Čtvrtek 1. července: Václav Klaus dnes přijme Špidovu rezignaci. Špidla ji chtěl doručit kurýrem (netoužil se nejspíš s tím sympatickým chlapíkem setkat tváří v tvář, Vladimír Špidla má řadu lidsky pochopitelných vlastností, ale pan prezident chce zjevně využít poslední příležitosti, jak svého opovrhovaného soka donutit až k pláči; je to trapné, po mrtvolách - i politických – se nešlape a argumentovat v tomto případě ústavou není přesvědčivé ani korektní). Gross dostal od prezidenta zadání stvořit vládu, která bude mít aspoň stojedničkovou většinu a nebude se opírat o komunisty. To je podobné, jako přijet ani oblečený, ani nahý. Gross má zjevně úplně jinou představu: trpělivým přesvědčováním všech možných potenciálních koaličních partnerů dospět k závěru, že jiná možnost než vládnout s tichou podporou komunistů neexistuje. Zápas Grosse s Klausem bude zajímavý: když jsem byl malý, dostal jsem jednou k vánocům stupidní ruskou publikaci „Jak se stal člověk vládcem přírody“. Kromě jiných kuriozit tam byla dětským čtenářům předložena hádanka: co se stane, když narazí nezastavitelný nosorožec na neprorazitelnou skálu? Nu, uvidíme.

Opozice se opájí vítězstvím a zapomíná hlasovat ve Sněmovně. Tak se stalo, že již padlé vládě prošel eurozatykač, školský zákon a vyslání chemiků na olympiádu do Athén. Silniční zákon, Česko-slovenská hraniční smlouva a Zákon o České televizi byly jen pozdrženy. Začne se opozice vzhledem k tomu, že vláda už je fakticky po smrti, chovat politicky zodpovědně?

Součástí školského zákona je povinná maturita z matematiky pro gymnazisty. To je správné a zcela zásadní věc: celé naše duchovní dědictví stojí, navzdory věčnému ministru kultury Dostálovi (prý se rýsuje šance, že se vrátí zpátky ke svým kolotočům), na dvou pilířích: Ježíšovo poselství a racionalita. Odbourat racionalitu by bylo zhoubné a zrušení povinné matematiky by byl první krok tímto směrem.

Pátek 2. července: po jednání s vedením Poslanecké sněmovny a předsedou klubu US-DEU Kühnlem (Klaus tak s komunisty a US-DEU jednal i nejednal zároveň) se prezident rozhodl pověřit Grosse sestavením nové vlády. Nelze popřít, že proti očekávání jednal promptně. Gross se zaklíná, že nebude jednat s komunisty, a zároveň prohlašuje, že opozice musí získat podíl na správě země. Typické, každý si z toho může vybrat to svoje. Vláda na půdorysu staré koalice nemá velkou šanci: Vrbíka sice vystřídal v klubu US-DEU poslanec Kott, ale Bielesz trvá na odchodu a to, že jej odložil na 9. července, bude nejspíš jen důsledek dohody s vedením strany, která si žádala čas na přípravu kroků souvisejících s likvidací parlamentního klubu. Spekuluje se, že by se Bielesz mohl vzdát mandátu, který by pak získal exposlanec Kořistka, loajální k vedení strany, ale to by byl tak neobvyklý krok, že by si zasloužil státní vyznamenání za nezištnost. Dosavadní koalice ztratila i formálně většinu, Grossovi stoupenci mluví o podpoře 102 hlasů, ale to bude nejspíš jen blufování. Je krajně pochybné, že by se Grossovi podařilo sestavit vládu s většinovou podporou parlamentu, a není ani příliš pravděpodobné, že by prošla vláda, která by při hlasování o důvěře získá tichou podporu komunistů (co když se to ale ukáže až ve chvíli, kdy vláda už bude mít důvěru v kapse?). Musel by se stát zázrak, kdyby Gross stvořil něco stabilního a životaschopného. Pak přijde na řadu další adept a zdá se, že předseda ODS Topolánek by se v druhém kole už nezdráhal. Nedovedu si ovšem představit, že by mohl uspět.

Ministr Svoboda tvrdil při návštěvě ve Vídni, že podle právních expertíz EU nejsou Benešovy dekrety v rozporu s unijním právem. Právní expertízy však jen konstatovaly, že nepředstavují překážku pro přijetí ČR do EU.

Sobota 3. července: Václav Klaus pověřil Stanislava Grosse, aby se pokusil o sestavení nové vlády. Toto „pověření“ nemá žádnou oporu v ústavě. Zvětšuje možnosti prezidenta plést se do procesu sestavování kabinetu. Gross má poměrně malou šanci, Bielesz sice z klubu US-DEU ještě nevystoupil, ale je prý zjevné, že příští týden tak učiní. Sociálním demokratům nezbývá než se snažit zkorumpovat někoho z opozice. Klaus je přitom z pochopitelných důvodů proti tomu, aby se vládní většina opírala o hlas poslance Kotta. Poptřebují tedy minimálně dva přeběhlíky. To otvírá prostor k nedůstojnému čachrování s mandáty, navíc s malou vyhlídkou na úspěch, protože místo v Grossově vládě je pravděpodobně totéž co kajuta na Titaniku.. V Právu se domnívají, že se prezident ve významných věcech s ODS rozchází: je proti předčasným volbám, přivítal by vstřícnější postoj ke Grossovi a vadí mu jakási lehká distance od Klausovy éry, již cítí, když Topolánek zdůrazňuje, že teď je ODS vlastně nejúspěšnější. To není úplně přesvědčivé: Klaus nemůže hlásat nutnost předčasných voleb (bylo by do příliš negativistické a defétistické v situaci, kdy mu ústava ukládá jmenovat dvakrát po sobě premiéra) a slabá Grossova vláda by mu možná vyhovovala proto, že by se stal bezkonkurenčně nejsilnějším kohoutem na českém politickém smetišti. Gross prohlásil: „Myslím, že v politické praxi vlády, která vzejde z této situace, by mělo být normální nabízet opozici spolupráci v řadě věcí, které se budou projednávat v Poslanecké sněmovně.“ To naznačuje další integraci komunistů do politického života. Je zároveň pravda, že Špidla byl posledním zhmotněním pustošivých důsledků „Sarajevského konfliktu“ na české politické scéně (komunikace se tenkrát zablokovala i na pravici). Havel ho jmenoval víceméně ještě jako protihráče k silám „opoziční smlouvy“. Gross je dnes v docela jiné pozici.

ODS je prý se svým tvrdošíjným lpěním na předčasných volbách izolována, píše se (rovněž) v Právu. To docela neodpovídá skutečnosti: podle průzkumu STEM je pro mimořádné volby 55,9% respondentů, pro Grosse coby premiéra jen 43,9, pro vládu ČSSD s tichou podporou komunistů 31,9 (to je ve skutečnosti velmi mnoho!) a pro pokračování dosavadní koalice jen 29,8. Kromě toho předčasné volby jsou nejrozumnější řešení: je velmi pravděpodobné, že by pak mohla by vzniknout vláda se spolehlivým mandátem.

Vnitřní opozice v ČSSD se zdá být rozdělena. Lidé jako Foldyna a Kupčová dávají najevo, že jim vadla Špidlova osoba daleko víc než skutečnost koaliční vlády (Gross by tedy měl dostat šanci). Snad na tom Špidlovi muselo něco být, když ho tak nenávidí. „Platforma za mimořádný sjezd“ jede po Špidlovi i po Grossovi, je otázka, nakolik je v současné době silná (zesílí nepochybně v případě, že Gross neuspěje). Ve stejném duchu jako ona hovoří expředseda Zeman (rozhovor s Renatou Kalenskou v Lidových novinách, paní Kalenská ho tentokrát prohnala daleko víc než Kramer v Právu a sprostý na ni začal být až v samém závěru): Gross se prý z politiky naučil jen technologii moci (na tom je asi hodně pravdy). Zradil Špidlu (to už je trochu nadnesené, Gross postavil svou kariéru na tom, že je nejúspěšnější dvojka v dějinách české politiky, a nakonec se logicky octl v situaci, kdy se musel stát jedničkou, jinak by všechno prohrál). Zeman zuřivě reagoval na obvinění, že jmenoval Špidlu jako svého nástupce s kalkulem, že nebude moci stranu uřídit a on se pak může vrátit jako spasitel. To je nepochybně pravda, naplnila se jen první půlka expremiérovy představy. Zeman si posloužil analogií s Orwellovou Fasrtmou zvířat, přirovnal se ke koni – tahounovi, kterého zneužila mocichtivá čuňata: „Já jsem si na to vzpomněl, když Gross před několika měsíci velel sesedat z koní. A Špidla zase velel nasedat na koně. A ani jeden z nich si … nevšiml, že ten kůň neexistuje. Protože ten kůň jsem byl já. Já jsem pro ČSSD dřel až do úpadu. Ale naštěstí jsem neskončil jako ten kůň na jatkách. Popásám se tady na zelených pastvinách Vysočiny, občas si spokojeně zařehtám…“ Přesto se obávám, že našemu Bucefalovi výsluní špičkové politiky velmi chybí. Lze jen doufat, že se najde nějaký Caligula, který zařídí, aby zaujal místo v Senátu. Senátor Železný prý už dal najevo jakousi ochotu…

Předseda klubu KSČM v PS Kováčik prohlásil, že v jejich řadách se nenajde zrádce, který by přeběhl do vládního tábora: „Nálepka zrádce by u komunistického poslance byla daleko silnější a výraznější než u ostatních politických stran“. Nepochybně to vyplývá z historických tradic předvoje dělnické třídy, vzpomeňme jen na „Proces s protistátním spikleneckým centrem Slánského a spol.“.

Středa 7. července: Předsednictvo ČSSD pověřilo Stanislava Grosse, aby jednal se všemi parlamentními stranami (včetně komunistů). Gross chce opozici nabídnout větší podíl na moci hlavně v kontrolních orgánech (NKÚ). Komunisté žádají křesla v konsolidační agentuře a Grebeníček taktně naznačil, že by měli do funkce předsedy Poslanecké sněmovny několik lepších kandidátů, než je Vladimír Špidla. ČSSD má prý jednu jedinou nepřekročitelnou hranici: účast komunistů ve vládě. KDU-ČSL a US-DEU považuje za casus belli podporu jednoho jediného komunistického poslance vládní koalici. To je zvláštní hned z několika hledisek: pokud chtějí komunisté tuto vratkou staronovou společnost odpálit, stačí zjevně, když jeden z nich bude hlasovat pro důvěru vládě. Kromě toho, o komunistické podpoře se US-DEU a KDU-ČSL dozvědí až post festum, když už vláda bude mít důvěru. Na jejich reakci jsem pak zvědav. A za třetí: jakmile bude mít vláda důvěru, může se Gross lidovců i unionistů zbavit (způsob, který se v minulosti osvědčil: jmenuje do funkce policejního prezidenta a několika vysokých policejních důstojníků komunisty). Nato podají nesocialističtí ministři demisi, Klaus si pozve Grosse na kartáč, Gross mu vysvětlí, že mu hlava státu do toho nemá co mluvit, a pak už může předstoupit na Staroměstském náměstí před dav svých věrných a z balkonu Kinského paláce (jak je dobře, že ministr Dostál zabránil jeho vydání do cizáckých rukou!) prohlásit: Právě jsem se vrátil z Hradu.

Odmítavý postoj ODS ke Grossovu vábení je pochopitelný (stranu by to nenapravitelně poškodilo), ale přehnaný: je smutné, že Topolánek a jeho tým neovládají nic jiného než buranské manýry. Tím si sice udržují na své straně různou chamraď, ale to přece jen není hlavní masa voličů. Grossovy nabídky se dají odmítnout pevně a zdvořile, panu Topolánkovi by přitom huba neupadla a ODS by oslovila tu část svého voličstva, o kterou ba měla především stát. Jaká škoda, že proti sobě bojují zemanovští zdivočelí sociální demokraté a na druhé straně zdivočelí občanští demokraté. Obojí čerpají své politické manýry z tradice, kterou u nás zavedli Sládkovi Republikáni.

Předseda KDU-ČSL Kalousek na Velehradě prohlásil, že předčasné volby by pomohly komunistům, protože by mohly přinést ještě horší pat než ten dnešní. Pan Kalousek zjevně na Velehradě utrpěl úžeh. Jak přišel na to, že tu máme nějaký pat? Máme tu velkou, přesvědčivou, spolehlivou sto jedenáctičlennou socialisticko-komunistickou většinu v Poslanecké sněmovně, a ta se silou logiky dřív nebo později v nějaké zastřené podobě prosadí.

Prezident přijal pravoslavného arcibiskupa pražského a českých zemí Kryštofa, a vedl při té příležitosti, jak se dalo očekávat, spoustu hloupých řečí. Ocenil, že pravoslavná církev pěstuje dobré vztahy se Slovenskem (!) a Ruskem, že „nejen na Západě je Evropa“ (totéž nám vštěpoval i pan prezident Beneš, než ho „Nezápad“ převálcoval), stěžoval si na „rozdíly mezi jednotlivými tuzemskými církvemi“, pokud jde o „upřímný zájem spolupracovat se státem jako vzájemně se ctící partneři“. Hlavní potíže prý dělají „majoritní církve“ (hádejte, koho má pan prezident na mysli?). Pravoslavná církev majoritní rozhodně není a Klaus si určitě myslí, že by se dala proti „majoritní“ manipulovat. Navíc Václav Klaus se zjevně chystá přestoupit na pravoslaví (začne tím že se chce zúčastnit některé z významných pravoslavných událostí). Krok by to byl logický: pro pravoslavnou církev je nejvyšším představitelem hlava státu. Jako se dřív říkalo: generální tajemník KSČ a prezident ČSSR, říkalo by se dnes třeba generální kurátor pravoslavné církve a prezident republiky. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby se Klaus nechal přímo prohlásit carem. Možná, že by se pro tu myšlenku dali získat i čeští monarchisté.

Čtvrtek 8. července: Poslanec Bielesz konečně rezignoval na svůj mandát, příliš pozdě, než aby se mohl vytknout nejrůznějším spekulacím, proč to podivné kličkování (ještě minulý týden nevylučoval vstup do klubu ODS). Poslanec Vrbík je naproti tomu bytost nelomená: podpoří vládu, pokud sníží deficit státního rozpočtu o sumu v řádu desítek miliard, sníží daňovou zátěž, dereguluje nájemné, zredukuje státní správu. Tyto podmínky jsou srovnatelné s těmi, jež dalo Rakousko-Uhersko Srbsku po atentátu na arcivévodu Ferdinanda.

Stanislav Gross šel ve své vstřícnosti k ODS tak daleko, že naznačil případnou eliminaci US-DEU z vládní koalice, pokud by ODS byla ochotna vládu podpořit. US-DEU se sotva může cítit pevná v kramflecích a takové jednání by jí vlastně mělo připadat nedůstojné a ponižující. Mocenské šachy mají přednost před kdysi dohodnutou spoluprací.

Miroslav Grebeníček láká sociální demokraty ke spolupráci a zároveň je uklidňuje: komunisté se vracejí ke „šmeralovskému“ pojetí politiky. Měl by ještě upřesnit, co to znamená.

Pátek 9. července: Schůzka Grosse s Grebeníčkem na první pohled nepřinesla vůbec žádné výsledky. Jsou tu však některé velmi podezřelé signály. Nejpodezřelejší je to, jak se oba kumpáni ve vzácné shodě dušují, že se vůbec na ničem nedohodli, nic si navzájem nenabízeli a nic po sobě navzájem nechtěli. Grebeníček nadšeně potvrzuje, že ČSSD je pořád stejně špatná jako v minulosti a pořád stejně zásadně odmítá komunisty. Většina 111 hlasů ve sněmovně nehrozí, utěšuje veřejnost, je to docela fiktivní záležitost, protože v ČCSD jsou samí zásadoví antikomunisté. Nemáme se čeho bát, ujišťuje nás Grebeníček, nikdy by to nemohlo fungovat. Zároveň je ovšem řeč o normální komunikaci mezi oběma stranami. Šlo prý o více než standardní schůzku, budou spolu jednat napříště mnohem častěji. ČSSD chce opozici (nikoli jen KSČM, ovšem) poskytnout prostor pro standardní uplatnění kontrolních funkcí. Sobotka už komunistům nabídl místo v komisi pro přípravu státního rozpočtu. Grebeníček s Grossem mluvili o přípravě různých „nadčasových projektů“ (velmi slibné: na věčné časy a nikdy jinak), mj. jde prý o spolupráci v zahraniční politice a bezpečnostní strategii (!!!). A podle předsedy KDU-ČSL Kalouska jde o docela legitimní schůzku! Myslím, že se máme na co těšit.

Zatím se ukázalo, že současná staronovokoaliční většina 101 hlasů je taky dosti fiktivní záležitost. Poslanec ČSSD Vlček je dlouhodobě a vážně nemocen, ale mandátu se vzdát nechce. Tím sice není ohroženo hlasování o důvěře (rozhoduje většina z přítomných, nepřítomní snižují kvórum), ale staronová koalice by nebyla schopná přehlasovat senátní a prezidentské veto. Navíc musí být všichni zbývající koaličníci v rozhodujících chvílích zdraví jako řípa a musí se vyhýbat cestování v dopravních prostředcích (viz případ Svoboda). Nejlépe bude, když budou všichni všude chodit pěšky. Klaus úpěnlivě prosí ODS, aby Vlčka vypárovala, ODS to odmítá. Proč by taky měla maskovat vratkost této vlády, bylo by to nemravné.

Prezident Klaus se s většinou sto jedna (je to ale tato většina?) spokojí, ačkoli původně naznačoval, že většina poslance Kotta pro něj není dostatečná. Je to realistické stanovisko, jeho faktické možnosti, jak zasáhnout do procesu vytváření vlády, jsou neveliké a vesměs negativního charakteru (odmítat, zdržovat). Neprospěly by nejen jeho popularitě, ale vůbec ničemu. Předčasné volby jsou sice po všech stránkách žádoucí, ale prezident by je mohl jedině vykverulovat (např. soustavně jmenovat lidi, kteří nemají šanci). Což je v praxi nemožné.

Poslanec Bielesz se nakonec opravdu vzdal mandátu. Podivné obraty, které předtím provozoval, vzbudily nejrůznější spekulace (těžko se tomu divit) a na popularitě mu nepřidaly. Odsuzují ho však nyní dokonce i za to, že svým odchodem umožnil existenci nemravné vlády. To je velmi nespravedlivé. Poslanec Bielesz byl kdysi zvolen za stranu, s jejíž politikou nyní nemůže souhlasit (platí to přesto, že formálně kandidovat za „dvoukoalici“, protože ta nakonec nebyla ničím jiným než mechanickým spojením dvou KDU-ČSL a US-DEU). Proto ze strany a nakonec i z jejího poslaneckého klubu vystoupil. Protože byl zvolen za stranu a na její kandidátní listině (resp. na kandidátní listině dvoukoalice s uvedením, že reprezentuje US-DEU), vzdal se zároveň poslaneckého mandátu. Kdyby byl to všechno udělal najednou, rychle a bez nadbytečného mediálního kraválu, zasloužil by si medaili za politickou korektnost.

Sobota 10. července: Stanislav Gross a předseda KDU-ČSL Kalousek se včera sešli na formální schůzce bez třetího koaličního předsedy Němce, který zrovna relaxoval na festivalu v Karlových Varech. Dohodli se na tom, že se koaliční poslanci písemně uvážou k podpoře vlády. Němec je s tím srozuměn, zato někteří poslanci US-DEU remcají. Je taky otázka, jakou má takový závazek vlastně váhu a jak je vymahatelný. Rozhodně něco podobného by Grossovi pomohlo u prezidenta Klause, který se zase bojí např. toho, že Gross, jakmile bude jmenován, zapomene na koaliční plány a vytvoří menšinovou vládu s tichou podporou komunistů. Tak rychle to jistě nepůjde a Gross to asi ani nemá v úmyslu, když se ale během tří-čtyř měsíců ukáže, že koalice nefunguje (může se sice zdát, že US-DEU po odchodu Bielesze a Vrbíka už ve Sněmovně nemá další kverulanty, ale ČSSD zase do vlády dodá nějaké to kryptokomunistické eso, Kavana, Laštůvku, Hojdara či Foldynu, a pak bych se vůbec nedivil, že se v důsledku toho pár hodných a poslušných promění v zaryté potížisty), možná, že mu ani nic jiného nezbude. A prezident nebude mít možnost účinně zasáhnout. Němce by mělo znepokojovat, že Gross s Kalouskem probírali, ovšemže ve zcela obecné rovině a nezávazně, některé body koaliční dohody a programového prohlášení a mluvili prý i o personálních otázkách. Kalouskovi, který se ještě před nedávnem zaklínal, že bez účasti US-DEU ve vládě není možná ani účast KDU-ČSL, by nyní najednou stačilo, kdyby US-DEU vládu podporovala jen z parlamentních lavic (bere ovšem na vědomí, že to US-DEU nechce), a nepřijatelná je pro něho jen vláda, která závisí na podpoře komunistů. Vyvíjí se nám „stranická skupina“ KDU-ČSL a ČSSD, která bude unionistům jen oznamovat, na čem se usnesla?

Smířlivěji se k účasti US-DEU ve vládě stavějí přátelé-soudruzi. Je pravda, že ÚVV v rozhodnutí, na základě něhož se Špidla odhodlal k demisi, neodsoudil výslovně koalici s KDU a US. Foldyna dnes tvrdí, že nynější sto jedničková koalice je pevnější než sto jedničková koalice stará (jak by ne, když jejím tmelem je dnes poslanec Kott!) a že zdrojem problémů byla vize odstupujícího premiéra. Podstatu vize zformuloval v rozhovoru v Právu sám delikvent: Sociální demokracie podle něho „nemůže být ani jakousi jinou KSČM, ani stranou reformních komunistů“. „Sociální demokracie je samostatný politický proud“. Není divu, že si pak expremiéra bere na mušku poslanec-publicista Zdeněk Jičínský, jehož hvězdná hodina zjevně nadešla. Bezprostředně poté, co v Právu napsal, že na starém režimu nelze vidět jen negativa (o jeho pozitiva se intenzívně staral např. on), vytýká dnes tamtéž Špidlovi „radikální odříznutí od svého předchůdce v obou funkcích po volbách v roce 2002“. Nad tím zůstává rozum stát: může snad Špidla za to, že se Zeman vzdal všech stranických funkcí, nepokoušel se ani o žádnou státní a uprchl do vysočinských hvozdů? Měl tam snad Špidla po nocích bloudit a s nářkem ho volat zpátky? (Zeman si to tak určitě představoval). Se Špidlou je to však podle Jičínského ještě horší: „ve svém neotřesitelném přesvědčení o správnosti svých názorů a praktického jednání kritiky a výtky odmítal“. To je typická kritika pravicového oportunisty, jak ji známe z velkých dob minulého režimu: nedostatek soudružské sebekritiky. Špidla má kliku, že se do rukou či pera JUDr. Jičínského nedostal o nějakých čtyřicet – padesát let dříve. Podle poslance a místopředsedy jihomoravské ČSSD Skopala zase je sto jednička pod Grossem něco úplně jiného než sto jednička pod Špidlou. A Koudelka tvrdí, že vláda sice může mít stejné maléry jako minulá, ale Gross je lepší manažer. Šlo tedy o to, zbavit se Špidly. Tím dávají Špidlovi nechtě na odchodnou dosti dobré vysvědčení.

Gross přišel s dalším nápadem: ministři jeho vlády by měli rezignovat na poslanecké mandáty. To je na jednu stranu opatření praktické, zejména pro koalici, která má v PS virtuální většinu 101 hlasů (a skutečnou 100 ku 99, pokud se opozice neuvolí vypárovat nemocného poslance Vlčka; v každém případě nebude schopna přehlasovat ani Senát, ani prezidenta, párování nepárování). Ministři by museli úřadovat ve sněmovních kuloárech, aby včas doběhli k hlasovacímu zařízení. Zároveň by si svých ministerských křesel víc vážili, vědouce, že pokud se svému bossovi znelíbí, nespadnou do pohodlných poslaneckých lavic, ale do temnot politického podsvětí. Zvlášť v choulostivé situaci by se ocitl ministr Němec, na jehož výnosný úřad se sápe několik hladových sociálně demokratických hafanů. Po vyhazovu by skončil coby pouhý bezobročný předeseda politické strany, která navíc už existuje jen jako mlhavá melancholická vzpomínka na Pravdu a Lásku. Gross řekl jen, že při jmenování ministrů „bude přihlížet“ k jejich ochotě vzdát se mandátu. Tím staví jmenovitě Němce do choulostivé situace.

Návrh rozpočtu pro příští počítá se schodkem 94 miliard. Ovšem jen tenkrát, když podle nových rozpočtových pravidel, které musí ještě schválit Senát a podepsat prezident, do něho nebudou započítány ztráty České konsolidační agentury. Pokud budou, bude ztráta činit 114 miliard, o miliardu méně než loni. Laikovi takováhle úspora připadá býti podfukem.

Zemřel hrabě Kolowrat. Hrabě Kolowrat byl ( na rozdíl např. od zlého Kinského nebo Des Fours Walderoda) hodný český šlechtic. Dopustil se sice té ohavnosti, že v restitucích získal Kolovratský palác, svůj poklesek ovšem napravil tím, že ho pronajal Národu (přesněji řečeno Národnímu divadlu) za poplatek 1,- Kč ročně. Proto byl nebožtíkovi, nepochybně k jeho veliké radosti, na pohřbu i sám věčný český ministr kultury Dostál. I mezi šlechtici se tu a tam najde čestná výjimka. Způsob, jak o zesnulém píší v Právu, připomíná to, jak se v době Hilsneriády (když se přiblížily jakési volby) začalo v Grégrových Národních listech najednou psát o tom, že kromě zgermanizovaných židovských hnusáků, podřezávajících nevinné křesťanské panny, jsou i tací, kteří pevně stojí na české rodné hroudě a zaklínají se „jsem celý váš!“, a ty je třeba vzít na milost. Nenávist k odrodilé katolickoněmecké šlechtě a antisemtisismus jsou dva projevy téže zrůdnosti.

Mezinárodní soud v Haagu odsoudil Izrael za budování zdi, oddělující palestinská území. Stavba prý odporuje mezinárodnímu právu. K tomuto skandálnímu rozhodnutí se ještě vrátíme.

Pondělí 12. července: Stanislav Gross se tajně sešel se Zemanem. Ke schůzce prý (aspoň podle Zemana) došlo z Grossovy iniciativy a dojednal ji exministr Grégr. Gross vyjádřil přání, aby se bývalý předseda strany aktivněji zapojil do stranického života (zúčastní se např. už příští schůzky předsednictva strany). Úřadující předseda ČSSD chce najít uplatnění jak pro Špidlu, tak pro Zemana. Zeman jednání odmítl komentovat, šlo prý o soukromou schůzku, V Mladé frontě Dnes to komentují jako Grossovo taktické vítězství, to se mi velmi nezdá. Je to spíš Zemanův úspěch, pomalu se dostává k instrumentům, s jejichž pomocí bude s to udělat sociálním demokratům z jejich strany kůlničku na dříví (ničeho jiného už není schopen).

Poslanci ČSSD se zdráhají podepsat Grossovi prohlášení loajality, považují to za bianco šek. Je to opravdu dosti nezvyklý postup. A chtějí garance, že se vládní politika změní. Např. Kavan by byl rád, kdyby se zvyšovaly jen přímé daně, je to prý spravedlivější, než zvyšovat daně nepřímé, kde zvýšení má dopad na „lidi práce“. To je pěkné, pan Kavan vychází z upřímného přesvědčení, že lidé, kteří mají více peněz, nepracují a nemusí pracovat, sedí na svých žocích a plácají se po panděrech. Pan Kavan má opravdu blízko ke komunistům, jistě by mu nedělala potíž spolupráce, o níž tak sugestivně mluvil na ČT ministr Škromach. Bylo to z jeho strany tak trochu vydírání koaličních partnerů (když nebudete povolní, dáme se dohromady s komunisty), ale pan Škromach a jemu blízcí by to v okamžiku nezbytí nepochybně udělali.

Skupina mladých Arabů napadla v předměstském Vlaku u Paříže mladou ženu, která se jim zdála být Židovkou, uřezali jí vlasy, roztrhali šaty a na břicho namalovali hákové kříže. Přitom převrátili kočárek, v němž vezla dítě. Ostatní cestující tomu flegmaticky přihlíželi. Zdá se, že se Francouzům defenzíva vůči islámskému terorismu a podraznická politika vůči USA zatím viditelně nerentuje.

Úterý 13. července: Podle slov předsedy poslaneckého klubu ODS Tlustého je nyní ODS ochotna souhlasit s utvořením úřednické vlády nebo koaliční vlády všech stran s výjimkou komunistů, která by zůstala ve funkci po zbytek volebního období. Prioritou jsou předčasné volby, jenže ty kromě ODS nikdo nepodporuje. Předčasné volby jsou ovšem jediné racionální řešení a tzv. „duhová koalice“ jako trvalé řešení prospěje nanejvýš komunistům. Tlustý zároveň prohlásil, že ODS je ochotna vrátit se k normálnímu stavu vztahů mezi koalicí a opozicí, jaký existoval předtím, než se vlády ujal Vladimír Špidla. Nebyl jsem sice nikdy hysterickým odpůrcem opoziční smlouvy, ale dělat z ní případ „normálního vztahu mezi koalicí a opozicí“, to bych si tedy netroufl.

Perestrojka vládní koalice nabývá dosti legračních rozměrů. Kryptokomunisté v ČSSD nepřipustí posun dosavadní koaliční politiky doprava, koaliční partneři nepřipustí přesun doleva. Kryptokomunisté budou požadovat oholení koaličních partnerů o důležitá ministerstva, Kalousek chce pro sebe ministerstvo navíc a koaliční partneři jako celek budou požadovat záruky, že je sociální demokraté ve spojení s komunisty nepřeválcují. Gross chce zavázat poslance slibem loajality vládě, sociálně demokratičtí poslanci chtějí zavázat vládu, aby zákony vytvářela v těsné spolupráci s nimi. Sociální demokraté začali podpisovat poslanecké prohlášení o podpoře vlády, která zatím ještě neexistuje, ale text nekonzultovali s koaličními partnery a navíc, jak se zdá, většina jejich klubu tento postup považuje za ponižující a nesmyslný. Během těchto tahanic dále poklesly preference ČSSD – podle CVVM má nyní podporu 11,5%, ztratila dvě procenta, komunisté se dostali na 16% a získali 1,5%. Přelévání zdivočelých sociálních demokratů do KSČM tedy pokračuje. Je velmi obtížné si představit, že by tímto způsobem mohla vzniknout vláda, kterou by vůbec někdo bral vážně. Zvlášť situace v ČSSD připomíná situaci v KSČM v posledních letech panování Antonína Novotného. Má být vytvořen dojem, že ve straně existují „reformátoři“ a „konzervy“. Jaký je mezi nimi rozdíl, nikdo přesně neví, také není přesně jasné, kdo je reformátor a kdo konzerva a jaký je tedy poměr sil. Veřejnost má za těchto okolností povinost věřit reformátorům a podporovat mesalianci reformátorů a konzerv jako celek. Děkuji pěkně.

V NATO se prý jedná o tom, že by na českém území mohla být umístěna americká základna protiraketové obrany. Sociální demokrat Martínek prohlásil, že je zásadně proti: nevidí totiž široko daleko žádného nepřítele pro nás nebo pro NATO. Je hezké, že v poslaneckém klubu ČSSD dostali v rámci zapojování handicapovaných občanů do veřejného života místo i nevidomí.

Středa 14. července: Na schůzce předsedů a místopředsedů koaličních stran prý došlo k dohodě, že vláda musí být výrazně personálně obměněna. O konkrétech se nejednalo, ale už teď prosakují jakési spekulace. Premiér Špidla prý převezme buď předsednictví Sněmovny nebo funkci eurokomisaře. Telička vadí lidovcům a údajně neznačili, že pokud by na něm ČSSD trvala, bude mít potíže se schvalováním rozpočtu na příští rok. Důvod lidovecké nespokojenosti může být, že se Brusel má stát luxusním vyhnanstvím pro nepohodlného Cyrila Svobodu. Průmysl a obchod má dostat odbojný poslanec Hojdar (takové usmiřování odpůrců se vymstilo už Špidlovi), Urban vytěsní Šimonovského na dopravě a ministrem vnitra se stane Ibl (má k tomu kvalifikaci, kdysi pracoval jako vězeňský dozorce). Svůdným cílem pro sociální demokraty je Ministerstvo pro místní rozvoj, kde se zejména po vstupu do EU prý budou točit velké peníze, ministr Němec z něho udělal pevnou tvrz své strany (tři z pěti náměstků jsou členové US-DEU). Sestavování vlády bude veselá vřava.

Ministr Kubinyi podlehl čarovnému kouzlu britské spisovatelky Rowlingové (a britských médií) a nařídil zrušit v psychiatrických ústavech klecová lůžka a do konce roku odstranit síťová. Přitom české zdravotnictví nemá peníze, aby mohlo zvýšit počet ošetřovatelů (nezvladatelné pacienty bude třeba hlídat). Takže budou muset agresivní pacienty zdrogovat a přikurtovat. Vznešené humánní úmysly dobrovolných poradců-korespondentů českého ministra zdravotnictví mohou vést k paradoxním důsledkům. Snad není třeba reagovat hystericky na každý poprask, který se kolem ČR v zahraničí strhne, a na všechny hraběcí rady, které se k nám donesou. Prezident si pozval ministra na kartáč, jakkoli nejsem stoupencem prezidentových intervencí do praktické politiky (ústava mu to umožňuje, ale to je chyba ústavy), v tomto případě ho aspoň lidsky chápu.

Ministr Svoboda na své návštěvě v USA podpořil Izrael v jeho právu budovat bezpečnostní zeď a kritizoval rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu s tím, že politizuje izraelsko-palestinský problém. Škoda, že ministr zjevně končí, pokud ho vystřídá Laštůvka nebo Kavan, vrátí se česká zahraniční politika do hnusného a nemravného normálu.

To portugalský expremiér a kandidát na předsedu EK José Barroso je jiný Jánošík. Slíbil, že EU nebude pod jeho taktovkou hrát ve světě druhé housle, zasadí se prý o „rovnost mezi EU a USA“. Je otázka, jak se dá taková rovnost realizovat jinak než hubou: nejlépe bude vyhlásit USA za tím účelem válku.

Islámští teroristé v Iráku zavraždili bulharského rukojmího. Filipinská vláda naopak teroristům ustoupila a dokonce jim poslala servilní dopis. Proč tam proboha své lidi vůbec posílali? Kdyby si to byli odpustili, nadělali by menší škodu.

Ukázalo se, že mladá Francouzka, údajná oběť rasistického útoku ze strany arabských mladíků, si celou věc vymyslila. Musím se přiznat, že jsem o záležitosti referoval s jistou chutí (a asi jsem nebyl sám). Nu, naletěl jsem, nepředpokládal jsem, že francouzská média jsou schopna vyprodukovat tak macatou kachnu a myslel jsem, že si své zprávy solidněji ověřují. Podvodnice si zaslouží přísný trest, protože rozhecovávat lživými zprávami už tak napjaté vztahy Evropanů k imigrantům z islámských zemí je mimořádně podlé a nezodpovědné.

Německý soud odsoudil řidiče kamionu, který znásilnil a zavraždil dvě mladé ženy, dostal doživotí s tím, že nemá šanci na předčasné propuštění po patnácti letech. Německé zákonodárství a německé soudy jsou v případě závažných úmyslných trestných činů neúprosné a asi je to dobře. Bude zajímavé srovnat, jak dopadne před českým soudem hyena, která okrádala a zabíjela staré bezmocné ženy.

Ivana Haslingerová píše v dnešní MfD: „Většinový volební systém by vyčistil Poslaneckou sněmovnu a postupně by se vytvořil systém dvou silných politických uskupení podobně jako v USA či Velké Británii…“ Paní Haslingerová zároveň má i nemá pravdu. Postupně by se nepochybně vytvořil systém dvou silných politických uskupení, bohužel nikoli jako v USA či ve Velké Británii, protože by ho tvořily ODS a KSČM.

Pan Milan Hamerský tamtéž v článku jinak zajímavém hovoří o tom, že v posledních třech volbách je počet mandátů jednotlivých stran „strnulý“. Platí to pro všechny příklady, jež uvádí, kromě jednoho jediného, totiž komunistů. Série 22 – 24 – 41 není žádná strnulost, ale strmý vzestup.

A do třetice MfD: na stránce věnované majetkovým nárokům českých Němců se nerozlišuje mezi vyhnanými a těmi, co tu zůstali. Rozdíl je tu dosti podstatný, žádá si ovšem podrobnějšího vysvětlení. Proto se k problému ještě vrátíme.

Historik Dobeš se domnívá, že čeští bolševičtí prezidenti s výjimkou Novotného se těšili u veřejnosti jisté popularitě. Nejsem historik, pouze pamětník, a ničeho podobného jsem si nevšiml. Asi se to traduje mezi českými historiky, kteří až na výjimky byli nepochybně za všech zmíněných (Gottwald, Zápotocký, Svoboda, Husák) podobně jako dnes státotvorně loajální – za Gottwalda stalinisté, za Zápotockého kritici „kultu osobnosti“, za Svobody socialisté s lidskou tváří, za Husáka ušlápnutí a připodělaní – jen za posledních let Novotného Jánošíci, tehdy se vzdor nosil a konec konců si ho mohl kdekdo dovolit. Apropó Novotný: tento pohrdaný aparátčík se během své prezidentské (a „prvotajemnické“) dráhy vzmohl na dvě věci, jimiž se z celé série přece jen malounko vymyká: veřejně kritizoval Chruščovovo sesazení a nikdy Rusům nedovolil, aby v „ČSSR“ rozmístili své jednotky. Nechci ho idealizovat, jen říci, že si za to, jako ten hříšník v Haškově povídce, zaslouží v pekle jednou za tisíc let do pusy kostku ledu.

Vědci prý už dovedou číst myšlenky, zatím však jen u opic. Pokud své poznatky rozvinou, budou mít možnost dekódovat slova, jež někdo teprve hodlá vyslovit. A bude tedy možné včas zasáhnout. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Čtvrtek 15. července: Jak jsme se už zmínili, prezident Klaus si povolal ministra Kubinyiho na tzv. kartáč za jeho panickou reakci na kritiku českých psychiatrických léčeben, která zazněla z velké Británie. Soudě podle pohotové fotografie ČTK, zveřejněné ve všech třech velkých českých listech, jež pravidelně sleduji (Právo, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) se ministrovi dostalo nejtěžšího a nejpotupnějšího potrestání, obdržel totiž tzv. „velkou prezidentskou“. Fotografie zachycuje delikventa stojícího zahanbeně se sklopenou hlavou naproti prezidentovi, který se právě s divokým smíchem na tváři mohutně rozpřahuje. Klaus označil Kubinyiho krok za unáhlený, ministr podle něho vyšel vstříc nezodpovědným populistickým atakům na kvalitu zdravotní péče a ochranu lidské důstojnosti v ČR. Problém zacházení s lidmi, trpícími těžkou duševní poruchou je vážný a nedá se řešit vytrháváním věcí z kontextu a lacinými gesty. To je jistě pravda a není důvod, aby se prezident k věci nevyjádřil, konec konců se ta anglická lady obrátila dopisem i na něho. Prezident by však neměl (i když mu to ústava umožňuje) sekýrovat ministry, protože vzniká jakési dvojvládí a vytvářejí se zárodky autoritativního režimu. Havel by si byl nepochybně přál hrát roli, o niž se nyní všemi silami snaží Klaus, ale nebyl na to ani dost energický, ani dost politicky zručný. Klaus je nebezpečný. Není to ostatně žádná ojedinělá iniciativa. Zároveň sekýruje Grosse (nařídil mu doložit svou schopnost sestavit vládu podpisy poslanců a povolává si ho k raportu) a publikuje osvícené plány na reformu volebního systému a úpravy ústavy, které by umožnily snadněji vyvolat předčasné volby. I v té poslední věci má pravdu, jenomže zase stírá hranici mezi tím, co by prezident v demokratickém státě měl a neměl dělat. Držet se formalit je někdy v praktické politice významnější než hlásat zásady, jež jsou samy o sobě správné. Bylo by neblahé, kdyby se Václavu Klausovi díky jeho energii a politické obratnosti podařilo změnit u nás demokracii v jakýsi osvícený absolutismus (ostatně obávám se, že by ani moc osvícený nebyl).

Sociální stát bude podle instrukcí EU čím dál tím intenzivněji pečovat o naše blaho: novela zákoníku práce nás např. donutí vybírat si dovolenou (pokud si ji nevybereme během dvou let, nebudeme zatím zavřeni, jenom nám propadne). Přitom jsou profese (např. vysokoškolský učitel), kde dovolená nemá vůbec žádný smysl: vím, jaké jsem měl nesmírné problémy z toho, jak se mi hromadila a tajemnice katedry mne neustále pronásledovala, abych si ji vybral – přitom mi bylo šumafuk, jestli mi propadne nebo ne, k ničemu jsem ji nepotřeboval. Myslím, že novela zákoníku práce není důsledná – provinilcům by se měla dovolená přikazovat.

V ČSSD a v celé koalici probíhá zjevně pod pokličkou úporná rvačka o ministerská křesla. ČSSD by se ráda zmocnila těch nejlukrativnějších (včetně Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva dopravy). Žádá taky kulturu, věčný ministr Dostál tedy oproti všem směšným chýrám není ohrožen a udrží se v křesle nejméně do svých pětaosmdesáti let. Do rozdělení resortů v ČSSD mocně intervenují kraje, ministryni Buzkové to připadá (právem) nenáležité, ale jak se zdá, je v tom sama.

Předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý, jak se dalo očekávat, na výkonné radě své strany s návrhem na duhovou koalici či úřednickou vládu s mandátem do řádných voleb neuspěl. Lépe řečeno zůstal úplně izolován. Argumentoval zájmy země (Grossova slabá vláda jí způsobí, jak se u nás říká, nedozírné škody). Na tom argumentu snad něco je, ale proč by měla ODS tahat za ČSSD kaštany z ohně. Dopadla by jako před posledními volbami. Ostatním by nepomohla, sobě ublížila. Navíc předčasné volby jsou opravdu jediné racionální řešení. Bohužel zároveň neuskutečnitelné.

Arabští teroristé zavraždili jednoho z bulharských rukojmí. Matka zavražděného prohlásila, že nikoho v Bulharsku neobviňuje, stát udělal vše pro jeho záchranu. Bulharský prezident, premiér i předseda parlamentu vydali prohlášení, v němž se zavazují, že Bulharsko dodrží své závazky vyplývající z rezolucí OSN a bude pomáhat při obnově a stabilizaci Iráku. Svých cca 500 vojáků z Iráku nestáhne. Ve srovnání s tím, co se teď občas děje na Západě, je to neuvěřitelně důstojné.

Zato v Polsku mají očividně jiné starosti. Zjevně jako podklad pro chystanou válku s Německem (nápad, který se tak líbí novopečenému poslanci EP Falbrovi) připravují v Mazowieckém vojvodství soupis všech válečných škod, které Polsko utrpělo. Ve věci se mohutně angažuje opozice, zejména, jak tvrdí Právo, „katolická“ (čti extremistická) strana Liga polských rodin a „konzervativní“ (čti fundamentalistická) strana Právo a spravedlnost. Škody jsou předběžně vyčísleny na 31 miliard dolarů a budou postaveny proti majetkovým a jiným nárokům vyhnaných Němců. Problém je, že škody (nikdo je Polákům nebere) nezpůsobili vyhnaní, ale nacistický stát.

Jan Trefulka píše v Právu, že neochota Čechů a Moravanů k omluvám vůči vyhnaným a k rušení Benešových dekretů vyplývá mj. z toho, že druhá světová válka nebyla naší válkou a přesto jsme na ni doplatili tím, že dodnes žijeme ve světě, který výrazně pokulhává za životní úrovní států za naší západní a jižní hranicí. To je opravdu vykutálený alibismus. Za to, že žijeme v tak beznadějně zaostalém prostředí, vděčíme mimo jiné mladým nadšeným bolševikům z let 1945 - 8, kteří - jistěže ne ze zlé vůle, nýbrž z mladického idealismu, přesněji řečeno z blbosti – napomáhali našemu skluzu do ruské samoděržavé stoupy. Vyhnaní Němci za to nemohou. Naopak: tím, že jsme je vyhnali, jsme udělali maximum pro to, abychom se stali posléze tak zaostalými, jako jsme dnes. A nejde jen a v první řadě o materiální zaostalost: ta se konec konců dá snést, zvlášť když hladem a skutečnou bídou u nás dnes nikdo netrpí. Oč opravdu jde, naznačuje jiná zpráva: v Ostravě budou oslavovat VŘSR: na zámku bolševického šoumena Statuse Prusalise a mj. za obecní peníze. Organizátorem je Společnost přátel národů východu (!!), takto nástupnická organizace někdejšího SČSP (pro mladší rozpisuji: Svaz československo-sovětského přátelství). Mohou i za to sudeťáci?

Na ministerstvu zahraničí vzniká Sekce pro boj proti totalitním režimům. V Lidových novinách si tento počin pochvaluje (pravda, s jakousi malou rezervou) Petruška Šustrová. Rád bych zdůraznil, že považuji zřízení sekce za neuvěřitelnou hovadinu, směšně ambiciózní a zároveň totálně nediplomatickou. Normálnímu státu nezbývá než udržovat jakés takés kontakty i s režimy, které mu nejdou pod fousy. To (a nikoli boj s nimi) má mít na starosti Ministerstvo zahraničí. Kdo rozhodne, který režim je ještě totalitní a který ne? Jaké budou prostředky toho boje: zdá se, že spíš papírové, ale nenasadíme náhodou, když už je řeč o „boji“, jednou i naše obávané L-159? Je normální a záslužné, když se organizace jako Člověk v tísni snaží pomáhat lidem trpícím pod nelidskými režimy. Je chvályhodné, když jejich činnost nějakým způsobem - i materiálně – podporuje stát. Sekce na ministerstvu zahraničí ovšem hrozí být zároveň potěmkinskou opičárnou i zdrojem naprosto nežádoucích malérů.

Pátek 16. července: Stanislav Gross prohlásil na setkání s „asi polovinou poslaneckého klubu ČSSD“, jak píší v Právu (proč s polovinou? To už je ta strana na prahu rozpadu? Prohlášení loajality s chystanou koaliční vládou prý zatím podepsala jen polovina klubu), že se změní program i složení vlády. Nepochybně se snaží vyjít vstříc Klausovým požadavkům. Zároveň MfD otiskla jeho dopis předsedům místních organizací ČSSD, který udivuje pestrostí nabídek: chce vytvořit vládu na bázi dřívější koalice, ale nevyhýbá se spolupráci s komunisty. Chce víc komunikovat s opozicí, ale mluví o tom, že všichni slušní a poctiví lidé této země si nezaslouží temný modrý úděl pravice. Chce politickou vládu, v níž ovšem zasednou také renomovaní odborníci (v jedné ze svých řídkých jasných chvilek upozornil prezident Klaus zcela případně na bolševický ráz takového důrazu na „odbornictví“). Celkový dojem: pan Gross předvádí to jediné, co v politice umí – obratný slalom mezi nejrůznějšími politickými Skyllami a Charybdami. Celkově neradostná politická situace mu o mnoho víc neumožňuje. Jenže na smysluplné vládnutí to asi nebude stačit.

Prezident Klaus přijal na Hradě odborníky na psychiatrii a konzultoval s nimi problém klecí a síťových lůžek pro agresivní pacienty. Chce, aby debata „vyváženě pokračovala bez překotných, líbivých gest a akcí“. Obávám se, že stominutová schůzka, na níž se zúčastnění shodli, že „bychom se neměli nechat peskovat odkudsi ze světa na základě ne plně hodnotných a kvalitních informací“, je z prezidentovy strany populistická až na půdu. Pokud jde o ministra Kubinyiho, nechce rušit jeho rozhodnutí (ústava mu to nedovoluje, ovšem), a vyčká, „zda tento stejný člověk (to zní skoro jako „toto pochybné individuum“, bd) bude dál ministrem“. Ministr Kubinyi zkrátka nechtěně nahrál Klausovi na smeč. K problému se ještě vrátíme.

Nový spolkový prezident Köhler navštívil Polsko. Prohlásil tam mj., že v Německu existuje politická shoda, která zaručuje, že nebudou vznášeny žádné požadavky ohledně odškodnění. Já si ovšem myslím, že odškodnit vyhnané, byť i jen nějakým symbolickým gestem (jinak, to připouštím, to ani nejde), je do budoucna nezbytné, a budu si to myslet dál, i kdyby se všichni Němci stavěli na hlavu.

Lidovci údajně svedli úspěšný zápas o to, aby v nové vládě nezaujal místo ministra vnitra, řečeno jejich slovy, „normalizační bachař“ Ibl. Místo toho nastoupí po Grossovi možná kryptokomunista Martínek. To není žádné velké terno.

Zita Senková v Mladé frontě Dnes píše, že Němci na východě už získali ztracenou sebedůvěru. „Zatímco pro více než polovinu dotazovaných ze západu Německa je svoboda synonymem pro zodpovědnost sám za sebe a rozhodování o své práci či bydlišti, východní Němci chápou svobodu jako osvobození od sociální nouze, chudoby, bezdomovectví či od nezaměstnanosti.“ Pokud je tomu opravdu tak, jsou Němci v nových zemích stále v zajetí bolševismu: svoboda v tom, od čeho je osvobodí sociální stát.

Sobota 17. července: Budoucí vládní koalice se zabývá způsoby, jak by se zúčastněné strany měly navzájem zajistit před proradností svých partnerů. Je nepochybné, že tentokrát za kratší konec tahají malí koaliční partneři, ale lidovce nelze v žádném případě podceňovat (viz způsob, jak v posledních volbách do PS vyluxovali pomocí preferenčních hlasů z volitelných míst kandidátek své spojence z US-DEU). US-DEU má tu nevýhodu, že si už delší dobu musí nechat všechno nebo skoro všechno líbit: ani jí schopnosti v tomto směru jistě nechybí, jen je shodou okolností nemůže uplatnit. A tak KDU a US naléhá na výčtu témat, v nichž nesmí koaliční strany hledat oporu u opozice, zatímco ČSSD to odmítá s odkazem na to, že je suverénní a nikdo ji nedonutí se této suverenity vzdát. Mluví o suverenitě stejně jako prezident Klaus, rozdíl je v tom, že prezident pod tím slovem rozumí spíše drzost, kdežto sociálně demokratičtí potentáti spíše věrolomnost. ČSSD přišla zase s návrhem, jak ohlídat ministry (rozuměj lidovecké a unionistické) pomocí (sociálně demokratických) náměstků. To všechno je smutný důsledek situace, v níž se lepí vratká, slabá a disparátní koalice, zatímco se sama od sebe nabízí (otevřená nebo skrytá) koalice skálopevná, byť pro většinu obyvatelstva ČR úděsná: totiž komunisticko-socdemácká stojedenáctka. Zajímalo by mne, zda by se, kdyby došlo na lámání chleba, našlo v celé slavné sociální demokracii jedenáct poslanců, kteří by dokázali říci: s komunisty za žádných okolností ne. Vsadil bych se, že nikoli.

Václav Klaus pokračuje ve svém nestydatém populistickém tažení. V Českém Krumlově položil květiny k bustě Edvarda Beneše na verandě hotelu Růže. Pronesl přitom poněkud pýtický výrok, z něhož není jasné, staví-li se za Beneše nebo jen na právo zřizovat na soukromých pozemcích jeho pomníky. Zřejmě mu velmi záleželo na tom, aby se to, co pronese, dalo vykládat oběma způsoby. Klaus se staví, cituji: za „ty, kteří něco v druhé světové válce prožili a kteří podle mého názoru mají nárok, aby umístili bustu tohoto typu ve svém hotelu a na svém majetku. A to plně podporuji a tento názor plně sdílím.“ Také si povolal na Hrad novopečené europoslance, upozornil je, že na tom budou jako kdysi jejich předchůdci v habsburské Vídni, zavázal je hájit v EU české národní zájmy a ohlásil, že brzy bude další setkání, tentokrát už nepochybně formou tzv. kartáče. Všem zúčastněným se to velmi líbilo, hlavně komunistům, jsou na drezuru zvyklí. Ransdorf: „zdá se, že z toho bude systém konzultací“. A Jiří Hanák v Právu se domnívá, že Klaus odešel z první politické linie. Naivní optimista!

Zato Miloš Zeman se přijal doma na Vysočině Grebeníčka a předsedu poslaneckého klubu KSČM Kováčika, prý na jejich vlastní žádost. Předmětem schůzky byl podle komunistů „podrobný rozbor situace v ČR“. Miloš Zeman by se spolupráce s komunisty jistě nebál. Aby se prosadil, je schopen spolupracovat s každým.

Pondělí 19. července: Gross se snaží získat podporu ze všech koutů rozhádané ČSSD, Slíbil, že posílí vliv strany na ministerstvech dopravy, životního prostředí a pro místní rozvoj. Jedno z nich chce prý získat pro sociální demokraty. V druhém plánu je i zájem o ministerstvo zahraničí. Zaklíná se, že se nezaváže nikdy nehlasovat s opozicí (to na něm ale nikdo nechtěl), připouští však, že v několika bodech bude „společná koaliční vůle“. Kromě rozpočtu a daní sem zahrnuje i zahraniční politiku (zde hrozí, že se koaliční partneři spojí s ODS). Politika sociálních demokratů je podle něho postavena na čelném střetu, nevylučuje však možnost tu a tam udělat „společnou akci“. Místo Zemana i Špidly je podle něho na palubě ČSSD, Špidlovo však navíc poblíž kapitánského můstku. Tato formulace Zemana nepochybně přímo nadchne. Grossovým cílem je získat 101 poslaneckých podpisů na podporu koalice, spokojí se však s jednomyslným usnesením poslaneckého klubu ČSSD za stoprocentní účasti. Opravdu velmi mnohotvárný program.

Zásadní otázka ovšem je, co mu řekne poslanec Kavan. Ten by byl ochoten podepsat se jen pod větu, že poslanci podporují jednání o vládě, která získá většinovou podporu Sněmovny. Vláda, která nezíská většinovou podporu Sněmovny, nebude. Pan poslanec Kavan má vytříbený smysl pro humor. Pokud by zůstal úplně izolován, patrně se mu nepodaří tuto pozici udržet, pokud pro ni někoho získá, dokáže opět, že v ČSSD je možné všechno.

Úterý 20. července: Sociální demokraté zjevně šilhají po resortech, které dosud spravovali koaliční partneři. Jedná se o Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo životního prostředí. Podle předsedy KDU-ČSL Kalouska dostaly jakési přísliby různé frakce v ČSSD, poslanec Laštůvka to popřel s jednoduchou průzračností, tak typickou pro jeho prostý intelekt: jde o to, aby resorty, jimiž protéká nejvíc prachů, byly pod kontrolou ČSSD. Uvažuje se však i o Ministerstvu zahraničí, které by měl dostat nynější předseda PS Zaorálek jako kompenzaci za to, že ustoupí Špidlovi. To by ovšem znamenalo velmi zásadní a hlubokou změnu ve vládní politice. Ministr Svoboda to sice možná se svou proevropskostí přeháněl (ale přehánějí to i jeho zásadní odpůrci z ODS a hlavně z Hradu) a neměl odvahu postavit se českému šovinismu ve věcech účtování s minulostí (měl by to velmi těžké, ale snad by tu a tam našel i mezi aktivními politiky a třeba i ve vládě nějakého spojence). Má však velkou zásluhu na tom, že česká zahraniční politika neukázala Američanům po vzoru Německa a Francie záda a že se po (západo)evropsku nedistancovala od Izraele. Snažil se ve věcech euroatlantických vazeb dělat vyváženou politiku a zaslouží si za to uznání. Pokud resort schramstnou sociální demokraté, je s touto politikou konec. (Gross ovšem zatím popřel, že by se Zaorálkem mluvil přímo o ministerském křesle). Je vůbec záhadou, kde berou sociální demokraté, vykřičená firma, která se pomalu propadá k poltickému nebytí, fundament k tomu, aby vyjednávali s pozice síly s lidovci, kteří si drží své pozice. Poslanec Křeček např. prohlásil, že nová vláda se tvoří na zelené louce a dovolávat se na minulá držení je nepřípadné. Nechají si křesťanští demokraté líbit sociálně demokratické křečkování? Mají to zapotřebí?

KDU (a taky US-DEU) trvaly na pojistkách proti tomu, aby je jejich sociálně demokratičtí partneři v budoucnu v tichém komplotu s komunisty přehlasovali, a zdá se, že uspěly. Dnešní koaliční dohoda stanoví, že návrhy ve věci státního rozpočtu, daní a poplatků, návrhů s výrazným dopadem na veřejné rozpočty, týkající se ochrany vlastnictví a bydlení a zásadní rozhodnutí zahraniční a obranné politiky mohou být předkládána výlučně po dohodě celé koalice. Koaliční shoda se v tom případě týká i pozměňovacích návrhů. České noviny líčí Stanislava Grosse jako nevzdělaného bezskrupulózního intrikána. Nevím, zda ten obraz není přeexponovaný. Mně je ho v tuto chvíli spíš líto – připadá mi, že je trochu v podobné situaci, v jaké byl po Mnichovu Rudolf Beran. V sociálně demokratickém poslaneckém klubu mu plnou důvěru zatím nedalo pět poslanců (čekají na program vlády a koaliční dohodu). Zato i Kavan a Laštůvka podepsali text s podporou koaliční vlády (chybí zatím jen podpisy několika poslanců, které se z technických důvodů nepodařilo sehnat). Je otázka, zda Grosse s touto podporou-nepodporou Klaus nevyrazí.

Čeští poslanci budou brát v Evropském parlamentu snad nejnižší plat, v přepočtu 65 tisíc Kč. Právo v té souvislosti zdůrazňuje královské platby, jež zařizuje EU (a jejichž výše tedy nezávisí na vůli české veřejnosti a jejích politických představitelů). Přitom poukazuje na to, že europoslanci mají možnost zaměstnat jako své asistenty příbuzenstvo (asistenty rovněž platí EU, takže mohou mít teoreticky větší platy než poslanci), že mohou létat levnými společnostmi a podloudně pak vykazovat nejdražší letenky apod. Vypadá to, jako by je navádělo, jak se mají chovat. Musím říci, že mne poněkud uráží, když jediné prvenství, s nímž se český poslanec EP může s hrdostí pochlubit, je (ve srovnání s kolegy z jiných zemí) holá zadnice. Proč se malicherně šetří na takových nicotnostech?

Ve sporu o kanál, který by usplavnil Labe až do Pardubic, se výrazně profiluje občanské sdružení Svoboda zvířat. Je hnáno úzkostnými obavami, že by stavba poškodila unikátní druhy hmyzů, jako jsou modráci očkovaní a bahenní, páchníci hnědí, ale taky žáby, žábronožky či škeble. Patří k významným živočišným druhům podle Svobody zvířat taky Homo sapiens sapiens? Asi ne, vždyť to ani žádné pořádné zvíře není. Taky je podezírám, že hluboce pohrdají těmi živočišnými druhy, které jako štěkáči či mňoukáči spojili zbaběle svůj osud s lidmi a vzdali se tak té pravé svobody, jakou požívají nejrůznější páchníci. Ve svém odhodlaném boji za lidská práva páchníků se Svoboda zvířat stává vážným kandidátem na pamětní medaili Volkerta ven der Graafa, kterou Události udělují každoročně na vánoce.

Izraelský ministr spravedlnosti varuje, že jeho země nesmí ignorovat výnos Mezinárodního soudného dvora v Haagu ohledně bezpečnostní zdi. Prý by se mohla dostat do pozice Jihoafrické republiky. Na této obavě je jako v zrcadle vidět, jak hluboko už Evropa klesla. Valné shromáždění OSN se zatím zabývá textem rezoluce, vyzývající Izrael k respektování právního nálezu ICJ. Proti prý budou jen USA a snad některé evropské země. OSN, kterou kdysi naplánovali Roosevelt a Stalin, od počátku obsahuje pozoruhodnou směs utopického idealismu a totálního cynismu. A Američanům se zle nevyplácí, že jejich prezident kdysi přistoupil na tuto nestydatou hru.

Demokraté údajně v Kongresu navrhli, aby na prezidentské volby v USA dohlíželi pozorovatelé OSN. Jakási Corrine Brownová prohlásila, že republikáni zosnovali při posledních volbách na Floridě „převrat“. Při hlasování nebyl tento návrh smeten, nýbrž jen odmítnut 243 hlasy proti 161. Pro odmítnutí hlasovalo jen 33 demokratů. Přiznám se, že nejsem odborník na americkou politickou scénu. Nad tímto absurdním návrhem, který v očích nezúčastněného (a ovšem nedokonale informovaného) pozorovatele balancuje mezi šaškárnou a vlastizradou, zůstává rozum stát. Největším nepřítelem USA není zjevně Al-Kajdá, ale republikáni.

Poté, co Šaron vyzval francouzské Židy, aby se přesídlili do Izraele, prohlásil prezident Chirac, že izraelský premiér není ve Francii vítán (ačkoli jeho návštěva se bezprostředně neplánovala) a předseda Národního shromáždění Jean-Louis Debré zopakoval standardní formuli, kterou Chirac kdysi použil proti nám: Šaron prý „propásl dobrou příležitost, aby mlčel“. Tedy ať drží hubu. Mluvčí izraelské vlády se prý pokusil dopad Šaronových slov mírnit, proč? K čemu jsou Izraeli dobré styky se zemí, jejíž politika je minimálně od konce padesátých let minulého století podivnou směsicí obrovských neukojitelných ambicí a proradnosti? Vive le Québec libre!

Karel Hvížďala rozvíjí v Mladé frontě Dnes teorii o kolektivní vině německé šlechty za Hitlera. Sice byla mezi spiklenci z 20. července polovina šlechticů, ale to na hromadné vině německých Knížepánů nic nemění. Možná je měli někam odsunout, jenže kam? Do Nové Kaledonie?

Paní Monika Pajerová se nám zjevně - soudě podle článku zveřejněného rovněž v MfD – jednak provdala, jednak přestoupila ze skupiny „těch, které lidé platí ze svých daní proto, aby společně hledali a nacházeli řešení“ (přiznejme si, že tam se svou Nadějí velkou díru do světa neudělala a že to pro ty, co ji tehdy ze svých daní platili, byly více méně vyhozené peníze) do širší a bezpečnější skupiny „daňových poplatníků“, kteří politiky ke zmíněnému účelu financují. Má recht, je to pohodlnější a hlavě – neriskuje ostudu. Tj. další ostudu.

Středa 21. července: Staronová koalice se dohodla, že v některých zásadních věcech bude rozhodovat a hlasovat na základě konsensu. Okruh témat v podstatě odpovídá tomu, co požadovali menší koaliční partneři. To ovšem znamená, že na spoustě důležitých návrhů se neshodnou, a ty pak spadnou pod stůl. Jeden z nich je zákon o nájemném. Situace okamžitě využili komunisté a podali vlastní, radikální variantu, která prakticky blokuje jakékoli přibližování nájemného tržním hodnotám. Spojují příjemné s užitečným: jednak vystaví hned na počátku koalici zkoušce (kryptokomunisté z ČSSD budou ve velkém pokušení zákon podpořit), jednak se budou profilovat jako spolehlivější zastánci zájmů nájemníků než rozkolísaná a rozpolcená ČSSD.

Poslanci ČSSD zjevně v plném počtu podepíší Stanislavu Grossovi toto prohlášení: „„My, níže podepsaní poslanci vyjadřujeme společnou vůli podpořit vznik koaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU s tím, že konečné rozhodnutí o podpoře (důvěře) nové koaliční vládě bude učiněno poslaneckým klubem soc. dem. až po projednání koaliční dohody a programového prohlášení nové vlády.“ Závěrečné ohražení bylo vloženo proto, aby text byl přijatelný i pro poslance Laštůvku a Kavana, a závazek velmi mohutně relativizuje. Gross s tím půjde v pondělí za Klausem, nedivil bych se, kdyby ho vyhodil.

Ministr Svoboda prý uvažuje o Bruselu. Pokud by tam odešel (rozuměj musel odejít), měl by zájem o místo komisaře pro rozšíření , nebo o resort vnitra či justice. To jsou ovšem velmi prestižní „euroministerstva“. Dobře informovaní lidé z vedení KDU-ČSL tvrdí, že Kalousek bude Svobodu do poslední chvíle držet, aby to nevypadalo, že chce potopit svého soupeře ve straně. To je velmi pravděpodobné, stejně jako to, že ho nakonec s radostí pustí (čímž se ho zbaví).

Premiér Špidla již odepsal britské spisovatelce Rowlingové, dopis její kritiku českých psychiatrických zařízení zdvořile odmítá, tón je zjevně umírněný. Prezident Klaus chystá svůj dopis tento týden. Podle slov ředitele Hájka se prezident snaží vždycky psát tak, aby odpověď byla neformální bez ohledu na to, jde-li o slavnou autorku nebo neznámého člověka: to je nadějné, lze si tedy představit scénu „Václav Klaus se svými poradci píše dopis paní Rowlingové“, která by byla jakousi obdobou známého Rjepinova obrazu „Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi“.

Vladimír Železný vstoupil v EP do klubu euroskeptiků (partnery mu budou mj. fundamentalisté z polské strany Liga polských rodin). Politická orientace klubu směřuje podle jeho slov „k obraně zájmů jednotlivých zemí a předcházení překotné a zbrklé integraci, směřující k federalismu“. Železný je v EP vůči ODS v podobné situaci jako KSČM vůči ČSSD v PS. Protože fakticky nikoho nereprezentuje, může dělat daleko radikálnější politiku než Občanští demokraté, kteří jsou např. aspoň do jisté míry vázáni už členstvím v Evropské lidové straně. Nic mu nebrání realizovat teď beze zbytku to, o čem ODS před volbami fantazírovala, a usvědčovat ji před domácí veřejností z neupřímnosti a nedůstojného kompromisnictví. Populismus se nevyplácí těm, kteří chtějí být populisty jen tak napůl.

Německý Svaz vyhnanců uspořádal přednáškový večer o polském povstání v roce 1944, řada polských politiků ho rozhořčeně odmítla (zpráva byla zveřejněna v Právu a na její formulaci se podílel Kovařík, nemusí být tedy úplně seriózní). Pokusy o usmíření tohoto typu jsou nešťastné a budou vždycky odmítnuty. Je možno je dělat teprve potom, až se vyřeší základní neshody mezi oběma stranami (pokud se je vůbec podaří vyřešit). To je taky důvod, proč editor Událostí nepovažuje zřízení Centra proti vyháněním (všem) za úplně šťastné. Jednodušší a věcnější by bylo, kdyby se Němci soustředili na svoje vyhnané, takové omezení by jim bylo těžké vyčítat.

Mezi Slovenskem a Maďarskem vzniká jakýsi problém: Fidesz přišel s iniciativou, jejímž smyslem je umožnit některým Maďarům, vystěhovaných ze Slovenska po roce 1945, aby se domohli se svého majetku. Český tisk o problému informoval neúplně a nejasně. K problému se vrátíme.

Zita Senková píše v MfD, že dederonský režim považoval Stauffenberga a další muže 20. července za reakcionáře, protože byli šlechtici. To není pravda, dederonští ideologové rozlišovali mezi Stauffenbergem a jeho nejužšími přáteli (ty považovali za vlastence a odvolávali se na to, že měli otevřenější vztah k Rusku) a ostatními spiklenci, které odsuzovali jako představitele reakčních armádních kruhů a německé buržoazie.

Čtvrtek 22. července: Řecká vláda odmítla žádost USA, Velké Británie a Izraele, aby jim umožnila vyslat vlastní agenty k ochraně jejich sportovců na olympiádě v Athénách, a to s odůvodněním, že tento úkol zajistí řecké orgány a že ostatně na řeckém území nemají cizinci právo nosit zbraně. To je vzdor suveréna českého typu. I tak profesionálně zdatná policie jako německá nedokázala na olympiádě v Mnichově zabránit masakru izraelských sportovců. Schopnosti řecké policie jsou českému filmovému diváku známy ze znamenité francouzské veselohry Ukradli torzo Jupitera. No ano, vím, není to úplně reprezentativní pramen informací, ale snad by trochu skromnosti a ochoty k spolupráci na řecké straně přece jen neuškodilo.

Právo už druhý den vítězně rozmazává případ redaktora ČR, který se údajně skrývá pod policejním dohledem na neznámé místě, protože jej prý chtějí zlikvidovat lidé spjatí s případem soudce Berky. List se přitom odvolává na právo české veřejnosti být informována. Má česká veřejnost právo být informována i o tom, kde se Hynek skrývá? A jsou integrální součástí této veřejnosti, jež má právo na informace, i gangsteři, kteří mu jdou údajně po krku? Podle toho, co v Právu zveřejnili, se navíc na tomto organizovaném úniku informací podílel i sám ukrývaný redaktor ČT, který si před redaktorem Práva pouštěl dosti hloupě pusu na špacír.

Premiér Špidla prý vážně uvažuje o funkci eurokomisaře místo Pavla Teličky, univerzálního byrokrata pro všechna použití, proti němuž ne zcela bezdůvodně protestují KDU-ČSL i ODS. Představitelé Evropské lidové strany prý dali najevo touhu po tom, aby jeho místo zaujal Cyril Svoboda, protože je lidovec. To je skutečné šílenství: Svoboda by měl zůstat ministrem zahraničí, je to za dané situace volba lepší než všechny ostatní, které se z nejrůznějších stran vnucují.

To neznamená, že by česká zahraniční politika neměla své strašlivé zvláštnosti. ČR například podpořila rezoluci VS OSN, vyzývající Izrael ke stržení bezpečnostní zdi. Instrukce pro našeho zástupce v OSN prý zněla: pokud se jedna jediná země EU postaví proti, přidáme se. V opačném případě držíme basu, EU by měla být jednotná. Hezký příklad politické statečnosti. ČR ovšem s Dánskem a Británií aspoň prosadila, že v textu jsou odsouzeny teroristické útoky a Izraeli se přiznává právo na obranu (zároveň se mu bere, protože se mu odpírá právo použít jeden velmi účinný prostředek). Izrael prý české chování posuzuje velkoryse, ČR se snažila rezoluci zmírnit. Rezoluce nemá právní závaznost, to je přežitek z dob Josifa Vissarionoviče, kdy ještě lidožroutům hrozilo, že by v plénu OSN mohli být přehlasováni, a takhle se posichrovali.

Jiří Pehe se v Mladé frontě Dnes vyslovuje pro dvoukolový většinový systém, který eliminuje nesystémové strany (např. KSČM). Problém je, že KSČM je za nesystémovou stranu považována čím dál tím méně, přičinily se o to všechny polistopadové garnitury počínaje Havlovou přes Klausovu až po Zemanovu. Tím se taky pomalu, ale jistě snižuje eliminační potenciál dvoukolového většinového systému. Volební systém nás před našimi chybami neubrání.

Pátek 23. července: český tisk je plný spekulací o mocenských přesunech ve vládě a mimo ni. Zdá se, že tato škatulata hejbejte se budou podstatou Grossových politických reforem. Vladimír Špidla bude katapultován na místo eurokomisaře, odkud vyletí Telička a plavmo přistane ve vlivné funkci českého velvyslance při EU. Vymrští odtud někdejšího náměstka ministra zahraničí Kohouta přímo do ministerského křesla, uvolněného předtím ministrem Svobodou, který možná dopadne naměkko do nějakého bezvýznamnějšího resortu, ale možná také natvrdo na nos. Spekuluje se v podstatě o všech ministerských postech, takže pevným bodem je jen budoucí premiér Gross. Události navíc sázejí ještě na ministra Dostála, nesmrtelného Kostěje české kultury, neboť, jak pěkně dovozuje Právo, „má autoritu u umělců“ (to je důležité, umělci jsou neukázněná chasa a dokážou brát vážně jen někoho, kdo dovede občas zapráskat bičem), „a prokázal, že dokáže ukočírovat majetkové požadavky církví“, čímž si získává sympatie široké veřejnosti. Takového chlapíka se přece nelze jen tak zbavit! Sociální demokraté nabízejí štědře svým koaličním partnerům ministerstva, která dokázali přeměnit v kůlničku na dříví – např. práce a sociálních věcí nebo zdravotnictví: Gross ovšem nechce jmenovat do druhé funkce senátorku Rögnerovou, protože se bojí reakce dr. Ratha, který ji prý nemá rád. Být pověřeným v tomto smyslu není, jak vidno, žádná slast.

Rovněž je podivné, že Stanislav Gross ještě nebyl jmenován premiérem, nikdo ještě nebyl jmenován ministrem, ale už vzniká jakýsi základ vládního prohlášení. Je ho zapotřebí, aby se poslanci sociální demokracie mohli definitivně rozhodnout, zda vládu podpoří nebo ne. Tento způsob vytváření vlády (ať už jde o ústavní vymezení nebo mimoústavní zvyklosti) je něco naprosto neslýchaného, a kdyby se odehrával někde jinde než u nás a na náš účet, mohli bychom se smát, až bychom se za břicho popadali.

Komise ustavená v USA k prošetření případu 11. září 2001 došla k závěru, že prezidenti Clinton i Bush podcenili organizaci Al-Kajdá. Samozřejmě, z každé takové události lze dovodit, že vedoucí politici něco podcenili, a vždycky je to pravda. Všichni vždycky něco podceňujeme, něco přeceňujeme a jen zbytek oceňujeme tak akorát. Zajímavé přitom je, že tento závěr je vlastně jakoby tím hlavním, co je třeba z teroristických útoků 11. září vyvodit. Představme si třeba, že by se v prosinci roku 1941 místo vyhlášení války Japonsku sešla v USA jakási prestižní komise a po několikaletém zevrubném studiu dospěla k závěru, že prezident Roosevelt před útokem na Pearl Harbour Japonsko podcenil. Závěry by byly rozhlášeny s velkým humbukem a ovlivnily by výsledek prezidentských voleb v roce 1945, pokud by vůbec ještě nějaké byly. Vykutálené je také vítězoslavné šermování s tím, že Irák neměl zbraně hromadného ničení a že nebylo prokázáno napojení na Al-Kajdá. Dostatečným důvodem k tomu, aby bylo možné válku pokládat za legitimní hájení zájmů USA a Západu, je, že v citlivé středovýchodní oblasti, významné strategicky (leží zde náš spojenec Izrael) i hospodářsky (ropná ložiska) existuje totálně nezodpovědný, nespolehlivý, nevypočitatelný a Západu zcela nepřátelský režim, který ohrožuje jeho životní bezpečnostní zájmy. Jenže, jak se zdá, tyto důvody dnes už veřejnosti nestačí. Je třeba dodat něco kýčovitého idealismu (bráníme celý svět před globálním ohrožením, které odtud vychází), a něco misionářství (přineseme jim svobodu a demokracii). Nemusíme se za všech okolností jenom bránit a nejsme povinni nikomu nosit demokracii. Vláda, která cítí, že musí hájit životní zájmy své země a přitom splnit nesmyslné podmínky, na které si zvyklo západní veřejné mínění, je pak snadným terčem pro nejrůznější defétisty.

Příznivci bratří Mašínů mezi českými senátory využili okurkové sezóny a odhlasovali většinou 29 z 51 přítomných návrh na vyznamenání bratří Mašínů. O případu jsme v Událostech už několikrát psali, nejsem příznivec vyznamenávání těchto lidí (ale nemyslím si taky, že je možné je jednoduše označit za vrahy; to co dělali, bylo nepřiměřené, používali prostředky občanské války v zemi, kde žádná občanská válka neprobíhala). Zajímavější bude, jak s návrhem naloží náš hrdinný prezident. Jeho nátuře by nejspíš odpovídalo: ani udělit, ani neudělit (tak, jako to udělal s Lex Beneš). To, jak se zdá, bohužel nejde. Nelze ovšem vyloučit, že nás pan prezident opět překvapí a předvede umění nemožného.

Polsko požaduje na České republice necelých 400 hektarů území jako kompenzaci za hraniční úpravy, provedené v padesátých letech minulého století. České ministerstvo vnitra, pokud lze věřit Právu, z toho hodlá dělat vědu: prý řešení je v horizontu deseti až patnácti let. Právo citlivě vyhmátlo příležitost k rozsévání nesvárů mezi sousedy: „Polsko se i po 2. světové válce snažilo vznášet územní požadavky, jež se týkaly Těšínska, Oravy a Spíše. Po pobídce sovětského vůdce Stalina nakonec souhlasilo se smluvním zakotvením stávající hranice.“ Tedy: dokonce i po 2. světové válce měli tu drzost vznášet územní požadavky (vznášet územní požadavky vůči ČR je zjevně něco takového jako plácnout na recepci v Buckinghamském paláci britskou královnu přes zadnici). Naštěstí tu byl náš starý kamarád, „sovětský vůdce“ Stalin, který Poláky „důrazně pobídl“ (prostředky jsou všeobecně známé, v Polsku se střílelo až do konce čtyřicátých let) a oni svých drzých pokusů nechali. Pro upřesnění jen stručně k historickému pozadí: bývalé velkovévodství Těšínské tvořilo východní část tzv. Rakouského Slezska. Protože jím vedla etnická hranice mezi Poláky a Čechy (žila zde též německá menšina), zrodil se po roce 1918 územní spor mezi ČSR a Polskem. Představitelé slezských Čechů a Poláků se sice původně dohodli na jakési demarkační čáře, respektující jazykové rozhraní, čeští politici však dali přednost prosazení hospodářských zájmů (ložiska uhlí, významná železniční trať, spojující české země se Slovenskem), využili toho, že polská armáda byla zaměstnána konfliktem s ruskými bolševiky, a pokusili se celé Těšínsko (sahající hluboko do dnešního polského území) vojensky obsadit. Na základě energických protestů Dohody se čs. armáda musela stáhnout a spor nakonec vyřešila dohodová arbitráž: Těšínsko bylo rozděleno, přičemž bylo více přihlédnuto k českým zájmům než k etnické hranici. Tak se součástí Československa stala oblast obývaná desetitisíci Poláků. Československu připadlo mj. i jihozápadní předměstí města Těšín s nádražím (vedla tudy zmíněná trať) – dnešní Český Těšín. Jde o historii, se kterou bychom se pokud možno neměli vůbec a před nikým chlubit. Poláci se s tím řešením nikdy nesmířili a v roce 1938, po Mnichovu, československou část Těšínska vojensky obsadili (bylo to v rozporu s dodatkem mnichovské dohody, který v případě územních nároků dalších zemí vyžadovala dvoustranná jednání a mezinárodní arbitráž, a nedělá to zase žádnou velkou čest Polákům). V roce 1945 jim Češi se Stalinovou pomocí všechno oplatili: hranice se vrátila ke předmnichovskému stavu. Stalin pouze Čechům zabránil, aby s těšínskými Poláky zacházeli podobně jako se sudetskými Němci a s Maďary na Slovensku – Benešovi a jeho spolupracovníkům k tomu tehdy nechyběla chuť. Problém „Zaolší“ (jak území, které připadlo ČSR, říkají Poláci) je mrzutá záležitost, jeden ze stříbrňáků, za něž si Rusové tehdejší české politiky koupili. Máme v té věci dosti mohutnou hroudu másla na hlavě, což vytváří vhodný prostor pro nacionální štvaní, jehož náznaky lze vycítit i v článku z Práva, který jsme citovali.

ČSSD stále chybějí na listině se slibem věrnosti koalici podpisy dvou vážně nemocných, v současné době hospitalizovaných poslanců. Předseda poslaneckého klubu řeší problém, zda postačí, když je s jejich vědomím podepíše sám, nebo zda bude nutné jít za nimi do nemocnice. Ve skutečnosti větším problémem je, že dokumentem poslanci sice slibují věrnost koalici, ale jen pokud si to ještě nerozmyslí.

Vojtěch Jasný natočil v padesátých letech několik ohavných stalinistických slátanin. Není divu, že cítí potřebu se nějak vypořádat se svou minulostí. Prohlásil v této souvislosti: „Národ se potřebuje očistit a dokud si nepřiznáme své chyby, tak to nedokážeme.“ Proč ten pluralis majestaticus a proč „národ“? V tomto případě postačí, když se očistí pan Jasný. A pokud jde o očistu: lidé, zejména ti, co se namočili za bolševismu, si u nás zvykli bazírovat na tom, „že to mysleli dobře“. Člověk se může očistit i z těch nejhorších poklesků, které v životě spáchá. Pokud jde o metodiku této očisty, výchozí metodická podmínka ovšem je přiznat si: nemyslel jsem to dobře.

Sobota 24. července: Stanislav Gross shromáždil sto jedna podpisů a v pondělí s nimi zamíří na Hrad. Do týdne má vzniknout programové prohlášení. Pak se ukáže, kolik sociálně demokratických poslanců své podpisy zase odvolá. Klaus má celkem volné ruce. Když se mu to bude hodit, jmenuje Grosse premiérem, když ne, jmenování odloží.

Premiér Špidla již definitivně zamířil do Bruselu. Má zájme o resort sociálních věcí, nahradil by komisařku Annu Diamatopuluovou, nekorunovanou královnu evropských modrých punčoch. Bude zábavné sledovat, jak se český expremiér prosadí v boji s hydrou sexismu.

Gross by si přál, aby Pavel Telička zůstal činný v české zahraniční politice. To bude asi pro dotyčného dost obtížné. Teličkův problém je, že na univerzálně použitelného byrokrata s komunistickou minulostí myslil příliš vysoko. Jeho pád byl veliký, boule je bolestivá a návrat na původní rovinu bude obtížný.

Kdesi na jižní Moravě, na statku exministra Fencla (mezi sociálně demokratickou elitou už máme i statkáře, to je proti buržoazní republice pěkný pokrok) se konal ples upírů: totiž sešlost bývalé Zemanovy vlády. Zrádce Špidlu nepozvali, Gross nato odmítl přijet s odvoláním na pracovní zaneprázdněnost, nedivím se mu. Byl pak prohlášen primadonou a kolektivně proklet. Nadávek se dostalo i věčnému ministru kultury Dostálovi, protože se cpe do Grossovy vlády, to je nespravedlivé, ministr Dostál je pouhý inventář, který přebírá každý nominovaný ministerský předseda spolu s klíči od hlavního vchodu do Strakovky. Hostitel nazval Zemanovu vládu „první a poslední úspěšnou sociálně demokratickou vládou v zemi“. Vláda se udržela jen za cenu obrovského růstu vnitřního zadlužení a hlavním důsledkem jejího řádění je pokračující demoralizace společnosti. Doufejme proto, že i do budoucna zůstane u melancholických vzpomínek v moravských vinných sklípcích.

Zdá se, že se znovu rozjede spor o vlastnictví Svatovítské katedrály, i když je už od šedesátých let minulého století jasné, že pravým vlastníkem jsou všichni poctiví pracující. Zrádný soud první instance v roce 1994 věrolomně rozhodl, že pravým vlastníkem je katolická církev, nato protestovalo sto poslanců a odvolací soud rozhodnutí zrušil. Veřejná poslanecká intervence proti soudnímu rozhodnutí by měla být honorována okamžitou ztrátou mandátu, je to naprosto nepřípustný zásah zákonodárné moci do oblasti vyhrazené moci soudní. (Když jich bylo přes sto, měli si na to přijmout zákon, něco na způsob lex Beneš, aspoň by každý viděl, jak hluboko jsme už klesli).

Karel Steigerwald protestuje v MfD proti pojetí vězení jako „nápravného zařízení“. Na tom jistě něco je. Vězení by ale nemělo být v prvním plánu ani místem pomsty na darebácích, jen neutrálním zařízením, které má delikventy na nezbytně nutnou dobu izolovat, aby nemohli škodit. Zároveň by ovšem mělo mít takovou povahu, aby ten, kdo ho opustí, příliš netoužil se tam znovu vrátit.

Roman Joch tamtéž a taky právem kritizuje český postoj k rezoluci OSN o izraelské zdi. Píše mj.: „Spravedlivý režim má právo na existenci, zatímco režim nespravedlivý ji nemá. A platí, že režim tyranský je nespravedlivý a režim svobodný – ten, jenž garantuje osobní, náboženskou a politickou svobodu – je spravedlivý. Demokratické Československo bylo režimem svobodným, zatímco Hitlerovo Německo bylo ohavnou tyranií….“ Jinde charakterizuje předválečnou ČSR jako „jedinou svobodnou společnost ve střední Evropě“. Hodnocení předválečné ČSR je hodně přeexponované (ČSR byla nakonec ve třicátých letech ze všech zemí regionu relativně nejsvobodnější a nic víc). Kdo posoudí, který režim je spravedlivý? Nejsi spravedlivý, nemáš právo na existenci – to zní dost bolševicky. Problém Mnichova je v tom, že se Západ vydal svého spojence svému úhlavnímu nepříteli (přičemž nacistický režim byl podstatně nelidštější než kulhavá československá demokracie). To je všechno.

Rakouské policejní orgány zatkly dva naše krajany, kteří bojovali proti rozpínavosti katolické církve tím, že jí konfiskovali pro vlastní, nepochybně charitativní účely finanční hotovost, uloženou v kasičkách rakouských kostelů. Události navrhují panu prezidentovi oba statečné chlapíky na řád Tomáše G. Masaryka: Budou se pěkně doplňovat se Zdeňkem Mahlerem.

Pondělí 26. července: Podle lidí z okolí premiéra (vlastně v tuto chvíli už expremiéra) Špidly se Špidla cítí být v ČSSD izolován a zneuznán. Svou rezignaci chápe jako vynucenou a nespravedlivou. Faktem je, že se Špidla snažil dělat zahraniční a částečně i vnitřní politiku, která neodpovídala představám vlivného kryptokomunistického křídla jeho vlastní strany. Zajímavé přitom je, že nakonec ve straně zůstal úplně izolován. Všichni ho opustili. Nemá žádné stoupence. Je prakticky vyloučené, že by na této neradostné situaci neměl sám žádný podíl.

Neznámý vandal vztáhl svou rouhačskou ruku na totem dr. Edvarda Beneše, vztyčený před hotelem Růže v Českém Krumlově. „Zaútočil na něj“, jak píše Právo, které pochopitelně celý případ rozmazává, protože se mu hodí do krámu, tím, že odstranil německý překlad českého citátu z Benešova projevu, kde čs. prezident věštil, jak viníci povstanou k novým útokům na ČSR. Incident je jakousi miniaturou slavného požáru Říšského sněmu a má zjevně estébácký charakter. Zajímavé je, že personál hotelu si chybějícího textu všiml až skoro za týden.

Podle průzkumu, který si nechaly udělat Lidové noviny, velká většina veřejnosti nechce, aby Špidla nahradil v Bruselu Teličku. Nejsem schopný posoudit, jak se dokáže expremiér s funkcí vyrovnat (o jeho osobní poctivosti nepochybuji), ale to, že univerzálně použitelný byrokrat Telička odejde, považuji za vyslovené pozitivum. Jeho závratná kariéra je jakousi nevkusnou recidivou polistopadového sametu.

Úterý 27. července: Stanislav Gross se stal nejmladším premiérem v krátkých dějinách České republiky. Obávám se, že to zůstane jeho jediným prvenstvím, ale možná, že jsem ještě moc velký optimista. Dal na srozuměnou, že nehodlá měnit ministra financí Sobotku, věčného ministra kultury Dostála (vida, nemýlili jsme se!), ministra Škromacha, ministryni Buzkovou a dokonce ani ministra Němce. Vypadá to, že nakonec jediným vyměněným ministrem na významném postu bude ministr zahraničí Svoboda. Protože rošáda Zaorálek – Špidla odpadá, nahradí ho snad Laštůvka nebo Kavan? Pánbůh s námi a zlý pryč, to by znamenalo dost zásadní reorientaci české zahraniční politiky zdánlivě směrem Berlín – Paříž, ve skutečnosti spíš směrem Moskva. Něco podobného tu už jednou bylo. Tehdy jako dnes v duchu obrany národních zájmů a boje proti sudetským Němcům. Jak může být někdo tak nepoučitelný!

Podle červencového průzkumu STEM sociální demokracie dále ztrácí na komunisty, už jde o rozdíl váhové třídy (19 proti 13,5 procentům). Sociální demokracie hubne, komunisté a neparlamentní zelení nabývají. Připomíná to dvojhvězdu, jejíž jedna složka, příliš nakynutá, předává svou hmotu druhé, té momentálně stabilnější. Zde jde o trojsystém, jehož třetí součástí je naštěstí mimoparlamentní černá díra, která požírá a anihiluje levicové hlasy. V astronomii to, pokud se nemýlím, po čase funguje i naopak, složka, která příliš nakynula, začne přetékat a ta obraná si začne to, co jí bylo odebráno, zase přitahovat zpátky. Pokud by se to nestalo, sociální demokracii by to do budoucna spíš prospělo. Voličská přízeň, vibrující mezi KSČM a ČSSD, je sajrajt, o nějž není co stát.

Středa 28. července: Zatímco na koaliční smlouvě se zjevně všichni tři účastníci bez problémů shodli (konečně proč ne, jsou to jenom slova), o ministerské posty zuří lítý boj. Jakási podoba vlády už krystalizuje: zjevně setrvají Sobotka, Škromach, Urban, Dostál, Šimonovský a Buzková. Unie Svobody nominuje do vlády kromě Němce už jen Kühnla. Kalousek zůstane definitivně mimo vládu. Nejasno je v obsazení ministerstva vnitra a hlavně a především ministerstva zahraničí. Gross je zjevně pod tlakem Kavana a Laštůvky, pro něž je Svoboda nepřijatelný. Mluví se o českém zástupci u OSN Kmoníčkovi (Kavanův člověk, kdysi se zúčastnil proslulé návštěvy Husajnova Iráku, jeho dílem je údajně i to, že ČR nyní hlasovala v plénu OSN pro protiizraelskou rezoluci) a o někdejších náměstcích ministra zahraničí Kohoutovi a Jindrákovi. Kavan by bral i Zaorálka, takže se objevila zpráva o chystané rošádě: z křesla ministra zahraničí bude vymrštěn do prázdna Cyril Svoboda, zároveň vystartuje z místa předsedy Sněmovny Zaorálek a přistane v Černínském paláci. Na uvolněné místo předsedy Sněmovny dopadne Kasal. Lidovci dostanou náhradou za zahraničí nějaké méně významné ministerstvo a kromě toho ještě předsednictví dolní komory parlamentu. Odchod ministra Svobody bude ovšem znamenat velmi zásadní a neblahou změnu, podstatnou reorientaci české zahraniční politiky na osu Paříž – Berlín – Moskva (která se zatím ještě úplně nezhmotnila, nová česká zahraniční politika jí však hodně pomůže, nezapomínejme, že se stavěním mostů mezi Západem a Východem máme velké zkušenosti).Oslabí se naše vazby ke Spojeným státům a na ministerstvu zahraničí se definitivně prosadí defétistický postoj vůči islámskému terorismu. I pokud by této vládě byly vyměřeny jen dva roky existence, to, co pokazí, už nejspíš nepůjde napravit.

Milan Knížák útočí v Mladé frontě Dnes čelně na novináře jako na rasu. Prý pořádají hon na elitu (rozuměj na Milana Knížáka). Ho nejspíš spočívá v tom, že Milan Knížák nedostává v médiích prostor, jaký si zaslouží, a naopak tam dostávají spoustu prostoru ti, co si ho nezaslouží. Tento způsob psaní byl zcela běžný v době mého (a taky ovšem Knížákova) mládí, v šedesátých letech. Psala tak bolševická periodika v čele s Rudým Právem, terčem zprvu nebyli novináři, ale spisovatelé, kteří se tehdy podobně záludně zmocnili části sdělovacích prostředků a útočili na elitu (tehdy tu stranickou). Neměl by pan Knížák dostat něco jako byly v roce 1967 Zelenkovy Literárky? Stačilo by znárodnit podle Benešových dekretů některé periodikum (např. Mladou frontu Dnes) a svěřit ji do péče elitě (tedy panu Knížákovi).

Protože další vydání rubriky Řekli, napsali se objeví až počátkem září, upozorňuji čtenáře na zajímavou analýzu Alexandra Mitrofasnova z dnešního Práva. Píše tam o prostředí, odkud se rekrutovali voliči a přívrženci (ex)premiéra Špidly: „Sociologický průzkum, který by určil charakteristiky voličů, spolu se Špidlou opouštějících soc. dem., neznám. Nezbývá než se pokusit o vlastní hodnocení.

Politicky se tento typ lidí posouval od Občanského fóra k Občanskému hnutí, pak osciloval mezi ČSSD a čtyřkoalicí a právě Špidla byl jádrem, kolem něhož se shromáždili pod voličskými prapory soc. dem. Nyní se vzpamatovávají po dvojím úderu. První rána přišla s poznáním, že jejich ikona ztratila glanc, druhá s nástupem Stanislava Grosse, kterého tato skupina nesnáší, protože nesplňuje jejich nároky na vzdělání, morálku a ideový potenciál.“

Čtvrtek 29. července: všechny velké české noviny přinesly o složení nové vlády informace, které se nakonec nepotvrdily. Všeobecně se považovalo za jisté, že o křeslo přijde ministr zahraničí Svoboda – jenže Gross jeho místo nabídl Teličkovi a tím prakticky Kalouskovi znemožnil, aby se změnou souhlasil (Kalousek sice z populistických důvodů, ale v podstatě právem kritizoval už jmenování Teličky eurokomisařem). To, co noviny přinesly, bylo ovšem pravdě podobné – pro lidovce ztráta ministerstva zahraničí a křeslo navíc jako náplast, pro Unii ztráta jednoho křesla s tím, že si asi podrží lukrativní ministerstvo pro místní rozvoj. Takové řešení by možná zacpalo ústa kverulantům v ČSSD. Nakonec ale jediné, co se stalo, je odnětí ministerstva pro místní rozvoj Unii svobody, a to bude pro Kavana a spol. asi málo. Sociální demokraté jsou ovšem s to např. obsazením náměstkovských postů Svobodovi jeho setrvání ve funkci pořádně osladit.

Poslední schůzi Špidlovy vlády řídil už nový premiér Gross. Je pochopitelné, že Špidla nechtěl sám dirigovat své jmenování eurokomisařem, ale to se dalo přece zařídit tak, že by Grossovi coby místopředsedovi své vlády předal řízení pro tento jediný bod programu. Vláda, která včera zasedala, byla vláda premiéra Špidly a řídit ji měl on.

Klaus napsal opovědný list spisovatelce Rowlingové. List je velmi tvrdě formulován. Spisovatelka si to tak trochu zaslouží, nepochybně si chtěla pokáráním jakési málo civilizované země posílit image humanistky. Takovou populistickou kanonádu, jaké se jí dostalo coby odpověď, jistě neočekávala.

Lidové noviny uveřejnily pozoruhodný rozhovor Renaty Kalenské s Václavem Havlem (paní Kalenská je v tomto žánru u nás jediná, která je schopná konkurovat Alexandru Kramerovi). Je to hodně zatrpklé: Havla nepochybně ranilo, že se jeho nástupcem stal jeho věčný sok. Hájí neobhajitelné (sarajevský atentát), ale co má dělat, nic jiného mu nezbývá. Jinak žije přesvědčením, že po něm jdou nějací „oni“: nejprve svrhli Špidlu, teď se dokonce chystají na Zaorálka, chtějí z něho udělat ministra, aby se ho pak za tři měsíce mohli zbavit. To je už úplně paranoidní. Špidla padl proto, že vláda splácaná v létě 2002 nebyla životaschopná a on s ní nedokázal nic kloudného udělat (nedokázal by to ani o hodně schopnější politik). Tvrdý soud je třeba zmírnit tím, že padlý premiér byl člověk zjevně zcela počestný a na českého politika velmi málo vyčůraný (našeho bobříka, pokud si dobře pamatuji, snad vůbec nedostal). Vyšoupnutí Teličky bych mu tolik nevyčítal, je dobré, že Telička odchází z tak lukrativního postu, proč nás má v cizině reprezentovat kariérista s rudou minulostí?

Vážení čtenáři, toto je poslední předprázdninová aktualizace rubriky „Co týden dal“. Trochu mne mrzí, že divoké politické peripetie, které nás v srpnu čekají, budu sledovat jen z povzdálí. Nashledanou v září.