Pátek 1. dubna: Výkonný výbor KSČM se po diskusi rozhodl pro stanovisko, které je z hlediska zájmů strany racionální: Grossovu vládu nepotopí ani výslovně nepodpoří. Při hlasování o nedůvěře se zdrží. Pro toto řešení bylo prý 13 členů Výkonného výboru, proti 8 (9 krajských organizací chtělo vládu podržet, čtyři potopit, zbytek se nedokázal jednoznačně rozhodnout). Zdá se, že místopředseda Filip a jihočeská organizace by byli ochotni jednat i s ODS o případné podpoře, ODS však neprojevila dostatečnou iniciativu. Ve sněmovní rozpravě před hlasováním o důvěře hřímal Grebeníček proti vládě jako Klement Gottwald blahé paměti, ale předem ohlášený požadavek na Grossovu demisi vznesl jen nepřímo a kuňkavě (byla to zjevně jakási úlitba tupějším voličům strany), Gross se o možné spolupráci s komunisty zmínil taky jen zcela okrajově. Z toho lze usuzovat, že už je ruka v rukávě (přesněji řečeno komunistická ruka pevně pod sociálně demokratickým krkem), jen se o tom na veřejnosti nebude zbytečně žvanit. Je jakási móda (např. v dnešním domácím zpravodajství MfD) všechno svádět na Grosse coby na druhého Fierlingera. To je pravda jen zčásti. Gross měl samozřejmě dát už dávno demisi. Komunistům ovšem otevřel dokořán dveře v družné spolupráci s předsedou KDU-ČSL Kalouskem, který se rozhodl pro populistickou distanci od ČSSD, aniž by zvážil, jaké důsledky to bude mít pro českou politickou scénu. Počítal vůbec s tím, že by Gross taky nemusel odstoupit? Neponechal si vůbec žádný prostor pro manévrování a jeho strana je teď vydána všanc ODS podobně jako ČSSD komunistům. Mimořádně hanebnou roli sehrála doposud US-DEU, to, co předvedli ve sněmovní rozpravě pánové Němec a Kühnl, se tu odehrávalo naposled v roce 1969. US-DEU je galvanizovaná mrtvola, a podle toho se chová. Když (ex)ministr Ambrozek mluvil o tom, že roli Fierlingera tu hraje někdo úplně jiný než Gross, měl pravdu. Léůpe řečeno, kandidátů je víc. Je mi líto poslanců Fischerové a Karáska, kteří vlastně neměli šanci vybrat si dobré řešení (pro ani proti být nemohli, a nakonec se zdrželi spolu s komunisty, což jim teď bude spousta indolentů vyčítat, chtěl bych je vidět na jejich místě). Ze zbývajícího fragmentu vlády si uznání zaslouží zatím jedině ministr Mlynář, který udělal přesně to, co měli udělat všichni: oznámil svou demisi. Bude ho vůbec ještě někdo následovat? Nebo budou všichni držet své pozice na vládním Titaniku, aby snad na jejich místo nepřišel někdo jiný, ještě daleko horší?

Situace ovšem není jednoduchá nejen v tom, že nelze označovat za Fierlingera jednoduše Grosse a že komunisty do role rozhodující politické síly v ČR neprotlačil jen Gross, ale Gross ve spolupráci s Kalouskem. Zároveň je velmi nepřesné mluvit o levicovém puči: zároveň totiž probíhá pokus o jakýsi pravicový polopuč, na roli českého Pilsudského kandiduje prezident Klaus. Dělá to jako obvykle šikovně. Žádá, aby Gross závazně slíbil, že jeho vláda bez lidovců požádá Sněmovnu o důvěru. Dokud tak neučiní, nepřijme demisi lidoveckých ministrů. Požadavek je věcně jakoby v pořádku a spousta lidí bude vidět v Klausovi zachránce české demokracie. To je ale úplně falešné, demokracie se nedá zachraňovat neústavním způsobem. Klausův požadavek nemá žádnou oporu v ústavě, ale kdyby mu Gross vyhověl, stane se to precedentem. Gross mu ovšem vyhovět nemůže ani nechce, Klaus nemá instrumenty, jak si to vynutit (leč že by podobně jako kdysi jeho věčný rival Havel dal zorganizovat masové demonstrace, což je ryze revoluční prostředek), a tak jeho iniciativy nejspíš jen přispějí k všeobecnému rozvratu.

Sobota 2. dubna: Prezident Klaus vznesl svůj požadavek, o němž jsme psali včera, v dopise premiéru Grossovi. Zní přesně: „Dříve než přijmu demise a než eventuelně jmenuji nové ministry, dnešního předsedu vlády požádám o veřejný slib, že s novou, rekonstruovanou vládou předstoupí v patřičné době před parlament se žádostí o důvěru a tím o potvrzení svého mandátu.“ Gross to udělat nemusí a navíc se mu velmi nechce, protože pro důvěru vládě už komunisté hlasovat při nejlepší vůli nemohou, pokud v ní nebudou přímo sedět. A kdyby Gross důvěru nedostal, byl by pak pouhým předsedou ČSSD bez poslaneckého mandátu, navíc předsedou, jehož funkční období je omezeno nesplnitelným požadavkem třiceti procent v příštích volbách. Ty by teď ČSSD mohla dostat jen tenkrát, kdyby jako v minulosti splynula s komunisty. A to ještě kdoví jestli.

Poté, co ministři US-DEU předvedli v rozpravě v PS pravé orgie servility, rozhodl Republikový výbor strany, že mají žádat o demisi vlády. Vláda už se totiž neopírá o demokratickou většinu v Poslanecké sněmovně. Proboha, to včera ještě nevěděli? Pokud vláda odstoupit odmítne, mají podat demisi. Ministři US-DEU nejsou přitom podle slov místopředsedy Karáska vázáni žádnými časovými termíny (Karásek požadoval okamžitý odchod z vlády, stanovení termínu však prý bylo odmítnuto). Je to výsledek jakéhosi opožděného zhodnocení situace, nebo pouhá zdržovačka? Ministr Němec ještě včera odpoledne mluvil o tom, že odchod z vlády připadá v úvahu jen tenkrát, kdyby vláda „uhnula od vládního prohlášení“. Takových alibi si lze vymyslet spoustu. Např. ministra Dostála drží ve vládě to, že z ní neodešla US-DEU, a vymlouvá se tedy na dosavadní nemravné chování jejích poslanců. Odešel by „kolektivně“ tenkrát, když by cítil že jsou k něčemu tlačeni komunistickou stranou“: precizní formulace, dá se vždycky okecat. Ministr Bureš chce předat rozdělanou práci, ministryně Buzková je zase „vnitřně rozhodnuta“. Ve skutečnosti jediný možný způsob jednání v takové situaci je nefilozofovat a vypadnout. S lítostí konstatuji, že tuto cestu nezvolil až na světlou výjimku ministra Mlynáře nikdo.

Gross je přitom asi pod jistým tlakem svých kolegů, kteří by přivítali jeho rezignaci (sňal by z nich jaksi jejich nerozhodnost a vyletěl by, aby oni mohli zůstat sedět ve svých seslích). Gross je k tomu zatím méně než odhodlán a více než neochoten.

Místopředseda KSČM Filip má zase recept pro prezidenta: správné by bylo, kdyby Klaus požadoval, aby Gross spojil otázku důvěry s nějakým zákonem (zjevně má na mysli zákon o majetkových přiznáních); naproti tomu úplně nesprávné je, chce-li, aby Gross požádal o důvěru formálně. Prezident ho asi neposlechne, ale mohl by ho poslechnout Gross: hlasování prvního typu by komunistům umožnilo vládu bez problémů s voliči podržet. Ostatně něco podobného kdysi už navrhoval Škromach. Gross stojí před rozhodnutím, zda najede na politiku svých oponentů ve straně.

Zbývá pár otázek: bude sesuv vlády pokračovat, nebo se zarazí? Považuje česká veřejnost situaci za nebezpečnou, nebo ne? Zdá se, že tahle krize hned tak neskončí.

Pondělí 4. dubna: V sobotu večer zemřel papež Jan Pavel II. Této události jsme věnovali zvláštní komentář.

Včera oznámil premiér Gross, že vláda vyhoví požadavku prezidenta republiky a požádá o důvěru. O tom, jaké povahy je premiérova vstřícnost, je možné spekulovat. Pouhá formální žádost o důvěru by byla bezpochyby politická sebevražda a je otázka, proč by Gross volil tuto velmi bolestnou cestu místo jednodušší prosté demise. Proto se zdá být pravděpodobnější, že otázka důvěry bude spojena s nějakým významným zákonem. Tuto cestu už dříve naznačovali kryptokomunisté v ČSSD i skuteční komunisté (Filip), a dokázali se shodnout i na příslušném zákonu, totiž na zákonu o majetkových přiznáních. Výhoda by byla, že by jeho aplikace pak asi umožnila kompromitovat některé čelné představitele ODS a stranu jako celek, což KSČM nutně potřebuje k tomu, aby i po příštích volbách zůstala zachována převaha „levice“ anebo aspoň patový stav. Místopředseda KSČM Dolejš mluvil taky o některých významných zákonech z oblasti zdravotnictví (nejspíš měl na mysli zákaz privatizace zdravotnických zařízení), Grebeníček zmínil jako možnost i zákon o střetu zájmů. Nelze vyloučit, že ČSSD se bude aspoň zpočátku snažit najít takový zákon (např. z okruhu finanční reformy), pro nějž by mohli nebo dokonce museli hlasovat i bývalí koaliční partneři. ODS, KDU-ČSL i US-DEU však už daly na vědomí, že ani v případě vazby hlasování o důvěře na nějaký zákon vládu nepodpoří. V této situaci už ovšem vládě nestačí pouhá tolerance KSČM (neúčast při hlasování), potřebuje její aktivní podporu. To stupňuje komunistickou drzost.

Ministr Dostál je svým naturelem práskač. Měl jsem sám příležitost se o tom přesvědčit, dokud ještě působil v dvojroli ministra a komentátora Práva. Teď to zažil na vlastní kůži jeho (ex)kolega Šimonovský. Dostál o něm v Právu (kde jinde) prohlásil, že KDU-ČSL hodlá, jak se mu prý svěřil, hlasovat nyní v parlamentu i proti zákonům, které sama navrhla. Představitelé KDU-ČSL ovšem přesně řečeno sdělili, že budou hlasovat jen pro záklony, které jsou v souladu s jejich programem, a ne např. pro ty, které jsou plodem kompromisu. Mohou to být přirozeně i takové, které sami navrhli, ovšem s ohledem na koaliční partnery. To dá rozum, KDU-ČSL už není vázána koalicí.

Předseda poslaneckého klubu Kraus si stěžuje, že Poslaneckou sněmovnou kolují jména ministra Bureše a poslance Kavana jako možných příštích premiérů, a poukazuje na blíže nespecifikované, ale lehce rozšifrovatelné „dohody mimo oficiální reprezentaci ČSSD“ (myslí si zjevně, že větřík fouká z hradních výšin). Úplně vyloučit to nelze, pan doktor Bureš oznámil, že je pevně odhodlán podat demisi, nedělního jednání v Kramářově vile se nezúčastnil, ale demisi dosud nepodal: připomíná člověka, který skočil ze stodvacátého patra mrakodrapu, v šedesátém se zastavil a přemýšlí, co dál. V praktickém životě, na rozdíl od politického, takový postup není možný.

Na bobříka vyčůranosti mohutně nazrává ministr Kühnl. Rovněž v Právu zdůvodňuje náhlý obrat US-DEU od servility k opozičnímu vzdoru slovy: „Hlasování ukázalo, že v Poslanecké sněmovně vláda nemá podporu většiny založené na demokratických stranách.“ Co proboha od hlasování očekával? Samozřejmě že výsledek unionisté věděli předem. A i kdyby nevěděli, servilní výlevy, jako byl ten jeho, si mohli bez problémů odpustit.

Kongres Poláků, který se o víkendu sešel v Českém Těšíně, pověřil nově zvolenou radu, aby se zabývala problémem restitucí polského majetku a dvojjazyčných nápisů v obcích. Jde o majetek polských organizací, který byl zkonfiskován nacistickým Německem po německém záboru Těšínska v roce 1939 a který pak ČSR zkonfiskovala jako majetek německý. Problém je v tom, že Polsko na podzim 1938 vojensky obsadilo území ČSR obývané polskou menšinou: tato akce neměla žádnou oporu ani v dodatku k Mnichovské dohodě, který zavazoval sporné strany k jednání. Postup čs. úřadů po roce 1945 byl tedy svým způsobem odvetou. Naše morální rozhořčení by mělo poněkud tlumit vědomí o nepříliš korektním způsobu, jímž ČSR sporného území nabyla: po skončení první světové války Poláci navrhovali v zásadě korektně rozdělení tzv. Velkoknížectví Těšínského podle etnické hranice (zásada sebeurčení národů), čs. strana zdůrazňovala ohledy hospodářské a strategické (železnice spojující české země se Slovenskem, zásoby černého uhlí), což je typicky imperialistický způsob uvažování. Železnice se dá postavit a uhlí dovézt, ale vztahy čechů a Poláků byly českým postupem poškozeny natrvalo, jsem přesvědčen, že úplně napravit se škody z té doby nepovedlo dodnes. Naši občané polské národnosti dnes chtějí jen symbolické gesto (navrácení nějakého objektu, kde by se mohly usídlit polské spolky), ale i to bude pro středoevropské matadory demokracie nepochybně moc. Naši polští spoluobčané také (a řekl bych, že i v tomto případě právem) protestují proti tomu, aby o umístění dvojjazyčných nápisů na označení obce a na úřadech rozhodovalo referendum. Poukazují na to, že podobné akce vedou k oboustranné národnostní agitaci a k rozeštvávání lidí. Mělo by rozhodovat národnostní složení obyvatel. Jsou naše úřady schopné jim vyhovět? Obávám se, že naše národní sebevědomí může nakonec snadno vést k tomu, že se u nás bude psát jednotně azbukou. Naposled jsme se této vábné vyhlídce vyhnuli s odřenýma ušima.

Úterý 5. dubna: Prezident zvolil kverulantskou taktiku. Prohlásil, že premiérův slib požádat o důvěru otvírá cestu k řešení krize, on sám však vyčká dalších ohlášených demisí (ministři US-DEU, ministr Bureš), protože pak by se už nejednalo jen o výměnu ministrů, byl by to docela jiný kabinet. Věcně je to pravda, právně ne, odchod ministrů neznamená podle ústavy pád vlády. Klaus zároveň nevyloučil, že by mohl Grosse znovu požádat o předložení nejméně sto jedna poslaneckých nekomunistických postupů. Ani k tomu nemá prezident právo, nicméně Gross mu už jednou vyhověl v situaci přehlednější než je ta dnešní a bude se opakovanému požadavku těžko bránit. Je velmi těžké zbavit se dojmu, že jde o tím či oním způsobem koordinovanou akci prezidenta, KDU-ČSL a ODS, o zdánlivě výhodný obchod na politické burze v okamžiku, kdy akcie ODS stojí vysoko a akcie ČSSD naopak nízko. Příležitost k němu vytvořil ovšem svou politickou obratností a svými podezřelými majetkovými aktivitami premiér (svádět to na média je nesmysl: nikdo si Grossovy problémy nevycucal z prstu). A tak problémy výše zmíněného komplotu jsou dva, v podstatě formální, ale zároveň zásadní: za prvé, prezident se podle vymezení své funkce nemá takhle aktivně plést do politiky, a za druhé, jeho požadavky a vůbec jeho chování (zdržování demisí) není v souladu s ústavou. Politický zápas probíhá už mimo ústavní žíněnku, a pokud lze v současné době zachránit zemi před vládou komunistů jen za cenu jakéhosi prezidentského puče, byť v tom nejlepším slova smyslu a prováděného s těmi nejlepšími úmysly, nemůže se to nepromítnout podstatným způsobem do stavu české demokracie a do budoucí úrovně našich občanských svobod. Kromě toho podílet se na eskalaci krize (kterou ovšem vyvolal Gross) takovýmhle způsobem je projev politické nezodpovědnosti: Gross, Kalousek, Topolánek a teď i Klaus dávají komunistům velkou šanci.

A teď něco k druhé straně barikády. Jindřich Šídlo (Mladá fronta Dnes) je toho názoru, že vládě (možná) jde už jen o to, zvolit důstojný ústup a populisticky naladit veřejnost k volbám např. slibem snížení daní (v případě, že spojí hlasování o důvěře s daňovým zákonem, což naznačil náměstek Mládek; zároveň se proslýchá, že by snížení daní pro slabší příjmové kategorie mohlo být ještě razantnější, než se původně plánovalo). Je taky přesvědčen, že pro většinu členstva ČSSD je podpora ze strany komunistů nepřijatelná. Tento útěšný optimismus ani v jednom případě nesdílím. Vláda se může tisíckrát zapřísahat, že si zákon, o nějž půjde, nenechá vnutit od komunistů: ale v žádném jiném případě nebude mít šanci. Bude manévrovat, zjevně s cílem dosáhnout toho, aby při hlasování o důvěře unionisté hlasovali s vládou a komunisté odešli. KDU-ČSL a ODS vyhovět nemůže, ty se už dohodly a rozhodly. Musí tedy ke komunistické vůli přihlížet, jinak by její manévrování nemělo žádný smysl a mohla by rovnou podat demisi. Zkušení komunisté nepřistoupí na žádnou jinou dohodu než takovou, která jim umožní držet socany pevně pod krkem, protože pro ně je tahle situace sice krajně výhodná, ale kdyby náhodou došlo na mimořádné volby, svět se pro ně nezboří. Je tedy iluze si myslit, že si vláda vybere jiný zákon než takový, který ji vydá do rukou komunistů. Nesmyslný je taky postoj ministryně Buzkové, která nepokládá za dobré destabilizovat vládu před její žádostí o důvěru, zůstane však v kabinetu jen tehdy, když se bude opírat o nekomunistickou většinu. K tomu je třeba říci: za prvé, prezident Klaus má pravdu, když poukazuje na to, že spojení důvěry se zákonem znamená vleklé parlamentní tahanice, během nichž bude Grossova vláda nerušeně pokračovat v práci a pelešit se s komunisty, včetně paní ministryně, která demonstruje svou zásadní nechuť k takovému jednání. Za druhé, paní ministryně nejprve tím, že nepodá demisi, a tím, že při hlasování o důvěře dá hlas vládě, která bude pak odkázána na komunisty (a že bude odkázána na komunisty je předem jasné, ať si nikdo nic nenamlouvá), vládu podpoří, což údajně nechce, a pak ji opustí v okamžiku, kdy už na tom – a hlavně na ní – nebude záležet. Její kolegové, které předtím podpořila, její příchod naopak uvítají, protože se zbaví nepohodlného živlu. Jediná možnost je odejít pokud možno hned: další běh událostí člověk možná neovlivní (možná že ano, kdo ví), ale spasí svou politickou duši, na které záleží v první řadě. Postoj paní ministryně vypadá na první pohled korektně vůči Grossovi: jenže Grossovi už není pomoci a ten postoj je ve skutečnosti výrazem politického nihilismu.

O stanovisku ministra Bublana a místopředsedy Jahna je zbytečné se šířit, jen to standardní kolaborantský postoj, kladou sami sobě podmínky, o nichž budou schopni se za všech okolností přesvědčit, že byly splněny (was heisst „změníme politický směr“?). Ministr Bureš vypadá, že chce opravdu odejít, jen nechápu, na co čeká: myslí si snad, že ve středu vláda opravdu podá demisi? A hlaváči US-DEU začínají obracet. Ministr Kühnl prohlásil, že by byli eventuelně ochotni počkat na hlasování o důvěře, pokud bude „brzo“ (co to znamená?), ministr Němec najednou není zásadně proti spojení důvěry se zákonem, záleží prý na tom, jaký záklon by to byl (o tom je možné se dohadovat ještě půl roku). Stanovisko US-DEU je přitom nyní při vší bezvýznamnosti této strany klíčové – jak může někdo chtít na sociálně demokratických politicích, aby se k věci postavili zásadně, když jim US-DEU dává zároveň alibi a příklad nemravného chování?

A konečně, pokud jde o vztah sociálních demokratů ke komunistům, nechápu, proč by se mělo předpokládat, že je jiný než u drtivé většiny české společnosti. Lidé je nijak zvlášť nemilují, ale necítí v nich žádné velké a bezprostřední nebezpečí. Členstvo ČSSD se navíc považuje za levicové a jeho značná část si myslí, že je to určitým způsobem s komunisty pojí. A za třetí, ne bezvýznamná část ČSSD jsou komunisté překabátění po roce 1989 nebo někdejší komunisté reformní, pro něž je charakteristický výrok ministra Kavana: „Z hlediska realizace našeho programu je s prominutím jedno, kdo nás podpoří, když nebude měnit obsah toho zákona. Nelíbí se mi takové to studenoválečnické ,řekni mi, kdo ti tleská, já ti řeknu, kdo jsi‘, tedy, že je vše špatně, když pro to hlasují komunisté.“ Většina sociálních demokratů spolupráci s komunisty uvítá, když to posílí jejich pozice.

Rovněž v MfD Vladimíru Mlynářovi lehce vyčítají, že kdysi „potopil“ předsedkyni US-DEU Hanu Marvanovou. Myslím, že to není spravedlivé: paní Marvanová mnohokrát prokázala, že je politicky slabě příčetná bytost, o níž by si člověk na základě jejího politického jednání skoro myslel, že patří buď do mateřské školky nebo na psychiatrickou kliniku, kdyby nebylo její obrovité politické vyčůranosti, kterou jsme zde mnohokrát honorovali různými bobříky. Tragédie české politiky je, že v jejím falešném světle často vypadá jako politická zásadovost něco, co je ve skutečnosti obyčejnou potrhlostí. Podporovat paní Marvanovou byl politický nesmysl, a pokud to (ex)ministr Mlynář nedělal, šlechtí ho to.¨

Výkonná rada ODS vydala manifest, podle něhož je strana znepokojena počínáním ČSSD, která chce udržet svoji vládu za cenu úplné rehabilitace KSČM. To je poměrně šťastná formulace. Jde jen o dovršení procesu, na němž se podílela mocným dílem i sama ODS, když závodila s komunisty o vavříny v šovinistickém, zejména protiněmeckém štvaní a když např. spoluiniciovala ostudné jednomyslné hlasování PS (s komunisty, s Grebeníčkem) o hájení národních zájmů. Lidé jako Zahradil, Říman nebo Nečas jsou v téhle věci od Grebeníčka k nerozeznání. ČSSD teď jen uzavírá to, k čemu oni lví silou přispěli.

Středa 6. dubna: Václav Klaus zareagoval poměrně rychle na výzvu US-DEU. Upozornil, že jako prezident nemůže podporovat či nepodporovat tu či onu politickou stranu, ale zároveň dal najevo, že by ještě jednou (i když naposledy) nejspíš pověřil sestavením nové vlády představitele nejsilnější parlamentní strany. Prezident něco takového naznačil už dříve a teď znovu zkomplikoval Grossovi jeho politický život. Neodmyslitelnou součástí nepřirozené politické situace jsou různé úkazy. Tak například: sociální demokraté chtějí otázku důvěry spojit s nějakým zákonem (jinak by se ani nemuselo hlasovat, vláda by důvěru nedostala). Nechtějí však předem říci s jakým, protože to bude věc rekonstruované vlády. Existuje důvodné podezření, že ať ČSSD chce nebo nechce, bude to nakonec takový záklon, který bude vyhovovat komunistům, protože od nikoho jiného sociální demokraté důvěru prostě dostat nemohou. Aby bylo možné vládu rekonstruovat, musí prezident přijmout ministerské demise. Těžko se divit, že se do toho prezidentovi za popsaných okolností příliš nechce. Lidovci chtějí čelit situaci, kdy by museli hlasovat proti návrhu zákona, který podali jejich ministři, protože by ho Gross spojil s otázkou důvěry vládě, tím, že zároveň vždy navrhnou jako vlastní tentýž zákon bez otázky důvěry vládě. Tím jednání PS ztratí i ten zbytek důstojnosti, který si doposud udrželo. A konečně místopředseda vlády Jahn, zřejmě dílem aby přehlušil vlastní svědomí (měl za této situace z vlády odejít), dílem aby vytvořil ireálnou situaci, v níž by nekomunistické strany byly přinuceny dát vládě své ano, navrhuje daňovou reformu tak dalekosáhlou, že ho Jana Bendová v MfD podezírá z toho, že by za chvíli mohl navrhnout zrušení daní vůbec. Návrh přitom zjevně nekonzultoval se svými kolegy ve vládě (např. s ministrem financí). Zdá se, že před tím, než premiér Gross konečně sbalí fidlátka (učiní-li tak vůbec) se můžeme ještě nadít lecčehos.

The Daily Telegraph přišel se zprávou, jež údajně pochází z kruhů blízkých italskému premiérovi Berlusconimu: papež ve skutečnosti zemřel už v pátek, ale „konzervativci“ v čele katolické církve zprávu o úmrtí odložili, aby se mohli lépe připravit na ideovou a mocenskou ofenzívu. Zítra se možná dozvíme, že „konzervativci“ papeže přímo zavraždili. Hysterické pojímání dějinných událostí, zejména když jde o smrt významné osobnosti, s sebou vždycky přináší takové divoké spekulace. Je s postupem času bohužel čím dál tím častější. Když zemře oblíbený člověk, je to pro veřejnost něco tak nepřirozeného, že za tím musí být lež nebo přímo zločin. Civilizovaný člověk takové věci prostě přeslechne.

KDU-ČSL bude dnes ve vládě prosazovat, aby v pátek, v den papežova pohřbu, byl vyhlášen státní smutek a vyvěšeny smuteční vlajky. Lidovce podporuje ministr Němec a zjevně z pokrytectví i ministr Dostál, který si takto laciným a populistickým způsobem chce na účet zesnulého papeže vylepšit svou poctivě zaslouženou image jakéhosi Antikrista. Pokud toho chce opravdu dosáhnout, musel by pan ministr místo laciných gest zvolit cestu pokání a účinné lítosti. Jinak si myslím, že vláda by požadavku vyhovět neměla, ze státně politického hlediska jde o úmrtí nejvyššího představitele cizího státu a ovšem hlavy katolické církve, která by – jako každá církev – měla být od státu oddělena. Zesnulý papež byl významná a úctyhodná osobnost – jenže já si také velmi vážím např. Henryho Kissingera, ale až zemře (pokud ho přežiju), nebudu požadovat vyhlášení státního smutku. Něco jiného je např. požadavek senátora Mejstříka, aby se státem uznaným svátkem stal Velký pátek. Jednak jde o svátek všech křesťanů – a to ten největší – a stát by měl této významné části svých občanů vyjít vstříc aspoň tak jako všichni naši sousedé. Dále je tu precedens s Vánoci a navíc sám „institut“ svátků je křesťanského původu a všechny evropské státy tuto skutečnost respektují.

Pavel Přikryl píše v Mladé frontě Dnes: „Bývalí komunisté v té či oné demokratické straně a ve státním aparátu jsou však daleko větším nebezpečím pro demokracii než sami Grebeníčkovi soukmenovci. Jsou to oni, kdo zavedli celou politickou kulturu do teatrálního stavu, ve kterém se nachází. Od soudruhů z KSČM se liší pouze členstvím v jiné partaji a svou neprůhledností. Tím nechci říct, že někteří nevstupovali do politiky s dobrým úmyslem. Avšak žádný z nich se nemohl natolik vnitřně přetvořit, aby začal uvažovat, jednat a konat demokraticky. To se totiž doposud nepodařilo ani těm, kteří nikdy v KSČ nebyli. Aniž to oni sami vědí, mají hluboko v podvědomí zakořeněné typické vlastnosti vedoucích komunistických partajníků, jako jsou arogance, neochota k diskusi, pocit nadřazenosti a direktivní rozhodování.

Prakticky se to projevuje v jejich jednání na každém kroku, ať jde o demagogické mlžení, očividné lhaní či neopodstatněné návrhy řešení, sloužící pouze k vlastnímu zviditelnění. Většinou jsou to zkušení mistři slov, neboť není jednoduché se přetvařovat a kličkovat tak, aby nebylo možno rozpoznat, že jim vlastně vůbec nejde o blaho národa, ale o moc.“

To je naprosto nepřijatelný fundamentalismus, normalizační komunisté jsou tu smícháni do jednoho pytle s osmašedesátníky, ti kteří z KSČ odešli po převratu s těmi, kteří odešli nebo byli vyhozeni na počátku šedesátých let minulého století, řadoví členové s tajemníky ÚV KSČ. Je pravda, že člověk, který v té hnusné organizaci vytrval až do roku 1989,k prokázal určitou řekněme mravní slabost a že je to důvod k jakési opatrnosti. Zároveň platí, že každý člověk má do posledního okamžiku svého života faktickou možnost se polepšit (i když jí využijí jen nemnozí) a že existovala a existuje spousta velmi nebezpečných darebáků, kteří s KSČ neměli nikdy nic společného (a jejich počet tím, jak se vzdalujeme od převratu, roste geometrickou řadou. Situace je složitá, nezjednodušujme si ji nadměrně.

Čtvrtek 7. dubna: Poté, co se ukázalo, že i někteří dosavadní věrní Grossovi stoupenci (např. ministryně Buzková) váhají, zda by snad přece jen premiér nemohl podat demisi, rozhodl se předseda vlády k ústupu. Nabízí rezignaci, pokud by on a ČSSD mohli nominovat nástupce. Šlo by o jednorázovou dohodu, na jejímž základě by vznikla vláda, v níž by nezasedali vedoucí představitelé koaličních stran. Pokud jde o poslední podmínku, KDU, přesněji řečeno Kalousek se cuká (už se těšil, jak se usalaší v nějaké významné vládní funkci a zároveň vystrnadí z Černínského paláce svého soka Svobodu, přičemž ani jedno, ani druhé není ani trochu v zájmu ČR). US-DEU souhlasí, té už nezbývá nic jiného než souhlasit, prostor pro aktivní politiku se jí uzavřel a takhle se aspoň dostane ze šlamastiky: ocitla se v tak mrtvolném stavu, že nebyla schopna zvednout zadnice (dvě, Mlynáře nepočítejme, jednal sice správně, ale na vlastní pěst, což není žádná výtka) z polstrovaných vládních křesel. Klaus Grossovo rozhodnutí (které s ním premiér zjevně konzultoval) přivítal s tím, že vyžaduje ještě souhlas dalších stran. Půjde zjevně o to, jak zkrotit zlého Kalouska; ten ovšem možná hraje partii, již mu předepsal pan prezident. Pokud všechno požehná ještě ÚVV ČSSD, zdá se, že vládní krize skončila. A je-li tomu tak, je na tom přece jen něco pozitivního: ukázalo se totiž, že se české nekomunistické strany přece jen ještě dostatečně bojí komunistů. S nějakým závěrečným zhodnocením vyčkejme aspoň do pondělka.

Vláda podlehla populistickému tlaku a vyhlásila na pátek státní smutek za papeže Jana Pavla II. Zdá se, že si česká společnost tímto způsobem prostřednictvím svých politických představitelů léčí nepřiznaný mindrák z nehorázného atheismu. Byl jsem a jsem proti tomu, aby se tímto způsobem pletlo dohromady náboženství ze státními záležitostmi. Mé další výhrady pak vyjádřil přesněji, než bych to dovedl já, Stanislav Novotný v dnešních Lidových novinách.

Ostatně, možná že jsme už byli za své pokrytectví vytrestáni: zdá se, že Moravskou branou a přilehlými prostorami se dnes přes nás valily miliony našich severních sousedů směrem Řím.

Ministr Bureš podal demisi. Udělal to, co slíbil, a to ho šlechtí. Možná, že tím taky přispěl ke Grossovu dnešnímu rozhodnutí. Jakousi vadou na kráse je exkulpace pana prezidenta. Prý svými kroky jen naplňuje ústavu: „Nic mu nebrání, aby při přijímání demise využil prostor, že budou ty politické poměry uspořádány jinak, v širším slova smyslu. Nemohu mu vytknout neústavnost jeho kroků.“ To si pan doktor mohl odpustit, jako zkušený právník musí přece dobře vědět, že to není pravda.

Senátoři Mejstřík a Štětina podali trestní oznámení na KSČM a Komunistický svaz mládeže za šíření třídní zášti. Vycházejí z toho, co píše jakási pokoutní tiskovina jménem „Mladá pravda“. Zároveň asistent komunistického poslance Mandíka David Hofman poslal rakouskému Sudetoněmeckému sdružení pozdrav skládající se ze slov „Deutsche Schweine“. Pan asistent se pak omluvil, jenže to nic nemění na skutečnosti, že spáchal trestný čin podle paragrafu 260 odst. 1 trestního zákona (a navíc se k němu sám přihlásil). Trestný čin zůstává trestným činem, omluva sem, omluva tam. Termín „Deutsche Schweine“ se netýká jen rakouských vyhnaných, ale taky např. spolkového kancléře Schrödera nebo Ludwiga van Beethovena. Pánové Mejstřík a Štětina si ovšem na tento kluzký terén určitě netroufnou – není vhodný pro intelektuálský antikomunistický populismus. Němcům do sviní nadávat smíme, vždyť jsme přece vítězové druhé světové války!

Pátek 8. dubna: Podmínky, kterými premiér Gross provází své odstoupení, a vůbec celý plán, jehož součástí Grossova rezignace je, bude asi třeba ještě dosti upřesnit, pokud má mít šanci na úspěch: a úspěch znamená, že na něj přistoupí oba vlastně už bývalí koaliční partneři ČSSD. Gross si představuje vznik vlády na základě jednorázové dohody tří koaličních stran. Vláda by měla být zodpovědná za schválení euroústavy a v optimálním případě i státního rozpočtu. V dalších návrzích by se ucházela o podporu napříč sněmovnou. Má to snad znamenat, že vládu s výše uvedeným minimálním programem by odhlasovala stojedničková koalice, a vláda by se pak ve všech ostatních případech těšila stojedenáctkové většině ČSSD a KSČM, přičemž lidovečtí a unionističtí ministři by byli ve vládě snadno přehlasováni a v podstatě za kašpary? Tak by se zlomil odpor některých estétů v ČSSD (Buzková, Dostál), z toho, že by vláda měla dostat důvěru jen díky přímé či nepřímé podpoře komunistů (dostala by podporu stojedničky). A pak by už klidně mohla spolu s komunisty vládnout (se stojedenáctihlasou podporou).

Jinak je nesporné, že Gross nabídkou demise vyšel KDU-ČSL vstříc a že představa vlády, v níž by neseděly stranické špičky ani jedné ze zúčastněných stran (tedy ani ČSSD) je sama o sobě rozumný kompromis, na nějž by lidovci měli přistoupit: jistěže teprve tenkrát, až se odstraní výše zmíněná potíž. Pozice Grosse a jeho spoluopracovníků je poněkud svízelná, plán není úplně v souladu s usnesením sjezdu strany, v nejužším vedení sice získal výraznou podporu, ale poslanecký klub (jemuž nebylo dáno o něm ani orientačně hlasovat) je rozdělen zhruba půl na půl a co řekne zítra mnohočlenný Ústřední výkonný výbor, je ve hvězdách – nižší složky strany jsou na lidovce velmi rozezleny, čemuž se těžko divit. Gross teď zjevně ve formulacích bere ohled na potenciální nespokojence v ÚVV. Trochu podezřelá je horlivá podpora prezidenta (s nímž Gross svůj návrh zřejmě předběžně konzultoval). Berme to z té lepší stránky, v optimálním případě by vládní krize asi skončila a nebezpečí tiché spoluvlády komunistů taky.

Zdá se, jako by i komunisté svůj zápas o podíl na moci potichu vzdali: Grebeníček přišel s absurdním návrhem, aby ČSSD spojila hlasování o důvěře s komunistickým návrhem zákona o majetkových přiznáních, který by platil retroaktivně prakticky od listopadu 1989. To by byla velmi účinná zbraň na odstřelování politických oponentů, je ovšem problematické, zda by vzhledem ke své vyloženě revoluční povaze prošla přes Ústavní soud. Předseda KSČM si udělá dobře u vlastních voličů za cenu toho, že zřetelně naznačí sociálním demokratům, co by je čekalo ve spojenectví s komunisty: takže už mu na nich asi moc nezáleží.

Podle svědka, kterému se podařilo uprchnout z Íránu, měla zavražděná kanadská novinářka íránského původu strhané nehty, přeražený nos a rozbitou lebku, bylo zjevné, že byla před smrtí brutálně bita a znásilněna. Íránské úřady ovšem všechno zatloukly. Co však je to proti ohavným zločinům amerických imperialistů na ubohých nevinných iráckých zajatcích! Předpokládám, že Írán je členem Komise OSN pro lidská práva, velmi by se hodil do toho panoptika.

Jindřich Šídlo cituje v Mladé frontě Dnes jména těch, jež kdysi Václav Havel označil za mladé nadějné politiky podle svého gusta: Stanislav Gross, Cyril Svoboda, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz, Martin Bursík… Zdá se, že náš exprezident má schopnost vynášet nad lidmi nechtěná, ale nesmírně účinná prokletí. Jeho imaginární polibek je smrtící jako objetí Rusalky z Dvořákovy opery. Pan Bůh nás chraň před přízní Václava Havla (naštěstí nám příliš nehrozí).

A Václav Havel má taky zvláštní dar přesných sebedefinic. Postkomunismus je podle něho „zvláštní období, kdy probíhají veliké privatizační procesy, komunistická nomenklatura se do nich rychle zapojuje a vzniká cosi jako mafiánský kapitalismus, jako klanová demokracie“. Klanová demokracie, to bylo přesně to, co se u nás bezprostředně po Listopadu pokusil zavést. Naštěstí skoro na všech, které poctil svou přízní, ulpěla výše zmíněná strašlivá kletba, takže z toho nakonec nic nebylo.

Sobota 9. dubna: Na „Grossově plánu“, který dnes zjevně velkou většinou odsouhlasil ÚVV ČSSD, se asi bude muset ještě dost pracovat. Gross a jeho lidé si to představují tak, že se strany bývalé koalice jednorázově dohodnou na podpoře nové vládě, aniž by ji vázali nějakou širší programovou dohodou. To (a představa, že dosavadní koaliční partneři nedostanou po třech vládních křeslech) bude nejspíš pro KDU i USD-DEU nepřijatelné. Lidovci požadují „protikomunistickou pojistku“ (v podstatě právem) a navíc nejsou svolni vzdát se svých dosavadních ministrů (což bude pro ČSSD nepřijatelné a netroufl bych si říci že úplně neprávem). Požadavek, aby ve vládě nebyli „rozbíječi“ je absurdní, prvním rozbíječem byl premiér Gross, pokud se ČSSD bude ohánět pseudomorálními argumenty, nová vláda nemá šanci. Je představitelné jen formálně technické řešení. Gross má ovšem za zády spoustu kryptokomunistů ve vedení vlastní strany (v tom se ČSSD vzdáleně podobá své předchůdkyni z let 1945 – 8) a jeho pozice je nelehká. Komentátoři Práva (zpravidla dobře informovaní ve věcech ČSSD) jsou k vyhlídkám dohody velmi zdrženliví, vykládají Grossovu nabídku v podstatě jako fintu a alibi pro budoucí spolupráci s komunisty (pokud jeho úsilí ztroskotá, setrvá Gross v premiérské funkci a jeho vláda bude pokračovat jako jednobarevná a menšinová) a požadavek, aby ve vládě nebyli Ambrozek, Šimonovský a Svoboda, jako přehnaný. Nebyl bych zase až tak skeptický, požadavek by se dal držet, kdyby se netýkal jen KDU-ČSL, ale taky ČSSD a kdyby byl pojat formálně a ne morálně (vedoucí představitelé stran, nikoli rozbíječi). Vytýkat rozbíječství ministru Svobodovi je ostatně nespravedlivé a vytýkat je ministrům Němcovi a Kühnlovi je směšné. Situace je svízelná: těžko hledat řešení ve společenství, které je provázané tím, jak jeden druhého drží pod krkem.

Novým premiérem by zjevně mohl být nynější český velvyslanec u EU Jan Kohout. Ke kádrovému profilu pana Kohouta se vrátíme v dubnovém Bobříku, zde jen konstatujeme: v bleskovém průzkumu STEM a P-Consulting pro Právo se ukázalo, že většina našinců by do funkce premiéra podporovala Pavla Teličku. Pan Kohout nebyl coby kandidát do průzkumu zařazen. Nepochybně by dosáhl stejně příznivého hodnocení jako pan Telička: pokud jde o osobnostní a životopisné parametry, liší se od něho totiž jen poněkud důkladnějším osrstěním lebky.

Podle dalšího bleskového průzkumu STEM přes 60% lidí odmítá jakoukoli obnovu dosavadní koaliční vlády (podle průzkumu SC&C pro Mladou frontu Dnes si stejné množství lidí přeje pád nynější vlády, což je podobné). Mimořádné volby lidé většinou odmítají, menšinovou vládu (podporovanou komunisty, jiná být nemůže) taky nechtějí. Tak co chtějí? Příchod nových lidí, jako pan exprezident Havel? Kde by se vzali? Museli by přiletět odněkud z Marsu. Řešení téhle politické krize je možné jen na stávajícím půdoryse české politiky.

Zatímco zuří vládní krize, preference zúčastněných stran jsou stabilní (viz nejnovější průzkum CVVM), a nejen to: nezaměstnanost klesá, inflace rovněž. Hospodářské výsledky nejsou asi tak dobré, jak tvrdí sociálně demokratičtí politici, ale i laik vidí, že nejsou zdaleka tak katastrofální jako výsledky české politiky. Jako laik v národohospodářské oblasti bych si z toho vyvodil, že se nám vstup do EU začíná rentovat. Koráb se zatím nepotápí, i když rozdováděné mužstvo porazilo hlavní stěžeň a použilo ho k tomu, aby si na palubě rozdělalo táborák. Jen bychom na to neměli hřešit.

Pondělí 11. dubna: První schůzka představitelů tří stran o další spolupráci nepřinesla, jak se dalo očekávat, žádné viditelné výsledky, ale nevedla taky k úplnému krachu. Gross žádá nezpochybnitelnou dohodu aspoň mezi ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, podpořenou prezidentem. Koaliční smlouvu podle něho nelze obnovit, je třeba uzavřít „jednorázovou smlouvu“, obsahující „pouze základní mechanismy spolupráce“. Lidovci žádají klasickou koaliční smlouvu a mechanismy, které by zabránily ČSSD vládnout přes hlavy svých partnerů s komunisty. Něčemu podobnému se ovšem prý rezolutně brání poslanecký klub strany, kde mají zjevně velkou většinu kryptokomunisté. V tuto chvíli se dá pouze říci, že by bylo hloupé a směšné, kdyby „dohoda“ vedla pouze k očištění vlády od lidí, kteří se chovali více či méně slušně: jde v první řadě o ministry Svobodu, Mlynáře, Bureše, Buzkovou. Bylo by absurdní, kdyby ve vládě zůstal sedět oportunista Paroubek (který mi velmi připomíná různé „slušné lidi“, co v roce 1969 vycítili příležitost a snažili se udělat kariéru ve chvíli, kdy byl normalizátorům ještě kdekdo dobrý) a výše zmínění byli vykopáni. Je taky nesmyslné srovnávat nynější situaci s nástupem Tošovského vlády. Tošovského vláda byla výsledkem prezidentského komplotu a stála a padala s tichou tolerancí opoziční ČSSD.

ODS taky kritizuje prezidenta Klause za to, že vychází příliš vstříc Grossovi. Myslím, že kritika není oprávněná, prezident uvažuje reálně potud, pokud se snaží všemi silami zabránit faktické spoluvládě komunistů. Neohrožená slepota ODS v této věci je opravdu zarážející. (Pokud ovšem ODS vytýká Klausovi příliš tvrdý postoj k EU a zejména k „euroústavě, má pravdu).

Lidé podle průzkumu agentury Median pro MfD vidí největší hrozbu pro ČR v terorismu. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že věří, že nás před ním nejlépe ochrání EU (Spojeným státům nedůvěřují). EU není schopna ochránit nikoho, v této věci zastává kapitulantskou politiku, která bude do budoucna teroristy naopak přitahovat.

Úterý 12. dubna: i po dnešním jednání se zdá, že se obě strany „vnitrokoaličního“ konfliktu zakopaly ve svých pozicích. Lidovci žádají standardní koalici, stejný počet ministerských křesel (přičemž Šimonovský, nejnenáviděnější z lidoveckých ministrů, dal najevo, že na své funkci nelpí) a protikomunistickou pojistku, ČSSD zřejmě zatím vyšla lidovcům vstříc jen v poslední věci, chce vládu nikoli koaliční, založenou na jednorázové smlouvě, s tím, že by se snížil počet členů vlády a KDU i US-DEU by obdržela po dvou postech. Navíc zvláštních pravomocí se má při vytváření vlády dostat designovanému premiérovi. „My se domníváme, že setrvání lidoveckých ministrů již není dost dobře možné, protože nová vláda nebude již koaliční“, prohlásil ministr Sobotka. „Bude na novém premiérovi, aby si zvolil kvalitní tým. Nebude již muset bezpodmínečně respektovat stranické uspořádání, jak bylo v minulé vládě.“ Každá strana má nahlásit Kohoutovi několik kandidátů a on si vybere. Takový postup by se ovšem dal držet jen v tom případě, kdyby Kohout byl někdo politicky neutrální, nikoli člen ČSSD, a kdyby si podobným způsobem vybíral i z kandidátů ČSSD. Aby byla dohoda možná, musel by Kalousek, poté, co mu Gross vyšel vstříc a vyjádřil ochotu odstoupit, zapomenout na hambinec paní Berkové a Gross na černou lidoveckou zradu. V zájmu stabilizace politické situace po zbývajících čtrnáct měsíců vlády. Ale je taková zdrženlivost vůbec představitelná?

V každém případě je zvláštní, že prezident Klaus se omezuje na to, že uděluje účastníkům jednání řízné rozkazy pokud jde o časové limity jednání (asi jako urguje přísný šéf líné a nedbalé úředníky). Předpokládal bych, že k prezidentské funkci patří v první řadě umění zprostředkovávat v takových situacích, jako je ta dnešní. Vždyť co vlastně může udělat, když mu zlobiví politici nevyhoví? Dupat a kverulovat, nic víc. Jenže co kdo ví, možná že se nějaké zprostředkování někde za kulisami děje, ostatně proč ne, i to patří k politice, hloupé je jen, když se to děje pořád a neděje se kromě toho ještě něco jiného. Přitom i nespokojenost ODS s prezidentem je těžko pochopitelná: Předseda Topolánek mu vytýká, že s ním své rozhodnutí nekonzultoval, prezident ale vůbec nemá takovou povinnost a navíc, co konzultovat, když ODS provádí jednotvárnou a sterilní politiku „nulové tolerance“, kterou se nedá sice mnoho pokazit, ale nedá se tak rovněž nic zlepšit nebo napravit. A voliče to dřív nebo později otráví.

Středa 13. dubna: Premiér Gross si stěžuje na představitele KDU, že se nechtějí bavit o vládě, která by byla „trošku posunuta od politických stran“. V tom případě by ale neměl být jejím předsedou člen ČSSD, ale člověk, který je formálně nestraník (jako kdysi Tošovský). Kalousek trvá na dosavadních ministrech KDU-ČSL, nechce nominaci nechat na Kohoutovi a žádá klasickou koalici. To je divné: lidovci by měli pochopit, že trvat na tom, aby se uskutečnil beze zbytku jejich původní projekt (současná koaliční vláda bez Grosse) nejde, na to prostě nemají. Jinak se mi zdá, že sociálně demokratický návrh je jako východisko k debatě přijatelný, problém je v technice, jak má být vláda utvořena (tady výhrady KDU-ČSL chápu). Navrhovaná pojistka je na první pohled dostatečná. Nedivím se Klausovi, že na tiskovce řekl: „Chtěl bych také připomenout, že nalezení řešení je cennější než jednotlivé maličkosti, chtěl bych připomenout, že usilovat o výhru 10:0 nad všemi svými dalšími politickými partnery je neproduktivní pokus, a chtěl bych všechny poprosit, aby i když vím, že slova jsou občas důležitými symboly,tak aby spíše přemýšleli o obsahu než o formální symbolice některých slov…“ A ke Grossově nabídce: „Rozuměl jsem, že je to nabídka demise s jistými podmínkami. To bych považoval za přesnější analytické hodnocení toho, co se ve čtvrtek stalo. Předpokládal jsem, že o těch podmínkách budou koaliční strany jednat. Jestli teď vzniká z druhé strany zájem na demisi bez jakýchkoliv podmínek, tak to si dovedu představit, že to vyvolává nedohodu. Přesto bych apeloval na všechny politiky, aby se nalézt řešení ve velmi krátké době skutečně pokusili.“ To tentokrát sedí. Pokud rozhovory o vytvoření nové vlády nepovedou v horizontu hodin k výsledku, chce Klaus pozvat k jednání lídry politických stran. Je ovšem otázka, co pak ještě bude možné dohodnout.

Také ODS se probudila ze zimního spánku (je pravý čas, v této době opouštějí své brlohy medvědi v Yellowstonském parku) a předseda Topolánek nabízí duhovou koalici výměnou za předčasné volby, které by byly spojeny (v tom je vstřícný krok) s referendem o EU. Vstřícný krok je slepičí, protože pan Topolánek jistě zaslechl něco o posledních průzkumech veřejného mínění, z nichž plyne značná skepse české veřejnosti k euroústavě, ale přece jen je to pokrok proti sterilní „nulové toleranci“ a např. předseda PS Zaorálek to ocenil. Jenže se bohužel zdá, že nakonec všechny kompromisy padnou a bude záležet na tom, zda se v poslaneckém klubu ČSSD najde aspoň jedenáct poslanců, kteří by byli ochotni říci v každém případě ne tichému komplotu s komunisty. A to chci vidět.

Místopředseda vlády Jahn je znepokojen: jak plyne z rozhovoru pro Právo, nikdo mu zatím neřekl, že se s ním počítá. Pan místopředseda je, pokud jde o politiku, zřejmě buď úplně nezkušený zajíc, nebo má trochu delší vedení: z toho přece úplně jasně plyne, že se s ním nepočítá. Pan místopředseda udělal velkou chybu, že nepodal demisi zároveň s dr. Burešem. Z jeho působení ve vládě bylo zjevné, že měl dobré úmysly, bohužel se je pokoušel uplatnit v nevhodné vládě a konec si navíc pokazil.

Karel Steigerwald píše v Mladé frontě Dnes: „Normální řešení jsou dvě a každý to ví: předčasné volby nebo spoluvláda KSČM. Než toto vládnoucí politika pochopí, uplyne v politických řekách ještě mnoho zbytečné hanby.“ Bohužel zároveň platí to, že jak se zdá, jediné možné řešení je spoluvláda KSČM. Předčasné volby jsou sice normální, ale neuskutečnitené.

Předseda SMK Bugár vyzval v diskusním pořadu televize Markíza Slováky (zjevně slovenské politiky), aby se omluvili Maďarům (na Slovensku) za Košický vládní program, který vyhlásil diskriminaci Maďarů, a Benešovy dekrety, které ji pak uzákonily. To vzbudilo na Slovensku neklid a zuřivost: Slováci se Maďarů přece jen ještě bojí. Nadto je „vlastenecký postoj“, jak víme z vlastní české zkušenosti, vítaná záminka k populistickým hrátkám. A tak poslanec SNDK Banáš žádá oplátkou omluvu za vídeňskou arbitráž či za tzv. „Malou válku“, a Robert Fico hřímá: „Měl by zvážit, zda jsou tyto postoje slučitelné s výkonem ústavní funkce místopředsedy parlamentu. Otevírat tuto otázku je nebezpečné z hlediska vyvolávání nacionalistických vášní. Benešovy dekrety a Košický vládní program jsou pro nás nedotknutelné.“ Bugár navrhl, aby se maďarský parlament oplátkou omluvil slovenské menšině v Maďarsku. To je snaha o vytvoření jakési symetrie, která de fakto neexistuje, na slovenských námitkách je pravda to, že se maďarská strana v druhé polovině třicátých let spojila k prosazení svých národnostních požadavků s Hitlerem (a ani ty nejspravedlivější požadavky nelegitimují spojenectví se zločincem). Nikde jsem nezaznamenal, že by na to dnes byli Maďaři nějak pyšní, ale pokud by na tom slovenská strana trvala, neměl by snad být problém spojit omluvu za dekrety s maďarskou omluvou právě za toto. S dekrety je ale jedna potíž: byla to daleko víc česká záležitost a česká iniciativa (tím nechci říci, že by tehdejší slovenští politici byli proti nim nějak vehementně protestovali). Měly bychom tedy začít my a jít Slovákům příkladem. Věřím, že někdy mezi rokem 2150 a 2200 se tak opravdu stane.

Navrhovaný premiér Kohout se chce obrátit na Ústavní soud s žádostí o dobrozdání, zda lze o euroústavě v parlamentu hlasovat prostou většinou. O něco (formou) podobného se před časem pokusil Klaus ve svém dopise Rychetskému. Problém je v tom, že ÚS je soud a ne informační kancelář, a k věci se může vyjádřit jen tak, že se z ní stane kauza a on bude mít za úkol ji vyřešit. Pak už ovšem bude pozdě. Rozhodnout ji jaksi předem nemůže.

V Orlové budou obnovovat památník padlých z konfliktu po první světové válce. Padlí mají jistě nárok na to, aby jich bylo vzpomenuto. Přitom je třeba vzít v úvahu, opakujeme, už jsme o tom psali: po první světové válce vzneslo Československo nárok na celé Velkovévodství těšínské, jehož severní část byla čistě polská. Využilo polských obtíží s Rusy (bolševická vojska maršála Tuchačevského tehdy pronikla až k Varšavě) a pokusilo se slabě bráněné území vojensky obsadit. Československé jednotky postoupily až k městu Bialsko-Biala, které dnes leží hluboko na polském území. Následoval energický zákrok Dohody a arbitráž, při níž ovšem Československu připadla i určitá část Těšínska s polskou většinou. Polské město Cieszyn bylo rozděleno, část předměstí s nádražím na strategické trati vedoucí na Slovensko, připadlo ČSR (dnes se mu říká „Český Těšín“). Ve hře byla ovšem taky uhelná ložiska, jejichž část se tak dostala do ČSR. Tento nesmyslný, českou stranou započatý konflikt otrávil na dlouhá léta česko-polské vztahy a zbavil ČSR přirozeného spojence. (Pro spravedlnost je třeba dodat, že Poláci se nám revanšovali po Mnichovu, kdy v rozporu s dodatkem Mnichovské dohody bez dalšího vojensky obsadili sporné území; dlouho se z něho neradovali, za pár měsíců je o ně připravil Hitler. To ovšem nijak zpětně neopravňuje české jednání z doby bezprostředně po první světové válce). Poláci z české části Těšínska byli za totáče zčásti bohemizováni, ten zbytek bych velmi nedoporučoval dráždit nějakými nejapnými šovinistickými demonstracemi.

Ani stará, ani nová, ale velká Evropa, píše v Lidových novinách paní Natalia Sudliankova z RFE. Jde o koncept spolupráce mezi Francií, Německem a Ruskem. Vždycky, když slyším Rusa vést takové úvahy, běhá mi mráz po zádech: je ve společném zájmu malých středoevropských národů, aby se zase nestaly pumlíčem ve hře evropských polovelmocí: a ani Chirakova Francie, ani Schröderovo Německo (o Putinovu Rusku raději vůbec nemluvím) nevzbuzují v současné době velkou důvěru – zvlášť pokud se ti tři dají dohromady.

Čtvrtek 14. dubna: Je sedm hodin večer a pořád ještě není oficiálně jasné, co se vlastně včera dohodlo. Zdá se, že dohody byly učiněny jen ústně, protože ve tři hodiny v noci už jednající neměli sílu je dát na papír. Je to tedy dohoda virtuální. Proto také zjevně vládne v řadách aparátu a v regionech ČSSD chaos a není jasné, zda se nižší patra strany a kryptokomunistická vnitřní opozice nevzbouří. Důvodem ke vzpouře ovšem může být i to, že Kalousek v rozhodujících věcech dosáhl svého: nepůjde o jednorázovou dohodu (tento požadavek ČSSD byl legrační finta), bude protikomunistická pojistka (upřímně řečeno, za daných okolností je pro oba menší koaliční partnery nezbytná), Gross odchází a KDU, jak se zdá (personální záležitosti nebyly potvrzeny) udržela své ministry s tím, že opouští bezvýznamný resort životní prostředí a vrací se do původní lidovecké bašty – na ministerstvo zemědělství. Ačkoli se prý pan Kalousek bil jako lev, nepodařilo se mu udržet ministerstvo zahraničí. Ve skutečnosti se nepochybně rád dohodl s Grossem na tom, že se zbaví svého stranického rivala Svobody, Gross udělá gesto, kterým vyjde vstříc svým kryptokomunistům (Kavan a Laštůvka už dlouho žádají Svobodův skalp) a dá se předpokládat, že pan prezident taky neuroní slzu lítosti nad politickým hrobem hlavního oponenta svého euroskepticismu. Je to poněkud hnusné: ministr Svoboda se choval relativně zodpovědně ve chvíli, kdy Kalousek byl ochotný položit vládu bez ohledu na to, že se tím komunistům otvírá cesta k moci. Navíc ministr Svoboda dělal relativně rozumnou zahraniční politiku, snažil se vyvažovat mezi evropskými a transatlantickými vazbami. Pokud ho nahradí Pavel Telička (prý se mu nechce, a nedivím se mu), bude ministerstvo daleko vstřícnější k představám Lidového domu, kde zjevně dávají přednost tomu, aby v rámci EU byla ČR poslušným přívěskem kontinentálního německo – francouzského bloku, a pokud by už chtěla něčím vyvažovat, tak jedině Ruskem. Nezbývá než doufat, že se za těch čtrnáct měsíců Svobodovu nástupci už nepodaří napáchat nenapravitelné škody. Pokud jde o samotného premiéra (rovněž nebyl ještě potvrzen), je to prototyp českého loajálního úředníka rakouského střihu, kteří se za staré monarchie uplatňovali po celém jejím území. V Maďarsku se jim kdysi říkalo (už jsme o tom psali) Bachovi husaři, mluvme tedy o Grossovu husarovi. Vazby na ČSSD jsou zajištěny jeho stranickou legitimací, to, že si nebude ani náhodou vyskakovat, zase tím, že nemá ve straně žádnou funkci ani zázemí, a pak tou drobnou vadou na kráse, jíž je někdejší členství v KSČ. Bude to hodný, asertivní politik, nepomýšlející na žádnou vzpopuru. Vládu bude mít neustále na mušce ostřelovač Kalousek, pevně zahnízděný na svém stranickém sekretariátu (dobře ví, proč sám do vlády nechce). Manévr přeskoku z této nynější koalice do té budoucí s ODS je náročná akce a na to, že nynější vláda dožije do příštích voleb, bych příliš nevěřil. Václav Klaus, který se nakonec choval relativně korektně, nebude na nové vládě žádat záruku v podobě stojedna podpisů, zjevně se bojí, že by se při jejich sbírání mohla hned rozsypat. A zda ji schválí vedení stran, je velká otázka. (Právě se z televize dozvídám, že grémium ČSSD vyslovilo s dohodou nesouhlas, bude ovšem projednávána ještě na poslaneckém klubu a na Ústředním výkonném výboru. Potíže v ČSSD se daly čekat).

ODS přišla na poslední chvíli s pružnějším protinávrhem než dříve: předčasné volby spojené s referendem o EU, do té doby koalice všech demokratických stran, která by měla projednat některé méně konfliktní návrhy zákonů z programu ODS a možná i rozpočet. Zároveň ODS žádá trvalou změnu ústavy, která by umožnila Poslanecké sněmovně, aby měla možnost sama se rozpustit, taková změna by byla krajně potřebná. Pokud dohoda uzavřená v noci na dnešek padne, dostane se návrh ODS opět na pořad dne.

Podle celosvětové ankety společnosti Global Scan se 58% populace zeměkoule domnívá, že Evropa by měla hrát ve světě větší roli než USA. Jak by ne, Evropa je očividně jednak výrazně nemožnější, jednak výrazně bezmocnější než USA. Nebyla by schopna nic prosadit a různé lumpárny by se různým darebákům mezinárodního formátu prováděly daleko lépe než dnes.

Čtvrtek 14. dubna (doplněk): Omlouvám se za nechtěnou dezinformaci: rozhodnutí předsednictva ČSSD je zjevně definitivní, dohoda padla. ČSSCD trvá na tom, aby ve vládě nebyli lídři stran. Tento vývoj situace zaskočil ministry Němce a Kühnla (kteří by museli vládu opustit, pokud by chtěli ČSSD vyhovět) natolik, že podali demisi. Spoluvláda ČSSD a KSČM se opět stala reálnou hrozbou. Poměry v této zemi jsou zcela neuvěřitelné. Je to situace, za níž ve dvacátých a třicátých letech docházelo v nestabilních státech východní Evropy (Rakousko, Polsko, baltské státy) k převratům, pří nichž se prosazovaly autoritativní režimy.

Pátek 15. dubna: I dnes se budeme takřka výlučně věnovat vládní krizi, která se včera propadla ještě nejméně o dvě patra hlouběji. Předsednictvo ČSSD a poslanecký klub strany důrazně odmítly dohodu, uzavřenou v noci ze středy na čtvrtek. Odmítnutí zdůvodnily tím, že neodpovídá „zadání“: vláda bez stranických špiček. V centru pozornosti byly personální otázky (ve vládě jsou Ambrozek se Šimonovským), není jasné, není-li to jen vhodná záminka. Je fakt, že středeční dohodou získal Kalousek daleko víc než sociální demokraté, zřejmě přecenil své síly a síly své strany a sociální demokraté se rozhodli, že za dané situace je pro ně než kalouskův obojek přijatelnější dokonce i menšinové vládnutí s komunistickou tolerancí. Kalouskův nátlak (nebo chcete-li, vydírání) mohl být účinný jen za té podmínky, že by sociální demokracie byla parta počestných brachů, která před jakoukoli spoluprací s komunisty dá přednost kolektivnímu harakiri. Je nejen nemorální, ale navíc i nešikovné, když někdo počítá ve svých neslušných plánech s tím, že soupeř je přece jen slušnější než on. Většinou se ošklivě zklame.

Na polízanici se tedy podílí rovnou měrou KDU i ČSSD, Kalousek i Gross. Grossovo jednání je ovšem neuvěřitelné: večer a v noci dohodu odsouhlasil nebo aspoň nedal najevo jakýkoli nesouhlas, přes den se buď operativně postavil do čela protestující stranické většině (jakmile zjistil, že je to opravdu většina), nebo protesty navíc ještě nabuzoval. Dohodu svedl na své spoluvyjednavače Krause, Zaorálka a Sobotku. Ti to, jak se zdá, s jakýmsi remcáním spolkli. Zároveň věšel bulíky na nos prezidentu Klausovi, když ho o dohodě informoval a poté ji na zasedání předsednictva strany pomáhal zabít. Prý Klause upozornil na to, že dohoda bude nejspíš pro ČSSD nepřijatelná, prezident však nic takového nepotvrdil a důvěryhodnost Stanislava Grosse je po včerejšku celkově nulová. Ministři Kühnl a Němec podali demisi, včerejší večerní pokus o další vyjednávání ztroskotal na nezájmu partnerů ČSSD. Gross sám se menšinového vládnutí neobává: „Formálně to není věc neřešitelná. Vláda normálně může fungovat, může rozhodovat. Pravdou ale je, že samozřejmě je zapotřebí tu situaci obecně více stabilizovat.“ Exekutivní rozhodování, 70-80% činnosti vlády, prý může dělat vláda nezávisle na komunistech, „pokud jde o návrhy zákonů ve Sněmovně, to ať vysvětlí poslanci, proč hlasují proti zákonu, který je prospěšný pro tuto zemi, jen kvůli tomu, že ho předložila vláda“. Z toho se zdá, že už se rozhodl.

Jak vypadají možnosti dalšího vývoje? Nejobyčejnější, nejpohodlnější cesta je: prezident přijme dřív nebo později demise ministrů či návrh na jejich odvolání (nic jiného mu podle ústavy nezbývá) a dříve či později jmenuje na Grossův návrh jejich nástupce. Budeme mít menšinovou vládu, které bude hledat podporu napříč politickým spektrem, to znamená u komunistů, a nepochybně ji dostane. Oba partneři budou mít jeden základní společný zájem: aby volby byly pokud možno co nejpozději. ČSSD jako chasník, který se upsal čertu a teď se snaží oddálit termín, k němuž smlouva vyprší, KSČM, protože tento způsob spoluvlády je pro ni v současné době optimální. Vláda nemusí žádat o důvěru a není osudově závislá na tom, kdy Klaus nové ministry jmenuje. To je široká cesta, která vede do pekel, a po níž už ČSSD vlastně vesele mašíruje.

Co by mohlo tuto eventualitu zmařit: demise premiéra je vyloučena, jeho úmrtí velmi nepravděpodobné (je mladý a zdravý). Vláda se o důvěru ucházet nemusí, a pokud se o důvěru ucházet bude (nebo pokud někdo opětovně vyvolá hlasování o důvěře) muselo by se najít jedenáct sociálně demokratických poslanců, kteří by vládě nedali důvěru nebo, což je ještě obtížnější, vyslovili ji nedůvěru. Přitom někteří kritici spolupráce s komunisty (Buzková, Urban) sedí ve vládě a na Grossův návrh se před časem vzdali poslaneckých mandátů, takže jsou ze hry (nápad s rezignací na mandáty skoro vypadá, jako by to měl Gross už tenkrát promyšlené, ale nebuďme hned paranoidně podezíraví). Znamenalo by to rozkol ve straně (přičemž ti, co by se vzbouřili, by byli v krajně nevýhodné pozici) a upřímně řečeno nepovažuji to za pravděpodobné. Druhá možnost je, že ještě předtím, než Klaus odvolá odstoupivší ministry, si vláda odhlasuje vlastní demisi. Kromě těch sedmi, co odstoupili, by pro ni museli hlasovat ještě tři další. Všechno by se to muselo zařídit během příštích několika dnů. Gross udělá jako premiér všechno možné i nemožné pro to, aby tomu zabránil. Ani tahle možnost není příliš pravděpodobná. Vyvolat předčasné volby lze jen ústavní většinou v parlamentu, nebo trojnásobným neúspěšným jmenováním předsedy vlády (což zase předpokládá demisi stávajícího). Prezident podle ústavy nemůže nic dělat.

Shrnuto a podtrženo: celá situace vypadá jako karikatura na únor 1948: číše trpělivosti KDU-ČSL přetekla v nevhodný okamžik a nevhodným způsobem, ministerská demise posloužila Grossovi, kryptokomunistům v ČSSD a komunistům v KSČM. Tentokrát nejde ovšem koomunistické spiknutí, ale totální indolenci nekomunistických politických stran. Komunisté stojí jako chytrá liška pod stromem s otevřenou tlamou a čekají, až hloupé zpívající vráně vypadne sýr ze zobáku.

Pan ministr Kühnl na rozloučenou ještě organizuje oslavy našeho vítězství v druhé světové válce. Jejich součástí bude (další) posmrtné povýšení odbojářů Morávka, Mašína a Balabána. To neumíme těmto opravdovým hrdinům českého odboje projevit úctu nějakým míň groteskním způsobem? Vypadá to, že protože nám bohužel chybí živí hrdinové, jsme odsouzeni k tomu, abychom neustále povyšovali mrtvé.

Sobota 16. dubna: hlavním tématem zůstává pochopitelně vládní krize. V tuto chvíli je jasné, že jde o zcela zásadní krizi polistopadového vládnutí, něco, co tu ještě nebylo. Narůstala pomalu tím, jak se do vedoucí pozice na politické scéně propracovávala nesourodá a nevypočitatelná ČSSD a jak sílila KSČM. Věci budeme samozřejmě věnovat zvláštní komentář, zde jen několik předběžných poznámek.

Za prvé, prezident. Jeho pozice je nelehká, nemá prakticky instrumenty, kterými by mohl do krize aktivně zasáhnout. Když odhlédneme od toho, že se v rozporu s těmito svými možnostmi stylizoval do pozice hlavního manažera ČR, nedá se mu mnoho vytknout: byl si od počátku vědom nebezpečí, které v sobě tento politický vývoj skrývá. Bylo mu jasné, že jediný způsob, jak zabránit tomu, aby zde čtrnáct měsíců vládla Grossova loutková vláda v režii komunistů (těch z „levého křídla“ ČSSD i těch z KSČM), je nějaké slepení rozklížené koalice. Dal jasně najevo, že je možné jen za cenu oboustranných ústupků. Nejdřív ho neposlechl Kalousek, pak ho Gross obelhal a zesměšnil. Svůj veřejný slib, že nepřipustí menšinovou vládu s nejasnou podporou ve sněmovně, může splnit jen tehdy, když se bude pohybovat, jak se říká, „na hraně ústavy“. Z ústavy v zásadě plyne, že demisi ministrů má přijmout hned a odvolat ministry na návrh premiéra taky hned. Zdržovací taktika je sice představitelná, ale zvyšuje labilitu situace (v krajním případě může dát jakési zdání legitimity pokusům o státní převrat). Legální cesta pro nespokojence z ČSSD – stížnost k Ústavnímu soudu – je velmi zdlouhavá. Prezident trvá buď na dohodě stran dosavadní koalice, která je po čtvrtku nepředstavitelná, nebo na předčasných volbách, které jsou neuskutečnitelné (ani ČSSD, ani KSČM s nimi nebude souhlasit). A navíc se zdá, že může prosadit svou a zabránit katastrofické variantě (menšinové vládě s nedefinovanou podporou) jen za cenu faktického porušení ústavy.

Koaliční partneři: KDU-ČSL a Kalousek se podílí na celé vládní krizi i na krachu středeční dohody. Dohoda byla nevyvážená a znamenala vlastně jen ústupky ČSSD. Kryptokomunisté z ČSSD toho pak plně využili. Proč musel Kalousek trvat na Ambrozkovi a Šimonovském, kteří po celou dobu svého působení vůbec nijak nepřesvědčili o své nenahraditelnosti, a naproti tomu pustil Svobodu, který představoval zcela jasnou, pro kryptokomunisty sice nepřijatelnou, ale pro ČR v zásadě prospěšnou zahraničněpolitickou linii? Otázka je, jak vidno, čistě řečnická. V zásadě přitom bylo možné dohodnout vládu neutrálních osob, nezúčastněných na dosavadních konfliktech, která by údržbářským způsobem dokončila toto volební období (nejméně špatné ze všech špatných řešení). Jinak se ovšem nelze divit ani KDU-ČSL, ani US-DEU, že k dalšímu handrkování nemají chuť a považují středeční dohodu pro sebe za závaznou.

ČSSD: Grossovi se do demise moc nechtělo (komu by se chtělo), a když zjistil, že se jeho straničtí oponenti k dohodnutému staví víc než kriticky, vyřešil svou svízelnou situaci tím, že se jim postavil do čela. Tím podtrhl zároveň koaliční strany, prezidenta, kterému ve čtvrtek věšel bulíky na nos, i své spoluvyjednavače, od nichž se veřejně distancoval a málem je označil za zrádce. Jeho straničtí oponenti přijali tento obrat s nadšením, mají ho v hrsti, potřebují ho momentálně k vládnutí, a až ho nebudou potřebovat, odkopnou ho. Gross zjevně v tak vzdáleném časovém horizontu neuvažuje. Tu je třeba zdůraznit, že neexistuje v polistopadové době politik na aspoň trochu exponovaném místě, který by se byl tak dokonale znemožnil jako on. Pokud jde o ČSSD, je třeba se vzdát jakékoli naděje. Kryptokomunisté přejali iniciativu a směřují jednoznačně k vytčenému cíli: rekonstruovaná menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou. Pokud premiér neodstoupí, nemusí žádat o důvěru, má ji z minula ,vláda formálně zůstává. Jsou tu tři hypotetické možnosti, jak katastrofickému scénáři zabránit. První a druhá se týká vlády: Vláda (včetně ministrů, kteří už podali demisi, ale protože ji Klaus dosud nepřijal, zůstávají jejími členy) si sama odhlasuje demisi. K tomu je třeba deseti hlasů, odstoupivších je sedm. Jenže ani nestraníci Jahn a Bublan, ani „reformisté“ Dostál a Urban nejsou k něčemu takovému ochotni, souhlasila by snad jen Buzková, ale nepochybně si to sama netroufne a ostatně, ona samojediná na to nestačí. Navíc by se to muselo stát rychle, Klaus nemůže Grossovi do nekonečna vzdorovat. Skrovnější možnost je, že odstoupí jen devět ministrů a vláda se stane neusnášeníschopnou. Ani to se nepovede. ČSSD teď vypadá jako KSČ na podzim 1968, vedení se ujali Kavan, Hojdar a spol. a ostatní budou „držet pozice“ a „zachraňovat“. Když Sobotka hovoří o tom, že „ve vedení ČSSD není žádný rozkol, pouze rozdílné názory na otázky taktické povahy, ale strategický cíl je společný: soc. dem. chce zabránit předčasným volbám a chce najít řešení, které by znamenalo ukončení krize“, je to jasná a srozumitelná výpověď o situaci. Také druhý podtržený vyjednavač, Zaorálek, mluví o tom, že situaci nepovažuje za fatální, jde jen o rozdílné názory ve straně, nuance, je to prý běžné a normální. Třetí možnost je ještě imaginárnější, spočívá v tom, že by po faktickém nástupu prokomunistické vlády (kdy to bude, se nemusí dost dobře poznat, a kdo to nebude chtít poznat, může se úspěšně vymlouvat) bylo opět vyvoláno hlasování o nedůvěře (hlasování o důvěře Gross nepotřebuje) a nejméně dvanáct poslanců ČSSD by se přidalo k opozici. Karel Steigerwald si myslí, že by se snad v ČSSD těch dvanáct našlo. Jsem přesvědčen, že by se nenašli ani tři. ČSSD možná není jednotná – ale je totálně neschopná bránit se spolupráci s komunisty. Uplatňují se v ní zároveň a najednou dvě kapitulantské tradice: ta z roku 1948 a ta z roku 1968-9.

Potud politická krize v ČR.

Předseda ODS Topolánek představuje velmi výrazné zpestření našeho politického panoptika. V rozhovoru s Alexandrem Kramerem v Právu prohlásil, že kdyby se o euroústavě hlasovalo v parlamentu, řekla by ODS možná své „podmíněné ano“, podmíněné tím, jak schvalovací proces dopadne v jiných zemích (!!!). kdyby se ovšem hlasovalo v referendu, tam by svým voličům doporučila (tj. navedla je na) jednoznačné ne, protože jde přece o lidové hlasování. Podobně vyčůrané myšlenky se sice jistě honí v hlavách mnoha politiků, ale málokterý je tak bezelstně sděluje veřejnosti. Škoda, že jsme dubnového bobříka už promrhali!

Ve Volgogradu vztyčí sochu Stalina. Zatím nikoli samotného, ale ve společnosti Churchilla a Trumana coby představitelů vítězných mocností druhé světové války. Vida, jak lze vítězství ve válce využít k faktické legitimizaci stalinských zvěrstev. Doufám, že Churchill a Truman budou do pomníku zabudováni tak, aby se ve vhodném okamžiku dali jednoduše odmontovat.

Ve středočeské rubrice MfD kdosi dojatě vzpomíná příbramského rodáka Jana Drdy. V článku chybí podstatná informace o tom, že dotyčný byl hlavou stalinistického „Svazu československých spisovatelů“ a jedním z nejvýraznějších exponentů literárního stalinismu v bolševickém Československu. Bylo by třeba vztyčit jeho sochu, ovšem, nikoli v Příbrami, nýbrž na Dobříši – škoda, že památný zámek byl už restituován jakémusi zrádnému šlechtici.

Pondělí 18. dubna: Prezident Klaus se obrátil na předsedy koaličních stran s dotazem, zda považují dohodu z minulé středy za mrtvou. Lidovci mu odpověděli, že ji schválili a jsou připraveni ji dodržovat, unionisté také. Problém je, že ČSSD není ochotna ji přijmout a KDU a US-DEU není ochotna ji měnit. Na prezidentovu otázku nemůže odpovědět každá strana za sebe, odpověď se skládá z odpovědí všech tří stran a dá se k ní dospět až při nějakém ústním jednání. Možná, že se Klaus chtěl zeptat „jste ochotni o dohodě dále jednat?“, jenže to neudělal. Je to tedy „typicky špatně položená otázka“. Dohoda platí teprve tenkrát, když s ní souhlasí všechny strany, které ji sjednávají. Je zjevné, to, co bylo dojednáno ve Strakovce, bylo třeba ještě schválit na vedení třech stran. Zároveň považuji za zjevné, že premiér Gross nedal najevo svůj odpor k dojednanému ani večer během jednání, ani druhý den u prezidenta, ale až na zasedání předsednictva a poslaneckého klubu ČSSD. To nelze ani náhodou označit za korektní jednání.

Klaus zřejmě nespěchá s přijetím demise, nebude spěchat ani s odvoláním ministrů (chce předtím svolat schůzku vedení buď koaličních stran, nebo všech nekomunistických stran) a žádá pro Grossovi záruku, že vláda, kterou vytvoří, bude mít většinovou podporu v parlamentu. To vzbuzuje zuřivost některých sociálně demokratických poslanců, kteří se chtějí obrátit na Ústavní soud. Ústavní soud spor hned tak nerozhodne, a to zvýší nebezpečí dalších neústavních kroků, tentokrát ze strany ČSSD (a možná za podpory KSČM). Problém je v tom, že nynější česká ústava prakticky znemožňuje všechny rozumné kroky: v dané situaci by bylo zcela rozumné, kdyby se strany ve sporu odvolaly k tomu, kdo má poslední slovo, totiž k voličům, jenže to ústava za dané situace účinně blokuje. Podle ústavy bude vláda, z níž odešli oba koaliční partneři a ještě aspoň jeden ministr (Bureš) navíc, totožná s tou, která loni v létě požádala o důvěru, což je z věcného hlediska absurdní. Pro spořádané politické poměry je zhoubné, když se ústava dostane z ničeho nic do rozporu se zdravým rozumem (byla asi dělaná pro stát o hodně dokonalejší, než je současná ČR, a nejspíš pro takový, co se vyskytuje jen v učebnicích): je to zase pro všechny zúčastněné velká pobídka k neústavnímu chování.

Našinci může situace připadat zamotaná: stačí však pár kilometrů odstupu, našim sousedům je jasná dokonale. Bratislavský deník SME ji popisuje s drtivou přesností – cituji dle MfD: To, co se děje v Česku, už není vládní krize, nýbrž zborcení politického systému. „Ve státě se dva měsíce nevládne a rozuzlení je v nedohlednu. Monitorovat ten zmatek je nejenom zajímavé, ale i užitečné kvůli tomu, aby voliči viděli, kam až mohou věci dospět, když si pletou urny s kontejnery…“ Těžko najít přesnější slova.

Předseda zahraničního výboru PS Laštůvka hodlá opustit poslanecký klub strany, je krajně rozhořčen vývojem situace. V minulosti si prý dovedl představit menšinovou vládu: „S ODS bychom mohli hovořit o reformních krocích, s lidovci a unionisty o evropských otázkách, sociální otázky a sociální program jsme mohli řešit s komunisty.“ Zajímavě vyčůraný projekt na dort podle pejska a kočičky. Teď už je prý na to pozdě. Obávám se, že rozhořčení pana Laštůvky plyne hlavně z toho, že už se chystal, jak bude po vykopání nenáviděného Svobody řídit kamaráda Kmoníčka ve funkci ministra zahraničí, jenžea Gross a další kamarádi mu teď tuhle vyhlídku zkomplikovali.

Cyril Svoboda kritizuje tlak, jaký byl na ČSSD v posledních týdnech vyvinut. Vedl k jejímu sjednocení, vyhrotil vztahy mezi koaličními partnery, způsobil ztrátu důvěry. Po vystoupení KDU-ČSL z koalice vznikne nejspíš menšinová vláda s podporou komunistů. Všechno, co se odehrálo, posílilo komunisty, kteří nedělají nic, dívají se z boku a činí státnická gesta a prohlášení. Bohužel je to tak.

Místopředsedkyně PS Kupčová, stoupenkyně spoluvládnutí ČSSD s komunisty (je zajímavé, jak všichni, co jsou v ČSSD pro, pokrytecky zdůrazňují své „malé nadšení“) tvrdí, že vedení ČSSD je ochotno k ústupkům, že by nabídli lidovcům další křeslo ve vládě za odvolání Šimonovského. Je zajímavé, jak zuřivý boj se může vést o tak bezvýznamnou osobu! Pan Šimonovský se stal jakýmsi zástupným symbolem.

Paní Monika Pajerová se provdala do Irska, k čemuž jí blahopřejeme, protože její krok je pro ČR blahodárný: má zároveň tu výhodu, že se paní Pajerová za prvé přestala plést do české politiky, a za druhé zjevně jí to umožnilo napsat do MfD velmi zajímavý článek o Klausově duchovním souputníku v boji proti hydře euroústavy Antonym Coughlanovi . Citujeme: “Lidé by měli vědět, že pan Coughlan představuje v Irsku menšinový názor. Stal se známý v době, kdy pracoval pro organizaci napojenou na Komunistickou stranu Velké Británie. Podle dějin Irské republikánské armády to byl právě Coughlan, kdo IRA doporučoval, aby se věnovala „stalinskému programu“, který by ji dovedl k socialistické revoluci.Proti evropské integraci vede kampaně od roku 1972, kdy se Irové jasně rozhodli, že chtějí být členy EHS. Uveřejnil tehdy pamflet, v němž tvrdil, že členství bude znamenat zánik suverenity a že projekt sjednocování je pokračováním snah Německa ovládnout Evropu. V roce 1979 dokazoval, že existence EHS zvyšuje pravděpodobnost vypuknutí další světové války. V různých evropských referendech Coughlan vždy prosazoval „ne“ a vždy prohrál. V roce 2002, když zápasil se smlouvou z Nice, varoval všechny v Irsku, že jejich souhlas povede k přívalu 75 milionů lidí. Spolupracoval tehdy s extrémně pravicovým uskupením, od kterého se odmítl distancovat, dokonce i když vyšla najevo účast jeho lídra na fašistických setkáních v Německu a v Itálii. Irové Coughlanovo varování neuposlechli.“ Česká směs kverulantství a vyčůranosti orientuje našeho pana prezidenta do velmi nevábné společnosti.

Americká ministryně zahraničí se netají svým kritickým názorem na OSN: je ji nutno důkladně reformovat, aby mohla vůbec přežít jako důležitá síla; musí proměnit svou organizaci, sekretariát, management. Jmenování kritika OSN Boltona do funkce velvyslance USA u organizace bylo tedy cílevědomé. Američané jsou ovšem v nesnadné pozici. OSN stojí na úplně falešných základech, je třeba nějak odbourat iluzorní, vyčůranou a pokryteckou stalinovsko-rooseveltovskou ideologii, kterou organizace dostala do kolébky a na níž dodnes stojí. A pokud by se to stalo (nevím, zda je to v silách Američanů, zda už v reflexi vlastní minulosti došli tak daleko), je tu velké nebezpečí, že se při takové reformě celá OSN sesype.

Úterý 19.dubna: Podle agentury STEM klesly preference ČSSD pod 12 procent. Přitom průzkum ještě nezachytil nejstrašidelnější piruetu vládní krize z minulého týdne. Mýlili jsme se: preference ČSSD ještě zdaleka nejsou u dna. Volit do Poslanecké sněmovny by šlo údajně 60% občanů – to znamená, že ve skutečnosti 40%. Nadějné pro komunisty.

Mezitím pokračuje rozvrat v ČSSD. Pražský výkonný výbor se obrátil tvrdě proti Grossovi, kritizuje ho za zmaření dohody z minulé středy, doporučuje změnu vyjednávacího týmu a obnovení stojedničky (předseda pražské organizace Hulínský se minulý týden na předsednictvu jako jeden z mála solidarizoval se Sobotkou, Krausem a Zaorálkem). Zdá se, že pražské organizaci by ve vládě nevadili ani Ambrozek a Šimonovský. Podobně se pro vládu na bázi někdejší koalice vyslovuje i KVV Libereckého kraje, tam to nepřekvapí, předsedou je tam Kraus. Po Laštůvkově vzoru hodlá opustit poslanecký klub i Kopecký: vadí mu politické přemety Stanislava Grosse, není prý pro změnu vyjednávacího týmu. Zřejmě někteří významnější představitelé strany reagují zcela chaoticky: poslanec Hojdar a předseda plzeňského KVV Šlajs by dokonce byli pro předčasné volby. Grossovi se podařilo zasít totální zmatek do řad svých stoupenců i odpůrců. Pokud jde o jeho taktické schopnosti, velmi jsme ho přecenili.

O sestavení vlády se má nyní pokusit ministr a místopředseda Paroubek. Ten se snažil v posledních dnech profilovat tak, aby byl přijatelný i pro „levici“: nevyloučil např. menšinovou vládu s komunisty. Rovněž jeho názory na svobodu médií jsou pozoruhodné (viz dále). KDU-ČSL vyšla sociálním demokratů vstříc tím, že Ambrozek a Šimonovský rezignovali na místopředsednické funkce. To je formální ústupek na samé hranici šaškárny, šlo přece o to, aby tam lidé příliš zaangažovaní v minulém konfliktu (a to na obou stranách) nebyli. Zbývá už jen, aby Stanislav Gross vystoupil z ČSSD (s tím, že zůstává i nadále jejím předsedou). Jedinou relativně příznivou zprávou je snad to, že by ministrem zahraničí zůstal Cyril Svoboda.

Habemus papam. Totiž ne my, ale katolická církev. Stal se jím podle očekávání kardinál Ratzinger. Česká média v čele s Právem se vyžívají na tom, že byl kdysi členem Hitlerjugend (přitom členství bylo tehdy povinné). Pokorně se přiznávám, že jsem byl členem Pionýra i ČSM, a že toto členství ani v době nejkrutějšího stalinismu vůbec nebylo povinné. Leckdo mi to může vytknout, velmi se těším na chvíli, až tak učiní pánové Porybný s Denglerem.

Rodící se premiér Paroubek navrhuje novelu tiskového zákona, který by zajišťoval ochranu politiků v médiích. Po tom, co čelní čeští politici zvláště minulý týden předvedli, si zaslouží mocného hájení. Mají být chráněni před dezinformacemi. Samozřejmě podle německého a rakouského vzoru. Při těchhle řečech si vzpomínám, jak Gustáv Husák na podzim 1969 rozvážně vykládal, že československé hranice by neměly být žádné korzo. Také samozřejmý požadavek. Budou zřízeny tiskové soudy (doufám že stanné), kam se budou postižení politici dovolávat. Zvlášť v žaludku panu Paroubkovi leží pořady ČT Bez obalu a Budování státu. Nepochybně tohle bude jediná věc, na níž se obnovená koalice (pokud se podaří ji znovu slepit) shodne. A parlament by to pak mohl odhlasovat jednohlasně, jako kdysi nedotknutelnost Benešových dekretů.

Erazim Kohák tvrdí v Právu, že heslo „Kdo není s námi, je proti nám“ vynalezl John Foster Dulles. S lítostí konstatuji, že levicovost prof. Koháka dostala rozměry duševní choroby. Je to smutné, pamatuji se, že v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let jsem od něho četl pár docela zajímavých textů.

Komunisté jsou na koni a pořádají o víkendu celosvětový sabat v hotelu Olympic. Je to jakási demonstrace síly, nicméně jsou tu dvě dobré zprávy: za prvé, že se zatím nekoná na Staroměstském náměstí, a za druhé, že většina partnerů našich komunistů jsou, jak se zdá, ve srovnání s nimi revizionističtí skunci, takže se asi budou taky hádat.

A konečně - ODS má problém: ukazuje se, že klausovské doktrinářství ohledně EU a euroústavy jim (alespoň podle průzkumů veřejného mínění, které si sami nechali pořídit) odhání voliče. Proto ho zjevně drží už jen paní Němcová, která je nejspíš do svého čestného předsedy zamilována a hodlá pomýlené voliče podle vzoru Gustáva Husáka „trpezlivo presvedčovať“. Stávající předseda by zřejmě výsledků průzkumu rád využil ke své emancipaci od předchozího a nyní čestného. Zatím poměrně nesměle.

Středa 20. dubna: Tak sláva! Předsedou vlády bude Paroubek. (Napadá mne jeden citát ze Škvoreckého Miráklu, ale tentokrát si ho odpustím). Gross to už telefonicky probral s prezidentem Klausem (osobně se nejspíš na Hrad zjevně bojí a moc se mu nedivím, má k tomu dobrý důvod). Ambrozek, Šimonovský a Svoboda si nasadili falešné fousy a překabátili se z místopředsedů na řadové členy. V případě Cyrila Svobody by nebylo spravedlivé mu to vyčítat, je to další triumf předsedy Kalouska, který se takhle zbavil konkurenta ve straně. Jinak setrvání ministra Svobody ve vládě vítám, jednak se choval v celé věci korektněji a rozumněji než jeho dva kolegové a jednak je pro mne jistou zárukou, že během zbývajících čtrnácti měsíců Česká republika nevstoupí do Sdružení nezávislých států ani nevyhlásí válku USA. Předpokládám, že ostatní dva pánové zůstávají místopředsedy KDU-ČSL tak říkajíc in pectore. Na druhé straně je podivné, že designovaný premiér i zjevně staronový ministr Sobotka si své funkce ve straně ponechají: z toho by se mohlo zdát, že jde o jakousi sice milosrdnou, ale přece jen vendetu. Připadalo by mi pořád rozumnější, kdyby se zúčastněné strany snažily konflikt zmírnit tím, že z vlády odvolají stranické exponenty, aby ho odosobnily. Takhle je řešení konec konců potupné pro obě strany, ale lidovci jsou na tom relativně líp. Pro ČSSD je to ve vztahu ke Kalouskovi porážka a Kalousek zvítězil za cenu toho, že přistoupil na zbytečné a ponižující podmínky. Jinak celá věc není ještě definitivně uzavřena: na jednání poslaneckého klubu ČSSD chyběli hlavní straničtí disidenti Hojdar, Kopecký, Kavan a Laštůvka. Připomínám, že nová vláda musí požádat o důvěru, že při hlasování se dá počítat s tím, že ve Sněmovně bude našlapáno, a že stačí jeden jediný sociálně demokratický hlas proti a všechno bude hned jinak.

Místopředseda vlády Jahn žije v nejistotě. Byl by si ji ušetřil, kdyby byl podal zároveň s ministry Mlynářem a Burešem včas demisi. Věděl by, že nemá šanci, a mohl by být na to pyšný, protože by sice přišel o koryto (nepříliš záviděníhodné), ale zato by mohl mít jistotu že u dělal právě to, co měl udělat. Místo toho zůstal sedět na tom vzadu a teď ho zmítá nejistota, co s ním bude. Zatím mu to nikdo neřekl, a jeho znepokojení se designovanému předsedovi jeví jako manýry hodné primadony. To je opravdu zvláštní: zřejmě se očekává, že pan Jahn bude běhat s prosíkem kolem pana Paroubka a vrtět ocáskem. Pak by měl asi šanci a nebyl by primadonou.

Miloš Zeman by v dané situaci preferoval předčasné volby. Ať byl (a je) expředseda ČSSD jakýkoli excentrik, jisté je, že by situaci nikdy nenechal zajít do takové slepé uličky jako duo Špidla – Gross.

Designovaný premiér Paroubek řekl prý někdy v březnu Právu: „Voliči poslali v roce 2002 ČSSD dvě poselství: Buď sestavit velkou koalici s ODS, což jsme nedokázali z možná pochopitelných důvodů, nebo minoritní vládu v podstatě s podporou komunistické strany.“ Pan Paroubek se v interpretaci výsledků voleb velmi mýlí. Poselství je nerozpletitelné, protože pro ČSSD hlasovala spousta hejlů, kteří naletěli poselství Pravdy a Lásky a uvěřili, že ČSSD se celá od základů proměnila a prosvětlila. Na spolupráci s ODS nebo nedej Bůh s KSČM ani nepomyslili.

Komunisté váhají, zda nepotopit vládu. Mohli by se prý „připojit ke skupině poslanců ČSSD, pokud by mínila vyjádřit nové vládě nedůvěru“. To je nutné přeložit do srozumitelného jazyka: komunisté samozřejmě této vládě nečdají důvěru za žádných okolností. Má být řečeno to, že by se mohli pokusit přemluvit pár poslanců ČSSD, aby vládu shodili. Za předpokladu plné účasti při hlasování o důvěře (což je velmi pravděpodobné) stačí jeden jediný. Podle místopředsedy Dolejše komunisté uvažují o „konkrétních zákonech vedoucích k vládnutí“. Jde nepochybně o zákony výjimečné, tzv. Grebeníčkovy dekrety.

V Litoměřicích zařídili Rusové opravu pomníku „Rudoarmějce“ (rozuměj ruského vojáka). magistrát je přesvědčen, že tím nemysleli nic špatného. Rusové mají jistě právo pečovat – po dohodě s českou stranou a ve spolupráci s ní – o hřbitovy vojáků padlých ve válce. Ti vojáci za nic nemohou, nevěděli o tom, že jejich velký vůdce je sem poslal proto, aby si z ČSR udělal svou kolonii. Ale ruská strana si si tady nemůže bez vědomí a souhlasu českých úřadů opravovat, co si zamane. Už jí to tu patnáct let nepatří. Nebo snad jsou litoměřičtí jiného názoru?

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku, resp. jeho předseda Zeihsel, se vyjádřil, že Pražské povstání odstartovalo genocidu proti sudetským Němcům. To je hysterické přehánění, na něž si SLÖ potrpí. Pravda je, že Pražské povstání odstartovalo nelítostnou etnickou čistku vůči sudetským Němcům. Právo zároveň uvádí, že „čeští historici poukazují na to, že o odsunu rozhodly vítězné velmoci v Postupimi v srpnu s ohledem na roli, kterou německá menšina sehrála při okupaci Československa. Kromě toho šlo jen o dílčí problém: z rozhodnutí spojenců byly německé menšiny odsunuty i z ostatních zemí střední a východní Evropy, aby tak do budoucna byla zvýšena vnitřní stabilita těchto států a posílen mír.“ Čeští historici, kteří to tvrdí ( a je jich hodně, ba řekl bych skoro všichni), lžou, až se jim od huby práší. Vítězné mocnosti v Postupimi o odsunu nerozhodly, nýbrž ho jen dodatečně požehnaly s tím, že má (napříště) probíhat humánně (což je nestydatý alibismus: jak by mohlo takové zvěrstvo probíhat humánně). Z rozhodnutí Spojenců nebyly německé menšiny odsunuty „ i z ostatních zemí střední a východní Evropy“, nýbrž jen z Polska a Maďarska.

Řecký parlament schválil drtivou většinou euroústavu. Ke schválení stačila přitom nadpoloviční většina poslanců. ČR se v této záležitosti může stát exotikem, zdá se, že to některým politikům z ODS už pomalu dochází.

Jaroslav Plesl píše v Lidových novinách, že Vladimír Mlynář odchází (z vlády a z politiky), protože jeho schopnosti nestačily na to, aby se v politice udržel. Schopnosti Vladimíra Mlynáře ve skutečnosti nestačily k tomu, aby se tak jako jeho straničtí kolegové pokoušel ve vládě zuby nehty udržet ve chvíli, kdy to nebylo ani slušné, ani prozíravé. A to ho ctí.

Ondřej Neff tamtéž asertivně tvrdí, že ani pan Paroubek, ani pan Dostál se nepřimlouvají za cenzuru, protože institucionální nátlak na média nemusí vždycky končit zřízením cenzury. Necítím potřebu si šplhat ani u pana Dostála, ani u pana Paroubka, a proto na rozdíl od pana Neffa prohlašuju: oběma pánům pochopitelně o cenzuru jde. Ne sice o cenzuru jako instituci (ta přece vůbec není zapotřebí), ale o cenzuru, kterou budou pod „institucionálním tlakem“ provádět v novinách nadřízení nad podřízenými a novináři sami na sobě.

Čtvrtek 21. dubna: Dva významní funkcionáři Evropského parlamentu, místopředseda Alejo Vidal-Quadras a předseda ústavního výboru Jo Leinen kritizovali Klause dosti ostře za jeho euroskepticismus. Klaus dal ústy svých podřízených najevo „hluboké rozhořčení“, že si tito lidé dovolují kritizovat hlavu státu EU. Klaus si zjevně nevšiml, že nebyl zvolen od ČR papežem, nýbrž pouze prezidentem. Prezidenti jsou kritizovatelní a nemají se co urážet, když je kritizují zákonodárci. Zákonodárci mají před exekutivou přednost. Navíc má Klaus poměrně málo citlivé čivy na to, aby odhadl svou faktickou politickou váhu v Evropě a ve světě. Aby se náležitě zorientoval, potřebuje dostat pořádně pře čenich, což se mu přihodilo, když se snažil jednat „jako rovný s rovným“ s prezidentem Bushem. Pak lezl přes rok po břiše kolem Bílého domu, než se záležitost upravila. Evropská unie nemá ty možnosti jako Bílý dům (je o hodně slabší, ale přitom dost silná na to, aby jen tak beze všeho strpěla Klausovy eskapády), a tak Klaus jen výrazně poškodí zájmy ČR: a protože hned vzápětí nedostane nařezáno, jen tak mu to nedojde. Racionální politika musí vycházet z toho, že realisticky odhadneme své síly. Jinak budeme mít ve svém okolí i ve světě pověst drzých smraďochů.

Prezidentův odpor k EU má jakýsi filosofický základ (když začne Klaus filosofovat, rázem se, pokud jde o banalitu myšlenek, vyrovná Václavu Havlovi – jeho ambice o řád převyšují jeho schopnosti na tomto nesnadném terénu). Jak vysvětlil studentům na FF UK, je spor o euroústavu konfliktem mezi těmi, kteří vyznávají spásnost reglementace lidského chování, a těmi, kteří věří ve spontánní aktivitu lidí. Podle zpráv o průběhu debaty (aspoň v tom, v čem se shodují), projevil v ní prezident dosti energickou spontánní aktivitu, která spočívala v úsilí reglementovat lidské chování těch, kteří se pokusili mu oponovat.

Navržený předseda vlády Paroubek „dolaďuje svou vládu“. Má problém s ministryní Buzkovou, s níž byl v pražské organizaci ČSSD v konfliktu. Pokud by ovšem Buzková z vlády vyletěla, bude to působit tak, že všichni, kteří buď jako ministři Mlynář a Bureš svou dobrou vůli realizovali činem (demisí), tak ti, kteří se aspoň slovy snažili přispět k tomu, aby se ČSSD vyhnula nejhoršímu, tj. kolaboraci s komunisty, dostanou odměnu toho typu, jaká se zasloužilým udělovala v minulém režimu, tj. kopačky. To by bylo věcně vzato dosti ohavné.

Václav Klaus nekomentuje řešení politické krize, čeká, až mu Gross ukáže podepsanou koaliční dohodu a až podá demisi. V této věci se prezidentovi těžko divit, poté, co si z něho Gross tak říkajíc vystřelil, je právem opatrný. Podle MfD chce jmenovat Paroubka premiérem až tehdy, když se na něm shodne 101 poslanců. Bylo by tedy třeba upravit ústavu v tom smyslu, že prezident jmenuje premiéra teprve potom, co dostane důvěru v PS.

Pátek 22. dubna: Pokud v sobotu odklepne Ústřední výkonný výbor ČSSD Grossovi a Paroubkovi složení nové vlády (jakože asi ano), podá v pondělí premiér Gross za celou vládu demisi a Klaus je ochoten hned ten den jmenovat Paroubka premiérem. Prezident to sice doprovodil několika poznámkami sekýrovacího charakteru, zjevně mu už otrnulo (výběr ministrů by neměl být žádným automatismem, doufá, že mu premiér bude jmenovat dostatečnou pozornost), nicméně zdá se, že se realisticky vyhne obstrukcím. Výsledek je druhý nejlepší mezi špatnými (prvním nejlepším by byla samozřejmě předčasné volby). Vláda je v podstatě Grossovou vládou bez Grosse, Kalousek dosáhl svého, mám jakési pochybnosti, zda je v pořádku, když se takhle legitimizuje politické vydírání: pokušení zopakovat to celé za tři - čtyři měsíce bude zjevně velké. V každém případě je ovšem dobře, že děsivá vidina loutkové socialistické vlády, kde za špagátky z pozadí tahají komunisté, je zřejmě ze hry. I kdyby nová vláda nedostala v parlamentu důvěru, zůstane formálně v úřadě, dokud ji nenahradí nová, kterou parlament požehná. A premiéra jmenuje prezident. Druhá pozitivní věc, z níž pan prezident nebude mít ovšem radost, je, že zůstává zachována kontinuita zahraniční politiky. Ta Svobodova je v hrubých obrysech správná: orientace na EU a zároveň zachování transatlantických vazeb (já bych jen jako občan přivítal, kdyby bylo zcela jasné, že bez těch transatlantických vazeb ty evropské nemají smysl). Komunisté běsní, Grebeníček huláká s periferním šarmem něco o tom, že „pokud nedojde k překonání tohoto bordelu, pak nás bohužel po koaličním rabování státu může čekat jen modrý tunel ODS…“. I to je dobré znamení.

Druhá dominantní záležitost je, že nám v Štrasburku zneuctili pana prezidenta a v jeho osobě i celou Českou republiku. Jak praví sám nejvyšší, dopustili se "na zvláště k tomuto účelu svolané tiskové konferenci v prostorách Evropského parlamentu hrubých urážek vůči mé osobě, jakožto demokraticky zvolenému prezidentu České republiky". Johanna Grohová píše v Mladé frontě Dnes, že oba delikventi hovořili z pověření předsedy Evropského parlamentu Borrella, že šlo o zvláštní tiskovou konferenci svolanou k tomuto tématu a že oba hned úvodem uvedli, že hovoří jménem Evropského parlamentu. Ani Právo, ani Lidové noviny tuto informaci neuvádějí, zejména ono mluvení jménem parlamentu mi připadá i neuvěřitelné a v rámci svých možností si ji pořádně prověřím. V každém případě je třeba ocenit vlastenecký patos pana primátora Béma, který vznesl vášnivý protest jménem celého českého národa: „Vůbec nejde o obranu pana prezidenta, ale o bezprecedentní výrok ústavního činitele Evropského parlamentu, který si dovolil kritizovat názor hlavy státu, a nepřímo tak znevážil jednoho ze suverénních členů Evropské unie. Pokud se podíváte do textu pana místopředsedy Evropského parlamentu Ajela Vidala-Quadrase, tak zjistíte, že s velkou pravděpodobností nemá v novodobé politické historii Evropské unie obdobu. Je důvod použít diplomatických prostředků a dát jasně najevo, že jsme suverénní stát, který musí mít právo říci svůj názor.“ Zdá se, že se schyluje k podobnému zločinu jako v roce 1415 v nepříliš vzdálené Kostnici. Doufejme, že pan prezident zůstane tentokrát sedět na svém… stolci a do Štrasburku se nevypraví.

Jinak českou veřejnou sférou zmítají už nějakou dobu dvě menší, poněkud podobné aféry: spory v Židovské obci a spor o Literární noviny. Zařekl jsem se, že k první z nich se za Boha nebudu vyjadřovat, a rád bych to dodržel, i když mi trochu docházejí síly: myslím si totiž, že k základům naší společné kultury, postavené na židovsko-křesťanských základech, patří, že chlapi nemlátí ženské, a už vůbec ne na veřejnosti. Pokud jde Literární noviny, úpornost, s jakou pan Patočka hájí svůj nárok na časopis, který je na mediální scéně tím, čím je Unie svobody na scéně politické (tj. neresuscitovatenou mrtvolou) by si zasloužila lepších cílů. Tahanice se povlečou nejspíš ještě několik let, jak to u nicotných věcí bývá.

Alexandr Mitrofanov píše, že Václav Klaus v besedě na Filosofické fakultě UK vybádal studenty, aby uměli za slovy odhalit motivy. Skoro se mi tomu nechce věřit, zásada je přejatá přímo z pokladnice českého stalinismu: důležité není, co ten který člověk říká, ale proč to říká.

Sobota 23. dubna: Nová koaličně-nekoaliční vláda je v podstatě sestavena (a taky schválena drtivou většinou sociálnědemokratického ÚVV), chybí už jen jméno nového ministra informatiky, kterého bude začátkem týdne s byrokratickou důkladností probírat US-DEU, nejmenší strana s největším schvalovacím aparátem. Nakonec ve vládě zůstal Svoboda (Paroubek nakonec upozornil na to, že k němu má sociální demokracie z KDU-ČSL nejblíže, zdá se, že si nakonec všimli jeho loajálního postoje v krizi). Za „neloajalitu“ nebyli nakonec potrestáni ani Urban s Buzkovou, takže to odnesli jen Mlynář (který možná už ve vládě ani nechce být) a Bureš. Lidovečtí ministři jaksi formálně uznali svou „vinu“ tím, že rezignovali na místopředsednické funkce ve straně. Jakkoli je to aspoň v případě Šimonovského a Ambrozka nicotné a směšné, je to precedens, který se neměl stát, import jakéhosi falešného moralizování do politického problému. Kromě toho se zdá, že obavy z komunistů jsou něčím, co je třeba v této vládě a taky napříště trestat, její designovaný premiér se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že jsou nesmyslně démonizováni. To samozřejmě není pravda, jistě se nebudeme vracet před listopad 1989, ale s komunisty se můžeme snadno dostat někam, kam ani trochu nechceme. Jejich cílem zůstává omezování občanských svobod a jejich tradiční vazby na dnešní (a zítřejší) Rusko jsou pro svobodu a demokracii u nás taky velmi málo nadějné. Paroubek se domnívá, že ODS je nebezpečnější než KSČM, to je sice silně přehnané, ale jakýsi problém, spočívající v koncentraci moci, tu je: „Tohle je největší hřích pana Kalouska: neodhadl, že je ohromně narušena politická rovnováha v této zemi. ODS dnes ovládá Hrad, má třináct ze čtrnácti hejtmanů, téměř většinu v Senátu, v bankovní radě, většina členů Ústavního soudu je konzervativních. Hrozí, že tu vznikne nová státostrana.“ (Z rozhovoru pro MfD). Pokud u nás bude v budoucnu systém dvou stran, ODS a KSČM (vypadá to, že to k němu spěje), bude to tu po politické stránce vypadat podobně jako kdysi v Japonsku: na jedné straně strana Demokratická (u nás ještě na víc Občanská), na druhé něco mezi komunisty a socialisty. A hlavní starost bude, aby se to druhé nedostalo k moci.

Václav Klaus pokračuje v tažení proti EP. Kariérní diplomat, loajální velvyslanec Kohout tvrdí: „Po panu Borrellovi budeme žádat ujištění, že k podobným akcím na půdě Evropského parlamentu už nebude docházet a že se konstruktivní debata bude odvíjet v Česku.“ Pokud nevyhoví, bude nejspíš válka. Taky bychom mohli vystoupit z EU a vstoupit do SNS. Prezident se obul i do předsedy Poslanecké sněmovny: vytýká mu, pokud tomu dobře rozumím, vlastizradu. Ztotožnil se s „bezprecedentně urážlivými výroky“ představitelů EP, schvaluje „urážky prezidenta vlastní země“ (to je jako schvalování atentátu na Heydricha, spěchám proto s ujištěním, že i já schvaluji „urážky prezidenta vlastní země“). A snaží se předsedu PS donutit až k pláči: „Pokud je Váš výrok autentický, pak se ztotožňujete i s tím, že politici cizí země mohou hlavu našeho státu zcela neslýchaně vyzvat k demisi… v případě tiskové konference obou poslanců EP nešlo o věcnou politiku nebo kritiku, ale o pokus skandalizovat sám fakt, že veřejně zastávám své názory“. Pan prezident je podle vlastní volby tu posvátný a nedotknutelný živoucí monument, tu pouhý občan vyjadřující své názory, jak se to zrovna nejlíp hodí. K tématu se vrátíme, je mimořádně významné pro stav občanských svobod v naší zemi dnes a hlavně zítra, teď jen cituji celkem trefné vyjádření poslance EP Zieleniece: „Klaus se vydal do celoevropské debaty… V takové debatě musí politik Václav Klaus přijmout, že jiní říkají svůj názor, a postavit se jejich argumentům. Dvojnásob to platí v případě, když používá zavádějících či přímo neopravdivých argumentů.“ Zieleniec upozorňuje na Klausovu dvojroli: vede politickou kampaň proti ústavě a zároveň se před výměnou názorů se svými oponenty na domácí i evropské scéně skrývá za mandát hlavy suverénního státu.

Pondělí 25. dubna: Stanislav Gross podal demisi a tím pro tuto chvíli padla hrozba menšinové vlády, řízené z pozadí komunisty. Patová situace se otevřela a zůstane otevřenou až do chvíle, kdy nová vláda dostane důvěru. Pak bude Paroubek ve stejné situaci jako Gross před demisí, ba dokonce v lepší: bude svou vládu moci kdykoli předělat na menšinovou, aniž by musela žádat o důvěru, a hrozba, že by si sama odhlasovala demisi proti jeho vůli, se zmenšila, protože odchod ministra Bureše (byl nahrazen dr. Zářeckým, člověkem loajálním za všech okolností) znamená faktickou změnu poměru sil. Deset hlasů (většina potřebná k odhlasování demise) se v nové vládě bude hledat jen těžko. Způsob, jakým Gross zdůvodnil, proč nakonec nevytvořil menšinovou vládu, je přesvědčivý a lze ho respektovat: „Kdybychom se rozhodli jít cestou menšinové vlády, bude to znamenat cestu, na níž ČSSD bude v permanentním sporu s velkou částí médií, ve střetu s posílenou opozicí, s prezidentem republiky, s poměrně velkou částí veřejnosti." Obávám se, že pan Paroubek bude úpornější. Laštůvka, Kavan a Hojdar patrně vládu podpoří, protože jejich manévrovací prostor v období mezi pádem staré vlády a okamžikem, kdy nová dostane důvěru, je omezen: v té době je pánem prezident a hrozí předčasné volby. Jakmile Paroubek obdrží důvěru, bude zase pánem on. Kavan a Laštůvka se mohou pokusit premiéra vydírat, ale možná, že jim to lépe půjde až poté, co vláda obdrží důvěru. Alibistické vyjádření poslance Laštůvky pro Právo je víc než výmluvné: „Pro mě je tato situace velmi nepříjemná, protože jedno ano nebo ne je rozhodující ve věci, která se dotýká soc. demokracie a celé této země. A to je tíha, kterou člověk musí zvažovat. Kdyby nebyla situace závislá na mém hlasu takovýmto fatálním způsobem, věděl bych bezpečně, že ne. Ale situace je opravdu tak obtížná, že člověk musí dát emoce a city poněkud stranou“.

Expremiér Gross, jak se zdá, pomýšlí na politické procesy. Svědčí o tom paranoidní vyjádření v ČT: "Někdo si tu v posledních letech dal práci s výrobou materiálů, ty předával novinářům… takové svazky vyrobených materiálů, které jednoznačně naznačují kampaňovitost, že tuto aféru někdo docela dobře připravil". Jde prý o problém, jež musí zajímat orgány, které mají na starost ochranu ústavního systému, "které to mají v popisu práce, pokud účelově dochází k ovlivňování politického rozhodování". Jde údajně o to, "abychom neuvolnili cestu silám, které ve prospěch této republiky prostě nehrají". Jaképak síly to jsou? To je přece jasné: sudetští Němci a jejich domácí přisluhovači.

S touto zprávou ladí jiná: komunisté uspořádali v hotelu Olympic jakousi konferenci spřátelených stran: byla tam pestrá směsice různých komunistických a spřízněných extremistických organizací, které spolu asi mají dost málo společného – od západoevropských komunistů před Číňany až po KLDR. Chybí jim nějaké centrální vedení, které kdysi zabezpečoval SSSR. Čína ho zjevně nebude chtít nahradit, nemá zatím v Evropě nějaké výrazné imperiální cíle a je otázka, bude-li je kdy mít. Čeští komunisté jsou v jakémsi spícím stavu a tváří se jako miliusové: kdyby ale získali např. výraznou oporu v Kremlu (a není vyloučeno, že se to v budoucnu stane, Rusko se klidně může vrátit k agresivnímu imperialismu bolševické éry), ukáže se, že vlčí zuby jim nevypadaly.

Turecko nemůže popírat arménskou genocidu, píše v MfD Hakob Asatryan. A pozastavuje se nad tím, proč se ČR dosud nepřipojila k zemím, odsuzujícím genocidu Arménů. Panu Asatryanovi se to pokusíme vysvětlit.

Úterý, 26. dubna: V Mladé frontě Dnes se mnou polemizuje, jaksi v Klausově zastoupení, Jiří Weigl. K polemice se ještě vrátím, zde jen malou poznámku, související rovněž s aktualitou, kterou jsme dnes do Událostí doplnili, totiž s vystoupením Aleja Vidal-Quadrase Rocy a na inkriminované tiskové konferenci. Jemu a panu Jo Leinenovi se dá vytknout jediná, avšak dost podstatná věc: Pan Vidal-Quadras Roca prohlásil úvodem, že on i jeho kolega hovoří jménem Evropského parlamentu. Aby to mohl učinit, musel by předtím parlament v plénu projednat a schválit nějaké stanovisko k Václavu Klausovi, což se bezpochyby nestalo (a nemohl by jít nad rámec tohoto stanoviska). Nechápu, proč to prezident v dopise předsedovi EP vůbec nezmínil. Myslím, že oba europoslanci by měli toto tvrzení vysvětlit.

Včerejší den byl plný státnických aktů: ráno podpis dohody o spolupráci, vzápětí rozhodující záležitost, totiž Grossova demise – tím se česká politika dostala aspoň na chvíli ze slepé uličky (jakmile dostane Paroubek důvěru, budeme zase „v tom“ totiž pod Damoklovým mečem stojedenáctky). Následovalo jmenování nového premiéra (prezident dodržel slovo) a posléze jmenování celé vlády. Paroubek pak ocenil, že Klaus působil v rámci a v duchu ústavy, to sice není docela pravda, ale nemám sílu zrovna za tohle prezidenta kritizovat, naše ústava je v této věci úplně stupidní a působí jako generátor krizových situací. Nový premiér se pak představil v bojové roli: "V posledních týdnech se vytvořila určitá psychologie nedůvěry ve vrcholné demokratické instituce, jakási psychologie provizoria až anarchie, a tedy i sladkého života pro všechny korupční a kriminální živly na celého dalšího půldruhého roku až do voleb." Vláda prý plánuje nekompromisní postup proti všemu, co veřejné blaho a pro demokracii nezbytný veřejný pořádek narušuje. Pozdrav pánbůh. Nebudeme tedy mít vládu, ale Výbor pro veřejné blaho. Moci se chopil jakobín komunálního formátu. Proto není divu, že přijdou na řadu i média. V tom, že je jim třeba pořádně zatopit se shodují nový i bývalý premiér, ostatní partaje je budou tiše podporovat z pozadí. Podle Grosse média rozkládají ústavní systém a představují úkol pro zpravodajské služby. Je to směšné denunciantství – naše zpravodajské služby na sobě budou muset ještě trochu zapracovat, aby byly schopné budit hrůzu. To jest hrůzu u vlastních občanů, o to pánům Grossovi a Paroubkovi nepochybně jde.

V ČSSD ale ještě zdaleka nepanuje vnitřní mír. Pánové Kavan a Laštůvka jsou nespokojeni s tím, že se do hry vrátil jejich rival Svoboda, a chtějí využít situace k tomu, aby ho dostali pod kontrolu. Pane Bože, už aby byly volby a spláchly tyto lidi do bezvýznamna, kam logicky patří! Zato samorost Robert Kopecký, kterého Paroubek na zasedání ÚVV v nepřítomnosti (to není moc korektní) kritizoval, si to s ním chce vyříkat na rovinu, „jako chlap s chlapem“. Rozumějme po podsedicku. Zůstane i tentokrát jen u jedné?

V souvislosti s vědeckou konferencí rudých upírů v hotelu Olympik se místopředseda KSČM Dolejš opět představil v roli hodného policajta (roli zlého policajta plní pravidelně Grebeníček). Podle jeho slov „nejvýrazněji zarazil účastníky oficiózní projev představitele korejského velvyslanectví, kde vzýval učení ču-čche a Kim Ir-senova nástupce Kim Čong-ila“. Zarazilo prý také vystoupení představitelů Komunistické strany Ruské federace, kteří začali vyzdvihovat význam Stalina a informovali o některých svých iniciativách kolem jeho případné rehabilitace. Čeští komunisté jsou ovšem v současné době tolerance sama (považují za nutné hovořit k jehňátkům tenkým hláskem), a tak „respektovali právo na názor a svobodnou diskusi, ale nikdo tyto postoje nepodporoval“. Vypadalo by to, že naši komunisté jdou ve vyznávání práva na názor a svobodnou diskusi tak daleko, že jsou v tomto rámci dokonce schopni odepřít obojí sobě samým – vypadalo by to, kdybychom ovšem propadli iluzím a nezakalkulovali, že si z nás pan Dolejš dělá srandu.

Vladimir Putin pronesl k oběma komorám ruského parlamentu projev o stavu federace. Mimo jiné prohlásil, že „civilizační mise ruského národa na euroazijském kontinentě musí pokračovat“. Bylo by dobré ho nějak ujistit, že u nás už rozhodně ne. Navzdory tzv. bojovníkům za svobodu a KSČM.

Přísným kritériím Lidových novin nevyhovělo Švýcarsko. Jeho neutralita v době druhé světové války byla „divná“, protože Švýcaři nebránili vlakům projíždět přes své území z Německa do Itálie a naopak, jejich banky vykupovaly zlato od německých občanů a filiálky jejich firem v Německu zaměstnávaly nuceně nasazené. Podle chytráků z LN mělo nejspíš Švýcarsko vyhlásit v roce 1941 Německu válku, jako bychom to byli učinili my, kdybychom tehdy měli příležitost. Válku měl Německu vyhlásit taky Vatikán, jeho švýcarská (další doklad švýcarského kapitulantství a „poklonkování“ před Hitlerem) garda by se stala velkou posilou pro spojenecké jednotky. Válku měly Německu vyhlásit taky USA (že ji vyhlásily? Nezajímá!), protože jejich zkonfiskované firmy v Německu rovněž zaměstnávaly totálně nasazené. Jak řešit tuto Niagaru české spravedlnomilovnosti? Nejlepší by bylo do budoucna zakázat všechna výročí druhé světové války.

Tamtéž píše pan Zavadil: „Je opravdu nepřijatelné, aby prezidenta ČR vyzývali k abdikaci občané cizího státu, natož pak europoslanci. V tom měl pan prezident pravdu, když reagoval na prohlášení místopředsedy Evropského parlamentu Aleja Vidala-Quadrase a předsedy ústavního výboru europarlamentu poslance Jo Leinena.“ Pan prezident vůbec neměl pravdu, protože zmíněný europoslanec jen vyslovil názor, že by měl Klaus abdikovat, pokud bude euroústava v ČR přijata. Jak snadno se podlehne demagogii! Já si to, že by měl abdikovat, myslím taky, a k ničemu ho nevyzývám, mj. i proto, že vím, že by to bylo marné. (Problém je jen v tom, že to není názor Evropského parlamentu jako celku, ale jen názor dotyčného poslance). Používat v politické debatě slovo „lež“ je sice neslušné, ale připisovat oponentům tajemné nekalé úmysly, jak to dělal ještě předtím pan prezident, je neslušné na kvadrát.

A do třetice Lidové noviny. Pan Jaroslav Šonka, nepochybně v dobrém úmyslu, píše, že Klaus už deset let zadupává do prachu české politické arény jakéhokoli poradce, který by se mu odvážil oponovat, a jako příklad uvádí mne. Nebylo by ode mne slušné, kdybych k tomu neřekl: moji práci pro Václava Klause neprovázelo žádné zadupávání do země, vycházeli jsme spolu korektně. V určitém okamžiku jsem se rozhodl, že odejdu, protože jsem měl dojem, že není v mých silách ovlivnit tehdejší českou politiku rozumným způsobem. Na odchodu jsme se dohodli. Do vysloveného sporu jsme se dostali až později, ve věci novin Telegraf. Nechovám taky k Václavu Klausovi žádné vyhraněné city, pouze s ním v řadě podstatných věcí velmi nesouhlasím.

Středa 27. dubna: ČSSD funguje v okamžicích před hlasováním o důvěře či nedůvěře jako jednoúčelový spolek pro vydírání ministerského předsedy. Nyní se snaží pánové Laštůvka a Kavan dostat dodatečně pod kontrolu ministerstvo zahraničí. Jejich představa je jednoduchá: ke každému zahraničněpolitickému problému podá návrh zahraniční výbor a ministerstvo zahraničí, obojí pak přijde do vlády (kde má ČSSD většinu) a ta ministerstvo přehlasuje. Škoda, že jsme už udělili bobříka vyčůranosti za tento měsíc, nebo že s tím oba pánové nevylezli o čtyři dny později (to už bude květen). Jeden z mála příjemných důsledků příštích voleb bude, že jejich výsledek lidi jako Kavan či Laštůvka pořádně upozadí (pokud ovšem včas nepřestoupí do KSČM, což by mělo jakousi logiku). S panem Laštůvkou se prý pro léta příští počítá jako s velvyslancem v Moskvě, mohl by však stejně dobře, nebo možná ještě lépe, dělat ruského velvyslance v Praze. Někdo by to měl Putinovi doporučit. Dvojici údajně doplňují Hojdar (ale to není úplně jisté), Robert Kopecký ze slavných Podsedic a prý taky exministr Lachnit.

Právě v této souvislosti se jako dost podnětný jeví návrh senátorů ODS na úpravu ústavy, pokud jde o uspíšení voleb. Když se vláda octne v demisi, má mít prezident možnost obrátit se na Poslaneckou sněmovnu s návrhem na uspořádání voleb: sněmovna o návrhu rozhodne prostou většinou. Možná by stačilo, kdyby prezident měl jen jednu možnost jmenovat premiéra, a pokud by ten nedostal důvěru, znamenalo by to automaticky nové volby.

Nejvyšší státní zástupkyně Benešová je ve při s ministrem Němcem ve věci trestního stíhání jeho exkolegy Mlynáře. Jde mj. o únik informací a o to, že policie zjišťovala, jak Mlynář hlasoval v PS někdy před čtyřmi roky. To je těžké vyložit jinak než jako nepřímý pokus o kriminalizaci způsobu hlasování. Celá záležitost s exministrem Mlynářem je krajně podezřelá a média by postupu vyšetřujících orgánů měla věnovat mimořádnou pozornost.

Předseda poslanecké Sněmovny odpověděl na agresivně ublížený Klausův dopis (jak jsme už psali, Zaorálek se ztotožnil s Klausovými kritiky z EP), a mj. napsal: „U nás je to tak, že váš názor na ústavní smlouvu je v permanentním rozporu s názorem vlády naší republiky. A v téhle situaci vyžadujete, aby se za Vás všichni postavili a zastali se Vás. Říkáte, že nejde o argumenty, ale o národní čest.“ To sedí.

Zemřel Josef Nesvadba, jedna z hvězd obrodně komunistického literárního Olympu z dob mého mládí, z let 1963-8. Pan Nesvadba samozřejmě žádný komunista nebyl, jen se vezl na módní vlně a ve svých sci-fi z tehdejší doby tepal západoněmecké revanšisty. Tenkrát to sypalo. Neupírám mu talent, jen to ostatní. Jeho poslední knížka „Peklo Beneš“ je prý zajímavá. Nu což, nikdy není pozdě.

Lidové noviny otiskují již několik dnů pravidelně „Vtipy z války“, které sepsal po roce 1945 jakýsi Jaroslav Vojtěch (jméno je mi nepříjemně povědomé, nějak mi souzní s Dikobrazem 50. a 60. let, s tepáním amerických imperialistů a domácích revizionistů. Ale možná se pletu). Významnější než „kádrový profil autora“ je úroveň těch taškařic: velmi mi připomínají některé nesmrtelné verše c. a k. válečné propagandy z dob první světové války, které pro věčnost zachránil náš národní génius Jaroslav Hašek. A tak na závěr dnešních poznámek pro pp. Vačkova, Zavadila, Palatu ad. cituji podle Haška (Osudy dobrého vojáka Švejka, Čs. spisovatel 1990, svazek II, str. 57) „z knížky Greinzovy Železná pěst“:

Na šibenici, v příjemné výši

Měl by se houpat Edward Grey.

Je na to již nejvyšší čas,

Však třeba upozornit vás,

Že žádný dub své nepropůjčil dřevo

K popravě toho jidáše.

Na dřevě visí osiky

Z Francouzské republiky.

(pozn. pro nezasvěcené: Sir Edward Grey byl britský ministr zahraničí v prvních dvou letech války)

Čtvrtek 28. dubna: S názorovou pluralitou v ODS to není valné. Vždycky, když nějaký vzpurný stranický sysel vystrčí hlavu z díry a zapíská, přiběhne některý z Klausových raťafáků (Tlustý, Nečas, apod.) a vezme ho po palici. Nato sysel zakňučí a zaleze. Tak se předseda Senátu Sobotka vyslovil kriticky ke způsobu, jak poslanec Tlustý vysvětluje, resp. nevysvětluje finanční problémy kolem svého bydlení, Tlustý ho zpucoval a Sobotka hned připouští, že jeho věta byla „trošku nešťastná a v závěru byla spíše myšlena obecně“. Tentýž Přemysl Sobotka se vyjádřil v tom smyslu, že přes řadu výhrad by hlasoval pro euroústavu (takový postoj je mi blízký), další z odéesáckých inkvizitorů, Nečas, ho upozornil, že si to bude muset zodpovědět před členskou základnou, Sobotka se kroutí: „Nevidím to jako rozpor, ale jako určitý prvek, že žijeme v demokratické politické straně a že i já mám právo na svůj názor“ a zároveň slibuje, že před hlasováním si to ještě promyslí. Kdyby ODS zmírnila některé své fundamentalistické, doktrinářské postoje (pozůstatek ideologického řádění jejího prvního předsedy), volilo by ji asi ještě více lidí. ODS to ale zjevně nepotřebuje, vedení je přesvědčeno, že voličů má už dost.

Spor o zahraniční politiku pokračuje. Proslechlo se, že jedno hlasování, které Svoboda Kmoníčkovi vytýká, se týkalo izraelské zdi. Kmoníček se hájí, měl prý hlasovat jako ostatní země EU, pokud bude jejich postoj jednotný. A to se stalo. Pokud se ČR chová v OSN takhle oportunisticky, je to příšerná ostuda. Spor má ovšem širší pozadí, a nejde určitě jen o zájem rebelujících poslanců na vývozu zbraní (a řekl bych, že o něj vůbec nejde v prvním plánu). Kavan a Laštůvka se zlobí, že se svět pro nás zredukoval na USA, EU, Německo a že se omezují kontakty s rozvojovými zeměmi. Ovšem, ještě je tu Čína, Rusko, nezapomínejme, pan Laštůvka tam údajně po volbách směřuje do velvyslaneckého křesla, konec konců i Kuba, Vietnam, a vlastně, proč ne, i „KLDR“. Poslanec Kavan prý navíc nemá žádné přízemní hmotné zájmy, nebojí se předčasných voleb, protože v příštím období už vůbec nechce kandidovat. Naštěstí se zdá, že nově jmenovaný premiér mu to zatím nespolkl, mluví o tom, že v případě ministerstva zahraničí jde o změnu stylu práce a jen v dalším sledu je možné hovořit o personálních změnách, a za druhé, že žádný poslanec nemá právo na exkluzívní zacházení. Ovšem, pro Paroubka by byl nebezpečný precedens v této věci nějak příliš ustoupit, nátlak z nejrůznějších stran by pak rostl.

Pokud jde o premiérovu důvěryhodnost, vyjádřil se k ní komplexně v rozhovoru pro Právo Ivan Langer: „…pro mě člověk, který se veřejně přihlásí ke spolupráci sociální demokracie s komunisty, člověk, který hlásá zavedení „cenzury“ v médiích, je těžko akceptovatelný. Je pro mě nedůvěryhodný také vzhledem k tomu, jak rychle měnil názory v průběhu vládní krize od menšinové vlády až po pokračování trojkoalice.“

Zbyněk Petráček se v Lidových novinách vrací k facce, co padla v Staronové synagoze. Zdůrazňuju, že pan Kuras, kterého napadá, je mi z duše odporný a považuju ho za úplně nevěrohodného, a že se vůbec nechci vyjadřovat k meritu věci, do něhož nevidím, nic mi do něj není a nemám ani právo se do něho plést. Cítím pouze právo plést se do fackování ženských mužskými. Pan Petráček píše: „Toto malé děvče (jak o něm mluví Kuras, bd) je devatenáctiletá dívka, řekněme z názorového tábora A, která předtím nazvala zhruba o deset let starší dívku, řekněme z názorového tábora B, "nacistickou sviní" a přítel dotyčné dal onomu rozkuráženému děvčeti facku. Který výraz má tedy blíže realitě? Surově zbít malé děvče? Nebo dát facku devatenáctileté hysterce? Záleží na úhlu pohledu“. Pan Petráček se hluboce mýlí: neexistuje takový úhel pohledu, který by jaksi ospravedlnil ty dvě facky, na nichž se zjevně obě strany shodnou. Nikde není psáno, že hysterky se smějí fackovat. Navíc řeči o terapeutické úloze fackování může nezúčastněný člověk těžko brát jinak než jako směšnou výmluvu.

Pátek 29. dubna: Předseda Evropského parlamentu Joseph Borrell odpověděl Klausovi na dopis, v němž český prezident obviňuje Evropský parlament z urážky jeho majestátu. Předseda EP prý tvrdí, že Klausovi odpůrci mohou s českým prezidentem mohou polemizovat se stejnou silou a přesvědčením, jako to činí on: to je jistě pravda, chyba byla, že mluvili za instituci, a tím Klausovi nahráli na smeč, on pak taky mluvil za instituci, tj. sám za sebe jako za personifikaci českého státu a českého národa. Borrell prý rovněž píše: „některé Klausovy argumenty jsou toho charakteru, že je těžké je považovat za oficiální postoj České republiky“; o tom, zda něco je nebo není oficiálním postojem České republiky, rozhoduje forma, ne obsah. Oficiální postoj České republiky samozřejmě může být nehorázný a dokonce se to velmi často stává. Klaus po obdržení dopisu prohlásil, že to snad není možné, že snad Borrellovi jeho administrativa podstrčila něco jiného, než to, co chtěl napsat, tj. pokornou omluvu Jeho Svátosti prezidentovi ČR. Problém je následující: Klaus není žádný kamikadze, vyskakuje si jen na toho, u něhož je přesvědčen, že si to může dovolit. Bohužel se občas splete (omyl někdy vyjde najevo brzy, jako v případě amerického prezidenta, může však taky vyjít najevo o dost později, což, obávám se, bude právě tento případ). jakmile pan prezident zjistí, že se přepočítal, zachová se pragmaticky, tj. podělá se. To už však bývá bohužel pozdě. V současné době je jeho Svátost v milostivé náladě a slíbil poddaným, že když se v referendu rozhodnou pro euroústavu, nepotrestá je, jak by si zasloužili, ba naopak: nebude bránit její ratifikaci. Ještě že máme takového hodného prezidenta!

Podle průzkumu veřejného mínění, vydaného Factum Invenio, mají komunisté na druhém místě za ODS 25,6% preferencí. To číslo je, řekl bych, velmi nadnesené (průzkumy Factum Invenio přinášejí dost často divoké výsledky). Také ČSSD bude mít asi méně než 14,4%, v tomhle případě je ovšem zapotřebí vzít v úvahu, že průzkum proběhl ještě před vytvořením a okamžitým pádem Kohoutovy vlády – tuto vývrtku smrti česká veřejnost nepochybně výrazně ocení.

Miloš Zeman vystoupil před natřískaným sálem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Co říkal, je celkem jedno, důležité je, že to říkal na univerzitní půdě před nadšeným publikem. Klaus, Zeman, Havel, to je v politice totéž co Gott, Vondráčková ad. v oblasti populární hudby. Pan Lukeš kdysi mluvil v souvislosti s těmi druhými o zombies, já si myslím, že takové označení daleko spíš sedí v případě těch prvních. Takřka současně přednášel na Filosofické fakultě UK na téma euroústava Cyril Svoboda. V posluchárně bylo podle práva šest lidí. Spolupráce s Pravdou a Láskou mívá za následek jakési prokletí.

Jsem pevně přesvědčen, že sociálně demokratičtí „rebelové“, zejména pak tragikomická dvojice Kavan – Laštůvka prachsprostě blafuje (řeči o tom, že nehodlají kandidovat ve volbách, a proto je jim všechno fuk, vypadají sugestivně, ale nedal bych na ně). Premiér Paroubek tomu chce čelit jednáním s opozicí, což znamená s komunisty, ODS jednat nechce a nebude. Prohlásil, že ve vládním prohlášení bude „několik překvapivých myšlenek, které to umožní“. Při pokusu představit si je mi vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Měli bychom uspořádat čtenářskou soutěž, co to asi bude. Bohužel nemám prostředky na to, abych mohl vítěze nějak odměnit (možná, že vzhledem k povaze těch překvapivých myšlenek na to nebudu mít ani čas).

Lidovci se kloní k tomu, aby euroústavu schvaloval parlament. Opakují nejapný Havlův argument: dokument je natolik složitý, že mu hloupý český člověk nemůže rozumět, a je to třeba nechat na specialistech z parlamentu. Naproti tomu ODS je všemi deseti pro referendum: toto zásadní stanovisko je projevem tzv. praktického maradonismu – kdyby se hlasovalo v parlamentě, měla by zabití euroústavy na triku ODS, kdežto učiní-li to za jejího mohutného hecování lid, který je vždycky nevinný, bude ODS z obliga. Věc se ale možná vyřeší jednoduše: Francouzi v referendu euroústavu odmítnou a nebude co řešit. (Já si osobně myslím, že bychom euroústavu asi měli přijmout, ale když ji Francouzi odmítnou, moc truchlit pro ni nebudu.)

Europarlament vyzval ke zrušení vepřína v Letech, aby byla uctěna památka Romů zavražděných v českém koncentračním táboře, který snad stál zčásti na jeho území, nebo s ním aspoň těsně sousedil. To je případ, kdy by ČR měla dát Evropskému parlamentu na vědomí, aby se držel proklamované zásady „subsidiarity“, tj. aby si hleděl svého a nechal to na nás. Nechápu, komu pomůže, když stát zasáhne do práv soukromých vlastníků a nechá zlikvidovat nebo „přenést“ na jiné místo fungující továrnu (co jiného ten vepřín je!). Mrtvým určitě ne a živí potřebují spíš praktickou pomoc než okázalá pokrytecká gesta. Když Zemanova vláda prohlásila, že vepřín nedá zlikvidovat a za ušetřené stamiliony poskytne Romům praktickou pomoc, bylo to realistické stanovisko. Kdybychom chtěli být hystericky důslední, jak je dneska v módě, snadno bychom došli k závěru, že zeměkoule je natolik potřísněná nejrůznějšími ukrutnostmi a zločiny, že by bylo nejlépe ji celou vyhodit do povětří.

Sobota 30. dubna: české domácnosti se stále více zadlužují, v roce 2007 dosáhne dluh částky přes půl bilionu korun. Někteří lidé si už půjčují na splátky svých půjček. Zadlužení domácností je sice zatím o něco menší než ve „starých“ zemí EU a podporují ho nízké úrokové sazby, ale stejně: nemohu si pomoci, je to projev jakési lehkomyslnosti, životní nezodpovědnosti, nedůvěry v budoucnost a nevíry, že ji můžeme pozitivně ovlivnit. Jsem staromódní a myslím si, že zodpovědné odjakživa bylo, je a bude spořit, a ne si horem dolem půjčovat. Lidé žijící na dluh si zaslouží jen pohrdání.

Předseda opozičního Kuomintangu se setkal s rudými pohlaváry v Pekingu. Obě strany pěly o usmíření, ten krásný duet lišky a kuřete nicméně nemusí na všechna kuřata světa působit úplně důvěryhodně, zvlášť poté, co čínští komunisté přijali „zákon“, podle něhož si vyhrazují právo Tchajvan kdykoli převálcovat. A kromě toho a především: jestliže předák tchajvanské opozice hledá proti svým demokratickým soupeřům podporu v komunistické Číně, je to dosti hnusná skunkovina.

Pokud jde o výhrady k usnesení Evropského parlamentu ohledně (mimo jiné) zemědělského závodu v Letech, má prezident Klaus nepochybně pravdu. Ta pravda je ovšem velmi znehodnocena tím, že se z ní stává jen jedna podružná fronta jeho „globálního“ zápasu proti Evropské unii obecně a Evropskému parlamentu zvláště, a celá válka je dobrodružná, nezodpovědná a Klaus ani ČR na ni nemá. A tak se může stát, že kvůli špatné válce prohrajeme dobrou bitvu. Eurokomisař Špidla prohlásil: "Musíme společně pracovat, abychom překonali staletí předsudků, diskriminace a sociálního vyloučení Romů." To musíme, ale tady jde o živé, ne o mrtvé. Ostatně, jak pomůže mrtvým z Letů, když se jim šedesát let po jejich smrti přinese nesmyslná oběť demolicí velké fungující továrny? (A to nechávám stranou fakt, že na území vepřína ležela jen malá část tábora, a ani to není jisté). Nechte mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé, říká se v Evangeliu. Z problému Lety se stal jakýsi Hyde Park, kde se mohou veřejně ukájet vlajkonoši Pravdy a Lásky. Je to nesmyslné a odpuzující.

Prezident Klaus spolu se svým rakouským kolegou Fischerem otevřeli v Dunajovicích na Břeclavsku, v rodišti prvního prezidenta Rakouské republiky Karla Rennera (jakpak se to asi jmenovalo německy?), „Fórum pro rakousko-český dialog“. Dialog bude nepochybně vypadat tak, jak je tomu v česko-německých a česko-rakouských záležitostech zvykem, že se tam za rakouské peníze budou předvádět čeští šovinisté.

Pavel Bratinka píše v Mladé frontě Dnes: „Prezident má být strážcem celkového rámce, v němž se odehrává veřejný život. Z jeho činů a projevů by mělo být zřejmé, že veškerou svoji moc, vliv a pozornost zaměřuje právě na tyto základní věci, se kterými se musí ztotožnit všichni poctiví občané bez ohledu na to, zda například chtějí vyšší nebo nižší daně, schválit ústavu EU nebo ji neschválit... V tomto smyslu je prezidentem všech občanů.“ Prezident tohoto typu existuje jen v pohádkách. Kdo rozhodne o tom, které jsou to ty „základní věci, s nimiž se musí ztotožnit všichni poctiví občané“, a kdo jsou „všichni poctiví občané“, kdo a jak je odliší od těch nepoctivých? Řečí o „všech poctivých občanech“ mám za čtyřicet let bolševismu plné zuby. To, co Bratinka staví proti Klausovu pojetí prezidentství, je svatouškovské havlovské pokrytectví. Prezident se má starat o formální záležitosti, o žádné „věci“. Než prezident podle Bratinkova gusta (a samozřejmě taky než prezident v Klausově pojetí) je lepší pouhý pokladač věnců.

Konec druhé světové války naneštěstí koliduje s třicátým výročím konce války vietnamské, a tak dostává čtenář z českých novin (asi to není jen český problém) další koňskou dávku nepřekonaného bolševismu. Po přečtení článku „Tři příběhy aktérů války“ z MfD cítím potřebu upozornit, že Američané ve Vietnamu bojovali proti komunistické expanzi, proti armádě banditů, pronikajících do jižního Vietnamu ze sousední země, kde vládl zrůdný totalitní režim, bolševická diktatura říznutá orientální krutostí. V podstatě stejný režim vládne ve Vietnamu dodnes, jen se trochu změkčil (asi jako byl Novotného režim z šedesátých let minulého století měkčí než stalinismus z první poloviny let padesátých). Nemyslím si, že by americké angažmá ve Vietnamu bylo nekritizovatelné, ale jen na tomto pozadí.

Lidové noviny truchlí nad (možná jen dočasným) zánikem tzv. Závodu míru. Byl to s KSČM a MDŽ poslední rudiment bolševismu u nás, a vesměs se to vše mohlo až dodnes udržet jen proto, že to lidé chtěli (a chtějí). Na Závod míru už zaplať Pán Bůh nejsou peníze. Možná, že v budoucnu nebudou i na MDŽ a nakonec i na KSČM.

Z dalšího článku v LN (Kateřina Šafaříková, Evropský poker o kubánský doutník) jsem usoudil, že EU prokazuje v současné době svou mohutnost na mezinárodním poli tím, že provozuje appeasement vůči Kubě. Je to tak zásadní věc, že pokud by se někdo v rámci Unie proti této politice příliš vzpouzel, dostane tvrdě přes rypák. Tón udávají kapitulanti z Madridu. Lze se pak divit, že se tu a tam i někdo z docela normálních lidí zeptá: proboha, kam jsme to vlezli? Povzdech nespravedlivý, ale pochopitelný.

A do třetice všeho dobrého LN, článek ruského spisovatele Vladimira Batševa, žijícího v Německu, se slibným titulem „Německá vina a ruská nevinnost“. Základní myšlenka je na první pohled sympatická: zatímco Němci se oddávají ve vztahu k druhé světové válce hysterickému masochismu, Spojenci nebyli zatím schopni sebekritiky tam, kde by byla na místě. Celý článek však vypadá tak, jako by měl tuto myšlenku spíš zkompromitovat. Údaj o počtu obětí náletu na Drážďany je nesmyslně nadsazený. Autor pohrdavě hovoří o „nacionalismu“ baltských států (ve srovnání s těmi Rusy, kteří vítali Němce jako osvoboditele od stalinismu). Přejímá absurdní tezi o tom, že se Stalin chystal Německo napadnout a Hitler ho jen předešel (ruský komunistický režim vynikal od počátku do konce obludnou zbabělostí, Hitlera se chystali napadnout jen hubou a ještě za zavřenými dveřmi) a zjevně považuje Vlasova a jeho spolubojovníky za vlastence – je mi líto, ale přestože je tu řada polehčujících okolností, nezdá se mi, že by se jejich angažmá na německé straně dalo chápat v zásadě jinak než jako vlastizrada. Ruská válka proti Hitlerovi byla spravedlivá a oprávněná přesto, že tehdejší Rusko bylo ukrutná diktatura, v jejímž čele stál masový vrah srovnatelný s Hitlerem. Byla oprávněná až po hranice východoevropských zemí z roku 1937. To, co bylo dál, byl imperialistický výboj, ze situace pochopitelný, ale morálně neospravedlnitelný, a jak se po čtyřiceti letech ukázalo, politicky neprozíravý. Taky mi nepřipadá úplně korektní chtít zrovna na Rusech, aby začali s pohledem více sebekritickým. Mají to z různých ohledů těžké a považoval bych za správnější, kdyby jim civilizovanější západní národy šly příkladem, což se zatím bohužel nestalo ani náhodou. Takže po přečtení článku pana Batševa si podezíravější čtenáři mohou klást otázku: píše to ten člověk z blbosti, nebo se pokouší znemožnit určité myšlenky na objednávku FSB? A musí mít „objevný pohled“, aby ho české noviny otiskly, nutně všechny atributy hysterického přehánění?