Pátek 2. května: dnešní mezisvátek se vyznačuje tím, že se vůbec nic neděje. Zaznamenali jsme pouze, že „Nacionálně bolševické straně Ruska“ se podařil v rovině symboliky husarský kousek, pokud jde o sblížení dvou příbuzných tradic: jejich prapor je rudý uprostřed s bílým kruhem, a v tom se stkví místo hakenkrajce černý srp a kladivo. Gratulujeme. I pro naše komunisty nadejdou duchovní hody: přijedou totiž Alexandrovci (dnes se to jmenuje „Akademický soubor písní a tanců Ruské armády Alexandra Vasiljeviče Alexandrova“). První koncert v Kongresovém centru je už vyprodán. Doufám, že ho ozdobí svou přítomností i pan prezident Klaus, aby demonstroval, že netrpí antikomunistickými předsudky, a že si s ruskými bohatýry zazpívá českou (nebo snad slovenskou, to se nepoznalo) píseň, známou z jejich podání v době mého útlého dětství: kravý bučáli, svinié kvičáli, avičkí v maštálě bečáli. (Tím získali po roce 1945 český lid pro bolševismus, viz mj. slavný film „Zítra se bude tančit všude“. Povede se to znovu?).

Martin Weiss v dnešních Lidových novinách píše: … „Ve svém článku "Jak vidím tuto válku" (MfDnes 25. března) Václav Klaus napsal, že "představa zastánců útoku na Irák, že lze demokracii zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru". Prohlásí-li něco takového ani ne šedesát let po konci druhé světové války prezident země sousedící s Německem, je třeba se ptát, v jakém vesmíru vlastně žije. Neboť právě v Německu se Američané rozhodli zavést demokracii silou. A jejich tehdejší rozhodnutí je nám dnes docela užitečné.“ To je zajímavé: Weissovi nevadí, že Klaus očividně lže (Američanům vůbec nešlo o to „zavést v Iráku demokracii vojenskou silou“, ale vojenskou silou porazit teroristický režim, který je ohrožoval a destabilizoval citlivou oblast), a opakuje po českých šovinistech blud, že Američané vnutili Němcům demokracii násilím. V tom má Klaus pravdu, demokracie se nedá násilím vnutit tam, kde k ní nejsou předpoklady, Američané jen pomohli Němcům vytvořit podmínky k tomu, aby si demokracii udělali sami: základy k ní měli ostatně už z přednacistické doby. Také Iráčanům mohou Američané jen pomoci k tomu, aby si sami udělali lidštější režim, než byl ten Saddámův. (Americký zásah v Iráku byl ovšem nutný, v tom se s panem Weissem shoduji).

Sobota 3. května: V projevu, v němž oznámil skončení hlavních bojových operací v Iráku, prohlásil president Bush, že Američané Irák opustí, jakmile bude demokratický. To je dosti maximalistický program, mohli by také čekat dvacet – třicet let. Snad by pro začátek stačilo, kdyby v něm byl stabilní režim bez nepřátelských úmyslů k USA a Západu, lidštější než ten Saddámův a otevřený dalšímu vývoji směrem k demokracii.

Při své návštěvě v Bavorsku se Václav Klaus zmínil mj. i o případných amerických základnách na českém území. Myslí si, že by rozmístění cizích jednotek by u nás „asi nebylo vítáno“. „Osobně příliš nechápe smysl takovýchto základen“. A důvod? „Na základě naší historie jsme citliví, když jde o cizí jednotky na našem území.“ Jsou ovšem jednotky a jednotky. Po skončení druhé světové války se na našem území např. ocitly dvoje cizí jednotky: ruské a americké. Před tím tu byly jednotky německé. Politické záměry těch, co je vyslali, i chování těchto jednotek byly dosti odlišné. Připadal bych si ne o hodně, ale přece jen o něco málo bezpečnější, kdyby u nás tenkrát byli Američané zůstali a kdyby sem teď přišli. Ale je to bohužel tak, že když se někdo nedokáže postarat o svou svobodu a nezávislost jen trochu sám, žádní Američané mu nepomohou. Pozitivní je aspoň to, že Klausův mluvčí Klvaňa cítil potřebu prezidentovy výroky dodatečně žehlit: prezident prý neodpověděl nijak tvrdě, prý to nelze chápat jako odmítnutí Američanů, pouze řekl, že je to pro něho úplně nové téma a že v Česku o tom zatím nezaznamenal seriozní diskusi. Není sice pravda, že Klausovy výroky nelze chápat jako odmítnutí Američanů, ale zdá se, že je z toho cítit jistá podělanost. Jsou situace, kdy může být na místě.

Jedna komunistická poslankyně a dva sociální demokraté hodlají navrhnout zákon ve znění „Prezident Beneš se zasloužil o stát“ (a kromě toho chtějí Beneše navrhnout na řád TGM). Jednak zákon tohoto typu sám o sobě je směšný (měly by v něm být stanoveny i sankce pro ty, kdo jsou jiného názoru). Jednak se prezident Beneš svou válečnou a poválečnou politikou mimořádně zasloužil o naše zavlečení do ruského impéria. Možná tedy, že by zákon měl znít: „Prezident Beneš se zasloužil o vybudování socialismu v naší vlasti (1945-1989)“. A mohli bychom být spokojeni všichni. Zajímavé bude, zda „zákon“ odhlasuje PS (řekl bych že ano, sociálně demokratickou a komunistickou většinou) a zda Klaus Benešovi řád udělí (také bych řekl, že ano, v rámci nestydatého populismu, který teď provozuje, a vstřícnosti vůči komunistům).

Noviny skoro unisono tvrdí, že Klaus coby prezident je u lidu úspěšnější než Havel. Klaus má teď – na začátku své prezidentské kariéry – 64% popularitu, Havel měl na konci své kariéry popularitu o 6% menší. Pravda ovšem je, že při svém nástupu měl Havel popularitu neskonale větší než Klaus při svém nástupu. Jan Kasal prý prohlásil, že prezident neměl zatím možnost se výrazněji projevit a občané vyjadřují naději. Na tom je hodně pravdy. Bude lepší si ještě pár měsíců počkat.

Lidovci si dali do svého „evropského“ programu závazek, že prosadí, aby v preambuli ústavy EU byl zmíněn Bůh. Cyril Svoboda na to téma prohlásil: „Považujeme za nezbytné zmínit v preambuli ústavní smlouvy odpovědnost jejich tvůrců před Bohem jakožto nejvyšším tvůrcem a dárcem autority“. To vzbudilo velkou zuřivost dvou výrazných a pověstných volnomyšlenkářů, sociálního demokrata Laštůvky a samozřejmě koho ještě jiného než Jana Zahradila. Laštůvka prohlásil: Je to snaha prosadit prapor katolíků mezi evropské vlajky“. Měl by si trochu doplnit vzdělání, v Boha věří i evangelíci, Židé a Mohamedáni. Jinak je pravda, že evropské (a americké) politické uspořádání stojí někdy od konce sedmnáctého století na snaze oddělit světské záležitosti (politiku) od Božích. Z toho hlediska je odvolávka na Boha v politickém dokumentu vlastně rouhání (něco jiného by byla např. zmínka o křesťanské tradici, z níž vyrůstá moderní pojetí demokracie a lidských práv). Navíc „Ústava EU“ je utopický projekt, který v současné době nemá valný smysl ani naději na uskutečnění. Může se stát podobnou, jen ovšem o něco menší potěmkiniádou, jakou jsou např. dokumenty OSN o lidských právech.

Pondělí 5. května: ODS se rozhodla skoncovat s párováním svých poslanců. Zjevně usoudila, že její preference jsou tak dobré a situace vládní koalice natolik kritická, aby mohla zahájit frontální útok. Mimořádných voleb se zjevně nebojí. Problém je v tom, že ačkoli se ODS se svým čestným předsedou ve zcela zásadních věcech (stanovisko k iráckému konfliktu a případným americkým základnám na našem území) neshodne, tyto rozpory průběžně bagatelizuje. Myslí svůj nesouhlas s Klausem vůbec vážně? Nebo s ním chce uzavřít něco na způsob opoziční smlouvy? To by znamenalo vychýlení vratké rovnováhy mezi vládou a opozicí, na níž je založena naše polosvoboda.

Poslanci Karas a Kasal (KDU-ČSL) a Pleva (ODS) přišli s předpotopním návrhem zákona, zakazujícím potraty. Nejen že by to bylo absurdní a v některých případech nelidské: ale navíc jejich starosti bych v téhle vzrušené době chtěl mít.

Spoluautor nového občanského zákoníku Karel Eliáš z právnické fakulty ZČU obhajuje znovuzaváděnou povinnost občanského sňatku tvrzením, že je třeba dávat, co je císařovo císaři a co je Božího Bohu. Nejpozději od Johna Locka se v Evropě prosadila zásada, že císař nemá právo se plést do soukromých záležitostí svých poddaných (tj. stát soukromých do záležitostí občanů). Rozhodnutí spojit svůj osud je záležitostí těch, kteří je učinili, a nanejvýš ještě Boha (pokud v něj věří).

Úterý 6. května: Německý ministr obrany Struck se vydal na pouť do Washingtonu. Předem i potom horempádem zdůrazňoval, že „nehodlá vyjadřovat při jednání s americkými představiteli lítost“ nad německým postojem k válce v Iráku, a že nemá důvod vozit do USA nějaký dárek. Takovéhle defenzivní řeči svědčí lépe než cokoli jiného o tom, že německá politika je v pěkné rejži.

Podstatně lépe je na tom Tony Blair, který teď slaví nejen padesátiny, ale taky zahraničněpolitický úspěch. Tony Blair prokázal velkou dávku politické odvahy. Anglosaská politická kultura je obdivuhodná, ve vypjatých dějinných okamžicích se tu politici dokážou chovat slušně a statečně bez ohledu na to, jsou-li socialisté (jako Blair), liberálové (jako John F. Kennedy) nebo konzervativci (jako Winston Churchill). Zato český politik bývá svou podstatou nejčastěji hovňous.

Tím můžeme plynule přejít k názorům Václava Klause na americké základny v ČR. V dnešním právu je hájí jeho věrný podkoní Zahradil: „Já jsem s panem prezidentem v Mnichově byl a samozřejmě jsem onen rozhovor četl. A vím, jaký titulek z toho udělala agentura DPA, který pak převzala česká média. Také jsem se o tom s panem prezidentem bavil.“ (To je moderní obdoba známého úsloví „jak jsme o tom už před válkou hovořili s panem okresním hejtmanem, bd) „Z rozhovoru mám - já i on - pocit, že rozhodně neřekl, že osobně odmítá americké základny na českém území. Pokud si dobře vzpomínám, tak tam bylo, že o tom ještě do hloubky nepřemýšlel. Ale že by se mohly vyskytnout takové a takové těžkosti v české veřejnosti. To znamená, že by rozmístění nemuselo být vnímáno dobře. Takže bych trochu polemizoval s tvrzením, že Klaus odmítl americké základny. Maximálně bych připustil, že Klaus ještě nevyjádřil definitivní stanovisko.“ Klaus řekl, zcela jasně, a vyplývá to i z citace ve Steigerwaldově článku v dnešní MfD, že u nás jsme na cizí vojska citliví vzhledem k našim historickým zkušenostem. A jeho mluvčí se to pak směšně a neobratně pokoušel žehlit. ODS láme rekordy v obojakosti, s jakou se solidarizuje s Klausem, těží z jeho popularity, přitom často formuluje opačná stanoviska než on a daří se jí přesvědčovat voliče, že je to docela normální. Taková vyčůraná politika se ovšem nedá dělat věčně.

K obraně Václava Klause se přidal taky již zmíněný Karel Steigerwald. Zdá se, že dlouho tiše čekal, věnoval se boji s komunismem a podobným málo nebezpečným tématům (podobně jako spící agent mnoho let jen trpělivě čeká na svou aktivaci). Teď, když nadešla Klausova hvězdná chvíle, dává se do práce. Ví přesně, že Američany dnes podporují „levičáci“, kteří na rozdíl od amerikofila Klause Ameriku ve skutečnosti nenávidí, a až bude otázka základen opravdu na tapetě, budou, jak je jejich zvykem, pořádat protiamerické demonstrace. Nebylo by slušné si na ty demonstrace počkat a teprve potom o nich psát? Ještě se nekonají. Také bych doporučoval, kdyby články tohoto druhu byly hned vyvažovány např. články pana Macháčka, které jsou většinou to samé s opačným znaménkem. Navzájem by se vyrušily.

Ministři Gross a Tvrdík si údajně telefonovali s pokojskou z jakéhosi bordelu a rovněž s dámou, jíž prý patří nemovitost, v níž se hambinec nachází. Paní je ovšem řádná podnikatelka a vlastní mj. firmu, zabývající se masérskými službami a provozováním regenerace a rekondice. Zřejmě se tam oba siloví ministři čas od času posilují. Odtud by se mohl rozvíjet stylový příběh, připomínající bláznivé veselohry z předminulého století, jaké psával např. Georges Feydeau: dva ministři v bordelu! Samozřejmě omylem, chtěli si jen v nějakém klidném a diskrétním prostředí sladit plány pro boj s vnitřním a vnějším nepřítelem. Do věci se zaplete všetečná a netaktní tajná služba, která pátrá po obchodu s bílým masem, dotěrní novináři, drzí poslanci z opozice, pokud možno ještě manželky obou pánů… no a nakonec se všechno zdárně ututlá.

Středa 7. května: Popularita premiéra Špidly klesla podle CVVM z 54% v lednu na 38% v dubnu, kdežto Klausova stoupla za tutéž dobu z 35% na 60. Právo pád Špidlových preferencí přičítá v první řadě jeho proamerickému stanovisku ve válce s Irákem, kterou drtivá většina lidí odmítá. To je hned trojí lež: za prvé, válku s Irákem odmítá většina, nikoli drtivá většina lidí u nás (a po rychlém a efektním americkém vítězství odpor proti válce ještě klesl); za druhé, Špidlovo stanovisko nebylo vůbec proamerické, nýbrž vyhýbavě neutrální (nejsme součástí koalice bojující v Iráku). A za třetí, Špidlova popularita klesá především díky řadě neúspěchu vládní koalice a rozpolcenosti ČSSD.

Jako by si chtěl trochu polepšit, prohlásil Špidla ve Frankfurtu, že ČR nechystá žádné „spektakulární akce“ ve věci Benešových dekretů. „Dějiny se dají překonat jen společnou prací na nějakých projektech budoucnosti.“ České blbnutí s „dějinami“ překračuje všechny beze. Jedni tvrdí, že jejich oponenti chtějí dějiny předělávat, což je nepřípustné. To může znamenat dvojí: buď že dotyčný chce způsobit, aby se nějaká minulá událost stala jinak, než se stala (tj. např. vyrvat Mistra Jana kostnické hranici.) To sice opravdu nejde, zároveň ale nikoho ani nenapadne se o něco podobného pokoušet. Nebo že dotyčný vykládá nějakou minulou událost jinak, než většina lidí, většina pomazaných hlav, jinak, než jak bylo dosud zvykem. To nejen jde, ale je to neodmyslitelná součást regenerace dějin. Díky tomu se své minulosti učíme lépe rozumět a toto rozumění se pak samo stává součástí našich dějin. Pan Špidla zase navrhuje minulost „překonat“ tím, že ji necháme být. Vykutálený historik!

Českými médii, těmi elektronickými i těmi papírovými, se nese populistický řev nad poslaneckými byty v Nerudovce. Potřebují snad čeští novináři, aby je někdo volil? Proč se tak podbízejí českému krkounství? Ke zprávě se ještě vrátíme.

Proti rozmístění amerických vojáků v ČR je 43%, pro 35%, aspoň jak tvrdí STEM. Nepochybně se můžeme v budoucnu od Práva dočkat tvrzení, že proti je „drtivá většina“: ale takový poměr sil by rozumný a statečný politik měl umět zvrátit. Viz Tony Blair a válka v Iráku.

Pátek 9. května: Na schůzi politických představitelů, kterou svolal do Lán prezident Klaus, prý došlo k ostrému sporu mezi ním a Špidlou ohledně kompetencí v oblasti zahraniční politiky. Co je to však všechno platné, když Špidla, Svoboda, Zaorálek, Mareš a Pithart se schůzí souhlasili a dali tak prezidentovi tichý souhlas plést se intenzivně do vládní politiky. Pořádání podobných setkání jde nad rámec prezidentských pravomocí a mohou se konat, jen když je účastníci fakticky požehnají svým souhlasem – např. už jen tím, že na takovou schůzku vůbec přijdou. Když tedy předseda ODS Topolánek řekl: „Našli jsme v některých věcech větší shodu, než tušíte“, má úplně pravdu. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Jedny australské noviny prý dostaly kazetu s hlasem Saddáma. Kazety (nebo jiné nosiče) s hlasem Bin Ládina, Saddáma Husajna a dalších budou zřejmě médiím chodit ještě za půl tisíciletí. Tito lidé jsou propagandisticky a mediálně nesmrtelní. Škoda, že Goebbels spáchal sebevraždu skoro zároveň s Hitlerem, mohli jsme dodnes čas od času sledovat na obrazovkách či na stránkách novin nejnovější zprávy z Vůdcova hlavního stanu.

Václav Klaus prý na schůzce v Lánech svým oponentům vyhrožoval, že „když mu nebudou po vůli“, jak zní novinářsky policejní fráze, bude více využívat svého ústavního práva sjednávat a podpisovat mezinárodní smlouvy. Rýsuje se zábavná představa, jak v roce 2013, až zpupný parlament nebude chtít zvolit Klause potřetí do funkce, uzavře prezident smlouvu o bezodkladné bratrské pomoci s Kubou a Severní Koreou. Jinak ale mezinárodní smlouvy podléhají ratifikaci parlamentem. Mohla by tedy nanejvýš vzniknout jakási studená válka mezi prezidentem a vládní koalicí, které by prezident patrně brzy zanechal.

USA odtajnily protokoly výslechů, které prováděl v padesátých letech Mc Carthyho Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti, a agentura Reuters k tomu prý dodává: „Mc Carthymu se dařilo v atmosféře nevraživosti studené války, jež má některé podobnosti s dnešním strachem z terorismu.“ Studená válka ale nebyla žádná „atmosféra nevraživosti“, která (nejspíš vinou obou stran) zkalila vztahy mezi „strýčkem Joe“ a západním světem, nýbrž holá skutečnost, Stalin ohrožoval demokratický svět stejně, jako dnes ohrožuje islámský terorismus nejen USA, ale celý Západ. A Mc Carthy byl stejně nebezpečný jako ty spousty hlupáků, kteří tehdy nevědomky pomáhali šířit bolševickou propagandu (jeden příklad za všechny: Howard Fast).

Martin Komárek tvrdí v Mladé frontě Dnes, že se Havel choval ke komunistům sympaticky neústupně. Myslím, že to není pravda. Havel uzavřel v roce 1977 historický kompromis s reformními komunisty, aniž by předtím došlo k vyjasnění pohledů na minulost a mezí spolupráce, pak v roce 1989 historický kompromis s komunisty nereformovanými, když je zahrnul do budování nového režimu. Pokoušel se to pak napravit, ale už bylo pozdě. Klaus jen pokračuje tam, kde Havel začal.

Václav Klaus bude taky patrně jediným viníkem zániku naší oblíbené rubriky Bobřík vyčůranosti. Zdá se, že dokud bude sedět na Libušině stolci, nemá nikdo jiný na prestižní cenu šanci. Protože však při udělování Bobříka platí zásada nebožtíka Luxe „třikrát a dost“, umožníme ho panu prezidentovi získat ještě dvakrát. Další udělení metálu se očekává v pondělí.

Sobota 10. května: poté, co Václav Klaus vysvětlil z pozice síly americkému velvyslanci, že důkazy o iráckých chemických a biologických zbraních se dají taky zfalšovat a ze stejné pozice síly srovnal případnou americkou vojenskou účast na našem území s německou okupací, pokouší se z pozice prosebníka vetřít se do Bílého domu. Chtěl by prý být přijat nejraději prezidentem Bushem, v nejhorším případě se spokojí s viceprezidentem nebo ministrem zahraničí. Doufám, že mu umožní tak nanejvýš prohlídku zahrady Bílého domu v doprovodu vrátného. Václav Klaus sice na první pohled vypadá velmi suverénně, ale tvrdé řeči faktů rozumí.

V Podsedicích, pověstných fackou, kterou vyťal exposlanec Wagner exministru Grulichovi (zlé jazyky tvrdí, že důvodem byla urážka s antisemitským podtextem) se nyní konala, zřejmě jako výraz pokání, protisudetoněmecká demonstrace. Zúčastnilo se jí asi 200 lidí, dále podsedický starosta a poslanec Robert Koppecký, oblastní předseda ČSSD a vicehejtman Ústeckého kraje Foldyna a nesmrtelný Walter Komárek. Je zajímavé, že řeči, které vedli přátelé Kopecký a Komárek, byly dosti defenzívní, zřejmě s ohledem na přátele německé. Kopecký se přemohl a prohlásil, že nesouhlasí s věcmi, které se děly při divokém odsunu a které nešlechtí český národ, například násilnosti proti ženám, dětem a starcům. My jsme však nevyvolali válku, pokračuje Kopecký, my jsme měli být vyhlazeni – a tudíž si tu a tam nějakou tu násilnost, s níž ovšem nesouhlasíme, můžeme dovolit, doplňuji já. Komárek zase konciliantně připouští, že je možné litovat všeho, co bylo při odsunu sudetských Němců, ale zločiny těch sudetských Němců, kteří plnili úlohy vyhubení „podlidí“, jsou neomluvitelné a je naivita politiků omlouvat se za neomluvitelné věci. Formulace pana Komárka je poněkud zašmodrchaná, básník zřejmě chtěl říci, že protože jedni sudetští Němci se dopustili zločinů, které se nedají omluvit, je naivita omlouvat se těm, kteří se žádných zločinů nedopustili. Pokud jde o hudební doprovod, byla na programu česká a lužickosrbská hymna, jakož i píseň Čechy krásné, Čechy mé.

Spolkový kancléř Schröder odmítá, aby bylo Německo tlačeno k volbě mezi Francií a Amerikou, pro SRN je francouzsko-německá spolupráce stejně důležitá jako spolupráce transatlantická. Zdá se ovšem, že Německo překročilo v době od loňské volební kampaně po válku v Iráku hranici, za níž není návratu, že německo-americké vztahy jsou poškozeny nenávratně a že Německu nezbude se angažovat dál v linii, kterou nastoupilo: politika appeasementu vůči teroristickým režimům ruku v ruce s Francií.

Karel Hvížďala píše v MfD, že když někdo v době komunismu nepřišel k volbám, přišla si ho policie vyzvednout doma a k urně ho doprovodila. To neplatí tak paušálně, jak to autor píše. Z vlastní zkušenosti vím, že za „normalizace“ člověka nanejvýš otravovala domovní důvěrnice (kterou bylo možné vyhodit) nebo za ním přišli komisaři s urnou (a ty bylo možno ve vší slušnosti vyhodit taky). Nejlepší ale bylo se někam na ten slavný volební den zašít. Pak měl člověk úplně pokoj.

Byli jsme upozorněni, že ve včerejším Co týden dal máme chybu. Popletli jsme senátní (McCarthyho) podvýbor pro vyšetřování vládních činitelů s Výborem Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování neamerické činnosti, který odvedl kus dobré práce. Čtenářům se omlouváme, americké reálie nejsou naší silnou stránkou.

Pondělí 12. května: sociální demokraté se dohodli se svými koaličními partnery na úsporných opatřeních, které mají snížit české žití na dluh. V návrhu zůstaly některé výstřední prvky (majetková přiznání, z nichž dýchá atmosféra fízlování, typická pro minulý režim – šikovní podvodníci je samozřejmě ofixlují – a registrační pokladny, zemanovský hit, připomínající chruščovovskou kukuřici), jinak je zjevné, že vláda něco udělat musí a že se dosáhlo určitého kompromisu. Teď ji čeká nelítostný boj s opozicí o přežití.

Čeští sociologové v čele s bývalým prezidentským kandidátem Potůčkem věští slávu České republiky. Čeká nás ekonomický úspěch, z něhož se ale příliš radovat nebudeme, protože rozštěpí obyvatelstvo na „velmi úspěšné“ a „velmi pohodlné“ (to připomíná rozdělení policistů ze známé anekdoty na „velmi silné“ a „velmi inteligentní“). Bude následovat třídní konflikt, a jak dopadne, můžeme si domyslet podle toho, že velmi pohodlní bývají vždy vůči velmi pracovitým ve výrazné přesile. Taky jsou odpočatí a mají tím pádem lepší kondičku. Pokud budeme chtít střetnutí zabránit, bylo by tedy dobré už předem po bolševicku velmi pracovitým trochu přistřihnout křídla (tj. dát jim najevo, že pracovitost se nevyplácí) a velmi pohodlným malinko pomoci. Pak by mohlo dojít k třídnímu smíru, při němž by pracovití omezili svou pracovitost a pohodlní si dali záležet na tom, aby jejich pohodlnost tolik nebila do očí. Známý rudoprávní sociolog Jan Keller to vidí ještě černěji: ty a tam jsou doby, kdy inženýr nastoupil do své firmy hned po škole a vydržel v ní až do smrti! Na ty doby se poměrně dobře pamatuji, bolševik se o ně staral nesmyslnými ustanoveními zákoníku práce, který člověka vydával všanc zaměstnavateli (zvlášť když měl kádrový škraloup), zaváděl jakési moderní otroctví a nutil ho setrvávat nekonečně ve společenství s lidmi, kteří se mu hnusili. Kellerům se to bezpochyby líbilo, mohli takhle uspořádanou společností líp manipulovat.

Úterý 13. května: Hospodářští experti ODS kritizují vládu za to, že její úsporná opatření nejsou dost radikální. V době, kdy ještě bylo možné radikální úsporná opatření dělat bez nebezpečí, že se okamžitě odrazí v preferencích, kdy obyvatelstvo bylo ochotné něco obětovat a důvěřovalo své vládě, jejíž páteř tehdy činila ODS, chovala se vláda populisticky, opomíjela kroky, které by se veřejnosti nepříjemně dotkly (např. deregulace nájemného), a svým populismem založila na dnešní mizérii.

Místopředseda Mareš navrhuje, aby držení většího množství marihuany bylo napříště posuzováno jako přestupek. Zmírnění přísnosti zákona v případě měkkých drog je nejspíš na místě, trestání tak rozšířeného nešvaru je nutně selektivní – postih slouží jako pověstná hůl na psa. Postihne se (v horším případě vydírá se) jen ten, u něhož se to z jiného důvodu hodí. (Editor Událostí není na legalizaci lehkých drog nijak osobně zainteresovaný – nemá s nimi žádné zkušenosti a nehodlá je ani získávat, je na to už starý a stačí mu pivo).

České noviny píší o malém voličském zájmu při litevském referendu ke vstupu do EU. S takovými soudy bych si počkal, až se u nás k urnám dostaví přes 63% voličů. Převaha stoupenců EU v Litvě svědčí o tom, že tyto malé státy, které dostaly od našich slovanských bratří zabrat ještě více než my, si dovedou vážit příležitosti, nad níž zpovykaní Češi ohrnují nos.

To, že opozice v podstatě rezignovala na párování chybějících poslanců, se jí možná brzy začne zajídat: na zasedání Evropského parlamentu teď na základě stranického zákazu nesmí nejen sociálnědemokratičtí poslanci, ale i poslanci ODS. Zákaz párování přitom není příliš účinná zbraň. Daleko jednodušší a efektivnější by bylo (bude?) sehnat jednoho – dva přeběhlíky. Při momentálním stavu vládní koalice v celku a ČSSD zvlášť by to nemělo být zase až tak těžké.

Středa 14. května: Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o tom, že Coloredo-Mansfeldům bude vrácen mj. zámek v Opočně. Zámek jim zabavili Němci v roce 1942 jako nepřátelům Říše. Po roce 1945 jej na základě Benešových dekretů zkonfiskoval stát a Mansfeldové byli označeni za kolaboranty. Může být někdo najednou nepřítel Říše a kolaborant? V Česku asi ano.

S komunisty se nepaktuje jen Klaus a ODS, ale zdatně i vládní koalice. Za dva zástupce v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání komunisté podpořili kandidáty koalice (ale dali si pozor na to, aby koalice nezískala rozhodující většinu devíti míst z patnácti). Za Dostálova oblíbence Žáka vyvekslovali svého adepta Nováka. Koalice a KSČM se tentokrát spojili proti ODS, které povolili jen jednoho zástupce (údajně ho prosadil poslanec Kühnl, aby to nevypadalo až moc hloupě). Druhá největší strana a největší opoziční strana má v Radě nejmenší zastoupení. Bude se namítat, že nejde o zástupce stran, ale o nezávislé osobnosti. To se dá vykládat tak ještě malým dětem. Poslanec Karásek považuje volbu Rady Sněmovou za problematickou (právem) a chtěl by, aby členy navrhovala občanská společnost. Bohužel pod občanskou společností se u nás rozumí stolní společnosti zkrachovaných politiků.

Parlament velkou většinou požehnal novelu zákona o soudech a soudcích, která obsahuje dosti problematická ustanovení. Ministerstvo spravedlnosti může soudce přeložit až na rok k jakémukoli soudu v ČR (dříve to bylo možné jen v rámci okresu). Podobná ustanovení bolševického zákoníku práce sloužila k buzeraci nepohodlných pracujících (znám to z vlastní zkušenosti), a proto k nim mám značnou nedůvěru. Rovněž právo odvolávat předsedy a místopředsedy soudu exekutivě nepřísluší.

Rada NATO prý hodlá nabídnout své síly pro stabilizační síly v Iráku a zároveň kolegiálně vyfouknout správu severní zóny Polákům, protože polské jednotky jsou špatně vybavené, jejich velitelské struktury nejsou kompatibilní s anglickými a americkými, jsou příliš ambiciózní a proamerické. Pokud je to pravda, mělo by mít NATO ve znaku skunka. V době krize se sotva zmohlo na bezpečnostní garancie Turecku a teď, když je po všem a když nemá na to oholit Američany, chce se vyžít aspoň na Polácích. Je to hnusné. Zdá se, že tato organizace je vývojem času poněkud překonaná a bezpečí, které novým členům poskytuje, srovnatelné s tím, jaké nám dává a v době komunismu dávalo OSN.

Zatímco čeští politici pod taktovkou Václava Klause hledají konsensus s komunisty o EU, slovenští (od Schustera přes Dzurindu až po Mečiara a komunisty) v Bratislavě společně agitovali pro Unii. To je přesně to jediné, co mohla a měla vládní koalice společně s Klausem udělat.

Klaus vetoval zákon o zoologických zahradách. Neodpovídá jeho liberálnímu přesvědčení. Malichernost, s níž prezident jako řídící učitel na vesnické škole známkuje poslance, je směšná. A že si k tomu vybral tak zásadní záležitost jako jsou zoologické zahrady, je směšné dvojnásob.

Čtvrtek 15. května: Vladimír Železný byl odvolán z funkce ředitele TV Nova. Rozhodlo o tom vedení obou společností, které NOVU vlastní, MEF Holdingu a PPF. Odvolání železného bylo zjevně už dlouho připraveno, aktuálním podnětem se stala volba nové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterou budou mít nyní pod kontrolou vládní koalice a komunisté. Taky není nejspíš náhoda, že k němu došlo den předtím, než stockholmský soud potvrdí či nepotvrdí výsledek arbitráže, ne jejímž základě má ČR zaplatit 10 miliard korun americkým investorům (soud mezitím rozhodl, a jak se dalo čekat, rozhodl v neprospěch ČR). Vlastníci Novy prý chtěli zabránit, aby „vlivné společenské skupiny“ spojovaly soukromé problémy Železného a problémy českého státu (prohraná arbitráž) s fungováním Novy. Asi se jim to úplně nepovede, ministr Dostál dále pracuje na podnětu pro novou RRTV, na jehož základě může být Nově odebrána licence. Je velmi obtížné to nazvat jinak než státní vydírání Novy. Dostálovi se nelíbí zpravodajství a některé další pořady (nejen Volejte řediteli). Ke zprávě se ještě vrátíme.

Policie už připravila 300 milionů Kč, které požaduje neznámý vyděrač (jinak prý otráví jídlo v několika pražských nemocnicích). Nechápu, proč policie za velkého zájmu médií vstřícně jedná s těmito lidmi, kterým nejspíš jde jen o pochybnou chvilkovou slávu a publicitu.

Ministr Rychetský znovu signalizoval ochotu vyměnit post ministra za místo předsedy Ústavního soudu. Zdá se, že nad Špidlovou vládou už udělal její místopředseda definitivní kříž a hledá si na stará kolena jistější zabezpečení. Odtud taky ministrovo překvapivě pozitivní hodnocení nového prezidenta: „Dominantní rys Václava Klause je odpovědnost za stát, a to za celou dobu jeho působení na politické scéně.“ To je pravda, je třeba pouze dodat, že Václav Klaus je vášnivým zastáncem zásady „stát jsem já“.

Pátek 16. května: Švédský soud zamítl odvolání ČR proti výsledku arbitráže, podle níž musí česko zaplatit Lauderovi přes deset miliard korun. Soud míní, že hlavním viníkem je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, protože nezabránila rozchodu Železného s investory. Podle Dostála je na vině i špatný mediální zákon, prodlužování licence mělo být provázeno přísnějšími podmínkami. Kdoví kdo všechno bude ještě označen za viníka! Hlavním viníkem je xenofobní česká společnost, která nesnese, aby „rodinné stříbro“ přišlo do rukou cizáka. Stát pak ne sebe úplně zbytečně bere zodpovědnost za bezzásadové mediální podnikatele (nenesl by ji, kdyby licenci vlastnil přímo Lauder). Zodpovědnosti tohoto druhu je pak přirozeně obtížné dostát. Podle předsedy Sněmovny Zaorálka je teď nejdůležitější zvolit takovou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, „v níž budou lidé, kteří budou jednat podle zákona a nebudou se nikam, ani na stranické sekretariáty chodit ptát, co mají dělat“ – nebudou se chodit ptát, dodáváme, protože budou dost inteligentní, aby to i bez dotazu předem věděli, a kromě toho, kam by chodili, když mají mobil (panu Zaorálkovi to jistě nemusím vykládat). Svérázná aliance vládní koalice s komunisty, která umožnila volbu několika radních, se už zhodnocuje. Jeden z vlastníků Novy, PPF, dal údajně najevo Grebeníčkovi, že by se s ním jeho představitelé rádi sešli. Co taky PPF zbývá, vláda (totiž ministr Dostál) je zjevně hodlá vydírat hrozbou odebrání licence, a v Radě, jak to zatím vypadá, budou jazýčkem na vahách komunisté.

Předseda KDU-ČSL Svoboda a poslanec Kvapil chtěli prý o své újmě oznámit tisku, že jejich strana chce prosazovat, aby rodiče mohli ve volbách hlasovat i za své nezletilé děti. Existuje jakási slabá naděje, že tímto vykutáleným návrhem chtěli přebít a odsunout do ztracena Kasalovu a Karasovu iniciativu se zákazem potratů. Pokud to ovšem mysleli vážně, bylo by dobré návrh ještě rozvést a dále zdemokratizovat. Bezdětní, aby nebyli znevýhodněni, by mohli hlasovat i za svá domácí zvířátka. Například náš kocour Bandi je natolik inteligentní a osobité stvoření, že by si to vysloveně zasloužil.

Sledování údajných nažhavených linek mezi nuselským bordelem a ministerskými budoáry pp. Grosse a Tvrdíka přijde Respekt, naši Pochodeň pravdy a lásky, nejspíš dosti draho. Je totiž velmi pravděpodobné, že se jí podařilo zachytit virtuální realitu, fatu morganu, zrozenou v jiskření mezi BIS a NBÚ.

Václav Klaus tentokrát představitelům třetího odboje nevěšel medaile na hruď, ale bulíky na nos. Potřeboval nějak zamluvit svou vstřícnost ke KSČM. Tím, jak komunisté sílí, ujišťoval, se nepřibližuje nebezpečí komunistického převratu. Nebezpečnější pro naši svobodu jsou prý sílící pokusy sešněrovat náš politický a hospodářský život obrovským množstvím detailních zákonů a nařízení – jinými slovy, nehrozí nám Grebeníček, ale byrokrati z Bruselu. To už je skoro mánie. Předseda KDU-ČSL Svoboda se zase před veterány odboje dušoval, že komunisté nemohou být našimi (tj. lidoveckými) partnery k řešení čehokoli. Přitom před pár dny se vládní koalice spojila s komunisty k volbě dalších členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Sobota 17. května: po brutálním útoku na pražského psychiatra se lékaři dovolávají toho, aby jim byl v rámci zvýšené ochrany přiznán statut veřejného činitele. Ministryně Součková to údajně podporuje. Víra v účinnost takového opatření vychází z mylného přesvědčení, že na ožralého mladého gangstera nebo rozlíceného psychopata působí čarovné kouzlo úředního krytí podobně jako na usedlého spořádaného měšťana. Tj. jako růženec nebo svěcená voda na strašidla. Růženec a svěcená voda působí ovšem na strašidla jen proto, že i strašidla chtě nechtě uznávají Boží autoritu. (Jde prosím o metaforu, editor Událostí na strašidla nevěří).

Návrh ODS na snížení věkové hranice, od níž je člověk trestně odpovědný, je v jistém ohledu zrcadlovým obrazem iniciativy pp. Svobody a Kvapila, o níž jsme psali včera. Je však pro veřejnost politicky přitažlivější: je to, jak se dnes s oblibou říká, „o přísnosti“.

V Poslanecké sněmovně se podařilo probojovat, aby za památné nebo významné dny byly uznány 27. leden jako den obětí nacismu a 27. červen jako den obětí komunismu. 27. červen je výročí popravy Milady Horákové. Milada Horáková byla ovšem obětí komunismu. Před tím se jako významná národně socialistická politička horlivě podílela na budování „demokratického socialismu“, pokusu o historický kompromis demokracie se stalinismem, tedy na politice, která výrazně přispěla k tomu, že se u nás komunismus nakonec prosadil. Je to ostatně reprezentativní: přesně touto cestou se obětí komunismu stala celá česká společnost.

Pondělí 19. května: V českých novinách se s jistou dávkou skryté škodolibosti píše o tom, že slovenské referendum prošlo jen o fous. Účast 52,15% je sice nepříliš nad padesátiprocentní hranicí, ale o fous by bylo 50,15%. Mluví se také o nenápadité kampani pro EU, ale kampaň tu asi moc nepomůže: problém není, že by lidé (u nás, na Slovensku, ale také, jak se ukázalo, v Maďarsku) byli vášnivě pro či vášnivě proti, ale že je to dvakrát moc nezajímá.

Sobotní ideová konference ODS se nesla v rustikálně obhroublém ladění: předseda Topolánek mluvil o tom, že voliči ODS nebudou s Ódou na radost na rtech, s budovatelským pohledem upřeným ke světlým zítřkům, s kytičkou růží pro soudruha komisaře vesele poskakovat k volební urně a o tandemu eurokomiků Špidla – Svoboda. Podobnými tóny přizdobila před časem poslankyně Němcová své vystoupení v Kotli (nechutné vtípky o „Špidlovi v kraťasech“). Ve zdrženlivosti k utopickým europrojektům i v odmítání protiamerického kursu v EU má ODS hodně pravdy, agresívní a mírně hnusný způsob, kterým své výhrady prezentuje, odvádí pozornost od věcné stránky problémů.

Ministr Svoboda prohlásil v rozhovoru pro dnešní Lidové noviny mj. i to, že všichni totalitáři, Hitler, Mussolini i bolševici, se v Evropě dostali k moci demokraticky. Mám velké pochybnosti, zda se to dá říci o Hitlerovi, a už vůbec se to nedá říci o českých komunistech: to, co provedli v únoru 1948, byl regulérní puč, během něhož zlikvidovali svobodnější tisk, obsadili stranické sekretariáty svých dosavadních nekomunistických partnerů a zabránili vedoucím nekomunistickým politikům v jakékoli činnosti. Některé věci, které jsme se kdysi učili ve škole, je dobré si znovu ověřit.

Úterý 20. května: Když se kdysi na nějaké besedě se studenty kdosi zeptal Johna Kennedyho, jak se stal válečným hrdinou, odpověděl prý: „Jednoduše. Japonci mi potopili loď.“ S podobnou lapidárností konstatoval právě odstoupivší ředitel Metra Houdek na otázku po příčinách zaplavení metra: „prostě přišla větší voda“. Podobnost mezi oběma výroky a jejich autory je ryze formální. Způsob, jakým pan Houdek vzdoroval hrozící pohromě, byl neokázale neheroický. Také, pokud vím, nevytáhl vlastníma rukama ze zatopeného podzemí žádného tonoucího dispečera.

Předseda ODS Topolánek bude v TV Nova soutěžit o nejvyšší IQ mj. s exposlankyní Janou Volfovou, někdejší miss ČSFR Ivanou Christovovou a tenistkou Helenou Sukovou. Jeho výroky na víkendové ideové konferenci ODS, které jsme včera citovali, zavdávají důvod k obavám, že by v této konkurenci mohl skončit na posledním místě. V ODS by mu to asi neuškodilo, je to strana neintelektuální, s úctou k prostému muži z lidu.

Ministr Dostál prý včera v Hospodářských novinách přiznal, že se před čtvrt rokem sešel se zástupcem PPF a varoval ho před dalším setrváním Vladimíra Železného ve funkci, protože to ohrožuje licenci Novy. Nad cílevědomým úsilím, jakým pan ministr a jemu podobní dělají z Železného politickou oběť, zůstává rozum stát. Ještě otřesnější je sebevědomí, s nímž pan ministr přiznává, že vydírá soukromou firmu. A konečně ministři (i slušnější a inteligentnější, než je pan Dostál) jsou úplně, ale úplně ti poslední, kdo by měl mít kompetenci posuzovat vyváženost zpravodajských a publicistických pořadů. Protože všeobecně, a v této zemi zvláště, je přímo nezbytné, aby zpravodajské a publicistické pořady byly nevyváženě protiministerské. Nejspíš ale nebudou, vláda se s vedením Novy prý dohodla na jakési smlouvě o neútočení. Vedení Novy nemá na vybranou, protože ministr Dostál současně pilně pracuje na analýze, kterou hodlá předložit RRTV a která má dokázat, že Nova porušuje zákon a měla by jí být odebrána licence. Ježíši Kriste, jak je něco takového vůbec možné!

Středa 21. května: Ve funkci ředitele Novy vystřídá Vladimíra Železného Martin Dvořák z PPF. Je velmi dobré, že na místo českého podnikatele první generace, mediálního šoumena s politickými ambicemi, přichází (zatím do konce roku) obyčejný manažer a že vlastník je zároveň držitelem licence. Méně dobré je, že je to český vlastník, vydíratelný českou vládou. (Představme si hypotetické udání, pardon podání ministra Dostála na Laudera v tom smyslu, že je třeba mu odejmout licenci pro celkovou nevyváženost, požehnané příslušnou většinou RRTV: bylo by to zjevně totéž co bianco šek na minimálně deset miliard korun českých). Výkop pana Zuny nahoru do funkce programového ředitele se všeobecně hodnotí jako vstřícný krok ministru kultury. Ten se nechal slyšet: „Nepřeji si upřímně opravdu nic jiného, než aby to byla dobrá komerční televize, která na rozdíl od té Novy, která tady byla ještě nedávno, bude dodržovat zákon o vysílání… Nepřísluší mi, abych komentoval personální změny v Nově. Jestliže ale akcionáři vyměnili pana Zunu, asi se domnívají, že nezajistili takový obraz zpravodajství, aby mohli říci, že je naprosto v pořádku. Akcionáři zřejmě udělali tuto změnu proto, aby neměli televizi, která bude porušovat zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Nemyslím si, že by kterákoliv televize měla ztratit kritický tón. To bych si přál nejméně.“ Jaký je to dobrý, od kosti poctivý chlapík, ten náš ministr kultury! Je to ten nejpočestnější kozel, co se kdy stal zahradníkem.

Velmi podivným způsobem se k případu Novy vyjádřil také předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý: „To je naprosto zjevné, protože považuji za jediný korektní princip, aby svět nejenom elektronických, ale i ostatních médií byl regulován institucemi, nad kterými dozírají orgány, reprezentující všechny politické strany v poměrném zastoupení. Prostě proto, že jiný princip neznám, já neznám žádné nezávislé experty. Každý nakonec vyjadřuje určitý názor, který ve své podstatě vychází z konkrétního politického směru nebo orientace. Jinými slovy, jestli v této zemi je devatenáct procent lidí, kteří si myslí, že komunismus je dobrá věc, tak já s nimi sice zásadně nesouhlasím, nicméně lidé s tímto názorem musí mít svou reprezentaci i v dohledu nad tím, jestli média neposouvají názory nějakým jiným směrem, než to odpovídá realitě.“ Je zajímavé, že pana poslance nenapadne, že by třeba svět nejenom elektronických, ale i ostatních médií vůbec neměl být regulován; respektive, že jediný korektní princip, jak má být svět elektronických i ostatních soukromých médií regulován, je regulace těmi, kterým jejich řízení a provozování svěří jejich vlastníci. Po tom, zda posouvají nebo neposouvají názory nějakým jiným směrem, než to odpovídá realitě, je nejen komunistům, ale i ODS a vůbec všem politickým stranám na celé zeměkouli prd. Pan poslanec Tlustý je ovšem, jak vidno, ve věci státní kontroly privátních médií (chtěl by zjevně kontrolovat i noviny) zastáncem socialistického realismu.

Na samém sklonku své desetileté univerzitní kariéry jsem s potěšením zjistil, že podle tabulek, zveřejněných v Právu, jsem patřil k 10% nejhůře hodnocených odborných asistentů v ČR (těch, co berou méně než 14 494,- Kč). Informoval jsem se u známých z FF UK a nabyl jsem dojmu, že většina odborných asistentů v ČR spadá do těchto deseti procent. Zázrak moderní aritmetiky. Zato v Rakousku je minimální plat člověka mého zařazení 1750 euro. I když je mi jasné, že se to nedá přepočíst jednoduše tak, že sumu vynásobíme třiceti, protáčejí se mi panenky.

Podle Jana Macháčka v dnešní Mladé frontě Dnes psali evropskou ústavu „liberálové, socialisté, sociální demokraté, konzervativci, federalisté, euroskeptici, nacionalisté i zelení“. Pan Macháček nejspíš opomenul komunisty, i západní Evropě (a tedy i v Konventu) se jich asi pár najde. Proces nemůže nepřipomínat to, jak pejsek s kočičkou vařili dort, výsledek bude nejspíš stejný a působil by na „konzumenty“ evropského práva stejně jako ten dort na nešťastného hafana, co ho potají sežral a pak v křoví ukrutně naříkal. Tenhle utopický projekt se buď nepodaří uskutečnit (lepší případ), nebo dále zkompromituje „mezinárodní právo“.

Vicepremiér Mareš má nepochybně správný dojem, že s tím, co po válce potkalo české Němce, bude třeba něco dělat. Kromě toho má bohužel ještě koaliční partnery, autistického premiéra a nejspíš taky strach. Výsledky jsou přiměřené těmto okolnostem: je pro odškodnění, ale ne těch, co byli vyhnáni, nýbrž těch, co vyhnáni nebyli (přitom u těch, co zůstali, by bylo důležitější, aby byli restituováni stejně jako jejich spoluobčané české národnosti). „Odsun“ byl bezprávím, ale bezpráví, které páchali Němci na nás, bylo v mnohem větším rozsahu a vycházelo z ideologických základů, které byly děsivější než ty naše. Takhle uvažují malé děti: my jsme sice měli děsivé ideologické základy, ale ty německé byly ještě děsivější, heč.

Čtvrtek 22. května: Podle agentury TNS Factum má teď ODS skoro 39% preferencí, což by byl republikový rekord. Na druhém a třetím místě jsou prsa na prsa ČSSD a KSČM asi s 19%. TNS Factum je mistr ve polarizování veřejných sympatií a antipatií, její výsledky bývají poněkud divoké a přeexponované. Jediné, co z nich lze s jistotou vyvodit, je, že preference ODS rostou a preference ČSSD klesají a přibližují se komunistickým. Kdyby se volby konaly teď a výsledky TNS Factum odpovídaly, mohla by vzniknout pravostředá vláda se slušnou většinou v parlamentě – ale dokážou se ODS, KDU a US domluvit? Ve hře je podle agentury ještě skoro 6% „nezávislých“. Prý inklinují k pravému středu. Nezávislý ovšem v politice znamená nespolehlivý. Takže průzkum vlastně jen potvrzuje to, že vláda je na tom s preferencemi dost bledě.

Nejspíš i proto opouští potápějící se vládní Titanik mimořádně vypasená lodní myš: Ministr spravedlnosti Pavel Rychetský byl prezidentem Klausem navržen na soudce ústavního soudu a příliš se nezdráhá (nechce prý totiž pana prezidenta urazit). Už předtím se dal slyšet, že by do Ústavního soudu šel, ovšem za té podmínky, že se stane jeho předsedou. Jmenování předsedy Ústavního soudu je výlučně v kompetenci prezidenta. Zjevně se rodí jakási nová forma opoziční smlouvy (Rychetskému nijak nevadila, jeho vztahy k Zemanovi byly vždy vstřícnější než např. Špidlovy nebo Grossovy). Klausovi teď zbývá navrhnout ještě čtyři ústavní soudce, tím, že jmenoval Výborného a Rychetského, přesvědčil veřejnost o své nestrannosti, a třetí komora parlamentu pak může fungovat jako za Havla.

Poslanecká sněmovna odmítla česko-vatikánskou smlouvu: nepamatuji se, že by se něco podobného (odmítnutí sjednané smlouvy v parlamentu) po listopadu 1989 stalo. Česká politika vůči Vatikánu se pomalu připodobňuje té předlistopadové. Další prvek sametové normalizace.

Václav Klaus přijal ruského velvyslance Savolského (zřejmě v souvislosti se svou chystanou cestou do Ruska) a ujistil ho, že český vstup do EU v žádném případě neoslabí naše vztahy s Ruskou federací. Kdyby mu Putin vstup do EU zakázal, poslechl by ho jako čs. vláda Stalina v roce 1947 s Marshallovým plánem? Je zjevné, že Edvard Beneš je mohutným inspirátorem Klausovy zahraniční politiky: jenže u Beneše bylo aspoň zjevné, proč to dělá a že je pod velkým tlakem.

Pátek 23. května: V souvislosti s tím, že prezident Klaus navrhl ministra Rychetského do funkce soudce Ústavního soudu, ohradil se senátor Hadrava (US-DEU) proti „salámové metodě“, jíž Klaus používá při doplňování ÚS. Ohradil se právem: ze samé radosti, že se ústavními soudci stanou lidé zjevně vázaní na jiná uskupení než ODS (Výborný, Rychetský) mohli by senátoři snadno přehlédnout, že většinu v ÚS si prezident sestavil podle svého stranického gusta. „Průhlednější“ by bylo podat všechny návrhy najednou.

Soudě z kratičkého rozhovoru v Právu není v České republice člověka ve vztahu k TV Nova neutrálnějšího, než je ministr kultury Dostál. Nechal jen zpracovat analýzu, na níž se podílejí kromě (ministerských) expertů „nezávislí právníci“ a agentura, zabývající se rozborem televizního vysílání; analýza bude předána Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která pak může Nově odejmout licenci, může ovšem taky jen udělit pokutu, nebo dokonce jen napomenutí, nebo nemusí udělat nic. S novým vedením Novy se ovšem pan ministr sešel, ale jen na „pracovní schůzce“, aby je upozornil na „možné problémy“, tj. které by s ním mohli mít, doplňujeme my (přitroublí manažeři by si jich nemuseli všimnout). Když se kdysi Ivan Langer pletl pomocí mobilu do krize ve veřejnoprávní ČT, bylo to (právem) kritizováno. Tady se ministr kultury plete do záležitostí soukromého média, a nikde žádné spacáky na Barrandově ani davy na Václaváku. Mimochodem, v mediálním zákoně ministerstvo kultury není zmíněno vůbec a vláda jen jednou, v §6, odstavec 4, kde se praví:“Vláda a orgány státní správy spolupracují s Radou ve věcech vysílání a jsou zejména povinny, jde-li o věci vysílání, vyžádat si vždy stanovisko Rady a v mezích své působnosti poskytnout Radě potřebnou součinnost.“ Takže vlastně by si spíš pan ministr měl od Rady podnět vyžádat, než jí ho iniciativně posílat.

Generál Franks, velitel úspěšné americké invaze do Iráku, má vyhráno! Nebude muset na věky úpět v belgickém žaláři. Belgie má zákon, podle něhož mají belgické soudy právo soudit zločiny proti lidskosti, ať už se odehrály kdekoli a ať už jsou podezřelí jakékoli národnosti. Zdá se že po České republice se v Evropě tyčí další stát aspirující na supervelmoc. Zatímco ČR se deklaruje jako velmoc spíše ostrovní, je Belgie univerzální veleříší typu Římského impéria. Belgičtí zákonodárci ovšem disponují i značnou dávkou velkorysosti: rozhodli se, že belgické soudy mohou některá trestní oznámení odmítnout a předat je zemi, jejímž je žalovaný občanem. A tak belgická prokuratura prý označila žalobu na Frankse za „přijatelnou“, ale doporučila vládě předat záležitost USA. Tím se Belgie vyhnula nepříjemné povinnosti provést invazi do USA, aby se Frankse zmocnila a přivlekla ho k zodpovědnosti.

Ministr průmyslu a obchodu Urban prý uvažuje (a to nahlas) o výstavbě dalších dvou bloků v jaderné elektrárně Temelín. To je skutečné šílenství. Rakouská neuróza z atomové energie je sice nepochopitelná, ale je tu, je ji třeba brát politicky se vší vážností v úvahu, a ne naše sousedy dráždit, navíc ještě s největší pravděpodobností planými řečmi.

V magazínu Lidových novin Pátek se v rozhovoru s předsedou Sudetoněmeckého Landsmanšaftu redaktorka pozastavuje nad tím, že nosí knír a pěšinku. Vzbuzuje to prý u nás nepříjemné asociace. Co všechno si Češi nevymyslí! Podle Lidových novin by zjevně bylo nejvhodnější, kdyby Bernd Posselt byl holčička.

Sobota 24. května: neustále se vynořují další a další anonymové, požadující fantastické sumy za to, že někam neumístí pumu. Policejní mluvčí Bártíková k tomu prohlásila: „Je zcela běžnou praxí, že policie vždy zodpovědně řeší veškeré anonymní vyhrůžky. Jejich skandalizace a medializace vyvolávají pouze stresující reakce široké veřejnosti a neprospívají řešení případu.“ Nedělá však taky policie chybu v tom, že zbytečně podrobně vysvětluje médiím, jak důkladně a vážně se tou či onou výhružkou zabývá? Upřímně řečeno, když bude někdo chtít opravdu uskutečnit pumový atentát, bude k tomu mít jiné důvody než prosté vydírání a spokojí se až s následnou publicitou. Zejména zábavné je tentokrát vyděračovo sociální cítění – český Arsen Lupin žádá, aby padesát milionů korun bylo ve stanovené době svrženo na letenskou pláň: na své si má přijít i prostý lid, který se tam shromáždí. To by byla mela. K tomuto poslednímu nápadu se ještě vrátíme.

Poslanec Karásek (nezávislý za US-DEU) se namazal a pak jel v noci autem se zhasnutými světly. Když přejel křižovatku na červenou, zastavila ho policie. Svatému muži naměřili 1,41 promile alkoholu v krvi, to je dosti slušný výkon. Karáskovi slouží ke cti, že se na rozdíl od svých kolegů, které v minulosti postihla podobná nehoda, podrobil standardnímu policejnímu pojednání. Kdyby k tomu ještě navíc nejezdil zkárovaný, bylo by to ideální.

Preference v podání STEM vypadají o poznání méně divoce než ty z TNS Factum. ODS je na hranici 30%, sociální demokraté pod dvaceti (zaznamenali ztrátu něco přes 2%), komunisté s odstupem třetí, US-DEU hluboko pod prahem volitelnosti, stejně jako Sdružení nezávislých. Jediné, co mají oba průzkumy společné, je teoretická možnost vytvořit středopravou koalici disponující slušnou parlamentní většinou. Jenže: je něco takového v našich poměrech vůbec uskutečnitelné?

Vicepremiér Mareš podává návrh na odškodnění německé menšiny v ČR. U koaličních kolegů se nesetkal s velkým pochopením, návrh má problémy. K této věci se vrátíme.

Mladá fronta Dnes zkoušela politiky z encyklopedických znalostí. Nevím, jaký to má smysl. Proč je nutné, aby politik věděl přesně, kde leží Belize a ve kterém roce byla založena Karlova univerzita? Přiznám se, že obojí jsem sám pro sebe odpověděl správně, ale nebyl jsem si zase až tak jistý a pokud bych s tím měl jít na veřejnost, ověřil bych si to ještě raději v nějaké encyklopedii. Jsou tu od toho (ty encyklopedie). Politici jsou tu od toho, aby dělali slušnou politiku. Pokud by ji dělali, odpustil bych jim, že nevědí, kde je Belize.

Na schůzce prezidentů středoevropských zemí v Salzburgu způsobil Václav Klaus malý rozruch tím, že napadl v závěrečném komuniké passus o „jednotné evropské politice“ a argumentoval tím, že aby se o ní dalo mluvit, je třeba napřed vytvořit nějaký společný evropský názor. Klaus má v tomto případě docela pravdu, krátce poté, co Evropa prokázala v irácké krizi obrovskou nejednotnost, je směšné mluvit o jednotné politice a zásadně se nemají přijímat absurdní a prázdná frázovitá komuniké.

Neznámá čuňata pomalovala „Křiž smíření“ u Teplic nad Metují hákovými kříži a nápisy „smrt Němcům“. To jsou důsledky populistické politiky celé české politické reprezentace prezidentem Klausem počínaje a matadory z US-DEU (s výjimkou Jana Rumla a snad Petra Mareše) konče. Ti lidé žili padesát let pod ruskou knutou, a teď jim nejvíc vadí Němci.

Pondělí 26. května: Nový trestní zákoník počítá se zpřísněním trestů za násilné činy (vražda, znásilnění). To je jistě v pořádku, ale není to žádné průlomové řešení. Strach z postihu by měl být až na druhém místě, důležitější je vědět, že se určité věci nesmí dělat, a to i tenkrát, když nám možná projdou. Jenže naše společnost je demoralizovaná: místo vlastenectví chová závistivou zášť k Němcům a místo v Boha věří v mimozemské kosmonauty. Proto i nad dopadením darebáka, který vyhrožoval kyanidem v nemocnicích, netřeba příliš jásat. Dočasně to možná odradí další. To je všechno.

Při hlasování o smlouvě s Vatikánem se zdrželi hlasování premiér Špidla i všichni přítomní ministři. To je pěkná ukázka loajality, jaká ve vládě panuje. Sociálním demokratům by to poškodilo jejich antiklerikální image. České republice to na mezinárodní věrohodnosti nepřidá. Většina českých politických stran žije v ideovém světě Mladočechů z předminulého století.

Naši američtí krajané vyhodili poslance KSČM Ransdorfa, když chtěl v jejich restauraci shlédnout jakýsi kulturní program. Z liberálního hlediska si sice, pravda, může každý chodit do jakékoli hospody, pokud má na útratu (a to pan poslanec nepochybně měl). Většina lidí, mezi něž přišel, ovšem musela od nás kdysi kvůli jeho straně prchnout. Taky drzost, s níž realizujeme svou svobodu, by měla mít jakési meze: člověk by se neměl např. vnucovat na snídani do rodiny, jíž kdysi znásilnil dceru. Čili: řekl bych, že v tomto případě není liberalistický fundamentalismus tak docela na místě. A navíc se musím, já člověk hříšný, vyznat z toho, že mám z vyhazovu pana Ransdorfa škodolibou radost.

Stejně jako se zachovali čeští krajané v USA k poslanci Ransdorfovi, by se chtěl zachovat poslanec Nečas ke slovenským Romům: „Nepřejeme si, aby k nám chodili“, nejsou u nás vítáni. Proboha! Pokud někdo z nich u nás normálně legálně pracuje či bude v budoucnu pracovat, je u nás vítán jako kdokoli jiný. Snad by bylo možné formulovat věci přesněji a méně populisticky.

Maďarský ministr zahraničí László Kovács poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor, z něhož čeští šovinisté nebudou mít nepochybně radost. Benešovy dekrety se přežily, nechápe je sice jako překážku českému vstupu do EU, ale jako problém, o němž by spolu mohli hovořit čeští a maďarští politici. Nepovažuje se za ministra zahraničí patnácti milionů Maďarů, ale jako ministr cítí zodpovědnost za miliony Maďarů, kteří nemohou žít ve svém vlastním státě. Václav Klaus má dobré důvody nechtít spolupracovat s Maďarskem: jsou tu jakési nevyřízené účty, jakýsi dluh, přiznat ho ale za Boha nechceme, takže bude lepší je považovat za malou vzdálenou zemi kdesi na východě.

Úterý 27. května: Vychází najevo, že Jan Kavan během svého ministrování zašantročil přes tři sta úředních dokumentů, některé z nich byly dosti choulostivé. Vydával je za skartované, skartované předepsaným způsobem (před svědky, kteří by skartaci potvrdili) ovšem nebyly, a většina z nich nyní v ministerstvu na různých místech vyplouvá na světlo boží. Ministr Svoboda by Kavana (který je dosud zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí) rád vyhodil, ale nemůže, mj. zjevně i proto, že by mu pak ministerstvo nemohlo proplácet letenky z New Yorku do Prahy na zasedání Poslanecké sněmovny (nezapomínejme, Kavan je taky poslancem) a vláda by přišla o většinu v parlamentu. Ministr Kavan je muž mnoha tváří a netušených schopností, politický ekvilibrista a dobrodruh, jakého jsme dosud neměli, měli bychom si ho vážit. Dnešní Lidovky shrnují bohatý rejstřík jeho angažmá , od neformálních kontaktů s důstojníky StB na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, přes spolupráci se Srbou, účast v kauze Český dům, pokusy očernit exministra Zieleniece z korupce novinářů, atd. atd. až po destrukci tří automobilů při jízdě v opilosti. Kdybych měl pana Kavana srovnat s někým ze světa umělecké fikce, napadl by mne nejspíš starší český film U nás v Kocourkově (starší diváci si pamatují na postavu falešného rodáka, kterou tak pěkně zahrál Jan Werich). Jeho hrdina se nakonec vypracoval na starostu a proslul mj. projektem zřídit v radničním sklepě krápníkovou jeskyni, aby oživil turistický ruch (což je podobné akci dálnice D47, ale to už zase nebyla věc pana exministra Kavana, nýbrž jeho premiéra, adeptů je zjevně v bývalé vládě víc: nešlo o vládu sebevrahů, jak předstíral Miloš Zeman, ale o vládu dobrodruhů).

Petr Nečas je typický představitel nové generace v ODS. Jeho šarm se zakládá na výrocích typu „plácání a plácání“, „pitomoučká ironie“ atp. Hulvátství se v ODS nosí, je lidu blízké. Lidé, kterým hulvátství blízké není, se mohou rozčílit a pak snadno přehlédnout, kdy má pan Nečas po věcné stránce pravdu. Ale tito lidé nejsou rozhodující skupina, na niž by ODS zaměřovala svou propagandu.

Středa 28. května: V kauze Kavanovy skartace se množí zábavná vyjádření. Velmi pěkný výkon podal sám oslavenec, když ČTK v rozhovoru vysvětlil, že byl veden těmi nejčistšími úmysly. Chtěl svému nástupci Svobodovi předat čistý stůl,avšak rozhodl se, že si některé dokumenty ještě vezme k prostudování. Pro jistotu předem sepsal prohlášení, že je po přečtení nechá všechny skartovat, po prostudování však zjistil, že skartovat je třeba jen malou část. Učinil tak, ostatní vrátil do tajné spisovny, ale zapomněl ve skartovacím protokolu škrtnout jejich jednací čísla. Čistý stůl v pojetí pana ministra lze zlomyslně a s nepříliš velkou invencí interpretovat takto: je tu pár choulostivých materiálů, které by neměly přijít do všetečných pracek mého nástupce. Označím tedy pro jistotu širší okruh za skartované, prostuduji jej, a tam, kde to nebude nutné, vrátím dokumenty zpátky a ze skartovacího seznamu je vyškrtnu. Leč jaká smůla! To poslední jsem zapomněl udělat. Výrazně zabodoval taky Kavanův hlavní obhájce Laštůvka, muž s ostřížím zrakem a analytickými schopnostmi Perry Masona. Okamžitě všechno prokoukl: „Kausa Kavan je cílená, účelová kampaň,“ jen přesně neví, „v čí prospěch a proč“. Pouze lidé přízemní si řeknou: jak může vědět, že je cílená a účelová, když neví k jakému cíli a za jakým účelem? Pan Laštůvka nepochybně zraje k tomu, aby se stal šéfem některé z našich tajných služeb (nadělal by tam určitě míň škody než v čele zahraničního výboru PSP). Ani opozice nezahálí. Senátor Pospíšil by Kavana okamžitě přestal platit. Bodejť, Kavan by nemohl zaclánět ve sněmovně (neměl by na letenky z New Yorku) a vláda by ztratila většinu. Jak je příjemné spojovat mravné s užitečným!

Předseda ústecké krajské organizace ČSSD Foldyna žádá, aby jeho kolegové ve vládě a v parlamentu byli tvrdší na své koaliční partnery: „když padne vláda, my to nějak přežijeme, ale unionisté a lidovci ne“. Když padne vláda, budou mimořádné volby. Ve volbách dostane ČSSD nanejvýš polovinu mandátů. O každý mandát bude sváděn bratrovražedný boj. Žádný z přátel ve Sněmovně si nemůže být jistý křeslem pod svou zadnicí. Proto se dá předpokládat, že tvrdý postup vůči partnerům se bude nyní prosazovat dosti těžko.

Škoda přeškoda, že Luboš Palata nenapsal svůj článek o odškodnění českých Němců o týden později, bobřík vyčůranosti za červen by ho neminul. Pan Palata vášnivě obhajuje návrh Petra Mareše na odškodnění českých občanů německé národnosti. Musí se to udělat, je to morální povinnost, Evropa si to vynutí. Odškodnit by je však měli – hádejte kdo – no přece Němci. Bylo by to prý hezké gesto z jejich strany, „gesto zodpovědnosti za následky zločinů nacismu, na které česká strana víc než deset let čeká“. To je ovšem drzost, nad kterou se tají dech: nestačí, že odškodnili české oběti nacismu. Nestačí, že odškodnili totálně nasazené. Tak snadno se z toho nevyvlíknou. Musí solit, solit, solit, od toho jsou na světě. A my budeme jen kasírovat, kasírovat a zase kasírovat. Od toho jsme zase na světě my.

Václav Klaus touží po lepších kontaktech s ruskými politiky „nové generace“ (zjevně té odchované v KGB). Řekl to v předvečer své návštěvy v Petrohradu. Václav Klaus ztělesňuje tresť české politiky: směs kverulantství a vyděračství. Pokud jde o spojence, musíme kverulovat, abychom jim dali pocítit svou váhu. A ti ostatní jsou tu od toho, abychom své spojence vydírali: podívejte se, když bude nejhůř, budeme se kamarádit s těmihle. V případě koketování s Ruskem je to počínání stejně bezpečné jako strkat krokodýlovi hlavu do tlamy.

Čtvrtek 29. května: Třídní boj o elektronická média pokračuje, vládní koalice se tentokrát nemusela spojovat s komunisty a převálcovala ODS vlastní silou: Rada ČT byla rozšířena o „nezávislé osobnosti“. Nepochybuji o počestnosti např. Petra Uhla nebo Ivana Binara, ale jsou to lidé vládní koalice a „organizace a sdružení“ tu hrajou jen úlohu jakési španělské stěny, která to má zamaskovat. Nebylo by lepší ČT rovnou zestátnit? Bylo by to průhlednější a poctivější. Komické jsou taky tahanice o způsob volby. Vládní koalice připomíná spolek falešných karetních hráčů, kteří se před každou partií musejí navzájem zdlouhavě a složitě prokazovat, že nehrají značenými kartami. Každé tajné hlasování znamená pro vládní koalici katastrofu (viz volba prezidenta, katastrofa nejkatastrofovatější).

Klausův mítink v Poličce byl na závěr ozdoben rvačkou. Způsobili ji tři kverulanti, kteří narušili jednotu jásajícího davu znevažujícími hesly: „Husák, Gottwald, Klaus, není lepší Mikimaus?“, „Stydím se, že osoba jako vy je mým prezidentem“, „Nemám rád jako autority bezcharakterní zmrdy“. V prvním hesle bolestně postrádám jméno Klausova předchůdce (lépe by se to rýmovalo). První i druhé můžeme považovat za nespravedlivá a osobní (nebo taky ne), problém je v hesle třetím, je jen sprosté a hulvátské. Prezident není dnes chráněn žádným zvláštním zákonem, ale zaslouží si stejně slušné jednání jako kdokoli jiný. Člověk, který se takto „vypořádává“ s prezidentem, se nepochybně stejným způsobem vypořádává v běžném životě i se svými méně významnými bližními. A dává jen najevo, že nepatří do slušné společnosti.

Jiří Franěk v Právu v souvislosti s výše zmíněným incidentem píše: „Jsou to politici, kteří nás stále přesvědčují, že jejich názor je správný a pravdivý, zatímco jejich oponenti pro nedostatek charakteru hlásají názor špatný a nepravdivý.“ Politik má právo a dokonce povinnost trvat na tom, že jeho názor je správný a pravdivý, kdežto názor oponenta nesprávný a nepravdivý. To, co v žádném případě nesmí dělat, co je příznakem úpadku politické kultury a k čemu mají naši politici v koalici i opozici bohužel sklony, je ono „pro nedostatek charakteru“.

Ministr Tvrdík hodlá podat demisi, protože se obává, že rozpočtové škrty v resortu obrany překazí nastartovanou reformu armády a on ztratí tvář před svými podřízenými i před veřejností. Ministr Tvrdík má všechny důvody k demisi. Troufne si to? Čeští ministři většinou demisi podávají až tehdy, když už to nemá žádný smysl.

Předseda Komise pro koordinaci aktivit na veřejných prostranstvích pražského magistrátu a neúspěšný zaříkávač velké vody z minulého srpna Igor Němec zamítl žádost o uspořádání koncertu ne Staroměstském náměstí, který měl před referendem podpořit vstup ČR do EU (měl na něm vystoupit mj. i exprezident Havel). Rozhodnutí pana Němce je nízké a malicherné a čouhá z něho politická účelovost jako sláma z křupanských bot. ODS má spoustu řečí o národních zájmech, ale v tomto zcela zjevném národním zájmu (vstup do Unie) se není schopna na chvilinku solidarizovat s vládní koalicí. Oč politicky kulturnější prostředí je na Slovensku, kde Dzurinda i Mečiar byli přes všechnu rivalitu ochotni v této jediné věci dát politickým gestem najevo společnou vůli.

Vandalům v Teplicích nad Metují nestačilo jen pomalovat pomník zavražděných Němců černou barvou, pokusili se ho ještě vyhodit do vzduchu. Problém není v pachatelích – lidé užírající se nenávistí nejsou v naší zemi řídcí, vždyť komunistický režim na nich přes čtyřicet let stál a cílevědomě si další a další vychovával – ale v politicích, kteří je nestydatě hecují: nejen komunisté, ale i ODS, sociální demokraté, KDU a v Unii svobody se nanejvýš najde pár výjimek. Ještě trochu hecování ze strany lidí jako je Zahradil, Zaorálek, Robert Kopecký apod., a tato svoloč začne vraždit.

Pan Zahradil ostatně vyniká navíc dobrým vychováním. ODS je prý sice v zásadě pro vstup do Unie, „rozhodně to však neznamená, že bychom chtěli někde šaškovat s panem Svobodou na náměstích a mávat tam vlaječkami.“ Pan Zahradil by neměl být tak cimprlich, našaškoval se i bez toho už dost.

Pátek 30. května: Ministr Tvrdík, jak se zdá, to se svou demisí myslí vážně. Oznámil to premiérovi během dvouhodinové schůzky. Prezident Klaus předpokládá, že nejde o pouhé gesto, a nesouhlasí se zdůvodněním demise, prý jde o „vyděračský krok vůči vládě. Pravda, když byl pan prezident ještě premiérem, takovéhle zvyklosti v jeho vládě nepanovaly. Každý ministr se držel své židličky jako přilepený a když se ho ministerský předseda náhodou chtěl zbavit, musel ho od ní odříznout. Tvrdík docela správně nezpochybňuje nutnost reformy financí, je pouze přesvědčen, že vzhledem ke škrtům ve výdajích na obranu už nemůže za resort nést zodpovědnost. Premiér Špidla si ovšem myslí, že za dané situace může reforma ještě počkat. To si čeští politici myslí už od roku 1989. Nic nám nehrozí, a pokud by hrozilo, ubráníme se hubou (viz způsob, jakým jsme zatočili s Němci, když se kdysi za Kohla domáhali vstřícnějšího českého postoje k sudetským Němcům). Jenže vlna terorismu, která se zvedá od východu, bude hubou nezvládnutelná, a na nebezpečí je nejlépe se připravit tehdy, když ještě zblízka nehrozí. Když nebezpečí hrozí, bývá už pozdě. Ministra Tvrdíka šlechtí, že nechce hrát potupnou šarži v české hře na vojáky.

Na Filosofické fakultě se konala beseda s předsedou SL Posseltem. Obvyklým způsobem o ní referuje normalizační kádr Kovařík. Posselt prý kritizoval, že absolventům německých vysokých škol na území protektorátu nebyly po válce uznány jejich diplomy, získané od roku 1939. Pak prý přiznal, že to „nesedí“, protože české vysoké školy byly zavřeny a řada učitelů a studentů vězněna či dokonce zavražděna. Pokud to Posselt přiznal, přistupuje zbytečně na komunistickou demagogii. Zavření českých vysokých škol, deportace a vraždění studentů a profesorů, to všechno bylo ovšem ohavné zvěrstvo, ale s diplomy, vydanými na německých školách, to nijak nesouvisí. Neuznat je byla prachsprostá pomsta, nad níž by měl být kulturní člověk povznesen. Diplom může být zneuznán jen z věcných důvodů, pokud výuka nesplnila odborná kritéria a kvalifikace absolventa je nedostatečná.

Václav Klaus se chystá na cestu do Číny. Pozvání obdržel od nového čínského prezidenta, předal mu ho čínský velvyslanec v Praze, který prý ocenil, že Klaus měl ve všech svých předchozích funkcích „porozumění pro situaci v Číně“. Nevím, zda by se tímto uznáním měl český prezident chlubit. S Čínou nějak slušně vycházet musíme, ale způsoby komunistického režimu zase až tak přehlížet nemůžeme, ani nám se nelíbilo, když se někteří západní mírotvorci (Charles de Gaulle, Andreas Papandreu) kdysi paktovali s Rusy přes naše hlavy a na náš účet. Klaus se chce odlišit od svého předchůdce právě takovou politikou. Je to krapet hnusné.

Janu Bobošíkovou vyslýchá policie. V televizní Sedmičce na Nově prý prohlásila, že KDU-ČSL chystá restituci církevního majetku, spolčuje se s komunisty a paktuje se se Sudetoněmeckým landsmanšaftem. Jakási záhadná příznivkyně KDU-ČSL, která ovšem s vedením strany nemá vůbec, ale vůbec nic společného, na ni podala trestní oznámení kvůli šíření poplašné zprávy a hanobení a pomlouvání skupiny obyvatel. Obojího se měla Bobošíková dopustit tím, že se představitelů KDU-ČSL ptala na tyto věci. Je zjevné, že KDU-ČSL by ráda prosadila církevní restituce (není to žádný zločin, ostatně proč kdysi česká politika na restituce přistoupila, nebýt toho, odpadlo by spousta těžko řešitelných problémů), s komunisty se nespolčuje o nic více a o nic méně než ostatní „demokratické strany“, ODS počínaje a US-DEU konče, a se sudetoněmeckými revanšisty se nepaktuje ani náhodou, jak dokazují pohotově poslanec Karas a bývalý poslanec Tollner. Poslanec Karas se zapřísahá, že nikdy nebyl na Sudetoněmeckém dnu (jako by to byl nějaký zločin), exposlanec Tollner sice ano, ale je to už dávno, před čtyřmi lety. Jejich balet je velmi zábavný, zbývá otázka, proč by počínání paní Bobošíkové, ať si už o něm myslíme co chceme, mělo být předmětem trestního stíhání a ne – tam, kde je vycucané z prstu - jen obyčejného opovržení jako každá veřejná denunciace.

Sobota 31. května: Ministr Tvrdík po jakési peripetii setrval na své demisi. Respektive podal ji po druhé, tentokrát už formálně se všemi náležitostmi. Rezignuje po poradě s rodinou a s nejbližšími spolupracovníky, a to z osobních důvodů. Zdůvodnění je velmi ohleduplné vůči Špidlovi. Tvrdík předtím zaváhal, první demisi (zdůvodněnou věcně, škrty v armádním rozpočtu) stáhl, smířil se dokonce se snížením z 2,2%HDP na 1,9% HDP a setrval jen na odchodu z poslanecké funkce. Musel být pod dost velkým tlakem. V rozhovoru pro Právo řekl: „…Je lepší být za hlupáka jeden den než celý život. To, co bych byl za této situace nucen provádět v dalších letech, by mne vedlo ke ztrátě tváře asi tisíckrát větší“. Ministr Tvrdík by neměl zbytečně podléhat tomu, jak o něm – ostatně zcela nespravedlivě – píše český tisk. To jednodenní zaváhání není žádný osudový lapsus v zemi, kde je od pradávna zvykem „držet pozice“ (viz vývoj po roce 1968) a bránit tomu, aby po nás nepřišli horší (nebo třeba jen pitomější) tím, že se sami dobrovolně staneme horšími a pitomějšími. Typická v tomto smyslu je reakce náčelníka generálního štábu Štefky: „Neměl to vzdávat, tohle přece chlap nedělá… ten bojuje, jakkoli ví, že je to složité.“ Boj spočívá v tom, že se křečovitě držíme křesla a děláme jeden ústupek za druhým. Fuj.

Jednu nepříjemnost ovšem Tvrdík svému (bývalému) premiérovi způsobil. Na jeho místo ve Sněmovně zasedne buď profesor Jičínský nebo Jana Volfová. Oba jsou velmi zuřivými odpůrci Vladimíra Špidly, takže vláda se stane ještě vratší. Ale to je problém pana Špidly, ne pana Tvrdíka.

Inkriminovaný dotaz redaktorky Bobošíkové, za který je nyní popotahována policií, zněl doslova údajně: „S Landsmanšaftem ochotně diskutují představitelé českých katolíků, představitelé KDU-ČSL,, Landsmanšaft hájí v Evropském parlamentu zájmy české katolické církve, na sraz Landsmanšaftu jezdí lidovečtí poslanci a senátoři. V čem je lidovcům Landsmanšaft tak blízký?“ Byl položen Janu Kasalovi, který s po svém zvyku kroutil jako úhoř a zapřísahal se všemi svatými, že se Sudeťáky nemá nic společného. I když odhlédneme od toho, že v Evropském parlamentu žádný Landsmanšaft zastoupen není, je dotaz formulován mimořádně hnusně. Paní Bobošíková je nejen věrnou přívrženkyní ODS, ale zároveň i učenlivou žačkou Jana Kovaříka a nepochybně pilnou čtenářkou Práva a Haló novin. Ale pokud by za to měla jít na dva roky do vězení, bylo by třeba pana Kovaříka zapotřebí napíchnout na kůl. To, co předvedla, je problematické morálně, nikoli kriminálně. A za tažením proti ní jsou cítit stranické a koaliční zájmy. Vládní kulturtrégři v čele s Pavlem Dostálem šilhají po Nově jako smečka hladových řeznických hafanů po jitrnici.

A nejen po Nově: na tapetě je i TV Prima, která prý nemá korektní licenci, takže jí nyní nebude prodloužena. Nebude, leda že by….? Nejlepší by bylo udělat jedno obrovské veřejnoprávní médium, vyzařující na všech kanálech inkarnace pravdy a lásky. Řídit by ho měla velká rada nezávislých Svatoušků najmenovaných vládní koalicí. V čele rady by mohl být prezident, navrhoval bych Jana S. Sokola, když už mu to nevyšlo s tím opravdovým prezidentováním, mohl by si takto opatřit aspoň elektronicky virtuální. Antény vysílačů bychom zaměřili i do kosmu, třeba by to přitáhlo mimozemské diváky, protože tady by si lidé zase přesměrovali antény na Vídeň, Mnichov a tentokrát asi i na Drážďany, Lipsko, Bratislavu a Krakov.