Úterý 1. dubna: Vláda se rozhodla vyslat vojenskou nemocnici. Kam, není zatím jasné. Nejspíš do Kuvajtu, ale „jakmile to okolnosti umožní“, přesune se do Iráku. Debata, při níž byli sociálně demokratičtí členové vlády zjevně ještě knokautováni rezolucí sjezdu ČSSD, schválenou „optickou většinou“ (používám termín tak, jak jej v Právu interpretuje Alexandr Mitrofanov – optická většina je, když se předsedajícímu zdá, že hlasů pro je moc). Původně se ministr Svoboda zřejmě domníval, že jednotka by měla být vyslána v rámci operace Svoboda pro Irák, ale zůstala by v Kuvajtu, kdežto ministr Tvrdík by toho názoru, že by měla být vyslána v rámci operace Trvalá svoboda, ale přesunula by se do Iráku. Rozhodnutí bylo nutné o den odložit, teď se zdá, že o odeslání musí rozhodnout parlament, který o to ale zatím nebyl požádán, a až se tak stane, nemocnice se přesune do Kuvajtu. Tyto manévry, tedy odsun nemocnice, budou hradit Američané a Britové. Výsledný dojem je strašlivý.

Stejně jako kdysi Taťána Oněginovi, píše nyní Václav Klaus dopis prezidentu Bushovi. Ujišťuje ho, že mu sice ani trochu nepomůže, ale že ho a celé Spojené státy má rád, velice rád, a to už velmi dlouho. Nepochybuji o tom, že si americký prezident dá list zarámovat, vyvěsí si ho ve své pracovně a bude se jím chlubit státním návštěvám. Je to jakási tečka nebo vykřičník za nedůstojným vystupováním české politické reprezentace v iráckém konfliktu.

Středa 2. dubna: Řada představitelů ČSSD se dala slyšet, že mandát, který na sjezdu dostal předseda Špidla, je „podmíněný“. Chtějí nám zřejmě namluvit, že svého předsedu zvolili jen tak trochu. Ve skutečnosti lze předsedu zvolit nebo nezvolit. Zdá se, že sociální demokracie obohacuje náš politický život dvěma inovacemi: „podmíněný mandát“ a „optická většina“. Obě jej přibližují křovácké úrovni.

Česká vojenská nemocnice snad přece jen bude vyslána do Iráku. Strategické záměry českého premiéra jsou ovšem obezřetné: „pošleme vojáky do Kuvajtu a podle situace uvidíme, kam je přesuneme“. Třeba zase zpátky do Česka.

Sněmovna většinou jednoho jediného hlasu doporučila premiérovi, aby odvolal Radu pro televizní a rozhlasové vysílání. Nechci se Rady v její nynějším složení nijak zastávat, jen si myslím, že ve věci Železný versus CME zásadní chybu neudělala ona, ale ti, co hned na začátku připustili, aby byli institucionálně odděleni investoři od držitelů licence. Taková absurdita přímo navádí k tomu, aby byla zneužita, nadto formálně „čistou“ cestou.

Čtvrtek 3. dubna: V Plzni se upálil student Západočeské univerzity na protest proti situaci u nás a ve světě. Lidé kladou na místo, kde spáchal sebevraždu, květiny. Myslím, že v tomto případě jde, řečeno oblíbenými slovy našeho pana prezidenta, o velké, ale opravdu velké nedorozumění. K tématu se ještě vrátíme. Ostatně náš pan prezident s ním má taky problém, skoro tak velký, jako s otevřením kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení, protože se o obojím vyjádřil skoro identicky. V tomto případě mluví o „naprosto nešťastném, nepatřičném a hlavně nepotřebném projevu“.

Kdosi (kdo asi?) rozehrává zpravodajské hry, aby rozložil už i tak málo sourodou českou vládu. Nejprve se hovořilo o tom, že premiér Špidla drží ministra Grosse v šachu kompromitujícími informacemi, teď že nechává sledovat Grosse a Tvrdíka BIS. Účelovost takových informací bije do očí, cíl je jednoznačný, destabilizace politické situace v ČR.

Senátoři ODS, nepochybně povzbuzeni sjezdem bratrské ČSSD, který (málem) uvrhl klatbu na odrodilce Mezihoráka, co se paktuje se sudetoněmeckými revanšisty, rozhodli se povolat na senátní kartáč kromě zmíněného Mezihoráka ještě místopředsedu Rumla. Nejapná akce (návrh na projednávání prohřešku obou nemravů v plénu) neprošla v Senátu, kde mají převahu lidé někdejšího hradního uskupení, o pouhých 7 hlasů. Ještě otřesnější je, že ti, co nebyli pro, se většinou zdrželi hlasování. Proti bylo pouhopouhých 6 senátorů, mj. i Vladimír Železný. Dnes si o něj kdekdo pucuje boty (a pan senátor k tomu bohužel zadal nejeden důvod). Budiž mu tedy aspoň toto zcela jednoznačně přičteno k dobru. (Pozoruhodné je také to, že nebýt poznámky Martina Zvěřiny v LN, nevešla by tato vypečená senátní akce ve známost.

Zahraniční zpravodajství MfD tepe americké imperialisty a jejich přisluhovače v Iráku nejen věcnými informacemi (ještě předevčírem nás ujišťovali, že spojenecké jednotky čeká několikatýdení bojová pauza; spojenci využili jejích prvních dnů k tomu, že se prostříleli na předměstí Bagdádu), ale taky veselými historkami, proti nimž je c. a k. „Tornistra plná humoru“, jak z ní v Osudech dobrého vojáka cituje Jaroslav Hašek, slabým odvarem. Tak například moderátor německé televize SAT1 Harald Schmidt dává k lepšímu tento vtip: „O válce je toho v televizi moc. Teď přijeli do Iráku Poláci. To budou krást kola od tanků.“ Nestačí, že si to prase (musím se vší silou bránit, abych k tomuto substantivu nepřipojil přívlastek, vyjadřující národnost) dovolí něco podobného veřejně říci. (Myslím si ostatně, že by v paušálních soudech ausgerechnet o Polácích měli být Němci ještě minimálně dvě stě let velmi, velmi zdrženliví). Čeští novinářští šmoci to s gustem papouškují, asi z mindráku, že zatímco Poláci (podle svého zvyku) bojují, a to na správné straně, Češi se podle svého zvyku z rozhodnutí Parlamentu zašívají v týlu.

Pátek 4. dubna: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odmítla převzít dopis premiéra Špidly, kterým ji odvolává, a pokračuje v práci. Zjevně se inspirovala odporem Saddáma Husajna vůči spojeneckým jednotkám; zároveň realisticky odhaduje, že premiér nedisponuje těmi donucovacími prostředky, které nasadili Američané a Britové v Iráku, a patrně ani tou energií, jakou projevil prezident Bush. Vzniká též otázka, má-li tým pana Muchky k dispozici chemické a bakteriologické bojové prostředky. V každém případě jde o výraznou inovaci české politiky. Kdyby byl měl ministr Rusnok tuto invenci, vzdoroval by dodnes. Za nezákonné a neplatné by napříště měli označovat své odvolání všichni vyhození ministři a všechny padlé vlády. Senátoři a poslanci, kteří by nebyli zvoleni, by se měli důsledně obracet na soudy a zpochybňovat své údajné neúspěchy. Vzhledem k potížím, které by takto vznikly, by pak bylo možno upravit náš politický systém v tom smyslu, že každá nová vláda, nová poslanecká sněmovna a senát, a nakonec i nový prezident by ty staré nenahradili, nýbrž jen doplnili (v gramatice méně sběhlé čtenáře upozorňuji, že měkké i je zde na místě, protože prezident je životný, a ten náš nový dokonce až moc). Tak bychom brzy dospěli do stádia, o němž snili komunisté, tj. že bychom si vládli sami.

Lidé evidovaní v registru svazků StB si dokáží vymýšlet fantastické věci. Tak jakýsi historik (člověk by skoro řekl, že za minulého režimu byla v tomto oboru spolupráce s StB věcí profesní cti a možná že by dnes měla být považována za součást té odborné kvalifikace, kterou prosazuje Sdružení historiků v boji proti různým „amatérům“) prohlásil v MfD, že rozkládal StB zvnitřku a zároveň z ní těžil důležité informace o hospodářských potížích v SSSR. Možná že by se podle toho dal natočit dobrodružný seriál pro televizi. Něco jako Čtrnáct zastavení jara nebo jak se ta slátanina jmenovala.

Vzhledem k tomu, že Spojenci zaznamenali v irácké válce jakési úspěchy, hlásí se ti, co se jim od počátku snaží v jakýchkoli úspěších bránit, o svůj podíl na kůži medvěda, kterého zatím američtí, britští, australští a polští vojáci honí po irácké poušti. A tak jedna instituce, která v této věci částečně zpochybnila samu sebe, Evropská unie, žádá, aby hlavní úlohu po Saddámově porážce hrála další instituce, která názorně předvedla, že v rozhodujících chvílích není vůbec k ničemu, totiž OSN. Předpokládám, že v EU přece jen trochu přeceňují míru amerického idealismu.

Prezident Václav Klaus při své návštěvě Polska zahanbil svého kolegu Kwasniewského údaji o české účasti na irácké válce. Pan prezident tak dozrál k tomu, aby mu Události poskytly to nejvyšší ocenění, jakého jsou schopny.

Reportér svazijského státního rozhlasu předstíral, že vysílá živé reportáže z irácké fronty. Přitom, jak se posléze ukázalo, volal z toalety svazijského parlamentu. Na toaletách svazijského parlamentu musí panovat zvláštní poměry.

Sobota 5. dubna: S tím, jak spojenecké jednotky postupují v předměstích Bagdádu, mění se rétorika jejich německých a francouzských oponentů. Zároveň taky roste jejich starost, aby se mohli podělit o případné plody úspěchu těch, které nechali ve štychu. A tak kancléř Schröder najednou „drží pěsti“ USA. Pěsti drží, nohy podráží. Je otázka, zda je rozpor mezi USA a jejich někdejšími německými a francouzskými spojenci jen epizodická záležitost, kterou bude možné během času zapomenout. Američané by nejspíš byli rádi, kdyby tomu tak bylo. Zároveň nemohou už kvůli domácímu veřejnému mínění přenechat to, co vybojují, jiným (bylo by to taky politicky nesmyslné jednání). Mimoto šlo z hlediska americké i mezinárodní bezpečnosti o příliš zásadní věc – takže např. až jednou dříve nebo později Schrödera vystřídají křesťanští demokraté, bude pro ně velmi obtížné změnit něco na tom, že jim kdysi jejich předchůdce osudově přehodil výhybku. K podstatě světa asi patří, že musí být rozdělen. Spojené státy jsou příliš silné, a tak se proti nim formuje osa Paříž – Berlín – Moskva – Peking. Není těžké uhádnout, kdo v tomto podivném uskupení bude tahat za kratší konec. Pro ČR by to bylo smrtící spojenectví – a přece soudě podle průzkumů veřejného mínění by se v něm většina české populace zjevně cítila jako doma.

Václav Klaus kráčí věrně ve stopách svého rivala a předchůdce Václava Havla. Už má svou vlastní představu o zahraniční politice, která té vládní v lecčems konkuruje. Nejde jen o iráckou krizi, ale i o visegrádskou spolupráci, kterou chce nahradit „S4“ , tj. spoluprací se sousedy včetně Rakouska a Německa. Jak by ne, v Rakousku a Německu může počítat s podporou pro svůj protiamerický kurs, jehož podstatou je zjevně přesvědčení, že stát, jemuž stojí v čele, je supervelmoc. ODS má zatím ke Klausově orientaci na Francii a Německo zásadní výhrady, je ovšem otázka, jak by se chovala, kdyby Špidlova vláda padla a ona se stala jádrem nové vládní koalice. Byla by najednou v podobné situaci, v jaké by se byla octla ČSSD, kdyby se prezidentem byl stal Miloš Zeman.

Pondělí 7. dubna: Ruský konvoj, v němž opouštěl Irák ruský velvyslanec, byl na cestě z Bagdádu do Sýrie napaden neznámými ozbrojenci. Přijeli na džípech, začali střílet na první vozidla konvoje, zranili několik lidí a pak spěšně odjeli. Rusům se to hodí do kšeftu a tak si zvou na koberec irácké, ale i americké diplomaty. Technika provedení ukazuje nejspíš na Iráčany, velmi by se jim hodilo, kdyby se teď USA a Rusko dostaly do křížku. Ale nemohu si pomoci, známe své Pappenheimské a všichni se pamatujeme na vymlácení kanceláře Aeroflotu v zimě 1969, záminku k nastartování „normalizace“. Ani tahle možnost se nedá vyloučit.

Ukazuje se, jak je dobré, že máme Cibulkovy seznamy. To, co nám teď nabízí ministerstvo vnitra, je s čím srovnávat, a chyby a nepřesnosti je zapotřebí napravovat. I když snad jde o nedostatky neúmyslné, není těžké si představit, jak by to vypadalo, kdyby dnes, třináct let po pádu bolševismu, vnitro otevřelo své archivy bez možnosti jakékoli kontroly!

V ulicích Bagdádu se bojuje a kapacity ani vybavení tamějších nemocnic zcela zjevně nestačí. Mezi zraněnými je i spousta civilistů, v bojích o město tomu nelze zabránit. Ve stínu těchto událostí u nás pokračuje neuvěřitelná šaškárna kolem eventuálního vyslání české vojenské nemocnice. Už jsme se o ní zmínili 1. dubna, mezitím nabrala nové obrátky. Do hry se vložili dva spolunavrhovatelé ostudné rezoluce, přijaté „optickou většinou“ na sjezdu ČSSD, Kavan a Laštůvka, a předložili premiérovi vlastní návrh dopisu, jímž by se měl obrátit na OSN, aby mu laskavě povolila (nebo taky, jak naznačuje Kavan, nepovolila) vyslání nemocnice. Vypracovat podobný dopis dostal prý za úkol na schůzi vlády ministr Svoboda. Dopis dnes odchází do New Yorku, není jasno, který. Kdo u nás dělá zahraniční politiku? Jaká je to zahraniční politika? Svoboda prý prosil OSN o dovolení vyslat do Iráku nemocnici (proč???!!!), Kavan s Laštůvkou chtěli poprosit o dovolení, aby tam směla zůstat i protichemická jednotka. Výsledkem nepochybně bude, že se nemocnice do Iráku dostane teprve tehdy, až už ji nebude nikdo potřebovat.

V dnešním Právu na str. 3 došlo zjevně k záměně jmen autorů. Pod štvavým článkem Politici kritizují účast Cibriána u Posselta (těch politiků je akorát dost na to, aby se dal použít plurál, totiž dva: Kavan a Ransdorf (!)), je jméno Jitky Götzové, ačkoli tam podle vší logiky zjevně patří jméno Jana Kovaříka. Naproti tomu pod článkem Světem se šíří lavina zákazů je zase jméno Jana Kovaříka, ačkoli tam zjevně má být jméno Jitky Götzové. Kmenoví autoři Práva jsou zkrátka nezaměnitelní.

Poslanecká sněmovna bude projednávat poslanecký návrh zákona o přímé volbě prezidenta. Přichází s křížkem po funuse. Václav Klaus si teď bude pět let budovat popularitu, objíždět české kraje a tisknout si ruce s občany. Uchvátí a ocucá každé dítě, které si nedá dostatečný pozor a dostane se do jeho bezprostřední blízkosti. Přímá volba hraje teď pro něho a navrhovatelé z US-DEU mu nechtě vycházejí vstříc.

Úterý 8. dubna: Podle premiéra Špidly a jeho mluvčí česká vláda nežádá OSN o souhlas s vysláním polní nemocnice, jen to OSN dává na vědomí. Nicméně Špidla pro jistotu píše ještě Kofi Annanovi, aby se na nás snad nezlobil. Stačí si přečíst alarmující zprávu české velvyslankyně v Kuvajtu o situaci v přilehlých iráckých oblastech (paní velvyslankyně prokázala, že je člověkem na svém místě; počítám, že za to bude dřív nebo později, jak je u nás zvykem, vyhozena) a člověk se začne stydět, že tam ta nemocnice už není. V této situaci se křesťanský politik Kasal nechává slyšet, že USA a Británie mají vlastních nemocnic dost. A pan prezident kulantně navrhuje nemocnici samozřejmě vyslat, ale až už bude po všem. Jako by chtěl dokázat, že si bobříka vyčůranosti, kterého jsme mu slavnostně udělili, opravdu zaslouží. O vyslání nemocnice se teď bude deset dní přetahovat parlament, pak snad odjede. Vzhledem k průběhu války se tak zřejmě splní přání pana prezidenta. Jediný, kdo si v této věci zaslouží uznání, je ODS. Pokud se tam nemocnici nakonec podaří vyslat, bude to její zásluha, protože sociální demokracie a tentokrát i KDU-ČSL jsou nejednotné. Na rozumnější politiky (ministr Svoboda, náměstek Vondra) probíhá regulérní hon. Z české publicistiky se chce zvracet, prim tentokrát drží Lidové noviny. A to ještě není irácké válce konec.

Francie, Německo, Rusko, OSN se hlásí o podíl na výsledcích války, kterou za ně a proti jejich vůli svedli Američané a jejich spojenci. Státní tajemník Powell ovšem prohlásil docela jednoznačně: „Nevzali jsme na svá bedra břemeno války jen proto, abychom se nakonec zřekli dominantní kontroly nad dalším vývojem.“ Nikdo aspoň trochu příčetný přece nemohl očekávat, že se po vítězství zachovají jinak. Do budoucna se ovšem rýsuje jeden problém. Někteří američtí představitelé by zřejmě Irák rádi přebudovali na baštu demokracie na Blízkém východě. Obávám se, že to ani trochu nepůjde a že by si měli aspoň pro začátek klást skromnější cíle.

Rusové se snaží prokousat k silnější pozici obvyklými prostředky. Ruský velvyslanec v Iráku neustále opakuje, že jeho konvoj napadli Američané. Nepochybně lže, proč by to dělali. Do krámu se to hodí jenom našim slovanským bratřím a je jim to taky velmi podobné. Ředitel Eremitáže na to jde zase přes umění: „Tyto památky ( v Bagdádu) patří nejen Iráku, ale celému lidstvu. Tady hrozí, že lehnou popelem samotné dějiny.“ V minulosti Rusové podobné starosti neměli. Za druhé světové války nechalo ruské vedení systematicky ničit Petrohrad, který pro ně v tu chvíli neměl žádný strategický význam (a cynicky vydalo na smrt hladem a zimou přinejmenším desetitisíce jeho obyvatel). Památky města, které vždycky představovalo vlídnější tvář impéria, jim na srdci neležely. Taky by se dalo říci – s touž dávkou demagogie, která je obsažena ve slovech ředitele Eremitáže – že patřily celému lidstvu.

Středa 9. dubna: Americký granát zabil dva novináře. Mezinárodní organizace protestují. Ovšem, kdyby Američané nešli do války, ti dva novináři by zůstali naživu. Snad je zapotřebí podotknout, že Američané to neudělali schválně. Vést válku je pro civilizované země obtížné. Nesmějí zabít žádného civilistu a taky žádného novináře, co se jejich vojákům plete pod nohy. Ty necivilizované zabíjejí civilisty po tisícovkách a na novináře, když to jde, se taky dvakrát moc neohlížejí. Rozdíl je vlastně jen v tom, že veřejnost civilizovaných zemí (v necivilizovaných zemích není žádná veřejnost) je v prvním případě otřesena a rozhořčena, kdežto v druhém to spolkne – patří to tak nějak k věci.

Nejvyšší představitelé trojspolku Rusko – Francie – Německo se sejdou v pátek v Petrohradě, zřejmě aby se poradili, jak se s Američany demokraticky podělit o plody jejich vítězství. Spojenectví těchto třech zemí se čím dál tím víc upevňuje. Dá se předpokládat, že to se současným pořádkem ve světě pořádně zatřese.

Braintrust ODS má jakési slabiny: tak např. stínový ministr dopravy Martin Říman, který si v poslední době oblíbil exkursy do české a evropské minulosti, si zjevně myslí (viz jeho dnešní článek v Právu), že OSN existovala už před druhou světovou válkou. Ovšem, při řízení železnic nebudou takové nedostatky ve vzdělání hrát rozhodující roli. Ale stejně: nedělá to dobrý dojem.

Na karikatuře v dnešní Mladé frontě dnes doporučuje prezident Chirac za světového četníka muže ve francouzské uniformě. Není přitom jasné, zda dotyčný je Louis de Funès, nebo Jacques Rupnik, autorita pana Mocka. Pokud by šlo o ten druhý případ, tak se to MfD tentokrát mimořádně povedlo.

Čtvrtek 10. dubna: Válka v Iráku se ani pořádně nerozvinula, a už se chýlí ke konci. Za soustavného sýčkování evropského a taky českého tisku, v němž bylo dost často přání otcem myšlenky, se Spojenci bez velkých potíží a ztrát probili k Bagdádu, bez velkých obtíží a ztrát ho v podstatě obsadili a diktátorský režim se zhroutil jako domeček z karet (jek je to v případě diktátorských režimů obvyklé). Iráčani (aspoň někteří a nebylo jich málo) Spojence dosti radostně vítali. Zároveň k velké radosti českého tisku začali drancovat budovy státních institucí, paláce a haciendy bývalých mocipánů a posléze všechno, co jim přišlo pod ruku, včetně německého velvyslanectví (to Schröderovi a Fischerovi docela přeji, ostatně Schröder neopomněl vyjádřit uspokojení nad dobytím města a pádem Saddáma, bude teď muset trochu názorově baletit). Přes rozdílnost tradicí a stupeň rozvoje je třeba říci, že se zase nechovají až tak odlišně od Čechů: u nás to rabování po Listopadu jen nebylo tak okaté a bylo rozprostřeno na delší časový úsek.

Poslanci Evropského parlamentu hlasovali o přijetí kandidátských zemí do EU. Prošly hladce všechny, ale ČR dostala ze všech nejméně hlasů – proti byla část německých a rakouských konzervativců. Vadilo jim, že se ČR neodhodlala k nějakému gestu ohledně Benešových dekretů a hlavně zákona č. 115/1946 Sb. Je to malá, ale citelná ťafka, na níž už reagovali mručením a skučením Právo, Laštůvka a Zahradil. Česká politika si ji vrchovatě zasloužila.

Podle Lidových novin americký velvyslanec předčasně ukončil audienci na Hradě, když mu náš pan prezident dal najevo svou nelibost nad tím, že nás USA zařadily na listinu svých spojenců. Předtím ho prezident Bush v osobním dopise velmi zdvořile požádal o solidaritu v irácké záležitosti, Klaus to stejně kulantně odmítl. Český prezident je, jak se opět potvrzuje, zřejmě přesvědčen, že ČR je supervelmoc. Octli jsme se ve spárech šílencových. K dosavadní bilanci Klausova prezidentování se ještě vrátíme.

Předsedu Union Group prý unesli neznámí gangsteři, donutili ho podepsat řadu dokumentů a po 24 hodinách jej pak zase propustili. Nedovedu si představit příběh, jemuž by bylo obtížnější uvěřit.

Pátek 11. září: Václav Klaus včera jednal se spolkovým kancléřem Schröderem, mj. ovšem i o Iráku. Schröder přitom není Klausovi partnerem (tím je Rau) a zahraniční politika ČR je v první řadě věcí premiéra Špidly a ministra zahraničí Svobody. Objevují se znepokojující náznaky jakéhosi dvojvládí v české zahraniční politice. Pokud jde o pomoc Iráku (zřejmě o českou nemocnici), řekl prý Klaus ARD: „Debaty o mandátu OSN a RB jsou již za námi, válka byla také bez mandátu a snad je u konce. Nyní bychom měli pomoci. Zda s rezolucí OSN, není pro mne tak důležité jako před několika týdny.“ Ovšem, dosáhl svého, zdržel to, jak jen to šlo, válka už fakticky skončila, tak proč by se ještě šprajcoval.

Petr Mareš přišel s nesmělým návrhem, aby česká vláda v reakci na rakouský požadavek a požadavek Evropského parlamentu vyjádřila politování nad (teď není jasno nad čím: buď nad „divokým odsunem“ nebo nad „excesy“) a odškodnila příslušníky německé menšiny v ČR. Velmi krotké návrhy. Nicméně Právo hned organizuje protiakci: může to způsobit, že čeští občané budou hlasovat proti členství v EU! Stejné výčitky se dočkal Ramiro Cibrian za svou účast na recepci při otevření kanceláře SKS. To je zvláštní případ (rudo)právního švejkování: jednak něco podobného výsledek hlasování nijak neovlivní, jednak s apologií vyhnání a dekretů ČR do EU nepatří a konečně je v současné době sporné, nakolik nám členství v organizaci rozpolcené a naplněné neptařičnými francouzsko-německými ambicemi na politickou jednotu (zvlášť když vezmeme ještě v úvahu Chirakovy a Schröderovy cukrbliky směrem k Putinovi) bude do budoucna vůbec k něčemu dobré.

„Nejurážlivější otázka“, píše William Safire v New York Times, „je následující: Vezmeme-li v úvahu muslimská náboženská schizmata a kmenovou nenávist, monarchistickou tradici a poslušnost diktátorským režimům, můžeme vůbec Arabům svěřit demokracii?“ Obavy jsou ovšem na místě. Zaprvé: nejde o to, zda demokracii můžeme Arabům svěřit, ale zda budou vědět, co si s ní počít. A za druhé, jistěže arabské společnosti nejsou odsouzeny k tomu obejít se navždy bez demokracie. Jde jen o to, že s demokracií je třeba se naučit zacházet (to platí i pro ČR, nemyslím, že by se nám to úplně podařilo). Dispozice různých arabských států jsou různé a v Iráku nejspíš budou problémy. Zavedení demokratických poměrů v hospodářsky velmi vyspělých státech Dálného východu (Korejská republika) taky trvalo dlouhou dobu. Nejde o to urážet nebo neurážet, ale taky o to neznásilňovat a nenapáchat tak zbytečné škody. Cesta k demokracii by měla pro iráckou společnost zůstat otevřená – ale ta cesta může trvat dost dlouho.

Sobota 12. dubna: V Iráku probíhá rozsáhlé a široce založené rabování všeho, co není přibito a přišroubováno. Je to jakási spontánní a blesková privatizace. Privatizace, jak víme z vlastní zkušenosti, je neodmyslitelným průvodním jevem osvobození. Iráčané to vzali opravdu od podlahy. Dřív nebo později přijdou na to, že je třeba vrátit se k dennímu pořádku a začít makat.

Nová samospráva města Basry se obrátila na českého premiéra s naléhavou prosbou o rychlé zaslání české vojenské nemocnice. Nemyslím, že by to udělali jen tak sami od sebe, ale pokud jim v tom někdo pomohl, byla ta pomoc docela na místě. Otálení s nemocnicí a hloupé řeči pánů Klause (teď už se snaží z toho vykroutit), Kasala a komunistů, které je provázely, byly ostudné a k nevydržení. Bohužel, český premiér jako obvykle harmonizuje protichůdná stanoviska a výsledek je, soudě podle dnešních novin, jednoznačný: ani o den dříve.

Spojené státy přidělí víc než 50% subdodavatelských zakázek při obnově Iráku zemím protisaddámovské koalice. Česká republika podle vyjádření svých představitelů nebyla součástí protisaddámovské koalice (Klaus proti tomu údajně dokonce protestoval u amerického velvyslance), ale „stála na straně“ protisaddámovské koalice. Měla by mít tudíž výsadní právo opět „stát na straně“ a poměrně zblízka se koukat na to, jak budou zakázky rozdělovány.

Náměstka ministra zahraničí Vondru má ve funkci vystřídat velvyslanec v Irsku Petr Kolář. Pokud Vondra v této chvíli odchází dobrovolně, dělá obrovskou chybu. Pokud je vystřídání věcí „politické dohody“ uvnitř koalice, dělá obrovskou a zásadní chybu US-DEU (a případně i KDU-ČSL). Vondra zastával v iráckém konfliktu správné stanovisko. Odejít by měli jiní. Pokud na to malé koaliční strany přistoupí, požehnají tím znovu a dodatečně zbabělou politiku osy Klaus – ČSSD - KSČM v irácké záležitosti, navíc v situaci, kdy je takové požehnání úplně absurdní.

Velvyslanec USA v Praze Stapleton na okraj svého setkání s Klausem prohlásil, že česko – americké vztahy jsou dobré, a že „žádný jednotlivý politik nemůže narušit spolupráci s vládou ČR nebo podnikateli.“ Jednotlivý politik Klaus se nad novinovými zprávami o nevydařené audienci vzteká jako malý kluk, mluví o „drzém útoku na svou osobu“. Nicméně už i prezidentův mluvčí, který se původně tvářil, jako by se nechumelilo, připouští, že Klaus a Stapleton „spolu nesouhlasili a že je to přirozené“. Přirozené je to tenkrát, když se to nejdřív nezatlouká a když americký velvyslanec z přijetí předčasně neodejde. Ostatně se vyjevuje, v čem bylo jádro pudla. Klaus prý nejprve žádal USA, aby ČR vyjmuly ze seznamu zemí protisaddámovské koalice, a pak se prý vyjádřil v tom smyslu, že když USA v Iráku nějaké chemické či biologické zbraně najdou, může jít o podvrh. Nato velvyslanec, podivín, odešel. Zřejmě mu chybí český smysl pro humornou nadsázku.

Šéf tiskového odboru Nových Hradů Hájek se pustil do Jana Macháčka za článek, který poměrně přehledně shrnul Klausovy skandální zahraničněpolitické lapsy během prvního měsíce panování. Hájka rozzlobila hlavně výtka populismu:“Vytýkat právě toto našemu prezidentovi, který nejednou šel v zásadních věcech proti většinovému názoru veřejnosti, přičemž se neohlížel na to, zda mu to přidá či naopak ubere…“ Bylo by dobré, kdyby pan Hájek uvedl, kdy, kde a jak šel Klaus proti většinovému názoru veřejnosti – já se pamatuji jedině na rozdělení Československa, a ani tam to nebylo úplně jasné. Máme naději, že nám to pan Hájek vysvětlí, protože, jak říká, „Pro jakékoli vážně položené otázky a stejně vážně míněné hledání odpovědi na ně jsem já se svými spolupracovníky kdykoli k dispozici“.

Po setkání s kancléřem Schröderem prohlásil ruský prezident Putin, že „hlavním úkolem je co nejrychleji vrátit proces urovnání iráckého problému do OSN. Naše státy mohou a musí dělat vše, co je v jejich silách, pro zachování stabilního globálního systému mezinárodního práva, který je založen na prvenství OSN“. Teď už jen jak to zařídit: chce vyslat do Iráku expediční sbor?

Právo referuje o jakémsi sporu v Ekumenické radě církví (sdružuje protestantské církve v ČR) pod titulkem: „Napětí v církvi kvůli kandidátům“. Označení „Církev“ znamená pro Právo zjevně totéž jako „svoloč“ (pomnožné označení odvěkého nepřítele).

Ponděli 14. dubna: Maďarské referendum o vstupu do EU skončilo jasným „ano“, překvapila poměrně nízká účast voličů. Čeští politici (Špidla) si honí triko, u nás prý přijde určitě víc lidí. Mělo by, jinak hrozí, že o našem vstupu (lépe řečeno ne-vstupu) do EU rozhodnou ukáznění komunističtí voliči.

Vláda opět debatuje o penzi pro exprezidenta. Opozice, jak se zdá, spojuje rozhodnutí s osobou Václava Havla, ale když budeme mít štěstí, bude tahle země mít víc exprezidentů. Navíc Havel se shodou okolností bez jejich penze obejde, je bohatý člověk. Není důvodu, proč by prezident neměl mít opravdu slušný důchod (nemohu si pomoci, padesát tisíc, které navrhuje poslanec Beneš z ODS, není slušný důchod pro exprezidenta). Není však také důvod, proč by stát měl platit prezidentovi auto s řidičem a pronájem kanceláře. Exprezident je soukromá osoba. Otázka ochranky je otázka praktická, první léta po skončení mandátu by prezident asi měl mít možnost si ji vyžádat.

Úterý 15. dubna: Václav Klaus se na přelomu května a června setká v Petrohradu s Putinem a prý také s prezidentem Bushem. To je velmi originální řešení a výrazná tečka za politikou pana prezidenta v irácké krizi. Nejdříve za Putinem (ten jistě bude umět ocenit citlivou Klausovu diplomacii vůči USA), a když s Bushem, tak v Petrohradě. Taky se to dá pojmout tak, že prezidenti tří čelných světových velmocí se budou radit o budoucím osudu světa.

Kromě toho se Václav Klaus ještě vnutil k podpisu přístupových smluv k EU v Athénách. Premiér Špidla se přizpůsobil a prezidenta obhajuje: Klaus se tím hlásí k EU. Klaus se chová jako kukaččí mládě v pěnkavím hnízdě. Vrtí sebou, zviditelňuje se, holátko Telička už vypadl. Jednou nejspíš přijde na řadu i Špidla.

Dav profesionálové oficiózního česko-německého dialogu, Jiří Šitler a Tomáš Kafka, protestují v Lidových novinách proti tomu, že poslanci CSU v Evropském parlamentu hlasovali proti přijetí ČR do EU. Zejména od pana Šitlera to sedí, v minulosti po několik let velmi zručně tahal německou stranu za nos, teď se zlobí, že si to CSU nenechává líbit. Argumentovat tím, že Němci byli kdysi odkázáni na milost Evropanů, aby je po nacistickém řádění znovu vzali mezi sebe, je nestoudné: Němci se za nacistické zločiny tisíckrát omluvili, Češi se k těm svým hrdě hlásí a nanejvýš ještě špitnou, že tenkrát to bylo úplně normální, dělal to každý, a jen z dnešní klamavé perspektivy se to jeví jinak.

Středa 16. dubna: Miloš Zeman, Kalibán české polistopadové politiky, nyní v důchodu, je prý na Vysočině šťastný a spokojený, ale ne tak docela. Nemůže se dívat na propad strany, kterou zavedl na výsluní: „Stranu jsem před deseti lety převzal se sedmiprocentním volebním výsledkem a po pětiletém úsilí jsem ji se svým týmem ČSSD dovedl do Strakovky s dvaatřiceti procenty. Tehdy jako předseda strany. Nyní jako řadový člen zvažuji, jak a s kým nepříznivý trend zvrátit." Předpokládá podle průběhy nedávného sjezdu ČSSD, že asi třetina strany to vnímá podobně jako on. Tito lidé prý chtějí založit „realistický proud“. Patří k nim úspěšní komunální politici (Robert Kopecký, poznámka naše) a podnikatelé (Miroslav Šlouf, poznámka naše). Zeman to bude mít s návratem do čela české politiky stejně těžké. ČSSD se mu podaří spíš dále rozvrátit než sjednotit. A navíc – asi si neuvědomuje (a nedivím se mu) jedinečnost svého úspěchu: jen mimořádně hluboká frustrace české veřejnosti z neúspěchu Klausova experimentu „hrnečku vař“ a „oslíčku otřes se“ mohla vést k tomu, že do čela exekutivy se u nás na čtyři roky dostalo něco, co by lidé neslušně vychovaní a příliš přímočaří na rozdíl od nás nazvali čunětem.

Obě komory českého parlamentu schválily drtivou většinou vyslání české vojenské nemocnice do Iráku (a přidaly k tomu ještě navrch protichemickou jednotku, která soudě podle pozdravů vysílaných ČT, byla zároveň na frontě (Pozdravy z fronty) a v Kuvajtu, kde se tentokrát příliš nebojovalo). Jak by ne, už je po válce. Premiér Špidla ovšem opět neopomněl zdůraznit, že se tím nestáváme součástí koalice, která vedla válku. To už přece všichni slyšeli a všichni to vědí. Neměli jsme na takové věci čas, byli jsme na frontě v Kuvajtu.

Přesto dostal český premiér od amerického prezidenta pozvánku do Washingtonu na oslavu Dne nezávislosti. Obávám se, že zprávu je třeba číst ne „premiér Špidla dostal pozvánku na oslavy Dne nezávislosti“, nýbrž „prezident Klaus nedostal pozvánku na oslavy Dne nezávislosti“.

Vládní koalice a ODS navrhují zřízení dvou památných dnů ČR: Dne obětí nacismu a Dne obětí komunismu. Obojí mi připadá jako dost velká formalita, nicméně komunisté se bouří, pochopitelně proti tomu druhému. Reformisté (Dolejš) by byli pro Den obětí komunismu, ovšem jen tehdy, kdyby se nejmenoval Den obětí komunismu. „Konzervy“ (místopředseda Filip) tvrdí, že období komunismu by měli „zpracovat historici“. To tvrdí čeští alibisté vždycky, když chtějí něco zazdít (viz „odsun“). Je to taky znamení důvěry v oficiózní českou historickou obec: funguje jako černá díra, a co se jí svěří do péče, už nikdy nikdo vzhledem k mohutná gravitaci její bezmezné loajality nespatří.

Po ukončení iráckého konfliktu je najednou 71% Palestinců pro ukončení násilí. KLDR se začíná chovat k USA o poznání vstřícněji. Zdá se, že všeobecné sýčkování (válka v Iráku posílí terorismus) bylo trochu předčasné.

Irácký ministr informací se prý oběsil. Je ho škoda, jeho produkce patřily k zábavnějším stránkám iráckého konfliktu. Zdá se, že u nás mu vyrůstá důstojný nástupce v Klausově mluvčím Klvaňovi. V dnešních Lidových novinách pěkně denuncuje přisluhovače amerického imperialismu: „V české politice jsou lidé, jejichž názor na válku v Iráku je blíž americkému pohledu než pohledu našich ústavních činitelů včetně prezidenta. Snad od nich, stejně jako od prezidentových politických odpůrců, se odvíjí nit příběhu o nesváru mezi diplomatem a politikem se všemi detaily politického folklóru, jemuž se tolik daří na chodbách ministerstev a zastupitelství poté, co se zavřou dveře a nepřející uši jsou v bezpečné vzdálenosti.“ Zapomněl už jenom dodat: „Nechť se jejich žaludky smaží v pekle!“

Šifra čer v LN píše: „Historka o jezevčíkovi, který zahříval malého chlapce až do jeho smrti, byla mediálním kýčem již v momentě, kdy ji v neděli přinesly agentury.“ Věřím, že kdyby na místě toho pejska byl pan čer, choval by se pragmatičtěji, sneslo by to vysoká estetická měřítka a nemělo by to kýčovitou dimenzi. Zdá se, že zvířata dovedou být někdy slušnější než lidi.

Čtvrtek 17. dubna: Česká republika podepsala protokoly ke vstupu do EU. Zbývá referendum, ratifikace přístupových dohod, a od příštího jara se ČR může stát členskou zemí Unie. Situace ve světě a v Evropě se ovšem v posledních měsících a týdnech dramaticky změnila. V EU se utvořil silný francouzsko-německý blok, který vsadil na konfrontační politiku vůči USA. Taková politika je v rozporu s životními zájmy ČR, protože znamená rozdělení svobodného světa, marginalizaci jedněch jeho institucí (NATO), potenciální zneužití jiných (právě EU), a nabobtnání role OSN, která v zásadních věcech byla a je úplně bezmocná a pro malé země totálně nespolehlivá. Hrozí nám (a vůbec všem „novým“ zemím od Estonska po Bulharsko), že se staneme východní nárazníkovou zónou západní Evropy, která není schopna nás bránit, ale je velmi dobře schopna nás bez nejmenších výčitek svědomí obětovat. Každá malá země v tomto pásmu má tuto zkušenost: baltské země z roku 1939 a 1945, Polsko z roku 1945, Česko z roku 1938, Maďarsko z roku 1920 a 1945. Navíc je EU vnitřně rozpolcená. Dokud se nevyřeší vnitřní problémy EU a dokud se nezmění sebevražedná politika osy Paříž – Berlín vůči USA, je nepředstavitelné, aby ČR souhlasila s nějakou federalizací tohoto pochybného útvaru. Také nepřipadá v úvahu, abychom byli okřikováni francouzským prezidentem (je zarážející, že Chirakova do nebe volající drzost u nás nikomu až moc nevadí – ovšem běda, kdyby si něco podobného dovolil Rau!), ČR by měla spolu s ostatními východoevropskými zeměmi v EU prosazovat politiku přesně opačnou té francouzské.

Miloš Zeman je sice na Vysočině velmi šťasten, ale srdce mu krvácí, když vidí pád své milované strany. Proto by ji rád pomohl, rád by se tak trochu vrátil a tak trochu zase ne, zkrátka, když už mu nevyšla ta skutečná prezidentská funkce, chtěl by si aspoň ve vztahu k ČSSD hrát na virtuálního prezidenta. Obávám se, že jeho šance nejsou velké. Může ČSSD hodně uškodit, ale jen málo pomoci. Petra Buzková měla úplnou pravdu, když řekla: „Dělá to na mne dojem, že Miloš Zeman udělá vše pro to, aby soc. dem. řádně oslabil a aby se mohl postavit do čela těch, kteří mu v tom budou pomáhat. Konec konců ukazuje tím, že svůj odchod ve skutečnosti nikdy nemyslel vážně.“ K novým aktivitám Miloše Zemana se ještě vrátíme.

Opozice ve Sněmovně využila nepřítomnosti premiéra a ministra zahraničí (oba jsou poslanci) a neschválila vládě tři zákony. Bez ohledu na to, že se ministr Svoboda o vypárování údajně zapomněl dohodnout, je zjevné, že gentlemanská dohoda o párování (a vůbec všechny gentlemanské dohody) přestávají fungovat v okamžiku, když je pokušení využít situace pro opozici příliš silné. Většina jednoho hlasu ke stabilnímu vládnutí nevede a podporuje málo korektní politické jednání.

Ne nadarmo máme předsedu OSN! (v anketě MfD to bohužel dotazovaní zapomínají označit jako důvod k hrdosti na to, že jsme Češi). Zasadil se o to, že nás OSN nezařadí mezi skupinu desperátů, kteří napadli nevinný irácký lid ani v tom případě, když do Iráku pošleme vojenskou nemocnici. Je to velmi významné, protože jinak by proti nám OSN mohlo zahájit křižáckou výpravu, eventuelně pověřit Rusy, aby nás zase jednou, tentokrát pod praporem OSN, osvobodili.

Převratné dění kolem Union banky nechci zvlášť komentovat, nejsem ekonom a chybí mi informace. Nicméně jako nezaujatý pozorovatel mám dojem, že na tento případ jsou česká justice i „orgány činné v trestním řízení“ krátké. To, co zažijeme, bude nejspíš obvyklé schéma: uneseni – zadrženi – propuštěni – zproštěni.

Nezbývá nám než uznat, že Václav Klaus asi nemohl jinak, než vyhradit si právo spolupodepsat přístupový protokol k EU. Víc než polovina nových zemí byla zastoupena i prezidenty a Klausova absence by (na rozdíl např. od absence Mádla nebo Kwasniewského) vyvolala zlomyslné spekulace. Nicméně hned na následné tiskovce už se prezident činil. Prohlásil, že chce více využívat svých ústavních pravomocí v zahraniční politice – premiér Špidla mu právem namítl, že za zahraniční politiku odpovídá vláda. Klaus své odhodlání doprovodil jakýmisi aritmetickými vzorci: těžko bych dokázal k ním dodat něco trefnějšího než šifra pf v dnešních Lidových Novinách (rubrika Horizont).

Pátek 18. dubna: V souvislosti se zatčením soudce Berky si ministr Rychetský stěžuje, že se soudci nemůže zavést kárné řízení, že v kárných soudech, které tuto možnost mají, sedí zase jen soudci, takže se může uplatnit profesní solidarita, a že před časem neprošel návrh jeho předchůdce Bureše, aby byli soudci odborně přezkušováni. Je velmi dobře, že ministerstvo a exekutiva nemá možnost ovlivňovat soudní moc, a pro postkomunistickou společnost, vzešlou z poměrů, kdy něco podobného bylo naprosto běžné, to platí dvojnásob. Každá z inovací, kterou ministr zmiňuje, by ohrozila nezávislost soudců.

Premiér i ministr zahraničí se ohradili proti pokusům prezidenta Klause prezentovat veřejně jiné zahraničně politické koncepce než vláda. Špidla tvrdí, že za reprezentaci státu navenek je odpovědná vláda, Svoboda dokonce tvrdil, že Klaus nezná problémy, jež se nyní v Bruselu řeší a že jeho prohlášení jsou jeho osobními stanovisky. Jakkoli věcně je Klausova zdrženlivost vůči překotnému politickému sjednocování Evropy zcela na místě, z formálního hlediska, a to je pro prospěch ČR důležitější, mají pravdu Špidla se Svobodou. Klaus dělá ještě energičtěji to, co dříve právem vytýkal Havlovi (Svobodu si dokonce pozval na Hrad na kartáč). Pokud by mu to vláda strpěla, vznikla by u nás díky Klausově nezměrné ctižádosti a energii jakási prezidentská polodiktatura. Pokud Klaus chtěl prosazovat proti vládě své představy pro EU, měl zůstat v čele ODS. Jenže obyčejná opozice ho zjevně nebavila. Kdysi prosadili Klausovi oponenti uvnitř pravicové koalice do ústavy nesmyslná ustanovení o konzultacích se členy vlády, umožňující prezidentovi plést se vládě do práce a házet premiérovi i ministrům klacky pod nohy. Teď se jim to vrací jako bumerang. Soustavné uplatňování těchto článků ústavy (Havel to vlastně nedělal) mohou činnost exekutivy úplně ochromit.

Zdá se, že interní dohoda o tzv. párování nepřítomných poslanců (za jednoho nepřítomného z vládní koalice jeden nepřítomný z opozice a naopak) přestává platit. Předseda poslaneckého klubu ODS Tlustý prohlásil, že se to netýká projednávání zákonů, s nimiž nemohou souhlasit. (U zákonů, s nimiž souhlasit mohou, je to zbytečné.) Neschopnost domluvy v této věci je svědectvím o nedostatku vzájemné loajality, bez níž se demokracie stává pokračováním třídního boje jinými prostředky.

Josef Zieleniec, Jan Zahradil a Jan Kohout, delegáti ČR v Konventu o budoucnosti EU, napsali radě České televize dopis, v němž si stěžují, že ČT nevěnuje konventu náležitou pozornost, a vyzývají je, aby přivodili nápravu. Radní Petr Kučera to na rozdíl od svých kolegů považuje za politický nátlak a má úplně pravdu.

Zatímco Vladimíra Špidlu čeká zjevně při jeho červencové návštěvě v USA královské přijetí, Václav Klaus, který se chystá do Spojených států neoficiálně, se asi s prezidentem Bushem nesetká. Je to zjevně důsledek Klausova postoje k válce v Iráku a konfliktu s americkým velvyslancem. Taková lekce může být pro samolibého českého prezidenta užitečná: snad mu dojde, že manýry, které s úspěchem používá při jednání s domácími politickými oponenty, se nehodí pro vyjednávání se supervelmocí. Ale ať Václav Klaus není smuten – všechno si může vynahradit při setkání s Putinem! (A mám strach, že to opravdu udělá, tomu člověku už zjevně chybí pud sebezáchovy).

Sobota 19. dubna: Konflikt mezi prezidentem a vládou (resp. premiérem a ministrem, zahraničí) se vyhrotil jako kompetenční spor o utváření zahraniční politiky a vůbec o to, jak bude napříště fungovat náš politický systém. Své představy Klaus naznačil v rozhovoru pro dnešní Právo způsobem, ktedrý dává tušit to nejhorší. Do konfliktu se zapletla i ODS (na straně prezidenta, ovšem, vůbec jí nevadí, že ve zcela zásadní věci, v iráckém konfliktu, zaujala opačný postoj než prezident a že by si to s ním jako s členem a čestným předsedou vlastně měla vyříkat). Přitom preference ODS katastroficky strmě rostou. K věci se ještě vrátíme.

Václav Klaus prý také docela zablokoval udílení milostí. V takovýchto efektních drobnostech se od svého předchůdce usiluje okatě odlišit (český člověk je nerad, když někdo uděluje milosti, zejména někomu jinému, přísnost musí být. Udělování milostí je ovšem projev milosrdenství a milosrdenství Václava Klause ve friedmanovském kursu zjevně neučili.)

A do třetice Václav Klaus: v Lidových novinách mu vyčítají rozpory ve vyjádřeních: německému liberálnímu týdeníku Die Zeit řekl, že vstup do EU pro něho není žádným snem (proč by taky měl být?), kdežto v Athénách prohlásil, že se vstupem do EU stáváme součástí snů mnoha Evropanů. Náš prezident se odjakživa vyjadřuje nesmírně kostrbatě, ale já v jeho výrocích žádný rozpor nevidím. Je třeba jim rozumět třakto: zatímco pro mnohé Evropany je ČR objektem chlípných a zhýralých snů (jak si u nás pod pláštíkem evropské spolupráce na náš účet přijdou na své), skutečný obhájce českých národních zájmů považuje členství v takové organizaci za stejně smutnou a nepříjemnou nutnost, jako chudičká dívka angažmá v nevěstinci.

Úterý 22. dubna: Německý kancléř Schröder teď (v časopise Der Spiegel) prolévá krokodýlí slzy nad zkalenými německo-americkými vztahy a sype si popel na hlavu za přehnaná protiamerická vyjádření, která zazněla „z jeho kabinetu“. Zatím mu to není moc platné, americký prezident s ním údajně odmítá hovořit i po telefonu, a ani se mu nedivím. Schröder lámal od loňského podzimu rekordy v politické perfidnosti. Žádnému německému politikovi od roku 1945 se nepovedlo zasadit německo-americkým vztahům takovou ránu. Německá politika získala už v minulé volební kampani orientálně populistický šmrnc, kterého se zbaví jedině tím, že se zbaví Schrödera.

Ministerstvo spravedlnosti připravuje nový trestní zákon, v němž mají být zvýšeny trestní sazby za nebezpečné násilné trestné činy a majetkové delikty velkého rozsahu. Vládě prý bude návrh předložen na podzim tohoto roku. Zpřísnění postihu za útok na život občanů je namístě, ODS (Langer) má pravdu, když tvrdí, že současný trestní zákon nese stále stopy bolševického pojetí, podle něhož je státní majetek důležitější než lidé. Jinak ovšem potřeba zvyšovat tresty svědčí o celkovém zhrubění společnosti, projevuje se to i v maličkostech: dopravní předpisy (např. pokud jde o rychlost) v této zemi nedodržuje skoro nikdo. Množí se útoky žáků na učitele. Ve společnosti bují bezohlednost a vandalství. A to nový trestní zákon nespraví.

Středa 23. dubna: Schůzka Klause se Svobodou dopadla dobře, Svoboda se nepodrobil. Hrad trvá na tom, že si oba účastníci „vyjasňovali osobní vztahy a neprobírali politická témata“. Vzhledem k tomu, že o schůzkách tohoto typu není v ústavě ani slovo (mluví se tam pouze o tom, že prezident má právo projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti), mohou se konat jen dobrovolně po oboustranné domluvě, a mít zcela soukromý charakter. Jako ideální řešení si představuji souboj na pistole v mlžném oparu jarního rána, v oboře za letohrádkem Hvězda. Je pravda, že označovat prezidenta za jeho zády a před novináři za indolenta je něco, co vybočuje z rámce věcné politiky a zbytečně sráží spor na pavlačovou úroveň. Je taky pravda, že Klaus má pravdu ve svém skeptickém pohledu na případný vznik evropského superstátu. (Mylsím si, že nic podobného nehrozí, něco, pro co očividně nejsou politické podmínky, prostě vzniknout nemůže). A hlavně: abychom se ale mohli rozhodovat, zda chceme nebo nechceme superstát, musíme se nejdřív do EU dostat, a proto jsou Klausovy výhrady před referendem „kontraproduktivní“: nahánějí vodu na mlýn odpůrcům vstupu, a lze jen doufat, že to prezident nedělá schválně. Ještě důležitější je, že prezident si čím dál tím víc osobuje právo plést se do vládní politiky, a tento spor se Svobodou (a Špidlou) je taky a v první řadě sporem kompetenčním. Klaus se při něm chce proti řádně zvolené vládě po bolševicku opřít o „hlas lidu“ (politici mají naslouchat názoru občanů). Výsledkem by mohla být jakási prezidentská polodiktatura, před níž nás Pán Bůh chraň.

Exministr a poslanec ČSSD Rusnok ohlásil svůj brzký odchod ze Sněmovny a vzápětí ho také realizoval. Je přesvědčen, že se po jeho odchodu ukáže, že on nebyl brzdou hladkého chodu vládní koalice. Ukáže se, že nejen on byl brzdou. Rusnokova rezignace znamená, že se premiéru Špidlovi podařilo vyřešit jeden aktuální problém, dalších dvacet – třicet podobných však zůstává. Koalice má většinu jednoho hlasu a ČSSD je rozdělena. Ani Špidlovi oponenti však nejsou v dobré situaci. Preference ČSSD klesají, ODS naproti tomu výrazně získává. Pokud by způsobili pád Špidlovy vlády, následovaly by předčasné volby, velký úbytek socialistických mandátů a oni by nebyli ti, kdo budou o jejich přidělení rozhodovat. Nemohou si tedy podřezávat sami pod sebou větev. Vzestup ODS a vůbec síla nového hradního bloku způsobuje, že komunikace mezi koalicí opozicí vázne (ve sněmovně např. přestávají fungovat „párovací“ mechanismy). Co se s vládní koalicí stane po červnovém referendu o EU, je ve hvězdách.

Americkému velvyslanci Stapletonovi se nelíbí drzá a arogantní rezoluce sjezdu ČSSD k válce v Iráku. V téhle zemi je spousta lidí, kterým se nelíbí. Zato se líbí poslanci Laštůvkovi, pochopitelně, vždyť je jedním z jejích autorů. Pan Laštůvka a jemu podobní (např. prezident Klaus) udělali před časem dobrou zkušenost s tím, že s Německem se vyplatí jednat z pozice síly. S jídlem roste chuť, a teď by si pánové Laštůvka, Klaus a spol. totéž rádi vyzkoušeli na USA. Pan Laštůvka si přitom nemyslí, že by se kvůli válce v Iráku zhoršily česko-americké vztahy, problém je spíš to, že Američané nepotřebují k návštěvě ČR víza, kdežto Češi k návštěvě USA ano. Bylo by dobré, kdyby zahraniční výbor PS, jemuž předsedá, poslal Spojeným státům v této věci ultimátum a zároveň požádal o přijetí do Společenství nezávislých států, kam politici typu pana Laštůvky nepochybně patří a kde by se taky jistě cítil jako ryba ve vodě.

Vláda chystá předlohu zákona, který zakáže fyzicky trestat děti v rodinách i ve výchovných institucích. Pokud jde o školy a internáty, je to nepochybně správné. Pokud jde o rodinu, je to nesmyslné zasahování do věcí, do nichž státu nic není. Jistě, je třeba zabránit systematickému a krutému týrání dětí - i v rodinách -, ale když se každá facka stane potenciálním trestným činem, bude zákon zneužíván a stane se směšným.

Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Die Zeit mimo jiné (cituji podle Jaroslava Plesla): "Zdá se mi, že válka v Iráku je válka levicová. Přirozeně, že je mi známo, že americký prezident na této ideologické straně nestojí. Avšak navzdory tomu sleduje uvedená válka levicový koncept. Levice by chtěla exportovat to, co považuje za dobré. Pro někoho, kdo stojí na konzervativní, pravé straně ideologické bariéry, to správné není." Je třeba důsledně dělit svět na jevy levicové a pravicové. Tak podle editora Událostí je vepřová s knedlíkem a zelím a svíčková s knedlíkem vysloveně pravicová, kdežto krupicová kaše typicky levicová. Budvar a v menší míře i plzeňský Prazdroj jsou pravicové, kdežto Staropramen sleduje spíše levicový koncept a americký Budweiser (abych se jednou vyslovil protiamericky, a tedy pravicově) je přímo severeokorejsky komunistický: vůbec se to nedá pít.

Čtvrtek 24. dubna: Klausova návštěva v Rakousku nepřinesla vůbec nic nového. Klaus hostitelům nevyšel vstříc v otázce Temelína (prostor pro vstřícná gesta je v této věci ovšem velmi omezen, rakouská hrůza z jaderné energie je těžko pochopitelná a připomíná obavy z železnic na počátku 19. století) ani v otázce vyhnání Němců a Benešových dekretů (kde by opravdové vstřícné gesto bylo víc než na místě; Rakouský prezident si v současné době pomáhá dobrou vůlí a vykládá Klausův výrok o tom, že vyhnání sudetských Němců je „z dnešního hlediska“ křivdou, tak, že slova „z dnešního hlediska“ prostě přeslechne). Ještě pozoruhodnější ovšem je, jak se prezident na okraj návštěvy vyjádřil k iráckému konfliktu a ke svému konfliktu s nynější americkou vládní garniturou. Prý „musí obhajovat pozice ČR, vlády a parlamentu“ (zapomněl jen na Sjezd ČSSD a jeho nehoráznou rezoluci). To je pokrytectví, sám má velkou zásluhu na tom, že tyto pozice jsou neobhajitelné, a navíc je v současné době s vládou a ministrem zahraničí v rozporu.

Návrh zákona o soudnictví nad mládeží prý počítá s tím, že některé přestupky mladistvých (vandalismus, sprejerství či držení malého množství drogy) by mohla trestat i škola nebo výchovný ústav, a to i tenkrát, když se jich delikvent dopustil ve svém volném čase. To je jednak nepřípustný zásah do práv rodiny (to, co nezletilí dělají mimo školu, je v kompetenci rodičů a ti za to taky odpovídají), jednak státní alibismus vůči škole (tam, kde je třeba, aby trestající rukou zasáhl stát, přehrává návrh zákona kompetenci i zodpovědnost na instituci, která k tomu není nijak vybavena a taky jí to nepřísluší).

Politici prý stále jen slibují boj proti korupci. Boj proti korupci je krásný populistický slogan, kdo by nebyl pro, jenže v situaci, kdy jsou aspoň do jisté míry zkorumpováni nebo zkorumpovatelní i ti, kteří by měli proti korupci bojovat, se boj proti korupci mění v šaškárnu (viz neslavný konec vytrubované akce „Čisté ruce“).

Kromě odhalování pravé tváře amerického imperialismu (ignoruje OSN, chce trestat Francii, správa Iráku se mu vymyká z rukou atd. atd.) přináší zahraniční zpravodajství Mladé fronty Dnes tentokrát i aktuální informaci z nitra Afriky: mladá keňská dívka byla pokousána rozzuřeným paviánem! Je to pro čtenáře, poněkud unaveného např. soustavnou obhajobou francouzských národních zájmů z pera Michala Mocka, příjemné osvěžení.

Pátek 25. dubna: Prezident Klaus se sešel s předsedou Senátu Ptihartem, aby předjednali jmenování nových ústavních soudců. Klaus se domnívá, že ústavními soudci mohou být i vysloužilí politici (zdá se, že touto cestou se chystá jít i sám předseda Senátu). Být politikem prý není diskvalifikace pro žádnou jinou činnost. Já bych řekl, že to v jistém slova smyslu diskvalifikace pro činnost v tak exponovaném justičním orgánu je. Klaus se v minulosti rozčiloval (někdy právem), že ÚS plní úlohu třetí komory českého parlamentu. Je třeba důsledně oddělit soudnictví od politiky, a důsledně znamená taky personálně.

US-DEU je ve velmi svízelné situaci: preference jsou pod bodem politického mrazu, účast ve vládě jí škodí, odchod z vlády by ji poškodil taky. Může si vybírat jen ze dvou zel. V této situaci jí místopředseda Majzlík radí spolupráci s malými politickými stranami. Jenomže to, co US-DEU potřebuje, nejsou sdružení neúspěšných manažerů, jejichž schopnosti jsou převrácenou hodnotou jejich ambicí. Potřebuje voliče a členy. Daleko přirozenější by byla spolupráce s ODS, která má opačné problémy. Je pravda, že by se US-DEU asi musela uskrovnit. Ale jinak se bude muset uskrovnit ještě daleko víc.

Velvyslanec USA Stapleton poskytl rozhovor Lidovým novinám. Ke svému konfliktu s Klausem decentně poznamenal: „Nerozuměli jsme si především v otázce, jaké byly motivy Spojených států, aby šly do války. Hlavní rozdíl byl v tom, že podle pana prezidenta vstupují USA do války proto, aby vnutily Iráku demokracii.l My jsme ale bojovali především proto, abychom odstranili nebezpečí, že režim Saddáma Husajna použije zbraně hromadného ničení.“ Tvrzení o vývozu demokracie si Klaus vycucal z prstu, lépe řečeno opsal ho od levicových kritiků USA, on, který ve svém doktrinérství „levicovostí“ opovrhuje i tam, kde to není na místě.

Václav Klaus už nehodlá vyslovit žádné zvláštní doporučení občanům, jak hlasovat v červnovém referendu. Řekl jen, „mým doporučením byl můj podpis v Athénách“. A pro jistotu to neřekl českým novinám, nýbrž jen vídeňskému listu Die Presse. Václav Klaus chápe EU jako nutné zlo, bez něhož se obejdeme. Ve skutečnosti se bez EU octneme v situaci indiánské rezervace, ovšemže v srdci Evropy. Nepochybuji o tom, že český prezident se v ní bude cítit jako ryba ve vodě.

Prezident se také rozhodl, že tento rok neumožní, aby se v prostorách Hradu konal hudebního festivalu Hvězdy skupiny etnické hudby Respect. Vzhledem k tomu, že v rámci festivalu v minulosti vystoupila mj. i skupina syrských dervišů, mám pro něho v této věci jisté pochopení.

Sobota 26. dubna: Po Petru Pithartovi se svěřil s přáním přesídlit do Ústavního soudu i ministr spravedlnosti Rychetský. Zdá se, že se lidé tak či onak vázaní na Havla připravují emigrovat na Himaláje našeho soudního systému, aby měli své jisté v situaci, kdy politickou nížinu pravděpodobně ovládnou Klaus a ODS. Masová emigrace tohoto typu hrozí změnit Ústavní soud na panoptikum. V Ústavním soudu mají zasedat skuteční soudci a ne zkrachovalí politici.

Jak bude vypadat budoucí souhra mezi Klausem a ODS, prozradil v rozhovoru pro Lidové noviny její místopředseda Zahradil. Jsou tu sice jakési drobné rozdíly (ve věci Irák), ale v zásadě táhneme za jeden provaz. Rozdíly ve věci Irák jsou zcela zásadní, a pokud je ODS myslí vážně, nemohou se do jejího vztahu s prezidentem nepromítnout. Nebo je to celé jen habaďura na veřejnost?

Klaus se připojil ke komunistickému návrhu, aby exprezidentu Havlovi vyla poskytnuta kancelář v budově Poslanecké sněmovny, jakýsi politický vejminek. Výsledkem by bylo jednak formální potvrzení, že exprezident je součástí našeho politického systému (a vzhledem k tomu, že jeho pravomoci jsou nedefinované, musí poslouchat), jednak to, že by byl pod kontrolou. Přitom exprezident je z hlediska státu soukromá osoba se všemi nevýhodami i výhodami takového postavení.

Medializovaný spor mezi předsedou ČSSD Špidlou a předsedou poslaneckého klubu strany Iblem se rozrůstá. Další signál o neurovnaných poměrech v nejsilnější vládní straně.

Na stránky Práva se po jakési kratší odmlce rozhovorem s Vladimírem Špidlou vrátil Alexander Kramer. Jakkoli bych se s ním asi v lecčems neshodl, považuji ho za velkého profesionála v oboru. Interview s premiérem o tom ostatně přináší pěkný důkaz, zábavný je zejména úporný zápas s předsedou vlády o definici českého postoje k válce v Iráku.

V Karlových Varech se koná setkání evropské šlechty. Jeho součástí je i „kostýmní bál“, vzhledem k celkovému charakteru akce zjevně nadbytečný. Doufám, že budou přítomni i dosud žijící zástupci rodu Romanovců, budou totiž moci s organizátory i personálem komunikovat ve své mateřštině a tlumočit ostatním účastníkům.

A ještě jeden rest ze včerejška: v Praze vehementně protestovali ochránci práv zvířátek proti pokusům na jejich čtyřnohých kamarádech. Správně! Pokusy se mají konat výlučně na lidech.

Pondělí 28. dubna: Prezident Klaus navrhl poslance KDU-ČSL Výborného na místo soudce Ústavního soudu. Má nahradit odstoupivšího Zdeňka Kesslera. To je nejspíš cukrátko pro opozici, budou následovat další lidé z politiky, tentokrát z ODS, KSČM a levého křídla ČSSD (poslanec Křeček). A politizace ÚS, poté, co byla ukojena vládní koalice, se rozjede na plné obrátky.

Na zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD navrhla senátorka Gajdůšková, aby bylo možno vyloučit představitele strany, kteří kritizují její vedení v médiích. Je to reakce na poněkud nadstandardní vystoupení předsedy poslaneckého klubu ČSSD Ibla v Právu, sama o sobě nic moc. Zajímavé a příznačné je vlastně jen to, že plénum dalo najevo své rozhořčení bučením.

Čečenci odcházejí z azylových zařízení v Polsku do týchž zařízení v Česku. Odcházejí nepochybně za lepším. To nic nemění na tom, že azyl dostávají po právu, chyba není v tom, že oni odešli z Čečenska, ale že ze Polsko s ČR nedomluví na nějakém omezení této migrace. Člověk je tvor slabý a hříšný a přiznám se, že kdybych po útěku z bolševického Československa měl možnost přesídlit ze skromnějšího rakouského tábora do luxusnějšího německého, udělal bych to.

ČR se bude v Bagdádu účastnit na sestavování nové irácké vlády. Spolu s USA, Austrálií, Británií, Španělskem a Polskem. Na ČR teď spočívá velká tíha: byla jí dopřána čest zastupovat v této skupině zásadní odpůrce války v Iráku (viz prohlášení českého prezidenta a usnesení sjezdu největší vládní strany). Jinak si naši účast nedovedu vysvětlit.

Vládní koalice teď řeší problém, jak připravit TV Nova o licenci. Ministr Dostál má prý svůj plán. Myslím, že - při všech výhradách k profilu Novy a k technikám jejího vykutáleného ředitele – je zcela nepřípustné, aby se stát takovýmhle způsobem pletl do soukromých médií. Licence se měly prodávat, a když už se neprodaly, má stát smůlu.

Při sjednávání rozhovoru s francouzským ministrem zahraničí de Villepinem pro Mladou frontu Dnes se francouzská strana údajně chovala jako Brežněv zkřížený se Švejkem: předstírala, že otázky ve francouzštině jsou nesrozumitelné, že je jich moc, že se zbytečně točí kolem Iráku a že jsou agresivní (rozhovor dělal známý přítel velkého francouzského národa Mocek!). Nakonec vznikla jakýsi kompromis mezi novinami a Francií. Zaujme zejména ministrovo vyjádření k nehoráznému vyjádření prezidenta Chiraka na tiskové konferenci v Bruselu, o němž jsme tu informovali. De Villepin řekl: „Je třeba vyloučit veškerá nedorozumění na toto téma. Francie stanula v čele zemí, které vyzvaly k rozšíření unie, aby zmizelo dělení způsobené historií a aby se velká evropská rodina mohla znovu sejít. Uvnitř této rodiny má každý pochopitelně možnost a řekl bych, že dokonce i povinnost vyjádřit své přesvědčení, uplatnit svůj názor. Je však nutné dodržovat jistá pravidla. Jakmile se dosáhlo společného postoje, principu, který byl definován v maastrichtské smlouvě, je třeba, aby každý členský stát unie "aktivně a bez výhrad" tento postoj podpořil. Bylo však překvapením, že některé iniciativy jako by zpochybňovaly závěry k Iráku, přijaté na základě konsenzu všemi členskými státy, a to 27. února a 17. března.“ Nemohu si pomoci, ale pan ministr „jako by“ lže.

Úterý 29. dubna: Pokles lidoveckých preferencí podnítil pochopitelně kasalovsko-kalouskovské křídlo strany k útokům na předsedu KDU-ČSL. Podle jeho kritiků nedává straně nic moc ani jako ministr, protože ji ve své funkci šťastně nereprezentuje. Přitom ministr Svoboda patřil k těm několika málo vládním politikům, u nichž lze aspoň konstatovat, že se snažili zachovat České republice v iráckém konfliktu jakési dekorum. Nebyl v této věci ovšem v souladu ani s lidem, ani se Svatou stolicí. Pokud se jeho kritikům, Kalouskovi a Kasalovi, podaří proboxovat se do čela strany, nepochybně ji to nezachrání. A dosáhnou nanejvýš toho, že místo funusu s jistými poctami se KDU-ČSL dočká neslavného konce v kafilerii dějin.

Další, již v minulosti úspěšný český politický funebrák, senátor Zieleniec, přišel s ohavně a vlezle populistickým návrhem zákona o střetu zájmů. Má postihnout i regionální a komunální politiky. Na internetu mají být zveřejňována nejen jejich majetková přiznání, ale i soukromé zájmy (bylo by dobré informace ještě doplnit o sexuální orientaci). Vzhledem k rovněž populisticky motivovanému skandálu s poslaneckými byty na Malé straně by se dále hodilo, aby čeští politici od celostátních po komunální provozovali před národem hru „Velký bratr se dívá“: žádné malostranské paláce, ale skleněné průhledné domy na náměstích a celodenní přenos soukromí po internetu. Podle Zieleniecova návrhu má být taky zřízena „Nejvyšší etická rada“, která bude novou soutěž v politické mravnosti dirigovat a udělovat postihy. Zároveň by se měl rozvinout kult „Nejvyšší etické bytosti“, i náš ateistický národ přece musí v něco věřit. O okázalém buzeračním návrhu senátora Zieleniece se dá předem říci jediné: je směšný, v zásadě nemravný a nebude k ničemu.

V prezidentu Klausovi se zjevně vzhledem k nepříznivému dojmu, jaký udělaly jeho úvahy o americkém angažmá v Iráku, pronesené v přítomnosti amerického velvyslance, probudily transatlantické pudy. Dal je bez obalu najevo francouzskému ministru zahraničí de Villepinovi, který k nám přijel lobovat pro osu Paříž – Berlín a současně nás taktně napomenout za Havlův podpis na „dopise osmi“. Zatímco Havel se před Američany nakrucoval a předváděl své intelektuální vnady, Klaus se snaží na sebe upozornit: podívejte se, nejsem zase až tak nedůležitý, važte si mne, můžete se mnou taky mít potíže. Tak se chovají zamindrákovaní vesničtí balíci před pány z města. Nezbývá než konstatovat, že Havlovo chování bylo přece jen přiměřenější situaci. Teď má náš nový prezident problém a snaží se s něho vybruslit. Velmi si přeji, aby mu to Američané nijak neusnadnili, a řekl bych, že toto mé přání bude splněno.

Ministr Dostál chce iniciovat správní řízení v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, jehož cílem by mělo být odebrání licence televizi Nova. Problém není jen v tom, že Rada pořád ještě neexistuje (bylo zvoleno jen 6 členů, není usnášeníschopná). Vláda (už nejspíš ta někdejší federální) si vymyslila nemravný plán: bude licence propůjčovat soukromým subjektům a zároveň je vydírat hrozbou jejich odebrání, pokud jí nepůjdou na ruku. Ať je Nova, jaká je, vládě na ruku nejde a to je u soukromého média správné. Pokud by se státu podařilo jí licenci odebrat, znamenalo by to brutální zásah do soukromé sféry a omezení svobody projevu.

Středa 30. dubna: K hlasování o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se tentokrát s komunisty spojila vládní koalice. Integrace KSČM zdárně pokračuje, najednou je každý chce za kamarády. Párování opět nefungovalo (tentokrát jako odvetná akce opozice za to, že vládní strany prosadily veřejné hlasování). Zdá se, že rozklad české politické scény o něco pokročil. Ke zprávě se ještě vrátíme.

Redaktor ČT Wollner byl obviněn z výtržnictví kvůli nočnímu opileckému konfliktu s bývalým ředitelem ČT Balvínem. Nezbývá než konstatovat, že případ je podstatně méně transparentní a „společensky nebezpečný“ než včerejší noční útok dvou agresivních opilců na lékaře pohotovosti. Přitom u nich, jak se zdá, „orgány činné v trestním řízení“ s obviněním váhaly.

Francie, Německo, Belgie a Lucembursko budou zjevně v reakci na americký zásah v Iráku budovat společné vojenské jednotky. Jde zatím nejspíš jen o politické gesto, to však znamená další problematizaci EU a NATO. Vstoupili jsme a vstupujeme s fanfárami na palubu dvou Titaniků? Rozhodně nám od trucpodniku výše zmíněného čtyřlístku nic dobrého nekyne. Ne že by nás to nějak bezprostředně ohrožovalo, ale ničemu to nepomůže, nám už vůbec ne.