřejně nediskutoval. Nikoho v mém rodinném ani přátelském kruhu nenapadlo na toto téma mluvit. Toto téma je pro nás absolutně nové. Na základě naší historie jsme velmi citliví na příchod cizích vojenských jednotek na naše teritorium. Myslím si, že znovuumístění cizích vojenských jednotek by nebylo vítáno. A skutečně nerozumím tomu, jaký vojenský smysl by tyto základny měly mít."

Medvěd Bruno byl zastřelen. Zadávil několik ovcí, vybral úl medu, zlikvidoval králíkárnu, roztrhal blíže neurčené množství slepic a bez následků pro sebe i pro druhé se srazil s autem. Jsem přesvědčen, že natropil o mnoho méně škody než způsobil a ještě způsobí např. dr. Rath. Neměl náležitý respekt před lidmi, ale ten dr. Rath nemá taky. Tím srovnáním samozřejmě nechci říci, že by s dr. Rathem měli naložit jako s ubohým medvědem. Právě naopak: že snad toho medvěda mohli taky nechat žít.

Středa 28. června: Premiér Paroubek oznámil jako vstřícný krok, že jeho vláda podá v pondělí demisi. Formálně tak vyhověl žádosti prezidenta Klause. Tím se otevře prezidentovi cesta ke jmenování Topolánka. Paroubek očekává, že ODS zareaguje tím, že umožní zvolení sociálního demokrata do čela sněmovny (sociální demokracie bude svého kandidáta nominovat až v druhém kole, zítra je na pořadu dne pouze hlasování o kandidátce ODS Němcové). ODS to sice odmítá, ale od ČSSD to není zase až tak nešikovné – je otázka, jak se pak při volbě zachovají např. zelení, kteří jsou myšlence, že by předsedou PS měl být sociální demokrat, velmi nakloněni. ODS se jí obává hlavně proto, že by pak Paroubek ve třetím koke určitě dostal příležitost vytvořit vládu. Jenže je otázka, zda je z formálního hlediska korektní, aby Paroubek tuto příležitost vůbec nedostal. Když chce současná trojkoalice prokázat pevnost, měla by umět obstát i v téhle zkoušce. Jinak to zavání fixlováním.

Lídr Smeru Fico se rozhodl pro koalici s nacionalisty a Mečiarem (optimističtí komentátoři se domnívali, že touto hrozbou pouze tlačí na další politické partnery, aby je přiměl k větší povolnosti). Je to pro něj výhodné, oba vybraní souputníci jsou skromní (vydělají i na té nejskromnější verzi koalice, která Ficovi zajistí naprostou dominanci) a Mečiar navíc bojuje o politické přežití. Kontroverzní předsedové obou stran netouží po vládních postech, přesto je Ficovo rozhodnutí velmi výrazný krok k jakési polonizaci Slovenska (spojenectví se suspektními politickými subjekty), nepříliš dobrým signálem do ČR (jaký je rozdíl mezi Mečiarem, Slotou a Filipem?) a příznakem toho, že Postčeskoslovensko (Česká republika a Slovensko) má problémy s politickou stabilitou, které se od problémů zemí bývalé Jugoslávie liší sice velmi výrazně, ale obávám se, že jen mírou intenzity.

Středa 29. června: Kandidátka ODS na funkci předsedy Poslanecké sněmovny Němcová, jak se dalo čekat, neprošla. Pozoruhodné je, že pro ni nehlasovali (v tajné volbě) po dvakrát dva poslanci trojkoalice. To je jakýsi signál: poslankyně Němcová je poněkud kontroverzní kandidát a někteří poslanci (zelení to řekli dost jasně) si navíc nejspíš myslí, že místo předsedy Sněmovny patří ČSSD. Něco jiného je samozřejmě tajné a anonymní hlasování o předsedovi PS a něco jiného je veřejné hlasování po jménech pro důvěru vládě. Nicméně trojkoalice má jakýsi problém a Paroubek, který si hlasování svého klubu po způsobu panského šafáře ohlídal, má (pochopitelně) radost.

V debatě po volbě prohlásil dr. Rath: „V čele Poslanecké sněmovny by tedy měl stát člověk, který je nepochybně do

jisté míry vzorem určitého nadhledu, určité velkorysosti, a neměl by tam být člověk charakteru toho, a teď mi dovolte ten příměr, který krade v samoobsluze rohlíky. Bohužel, paní Němcová dokázala v minulosti, že spíš má blíž k tomu vzorci druhému… Prostě jsem řekl, že si myslím, že na takovou pozici je potřeba člověka trošku jiného formátu než formátu drobného kleptomana ze samoobsluhy." Jakkoli ani náhodou nepatřím, k fanklubu paní Němcové, dělá se mi z téhle sprosťárny nanic. A vůbec mne nepřekvapuje, že místopředseda KSČM Dolejš v tom vidí standardní prohlášení, které se pohybuje v mezích parlamentní kultury (Urválek se přece taky pohyboval v standardních mezích soudní kultury).

Prezident Putin reagoval na zavraždění ruských rukojmí islámskými teroristy siláckým prohlášením, že „včera nařídil tajným službám vypátrat, dopadnout a zlikvidovat“ jejich vrahy. Upřímně řečeno, netroufl bych si ruským tajným službám vyčítat, kdyby to udělaly, připadá mi jen naprosto nepřípustné takové akce takhle předem na vládní úrovni legalizovat. Protože v budoucnu se může podobný postup hodit nejen proti brutálním masovým vrahům, ale třeba proti ideovým odpůrcům, stačí jen mezi obě skupiny položit rovnítko, v čemž zrovna Rusko má bohatou tradici.

Paroubek požaduje, aby o obsazení funkcí ve sněmovně jednali předsedové všech pěti politických stran včetně komunistů, Topolánek přišel s návrhem ve skutečnosti kompromisním, aby jednali předsedové poslaneckých klubů. S komunisty se na parlamentní úrovni o takových formálních věcech samozřejmě jednat musí jednat, úroveň předsedů klubů je přiměřená.

Pátek 30. června: v koaličním táboře se spoří o tom, kdo vlastně hlasoval proti Němcové. V podezření je ministr Svoboda, není však sám. Směšně smutnou skutečností je, že tajně hlasovala jen koalice (ČSSD tajnost jen simulovala, a tím „odtajnila“ i hlasování KSČM; demokracie je věc dobré vůle účastníků, nedá se vnutit foršrifty). Podstatné je, že koalice vyslala signál slabosti a Paroubek ho pochopitelně využívá. Chtělo by to, aby koaliční poslanci dali nějakým způsobem najevo svou jednotu a příští volba paní Němcové k tomu asi bohužel žádnou příležitost nedá. Přitom jakékoli ústupky Paroubkovi budou teď faktickým přiznáním vlastní slabosti. Nejprůkaznější demonstrací síly by bylo např. nechat Paroubka sestavit vládu a pak se postarat o to, aby nedostala důvěru. Nelze přehlédnout, že situace nahrává „Klausovu plánu“, tj. Velké koalici mezi ČSSD a ODS. Jinak v tomto hlasování nešlo o katastrofu, ale o pouhou nepříjemnost. Horší to bude, když ODS postaví paní Němcovou znovu a neúspěch se bude opakovat.

Dr. Rath, jak jsme už uvedli, přirovnal (nepřímo) poslankyni ODS Němcovou k drobnému kleptomanovi ze samoobsluhy. Pan doktor si to může dovolit, sám má docela jiný formát.

ČSSD (tj. formálně vzato poslanec Vlček) projevila nakonec jakousi velkorysost a v druhém kole hlasování vypárovala těžce nemocného poslance ODS Pateru. Je to velkorysost zcela iluzorní, stalo se tak v okamžiku, kdy koalici chyběly do „stovky“ dva hlasy a nebylo pravděpodobné, že by tuto ztrátu v dalším kole dohnala. Paroubkovi hoši spojili humanismus s maximálně vyčůraným „pragmatismem“. Škoda, že jsme červnového bobříka už vyčerpali!

Podle posledního průzkumu STEM si 64% lidí myslí, že zveřejnění Kubicovy zprávy těsně před volbami poškodilo ČSSD. V této souvislosti je třeba podotknout, že podstatné a opravdu závažné je zkoumat, nakolik a jak to ČSSD poškodilo, a ne to, co si o tom lidé myslí.

Zapaterova vláda hodlá jednat s údajně polepšenými teroristy z ETA. Je vůbec jasné, jak jsou silní? Získali by si např. v regionálních volbách počtem hlasů stejný respekt jako svými krvavými atentáty? A nevyplyne z té ochoty, že malá dobře organizovaná teroristická skupina má dnes v Evropě větší politickou váhu než velká dobře organizovaná politická strana?

S jistým uspokojením konstatujeme, že skandální postup holandské vlády vůči poslankyni VVD Ayaan Hirsí Alí, o němž jsme tu psali, způsobil nakonec demisi kabinetu. Přece jen nemají Mnichované ještě všude na růžích ustláno.

Novopečení koaliční partneři na Slovensku si rozdělovali ministerstva: Mečiarovo HZDS dostalo resort spravedlnosti, Slotova SNS resort školství. Výraznější rozmisťování kozlů do zahradnictví si lze opravdu jen těžko představit.

Předseda britských konzervativců Cameron prý jednal v Praze tajně s Topolánkem o české účastí na projektu rozštěpení Evropské lidové strany. Britové prý počítají s ODS jako se „strategickým partnerem“. Pan Cameron si mohl jen těžko vybrat méně vhodnou chvíli. Kdyby ODS na tento projekt, který vůbec neladí s našimi zahraničně politickými zájmy, právě teď kývla, bude to na české politické scéně znamenat katastrofu a Topolánek půjde definitivně pod vodu. Nemáme proč tahat za britské konzervativce jejich kaštany z ohně. Klausovi a Zahradilovi by to ovšem nejspíš přišlo vhod.

Prezident Putin oznámil, že ruské tajné služby ztrestají ty, co odpovídají za zavraždění pěti ruských rukojmí v Iráku. Zároveň ruský parlament svalil veškerou odpovědnost na koaliční vojska. Z toho by mělo logicky vyplynout, že Rusové začnou v Iráku organizovat protispojenecké guerilly.