Čtvrtek 1. prosince: Podle agentury STEM si polovina lidí v ČR myslí, že lustrační zákon by měl být zrušen za pět let a 51% souhlasí s názorem, že lustrační zákon splnil svou roli a měl by být nahrazen jiným zákonem řešícím otázku ochrany státní správy vhodnějším způsobem. Zrušení lustračního zákona bude ovšem chtě nechtě znamenat amnestii pro všechny práskače, estébáky, komunistické funkcionáře, milicionáře atp., a co to znamená „vhodnější způsob“? Že se u každého agenta bude zjišťovat, jaká byla kvalita jeho služeb, přičemž zdrojem informací budou jeho řídící důstojníci? Jiný zákon, proč ne, když bude obsahovat tatáž omezení pro bývalé kolaboranty jako lustrační zákon.

Sněmovna schválila nový trestní zákoník (teď bude muset ještě nejspíš projít Senátem a musí ho podepsat prezident). Zvýšení sazeb za závažné násilné trestné činy se jistě setká s podporou veřejnosti, což v tomto případě neznamená, že by snad nebylo na místě. Problematické je to, že trestné má být popírání komunistické a nacistické genocidy (verbální trestné činy) – postih nezpůsobí, že si to někteří přestanou myslet, jen že to nebudou smět říci. Taky si nejsem jistý, zda zákaz zveřejňování záznamů poskytnutých skrytou kamerou není omezování svobody projevu. Pokud jde o omezování svobody projevu, jsou chutě ČSSD veliké a ODS by nepochybně taky nebyla proti, zvlášť pokud by se v budoucnu tím nebo oním způsobem podílela na vládě.

Ministr Rath hodlá vyloučit z jednání tzv. kategorizační komise, která rozhoduje o úhradách léků ze zdravotního pojištění, zástupce farmaceutických firem. Je to trochu, jako kdyby Paroubek vyloučil z tripartity zaměstnavatele (jistě by se mu to líbilo). Napříště budou firmy dostávat rozkazem, co budou u nás prodávat a za jaké ceny. Nejlepší by bylo je postátnit, jenže to u zahraničních subjektů asi nepůjde. Postátní se tedy domácí a zahraniční léky se stejně jako za totáče nebudou dovážet.

KDU-ČSL hodlá prosazovat, aby v boji proti korupci v řadách policie mohla být využita i řízená provokace. Hrozí nebezpečí, že policajti nebudou mít čas na pojednávání zločinu, protože se místo toho budou navzájem provokovat, a že řetězec řízených provokací skončí faktickou likvidací policie ČR. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení. (Jinak návrh, aby Inspekce ministra vnitra byla podřízena ministerstvu spravedlnosti, má jakési racionální jádro, co si lze slibovat od toho, když nějaká mocenská instituce prověřuje sama sebe).

Krajský soud v Praze dnes rozhoduje o tom, zda bude obnoven proces s Rostislavem Roztočilem, odsouzeným za starého režimu za vraždu. Z toho, co bylo v různých novinách o případu napsáno, vyplývá, že jde o krajně podezřelou věc s možným politickým pozadím, a že by měla být znovu a pečlivě posouzena (a pak bude třeba pana Roztočila zavřít za to, že utekl z vězení).

Martin Hekrdla píše v Právu, že „nejsilnější pozici na politické scéně má vždy ta strana, která nakonec může se všemi ostatními subjekty vládnout nebo se o ně opírat“. To je jistě pravda, stejně jako to, že k takovému chování na dnešní české politické scéně je zapotřebí opravdu kachní žaludek.

Pátek 2. prosince: Ministr Rath se večera na tiskové konferenci svěřoval novinářům se svými psychickými problémy. „Nemůže se totiž zbavit podezření“, že se předseda ODS Topolánek „mohl dopustit korupčního jednání“. Korupce by měla spočívat v tom, že předseda Topolánek má nadaci, nadaci finančně podporují Třinecké železárny, jejich spoluvlastníkem je jakýsi pan Chrenek, ten je předsedou dozorčí rady společnosti Agel, té patří několik nemocnic na severní Moravě, jednou z těchto nemocnic je nemocnice Podlesí, ta založila obecně prospěšnou společnost, v ní figurují pánové dr. Hroboň a dr. Macháček, ti jsou spoluautoři plánu ODS na reformu zdravotnictví. Story nápadně připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce (jakousi její likvidační variantu) a vhodným adresátem ministrova podezření by byl jeho předchůdce v úřadě dr. David (kdyby byl pan ministr v KDU-ČSL, mohl by se obrátit na duchovního), který by mu taky mohl zajistit přednostní odborné pojednání jeho mučivých stavů na špičkovém pracovišti v Bohnicích. Člověk jen žasne, co je najednou všechno v české politice možné. Zejména od nástupu ČSSD k moci povoluje jedna bariéra za druhou a tempo jejich hroucení roste v posledních měsících geometrickou řadou.

Lidu to, zdá se, nijak nevadí. Agentura CVVM přinesla stav volebních preferencí na počátku listopadu (průzkum proběhl v situaci po nástupu dr. Ratha a zavedení nucené správy ve VZP). ČSSD se prakticky dotáhla na ODS (rozdíl byl mezi nimi byl přitom ještě před rokem 20%), ta má teď 26,5%, ztratila za poslední měsíc 3%, ČSSD disponuje 24,5% a posílila za poslední měsíc o 2%. Vzhledem k tomu, že komunisté mají 12,5% (ztratili 2%, zjevně ta, která získala ČSSD) a lidovci setrvávají na 7,5%, znamená to, že v případě voleb by měl nyní rudý blok pohodlnou většinu 105 hlasů.

Ministr Rath rovněž odmítl vystoupit na schůzi Senátu, který od něho požaduje, aby vysvětlil, proč zavedl nucenou zprávu ve VZP. Prý projednání věci přísluší Poslanecké sněmovně (proč?) a navíc senátní zdravotnický výbor je neobjektivní. Vzhledem k tomu, že pan ministr již předtím vzkázal poslancům z ODS, že na jejich dotazy nebude odpovídat, dokud se nebudou chovat slušně, máme tu docela novou formu vztahu exekutivy k legislativě. Miloš Zeman sice označoval za hnůj novináře, ale poslance si za hnůj ještě označit netroufl. Zdá se, že tu vzniká nový model demokracie, pracovně by se dal nazvat „demokracie lidová“.

„Balbínova poetická strana“ si zaplatila billboard, na němž je vyobrazen Miroslav Kalousek s textem „nejčestnější muž ve státě“. Je to zřejmě jen součást kampaně, která má předvést všechny české politiky jednoho po druhém jako darebáky. Politické strany by měly dokazovat, a to činy, že jejich politici darebáci nejsou, a ne že ti druzí jsou, to je kontraproduktivní. Balbínova strana ovšem žádnou opravdovou stranou není. Nebo snad ano?

Tak jako se podle pověsti kdysi procházel král Václav IV. nepoznán ulicemi Prahy, doprovázen svým katem, aby odhaloval a na místě trestal nešvary (ve skutečnosti byl panovník ožrala a psychopat a jeho dílem byl rozvrat státu), kráčel včera premiér Paroubek v doprovodu ministra Bublana noční Prahou a kontroloval, zda policie náležité prohání drogové dealery a prostitutky. Člověk jen trochu přemýšlející si řekne: to ten chlap nemá nic užitečnějšího na práci? Je to, jako kdyby ředitel koncernu osobně kontroloval práci svého vrátného. Je česká veřejnost opravdu už tak hluboko, že na ni taková nejapně populistická akce udělá dojem?

A ještě jednou ministr Rath. Ministr Rath založil jakýsi exkluzivní „Da Vinci klub“, jehož cílem je prý podpořit vzdělanost, vědu, a hlavně kultivovat politiku (hahahahahaha, odpusťte, ale už jsem to nemohl vydržet). Na poslední akci klubu se např. debatovalo o „mediakracii“ (zjevně o tom, že mediím je třeba přistřihnout křidýlka, to bývá zpravidla první krok všech kultivátorů politiky). Hlavním sponzorem klubu je podle MfD firma Boehringer Ingelheim, kde ještě před nedávnem pracovala jedna z manželek našeho Mormona. Firma prý horlivě inzeruje v časopise ČLK a ČLK zase doporučila lékařům, aby v léčbě mozkového infarktu používali lék, vyráběný společností. Doporučení je údajně závazné, pan ministr trpí ve věci vztahů s firmou náhlými výpadky paměti. Jak vidno, osoba víc než povolaná ke kultivaci politiky!

S tím je v souladu skutečnost, že kontrola ve VZP se, jak píší zase Lidové noviny, soustřeďuje na instituce, v nichž působí lidé pro Ratha a ČSSD „politicky zajímaví“ (dr. Hroboň, údajný spoluautor zdravotního programu ODS, exministr Rubáš, rovněž ODS, viceprezidentka ČLK Fousková). Není nad nestrannost.

Na otázku, proč policie preferuje zásahy proti prvému extremismu a nevěnuje se levicovému (hlavně různým odnožím komunistickým stranám a pastranám) odpověděl ministr Bublan: „Podívejte se třeba na události kolem CzechTeku. To se sice nedá nazvat levicovým extremismem, ale společnost to rozpůlilo. Naopak akce skinheadů společnost nepůlí. Tam je to jasnější, celá veřejnost je pro to, aby se zamezilo jejich akcím.“ Policie, totiž ta slušně fungující, má ovšem smůlu: její činnost vlastně vždycky společnost ne snad půlí, ale aspoň dělí: totiž na slušné lidi a darebáky. Jejím úkolem není společnost sjednocovat, od toho jsou tu různá politická hnutí, hlavně ta bolševická, která nakonec celou společnost sjednotí za policií a pod jejím dohledem.

Václav Klaus podpořil chorvatského prezidenta, který má problém s vlastní vládou. Vláda se rozhodla odškodnit některé příslušníky německé menšiny, kteří měli po válce to štěstí, že nebyli zavražděni, ale jenom vyhnáni. Odškodnění (prý velmi skrovných rozměrů) je obsahem chystané smlouvy mezi Chorvatskem a Rakouskem, a je pravda, že by byla průlomová věc, protože by jeden ze států, které etnické čistky prováděly (přesněji řečeno nástupnický stát jednoho ze států…), takhle přiznal, že šlo o něco zavrženíhodného. Jsem pesimista a myslím, že to chorvatské vládě neprojde, v parlamentu je prý proti návrhu odpor a navíc se do ní obují všichni potenciální potrefení (Polsko, ČR, Slovensko).

Sobota 3. prosince: Ministr Jandák odvolal ředitele památkových ústavů. Prý je to první krok v připravované reorganizaci památkové péče. Odvolán byl i generální ředitel Národního památkového ústavu, a to den poté, co byl jmenován. Po obsahové stránce si to netroufám hodnotit (zdá se, že se ministr zbavuje lidí, které do funkcí dosadil jeho předchůdce), technika je ovšem buď revoluční, nebo chaotická (jedno přitom nevylučuje druhé) a nevzbuzuje velkou důvěru. Zemanova vláda měla být podle svého lídra vládou sebevrahů. Bude tato (a asi i příští) Paroubkova vláda vládou sekyrářů?

Z nedostatku bitev současných se simulují ty minulé. Teď přišla řada na tu u Slavkova, což je o něco příjemnější než druhá světová válka, byla už dávno, nebojovalo se s Němci a není tedy tolik příčin k šovinistickým orgiím. Francouzští účastníci simulace byli prý poněkud dotčeni tím, že se u příležitosti výročí dává v Brně opera Vojna a mír a na bojišti bude vztyčen pomník ruského velitele Kutuzova. K tomuto nápadu jsme před časem v Událostech napsali: „U Slavkova bude vztyčena socha maršála Kutuzova. Je to velmi originální myšlenka, postavit na bojišti pomník tomu, kdo tam dostal na prdel. V této logice by bylo třeba sesadit na Vítkově z koně Žižku a posadit na něj císaře Zikmunda. Nápad se, jak jinak, zrodil před třiceti lety, klíčil v normalizačním humusu, přežil severák sametové revoluce a teď, jak se zdá, vykvetl rudým květem. Chápu, že stavět pomník slavkovskému vítězi nelze, byla to osoba, jak se dnes říká, „rozporuplná“. Nestačí tedy pomník těm, co tam na obou stranách položili životy? A ten tam, pokud se nemýlím, už stojí.“ Nemám co dodat.

Jiří Dienstbier je, zdá se nenapravitelný. V dnešním Právu píše, že poté, maďarská revoluce ukázala nemožnost násilné změny poměrů, dospěly české duchovní elity k tomu, že systém lze změnit jen zevnitř a nástrojem k tomu je komunistická strana. A toho se podjali Vaculík, Kundera, Liehm, Kosík a spousta dalších (samozřejmě také Dienstbier), kteří „postupně pronikli do státních institucí a do samotného aparátu KSČ“. K tomu je třeba podotknout: za prvé, je o typické zkrášlování minulosti. Ti lidé nevstupovali do KSČ jako uvědomělá páítá kolona proto, že to byl podle jejich nejhlubšího přesvědčení jediný možný nástroj ke změně poměrů, ale jedni z přesvědčení, druzí z kariérismu, a nejčastěji bylo obojí smícháno k nerozpletení dohromady. Když se pak podstata „systému“ čím dál tím více obnažovala, potřebovali si udělat sami před sebou i před veřejností jakési alibi, a usmyslili si tedy, že systém „změní zevnitř“. A za druhé, v roce 1968 se jim podařilo naprosto přesvědčivě dokázat, že systém zevnitř, s pomocí komunistické strany jako „nástroje“, taky změnit nejde.

Tamtéž v rozhovoru s A. Kramerem mluví předseda ODS Topolánek o „hrozbě návratu komunistů k moci“. To je poněkud zavádějící formulace, každý demagog mu na to odpoví, že minulost nelze opakovat, protože v Moskvě nesedí Stalin… atp. Jde o podíl komunistů k moci a v té souvislosti o snížení míry svobody ve společnosti, centralizaci, omezení svobody slova, nezávislosti soudů atp. O mnohé z toho usiluje ovšem už teď docela nepokrytě i sociální demokracie. Např. hned na druhé stránce premiér Paroubek hovoří o tom, že „soc. dem. a odbory jedno jsou“. Odbory a strana jedno jsou - tak tomu bylo od roku 1945. Ve svobodné společnosti mají být odbory apolitické, nemají se vázat na jednu politickou stranu.

Zjevně v rámci vylepšování vztahů s USA pozvali čeští poslanci do Prahy na přátelskou návštěvu své kolegy z Íránu. Ti tlumočili přání, aby se ČR podílela na investicích v Íránu. Návštěva se uskutečnila zanedlouho poté, co se íránský prezident vyslovil v tom smyslu, že Izrael má být vymazán z mapy světa. Je velmi pravděpodobné, že Írán stojí především pro pomoc při výstavbě jaderných elektráren, kde hodlá získávat suroviny pro výrobu nukleárních zbraní. Předseda zahraničního výboru PS Laštůvka, který s delegací jednal, načrtl strategii českých zákonodárců a zjevně i ČSSD: „Je hloupé jim říkat, že jsou osou zla, a hrozit jim útokem. To je k odzbrojení nepřinutí. Lepší je spolupracovat, být u toho a vidět, co dělají.“ Takových už tu bylo, co chtěli spolupracovat, být u toho a vidět, co dělají („oni“, tj. např. Hitler a spol.). Nikomu se to ještě nevyplatilo, a přesto to tolik hlupáků zkouší znovu a znovu.

Američané odtajnili dokumenty, podle nichž, jak píše tentokrát nikoli Právo, ale Mladá fronta Dnes, „rozpoutali vietnamskou válku“ na základě falešných informací o tom, že severní Vietnam zaútočil v Tonkinském zálivu na americké válečné lodi. Válku ovšem rozpoutal severní Vietnam plíživým způsobem, začal s tím dávno před tonkinským incidentem (ať už se opravdu odehrál, nebo ne), a to proto, aby se zmocnil svého jižního souseda. To se mu také povedlo díky pomoci americké a evropské veřejnosti. Vietnamská válka znamenala rehabilitaci politiky appeasementu, kompromitované a opuštěné po vypuknutí druhé světové války; tato politika ovládá dnes už zase skoro celou Evropu a má slušné pozice i v USA.

Pondělí 5. prosince: Noviny se podrobně zabývají republikovým shromážděním Unie svobody, kde se Svatopluk Karásek neúspěšně pokoušel svrhnout stávajícího předsedu Němce. Neshledávám na tom nic zvlášť zajímavého. Je jedno, kdo bude předsedou Unie svobody. S Unií svobody je už dávno konec. Svou smrt měla zakódovanou už v době svého vzniku: tehdy šlo o pokus dosáhnout žádoucího cíle (kultivace ODS) nekorektními prostředky. To se nikdy nevyplácí. Ohrazuji se dnes pouze proti tomu, aby byl Svatopluk Karásek označován za kněze. Svatopluk Karásek je evangelický duchovní. Teď je Unie svobody ve stavu chcíplého zvířátka, které vzbuzuje dojem, že se ještě hýbe. Hýbe se proto, že ho zevnitř vyžírají hrobaříci.

David Rath opakuje paroubkovskou tezi o tom, že ODS ovládla všechny významné pozice ve státě kromě Poslanecké sněmovny, a pokud by získala většinu i tam, nebyla by síla, která by mohla vyvažovat její program. To skoro vyvolává dojem, jako by se ODS těch pozic domohla nikoli legálně, nýbrž nějakými úskoky. A dále: stačí stávající rudá většina v Poslanecké sněmovně, aby postupně všechny „významné pozice“ ODS odbourala a zajistila si politický monopol sama pro sebe. Což, dostane-li příležitost, nepochybně udělá.

V rozhovoru pro Právo řekl ministr Rath, že považuje ODS za téměř extremistickou stranu (současné vedení ODS je bohužel pro kritiku tohoto druhu snadný cíl). To je něco podobného, jako kdyby někdo řekl, že považuje dr. Ratha za téměř darebáka (což by ovšem nebylo úplně přesné).

Nový trestní zákoník považuje nelegální odposlech nebo nelegální nahrávku skrytou kamerou za trestný čin. Za nelegální se považuje to, co se děje bez vědomí a souhlasu nahrávaných. Soudce nejvyššího soudu Šámal (jeden z autorů zákoníku) se zapřísahá, že se to netýká novinářů, kteří skrytou kamerou např. zaznamenají žádost úředníka o úplatek. Zbývá ještě, aby stejného názoru byli Paroubek s Filipem, až si po volbách nějakou opoziční smlouvou rozdělí moc.

Premiér Paroubek při každé příležitosti zdůrazňuje, že nechystá vládu s komunisty (rozuměj přímou účast komunistů ve vládě). Nevím, proč z nás dělá voly, z toho ho přece vůbec nikdo nepodezírá. Bude vládnout spolu s komunisty nikoli de jure, ale de facto na základě zákulisních dohod a pletich.

Právo věnuje soustavnou pozornost oslavám Charlese Darwina. Všeobecně je považován za toho, který vyvrátil náboženství a dokázal neexistenci Boha, neboť jednoznačně prokázal, že jsme povstali přirozenou cestou z opice. To je jakési nedorozumění. Některé věci jsou, protože se dají vědecky dokázat, jiné věci jsou, protože jim věříme. Ty druhé jsou přinejmenším stejně hmatatelně jako ty první. Věda a víra jsou rozdílné věci. Z čehož také plyne, že pokud někdo oponuje Darwinovi, neměl by to dělat s postranním úmyslem hájit náboženství, náboženství takovou obhajobu nepotřebuje: Darwinovo učení je vědecké a podléhá vědecké kritice bez postranních úmyslů. Myslím, že je jí taky podrobováno. K věci se ještě vrátíme.

Chorvatsko, zdá se, pojalo chvályhodný záměr distancovat se činem od pronásledování rakouských občanů na jeho území po druhé světové válce. Ačkoli jde o velmi málo lidí, narazilo na odpor doma i ve světě. Přispěl i prezident Klaus, který to nepochybně považuje za nebezpečný precedens. Ozvali se Italové, kteří se dožadují obdobného odškodnění (Slovinsko jim je už poskytlo před vstupem do EU). Ve skutečnosti hlavní problém nejsou rakouští nebo italští státní občané, ale chorvatští (nebo jugoslávští) občané německé národnosti. Jak je to s nimi?

Tématem víkendu byla (simulovaná) bitva u Slavkova. Nebyla to úplně nevinná záležitost, padlí sice nebyli, ale asi osm zraněných. Kdyby jich bylo dvakrát tolik, rozběhly by se nejspíš protiválečné demonstrace v celé Evropě. I k tomuto tématu se ještě vrátíme.

Premiér Paropubek publikuje tentokrát v Lidových novinách. Mluví tam o hysterickém antikomunismu pravice, o vypjatých emocích a s nenapravitelným šarmem o prázdných ideologických žvástech. Jeho slovník je skoro totožný se slovníkem V. I. Lenina. Možná, že by do budoucna bylo možné zachránit trosky tiskové svobody, kdyby české noviny zavedly pravidelnou denní rubriku „Premiérův koutek“, kde by se premiér podle budoucího tiskového zákona vyjadřoval ke všemu, co mu jde na nervy. Jen se obávám, že by mu to nestačilo. Jeho apetit je větší.

Úterý 6. prosince: volební boj bude tentokrát zřejmě víc než kdykoli dříve spočívat v kompromitaci politických odpůrců. Materiálu je napravo i nalevo spousta, vítězem nebude ten, kdo bude mít rozumnější program, ale komu se podaří na protivníky víc vyšťourat. Aféra poslance Doležala je jen pokračováním toho, co započalo zuřivými tahanicemi kolem Pozemkového fondu a VZP. Jediný představitelný výsledek tohoto způsobu politického zápasu bude růst počtu otrávených lidí, kteří nepůjdou volit vůbec.

Ředitelka VZP Musílková tvrdí, že jí hrozili předběžným zadržením, pokud bude chtít vystoupit se svou obhajobou ve Sněmovně. Prý se o tom hovořilo na Policejním prezídiu. Dovedu si ¨sice představit, že by pan dr. Rath byl schopen o něčem podobném uvažovat, ale nevěřím, že by mu něco podobného premiér Paroubek strpěl. Premiér Paroubek je na to moc velký realista a tak strašný skandál by neriskoval. Kromě toho, upřímně řečeno, dva-tři dny v „cépézetce“ se dají přežít, mám s tím jakési zkušenosti a nevěřím, že by se od doby, kdy jsem jich nabyl, něco změnilo k horšímu. Za ten vyrvál, který by podobné rozhodnutí způsobilo, by to stálo. Také mne, upřímně řečeno, příliš nedojímá vyprávění o členech správní rady VZP, kteří se paní Musílkové se slzami v očích svěřovali, že musí hlasovat proti svému svědomí. Houbes museli. Byli by je snad jinak napíchli na kůl? Naši byrokrati jsou poněkud změkčilí.

Václav Klaus vyjádřil v pondělí na konferenci „Perspektivy české ekonomiky“ svou nespokojenost se státním rozpočtem. To by bylo docela v pořádku, kdyby byl jen respektovaným profesorem VŠE. Jako prezident takhle jen rozmělňuje svou autoritu v situaci, kdy hrozí, že ji brzy bude velmi potřebovat: např. pokud premiér Paroubek, opřen o stojedenáctihlasou rudou většinu v PS, vyprovokuje, třeba bezděčně, ústavní krizi.

Do konce roku se má rozhodnout, zda budou pánové Dalík a Večerek obviněni z pokusu o korumpování poslance Kořistky. Pokud jde o výpověď hlavního svědka, spisovatele sci-fi Sommera, vyjádřila se ostravská okresní žalobkyně Kornasová diplomaticky: „Jsou tam určité rozpory, které naznačují složitost jeho osobnosti.“ To je pěkně řečeno. Lidé, co mluví pravdu, se psychologům jevívají jako beznadějní primitivové.

Šéf poslanecké komise pro vyšetřování případu Unipetrol, komunista Hojda, prohlásil, že podle jeho názoru šlo v případu Spira – Doležel - pět českých na stůl o promyšlenou provokaci, která měla kompromitovat expremiéra Grosse. Ví už taky, kdo za provokací stojí, ale zatím si to nechá pro sebe. Pokud by to měla opravdu být provokace, je situace jasná a pan Hojda nemusí tajnůstkařit. Autorem provokace může být jedině pan Doležel, který – podle záznamu pořízeného TV Nova - opakovaně žádal o úplatek.

Mezinárodní výbor Červeného kříže navrhuje, aby k symbolům červeného kříže a červeného půlměsíce přibyl i další symbol, červený krystal (přesněji řečeno kosočtverec, viz vyobrazení v Právu), protože „upozornění, že jde o pomoc, jež je nestranná v případném konfliktu a patří jí podle mezinárodního práva plný respekt, musí být podle něj neutrální, aby bylo přijímáno všemi společnostmi a kulturami“. Proč se přijímá beze všeho dalšího, že červenému kříži (a konec konců ani červenému půlměsíci) nepatří podle mezinárodního práva plný respekt a není nestranný? A co se změní tím, že se místo něj nakreslí – nu, dejme tomu, kosočtverec? Evropský masochismus přináší mimořádně směšné plody. Nejde přece o to, do jaké míry je symbol „neutrální“, ale do jaké míry jsou strany konfliktu ochotny pomoc takových institucí postiženým respektovat a například po nich nestřílet. Myslí si pánové z Červeného kříže, že obměkčí Al Kajdá tím, když si červené kříže na sanitkách přemalují kosočtverci?

Americká státní tajemnice Riceová prohlásila v Berlíně, že Spojené státy nemučí zajatce podezřelé z terorismu, ale že “na dopadené teroristy 21. století nelze bez okolků aplikovat tradiční systémy trestního či vojenského práva, jež byly sepsány pro jiné účely“. To je do slova a do písmene pravda. Teroristé nejsou žádní váleční zajatci, nýbrž zločinci. Navíc je tu problém, který je dobře vidět na soudu se Saddámem Husajnem: ten člověk má ze soudu, který jeho případ pojednává podle nejlepších evropských tradic, legraci. Nerozumí mu a nebere ho vážně. Není pro něj autoritou. Ví, že jemu se nestane to, co způsobil tisícům svých obětí. Chápu, že za žádných okolností není možné přijímat způsoby těchto lidí. Na druhé straně, dokud budou mít pocit, že jejich odpůrci jsou papírovými tygry, bude terorismus např. v Iráku kvést. Pro začátek by stačilo, kdyby Evropa v jakémsi zavilém fundamentalismu neházela Američanům klacky pod nohy. Po Vietnamu a Iráku se ale zdá, že se na nic jiného nezmůže.

Komunistický svaz mládeže má v programu revoluční svržení „kapitalistického řádu“. Ministerstvo vnitra je zcela logicky hodlá zakázat. Vedení KSM chce na to přejít do ilegality a jediný problém vidí v tom, že by pak nemohlo žádat o granty. Aby státní orgány měly u nás opravdu nějakou vážnost, bude muset ministerstvo vnitra Svazu, jakmile do té ilegality opravdu přejde, dokázat, že bude mít problémů daleko, daleko víc.

Středa 7. prosince: : Angela Merkelová se v rozhovoru s Paroubkem vyjádřila v tom smyslu, že stejně jako předchozí vláda, ani ta její nebude podporovat majetkové nároky vyhnaných. Je to projev vstřícnosti, který třeba ocenit (majetkové restituce nejsou v možnostech České republiky). Zároveň v souvislosti se zřízením „Centra proti vyháněním“ řekla, že koalice chce dát viditelné znamení, co se týče doby po druhé světové válce kdy bylo vyhnáno a „integrováno“ dvanáct milionů lidí. Zároveň prohlásila, že to neznamená relativizaci německých dějin, že Německo zná svou zodpovědnost a chce věc zahrnout do evropského kontextu. K tomu je třeba podotknout, že taky ČR jako nástupnický stát ČSR by měla „znát svou odpovědnost“ a že zahrnout do evropského kontextu může znamenat jen zařadit do série brutálních etnických čistek, které v Evropě proběhly, ať už je organizovala Osmanská říše, Hitler, Stalin nebo malé východoevropské a jihoevropské země v době, kdy se propadaly do ruské koloniální říše, a za tolerance západních spojenců. Paroubek prohlásil, že myšlenku budování Centra nepovažuje za produktivní. Pokud se bude týkat jen vyhnaných Němců, co je mu do toho? (Pro spravedlnost třeba podotknout, že premiérovo vyjádření bylo relativně zdrženlivé).

Inspekce ministra vnitra rozhodla, že čtveřice policistů, kteří na videozáznamu nevybíravým způsobem pacifikovali technaře, neporušili zákon. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že videozáznam není žádný dostatečný důkaz, zvlášť když je pořizován se zjevným úmyslem doložit policejní brutalitu. Zároveň připomínám lidovecký návrh podřídit inspekci ministerstvu spravedlnosti. Rozptýlily by se tak všechny pochyby.

Prezident Bush přijal nového českého velvyslance a v dopise, který následně českému velvyslanectví napsal, opět ocenil spolupráci „se svým přítelem, prezidentem Václavem Klausem“. Myslím, že si z Klause dělá legraci.

Chtěl bych se ještě vrátit ke zprávě, kterou jsem zanedbal, totiž k britskému návrhu na seškrtání dotací EU novým členským zemím. Reakce české vlády byla relativně umírněná. Ministr Sobotka upozornil, že objemy prostředků pro ČFR jsou i tak dostatečné a podstatně vyšší než to, co ČR dostává od Unie dnes, a premiér Paroubek hovořil podobně a navíc vyjádřil pochybnost, zda by Česko vůbec zvládlo původní sumu vyčerpat. Takovéhle stanovisko mi připadá realističtější a zároveň slušnější než hladový řev některých našich sousedů.

Podle Komunistického svazu mládeže, který, jak doufám, bude rozehnán, by „moc měla být v rukou normálních lidí, a ne v rukou politických a ekonomických elit“. Kde se v těch lidech bere drzost tvrdit, že se elity neskládají z normálních lidí? Pro bolševického papaláše, i toho teprve v rozpuku, je „normálním člověkem“ oligofrenik (vzor: Pepek Vyskoč z Haškova Švejka). Protože s tím si manipulátoři mohou dělat, co chtějí, jen tak se nevzepře.

Do ČR přijíždí čínský premiér Wen Ťia-Pao (trasnskripci přejímám z Práva, i když nechápu, proč se nad t musí dělat háček, přestože pak následuje měkké i). Rozhovor je velmi informativní a může být dobrou školou pro optimisty typu Jiřího Pehe, který je přesvědčen, že v Číně probíhá jakýsi obrodný proces. Čínský komunismus je opravdu jiný než ten ruský: když premiér mluví o ekonomické situaci své země, hovoří věcně a skromně – jaký rozdíl od ruských komunistických tlučhubů, kteří dávali Západu při každé příležitosti najevo, jak ho převálcují (ovšemže pouze ústy). Čína nechce válcovat, chce se jen „maximálně otevřít“. Věří ve svůj hospodářský potenciál. Jakmile přijde řeč na ideologické záležitosti, skryje se čínský premiér za kouřovou clonu neproniknutelných orientálních frází, z nichž si člověk vyvodí jen to, že lidská práva v Číně mají národní specifiku, že Číňané jsou suverénní občané, protože chodí k volebním urnám, že Tchaj-wan v žádném případě nenapadnou, pokud se jim ho podaří připojit mírovou cestou, atd. atd. Rozhovor byl pořízen korespondenčním způsobem: česká strana (Právo a MfD, rozhovorování je třeba zjednodušit a racionalizovat) poslaly otázky, čínská strana si je upravila a na upravené písemně odpověděla. Být panem Pehe, poněkud by mne tato technika zviklala v přesvědčení, že se Čína až tak moc proměňuje. Vrchol dokonalosti je premiérova odpověď na otázku, co si myslí o Paroubkově názoru, že by se ČR mohla stát jakousi základnou pro aktivitu čínských firem v EU: „Návrhy pana premiéra Paroubka na rozvoj čínsko-českých hospodářských vztahů jsou velmi dobré. Mezi nově přistoupivšími zeměmi má ČR výhodnou geografickou polohu, skvělou průmyslovou základnu a velké rozvojové rezervy. Podporujeme snahu čínských firem investovat v zahraničí. Dnes, kdy je světová ekonomika stále provázanější, může posílená spolupráce mezi českými a čínskými podniky nejen vhodně doplňovat výrobní a tržní struktury obou zemí, ale současně může posílit různorodost, mnohovrstevnost a mnohotvárnost bilaterální hospodářské spolupráce.“ Čili: neříkáme rovnou ne, ale zatím se nebudeme vázat, musíte se ještě hodně snažit. Paroubkova politika vstřícnosti vůči Číně je podobně nezodpovědná a dobrodružná, jako politika otevřenosti vůči KSČM. Další Marťani na obzoru!

V česklém tisku probíhá už pár měsíců zuřivá debata o tom, zda má být předjíždění kamionů na dálnici povoleno nebo ne. Nikde jsem se zatím nečetl, kde všude je to v Evropě povoleno, kde zakázáno, a jaké jsou s tím zkušenosti. Názory lobbistů z Česmad jsou nezajímavé. Mohou mít pravdu nebo ne, rozhoduje to, s jakým výsledkem to už bylo vyzkoušeno.

Karel Steigerwald píše v jinak zajímavém článku v dnešní MfD: „Paroubek … má jasnou a čitelnou odpověď, která vyvrací všechny možné spekulace: S komunisty bude spolupracovat za těchto podmínek: distancují se od zločinů komunistického režimu, budou souhlasit s členstvím ČR v Evropské unii a v NATO a budou projevovat úctu k soukromému vlastnictví. Poslední (záhadnou) podmínkou je, že komunisti budou mít elementární fiskální disciplínu.“ Jenže to vůbec není pravda: to jsou podmínky, za nichž by Paroubek vzal komunisty do vlády. „Neformálně“ s nimi bude spolupracovat i bez toho.

V Lidových novinách zase Ondřej Neff chválí prezidenta Klause za to, že podepsal „církevní zákon“ přesto, že ho k opaku vybízela tak politicky relevantní osobnost jako arcibiskup Graubner, a navíc s poukazem na „pravicovost“, která je spojuje. Ondřej Neff se domnívá, že je to od prezidenta v Česku zcela ojedinělý projev politické odvahy a že „politik, který čelí i svým politickým souputníkům, byl vždycky vzácný jev. Právě o takových lidech napsal John F. Kennedy knihu. Jmenuje se Profily odvahy.“ Nemohu strpět, aby na Johna Kennedyho a na jeho knihu, kterou miluji, někdo takovýmhle způsobem kydal hnůj. Od prezidenta Klause je to naopak projev nestydaté vyčůranosti. Prezident není žádný souputník ani katolíků, ani křesťanů, ale jejich cynický antipod a vychází lacině vstříc proticírkevním a protikatolickým náladám v ateistické většině české společnosti, stejně jako to dělal nebožtík Dostál. Není to projev odvahy, ale mimořádně pokleslého populismu. Odvážné by bylo, kdyby byl zákon nepodepsal – šel by proti proudu, a Kennedyho kniha je, ať si ji pan Neff pořádně přečte, o těch, kteří sice neměli vždycky pravdu, ale měli vždycky odvahu jít proti proudu.

A nakonec dobrá zpráva z Polska: PiS, strana fundamentalistická, ale ne dost extremistická, se dostává do sporů se svými extremistickými spojenci: Liga polských rodin protestuje proti privatizacím, Sebeobrana žádá účast ve vládě. Vypadá to, že nezbude, než uspořádat nové volby. Jak dopadnou, bůh suď, pozitivní je jen to, že tato menšinová vláda s podporou napříč politickým spektrem se, jak se zdá, příliš neosvědčila.

Čtvrtek 8. prosince: agentura Factum Invenio potvrdila v listopadovém průzkumu, že socialisticko-komunistický blok (nehodlám tomu říkat levice, komunisté nejsou žádná levice) má nevelký, ale solidní náskok před pravicí. Výsledky agentury se jaksi srovnaly s ostatními dvěma (STEM, CVVM) za cenu toho, že podle Factum ODS údajně přibrala o víc než 2% (sociální demokraté jen o jedno, zatímco komunisté ztratili přes 2). Unie svobody měla minule 0,9%, teď má 2% a vedení strany jásá: naše preference se zdvojnásobily! Jak je dobré být ministranou, důvodem radosti se stává i to, co by normální strana, i když netrpí velkou skromností, ve svém případě pravděpodobně vzala za statistickou chybu.

Poslanecká sněmovna schválila zvýšení porodného a tisícikorunovou podporu pro prvňáčky, ministr Škormach zvyšuje životní minimum a minimální mzdu (tu mu ale koaliční partneři poněkud zkrouhli). Nastává permanentní mikulášská nadílka, která potrvá až do červnových voleb. Po volbách si to stát zase od občanů vybere zpátky.

Ministr Rath pracuje soustavně na likvidaci českého soudnictví tou nejnenápadnější cestou: jednak zadává sám neustále příčiny k dalším a dalším žalobám, jednak sám žaloby jako na běžícím páse rozdává (naposledy na viceprezidentku ČLK Fouskovou, která prý „zneužívá své funkce k pomlouvání exprezidenta“ (jak známá terminologie)). Pokud by jeho inflačně žalobní iniciativa vedla nakonec k tomu, že každý den přibude 500 –1000 nových žalob, bude nutné soudní moc jako takovou zrušit pro absolutní nevýkonnost. Její pravomoce pak může s klidem převzít exekutiva (ať to svěří rovnou dr. Rathovi, aby to nebylo zbytečně složité).

V Právu vyšel objevný článek historika Mrázka o tom, že německá média nenáležitě zdůrazňují tragické následky „exodu Němců“ (když vás naloží do dobytčáku a vyvezou ze země z třiceti kily majetku, říká se tomu dnes v české historické obci exodus), že je třeba vnímat příčiny a následky a že v Německu zřejmě sílí snahy po „přepisování dějin“ (čeští historici už dějiny jednou provždy sepsali, takovou práci si s tím pp. Křen, Pešek a spol. dali, celou státní komisi na to udělali, a furt jim je chce někdo přepsat). Celkové ladění textu připomíná tezi o neustálém zostřování třídního boje. Nejlepší by bylo, kdyby čeští historici přiměli vládu, aby vyhlásila německým přepisovačům dějin válku. Právu zdařile sekunduje Zita Senková v Mladé frontě Dnes, cituje vyjádření jakéhosi německého masochisty ohledně toho, že Němci mají „povinnost nejmladší generaci vysvětlovat, že bombardování německých měst, jako například Drážďan, a poválečný odsun byly reakcí na válečné hrůzy Hitlera“. Pokud přitom zapomene dodat, že to byla redakce naprosto nepřiměřená, a to jak vojensky a politicky, tak morálně, vyvolá u mladých Němců dřív nebo později protireakci, která může být stejně nepřiměřená jako jeho hloupé řeči.

Petr Uhl sepisuje (taktéž v Právu) pokrok v oblasti lidských práv, jehož dosáhla Čína: prokuratura už není podřízená komunistické straně (safra!), obžalovaný už nemusí před soudem prokazovat nevinu, naopak, prokurátor prokazuje vinu (safra, safra!), ubylo prý převýchovných táborů a mimosoudního rozhodování komisí. Když se to tak vezme, je ovšem v tomto relativistickém pojetí nejpokročilejší zemí světa v oboru lidských práv Kambodža: jaký obrovitý pokrok od Pol-Pota! Kam se hrabe stará dobrá Anglie, která se ve svých dějinách nikdy nezmohla na to, aby odstranila to, že obžalovaný musí před soudem dokazovat nevinu, protože takovou zásadu nikdy nevyznávala. Hodně radosti člověka přejde, když si přečte včerejší rozhovor s čínským premiérem: obsahuje spoustu neprůstřelného nicneříkání, jehož byly v minulosti plné české noviny – ještě že nám to připomněl.

Pátek 9. prosince: Premiér Paroubek projevil, pokud jde o vztahy s Čínou, vstřícnost podobnou té, jakou naposled překypoval prezident Beneš vůči Stalinovi. Rozdíl je jen v tom, že Benešovi nic jiného nezbývalo (aspoň pokud se chtěl vrátit do ČSR jako hlava státu). O porušování lidských práv prý s čínským premiérem mluvil, co mu řekl, se neví, a vlastně se ani neví, kdy mu to řekl. Všechno se točilo kolem ekonomické spolupráce. ČR bez reptání podepsala novou smlouvu o ochraně a podpoře investic s Čínou, která jednak není v souladu s právem EU, a jednak (cituji dle Práva) „Číňané souhlasili, že už nebudou zavádět vůči českým investorům nová diskriminační opatření, a současně přislíbili, že budou usilovat o postupné zrušení těch existujících“. Čili další diskriminace než ta, co už je, nebude, a možná dokonce té současné trochu ubude. A to přece už stojí za konflikt s Bruselem. Třešničkou na dortu vzájemné vstřícnosti je zřízení přímé letecké linky mezi Prahou a Pekingem (dalším krokem bude nejspíš zřízení společných hranic). V Nymburku se postaví továrna čínského výrobce televizorů. Na otázku, zda se Číňané neobávají české pracovní morálky, dotazovaný čínský manažer bezelstně odpověděl: „Nebojíme se. Nejde o naši první investici v zahraničí. Pět let například funguje s úspěchem továrna v Indonésii, kde jsou pracovní návyky z našeho pohledu opravdu jiné.“ Zdá se, že ve světě nemáme nejlepší pověst. A ještě pokud jde o lidská práva: Česká republika je malá a nepříliš významná země, není třeba si dělat iluze, že náš hlas v otázce vězněných a pronásledovaných disidentů nebo Tibetu, pokud vůbec zazní, bude mít nějakou váhu. Pokud ovšem česká společnost nechce ztratit jakýkoli morální kredit i sama před sebou, musí dát Číňanům jasně najevo, že conditio sine qua non nejen dobrých, ale vůbec nějakých vztahů je pro ČR to, že se Čína nepokusí anektovat Tchaj-wan. Pokud by totiž nástupnický stát ČSR koncedoval mnichovanství, byl by to úplný konec.

Premiér Paroubek má problémy nejen s Číňany, ale i s jihokorejskými investory. Lépe řečeno s českými majiteli pozemků v lokalitě, kde má vyrůst nová automobilka. Největší potíže dělá „zemědělské družstvo“ (zjevně nějaké ztransformované JZD), které tam vlastní necelý hektar, na němž chce pěstovat jakousi pro Nošovice typickou plodinu, a odškodné žádá mnohamilionové. Premiér uvažuje o vyvlastnění zákonem a v tomto případě se mu nedivím. Liberalismus má přece jen jakési meze.

Sněmovna už nevím po kolikáté probírá zákon o registrovaném partnerství. V rozpravě požadoval poslanec Marek Benda, aby v zákoně bylo stanoveno, že osobám žijícím v registrovaném partnerství by se v případě sporů nemělo svěřovat dítě do péče. Domnívám se, že dítě může být odňato matce jen z výjimečných a velmi závažných důvodů. Homosexualita mezi ně nepatří.

Ministr zdravotnictví Rath se už podruhé vyhnul debatě o nucené správě VZP v Senátu, kde má jak známo silné zastoupení ODS, kdežto ČSSD a KSČM skoro žádné. Chtěl se taky ulít z interpelací v PS, ale to mu zjevně Paroubek zatrhl. Prof. Jičínský si dal v Právu velkou práci s důkazem, že ministr do Senátu nemusí. Doposud všichni ministři do Senátu chodili. Ať už musí nebo nemusí, ministr Rath projevuje znepokojivé náznaky pohrdání ústavním pořádkem ČR.

Bývalý šéf kabinetu premiéra Doležel vysvětloval parlamentní vyšetřovací komisi, jak to myslel s tím „pět v českých na stole“. Jde prý o šifry, jimiž se dorozumíval s Jackem Spyrou. Např. pět prý znamená stupeň důležitosti, jakou má chystaná schůzka mít. Zdůvodňování připomíná způsob, jímž se kdysi hájil Jaroslav Hašek, byv obviněn z výtržnictví, protože se zúčastnil jakéhosi konfliktu demonstrantů s policií a povzbuzoval demonstranty výkřiky „natři ho“ . U soudu tvrdil, že demonstranty nevybízel „natři ho“, nýbrž naopak varoval slovy „spatři ho“. Soudce vysvětlení ocenil způsobem, jaký by byl žádoucí i v případě pana Doležela a poslal humoristu na nějakou dobu do chládku.

Předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Schlanger řekl včera novinářům, že PS, vláda i ministerstvo zdravotnictví o dluzích VZP mnoho let věděly, ale nijak nereagovaly. Poslanecká vyšetřovací komise by tedy měla vyšetřovat hlavně sebe. Zároveň žádá, aby kontrolu hospodaření VZP provedla nezávislá profesionální auditorská firma, která posoudí podíl všech zúčastněných na vzniklém dluhu. Bylo by příliš krásné, kdyby se něco podobného dalo prosadit.

Španělská policie zatkla chorvatského generála Ante Gotovinu, obviněného z válečných zločinů, mj. vyhánění Srbů z Krajiny. Jaký to pokrok! Dnes, na rozdíl od roku 1945, se to už nejen nesmí, spojenci to teď nepodporují, ale dokonce stíhají! Generál si kvalifikaci ke své osvobozenecké činnosti v operaci „Bouře“ získal mj. i tím, že se v osmdesátých letech ve Francii dopustil ozbrojené loupeže a vyfasoval za to pět let. Osudy bojovníků za svobodu bývají klikaté.

Právo oznamuje nejmenovaný český deník za to, že kdysi líčil Heydricha jako „všestranně nadaného, mimořádně inteligentního muže“ (o jaký deník jde, se tu neříká, článek prý obsahoval i další, velmi problematická tvrzení, jen mám pochyby, zda to bylo stanovisko redakce a šéfredaktora). Heydrich ovšem všestranně nadaný a nepochybně inteligentní muž byl. Zbývá jen dodat, že to byl zároveň vyvrhel a že mu výsadkáři jen zkrátili život – v Norimberku by ho nejspíš čekala šibenice.

Dodatečně registrujeme velmi pěkný článek Luboše Dobrovského ve středečním Právu. Reaguje na text Jiřího Dienstbiera z minulé soboty a píše v podstatě něco podobného, co jsme napsali my. Připomínám to jen proto, že se do Dobrovského teď v Právu soustavně obouvají.

Sociální demokraté vystavili další úpis rudému čertu: za komunistickou podporu návrhu na zvýšení nemocenské v PS ustoupí od plánu mírně snížit daně pro lidi s příjmem nad 90 tisíc. Velké příjmy svědčí o morální slabosti toho, kdo je inkasuje, a je v pořádku, když je za to pořádně zkasírován. Nebo snad ne?

Diskusní pořad Před půlnocí na ČT 24 má moderovat Klausův zbrojnoš Petr Žantovský. Říci, že se v tomto případě stává kozel zahradníkem, je slabé slovo. Dialog mezi kůzlátky bude napříště řídit strejda vlk. Kdosi se vyjádřil, že se pan Žantovský hodí spíš do PR než do žurnalistiky (zkratka PR znamená v tomto případě public relations, hanba tomu, kdo si o tom myslí něco špatného!) To je velmi decentně řečeno.

Jaroslav Plesl informuje v Lidových novinách o debatním pořadu „Mediální bubáci pro všední den“ na téma magazínové přílohy českých novin. Soudě podle účastníků (mj. Karel Hvížďala), jde o další kapitolu v nikdy nekončícím úsilí o debulvarizaci českého tisku neviditelnou rukou Hradu (tentokrát už vlastně jen Hrádečku), která dává tušit šance pro žurnalisty, jež dosud nepropadli mamonu a komerční povrchnosti.

Sobota 10. prosince: Agentura STEM vyhotovila pro Právo exkluzívní průzkum veřejného mínění. Položila v něm dvě otázky: za prvé, kdo z uvedených politiků (Paroubek, Topolánek, Kalousek, Filip) má nejvíce schopností být dobrým premiérem. Za druhé, kdo z nich jich má nejméně. Ukázalo se, že nejvíc jich má Paroubek s velkým náskokem před Topolánkem, nejméně Filip, těsně sledovaný Topolánkem. Otázky se mi zdají být poněkud nesmyslné a sugestivní (oproti např. otázce: koho byste si přáli za premiéra), výsledek je jako na objednávku. Jsem sám, kdo má v poslední době dojem, že STEM přistupuje k ČSSD nadstandardním způsobem?

Předvolební mikulášská nabídka pokračuje. Papírovou čepici s křížem a sněhobílý falešný vous si tentokrát nasadil ministr Škromach. Navrhuje od ledna zvýšení platů státních zaměstnanců o 5% (musí to ještě schválit vláda). Státní zaměstnanci musí být dobře placeni, aby stát byl dostatečně silný a mohl si pořádně došlápnout na své občany vždy, když to bude zapotřebí: například kdyby příliš remcali a málo poslouchali.

Na dnešním zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD bylo rozhodnuto, že v květnu, bezprostředně před volbami, proběhne mimořádný jednodenní sjezd strany. Hlavním bodem programu bude volba předsedy, kandidovat bude – hádejte kdo? Pokud se tak stane, jakože ano, bude potvrzen statut quo – Paroubek je v ČSSD už teď muž číslo 1. Bude to opatření praktické, protože se tak stane partnerem pro prezidenta Klause při povolebních tahanicích o sestavování vlády. A bude to pěkná volební akce, ČSSD se octne v nejvypjatější době ve středu pozornosti médií. Zároveň ÚVV udělil republikovému lídru (shodou náhod opět Paroubkovi) právo „se souhlasem předsednictva“ škrtat v kandidátkách, sestavených krajskými konferencemi a odsouhlasených ÚVV. Je to praktické hned dvakrát: umožňuje to straně zbavit se člověka s malérem (v ČSSD se nepochybně před volbami někdo takový najde, a nebude v tom sama) ještě než se malér stačí plně rozvinout, a Paroubkovi zbavit se případných remcalů (zatím v ČSSD nejsou, jeho autorita je nelomená, ale kdo ví, co bude za půl roku!). Zdá se, že k civilizované politice, jejímž znakem je dělba práce uvnitř strany (a existence názorových proudů, které stranu přitom neštěpí) máme ještě daleko: lid potřebuje vůdce, který ho za sebou sjednotí.

Václav Pergl podrobil v Právu ředitelku VZP křížovému výslechu, který mi připomněl mé někdejší problémy se StB. Když pan Pergl dělá rozhovor s ministrem Rathem, vypadá to, jako kdyby vzal za základ ministrův monolog a dodatečně do něj přidělal asertivní otázky. Není nad novinářskou nestrannost.

V poslední den návštěvy čínského premiéra v Praze se roztrhl pytel s lidskými právy. Přišel s nimi prezident Klaus, který vyjádřil naději, že „změny budou pokračovat i v oblastech dalších, zejména v oblasti demokracie a v oblasti politické demokracie zvláště“. Prezident Klaus, jak známo, se domnívá, že neviditelná ruka trhu svou mocnou silou přitáhne za sebou nutně politickou demokracii a nakonec i morální obrodu společnosti (přitom u nás politické změny předcházely hospodářským a žádná morální obroda se dodnes nedostavila). Čínský premiér radostně souhlasil a zároveň Klause ujistil, že ČLR má zájem na „dialogu o lidských právech“ a že připravuje ratifikaci Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (tento pakt ratifikovala husákovská ČSSR v roce 1976 a poměry se nezměnily ani o milimetr). Podle podobného scénáře pak probíhalo jednání u předsedy PS Zaorálka. Dá se konstatovat, že se zase jednou kuře shodlo s liškou na prospěšnosti vegetariánství.

Spisovatel sci-fi Ladislav Sommer, který spíše než svými díly proslul svými náležitě zašpičatělými ušisky – zaslechl totiž prý v jedné ostravské kavárně signály nemravných návrhů, které tam činili pánové Dalík s Večerkem poslanci Kořistkovi –žaluje předsedu ODS Topolánka za jakýsi výrok o policistech a novinářích, co se angažovali v kauze Kořistka. Proč ne, dnes žaluje každý každého, se Sommerovým svědectvím to tak úplně nevyšlo, tak na sebe upozorní aspoň takhle.

Jiří Hanák píše v Právu o premiéru Paroubkovi, že je to „člověk Zemanovy robustnosti, ovšem bez jeho sprostot“. Závidím panu Hanákovi buď jeho schopnost jemně, s vlasovou přesností odměřovat, co je ještě sprostota a co už ne, nebo jeho hluboce tolerantní pojetí slušnosti, nebo vlastně obojí.

Tamtéž v rozhovoru s Alexandrem Kramerem prohlásil ministr zemědělství Mládek, že představa menšinové vlády s tichou podporou komunistů (nemluvil o žádném „napříč politickým spektrem“) pro něj není o mnoho příjemnější než velká koalice s ČSSD: „osobně bych si ji dovedl představit jedině za předpokladu, že by komunisté deklarovali nejen to, že respektují naše členství v Evropské unii a v NATO a všechny závazky z toho plynoucí, ale i to, že nebudou prosazovat nic, co by od nás odrazovalo přímé zahraniční investory.“ To jsou podmínky, které si Paroubek klade jen pro přímou účast komunistů ve vládě.

Exkancléř Schröder nastoupí u svého přítele Putina. Stane se předsedou dozorčí rady ve firmě NEGPC, kterou ovládá ruský GAZPROM. Generálním ředitelem NEGPC je bývalý důstojník Stasi a Putinův kamarád z doby, kdy ruský prezident sloužil v „NDR“ jako důstojník KGB. Poté, co Schröder v Irácké krizi skoncoval s americkým imperialismem a dohodl se s Putinem na vybudování plynovodu pod Baltickým mořem, který může eliminovat z transportů ruského zemního plynu Ukrajinu a střední Evropu, si takový vejminek nepochybně zaslouží.

Íránský prezident Ahmadínežád vyzval na jakési konferenci o boji proti terorismu západní státy k odsunu Izraelců do Evropy. Tentokrát je povzbudivé, že si Spojené státy ani Velká Británie nevymínily, že odsun musí probíhat spořádaně a lidsky, ale velmi rozhodně proti celému nápadu protestovaly. Protestovaly i Německo, Francie a Rakousko; možná že by evropské kontinentální státy udělaly lépe, kdyby se snažily zabránit tomu, aby Írán mohl v rámci svého atomového programu vyrábět jaderné zbraně.

Pondělí 12. prosince: Občané ČR mají v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj jednu z nejnižších průměrných mezd. Zároveň odpracují měsíčně po Jižní Koreji nejvíc hodin. Jenže správné by asi bylo říkat: stráví v práci nejvíc hodin.

Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD načrtl premiér Paroubek volební a povolební strategii ČSSD. Je natolik pozoruhodná, že se k ní vracíme samostatným komentářem. Stejně pozoruhodné je Paroubkovo rozhodnutí nabídnout právní pomoc technaři, kterého si podle videozáznamu na Czech Teku vzali do parády čtyři policisté. I ono si zaslouží samostatné pojednání.

Návštěva čínského premiéra v Evropě byla úspěšná. Navštívil tradičního (skoro)velmocenského kverulanta, Francii, Portugalsko, Slovensko a ČR. Francie a Portugalsko daly najevo, že podporují čínskou snahu dosáhnout zrušení zbrojního embarga EU vůči Číně, ČR hodlá postupovat v souladu s linií EU. Česká zdrženlivost není nic moc, ale je v každém případě lepší než portugalská a francouzská horlivost. Číně jde zjevně o to, oslabit vazby mezi USA a Evropou, (hodně) oslabená Evropa a (trochu) oslabené USA by poskytly ČLR lepší podmínky k uplatnění svého vlivu na světovém hřišti.

Poslanec-publicista Jičínský píše v Právu, že „je tu ovšem v určitých českých vrstvách společnosti stále ještě silný antikomunistický resentiment“. To je pozoruhodná formulace, slovo „bohužel“ tam není přímo napsáno, ale přesto tam je. Dále podle poslance-publicisty pravicoví politici straší televizní diváky, že KSČM nectí právo vlastnictví a je to nedemokratická strana, ačkoli pro to nejsou žádné důkazy. Komunisté z KSČ taky ctili právo vlastnictví, aspoň toho středního a menšího, až do 25. února 1948. Ve chvíli, kdy jsou hmatatelné důkazy, bývá v případě komunistů už pozdě.

První kolo krajských voleb na Slovensku vyhrála přesvědčivě vládní pravice. Volila se krajská zastupitelstva. Volební účast byla necelých dvacet procent. V druhém kole se přímo volili „župani“, všechny posty obsadil Směr a HZDS. Účast byla 11%. V maďarských oblastech ještě o hodně nižší, protože v Nitranském kraji, kde minule vyhrála SMK, se proti ní v prvním kole spojily všechny slovenské strany odleva doprava. Není nad národní jednotu. A slovenští Maďaři ztratili o další účast ve volbách zájem. Vzniká otázka, jaký smysl má přímá volba županů, výsledek voleb je těžké označit jinak než jako volební pat.

Úterý 13. prosince: „První přiznání: věznice CIA v Polsku byly“, píše v titulku vítězně Právo. Aby to přiznání bylo možné brát vážně, musel by se pod něj ještě někdo podepsat. Zatím to vypadá tak, že je polské verzi týdeníku Newsweek sdělil „vysoký činitel úřadu polského premiéra“, který si ovšem „nepřál být jmenován“.

Ministerstvo školství zavádí na základních povinnou výuku dvou jazyků: první z nich (preferována je angličtina) se budou děti učit od třetí třídy, druhý nejpozději od osmé. Může se ale stát (pokud si to rodiče vyžádají, nebo zřejmě vzhledem k nedostatku učitelů) že prvním cizím jazykem bude např. slovenština. Nemám absolutně nic proti slovenštině, ale slovensky rozumí každý Čech bez výuky stokrát lépe než angličtině po třech letech klopotného úsilí.

Vypadá to, že automobilka Hyundai v Česku stát nebude. Nošovičtí zelináři nasadili za své pozemky takovou cenu, že ji kraj není ochoten vyplatit. Místo toho nabídne Korejcům jinou lokalitu, jim však z praktických důvodů vyhovovaly právě Nošovice a je pravděpodobné, že se nakonec rozhodnou pro sousední Polsko. Nápad s nuceným výkupem na základě zákona je v tomto případě opravdu problematický, argument, stát nemůže nuceně vykoupit půdu od jednoho soukromého subjektu ve prospěch jiného, platí. Případ bude dobrou zkušeností pro příští spekulace s cenami: kdo chce moc, riskuje, že nakonec nedostane nic. Bohužel to bude zkušenost v tomto případě dosti draze zaplacená. Na jedné misce vah byla obrovská zahraniční investice, na druhé hromada zelí. Zelí, jak se zdá, převážilo.

Podle CVVM je pro české voliče nejpřijatelnější sociálnědemokratický program. Přitom se čeští voliči nejčastěji hlásí k pravici. Zdá se, že to mají poněkud popletené. Třeba se to časem srovná.

Josef Zieleniec, lídr nového uskupení SNK-ED, řekl Právu několik sympatických myšlenek: Kritizuje ODS za to, že z ní „srší extrémní projekty, které nemají šanci na realizaci“ (velmi šťastná formulace) a za „arogantní rétoriku a hysterický protievropský postoj“ (rovněž přesné). Přesto je nové straně programově blíž ODS než ČSSD. Jenže co platno, do voleb zbývá málo času, program strany bude znám až v lednu, voličská podpora obou sloučených subjektů byla nyní minimální a úspěch ve volbách do Evropského parlamentu, ne něž se odvolávají, byl podmíněn extrémně nízkou volební účastí (do Sněmovny snad něco přes 50% lidí volit bude). Taky není jasné, jak se strana vyrovnává se smrtícím vlivem Pravdy a Lásky. Zatím to vypadá, že dát hlas SNK-ED je velká sázka do problematické loterie.

Deník Šíp se podle rozhodnutí soudu musí omluvit manželům Paroubkovým za články a fotografie, které prý (cituji dle Práva soudce Sedleckého) „měly informovat o vzhledu premiéra i jeho ženy a byly udělány tak, aby vzbuzovaly úsměv, což nemělo být jejich cílem“. Podivný závěr: když někdo vykonává tak exponovanou funkci, musí občas snést, že vyvolá úsměv. Fotografie hulvátů s transparentem „Paroubku, dnes ji můžeš upálit“, pořízená třicátého dubna, je sprosťárna, která by měla být postižena. Ale titulky „Paroubkovi nemají vkus“, nebo „To je oblek po starším bratru, pane premiére“ by člověk, který není bezmezně ješitný, přešel. Proč by premiér musel mít vkus: kdyby dělal rozumnou a odvážnou politiku, každý soudný člověk mu nedostatek vkusu odpustí. Rozhodnutí soudu, které neodlišilo dva výše zmíněné případy, je precedens k tomu, aby se osoba českého premiéra postupně stala mediálně nedotknutelnou. Což je útok na svobodu slova.

Jiří Pehe píše v právu o antikomunismu ODS. V podstatě opakuje to, co už jednou napsal a co shodou okolností taky pořád říká premiér Paroubek: pokud chce ODS opravdu eliminovat politický vliv komunistů, nezbývá jí, než se spojit s ČSSD. To je ovšem ze strany ČSSD vydírání: nevěsta říká nastávajícímu ženichovi, pokud nechceš, aby se ze mne stala prostitutka, musíš si mne vzít. Podmínky si budu diktovat já, protože jinak budeš mít za můj pád do bahna neřesti plnou odpovědnost. A aby si snad nemyslel, že je to z její strany jenom hec, průběžně mu ten pád do bahna neřesti předvádí. Jak jí má ženich věřit, že s tím po svatbě přestane?

Ministr Bublan píše v Mladé frontě Dnes: „Kritika je pochopitelně možná. Musí se však vztahovat ke zcela konkrétnímu pochybení a být předložena podle příslušných pravidel k tomu určeným orgánům. Vágní prohlášení v médiích vedou pouze k neopodstatněnému zamlžování skutečnosti, podrývání důvěry v právní mechanismy a apriorní(mu?) zpochybňování nezávislosti orgánů činných v trestním řízení.“ To jsou tóny důvěrně známé: kritizovat se nesmí „mlhavě“ v médiích, ale konkrétně v oznámeních orgánům. Jen to je kritika „konstruktivní“. Je vidět že současná vláda má velmi přesnou představu o tom, jak mají vypadat média, a že se ji, pokud vyhraje volby (a možná ještě dříve) pokusí uvést v život. Ta představa není bohužel ani německá, ani rakouská, nýbrž výrazně běloruská. Inspirace předlistopadovou minulostí z ní přímo čiší.

Středa 14. prosince: Švýcarský senátor Marty, pověřený Radou Evropy, aby vyšetřil obvinění, že americká výzvědná služba CIA unášela podezřelé z terorismu a ilegálně je přepravovala z jedné země do druhé, vypracoval předběžnou zprávu, ve které se prý mj. praví: „Vyšetřování, která probíhají v některých zemích, naznačují, že osoby byly unášeny a přepravovány do jiných zemí bez ohledu na jakékoli právní normy.“ Je třeba připomenout, že v konfliktu s islámským terorismem spolu nezápasí dvě gentlemanské armády, ale bezpečnostní složky záludně napadené země (USA) a bezohlední masoví zločinci. Evropa a její různé nadnárodní instituce se přitom soustřeďují na to, aby Američany kopali do kotníků. Když strana, která má civilizační zábrany, zápasí se stranou, které zábrany nemá žádné, nesmí samozřejmě přejímat metody protivníka, ale musí je zohlednit. Stanislav Drahný se v Mladé frontě Dnes ptá: „Pokud totiž dovolíme, aby vznikla kategorie - byť jen několika - speciálních vězňů, se kterými lze zacházet bez ohledu na lidská práva a mezinárodní zvyklosti, kdo zaručí, že těchto vězňů nebude přibývat a nezačne docházet k "justičním" omylům?“ K justičním omylům může docházet tak jako tak, tito vězňové jsou opravdu speciální, a pokud se USA chtějí účinně bránit, bude jich přibývat. Válka holt už není, co bývala, a evropští krasoduchové by se s tím měli smířit.

Poslanecká sněmovna strávila včerejší odpoledne a večer v divokých hádkách koalice (sociálnědemokraticko komunistické) s opozicí. Zajímavé jsou vlastně jen dvě věci: čím dál tím větší nekulturnost toho, co se v PS převádí, a dominance rudé stojedenáctky, která svou shodu a převahu uplatňuje čím dál tím otevřeněji a bezohledněji. Má smysl tohle všechno absolvovat ještě šest měsíců? Neměli by se malí nyní už jen pseudokoaliční partneři vzepřít? Třeba by se ukázalo, že Paroubek není zase až tak tvrdý a ke všemu odhodlaný chlapík. Dělá tuhle politiku (ve vládě s lidovci a unionisty, v koalici s KSČM) proto, že mu jí partneři beze všeho tolerují.

Navíc v Ústí nad Labem narazil premiér na odpor, když instruoval krajskou organizaci strany, aby její představitelé v zastupitelstvu potopili rozpočet, navržený ODS. Krajský výkonný výbor se vzpouzí, Paroubek už označil viníka. Je to signál toho, premiér ve svém sjednocovacím úsilí narazil na jakousi hranici?

Poslanec Doležal, obviněný z úplatkářství, nepožádal sám mandátový a imunitní výbor PYS o zbavení imunuity, ač o tom zpočátku mluvil. Prý má strach a obává se nestandardních kroků policie. To, že má strach, snad lidé pochopí, ale těžko si tím získá jejich sympatie. A pokud mají lidé uvěřit, že kauza je opravdu zpolitizovaná, jak tvrdí ODS, bude Doležal jejich sympatie potřebovat.

Klaus odmítl jmenovat soudkyní devětadvacetiletou soudní čekatelku proto, že na rozdíl od svých stejně starých kolegů, kteří jmenováni byli, připojila před časem, když Klaus odmítl jmenovat řadu soudců navržených Ministerstvem spravedlnosti kvůli jejich nízkému věku, podpis ke stížnosti k Ústavnímu soudu. Z prezidentova odmítnutí čiší malicherná mstivost. Měl by teď, tváří tvář k nově zformovanému bloku Paroubek – Filip, mít jiné starosti.

Václav Havel vsadil na Zelené, a tím nad nimi (stejně jako nad všemi, které kdy podporoval) nepochybně podepsal ortel smrti. Vystoupil veřejně (v otevřeném dopise Paroubkovi, dopisy státníkům jsou od Husákových dob oblíbeným žánrem našeho exprezidenta) proti „technokratickému přístupu ke krajině, k půdě, k historickému dědictví a k životu vůbec“, proti „kultu spotřeby“, který se stal „společenským kultem a růst tohoto růstu zaklínadlem“. Varuje, že „po potřebované energii (v tomto případě jde o uhlí, jde o to, že Paroubkova vláda chce zvýšit těžbu hnědého uhlí) nezbude nic jiného než krajina, která se těžce a za velké peníze vzpamatovává z devastace, a obce vykořeněné ze svých sociálních a kulturních vazeb“. Formuluje originální myšlenku, že „kulturní dědictví je vyšší hodnotou než momentální zisk“. Tyhle duté fráze mohou snad imponovat pár stovkám kavárenských snobů, ale nestačí ani na nohu od poslaneckého křesla.

Čtvrtek 15. prosince: poté, co Moravskoslezský kraj prohlásil, že jednání o výkup zbývajících pozemků pro továrnu Hyundai ztroskotala a že se Korejcům pokusí nabídnou pozemky v Mošnově, kde problémy s výkupem nejsou, šli nošovičtí „družstevníci“ velmi rychle na kompromis a dohodli se s krajem – za předpokladu, že zbývajících šest vlastníků rovněž ustoupí. Čtyři z nich vázali svůj postoj na stanovisko družstva, takže jde už jen o dva lidi. Neřekl bych, že vydrží s nervy. Bohužel se potvrdilo, že ze strany „družstva“ to byl jen průhledný a málo důstojný pokr, kterého nechali v okamžiku, když se ukázalo, že by taky nemuseli dostat vůbec nic. Chránit práva takovýhle vlastníků je neradostný job.

Existenci věznice CIA v Polsku potvrzuje podle Práva další „nejmenovaný“, tentokrát vysoce postavený člen polské zpravodajské služby. Zdá se, že v Polsku je největším problémem problém sehnat někoho jmenovaného.

„Poslanci chtějí vysvětlení o tajných letech CIA“, píše Právo. Přesněji řečeno Vladimír Laštůvka a jeho komunističtí kamarádi. Mělo by se snad tedy hned v titulku říci buď „někteří poslanci“, anebo ty tři vyjmenovat – ovšem u komunistů je to tak, že když se tázali dva komunisté, je to jako by se tázal sborově celý klub.

Že si Američané zatýkání a transport osob podezřelých z terorismu chtějí usnadnit, je pochopitelné na pozadí případu Švéda libanonského původu, který musel být zatčen během letu ze Švédska do Libanonu při mezipřistání v Praze, protože Švédsko zásadně nevydává své občany (a vypadá to, že jejich teroristické aktivity řešit taky nechce, americké obvinění švédským úřadům prý nepřipadalo věrohodné). Proto si umylo ruce a zjevně nějak participovalo na krkolomné operaci, při níž byl delikvent v Ruzyni dopaden. Neměly by evropské země projevit jakousi dobrou vůli a přizpůsobit své zákonodárství poněkud změněné mezinárodní situaci?

V rozhovoru pro Právo uvedl ministr Jandák, že nesouhlasí s církevní novelou (kterou mezitím podepsal Klaus). To ho šlechtí: jenže proč s ní nesouhlasí, dokázal vysvětlit jen zcela nesrozumitelnými básnickými opisy. Zároveň oznámil svůj úmysl „zahájit skutečný důstojný dialog o smyslu církve, jejím postavení ve společnosti i o pomoci církví společnosti a opačně“. To jsou ovšem věci, do kterých ministerstvu kultury, žádnému ministerstvu a státu obecně nic není. Stát se nemá zabývat smyslem těchto institucí, ale (pokud nebude uskutečněna odluka církve od státu) umožňovat ve vymezených technických záležitostech jejich provoz.

Nemocnice omezují na konci roku svůj provoz. Dělaly to prý iv minulých letech, tentokrát je omezení důkladnější, protože ministr Rath nařídil šetřit. Šetřit se bude např. na drahých lécích pro onkologické pacienty, které je nemohou zachránit, jen o pár týdnů prodloužit jejich život. Myslím, že to není promyšlené, postiženi by měli být v první řadě ti pacienti, kteří nemají kladný vztah k ministru Rathovi a jeho reformě -a ne až ve chvíli, kdy umírají na rakovinu, ale preventivně.

Po včerejší zuřivé hádce v Poslanecké sněmovně se nakonec ODS a ČSSD dohodly, že zákon, podle něhož mají být některé z nemocnic vyřazeny ze státem schválené sítě, vrátí do výborů, takže se bude projednávat ještě v lednu. Že by premiér Paroubek přece jen nebyl takový tvrdý chlapík, jak na první pohled vypadá? Je to jakýsi signál (netřeba ho přeceňovat), vlastně už druhý, první byla minivzpoura v ústecké ČSSD proti instrukcím superlídra, o níž jsme informovali včera.

Navíc se zrodila další sto první poslankyně: Táňa Fischerová odmítá hlasovat pro zákon o deregulaci nájmů. Tím dostala ČSSD do prekérní situace, protože její hlas bude nutně zapotřebí pro překonání případného senátního veta. Pro ODS je zákon nedostatečný, pro KSČM příliš radikální, v žádném případě jej nepodpoří. Tady se premiér na stojedenáctku spolehnout nemůže.

Vídeňská organizace rakouské FPÖ se ohradila proti reklamě agentury Czechtourism, která láká Rakušany na návštěvu ČR plakáty s nápisem „Mozart pobýval v Česku pětkrát. A Vy?“ (jak zní překlad toho Česka? Zjevně Tschechien, kdyby napsali Böhmen, nemohl by nikdo říci ani popel). Vidí v tom urážení a zesměšňování sudetoněmeckých obětí. Je fakt, že Češi si Mozarta jaksi znárodnili (ti, co byli na premiéře Dona Giovanniho, se jistě v drtivé většině za Čechy v národně-politickém smyslu nepovažovali, něco takového tehdy existovalo jen v samém zárodku) a tato konfiskace vykazuje rysy jakési vyčůranosti. Stanovisko FPÖ je hysterickýnm přeháněním na druhou stranu: ze strany české agentury je formulace nápisu spíš projev jakéhosi ignorantství než snahou urazit sudetoněmecké oběti a vůbec: problém není v agentuře, ale v tom, jak se k problému českoněmeckého soužití v rámci historických Čech (a Moravy) a jeho tragickému konci staví polistopadová česká politika. Radostné rabiátství, s nímž do něj vstupuje FPÖ, nabuzuje dojem, že kdyby jí nebylo, museli by si ji čeští nacionalisté vymyslet.

Pátek 16. prosince: Za soudní čekatelku Svobodovou, kterou prezident Klaus nejmenoval soudkyní kvůli tomu, že na něho spolupodepsala stížnost k ústavnímu soudu, se postavili tři její již jmenovaní kolegové – přesněji řečeno dva a jedna setina třetího. Dva se veřejnosti (prostřednictvím tisku) představili a uvedli, co jim prezident říkal po jmenovacím ceremoniálu, když se ho na svou kolegyni ptali. Klaus v podstatě přiznal, že důvodem k „nejmenování“ byl podpis pod stížností. Třetí to potvrdil, ale nepřál si být jmenován. Když jde o tak závažnou věc, musí se za ní člověk postavit konkrétně a adresně, zvlášť když mu v podstatě nic nehrozí (Klaus naštěstí nemůže jednou jmenované soudce odvolat). Prezident se předvedl jako málo příčetný ješita hned třikrát: poprvé, když Svobodovou nejmenoval, podruhé, když o tom veřejně mluvil s jejími kolegy, a potřetí, když novinářům sdělil: „Já jsem to přesně takhle neřekl (ovšem, bylo tam možná nějaké to „ehm“ navíc,bd) a nevím, jak je možné, abyste používali citáty ze soukromého rozhovoru s některými právě jmenovanými soudci“. Snad si mohl vymyslit nějakou menší pitomost.

A ještě jednou Václav Klaus. Navštívil čtvrteční sněm Akademie věd ČR a ve svém pozdravném vystoupení vyslovil jakési pochybnosti ohledně chystané transformace ústavů Aklademie. Transformace Akademie je přitom věcí Akademie, prezident (republiky, nikoli Askademie) nemá povinnost se plést úplně do všeho, k čemu se nachomejtne. Věcí, do kterých by se plést měl, tu v dohledné době bude na politické scéně habaděj. Měl by šetřit síly a ne se předvádět jako nenapravitelný besserwisser.

Europoslanec Zahradil napsal v Právu: „Pokud by volby namíchaly svrchu uvedenou konstelaci, přichází v úvahu velká koalice za jednoho jediného předpokladu: s časově i věcně výrazně zkráceným mandátem a zároveň dohodou na prosazení ústavní změny volebního zákona z poměrného na většinový.“ Podpořil tak v podstatě předsedu strany Topolánka (ne velké koalici), protože podmínka, kterou si klade (ODS jde o jednokolový většinový systém), je pro všechny ostatní parlamentní strany nepřijatelná. Ale hlavně nechápu, proč mluví o velké koalici teď. O velké koalici se mluví, když tak, po volbách.

K vášnivému vystoupení Václava Havla proti prolomení těžebních limitů na hnědé uhlí (což by znamenalo likvidaci některých obcí na Mostecku) se vyjádřila Právu jedna obyvatelka Horního Jiřetína, který je taky „ohrožen“. Její hlas se zlomyslným potěšením citujeme: „Přála bych si, aby pan Havel opustil pohodlí své vily a dostupnost lékařské péče a nastěhoval se k nám do Horního Jiřetína. Ochotně mu poskytnu ubytování ve svém domku s prasklou stěnou. Může se procházet po zahradě plné sazí, nosit kbelíky s uhlím, protože plynofikaci v obci nad zásobami strategické suroviny nikdo neudělá. Spolu s ním bych tu nechala bydlet také ekologické aktivisty. Jsem přesvědčená, že je lepší to tu dotěžit a pak zrekultivovat, aby alespoň naši potomci mohli žít v klidu a možná i na hezkém místě. Horní Jiřetín se šachtou a chemičkou v sousedství takovým místem není.“ Ta paní nepochopila, že o ní exprezidentovi nejde: jde o pár elegantních a ušlechtilých myšlenek do světové soutěže krasoduchů.

Volby v Iráku proběhly zjevně v relativním klidu, účast byla vysoká, k volbám šli ve velkém množství i sunnité, kteří ty předchozí ignorovali. Nechtějí tentokrát zůstat stranou, zřejmě jim za těch pár měsíců došlo, k čemu volby jsou. Problém je teď jen v tom, nakolik se Američanům podaří přivést tři hlavní skupiny (šíity, sunnity a Kurdy) k tomu, aby se přestaly navzájem nenávidět a aby všichni dohromady přestali nenávidět Američany za to, že je zbavili Saddáma Husajna.

Ministr Rath vzal v rámci úspor u úst nemocnice (dopadne to prý hlavně na ty menší) a lékárníky, kterým srazil marži. Na slibné cestě je proces postátnění nemocnic (jestli tomu rozumím, budou je moci vlastnit i soukromníci, ovšem za podmínek připomínajících pověstné „Privatbetriebe mit staatlicher Beteiligung“ v někdejší Dederonii (tj. „NDR“). Ministr Rath pracuje na dederonizaci českého zdravotnictví.

Proces integrace SNK a ED pokračuje v duchu tradice: europoslankyně Hybášková je uražena tím, že nemohla vystoupit na oficiální tiskové konferenci sloučeného útvaru, a pokud se jí Zieleniec neomluví a nenabídne jí, „aby mohla být tváří nového projektu“, bude zvažovat odchod. Dalším logickým krokem bude založení strany „Nové SNK“, protože dva základní zákony, podle nichž probíhá integrace pravice (tzv. Doležalovy zákony, mající pro tento proces stejný význam jako kdysi měly Keplerovy zákony pro astronomii), jsou: 1. integrací dvou malých pravicových stran vzniká třetí, ještě menší, 2. výsledkem integračního procesu dvou malých pravicových stran jsou tři malé pravicové strany.

Sobota 17. prosince: Poslanecká sněmovna schválila na pátý pokus zákon o registrovaném partnerství. Ten teď půjde do Senátu a k podpisu prezidentovi, jenž mu, jak se zdá, není příliš nakloněn. Pokud ho Senát odmítne nebo navrhne změny a pokud ho prezident odmítne podepsat, bude PS rozhodovat znovu, a tentokrát nebude stačit prostá většina 86 hlasů, ale nadpoloviční většina všech poslanců. Ke zprávě se vrátíme.

Poté, co se na rozumném kompromisu“ s krajem zhroutil odpor nošovických družstevníků, podrobilo se i zbývajících šest vlastníků (čtyři vázali svůj souhlas na souhlas družstva a dva zbývající už ani dost dobře nemohli vzdorovat). Protože se tak stalo ve lhůtě, do níž kraj potřeboval půdu vykoupit, a protože se tak stalo standardním způsobem, tj. vyjednáváním a dohodou, nezbývá nám než (s jistou dávkou sebekritiky) připustit, že úvahy o nuceném výkupu v těchto případech (tj. pro soukromého vlastníka, i když je zjevné, že soukromá investice přinese obci i kraji výhody) byly a jsou velmi předčasné. Že se v takovýchto případech licituje a bude licitovat, je přirozené.

Ve stínu projednávání a schválení zákona o registrovaném partnerství zůstanou asi – a to zcela neoprávněně - dvě zprávy: sněmovna zároveň schválila (rudou stojedenáctkou a za nepochopitelného přispění tří poslanců z US-DEU) novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění, jímž se VZP i ostatní pojišťovny vydávají na milost a nemilost vládě. Zákon musí rovněž schválit Senát a podepsat prezident, ale tady vzhledem ke stojedenáctce nebude problém. Pak by ještě mohl zasáhnout Ústavní soud, poslanec Janeček už naznačil, že by se poslanci KDU-ČSL k němu mohli odvolat. Co udělá nebo neudělá Ústavní soud, je ve hvězdách. To je první věc. Druhá je to, že vedení ČT se rozhodlo zrušit publicistický pořad Bez obalu (pro forma se s ním svezl pořad Za zdí, který, pokud tomu dobře rozumím, bude ovšem pouze překabátěn). Důvodem jsou vysoké výrobní náklady a obsahové výhrady (kdyby to byly jen obsahové výhrady, vypadalo by to blbě). Obsahové výhrady obnášejí nekorektnost, nevyváženost, a to kupodivu hlavně v reportážích dotýkajících se premiéra Paroubka. Nedostal totiž prostor, aby své konání vysvětlil či obhájil. Je to po listopadu 1989 poprvé, co je pořad zrušen způsobem, za nímž jsou víc než cítit politické důvody. Obojí (faktické zestátnění pojišťoven i autocenzurní zásah do programu veřejnoprávní televize) znamená podle mého názoru dosti významné omezen občanské svobody: druhá věc hlavně jako precedens. I k tomuto tématu se pochopitelně vrátíme.

Europoslankyně Hybášková, jak jsme už psali, hrozí odchodem od Evropských demokratů, pokud se nestane „jednou z tváří nové strany“. Hybášková byla prý v minulosti odpůrkyní integrace ED se SNK. Odporovat jakémukoli pokusu o „integraci pravice“ je racionální postoj, integrace pravice ještě nikdy k ničemu pořádnému nevedla, korektnější, statečnější a taky praktičtější je postavit se na vlastní nohy.

Jiří Hanák, výsadek dříve Hradu, dnes už jen Hrádečku v redakci Práva, dává opět průchod své chorobné nenávisti k ODS a Klausovi: v jakési anglické publikaci se píše o tom, že situaci v ČR komplikují „následky právně málo regulovaného přechodu od státního vlastnictví k soukromému“. A Hanák z toho vyvozuje: „Je zřejmé, že éra divokých privatizačních baronů z temných devadesátých let není ve světě zapomenuta. A že její důsledky trvají, víme z posledních událostí, viz zašantročení státního podílu v Setuze či nájezd zlatokopů na Pozemkový fond. Snažit se za tím dělat tlustou čáru může jen člověk naivní, nebo ten, kdo chce, aby se na jeho podíl na tomto loupeživém eldorádu zapomnělo.“ Od té doby, co se při sarajevském atentátu zhroutila vláda Václava Klause, tu už skoro osm let řádí sociální demokracie. Přinejmenším v akci pozemky byly zjevně namočeny obě velké strany (jedna je za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou). Obávám se, že Hanákovi na první polovině devadesátých let ani tolik nevadí divoká privatizace v hospodářství, jako předchozí mimořádně humpolácký pokus jeho guru a lidí kolem něj o divokou privatizaci politické moci, pokus, který naštěstí příliš nevyšel.

Taktéž v Právu zřejmě šifra „zr“ (nevěřím, že podobný nesmysl by vyprodukovala ČTK) píše: „Již po rozdělení čs. federace poukazovali někteří historici na to, že název Česko se pro české historické země objevil již na konci renesance, tedy dávno před kolonizací českých pohraničních hvozdů přistěhovalci z německojazyčných zemí.“ České pohraniční hvozdy byly kolonizovány německým etnikem průběžně přinejmenším od třináctého století, a to s názvem Česko na konci renesance by chtělo nějak upřesnit, kdy a kde se objevil, vždyť tehdy se používaly především latinské názvy. Kdo tenkrát říkal Česko nebo Tschechien?

Předseda KDU-ČSL představil veřejnosti občanskou iniciativu varující před sbližováním sociálních demokratů s komunisty. V letáku iniciativy se píše: „opět máme důvod k obavám“. Když má pan Kalousek takové obavy, proč on a jeho partaj dělají sbližování ČSSD a KSČM svou účastí ve vládě křoví? Občanská iniciativa pana Kalouska je plod mimořádného alibismu.

Pondělí 19. prosince: Premiér Paroubek se dme pýchou, podařilo se mu vyždímat z EU nejvíc peněz na osobu, aspoň pokud jde o nové země. Je to trochu předčasné, Důležité není kolik peněz vyžebrám, ale co si s nimi pak počnu.

V tomto směru je málo nadějné, že předvolební mikulášská nadílka pokračuje plným tempem. Poté, co lidovci prosadili ve Sněmovně zvýšení rodičovského příspěvku skoro na dvojnásobek, chce je ministr Škromach trumfnout zdvojnásobením dětských přídavků. Vypadá to všechno skoro jako dražba, jen není jasné, co se vlastně draží.

Severomoravský krajský hejtman Tošenovský už podepsal smlouvy, které kraji umožní čerpat státní podporu pro přípravu průmyslové zóny v Nošovicích. Je tedy možné převádět na vlastníky a uživatele půdy peníze, které si usmlouvali. Nyní by si rádi přišli na své i majitelé „okrajových“ pozemků, kteří se původně zdráhali je prodat. Není vyloučeno, že kraj jim vyhoví. Zbývá tedy už jen, aby Korejci oznámili, že si to rozmyslili a závod raději postaví v Polsku (jejich rozhodnutí není dosud definitivní).

Miloš Zeman pronesl v Otázkách Václava Moravce cosi, co bychom my milovníci klasické opery přirovnali nejspíš k árii Osmina z Mozartova Únosu ze serailu: Oh, wie werd ich triumphieren, wenn sie euch zum Richtplatz führen! A navrhuje, koho všeho je třeba v rámci deratizace z ČSSD vykopat: Krause, Zaorálka, Sobotku… Zato Palase (svého někdejšího ministra) by asi ponechal. Je jakési nedorozumění, když se považuje za osobu se zbytnělým sebevědomím. Je osobou se zbytnělou mstivostí, což je nejen nepěkné, ale v politice krajně nepraktické. Paroubek teď potřebuje, aby před volbami nevyváděl, a maže mu med kolem pusy. Co udělá s tak nepohodlným spojencem po vítězných volbách, si rozhodne sám. Možná, že pak k osobám, které Miloš Zeman určil k deratizaci, pak přibude ještě jedna položka.

Proti pořadu Bez obalu zahájila před časem správní řízení Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Důvodem jde, světe div se, nevyváženost. Podle předsedy Pospíchala „není podstatné, kdo ke stížnosti podal podnět“. Z toho si každý domyslí, že Paroubek, i když tomu tak třeba není. Jistý mediální expert (taky Paroubek) prohlásil, že jde o „politickou pornografii“ a že pořad dělali lidé, jejichž názory jsou okrajové. Protože jsem v pořadu taky občas vystupoval, těší mne, že pan Paroubek neřekl rovnou jako jeho předchůdce Zeman, že jsem blbec a že by mne nejraději nakopal do prdele. Premiér je muž zjemnělých mravů. Zeman se zase nestaral o zakazování TV pořadů. Skoro bych řekl, že to druhé je lepší.

Úterý 20. prosince: Tématem dne je „zrušení“ (přesněji řečeno zákaz) pořadu Bez obalu. Premiér Paroubek považoval za nutné ujistit veřejnost, že on se zrušením nemá nic společného (formálně jistěže ne, udělal to za něj Janeček a jeho lidé) a svolal k věci tiskovku. Je dobré, že v tom šlape jako slon v porcelánu, kdyby dělal jakoby nic, mohlo by mu to třeba projít. Na tiskovce se mimořádně sprostým způsobem obul do Karla Steigerwalda. Označil ho za bývalého bolševika (on, kdysi funkcionář potěmkinské pastrany, která měla za totáče pro nejhloupější individua ze Západu nabuzovat iluzi demokracie), za „normalizačního scénáristu“ (on, náměstek ředitele RAJ, bolševické obdoby koncernu Tricatel z pěkného filmu nebožtíka Luise de Funése Křidýlko nebo stehýnko) a vytkl mu nevhodnou manželku – pan redaktor Franěk z Práva zde má pěkný příklad toho, co je „kádrování“. Navíc tvrdil, že za „politickou pornografii“ neoznačil inkriminovaný pořad, ačkoli lze doložit, že v pořadu BBC tak expresis verbis učinil. Pan Paroubek pro argumenty nechodí zbytečně daleko, ví, že terazky je premiér. Kdyby se mu to bylo víc hodilo, byl by věnoval pozornost mé maličkosti (psal jsem o zákazu pořadu v MfD předevčírem) a nepochybně by mne označil za agenta sudetoněmeckého Landsmanšaftu (čímž by si získal srdce vedení ODS a pana Zahradila). Autora velmi pěkného článku z dnešních Lidovek Vladimíra Bystrova by zase mohl charakterizovat jako bělogvardějského synka, jeho kamarádu Filipovi by se to jistě líbilo. (Mimochodem, Paroubek Lidové noviny napadá neprávem, zařídily to vyčůraně, Bystrovovův článek daly do rubriky, která nemusí vyjadřovat stanovisko redakce a samy si po pilátovsku myjí ruce). Pan Paroubek je zkrátka přesvědčen, že je v podstatě jedno, co plácne. Je věcí zásadního významu přesvědčit ho o opaku. A předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Pospíchal by měl vysvětlit, proč není podstatné, kdo si u jeho instituce na Bez obalu stěžoval. O tom, zda to je nebo není podstatné, rozhodne veřejnost.

Podle agentury STEM se rozdíl mezi „pravicí“ a „levicí“ poněkud zmírnil. ODS vede před ČSSD o 6% a v přepočtu na mandáty by v Poslanecké sněmovně měla latentní koalice ČSSD - KSČM 103 hlasy. To je většina ještě dostatečná (102 by, řekl bych, bylo už málo). Předvolební tahanice nekončí, že by ODS s lidovci dokázala vyhrát, si nedovedu představit.

Policie konstatovala, že se expremiér Gross při koupi bytu neprovinil: přesněji řečeno to znamená, že pokud se to skutečně odehrálo tak, jak to vylíčil (půjčil si peníze od strýce Vika, tomu je půjčil pan Rod, směnku spálil pan Simkanič (měl ji správně sežrat, jako to učinil Švejk v Bruck an der Leite / Királyhida s milostným dopisem nadporučíka Lukáše paní Etelce Kákonyiové)), bylo to po právní stránce OK. Nevím, proč se policie ČR zabývá ověřováním právní korektnosti fantastických příběhů.

Prezident Václav Klaus se sešel s Královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou. Prezident se nesejde ke konci roku s pražským arcibiskupem kardinálem Vlkem, protože Vlk ho ostře kritizoval za jeho postoj ke katolické církvi. Jako člověku nezúčastněnému, pozorujícímu tyto události zvenčí, se mi zdá, že pan biskup Duka, který má s Klausem a s ODS zjevně nadstandardní vztahy, se chová lehce po plojharovsku. Měl by být s kardinálem solidární.

V Právu uveřejnili článek jakéhosi Barthélémy Courmonta o městském terorismu. Věcný popis nebezpečí, které představují atentáty ve velkých městech (autor kupodivu nemluví o tom, že jde výhradně o akce islámských teroristů) následuje ryze mnichovanský závěr: „Klíčový význam však mají politická rozhodnutí. Dosavadní vývoj jasně ukázal, že právě ta jsou nejčastějším důvodem pro následující teroristické údery. Záleží tedy na prezidentech či premiérech, jakým rizikům nás vystaví - nebo jakých nás naopak uchrání.“ Je tedy třeba dělat jen taková rozhodnutí, aby se na nás islámští fanatici nezlobili. Prezidenti a premiérové, pozor!

V regionální rubrice MfD Kolínsko píší o tom, že v Zásmukách je pohřben „Jaroslav ze Šternberka, legendární vítěz nad Tatary z roku 1241“. Je to hezká, byť i nepřímá rehabilitace Rukopisu Královédvorského, který se kdysi pokoušela skupina zněmčilých pseudovědců v čele s prof. Masarykem prohlásit za podvrh. Vítězství nad „Tatary“ se konalo jen na jeho stránkách.

Středa 21. prosince: Jiří Paroubek pokračuje v porcelánovém galopu na motivy „zrušení“ pořadu Bez obalu. „Zejména“ deníky MF Dnes a Lidové noviny (opakuji, že Lidové noviny v tom jsou nevinně, chovají se k premiérovi a jeho napoleonským choutkám v oblasti svobody slova krajně ohleduplně) prý proti němu vedou „štvavou kampaň“. To je velmi hezký termín, řekl bych, že po listopadu 1989 zaznívá z úst českého politika (komunisty vyjímaje) poprvé. Zato předtím zněl pravidelně. Štvavé kampaně prováděly zejména západní buržoazní sdělovací prostředky, a namířeny byly proti zájmům naší tenkrát socialistické vlasti a našeho (pracujícího) lidu. Pan premiér prý nikdy nepožadoval zrušení pořadu. Abychom doložili pravdivost jeho slov, přikládáme text dopisu šéfa úřadu vlády Ivana Přikryla vedení České televize.

Sněmovna se rozhodla vydat poslance Vladimíra Doležala k trestnímu stíhání. Učinila tak přestože mandátový a imunitní výbor vydání nedoporučil, protože, podle slov jeho členky Rujbrové (KSČM) „ve spise jsme neshledali důkazy pro to, aby trestní stíhání bylo vůbec zahájeno“. Ministr Bublan dodal na poslední chvíli do sněmovny další obsáhlý materiál a přivedl tam dva policejní vyšetřovatele. To je postup krajně nestandardní a ODS má pravdu, když ministra obviňuje z ovlivňování kauzy (jinak, upřímně řečeno, na nevinu pana poslance bych nevsadil ani zlámanou grešli).

Podle nových opatření, která zavádí ministr Rath, budou péči v nemocnicích hodnotit i hospitalizovaní pacienti. Vybere se z nich pět procent, a těm bude s vyplňování pomáhat pracovníci kontrolních oddělení nemocnic. Doplňujeme (bd): Pacienty je třeba vybírat tak, aby dotazník vyplňovali těsně před podáním léku utišujícího bolest (pacienti, kteří nic podobného nepotřebují, jsou pro průzkum nezajímaví), a s těmito léky, jak známo, je třeba šetřit. Tím se zajistí ochota pacientů spolupracovat s „kontrolním oddělením“. Pokud se postup osvědčí, může být využit i ve volbách do PS.

Ruský ministr zahraničí uklidnil svůj český protějšek: prezident Putin rozhodně v příštím kvartále navštíví ČR. „Nemusíte se obávat“, vzkázal nám první muž ruské diplomacie. Je to dobře. Náš lid je už po několik let zmítán úzkostnou obavou, zda Vladimír Vladimírovič Putin, Sluníčko jasné, poctí svou návštěvou náš Zapadákov. Uklidňující slova jeho ministra vlévají naději do našich duší. Bohužel jsou tu nějaké problémy se zbraněmi, které jsme kdysi od předchůdce Ruské federace zakoupili. Rusové by je chtěli mít pod kontrolou. To by ovšem mělo jít jen ztuha.

V Bělehradě je souzeno pět příslušníků speciální policejní jednotky za vraždění ve Srebrenici. Tento způsob potrestání viníků masových zločinů v bývalé Jugoslávii je daleko lepší než vydávání do Haaagu – to může být jen nouzovým řešením pro dobu, než se Srbové, Chorvati a Muslimové neodhodlají vypořádat se svými darebáky sami.

Premiér Paroubek navrhuje (na rozdíl od českého ministerstva zahraničí a od stanoviska EU) etnické rozdělení Kosova, přičemž albánská část by měla dostat samostatnost. Pro spravedlnost musím zdůraznit, že v této věci je jeho návrh daleko rozumnější, než jak je u nás v tisku prezentován. Je sice pravda, že rozdělení by vyvolalo problémy v Makedonii, ale přesto by to bylo lepší řešení než to dnešní, kdy je formálně Kosovo součástí Srbska, fakticky je protektorátem Unie, Unie nemá na to, aby tam natrvalo zajistila mír, a s nynějším stavem jsou krajně nespokojeni jak kosovští Albánci, tak kosovští Srbové.

Lidové noviny otiskly s mírným předstihem veselou silvestrovskou úvahu české sufražetky Hauserové o blahodárnosti homosexuality pro vývoj lidského rodu. Paní Hauserová se inspiruje zejména u šimpanzů bonobo a starých Římanů. K jejímu textu se podrobněji vrátíme v příštím čísle Událostí.

Lidové noviny citují ruský list Moskevský komsomolec (jak strašidelné jméno! Kuriózní je, že jsou to přitom asi relativně normální noviny, což působí dvojnásob přízračně), podle něhož angažoval J. V. Stalin v polovině dvacátých let jakéhosi vědce, který mu slíbil, že zkříží člověka a opici, čímž vznikne silný ochlupený tvor necítící bolest, který už ve třech letech bude mít sílu jako dospělý, nebude náročný na potravu a snese i špatné zacházení. Učenec odjel do Afriky, kde se usilovně, leč bezúspěšně pokoušel oplodnit domorodé ženy (rozuměj opičím spermatem), i místní opice. Protože výsledek nebyl hmatatelný, čekal nešťastníka po návratu do vlasti gulag, kde bídně zahynul. Obávám se, že Josef Vissarionovič byl k učenci nespravedlivý: experiment se v zásadě podařil, jeho úspěšné výsledky nás v ČR tíží dodnes. Také k tomuto tématu se vrátíme.

Čtvrtek 22. prosince: Saddám Husajn před soudem prohlásil, že on i všichni jeho spoluvězni byli brutálně mučeni. To je důsledek hysterie kolem údajného porušování lidských práv americkými vojenskými a vyšetřovacími institucemi. Skoro bych si přál být teroristou – tolik lidí by se staralo o má lidská práva. Mám pocit, že jako obyčejný penzista v postkomunistické ČR jsem na tom hůř.

Vracím se k jedné zprávě, kterou jsem zanedbal. Bývalý disident Stanislav Penc byl obviněn z trestného činu pomluvy, protože se na tiskové konferenci zeptal: „Můžete potvrdit, nebo vyvrátit, že jeden z řídících důstojníků policie, František Pachl, spolupracoval nebo byl kmenovým příslušníkem StB?“ S názory pana Pence na legálnost Czech Teku a na policejní zásah proti technařům absolutně nesouhlasím, ale nad takovýmhle obviněním zůstává rozum stát.

¨Jiří Hanák se v Právu nevyhnul kritice premiéra Paroubka za jeho útok na Karla Steigerwalda. Bohužel, jak mu to bylo nepříjemné, při tom semlel příliš mnoho věcí dohromady: „Jiřího Paroubka opravdu neomlouvám, jeho ujetí se však snažím pochopit. Prasácký novinářský útok na jeho ženu je začátkem dosud nekončícího řetězu podlostí typu: Všichni víme, jakým asi způsobem dělal kariéru v Restauracích a jídelnách! Tahá do vlády komunisty! Podporuje znárodňování nemocnic!“ Paroubkovu manželku v tisku hrubě urazili. Nevšiml jsem si, že by někdo Paroubkovi vyčítal, že tahá do vlády komunisty – nýbrž vyčítá se mu, že s nimi už teď potichu spolupracuje a totéž bude dělat po volbách. Pokud jde o kariéru v Restauracích a jídelnách (dělal ekonomického náměstka podniku, to byl po řediteli nejdůležitější post), jde jen o to, že na jeho místě bych zrovna já šetřil obviněními typu „normalizační dramaturg“ a že zastávat takový post bylo přece jen už cosi povážlivého. A to, že podporuje znárodňování nemocnic, je čistá pravda.

Mladá fronta Dnes píše k pořadu Bez obalu, že jeho autoři uzavřeli smlouvu s Úřadem vlády, podle níž měli do pořadu zařazovat příspěvky propagující EU. To bych považoval za přinejmenším neopatrné: člověk nemůže vládu kritizovat a zároveň od ní brát peníze (i když se údajně jednalo o jakýsi grant EU). Nicméně v článku se z toho vyvozuje: „Jestli byl pořad, který každý týden sledovalo více než šest set tisíc diváků, nakonec zrušen kvůli Paroubkovým výhradám, nebo finančním nesrovnalostem, dnes není nikdo schopen rozsoudit.“ A tomu nerozumím: za prvé, pořad byl podle vyjádření ČT zrušen kvůli obsahu a kvůli tomu, že byl příliš drahý. S informací o penězích od vlády vyrukovala ČT teprve dodatečně. Za druhé, problém z penězi od vlády, se netýká samotného pořadu, ale osob, které to dojednaly. A za třetí, nejsme si jistý, zda je to důvod k nějakému tvrdému postihu ze strany ČT.

Pátek 23. prosince: Podle agentury CVVM si ODS proti listopadu polepšila o 3,5%, má nyní 29,5, ČSSD zůstala na 24% a v Poslanecké sněmovně by „pravice“ měla nejtěsnější většinu 1 hlasu. Takový volební výsledek by možná byl ideální, eliminoval by trochu vliv KSČM a nedovolil by ODS, aby měla podobné roupy jako mají teď sociální demokraté. Paroubkovi však pomáhá (a v budoucnu možná ještě pomůže) tichá solidarita Pravdy a Lásky – i když asi ne tolik jako pomohla Špidlovi v roce 2002, pozice Pravdy a Lásky je dnes otřesena a omezuje se na novináře a pár mediálních šíbrů.

Americká agentura PSB provedla pro ČSSD bleskový výzkum, podle něhož zjistila, že Paroubek je lidem hodnocen jako nejschopnější budoucí premiér (s velkým náskokem před Topolánkem) a pro návrh rovné daně z příjmů je jen 39% lidí (proti 60%). Většina veřejnosti je prý přesvědčena, že se česká ekonomika za vlád ČSSD zlepšila a že se ubírá správným směrem. Je hezké, že si ČSSD pořizuje za drahé peníze večerníčky pro své vedení a ještě jimi baví veřejnost. Myslím, že by se zveřejňování objednaných průzkumů politickým stranám (nejen sociálním demokratům) mělo zakázat: je to i v jejich v zájmu, průzkumy budou pak věcnější.

Zastupitelé ČSSD v Ústeckém kraji se rozštěpili při hlasování o rozpočtu kraje(navrhla jej ODS). Přes masivní nátlak premiéra Paroubka, který je volebním lídrem i pro ústecký kraj, pět zastupitelů sociální demokracie rozpočet podpořilo, další dva se nedostavili, dva se zdrželi a jen jeden byl proti. To je pro Paroubka určitá nepříjemnost, snižuje to jeho autoritu a odehrálo se to přitom v jeho volební základně. Že by při svém vzestupu premiér už narazil na strop?

Jsem dalek toho, abych si idealizoval normalizační časy. Když jsem ale četl článek Jiřího Hanáka v dnešním Právu, měl jsem dojem, že ten člověk prožil dvacet let někde na Marsu. Je to ostatně příznačné pro tu část disentu, která se rekrutovala z bývalých komunistů. V roce 69 je vyházeli z pohodlných křesílek a oni, zaslepeni zuřivostí nad křivdou, kterou tu spousta lidí musela snášet dávno před nimi i současně s nimi, ztratili schopnost vnímat svět kolem sebe. Kakao, kokos a oříšky se na Vánoce v té době běžně dostaly (a ne že ne, jak píše pan Hanák), hodinová fronta na vepřové je rovněž fantazie, vepřové se dostalo bez velké fronty na vánoce i mimo ně.

Guvernér ČNB Tůma napadl vládu za rozhazovačnou politiku: „Řada těch návrhů jde podle našeho názoru proti zdravému rozumu. Pokud by všechny tyto návrhy měly být schváleny, tak to prakticky neguje plánované přijetí eura v roce 2010, nebo by ho to mohlo minimálně ohrozit.“ Rozjetou předvolební mikulášskou nadílku to asi nezarazí, ale možná si sociálně demokratická Slibotechna (v některých záležitostech se s chutí zapojila i ODS) bude dávat trochu větší pozor. Paroubek má ovšem jasno: Tůma nečte noviny, nevzal v úvahu nízký schodek letošního rozpočtu (ještě není spočítán) a vůbec, většinu členů bankovní rady jmenoval prezident Klaus. Není nad racionální vysvětlení.

Úterý 27. prosince: Podle průzkumu CVVM věří vládě 43% Čechů, prezidentovi 69, Sněmovně 27 a Senátu 22. Úroveň těch čísel ovšem v sobě obsahuje i význam, který respondenti přičítají instituci „o sobě“: prezident, moudrý panovník, je víc, než vláda, vláda, která udílí příkazy, je víc než „parlamentní žvanírna“. Zajímavý může býát jen pohyb v rámci dané úrovně. Ten je viditelný vlastně jen v případě vlády: ale je to tak velký kumšt být lepší než Gross nebo Špidla?

Místopředseda ODS zaútočil na premiéra Paroubka mj. kvůli jeho údajnému podílu na zrušení pořadu Bez obalu. Je zajímavé, jak dlouho ODS trvalo, než někdo z vedení k věci zaujal stanovisko. Její internetové „kanály“ (Česká média, Virtually) záležitost bagatelizují. ODS a její mediální klaka chce svobodu slova – ale jen pro sebe. Proto se premiér Paroubek mýlí, když si myslí, že „celá kampaň kolem pořadu Bez obalu byla v kontextu se zájmy ODS“. Především žádná kampaň nebyla, ozvalo se pár novinářů (víc o tom psala jen MfD). Na rozdíl od slavné televizní revoluce, kdy byla na nohou celá Praha. Bohužel, teď jde o víc než tenkrát. Zrušení Bez obalu je nenápadný precedens. Novinářská obec vcelku a veřejnost daly najevo, že se jich to netýká. Cenzoři mají volné ruce.

V českých novinách zní jakési stoicky zapírané roztrpčení nad tím, že papež nepronesl přání veselých Vánoc taky česky (jak to dělával jeho předchůdce). Jednak nevím, proč by to mělo českou společnost, jejímž náboženským vyznáním je ponejvíce ateismus, mrzet. A jednak nechápu, k čemu je dobré, když papež pronáší přání v třiceti jazycích, které stejně neumí. Stačilo by snad italsky, latinsky, anglicky a možná i německy vzhledem k tomu, že je to jeho mateřština.

Guvernér ČNB kritizoval vládu za rozhazovačnost (zcela zjevnou a předvolebně motivovanou) a vysloužil si Paroubkovo obvinění, že vede volební kampaň ve prospěch ODS. To je od pana Paroubka drzost, nad níž se tají dech: naopak, pan Paroubek vede volební kampaň celým tím nezřízeným populistickým rozhazováním peněz. A navíc: označovat každého, kdo s ním nesouhlasí nebo ho kritizuje za služebníka ODS je bolševická manýra (tehdy se ovšem mluvilo o přisluhovačích buržoazie a západních imperialistů).

Jaroslav Foldyna kritizuje ministra Ambrozka za to, že se staví za útlum těžby uhlí v Ústeckém kraji. Nic proti tomu, v tom bych se asi s panem Foldynou shodl – ale proč nezmínil ani slovem exprezidenta Havla, který zastává stejný postoj jako Ambrozek?

Ve Varšavě byl inaugurován (prý spíše korunován) nový prezident Kaczyński. S Klausem si podle vlastních slov bude rozumět - oba jsou pro EU, ale jako sdružení suverénních států. Je to pragmatická koncepce, která by se dala shrnout slovy: navalte prachy, ale opovažte se nám mluvit do našich věcí (staré známé „vměšování do vnitřních záležitostí“).

Středa 28. prosince: poslanec ODS Doležal, o jehož vydání k trestnímu stíhání před nedávnem rozhodla Poslanecká sněmovna, se vyjádřil ke svým schůzkám s podnikatelem Dvořákem, na němž prý požadoval úplatek, takto: „Trvám na tom, že jsem si nikdy o žádné peníze neřekl, nikomu jsem žádné peníze nechtěl zprostředkovávat. To, že na některých schůzkách, a to jenom na jedné, zazněla z úst pana Dvořáka suma, to mě v té době akorát rozhodilo a nevěděl jsem, jak na to mám reagovat.“ Panu poslanci hrozí, že bude postižen buď za úplatkářství, nebo za hloupost. I velmi podprůměrně inteligentní člověk musí přece vědět, že v takovém případě nezbývá než celou záležitost co nejrychleji ventilovat na veřejnosti.

Podle jakéhosi průzkumu, který provedl Sociologický ústav, nechce drtivá větěšina obyvatelů pohraničí vracet domy sudetským Němcům. Počet ochotných se prý v poslední době ještě snížil. Anketa je naprosto zavádějící, nikdo ani ze sudetoněmecké strany nežádal, aby se vracel soukromý majetek. Osobně si myslím, a napsal jsem to mnohokrát, že vracení majetku obecně (tedy i státního, dosud neprivatizovaného) není dost dobře možné. Co je možné, je omluva doprovázená nějakým smířlivým gestem (např. symbolické odškodnění). V tomto smyslu se vládní sociolog Houžvička velmi mýlí, věc uzavřena není. Potěšitelné je, že pro omluvu je čím dál tím více lidí.

Ministr Rath přišel s geniálním nápadem: nedostatek zubařů se má řešit importem ze Slovenska a Polska. jenže každý polský i slovenský zubař si jistě umí spočítat, že přesunem do Česka se dostane z bláta do louže - zvlášť když mj. zohlední i osobu nynějšího českého ministra zdravotnictví.

Premiér-publicista Paroubek napadá v Mladé frontě Dnes vydavatele Mladé fronty Dnes a Lidových novin za to, že proti němu vede cílenou kampaň, která je motivována tím, že "je politicky zcela jinde než sociální demokracie". To je výtka vypočítavá a podlá.Jednak Lidové noviny jsou v tom nevinně, chovají se alibisticky. Jednak, a hlavně, ovšem premiér kalkuluje s tím, že německý podnikatel se podělá, když jej obviní jeden z vítězů druhé světové války (byť vítěz poměrně skrovný), a udělá si ve svém hájemství pořádek. Podle mého soukromého mínění je tento kalkul do určité míry oprávněný, Němci mívají občas sklon chovat se v takové situaci nepříčetně, jen aby měli pokoj. Uvidíme.

Podle MfD věří polovina Slováků, že lidi stvořil Bůh (a nikoli, že je lidská bytost výsledkem evoluce). Zaostalý národ, že. Ostatně já taky věřím, že lidi stvořil Bůh.

Mladá fronta Dnes rovněž upřesňuje informaci o pokusech Josefa Vissarionoviče skřížit člověka s opicí. Zdá se, že paní Procházková v LN (převzala informaci z ruského tisku) nešťastníkovi, který pokusy dostal na starost, poněkud křivdila. K tématu se vrátíme.

Jaroslav Plesl se v Lidových novinách vyjádřil k zrušení pořadu Bez obalu. Napsal: ...důvody k pozdvižení obočí tu jsou a premiér si za to může sám. Nejprve jeho strana do dozorčí rady ČT protlačila Paroubkova poradce, aby veřejnoprávní televize vzápětí narychlo zrušila výše zmíněný publicistický pořad, který předtím premiér kritizoval.

Člověk nemusí být zrovna vyznavačem spikleneckých teorií, aby se nad takovým sledem událostí pozastavil. Zvlášť když Paroubek, tak jako ve včerejším vydání deníku Právo, argumentuje velmi podivně. Nezdá se mu například, že od počátku září do konce října o něm autoři Bez obalu natočili deset příspěvků. „Byl jsem suverénně ,nejoblíbenějším‘ mužem pořadu. Proč asi ta mimořádná pozornost?“ ptá se premiér s evidentně nehraným údivem a dodává, že byl otřesen.

Možná ho to překvapí, ale předseda vlády má v rukou docela velkou moc nad správou věcí veřejných. Proto ta „mimořádná pozornost“. Kdyby Paroubek místo vlády řídil například restauraci či jídelnu, tak by se o něm v Bez obalu mluvilo přece jen o něco míň. Jenže tak to není." To je docela OK, jen nechápu, proč pan Plesl taky nezmínil, že se k pořadu vyjadřoval, a to velmi razantně, šéf Úřadu předsedy vlády (určitě to nedělal jen tak sám za sebe). Pak se premiérova role jeví ještě ve zřetelnějším světle. Nejde jen o "důvody k pozdvižení obočí". Jde o skandál.

A ještě jednou premiér Paroubek. Na svých stránkách odpovídá na dotazy čtenářů. Respektive na některé. Když se ho kdosi zeptal na to, proč ve svém životopise neuvádí své členství v ČSSS a jak je možné že zastával nomenklaturní místo náměstka ředitele RAJ, odpověděl mu, že nemá důvody odpovídat na jeho ne příliš chytré otázky. To je odpověď, jejíž vzor je obdsažen v pěkné ruské anekdotě z období komunismu. Jde o rozhovor důstojníka s vojákem: Bajéc Ivánov! - Zděs, tavárišč kapitán! - Býli u vás palitíčeskije zaňátija? - Býli, tavárišč kapitán! - A któ dakládyval? - Já dakládyval, tavárišč kapitán! - I a čóm vy dakládyvali? - Já dakládyval pra děmakrátiju. - I vaprósy, býli? - Vaprós byl adín, tavárišč kapitán! - I któ sprášival? - Bajéc Novikóv, tavárišč kapitán! - I štó on sprášival? - On sprášivel, kak éto vazmóžno, što u nás sámaja lúčšaja děmakrátija v mírě, no pártrija liš adná. - A štó vy jemú atvětili? - Já jemú atvětil: idí že ty ná chuj, bajéc Novikóv! (Omlouvám se, že přepisuji latinkou, a taky za případné jazykové chyby, nemám po ruce rusko-český slovník).

Čtvrtek 29. prosince: Korejská společnost Hyundai odložila rozhodnutí o umístění své automobilky. Prý se o podmínkách investice pořád vyjednává. Paroubkova cesta do Jižní Koreje byla odložena, vedoucí politici na něho prý nemají čas. Možná, že Severomoravský kraj utře ústa. Po komplikovaném vyjednávání o prodeji pozemků by to bylo dosti komické završení. A nošovičtí družstevní zelináři budou jistě spokojeni, protože budou moci dále na rodné hroudě pěstovat svůj vysoce lukrativní produkt.

Ministr Rath se zjevně chystá zavést zdravotní péči jako řemen. Její součástí budou preventivní zdravotní prohlídky. Dále se lidem zabrání, aby se přejídali (osvědčenou metodou jsou potravinové lístky, tlustí by dostávali menší příděly). Vůbec by bylo nejlíp, kdyby lidé místo statutu občana, který je jim čím dál tím víc na nic, dostali statut pacienta. Chodili by v uniformách (jejich součástí by mohl být modrobíle pruhovaný erární nemocniční župan) a lékaři (zejména ti nemocniční) by se stali jejich nadřízenými. Místo dosavadního stereotypního označování („primář“, případně „asistent“, „docent“, „profesor“) by byly zavedeny vojenské hodnosti: na bílých pláštích by se pěkně vyjímaly epolety ruského typu z éry stalinismu. Pacient by se při vstupu do ordinace hlásil a mluvil by jen kdyby byl dotázán. V nevyužitých sklepních místnostech nemocnic by byly zřízeny šatlavy s tvrdými lůžky pro ty, kteří s lékařem nedostatečně spolupracují. Taky by se dalo ušetřit na nemocničním personálu, pokud by „rajóny“ byly svěřeny přímo pacientům (tedy těm pohyblivějším). Takový model socialistického zdravotnictví určitě nemají ani ve Švédsku! Mimochodem je zajímavé, jek zdrženlivě se dosud vyjadřoval o novém ministrovi Miloš Zeman. Důvod může být dvojí: buď od něho očekává nějaké gesto loajality, nebo je to i na něho moc a počká si, zda náhodou ministrovy divoké eskapády neskončí jeho vyhazovem.

Na máločem se čeští novináři shodnou tak jednoznačně jako na tom, že policejní obvinění Stanislava Pence za pomluvu je nehorázné (Penc se na tiskové konferenci představitele policie zeptal, zda může potvrdit či vyvrátit, že velitel letošního zásahu proti Czech Tek kdysi pracoval ve Státní bezpečnosti). Taková otázka samozřejmě není trestná. Zároveň ovšem to, zda dotyčný pracoval StB nebo ne, se dá zjistit spolehlivějším způsobem, než dotazem na tiskovce ( a ukáže-li se, že byl, to pak náležitě rozmáznout). Je to trochu, jako byste se někoho veřejně zeptali: můžete potvrdit nebo vyvrátit, že jste homosexuál? Otázka není trestná, ale není ani slušná.

Četl jsem (zapomněl jsem kde) jakési podivné úvahy na téma konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou o dodávky zemního plynu. Vykládalo se to jako běžný tržní mechanismus, proti němuž se Ukrajina nemorálně bouří. Rusové hodlají zemní plyn pro Ukrajince zdražit pětkrát. K tom,u, aby si to člověk vyložil jinak než jako politický nátlak, je zapotřebí mimořádné kvantum dobré vůle.

Jiří Hanák dává v Právu opět průchod své obsedantní nenávisti k Václavu Klausovi: „To my v Čechách jsme jiní kabrňáci s jinými měřítky. Úspěch za každou cenu a jděte do háje s pravidly a se slušností! Tomáš Ježek, někdejší blízký spolupracovník Václava Klause v době privatizace, nám ve své knize sdělil, jak se na takové věci díval dnešní čestný předseda ODS a prezident republiky. Basketbalista Václav Klaus razil totiž myšlenku, že v utkání je dobrý každý faul, jen když vede k vítězství a rozhodčí ho nevidí. To je zatraceně chytlavá filozofie, která nemohla nepoznamenat náš život. V privatizaci se také faulovalo, až se hory zelenaly, a pro jistotu ještě rozhodčímu, totiž zákonu, převázali páskou oči.“ Kdyby Jiří Hanák žil ještě pět set let (doufám, že to nehrozí), dával by nepochybně i pak všechny neřádnosti světa za vinu Klausovi a jeho privatizaci. Klaus si kritiku jistě zaslouží, ale patologická zášť je, jak se u nás s oblibou říká, „kontraproduktivní“.

Miloš Čermák píše tamtéž v souvislosti se zrušením pořadu Bez obalu: „Nikdy jsem ani jedním slovem nenaznačil, že by existovala souvislost mezi tím, že premiér neměl rád konkrétní pořad, a tím, že ho Česká televize náhle zrušila. Nemám o tom žádné informace a je na jiných, aby o případné souvislosti spekulovali. To nepřísluší mně, neboť jsem v této věci osobně zainteresován.“ S takovýmhle postojem nemohu absolutně souhlasit. Podle logiky pana Čermáka by se např. nevinný člověk odsouzený k trestu smrti nemohl proti chystané justiční vraždě bránit, protože je ve věci osobně zainteresován. Věc je kromě toho velmi přehledná: premiér vyjadřoval nad pořadem hlasitě nelibost. Vedoucí jeho úřadu si stěžoval u vedení ČT i u obou mediálních Rad. ČT si nechala pořídit analýzu, která je absurdní a do značné míry se kryje s Paroubkovými výhradami. Pořad samozřejmě zrušila ČT, ne Paroubek. Důkazy pro to, že díky Paroubkově tlaku, neexistují úplně ve stejném smyslu, jako neexistují důkazy pro to, že ohlašované Paroubkovo „menšinové vládnutí s hledáním podpory napříč spektrem“ bude ve skutečnosti vládnutí s podporou komunistů. Kdyby člověk nesměl říci tohle, nesměl by říci už nic.

Bohumil Pečinka napsal v Mladé frontě Dnes o ČSSD: „Sociální demokracie je zároveň strana s nejsilnějším mocenským instinktem. Od roku 1996 se před každými parlamentními volbami dokázala vnitřně zmobilizovat, označit svého „třídního nepřítele…““ Z první i druhé věty patrně nedopatřením vypadla slova „stejně jako ODS“.

Pátek 30. prosince: Europoslanec a někdejší ředitel Novy Železný byl obžalován pro trestné činy poškozování věřitele. Obvinění souvisí s konfliktem mezi Železným a CME. Pan Železný je nepochybně svým způsobem nadaný, inteligentní a schopný člověk. Nicméně, je mi líto, Američanům televizi Nova uloupil. Způsob, jakým to učinil, zřejmě neumožňuje ho postihnout za meritum věci. To neznamená, že meritum věci neexistuje: stálo ČR (a to znamená každého z nás) pořádný balík peněz.

Evropský soud pro lidská práva odmítl jako nepřijatelnou stížnost 90 sudetských Němců na konfiskaci majetku jejich (případně jejich předků) na základě Benešových dekretů. Skupina si stěžovala především na to, že ČR neuznala, že jim bylo způsobeno bezpráví, a neposkytla jim náhradu za konfiskovaný majetek. Jejich právník argumentoval tím, že poválečné konfiskace odporují Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud jejich stížnost odmítl jako nepřijatelnou, a to (soudě podle toho, jak o tom psaly české noviny) ze dvou důvodů: za prvé, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod vstoupila v platnost až po konfiskacích. Ten argument snad obstojí z formálně právního hlediska, z hlediska obecné morálky je ovšem nepřípustné postihovat občany za zločiny totalitního režimu, byť i k nastolení toho totalitního režimu přispěli (stejně přispěli Češi svou indolencí a skrytě bolševickými sklony k nastolení bolševismu v ČR). To je věc zjevná, k níž není zapotřebí žádné mezinárodní úmluvy, a byla zjevná už v roce 1945. Za druhé, stěžovatelé nevyužili všech možností: nevznesli totiž restituční nárok u českých soudů. Tento argument je nestydatý a pokrytecký – i v Štrasburku přece musejí vědět, že české restituční zákony restituce sudetoněmeckého majetku vylučují. Podle mého názoru lze otázku konfiskovaného majetku vyhnaných řešit jen politickou cestou a ne majetkovými restitucemi. To ale není v této chvíli hlavní věc. Hlavní co z tohoto rozhodnutí Soudu pro lidská práva vyplývá, je obecnější poučení, které se sudetskými Němci bezprostředně nesouvisí: pokud by se snad u nás uchytila sociálnědemokraticko-komunistická koalice a začala omezovat lidská práva, nečekejme od této potěmkinské instituce žádnou podporu. Rozhodují zcela cynicky na základě politického příkazu dne. Paroubek s Filipem se nemají čeho bát – zato občané ČR ano. Tihle nám pak nepomohou.

Několik týdnů poté, co ČSSD ohlásila svůj „předvolební“ sjezd s demonstrativní volbou Paroubka, pardon, měl jsem napsat předsedy, rozhodla se i ODS uspořádat předvolební „konferenci“. ODS je v závěsu. Podporují z donucení rozhazovačná populistická gesta ČSSD a opičí se po ní. Na rozdíl od ČSSD, která považuje za hlavní nebezpečí pro ČR je, považují oni shodně s komunisty za hlavní nebezpečí Sudetoněmecký Landsmanšaft. Rozdíl je jen v tom, že komunisté to dělají z vypočítavosti, oni z blbosti. Přitom jsou hlavní opoziční strana (KSČM už dávno opoziční stranou není). Může rozumně uvažující člověk spojit své politické naděje s něčím tak pokleslým a neschopným?

Afghánci nesměle naznačili, že by je snad Ruská federace měla odškodnit za léta, po kterou tzv. SSSR (tj. komunistické Ruské impérium) jejich zemi okupovalo. Česká republika touto cestou nešla, byli jsme celí rádi, že jsme se jich mírnou cestou zbavili, a tento postup se ukázal být realistickým. V tuto chvíli už okupují jen Karlovy Vary, a to je přece jen o mnoho lepší než před rokem 1989. Ruští experti ovšem tvrdí, že vojska byla do Afghánistánu poslána na prosbu tamější legitimní vlády (totéž bychom se byli nepochybně dozvěděli, kdybychom chtěli odškodnění za srpen 1968), stát, který tam bojoval, už neexistuje (sundal si falešné fousy a prohlásil se za „Ruskou federaci“, představme si, že by Němci odmítali odškodnit např. naše různé bojovníky za svobodu s odůvodněním, že stát, který nás v letech 1939-45 okupoval, už neexistuje), a kromě toho, že neexistuje a že tak učinil legálně, navíc ještě vystavěl v Afghánistánu továrny a silnice (K. H. Frank se taky u soudu hájil tím, že zajistil zásobování Protektorátu). Čili: milí afghánští přátelé, tudy cesta nevede. Z jalové krávy tele nevydojíš. Buďte rádi, že od nich máte pokoj, ujišťuji Vás, že je to k nezaplacení.

Sobota 31. prosince: Mezi Všeobecnou zdravotní pojištovnou, přesněji řečeno ministrem Rathem, a středočeským krajským hejtmanem Bendlem se rozpoutal boj o čtyři středočeské nemocnice, kterým údajně hrozí zrušení. Obě strany sporu si vyhrožují žalobami. Akce je zjevně pokračováním v Rathově plánu dostat zdravotnictví pod osobní kontrolu formou jakéhosi maskovaného postátnění. Pan Bendl sklízí trpké plody nesmyslné politiky své strany. Její expředseda Klaus, fanatický cetralista, regionální samosprávě nikdy nepřál, snažil se její realizaci co nejvíc zbrzdit a její pravomoci co nejvíc okleštit. Dnes je skoro celá regionální samospráva v rukou opozice (vlastně celá, když uvážíme, že zemi vládne skrytá koalice ČSSD – KSČM), ale na to, aby aspoň trochu vyvážila rudou centrální vládu, prostě nemá, chybí jí peníze a kompetence.

Alexandr Kramer se v rozhovoru s profesorem Pafkem pozastavuje nad tím, že by snad zdraví mělo být stejným zbožím jako třeba auta. A proč ne naopak, proč by auta neměla být přidělována stejně jako zdravotní péče? Proč by se neměla modelu zdravotnictví přizpůsobit celá společnost? Pan Kramer vychází z marxistického předpokladu, že bohatství je neřest a zločin a musí být postihováno – aspoň někde, když postihovat je všude se v minulosti neosvědčilo. Profesor Pafko se zase vyznává z přesvědčení, že „privátní sektor si vždycky umí ohlídat peníze lépe než stát“, ale že privátní ráj bude možné zřídit teprve tehdy, až si na něj zdravotnictví socialistickou cestou vytvoří „zdroje“. To je „strukturálně“ podobné cestě k nejplnější svobodě formou absolutní diktatury. Ostatně, co má profesor Pafko tvrdit jiného, když se rozhodl dát se do služeb ministra Ratha. S panem Kramerem si protiřečí jen zdánlívě.

Luboš Palata pořídil v Lidových novinách rozhovor s českým filtrem pro Evropský soud ve Štrasburku, „vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před Evropským soudem“ Vítem Šormem. Podle něj soud prý jednak prohlásil, že stěžovatelé (sudetští Němci, žádající majetkové restituce) nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy, jednak připustil, že by taková stížnost (před českými soudy) nemohla mít naději na úspěch, a konečně prohlásil, že stížnost je neslučitelná s Evropskou úmluvou o lidských právech. To je soudní rozhodnutí jako řemen, přitom by se mělo nějak blíže vysvětlit, co znamená ta neslučitelnost.

Jan Ruml se podle článku tamtéž neobává o osud demokracie u nás, protože na rozdíl od doby opoziční smlouvy, kdy byla opozice marginalizována, „sociální demokracie má proti sobě silnou, dobře fungující opozici. K jejím úkolům patří střežit svobodu slova, jestliže dospěje k názoru, že je ohrožena. Disponuje dostatkem politických prostředků.“ Pan Ruml zjevně spadl z višně. Skoro polovinu „opozice“ dnes tvoří komunisté, zatímco tělesné pozůstatky jeho někdejší strany, Unie svobody, sedí ve vládě. Ve skutečnosti ovšem vládne skrytá koalice ČSSD – KSČM, která má toho času v Poslanecké sněmovně dostatečnou podporu k tomu, aby si prosadila, co ji napadne. Naděje, že se po volbách něco změní, je minimální. Období opoziční smlouvy byl proti tomuto stavu ráj.