Pondělí 1. března: Do romských nepokojů na Slovensku se vmísil slovenský prezident Schuster. Slovenský prezident je zjevně v tuto chvíli už taky hlavou opozice, Slováci by si neměli brát až takový příklad z Čehúnů. Prosil Romy, aby byli hodní a upustili od násilí, a důrazně vyzval vládu, aby stáhla armádu. To je podraz první třídy. Vláda nemůže dělat ústupky, dokud se romská komunita nepřesvědčila, že brutální nátlak nikam nevede. Plánované blokády přechodů a dálnic se od rabování liší jen tak, jako Arsen Lupin od pokoutního kapsáře. U nás mají všichni plnou hubu nadstandardních česko-slovenských vztahů, ale v téhle věci, do níž už se montují různé indolentní nadnárodní organizace, by si slovenská vláda zasloužila jakousi českou solidaritu už jen proto, že pokud podlehne, máme to co by dup tady. Jenže co lze čekat od Špidly a spol.! Zdůrazňuji, že mi nejde o to tvrdit, že Romové nemají v tom či onom pravdu a že není prostor pro jednání, natolik slovenskou situaci ani neznám. Nýbrž jen to, že dřív, než si sednou s vládou za stůl, musí zapomenout na vyděračství. (Při tom musím s jistým zahanbením uznat, že např. pánové Dušek a Rath se od východoslovenských Romů liší jen volbou prostředků nátlaku). Pro zajímavost odkazuji na pěkný komentář v dnešním Sme a doplním ještě do obsahu zajímavou pasáž z internetové diskuse v týchž novinách.

Prezidentu Klausovi vadí, že nezná Teličkovy názory (nevadí mu tedy někdejší kandidátovo členství v normalizační KSČ). Pan prezident se možná obává, že by Telička mohl mít také některé jiné názory než on. Strach je zbytečný, pokud bude Klaus dost důrazný a prosadí se v zahraniční politice, pan Telička se rád jeho názory nakazí, je na to z minula cvičený. Připomíná bytosti z vesmíru, které byly v jednom americkém filmu vyslány na pomoc zeměkouli, ohrožené malými žravými potvorami zvanými critters. Ti pomocníci měli v zásadě zcela amorfní obličeje, ale dokázali na sebe vzít podobu toho, kdo jim právě stál tváří v tvář, a zachovat si ji až do chvíle, když se jim hodilo ji změnit. Problém pana Teličky není, že by si nedokázal přisvojit názory Václava Klause lépe než Ladislav Jakl, nýbrž jen v tom, že je pohotově změní, jakmile se setká s někým sugestivnějším.

Grebeníček míří do čela KSČM a nejmenovaný nekomunistický politik sdělil reportérovi z Mladé fronty Dnes: čím větší obluda v čele komunistů bude, tím lépe pro nás. Čili: čím hůř, tím líp. Měl by říci: čím menší preference budou komunisté mít, tím lépe pro nás. Pochybuji o reformovatelnosti KSČM. Ale pochybuji také o potenciální užitečnosti oblud v politice.

Klaus se chystá na cestu do Číny. Při té příležitosti prohlásil, že při setkání s čínskými představiteli velmi urputně hájí své pojetí občanských práv a svobod a otázku liberalismu či neoliberalismu. V rozhovoru, který poskytl MfD v sobotu, prohlásil: „Ale já si troufám říci, že vývoj Číny za poslední čtvrtstoletí je největším liberalizačně demokratickým krokem v lidských dějinách za tak krátkou dobu. Vyvstává otázka, nakolik a v čem se Klausovo pojetí občanských práv a svobod, liberalismu a neoliberalismu liší od toho čínského.

Úterý 2. března: Dnešní den je ve znamení zábavných maličkostí. Paní senátorka Rögnerová, takto jednička na kandidátce US-DEU pro volby do Evropského parlamentu, se ve Štrasburku hodlá zasadit o zřízení funkce evropského prezidenta a do této funkce prosadit Václava Havla. Představa je to zábavná (Klaus by měl o důvod víc chápat Evropskou unii jako nutné zlo), ale naštěstí málo reálná. Paní senátorka zřejmě vychází z předpokladu, že poslance Evropského parlamentu volí v ČR jen Václav Havel. V případě US-DEU by to tak při podobně rozvržené volební kampani nakonec mohlo dopadnout.

ODS a KSČM chtějí prosadit změnu ústavy: poslancům – ožralům by mělo být napříště možné odejmout mandát. Nebude tedy nutno páchat na nepohodlné zástupce lidu atentáty: stačí, když si na potížistu počíhají čtyři silní chlapi a nalijí do něho láhev whisky (v případě poslanců KSČM vodky). Je to o hodně humánnější. Komunisté chtějí dosáhnout toho, aby mandát za opilství směla delikventovi sebrat jeho strana. I tady vítězí lidskost: nebude třeba poslance krajně bolestivými postupy nutit, aby se na zasedání klubu vyznal z toho, že se spiknul s americkými imperialisty, sionisty a (západo)německými revanšisty, stačí ho pořádně opít.

Lidovec Karas se svým nevěřícím kolegům krutě pomstil za nedostatečnou horlivost, jakou projevili ve věci zákazu potratů, registrovaného partnerství apod. A v jejich nepřítomnosti dal kompetentní osobou (knězem) požehnat poslanecké lavice. Nevšimli si poslanci KSČM a ODS v posledních dnech, že je při delším sezení v jednacím sále pálí zadnice? Také bylo od pana Karase ohleduplné, že tak učinil v nepřítomnosti poslanců: jinak by po panu Zahradilovi nebo Exnerovi zbyla jen díra v podlaze a trochu sirného puchu.

V Národním divadle budou rehabilitovat Verdiho. Zjistili totiž, že jeho Rekviem není vlastně žádné rekviem, ale opera, a proto ji jako operu nastudují. Ve prospěch skladby hovoří i to, že ji církev odmítla, protože se striktně nedrží předepsaného textu. Provedení bude zajímavé, zádušní mše přece nemá žádný děj!

A konečně: Českou republiku a všechny, kteří z profesionálního nezbytí musí denně číst noviny a sledovat televizi, potkalo veliké štěstí: český film Želary (jak pitomé jméno!) nezískal Oskara. Odpadnou několikadenní demonstrace národní hrdosti, veřejné exhibice zúčastněných i nezúčastněných, a hasiči nabudou muset sundávat rozjařené filmové fanoušky z kopí svatého Václava.

Středa 3. března: Státní zástupkyně na Praze 8 předala policii případ „Major Zeman“. Policie má zjistit, zda se TV Prima jeho vysíláním nedopustila trestného činu (propagace komunistické ideologie). Opět se objevují výtky, že jednotlivé díly seriálu neprovází vysvětlovací kampaň. Česká postkomunistická společnost se chytila do pasti. Divákům se seriál zjevně líbí a s radostí ho sledují. Vůbec jim nevadí, že je to svinstvo, prolhané od a až do z. Problém je v nich a těžko se dá vyřešit nějakou policejní represí vůči těm, co využívají záliby veřejnosti ke komerčním účelům. Takové opatření je dvojsečné a může být později zneužito k potlačení svobody slova. Naučné komentáře taky mnoho nespraví. Je třeba spravit veřejnost, jenže to jde ztuha a trvá to léta. Na pokažení veřejnosti mají podíl ti, co se hned po převratu, ne-li ještě během něho, začali paktovat s normalizačními komunistickými špičkami.

Část bojovníků za svobodu (totiž těch, co bojovali v 2. světové válce v zahraniční čs. armádě nebo ve spojeneckých armádách) nebude odškodněna. Odškodnění přísluší jen těm, co bojovali aspoň tři měsíce. To je neuvěřitelné: proč a za co mají být odškodňováni? To po každé válce je třeba odškodnit všechny, co byli na frontě? Spravedlivý boj proti nepříteli se chápe jako újma, za níž náleží vyplatit náhradu. Normální je totiž sedět doma na prdeli. Pochopil bych, kdyby ti lidé dostali vyšší penze, třeba podstatně vyšší, chápu, že dostávají vyznamenání a jsou povyšováni, nepochybuji, že si zaslouží úctu, ale proč proboha odškodnění?

Vladimír Železný převádí svůj 60% podíl ve společnosti CET21, který mu znovu přiřkl pražský Městský soud, na záhadnou společnost Astrapia. PPF, která před časem k Nově přišla mj. tak, že za Železného zaplatila horentní miliardový dluh, se pochopitelně brání. Tyto nepřehledné a nechutné tahanice rozhodně neposílí důvěru v právo, ale zato mohou úplně zničit velmi úspěšnou soukromou, a tedy na politicích v zásadě nezávislou televizi. Není náhodou někde v pozadí takový záměr?

Pokud US-DEU neuspěje ve volbách do Evropského parlamentu, hodlá část významných osobností strany (strana už zjevně zahrnuje jen významné osobnosti, všichni ostatní stačili utéci) vyměnit předsedu Mareše za Němce nebo Kühnla. Stranu už ale zachránit nelze. Čeká ji buď rozpad nebo fúze s ODS, nejspíš oba scénáře najednou.

Čtvrtek 4. března: Poslanec Vrbík vystoupil z Unie svobody, protože strana neplní svůj program. Chce napříště prosazovat ve Sněmovně politiku, za niž byl zvolen. Členem poslaneckého klubu (prozatím) zůstává. Kdyby z klubu vystoupil, klub zanikne, protože nebude mít minimální předepsaný počet členů. Proslýchá se, že další poslanec US-DEU Marian Bielesz hodlá vystoupit ze strany příští týden. K Vrbíkovu rozhodnutí zřejmě přispěla situace v jeho domovské pražské organizaci, jíž předsedá. Kritizují jej tam za to, že poškozuje stranu v médiích. Vládní většina je opět ve vzduchu. Vrbík důstojně navázal na Marvanovou a Hojdara. Je to dosti průhledné: výhrady, které teď ventiluje, měl nepochybně už v době, kdy se mu rezignací Marvanové otevřela cesta k poslaneckému mandátu. Měl vlastně všechny důvody mandát odmítnout. Mandát je ovšem cenina. Postupoval pragmaticky: nejprve jej přijal a teď stojí před otázkou, co s ním. Má jen jednu jistotu: v příštích volbách, ať budou teď nebo za dva roky, už za Unii svobody zvolen nebude, protože za Unii svobody už nebude zvolen nikdo. Vyvstává otázka, jak mandát zhodnotit. Pánové Topolánek s Nečasem už vysílají cukrbliky. Problém Vrbík je ovšem problém dílčí. Podstatné je, že tato vládní koalice generuje jen polovičatosti, krize a maléry. Maléry nedělá jen v době živelné katastrofy (povodně). Živelná katastrofa, doufejme, hned tak nebude. Existence koalice je neustálý rozklad. Osvojila si ho jako způsob politického přežívání. Důsledky jsou zničující: roste agresivita ODS a síla komunistů. Když vláda odejde teď, bude to jenom špatné. Když odejde za dva roky – a to odejde, nic jiného jí nezbude - , bude to pohroma. Ona ovšem neumí ani odejít. Ostatně, který politický subjekt u nás to kdy uměl?

Českou mediální scénou cloumá aféra s billboardy rádia Kiss, na nichž je vyobrazen nájemný vrah Jiří Kajínek („Rádio na doživotí“). Rada pro reklamu označila billboard ze neetický a požaduje jeho stažení. Její zásah má ryze škrholovský charakter: reklama nepropaguje Kajínka, ale rádio Kiss. Rada přispěla k její účinnosti. Plýtvat energií na zásahy tam, kde to není třeba, je „kontraproduktivní“. Mravní rozhořčení je lépe si šetřit na případy, kde je opravdu na místě.

Podle CVVM se vláda se těší poměrně malé popularitě (26%). Ještě hůř je na tom Poslanecká sněmovna, která se dotáhla na Senát (shodně 20%). Prezident má ovšem 71%. Z toho se dá odvodit, jaké politické uspořádání je u nás považováno za ideální: je velmi podobné tomu, které jsme měli před listopadem 1989: hlavní je soudruh generální, vládu je třeba z nutnosti trpět (a svést na ni všechny neúspěchy), parlament může být nakašírovaný.

Poslanec ČSSD Robert Kopecký si pochvaluje výchovný význam veřejně prospěšných prácí pro nezaměstnané: „Jsem přesvědčen, že veřejně prospěšné práce by měly vzrůst o sto procent. Heslo „kdo nepracuje, ať nejí“ by mělo být dál heslem levice. Je to způsob, jak lidi neodnaučit dělat.“ Arbeit macht frei.

V Právu polemizuje Jan Kasal s názorem publicisty Jiřího Fraňka. Hned vedle je Fraňkova odpověď. To je zcela zásadně neslušné, sugestivní, a staví to polemizujícího do nevýhodné situace. Fraňkovu odpověď měli otisknout nejdříve následující den. Právo to dělá zcela pravidelně.

Euroskeptik Klaus jede do Bruselu… z článku v Mladé frontě Dnes přímo je cítit, jak se autorka těší na to, až se Klaus v Bruselu zase znemožní. Dokonce ví, co udělá: bude arogantní, pokusí se zasáhnout do debat o společné obranné politice a o rozpočtu EU. I kdyby to nakrásně udělal, tohle není objektivní žurnalistika. I když Klause nemáme rádi, měli bychom k němu být korektní.

Vláda hodlá rozšiřovat těžbu uhlí na Mostecku na další území. Městečku Jiřetín hrozí demolice a jedna z obyvatelek si stěžuje: „To nejsou jen nějaké domy. Jsou to naše domovy. Místa, kam se můžete vrátit.“ Jakkoli autorku výroku chápu, bylo by dobré využít příležitost a vžít se do kůže těch, kteří odtud byli vyhnáni sviňským krokem před šedesáti lety: i pro ně to nebyly jen tak nějaké domy.

Václav Havel byl po deváté nominován na Nobelovu cenu míru. Zdá se, že se rodí událost hodná zápisu do Guinessovy knihy rekordů: devítinásobný neúspěšný kandidát.

Pátek 5. března: Vystoupivší poslanec Vrbík chce dále používat servis, který poskytuje klub US-DEU. Přitom ví už o třech zákonech, pro něž nezvedne ruku. Jeden z nich je veledůležitá regulace nájemného. To by nejspíš bylo porušení dodatku ke koaliční smlouvě (koalice by ovšem napřed musela zákon formálně prohlásit za zásadní, což si možná nedovolí). Pak by měla US-DEU všechny dobré důvody pro to, Vrbíka z klubu vyrazit. Tím by ovšem klub přestal existovat, takže to neudělá. Členové US-DEU sní o opuštění koalice (ne všichni; stejně už by jim to nepomohlo), ČSSD sní o menšinové vládě (odváží se k ní teprve tehdy, až už jí nic jiného nezbude). Podle posledních zpráv vystoupil už z US-DEU už i poslanec Bielesz, který se už dříve netajil zaječími úmysly. Klub se nyní skládá ze čtyř nestraníků a šesti straníků a mohl by se jmenovat Klub otevřených dveří. Zdá se, že vstup do EU oslavíme definitivním rozvalem vlády.

Václav Klaus opět překvapil své nepřátele (viz Mladá fronta Včera). V Bruselu se zubil na všechny strany a oplýval konsensuálností. Své výhrady si ponechal, ale zabalené v hedvábném papíru. Kde mohl, souhlasil (asi ve dvou věcech). Dokonce i pro Pavla Teličku našel slovo uznání: je to sice zatím jen úředník, ale vynikající. Václav Klaus je lasička v českém politickém kurníku. Zbavit se ho bude velmi, velmi obtížné.

Po rozhovoru s předsedou Národní rady Slovenské republiky odvolali slovenští romští předáci hrozbu blokádami. Je otázka, zda by je vůbec byli dokázali uskutečnit. Zdá se, že slovenská vláda obstála. Romský problém na Slovensku tím samozřejmě vyřešen není. Ale českému pozorovateli se naskýtá pohled na vládu akceschopnou – což je u nás už dva roky exotikum.

Poslanec Vrbík a exposlankyně Hana Marvanová uvažují o založení nové strany. měla by být liberální a vzniknout sloučením ODA, Cesty změny, Evropských demokratů apod. Plány tohoto typu jsou založeny na zásadním omylu. Předpokládají, že základním krokem k vytvoření strany je dát dohromady co nejambicióznější vedení. To není pravda. Základním krokem je sehnat dost členů a voličů. Sloučením zmíněných tří subjektů a oplodněním tohoto celku přeběhlíky z Unie svobody se dá dohromady několikanásobně větší ambiciózní vedení, než jakého je třeba. Jeho představitelé si ve vzniklé tlačenici půjdou vzájemně po krku, což odpudí i těch několik málo potenciálních voličů, které byli schopni jako svůj vklad přivést pod společný prapor. Neexistuje v Česku legračnější podívaná než integrace pravice.

Dolly Buster zahájí svou volební kampaň před eurovolbami tím, že sfárá do dolu Paskov na Ostravsku. Tamější havíři s dali slyšet: čeho se neodvážil ministr Škromach, toho se odváží Dolly Buster. Ministr Škromach má ovšem vůči Dolly Buster dvě nevýhody: jednak jsou jeho vnady o dost skrovnější, a jednak má jako vládní činitel odpovědnost, takže může být popotahován.

Sobota 6. března: Rozvolňování US-DEU pokračuje: o něco dříve, než se očekávalo (proces vypařování strany se předpovídá stejně obtížně jako počasí) ji opouští Marian Bielesz (díky tomu se také větší část české populace dozvěděla o jeho existenci). Jeho odhodlání prý urychlil způsob, jak se vedení strany postavilo k Vrbíkově odchodu. Zůstane v klubu (poskytuje mu servis, to je trochu podobné vysvětlení, jako když se jedna jeho kolegyně kdysi přiznala, že usilovala o členství v KSČ, ovšem vůbec ne z přesvědčení, nýbrž čistě jen kvůli kariéře). Chce podporovat tuto vládu, protože ji považuje za nejlepší, jakou lze v současné době sestavit. Pouze pro ni v některých důležitých okamžicích nehodlá hlasovat. Vedení strany svolalo na víkend republikový výbor, ke položí otázku důvěry. Pokud ji nedostane, bude ještě před volbami do Evropského parlamentu zvoleno vedení nové. Jaké, to se neví. Na výsledku voleb to sotva co změní. Podle Špidly se odchodem Vrbíka nemění na situaci vládní koalice nic: to je do jisté míry pravda, horší už být nemůže. Poradíme si s čímkoli, co přijde, prohlašuje český premiér po vzoru Ferdy Mravence. A dodává ještě hrozivěji: „Jsme připraveni naplnit svou úlohu v jakémkoli uspořádání“. Oslaví vláda vstup ČR do EU svým samovolným zhroucením? To by byl ještě relativně optimistický scénář. Lze se obávat, že se bude hroutit ještě rok.

Petr Pithart poskytl pozoruhodný rozhovor Alexandru Kramerovi z Práva. Výkon předsedy Senátu si zaslouží nejvyššího ocenění, jaké jsou Události schopny významné osobnosti udělit (viz Bobřík vyčůranosti za měsíc březen 2004).

Odborářský předák Dušek byl předevčírem zadržen policií kvůli incidentu na parkovišti před ministerstvem dopravy. Jde o pozoruhodnou epizodu, k níž se ještě vrátíme.

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek si na rozdíl od svého senátního protějšku zaslouží jisté uznání. Kritizoval Klause za jeho výroky v Bruselu. Jistě, Zaorálek nemusí mít ve všem pravdu, ale jde o to, že měl odvahu nahlas se postavit proti prezidentovým mocenským ambicím. A v tom pravdu má. Klaus nepochybně usiluje odsunout vládu i parlament tak trochu na vedlejší kolej. Veřejné mínění je tomu příznivě naladěno (popularita prezidenta je vysoká, popularita obou zmíněných institucí mizivá). Špidla se, jak je jeho zvykem, tváří, jako by se nic nedělo. Jakékoli faktické zvětšení váhy prezidentské funkce na úkor vlády a legislativy by znamenalo velké omezení demokracie v ČR. Pokud se to stane, budou za to odpovědni nejen ti, co to prosazovali, ale i ti, kteří si to nechali líbit. Zaorálek se aspoň snaží. Budiž mu to připsáno k dobru.

Jiří Hanák píše v Právu: „I komunisté čtyřicet let vládli „koaličně“, ochotnou stafáž jim dělali lidovečtí a národně socialističtí kolaboranti…“ Vypadá to, jako by lidovci a (národní) socialisté byli ještě horší než komunisté. Z hlediska pana Hanáka, který byl taky komunista (i pro padesátá a šedesátá léta platí: myslel to dobře, líp se s tím dělala kariéra, a má alibi - nakonec se dopracoval k lidské tváři, za což ho vyhodili) je takový pohled „lidsky pochopitelný“, a právě proto nestydatě mylný. Znovu opakuji, jakkoli jsou mi národní socialisté z duše odporní: členství v obou stranách nelze s členstvím v KSČ srovnávat. Neznamenalo žádnou výhodu, naopak, spíš nepříjemnosti. Obě strany byly v únoru 1948 fakticky zničeny, do vedení nastrkali komunisté své lidi. Na nízké úrovni setrvávaly zbytky původního členstva v jakési naději, že se snad časem poměry změní. Kdykoli došlo k uvolnění, probouzelo se toto podhoubí k životu a tlačilo na své špičky, aby se chovaly důstojněji. Nechci obhajovat kolaborantské vedení těchto stran, jen upozornit, že je velký rozdíl mezi členstvím v KSČ na jedné straně a ČSL či ČSS na straně druhé. A klade-li je na stejnou rovinu bývalý komunista, je to prostě drzost.

Pondělí 8. března: Sociální demokracie upadla ve zmatek a nejistotu v souvislosti s další etapou samovolného rozkladu US-DEU. Podle Grosse lze v současné koalici pokračovat, pokud se ukáže, že aspoň v základních věcech je klub US-DEU spolehlivý. To ovšem nevědí ani v Unii svobody. Další možnosti jsou menšinová koalice jen s KDU či menšinová vláda ČSSD, v obou případech by museli hledat podporu napříč politickým spektrem. Využili by prý i komunistických hlasů, ale nešli by cestou nějakých písemných dohod (pekli by to pokoutně) a nehodlají dělat nic na úkor svého programu: jenže komunistům nejde o program, nýbrž o pozice. Škromach hovoří o „červeném, modrém či duhovém řešení“ – modré ihned dementoval Nečas, v ODS by museli zešílet, kdyby na něco takového přistoupili. Sami by se zkompromitovali a ničemu a nikomu by nepomohli. Špidlova vláda by měla odstoupit, jenže je velmi nepravděpodobné, že by ji k tomu někdo chtěl nutit. Současný stav opozici vyhovuje. Jakousi státnickou zodpovědnost by musel prokázat Špidla. Podle něho ovšem není čas na dramatické akce a hlasování napříč sněmovnou bylo i v minulosti běžné. Typické. Budou na této politice napříč ochotny menší strany participovat?

Republikový výbor US-DEU se po pětihodinovém jednání velkou většinou rozhodl, že Unie setrvá ve vládě a po volbách do Evropského parlamentu svolá mimořádné celorepublikové shromáždění, kde bude vedení obhajovat své funkce. Mareš prohlásil, že v případě neúspěchu dá svůj post k dispozici. Pokud se rozpadne poslanecký klub, nedokážou zajistit podporu pro vládní návrhy nebo pokud je bude ČSSD obcházet a hlasovat s komunisty, z vlády odejdou, nenechají se potupně vyhodit. Lpění na účasti ve vládě před vstupem do EU a volbami do EP je pochopitelné, ale vláda je v kómatu a kdo ji zasadí ránu z milosti udělá záslužný čin. Argumentovat tím, že jejich odchod otevře pole komunistům, je pokrytecké. Jejich setrvání je otevře taky. Unie svobody, jak se zdá ovšem už svou chvíli zmeškala.

Pan prezident sdělil v České televizi, že se situace vlády dramaticky nezhoršila (opravdu je těžké v tomto stavu konstatovat zhoršení, chybějí na to dostatečně jemné přístroje) a on nechce organizovat její pád. Nebude zvát na Hrad emisary různých stran jako jeho předchůdce na podzim roku 1997. Není důvod mu nevěřit, on to je schopen udělat daleko elegantněji. Image svatouška mu kazí „úplně prázdný a falešný Topol“, který Lidovým novinám bez obalu sdělil, že Špidla je zralý na demisi a že by z iniciativy prezidenta měla vzniknout nová vláda. Snad by se oba braši měli domluvit.

Podle Práva dostanou prostitutky k MDŽ čtyři tisíce eur na zdravotní péči. Tento druh charity jsme si za totáče neužili. Není jasné, zda čtyři tisíce dostane každá, nebo všechny dohromady. Účast prodejných děv činí obnovený MDŽ atraktivnějším. Např. za totáče nemohly bujaré oslavy svátku skončit v bordelu.

Úterý 9. března: Unie svobody mužně přiznala to, co je každému jasné, totiž že nemůže zákonu o nájemném zaručit stoprocentní podporu. Podle lidovců (místopředseda Kasal) neschválení zákona neuznamená konec vládní sestavy, ale jen vážný koaliční problém. Podle US-DEU (místopředseda Hadrava) nemusí strana, pokud zákon neprojde, opustit vládu. Odchod by prý byl nutný jen tehdy, kdyby potíže trvaly déle a unionisté by nebyli schopni zajistit podporu „složitějších“ (?!) zákonů. ČSSD, respektive jejímu levému křídlu (Ibl, Křeček, Martínek) nevadí, když zákon neprojde, protože jeho nynější tvar byl ústupkem ze strany ČSSD (poslanec Vrbík tedy svým vzdorem pomáhá ČSSD, aby jednala důsledně a nedělala zbytečné kompromisy). A premiér Špidla, jako obvykle, není znepokojen stavem v US-DEU, naopak: je potěšen, že svou situaci zřejmě zvládá. Všichni jsou spokojeni. A koalice není schopna se dohodnout vůbec na ničem, jen na tom, že to nesmí vzdát. Díky tomu je zároveň mrtvá i nesmrtelná.

Pravým viníkem chronické vládní krize je podle senátora US-DEU Schovánka předseda KDU-ČSL Kalousek: chce prý rozložit koalici a využívá k tomu problémů uvnitř klubu US-DEU. To by si snad nevymyslil ani Miloš Jakeš a jeho družina v závěru svého smutného vládnutí.

Rozvášněné feministky se sápou na ČT kvůli pořadu o „MDŽ“. Jde jednak o společnost s velebným názvem „Gender Studies“ (má zajistit úplnou rovnost mužů a žen, bude nutné provést řadu genetických úprav) a „sociálně demokratické ženy“ vedené poslankyní Čurdovou (ty sepsaly dokonce petici). Intelektuální munici dodává dívčí válce, zahájené proti České televizi, paní Marksová-Tominová. Její jméno připomíná zakladatele marx-leninismu, a to nikoli náhodou: žádá po bolševicku odhalení a potrestání viníků: „Nevím, kdo schválil konečnou podobu výše popsaného pořadu. Vím ale naprosto jistě, že je to osoba zcela nekompetentní, která nemá nejmenší tušení, co znamená přinášet občanům a občankám ČR vyvážené a objektivní informace. Ani v nejmenším nepochybuji, že tato osoba nemá ve veřejnoprávní televizi co dělat. Ženské organizace připravují oficiální stížnost řediteli a Radě ČT. Budeme požadovat veřejnou omluvu za neobjektivnost a nevyváženost tohoto komponovaného večera a postih pro toho, kdo za něj zodpovídal.“ Výlevy tohoto typu patří do Práva, a i tam by si to dnes možná rozmysleli, takže spíš do Rudého práva. Řediteli Janečkovi hrozí, že bude podobně jako kdysi Ctirad rozsápán rozzuřenými Amazonkami, pokud se, jak je jeho zvykem, včas nedá na panický ústup. Myslím, že obhajovatelky MDŽ dávají pěkný příklad milovníkům majora Zemana. I o tomto seriálu se psalo krajně neobjektivně, prostor dostávali především jeho kritici a měl by se za to někdo zodpovídat. Kauza MDŽ není žádná směšná záležitost, ale dost zásadní věc, pokud jde o svobodu projevu. Podělají-li se televizní šéfové tváří v tvář běsnícím emancipátorkám, dostane další ránu.

Lidovci ukazují ve své předvolební kampani do EU lidskou tvář. Archanděla Gabriela, vyhánějícího z evropského ráje plamenným mečem homosexuály, přívržence potratů a legalizace lehkých drog, nahradil anděl míru – lidovecká jednička paní Roithová, která servíruje zájemcům buchty, utopence, olomoucké syrečky a dokonce slivovici (alkohol je taky droga!) a slibuje podporu vzdělávání, vědy, nových technologií, posílení rozvoje regionů a venkova. KDU-ČSL je ovšem dnes reakční (nikoli konzervativní) strana a reakční stranou zůstane i přes buchty a slivovici. Vlk si jen posypal tlapy moukou tlapy a napil se smetany, aby se co nejvíc podobal kozí mamince: teď promlouvá ke kůzlátkům jemným hláskem.

Nová pravicová strana vznikne prý až po volbách do Evropského parlamentu. Podle optimistických prognóz by měla zahrnout ED, US-DEU, Cestu změny, Naději, ODA, LirA a „některé nezávislé“ (nezávislí jsou prostě nezávislí a proto není možné je dostat všechny pod jednu střechu). V této souvislosti znovu připomínám dva základní zákony, podle nichž probíhá integrace pravice: za prvé – sloučením dvou malých pravicových stran vzniká strana ještě menší než obě slučované, a za druhé – výsledkem sloučení dvou malých pravicových stran jsou tři malé pravicové strany.

Středa 10. března: Vláda utrpěla potupnou porážku v hlasování o deregulacích nájmů. Nejprve složitě dohadovali kompromis, pak dva poslanci US-DEU vytvořili krizovou situaci, sociální demokraté (aspoň někteří) využili jejich iniciativy jako kouřové clony pro sabotování zákona svou nepřítomností a ODS naopak odmítla párování a mobilizovala (do jednací síně byl dokonce přivezen z nemocnice těžce nemocný poslanec Patočka). Výsledný efekt: nadvakrát slepovaná stavba spadla koalici na hlavu. Spokojeni jsou kupodivu všichni: k ČSSD (nemusí dělat kompromis s pravicí) je třeba přiřadit majitele domů a ODS (je to dobré, zákon byl polovičatý), KSČM (je to dobré, zákon byl asociální) a nakonec i prezident, který dostal příležitost zalamentovat nad stavem vlády a poslanecké sněmovny (jen velmi těžko se mi daří uvěřit tomu, že úžasná mobilizace ODS a prezidentovo následné decentní roztrpčení nevznikly v družné spolupráci). Spokojeni jsou nájemníci (regulované činže hned tak neporostou). Spokojen je i premiér Špidla, kanonýr Jabůrek současné české politiky: nejde prý o krizi koalice, ale jen o provozní nehodu. I kdyby neprošly zákony čelící šedé ekonomice, tj. majetková přiznání a registrační pokladny, nic se neděje, s nimi koalice nestojí a nepadá (v tom je zrnko realismu, jsou to neužitečné spektakulární blbiny), problém by nastal jedině v rozpočtu. Až dojde na rozpočet, nejspíš se ukáže, že ani jeho neschválení netřeba dramatizovat. Přes všeobecnou spokojenost je situace katastrofální, máme úplně bezmocnou vládu, která sama neodstoupí a nikdo není ochoten ji svrhnout. Premiér Špidla se domnívá, že bohumínské usnesení nezakazuje případné menšinové vládě ČSSD hledat spolupráci napříč sněmovnou. Spolupracovat napříč znamená spolupracovat s KSČM, která chce sociální demokraty sežrat, a s ODS, která je chce zničit.

Prezidentu Klausovi vadí, že budoucí český eurokomisař Telička je bývalý komunista: „„Udělal v jednu chvíli rozhodnutí, které já jsem nikdy neudělal, a myslím, že bylo možné se rozhodnutím tohoto typu vyhnout…“ Podle Klause nikdo nemá nárok říkat, že do KSČ vstoupit musel, protože každý, kdo vstoupil, musel chtít. Klaus má úplně pravdu.

Unii svobody svitla naděje: vstoupil do ní doposud nezařazený poslanec Svatopluk Karásek. Je to humánní čin, asi jako když se někdo ujme starého, opelichaného opuštěného pejska. Karásek ukázal lidskou tvář: nepomůže mu to, ale taky mu to neublíží. Nepomůže to ani Unii svobody, potřebovala by v tuto chvíli asi čtyřista tisíc Karásků, aby ji volili v nadcházejících trojích volbách. Zvláštní pojetí poslance, případně poslaneckého mandátu prokázal předseda KDU-ČSL Kalousek. Je Karáskovým krokem poněkud roztrpčen, protože byl lidovci do klubu unionistů pouze zapůjčen. Zapůjčený poslanec, to je něco jako Prodaná nevěsta. Možná, že by se na to téma dala napsat opera, přesněji řečeno opereta.

Několik ruských zajatců z amerického tábora na Guantánamu se vrací domů. Zatímco naši domácí i zahraniční bojovníci za práva teroristů líčí útrapy guantánamského pekla, uvěznění Rusové to berou realisticky, vědí totiž dobře, co takové peklo obnáší: „Bití a ponižování se tady nepěstuje. Dokonce ani hlas na nás nezvyšují. Myslím, že v Rusku nemáme ani sanatorium takové úrovně, jako je tohle vězení…“ Komentáře netřeba.

Čtvrtek 11. března: Dnes dominuje zprávám hospodářská agenda. Aniž bych se do těch věcí chtěl příliš plést, nemohu si odpustit několik neodborných poznámek.

Průměrná mzda v ČR vzrostla za poslední rok o 1083 Kč. Přitom ovšem dvě třetiny lidí berou mzdu podprůměrnou (na tom snad ještě nemusí být nic alarmujícího). Ekonomika vzrostla o 2,9%, čímž jsme mezi postkomunistickými státy na předposledním místě. Na hospodářském růstu se ovšem podílí nejvíc růst mezd (lidé více utrácejí) a zadluženosti domácností (na utrácení si lidé půjčují). Míra hrubých úspor domácností klesla z 6,1% na 5,9%. To odporuje mým skrblickým představám o zacházení s penězi. Dovedu si představit, že všechno je daleko složitější, ale nedovedu si představit, že v tak vyžrané zemi, jako je Česká republika, by soustavné hospodaření tohoto typu mohlo dopadnout dobře. Připadá mi to situaci, kdy se dětská třída zmocnila cukrárny, vyhnala personál a majitele a dává si do nosu: jakási postkomunistická varianta Orwellovy Farmy zvířat.

S tím úzce souvisí zpráva, že aspoň v obezitě (tj. v procentu tlusťochů a tlusťošek z celkového počtu obyvatelstva) zaujímáme čestné třetí místo na starém kontinentě. Problémy však mají i ve vyspělých státech, například ve Švýcarsku, kde se rozhodli zdanit tuky a cukry v potravinách a omezit tak žravost populace. To je postup nespravedlivý, protože omezuje tlusté i hubené zároveň a působí hubeným určité příkoří. Nejlepší a sociálně nejspravedlivější by zavést místo nepřímé daně daň přímou a zdanit tuk v těle fyzických osob – jeho množství je nepochybně moderními lékařskými postupy poměrně přesně změřitelné. Daň by samozřejmě měla být progresívní. Bude snadné získat pro tuto myšlenku sociálně demokratické jádro naší vlády. Problém bude, jako obvykle, jen s Vrbíkem a Bieleszem. Opozici získat nepůjde - ODS bude zásadně proti (nelze omezovat právo občana na vypasené panděro, to je sociální inženýrství) a KSČM bude nepochybně chtít zdanit i maso.

Ministr Sobotka slíbil na Žofínském fóru, že daně už neporostou. Zároveň prohlásil, že vláda nehodlá odbourat sociální stát. Je otázka, zda to, čemu sociální demokraté říkají „sociální stát“, nejsou jen rezidua ruského samoděržavého systému, které se jen náhodou „sociálnímu státu“ v západním pojetí podobají. Karel Havlíček kdysi ve chvíli snížené příčetnosti (měl jich jen velmi málo, ale tohle byla jedna velmi výrazná) mluvil o socialismu, rozvíjejícím se pod křídly ruského orla. Socialismus ovšem spočíval v tom, že když (carský) stát a jeho šlechtičtí činovníci mužiky odřeli o to, co potřebovali k vlastnímu bujarému životu, mohli se mužici mezi sebou demokraticky podělit o ty šlupky, co jim zbyly. Načalstvo se do toho nepletlo, bylo věcí mužiků, jak si zařídí, aby nechcípli hlady. Elementární forma sociální demokracie na ruský způsob.

Jen se koalice vzpamatovala z jednoho karambolu a blíží se další: zákon o majetkových přiznáních. Zatímco optimistický premiér mluvil předevčírem o tom, že jeho neschválení koalici neohrozí, říká dnes zlý muž sociální demokracie Škromach pravý opak. Vrbík i Bilelesz dali už jasně najevo, že zákon nepodpoří. V tomto případě (a v případě registračních pokladen) jde o populistická potěmkinská opatření a neschválení je na místě. Pokud jde o padlý kompromis ohledně nájemného, nejsem si tak jistý a hlavně nechápu nadšení majitelů domů. Vypadá to trochu tak, že by snad měli ještě větší radost, kdyby parlament nájemné snížil. Myslí si opravdu, že populisté z ODS, až se dostanou k moci, regulaci úplně odstraní? Vždyť měli příležitost udělat to už v prvních čtyřech letech po rozdělení federace!

V Evropském parlamentu přišla na přetřes Česká republika a Lex Beneš. Ozvali se Jürgen Schröder (CDU/CSU) a Ursula Stenzelová (ÖVP). Schröder nechce sedět v jedné parlamentní frakci s ODS, která pro zákon hlasovala (pro spravedlnost je třeba podotknout, že pro zákon hlasovala jen asi třetina klubu, ovšem včetně volební jedničky do EP Zahradila). Jenže naši politici to nepochybně znovu okecají a ustojí. Kdyby drzost kvetla, hrála by česká politická scéna všemi barvami.

Pátek 12. března (aktualita): Sérii krvavých atentátů v Madridu připisuje zatím španělská policie baskické teroristické organizaci ETA (možná, že před nadcházejícími volbami je to pro Španělsko politicky výhodnější). Někteří američtí specialisté ovšem pochybují a mně se jejich pochybnosti zdají být podložené. ETA zatím nikdy nezpůsobila takový masakr, v drtivé většině případů útočila po evropsku na představitele „establishmentu“ a ne na náhodně vybrané davy civilistů. Své atentáty většinou předem oznamovala. Nepoužívala sebevražedných atentátníků (to taky odporuje evropskému teroristickému stylu). Al Kaida se prostřednictvím jedné přidružené teroristické buňky k atentátu přihlásila (tento důvod, připouštím, nemá zrovna velkou váhu, přihlásili by se i k zemětřesení). Jde-li o zásah islámských teroristů, je to další připomenutí skutečnosti, že jsme ve válce. Jednou (asi ne hned) dojde i na nás. Máme rozloženou vládu, hlavní vládní strana je prolezena pacifisty mnichovanského typu. Když to potrvá delší dobu, všimne si jistě někdo z teroristického ústředí, že tak destabilizovaná země představuje vítaný cíl. Jsou dvě možnosti: a) Foldyna přestoupí na islám, prohlásí se diktátorem, zahájí islamizaci ČR a poskytne základny Al Kaljdě. To by nás aspoň na čas uchránilo. b) Česká politika se začne chovat tak, jak to odpovídá vážné situaci.

Pátek 12. března: V centru pozornosti jsou přirozeně atentáty v Madridu. Španělské úřady – a nejen ony – se zabývají otázkou, kdo je pachatelem. Vládní straně by ve volbách pomohlo, kdyby to byla ETA, ale spousta indicií nasvědčuje, že tomu tak není. Především rozsah a organizace masakru. Způsobilo ho deset náloží, které vybuchly na třech místech v pětiminutových intervalech. Tři další selhaly, dvě se podařilo policistům odpálit, třetí rozebrali a zjistili, že použitá výbušnina ani roznětka neodpovídají tomu, co doposud používala ETA. ETA se obvyklými kanály (přes baskická regionální média) od atentátů rozhodně distancovala. Zatím vždycky pumové atentáty nikdy nezatloukla ohlásila je předem, a v jediném případě, kdy se tak nestalo (a který má vzdálenou podobnost s tím, k čemu došlo včera, až na to, že při něm zahynulo „jen“ 21 lidí), se za to dodatečně omluvila. Šéf zakázaného politického křídla baskických teroristů dokonce zašel tak daleko, že vzdal úctu obětem (to je vůbec poprvé). Že jde spíš o arabské teroristy, se domnívá i šéf české zahraniční rozvědky František Bublan. Až skončí španělské volby, dozvíme se asi podstatně více.

Mediální komise Poslanecké sněmovny se pře o televizní poplatky. Poslankyně Fischerová navrhuje poplatek mírně zvýšit a příjem z reklamy jen mírně snížit. Ten návrh je o hodně rozumnější než to, s čím přišla její sociálně demokratická kolegyně Nováková, totiž postupně snížit příjem z reklamy až na nulu a postupně zvýšit příspěvek víc, než navrhuje Fischerová. Podle tohoto návrhu by veřejnoprávní televizi ovládala Poslanecká sněmovna přímo i prostřednictvím jejích volených zástupců (RRTV, rada České televize). Příjmy z reklamy zajištují jistou nezávislost na politické sféře. ODS chce odstranit reklamu a příspěvky zvýšit jen mírně (veřejnoprávní instituce musí trpět, pardon, šetřit), komunisté by zrušili poplatky i reklamu a televizi by platili ze státního rozpočtu, to je nejjednodušší způsob manipulace (Sněmovna by ČT držela pod krkem každý rok).

Václav Klaus vetoval zákon o registrech pacientů, poněvadž podle jeho názoru zasahuje do jejich soukromí (evidují se i jejich rodná čísla). To je najednou útlocitnosti! Řekl bych spíš, že pan prezident coby zkušený pouštní šakal vycítil šanci a pokusí se s koalicí znovu pořádně zatřepat. Premiér Špidla je, jako obvykle, zcela klidný: „To, že prezident vrací zákon, je normální. Možná že usoudil, že právě tento zákon má vady. Neviděl bych to jako test síly vládní koalice.“ Flegmatičnost je silnou stránkou našeho ministerského předsedy.

Petr Mareš konečně připustil, že situace v Unii svobody je kritická. Strana je na samé hraně respektovatelné politické existence, veřejnost ji vnímá jako nespolehlivý, nepředvídatelný a vnitřně rozvrácený spolek, který neví, co chce. To vše stojí v dopise adresovaném členům strany. Nemám žádnou chuť se po předsedovi US-DEU vozit, bude to za chvíli dělat každý, nemohu mu upřít, že v řadě konkrétních věcí projevil na rozdíl od všech ostatních z naší politické špičky dobrou vůli i zdravý rozum, ale co dělat, to jsou přece zcela jasné a srozumitelné důvody k demisi!

Vladimír Železný coby vlastník majoritního podílu v CET21 odvolal z funkce ředitele Novy Dvořáka. Zdá se, že vplul ze světa reálného do virtuálního, pokud totéž provede i v politice, může být za chvíli virtuálním prezidentem zeměkoule. Případ Nova ztratil v poslední době všechny obrysy, nedá se nijak pojmout, možná, že by měl parlament odhlasovat, že nic takového neexistuje (byl by to jakýsi pozitivní pendant k Lex Beneš).

Dolly Buster rezignovala a nebude se ucházet o kandidaturu v EP za Nezávislou (erotickou) iniciativu. Obvinila vedení pastrany, že ji chtělo zneužít (předseda na ní žádal, aby se, bude li zvolena, vzdala mandátu a předala ho jemu). To se mne osobně dotýká. Byl jsem připraven paní Bochníčkové (tak se ve skutečnosti jmenuje, je to jméno dosti výstižné, takže vypadá spíš jako pseudonym) dát svůj hlas: mezi dnešními stranami si vybrat nedokážu, ideový rozdíl mezi paní senátrokou Roithovou, paní senátorkou Rögnerovou a paní Bochníčkovou nevnímám, ale paní Bochníčková má ve srovnání s oběma dámami přece jen ještě něco navíc. Teď se dozvídám, že jsem měl být podveden a že krásku, byť už poněkud ovadlou, měl nakonec podloudně vystřídat šeredný chlap. To je prosím pohádka o královně žabce převrácená naruby. Princezna se v závěru náhle změní v ropuchu.

Sobota 13. března: Ve Španělsku proběhly masové demonstrace proti teroru. Pokud atentáty spáchala ETA, mohou ji zastrašit. Proti islámským teroristům valný smysl nemají. Rada Bezpečnosti přijala na naléhavou žádost Španělska rezoluci odsuzující ETA. Výhrady měli Němci (Schröder by byl raději, kdyby španělské volby vyhráli socialisté, získal by ve Španělsku podporu pro svou nemravnou politiku ve věci Iráku, a socialisté budou možná posíleni, bude-li ještě před volbami prokázáno, že útočili islámští teroristé, aby se pomstili za španělskou účast v iráckém tažení; ETA se mu do krámu nehodí) a Rusové (kdyby se prokázalo, že jde o útok al-Kajdy, měli by zase o něco volnější ruce v Čečensku). Svou polívčičku si přihřála i KDU-ČSL: bojovat proti terorismu prý znamená bojovat proti drogám, protože z prodeje drog se financuje terorismus, prohlásil předseda Kalousek. Španělské atentáty zjevně přišly lidovcům vhod. Mladá fronta Dnes cituje českého velvyslance ve Španělsku, ten tvrdí, že baskičtí teroristé už nedisponují dobře vyškolenými kádry, a dorost prý zvládá spíš velké masakry než cílené atentáty na představitele režimu. O takto pojaté „baskické stopě“ si dovoluji velmi pochybovat, příprava atentátů a jejich časová synchronizace musela být organizačně dost pracnou záležitostí a vyžadovala jistou profesionalitu. Mezitím ve španělském tisku proskočily zprávy, že španělská tajná služba už sleduje z 98% jen islámskou stopu. Také se ukázalo, že atentátníci použili měděných rozbušek, které ETA nepoužívá, a typ výbušniny, který použila naposled před mnoha lety. Pokud jde o nás, tvrdí ministr Gross, je v případě, že útok provedla ETA, nebezpečí nulové, v případě, že to byli islamisté, o něco větší, ale taky se nemáme čeho bát. Teroristé nás zatím nevnímají jako nejbližšího a bezprostředního spojence USA a Velké Británie. Nevnímají nás tak právem, a když se budeme i nadále alibisticky krčit za bukem, třeba na nás přijde řada dost pozdě. Ale přijde, na to vemte jed.

Premiér Špidla v souvislosti s atentáty v Madridu prohlásil, že jsme v globalizované válce, zdůraznil, že transatlantická spolupráce musí být zachována a vyslovil se proti budování evropské obrany bez vazeb na USA. Také řekl, že budeme muset v zájmu vlastní bezpečnosti přistoupit na věci jako je shromažďování biometrických dat (aby bylo možno snadněji identifikovat teroristy). Premiér měl zjevně jednu ze svých světlých chvilek. Zato exceloval komunistický poslanec Černý: podle něho by se stát měl zaměřit hlavně na řešení příčin, kterými jsou především sociální bída a útlak v zemích, kde mají teroristické sítě podhoubí. Hlavním viníkem jsou tedy podle soudruha poslance, jak nás ostatně učili ve škole, sociální poměry. Je velkým štěstím, že islámští teroristé by považovali Miroslava Grebeníčka, pokud by se o jeho existenci náhodou dozvěděli, za pohanského psa stejně jako prezidenta Bushe, jen milionkrát bezvýznamnějšího . Čeští komunisté poté, co byli sedmdesát let pátou kolonou ruského imperialismu, nemají momentálně žádné pevné angažmá (Putin o ně zjevně příliš nestojí a má asi jiné starosti), a kdyby byli islamisté jen trochu společenštější, našla by se jistě spousta společných zájmů a programových průniků.

Na domácí scéně ovšem komunisté osamoceni nezůstanou. Premiér Špidla dal najevo, že ve třech zákonech, namířených údajně proti „šedé ekonomice“ (registrační pokladny, majetková přiznání, kolkování lihovin) chtějí sociální demokraté hledat podporu „napříč sněmovnou“. To znamená u komunistů, ODS tyto zákony nepodpoří ani náhodou. Zato Špidla a Gross, jehož úloha ve straně roste a je prý už fakticky spolupředsedou, je považují za klíčové pro vládní koalici. Ministr Němec se zase zaklíná, že budou-li koaliční partneři (tj. ČSSD) obcházet US-DEU, bude účast US-DEU ve vládě postavena do otázky. Protože poslanec Vrbík pro tyto zákony hlasovat nebude (a aspoň v případě pokladen a majetkových přiznání nezbývá než uznat, že k tomu má dobrý důvod), měl by být osud vlády v tuto chvíli již vlastně zpečetěn. Nepodceňujme však její mnohokrát prokázanou schopnost přežít vlastní smrt.

V Novém Jíčíně mají problém s univerzálně použitelnou sochou sochaře Babíčka. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Pondělí 15. března: Dnešní den proběhl za kvílení českých nacionálů. Dovolím si v té souvislosti znovu připomenout jeden citát z Rádla: „Jest ku podivu, jak málo lidí v Čechách si uvědomuje, že celá vzdychavá naše literatura o době pobělohorské, o rakouském útisku, o popravách staroměstských, o ubohých protestantech, vyhnaných z vlasti, o dragonádách, o potlačených selských vzpourách atd. atd., že celé ono ukazování na národní otročinu a na rány, které jsme dostali, jest nevkusné a že bychom co nejrychleji na tuto literaturu měli zapomenouti. Lidé hrdí o výprasku, který utržili, nemluví…“ A upozornit, že dnes slaví naši někdejší sousedé, Maďaři, jeden ze svých hlavních národních svátků, počátek revoluce z roku 1948-9. Maďaři statečně bojovali, několikrát porazili rakouská vojska, nakonec monarchii nezbylo, než povolat na pomoc Rusy. S jejich pomocí se podařilo revoluci potlačit. Následovaly kruté a zbabělé represe. Za dvacet let musela Vídeň Maďary uznat za rovnocenné partnery. Porážka, utrpěná ve statečném boji, se jednou zhodnotí. Tím nechci opakovat lacinou a pochybnou tezi, že jsme v roce 1938 měli bojovat, nýbrž jen skromně podotknout, že toho kňučení nad 15. březnem 1939 už bylo dost.

Socialisté přesvědčivě vyhráli španělské volby. Lidová strana utrpěla nečekanou porážku. Španělští lidovci si ji do značné míry zavinili sami. Chápu, že je krvavé atentáty zaskočily a že pokušení bagatelizovat variantu, která by je poškodila, bylo veliké. Provinili se však nejvíc, jak se demokratická strana může provinit: dali najevo nedůvěru v dospělost, zdravý úsudek voličů a v jejich schopnost se rozumně rozhodnout. V situacích, jako byla ta jejich, je drsná pravda riskantní, ale je to jediná možnost, která nevede k zaručenému krachu. Takhle dopomohli k snadnému vítězství socialistickým Mnichovanům. Zfanatizované davy postpubertálních hysterek běhají po Madridu s nápisy Paz. Co si slibují od míru s Usámou bin Ládinem? Desetitisíce malých Chamberlainů. Socialisté posílí osu Berlín – Paříž. K čemu nám bude Evropská unie Mnichovanů? Až se jim to bude hodit, prodají nás jako v roce 1938. Zdá se, že NATO i EU, obě instituce, do nichž u nás tolik lidí, i autor těchto řádků, vkládalo veliké naděje, budou nakonec buď k ničemu, nebo pro nás budou znamenat dokonce ohrožení.

Státní tajemník Powell sice nabádá ke zdrženlivosti, pokud jde o Al-Kajdu a madridské atentáty, ale Evropa se už zařizuje na nebezpečí. Právem: Španělé dali islámským teroristům výmluvně najevo, že teror se v Evropě vyplácí. Z toho hlediska je rozumné, že i česká vláda zvažuje bezpečnostní opatření. Teroristé jsou sice ve výhodě, ale je jim možné jejich úlohu aspoň ztížit.

S originálními nápady přišla KSČM. Ústy svého místopředsedy Filipa navrhuje, aby se země podporující terorismus staly příjemcem humanitární pomoci. Představa, jak ČR poskytuje humanitární pomoc Saudské Arábii, je neodolatelná. A pokud jde o ty ostatní, budeme je pěkně krmit, aby se nemuseli starat o chléb svůj vezdejší a měli víc času na organizaci atentátů všude na světě.

Ve stínu tohoto krvavého a deprimujícího dění poněkud zapadly ruské prezidentské volby. Jde o velmi pozoruhodný fenomén: volí se z více kandidátů, lidé se mohou vyjádřit v zásadě svobodně, výsledek není těch pověstných 99,9%, ale přitom je to, kdo bude zvolen, předem jasné úplně stejně jako za Brežněva. Tento systém je stejně bezvýchodný jako komunistický, jen je o hodně lidštější.

Podle jedničky US-DEU na kandidátce do Evropského parlamentu Rögnerové se v nadcházejících volbách rozhodne, zda je v ČR místo pro pravicovou liberální stranu, která by byla alternativou k ODS, nebo zda jsou už občané připraveni umožnit vstup komunistů do vlády. To, co splácala US-DEU, je přitom těžké označit za pravicovou liberální stranu, alternativa to není k ničemu, a pokud se komunisté dostanou do vlády, nebudou za to moci občané, ale nemožní politici typu paní Rögnerové, která se před časem přiznala, že se sice stala kandidátkou KSČ, ale vůbec to neudělala z přesvědčení. Na druhé místo se prý nyní možná dostane Karel Schwarzenberg, který ovšem v KSČ nikdy nebyl. Celkem vzato představuje sborná kandidátka US-DEU a dalších stran jakýsi otřesný politický second hand, v němž si vyberou jen ti nejotrlejší voliči.

Sudetští Němci se prý chystají žalovat ČR u Soudu pro lidská práva ve Štrasburku o zkonfiskovaný majetek. Velký český odborník na sudetoněmecký problém Pavlíček připomíná, že si EP před časem vyžádal na základě tvrzení sudetských Němců, že dekrety jsou v rozporu s mezinárodním právem, posudky třech německých expertů a že všichni došli k závěru, že tomu tak není. To je třeba dementovat ve stylu Rádia Jerevan: ve skutečnosti si Evropský parlament na základě žádosti německých a rakouských poslanců vyžádal posudky jednoho Němce, jednoho Brita a jednoho Švéda. Ti došli k závěru, že Benešovy dekrety nejsou překážkou českého vstupu do EU. Profesor Pavlíček má ovšem pravdu, když tvrdí, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže mít zpětnou platnost.

Místopředseda KSČM Filip slíbil ČSSD, že jí vypomůže při schválení zákonů proti šedé ekonomice. Bude toho zapotřebí, Vrbík s Bieleszem pro ně nezvednou ruku ani náhodou. Komunisté to ovšem ČSSD nijak neusnadní, budou v případě majetkových přiznání podporovat tu nejtvrdší variantu, která je prý nepřijatelná jak pro US-DEU, tak pro KDU-ČSL. Tím vystaví koalici velké zkoušce: správně by se měla sesypat jako domeček z karet.

SPÖ v Korutanech umožní opětné zvolení Jörga Haidera zemským hejtmanem. Udělá to tak, že při hlasování opustí sál. Za to má slíbené prebendy, na něž se předem těší: opoziční smlouva po rakousku.

Miroslav Kalousek přišel s tezí, že boj proti terorismu souvisí s bojem proti drogám: z obchodování s nimi se financují teroristické akce. Zbývá už jen propojit teroristy s potraty a s registrovaným partnerstvím, a inovovaný program KDU-ČSL bude v suchu.

Úterý 16. března: Budoucí španělský premiér José Luis Rodriguez Zapatero se vyjádřil velmi kriticky o politice amerického spojence. Válka v Iráku prý byla katastrofa a okupace Iráku taky. Byla postavena na lži. Takové války šíří jen nenávist, násilí a teror. To prostě nejde, jen tak bombardovat nějaký národ (!). Bush a Blair budou muset provést velkou sebekritiku, budou muset přemýšlet, aby se to už víckrát neopakovalo. Jinak jim nejspíš Španělsko vyhlásí válku. Zkušenosti z uplynulé španělsko-americké války sice nejsou pro Španělsko nejlepší, ale možná, že se jim tentokrát podaří zmocnit se znovu Kuby. Pan Zapatero je mimořádně drzý a cynický populista. Španělsko podle něho stáhne do 30. června z Iráku všechny své vojáky. Navíc ustoupí od výhrad k euroústavě a bude usilovat o obnovení „skvělých vztahů“ s Německem a Francií. Skvělé vztahy s Německem měli hlavně za caudilla. Nechutný defétismus. Naštěstí se socialisté chystají vytvořit menšinovou vládu s podporou ad hoc napříč parlamentem, takže je jistá naděje, že buď Španělsko v krátké době rozvrátí, nebo budou muset tu a tam ze svých siláckých postojů ustoupit.

V Evropě zatím, jak se zdá, rezonuje pouze Romano Prodi: „Tyto strašné dny nám ukázaly, že americký recept není správný. V sobotu to bude rok, co započala válka v Iráku, a teroristické nebezpečí je dnes nekonečně větší než kdykoli dřív.“ Válka, která neskončí za rok, je zjevně podle Prodiho prohraná. Zato podle polského premiéra se španělské stanovisko rovná přiznání, že teroristé mají pravdu a že jsou silnější než celý kulturní svět. (když Španělé odejdou, nebudou moci od Poláků převzít velení mezinárodního kontingentu v Iráku, jak se původně plánovalo, a tak Poláci dali najevo, že jsou ochotni si velení do konce roku ponechat). Silvio Berlusconi prohlásil, že Itálie nestáhne své vojáky z Iráku. Neudělá to ani Dánsko. Rovněž čeští politici zatím zachovali glanc. Kdyby se Evropa z Iráku stáhla a ponechala ho v rozvráceném a neklidném stavu, řekl premiér Špidla, znamenalo by to velké bezpečnostní riziko. Podle ministra Svobody a dokonce i podle předsedy zahraničního výboru parlamentu Laštůvky se teroristům nemá ustupovat (přece jen se dá od Zemana pochytit i něco pozitivního!). Jan Vidím (ODS) uvedl, že pokud Španělé stáhnou své jednotky z Iráku, vrahům z Madridu se podaří, oč usilovali. Mimochodem, nechápu logiku, jíž se zjevně řídí většina španělské společnosti: podle ní za mrtvé v Madridu neodpovídají teroristé, kteří je zabili, ale Aznarova vláda.

Evropští potentáti sice hrdě vzdorují americkým imperialistům, ale kaťata už mají plná. Tváří v tvář teroristickému nebezpečí hodlají dělat to jediné, čeho jsou schopni, tj. rozmnožovat byrokracii. Hovoří se o zřízení Zpravodajského střediska EU a vytvoření funkce evropského protiteroristického komisaře. Vhodným kandidátem by byl např. Gerry Adams. O protiteroristických opatřeních se uvažuje i u nás, vláda by se ráda pokusila o zvláštní protiteroristický zákon. To je cesta bruselským směrem, většina politiků se shoduje, že stačí využívat ty zákony, které už máme.

Španělé zřejmě mají v rukou jednoho pachatele (masakr podle odhadů provedlo šest lidí). Další byl v jednom z vlaků roztrhán náloží, neví se, zda šlo o sebevražedný atentát nebo pouhé nedopatření. Ve vyšetřovací vazbě jsou tři Maročané a dva Indové. Kdyby to bylo u nás, propustili by je nedopatřením na svobodu až na jednoho, který by utekl oknem.

Domácí události jsou pořád ve stínu těch zahraničních: v Unii svobody zuří boj o druhé místo na kandidátce pro Evropský parlament. Původně tam měl být poslanec Pavel Svoboda, teď tam trpasličtí partneři (Cesta změny, ODA, LiRA) tlačí Karla Schwarzenberga. Pokud ho tam nedotlačí, postaví údajně vlastní kandidátku. Pokud Svoboda druhé místo nedostane, odejde nejspíš ze strany jako už před ním Vrbík a Bielesz. Možná že právě o zdůvodněný odchod mu jde, do EP se samozřejmě nedostane ani stranická jednička paní Rögnerová. Je to spor o sedadlo u okénka v polystyrenovém modelu dopravního letadla.

Dvě občanské iniciativy bojují za to, aby se v pražském centru smělo jezdit jen třicetikilometrovou rychlostí. Možná, že by se spíš mělo postupovat podle analogie s alkoholem a stanovit jako závaznou nulovou rychlost. Pozoruhodnější jsou názvy organizací. Z prvního dýchá demagogie citově laděná: „Pražské matky“ (nepřekvapilo by mne, kdyby se za tímto srdcervcoucím jménem skrývalo pár frustrovaných bezdětných hysterek). Druhý představuje polohu vědeckou a byrokratickou: Ústav pro ekopolitiku (zní to každopádně líp než např. Spolek přátel trávy). Občanská společnost má zkrátka svoje kouzlo.

Středa 17. března: Státy, které mají v Iráku vojáky, nepomýšlí na jejich stažení (kromě Poláků, Italů a Dánů jsou to ještě Rumuni, Ukrajinci a Japonci). Česká účast je ovšem symbolická. Španělé nebyli zcela izolováni; tím, že odejdou a chtějí se politicky orientovat na Francii a Německo, v Evropské unii podstatně posílí tábor usilující o emancipaci od USA. Pokud nové země nebudou chtít sledovat tento kurs (a neměly by), nebudou to mít vůbec lehké.

Policie a tajné služby požadují v souvislosti s teroristickým nebezpečím větší pravomoci, politici (zejména ti opoziční) to ve jménu liberálních idejí odmítají. Jde o docela praktickou záležitost. Tajné služby v SRN mají poměrně široké pravomoci a naše by měly mít stejné.

Ministr Svoboda představil veřejnosti dokument „Koncepce směřování České republiky v rámci EU v období 2004 – 1013“. Jeho pilíři mají být: udržitelný rozvoj a prosperita, soudržnost, svoboda a bezpečnost občanů, vnější vztahy a bezpečnost a zachování rozmanitosti evropského dědictví. Objevné. Zahradil dokumentu vytýká malou hloubku (to se dá říci o všem). Zieleniec, že podobný dokument měl být vypracován už dávno (to se dá říci vždycky). Obě námitky by se daly spojit do jedné : dokument, který má tak malou hloubku, měl být vypracován už dávno.

Čeští politici loví popularitu v kleci na Václaváku, která má představovat kubánské vězení. Každý tam tráví hodinu v pruhovaném trestaneckém oděvu. Včera tam byl předseda Senátu Pithart a se zlou se potázal: kolemjdoucí mu prý vytýkali, že by se měl věnovat islámským teroristům a že kubánský režim vyhnije sám od sebe. Nikdy nic nevyhnije samo od sebe, ale že by vyhnití napomohl takovýhle účelový politický happening, o tom mám své pochybnosti. Těmito akcemi získají účinkující jednoho voliče: Václava Havla. Toho však už mají jistého. Teď už potřebují jen dalších dvě stě tisíc a bude to v suchu.

Prezident a Nejvyšší moderátor české společnosti Václav Klaus řídil diskusi na pondělním semináři Centra pro ekonomiku a politiku. Ředitelskou důtku si vysloužil ministr Ambrozek, který používal nevhodných termínů („potřeby společnosti“ A „hodnota přírody“). Zdá se, že prezidentským prokletím je stiženo samo slovo „hodnota“ jako typicky levicové.

V ruském Archangelsku zbořil výbuch plynu panelový dům. Řada lidí zahynula. Policie je na rozpacích: očití svědkové viděli před výbuchem dvě individua vynášet ze sklepa části plynového potrubí. Není však jasné, šlo-li o teroristy nebo o bezdomovce, kteří chtěli zpeněžit kovové předměty ve sběrně, aby měli na vodku. Vyšetřující orgány se kloní k druhé verzi. V Rusku to teroristé nemají lehké – atentát středních rozměrů snadno zanikne mezi nehodami tohoto typu.

Poslanec Křeček požaduje, aby lidé s většími příjmy platili větší nájemné. To je nedomyšlené: správně by výše příjmů měla být závislá na komplexní sociální kvalitě člověka. Tu by určovala ústřední komise s poslancem Křečkem v čele. Tak by se zařídilo, že velké peníze by se ocitly výlučně v rukou hodných lidí, a ti si levné nájemné přece zaslouží.

Pro španělskou komunitu v Praze sloužil španělský farář mši za oběti madridských atentátů. V kázání se pokoušel věřící přesvědčit, že Pán Bůh za atentáty nemůže. Je v tom nevinně, má alibi.

Jak zjistila jedna britská agentura pro průzkum veřejného mínění, je 70% Iráčanů přesvědčeno, že se mají lépe než před válkou. Skoro polovina souhlasí se spojeneckou invazí (proti je 39%). To je jiný obraz, než jaký poskytují české noviny, zdůrazňující neúspěchy, nepořádek, atentáty atp.

Čtvrtek 18. března: Českou veřejností a českými médii zmítá v souvislosti s teroristickými útoky otázka: máme vyměnit část naší svobody za větší bezpečnost? To je otázka stejně pitomá, jako máme-li se za větší jistoty v EU vzdát části své suverenity. V takhle obecné rovině se vůbec nedá zodpovědět. Otázka není, mále-li prodat svobodu za bezpečnost, nýbrž má-li mít policie možnost odposlouchávat telefonní hovory bez povolení soudu, má-li mít právo znát, komu které číslo mobilu patří, má-li mít přístup k informacím o bankovních kontech atp. Není důvodu, proč by tyto informace měly být policii odepřeny zásadně ve jménu Svobody, jak ji namaloval Eugéne Delacroix. Otázka zní: je situace natolik vážná, aby policie měla právo na tyto informace? Osobně si myslím, že vážná je dost. Cikánská léta svobody na všechny strany jsou za námi, jsme ve válce.

Právo a Lidové noviny z nepochopitelných důvodů věnují obrovskou pozornost vystoupení kubánského ministra zahraničí na ženevském zasedání Komise pro lidská práva OSN. Ministr tam označil Českou republiku za nohsleda USA, zjevně vydrážděn tím, že ČR v minulosti dvakrát navrhla rezoluci, odsuzující porušování lidských práv na Kubě. Nechápu, proč se věnuje taková pozornost plácání nějakého tajtrlíka, zástupce bezvýznamné banánové diktatury. Pokud máme možnost provést nějaká odvetná opatření, která jim budou nepříjemná (o čemž pochybuji), měla by se udělat, jinak je rozumné je ignorovat. S lidožrouty se nepolemizuje.

Se schválením Lex Beneš v Senátu budou asi potíže. Oproti všem, co se při zdůvodňování toho, proč hlasují proti zákonu, různě vykrucovali a zaklínali se svou úctou k Benešově velikosti, to senátor Zdeněk Bárta řekl přímo a bez obalu: vadí mu Benešovo spojenectví se Stalinem a velice silné angažmá ve vyhnání našich spoluobčanů německého jazyka. To je zdůvodnění stručné a přitom úplné: víc dodávat netřeba.

Španělský socialistický předák a budoucí premiér Zapatero trvá na stažení španělských jednotek z Iráku, prý pokud se dohledu nad situací neujme OSN. OSN, to znamená společenství demokratů a teroristů (respektive podporovatelů teroristů) a různých kverulantů, kteří buď chtějí demokraty trochu přimáčknout (Rusko, Čína), nebo si hojí mindráky (Francie).

Český státní dluh utěšeně roste, podle českých odhadů činí v tuto chvíli asi půl bilionu Kč, takže na osobu včetně kojenců a starců či stařenek nad hrobem činí padesát tisíc korun. Prý jsme na tom pořád ještě lépe než další postkomunistické kandidátské země (s výjimkou Slovinska). Statistický úřad EU uvádí, že veřejný dluh ČR dosahuje bezmála bilionu Kč. Čísla prý ještě nedosahují kritických mezí, ale na laika působí úděsně hlavně to, že se rok od roku zvětšují a vypadá to, že zastavit je by chtělo velmi nepopulistickou politiku: takovou, jakou u nás zatím po převratu nikdo nedělal.

Klaus jede v dubnu do Číny a zůstane tam celých 11 dní, což vede MfD k tomu, aby mu dávala za příklad Havla. Komunistická Čína je světová velmoc. Komu a čemu pomůžeme, když ji prohlásíme za neexistující od samého počátku jako Mnichovskou dohodu? Navštívit Čínu neznamená souhlasit s jejím režimem.

Plnou parou se rozjel proces integrace pravice. Zatímco členové virtuálních stran usilují o jakousi „federaci“, ED, která je aspoň v Praze viditelná, se je k jejich rozhořčení pokouší pozřít. Proboha proč? Z virtuální stravy se ještě nikdo nenajedl, je to jako sežrat v restauraci místo krmě jídelní lístek. Pan Kasl charakterizoval pastrany celkem přesně: „Kdo si stěžuje? (že je chce ED pozřít, bd) Šestičlenná Cesta změny? Pan Hamerský z LiRy, kterých je asi dvacet? Paní Nováková ze sedmičlenné ODA, která by spíš měla uzavírat výsledky svého nešťastného hospodaření?“ Když to vidí tak jasně, nechápu, proč je nenechá plavat. Navíc vytýká US-DEU, že se schovává za senátorku Rögnerovou, kterou si postavila do čela kandidátky, ale on sám si dal na totéž místo politickou mumii exministra Zieleniece. ED utrpí ve volbách do Evropského parlamentu drtivou porážku, kterou by si byli ušetřili, kdyby byli kandidaturu prostě vynechali a soustředili se na volby do krajských samospráv. Takhle pracují k vlastní smrti.

Pátek 19. března 2004 Na Nejvyšším soudu vypukl nepřehledný spor mezi předsedkyní Brožovou (jmenoval ji ještě Havel, Klaus by ji byl rád odvolal, ale zjistilo se, že to není tak jednoduché) a jejím poradním sborem. Čtyři jeho členové z pěti odstoupili, protože nesouhlasí s personální politikou předsedkyně. Dr. Brožová odmítla například jmenovat (opětně) soudcem NS dr. Bureše a zdůvodnila to jeho „výraznou profesionální mobilitou“, z níž vyvozuje, že se u něho vytratilo vnímání soudcovské profese jako poslání. To se zdá sedět. Nejvyšší soud si zachoval z českých soudů dosud největší nezávislost. Podaří se to změnit?

Řecko požádalo NATO o zajištění bezpečnosti při olympijských hrách. Zúčastnit by se měla i naše chemická jednotka, vláda je ochotná ji vyslat, ale jen tehdy, když to někdo jiný zaplatí. Zdá se, že ji chápou jako Cirkus Humberto, český vývozní artikl. Přitom dokonce i poslanec Laštůvka se domnívá, že aspoň část nákladů by měla nést česká strana; zdůvodňuje to ovšem tím, že olympijské hry jsou „symbolem naší civilizace“. Pan poslanec se mýlí, symbolem naší civilizace jsou plzeňský Prazdroj a olomoucké syrečky.

Prezident Klaus kritizoval při projevu v Senátu přemírou zákonů, kterou jsme v ČR zavaleni. Tato výhrada připomíná svou věcností známou výtku, již prý kdysi učinil náš osvícený panovník Josef II. Mozartovi po premiéře Únosu ze serailu: příliš mnoho not, milý Mozarte.

Prezident rovněž odřekl na poslední chvíli schůzku s Hans-Gertem Pötteringem, předsedou Evropské lidové strany, do níž v EP hodlá vstoupit KDU-ČSL, ale přidružit se chce (na způsob britských konzervativců) i ODS. Důvody nesdělil, ale vytušit se dají: nepochybně je za tím buď Lex Beneš, nebo Benešovy dekrety, nebo sudetští Němci, nebo to vše dohromady. Pöttering (CDU-CSU) nepochybně trestuhodně vybočil z rámce politiky, kterou před dvěma roky jednomyslně odhlasoval český parlament.

Odborům velmi záleží ne přijetí zákona o majetkových přiznáních v co nejširší podobě. Vyjádřil se v tom smyslu Právu velký odborářský šéf Štěch. Dovede si prý představit i společnou vládu ČSSD a KSČM, obě strany by se ovšem musely zbavit svých momentálních „hlavních protagonistů“. Zajímavý návrh na reformu českého politického života.

V Kosovu vypukly, jak se zdá, na základě falešné zprávy, rozsáhlé nepokoje, namířené proti kosovským Srbům. Už je řada obětí na životech, jednotkám KFOR se daří obě etnika oddělit jen s největší námahou. Nepokoje se přenesly i do Srbska, v Bělehradě a v Niši rozzuřený dav zapálil mešitu. Mír v Kosovu je shnilý. Je postaven na fikci, že Kosovo je součástí Jugoslávie (což je nerealizovatelné) a na představě „multikulturality“ (což je, jak se ukazuje, rovněž nerealizovatelné). Jediné reálné řešení zjevně bylo (a je otázka, zda pořád ještě je) Kosovo národnostně rozdělit, tam, kde je to nutné, obyvatelstvo rozstěhovat, albánskou část připojit k Albánii a Srby saturovat připojením srbskou částí Bosny. Dienstbier navrhuje samosprávné kantony a „pozavírat ty, kteří patří do Haagu stejně jako Miloševič“. Obávám se, že Haag je na to příliš malý.

Komisař Verheugen kritizoval vyhnané Němce, kteří ase sdružili v Preussische Treuhand, a chtějí se soudní cestou domoci svého majetku v Polsku, Rusku (Kaliningrad a okolí) a Česku. Podobně hodlá asi 77 tisíc sudetských Němců žalovat Českou republiku u Soudu pro lidská práva ve Štrasburku, protože tam před časem vyhrála spor jakási Řekyně z Kypru, která byla vyhnána při rozdělení ostrova z turecké části: Turecko by jí mělo vyplatit skoro milion dolarů. Problém vyhnaných se dá řešit jedině politickou cestou, soudní cesta povede jen ke kompromitaci soudních orgánů, které se politickým případem budou – nebo daleko spíše nebudou – zabývat.

Milan Hamerský polemizuje v Mladé frontě dnes se Steigerwaldovým článkem o středových pidistranách, z něhož jsme minulý týden citovali. Napadá jeho tezi o liberální straně jako o „kozomotejlu“: každá strana má prý pnutí mezi krajností (lpění na ideologii či programu) a středovostí (koaličním potenciálem). Díky tomu pnutí si prý dnes např. i ODS může dovolit luxus tří předsedů a dvou názorů na EU. K tomu je třeba podotknout, že je poněkud zvláštní, když si takový luxus dovolí strana, která má tři členy.

V Lidových novinách vyšel jako obvykle velmi zajímavý článek Henryho Kissingera o Iráku. Upozorňuje, že Američané nešli do Iráku jen proto, aby tu zemi reformovali, zajímá je i jeho budoucí politická orientace. Irácké prostředí není vhodné pro demokracii amerického typu, protože znesvářené skupiny se neobracejí k vládě, ale snaží se pojistit na vlastní pěst. Není vyloučeno, že bude nakonec nutné Irák rozdělit na tři státy, než jej silou držet pohromadě. Přimlouvá se za širší základnu mírového řešení. Mám strach, že na to už je pozdě. Útok na Irák byl nutný, Francie a Německo ho sabotovaly, a dnes jim jde o pokoření USA: tím konflikt dostal výrazně prestižní charakter.

Sobota 20. března: Ministerstvo obrany má na vybranou: vzhledem ke svým skrovným finančním zdrojům může buď vyslat chemický prapor, aby zajišťoval spolu s dalšími jednotkami NATO klidný průběh olympiády v Athénách, nebo nechat v původním složení českou jednotku v Kosovu, kde vypukly rozsáhlé nepokoje. Obojí se dá uskutečnit jen tehdy, když Armáda ČR dostane peníze z NATO. Budeme se tak chovat i ve válce?

S komunisty se neobjímám, ale mohu s nimi vést obchod, prohlásil premiér Špidla. To si už před ním myslelo mnoho chytráků, včetně dnes zákonem opěvaného Edvarda Beneše. A všichni na to šeredně doplatili.

Německý kancléř žádá pro svou zemi stálý hlas v OSN. Kritizuje USA za způsob vedení války v Iráku a Srbsko zřejmě za to, že v Kosovu teď lynčují Srby. Přitom mluví o „mezinárodním právu“, jedině jím prý lze ospravedlnit použití síly v mezinárodním měřítku. Německu kvapem rostou ambice a jeho sousedé aby se pomalu začali bát. Je poněkud legrační, že to má na svědomí socialistická vláda, kterou každý apriori považuje za neškodnou. To, co v SRN probíhá, je zásadní změna poválečného kurzu. Až se dostane k moci konzervativní opozice, sotva to už dokáže zvrátit.

Polský prezident kritizoval (dosti mírně) své spojence z války v Iráku a vyjádřil ochotu dohodnout se na euroústavě. Polsku nic jiného ani nezbývá, po španělské dezerci zůstalo samo a irský kompromis je jakési zmírnění původního návrhu, který zajišťoval Německu, Francii a Velké Británii rozhodné slovo v EU. Evropská unie se sjednocuje na protiamerickém základě a hrozí, že se pro nové země a pro ČR zvlášť stane pastí.

Čeští vojáci v Kosovu jsou schopni chránit srbské civilisty jen tak, že je evakuují do bezpečí. Jejich majetek před plundrováním a zapalováním neubrání. Smutné konce dalšího utopického pokusu o „multikulturní“ společnost.

Odborářský boss Dušek bude zjevně obviněn za poškození závory na parkovišti před Ministerstvem dopravy. Případ je poučný a ještě se k němu vrátíme.

Pondělí 22. března: Při příležitosti prvního výročí irácké války se v řadě západních měst konaly demonstrace. Pozorovatelé se shodují, že se zdaleka nevyrovnaly protestům, které předcházely jejímu vypuknutí. Přesto počet demonstrujících v Římě, Barceloně, Madridu a New Yorku šel do statisíců. V Praze demonstrovalo 350 lidí, v Brně 40. Určitě to není tím, že by česká společnost viděla věci jasněji. Spíš jí zatím všechno to hemžení připadá odlehlé, pro lidi je to jen součást virtuálního televizního světa. Podle jedné agentury je pro stažení českých policistů z Iráku zhruba stejně lidí jako pro jejich ponechání. Česká účast je mizivá, proto nikoho nepálí.

Špidla svolal poradu všech politických stran (včetně komunistů) ohledně důchodové reformy. Na ničem se sice nedohodli, ale budou pokračovat. Premiér také oznámil, že hodlá s opozicí (a tedy i s KSČM) konzultovat občanský zákoník, zákon o konkursu a vyrovnání a protiteroristický zákon. Vedlejším výsledkem rozkladu koalice je další integrace komunistů do českého politického systému. Je to sice jen logické pokračování trendu nastoupeného po listopadu 1989 tehdejší disidentskou elitou, ale člověka to vždycky znovu zaskočí.

Úterý 23. března: Izraelská vláda nařídila zabít zakladatele a duchovní hlavu teroristické organizace Hamás šajcha Ahmada Jasína, což se taky vzápětí stalo. V souvislosti s atentátem tečou po celém světě, i v Evropě, potoky krokodýlích slz a zaznívají spousty hraběcích rad. Přikročit k takové operaci je samozřejmě riskantní, a o to, zda měla smysl, rozhodnou příští měsíce a roky. Izrael je ovšem ve válce, je v ní skoro sám, nebýt USA, Evropa by mu s chutí zorganizovala takový „mír pro naši dobu“, že by se z něho už nevzpamatoval. V českých novinách nechybí soucitný nářek nad ubohým bezmocným ochrnutým staříkem. Stařík byl ovšem velmi čiperný, a jako hlavní ideolog Hamásu nese odpovědnost za tisíce lidských životů. Taky se s uznáním hovoří o tom, že se dědoušek nikdy neschovával do bunkrů a nejezdil v obrněných limuzínách. To nedělal např. ani Reinhard Heydrich blahé paměti, a i jemu se to stalo osudným. V Káhiře se sešli vyslanci USA, Ruska, EU, a OSN, aby se poradili, co dál po atentátu na Jasína. Ze seznamu zúčastněných je zjevné, jak jsou dnes USA (a Izrael) ve světě izolovány.

V Polsku zadrželi dva Pákistánce a našli u nich mapu Varšavy, na níž je zakřížkováno mj. i české velvyslanectví (další označené objekty jsou výmluvné, nechybí mezi nimi varšavská synagoga). Zdá se, že nezůstáváme mimo pozornost teroristů tak úplně, jak si tu kdekdo myslí.

Ředitel Národní galerie Knížák odstoupil od záměru kandidovat do Evropského parlamentu za jakousi obskurní nacionalistickou koalici. Údajně ho přesvědčil ministr Dostál, měl mu vysvětlit, že by sotva mohl dělat zároveň europoslance a ředitele NG, jak si to ve své naivitě představoval. Ještě naléhavějším důvodem rezignace však bude nejspíš to, že pan Knížák měl na kandidátce zaujmout až druhé místo. Analogie s Dolly Buster, zlomyslně zmiňovaná v médiích, je tedy zcela na místě – ovšem až na to, že mezi Dolly Buster a ředitelem Knížákem je obrovitý rozdíl, patrný už na první pohled.

Francouzská pravice utrpěla v komunálních volbách dosti velkou porážku. Francie patří k těm několika málo zemím světa, kde si člověk může být jist, že střídání u kormidla nebude znamenat vůbec žádnou změnu politiky, aspoň té zahraniční.

Dvourychlostní Evropa se stává skutečností aspoň na poli boje proti terorismu. Spojily se k němu Francie, Británie, Německo, Itálie a Španělsko. Vytvoří jednotný informační systém, budou koordinovat pátrání po teroristech. Nechtějí nikoho vylučovat, jen si usnadnit práci(!), protože nové země mají mj. „zvláštní vztahy s NATO“ (!!), myslel jsem, že jsme už pár let jeho členy. My ostatní si spolu s pěticí budeme moci zvolit v pátek v Bruselu „evropského koordinátora boje proti terorismu“ (znovu doporučuji Gerry Adamse, má v tom praxi). Jinak, v kulturní oblasti např., budeme v budoucnu nepochybně moci spolupracovat jako rovný s rovným.

Ve Švédsku propustili recepční v sídle nějaké společnosti za to, že sexuálně obtěžovala jednoho klienta. Sexuální obtěžování spočívalo v tom, že ho pochválila, jak mu to sluší. Klient se obtěžován pochopitelně necítil. Plíživá talibanizace Evropy.

Středa 24. března: Vláda prodala Sokolovskou uhelnou společnosti Sokolovská těžební. Podobnost jmen není náhodná, jde o překabátěný management Sokolovské uhelné. Taktéž vláda prodala OKD Karbon Investu, což je totéž jako v předchozím případě. Privatizace na způsob Prodaná nevěsta.

Prezident vyprovokoval veřejnosti naprosto nesrozumitelný konflikt s předsedou klubu Evropské lidové strany Pötteringem (CDU). Nejprve ho pozval na audienci, pak pozvání zrušil. Pöttering se rozzuřil a prohlásil, že to jsou způsoby, jaké se uplatňují spíše v diktaturách, ale tam se aspoň uvede důvod zrušení návštěvy. Klaus nato napsal Pötteringovi opovědný list, ve kterém si vyprošuje podobná přirovnání. O co šlo? Nejspíš o Benešovy dekrety (Když se Klaus obrací směrem k Německu, vždy jde o Benešovy dekrety, neboli o výsledky druhé světové války, neboli o české národní zájmy), nebo o Klausovu častou kritiku EU, nebo o obojí. Nám občánkům samozřejmě do toho, co a proč dělá náš moudrý národní vůdce, učitel a moderátor, nic není. Klausův tiskový ředitel Hájek prohlásil, že schůzka kolidovala s důležitými českými akcemi. Když se ho reportér Práva dotázal, o jaké akce šlo, prohlásil Hájek, že je to úplně špatně položená otázka, totiž „ponižující a výslechová“ a že kdyby odpověděl, připadal by si jako u výslechu na policii. Stanovisko pana Hájka je jasné, čitelné a srozumitelné, jeho jedinou vadou je, že je příliš mnohomluvné. Totéž by se totiž dalo sdělit třemi slovy: jděte do ….

Národní zájmy hájí jako obvykle především KSČM. Poslankyně Ivana Levá prosadila v Poslanecké sněmovně novelu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jejíž podstatou je výnos, že hlasatelé, moderátoři a redaktoři celoplošných soukromých médií musí mluvit spisovně. Neceloplošní zatím nemusí, budou v budoucnu tvořit ostrůvek jazykové svobody v moři státní reglemetace. Komunistický manifest, který podpořila značná část ČSSD a pár lidovců (reakcionáři s komunisty k sobě mají blíž, než by člověk na první pohled řekl) zní: „Provozovatel celoplošného vysílání dbá na kultivovanost jazykového projevu. Hlasatelé, moderátoři i redaktoři ... jsou povinni vyjadřovat se spisovným jazykem (kromě nezastupitelných citací). Provozovatel zajišťuje rozvoj českého jazyka a vyzdvihuje jazykové dědictví.“ Původně měla být za nespisovný projev vysolena provinilému médiu šedesátitisícová pokuta, od toho poslanci upustili, protože si na provinilce, jak pěkně řekla soudružka Levá, musí došlápnout RRTV při prodlužování licence. Je to prý jen začátek, komunisté chtějí příště uzákonit aby stát dbal „o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity“. Kdo se proviní proti národní jazykové cti, bude zazděn do Daliborky. Tuto stupidní buzeraci musí ještě požehnat Senát a podepsat prezident, ale i kdyby se bouřili, nebude jim to zase nic platné, svérázná ad hoc koalice levicových extrémistů a klerikálů je převálcuje.

Utopická představa „multietnicity“ naráží v Kosovu na čím dál tím větší odpor. Proti jsou Albánci a Srbové, pro je OSN, musela by to do nich natlouci klackem, ale její možnosti jsou spíše ve verbální rovině. Srbský premiér Koštunica navrhuje rozdělení Kosova na kantony podle národnosti, kosovský prezident Rugova zase samostatnost. Obojí řešení by bylo samozřejmě lepší než neuskutečnitelný nesmysl s „multietnicitou“. Multietnicita po kosovsku může nakonec znamenat jen to, že silnější (Albánci) spolknou slabší (Srby).

Nástupce zabitého šejcha Jasmína Rantísí prohlásil: „Bitva začala a válka mezi námi a nimi (Izraelci) byla otevřena.“ Teroristický medvěd se, jak se zdá, právě probudil z mnohaletého zimního spánku. Válka už existuje přinejmenším šedesát let.

V eurovolbách asi vyhraje s drtivou převahou ODS, sociální demokraté budou možná o fous lepší než KSČM, zástupce v EU by měli mít i lidovci a překvapivě koalice Evropských demokratů a Nezávislých (v posledním případě by šlo o úklid Josefa Zieleniece na vejminek do Štrasburku, to by se dalo v zásadě chápat jako jisté charitativní gesto). Pokud Evropští demokraté uspějí, bude to precedens pro mnohem důležitější krajské volby; mohou v budoucnu zaujmout to mrňavé místo, které nyní nechtě opouští US-DEU.

Čtvrtek 25. března: Nejprve po dlouhé době příjemná zpráva. Senát smetl „Lex Beneš“. Při hlasování o návrhu zákon schválit (schválila ho předtím Poslanecká sněmovna a jako schválený předala Senátu) bylo z 65 přítomných pro pouze 12 (všichni komunisté, všichni přítomní sociální demokraté kromě senátora Falbra, jeden senátor Klubu otevřené demokracie a tři senátoři ODS). Proti se vyslovilo 28 senátorů, zbylých dvacet pět se zdrželo. Mírně alibistické, přesto jednoznačné. Pak se hlasovalo o návrhu zákon zamítnout: pro zamítnutí bylo tentokrát 44 senátorů, proti 6, 15 se zdrželo. Zákon bude nepochybně Sněmovnou opět drtivou většinou schválen, není vyloučeno, že prezident Klaus jej nepodepíše a Sněmovna jej opět drtivou většinou schválí. Nicméně z plánované demonstrace národní jednoty (naštěstí) sešlo.

Prezident Klaus odjíždí do Číny. Z vlády s ním cestuje pouze ministr kultury Dostál, protože ministra zahraničí a ministra průmyslu a obchodu pan prezident nesnáší. Člověk by se mohl radovat, že naše styky s Čínou se omezí na oblast kultury a že nebudeme spolupracovat např. v oblasti lidských práv nebo tajných služeb. Možná, že by se radoval předčasně, náš generální moderátor je nepochybně přesvědčen o tom, že má nárok oba nepřítomné ministry suplovat. Znepokojivé je místo na slunci, jaké si vypracoval ministr Dostál, nesmrtelný Kostěj české „kulturní politiky“. Hrozí, že zůstane ve funkci i v době vlády ODS (ODS má stejně s kulturou potíže a tuto výpomoc by možná brala).

Poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezidenta Klause k novele Zákona o zdraví lidu. Prezidentovi se nelíbilo, že v registrech údajů o zdraví obyvatel mají být shromážděny informace o zdravotním stavu občanů, identifikovatelné jejich rodnými čísly. Bere to jako zásah do soukromí. Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že u nás bují jakýsi pseudoliberální purismus, který je stejně směšný jako feminismus nebo fanatický ekologismus.

Poté, co předseda Evropské lidové strany Pöttering obdržel výhružný dopis prezidenta Klause, rozklepala se mu, jak se zdá, kolena a svůj marný a směšný boj s naším hradním Iljou Muromcem vzdal. Považuje celý případ za nedorozumění, nechce dál „stupňovat situaci“. Klaus přitom v době, kdy byla domluvena schůzka, údajně lyžoval v Krkonoších a předával tam jakousi sportovní cenu. Buď naše stará česká drzost opět slaví úspěch, nebo v dopise byla zamontována jakási omluva. Nebo obojí.

Ředitel Sazky Aleš Hušák nepozval premiéra Špidlu na otevření sportovní haly ve Vysočanech, protože vláda před rokem odmítla ručit za šestimiliardový úvěr, který si Sazka na stavbu vzala. Doprovodil to slovy: „Nevidíme důvodu, proč bychom ho zvali. Ostatně, vy si taky nezvete do obýváku toho, koho nemáte rád.“ Zdá se, že nám v téhle zemi vládnou ředitelé Sazky. Může pan Hušák na základě rozhodnutí představenstva své firmy dát premiéra zavřít na deset let do sklepa Sportovní haly? Považuje ji za svůj obyvák. Nestačil by mu menší? Jeho prohlášení je drzost až na půdu. Když pozval prezidenta, měl pozvat i premiéra, oba dva jsou legitimní představitelé České republiky.

Vládní koalice chce prosadit změny volebního zákona. Ve volbách do Poslanecké sněmovny má být celá republika jedním obvodem (tím se, myslím, trochu posílí poměrný charakter systému). Prezident, starostové a hejtmani mají být voleni přímo. To je problematičtější, protože starosta a hejtman je srovnatelnější s ministerským předsedou než s prezidentem a když bude díky např. osobní popularitě „z opozice“, zkomplikuje to obcím a krajům rozhodování.

Jakýsi Španěl křičel při smutečním obřadu za oběti atentátů v Madridu na odstupujícího premiéra: „Pane Aznare, nesete odpovědnost za smrt mé dcery“. Zřejmě mu osobní tragédie zatemnila mysl. Z toho by plynulo, že teroristé byli v právu, když provedli atentáty, a za všechno může španělská vláda. Křičeli snad za války na Churchilla v Coventry: Pane Churchille, nesete vinu za smrt našich blízkých?

Pátek 26. března: Právo dnes přináší rozhovor se senátorem Falbrem, který kandiduje jako dvojka na listině ČSSD do Evropského parlamentu. Pan senátor hovořil mj. i o tom, v čem se jeho názory liší od linie ČSSD, a řekl: „Například si myslím, že je velmi riskantní, aby ČSSD dělala kroky, které se očekávají od pravicových stran, a to z přesvědčení, že to jsou kroky nevyhnutelné. Proto nesouhlasím s Blairovou třetí cestou ani s tím, abychom se dostali do stavu, že soc. dem. nebo socialistické pozice budou nakonec hájit jenom odbory…“ Myslím, že si nemusí dělat starosti, ještě je tu KSČM.

Informace Práva o tom, že Senát neschválil Lex Beneš, je školským případem nechutné demagogie a dokazuje, že pro Právo pořád platí „co se v mládí naučíš…“. Nejdřív se tu praví, že „v Senátu jsou hojně zastoupeni členové, kteří Benešovu roli zlehčují kvůli odsunu Němců a také kvůli jeho roli v únoru 1948“. To mimochodem, aspoň pokud jde o senátory, co Benešovi vyčítají podíl na vyhnání Němců, není pravda: ti jsou nanejvýš dva – tři. Pak se zdůrazní, že Senát za odmítnutí pochválil „německý Svaz vyhnanců“. Chválí je nepřítel! (Tentokrát nejen třídní, ale i národní). A teprve někde nakonec se řekne, že senátoři Beneše „přímo nezpochybňovali“, hovořili o jeho „rozporné roli“ v r. 1938 a 1948. Což odpovídá průběhu rozpravy, každý se o tom může přesvědčit na internetu. Ke způsobu, jak se Senát vyrovnal s Lex Beneš, se ještě vrátíme, zpráva je sice podepsaná Jitkou Götzovou, ale zdá se mi, že je za ní cítit zkušená ruka Jana Kovaříka, specialisty na „informace“ tohoto druhu.

Pan Hušák, šéf Sazky, formuje novou českou politickou elitu zasedacím pořádkem na slavnostním otevření svého vysočanského megaobýváku (Sazka Aréna). V čestné řadě nejvýznamnějších zasedne prezident Klaus, který halu otevře, po levici bude mít senátora Železného, po pravici Miloše Zemana (nebo naopak). Zjevně budou naši politickou budoucnost formovat postkomunističtí kapitáni podnikání, o nichž se můžeme dočíst zároveň v publikacích Kdo je kdo i v seznamech zveřejněných nyní i na stránkách ministerstva vnitra. Tentokrát se ovšem vzbouřili nejen koaliční politici (Miroslav Kalousek, který nesedí ve vládě a jehož proto vzal Hušák na milost, prohlásil logicky, že dokud se Hušák neomluví, on do haly nevstoupí), ale i opozice, aspoň ODS. Martin Říman označil Hušákovo vyjádření na F1, které jsme včera citovali, za „drzost nekonečných rozměrů“ a navrhl, aby Poslanecká sněmovna, v případě že se velký šéf neomluví, odebrala jeho firmě všechny výhody, které požívá jako monopolní provozovatel loterijních her. Těžko s panem Římanem nesouhlasit.

František Oldřich Kinský a Alžběta Petzoldová hodlají žalovat u Městského soudu v Praze ministra Dostála za to, že je v rozhovoru pro britský The Daily Telegraph obvinil z kolaborace. Když se ho totiž redaktorka listu ptala, proč s těmi, co požadují vrácení majetku, nekomunikuje, odpověděl: „Tito lidé kolaborovali s nacisty, tak je možné pochopit, že s nimi nechceme vyjednávat“. Přitom oba nařčení byli v době války ještě děti. Spor může dopadnout pro Dostála bledě, on se ovšem pokouší všechno svalit na anglickou redaktorku, prý řekl jen, že s nacisty kolaborovaly „bývalé šlechtické rody“ (bývalé proto, že šlechtictví bylo u nás v roce 1918 zrušeno). Jak může rod kolaborovat? Stala se Petzoldová, která se zřejmě do rodiny Schwarzenbergů přivdala někdy po válce, tímto činem automaticky kolaborantkou? Logika pana Dostála je nacionálně komunistická.

Prezident Klaus se ohradil proti kritice kardinála Vlka ve věci Smlouvy s Vatikánem. Vlk mu vytkl, že se k věci vyjádřil ještě předtím, než smlouvu projednal Senát. Z formálního hlediska má úplně pravdu. Klaus se brání ústy svého tiskového ředitele Hájka: „Je nepřípustné, aby představitel katolické církve označoval za nedemokratický jiný názor na tuto smlouvu než svůj vlastní.“ To je skvostná formulace, podle ní smí každý „představitel katolické církve“ označovat za nedemokratické jen své vlastní názory. Klaus to tak sice asi nemyslel, ale jistě by si to přál. A Hájek pokračoval: „Prezident republiky si je jist, že právě veřejná demokratická diskuse může přispět ke vzniku všemi respektovaného uspořádání vztahů mezi ČR a Vatikánem.“ To je krajně pokrytecké. Prezidentské anatéma je všechno možné, jen ne otevření veřejné diskuse.

V Bruselu se před summitem EU uskutečnilo setkání představitelů Beneluxu a Visegrádské čtyřky. V zásadě by taková spolupráce malých zemí měla mít nějakou perspektivu, problém je jednak to, že Belgie je v současné době trojským koněm francouzsko-německého dvojbloku, a pak to, že zjevně jediný konkrétní návrh, který tam zazněl, byl ten Špidlův na zřízení společného hasičského sboru rychlého nasazení, což je přece jen trochu málo.

Podle průzkumu STEM má ODS v současné době rekordní voličskou odporu. Místopředseda Zahradil uvažuje o tom, že pokud volby do Evropského parlamentu skončí, jak se očekává, pro UDS-DEU katastrofou, jeho strana znovu vyvolá hlasování o důvěře vlády. Neznamenalo by to prý nutně pád vlády, ČSSD by mohla dál vládnout s komunistickou podporou. ODS nepochybně kalkuluje s tím, že by jí pak preference ještě více nakynuly. To je cynický, velmi nezodpovědný a nebezpečný kalkul.

Sobota 27. března: Šéf Sazky Hušák je ochoten se omluvit premiéru Špidlovi za své výroky (už dospěl tak daleko, že je považuje za „nešťastné“), pokud se ovšem Špidla napřed omluví jemu. To je technika odkoukaná z přístupu dosavadních českých vlád k sudetoněmecké otázce. Pán Hušák se rovněž nedomnívá, že „byla překročena hranice mezi státní mocí a soukromou sférou“. To tedy byla, jím. Když sice ne že nepozval Špidlu, ale přímo mu zakázal vstup do objektu, ale zato při zahájení provozu Haly poskytl prominentní místo svaté trojici Klaus, Zeman, Železný. K tématu se vrátíme.

Zatímco se Evropa a svět otřásá nájezdy teroristů a rozevírá se propast mezi Evropou a Amerikou, katoličtí fundamentalisté v Poslanecké sněmovně vytáhli do boje za úplný zákaz potratů. Je neštěstím téhle země, že budoucím jazýčkem na vahách mezi nacionalisty (ODS) a komunisty má být reakční klerikální strana s regionálním zázemím na moravském venkově. Zatím se trochu vzpouzí předseda Kalousek (budiž mu to, stejně jako rozhodný postoj k případu Hušák, přičteno ke cti). Úplný zákaz potratů je podobná konina jako prohibice. Také tam je východiskem v zásadě správné moralistní stanovisko (chlastat se nemá, ovšem) a konečným výsledkem džungle, v níž se mimořádně daří mazaným darebákům, kteří si přijdou na solidní prachy a mohou pak dotovat bláznivé moralisty v dalších obdobných ptákovinách.

Kde se vzala, tu se vzala propracovaná fáma o chystané rezignaci ministra Kostelky. Je pravdě podobná: v současné situaci, a vlastně už od roku 1992, je ministr obrany v roli jakéhosi šaška, protože jak politická reprezentace, tak veřejnost jsou hluboce přesvědčeny o tom, že bánit se nepotřebujeme, protože není před kým (našimi nepřáteli jsou jedině sudetští Němci a realisticky odhadujeme, že na obranu opřed nimi nám stačí huba). Našli se mezi ministry obrany dokonce tací, kteří tuto šaškovskou roli dobrovolně přijali. Ministr Kostelka má údajně odejít, náhradou mu má být místo velvyslance v ČR v Kanadě a jeho nástupcem se má stát poslanec ČSSD Titz. Ministr demisi popřel, místo velvyslance v Kanadě je již obsazeno a poslanec Titz o ničem neví. Je to účelový pokus o ještě větší destabilizaci resortu?

Spisovatel Michal Viewegh má problém: jako dobrý obchodník postavil v minulých letech úspěch svých knížek mj. i na odporu ke Klausovi, což v polointelektuálských, polosnobských kruzích, z nichž se formují čtenářské divize módních románů, frčelo. Teď se karta obrací, Klaus se stává oblíbeným prezidentem a otcem národa, jeho někdejší političtí odpůrci z US-DEU se propadají na politické smetiště a obchod vyžaduje obrat o 180 stupňů. Bude to náročný manévr, ale nepochybuji, že ho pan Viewegh zvládne. Ostatně už započal: v rozhovoru z dnešní Mladé fronty říká mj.: „Když teď noviny dělaly ankety o jeho roku ve funkci, tak jsem už ani neodpovídal. Měl jsem pocit, že už jsem všechno řekl a že se nechci stát profesionálním kritikem Václava Klause… Když Klaus píše Pötteringovi, že by měli usilovat o korektní vztahy, ale nejdřív lyžuje a nepřijme ho, tak to je pro mě krystalický příklad klausovské demagogie. Nebo když nejdřív pozve Grebeníčka do Lán, a pak se naváží do Teličky. To je ta jeho naprostá ideologická nepevnost. Ale nemám potřebu to pořád vytrubovat do světa, moje názory se nemění.“ Úvodní piruetu krasojízdy máme tedy za sebou, vypadá slibně.

Pondělí 29. března: Svatopluk Karásek, jak se ukazuje, nevstoupil do US-DEU jen tak zbůhdarma. Propracoval se teď na čtvrté místo stranické kandidátky do Evropského parlamentu. Je to ovšem skrovný výsledek: něco jako dostat poukaz na rodinný domek, který ještě nestojí, a od firmy, která je v konkursu.

V Ústí nad Labem proběhla konference ohledně tolerance a smíření mezi Čechy a Němci. Na konferenci jsem dostal pozvání, odmítl jsem ho (můj dopis najdete v archivu Událostí) a dobře jsem učinil. Kromě pár lidí s dobrými úmysly tam byla celá generalita českých nacionálů v čele s prof. Křenem a Peškem, známý bojovník proti německému imperialismu Miloslav Bednář a ovšem na závěr taky Václav Klaus, k jehož vyčůranému projevu se ještě vrátíme. Akce tohoto druhu postrádají jakýkoli smysl.

Vládní koalice chystá zajímavou habaďůru na české církve: Sát si ponechá všechen církevní majetek a za to bude ukládat jakousi rentu do společného církevního fondu. O tu se pak církve po dohodě podělí. Renta bude stejné výše jako to, co stát dnes na církve vydává. Tváří v tvář takovýmhle skopičinám by bylo pro menší protestantské církve výhodnější, kdyby se na stát vykašlaly, nedávaly mu instrumenty k tomu, aby je mohl podle libosti vydírat, a pokusily se postavit na vlastní nohy. Katolíci jsou na tom ovšem hůř, mají nákladnější provoz a navíc sympatie ministra Dostála, který se nestydí veřejně prohlásit, že útisk v minulosti se netýkal jen katolické církve, ale všech církví, které se se svým osudem v té době vyrovnaly mnohem statečněji (rozuměj než katolíci). Ovšem, statečnost kardinála Berana byla docela jiného druhu než statečnost Josefa L. Hromádky, laureáta Leninovy ceny míru. Tím nemá být řečeno, že by v protestantských církvích nebyli taky stateční lidé a v katolické hnusní kolaboranti. Ale že pan ministr Dostál účelově překrucuje skutečnosti. Malé protestantské církve by se od něj měly distancovat: teď se tváří jako jejich ochránce a mluví tenkým hláskem, ale jen proto, aby je pak, až vyřídí katolíky, mohl bez problémů taky zplanýrovat. Je to stará komunistická taktika.

Velký šéf Sazky Aleš Hušák odhalil v novém Sportovním chrámu sám sobě pamětní desku. Soudě podle citací v Mladé frontě Dnes je to něco jako desky, na něž nechal kdysi Mojžíš vytesat Zákon (Nikdo mu nevěřil, ale on to dokázal. „Hala byla postavena proti vůli druhých a navzdory druhým“, to je zjevně část historická. Zákon prý zní: „Nejúčinnějším nástrojem řízení je diktatura, občas zjemněná metodou cukru a biče.“) Bylo by dobré se seznámit s kompletním textem, bude zjevně stát za to.

Poslanec Robert Kopecký vyzval senátora Falbra, aby odstoupil ze sociálně demokratické kandidátky pro volby do Evropského parlamentu. Důvod? Falbr hlasovat v Senátu pro zamítnutí Lex Beneš a tím se zjevně provinil proti základním pravidlům slušného sociálnědemokratického chování.

Úterý 30. března: Do tisku prosákly zprávy, že premiér chystá důkladnou rekonstrukci vlády, jejíž součástí má být výměna ministra Svobody za nynějšího předsedu zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Laštůvku. Všichni dotčení to rozhodně popírají. Pokud by se Špidla odhodlal udělat Laštůvku ministrem zahraničí, znamenalo by to zároveň důkladnou změnu směru české zahraniční politiky kavanovským směrem, a taky ovšem oslabení Špidlovy pozice v ČSSD i ve vládě. Je Špidla opravdu takový kamikadze?

Skupina poslanců KDU, ale i ODS a ČSSD přišla s iniciativou zpřísnit tresty recidivistům (jakási obměna lidoveckého „třikrát a dost“). Za opakovanou vraždu či trestný čit, při němž oběť přijde o život, má být doživotí. Je smutnou skutečností, že tresty za těžké zločiny jsou u nás (např. ve srovnání s Německem) poměrně mírné. Ministerstvo spravedlnosti hodlá nový trestní zákoník předložit v létě. Do té doby se otvírá prostot pro nejrůznější varianty poslaneckého populismu.

Poslanec Doktor (ODS) prohlásil, že kdyby vláda chtěla změnit podmínky loterijního podnikání jen proto, že ji pan Hušák urazil, bylo by to skandální. Podle mne je zase skandální, když pan Hušák uráží premiéra za to, co učinil v rámci své kompetence a plným právem a navíc se nepřípustným způsobem plete do politiky, i když zatím, pokud je známo, jen zprostředkovaně (komu na okázalých akcích, jako je otevření sportovní haly, umožní se zviditelnit). Tímto způsobem se u nás vytvářejí poměry podobné těm v jelcinovském Rusku. Pan Hušák chce nyní bojovat s vládou o zdanění vstupného. Sportovní utkání jsou zdaněna 19%, kulturní pořady jen 5%. Návod sdělil s bohorovnou drzostí listu Sport: „Holt zápas Sparta – Slávie bude za korunu, z níž odvedeme 19%. Ale předtím bude krátké vystoupení Pepy Vyskoče s harmonikou za 150 Kč, zdaněné pěti procenty, protože je to kulturní akce… Vláda si o to sama řekla. Bohužel jsme předem nuceni k podvodům.“ Pan Hušák tedy veřejně ohlašuje v médiích, že bude podvádět. A nepochybně mu to zase projde.

Karel Steigerwald hájí herečku Hrzánovou, která si pochvaluje, že dnes je možné nahlas říkat „Rusáci a komunisti jsou svině“. Pan Steigerwald se domnívá, že Puškin a Dostojevskij nebyli Rusáci, ale Rusové. To je ovšem hra se slovy. Paní Hrzánová se mýlí: za prvé se nemá říkat Rusáci, ale Rusové, Rusáci je neslušné a urážlivé označení Rusů. A za druhé, říkat „Rusáci jsou svině“ se nesmí, protože to spadá pod paragraf postihující hanobení národa, rasy a přesvědčení. Nejsem obdivovatelem těch paragrafů a myslím, že by se měly zrušit. Ale i pak je tvrdit, že „Rusáci jsou svině“ v rozporu s dobrými mravy a spravedlností. Je to stejně sprosté, jako říkat „Skopčáci jsou svině“, nebo, konec konců, „Židáci jsou svině“.

Činnost Ústavního soudu ochromuje nedostatek soudců. Teď je jich jen jedenáct, v dubnu ubude další. Když se prezident Klaus musel rozloučit s představou, že z Ústavního soudu udělá svůj konzultační orgán, rozhodl se, že ho aspoň tichou cestou zruší jako zbytečný. Ostatně, byli jsme před Ústavním soudem (dlouho jsme ho neměli), budeme i po něm. Hlavně, že máme tatíčka Klause.

NATO bylo rozšířeno o dalších sedm členů. Obávám se, že proces rozšiřování může být fakticky, i když to jistě nikdo v tuto chvíli nechce, podobný tomu, co kdysi plánoval ministr Zieleniec učinit s různými středoevropskými iniciativami: procesu jejich rozřeďování, v němž nakonec měly samy od sebe chcípnout. Uvnitř NATO je latentní konflikt mezi atlantisty a antiatlantisty, obávám se, že je dřív nebo později zničí. A že se tentokrát octneme na špatné straně. Pan Laštůvka jako příští ministr zahraničí by to zaručil.

Předseda KSČM Grebeníček prohrál souboj o místopředsedy. Chtěl je nechat zvolit Ústředním výborem KSČM dlouho poté, co se rozejdou účastníci jejího sjezdu. Pak by měl volnější ruce k manipulaci a asi by se zbavil svých „pravicových“ oponentů. To by ale pro KSČM nebylo šťastné, právě na ně lze nachytat hodně hejlů z ČSSD. Proto ÚV revokoval původní usnesení, jež Grebeníčkovi vychází vstříc. Místopředsedy sice zvolí ÚV, ale večer prvního dne jednání. Návrh, aby všechny místopředsedy volil sjezd, neprošel, pak by pseudopravičáci taky neměli žádnou šanci, v KSČM totiž platí: čím nižší patro, tím víc stalinismu.

Středa 31. března: Agentura STEM zařadila poprvé Pavla Teličku mezi politiky hodnocené co do popularity, a Telička ihned zaujal první pozici, s 66% předstihl o 1% dosud nejpopulárnějšího ministra Grosse. Tyto politické hitparády jsou poměrně málo sdělné: oblíbení politici jsou ti, kteří nic nezkazili, protože na to, co dělají, není příliš vidět, nestojí to ve středu zájmu veřejnosti, nebo dokonce toho dělají co nejméně, takže nic nezkazí. Jsou to hodní vychovaní chlapci s milým úsměvem (viz exministr Dlouhý), dlouho sbírají procenta popularity, až se najednou provalí, že není za co a oni zmizí v politickém propadlišti. Je přitom zajímavé, že někdejší členství v KSČ není na závadu, je to jakási záruka, že dotyčný není žádný jurodivý kverulant, který by mohl stavět nad své osobní zájmy průměrného českého člověka nějaké pomyslné vyšší zájmy. Až se EU začne našich lidí prakticky dotýkat a až zjistí, že jsou s ní problémy, rozplyne se popularita pana Teličky jako dým – pan Telička totiž musí být ze své budoucí funkce loajální Evropské komisi a Evropské unii, nikoli jen její malé části, České republice. A není vůbec vyloučeno, ba je to pravděpodobné a co si budeme povídat, taky docela přirozené, že se v té či oné citlivé záležitosti mohou zájmy EU a zájmy ČR dostat do rozporu. Dobrý politik není ten, který je populární. Dobrý politik je ten, který lidi provokuje – někoho v dobrém, nějkoho ve zlém.

Evropa i svět se otřásají pod teroristickými nájezdy, a poslanec Karas s několika spolubojovníky zahájili křižácké tažení proti potratům. První bitva skončila drtivou porážkou, ale potratoví křižáci se nevzdávají, chtějí přijít s mírnější verzí téhož. Návrh zákona nebyl příliš domyšlený, Karasův kolega Zvěřina celkem logicky upozornil na to, že potrat by měl být možný v případě znásilnění, ale znásilněná si to právo může strčit za klobouk, protože o znásilnění rozhoduje soud a ten se může vléci také déle než devět měsíců.

Senátor a kandidát do Evropského parlamentu Falbr a premiér Špidla se obuli do sudetských Němců. Sociálně demokratičtí politici to dělají vždycky, když mají pocit, že jim hodně teče do bot a že si potřebují u veřejnosti (která je většinově šovinistická, napravo i nalevo) šplhnout. Senátor Falbr má u svých příznivců vroubek, protože důsledně hlasoval proti Lex Beneš. Nyní to vysvětluje: "Můj názor je totožný s názorem Poláků, kteří ho formulovali už na počátku devadesátých let, že revize výsledků druhé světové války je možná jen za cenu nové války. Řekli to a je klid. A těmi různými omluvami a prohlášeními na počátku devadesátých let u nás se jakoby živou vodou polili sudeťáci, kteří neustále vznášejí nároky." Ti němečtí poslanci, kteří to myslí s Čechy dobře, jim podle Falbra vytýkají, že problém sami otvírají a tím dávají protistraně argumenty. To prý je případ Lex Beneš a proto byl pan senátor proti. To je velmi šroubované vysvětlení. Jednak je třeba pana senátora upozornit, že výraz „sudeťáci“ je vytvořen podle vzoru „židáci“ a nesvědčí o dobrém vychování. Za druhé bojechtivost pana senátora se uplatňuje na nepravém místě, měl by si ji šetřit, bude ji – a my všichni – potřebovat jinde. Kromě „sudeťáků“ jsou tu ještě islámští teroristé, a ti prosím nechtějí revidovat jen druhou světovou válku, ale evropské dějiny někdy od roku 800. A nevypadá to, že by byli ochotni se podělat, až na ně pan senátor zapráská fousisky. Premiér Špidla má problémy méně dílčí než senátor Falbr, ale zato setrvalé. A tak prohlásil: "Já jsem ochoten k jakékoli restituci, já jsem ochoten k čemukoli, za jedné jediné podmínky: posaďte k tomuto stolu dvacet osm mých příbuzných, které jste zavraždili za druhé světové války. Protože toho nejste schopni, nebudeme se vracet do minulosti," a poukázal na poválečné pařížské dohody, které umožňují použít zabavený německý majetek jako reparace. "Když se začnete zabývat podrobnostmi, zjistíte, že žádný z vítězů možnosti reparace nevyčerpal. My jsme je využili tak ze dvou procent." Snad by bylo dobré pana premiéra upozornit, že od dob, kdy jsme přitáhli z běloruských stepí do této útulné části Evropy, se leccos změnilo. Tak například za každého zavražděného odpovídá ten fyzický člověk, který ho zavraždil. Krevní msta už neplatí, překvapuje mne, že se to ČSSD ještě nedoneslo. S panem senátorem Falbrem se premiér zjevně shoduje v tom, že bude válka, a to se „sudeťáky“. Jinak si nedovedu představit, jak bychom k těm reparacím mohli přijít. Letecká rota, která nám zbyla, by měla začít cídit naše čtyři migy, aby mohly vzletět směr Mnichov. A až těch čtyřiatřicet modernizovaných českých tanků vyrazí po dálnici směr Rozvadov, zmocní se našich odvěkých nepřátel nepochybně děs a hrůza.

Petr Uhl upozorňuje v Právu, že Ústavní soud kveruluje, když se v současné době odvolává na nefunkčnost. Formálně vzato má jistě pravdu, ale na druhé straně si od situace nelze odmyslit aktivní roli prezidenta Klause: nejprve se pokusil Ústavní soud obsadit svými lidmi, když se to nepodařilo, mírně řečeno nespěchá s dalšími nominacemi. Kdo tu tedy kveruluje?

Komunisté pokračují v tažení za čistotu češtiny. První zátarasy překonali tím, že získali od ostatních stran podporu k nesmyslnému zákonu, který nutí moderátory soukromých elektronických médií mluvit spisovně. Teď se snaží o frontální průlom do ústavy. Navrhují vložit dvě věty: „Úředním jazykem je čeština. Stát dbá o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity.“ To jim sice neprojde, potřebovali by ústavní většinu v Poslanecké sněmovně i v Senátě, ale populisticky se zviditelní jako ochránci českých národních zájmů. A o to jim jde v první řadě.

„Na teroristy se žádná lidská práva nevztahují“, hřímá poslanec Karas v Lidových novinách. Jakkoli v této věci (na rozdíl od potratů, registrovaného partnerství atp.) chápu jeho rozhořčení, tato myšlenka mi připomíná myšlenku jeho dávného spolustraníka Bohumila Staška, který bezprostředně po skončení druhé světové války prohlásil, že na Němce se nevztahují křesťanské příkazy lásky k bližnímu. Lidská práva se vztahují na všechny lidi. I teroristé mají právo např. na řádný soud, na obhájce, na to, aby nebyli při výsleších mučeni. Je to i v našem zájmu, lidská práva se nedají zrušit parciálně, zrušení nakonec postihne všechny.