Neděle 2. května: Právo uveřejnilo v pátek článek historika Ivana Pfaffa, o němž se zmiňuji v prvním článku nových Událostí. Nemohu odolat, abych k dokreslení profilu tohoto zaníceného obhájce prezidenta Beneše a nesmlouvavého kritika sudetoněmeckých revanšistů neuvedl vzpomínku na jednu jeho aktivitu z šedesátých let, s níž jsem měl i já nedobrovolně co do činění.

Když komunisté v roce 1965 zakazovali časopis Tvář, v němž jsem pracoval, uspořádali jsme na jeho obranu rozsáhlou podpisovou akci. Podepsala se pod ni řada významných osobností české kultury od Jaroslava Seiferta přes Mikuláše Medka a Miloše Formana po Jana Wericha. Petici a vyplněné podpisové archy jsme odevzdali na sekretariátu Svazu čs. spisovatelů, který formálně zastavení časopisu „realizoval“. Způsobem mně dosud nejasným se stalo, že tam podpisové archy ukradl zmíněný Ivan Pfaff, připsal k nim vlastní ohnivou výzvu proti komunistickému útlaku v Československu a vše poslal nic netušícímu Pavlu Tigridovi. Výzvě se dostalo na Západě velké publicity a začala se jí okamžitě zabývat StB. Ta poměrně rychle zjistila vznik pseudoiniciativy i jejího konstruktéra a pana Pfaffa zavřeli, až zčernal. Musím říci, že mu to tak trochu přeji: to, co udělal, byl sprostý podvod na signatářích petice proti zákazu Tváře i na nás, co jsme původní akci proti zákazu Tváře organizovali. StB, která nás tehdy ostřížím zrakem sledovala, mohla té provokace proti nám snadno zneužít.

Od té doby nejsem schopen brát Ivana Pfaffa vůbec vážně.

Pondělí 3. května: Čeští ústavní činitelé (současní i bývalí) pronesli u příležitosti vstupu do EU spoustu historických výroků. Exprezident Havel se přihlásil ke komunistické iniciativě za očistu českého jazyka: „Naši národní identitu si nejvíc omezujeme a ničíme my sami. Tím, že mluvíme špatnou češtinou – i ti nejvyšší politici mluví hůř než za Rakouska-Uherska poslední poštmistr…“ Mířil tím nepochybně za svého věčného soupeře (předpokládám, že po smrti budou v pekle zavřeni po vzoru slavné Sartrovy hry do jednoho pokoje, kde si budou na věky věků vyřizovat své malicherné účty), který zopakoval svou oblíbenou tezi: „My dnes nevstupujeme do Evropy, protože v té už dávno jsme a byli jsme v ní vždycky, i v dobách naší největší poroby.“ To je samozřejmě nesmysl, byli jsme půlstoletí na výletě v Rusku, lidem jako Klaus pouze chybí citlivá čidla, aby si toho všimli, ačkoli se všude kolem nás dosud povalují kupky bolševického hnoje. Exceloval ovšem premiér Špidla: „Na jaře v roce 1968 se země vydala na cestu, kterou dnes dokončuje“. To už přímo hraničí s šířením poplašné zprávy.

Stát prohrál dvě miliardy Kč v arbitráži s firmou Petrcíle. Soud rozhodl, že Fond národního majetku neprávem odstoupil od smlouvy o privatizaci ostravské Nové huti, čímž firmu poškodil. Za firmou Petrcíle se skrývá český průmyslový magnát Radim Masný. Své nadšení nad jeho úspěchem vyjádříme jeho oblíbenými slovy, jimiž kdysi oslovil národ z televizní obrazovky: „Do prdele!“

Jinak se v posledních dnech, vzhledem k bujícím oslavám nyšeho vstupu do EU, nedělo nic politicky zajímavého. Proto ta stručnost.

Úterý 4. května: Ministr obrany Kostelka se domnívá, že k vývozu Věry do ČLR nedojde. V tomto případě nejde o obchod s bílým masem, ale o radiolokátor. S transakcí od počátku nesouhlasí vicepremiér Mareš. Podle týdeníku Euro je už proti i premiér Špidla (údajně mu v té věci psali prezident Bush i státní tajemník Powell). Má se to navléknout na nedodržení podmínek, které si stanovilo ministerstvo obrany. Proč se do toho pro Kristovy rány vůbec pouštěli, to už to mohli rovnou vyvézt do KLDR. Špidla teď chce na NATO, aby koupilo Věru místo ČLR. Vlastní indolence má být dostatečným důvodem k vydírání spojenců. Taky není ani slušné, ani vhodné tahat ČLR za nohu, i když zrovna náš spojenec není. Je totiž na takové cviky moc velká a silná. Dá se taky odhadnout, že Čínané nejsou Němci: nemusí si od nás, vítězů všech světových válek, nutně nechat všechno líbit. Oni tuhle pitomou hru nehrajou.

Šest amerických důstojníků bude za týrání iráckých zajatců propuštěno z armády. České postkomunistické noviny (Právo, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) unisono jásají: američtí imperialisté opět přistiženi při činu. Lidožrouti (druhá strana), může mučit, znásilňovat, vraždit podle libosti - u nich je to normální, oni si na nějaká lidská práva nehrají, a salonní evropští humanisté to plně respektují. Toto selektivní pojetí lidských práv platí už od dob vietnamské války. Maročtí teroristé ve Španělsku hovořili o „takzvaných civilistech“. Nemyslím si, že bychom se měli snížit ke stejným metodám, jako druhá strana. Ale nevzít její stanovisko v potaz prostě nelze.

„Volil jsem Zemana“, hlásá hrdě do světa poslanec a předseda pardubické ČSSD Miroslav Váňa. Octl se totiž na černé listině sedmadvaceti českých pánů, přesněji řečeno přátel, kteří měli údajně při prezidentské volbě zradit svého expřesedu. Stejně se zachoval i předseda poslaneckého klubu Ibl. To nabuzuje podezření, že smyslem listiny je ověřit postoj několika sociálnědemokratických papalášů, kde není jasno. Další horliví vyznavači Zemana budou nepochybně následovat s tím, jak bude sílit expředsedova pozice ve straně. Nakonec se třeba ukáže, že ho volili všichni. V tom případě se při loňské prezidentské volbě stal zázrak. Přitom normální odpověď slušného politika v této situaci je: volba byla tajná, a tudíž je každému houbeles po tom, jak jsem volil.

Francouzský extremista Le Pen poctil svou návštěvou Českou republiku a navštíví mladoboleslavskou Škodovku. Mladoboleslavský primátor a ředitel Škodovky Kulhánek se zašijí. Pan Le Pen se tedy bude potloukat po Škodovce bez jejich vznešeného doprovodu. Správně by ho měl vyhodit vrátný. Pustili by tam i Usámu bin Ládina?

V nejnovějším průzkumu CVVM, který potvrzuje setrvalý trend preferencí na naší politické scéně (suverénně vede ODS, druhé místo – opět suverénně před ČSSD – hájí komunisté, a do parlamentu by se dostal ještě lidovecký ocásek), udává 3% preferencí pro „nezávislé“. Do této kolonky sečetli Nezávislé i Sdružení nezávislých, tedy dva zcela rozdílné politické subjekty, které se pouze podobně jmenují. Je zjevné, že ten údaj nemá sám o sobě vůbec žádný smysl. Není ovšem vyloučeno, že Nezávislí mají tři procenta, Sdružení nezávislých tři procenta, což jsou dohromady tři procenta (aritmetika se v případě nekonečně malých politických těles řídí zcela zvláštními pravidly).

V Právu vyšel další nestoudný článek o vyhnání Němců z východní Evropy, tentokrát od jakéhosi Richarda Krále. Je pozoruhodný hned z několika hledisek: jednak používá pro ty, co prchali před tzv. Rudou armádou, výraz utečenec (vzor utopenec), tj. termín, kterým bolševici za totáče označovali emigranty a který je plodem pokroucené jazykové kreativity ideologického oddělení ÚV KSČ. Odvolává se opět na Pařížskou reparační dohodu z prosince 1945, jakoby se týkala i osobního majetku. Ohání se 360 tisíci umučených Čechů – přitom drtivá většina z nich byli Židé, jejich značná část se hlásila před válkou k německé národnosti a ti z nich, co unikli plynovým komorám, šli po válce často do „odsunu“, neboli, jak pan Král požaduje, aby se správně česky říkalo, do „pereselenija“. Nemáme se prý za co stydět, nucené přesidlování bylo v Evropě ve dvacátém století zcela běžné (příkladem je mj. Indie).

Reportéři bez hranic považují (mimochodem zcela právem) změnu českého zákona o pomluvě, údajně jej zneužívá řada politiků. Pomluva by neměla být trestným činem. Pan poslanec Pleva (ODS) by s tím souhlasil, ale požaduje, aby byla stíhatelná občanskoprávně s tím, že za ni budou stanoveny citelné sankce (v řádu milionů Kč). Nejlepší by bylo zavést tělesné tresty. Každý pomlouvač by byl(jako za báťušky cara) třikrát prohnán ulicí a politici ODS by měli pokoj.

Mexiko a Peru odvolaly své velvyslance z Havany a snížily svá zastoupení na Kubě na úroveň chargé d´affaires. Současně Mexiko nařídilo kubánskému velvyslanci, aby do 48 hodin opustil zemi. Je to reakce Castrův prvomájový projev. Drzý bandita tam obě země označil za „lokaje imperialismu“. Je příjemné vidět, že jsou země, které si dovedou zachovat vážnost. Když před pár lety na Kubě zavřeli Pilipa a Bubebníka, přilezl tam český předseda Senátu po břiše.

Evropskou unií zmítá spor o přímé daně. Nové země mají tendenci je snižovat (ČR je výjimkou), a přitom piští jako hladová ptáčata po různých dotacích z rozpočtu EU, do něhož přispívá lvím podílem SRN ze svých vysokých daní. Zajímavé spojení zásadového konzervatismu s drzostí.

Středa 5. května: Poslanecká sněmovna vyhověla Senátu a vypustila z mediálního zákona stupidní nařízení, podle něhož by měli moderátoři soukromých médií povinnost mluvit spisovně. Pro původní návrh hlasovali tentokrát už jen komunisté. Když senátor Bárta zdůvodňoval senátní stanovisko a citoval velmi nespisovnou pasáž z Karla Čapka (Čapek v ní hovoří o „zkurvení ducha“), opustila navrhovatelka, komunistická poslankyně Ivana Levá, s pláčem jednací síň. Novinářům pak řekla, že není na hrubé výrazy a takovou argumentaci těžko snáší. Soudružka poslankyně připomíná světce (pokud se nemýlím, svatého Aloise), který, aspoň lze-li věřit tomu, co píše náš národní nespisovný klasik Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka, se údajně rozplakal poté, co se v jeho přítomnosti jakýsi hrubý voják hlasitě ubzdil. Jinak je zvláštní, jak jsou zastánci ideologie, která za sebou v době své naštěstí definitivně minulé slávy zanechala hekatomby mrtvol, citliví na neslušná slova, obnažené partie ženského těla atp. atp. Pokrytectví je v této souvislosti příliš slabé slovo.

KDU postaví do senátních voleb skoro ve všech 27 volebních obvodech vlastní kandidáty. Zdá se, že doba nesmyslných koalic typu pes a tři blechy definitivně pominula. Došlo to už i lidovcům. Protože se několik koalic typu minipejsek a tři blechy uchází o přízeň voličů ve volbách do Evropského parlamentu, bude zajímavé sledovat, jak dopadnou.

Prezident Chirac kráčí ve stopách svých slavných předchůdců (na mysli člověku vytane především Napoleon Bonaparte, ten sice nebyl prezident, ale tím líp) a chce, aby do Evropské ústavy byl zabudován passus o tom, že kdo ji do dvou let od vstupu neratifikuje, přestává být členem EU. Zajímavá finta, míří zjevně na nové členy, Chirac tomu říká „přátelský nátlak“. To je zjevně něco podobného jako „bratrská pomoc“.

Čtvrtek 6. května: Prezident Bush se jednoznačně distancoval od týrání iráckých vězňů v amerických věznicích a slíbil potrestání viníků. Právu je to málo. Jako vždycky za posledních osmdesát tři let jeho existence. Zřejmě by měl spáchat harakiri. Ve skutečnosti ve válce se takové věci dějí. Těžko je úplně vyloučit. Je jen rozdíl mezi těmi, kteří vědí, že se dít nemají, a hodlají je napravit, a mezi těmi, kteří je považují za normu. V Lybii proběhl proces se čtyřmi bulharskými ošetřovatelkami, které byly obviněny, že nakazily asi dvě stě padesát libyjských dětí virem AIDS. Údajně polepšený patron teroristů Kaddáfí prohlásil, že jde o imperialistické spiknutí. Přiznání bylo na obviněných vynucenou soustavným bitím a znásilňováním. Všechny čtyři byly odsouzeny k trestu smrti zastřelením. Jsem zvědav, jak se nad tím bude zítra Právo pohoršovat.

V Poslanecké sněmovně proběhla zuřivá hádka nad novelou zákona o utajovaných skutečnostech. Ivan Langer obvinil vládu z lajdáctví (novelu podala na poslední chvíli). Nato ministr Palach prohlásil, že Langer je primitivní tlachal a plytký politik. Jakou má mít Poslanecká sněmovna vážnost, když tam zaznívají takové směšné a nevěcné invektivy?

Senátní výbor pro kulturu navrhuje inovaci plošného placení poplatků za rozhlas a televizi. Nevlastníci by se mohli z povinnosti platit vyvázat notářsky ověřeným čestným prohlášením, že nevlastní televizní, případně rozhlasový přijímač. Ministr Dostál souhlasí. Struktura této zákonné úpravy nápadně připomíná Benešovy dekrety. Vlastnictví se předpokládá, nevlastnictví je třeba prokázat. Neměla by mít úprava formu dekretu prezidenta republiky Václava Klause?

Komise pro ústavu Poslanecké sněmovny projednává novelu ústavy. Poslanci se zatím shodli na omezení své imunity: platila by jen po dobu výkonu mandátu. Také by bylo možno diskutovat o zániku mandátu v případě, že bude poslanec odsouzen za úmyslný trestný čin. Tak široká imunita jako u nás je prý jen v Rusku. Ve Velké Británii jsou na tom poslanci podstatně hůř. Problém je, že si to Velká Británie jako civilizovaná nikoli postkomunistická země může dovolit. U nás je pořád myslitelné ( i když připouštím, že je to možnost v tuto chvíli hodně teoretická), že jedna část opozičních poslanců napochoduje po vypršení mandátu do basy, kdežto ta, co ve sněmovně zůstane, přijde o mandát, protože bude odsouzena za vlastizradu. Na přímé volbě prezidenta se členové komise nedokázali shodnout, jsou však prý pro to, aby prezident předsedy a místopředsedy Ústavního a Nejvyššího soudu a vedení ČNB nejen jmenoval, ale i odvolával. Nebylo by tedy lepší a jednodušší, kdyby prezident byl zároveň i předsedou a místopředsedou Ústavního a Nejvyššího soudu a vedením ČNB?

Šrejbrův právník ústavním soudcem?, diví se Právo: prezident kandidoval bývalého předsedu České advokátní komory Stanislava Balíka, který mj. hájil i Šrejbra ve známé sponzorské aféře, na místo ústavního soudce a Senát, jak se zdá, tentokrát kandidáta bez problémů nominuje. Vytýkat advokátům jejich klienty znamená vracet se před rok 1989. Každý má právo na obhájce, i Šejbr.

V úterý odpoledne nalezli policisté na Bukové hoře u Teplic nad Metují, poblíž Kříže smíření, výbušný systém. Dospěli k závěru, že ho tam nastražil zesnulý atentátník Štěpánek, který se asi před čtvrt rokem při zatýkání pokusil o sebevraždu a na následky zranění, jež si způsobil, nakonec za pár dní zemřel. To je zvláštní: umrlec klade nástražné systémy. Horor jako z Erbena.

Petr Fischer cituje v Lidových novinách titulek z Die Zeit „Europa, einig Vaterland“. Vyvozuje z toho dalekosáhlé závěry a zjevně mu ušlo, že jde o ironickou parafrázi prvního verše bývalé dederonské hymny „Auferstanden aus Ruinen, Deutschland einig Vaterland“ (text stvořil německý bolševický veršotepec Johannes Becher).

Pátek 7. května: „Proces“, který proběhl v Libyi se čtyřmi bulharskými sestrami a jedním lékařem, je mimořádně nestydatou soudní fraškou. Ty čtyři ženské se zjevně rozhodli zavraždit. Čtyři roky vyfasoval lékař, který v době, kdy došlo k údajnému kriminálnímu činu, v zemi ještě nebyl. Salonní humanisté typu profesora Koháka zatím nejsou slyšet. Bulhaři se zjevně vraždit smí. Pokud Kaddáfí dopustí, aby rozsudky smrti byly vykonány, ztratí i tu minimální důvěryhodnost, kterou si získal, když vydal své lidi, kteří v jeho službách provedli známý letecký atentát, a vyplatil obětem odškodnění. Není vyloučeno, že se snaží hrát na druhou stranu, protože nestabilita v Iráku se protahuje, Západ je rozdělen a protiamerické nálady tam sílí.

Petr Pithart odmítl převzít Evropskou medaili, kterou mu udělila bavorská vláda. Nemůže přenést přes srdce, že poslanci CSU hlasovali proti přijetí ČR do Evropské unie. Ke zprávě se ještě vrátíme.

ČSSD prý vkládá velké naděje do věrohodnosti průzkumu, který vypracovali dva renomovaní západní odborníci v nových členských zemích EU. Podle něho získá ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu 29,8% hlasů (o průzkumu jsme už psali). Z domácích průzkumů je přitom zjevné, že by měla přesdvědčivě vyhrát ODS a na druhém místě skončit komunisté. Pokud se předpověď obou expertů nenaplní, je těžké jejich prognózy brát jinak než jako naivní pokus ovlivnit veřejné mínění v ČR.

Pondělí 10. května: Nový ministr zdravotnictví Kubinyi se představil dvěma razantními akcemi. Jednak zaútočil na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, jednak, a to hlavně, odvolal ředitele IKEM Filipa. Pan Kubinyi předvádí svou svalovou výbavu. Je to dosti primitivní technika, problém zdravotnictví není v osobách, ale v tom, že peníze, které jsou k dispozici, nestačí na pokrytí výdajů. Je to jedna z bezedných černých děr, produkujících obrovský veřejný dluh ČR. Pan Kubinyi připomíná předsedu klubu Za Prahu krásnější, který se rozhodne zahájit činnost svého spolku demolicí Petřínské rozhledny. Je to zároveň naivní a směšné.

US-DEU věří na úspěch koalice, kterou utvořila k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu. Koalice vystupuje pod jménem, které nikdo nezná (Unie liberálních demokratů) a do čela si postavila političku, kterou si je jen málokdo schopen spojit s Unií svobody – senátorka Rögnerová je předsedkyní klubu „Nezávislí“. Jak se v tom má volič vyznat? Jak má vědět, že když volí „Unii liberálních demokratů“ a nezávislou senátorku Rögnerovou, volí vlastně US-DEU? US-DEU se definitivně stala obětí kataklysmatického procesu integrace pravice.

Profesor Jičínský vyjadřuje v dnešním Právu názor, že prezident Klaus nedodržel literu ústavy, když Lex Beneš ani nepodepsal, ani nevetoval. Jičínského výklad je pravdě podobný, bylo by ostatně logické a správné, kdyby se i nejvyšší ústavní činitel ČR držel zásady „Vaše řeč budiž ano ano, ne ne, a nedůstojně nekličkoval.

Američtí baptisté varují českou republiku před legalizací prostituce. Takový krok prý může nenávratně poškodit vztahy mezi USA a ČR. „Američané a Britové nemilosrdně bojovali proti otroctví, tak i my slibujeme stejný postup vůči zemím, které umožňují masové zotročování dívek a žen.“ Problém je, že 99% údajně zotročených si své povolání vybralo dobrovolně a za žádné zotročení je nepovažuje. Vaše starosti na naši hlavu.

Vnitro muselo poprvé mazat v seznamu StB, a vypustit jakéhosi Jana Vaněčka, který se údajně dostal do seznamu neoprávněně na základě padělaného podpisu. To ostatně není první případ. Je však třeba vytvořit i obrácený precedens a připsat do registru někoho, kdo tam logicky patří, ačkoli tam není uveden. Seznam by měl být napříště pojat dynamicky, a při každé výměně vládní garnitury by někteří byli vyškrtnuti, jiní zase připsáni. A až se k veslu dostane KSČM, nabude seznam definitivní podobu.

Úterý 11. května: Podle agentury TNS-Factum (preference pro volby do Poslanecké sněmovny) by pětiprocentní hranici z 6,7% překročilo Sdružení nezávislých kandidátů. Sdružení nyní kandiduje do Evropského parlamentu společně s Kaslovými Evropskými demokraty a jeho kandidátku vede Josef Zieleniec. Je otázka, jak vážně se má brát tento výsledek: jednak si je hodně lidí plete s Železného Nezávislými, jednak se díky eurovolbám vezou tak trochu s Evropskými emokraty a osobnostmi, které si Kaslova strana přitáhla, jednak výsledky agentury TNS-Factum je užitečné vždy ještě konfrontovat s výsledky STEM a CVVM, které bývají střízlivější. Navíc slovo Nezávislí je prázdná schránka, do které si každý může vkládat své osobní přání a naděje, ale to jde jen poměrně krátkou dobu, svou pouhou existencí takové prázdné schránky (Děkujeme odejděte, Čtyřkoalice) pak většinu vkladatelů otráví. Výsledek je spíš svědectví o existenci bludných cca 10% voličů Pravdy a Lásky, kteří nevědí, kam se přidat – tito voliči se totiž neradi vážou a nejradši by v duchu svého proroka volili stranu, která pokud možno neexistuje. Je to škoda, protože tito dezorientovaní lidé (to je vůbec největší Havlova vina) oslabují demokratické pravicové strany, přesněji řečeno fakticky nedovolí, aby nějaká taková vznikla. Když probereme výsledky průzkumu TNS-Factum přepočítané na mandáty (ODS 79, KDU 17, KSČM 50, ČSSD 40, Sdružení nezávislých kandidátů 14), zjistíme, že není naděje na vytvoření většinové vlády. SNK v této podobě nepůjde do koalice v níž bude ODS nebo KSČM a ani pokračování současné koalice by nebylo možné. Čili: přes vysoká procenta pro ODS by volby opět vygenerovaly patovou situaci. A to už je trochu nebezpečné, jediné volby, z nichž v ČR nevzešel pat, byly ty první.

KSČM má problémy v „Evropské levicové straně“, kterou před časem s velkou pompou spolu s několika evropskými komunistickými a trockistickými stranami založila. Italští komunisté a trockisté tvrdě požadovali, aby ve stanovách nové celoevropské strany bylo i potvrzení „nepřijatelnosti stalinistických praktik“. Čeští vyjednavači (Miroslav Ransdorf) ovšem upřednostňovali formulaci odsuzující „nedemokratické praktiky a zločiny ve jménu socialismu“, která je podle nich širší (vztahuje se u nás prý i na sedmdesátá a osmdesátá léta), ale ve skutečnosti jen mlhavější a vyčůranější (členská základna KSČM nesnese žádné explicitní odsouzení stalinismu, jsou to samí staří stalinisté). KSČM tak zůstává zatím mimo „Evropskou levicovou stranu“. Podle Ransdorfa však těm ostatním nakonec nezbude než české komunisty přijmout, v Evropském parlamentu je bez nich zastoupeno jen šest členů Evropské levicové strany a nemohou tedy vytvořit frakci (k tomu je potřeba sedmi účastníků). A tak je čeští komunisté mohou pěkně ždímat. Vykutálená společnost.

Středa 12. května: Ozbrojená skupina manželů Stodolových se zmocnila několika zajatců, z nichž některé popravila. Nesedí vám snad tato terminologie? Ale proboha proč, přesně tímto způsobem informuje český postkomunistický tisk od Mladé fronty Dnes přes Právo až po Lidové noviny o teroristických zvěrstvech v Iráku. Nejprve proudy krokodýlích slz nad týráním vězňů v amerických armádních věznicích (jistě, dělat se to nemá), a pak zpráva o něčem, co výrazy jako „poprava“ a „zajatec“ dostává ráz jakési legitimní odplaty. Byla to „pomsta“, píše Mladá fronta Dnes, a to přece musí každý pochopit, pomsta je morálně ospravedlnitelná! V dobách, kdy byla ještě Evropa civilizovanější a méně rozložená, se o popravě hovořilo tam, kde měl ten akt jakousi legitimitu, a zajatci byli vojáci, jichž se protivná strana zmocnila ve válce. Dnes je poprava synonymum pro vraždu a zajatci se můžeme stát všichni, protože jsme, jak říkají maročtí teroristé, stejně jen „takzvaní civilisté“. Tímto způsobem se bez odporu přistupuje na logiku světa, který je nám cizí a zásadně nepřátelský. A když na ni přistoupíme, jak před ním pak v budoucnu, až dojde na lámání chleba, ubráníme své pivní mozoly?

Způsob uvažování, připomínající islámské fundamentalisty, není jen českou specialitou. Letos bude kulaté výročí spojenecké invaze v Normandii. Francouzští organizátoři přizvali tentokrát i německého spolkového kancléře (před deseti lety tam Kohl ještě nesměl). Nebude mu však zjevně povoleno položit věnec. Generální tajemník sdružení britských veteránů z Normandie totiž prohlásil, že by to bylo bezbožné, něco jako svatokrádež. Zdá se, že věří na podobného Boha jako Usáma. Komunismus sice padl, ale přesvědčení, že motorem světa je stále obnovovaná, neuhasitelná nenávist, se uchytilo na východ i na západ od Aše. Od války uplynulo skoro šedesát let, ale Němcům nikdo nevěří. Mají mít stále statut poraženého a charakter druhořadé, nerovnoprávné evropské mocnosti. Jsou vystavováni nesmyslným a ponižujícím formálním omezením a celá Evropa to zjevně považuje za správné. Současné Německo se od své neblahé minulosti tisíckrát slovem i činy distancovalo, ale není to nic platné. Naše civilizace je proto tak prohnilá a rozložená, protože už nestojí na křesťanských základech. Podle našeho nynějšího přesvědčení je nepřátele třeba nenávidět do čtvrtého a pátého pokolení a odpouštět je směšné a nepraktické.

Paní poslankyně Čelišová (KSČM) má velmi podobně tvarovaná ústa jako její stranický kolega Ransdorf. Z toho by plynulo, že buď je jeho příbuzná, nebo patří k „reformistům“ v KSČM a zmíněná zvláštnost je reformismu v KSČM příznakem. Vzbudila ovšem nyní pozornost ani ne tak tvarem úst, jako tím, co z nich vyšlo: v poslanecké debatě o utajených porodech a urychlených adopcích prohlásila: „Zajímal se někdo o to, jaké děti v ústavech vlastně jsou? Děti vysoce kvalitní, v uvozovkách, rozhodně ne.“ Načež byla od lidovců, navrhovatelů úpravy (a někdejších dlouholetých koaličních partnerů KSČ) obviněna z hlásání zásad hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Poslankyně Čelišová nepochybně chtěla jen upozornit na to, že kdyby svatoušci navrhovatelé přišli do některého z domovů a měli si vybrat, pravděpodobně by zase rychle odešli, a řekla to tak, že toho svatoušci mohli hned na místě zneužít, aby si napravili pošramocené preference. Podobnými nesmyslnými spory se ve veřejnosti nabuzuje dojem, že jedni jsou za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Výsledkem jsou pak patové situace, které standardně navozují každé další volby do PS.

Na veřejném slyšení přijal Senát parlamentu ČR memorandum, v němž se obrací na český stát, aby vyžadoval označování naší země jako Česko (Czechia, Tschechien, Tchéquie) a dbal, aby název důsledně prosazovali diplomaté, aby vešel do učebnic a na adresy sportovních týmů (zapomněli na telefonní seznamy světových metropolí). To, co senátoři vyprodukovali, je hovadina srovnatelná s komunistickým návrhem o užívání spisovné češtiny, který s takovou pompou odmítli. Přitom přizvaný ředitel Ústavu pro jazyk český ČAV řekl na slyšení docela rozumně: „Jazyk má svůj život a jestli někdo vydá zákon či doporučení, na věci to nic nezmění. Lidé, kterým se slovo Česko nelíbí, ho používat nebudou“.

Soudní líčení s bývalým důstojníkem BIS Hučínem se nyní zabývá údajným Hučínovým podvodem, během něhož se mu podařilo zmocnit se závratné částky 7 600,- Kč. Okolnosti jsou navíc podle toho, co píší noviny, krajně podezřelé. Těžko se ubránit podezření, že se státní orgány po obžalovaném „vozí“. A vyvstává pak docela logicky otázka, co je za tím.

Čtvrtek 13. května: Zpravodajství o Iráku v českých celoplošných médiích, aspoň v těch, které mám čas podrobněji sledovat, je, hlavně pokud jde o nehoráznosti, zřejmě vyráběno centrálně, všichni ti výtečníci z Práva, Mladé fronty Dnes a Lidových novin tvoří sehraný tým. Podle Práva není „zajatec“ Berg, kterému teroristé uřízli hlavu, tím hlavním viníkem: stal se asi jen „obětním beránkem“ v rukou teroristů. Rozuměj: pravým viníkem jsou američtí imperialisté, Bush a jeho tým. Na Právu je hezké aspoň to, že od konce čtyřicátých let minulého století drží linii, důslednost patří k uznávaným ctnostem. Milan Vodička v MfD se zase domnívá, že některé chyby jdou na vrub samotného Berga. Vychází zjevně z pojetí, že uřezávání hlav je ve světě něco normálního, atmosférický jev, něco jako krupobití, člověk vybavený meteorologickými informacemi se mu dokáže vyhnout, a pokud tak neučiní, je to jeho chyba. A konečně Martin Čermák nás v Lidových novinách ponouká, že dokud nebudeme mít k dispozici další informace, musíme i Bergovo zavraždění (stejně jako ponižování iráckých zajatců) chápat jako selhání jednotlivců. Selhání jednotlivců má v této linii pěknou tradici. Stálo za povražděním izraelské sportovní výpravy na olympiádě v Mnichově (z časového odstupu se extremistům jako jsem já jeví obludné, že po tom masakru nebyla olympiáda zrušena), za únosem lodi Achille Lauro a zavražděním amerického invalidy, za atentáty z 11. září 2001. Systémové chyby má jen demokracie. U lidožroutů mluvme zásadně o selhání jednotlivců.

Václav Klaus tentokrát vynechává cestu do Prčic (místo toho letí do Norska), akce se zato zúčastní početná a reprezentativní delegace US-DEU v čele s předsedou Marešem, evropskou jedničkou strany Rögnerovou a jejím zakladatelem Janem Rumlem. Je to přímo symbolické.

Zemřel poslanec ODS Jiří Patočka. Předseda Topolánek to komentoval slovy: „Byl rozhodně v horším stavu než Cyril Svoboda,ale přesto svou práci odváděl bez jakéhokoli zájmu televizních kamer.“ Poslanci ODS jsou zjevně využitelní ke stranické propagandě i po smrti.

Nájezd nového ministra zdravotnictví Kubinyiho proti VZP a její ředitelce připomíná slavné Gorbačovovo tažení proti alkoholismu. A je za ním trochu cítit naději, že pod rukou schopného manažera se VZP změní ve strojek, do něhož se vloží deset miliard a vypadne dvacet. Víra v zákon o samovolném rozmnožování energie je nositelkou dějinného optimismu všech českých vlád od roku 1992, a tak české zdravotnictví zůstane zjevně i v rukou nového ministra malströmem, produkujícím další samozadlužování české společnosti.

Nad Vsetínem se bude tyčit Fučíkova socha. Zatímco městští zastupitelé znovuvztyčení pomníku odmítli poté, co jim čeští státní historici vědecky potvrdili, že národní hrdina někdejšího bolševického Československa nemá se Vsetínem nic společného (jinak by byl jeho pomník O.K.), zakoupili komunisté pozemek, na němž ji nyní hodlají instalovat. Bylo by dobré komunistům za každou cenu zabránit v koupi Řípu.

Pátek 14. května: Velvyslanec EU v Slovenské republice přišel s originálním projektem kultivace romského etnika. Pro romské děti mají být zřízeny internátní školy, kde by pobývaly vždy od pondělí do pátku a byly „souvisle vystaveny systému hodnot, které v naší civilizaci převládají“. Rodičům je třeba poskytnout finanční pobídku, která by je přiměla, aby s tímto plánem souhlasili. Obávám se, že tak budou romští rodiče souvisle vystaveni systému hodnot, které by v naší civilizaci rozhodně převládat neměly.

Čeští europoslanci budou pobírat 65 tisíc Kč měsíčně, tedy skoro o dvacet tisíc víc než poslanci PS. Podle jakési internetové ankety to většina našich občanů považuje za nehoráznost. Nemyslí si náhodou většina našich občanů, že by těch šedesát pět tisíc měla brát ona? Podle Práva figuruje mezi výdaji, které bude poslancům hradit EU, 394 tisíc na platy asistentů. Tato suma by chtěla blíže vysvětlit, mohlo by se totiž zdát, že každý český poslanec by si mohl vydržovat až šest poradců se stejným platem, jako má on sám.

Poslance Bielesze údajně lanaří ODS, poslanec Bielesz si ovšem chce ještě užívat svobody a do manželského chomoutu s občanskými demokraty zatím nevleze. Pro politického proutníka jsou nepochybně příjemnější letmá partnerství na jednu noc, tedy spíše jedno hlasování, než slib věrnosti až do hrobu. K problému se ještě vrátíme.

Taktéž zajímavý vývoj prodělává členská základna KSČM. Členové stárnou, ubývá jich, zato preference utěšeně rostou. To si zaslouží jakýsi rozbor.

Prezident Chirac a spolkový kancléř Schröder dali najevo pobouření nad „popravou“ amerického civilisty v Iráku. „Byli jsme přesvědčeni, že tyto časy jsou již dávno pryč.“ Co to znamená? Že jsou pryč časy, kdy bylo možné, únosné nebo snad dokonce záhodné uřezávat americkým civilistům hlavy? To by byla smělé přenesení principu Křen – Pešek (dnes to sice správné není, ale kdysi to bylo docela v rychtyku) z vyhánění Němců na řezání hlav americkým imperialistům (pan profesor Křen si jistě vzpomene, jak za mladých let jeho slunné kariéry frčel boj proti americkému imperialismu všemi prostředky).

Auto ministra Němce vážně porušilo dopravní předpisy, zní titulek v Mladé frontě Dnes. Auto předpisy porušit nemůže, jen řidič. Pokud ministr neřídil, je z obliga. Nemá povinnost kontrolovat techniku jízdy svých šoférů.

Sobota 15. května: Právo informuje s neskrývaným nadšením o jakémsi vyčůraném italském generálovi, který žádá, aby řízení vojenských operací v Iráku bylo okamžitě předáno mezinárodnímu velení, protože skandál s mučením iráckých vězňů prý vystavil Američany přílišnému tlaku. Představují si to zjevně tak, že američtí vojáci v Iráku zůstanou (tvoří drtivou většinu okupačnch sil) , ale dostanou cizí velení, protože to jejich se neosvědčilo. Nad takovou drzostí zůstává opravdu rozum stát. český postkomunistický tisk se musí vypořádat s nepříjemnou skutečností, že snímky, uveřejněné v Daily Mirror, byly falsa. Technika je stará a osvědčená: v Právu je na první straně docela dole zastrčená zprávička, v Mladé frontě Dnes dokonce jen dvě věty v článku nadepsaném „Američané propustili irácké vězně“ a pak ne stránce deset zpráva s titulkem „Daily Mirror se omluvil za zfalšované snímky“. Všechno je tedy v pořádku, omluvili se. Z týrání vězňů se dělá bezmála genocida, vražda amerického civilisty se nazývá popravou a další den už o ní média nic neví, lhaní anglických novin se bagatelizuje.

Václav Bělohradský uveřejnil v Právu další ze svých nesmyslných textů, bojujících proti americkému imperialismu, pardon unilateralismu a jeho českým žurnalistickým přisluhovačům, kteří jsou údajně ještě horší než politici - mučitelé iráckých vězňů. V závěru píše: „Multilateralismus nemůže být pro nás Evropany jen politickou strategií, je jádrem naší morální tradice. A v ní jde především o to, obnovit v každé generaci Evropanů etickou podmínku soudnosti – odvahu vidět se očima jiných!“ Jenže člověk musí napřed vidět věc, kterou bere za svou a kterou považuje za správnou, protože je jen jedna pravda, a té se musíme snažit dosáhnout. Což jde jen tak, že budeme mít odvahu vidět to, co je kolem nás, svýma vlastníma očima. Umět se na sebe podívat z odstupu (brát vážně, jak nás vidí druzí) je jistě důležité, ale tomu, kdo nevěří v jednu pravdu, neusiluje o ni a nemá odvahu se na věci dívat svýma očima, nebude k ničemu.

Předseda ODS Topolánek prohlásil, že v případě vítězství ODS v příštích volbách jsou dny nejvyšší státní zástupkyně Benešové sečteny. Pokud paní Benešová vidí jediné důstojné životní poslání v tom, že bude nejvyšší státní zástupkyní, nepochybně se poleká. Terčem Topolánkovy kritiky se stal její výrok, že se někteří starostové chovají jako gubernátoři. Pan Topolánek zareagoval po bolševicku a obvinil Benešovou, že urazila skoro šest tisíc starostů (tj. všechny, a tedy starostenství jako stav). Bolševici bývali obezřetnější, byli by řekli, že urazila „všechny poctivé starosty“, kterých je ovšem drtivá většina. Pan Topolánek se ještě musí trochu učit, ale už je na nejlepší cestě.

Pondělí 17. května: Na sjezdu KSČM zazněla řada vzletných slov, které se jednou octnou v učebnicích pro žáky ZDŠ. Předseda Grebeníček konstatoval, že u nás vládne protilidový režim, ze řetězu sociálního státu utržený kapitalismus. Podle Exnera (převzal po Ransdorfovi zahraničněpolitické záležitosti) představuje KSČM obranu proti „nastupujícímu barbarství, ať už se projevuje prostřednictvím terorismu, nebo daleko většího barbarství, které přinášejí bohaté kapitalistické státy“. Ještě že nejsme bohatí! „Reformátor“ Dolejš mluvil o „tzv. stalinismu“ a sjezd se vyjádřil proti vytváření podmínek pro „kult osobnosti“ (tak se za Chruščova jinotajně říkalo Stalinovým zvěrstvům). Otřesné panoptikum.

Ústřední výkonný výbor ČSSD odmítl velkou většinou návrh, který by otevřel cestu Zemanovu požadavku na svolání mimořádného sjezdu strany ještě v tomto roce. Proti bylo 82 členů, pro 24, 27 se zdrželo hlasování. Zdá se že Špidla s Grossem mají situaci zatím zcela pod kontrolou. Z emigrace na Vysočinu je návrat do vrcholné politiky velmi, velmi obtížný.

Senátor Robert Kolář ohlásil v TV Nova svůj záměr odejít z US-DEU. Nejprve vstoupí do klubu KDU-ČSL, protože byl zvolen za čtyřkoalici. Lidovci ovšem nejsou konečnou stanicí jeho politické dráhy. Pak uvažuje o vstupu do ODS, která je mu ideově nejbližší (v ODS už pominuly důvody, kvůli kterým ji kdysi opustil). Je ovšem také možné, že zakotví u Evropských demokratů. Senátor Kolář má šanci stát se Bludným Holanďanem české politiky. Až vystřídá ještě ČSSD a KSČM, nepochybně zatouží vrátit se ze své Star trek zpátky do rodné US-DEU – a v té chvíli zjistí, že jeho rodná strana už třicet tisíc let neexistuje.

Petr Pithart napsal do Süddeutsche Zeitung článek, kde shrnul své výhrady k politice CSU – údajně text, který chtěl přednést při předávání ceny, jehož se nakonec nezúčastnil. Je, jak je u Pitharta zvykem, pobuřující a zaslouží si zvláštního rozboru.

V Pekingu prý přibývá denně tisíc aut. Autor informativního článku v Právu se nad tím upřímně raduje, stejně jako se nad pokrokem Číny před časem radoval prezident Klaus. Je totiž odedávna přesvědčen, že technická vyspělost za sebou automaticky táhne svobodu a demokracii. To je ovšem velmi hrubý omyl. Civilizace, v nichž se pracovitost obyvatel a technická pokročilost snoubí s mravním a politickým barbarstvím, znamenaly vždycky pro svět strašné nebezpečí: viz Hitlerovo Německo, viz Japonsko na sklonku třicátých let. Naproti tomu komunistické Rusko, kde se mravní a politické barbarství snoubilo s lemplovstvím a technickou nedostatečností, se nakonec samo od sebe sesypalo.

Úterý 18. května: Českem otřásá vlna fotbalového násilí. Zdá se, že zdánlivě pasivní věc, jakou je přihlížení sportovním utkáním, se změnila v aktivitu, která násilníkům nahrazuje skutečnost, že Evropa obecně a tato země zvlášť už velmi dlouhou dobu nezažila válečné kataklysma a násilnictví se nemá kde vybít. Jediné fyzické utrpení, které známe z vlastní skutečnosti, nám způsobují (ovšemže nechtě) zubaři. Naposled v Opavě zmlátila skupina fotbalových rabiátů (fotbal hrát neumějí, umějí jen se na něj koukat) zjevně romského mladíka (že je Rom, se v novinách napsat nesmí, bylo by to diskriminativní). Nepomohlo mu, že se před nimi chtěl schovat do kostela. To navozuje asociace, k nimž se ještě vrátíme.

Ministr Kubinyi, poté co se pár dní choval podle zásady „nové koště dobře mete“, zahájil ústup do předem připravených ministerských pozic. Nešlo mu prý a nejde mu o odchod ředitelky Musílkové, které nakydal něco hnoje na hlavu, jde mu o to, aby se zlepšila VPZ. Ví (jako my všichni), že to na Musílkové nezáleží. Neřekne, že problém je v absurdních představách sociálních demokratů, že zdravotnictví obecně a VPZ zvlášť mohou vyprodukovat víc, než se do nich vloží. Pan ministr (a sociální demokraté všeobecně) v dětství příliš uvěřili pohádce „Oslíčku, otřes se“. Výsledkem je děsivě rostoucí státní zadlužení.

Pan ministr Kubinyi chce rovněž spojit Všeobecnou fakultní nemocnici, Bulovku, Thomayerovu nemocnici a IKEM do jednoho superústavu. Prý si budou moci navzájem poskytovat různá nákladná zařízení. Nebylo by nejlepší spojit úplně všechny nemocnice? Tím by se dovršil projekt, který komunisté nikdy nedotáhli do konce.

Lidovci chtějí zřídit ministerstvo rodiny. Ministerstvo má pečovat o to, aby našinci nežili nemravně na hromádce, má provádět „prevenci a podporu rodin s více dětmi“ a vůbec „směřovat vše k vývoji zdravé rodiny“. Kapacity se získají zrušením ministerstva informatiky (k čemu je, vystačíme s telegrafem a českou poštou) a sloučením ministerstva kultury a školství (souhlasil bych za podmínky, že ministryní bude paní Buzková: má vyšší IQ a větší poprsí než ministr Dostál). Je velmi pěkné, že naši klerikálové nechtějí v souvislosti se zřízením nového ministerstva zrušit ministerstvo vnitra nebo obrany. Populismus chtě nechtě naráží na jisté meze. Navíc strategie KDU-ČSL je v této věci tak říkajíc obranářská: tímhle způsobem si nanejvýš udrží svou voličskou základnu na jižní Moravě. Co je doma, to se počítá.

US-DEU bude prosazovat na funkci „europrezidenta“ Václava Havla. Sociální demokrat Škromach se domnívá, že by českých eurokandidátů mohlo být víc (myslí zjevně na Zemana). Vzhledem k obrovské autoritě US-DEU na evropské scéně (v době „opoziční smlouvy“, jak se dobře pamatujeme, o ni pečovala různými denunciacemi do Bruselu) se dá předpokládat, že Havlovy šance jsou nepřehlédnutelné.

Michael Moore, americký dokumentarista, stvořil „antibushovský“ snímek, týkající se války v Iráku. Triumfoval zejména na prostranství před americkým Senátem. Položil tam řadě senátorů otázku: poslal byste své dítě do irácké války? Podle práva většina senátorů poté zděšeně prchla. Nechme teď stranou podezření, že pan Moore, nebo Právo (jak je jeho zvykem) nebo oba dohromady kecají. Odpověď na otázku je jednoduchá a není třeba prchat: já bych nikdy nesouhlasil s tím, aby moje děti bojovaly v Iráku, a to z jednoduchého důvodu – nejpozději od dob dětské křižácké výpravy je zjevné, že posílat děti do války je zvěrstvo. Na druhé straně svému plnoletému synovi ani své plnoleté dceři bych si netroufl mluvit do toho, zda chtějí nebo nechtějí v Iráku bojovat, protože když je jednou potomek plnoletý, nemají se mu rodiče plést do života (pokud by se rozhodli pro, samozřejmě bych se o ně bál, ale to je asi tak všechno, čím mohu pana Moora a podobné sviňáky uspokojit).

US-DEU uvažuje o sloučení s Evropskými demokraty. Je otázka, zda věci nedospěly zuž tak daleko, že sloučení s US-DEU by Evropské demokraty kompromitovalo.

Senátor Bárta vede křížové tažení proti prezidentu Klausovi. Chce ho podle ústavy obžalovat z velezrady, protože sabotuje nominaci soudců Ústavního soudu. Žalobu však musí podat skupina poslanců a je velká otázka, zda se senátoru Bártovi podaří najít potřebný počet spřízněných duší. Pokud ne, neuspěje (ačkoli Klaus nepochybně sabotuje jmenování ústavních soudců, chtěl by totiž nejspíš mít z Ústavního soudu to, co mu vytýkal za Havla, totiž třetí komoru parlamentu). V tom případě drzost pana prezidenta poroste a vážnost Senátu ještě víc klesne. Václav Klaus se podle mého názoru neprovinil velezradou (proč takové vznešené slovo), nýbrž něčím, čemu se u nás obyčejných smrtelníků (pokud nejsme nejvyššími ústavními činiteli) říká vychcanost. Ta zatím není trestná.

Středa 19. května: Vláda se zjevně dohodne na podobě majetkových přiznání. Podle jedné varianty návrhu má občan sám dokazovat, že svůj majetek nabyl řádně. Má tedy dokazovat vlastní nevinu. Princip, který se v našem právním řádu poprvé uchytil v Benešových dekretech. Jsou nejspíš opravdu základním kamenem našeho právního řádu. Je tu ovšem jistý pokrok: zatímco dříve museli nevinu prokazovat jenom ti, co byli německé národnosti, dnes se to bude týkat i Čechů rodu slovanského.

Policejní mluvčí učinil jakousi jemnou výtku mladíkovi, kterého v Opavě zmlátili fotbaloví výtržníci: kdyby se nepokoušel schovat se v kostele, byla by akci zaznamenala kamera policejního vrtulníku a viníci mohli být dopadeni. Policie ČR klade na občany dost vysoké nároky: když se na jednoho žene tlupa rozkurážených a nejspíš i ožralých hromotluků, kouká člověk spíš utéct a schovat se než se vystavit případným policejním kamerám.

Šéf Evropských demokratů Kasl prohlásil, že existují dohody mezi malými stranami (US-DEU, Cestou změny, LiRa, ODA, nezávislými, Zelenými, KAN či SNK, nepochybně měl na mysli i vlastní stranu), „aby slušní kandidáti navzájem mezi sebou nesoupeřili a neotevřeli tím prostor jen pro mandáty velkých stran“. Kandidáti velkých stran tedy zjevně slušní nejsou. Čím mrňavější strana, tím slušnější kandidát. Domyšleno do důsledků to znamená, že pro českého voliče je přitažlivá neslušnost. Neměly by si pidistrany zvolit vlastní lid?

Vláda údajně připravuje nové tažení proti korupci. Tažení proti korupci se vyhlašují a) v předvolebním boji, b) když vládě teče do bot. Je to jakýsi obranný reflex, jako když napadený tchoř začne smrdět. Útok je veden převážně na komunální sféru, součástí útoku je úprava trestního zákona: neoznámení korupce by se mělo stát trestným. Jakkoli jsou taková opatření třeba dobře myšlená, podporují práskačství a povedou ne k odstranění korupce, ale k prohloubení morálního marasmu společnosti. Vláda má, pokud jde o korupci, dost omezené možnosti: živnou půdou korupce je právě morální marasmus, a s tím žádná vláda nic nenadělá, ostatně není to ani její věc.

Čtvrtek 20. května: Spoustě lidí u nás vadí, že např. poslanci nebo senátoři mohou cestovat prostředky veřejné dopravy zdarma. Senátoři a poslanci však nejsou jediní. Pro ostravské vandaly, kteří se přijeli u příležitosti utkání Baník – Sparta servat s pražskými vandaly, vypravily české dráhy zvláštní vlak (to přijde údajně bratru na několik desítek tisíc korun). Vandalové způsobili během cestování na vagónech škodu rovněž za zhruba několik desítek tisíc korun (Dráhy si libují, že to bylo poměrně málo). Vandalové prý také (poprvé) za přepravu platili: podle slov jednoho z nich stála skupinová jízdenka do Prahy jednu osobu cca 30,- Kč (pro normální lidi stojí plné jízdné asi 250 Kč). Zpátky už platili jenom někteří, vybralo se prý 8 000,- Kč (to je plné jízdné pro 32 vandalů), což Dráhy považují za úspěch. Poslanců je jednak méně, jednak nepožadují vybavování zvláštních vlaků, jednak nedemolují během jízdy vagóny. Mělo by se jim to přičíst k dobru.

Důvěra ke Klausovi mírně klesla, píše dnešní Právo v souvislosti s nejnovějším průzkumem CVVM. Skutečnost je, že klesla důvěra ve všechny významné politické instituce: prezidenta, vládu, Poslaneckou sněmovnu, Senát, krajská a obecní zastupitelstva, a to o 5 až 7%. Měl by to být znepokojivý signál.

František Oldřich Kinský prohrál u Krajského soudu v Liberci spor o jakési málo lukrativní pozemky v katastru obce Prysk. Podle předsedkyně senátu Ivy Němečkové se Kinský sice majitelem pozemků stal, pozbyl k nim ovšem vlastnického práva na základě Benešových dekretů, poněvadž měl německou národnost. Kinský byl v roce 1945 malé dítě a žil s matkou celou válku v Argentině. Těžko dokázat hmatatelněji směšnou zrůdnost těchto právních norem. Navíc, jak může někdo tvrdit, že jsou „vyhaslé“ (Zeman), nebo „pozbyly právní účinnosti“ (Pithart). Novinářka z Práva k rozsudku dodává: „Majetek byl rodině Kinských po válce zkonfiskován kvůli její kolaboraci s německou okupační mocí“. Ať už byla poválečná situace a „právní normy“, které tehdy platily, jakkoli strašné, konfiskoval se majetek nikoli „rodinám“, ale fyzickým a právnickým osobám. Autorka výroku se snaží neobratně omluvit fakt, že majetek byl zkonfiskován malému dítěti, které dobu okupace strávilo mimo území ČSR. Na vině je rodina, a vina tedy padá i na děti. Hnus.

Senátor Bárta to s žalobou na Klause trochu přepískl. Je nepochybné, že Klaus jmenování ústavních soudců vyčůraně sabotuje a že by tam hrozně rád nacpal vlastní lidi. Označit to za velezradu je všeobecně a v našich poměrech zvlášť na první pohled přitažené za vlasy. Navíc, aby Bárta mohl impeachment s prezidentem prosadit, potřebuje podporu třetiny Senátu. Zatím získal jediného a sám pochybuje, že se mu podaří patřičný počet podporovatelů sehnat. Snad by se dala najít přiměřenější forma, jak Klausovi jeho kverulování znesnadnit. Nicméně se zdá, že i tato forma je prezidentovi mírně nepříjemná. Sešel se s předsedou KDU-ČSL Kalouskem, jednali o kandidatuře Ivany Janů (bývalé poslankyně Kalouskovy strany, která pak na čas přesídlila do ÚS) a vůbec, ale vůbec nemluvili o Bártově iniciativě. Nato Kalousek zašel do senátního klubu KDU-ČSL, oznámil senátorům radostnou zvěst o chystané prezidentské nominaci paní Janů a zároveň údajně požádal Bártu, aby podání žaloby proti prezidentovi ještě zvážil. Že by Václav Klaus nebyl tím přísným, tvrdým chlapíkem, za něhož se už tolik let úspěšně vydává?

Slovenská televize má problém. Stáhla totiž z programu dokumentární film o parádním pogromu, který proběhl v létě či na podzim roku 1945 v Topoĺčanech. Generální ředitel STV to omlouvá nepřijatelnými vyjádřeními některých (dnešních) občanů města, které dokument zachycuje („Židé a Cikáni, to je ta největší havěť pod sluncem. Pamatujte, pokud budou na světě, pořádek nebude.“) Slovenská židovská obec se domnívá, že pro většinu slovenské veřejnosti je film nepřijatelný, protože vypráví o dosud nezvládnuté minulosti. Pogrom byl jedním článkem z řetězu krutostí poválečného období. Je smutné, že čeští a slovenští Židé většinou dosud nenahlédli, že český a slovenský antisemitismus a šovinistická nenávist k Němcům (hlavně sudetským, karpatským) a Maďarům (zejména k těm na Slovensku) jsou projevem jedné a téže zamindrákované středoevropské xenofobie.

V tisku se mohutně diskutuje o případném zřízení Muzea Salvadora Dalího v Praze. Mám Dalího obrazy velmi rád, jeho vystupování na veřejnosti mi připadá velmi originální (pamatuji se na fotografii, na níž vystupuje z metra,zřejmě newyorského, v doprovodu statného mravenečníka), ale vůbec nechápu, proč má mít v Praze muzeum. Je to stejná hloupost jako chtít tu uspořádat olympiádu, jen o něco méně nebezpečná, protože méně nákladná.

Jan Rejžek cituje ve své čtvrteční úvaze v Lidových novinách výrok Vasila Biĺaka o Američanech: „My zme už mali Karlovu univerzitu, a oni eště na prérii naháňali bizonov“, a zjevně netuší (mladý člověk!), že bolševický koryfej pouze cituje okřídlený výrok Stalinova dvorního tajtrlíka Ilji Erenburga, který nám coby dětem v rámci pěstování národní hrdosti komunisté na počátku padesátých let.

Tamtéž Jaromír Slomek právem kritizuje chystaný happening Balbínovy poetické strany (odříznutí řetězce u sochy svatého Václava). Dali se na politiku, namlouvali si, že z legrace, a teď se musí politicky prezentovat. A rovněž právem obrací pozornost našich ikonoklastů na sousoší Sbratření (umístěno nyní v parku před Hlavním nádražím), zobrazující milostné hrátky dvou po zuby ozbrojených gayů. Je jaro, mohli by ho vynést jako smrtku někam za město, ale na to nemají dost členů.

Pátek 21. května: vláda většinovým rozhodnutím zamítla vývoz radiolokátoru Věra do ČLR, přesněji řečeno vyzvala odpovědné ministry (zahraničí, obrany a průmyslu a obchodu) aby změnili své kladné rozhodnutí. Obrana to mezitím už udělala, zahraničí zareagovalo ihned po vládním rozhodnutí. Sociálně demokratický expert na zahraniční politiku Laštůvka mluví o tom, že Češi mají v genech plnit přání velkých bratrů a že ČLR se nechystá nikoho napadnout. Takovým nejpaným řečem by se vláda byla vyhnula, kdyby se do pochybného obchodu vůbec nebyla pouštěla. Nejde jen o to, že různí hlupáci teď vládě vytýkají, že po jánošíkovsku nevzdoruje USA, což není možné ze dvou důvodů: jednak je to náš spojenec, a jednak je to země podstatně jiné „váhové kategorie“, jak by řekl pan Zahradil. To, že slabší a menší musí vzít v úvahu sílu a velikost, je věc úplně přirozená: samozřejmě jsou situace, kdy je třeba se i většímu a silnějšímu postavit, ale to není tento případ. Dovoz radiolokátorů do Číny byla jakási miniparodie na Chruščovův export ruských raket s jadernými hlavicemi na Kubu. Vláda navzala v úvahu americké zájmy (ohrožena mohla být americká vojenská letadla, operující mezi Tchajvanem a kontinentální Čínou), byla by nepřímo podpořila agresivní čínskou politiku vůči Tchajvanu a navíc se zbytečně a nešetrně dotkla i Číny, když jí slíbila, co nemohla splnit.

Podle průzkumu STEM by se do Evropského parlamentu dostaly zavedené strany (ODS s obrovským náskokem, celkem 12 mandátů, komunisté o mandát před sociálními demokraty) a Nezávislí, přesněji řečeno senátor Železný, protože by získali právě jen křeslo pro svého lídra. Těsně za 5% hranicí by zůstali Zelení a s větším odstupem koalice SNK – Evropští demokraté. V tom, kdo kromě zavedených stran překoná pětiprocentní hranici, tedy mezi agenturami nepanuje jednota, což může znamenat taky, že nikdo. Ještě zajímavější jsou zásady, které upřednostňují voliči všech stran. STEM uvádí na prvním místě jednak postulát rovnosti všech členů EU bez ohledu na velikost a počet obyvatel, jednak požadavek, aby základním kamenem EU byl současný model sociálního státu. Je pozoruhodné, že druhou zásadu upřednostňuje i většina voličů ODS (57%), ale v obou případech ze stoupenců všech stran nejrozhodněji ti komunističtí (77, respektive 76%). V nacionální (suverenita!) i sociální demagogii se všichni shodnou, ale na komunisty jsou v tomhle ohledu ostatní krátcí.

V Aréně Sazka proběhlo jakési díkuvzdání za obchodní a organizační úspěch hokejového mistrovství světa. Shormážděným policistům, hasičům a záchranářům, kteří se na organizaci mistrovství podíleli, bylo sděleno, že Sazka vydělala čistých 430 milionů Kč. Přítomný pan Hušák pak navrhl, aby Gross se Sobotkou peníze použili na jejich platy. To je velmi pěkná demagogie, takřka volební. Pan Hušák má zjevně politické ambice.

Senátor Mejstřík se při jednání o kandidatuře dr. Balíka na funkci soudce Ústavního soudu kandidáta prokurátorsky dotázal, zda je opravdu pravda, že obhajoval mj. i Šrejbra (aféra s falešnými sponzory ODS). Pan senátor Mejstřík je zvláštní případ fanatika s poněkud bolševickými rysy: podobně jako on se komunistický tisk v padesátých letech rozhořčoval, že se našli britští a američtí právníci, kteří byli ochotni hájit Němce obviněné z válečných zločinů. Pavel Kohout o tom tehdy dokonce napsal básničku. V demokratickém státě má každý (i nacista, i příznivec ODS) právo na svého obhájce a povinností obhájce je ho pak opravdu hájit. Neznamená to ještě, že obhájce je nacista nebo příznivec ODS.

Rusko se zjevně nepřipojí ke kjótskému protokolu. To samo o sobě není ani překvapivé, ani příliš zajímavé, pozoruhodné je zdůvodňování. Kdosi v Rusku se nechal slyšet, že se jeho země nemá co bát globálního oteplování, protože pak se hranice obdělávané půdy posune na sever, což bude pro Rusy výhodné. Problém je v tom, že se naopak hranice středoasijských pouští posunou taky na sever a ukousnou na obdělávané půdě to, co se získá na Sibiři. Zdá se, že se v Rusku z velkolepých akcí jako bylo zničení Aralského jezera příliš nepoučili.

V nedělních prezidentských volbách v SRN má největší šance kandidát opozice Horst Köhler. Zaujal – a taky trochu překvapil – tím, že na veřejnosti ostře kritizoval Spojené státy: za politiku v Iráku, za „těžké chyby“ a aroganci vůči zbytku světa. Zdá se, že se Německo pofrancouzšťuje, a antiamerikanismus zachvacuje i opozici. To je Jobova zvěst pro bezpečnostní zájmy České republiky.

Americká tyčkařka Stacy Dragilaová prohlásila v souvislosti se zajištěním bezpečnosti sportovců i diváků na olympiádě v Řecku: „Musíme si uvědomit, že lidi skutečně nenávidí Američany.“ Jak kdo. Já například ne.

Sobota 22. května: Kardinál Vlk kritizoval na nějakém veřejném vystoupení v Mnichově český stát za to, že šikanuje katolickou církev, a se zlou se potázal. Soudě podle toho, co zaznělo z Hradu a z ministerstva kultury, to vypadá na poškozování republiky v zahraničí. Jen je ještě třeba příslušný paragraf vrátit do hlavy 1. nově navrhovaného trestního zákona. Snad to ministr Čermák ještě stihne. Klaus a Dostál mu budou k ruce. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Hrad se otřásá znechucením nad plakátem strany Zelených o registrovaném partnerství Klause s Grebeníčkem. Zelení tvrdí, že nejde o urážku, a mají pravdu. Je to symbolické vyjádření něčeho, co už dávno existuje a v nejbližší budoucnosti má šanci se plně prosadit: totiž tichého souručenství prezidenta, ODS (budoucí nejsilnější a možná jediné vládní strany) a KSČM (budoucí nejsilnější a možná ve výhledu jediné opoziční strany). Křivá huba není v tomto případě problém nastaveného zrcadla, i když ji zrcadlo ukazuje velmi zřetelně.

Švédská ministryně Laila Freivalsová vyjádřila naději, že prezident Bush nebude zvolen do své funkce. „Myslím, že by bylo velmi dobré, kdyby zvolen nebyl.“ To je ovšem drzost až na půdu. Švédské vládě není vůbec nic po tom, kdo bude v Americe prezidentem, a nemá žádné právo se do toho plést. Evropští levičáci mají dojem, že povinností USA, když už jsou tak nespravedlivě velké a silné, je nechat se od nich dirigovat.

Zároveň má Evropa vlastní vážné starosti: bojuje proti obezitě. Prý budou zdaněny nezdravé potraviny. V Česku vzniká speciální Rada pro obezitu. Tlusťoši by ve skutečnosti měli být zatíženi daní z nadváhy. Po boji proti sexismu další parádní kravina. K tématu se rovněž vrátíme, je dobré, že se evropští a naši socialisté nedávají zmást strašákem terorismu a věnují se opravdovým problémům.

V kampani k letošním trojím volbám se rozpoutal zuřivý zápas mezi dvěma skupinami Nezávislých. Nezávislí, za něž kandiduje senátor Železný, obviňují Nezávislé, za něž kandiduje senátor Zieleniec, že jim ukradli značku a lanaří zastupitele. Senátor Železný připisuje úspěch svých Nezávislých tomu, že lidé jsou unaveni stále stejnými tvářemi (respekťáci v MfD zlomyslně poznamenávají, že pan senátor je skutečně neznámá tvář, zapomněli totéž uvést o svém černém koni, taktéž, leč jinak nezávislém senátoru Zieleniecovi), Zieleniec zase hovoří o tom, že tu hlavně chybí moderní liberálně konzervativní síla (není jasné, proč musí být „nezávislá“). Nezávislost je ve skutečnosti podvod, prodej zajíce v pytli.

ČR se prý připojila k zemím, které požadují, aby v preambuli Euroústavy byla zmínka o křesťanství. To se nelíbí kryptokomunistovi Laštůvkovi (prý v civilizovaném státě nemůže mít takový návrh podporu). I k této zprávě se vrátíme. Česká vláda se podle Práva původně dohodla na tom, že v preambuli má být zmínka o řecké filosofii, římském právu, křesťansko-židovské tradici a tradici osvícenství. To je korektní a úplné vyjádření toho, z čeho evropské dějiny čerpají. Nic na tom nezmění ani miliony přistěhovalců z islámských zemí a nevím, proč by jim to mělo vadit: u nás se pořád žvaní o tom, že dějiny nelze přepsat, a tady by je najednou bruselští přepisovat chtěli.

Vladimír Bystrov vyčítá Lucii Bílé, že se nechala na Rudém náměstí v Moskvě vyfotografovat s dvojníkem Lenina a Brežněva. Plynule přechází v urážení Američanů, kteří prý s oblibou totéž (urážení Američanů u nás dnes frčí). A kritizuje Karla Gotta, který při své návštěvě v Moskvě prohlásil, že nejde pořád vyčítat minulost. Motto článku pana Bystrova je fučíkovské: „lidé bděte“. Bolševismus, stejně jako nacismus, nesmí být zapomenut. Ty věci by ovšem zapomenuty neměly být – stejně jako zločiny na sudetských Němcích, o nichž pan Bystrov nikdy nechtěl ani slyšet – ale nelze je přece mlátit o hlavu, stejně jako nacistické a bolševické zločiny – ani Němcům, ani Čechům, ani Rusům do čtvrtého a pátého pokolení. Vzpomínám si, jak mne jednou v Budapešti poněkud nadzvedlo, když se dvě mladé Rusky na Kossutově náměstí se smíchem fotografovaly u nepříliš vydařené sochy Imre Nagye, kterého dal kdysi jejich rudý car Nikita Chruščov zamordovat. Pak sem si uvědomil, že ty holky vůbec nevědí o koho jde, a hlavně, že v době, kdy se to stalo, ještě nebyly na světě a jejich zodpovědnost za tu věc je velmi, velmi přenesená. Pan Bystrov je hlasatelem post-třídní a velmi selektivní nenávisti.

Hysterické a sentimentální pro-romské sympatie českých disidentských intelektuálů vyvolaly reakci: Jakýsi psycholog jménem Bakalář napsal vědecké pojednání, v němž tvrdí, že Romové mají menší IQ než „bílí“ Češi, protože mají menší mozek. Je to samozřejmě drzá a pobuřující hloupost. Což nic nemění na skutečnosti, že nepřizpůsobivost romské komunity je velký problém, s nímž si česká společnost zatím nedokázala poradit. Představa, že se s ním pohne, když se zatlučou údaje o romské kriminalitě nebo komicky zamlčí, že Češi, kteří teď nemají na zpáteční cestu z Británie, kam se vydali za prací, jsou v drtivé většině Romové, je směšný a nesmyslný projev pštrosí politiky.

Pondělí 24. května: Hlavní cenu na festivalu v Cannes získal dokumentární film Michaela Moorea kritizující prezidenta Bushe mj. za to, že se stýkal s rodinou Usámy bin Ládina (rodina se od Usámy distancovala; přesvědčení, že rodiny – u nás šlechtické – mají být opovrhovány a trestány kolektivně se, jak vidno, ve světě prosazuje). Při předávání ceny se pan Moore Se rozplýval v národní sebekritice: „Věnuji toto ocenění své dceři, americkým a iráckým dětem a všem, kteří trpí akcemi Spojených států“, a vemlouval se vlezle do přízně Francouzů, kterým by se prý Američané měli omluvit za to, že je vláčeli americkými médii, poté, co se k nim Francouzi kritikou války zachovali jako přátelé (!). Z festivalu v Cannes se stala politická šaškárna, něco jako karlovarský festival za totáče.

Díky iniciativě poslanců Vidíma (předseda výboru PS pro obranu a bezpečnost) a Vymětala (komise pro práci Sněmovny) bude nutné vyřešit problém, jak zajistit práci Poslanecké sněmovny ve stavu zvýšeného ohrožení. Bylo by zapotřebí velkého bunkru, kam by se vešlo všech dvěstě poslanců. Takový bunkr ovšem zatím není k dispozici. Ministr Gross přišel se dvěma zlepšováky: buď zařídit, aby v takové situaci bylo zabezpečeno a drženo při životě pouze předsednictvo, složené ze zástupců všech parlamentních stran. To bude mít právo přijímat zákonná opatření, které, až nebezpečí pomine a zákonodárné těleso se doplní o uhynulé, PS dodatečně požehná. Druhý Grossův návrh je ještě úspornější: PS jednoduše předá v krizi všechny své pravomoce vládě, o jejíž přežití je postaráno.

Jakýsi Karel Večeřa z Kopřivnice navrhuje udělit státní vyznamenání Gottovi a Vondráčkové, protože šíří slávu republiky v zahraničí a odvádějí státu velikánské daně. Nebylo by lépe přijmout rovnou zákon, že se zasloužili o stát? Mohl by se přijmout zákon rámcový: O stát se zasloužili (následuje průběžně obměňovaný soupis jmen, přičemž noví budou přidáváni a ti, co se neosvědčili, naopak vypouštěni). Aktualizace seznamu by se prováděla pravidelně jednou za rok (stejně jako se jednou za rok probírá návrh státního rozpočtu).

Václav Klaus pronesl v Sezimově Ústí nad hrobem dr. Edvarda Beneše u příležitosti 120 let od jeho narození oslavnou řeč. K jejímu obsahu se vrátíme, až bude k dispozici kompletní text. Populistické šplhounství se ale prezidentovi tak úplně nepovedlo, přes všechnu snahu se dočkal výtky: poslanec Mládek ho napadl za to, že nestvrdil svým podpisem zákon o Benešových zásluhách.

Právo referuje o situaci v Iráku se stejnou vášnivou úporností jako v minulosti o imperialistických rejdech v Koreji, Vietnamu, na Grenadě, v Indonésii, v Súdánu a kde všude ještě. Titulky z dnešní zahraniční rubriky: Armáda USA neuznává ženevskou konvenci (ve skutečnosti odmítá některým vězňům přiznat statut, který by dovolil na ně ženevskou konvenci vztáhnout; ženevská konvence se týká válečných zajatců, ne teroristů), Saddámův generál zřejmě ubit ve věznici, Zničena mešita v Kúfě, Tisk: Británii vadí taktika v Iráku, atp. atp. Zdá se, že po přechodné oblevě v letech 1989 – 2001 se u nás situace pomalu, ale jistě vrací zase do normálu.

Bělorusko je jedna z mála zemí, která se od nás opravdu poučila. Prezident Lukašenko tam vládne dekrety. Proč se vedle něj Václav Klaus, vášnivý obhájce dr. Beneše, nechtěl kdysi na recepci posadit? Měli by si o čem povídat!

Úterý 25. května: Bílý dům se odmítl vyjádřit k vítězství Mooreova filmu v Cannes s tím, že ve Spojených státech má každý právo na svůj názor. Když už se Francii a spol. nepodařilo Spojené státy porazit jinak, učinili tak „na poli kultury“ a teď vítězně pokřikují: tak co tomu říkáte? Jde zjevně o pokus rozpoutat intelektuálskou hysterii, jako byla ta v době vietnamské války. Tenkrát to byla spíš vintroamerická záležitost, dnes se má rozjet „kulturní revoluce“ Evropy proti USA.

Drobným příspěvkem k této kulturní revoluci a pomocí české veřejnosti trpícímu arabskému a muslimskému lidu by mohlo být zbudování „orientálního centra“ v Teplicích. Jeho součástí má být i mešita. Teplickým pracujícím se to však kupodivu ani trochu nelíbí a sepisují protestní petici, kterou v tuto chvíli podepsalo už na pět tisíc lidí. Radnice, která původně neměla námitek, zavětřila a přichází s výhradami: „Stavba orientálního centra neodpovídá požadavkům na urbanistický a architektonický charakter prostředí, v němž má být umístěna.“ Zapomněli podotknout, že odpovídající urbanistický a architektonický charakter prostředí lze podstatně snadněji než v ČR najít na rozsáhlém území od Maroka po Indonézii a že podobná „centra“ neodpovídají také požadavkům na bezpečnost ČR. Jinak to budou mít v Teplicích těžké, stavba má vyrůst na soukromém pozemku.

Středa 26. května: Ve vládním návrhu nového trestního zákona se počítá s vypuštěním paragrafu 206 (Pomluva) a 154 (Hrubá pomluva nebo urážka státního orgánu). Zejména s § 206 to prý ovšem vláda ve sněmovně nebude mít lehké (proti jsou mj. opoziční místopředsedové Poslanecké sněmovny Langer a Filip). V zásadě jde o to, má-li se domáhat práva ten, kdo se cítí být pomluvený, vůči tomu, kdo ho pomluvil, nebo má-li stát šmejdit za tím, zda někde náhodou někdo někoho nepomluvil, a to i v tom případě, že by si toho pomluvený nevšiml, že by mu to nevadilo nebo že by to za pomluvu nepovažoval. Přičemž zvláštní případ je situace (§ 154), kdy ten, ze jehož práva se stát bere, je on sám.

František Oldřich Kinský vyhrál spor o dva pozemky kdesi u Chrudimi. Je to jeho první vítězství od chvíle, kdy si boj proti jeho nárokům dali na prapor politici. Jedná se o pozemky velmi malé a jejich majitelem není stát nebo obec, ale „pouhý“ soukromník, který je dostal náhradou za nějaký restituční nárok. Je velmi obtížné ubránit se nutkavému podezření, že jde o habaďuru, která má doložit nestrannost soudů v situaci, kdy to žalujícímu žádný faktický zisk nepřinese a „všechen náš pracující lid“ žádnou škodu neutrpí – jen jakýsi hamižný restituent, který si to nepochybně tak nějak zasloužil.

Senátor Daniel Kroupa sešikoval 81 tisíc horlivců (převážně prý katolíků, ale taky Ludvíka Vaculíka či Miloše Rajchrta) v tažení proti nemravnosti a surovosti na televizních kanálech. Žádají „regulaci“ obého. Požadavky po takové regulaci jsou ovšem dvojsečné a dají se velmi snadno zneužít. Kdo stanoví hranici, kdy je třeba zasáhnout, a podle jakých kritérií? Upozornil na to docela věcně a správně ministr Dostál (a taky na to, že každý televizor má zabudovány dva účinné regulační nástroje, totiž přepínač kanálů a v krajní nouzi vypínač).

Čtvrtek 27. května: Jak se dalo čekat, Právo začíná systematicky pracovat na vyhraném soudním sporu Františka Oldřicha Kinského, o němž jsme se zmínili včera. Pozastavuje se nad tím, že by se mělo něco vracet „potomkovi rodu, jehož majetek byl zabaven po válce za kolaboraci s Němci“ (problém je v tom, že nebyl zabaven rodu, ale Kinského otci, který byl v té době již sedm let mrtev a majetek mu nepatřil). Nešťastníka, který spor prohrál, je mi líto a nemohu se zbavit dojmu, že byl předhozen jako důkaz objektivity rozhodování českých soudů (kdyby Národní galerie prohrála spor o Kinského palác, líto by my jí nebylo, stát by jí ostatně nějak vypomohl, kdežto na toho chudáka z Čankovic se asi vykašle).

KSČM pokračuje v tažení za neposkvrněnost národního jazyka. Tentokrát se jí podařilo zmermomocnit ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny, aby kývl k jejímu návrhu novely ústavy. V ústavě by mělo být napříště řečeno, že čeština je národním a úředním jazykem. Národovecký populismus našich rudochů má však malou šanci, musel by být schválen sto dvaceti poslanci a je otázka, zda nacionalistický trojblok KSČM – ODS – ČSSD bude v této věci jednotný. V ODS a ČSSD se asi najde řada odpadlíků. A pak je tu ještě Senát, kde má komunistický populismus pramalou šanci.

Amnesty International zahájila křížové tažení proti americkým imperialistům. Způsob, jakým Američané vedou válku proti teroru, je prý nejvytrvalejší útok na lidská práva za posledních padesát let (to je neuvěřitelná drzost, zrekapitulujte si, co všechno za posledních padesát let proběhlo, bolševickou invazí do střední a jihovýchodní Evropy počínaje, čínskou „kulturní revolucí“ a kambodžskou genocidou konče). Generální tajemnice AI Khanová kritizovala mocné vlády, které obětují lidská práce v slepé honbě za bezpečností. Zdá se spíš, že Západ v slepé honbě za lidskými právy (leckdy maskují docela přízemní a vypočítavé politické cíle, jako je tomu v případě Francie a Německa) obětuje vlastní bezpečnost. Budou se instituce jako Amnesty International, nejrůznější zelené aktivity, výstřední feministické spolky apod. prosazovat tou měrou, že nakonec znemožní západní civilizaci přežití?

A s tím trochu souvisí skličující zpráva, že Česká republika je na žebříčku porodnosti předposlední na světě (za námi je pouze Ukrajina). Vláda, odbory, politické strany uvažují o sociálních opatřeních, která by tento nepříznivý trend zvrátila. Je se obávat, že problém není v sociální oblasti (dejte jim prachy a začnou se znovu množit), ale v jakési životní nedostatečnosti české populace. Nemají proč mít děti.

Pátek 28. května: Právo zveřejnilo rozhovor svého normalizačního experta na německou problematiku Kovaříka s nastupujícím rakouským prezidentem Fischerem. Pozoruhodné je, co a jak budoucí rakouský prezident říká o úloze minulosti v česko-rakouských vztazích: i v nich prý bude možné „pochopit minulost jako fázi, která má pozitivní i negativní aspekty a říci, že se z nich musíme poučit. Musíme se učit z chyb minulosti a využít toho pro šance do budoucna. Historie nesmí mít roli jakési hypotéky, která zatěžuje současnost i budoucnost. Je třeba s ní zacházet otevřeně a pokusit se z ní vyvodit správné závěry.“ Je zjevné, že otázka co a jak se redukuje na otázku jak, protože sdělná hodnota Fischerova výroku je nulová. Budoucí rakouská hlava státu se úporně snaží jednak neříci nic, co by poškodilo česko-rakouské vztahy, a jednak neříci nic, za čím by si nemohla stát. Výsledek je jako opsaný z projevů zahajovače Ferdy Plzáka z Havlovy zahradní slavnosti. Pan prezident neříká vůbec nic a činí to způsobem, který by si zasloužil zlatou medaili za verbální vykrucování. V tzv. česko-německém, respektive česko-rakouském dialogu, kterou vedou oficiózní čeští nacionalisté s německými a rakouskými politiky, se vyvinul zvláštní druh řeči, jakýsi nový volapük, který umožňuje českým dialogistům říkat strašné alibistické voloviny a německým dialogistům předstírat, že s nimi nejsou v rozporu. Fischerův výrok je krásnou ukázkou tohoto umělého jazyka.

Při české vládě vznikla pod patronací ministra Kubinyiho Rada pro obezitu. Je to rada mezirezortní, budou v ní specialisté z oblasti zdravotnictví, školství, zemědělství, životního prostředí. Budou obezitu vědecky studovat a hledat formy, jak jí čelit. Zároveň probíhá v Kongresovém centru pod heslem „dostatek pohybu a racionální strava“ kongres o obezitě. Téma je natolik podnětné, že se k němu ještě vrátíme.

Lidovým novinám patří uznání za to, že neuhnuly a připravily blok k výročí narození dr. Edvarda Beneše. Téma je předestřeno věcně, bez mlžení kolem problematičnosti Benešovy politiky. Pozoruhodné jsou stereotypy, s nimiž k tématu přistupují státně-vědečtí čeští historici. Jiří Pernes v úvodu svého jinak poněkud kritického textu praví, že „lidé“ jsou „na jedné straně … schopni jej nekriticky uctívat a přijímají zákony, které mají bdít nad nedotknutelností jeho památky, na straně druhé jej démonizují a zatracují vše, co podnikl. Pro jedny je symbolem demokracie a národní nezávislosti, druzí jeho jméno spojují s „Benešovými dekrety“, které jsou pro ně ztělesněním veškerého zla. Není náhodou, že jméno Edvarda Beneše se stalo zbraní v lítých bojích politiků českých i německých, ale také slovenských, kteří do jeho činů promítají své vlastní politické postoje a skrývají za nimi své vlastní zájmy.“ Čili: jedna krajnost, druhá krajnost, a uprostřed já, pasovaný učenec, který je rozsoudím. Je to směšný a nemravný balet, kterým se pan Pernes hlásí k peškovsko-pánkovskému praporu. Beneše je třeba za jeho politiku v letech 1939-1945 jednoznačně odsoudit.

Sobota 29. května: Americký vyšetřovatel obvinil polské vojáky z týrání iráckých vězňů. Rozrůstající se aféra zjevně nejen úplně ochromí akceschopnost amerických jednotek v Iráku, ale rozloží celou alianci. Spekulovat o tom, zda jde o samopohyb nebo jakýsi skrytý záměr je zbytečné, člověk se ničeho nedobere. Zdá se, že Západ ztratil schopnost dovádět do důsledků koordinované vojenské akce a okupovat nepřátelské teritorium. Okupace je leckdy nutná, jakkoli to slovo má pro spoustu lidí nesnesitelný přídech. Po Hitlerově porážce Spojenci okupovali Německo, co jim taky jiného zbývalo.

Josef Zieleniec řekl v rozhovoru s Alexandrem Kramerem v Právu mj.: „Slovo „nezávislý“ v jeho názvu je dnes spíše tradiční a odráží hlavně distanc od těch někdy viditelných, někdy skrytých vazeb celého politického establishmentu.“ O viditelných a skrytých vazbách politického establishmentu ví Josef Zieleniec jako jeho někdejší a konec konců i současný účastník jistě své. Má ale, jak se zdá, přehnaně špatné svědomí: co je na takových vazbách špatné, v nich se uskutečňuje politika, existovat mimo vazby je utopický projekt a skončí krachem, jako ostatně všechno, kolem čeho se pan Zieleniec od své pozdní dezerce z ODS ochomýtal.

Dvě studentky z Vojenské akademie v Brně byly krátce před dokončením magisterského studia vyloučeny, protože se nechaly vyfotografovat nahaté a v „choulostivých situacích“ pro květnové číslo erotického časopisu Sextrém. Vlastně tak docela nahaté nebyly, měly prý na sobě části vojenské uniformy, ovšem bez hodnostního označení a státního znaku. Armádní velení je morálně pobouřeno. Celá věc je nesmírně legrační, přesto mám chuť obrátit se na vrchního velitele naší armády s prosbou, aby obě nešťastnice (udělaly to prý ve finanční tísni) omilostnil. Myslím si, že naše uniformované složky se mohou dopouštět daleko strašnějších zločinů a že fotografování pro hambatý časopis nemuselo nutně podlomit bojového ducha obou uniformovaných studentek. A konečně si myslím, že pan prezident by vzhledem ke svému poměru se slečnou Lohniskou mohl mít pro tyto padlé (v přeneseném slova smyslu) vojačky jakési pochopení.

Zemřel Bohuslav Chňoupek. Staří darebáci odcházejí. Není to žádný důvod k uspokojení, jednak darebák je taky bližní a jednak, za každého se už dávno našla minimálně jedna vydatná náhrada.

Západní agentury (Reuters) jsou rozčarovány z toho, že Kerry se v irácké záležitosti příliš neliší od Bushe. Využívá jeho nesnází politicky tak, jako kdysi využil Schröder německé nechuti k válce v Iráku k volebnímu vítězství. Že by dělal výrazně jinou politiku, tj. takovou, která by uspokojila evropské pacifisty a stoupence appeasementu, je nepravděpodobné.

Pondělí 31. května: Všechny noviny informují o teroristickém útoku ve městě Chubár v saudské Arábii. Teroristé (v Právu je ovšem nazývají „ozbrojení radikálové“ a jednodušeji „ozbrojenci“) zadrželi padesát rukojmí, zabili 22 lidí (z toho devět jich podřezali, protože se pokusili o útěk) a zranili dalších dvacet pět. Právo i Mladá fronta Dnes odložily své zvyklosti a nemluví v tomto případě o „popravách“, ale o „vraždách“. Přece jen jsou schopny jakéhosi pomalého vývoje. Po zásahu saudsko arabských bezpečnostních sil (několik jejich příslušníků v boji s teroristy padlo) se podařilo zadržet jen šéfa banditů, další tři uprchli. Při samotné osvobozovací akci zahynulo pět rukojmích. V podobných případech je zjevné, že člověk, který se dostane darebákům do pařátů, je v podstatě v tu chvíli mrtvý, a zachránit i jen několik ze zajatých je úspěchem. Proto nezbývá, než se smířit s velkými ztrátami na životech (jaké byly např. v moskevském případě). Svět se stal zase o něco surovějším. Jinak je nepochybné, že Saudská Arábie se chová k různým organizacím, přes něž proudí k teroristům hmotná podpora, přinejmenším neopatrně.

Zcela ve stínu této krvavé tragédie proběhlo parlamentní shromáždění NATO v Bratislavě. Za mohutného policejního nasazení se sešlo pouze třicet protestujících antiglobaslistů. Jejich jedinou výraznou prezentací bylo vystrkování holé zadnice do objektivů televizních kamer. Jde zřejmě o jakýsi společný česko-slovenský zvyk, asi jediné pozoruhodné dědictví někdejšího soužití ve společném státě (viz oslavy českých hokejových úspěchů, které je bez podobných demonstrací národní hrdosti nepředstavitelné). Nebo je to tradice odvozující se již z doby praslovanské demokratie? Marná sláva, proti islámským fanatickým mordýřům jsou antiglobalisté směšnými břídily. Jejich sláva skončila 11. zářím 2001.

MfD uvádí, že americký státní tajemník Powell varoval Špidlu osobním dopisem před prodejem radiolokátoru Věra do Číny. Jeho nejsilnější argument byl, že Číňané se nepochybně chystají Věru opajcovat a prodávat ji pak jako vlastní zboží. Mám jakési zkušenosti s tím, jak dopadla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ruská akce s pajcováním hardware a software počítače IBM 360. Vznikla třikrát větší (objemem, ne kapacitou) příšera, kterou bylo třeba každé ráno zaklínat, aby aspoň dvě hodiny fungovala. Obávám se ale, že Číňané jsou nesrovnatelně zručnější a schopnější než naši slovanští bratři z Východu. Brzy by to dokázali dělat lépe a levněji než my.

Podle české vlády by příští prezident, volený plebiscitem, měl mít větší pravomoci než dnes. Uvažuje se prý o tom, že by měl pravomoc odvolávat ty, které jmenuje do funkcí (ústavní soudce, generálního guvernéra ČNB). Hradu narostly chutě a požaduje, aby prezident mohl navrhovat změny zákonů, jimiž by podmínil svůj podpis, a aby k přehlasování prezidentského veta byla zapotřebí ústavní většina. Tím by se staly parlament a vláda skoro zbytečnými a prošly by jen ty zákony, s nimiž by Nejvyšší souhlasil. Karel Steigerwald dnes v MfD píše: „Prezident může mít pravomocí víc nebo míň. Je to naprosto jedno. Jen musí něco trvale platit. Aspoň pro jeden lidský život.“ Z tohoto hlediska jsme v letech 1948 – 1989 žili v ideálním světě: v detailech se systém sice proměňoval, ale základní parametry platily trvale od začátku do konce.