Pátek 1. července: naše děti oslavily konec školního roku spontánním celostátním alkoholickým mejdanem. Dvě ožralé dívenky museli hasiči sundávat ze stromu ve Štěpánské ulici, kam se uchýlily po konzumaci dvou litrů vína zřejmě v jakési podvědomé vzpomínce na své praprapředky. Ke zprávě se vrátíme.

Podle agentury Factum invenio se ČSSD dostala v preferencích nad dvacet procent a probojovala se výrazně na druhé místo. ODS (která netratila) by teď dala s KDU-ČSL dohromady poměrně hubenou většinu 104 hlasů. Zisk ČSSD se zhruba rovná ztrátě KSČM, ale potenciální růžově rudá koalice začíná pravici ohrožovat. Jsou tu ovšem dva problémy: za prvé, výsledky agentury Factum většinou připomínají skutečnost nazíranou pokřiveným zrcadlem, které silné posiluje, slabé zeslabuje a rozdíly zvětšuje. Za druhé, trend se nápadně shoduje s plány premiéra Paroubka: povolební spolupráce buď s ODS, nebo s komunisty. S ODS jen tehdy, bude-li jim sociální demokracie důstojným (tj. dostatečně silným) partnerem, s komunisty, když bude ČSSD výrazně silnější. Proto se mi zdá vhodné s nějakými dramatickými závěry přece jen aspoň měsíc počkat. Jinak katastrofický trend k patu neustále ohrožovanému vidinou spolupráce s komunisty by odpovídal vývoji v posledních letech. Rozdíl proti letům minulým je v tom, že Paroubek se nebude vůbec žinýrovat a půjde s Grebeníčkem do holportu. Když se Topolánka ptali, co by udělal, kdyby ODS nedala dohromady většinu s lidovci a ČSSD s komunisty ano, odpověděl, že by to bylo zralé na emigraci. To je dobré, pokud to pan Topolánek tady pohnojí tak, že se rudí dostanou ke korytu, zamává nám bílým šátečkem a zmizí v pohraničních hvozdech směr Bavorsko (počítám, že Putin, ač slovanský bratr, mu pořád ještě není dost ideově blízký). Správná odpověď by zněla: já i celé vedení strany dáme své funkce k dispozici, protože to bude znamenat, že jsme se ukázali jako politováníhodní patlalové, kteří se v politice nenaučili nic jiného než pucovat papá Klausovi holinky.

Místopředseda ODS Langer prohlásil v reakci na ekonomické prognózy českého premiéra, že mu premiér Paroubek připomíná brouka Pytlíka. Hlaváči z ODS propadli iluzi, že mohou své protivníky porazit hulvátstvím. U Špidly a Grosse se zdálo, že to funguje (ve skutečnosti Špidla a vlastně i Gross byli ve srovnání s velkými hubami z ODS příliš slušní a zároveň si své problémy způsobili vlastní neschopností), na Paroubkovi, Který je technicky o hodně zdatnější, si mohou vylámat zuby. Nezdá se mi, že by česká veřejnost při všech svých velkých chybách klesla tak hluboko, že by u ní takové primitivní sprosťáctví mohlo zabrat. Pan Langer by měl přesvědčit veřejnost, že ODS bude lépe vládnout. Zatím se pokouší předvést, že bude zdatnější ve sprosťárnách. Těch se ovšem lidé nenají.

Sobota 2. července: Sbormistr Bambini di Praga Kulínský byl po 219 dnech vyšetřovací vazby propuštěn na svobodu. Musel se zavázat, že nebude v kontaktu se sborem. Dlouhá vazba je jako praktické opatření zcela nepochopitelná a celý případ je velmi podivný. Je velmi těžké si od něho odfiltrovat profesionální i osobní zájmy těch, co ho udali. Vypadá to, jako by mělo jít (taky) o likvidaci sboru. Netroufl bych si tvrdit, že je Kulínský čistý jako lilium, je ale třeba, aby celá věc byla nestranně vyšetřena a spravedlivě posouzena. Při pohledu na to, co se dělo doposud, se člověk nemůže zbavit pochybností.

Prezidentu Klausovi už zase otrnulo a chtěl by se ujmout otěží vedoucí síly ve státě (nemělo by to být zakotveno v ústavě?). Zaslal předsedům obou komor parlamentu, premiérovi i šéfům parlamentních politických stran otevřený dopis, v němž navrhuje „neprodleně“ uskutečnit schůzku, která by se zabývala budoucností EU. Na schůzku pozval taky komunisty, Gerebeníček pozvání, jak se dalo čekat, nadšeně přijal. Aby to nevypadalo hloupě, dostal pozvánku i předseda US-DEU Němec, ačkoli tato strana je – na rozdíl od komunistů – hluboko pod prahem prezidentových rozlišovacích schopností. Je to moc hezké, jak Klaus s Paroubkem využívají ve svém urputném zápase „pravice“ s „levicí“ komunistů jako klacku. Prospěch z toho má pochopitelně jen KSČM. Navíc prezidentův návrh je naprosto nehorázný pokus strhnout na sebe opět moderování české politiky (bude schůzku organizovat CEP a moderovat sám Nejvyšší?) a měl by být rázně odmítnut.

Poslanecká sněmovna ukončila svou poslední schůzi před prázdninami řízeným zhroucením. Opozice využila své náhodné převahy (nakonec se podařilo shromáždit něco málo přes polovinu zvolených poslanců), a protože z vlády nebyl přítomen nejprve nikdo, posléze místopředseda a dva ministři (vláda pořádala v době zasedání parlamentu jakousi schůzi), což Ivan Langer považoval za projev pohrdání sněmovnou, prosadila ukončení schůze. Čím dál tím víc se u nás uplatňuje způsob výkonu státní moci formou její sabotáže tu ze strany koalice, tu ze strany opozice.

Taky forma dialogu mezi vládou a opozicí vypadá oboustranně jako soutěž o bobříka sprosťáctví. Poté, co místopředseda ODS nazval premiéra broukem Pytlíkem, označil Paroubek kritiku hospodářské politiky vlády ze strany ODS za bláboly. Bude zajímavé, kdy se začnou ve Sněmovně prát.

Nyní už bývalý starosta Prahy 4 Hovorka má jakési problémy s tím, jak doložit prostředky na koupi bytu. Rezignoval, a primátor Bém se domnívá (viz rozhovor v dnešních LN), že případ je tím vyřešen. Politicky jistě. Primátor Bém je zároveň velmi rozhořčen tím, že „média se tím nemusejí spokojit“, protože „chtějí krev“, „chtějí ho veřejně popravit ještě víc, než jak se stalo“. To, že pan exstarosta odstoupil, bohužel ještě nevysvětluje, kde vzal peníze na byt, lidi to pochopitelně zajímá, a média se v civilizovaných zemích zabývají tím, co lidi zajímá. Pan primátor si myslí, že se Hovorka provinil pouze „mediální neobratností“. Má se tomu rozumět tak, že to nedokázal pořádně zakecat? Do široké fronty aktivistů, kteří brojí proti tomu, že „deklarovaní vládcové již dávno přestali být pány světa a stali se jen figurkami na šachovnici sedmé velmoci“ (jak praví známý spisovatel Rostislav Rod) se zařadil další významný bojovník.

Pondělí 4. července: V Londýně, Římě, Filadelfii, Berlíně, Paříži, Moskvě, Johannesburgu a ještě kdesi v Kanadě proběhly megakoncerty, jejichž cílem bylo upozornit před summitem G8 na problémy nejchudších zemí světa, na to, že je jim třeba pomoci a že se to očekává právě od G8. Tyto akce mají jakýsi hystericky zrůdný ideologický základ. Vycházejí z bolševické představy, že vyspělé země se svého bohatství dopracovaly tak, že o ně oloupily ty chudší (ti lidé si svého bohatství jednak vesele užívají, jednak se za ně stydí), a že je tedy třeba se s těmi chudými „demokraticky“ podělit. Pomoc chudým ovšem předpokládá, že pomáhající sám zůstane bohatým, a je stejně vážnou otázkou, zda dokáže své bohatství uhájit před těmi, co jsou výrazně chudší a často nemyslí na nic jiného, jak ho o ně okrást, případně oloupit. Česko má přitom dvojitou historickou zkušenost s tím, že rozkradením cizího bohatství (sudetoněmeckého 1945, bohatství vlastních lidí 1935-8) žádné bohatství nevzniká. Snad by ji mělo těm hejlům, co teď po celém světě šaškují „hudbou proti chudobě“, sdělit. Ke zprávě se vrátíme komentářem, je smutné, že kromě jediného článku Martina Komárka v dnešní MfD nikdo ani náznakem neupozornil, že takto pojatá „pomoc“ má své problémy.

K Robertu Redfordovi cítím, jak by řekli moji čtenáři, „osobní averzi“: mám částečně jiný názor na prezidenta Reagana (nebyl to žádný genius, ale udělal to, co udělat měl; co víc si může politik přát) a úplně jiný na politiku prezidenta Bushe (aspoň tu zahraniční), kterou jednoznačně podporuji. Proto mne těší, že nám na sebe slavný herec nechtě prozradil temný hřích svého mládí: pomáhal prý „například“ maďarským uprchlíkům v roce 1956 přes Dunaj. Pan Redford hovořil o své zálibě v historii, škoda, že se nevěnoval trochu víc taky zeměpisu, ušetřil by si tragický omyl. Dunaj protéká prostředkem (nynějšího) Maďarska a pak tvoří hranici jedině a jen s někdejším (Novotného a Zápotockého) Československem. To uprchlíky nepochybně okamžitě vydávalo zpátky, tj. Kádárovi a spol. Naproti tomu rakousko-maďarské hranice, kde komunistická vláda odstranila na čas dráty ještě před revolucí, byly nějaký čas po jejím potlačení ještě průchodné. Utéci z Maďarska do „ČSR“ tedy znamenalo dostat se do ještě dokonalejší pasti. A pokud pan Redford pomáhal maďarským uprchlíkům zdolávat Dunaj třeba někde u Nagymarose a Visegrádu, připomíná mi to historku, kterou jsem slyšel na vojně: sloužil jsem delší dobu v Aši. Na kopci nad městem je rozhledna s útulnou hospodou, nedaleko od ní byla cvičná „péesácká“ hranice s plotem z ostnatého drátu a veškerým příslušenstvím. Jednou pozdě večer, když se rozjaření štamgasti vraceli z hospody domů, natrefili na cvičné hranici jakéhosi nešťastného dederona, jak tam vleže pilně stříhá dráty – myslel si totiž, že už je na čáře (protože každý druhý, nanejvýš třetí Ašan byl tehdy PS VB, tak ho nejspíš taky hned práskli).

Podle zprávy v dnešním Právu zmlátil prý ministr spravedlnosti policistu (str. 5, titulek „Němec zbil i strážníka“). A pak by to mělo u nás se spravedlností kloudně vypadat!

Někdejší Špidlův poradce Jelínek píše rovněž v Právu v souvislosti s Grossovou aférou, že „jaro 2005 zkrátka bylo jen karnevalem neprofesionality, žurnalistů i politiků“. Byli by lobbisté ČSSD tak laskavi a napsali konečně konkrétně, v čem se projevila v aféře Gross neprofesionalita žurnalistů? Měli o Grossových problémech taktně pomlčet?

Česká hrdost utrpěla velkou ránu. Podle MfD je image obyvatel tvrze demokracie ve střední Evropě v očích lidí z civilizovaných zemí „strašlivý“: Česko je podle nich civilizací nepříliš zasažená země obývaná rázovitými a udřenými vesničany s vrásčitými tvářemi. Češi jsou levná pracovní síla a to hlavní, na co se zmůžou, je výroba slunečnicového oleje a věžních hodin. Jsou chudí a pevně spjatí s půdou a krajinou, neveselí a mají sklon k melancholii. Jsou neiniciativní, zaostalí a nekosmopolitní. Obávám se, že redaktor vypíchl v tomto případě spíše absurdní části odsudku, teprve pak uvádí reálnější: „Česko je skvělé, protože to je, jako když se vrátíte do světa svých rodičů,“ … „Je vzrušující jet do České republiky, protože je to jako výprava padesát let zpátky.“ Prý podobné názory sdílejí i naši němečtí a rakouští sousedé. Řekl bych (podle vlastní zkušenosti), že jejich názor je artikulovanější a obsahuje ještě další nepříliš lichotivé atributy: českými vlastnostmi jsou nestydatost, zamindrákovanost a nadutá sebechvála, která se ve chvílích nepohody náhle převrací v hysterické sebeponižování. Jenže vám to přímo a na rovinu neřeknou, jsou totiž na rozdíl od většiny z nás slušně vychovaní.

Martina Navrátilová poskytla MfD rozhovor a zabrousila v něm i do politiky: přeje si, „abychom ukončili válku v Iáku. To je mé největší přání. A abychom pomohli lidem v Súdánu a v Zimbabwe. To je hrůza, co se tam děje.“ Paní Navrátilová by si tedy přála, aby se americké jednotky přesunuly do Súdánu a Zimbabwe. Až tam budou a vyskytnou se tam potíže, bude je chtít přesunout zase jinam.

Čtvrtek 7. července: Série dosti krvavých atentátů v Londýně je věc, která se dala čekat (a v Británii ji taky už nějakou dobu očekávali). Za správná a odvážná rozhodnutí se musí taky něco zaplatit, ale do budoucna se správná a odvážná rozhodnutí (totiž britská solidarita s USA v boji proti islámskému terorismu) přesto rentují. Jsem si jistý, že britská politická reprezentace i britská veřejnost se zachová v duchu svých nejlepších tradic, tj. podstatně důstojněji než před rokem ta španělská. Atentáty jsou co do počtu obětí v podstatě srovnatelné s těmi v Madridu (zatím skoro 40 mrtvých, ale mnoho zraněných je prý v kritickém stavu). Zdá se, že islámským teroristickým organizacím trvá něco přes rok, než připraví další „akci“ v civilizovaném světě. Musí to být náročné. Tentokrát nejspíš šikovně využili toho, že britské bezpečnostní složky byly soustředěny na zajištění schůzky G8 v Edinburghu. Davy kašparů, kteří tam pořádají divoké demonstrace proti vykořisťování třetího světa, jim posloužily jako křoví. Soudě podle diskusí na internetu je většina české veřejnosti přesvědčena, že si za to Angličané mohou sami a že jim to svým způsobem patří. Je poněkud hnusné žít v této zemi, podobné názory zastávalo před rokem 1989 jen Rudé právo. K události se přirozeně ještě vrátíme.

Premiér Paroubek se sešel s exprezidentem Havlem. Hovořili o EU, euroústavě a Číně. Podle Paroubka jsou jejich názory na evropské záležitosti „velmi totožné“, Havel by si netroufl říci, že mají identické názory, ale jsou si prý velmi blízcí „v tom celkovém vidění“. O víkendu navštíví Paroubka na chalupě expremiér Zeman. Pan Paroubek zjevně dokáže vyjít s každým, o kom je přesvědčen, že na něm může záležet jeho kariéra. Tato schopnost je mírně znepokojivá.

V souvislosti s návrhem prezidenta Klause na společnou schůzi hlavních ústavních činitelů a lídrů parlamentních stran o situaci v EU dávají pohlaváři ČSSD najevo čím dál větší zdrženlivost. Zdá se, že mají trochu dlouhé vedení, trvalo jim dost dlouho, než se zorientovali v tom, oč panu prezidentovi jde. ODS Klausův návrh vítá, ale není ochotná jednat s komunisty (zřejmě v rámci dělostřelecké přípravy na předvolební kampaň v příštím roce), Unie svobody, aby se to nepletlo, by s komunisty na truc ODS jednala, protože reprezentují početnou skupinu obyvatel. Zdá se, že schůzka hned tak nebude, což je v pořádku, Klaus by tak posílil své (mimoústavní) image Otce vlasti.

Nejvyšší státní zástupkyně Benešová obvinila před kamerami mluvčího ministra spravedlnosti, že uplatil redaktora Novy, aby natočil reportáž o jakémsi odstoupivším státním zástupci, který kritizoval činnost státních zastupitelství. Pak přiznala, že pro to nemá důkazy. Nakonec prohlásila, že šlo o vtip a že se ji ministr Němec snaží zlikvidovat. Křehký mír, dojednaný mistrem kompromisů Paroubkem tedy nevydržel moc dlouho, ministr Němec běsní, sám Paroubek se domnívá, že pokud Benešová své tvrzení o úplatku nedoloží, měla by odejít. Benešová připustila, že to přehnala, odstoupit nehodlá, nebude však mít vládě za zlé, když ji odvolá. I kdyby měla, nabylo by jí to nic platné. Paní Benešová zjevně ztrácí nervy.

Prezident i premiér se vyjádřili ke svátku mistra Jana. Prezident už předtím ke svátku slovanských věrozvěstů (ve skutečnosti to byli Řekové a víru hlásali ve slovanském jazyce podle vlastních slov proto, že by jim ti barbaři jinak neotevřeli svá zatvrzelá srdce). Zatímco Klaus vylíčil Husa jako svého předchůdce, protože bojoval s římskými preláty hierarchií stejně jako on s bruselskými byrokraty a je mu tedy vzorem (obávám se, že kdyby chtěli v Bruselu Klause upálit, velmi rychle by vyšel najevo podstatný rozdíl mezi ním a kazatelem z Betlémské kaple), Paroubek zvolil notu národovecko-nejedlovskou („hnutí, které (Hus) způsobil (jak krásné sloveso, bd), pak už nebylo jen náboženské, ale i národní a sociální.“ Také bychom prý neměli zapomínat, že Hus nebyl jen nějaký pofidérní „církevní reformátor“, ale „učenec, který přispěl k modernizaci českého jazyka“. V Kostnici nám upálili lingvistu. Nu, co byste chtěli od ekonomického náměstka z RaJ.

Prezident Bush dal před schůzkou v Edinburghu najevo, že by souhlasil se zrušením ochranářských bariér pro obchod se zeměmi třetího světa (pokud jde o americkou bavlnu), ovšem jen v tom případě, pokud změní svou ochranářskou zemědělskou politiku i Francouzi. To je docela logické. Prezident rovněž odmítl nechat se fotografovat v tradičním skotském kroji (tj. v kostkaté sukni) a okusit skotskou specialitu, vařený ovčí žaludek plněný mletým masem či vnitřnosti. Vůbec se mu nedivím, pro porozumění mezi národy a státy je možné obětovat leccos, ale každé mučednictví má své hranice.

Rozhovor s maďarskou filmovou režisérkou Martou Mészárosovou v Právu je udělán s ledabylostí v Čechách obvyklou. České překlady jejich filmů nejsou přesné (např. A Temetetlen Halott neznamená Nepohřbený muž, nýbrž Nepohřbený mrtvý), redaktor, který rozhovor pořídil, se mýlí, když tvrdí, že po svém odstavení v roce 1955 působil Imre Nagy jako učitel (spletl si to zjevně s přelomem čtyřicátých a padesátých let, kdy Nagy upadl v nemilost poprvé a stal se na krátkou dobu rektorem zemědělské univerzity v Gödöllő) a spletla se i paní Mészárosová, když prohlásila, že Kádár zemřel v den slavnostního pohřbu Imre Nagye (zemřel později, v den, kdy maďarský Nejvyšší soud formálně zrušil rozsudek nad Nagyem a fakticky ho tím rehabilitoval).

Miroslav Kalousek si zřejmě ve své straně zařizuje, aby zůstal v předsednickém křesle co možná nejdéle. Předseda (a vůbec všichni funkcionáři) mají být napříště voleni nikoli na dva, ale na čtyři roky. Musí to ovšem schválit podzimní sjezd. Na něm bude na předsedu zjevně kandidovat jen Kalousek. Zato po příštích volbách, až KDU-ČSL, jak to zatím vypadá, získá 5,1% hlasů, bude dobré mít svůj post posichrován na další tři roky.

Církve (tj. zjevně Církev československá a protestantské církve) žádají papeže Benedikta XVI. o rehabilitaci Jana Husa. Tomu nerozumím: rehabilitace Husa v rámci katolické církve je věc katolické církve. A k tomu, abych si Husa vážil, nepotřebuji, aby si ho katolíci sami pro sebe rehabilitovali. Katolická rehabilitace Husa pro mne jednak nemá nejmenší význam, a jednak mi do ní nic není.

Pátek 8. července: Předseda KSČM Grebeníček prohlásil, že považuje londýnské atentáty za „symbolické memento“ pro země G8, které prý mohou udělat více než jiné pro prevenci terorismu a odstranění jeho příčin. Pan Grebeníček považuje úkladnou vraždu víc než padesáti lidí za „symbolické memento“, to je dobré. Co by pak podle našich komunistů bylo nesymbolické memento?

Taky ministra Bublana hned tak něco nevyvede z rovnováhy: „Když se podíváte na počet obětí, který nechci nijak snižovat, ale který nebyl podle dostupných informací dramatický, pak útočníci chtěli ukázat, jak lze tuto civilizaci zasáhnout…“ jaký počet obětí považuje náš ministr vnitra za „dramatický“? Člověk aby se skoro bál. Kromě toho, pan ministr by to na místě teroristů udělal šikovněji: „…nálože byly většinou umístěny v horním patře známých dvoupodlažních autobusů, přičemž kdyby chtěli teroristé zabít co nejvíc lidí, asi by je umístili do dolní části.“

Podle prezidenta Klause „čelíme těm, kteří chtějí svými zbabělými nelidskými akcemi destruovat hodnoty, na kterých je založena naše civilizace“ a usilují zničit to, v co věříme. Teroristé se řídí mj. zásadou kolektivní viny „křižáků a sionistů“. Spousta lidí u nás (nechci nikoho jmenovat, i když jedno jméno se mi přímo vnucuje) tu zásadu sice dnes pokládá za překonanou, ale v roce 1945 byla podle nich ještě OK.

Česko zachvátila vlna protiteroristické bdělosti, a tak v Senátu přivolali policejního pyrotechnika, aby ohledal a případně taky zneškodnil podezřelý balíček. Ukázalo se, že balíček obsahoval elektrikářské kleště a jakýsi měřící přístroj. Nejsem odborník na terorismus, ale skoro bych řekl, že se zatím nemusíme tolik bát. Příprava toho, co se stalo v Madridě nebo v Londýně, určitě není tak jednoduchá, jak to na první pohled vypadá, a Česká republika za to zatím ještě islámským teroristům nestojí, je příliš bezvýznamná.

Nejvyšší státní zástupkyně v Právu vylíčila, jak proběhl její rozhovor s redaktorem Novy: „Pan redaktor Dlabaja mně zavolal na mobil ve chvíli, kdy jsem seděla u slavnostního promočního oběda mého syna. Což redaktor věděl. Na to reagoval poznámkou, že slyšel, že podle pana Radka Ondruše (bývalý žalobce nejvyššího státního zastupitelství, šetřen pro porušení autorského práva, pozn. red.) jsou na státním zastupitelství nekompetentní lidé. Namítla jsem, že já jsem zase slyšela, že reportáž s panem Ondrušem byla zaplacená a že jsem slyšela i částku. Na dotaz pana Dlabaji „kolik jsem dostal?“ jsem řekla: „Prej padesát tisíc.“ U promočního oběda mě ani ve snu nenapadlo, že si mě pan Dlabaja nahrává se záměrem vystřihnout a odvysílat, myslím, že pouhé tři věty, které jsem pronesla v neformální situaci. Nebyla jsem panem Dlabajou upozorněna ani na nahrávání rozhovoru, ani na to, že se mnou vede pracovní rozhovor se záměrem odvysílat ho. Ve chvíli promočního oběda mě to opravdu nenapadlo.“ Paní Benešová má velmi omezenou fantazii: co má dělat novinář, kterého nejvyšší státní zástupkyně obviní (byť i jen v neformálním rozhovoru), že se nechal podplatit padesáti tisíci? Nejvyšší cenzor České republiky Paroubek si teď chce pozvat na kobereček ředitele Novy. Měl by to spíš řešit s paní Benešovou.

KSČM dokončila svou verzi zákona o majetkových přiznáních: museli by je podávat všichni občané, jejichž majetek přesahuje hodnotu deset milionů. A nejen to: finanční úřad by měl právo kohokoli vyzvat, aby soupis majetku vydal, a on by to pak musel učinit, i když si myslí, že jeho majetek nepřesahuje stanovenou mez. Mít víc než deset milionů je zjevně provinění a občané musí prokazovat svoji nevinu. Není prý vyloučeno, že komunisticko – sociálně demokratická hlasovací mašinerie tuhle nestoudnost prosadí. Lidovci reptají, ale to je tak jediné, co mohou dělat.

Sobota 9. července: případ nejvyšší státní zástupkyně Benešové bude zřejmě vyřízen její „sebekritikou“. Ministr Němec sice připravuje návrh na její odvolání, ale premiér Paroubek couvl a označil ho za ministrovu soukromou iniciativu. Předseda KDU-ČSL Kalousek, mistr v podtrhávání partnerů, nadto prohlásil, že je „absolutně nemístné, aby byla nejvyšší státní zástupkyně odvolána kvůli soukromému výroku o tom, že slyšela o uplácení novinářů mluvčím Ministerstva spravedlnosti Dimunem“. Prý by to zavánělo účelovostí. Podle Kalouska se záležitost podobá tomu, když před lety premiér Zeman obvinil exministra Zieleniece, že uplácel novináře, tehdy od Zemana taky nikdo odstoupení nepožadoval. Tohle přirovnání kulhá na všechny nohy. Je něco jiného, když něco plácne premiér, navíc tlučhuba Zemanova typu, a když to řekne představitelka instituce, která má obviňování v popisu práce. Hovor s redaktorem televize nebyl soukromý, paní Benešová a dotyčný redaktor nejsou kámoši, redaktor ji volal v pracovní záležitosti. A konečně nešlo o paušální obvinění z uplácení „novinářů“, ale o obvinění, v němž padlo jméno upláceného i částka. Pan Dimun, redaktor i TV Nova mají všechny důvody pro to, aby Benešovou žalovali; pokud půjde o žalobu pro trestný čin, vznikne mimořádně legrační situace, protože by o ní měl rozhodnout nějaký státní zástupce, tedy podřízený paní Benešové. Navíc paní Benešová trousí o panu Dimunovi už delší dobu pověsti, které je obtížné chápat jinak, než jako pomluvy a hlavně jsou ze své povahy nedoložitelné (že ve skutečnosti on a ne ministr Němec řídí ministerstvo) a její angažmá v případu Kořistka lze označit mnoha otazníky. Pokud paní Benešová nepodá demisi nebo nebude odvolána, je těžké pochopit, proč musel před nedávnem rezignovat policejní prezident Kolář.

Státní dluh ČR vzrostl od počátku roku o 50 miliard Kč. Pokud toto tempo zůstane zachováno i v druhém pololetí, bude to znamenat, že se jeho růst nijak nezpomaluje. Hospodářské úspěchy, jimiž se sociálně demokratická vláda pyšní, mají, zdá se, i svou odvrácenou stránku. Od doby, kdy se u nás sociální demokraté chopili kormidla, vzrostl dluh o půl bilionu. Je to už sedm let. Svádět to na předchůdce pořád nejde. Žijeme si nad poměry a vláda to diriguje.

Podle Jana Eichlera v dnešním Právu je naléhavost teroristické hrozby „rozdílná - nižší riziko platí třeba pro Švédsko, Finsko či Rakousko. Vyšší zas pro ty země, jejichž činitelé se například přihlásili k Bushovu postupu nešťastným Dopisem osmi ze 30. ledna 2003. V posledních dnech svého úřadování tento dopis podepsal i Václav Havel, zatímco tehdejší premiér Špidla to učinit odmítl. Takže nezbývá než doufat, že míra možné hrozby vůči Česku se bude odvíjet nikoli od politiky exprezidenta, ale podle postojů současné hlavy státu, jež se v roce 2003 k válce v Iráku vyjadřovala velice obezřetně a rozvážně.“ Krédo všech Mnichovanů: jen je nedráždit, skrčit se, třeba si nás nevšimnou. Samozřejmě že si nás všimnou, máme jen naději, že to bude až tenkrát, když už naši ostatní, silnější spojenci budou vyřízeni, mimo jiné proto, že jsme se na ně vykašlali. A pak už nebudeme mít žádnou naději. Havel udělal dobře, že podepsal zmíněný dopis.

Premiér Paroubek je muž mnoha tváří: zatímco v MfD mluví k (pravicovějším) kůzlátkům jemným hláskem, v Právu účtuje s Topolánkem, ODS, s médii. S Havlem se prý v zásadě shodli na tom, „co si myslíme o žurnalistech, kteří stále ještě omílají různá nepodložená tvrzení z té tzv. Grossovy aféry… Stanislav Gross neudělal nic jiného, než že si půjčil peníze na své bydlení. A tu půjčku teď řádně a zcela transparentním způsobem splácí“. Stanislav Gross ve skutečnosti nedokázal vysvětlit, kde si ty peníze půjčil či jak k nim přišel, místo toho předložil nevěrohodnou story o svém strýci, z níž se pak odvinul směšný řetěz dalších ještě neuvěřitelnějších historek. Že ho Havel podpořil, tomu bych věřil, ani on nemá rád žurnalisty, zvlášť některé, co mu nešli náležitě na ruku.

Summit G8 se zjevně pod dojmem londýnských atentátů dohodl na masivnější pomoci nejchudším zemím světa, než se původně očekávalo. Rozvojová pomoc se zvýší na padesát miliard dolarů. Nemohu si pomoci, ale to není úplně šťastný signál. Dávají najevo vydíratelnost, navíc úplně zbytečně, protože islámským teroristům o nějakou pomoc chudým nejde, zatímco chudí si řeknou, že metody islámských teroristů přinášejí ovoce. A může se propojit něco, co je doposud odděleno, jen proto, že čelní politici civilizovanější části světa sdílejí marxistický blud, že teroristické násilí je plodem chudoby.

Jiří Pehe píše v Mladé frontě Dnes: „… podstata moderní západní civilizace (onen často vychvalovaný „způsob našeho života“) spočívá v tom, že nadřazujeme svobodu většině ostatních hodnot. Teroristickým útokům bychom se však mohli skutečně účinně bránit pouze v případě, že bychom svobodu zásadním způsobem omezili, čímž by fundamentalisté vlastně už svou válku s námi vyhráli… Největší nebezpečí dřímá v nás samých; spočívá v možnosti, že vystrašení Evropané a Američané nakonec přijmou řešení, která budou téměř stejně extrémní, jako jsou metody jejich nepřátel.“ Myslím, že se o těhle věcech nedá rozumě mluvit v takhle obecné rovině. Je docela přirozené, že společnost v situaci velkého ohrožení omezí sama své svobody. Britové i Američané to za druhé světové války udělali (např. vůči německým, případně japonským imigrantům)a měli na to právo. (Je to něco jiného než post festum okrást a vyhnat tři miliony lidí.) Tím samozřejmě nechci doporučovat internaci - koho? Muslimů? Arabů? Byla by neproveditelná a nesmyslná. Jen upozornit, že v určitých situacích je legitimní svobodu omezit.Přitom je rozumné mluvit o tom, jaká je přípustná míra těch omezení a jak bude zaručeno, aby zůstaly jednoznačně (i časově) limitovány. Strašit apriori ztrátou podstaty naší svobody není věcné.

Pondělí 11. července: Komunisté předloží ve Sněmovně svůj nehorázný návrh zákona o majetkových přiznáních a zle tím sociálním demokratům zavaří. Vedoucí představitelé strany sice buď srdcem tíhnou ke komunistické koncepci, nebo aspoň nemají žádné účinné protilátky proti demagogii tohoto typu, ale tuší, že koaliční partneři budou vyvádět (ti už to taky dali najevo). Jde o poměrně zásadní věc, o návrhu jsme už psali, je to něco podobné hodnoty a podobného významu jako tzv. milionářská daň v době třetí republiky. Přitom komunisticko-sociálně demokratická stojedenáctka v této věci pohodlně přehlasuje Senát i prezidenta a jedinou nadějí by pak byl Ústavní soud. Paroubek dal najevo „nejistotu“, zda tento zákon patří do skupiny těch, o nichž se sociální demokraté zavázali nehlasovat s komunisty. Pokud ho ve spolupráci s komunisty odhlasují, bude vlastně jedno, co jejich koaliční partneři udělají. Buď zůstanou ve vládě a potvrdí tím, že jsou v ní pátým kolem u vozu, nebo odejdou a otevřou prostor pro faktickou koalici ČSSD – KSČM.

Po úspěšných Paroubkových námluvách s čínskými komunisty přišel na řadu i prezident Putin, který premiérovi údajně telefonoval ohledně prodeje společnosti Vítkovice Steel ruskému investorovi. Prodej prý označil za další fázi spolupráce mezi oběma zeměmi. Doufám, že se telefonát, který Paroubek nepopřel, odehrál na pověstné přímé lince z doby Antonína Novotného, která měla údajně na svém českém konci pouze sluchátko.

Problém má i Izrael: v roce 1994 se tam vystěhoval polský občan a někdejší osvětimský vězeň Salomon Morel, který údajně po skončení druhé světové války jako velitel v sovětském zajateckém táboře Swietochlowice v jižním Polsku zmasakroval 1538 zajatců (zjevně i Poláků, kteří tam byli rovněž vězněni). Dotyčnému je 87 let a izraelské ministerstvo spravedlnosti ho odmítá do Polska vydat. Chtějí ho tedy soudit sami? Masové vraždění válečných zajatců a civilistů se přece nedá jen tak přejít, a věznění v nacistickém vyhlazovacím táboře není něčím, co by je mohlo ospravedlnit. Nepíšu tyhle řádky rád, dnes si spousta evropských mírotvorců o Izrael zcela nespravedlivě pucuje boty a nemám chuť se k nim přidávat, ale nedá se nic dělat, tohle zjevně není v pořádku.

Britské zpravodajské služby prý v případě londýnských atentátů selhaly stejně jako CIA před 11. zářím 2001. Zpravodajské služby ve skutečnosti mají jen minimální šanci zabránit takovým akcím. Nanejvýš třem zabrání, čtvrtá se povede. Obvinění je nespravedlivé, to se dá říci vždycky.

S cestami do Číny se prý po Paroubkově návštěvě roztrhl pytel, chystá se tam i předseda ODS Topolánek a předseda poslaneckého klubu strany Tlustý. Bratři Slované nás v minulosti zklamali, teď nám imponuje čínský hospodářský zázrak. Kazí to jen pár škrabáků. Ředitel úřadu Ministerstva pro místní rozvoj Jan Birke prohlásil: „Kdyby novináři pořád nepsali o dalajlámovi, Tchaj-wanu a lidských právech, tak bude fungovat s Čínou mnoho věcí lépe.“ Samozřejmě, a kdyby se napsalo o kubánských disidentech, bude to fungovat lépe s Castrem, atd. atd. Jak to bylo před listopadem rozumně zařízeno!

Lidové noviny otiskly článek Briana Whitmore k výročí srebrenického masakru. Autor považuje za výraz srbské zpupnosti fakt, že „když například srbská vláda vydala minulý týden prohlášení odsuzující srebrenický masakr, přidala k němu také pasáž, která odsuzuje všechny zločiny spáchané ve válkách v bývalé Jugoslávii“. To je přece úplně v pořádku, v Bosně byli vražděni i Srbové a Chorvati, a to, že jich bylo méně, neznamená, že by ty vraždy bylo možné zanedbat. Pan Whitmore si osobuje rozhodnout, co je účinná lítost a co ne, a jako normu bere hystericky kýčovité gesto Willyho Brandta. Podle těchto lidí by snad měl srbský prezident přilézt do Srebrenice po břiše.

Úterý 12. července: Premiér Paroubek označil v pondělí na tiskovce nejvyšší státní zástupkyni za „čestnou a neúplatnou osobu“, nedovede si představit, že by měla opustit svůj post právě po teroristických útocích v Londýně (proboha, jak to spolu souvisí?) a prohlásil, že na svém místě zůstane do té doby, než se najde někdo lepší, minimálně do parlamentních voleb v červnu příštího roku. Zároveň bude koalice hledat v příštích týdnech vhodného nástupce, protože paní Benešová je prý už na svém místě poměrně dlouho. Zatím však není vhodný nástupce na obzoru. Ministr Němec na odvolání trvá, nemá však naději, že by ho dosáhl, protože koaliční partner Kalousek ho kolegiálně podtrhl. Paní Benešová pronesla bezprecedentní obvinění, které není schopna dokázat. Tím dala najevo nezpůsobilost pro vykonávání své funkce. Podle Paroubka by se to mělo vyřešit tím, že se omluví Nově, kdežto mluvčí Dimun, „spoluobviněný“ Novy, by měl odstoupit. Proč se nemá omluvit taky Dimunovi, nebo snad pan Dimun sice uplácel, ale neví se, koho? A proč se pan Paroubek plete do toho, kdo má či nemá dělat mluvčího na tom či onom ministerstvu, funkce ministerského mluvčího je natolik bezvýznamná, že by měla být hluboko pod rozlišovacím prahem pozornosti českého premiéra. Zjevně chtěl udělat Benešové dobře. K čemu je dobré takovéhle nedůstojné pytlíkování, a co kloudného z něho může vzejít? Kdyby chtěl ministr Němec být důsledný (očividně si to nemůže dovolit), měl by odstoupit. Benešová řekla Právu: „ve věci odvysílané reportáže s bývalým státním zástupcem Radkem Ondrušem a pak nahrávky mého soukromého rozhovoru s redaktorem Novy uprostřed promočního oběda mého syna se nyní zabývám právními aspekty celé záležitosti.“ Jak přišla na to, že je to soukromý rozhovor, proč se smí v soukromém rozhovoru říkat takové věci a proč rozhovor neodmítla, když se cítila být stresována? Celkový dojem spíš je, že si paní nejvyšší státní zástupkyně tu chvíli myslela, že si může všechno dovolit. Názor v případě nejvyšší státní zástupkyně dosti nebezpečný.

Schodek státního rozpočtu na příští rok má být 76,4 miliard Kč. Není to dramaticky méně než letos. Jak by taky mohlo: budou volby. A před volbami se nevyplatí škudlit. Zvlášť straně, která to má tak nahnuté jako ČSSD.

Premiér Paroubek chce ocenit sudetoněmecké antifašisty: ovšem ne ty, co byli vyhnáni, ani ty, co zůstali, ale ty, co odešli, jenže dobrovolně. Nemá jít o odškodnění (nejspíš dostanou nějakou placku). Budou to prý komunisté, ale také sociální demokraté a katoličtí kněží. Komunisté a ti ostatní budou zjevně namícháni jako v pověstné koňsko-skřivánčí paštice. Pan Paroubek si zjevně v konstelaci, kdy kontroverzní věci dokáže prosadit jen s pomocí komunistů, jinak se mu rozloží podpora ve vlastní straně. Neměl by raději počkat do voleb? K tématu se ještě vrátíme.

Po vystoupení Tonyho Blaira v Dolní sněmovně k teroristickým útokům prohlásil vůdce konzervativní opozice Howard: „Premiér odpověděl na útoky jako skutečný státník. Mohu jen obdivovat klid, s nímž vláda reagovala.“ Představme si, že by něco takového prohlásil o sociálně demokratickém premiérovi pan Tlustý nebo pan Langer (o panu Topolánkovi ani nemluvě).

Podle návrhu zákona o střetu zájmů, který předkládá vládě ministr Němec, má na správnost majetkových přiznání politiků dohlížet zvláštní třináctičlenná rada, jmenovaná zčásti poslanci, zčásti senátory, zčásti prezidentem, ombudsmanem, předsedou Nejvyššího soudu a předsedou Nejvyššího správního soudu. Vzniká otázka, kdo bude dozírat na tuto radu. Nedostatek politické korektnosti se nedá nahradit buzeračními opatřeními.

Poté, co návrh na udělení vyznamenání Za zásluhy pro Karla Gotta ve Sněmovně o pět hlasů neprošel, sepsalo šedesát devět poslanců (napříč stranami, mj. i Ivan Langer) petici, žádající udělení řádu, a poslali ji na Hrad. Cíl je jasný – získat body u voličů. "Na poli populární hudby budeme jen těžko hledat umělce, který by se tak dlouho a nepřetržitě těšil tak velké a široké oblibě, a v tomto ohledu je Karel Gott naprosto výjimečným fenoménem," prohlásil navrhovatel Němec (ČSSD). To je přímo krédo populismu, velká a široká obliba u veřejnosti není žádným kritériem. Prezident není návrhy PS, vlády a Senátu vázán. Bude zajímavé sledovat, jak si v Gottově případě poradí. Byl jsem vždycky proti démonizaci toho, jak se chovaly hvězdy české pop-music za totáče, ale ani já si nemyslím, že by snad za to měly dostávat metály. Znamená to devalvaci řádů. Jenže když už byl vyznamenán Otakar Vávra…

Středa 13. července: Nejvyšší státní zástupkyně uposlechla pokynu (vlastně rady, premiér jí nemůže udílet pokyny) premiéra Paroubka a omluvila se TV Nova. Text omluvy Nejvyšší státní zastupitelství tají. Nejspíš jde o omluvu za neobratnost. Měla to udělat šikovněji.

Prezident Klaus zaúčinkoval opět jako Nejvyšší moderátor ČR. Moderoval tentokrát v CEP debatu na téma „Postdemokracie – hrozba, nebo naděje?“ Podle zpráv tisku spočívala debata v úporné hádce mezi Moderátorem a třemi účastníky panelu na jedné straně a čtvrtým účastníkem, ředitelem české pobočky Greenpace Jiřím Tutterem na straně druhé. Jakkoli by mi asi byly názory Tutterových oponentů bližší, nemohu přehlédnout, že tento způsob veřejné diskuse (moderátor kope za jeden manšaft s většinou panelových diskutujících a navíc je jeho čelo ozdobeno prezidentským vavřínem) je přímo vzorem nekorektnosti. Nechápu, proč tam pan Tutter lezl, tím jim tuhle nestydatou techniku požehnal.

Miroslav Grebeníček se vyslovil velmi jednoznačně pro uznání zásluh německých antifašistů, „zejména sociálních demokratů a komunistů“, v boji proti fašismu. Tím nepřímo podpořil Paroubkův návrh s výhradou, že projevy úcty by se „neměly stát součástí politického obchodu, a naopak by měly být výrazem co nejširší shody napříč politickým spektrem“. Proč by KSČM taky měla být proti uznání, vyslovenému jejich komunistickým soudruhům, jiní tam budou v minimálním počtu nanejvýš pro ozdobu a jako alibi. Ti lidé budou odměněni uznáním a vyčleněni z ostatních vyhnaných de fakto za to, že byli komunisté. Co Grebeníčkova znamená Grebeníčkova výhrada, není zcela jasné. Zdá se, že to oba braši měli předem domluvené. Sudetoněmecké sdružení v Rakousku na to reagovalo slovy: „Takový úmysl je prvním krokem k definitivnímu odsouzení mnoha sudetských Němců ve smyslu Benešových dekretů: jejich pravdě odporující rozdělení na dobré a zlé“. Na této námitce (respektive na její první části, dělit sudetské Němce na dobré a zlé není nelegitimní, jde o to, kde se vede hranice) něco je. Prezident Klaus v rozhovoru pro MfD Paroubka ostře napadl za to, že s ním věc nekonzultoval. Klaus zastává totéž stanovisko jako ODS, totiž že vše je uzavřeno Česko-německou deklarací a že dělat v té věci cokoli je otvírat Pandořinu skříňku. Zdá se, že se ODS octne v izolaci. Je ve velmi nesnadné pozici: má být jako vždycky zásadně proti tomu, co navrhuje ČSSD, nebo má souhlasit s oceněním sudetoněmeckých komunistů? Poněkud odlišný názor vyslovil před nějakou dobou místopředseda Nečas (ten by sudetoněmecké komunisty ocenil). Byl to úlet nebo je to diferencované stanovisko?

Unie státních zástupců se ostře ohradila proti tomu, že ministr Němec kritizoval činnost státního zastupitelství. V jejím prohlášení se mj. říká: „Tyto výroky vnímá unie jako útoky na samotnou podstatu státního zastupitelství a jeho úkoly v demokratické společnosti vymezené ústavou a zákonem o státním zastupitelství, jakož i na nezávislost jeho postavení na ministerstvu spravedlnosti, jejímž garantem je nejvyšší státní zástupkyně.“ Nechci dělat advokáta ministrü Němcovi ani klást do otázky práci státního zastupitelství jako celku. V případu Kořistka projevilo značnou dávku nezávislosti – ovšem mimo jiné taky na paní Benešové. A čeho může být paní Benešová vůbec garantem, když nepodloženě obviní hned dva lidi, jednoho z braní úplatků a druhého z uplácení, a pak se tváří, jako by nevěděla, že to, co říká, může být zveřejněno.

Experti na terorismus (jmenovitě bývalý šéf vojenské rozvědky Andor Šándor) se domnívají, že Česká republika patří mezi deset zemí nejvíce ohrožených teroristickými útoky a že není otázka, zda útok přijde, ale kdy přijde. Nejsem odborníkem na terorismus, ale myslím, že se zase jednou velmi přeceňujeme: řekl bych, že se pohybujeme někde na konci první dvacítky ohrožených zemí: za prvé u nás zatím není početná muslimská komunita (je třeba vzít v úvahu, že jen nepatrná část muslimů, usedlých v některé západní zemi, je totálně zfanatizována a ochotná páchat sebevražedné atentáty, terorismus potřebuje rozsáhlou základnu); za druhé jsme příliš bezvýznamní a postoj českých politiků k válce v Iráku byl vyčůraný a obojaký. Taky není vyloučeno, že se podaří najít nějakou účinnou protizbraň proti islámskému teroru dříve, než k nám dorazí. Samozřejmě, s tím, že k nám dorazí, je dobré počítat a v rámci dosud skrovných možností se na to připravit. Jenomže: společnost morálně podlomená nemůže být nikdy dobře připravena. Obávám se, že naše politická reprezentace by v případě úderu nebo bezprostředního ohrožení reagovala tak, že španělský útěk z Iráku by se pak jevil jako důstojná reakce.

Ministr Bublan řekl Lidovým novinám: "Když dnes někdo nesouhlasí s tím, že je v materiálech o StB uveden jako spolupracovník, tak se soudí s ministerstvem vnitra. Dotyčný se spojí se svým bývalým řídícím pracovníkem a navzájem si dosvědčí, že se nic nestalo. Zatímco na Slovensku se dotyčný soudí s estébákem, který ho tam dostal." Ministr má úplně pravdu a slovenská úprava je logická, vést jako agenta někoho, kdo s StB nespolupracoval, je zločin, z něhož by se měl pachatel odpovídat. Počet „rehabilitovaných“ by se pak asi výrazně ztenčil a bývalí estébáci by přišli o slušný zdroj obživy.

Čtvrtek 14. července: vláda se rozhodla prodat firmu Vítkovice Steel ruské firmě Evraz. Vyvstává pochybnost, zda nejde o něco podobného jako byla Paroubkova čínská iniciativa. V Rusku je tradičně ekonomická a politická sféra propojena daleko těsněji než v civilizovaných zemích Západu a u podobných obchodů je třeba brát v úvahu i bezpečnostní rizika pro ČR. Zabýval se prodejem někdo odpovědný také z tohoto hlediska? Heute gehört uns Karlsbad und morgen die ganze Welt, jak se to řekne rusky?

Mezi premiérem a prezidentem se rozpoutala slovní válka, podnět dal Paroubkův návrh na „ocenění“ antifašistů, kteří po roce 1945 dobrovolně opustili ČSR. Klaus jej zjevně považuje za příliš radikální, nemělo by se dělat nic. Paroubek zase poněkud demagogicky tvrdí, že se Klaus přiblížil Rakouskému sudetoněmeckému sdružení, které návrh taky odmítlo, ovšem z docela jiných důvodů než český prezident. Kromě toho se prý jeho návrh týká německých antifašistů, zatímco Klaus odkazuje na česko-německou deklaraci, kde je řeč o „odsunutých“ sudetských Němcích. To je opravdu divný argument, obě oblasti se prolínají. Paroubek hledal před cestou do Vídně jakousi podporu u Dzurindy, ten se však od jeho iniciativy distancoval. Slovensko ovšem kdysi (ještě jako součást čs. federace) vyjádřilo politování nad vyhnáním karpatských Němců jako takovým (prohlášením tehdejší SNR).

Miroslav Macek, v současné době (mimo jiné) poradce prezidenta Klause, zkritizoval vedoucí funkcionáře ODS za to, že jim nejde o program, ale o moc a koryta. Zároveň prohlásil, že Klaus ODS z Hradu „neovlivňuje a nemění“. Bylo by divné, kdyby prezidentův poradce říkal něco jiného, ale věřit tomu je poměrně těžké. Macek jakoby kritizoval všechny (a kritiku odmítl Tlustý i Topolánek), ale je zjevné, že Klaus má spadeno hlavně na nynějšího předsedu ODS. Zdá se, že Macek nemluvil jen tak sám za sebe (i když je mu třeba přiznat, že jako jeden z mála lidí v ODS je schopen projevit vlastní názor a trvat na něm, kvalita těch názorů je už jiná věc) a že prezident pracuje na destrukci a příští volební porážce ODS se stejnou urputností, s jakou dosud pracoval zhrzený Miloš Zeman na zničení ČSSD. Důsledkem bude pokračování sociálně demokraticko – komunistické koalice, ať skryté nebo zjevné, i po příštích volbách. To ovšem pohlaváři ODS a Hrad nepovažuje za hlavní nebezpečí – hlavním nebezpečím jsou přece sudetští Němci! Hlavně, že se aspoň na tomhle shodnou.

Výbušnina použitá při atentátech v Londýně, byla možná zakoupena na Balkáně, něco podobného vyráběli prý do roku 1991 v Černé Hoře. Ředitel Výzkumné laboratoře výbušnin Vojenské akademie v Bělehradě k tomu prohlásil: "Jen čtyři země na světě vyráběly takovou výbušninu. Naše byla lepší než kterákoli americká." Není nad reklamu při vhodné příležitosti.

Podle Břetislava Turečka zaznělo v diskusi o postdemokracii na půdě CEP mj. že „Al-Kajdá je součástí občanské společnosti“ (prezidentův tajemník Jakl), že nedávné koncerty na podporu chudých zemí připomínaly festival politické písně Sokolov (sám Moderátor). Moderátor prý debatu skončil slovy: „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!“ myšlenka občanské společnosti si kritického rozboru zaslouží, ale tohle je naprosto nevěcné, humpolácké a hysterické přehánění, jakási fanatická ideologie, která má na míle daleko k věcnosti.

Sebevražedný atentátník zabil v Bagdádu 31 dětí, které se asi dopustily zrady islámu, když si braly od amerického vojáka lízátka. Je možné, že si to ti lidé nechají líbit? Jeden z těch, co jim zabili dítě (při atentátu zahynul i jeden americký voják) prohlásil, že zabití vojáka je OK, ale ty děti měli vynechat. Jenže atentátníci drží zjevně (na rozdíl od amerických vojáků) zásadu „Když se kácí kles, lítají třísky“.

Česká vláda si s bojem proti terorismu zatím moc starostí nedělá. Na poradu ministrů vnitra a spravedlnosti zemí EU, svolanou narychlo do Bruselu, poslala jen náměstky ministrů, podle Paroubka museli ministři sedět ve vládě, která projednávala naléhavé věci. Co ale proboha může být v tuto chvíli naléhavější než evropská koordinace v boji proti islámskému terorismu?

Lékaři a zdravotnický personál dostanou přidáno. Pánové Rath a Kubek prosadili sice jen malou část svých návrhů, ale ty původní byly zjevně zcela účelově nadnesené. Nijak lékařům ty peníze nezávidím (není to taky horentní suma), jen se obávám, že Paroubkova vláda vyslala významný signál o své vydíratelnosti a že tak navázala na všechny své předchůdce Klausem počínaje (viz stávka železničářů).

Téměř čtyřletého žraloka černocípého z ostravského Mořského akvária zabil šok způsobený hudbou z festivalu Colours of Ostrava ,jenž probíhal o víkendu několik metrů od akvária. Ke zprávě bychom se ještě rádi vrátili.

Jan Čulík se v Lidových novinách pozastavuje nad tím, že mladí muslimové, vyrostlí v Británii uprostřed „tolerantní a multikulturní společnosti“, se proti ní obracejí a páchají atentáty. I k tomu bychom se rádi vrátili.

Pátek 15. července: Rakouský kancléř Schüssel zjevně velmi přeceňuje význam toho, co mu nabízí jako vstřícné gesto Jiří Paroubek („ocenění“ sudetoněmeckých antifašistů). „Je to však poprvé, kdy se na rozdíl od komunistické éry diferencuje a neuplatňuje kolektivní vina. Není lehké vyrovnat se s minulostí, a oceňuji odvahu těch, kteří s touto iniciativou začali,“ prohlásil. Ve skutečnosti se jako vždy znovu uplatňují Benešovy dekrety („oceněni“ mají být ti, v jejichž případě byly dekrety porušeny, a to ještě ne moc, jde o lidi, kteří se vystěhovali dobrovolně). Rakouské parlamentní strany už nejsou tak spokojeny, očekávají další kroky. Svatá prostoto! I kdyby se Paroubkův návrh prosadil, tak jen proto, aby se už nikdy žádné další kroky nemusely dělat (to je jeho smysl). Předseda Zahraničního výboru PS to Rakušanům i Němcům vzkázal jednoznačně: „Ale v žádném případě to neznamená a nemůže znamenat jakoukoli debatu o odsunu, v žádném případě to nemůže znamenat jakékoli zpochybnění poválečného uspořádání, v žádném případě to nemůže být otevírání jakýchkoli majetkových nároků nebo zpochybňování denacifikační legislativy, která měla podobu prezidentských dekretů.“ Lasciate ogni speranzi! Je to jen další kapitola v úspěšném českém vodění německých a rakouských politiků za nos.

Paroubkův návrh se stal podnětem k dalšímu divokému sporu mezi premiérem a prezidentem. Hádka má vysloveně hospodský charakter. Nejdřív Paroubek obvinil Klause, že je na jedné lodi se Sudetoněmeckým krajanským sdružením (pravda je, že Klaus i sdružení odmítli Paroubkův návrh, avšak ze zcela protichůdných důvodů, to, co řekl Paroubek, je vrchol demagogie). Klaus na to reagoval prohlášením, že Paroubkova slova považuje za mimořádně drzá a že premiér už zjevně ztratil veškerý rozum. Nato Paroubek zcela neviňátkovsky prohlásil: „Já na takové úrovni s prezidentem reagovat nebudu. Myslím, že by nebylo dobré, aby dva vysocí ústavní činitelé si vyměňovali takovým způsobem „poklony“.“ S výměnou poklon však začal on. Mír mezi Klausem a Paroubkem není možný, oba jsou krajně ctižádostiví a oba chtějí dominovat české politice. Dočkáme se ještě lecčehos, takové konfrontace nám dělají ostudu v zahraničí (pokud si jich zahraničí vůbec všimne, ČR není příliš významná země) a hlavně otráví u nás spoustu lidí. Pokud jde o to, kdo má řídit českou politiku, je to myslím zjevné, má to být premiér, ne prezident.

Dispečer taxislužby, ovládající dopravu na Ruzyňské letiště a zpět, zmlátil cestujícího, který chtěl odjet vlastním vozem (a zaparkoval ho na nesprávném místě). Vzhledem k tomu, že firma má na tyto služby (ne na mlácení cestujících, ale na jejich přepravu) monopol, nepotřebuje reklamu. Kdyby ji potřebovala, nabízí se stručný a výstižný slogan: „Použijte našich služeb, nebo dostanete přes hubu.“

Právo odhalilo naprostou indolenci jakéhosi anglosaského imperialisty, prý odborníka na astronomii, který údajně prohlásil, že Europa a Ganymedes jsou měsíce Saturna, ačkoli každý český středoškolák ví, že to jsou Jupiterovy měsíce. Nebo že by to snad byl zvoral někdo v redakci?

Lidové noviny čas od času zveřejňují výstřední názory jakéhosi Gwynne Dyera. Tentokrát napsal: „Podobně i britská vláda popírá existenci jakékoli spojitosti mezi rozhodnutím Tonyho Blaira připojit se k iráckému dobrodružství prezidenta Bushe a bombami v Londýně. Blair musí svou pozici hájit bez ohledu na důkazy, protože jinak by to bylo výhradně jeho vinou, že se Británie nyní stala cílem islámského terorismu.“ Není to náhodou v první řadě vina islámských teroristů, že se Británie nyní stala cílem islámského terorismu? A jak je možné, že to tomu hlupákovi vůbec nepřijde na mysl?

Další znamenitý myslitel je poslanec ČSSD Oldřich Němec, který rovněž v LN polemizuje s Martinem Zvěřinou ohledně (svého) návrhu na vyznamenání Karla Gotta. Zdůvodňuje návrh tím, že Gott „reprezentoval skvěle bývalé Československo v šedesátých až osmdesátých létech bez ohledu na politické zřízení, a to i v tehdejších tzv. západních zemích.“ Totéž by se dalo říci o aktivitách nějakého významného německého umělce v období třetí říše: Např.: „Herbert von Karajan reprezentoval skvěle Německo ve třicátých a čtyřicátých letech bez ohledu na politické zřízení…“ Je zjevné, že za takovou reprezentaci se metály nedávají. Článek se jmenuje „Karel Gott se zasloužil o stát“, nechtěl by pan poslanec, aby byl přijat jako třetí do mariáše k Masarykovi a Benešovi?

Sobota 16. července: Jiří Paroubek dal najevo ochotu vyjasnit si s prezidentem rozdílná stanoviska na „morální ocenění“ sudetoněmeckých antifašistů. Už to prý Klausovi nabídl a Klaus je podle vlastních slov „připraven“. Je zjevné, že Paroubek tentokrát Klause vyprovokoval, Klaus se ovšem vyprovokovat nechal, a to velmi rád. Spor připomíná v karikované podobě středověké spory o investituru, jde o to, kdo bude dominovat české politice. (Spor je „kontraproduktivní, dominovat má předseda vlády; myslil jsem si to za Klause, myslím si to i teď). Podstata sporu („morální gesto“) je nicotná, „umělecký dojem“ divoké hádky takový, že se z něho chce zvracet. Myslím, že mne nikdo nemůže podezírat ze sympatií pro Havla a jeho tým. Ale to, co zažíváme od počátku devadesátých let je postupný úpadek demokracie, která už na počátku měla své velké mouchy (demokracie má velké mouchy, tím se liší od tyranie, která mouchy mít nemůže, chcíply by). To, k čemu spějeme, je kolektivistický nacionalismus s lidskou tváří.

ČSSD nechce vystavit premiéra Paroubka, své srdcové eso, souboji s předsedou ODS Topolánkem v tradičně „pravicové“ Praze. Zdá se, že lídrem pražské kandidátky se stane vicepremiér Jahn, který sice není členem strany a u levého křídla nemá dobrou pověst, ale pokud jde o ekonomiku, dokázal by v asi předvolebních diskusích jednoduchému Topolánkovi pořádně zatopit. Nad kandidaturou Zemanových oponentů Grosse a Buzkové se vznáší velký otazník. „Ještě se nerozhodli.“ Nejspíš se ale ještě nerozhodl Paroubek.

Na komentářové stránce Práva zuří zápas o „morální gesto“. Hekrdla je podobně jako Klaus proti, Hanák a Kovařík pro. Tolik kraválu o tak bezvýznamnou věc. Kdyby šlo o opravdu podstatný návrh, postaví se jako jeden muž proti.

Jiří Franěk píše tamtéž: „Nejprostší, a proto nejdokonalejší patentní ušrum proti terorismu nám ve čtvrtek v poledním rozhovoru Radiožurnálu nabídl pravicově střižený politolog David Hanák: Všechny muslimy poslat zpátky, odkud přišli - samozřejmě včetně těch, kteří odnikud nepřišli, kteří se v tom našem lepším světě už narodili.“ Ať se pan Franěk nediví, v zemi, kde má myšlenka „odsunu“ ještě dneska takovou podporu (viz např. jeho list a zejména komentářová stránka Práva – s čestnou výjimkou Petra Uhla), nemusí být člověk zrovna „pravicově střižený“, aby ho napadl takový nesmysl.

V témž listě píše Jiří Roškot o prvním testu atomové bomby před šedesáti lety. Píše mj.: „Rozběhly se šílené závody ve zbrojení, které provázely další stovky jaderných pokusů. Byla to také éra nebývalého hazardu, a to zejména v 50 letech. Snoubily se v něm omezené znalosti o důsledcích radioaktivity i lehkověrnost, které často předem odsuzovaly vlastní personál do role pokusných králíků.“ Ve skutečnosti vynález a použití atomové bomby podstatně urychlily konec druhé světové války, zabránily komunistickému Rusku v anexi části Japonska a vzhledem k nezměrné zbabělosti komunistického ruského imperialismu přispěly k tomu, že až do zhroucení impéria existoval v Evropě celkem spolehlivý mír. Nálety na Německo konvenčními pumami přinesly nesrovnatelně víc obětí na životech civilistů než nálety na Hirošimu a Nagasaki. Němečtí mrtví nikomu nevadí, japonští ano. V čem je ten kvalitativní rozdíl mezi Japonci a Němci?

Václav Klaus poskytl velký rozhovor Mladé frontě Dnes a zveřejnil rozsáhlý článek v Lidových novinách. Týkají se přílišné otevřenosti Západu vůči migraci z jiných kulturních prostředí a budoucnosti Evropské unie. Pokud jde o to první, prezident kritizuje ideologii multikulturalismu za to, že vytváří podmínky pro teror. Je to prý falešná ideologie, která říká, že máte emigrovat a nárokovat si tam svou civilizaci, své skupinové a etnické zájmy. Masová migrace je důsledkem nároku, domněle obecně lidského práva potulovat se kdekoli po světě (to nápadně připomíná známou vizi z Haškova Švejka: „Karlovo náměstí a na každém stromě voják bez discipliny“). Vede k potlačování práv starousedlíků a je ve své nebezpečnosti podobná Marxovu učení, od něhož se pak logicky odvinuly zločiny komunismu. „Když už někdo chce imigrovat, nechť se přihlásí k asimilačnímu úmyslu. Nechť se chce stát občanem té země se vším všudy, co k tomu patří, místo toho, aby chtěl za každou cenu zůstat vším svým zakotvením příslušníkem země, kterou opustil.“ Zdá se, že Klaus chce na imigranty aplikovat přísnější nároky, než jaké vznášeli panovníci ve středověku na Židy. Pokud jde o Evropskou unii, neměla by se vymezovat jako Evropský stát (což činila např. Evropská ústava), ale jako Organizace evropských států, jejímiž členy by byly státy, nikoli přímo občané těchto států. „Potřebujeme politický systém liberální demokracie, který vyžaduje občanský princip, spojený s přirozenou loajalitou lidí k vlastnímu národu a s elementárním pocitem národní identity.“ S těmi, kteří nebudou dostatečně přirozeně loajální k vlastnímu národu a nebudou mít elementární pocit národní identity (tj. se zrádci národa, a kdo je zrádcem národa, posoudí většina národa, ovšem v čele s námi) pořádně zameteme a žádná Evropa se nám do toho nebude plást. Pěkně děkuju za takovou liberální demokracii. Prezident horečně vytváří nacionalistickou státní doktrínu a snaží se získat sympatie „pracujícího lidu“ (výzvy jako „nepeskujme mentorsky českou veřejnost!“, české veřejnosti je třeba se vlichotit). Tomu je třeba čelit.

Na Domažlicku odhalili při pátrání po hrobech německých vojáků na záhadný hrob s 54 mrtvými. Pochází zjevně z konce války, vůbec není jasné, zda jde o vojáky. Prý může jít o „popravené funkcionáře NSDAP, kterým nikdo nedopřál soud?“ Věc je velmi podezřelá: především, pokud jim někdo nedopřál soud, nebyli popraveni, nýbrž zavražděni. Dále, mezi „popravenými“ jsou i osmnáctiletí (poněkud mladí funkcionáři). Místní obyvatelé (ti staří) možná něco vědí, ale zarytě mlčí. Asi vědí, proč.

Včera se sešel premiér Paroubek s lídry politických stran. Řeč byla o důchodové reformě. Shodli se, že reformovat je třeba, neshodli se, jak. Téma je jednak příliš náročné, aby se řešilo necelý rok před volbami, když velmi rozdílné představy o důchodové reformě jsou jedním z pilířů stranických programů. Jednak k tomu, aby se vláda a opozice dokázala na tak výbušném tématu sjednotit, je třeba tak vysokého stupně politické kultury, jakým dosud české politická scéna ani náhodou nedisponuje.

Dnes se uskutečnila anoncovaná schůzka premiéra Paroubka s Milošem Zemanem. Zeman řekl novinářům, že ho Paroubek mile překvapil a je mu názorově blízký. Svůj politický vrchol má už za sebou, nechce proto kandidovat do sněmovny, nestojí o žádnou funkci a nechce se ani zúčastnit prezidentských voleb v roce 2008. Je však připraven pomoci ČSSD jako řadový člen, tím, že bude předkládat konkrétní návrhy, jak prosazovat schopné komunální a regionální politiky a jak zabránit neschopným politikům, a se zmocnili funkcí. Kromě toho chce pomoci s „deratizací“ sociální demokracie. To je dvojí poselství. Zeman Paroubkovi nepřímo slíbil, že v dohledné době (nejspíš do voleb) nebude stranu nějak viditelně rozeštvávat a nechá ho, ať si s volbami a jejich výsledkem poradí, jak nejlíp umí (úkol je to vpravdě nadlidský a pokud Paroubek neuspěje, bude Zeman pochopitelně na koni; proč by se do tak ošemetné věci pletl, přišel by o trumfy). Za druhé, Zeman hodlá do budoucna působit v ČSSD jako jakýsi Teng Siao-pching: bude do jejích vyšších pater nastrkovat zezdola své příznivce a zároveň bránit ve vzestupu těm, co s ním nesouhlasí. A za druhé, bude podněcovat důkladnou čistku v nejvyšším patře strany (všimněte si, že ani náhodou nemluví o noci dlouhých nožů!). No a za nějaký čas se uvidí.

Pondělí 18. července: Výsledky Paroubkovy schůzky se Zemanem jsou podle toho, co se nakonec proslechlo, možná skrovnější, než jak to vypadalo na počátku. Zeman vlastně Paroubkovi slíbil, že ho podpoří, současně ale dal najevo, že po těch, co ho zradili a zabránili mu stát se prezidentem, tvrdě půjde. Slib platil Paroubkovi osobně, nikoli ČSSD. Co bude Paroubkovi platné, že ho Zeman podpoří, když jeho stranu bude před volbami dál rozkládat a dělat jí ostudu. Navíc odmítnutí prezidentské kandidatury je velmi podmíněné: „Nedovedu si představit, že bych kandidoval na prezidenta, když vrcholné funkce v ČSSD nadále zastávají lidé, kteří moji volbu zhatili.“ To se dá formulovat i jinak: pokud chcete, abych kandidoval, zbavte stranu těch skunků! Miloš Zeman není žádný troškař.

Pokud jde o Zemanův bestseller, pan expremiér prý nepřišel zkrátka: „Vzdor škodolibosti některých blbých novinářů tvrdících, že jsem nedostal žádný honorář, musím přiznat, že prvních sto tisíc prodaných výtisků mi vyneslo dva milióny korun, které mi nedávno přišly na účet.“ Nezbývá než pogratulovat. Finanční ohodnocení je spravedlivé, vždyť kniha vzbudila ještě větší pozornost než nedávné vydání Mein Kampfu. Ostatně by se docela klidně mohla jmenovat Můj boj (za ČSSD).

Ze sociálně demokratických činovníků Zemanem prokletých se na rovinu vyjádřil jen bývalý ministr zdravotnictví Kubinyi: "Na tom seznamu jsem oprávněně. Toho pána jsem skutečně nevolil. Odmítám se mu ale omlouvat a nechci, aby to za mne činil kdokoli jiný." To je přímočarost, která si zaslouží uznání. Jiní se různě kroutili.

Zeman s Paroubkem se prý při své schůzce shodli na tom, že „chtějí zabránit volebnímu úspěchu ODS. To by totiž podle Zemana vrátilo zemi zhruba o 150 let zpět. " Strašně rád bych se vrátil o sto padesát let zpět, svět byl tenkrát o hodně přívětivější, klidnější a přehlednější. Ale obávám se, že ODS nás chce vrátit do let 1945-8. A tam nechci.

Podle toho, co dnešní Právo píše o kauze Berdychova gangu (nemám nejmenší důvod tomu nevěřit) je Policie České republiky institucí, které je třeba se za všech okolností velkým obloukem vyhnout, pokud se člověk nechce dostat do maléru. Skoro to vypadá, že od listopadu 1989 se toho zase až tolik moc nezměnilo, snad jen to, že dřív vám nehrozilo, že by Vás „příslušníci“, byť i jaksi mimo službu, mučili nebo zamordovali. V roce 1978, rok po Chartě, mne při odchodu z výslechu skupina „příslušníků“ StB, vydávajících se za jakési anonymní teroristy, přepadla, nacpali mne do auta, zavázali mi oči a nasadili „klepeta“, odvezli mne kamsi do lesa za Příbram (jmenovalo se to tam, jak jsem následně zjistil, Horní Hbity), poněkud mne obouchali (nijak zvlášť moc) a ponechali mému osudu. Během celého dobrodružství mne ani na vteřinu nenapadlo, že by mne mohli nějak vážně zranit nebo snad dokonce zabít.

Petr Uhl má jakési pochybnosti o tom, zda je užitečné zřizovat „Ústav paměti národa“ a v souvislosti s úlohou agentů a příslušníků StB za minulého režimu píše: „Na jedné straně stojí zájem veřejnosti poznat pravdu o nedávné minulosti, na straně druhé skutečnost, že materiály tomuto poznání sloužící vyráběla zločinecká StB a její příslušníci, kteří ji navíc kvůli osobnímu prospěchu podváděli. To znesnadňuje druhý veřejný zájem - ochranu osobnosti obětí, o nichž se záznamy vedly. A na ochranu mají nárok i tajní spolupracovníci. I oni totiž bývali aspoň částečnými oběťmi StB, i když sami selhali.“ Nepodvádějí náhodou bývalí příslušníci StB kvůli osobnímu prospěchu dnes, když různým „registrovaným“ dosvědčují, že je do zaevidovali bez jejich vědomí a souhlasu? A dále: Jistěže drtivá většina agentů donášela z donucení a pod pohrůžkami (něco takového může dělat rád a dobrovolně jen totální úchyl) nebo za výhody toho druhu, jako že je dřív pustili z basy nebo do basy jít nemuseli – ale přesto nechápu sentimentální city českých levičáků k práskačům: práskači se odjakživa pohrdá, a právem.

CDU/CSU bude mít možná problém: Postkomunistická PDS jednak projevila (na rozdíl od KSČM) jistou pružnost a přejmenovala se, jednak se spojila s novou ultralevicovou stranou Oskara Lafontaina. Preference uskupení nejsou zrovna malé a mohou přispět k tomu, že volby v Německu skončí podobným patem jako ty naše v roce 2002. Osvobození “NDR“ a následné sjednocení Němcům, jak se zdá, moc štěstí nepřineslo.

Polští nacionalisté (a zjevně nejen oni) opět protestují proti projektu „Centra proti vyhánění“. Nabudil je vstřícný postoj CDU/CSU. „Pokud to tak půjde dál, bude mladá generace v dohledné době přesvědčena, že ve válce trpěli Němci a ne obráceně“, prohlásil poslance strany s názvem Pravda a Spravedlnost (to je podobné jako Pravda a Láska, ale o hodně útočnější a výhružnější) Pilka. Ve skutečnosti dělá tomu člověku nepřekonatelné potíže si připustit, že ve válce trpěli také Němci.

Úterý 19. července: Ministr Bublan předkládá vládě návrh zákona, který by měl regulovat prostituci. Svatouškové z KDU-ČSL jsou proti, stát se podle nich nemůže chovat jako pasák. Ve skutečnosti má stát má vlastně tři možnosti: buď prostituci vymýtit ohněm a mečem, a to v silách demokratického státu není (ostatně ani totalitnímu státu se nepovedlo prostituci vymýtit, jen ji tu a tam zneužíval ke svým nekalým účelům); nebo se tvářit, že neexistuje, formálně ji nepovolit, přesunout ji do sféry zločinu s tím, že nemá sílu jí zabránit a jenom není schopen to přiznat (řešení pokrytecké); nebo ji výslovně trpět s tím, že jí stanoví hranice a osobám, které ji provozují, uloží povinnosti. To poslední by v silách demokratického státu být mohlo a mělo. Necítím se být kompetentní k posuzování návrhu zákona v detailech (vím o něm ostatně jen to, co prošlo tiskem), ale troufnu si říci, že je to řešení pragmatické v dobrém slova smyslu a že lidovecké námitky jsou nesmyslné.

Zřejmě na naléhání premiéra Paroubka (a v důsledku negativní odezvy ve veřejnosti) souhlasí teď už i ministr Sobotka s tím, aby byla novelou zákona zrušena povinnost prodávajících vystavovat paragony na veškeré zboží v hodnotě nad 50,- Kč. Než se tak stane, budou prý Živnostenské úřady reagovat na porušování dosud platného zákona shovívavě. To znamená, že přivřou očko, ale nedá se vyloučit, že když se to bude hodit, mohou trvat na jeho dodržování (formálně budou v právu, jde o platný zákon). Vláda svou chaotickou činností otvírá prostor pro libovůli a možná i korupci a snižuje vážnost zákona.

Jakýsi náš krajan, držený toho času ve švédském vězení za pašování heroinu, má být nyní na základě žádosti švédských úřadů a rozhodnutí Pražského městského soudu převezen do své vlasti, aby si tu odbručel zbytek trestu. Holoubkovi se vůbec nechce. Zjevně jsou ve srovnání s českými kriminály podobné švédské instituce něco jako letoviska.

Městský soud v Praze řeší i další závažný případ: otázku autorských práv na loutky Spejbla a Hurvínka. K tématu se vrátíme.

V dnešním tisku se rozebírá stěhování prezidenta Klause: opouští bývalou Lippertovu vilu ve Slunné ulici a stěhuje se do renovovaného objektu v bezprostřední blízkosti hradního areálu. Ve skutečnosti je jedno, zda prezident bydlí ve Střešovicích nebo na Hradčanech, nepřirozené je, že úřaduje a sídlí na Hradě. ČR není císařství, ale republika, Hrad by měl sloužit jako architektonická památka a nanejvýš ještě jako reprezentativní prostory a prezidentovi by slušel normální úřad někde v Praze.

Exministr Kubinyi řekl ke schůzce Paroubek – Zeman: „Chápu, že je dobré, aby byl ve straně nějaký smír. Ale zůstává jen otázkou, za jakou cenu takový smír bude.“ To je docela legitimní otázka, kterou si mimo ČSSD i uvnitř strany nepochybně klade leckdo.

Středa 20. července: Václav Klaus napsal perem svého tajemníka Jakla srdečný děkovný dopis nacionalistické pidistraně Národní sjednocení. Představitelé strany vyjádřili Klausovi solidaritu ve sporu s poslanci EP. Soudě podle internetových stránek a bulletinu jde v případě Národního sjednocení o politické uskupení lehce klerofašistického střihu (odkazují se na Le Pena a Pinocheta a proti mysli jim není ani Mussolini, ale myslím, že nejvíc by jim seděl Caudillo. Hitlera zavrhují, byl to socialista). Je to o stupeň kultivovanější než jiné publikace tohoto typu, ale zároveň tam najdete např. dosti odporné antisemitské anekdoty. Poněkud zvláštní je, že chybí obligátní protisudetioněmecké štvaní. Strana ovšem kooperuje např. se Sládkovskými Republikány, Národní stranou atp. Jaklův dopis zní: „Vážení pánové, děkuji za prohlášení politické strany Národní sjednocení, které jste mi zaslali a ve kterém vyjadřujete pobouření nad verbálními útoky a výhrůžkami některých ústavních činitelů vůči prezidentu republiky. Vaše prohlášení jsem předal panu prezidentovi a jeho jménem Vám děkuji za Vaši podporu. Věřte, že i on byl velmi překvapen nejen výroky dvou pánů europoslanců, ale zejména těmi našimi ústavními činiteli, kteří veřejně schválili urážky prezidenta vlastní země. Stejně jako Vy se pan prezident domnívá, že dopustíme-li aby nejvyšším představitelům naší země bylo zakazováno účastnit se diskuse o zásadních otázkách, které ovlivní život občanů naší země na dlouhá desetiletí, ztratíme postupně právo rozhodovat o budoucnosti vlastní země as o svém vlastním životě. Prezidenta republiky těší, že Vám dění na současné politické scéně není lhostejné a že otevřeně prezentujete svůj názor na věc.“ Národní sjednocení si dopis okamžitě umístilo na své internetové stránky. Ve vykutálené akci Hradu se snoubí nulové historické povědomí hradního pána a jeho komorníka (ani název strany je zjevně nijak neoslovuje) s tím, že jim jsou nejspíš aspoň některé myšlenky stranického programu zcela spontánně sympatické. Ostatně mezi stranou pana Simkaniče, Národním sjednocením a Sládkovými Republikány je vždycky jen malý schůdek a třeba si na Hradě říkají „každý volič (rozuměj pero ODS) dobrý“. A taky se zdá, že v ODS je minimiálně nějaká zatím neveřejná „názorová platforma“, které by vyhovovalo jakési zjednodušení demokracie. Národní sjednocení se odvolává na Kramářovu Národní demokracii přímo, nynější odéesácký braintrust slučuje národně demokratické a národně socialistické tradice nevědomě. Salve, o popolo d´Eroi! Ke zprávě se vrátíme.

Poté, co expremiér Zeman nazval ministra Němce nezkušeným frackem, vzkázal mu ministr, že mluví jako senilní opilec. A český politický život se stal opět o něco výrazově bohatším. Je bezpodmínečně nutné na každý Zemanův výrok tohoto typu reagovat?

KSČM připravuje distanci od „stinných stránek minulosti“, „od všeho, co vedlo v minulosti ke zneužití moci a k deformaci socialistických myšlenek“. „Odmítáme … jakékoliv ospravedlňování omezování demokracie, diskriminace nebo represe za názory“. Ovšem, názory jsme za totáče směli a v budoucnosti, až si náš národ opět jako v roce 1946 zvolí komunisty do čela, zase budeme smět mít nejrůznější. Podmínkou ovšem bylo a bude, že si je necháme pro sebe.

Podle zpráv z Hradu pan prezident zatím váhá, zda ocenit nebo neocenit Karla Gotta. Je mu asi trochu nepříjemné, že by se tak ocitl v těsném sousedství Gustáva Husáka. Karel Gott, asi aby prezidentovi jeho roli usnadnil, prohlásil, že si titulu Národního umělce dodnes váží, protože ho nedostal od vlády, ale od národa. Informoval ho prý o tom při předávání sám dr. Husák. Nu což, vyznamenání se neudílejí za IQ, ale za zásluhy.

Čtvrtek 21. července: Ústavně právní a petiční výbor Senátu podpořily kandidátku na soudkyni Ústavního soudu Formánkovou. Zdá se, že má jmenování jisté. Paní doktorka Formánková odsoudila kdysi za totáče hostinského, který rušil „nevhodnými výroky“ jakousi komunistickou schůzi v restauraci. Nešťastný Palivec dostal pár měsíců natvrdo, o případu jsme už psali. Paní doktorka označila své tehdejší rozhodnutí za nezdařené a příliš přísné. „Byla jsem dívka, hospodská výtržnost byla pro mne závažná. Dnes bych k tomu přistupovala jinak.“ O tom nelze pochybovat, dnes máme na vyhazování bolševiků z hospody jiná kritéria. Paní doktorka omlouvá své rozhodnutí nezkušeností, byl to jeden z jejích prvních případů. Zde bych si dovolil oponovat, řekl bych, že paní doktorka byla tehdy dost zkušená, věděla, že pro hladký průběh své kariéry se musí hned na počátku náležitě politicky vyprofilovat, což taky udělala (méně cílevědomý začínající soudce by na to asi neměl žaludek). A vida, vyplatilo se to, teď zasedne v Ústavním soudu ČR.

Pan premiér Paroubek hodlá zlepšit práci tiskového odboru Úřadu vlády. Napříště s ním mají chodit pracovníci tohoto útvaru a nahrávat vše, co prohlásí (byl jsem ve velkém pokušení napsat „plácne“, ale jak vidíte, ovládl jsem se; smyslem nahrávání totiž má být, aby premiér přesně věděl, co v kterém okamžiku přesně řekl a mohl se bránit proti dezinterpretaci svých výroků). Nová funkce by měla dostat svůj název, bude to zjevně něco jako Batalionsgeschichtsschreiber (touto funkcí, jak známo, byl v Haškově Švejkovi pověřen jednoroční dobrovolník Marek). A soupis výroků by pak někdy mohl vyjít knižně jako rudá knížka předsedy Paroubka.

V Ústí nad Labem se rozhodli připomenout pamětní deskou s českým a německým nápisem oběti masakru z 31. července 1945. Po výbuchu v muničním skladu bylo ve městě zlynčováno podle českých údajů 51, podle německých daleko více německých civilistů. Pokus o instalaci desky (na mostě, který nese hrdé jméno dr. Edvarda Beneše) se už v Ústí jednou udál, místní komunisté ji okamžitě zlikvidovali. Tentokrát jde o oficiální iniciativu, odhalení bude přítomen ministr Svoboda a za akci se postavil ústecký primátor Gandalovič (ODS). Oběma patří uznání, připomínat tyhle věci je daleko důležitější než nesmyslná Paroubkova iniciativa s „oceněním“ antifašistů.

Londýnský starosta Livingstone prohlásil, že Západ si za teroristické útoky může sám, protože jsou odpovědí na jeho vměšování do vnitřních záležitostí arabských zemí a na to, že měří ve světě dvojím standardem. Taktéž kritizoval americké imperialisty za to, že v době ruské okupace Afghánistánu podporovali Usámu bin Ládina. Pan Livingstone je krásně vybarvený exemplář užitečného idiota v leninském smyslu slova. Jeho výrok o dvojím standardu pěkně souzní s tím, co řekl otec masového vraha Atty, když se před nedávnem přihlásil k hrdinnému skutku svého syna. A když Livingstone kritizuje Američany za podporu Usámy, měl by taky kritizovat Churchilla a Roosevelta za spojenectví se Stalinem za druhé světové války (ve skutečnosti obojí bylo docela v pořádku). Jenže ten Stalin panu Livingstonovi asi nevadí, vždyť to byl „marxist levý“ jako on sám.

Pátek 22. července: V Londýně se odehrála jakási kopie atentátů z 7. července. Nebyla příliš úspěšná, ale zřejmě vyvolala (jak jinak) dost velký zmatek. Nejsem žádný specialista na terorismus, mám jen dojem, že tentokrát byli v akci amatérští napodobitelé profesionálů ze 7. července. Bomby nebyly zjevně příliš funkční a nakonec nevybuchly. Atentátníci nasimulovali i „kopii“ výbuchu v autobuse, k němuž zřejmě došlo nedopatřením. I pokud tomu tak je, není to moc útěšná zpráva: totiž nebude to útěšná zpráva, pokud se pachatele policii nepodaří rychle chytit. Znamenalo by to, že Al-Kajdá má v Británii spontánní napodobitele a že jim to prochází.

Podle agentury STEM se sociální demokracii podařilo výrazně (o 4%) předstihnout KSČM. Polepšila si skoro o 6%. ODS zůstává sice bez zřetelné ztráty první, ale výsledky ukazují na pat. ČSSD získala asi 2% na účet komunistů (Paroubek vlídně vychází s kryptokomunistickou levicí ve straně), zbytek zřejmě z řad svých otrávených příznivců, kteří se během jarní krize rozhodli vůbec nevolit a teď svůj názor změnili. Vývoj je hrozivý pro ODS (a taky pro KDU): jejich preference stagnují a sen o snadném volebním vítězství se rozplývá. Topolánek a Kalousek mohou mít na podzim ve svých stranách problémy. Do voleb ale zbývá ještě skoro rok a Paroubek se zatím „odráží“ od svých slabých předchůdců.

Polský premiér Belka podpořil Paroubkovo „gesto vůči německým antifašistům“. Bude to možná tím, že Poláci nejsou v situaci, že by měli či mohli „oceňovat“ nějaké německé antifašisty, a taky tím, že nynější (a zjevně končící) levicová polská garnitura je v těchto věcech tolerantnější než konzervativní a fundamentalistická pravice. Jinak se zjevně dohodli o společné obraně před potenciálním německým nebezpečím.

Poté, co se provalilo, že premiérův přítel, na jehož jachtě měl trávit dovolenou, je evidován jako agent StB, premiér tuto svou dovolenou zrušil. Reaguje pohotověji než Gross. Zároveň je, jak jinak, přesvědčen o nevině svého kamaráda (samozřejmě, všichni víme, že na vině jsou především ti, co evidováni nejsou).

Klause nyní podporuje nejen Národní sjednocení, ale pravicoví extrémisté sdružení v koalici Národní síly. Na pravici se vytváří se zvláštní Národní souručenství, které není o nic méně hnusné a nebezpečné než latentní komunisticko-sociálně demokratická koalice na levici. Navíc Klausův tajemník Jakl prohlásil, že na slušný dopis by odpověděl třeba i nějakému eurofanatikovi ze sociální demokracie. To je tak bezmezně sprostá invektiva, že člověk žasne, jak hluboko Klaus na stará kolena klesl a jakými lidmi se obklopuje. Dále Jakl Právu sdělil: „Chápu, že je léto, ale myslím, že s tím tři týdny starým dopisem se všichni kádrováci vyřádili již dosyta.“ Pan Jakl se mýlí, za prvé jeho dopis je trvalka, zůstane svěžím dokumentem ještě nejmíň čtyři roky, a za druhé, je zvláštní, co se u nás všechno rozumí pod slovem kádrování. Jiří Franěk např. považuje za kádrování, když někdo napíše, že jeho kolega Kovařík je profláknutá stará struktura, pan Jakl zjevně zase, když někdo poukáže na nevábný charakter nacionálně extremistických stran. Kolem brežněvistů a neofašistů se zkrátka u nás musí chodit po špičkách.

Prezident Klaus rozvíjí další zápas o investituru, tentokrát předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Radiožurnálu včera řekl: „Já jsem naprosto zděšen ze způsobu, jakým vláda a zejména pan premiér mne staví před hotová rozhodnutí, a se mnou nekomunikují. Přece jenom tohoto funkcionáře jmenuji já. A abych se to dozvěděl ze sdělovacích prostředků, se mi zdá podivné.“ Podle ústavy jmenuje prezident předsedu na návrh vlády. Vláda nemá žádnou povinnost s ním návrh předem konzultovat. A pan prezident taky neoplývá ochotou konzultovat s vládou to, co nemusí.

Sobota 23. července: Čelní představitelé ODS jeden přes druhého popírají, že by se pod Topolánkem houpalo předsednické křeslo. Ve skutečnosti růst preferencí ČSSD a hrozba, že se po volbách do PS obnoví patová situace, pevnosti jeho pozice rozhodně nemůže prospět. Jenže do voleb – i do zimního kongresu ODS – je ještě daleko, a aby se dalo s jistotou soudit na rostoucí sílu ČSSD a na úspěch Paroubka, je ještě třeba dva – tři měsíce počkat.

Například do okázalého cvičení všech složek záchranného systému ČR, který bude simulovat případný teroristický útok a má vnést pocit bezpečí do duší občanů ČR. Takovéhle akce by se neměly dělat z populistických důvodů a dlouhou dobu předem okázale ohlašovat. Organizátor si koleduje o malér. Představme si např., že by ho nějací teroristé využili k opravdovému úderu.

Lépe než Topolánek je na tom bratr Kalousek. Ministr Ambrozek v rozhovoru pro Právo tvrdí, že za ním stojí drtivá většina členské základny. Členská základna KDU-ČSL má zjevně trochu dlouhé vedení, a tak se svého předsedy zbaví až po volební katastrofě.

V ČSSD zuří spor o nový kariérní řád. Existují dvě koncepce: Zemanova, podle níž mají být činovníci ČSSD při postupu o příčku výš na žebříčku funkcí upřeňostňováni tenkrát, když jsou úspěšní. A Krausův „bodový systém“ (boduje se délka členství, zkušeností ve státní správě a samosprávě, maturita a aspoň pasivní znalost jednoho světového jazyka, jak vidno, pan Kraus gramotnost svých spolustraníků nijak nepřeceňuje). Oba systémy mají své nevýhody, úspěšnost musí někdo posoudit (nejlépe sám Miloš Zeman), a to, že někdo uspěje ve zmíněném bodovém systému, ještě neznamená, že to nebude úplný blb.

„Naprostá většina Maročanů, Libanonců a Pákistánců odmítá sebevražedné útoky na civilisty“, píše Jaroslav Jírů v Právu. „Polovina z nich je však připouští, jsou-li namířeny proti Američanům.“ To mi nějak percentuelně nevychází, leda že by podle pana Jíry Američanům zásadně nepříslušel statut civilistů.

Pondělí 25. července: zemřel ministr Dostál a novinami se linou chvalozpěvy zprava i zleva. Na rozdíl od svých kolegů nejsem schopen o zesnulém říci nic dobrého. Nebudu předstírat smutek, který necítím. A tak, věren zásadě de mortibus nihil nisi bene neřeknu nic.

V egyptském letovisku Šarm eš-Šajch na Sinajském poloostrově došlo ke třem pumovým atentátům: na hotely, které obývají západní turisté, a na tržiště. Je asi 90 mrtvých a přes 200 zraněných, drtivá většina jsou Egypťané. Počet zabitých „křižáků a sionistů“ nepřesahuje deset, je však mezi nimi bohužel i jeden náš krajan. Jak vidno, nejsou teroristé žádní troškaři: když se kácí křižácký les, lítají egyptské třísky, a těch je požehnaně. K události se vracíme komentářem, který v nepatrně zkrácené verzi nejspíš zítra vyjde v MfD.

Muž, kterého v pátek zastřelili v londýnském metru policisté, neměl s atentáty nic společného. Byl to brazilský elektrikář. Viliam Buchert to označil v MfD za neomluvitelnou akci. S tím nemohu souhlasit, je jistě tragický omyl ale akce omluvitelná: ten člověk se choval jako blázen, prchal před policisty (byli v civilu, ale kdo by ho proboha pronásledoval? Teroristé? Proč?) a vrhl se bezhlavě do metra, kde upadl na podlahu. Policisté byli v krajně svízelné situaci, jak mohli poznat, že v příštích vteřinách nevyletí celý vagon i s nástupištěm do vzduchu? Válka a situace podobné válce s sebou bohužel přinášejí to, že umírají nevinní, a na nejdokonalejší zbraň na světě – sebevražedného atentátníka – zatím nikdo účinnou protizbraň nevymyslel. Pana Mendeze je mi líto stejně jako civilistů, co měli za války tu smůlu, že bydleli v bezprostřední blízkosti německé zbrojovky. Jakýsi brazilský list napsal, že byl chladnokrevně popraven. To je hysterické přehánění.

Úterý 26. července: popularita Paroubkovy vlády dosáhla 38%. Je to nejvíc od počátku roku 2003. Když se ovšem v roce 2002 Špidlova vláda ujala kormidla, důvěřovalo jí 72 % lidí. Do voleb zbývá ještě mnoho času a Paroubek může pohořet stejně snadno jako jeho předchůdci. Jeho politika je vstřícná na mnoho stran najednou.

O novogotický zámek Nový Světlov se majitel nestará, stěžuje si Právo. Tentokrát nejde o zpupného katolického šlechtice německého původu, kterého by bylo možno vymést pomocí železného koštěte Benešových dekretů, ale o našince, „Čecha rodu slovanského“, jak říkával Otec národa Palacký. Nasvědčuje tomu už jeho echt české jméno Novotný. Obec přirozeně nemá peníze na to, aby takový objekt opravila a udržovala. Pan Novotný ho koupil za bratru sedm milionů (to jsou asi dvě třetiny ceny rodinného domku ve Střešovicích, jehož ideální šestinu jsem zdědil po rodičích). Trh je momentálně zámky tohoto typu zasycen, prodávat se bude těžko. Ostatně, Právo je ve svém hněvu důsledné, problém je v tom, že vůbec žádní majitelé nemají být. Kdyby zámek patřil jako dřív (a jako Svatovítská katedrála) všemu pracujícímu lidu, zrenovoval by se samou radostí sám od sebe.

Cílem strategie, kterou razí místopředseda vlády Jahn, je, „abychom se v roce 2013 dostali u HDP na obyvatele k průměru Evropské unie“. Před tímto plánem by musel nebožtík Nikita Chruščov zblednout závistí. Pan Jahn to má ovšem šikovně promyšlené: předložil zároveň cíl, který se nedá splnit, a strategii, kterou ČSSD není schopna přijmout (ostatně, je současná ČSSD vůbec schopna přijmout nějakou strategii?). A až strana strategii oseká, což se ostatně už stalo, má se pan Jahn na co vymluvit.

V zájmu objektivity a „vyváženosti“ upozorňuji zároveň na znamenitý sloupek, který v Právu zveřejnil Pavel Verner. Je to velmi zásadní slovo k velmi významné věci.

V Británii žije asi 1,6 milionu muslimů. Z nich 6% považuje londýnské atentáty za ospravedlnitelné. To je, pokud se nemýlím, 96 tisíc lidí.Kdyby zase jen 6% z nich bylo ochotno atentáty a atentátníky činné podpořit, bylo by to necelých šest tisíc lidí. To je, pokud se dobře pamatuji, víc než půl divize. Kdyby zase jen 6% z nich bylo ochotno provést sebevražedný atentát, bylo by to 360 „nosičů“ spolehlivějších než moderní rakety. Slušný počet.

Mirek Topolánek navštívil USA a udělalo to na něho velký dojem, takže sedl a napsal článek do MfD. Jeho názory na spojenectví s USA a na prezidenta Bushe mi připadají podstatně normálnější než ty Klausovy, přesto se mi zdá, že v něčem nemá předseda ODS úplně jasno. Píše totiž mimo jiné: „Kapitalismus vyžaduje vzdělávání žen, protože jejich odsouzení do role domácích posluhovaček je ztrátou potenciálu. Kapitalismus se nesnáší s rasovou diskriminací, protože neumožňuje efektivní využití pracovní síly. Kapitalismus také přinesl oddělení soukromé a veřejné sféry, protože mocenský diktát bere lidem motivaci.“ Rovnost pohlaví a ras a oddělení soukromé a veřejné sféry totiž nepřinesl kapitalismus, ale křesťanství. To, co Topolánek přisuzuje čarovnému kouzlu kapitalismu, je odvozeno z myšlenky rovnosti lidí před Bohem (srovnejme např. postavení ženy v evropské společnosti a v islámských zemích), oddělení soukromé a veřejné sféry se opírá o Lockovu ideu rozlišení dočasných (světských) starostí (které občané mohou svěřit státu) a starosti o spásu duše (která je nepřenosná), což je zase odvozeno z reformace. Takže – ač si to neuvědomujeme – náboženství u nás skrytě řídí svým podvratným vlivem politiku, i když o tom volnomyšlenkáři z ODS nevědí.

Středa 27. července: Bin Ládin chtěl údajně zasáhnout křižáckou civilizaci tak, že po dohodě s kolumbijskou drogovou mafií zahltí západní „trh s drogami“ otráveným kokainem. Byl by to svérázný příspěvek k vymýcení narkomanství. Jenže mafie nakonec na návrh nepřistoupila, protože by to poškodilo její obchodní zájmy. Zdá se, že i obchod s drogami je ovládán jakýmisi resty morálky (ohled na zájmy „zákazníků“). A pak že je obchod nemravná věc.

Proces s Vladimírem Hučínem byl odtajněn. Stalo se tak jakoby mávnutím kouzelného proutku, ačkoli soud to vysvětluje formálními důvody (tajné už bylo probráno, teď přichází na řadu veřejné). Pan Hučín varoval před nebezpečím levicového extremismu a měl za to být souzen tak říkajíc pod dekou. Levicový extremismus se u nás zatím etabloval a tvoří nedílnou součást našeho politického systému. Nyní pracují Hrad a ODS na rehabilitaci extremismu pravicového. Pak už zbývá jen vyhladit to, co je mezi nimi, extremisté se mezi sebou už vždycky nějako dohodnou. Zda jsou levicoví nebo pravicoví, nehraje roli.

Pan senátor Schwarzenberg pochválil premiéra Paroubka za jeho iniciativu ohledně odškodnění sudetoněmeckých „antifašistů“. Pan senátor zraje už podruhé na bobříka vyčůranosti. Mezi českými aristokraty (bývalými, jak by řekl zesnulý národní hrdina Dostál) je nepochybně jednička.

Ohledně ministra Dostála bych měl ještě jeden návrh. Vzhledem k reakcím českého tisku od leva doprava jsem nabyl dojmu, že uzrál čas k tomu, aby Poslanecká sněmovna opět zasedla a jednomyslně přijala oblíbený zákon: „Ministr Dostál se zasloužil o stát“.

Pan Erich Beneš se kdysi zachoval jako normální člověk, když viděl, jak dva hromotluci mlátí na ulici ženskou. Řekl jim, ať toho nechají. Oba hoši zareagovali po česku, byli dva, a tak se na remcala vrhli. Remcal byl ovšem ozbrojen, a protože dobře věděl, že scény z akčních filmů, kde hrdina zmlátí najednou sto padesát padouchů, patří do říše pohádek, bránil se nejprve varovným výstřelem a pak střelil jednoho z účastníků z odpuštěním do zadnice. Útočníci byli pod parou, takže ani to nezabralo. Panu Benešovi nezbylo, než v obraně pokračovat, a tak jeden z útočníků skončil s prostřelenou míchou, druhý s průstřelem břicha. Teprve to je přesvědčilo, že pokračování akce nemá smysl. Jak se dalo očekávat, u soudu prohlásila i mlácená žena, že jí nářez činil to největší potěšení. Odvolací krajský soud v Ostravě však rozhodl, že účinná sebeobrana musí být silnější než sám útok, a pana Beneše osvobodil. Předtím musel pan Beneš strávit čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Teď chce stát žádat o kompenzaci (plným právem). A zároveň neví, zda by příště jednal stejně: není si totiž jist, zda by ho mlácená u soudu znovu nepodrazila. Chtěl bych říci, že pan Beneš se zachoval jako normální slušný člověk a ještě o trochu víc. Chtěl bránit ženu, kterou mlátili dva ožralí rabiáti. Zasloužil by si metál daleko spíš než Karel Gott. Hluboké pohrdání a zvláštní pozornost si zaslouží politováníhodná bytost, jíž se chtěl zastat a která ho pak sprostě podtrhla. Už jen proto, že poškozuje všechny nevinně a nedobrovolně mlácené, kterých by se měl v budoucnu někdo zastat a možná si to po anabázi pana Beneše rozmyslí.

Babička Mary amerického „mírového hnutí“ Jane Fondová přesedlala z appeasementu vůči Vietkongu na appeasement vůči Usámovi. Hodlá pořádat protiválečné turné (proti válce v Iráku) po USA v autobuse, který pojede výlučně na rostlinný olej (bude to asi dost smrdět, takže si jí kdekdo všimne). Stáří je smutná věc, člověk přestává být na výsluní veřejného zájmu, a to mu způsobuje jistou frustraci. Jsem však hluboce přesvědčen, že s problémy stárnutí se lze vyrovnat důstojnějším způsobem, než je ten, který volí tato politováníhodná stará škatule.

Mluvčí sudetských Němců Johann Böhm navštívil koncentrační tábor v Terezíně a uctil památku lidí, kteří tam byli umučeni. Jsem hluboce přesvědčen, že mu to nebude u české veřejnosti nic platné. Musel by navíc ještě uznat, že vyhnání si sudetští Němci hluboce zasloužili a že se za ně musí ještě navíc české straně pokorně omluvit. Ostatně, v Terezíně byl po válce jeden z nejtvrdších českých koncentráků pro německé válečné zajatce a sudetské Němce. Vzpomněl si pan Böhm veřejně i na ně?

Maďarské burzovní sdružení prosazující zájmy malých akcionářů zažalovalo pivní koncern Heineken za to, že používá ve firemním znaku pěticípou hvězdu. V ohrožení je potenciálně i S. K. Slávia, která činí totéž, a už za Horthyho sehrála nějaká přátelská utkání v Budapešti. V ohrožení minimálním, protože tady jsou zjevně ve hře zájmy maďarských tuzemských pivovarů. Mám k Maďarsku a k Maďarům pozitivní vztah, který by mohlo narušit jen to, kdyby mne nutili pít produkty těchto továren (s čestnou výjimkou firmy Dreher). Jednou jsem podlehl televizní reklamě, propagující Borsodi sör (tj. pivo z obce zvané Borsod) jako „az élet habos oldala“ („pěnivá stránka života“, to se česky neříká, ale je jasné, co to má znamenat). Byl to strašlivý zážitek. Jako občan pivní velmoci mám snad právo žádat, aby se do produkce piva nepletla ideologie.

Předseda PS Zaorálek hodlá upravit nějakými regulemi (snad zákonem?) činnost a pohyb lobbistů v kuloárech dolní komory parlamentu. Nápad na registrované partnerství lobbistů a politiků ne náhodou přichází v době, kdy se projednává poněkud příbuzný návrh o legalizaci prostituce. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Václav Klaus (nepochybně napůl žertem, ale jen napůl) na jakési slavnostní večeři v Karlových varech klasifikoval pokrmy z hlediska jejich pravicovosti a levicovosti. Čokoládový krém je prý pravicový, kdežto salát levicový. Podle upřesnění prezidentského mluvčího Hájka nejde o salát bramborový či vlašský (ty jsou pro pravičáky povoleny), nýbrž o salát zeleninový. Klaus ho však, jak prozradil Hájek, často pojídá. Klausův poradce honoris causa Macek rozšířil klasifikaci na nápoje: pivo je levicové, kdežto tvrdý alkohol a víno pravicové. Jenomže: je například becherovka bezproblematicky pravicový nápoj? Nebo slivovice? Myslím, že by zájemci o členství v ODS měli být podrobeni kulinárním testům, normy však ještě nejsou zcela dotvořeny.

„Kdyby Izrael netrpěl v posledních třech letech teroristickými útoky, mohl by podle našich odhadů mít nejméně o 10% vyšší ekonomickou výkonnost“, tvrdí Pavel Kohout v jinak zajímavém článku z dnešních Lidových novin. Také kdyby lidé netrpěli různými nemocemi a nebyli smrtelní, odrazilo by se to příznivě na ekonomické výkonnosti. Naštěstí jsou na světě důležitější věci než ekonomická výkonnost.

Čtvrtek 28. července: Na ČR se chystá pohroma v podobě nájezdu tisíců milovníků nesnesitelné hudby, zvané Techno. Nemytí a aspoň zčásti i zfetovaní nájezdníci z celé Evropy budou minimálně po víkend znepříjemňovat život náhodně vybrané české vesnice a při té příležitosti důkladně zpustoší její okolí. Poté, co se rozejdou, je policie rozežene. Můžeme se utěšovat tím, že je to přece jen lepší než teroristické atentáty. Jinak si myslím, že nejvhodnějším terénem pro pořádání akcí tohoto druhu je Sahara.

Právo přineslo zprávu o kanadské muslimské publicistce, která upozorňuje na to, že oprávnění terorismu a teroristických aktů lze odvodit z Koránu. Nejsem odborník na islám, ale troufnu si tvrdit, že se sice nedá říci, že by islám vedl přímo a nutně k terorismu, ale že je mu otevřen víc než třeba křesťanství nebo buddhismus. A řeči o „zločinech církve“ (nebo církví) a „křižáckých zvěrstvech“ považuji za mimořádně hloupé. Je zajímavé, že čeští politici a jejich služební historici omlouvají to, co se u nás dělo se zdejšími Němci v roce 1945, v podstatě tím, že tenkrát bylo v normě chovat se jako dobytek, ale na křesťanské válečníky z dvanáctého a třináctého století se berou stejná měřítka jako na Armádu spásy.

Ukrajinský prezident Juščenko se zase až tak neliší od svých předchůdců v úřadě: novináře, který vznášel nepříjemné dotazy ohledně toho, jak prezidentův syn přišel k luxusnímu BMW, přirovnal k nájemnému vrahovi a tykal mu. Jak se znovu potvrzuje, revoluce sama o sobě toho většinou moc nemění. Pokud chce pan prezident opravdu do Evropy, měl by na sobě ještě zapracovat.

Jak se dalo čekat, mluvčí SdL Böhm si svým výletem do Terezína ani trochu nepomohl. Jeden z nejstarších kmenových autorů Práva Jan Kovařík (je tam činný, pokud se nemýlím, někdy od roku 1973) mu předložil podmínky, které musí splnit, aby se jeho krok mohl brát vážně: vyslovit jasnou lítost nad podílem většiny sudetských Němců na rozbití ČSR, na to, že pak přišly Terezín a Lidice a přiznat jejich spoluvinu za Lidice a Terezín. To je dobré. Musím se přiznat, že necítím ani nejmenší spoluvinu za únor 1948, za estébácké mučírny a jáchymovské koncentráky, a samozřejmě ani za to, co psali Jan Kovařík a jemu podobní do Práva v sedmdesátých a osmdesátých letech a ani mne nenapadne, abych se za to někomu omlouval. Odpovědní jsou vždycky konkrétní lidé. A kromě toho platí: „Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka tvého (sudetoněmeckého) bratra“. Až pan Kovařík vyjádří lítost nad tím, co on a jemu podobní páchali v dospělém věku letech 1948-1989, může chtít pokání na někom jiném, např. na Johannu Böhmovi, kterému bylo v roce 1945 osm let.

Moderní umění má smůlu. Výtvarník Wayne Hill vytvořil kreaci, kterou představovala plastová láhev s vodou z rozpuštěného ledovce. Chtěl tak upozornit na nebezpečí globálního oteplování. Dílo prý mělo cenu bratru 3 miliony korun. Na výstavě si někdo spletl podstavec se skulpturou se stolkem s občerstvením, láhve se zmocnil a vodu zkonzumoval. Myslím, že by pan Hill neměl klesat na mysli, podobných artefaktů může přece udělat bez větší námahy stovky, prodávat je v plastových baleních po šesti jako Mattonku, a vydělá na tom miliardy.

Milan Vodička se v MfD přimlouvá za to, aby se v boji s (budoucími) teroristy upřednostňovala prevence: „Armáda je určitě dobré řešení - tedy pokud objevíte v poušti výcvikový tábor, kde se tuží hoši z našich měst. Bombardování letáky ani Hlas Ameriky je nezastaví. Tomahawk to svede dobře. Jenže lepší je zarazit ty muže dřív, než do tábora odejdou. Jak? Třeba takto: tisícům mladých muslimů denně vymývají mozky různé internetové diskuse. Zničit je není těžké. Co tím má být řečeno: počítačový odborník může mít často větší cenu než výsadková divize. Stejně tak bankovní expert, který sleduje toky peněz. Je třeba jít po tom, co dělá teroristy zranitelné. Po komunikaci, hlásných troubách, financování, obstarávání zbraní, případných útočištích. Usekávat výhonky terorismu hned u země.“ Problém je v tom, že lidé, kteří odcházejí do táborů, něčemu věří a jsou díky tomu odhodlaní. Pokud proti jejich víře a jejich odhodlání nedokážeme postavit vlastní víru a vlastní odhodlání, nebudou nám bankovní experti ani počítačoví odborníci nic platní.

Jakási „česká muslimka a odbornice na islám“ vyslovuje podezřením, že „teroristické útoky mohou být plánem na vytvoření nového nepřítele Západu po pádu železné opony – islámu.“ Nejspíš si je organizujeme sami.

Prezidenti Itálie, Portugalska, Rakouska Lotyšska, Finska, Německa a Polska, zveřejnili dopis, v němž se přimlouvají za pokračování v realizaci politického projektu EU, byť i s určitými změnami. Příznačné je, že v textu není zmínka o potřebě posílené transatlantické spolupráce ani o tom, že by se EU neměla stydět přihlásit se ke křesťanským kořenům evropské civilizace.

Taktéž MfD cituje zprávu Četky o teroristickém nebezpečí v USA, kde se mj. píše: Bush kdysi tvrdil, že války v Afghánistánu a Iráku přenášejí bitevní pole proti terorismu do zahraničí a činí USA bezpečnějšími; z této jistoty prý dnes mnoho nezbývá. Afghánistán byl skutečnou, Irák potenciální základnou terorismu, kde se budoucí masoví vrazi mohli nerušeně připravovat na své útoky a kde jim bylo, respektive mohlo být poskytováno zázemí a všestranná materiální podpora. Kdyby to Američané byli nechali plavat, byly by dnes USA i celý západní svět ještě podstatně méně jisté.

Jan Novák píše v Lidových novinách o exvicepremiérovi a expředsedovi US-DEU Marešovi jako o „bývalém vicepremiérovi, o němž drtivá většina občanů ani neví, že funkci zastával, a expředsedovi Unie svobody-DEU, která pod jeho vedením zamířila do nicoty“. Považuji to za nevěcné a poněkud sprosté, Mareš převzal předsednictví US-DEU v okamžiku, kdy už byla prakticky zničena. Byl jediným českým politikem, který měl upřímnou snahu něco dělat s problémy nevábné české minulosti a který měl odvahu veřejně říci, že „odsun“ sudetských Němců byl nespravedlivý. Že mu to moc slávy zrovna dnes a zrovna u různých sympatizantů ODS nepřináší, je sice pravda, ale ještě není všech dnů konec. Jediné, čemu nerozumím, je, proč se nevěnuje působení na univerzitě (je odborník na anglosaskou politiku) a chce se utopit v diplomatických službách. Ostatně, nerozumím: kdo jako já ví, jaké jsou platy ve vysokém školství všeobecně a na FSV UK zvláště, nemá příliš sílu se na něho zlobit.

Stoupenci Miloše Zemana žádají, aby byl příští sjezd ČSSD zorganizován v sazka Aréně za účasti všech 18 tisíc členů strany. To je nápad, jaký by se snad mohl zrodit v Německu po roce 1933 nebo v ČS(S)R po roce 1948. Místo hlasování by se mohlo tleskat a skandovat a sociálně demokratické přítelkyně by podobně jako za totáče „žižkovské ženy“ v prvomájových průvodech korporativně vystrkovaly zadnice a vytvářely tak živé obrazy kandidátů.

V LN polemizuje hradní ředitel Hájek v zastoupení našeho Nejvyššího Moderátora s Pavlem Mášou: „pan Máša, tak jako v mnoha předchozích případech, prostě nedokáže ovládnout svou principální zášť k Václavu Klausovi.“ Je velmi neslušné, ale už zcela standardní, že základním argumentem Klausových zaměstnanců je poukaz na chorobnou nenávist, která vede kritiky pana prezidenta.

Pátek 29. července: Orgie nestydatého a kýčovitého nevkusu kolem úmrtí Pavla Dostála dosáhly včera svého vrcholu. Ačkoli bych za normálních okolností dodržoval pravidla piety, cítím se uprostřed této nehorázné hysterie povinen prohlásit zcela jasně a jednoznačně: zemřelého jsem si ani trochu nevážil a jeho přínos pro českou politiku spadá podle mne hluboko do minusových hodnot. Podrobněji se k tématu dostál vrátím po návratu z dovolené, pak už žádná pieta neplatí.

V žebříčku popularity, pořízeném STEM, je Pavel Dostál podle práva „naposledy první“. Proč naposledy? Když se Poslanecká sněmovna dokázala usnést na tom, že prezident Beneš se zasloužil o stát a (jednomyslně), že jeho dekrety jsou posvátné, proč by taky nemohla rozhodnout, že se Pavlu Dostálovi přičítá navěky popularita 99,9%? (volby za bolševismu nechť jí jsou přitom inspirací). Zajímavější v průzkumu STEM je, že stoupá hvězda Jiřího Paroubka (na 63%, jako ministr měl přitom popularitu 20% a ve chvíli jmenování za předsedu vlády už 39%, z toho lze jednoznačně soudit, že samo kouzlo premiérské funkce obnáší 39 – 20, tj . 19%). Průzkumy netřeba přeceňovat, směrodatné bude, jak budou vypadat za půl roku,to už pan Paroubek bude muset něco udělat. Zatím nelze než dát za pravdu Petru Kolářovi, který dnes v Lidových novinách napsal, že Paroubek „stejně jako brouk Pytlík totiž razí zásadu, že zvlášť obtížné případy není nutné řešit, když stačí vytvořit dokonalou iluzi, že řešeny jsou“. Počítejme tedy realisticky do voleb ještě s dosti strmým pádem. Preference popularity nejsou ostatně nějakým moc relevantním signálem o tom, co se děje na politické scéně. V jednom směru bych je ale nebral na lehkou váhu: preference předsedy ODS Topolánka permanentně klesají (z lednových 48% na nynějších 41%). Svědčí to o tom, že česká společnost, ač sama v mnohém ohledu velmi buranská, nepovažuje přitom buranství za politický ideál, což ji šlechtí. A za druhé, pozice předsedy nejsilnější strany je otřesena v tom nejméně vhodném okamžiku, ve chvíli, kdy by strana měla zahájit předvolební ofenzívu.

Problémy ODS potvrzuje i průzkum CVVM: ODS sice zůstává nejsilnější stranou, ale ztrácí (momentálně má 27,5%, tj. o 3% méně než v květnu), zatímco ČSSD si polepšila o 2 na 18% a má 4,5% náskok před KSČM. Poslední nad 5% jsou (chce se mi říci po zásluze) lidovci se 7,5%. ODS připomíná běžce na dlouhé trati, kterému v posledním kole spadnou trenýrky. Problém je v jejím ideovém profilu. To, co vymyslil Klaus, je obehrané, současná garnitura není schopná vymyslit nic nového, a s nacionalismem polofašistického střihu (Zahradil a spol.) asi díru do světa neudělá.

Dnes má začít kraválistická orgie zvaná Czech Tek. Policie České republiky doposud neví, kde. Jak nás něco podobného má chránit před teroristy, když si to nedovede poradit ani s hordou zfetovaných asociálů?

Mluvčí SdL Böhm přece jen po demonstrativní návštěvě Lidic a Terezína zajel i do Ústí nad Labem, kde se před šedesáti lety odehrál jeden z nejohavnějších masových zločinů na německých civilistech. Ústecký magistrát se horem dolem zaklíná, že ho v žádném případě nezval, že ho nikdo z magistrátu při návštěvě nedoprovázel a že s ním nemají vůbec nic společného. Řekl bych, že pokud chtějí uctít památku zamordovaných sudetských Němců, bylo by slušné pozvat zástupce organizace, která sdružuje ty, které se zamordovat nepodařilo (a svým způsobem i ty zamordované). Podle našich zvyklostí smí ovšem truchlit jen potomci těch, co mordovali (bylo by dobré, kdyby tam bylo i pár přímých účastníků, pan prezident by je mohl při té příležitosti vyznamenat), s těmi, co je jim to fuk.

Proti zvolení soudkyně Formánkové do Ústavního soudu protestovala nakonec v Senátu jediná osoba, českobudějovická advokátka Tomášková. ODS se postarala o to, aby ji vykázali z areálu Senátu. Vyvolává to dojem (asi nespravedlivý, ale nutkavý), že se ODS skládá se samých Formánkových: Čo bolo, bolo… Aspoň víme, co je v budoucnu možné si od Ústavního soudu slibovat.

Pan Tomáš Jelínek, místopředseda České rady pro oběti nacismu, kritizuje v právu náměstka ústeckého primátora a (patrně neprávem) i Michala Mocka za to, že srovnávají český teror na německých civilistech v roce 1945 s komunistickým terorem po roce 1948. Je to prý nepřípustné. Pan J;elínek ovšem zapomněl říci proč, zřejmě má dojem, že když je někdo místopředseda, nic zdůvodňovat nemusí, stačí jeho místopředsednická autorita.

Rada pro televizní a rozhlasové vysílání rozhodla, že ve veřejnoprávním médiu se nesmí říkat „komunisté jsou prasata“. Místopředseda Šenkýř tvrdí, že by mu stejně vadilo, kdyby totéž někdo říkal o Romech, Židech nebo farářích. Snad by měl být místopředsedou Rady někdo s trochu vyšším IQ: do komunistické strany se vstupuje, mezi Romy nebo Židy ne, tam se člověk narodí. Pan Šenkýř coby člen KDU-ČSL se narodil v roce 1952 a dodnes si nestačil všimnout rozdílu mezi faráři a komunisty. Pravda, pro „ČSL“ v letech 1952-1989 ten rozdíl nebyl aktuální. Jinak je fajn, že konečně máme orgán, který je s to provádět ve veřejnoprávních médiích cenzuru a taky ji dělá. Už se nám po ní všem stýskalo.

Irská republikánská armáda ukončila své ozbrojené aktivity. Je v tom asi jakési skryté přiznání, že na své úspěšné nástupce, islámské teroristy, už prostě nemá, nebyla by schopná jim konkurovat a jejího řádění by si uprostřed teroristických atentátů už nikdo nemusel všimnout.

Michal Mocek píše v MfD, že Litevci bojovali kdysi proti jakýmsi Sovětům. Sověti jsou pohádkové bytosti, podobně jako hejkalové, vodníci a Čechoslováci. Litevci bojovali proti Rusům. Proti Rusům, prosím. Rusové dvakrát zokupovali a zterorizovali Litvu, a žádní Sověti.

Sobota 30. července: Britské policii se podařilo dopadnout neúspěšné napodobitele atenátníků z počátku července (přesněji řečeno jeden byl dopaden v Římě). Na osmdesát panen si budou muset patrně počkat nějaké to desetiletí v některé z britských věznic. Snad tento úspěch vezme na čas dalším adeptům na mučednictví chuť.

Policie zasáhla tentokrát skoro včas proti milovníkům „Techna“. Problém byl pouze v tom, že během zásahu se ve včerejším děsivém vedru vytvořila na dálnici Praha – Rozvadov obrovská fronta automobilů, lidé museli čekat na zprůjezdnění nějakých osm hodin. Je těžké si představit, že by v tom nehrál svou roli cynický kalkul organizátorů „rodinné oslavy“. Dosti se to podobá trestnému činu obecného ohrožení. Mohla tomu policie zabránit? A mohou být viníci stíháni?

Právo přineslo zajímavý rozhovor s předsedou Senátu Sobotkou. Sobotka patří k umírněnějším představitelům strany, bohužel mám dojem, že je jako umírněný ve straně skoro sám. Alexandr Kramer, který rozhovor profesionálně jistě zvládl, se přiznává, že mu někdy dělá potíže pochopit, že slušný člověk může být pravičák. Obávám se, že je to reziduum bolševického fanatismu (přitom mi nedělá vůbec žádné potíže pochopit, že pan Kramer je přesto slušný člověk a dobrý žurnalista). Taky (ač sdílím jeho názor, že by Mašínové neměli dostat státní vyznamenání a v tomto bodě nesouhlasím s panem Sobotkou) si nemyslím, že by měli na triku „dvě vraždy“. Mašínové se s velkým osobním nasazením a s velkou odvahou pokusili zapojit do občanské války v době, kdy žádná občanská válka nebyla. To, co dělali, považuji za nepřiměřené. Pokud jde o případ toho pokladníka, lze ho kvalifikovat jen jako zabití, a komunistický policista měl smůlu, byl to člen represivních složek komunistického režimu, a riziko, že přijde o kejhák ve špatné věci, na sebe vzal dobrovolně. Pan Kramer se dále domnívá, že za směšný a nehorázný výrok pana Bendla o tom, že nacismus se vyvinul ze sociáldemokratismu, by se měl někdo omluvit – omluvit by se měl ten, kdo ho pronesl, pan Bendl, toť vše. Obávám se, že pan Bendl to neumí. Pan Sobotka tvrdí, že Klaus už není členem ODS, protože nezaplatil členské příspěvky: jako individuum, které bylo vyhozeno z ODS proto, že neplatilo členské příspěvky (sdělili mi to ovšem až tenkrát, když jsem se rozhodl ze strany vystoupit), důrazně žádám, aby se proti Vrchnímu Moderátorovi postupovalo se stejnou přísností. Vznikne ovšem kuriózní situace: ODS bude mít čestného předsedu, který vůbec není členem strany. Taky bych se na místě pana Sobotky nechlubil tím, že v ODS není žádná frakce – už tam dávno měla být, ze zdravé distance, jakou má zrovna on od mnohých čelných funkcionářů strany, to jasně plyne. Dále – pan Sobotka se ztotožnil s Klausovou kritikou Paroubkova „gesta vůči německým antifašistům“ s tím, že by se o prvních poválečných věcech mělo diskutovat, ale „není seriozní, když vypálím svůj názor a hned ho prohlásím za jedině správný“. Diskutuje se už přinejmenším patnáct let a je docela přirozené, když člověk vypálí svůj názor a prohlásí ho za jedině správný (proč by ho jinak říkal). To ostatní je věc argumentů. A konečně: pan Sobotka má úplně pravdu, že se zlehčuje komunistická minulost těch, co se v roce 1968, když už bylo pozdě, překabátili na demokraty a přitom jednoduše zapomněli na to, co dělali před tím. To ale není žádný důvod, proč by se mělo zapomenout na „kaňku“ (jak decentní výraz) na profilu paní dr. Formánkové.

ÚDV s tvrdošíjností, která si zaslouží uznání, podal opět návrh na obžalobu důstojníka StB Minaříka za chystaný atentát proti Svobodné Evropě v Mnichově. Pan Minařík už patnáct let úspěšně vzdoruje pokusům dostat ho za mříže a vesele se nám směje. Mimochodem – nebylo by dobré využít jeho zkušeností? Uvolňuje se místo policejního prezidenta!

Noviny připomínají výročí ústeckého masakru, v Ústí vydali odbornou publikaci na toto téma a na mostě, odkud házeli německé civilisty do vody, bude odhalena pamětní deska (kterou místní komunisté nepochybně za pár hodin zlikvidují). Autoři publikace se domnívají, že výbuch byl zorganizován jako provokace českých orgánů (lidí z ministerstva vnitra a obrany). Důkazy jsou ovšem pouze nepřímé. Dovedu si docela dobře představit, že výbuch v muničním skladu způsobilo docela obyčejné české lajdáctví. Karel Steigerwald k případu píše: „Němci o masakru mluví rádi. Chtějí ta šestileté zvěrstva (na Češích, bd) zakrýt nebo oslabit.“ To je dobré: Němci se přinejmenším padesát let soustavně kají a omlouvají za to, co jejich dnes už předkové spáchali (a občas i za to, co nespáchali) a českým novinářům (zejména těm, co mají blízko k ODS) to pořád ještě není dost. Z toho by jeden mohl taky vyvodit: omluvy na Čechy neúčinkují. Jsou zbytečné.

Petr Šimůnek v rozhovoru s jediným pražským imámem tvrdí: „Křesťan by vám spíš řekl, měj si svou víru, každý může věřit, v co chce.“ Pan Šimůnek má špatné představy o křesťanství. Každý opravdový křesťan musí být přesvědčen, že křesťanství je ta pravá víra. Jen z toho nevyplývá, že by ti, kteří věří jinak, měli být kvůli tomu napíchnuti na kůl. Měli by být přesvědčeni.

Zbyněk Petráček v Kavárně MfD píše, že „evropský vztah k terorismu charakterizuje rozlišování mezi terorismem nebezpečným a méně nebezpečným, mezi terorismem neodůvodnitelným a odůvodnitelným“. To je přesné, viz např. česká obhajoba poválečného teroru proti sudetským Němcům jako „teroru s příčinou“. Jen se mi nezdá, že by hrozilo nebezpečí atentátů v Praze s odůvodněním „to máte za odsun sudetských Němců“. V Praze to bude bouchat ze stejné „příčiny“ jako v New Yorku, Madridu a Londýně.

Tamtéž se vyjadřuje několik čtenářů k článku Oty Ulče o různých opisech názvů emancipujících se skupin obyvatelstva a emancipačních aktivit. Na věc mohou být jistě různé názory. Je ovšem zajímavé, že „spisovatelka a překladatelka“ Pekárková a „překladatel a literární vědec“ Pokorný nejen že hravě dosahují úrovně sprosťáctví, jaké je běžné mezi diskutéry některých pravicových internetových plátků (přitom oba jsou zjevně spíše doleva, na čemž, na rozdíl od sprosťáctví, není samozřejmě nic špatného), ale navíc se na rozdíl od nich pod ně nestydí podepsat. Paní Pekárková, pokud se nemýlím, dělala kdysi v New Yorku taxikářku. Měl jsem o taxikářích v New Yorku lepší představu.

Erik Tabery polemizuje Lidových novinách s Martinem Weissem, který popírá, že by všechny kultury byly stejně hodnotné. Samozřejmě v souvislosti s islámem. Jistě, každá kultura má něco do sebe. Odzemek není o nic horší než flamengo. Tady ale nejde o „kulturu“, ale o víru, přesvědčení a zásady. A ty v žádném případě stejně hodnotné nejsou.