Sobota 1. března: média dnes ovládá samozřejmě téma Klaus. Je zajímavé, jak koaliční politici a jejich mediální lobby podléhají démonickému obrazu nového prezidenta, který si sami vytvořili. Předseda poslaneckého klubu ČSSD hovoří o katastrofě a pohřbu sociální demokracie, podle senátora Rumla koaliční vláda skončila. Podle MfD ztroskotal pokus vytvořit životaschopnou alternativu politickým poměrům z doby opoziční smlouvy. Českým mediálním mágům se nejspíš povedlo vnutit tuto hysterii i zahraničním kolegům. DPA hovoří o katastrofě pro českou politickou kulturu; jde prý o sebezničení vládní koalice, které je posilou pro šedé sféry hospodářství(?). Podle Deutschlandfunku zase Klaus reprezentuje sebevědomé, elegantní a trochu arogantní Česko (řekl bych spíš že zamindrákované, nesnesitelné a úplně dezorientované). Vládní koalice a hlavně ČSSD by se měla sebrat: katastrofičnost výsledku volby nesmírně přeceňují. Špidla a spol. udělali loni jednu zcela zásadní chybu: uvěřili tomu, že jim Miloš Zeman coby hodný pohádkový dědeček předává stranu jako dáreček zabalený v hedvábném papíře a převázaný mašličkou. A proto zapomněli svést o partaj zásadní a neúprosný boj s jeho stoupenci a pohrobky. Budou to muset udělat teď, za ztížených podmínek. Všechno bude ztraceno jen tenkrát, když tomu sami uvěří. Klaus na Hradě je věc pro vládu koalici jistě nemilá, ale Špidla má pravdu aspoň v jednom: neznamená její smrtelné ohrožení.Samozřejmě, v každém případě víc budeme vědět po měsíci dvou Klausova prezidentování.

Ředitel mladoboleslavské Škodovky Kulhánek tvrdí v rozhovoru pro Právo, že některé Sokolovy názory směřují ke katolickému fundamentalismu. Měl by říci které, a kde a kdy je Sokol řekl či napsal. Jinak jen předává dál pomluvy roztroubené před volbami cíleně klausovskou mediální lobby.

V Lidových novinách zase píší, že Klaus neumí prohrávat. Nezní to přesvědčivě, zatím jsme viděli, jak se před televizními kamerami po své prohře vztekali Pithart a Sokol. Je to zvláštní: tito lidé pořád prohrávají, a stále se to ještě nenaučili. Klaus projevil v porážkách velkou houževnatost. Proč mu upírat nos mezi očima.

Agresivní a hnusný Grebeníčkův projev před prvním kolem prezidentské volby nebyl spontánním výlevem komunistovy duše, jak by se mohlo zdát na první pohled, ale velmi účelovou akcí. Grebeníček se jím nepochybně pokoušel vysvětlit členům a sympatizantům KSČM, proč její senátoři a poslanci velkou většinou podpoří pravičáka Klause. Bude se ovšem členstvu a přívržencům muset vykázat i dalšími výdobytky, vzešlými z této spolupráce. Obávám se, že jich nebude málo.

Pondělí 3. března: Zdá se, že Václavu Klausovi už otrnulo. Volba je za námi, můžeme zapomenout na sliby a začít sekýrovat, jak je naším dávným zvykem. Nový prezident chce vést s vládou „vážný dialog“: jde zjevně o tzv. kartáč (pojem vznikl v Klausově okolí na počátku devadesátých let), jedním z prvních témat bude nejspíš postup vlády a ČNB ve věci Union banky. Řekl bych, že by prezident měl mít jiné starosti, to je věc ministra financí a opozice v parlamentu. Slibuje též „provětrání“ Ústavního soudu. Tady je ovšem třeba vyčkat, na Klausově kritice jednostranného obsazení této instituce něco je.

Místopředseda ČSSD Gross se v rozhovoru pro Právo vyjádřil v tom smyslu, že vládní koalici zjevně chybí hlasy, o nichž byla přesvědčena, že jimi disponuje. Měla by být řeč o tom, je-li to jev, který se týká jen a jen volby prezidenta, nebo nedostatečné podpory vlády všeobecně. Vláda by měla přesvědčit veřejnost o své akceschopnosti. Gross má samozřejmě pravdu a v tomto smyslu je logické, že vláda žádá v parlamentu o vyslovení důvěry. Je to riskantní krok: je sice otázka, komu by se teď hodil její pád, ale stačí jeden kverulant a všechno je ztraceno.

Miloš Zeman vzkazuje ze svého venkovského exilu, že příštím předsedou ČSSD má být Škromach. Na sjezd ovšem nepřijede, co by tam dělal. Expředseda ČSSD začíná trochu připomínat Nikitu Chruščova, marně čekajícího v Brežněvově předpokoji 21. srpna 1968, aby mu mohl poradit, jak má správně okupovat Československo. Partir, c´est mourir en peu.

Existují dva seznamy odpadlíků z vládního tábora, kteří dali v prezidentské volbě své hlasy Klausovi. Jeden vlastní ODS, druhý ČSSD. Jakási obdoba Cibulkových seznamů, jenže bohužel nebudou asi tak přesné. Podezřelými jsou prý mj. Kasal, Robert Kolář a Pavel Dostál, ale též Karel Kühnl, což vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti tohoto registru svazků: ten člověk Klause nenávidí tak, že už jen při vyslovení Klausova jména dostává závratě.

Úterý 4. března: Špidlovo rozhodnutí zažádat v Poslanecké sněmovně o důvěru je nepochybně správný tah, trochu riskantní, ale premiérovi v tuto chvíli nezbývá, než riskovat. Pokud vyjde, nepochybně se jemu i jeho vládě vyplatí a o něco se zlepší i jeho pozice na sjezdu ČSSD. Nejostřeji protestují potrefení. Lachnit mluví o voluntaristickém řešení, Rouček a Turek nevědí, jak budou hlasovat. Věřím, že během příštích dnů přece jen dostanou nějaký nápad. Něco jiného totiž je hlasovat v šeru za plentou a něco jiného hlasovat na světle veřejně. Navíc současná vládní koalice je vrabec v hrsti, a nejistota v případě svržení vlády by byla veliká. Pánové Kalousek a Škromach (další podezřelí z listin, které kolují po parlamentu) hovoří o tom, že volba Klause není neúspěch vlády, ale stran vládní koalice. Bohužel osud vlády je v rukou vládní koalice, která přes papírově zcela dostačující většinu v PS a Senátu dohromady nedokázala prosadit svého prezidentského kandidáta. A tak vládě nezbývá, než provést inventuru své podpory v PS. Pokud někdo ze sociálních demokratů vládu opravdu podtrhne, zaslouží si ČSSD hrdé přízvisko „strana sebevrahů“.

Klaus provedl bleskovou inspekci pražského Hradu. Zjistil, jak už to při takové inspekci bývá, velké nepořádky. Velení Hradu zjevně nedokázalo ani zajistit, aby byly včas důkladně provedeny rajony. Možná, že dokonce cestičky v zahradách nebyly zameteny. Doufám, že na závěr pronesl prezident k nešťastnému kancléři Mathému známou větu: „Máte revolver? Dobře, na vašem místě bych věděl, co s ním dělat.“ V té souvislosti mne napadá, že je zjevné, proč vlastně Václav Klaus nemá rád Osudy dobrého vojáka Švejka. Musí na něho působit jako soustava zlomyslně nastavených zrcadel.

Už také krystalizuje vládní tým. Poté, co Klaus oznámil, že na Mathého místo hodlá postavit Jiřího Weigela, solidního úředníka, který je docela salofähig, zazněla další jména, podstatně výraznější: Ladislav Jakl, Petr Žantovský, Jana Bobošíková… Zdá se, že Hrad se za Václava Klause stane Hradem strašidelným a vždy jednou za rok se bude ve Vladislavském sále pořádat ples upírů.

Poté, co američtí filmaři zneuctili za spolupráce zrádného kléru všemu pracujícímu lidu Chrám svatého Mikuláše (totiž jakého svatého, prostě Mikulášský chrám) chystají se totéž učinit s dalším naším národním skvostem, Olšanskými hřbitovy. Naštěstí už protestují různí ochránci (tentokrát ne přírody,ale památek) a vlastenci jako např. Dušan Třeštík. Když se američtí imperialisté spojí s katolickými tmáři, je třeba konat.

A nakonec přece jen jedna dobrá zpráva: náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra nehodlá měnit svůj postoj k dalajlámovi.

Středa 5. března: Největší problém zemanovského křídla ČSSD je jeho lídr, který se zatím nechce ke svým ovečkám vrátit ze exilu na Vysočině. Má to těžké, když se tak znemožnil v pokuse o ztečení pražského Hradu (zatím jediná pozitivní vnitropolitická událost tohoto roku).Poslanec a podsedický starosta Kopecký (jeho obec vešla ve známost pověstnou podsedickou fackou, kterou udělil poslanec Wagner poslanci Grulichovi nebo naopak, už si to nepamatuji a ostatně na tom ani moc nezáleží; doufám, že facka padla v místní hospodě a že na hospodě už byla odhalena pamětní deska), tedy poslanec Kopecký se rozhodl podpořit vládu a naříká: „Mým favoritem byl Miloš Zeman. Mám toho člověka rád a považuji ho za jednoho z nejschopnějších lidí v této zemi. Ale on nemůže řídit z Vysočiny lidi, kteří ho považují za přítele. On nás musí koučovat přímo, anebo když nás nechce koučovat, tak je nám to líto…“ Zjevně jsou mezi Zemanovými přívrženci ti, kteří potřebují koučovat, a nikdo, kdo by měl ambice jim kouče dělat. To ostatně vyplývá ze Zemanovy nátury.

Václav Klaus pokračuje v proměně z kandidáta Jekylla v prezidenta Hyda. Nezadal si katolické Tedeum (jakási distance od nevěstky babylonské; zde je však na vině i kardinál Vlk, který se už od roku 1997 zbytečně a nemožně pletl do politiky na straně Klausových oponentů). Protože chce být lidu blízko, nepromluví na Hradě z balkonu, ale jen ze stupínku na nádvoří (proboha, to je přece praktická záležitost a ne vyvyšování, ještě blíž by jim podle této teorie byl, kdyby k nim promluvil zezdola z některého z hradních kanálů). Možná že dokonce nebude ani slavnostní představení Libuše, ale to bych mu přál, ty tři hodiny strašidelné otravy. Prozíravost projevili na zámku v Lánech, už měsíc usilovně gruntují. Zda ovšem v očích generálmajora Klause von Schwarzburg obstojí, není jisté.

Je zajímavé, jak se během týdne proměňuje tvářnost českého tisku. Stal se nejméně o 40% „klausfreundlicher“ než dříve. Dokonce i úhlavní Klausův oponent, Pepa z Hongkongu (Jiří Hanák) píše teď raději o Stalinovi, možná že mu to přijde nastejno. V Právu tvrdí, že Stalinova krvavá bilance „zamazala špínou i socialismus evropský, demokratický. Dočasně ovšem, protože myšlenku tak životaschopnou leninsko-stalinský experiment poškodit mohl, zničit však nikoliv.“ K české verzi „demokratického socialismu“, na jejíž výstavbě se Jiří Hanák intenzívně podílel, se ještě vrátíme.

Lidské štíty hromadně prchají z Iráku. Britští mírotvorci, kteří se tam přijeli nabídnout svá těla, si představovali, že budou hájit mateřské školky a nemocnice, místo toho však byli pragmatickým iráckým vedením přiděleni k naftovým rafineriím a vojenským skladištím. Nato jejich nadšení vychladlo a vzali nohy na ramena. Velmi nemilá, legrační příhoda.

Karel Pacner opakuje v Mladé frontě Dnes svou tezi, že když Brežněv kdysi vystřelil pana Remka do vesmíru, chtěl tak poskytnout Čechům a Slovákům „náplast za invazi v srpnu 1968“. To je nesmysl, Brežněv netrpěl žádnými skrytými výčitkami svědomí a invazi z roku 1968 považoval za nejpřirozenější věc na světě. Chtěl jen odměnit nejposlušnější a nejservilnější ze svých kolonií.

Čtvrtek 6. března: Vladimír Špidla v rozhovoru pro Právo nevyloučil obměnu vlády. Soudí se, že ohroženi jsou ministři Rusnok, Dostál a Škromach. Není pochyb o tom, že jejich odchodem by vláda prokoukla, ale o něčem podobném může Špidla uvažovat až poté, co se mu na sjezdu ČSSD podaří dostat stranu pod kontrolu. Tak tomu zatím není a proto by asi neměl nahlas uvažovat o něčem, na co v tuto chvíli nemá. Na druhé straně považuji za předčasné mluvit o tom, že se ČSSD rozkládá v přímém přenosu (jak naspala v MfD Jana Bendová). Špidla a spol. musí jen dohánět to, co loni zameškali, a mají to ovšem těžké.

Bývalá komunistická poslankyně Svobodová byla v PS tajnou volbou zvolena členkou Rady ČT. Dostala 104 hlasy, její oponentka Horváthová jen 29. Vypadá to, že pro Horváthovou hlasovaly jen KDU-ČSL a US-DEU, kdežto ostatní strany pracují na plíživé a úplné normalizaci KSČM. Zatím na této poměrně nízké úrovni. Fungují snad už nepsané sliby Klause Grebeníčkovi? Paní Svobodová zasedne na židli uvolněné poslancem Karáskem, který kdysi rezignací demonstroval svou mravní čistotu (nelíbil se mu Balvín jako ředitel). Dnes už Balvín není ředitelem a na Karáskově místě sedí komunistka.

Edmund Stoiber obvinil kancléře Schrödera, že rozštěpil západní spojenectví a vytváří osu Paříž – Berlín – Moskva – Peking. Kovařík v Právu v té souvislosti píše, že Stoiber byl v podzimních volbách „potupně poražen“. Kovařík lže, ostatně nic jiného v (Rudém) Právu nedělá od sedmdesátých let. Stoiber prohrál velmi těsně a jeho kancléřským aspiracím udělal konec až neúspěch FDP, potenciálního koaličního partnera konzervativců.

V duchu svornosti a bratrské spolupráce proběhla schůze Organizace islámské konference v Kataru. Irácký delegát nazval kuvajtského ministra zahraničí opičákem, saudský korunní princ Abdalláh se s libyjským diktátorem Kaddáfí navzájem častovali tituly přisluhovačů kolonialismu. Organizace tohoto typu může učinit silnými a relevantními jen vnitřní rozloženost Západu. Ta je bohužel v tuto chvíli dosti velká.

Poláky přijel umravňovat předseda německo-polské skupiny ve Spolkovém sněmu a zástupce zahraničně politického mluvčího SPD Markus Meckel. Naléhavě je upozorňuje, že „polskou politiku nemohou určovat myšlenky poslušnosti a slepého následování přátel“. Podpisem pod dopis osmi se prý Polsko podílelo na pokusu o rozštěpení Evropy. Co může a co nemůže určovat polskou politiku, si rozhodnou sami Poláci a německo-francouzsko-ruský blok naopak štěpí atlantickou spolupráci. Je to zajímavé, jak němečtí socialisté a politické kruhy, které si se vším všudy zaslouží pojmenování reakční (např. Otto von Habsburg a jeho příznivci) společně navazují na ty nejhorší tradice německé politiky z doby před první světovou válkou.

Pátek 7. března: Dnes proběhla inaugurace prezidenta Václavca Klause. Očekávat se od něho mnoho nedá: jeho zahraničně politická koncepce je poté, co se bortí dosavadní evropské a euroatlantické vazby, nejasná a problematická. Představy, co všechno mohl naslibovat komunistům za podporu, mohu být dosti apokaplyptické. Přesto má Klaus samozřejmě šanci a je třeba vyčkat, jak ji naplní. Sám ceremoniál nebyl ničím zajímavý, v projevu sice nový prezident utrousil na adresu prezidenta bývalého, jak slíbil, pár hezkých vět, ale zároveň mu udělil taky pár sice neadresných, ale přesto zbytečných šťouchanců. O těch až zítra, text projevu zatím nemám k dispozici, jen jsem si ho poslechl v televizi.

Včera ráno se na Václavském náměstí upálil mladý muž. Jako důvody uvedl nespokojenost se stavem země a světa. Ke zprávě se vrátíme. Prozatím jen to, že mi připadá úplně nepřiměřené srovnávat tento čin s Palachovým, i když to někteří demagogové možná budou dělat. A za druhé, jsou jistě situace, kdy člověk musí, nebo aspoň by měl obětovat život; zároveň by si měl svého života vážit a nevydávat ho pro nic za nic.

Ministr Tvrdík se kdysi vyjadřoval o konfliktu v Iráku dost rozumně. Pak si to ale asi s přáteli v ČSSD vyříkali, a teď už (v dnešním Právu) mluví jinak. Hlásí se ke Grossovi, podporuje Špidlu (na tom není nic špatného) a chce, aby naše jednotka v Kuvajtu pomáhala i irácké armádě, ovšem teprve poté, co bude zničena (totiž ta irácká armáda, ne česká jednotka). Vyjádření pana ministra má nechtěnou, leč mohutnou haškovskou dimenzi.

Poslanec ODS Říman se domnívá, že doba uzrála k tomu, aby osobním nasazením zachránil český národ před německou rozpínavostí. Proto hodlá zabránit vstupu ČR do EU. Situace je prý příznivá pro to, aby se naší bezpečnosti ujali Američané. To jsou velmi jednoduché závěry ze složité situace. Jde ve skutečnosti o francouzsko-německou rozpínavost (Francie jako ohrožení do prvorepublikového uvažování pana poslance jaksi nepasuje, proto ji zanedbal), v Evropské unii se uplatňují i jiné představy, a pokud se středoevropské státy stanou jejími členy, mohou tyto představy podpořit a posílit.

Sobota 8. března: Inaugurační projev Václava Klause obsahoval sice pár hezkých slov o jeho předchůdci, ale taky pár nepřímých, ale zjevných šťouchanců. Naši občané musí prý mít jistotu, že jejich zájmy reprezentují pro ně viditelní, jimi zvolení politikové a že se nerozhoduje v žádných tajemných seskupeních, která neprošla volebním ohněm (narážka na „občanskou společnost“). Nový prezident chce přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a aby na nich byl optimistický úsměv (tj. nebude mluvit o „blbé náladě“). Ve srovnání s Havlovým rudolfinským projevem je to sice o poznání menší kalibr, ale slavnostní situace víc neumožňovala; je to stejně netaktní a zbytečné. Zatímco ofriciální účastníci a hosté se chovali uměřeně, lid na nádvoří se serval, což není dobré znamení pro nadcházející časy. Klausovská většina napadla protestující menšinu (hesla jako Lež vítězí nebo Šašek králem nejsou dvakrát slušná, ale snad je mohli ignorovat, zvlášť když měli početní převahu). Pan prezident komunikoval se svým lidem nikoli z balkonu, nýbrž z malého stupínku, vypadalo to trochu jako předvolební schůze a předvolební ráz měla i následující lidová veselice na Hradčanském náměstí s levným pivem, levnými párky a ohňostrojem. Připravil ji pražský magistrát. Tyto způsoby nejsou civilnější než Havlovy, jen posvícensky vlezlejší. Tak častuje zvolený monarcha prostý lid v podhradí. Ještě měli rozhazovat dvacetikoruny (kovové, ovšem).

Hystericky reagují ti, co si připadají nejvíce poražení, konstruktéři mikroskopických stran, kteří chtěli kdysi na kritice Klause založit svou kariéru. Senátor Mejstřík se pro nemoc omluvil z hradního ceremoniálu, ale vyskytl se zdravý jako řípa na setkání malých stran někde na Hradčanském náměstí. Bude prý nosit černou stužku na znamení státního smutku. Jeho kolega Brož předtím kdesi prohlásil, že za smrt sebevraha, který se upálil předevčírem na Václaváku, je morálně odpovědný Klaus. A předseda Cesty změny Lobkowicz tvrdí, že způsob, jímž byl Klaus zvolen, se dá zpochybnit, protože to bylo hlasy nedemokratické KSČM. To je neuvěřitelné tvrzení: buď se držíme legitimity (a pak jsou hlasy KSČM bohužel stejně platné jako každé jiné), nebo chceme dělat revoluci: obávám se, že Jeho Jasnost ani politická síla, kterou nyní disponuje (Cesta změny), na ni zatím nemají.

Ještě k těm komunistickým hlasům, díky nimž byl Klaus zvolen, zmiňuje je dnes v Právu Pepa z Hongkongu (Jiří Hanák). To je sice pravda. Rubem této pravdy je, že nebýt hlasů, jež Klaus kromě toho dostal ještě od ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, nebyl by nikdy zvolen. A že i když třeba dostal jen jeden hlas od KDU-ČSD a jeden hlas od US-DEU, tak nebýt jich, nebyl by zvolen.

Pavel Rychetský si v rozhovoru, taktéž pro Právo, libuje, že Klaus je v mnoha věcech blízký ČSSD: v postoji k zásahu NATO v Jugoslávii, k irácké krizi, k řešení česko-německých vztahů i katolické církvi a jejím restitučním nárokům. Potíž je, že v těch věcech je blízký i KSČM a že rozdíl mezi ČSSD a KSČM se v dosti podstatných záležitostech jaksi stírá. A ODS se od nich – prozatím – liší jen ve věci Iráku.

Vedení KSČM nedoporučí svým členům a sympatizantům, aby v budoucím referendu hlasovali pro vstup do EU. Sláva! Aspoň v něčem se tedy liší od ČSSD a (snad) i ODS. Ke zprávě se vrátíme.

Pondělí 10. března: Vladimíru Špidlovi jeho spolustraníci vytýkají, že nechce předem projednat na stranickém fóru eventuelní změny ve vládě, Špidla se odvolává na to, že nic podobného nedělal ani jeho předchůdce ve funkci Miloš Zeman. Premiér dal pouze najevo, že v úterý bude PS hlasovat o důvěře této současné vládě v jejím nynějším složení. Špidla to nemá s rekonstrukcí vlády lehké: neposlušní ministři jsou zároveň poslanci a s hlasem jednoho každého koaličního poslance stojí nebo padá vláda. Dělat ve vládě změny bude piplavá a náročná práce, neudělat je znamená podlomenou autoritu. Přitom všechny varianty k současné vládě (menšinová vláda ČSSD, široká koalice, mimořádné volby) jsou více či méně horší než ona sama.

Ministr Tvrdík propustí z vojenských tajných služeb ČR asi sto pracovníků někdejší komunistické Vojenské kontrarozvědky. Obávám se, že už je pozdě (což není v první řadě vina ministra Tvrdíka, ale jeho předchůdců). Dotyční se ve vojenské rozvědce a kontrarozvědce zahnízdili, mají kontakty a zázemí, a ti, co budou chtít, to mohou zhodnotit „jinde“.

V novinách se objevují podrobné informace o tom, jak má proběhnout chystaný americký útok na Irák. Čím déle se operace odkládá, tím větší je pravděpodobnost, že se všechno předem vyžvaní a protivník se bude moci připravit.

Václav Klaus pronesl v ČT umírněný a velmi stručný státnický projev. Je na něm vidět, že se velmi snažil. Řeč měla pouze dvě vady na kráse: za prvé, jakýsi náznak, že ti, co se jim v třinácti letech po převratu příliš nedařilo, si za to z větší části mohou sami („jiní byli pasivnější či pohodlnější, obávali se riskovat, chtěli si možná spíše počkat nebo prostě neměli docela obyčejný kousek toho svého tolik potřebného štěstí“), a za druhé, výzvu „Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti a zejména posledního desetiletí“. To bohužel nejde. Každá rozumná politika předpokládá nikdy nekončící spory o minulosti. Když se průběžně nesnažíme dělat si jasno o minulosti, budeme v přítomnosti a budoucnosti dělat víc chyb. Pro to pro obojí je třeba vzít v úvahu krásná slova, ale počkat si na činy, mohou být méně krásné.

Chystá se novela silničního zákona, která má výrazně zpřísnit postih těch, co porušují dopravní předpisy. Je jí velmi zapotřebí. Jezdím autem už přes třicet let, ale tak nestoudné ignorování mnoha dopravních předpisů nepamatuji. Je v tom okázalá neúcta k bližním a naprostý nedostatek smyslu pro pořádek. Ovšem, doba se změnila, omezená rychlost se lépe překračuje v bavoráku než v trabantu, a kdo má na bavoráka, má taky na pokuty. Je jen otázka, zda větší přísnost a vyšší pokuty nebudou jen pobídkou pro větší korupci.

Senátor Zdeněk Bárta se v Lidových novinách dnes už podruhé ohradil proti šovinistické demagogii, s níž naposled vystoupili představitelé „Svazu bojovníků za svobodu“. Poprvé reagoval na pomluvy šířené o koaličním kandidátu Sokolovi. Senátor Bárta je od roku 1992 prvním zastupitelem ČR, který měl odvahu se k poválečnému běsnění (zdaleka se netýkalo jen sudetských Němců, ale vůbec prznění demokracie jako takové) opakovaně vyjádřit. Senátor Bárta je statečný člověk. Dost možná, že by ho chvála z naší strany nepotěšila, ale co se dá dělat: nevybíráme si ani ty, co nás chválí, ani ty, co nás haní.

Úterý 11. března: Vláda Vladimíra Špidly dostala v Poslanecké sněmovně důvěru, a to tak, jak to Špidla potřeboval, to znamená přesně těmi 101 koaličními hlasy, na které by se teoreticky byl mohl spoléhat už v minulosti, a žádným navíc. Prakticky se často spoléhat nemohl, při volbě prezidenta nejen na vlastní lidi, ale nepochybně i na poslance obou menších stran vládní koalice. Zdá se, že mnoha poslancům ČSSD dodalo při hlasování proti vládnímu kandidátovi na prezidenta zmužilosti jednak přítmí tajné volby, jednak nechuť k politické orientaci, kterou do jisté míry neprávem Sokolovi přičítali. Špidla dnešní cirkusovou drezuru svých poslanců musel postoupit. Riziko, že se nepovede, tu bylo, ale upřímně řečeno ne příliš velké. Vnitrostranická opozice se svým hlasováním pro vládu se tak trochu shodila. Zažívá právě, jak se zdá, frustraci z chování svého někdejšího lídra Zemana a nemá za něho náhradu. Další Zemanův pokus o návrat, tentokrát do čela strany, je v této situaci asi neúnosný a Špidla mu ho dnešním úspěchem ještě ztížil. O dalším osudu vlády ovšem definitivně rozhodne za čtrnáct dní sjezd ČSSD.

Francie a Rusko vzdorují bok po boku válečnickým choutkám amerických imperialistů. To, co by si byl nebožtík Charles de Gaulle kdysi tak přál, jenom k tomu nedostal tu správnou historickou příležitost, se stává skutkem. Chirac vybízí šéfy vlád a států, aby se sjeli do New Yorku na zasedání RB, protože půjde o „otázku života a smrti“. Chce jménem OSN spolu s Rusy bránit se zbraní v ruce Saddáma před Američany? Dobráci z Práva se zase těší, že se Bagdád stane druhým Stalingradem. Doufám, že Chirac i Právo budou nakonec zklamáni.

Středa 12. března: Zdá se, jakoby bojové nadšení Britské vlády poněkud ochablo. Hodlá předložit, nebo už snad předložila v RB návrh rezoluce, mírnější než ten předchozí. Irák má dostat deset dní na to, aby dokázal, že přijímá „strategické rozhodnutí“ odzbrojit, dále má být o něco prodloužen termín ultimata a přepracovány podmínky. Bílý dům dal najevo, že úpravy podmínek stanovených v původní rezoluci nevítá, Ministr obrany USA Rumsfeld prohlásil, že v případě nutnosti USA udeří samy. Nechá v tom nakonec Západ Spojené státy samy? Nedovedu si představit nic ostudnějšího.

Do boje za mír a proti americkým imperialistům se zapojily, jak je u nás odedávna zvykem, i odbory. Připojily se k výzvě Evropské odborové konfederace a vyhlásily na pátek mezi 12.00 a 12.15 generální stávku (mám dojem, že v této době se u nás generálně stávkuje den co ten, a tedy se to ani nepozná). ČMKOS je „za mírové odzbrojení Iráku a odmítá jednostranné ultimativní řešení tohoto konfliktu mimo rámec OSN“. Odboráři mohou vyjádřit svůj nesouhlas s válečným konfliktem i písemně (tzv. rezoluce pracujících, to už tu taky bylo). Aby se snad nebáli, ujišťuje je jejich boss Štěch, že výzva odborů „není v rozporu s vládou a parlamentem“. Cítím se sice proti této recidivě bolševického šaškování úplně bezmocný, nicméně se aspoň zavazuji, že v pátek mezi 12.00 a 12.15 budu mimořádně usilovně pracovat a vyzývám své čtenáře, aby učinili totéž.

Hana Marvanová v Právu tvrdí, že si hlasováním o důvěře chtěl Špidla jen posílit svou pozici v ČSSD a řešit vnitřní problémy ČSSD, jinak bylo zbytečné.To je typická řeč oběšencova o provaze. Nejednota vládní koalice při třetí prezidentské volbě se týkala všech koaličních stran a sama paní Marvanová je mohutným zřídlem nestability ve vládní koalici, což loni hmatatelně předvedla. S vládní většinou jednoho hlasu je vždycky potíž. Kromě vládních a souvisejících funkcí existuje nevyhlášená funkce „stoprvního poslance“, od jehož kverulování a exhibicí osud vlády závisí. O funkci často soupeří více jedinců, po řadě z nich by jinak neštěkl pes. Vladimíru Špidlovi není co závidět.

Mladá fronta Dnes provádí revizi majetkových poměrů Václava Klause. Kromě slušných úspor je to vybavení, které má u nás kdekdo (já sice ne, ale já nejsem kdekdo). Nový byt 3+1, automobil Oktávie, chalupu na Táborsku, podle snímku žádný Hrádeček. Vybočuje pouze byt 2+1 v Peci pod Sněžkou, z toho je vidět, jak nebezpečná je lyžařská vášeň i pro politiky. Nejen ovšem lyžařská. Paní Klausová je nucena vyjadřovat se veřejně (a shovívavě) ke druhé míze svého manžela: ten starý kocour si opravdu nemohl zvolit méně vhodný okamžik. Jediné, co mne opravdu znepokojuje, je telefonický rozhovor novopečeného prezidenta s Putinem. „Jejich postoje vycházejí z ne příliš odlišných názorů“ a mají „podobný názor na použití síly“. Doufám, že to druhé se netýká srpna 1968.

Petr Pithart píše v Právu, že by právo volit tajně mělo být vyhraženo občanům. jejich zastupitelé mají volit veřejně, má na ně být vidět. To je myslím úplná pravda.

Poslankyně Jitka Vojtilová (ČSSD) si údajně na zasedání poslaneckého klubu strany stěžovala, že až třetina jejích kolegů je odpoledne pod vlivem alkoholu „mimo formu“. Lidová strana! Nyní se klub ČSSD vydá na výjezdové okružní pouti po jihomoravských vinných sklípcích a zvolí tam nové vedení. Bude třeba, aby si zachovali jistou míru rozlišení, předsedou poslaneckého klubu musí být poslanec, a nikoli stréc, co má nejlepší víno (mohl by obdržet nanejvýš nějakou čestnou funkci).

Čtvrtek 13. března: Premiér Špidla se rozhodl požádat prezidenta o odvolání ministra Rusnoka. Učinil tak poté, co Rusnok odhlasoval v Poslanecké sněmovně důvěru vládě, a ještě před sjezdem ČSSD. Důvod je zjevný: ministr otevřeně a předem odmítl volit koaličního prezidentského kandidáta. Jiní to předem neodmítli a přesto nevolili, na ty ale Špidla nemůže. Ministr Rusnok se loni v létě během nacionalistické kampaně kolem Benešových dekretů projevil jako dosti velký šovinista, jeho odmítnutí volit Sokola je možná motivováno především „ideově“. A jeho odvolání nesouvisí s chybami, kterých se dopustil ve svém resortu. Nicméně před Špidlou stojí nelehký úkol udělat si ve vládě a v sociální demokracii pořádek a eliminovat zemanovskou opozici. Je trochu překvapivé, že začíná zrovna vládou, čtrnáct dní před stranickým sjezdem, a navíc si vybral evidentně politicky nejslabšího s čtyřech „provinilců“ (Škromach a Součková jsou místopředsedové strany, Dostál se těší nezasloužené popularitě ve straně i mimo ni).

Vláda tajně jednala o irácké krizi a zjevně i o tom, jak by z ní měla ČR vyklouznout. Současný postoj je obojaký a diplomaté vládu údajně upozorňují, že se bude muset rozhodnout pro Američany nebo proti nim, zvláště zahájí-li USA a jejich spojenci útok na Irák bez mandátu OSN. Vláda je vázána rozhodnutím PS, která si pro přímou účast na válce vyžádala „nový akt RB OSN“. Nyní se vláda prý dohodla, že o tom, zda je mandát OSN naplněn, rozhodne usnesením na základě nového aktu RB OSN. Je prý otázka, zda si vláda nemůže jako zmocnění vyložit výsledek hlasování, kdy bude většina pro zásah, ale některá velmoc jej zablokuje vetem, nebo (podle velvyslance Kmoníčka) i nový akt nesouhlasný. Tato poslední možnost by ovšem vládu postavila do nepěkného světla: bylo by bývalo po všech stránkách čistší a taky věcně správnější nevázat českou účast na mandát OSN. OSN mnohokrát projevila v tak vypjatých situacích bezmocnost, nestačí na ně.

Zdeněk Jičínský polemizuje v Právu s Petrem Pithartem, který včera napsal, že výsada volit tajně má být přenechána voličům, zastupitelé mají hlasovat veřejně. Podle Jičínského je tajné hlasování odůvodnitelné tenkrát, když se hlasuje o osobách a ve hře jsou emocionální vazby, averze apod., což může do budoucna zatížit věcné, racionální vztahy mezi politiky. Pan Jičínský nebyl nadarmo odpůrcem lustračního zákona. Situace je podobná: sice se s jistotou neví, jak kdo hlasoval, ale existují více či méně přesné odhady a dokonce seznamy, a averze, jež na jejich základě vznikají, jsou ještě hysteričtější kvůli mlze, v níž se odhadující pohybují.

Generální tajemník OSN Kofi Annan slavnostně otevřel v Haagu Mezinárodní trestní tribunál, který má soudit zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, genocidu a agresi. Clinton kdysi dohodu o zřízení tribunálu podepsal, ale nynější americká administrativa se od ní distancovala, a to z dobrých důvodů. Kdosi z bývalé Clintonovy administrativy prý prohlásil, že je obrovská škoda, že se USA na projektu nepodílí a přicházejí tak o šanci mít hlavní slovo ve světové spravedlnosti. Ve skutečnosti žádná jasně zformovaná světová spravedlnost neexistuje a instituce by se nakonec nejspíš zvrhla v fémový soud, kde by čuňata soudila farmáře za chronickou nečistotnost. Americký kongres projevil velkou míru realismu, když zplnomocnil prezidenta využít všech prostředků, aby osvobodil Američany, kteří by se dostali do spárů této vykutálené instituce. Soud ale spíš zajde na úbytě, protože ke zřizovatelům nepatří ani Rusko a Čína (považují ho zjevně za dvojsečnou zbraň, s níž by měli vzhledem k Čečensku a Tibetu jen potíže). Američané bohužel i zde sklízejí plody svých utopických vizí (z nichž první byla kdysi už OSN v té podobě, jak ji koncipoval a uskutečnil prezident Roosevelt).

Pátek 14. března: Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla agentura TNS Factum, vede s velkou převahou ODS, ČSSD klesla až na třetí místo, velmi těsně za komunisty. Výsledky TNS Factum se většinou výrazně liší od dvou dalších agentur a bývají rozkolísané. Tentokrát je to silný a neblahý signál pro Špidlovo vedení bezprostředně před sjezdem ČSSD: pokud CVVM a STEM přijde s něčím diametrálně odlišným a aspoň trochu se shodnou, vznese se nad tímto průzkumem a zároveň i nad TNS Factum velkikananánský otazník.

Poučení z pádu ministra Rusnoka: ten, kdo v ČSSD rovnou řekne, že nebude hlasovat pro vládního kandidáta, a pak své slovo dodrží, je na tom podstatně hůř, než kdo rukoudáním slíbí, že mu dá svůj hlas, a pak se na to vykašle. Ministra Rusnoka mi není líto, je to mimořádně zuřivý šovinista a kdyby v druhém kole stál proti Janu S. (=Svatouškovi) Sokolovi Grebeníček, nepochybně by dal svůj hlas jemu (to je taky jediná situace, kdy si dovedu představit, že bych hlasoval pro Jana S. Sokola).

Odboráři prý jsou proti válce, ale většinou nestávkovali. Buď nechali houkat sirény, nebo se podepisovaly petice. Jako jeden muž šli do čtvrthodinové stávky jen státní zaměstnanci Ústeckého kraje, to bude nenahraditelných ztrát pod Milešovkou! Jediný, kdo se zachoval zcela racionálně a zaslouží si metál, je OKD. Předseda koordinačního odborového orgánu Miroslav Syrový prohlásil zcela věcně: „je to akce, která jde mimo nás, nemůžeme si uzurpovat právo mluvit za všechny členy a nebudeme svolávat dvanáct tisíc lidí, abychom se jich zeptali na jejich stanovisko k válce.“ Je opravdu (pro ty ostatní) těžké dospět k takovému zcela racionálnímu závěru?

Martin Hekrdla tepe v Právu naivní hlupáky, kteří srovnávají dnešní evropský appeasement s Mnichovem. Německo prý muselo vystoupit ze Společnosti národů, aby mohlo vést válku. Vida, oč jsme na tom dneska hůře. Dnes mohou teroristické státy být beze všeho dalšího členy OSN, a kdyby snad proti nim někdo něco měl, organizace ochrání jejich „suverenitu“.

Tamtéž píše Alexandr Mitrofanov, že po převratu u nás nikomu nenapadlo překřtít ruská vejce na vejce boje proti totalitě. Pan Mitrofanov se mýlí, nápad překřtít ruská vejce se u nás zrodil, ne sice po převratu, ale po srpnové invazi 1968. Dokonce i restaurace Moskva byla na krátký čas vlastenecky přejmenována na „Moravu“.

Právo se těší na případný konflikt v Iráku s podobnou tichou zlomyslnou radostí a očekáváním, jako se těšilo (tehdy bylo ovšem ještě poctivě Rudé) v roce 1967, jak Arabové zaženou Izraelce do moře. Mladá fronta Dnes není o mnoho zdrženlivější. Doufejme, že se dočkají podobného zklamání jako tenkrát.

Benešovy dekrety patří vědcům (totiž historikům, rozuměj Pánkovi, Peškovi, Křenovi a spol.), prohlásil novopečený prezident ČR v rozhovoru pro Neue Kronen Zeitung. Měl by v tom smyslu vydat Klausův velký retribuční dekret: každý, kdo se pokusí jim dekrety uzmout, půjde na galeje.

Zvláštní trestná komise Dostálova Ministerstva kultury nakonec zjistila, že při filmování nebyla národní památka Kostel Mikuláše (dříve svatého) poškozena. S tím nesouhlasí magistrátní památkáři, kteří se domnívají, že památku poškodil kouř. Kouř (kadidlo) památku poškozuje při každé mši. Je třeba změnit katolické církevní obřady, aby nepoškozovaly našemu pracujícímu lidu jeho národní památky.

Vládní a bývalá hradní média se probouzejí z mrákot, způsobených zvolením nenáviděného Klause do prezidentské funkce. MfD jej už např. tepe za to, že netřídí odpad: viz fotografie, na níž vynáší igelitový pytel s odpadky. Měli ho ještě prásknout u magistrátu, třeba by dostal pokutu. To snad není možné.

Zemřel Howard Fast. Mladším lidem to jméno mnoho neřekne. Šlo o světce světového stalinismu, symbolu „pokrokové Ameriky“, vychvalovaného do omrzení bolševickými tiskovinami v první polovině padesátých let. Fast se s komunismem rozešel po krvavém potlačení maďarské revoluce v roce 1956. Pozdě. Svou špinavou práci už vykonal.

Sobota 15. března: Rýsuje se první konflikt mezi prezidentem a premiérem. Špidla se rozhodl odvolat ministra Rusnoka a na jeho místo jmenovat bývalého předsedu poslaneckého klubu ČSSD Urbana. Klaus nemá podle ústavy možnost žádosti nevyhovět, současně není určena žádná lhůta, dokdy to musí udělat. Vyjádřil podivení nad tím, proč ministerský předseda obměňuje vládu bezprostředně poté, co dostala důvěru, a žádá od premiéra informaci, zda nový ministr ovládá nějaký světový jazyk, a zda budou následovat nějaké další změny ve vládě. Klaus má pravdu, že změna vlády poté, co dostala důvěru, je něco an sich dosti neobvyklého a že ministr by měl umět aspoň anglicky (diplomaté i zahraniční novináři si stěžují na mimořádnou jazykovou nevybavenost Špidlova týmu). Zároveň je ovšem pravda, že prezidentovi do toho nic není a měl by si, jak před volbou sliboval, až se hory zelenaly, hledět svého. Pokud je toto nástup nové linie, která se má lišit od té havlovské, tak pozdrav pánbůh (neměl by prezident rovnou podrobit každého ministra jazykovému testu?). Je tu ovšem jedna věc, která Klause aspoň částečně omlouvá: je veřejným tajemstvím (a sám Rusnok si dal velmi záležet na tom, aby tu informaci vytroubil do světa), že důvodem odvolání bylo ministrovo hlasování při poslední prezidentské volbě. Dal svůj hlas právě Klausovi. Klaus by ho teď za to měl odvolat. Špidlovi se podařilo dostat prezidenta do dosti nemožné situace. Chová se po sociálně demokraticku, to jest jako slon v porcelánu.

Podle rozhodnutí mezinárodní arbitráže, zaplatí ČR společnosti CME deset miliard odškodného za to, že nedokázala ochránit její investice před podnikavostí senátora Železného. To je závěrečný akord nepochybně jedné z největších finančních operací tzv. divoké privatizace (vytvořeno podle vzoru „divoký odsun“). Mimochodem, když už jsme u „odsunu“, kdyby se ty peníze, které teď ČR bude muset vysolit CME, mohly věnovat na odškodnění obětí vyhnání, bylo by to podle mého názoru zcela postačující. Takhle je to jen neplodná daň z veřejné indolence. Zaplatíme ji všichni.

Na Azorách se sešel prezident Bush s premiéry Blairem a Aznarem. Američané a jejich spojenci zřejmě nazřeli, že se jim Radu bezpečnosti pro požehnání vojenské akce proti Iráku nepodaří získat. Má-li pravdu Alexander Vondra, Pavel Máša (v dnešních Lidových novinách) a Jan S. Sokol (ve své předvolební kampani), pak zásluhu o navedení Ameriky na tuto slepou kolej má také česká diplomacie a jmenovitě Václav Havel. Pokus byl předem odsouzen k neúspěchu. Logické by bylo, kdyby teď Spojenci už na nic nečekali, nechali Radu Radou a akci v co nejkratší době spustili. OSN s nimi bojovat nebude, nemá na to.

Zajímavé je, jak se k věci postaví ČR. Ministr Svoboda (viz dnešní rozhovor v MfD) konstatuje, že operace by měla být zahájena na základě vůle RB, leč nelze vyloučit, že se tak stane bez rozhodnutí OSN. Fantastická logika. Tvrdí, že francouzské a německé argumenty pro nás nejsou přijatelné, zároveň se podle něho naše jednotka operace zúčastní jen na základě nového aktu RB. Může se však zapojit, když dojde k hrozbě použití zbraní hromadného ničení (co to znamená?). Irák musí čelit trvalé hrozbě (ale zasáhnout bez RB se nesmí a je zjevné, že RB se k nějakému zásahu odhodlá až naprší a uschne). Sdílí obavy občanů a je potěšen reakcí české veřejnosti a stěžuje si na Havla, že podepsal prohlášení osmi. Snad by bylo dobré ministra Svobodu upozornit, že slova „Vaše řeč budiž ano ano, ne ne“ neznamenají, že by se ano a ne mělo říkat zároveň a k jedné věci.

To náš nový prezident je jiný formát: umí říkat ne tak, aby to vypadalo, jako že ano. V poslední době se tak vyjádřil k jednomu hříchu minulosti (vyhnání Němců a Dekrety) a k jednomu potenciálnímu hříchu české budoucnosti (alibistický postoj k iráckému konfliktu). K obojímu se vrátíme.

Pondělí 17. března: Prezident Bush a premiéři Blair a Aznar dali včera na schůzce na Azorách Iráku ultimátum: Saddám Husajn musí do 24 hodin opustit zemi a Irák odzbrojit. Jinak zahájí útok. Výzva je víceméně formální, útok nejspíš začne co nevidět. Dnes odpoledne našeho času se sejde Rada bezpečnosti OSN, stanovisko Francie, Ruska a Německa se nemění a Američané už zjevně na rezoluci Rady rezignovali. Dnes však také zasedá Bezpečnostní rada státu. Výsledek jejího jednání je na rozdíl od všeho ostatního velmi nejistý. Jak se z toho všeho čeští chytráci vykroutí?

Podle místopředsedy KSČM Dolejše slíbil Klaus komunistům pouze konzultace o obsazení významných institucích (bankovní rada ČNB, Ústavní soud), místa v nich si (zatím?) nežádají. Přitom se ovšem hovoří o tom, že v ÚS zasedne poslankyně Rujbrová (dala se slyšet, že uvažuje o ukončení politické kariéry) a velvyslancem na Ukrajině se stane poslanec Maštálka. Proč ta nedůslednost? Proč ne rovnou v Moskvě? Proces plíživé normalizace KSČM zdárně pokračuje, aniž by strana musela sama se sebou něco udělat.

Vláda má zamotanou hlavu z toho, jak zaplatit 10,4 miliardy Kč za to, že nedokázala ochránit investice CME do TV Nova. Pokusí se některá z mediálních lobby v mlze, vyvolané zvířenými emocemi, schramstnout Novu? Nejspíš na to v současné době ani jedna, ani druhá (ani pravdoláskovní, ani ručnětržní) nemá dost sil.

Úterý 18. března: Bezpečnostní rada státu zaujala stanovisko, které pak místopředseda ODS Nečas právem označil za alibistické. Totiž to, že k irácké válce se vyjádří, až válka začne. Podle Práva bylo na programu hlavně mytí hlavy ministru zahraničí Svobodovi, který je (což je zjevné i jinak) podstatně vstřícnější vůči USA než sociální demokraté a Klaus. Hlavním viníkem nynějšího nemravného postoje ČR jsou ovšem lidovci, přesněji řečeno místopředseda Kasal, který v PS „upřesnil“ vládní stanovisko k nasazení české jednotky. Cyril Svoboda by si měl udělat pořádek ve vlastní straně. Pan prezident shrnul situaci moudrými slovy: „Myslím, že všichni účastníci jednání jsou si vědomi nejednoznačnosti problému a nehrozí, že by česká reprezentace zvolila zjednodušená krajní řešení.“ Má pravdu, to hrozí, jen když je řeč o Benešových dekretech. Tenhle nedůstojný balet provozují čeští politici ve chvíli, kdy např. Polsko se staví jednoznačně na americkou stranu a jeho ministr zahraničí mluví (na rozdíl od Špidly) docela na rovinu: OSN, EU i NATO podle něj neprokázaly při řešení krize potřebnou účinnost a nad budoucí činností těchto organizací visí otazník. Chce se mi být Polákem.

Ne ovšem všichni čeští politici tancují tyto břišní tance. Předseda US-DEU Mareš se v ČT vyjádřil v tom smyslu, že by se ČR měla postavit na americkou stranu. Má to chudák těžké, unionisté jsou ve vládě pátým kolem u vozu a mimo vládu vlastně neexistují. Nechci jeho slova bagatelizovat, ale podstatně větší váhu má prohlášení grémia ODS. Je krátké, ale výmluvné, cituji ho celé: „ODS je přesvědčena, že je v dlouhodobém a nejvlastnějším zájmu ČR, aby byla součástí koalice těch zemí, které zásah proti režimu Saddáma Husejna podporují. Vyzýváme vládu, aby zaujala jednoznačné a nedvojsmyslné stanovisko. Jsme přesvědčeni, že ČR by měla zastávat konzistentní postoje a neprovádět účelové obraty o 180°. Pokud česká vláda vychází ze stejných stanovisek, pak může s podporou ODS - jako nejsilnější opoziční strany - počítat.“ Zaplať pán Bůh za to.

Právo se domnívá, že verše „Čest práci každé, která dobro plodí, ať vládne kladivem či řídí pluh“, pocházejí z Písně práce. Je to smutné, jak upadá kultura našich poststalinistů. Už neznají ani své písničky (přesněji řečeno ty, které kdysi ukradli sociálním demokratům).

Ministr Svoboda se domnívá, že stát by měl deset miliard, které podle arbitráže dluží CME, zaplatit co nejdřív, a má samozřejmě pravdu. Tím, jak se ČR vyválela v případu Nova, udělala věci horšími, než musely být, a je obava, že v tom bude pokračovat. Problém přitom vznikl hned na začátku: s televizní licencí se nezacházelo jako se zbožím, ale tak, jak by český vlastenec zacházel s korunovačními klenoty (nebo patnáctiletá dívenka se svým panenstvím). Nejsem si jistý, zda lze teď problém jednoduše svalit na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada (a ne tato, nýbrž někdejší) se chovala jen podle zadání českých šovinistů, ctitelů národního stříbra. Teď jsme za to dostali účet.

Středa 19. března: Český tisk (aspoň ten, co sleduji) začíná zase pomalu připomínat ten komunistický. Nechuť k americkým válečným štváčům zachvátila nejen Právo, ke by se tomu člověk ani nedivil, ale taky Mladou frontu Dnes, jejichž zahraniční zpravodajství zjevně řídí přímo z Paříže sám Jacques Rupnik (viz dnešní sloupek Milana Vodičky, který má dokonce skoro stejný název jako rozhovor, s nímž v tomto čísle Událostí polemizuji), a taktéž Lidové noviny. Internetové České noviny, o „Novinkách“ ani nemluvě, zjevně ovládlo Právo. Přehledy tisku v dnešním Právu a v Lidovkách jsou tendenční jako za totáče. Zpráva o hlasování v britském parlamentu je v MfD tendenčně zkreslena (poměr hlasů, který uvádějí není z hlasování o návrhu vlády, ale o předcházejícím návrhu opozice). Pokud noviny referovaly o návštěvě předsedy ruské Státní dumy Selezňova, s nímž se naši potentáti vesele miliskovali, ani je nenapadlo uvést, že jde o komunistu neostalinistického ražení. Všichni se svorně snaží vyvolat dojem, že celý svět se spojil proti Spojeným státům. Takhle se „pracovalo“ v novinách v době mého mládí, v šedesátých letech, kdy v nich dominovali komunisté, nabývající postupně lidské tváře. Díky tomu vypadalo tenkrát jejich zpravodajství a komentování o něco věrohodněji než za stalinismu, ačkoli bylo úplně stejně prolhané. Čestnou výjimku tvoří jen vnitropolitická rubrika MfD.

Spojené státy se zjevně mylně domnívají, že Česká republika je v konfliktu na jejich straně. Ve skutečnosti se pro úder proti Iráku vyslovila z českých politických stran jednoznačně jen ODS, a pak jedinci z US-DEU a KDU-ČSL. Jedinci ovšem ne nevýznamní. Ministr Svoboda by zjevně rád (a v jeho straně jsou asi další takoví), ale nemůže, českou zahraniční politiku spoluutvářejí lidé jako předseda zahraničního výboru PS Laštůvka, předseda PS Zaorálek a v neposlední řadě pan prezident, který chce mluvit hlasem co nejvíce občanů (když už mluvit hlasem všech nelze). Česká politika je poprvé vystavena tvrdé mezinárodní zkoušce, a zdá se, že neobstojí. Další budou bezpochyby následovat, dvanáctiletá mírová idyla je u konce.

V Právu najdeme jako první vlaštovku nových časů pěknou fotočku předsedy Státní dumy Selezňova a předsedy PS Zaorálka. Oba ne sebe vrhají mlsně zamilované pohledy, v pozadí coby zručný dohazovač ruský velvyslanec Savolskij. Při příštím setkání se už budou nepochybně ocucávat, jak bylo u nás ostatně dlouhá léta zvykem. Napadá mne zemanovský bonmot, který ovšem, abyste si nemysleli, nijak nesouvisí ani s panem Zaorálkem, ani s panem Špidlou: totiž že největším nebezpečím pro politiku je počestný blb. Dokáže často nadělat stokrát víc škody než celá divize cynických darebáků.

Jiná politika se ovšem dělá ve Velké Británii. Premiér Blair získal po velkém politickém úsilí jasný a přesvědčivý mandát dolní sněmovny k účasti Británie na vojenské operaci v Iráku. Opozice zjevně považovala otázku za natolik vážnou, že jí ani nenapadlo se na ní lacině profilovat, a vládu podpořila. Díky tomu podstatně vzrostl počet Britů, kteří účast ve válce podporují, a klesl počet těch, kteří jsou proti (i když odpůrci stále, tentokrát ovšem jen mírně, převažují). Rozhodnost a statečnost se vyplácí. A pak že politika je svinstvo. Ne, jen současná politika české vlády je svinstvo. Negeneralizovat, prosím.

Prezident Klaus se na návštěvě v Bratislavě vyjádřil k iráckému konfliktu „umírněně“, získal v tom už určitou technickou bravuru. Rozumí postoji amerického prezidenta, který odráží převažující mínění americké veřejnosti. Z toho plyne (to už Klaus neřekl), že americký prezident by měl zase rozumět postoji Václava Klause, který odráží převažující mínění české veřejnosti. Podle sebe soudím tebe. Jenže Bush má pravdu, Amerika musí udeřit, jinak terorismus a jeho podporovatelé získají terén a celá středovýchodní oblast se destabilizuje. Klause ovšem nějaká pravda nezajímá, odráží mínění. Politika je svinstvo, že.

Václav Klaus má ovšem v zahraničí jednoho nadšeného příznivce. Je jím předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brok. Slova Václava Klause o tom, že jak heydrichiáda, tak poválečné vyhnání Němců jsou „z dnešního pohledu“ nepřijatelné, za „velkorysé gesto“ a „velmi statečný krok kupředu“. Pan Brok je velmi skromný člověk a já se jen bojím, aby se neukázalo, že některé věci, které považuji za nepřijatelné už dnes, budou na základě rozhodnutí zahraničního výboru EP nepřijatelné až za dvacet let.

Jako když měsíček na chvilku vysvitne z hustých a temných mraků, prosvětlila naše politické ovzduší, plné Jobových zvěstí, aspoň jedna veselejší zpráva: ministr Ambrozek hodlá navrhnout vládě, aby Česká republika (když už nepřistoupí k protisaddámovské koalici) přistoupila aspoň k úmluvě o regulaci lovu velryb. Můžeme se bez problémů zavázat, že na našem území nebude už napříště ulovena ani jedna! A i tu kostru z Národního muzea, když jinak nedají, odstraníme.

Čtvrtek 20. března: Američané zahájili útok na Irák. Na tom, jak dopadne, záleží i osud České republiky daleko víc, než si kdo u nás umí představit. Doufám jen, že američtí vojáci se co nejrychleji zbaví iluzí, že do té země přicházejí jako osvoboditelé (vyjádřil se tak prý jakýsi americký velitel roty). Přicházejí do té země, aby ji porazili, stejně jako do Německa za druhé světové války. S tím, že při vší hrůznosti Hitlerova režimu je pořád ještě veliký rozdíl mezi Německem a Orientem. V tom smyslu, že to budou mít ještě těžší.

V této situaci se česká vláda opravdu vyznamenává. Vyjádřila pro operaci pochopení, a nad operací lítost. Lítostivé pochopení nebo chápající lítost. To samozřejmě nelze v žádném případě vykládat jako podíl na protiirácké koalici, ale jako strach zároveň před francouzsko-německým blokem na jedné a USA na druhé straně. Ministr Svoboda, který by nejspíš rád viděl „proameričtější postoj“, nepochybně tím, co řekl v BBC, posunul vládní stanovisko. Klaus si ho za to pozval na kartáč, a pak jednoznačně prohlásil, že součástí protiirácké koalice nejsme. Tím veřejně desauvoval Američany, kteří předtím ČR do koalice započítali. Totéž potvrdil i premiér Špidla. ČR se jako jediná z postkomunistických zemích fakticky postavila na stranu Francie a Německa, aniž by se s nimi solidarizovala. Je otázka, nakolik to bude Chiracovi a Schröderovi stačit. Američanům ta distance nejspíš bude stačit k tomu, aby si ji vyložili jako podraz.

KDU ani US se oficiálně k irácké válce a k postoji ČR nevyjádřily. Mareš v Právu označil za naše přirozené spojence v EU ty západoevropské země, které se přidaly na stranu USA. Nevzpomněl si přitom na ty, které spolu s námi do EU vstupují, a které by měli být našimi spojenci nejpřirozenějšími. Jsou to nejspíš jakási podvdědomá rezidua přesvědčení, že v nehostinném terénu střední a jihovýchodní Evropy jsme my češi „jedničky“.

Velvyslanec USA v Praze Stapleton požaduje od ČR, aby jmenovala viníka v případě zcizení investic CME. To bude dosti obtížné, viníkem je celá česká společnost a její neúměrné představy o „rodinném stříbře“, kterým politici vycházeli všeobecně vstříc. Jen tak se mohlo stát, že licenci fakticky zaplatili Američané, ale dostal ji za jejich peníze Železný. Vláda chce odškodnění vyplatit až po verdiktu stockholmského soudu. Tím se nám to výrazně prodraží.

Pozemkový úřad v Semilech omítl restituční nároky na majetek Walderodů, protože potenciální restituent byl členem SDP a vydání majetku by znamenalo porušení Benešových dekretů. Z toho plyne dvojí: Benešovy dekrety se stále aplikují (nejsou vyhaslé) a kompetentní pro jejich aplikaci jsou pozemkové úřady. Bylo by dobré, kdyby se pozemkový úřad v Semilech vzal i za velký restituční dekret, mohl by drzé restituenty v rychlém sledu taky odsuzovat k smrti a vzápětí popravovat.

Pátek 21. března: tahanice o vyjádření stanoviska české vlády k americkému útoku na Irák pokračuje. Musím říci, že něco tak nedůstojného a zahanbujícího jsem od listopadu 1989 nezažil. Zdá se, že premiér Špidla by si byl přál, aby zůstal zachován aspoň náznak vstřícnosti vůči USA a nezvyšovalo se zbytečně napětí v koalici: proto původně odložil formulaci stanoviska na dobu, až začnou vojenské operace a zjevně se nechtěl vysloveně distancovat od inkriminovaného Svobodova výroku (ČR stojí na straně válčící koalice). Nakonec si však Rychetský a Laštůvka prosadili svou. Vládní stanovisko je ovšem protiamerické, v tom má Rychetský pravdu; vláda (a prezident) se nakonec postavili ne německou a francouzskou pozici, jen to není dost dobře vidět. A hlavním viníkem je Svobodův místopředseda Kasal, který zjevně ve snaze namydlit svému předsedovi a soupeři schody navrhl „zpřísnění“ usnesení Poslanecké sněmovny (mandát OSN může vzniknout jen novým aktem RB). Relativní spokojenost, kterou vyjádřili politici ODS a US-DEU, není na místě. Právo vede cílenou kampaň za odvolání ministra Svobody a jeho náměstka Vondry, to by mohlo znamenat pád vlády bezprostředně před sjezdem ČSSD. Ve straně má slušnou podporu Gross, představoval by si jinou koalici? O tom, co si Gross myslí, neví nikdo nic. Je ovšem dost pravděpodobné, že je schopen to uskutečnit.

Do mytí hlavy Svobodovi se zapojil i stávající předseda VS OSN Jan Kavan. Že prý ministr zahraničí nadhodil možnost, jakoby státy, které s americkým útokem nesouhlasí, nebyly nedemokratické. To je ovšem dosti sprostá demagogie, Svoboda řekl jen, že protiirácká koalice je koalice demokratických států; to neznamená, že protiirácká koalice je koalice všech demokratických států a že mimo ni nestojí žádný demokratický stát, nýbrž jen, že všichni účastníci koalice jsou demokratické státy.

Protiválečné demonstrace po celém světě se zjevně snaží znovu vyvolat podobné hysterické vzepětí jako v době Vietnamské války. Jejich úspěch závisí od toho, jak dlouho válka potrvá a jak velké budou oběti. Velmi si přeji, aby jim to tentokrát nevyšlo.

Podle STEM je na čele žebříčku preferencí ODS (32%), na druhém místě ČSSD (22%), na třetím komunisté (15,7%). Stejné pořadí a podobné výsledky jako CVVM. Je tedy třeba konstatovat, že TNS-FACTUM přišla čtrnáct dní před sjezdem ČSSD s tím, že sociální demokraty předstihli v preferencích komunisté, což další průzkumy nepotvrdily. Jednání sjezdu to ovšem ovlivní. Zda to agentura udělala schválně nebo ne, o tom bychom mohli jen spekulovat a vlastně na tom ani moc nezáleží.

Ministr Tvrdík řekl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes něco v tom smyslu, že naše jednotka je útvar příliš unikátní na to, aby mohl být nasazen do boje. Z rozhovoru též vyplynulo, že díky svému vybavení je schopna odhalit použití biologických zbraní. Podle usnesení české vlády a Poslanecké sněmovny to ovšem bude moci udělat jen tehdy, zjistí-li se jednoznačně, že biologické zbraně byly použity.

Pavel Máša v Lidových novinách píše, že stejné politování nad chybějícím mandátem OSN jako česká vláda vyjadřují i mnozí američtí diplomaté. To prosím není pravda: česká vláda lituje, že Američané zahájili akci, přestože nedostali mandát OSN. Američané litují, že se OSN nerozhoupalo k tomu, pokrýt útok mandátem OSN.

Vatikán se postavil jednoznačně proti USA. Papež ostatně před několika dny prohlásil: „každý, komu se jeví možnosti mírového řešení krize vyčerpány, se za svůj postoj bude muset zodpovídat Bohu, vlastnímu svědomí a dějinám.“ To je divné, myslel jsem, že zodpovídat ze svého jednání Bohu, svědomí a dějinám se musí každý a vždycky. Zřejmě někteří už dostali od papeže odpustky. Měl by vlastně dát Bushe do klatby.

A ještě jeden rest ze včerejška. Milan Vodička napsal v Mladé frontě Dnes, že protiirácká koalice je ve skutečnosti sdružením bezvýznamných, prospěchářských či nebojujících zemí. To je velmi sprosté nejen vůči Británii, Austrálii a Dánsku, které do operace vyslaly své vojáky, ale i vůči našim středoevropským a jihoevropským partnerům.

Sobota 22. března: Spojenecký útok v Iráku zatím nenarazil na vážnější odpor (situace v sobotu v 16.00, podotýkám z alibismu). Zdá se, že pod tímto dojmem panují v táboře oponentů jakési rozpaky (Chirac prý útok neodsoudil, pouze nad ním vyjádřil politování). Taky ty demonstrace už nejsou to, co byly, hlavně u nás. A české veřejné mínění se trochu obrací (zjevně podle hegelovsko-marxovské zásady „co je skutečné, je pravdivé, kterou mají naši pracující zažitou za padesát let totality). Zatímco před vypuknutím konfliktu bylo proti útoku bez požehnání OSN 79% populace, teď, po jeho vypuknutí, je proti němu jen 55%. Ale odpůrci amerického imperialismu by neměli klesat na mysli. Američané a jejich spojenci obstojí a válku bude možné aspoň dodatečně legitimovat jen tehdy, podaří-li se jim splnit podmínky, které jim klade do cesty vyspělý evropský humanismus: vlastní ztráty musí být zanedbatelné, nesmějí být žádné civilní ztráty na irácké straně a Američané musí buď nalézt zbraně hromadného ničení, nebo musí být tyto zbraně proti nim použity. Když odhlédneme od toho, že první a poslední podmínka se navzájem vylučují, je zjevné, že na takto vymezeném poli se dá provozovat jen hra na válku, nikoli válka skutečná. Irák je by byl nebezpečný jako potenciální předpolí teroristů i tehdy, kdyby žádné zbraně hromadného ničení v tuto chvíli neměl a kdyby dosud žádným teroristům krytí neposkytoval. Irácký režim má nadto daleko blíž k islámskému terorismu než např. Severní Korea a proto se stal terčem útoku. Zdá se, že západní pacifisté, politici i veřejné mínění by byli schopni bojovat za životní zájmy svých zemí jen na nějakých simulátorech války.

Poslední veřejná vystoupení premiéra Špidly činí jeho pozici v ČSSD i na čele vlády čím dál tím méně udržitelnou. Jeho technika, ať už jde o vnitropolitické, nebo o zahraničně politické otázky, je následující: zjistí, že ve straně nebo ve vládě existují protichůdná stanoviska. Místo aby se snažil dosáhnout konsensu (a zároveň prosadit svou, protože bez toho, aniž by člověk nějakou svou měl a snažil se ji prosazovat, se konsensu nedosáhne), usiluje o to, protichůdná stanoviska následně integrovat do jakési formální jednoty, aniž by se přidal na jednu nebo na druhou stranu: vládní prohlášení k iráckému konfliktu je velmi názorný příklad. Výsledný dojem je naprosto otřesný, jde o soustavné zaujímání neudržitelných pozic.

Sotva se tedy lze divit, že podle rozhovoru v Právu je Stanislav Gross ochoten kandidovat na předsednickou funkci v ČSSD (a tedy taky na funkci premiéra, protože podle Grosse mají být obě funkce spojeny). Vypadá to (aspoň to říká), že tak nečiní s žádným velkým nadšením. Jeho vyjádření k válce v Iráku je sice zdrženlivé, ale ne úplně špidlovsky neutrální: rozpaky samozřejmě cítí, ale netroufá si tento krok jednoznačně odsoudit, protože málokdo umí odpovědět na otázku, zda by neřešení tohoto problému nepřivedlo svět za tři roky na pokraj daleko horší situace. Nemyslí si, že by Svoboda tím, co řekl v BBC, vybočil z mandátu, který mu poskytla vláda. To je při vší opatrnosti přece jen důstojnější, než špidlovský balet nad propastí, která odděluje Svobodu od Rychetského.

Pod dojmem rozhodného amerického postupu v Iráku hodlají Francie, Německo a Belgie podle belgického návrhu vytvořit integrované vojenské síly. I údernou sílu toho, co takto vznikne, nelze přeceňovat, začíná se nad naším členstvím v EU vznášet další otazník. Uprostřed EU a v našem bezprostředním sousedství vzniká jakýsi vojenský pakt. Je těžké si představit, že agresivní výlevy prezidenta Chiraca vůči neposlušným by do budoucna nebyly provázeny slabším či silnějším řinčením zbraní. Potřebovali bychom záruky, že v takovém případě budeme proti tomu moci postavit něco víc než čtyři vysloužilé nadzvukové stíhačky. Tj. že se v rámci EU vytvoří nějaká protiváha. A měli bychom na tom v rámci našich možností a sil začít pracovat.

Podle průzkumu STEM je viníkem našeho neúspěchu v londýnské arbitráži jednoznačně Vladimír Železný. Jsem jiného názoru, myslím si, že jednání Železného je sice morálně neospravedlnitelné, ale že pouze využil situace, vytvořené nesmyslným a v podstatě nacionalistickým lpěním české veřejnosti a české politiky na „rodinném stříbře“. To je jistě jen jeden názor mezi různými názory. Ale o to nejde. Za zcela zásadní věc považuji, že o vině či nevinně Železného musí rozhodnout nezávislá instituce (soud) a nikoli hlas lidu. Proto považuji už jen pořádání a hlavně zveřejňování takovýchto průzkumů za naprosto nepřípustné ovlivňování těch, co mají ve věci rozhodnout. Kdyby udělali v roce 1899 průzkum mezi lidem o tom, zda se Anežka Hrůzová stala obvětí rituální vraždy, výsledek by byl stejně jednoznačný, stejně relevantní a stejně pochybený jako v tomto případě.

Stařičký František Janouch zjevně utrpěl z amerického útoku na Irák hluboký šok. Výsledkem byla story v dnešní MfD, v níž se snaží ve čtenáři vyvolat dojem, že američtí vojáci u nás v roce 1945 kradli hodinky. Hahahahaha, no to snad není možné. Pane Janouchu, mně bylo v roce 1945 sice jen pět let, ale jadrnou anglickou frázi „davaj časy“, vyslovovanou s nenapodobitelným americkým přízvukem, mám dodnes v živé paměti.

Pondělí 24. března: Americké jednotky narazily v Iráku na tuhý odpor. Jsou mrtví a zranění (tak to ve válce chodí, ale pro Západ je to po dlouhém období bezpečného míru něco exotického). V té válce jde o hodně: dokáží vyspělé západní státy, že jsou schopny a ochotny bránit své bezpečí, lidské poměry a blahobyt? Zatím jakoby dělaly všechno pro to, aby druhou stranu přesvědčily, že ne. „Druhá strana“ se chová po ruském způsobu: předvádí zajatce a mrtvé v televizi jako myslivci svůj úlovek. Iráčtí zajatci se pochopitelně budou chovat hrdě a vzdorně, vědí, že je nikdo nebude stahovat z kůže. Když jim zkřiví vlásek, budou od Sydney po Londýn demonstrovat miliony. Irák si stahování z kůže může dovolit, svět to bere tak, že je to v irácké normě. Američan, který má v rodině padlého, obviňuje veřejně hlavu státu: prezidente Bushi, vzal jste mi syna! To by snad bylo možné v Habsburské monarchii v osmnáctém století, kdy se k vojsku násilně odvádělo. Jeho syn byl profesionál a svou dráhu si zvolil svobodně, mohl taky dělat popeláře, což je podstatně méně riskantní (a patrně i hůře placené).

Francouzská ministryně Noelle Lenoirová se přirozeně zastává svého prezidenta a jeho nehorázných výroků na adresu východoevropských zemí. „Dali jsme jen najevo, že podle našeho názoru, i když jsou uvnitř Evropy diskuse, je třeba dát veřejnosti obraz dostatečně pozitivní.“ To byla základní zásada bolševického režimu: diskuse nanejvýš „uvnitř“ (a aby se o nich nikdo nedozvěděl), navenek a před veřejností pozitivní obraz. Má smysl vůbec do takové společnosti lézt?

Jozef Zieleniec zase rozvinul v Právu své diplomatické umění: skutečnost, že existoval Saddámův režim, vyžadovala akt síly. Proto chápe odhodlání, s jakým USA usilovaly o mezinárodní akci vůči Iráku (chápe však také odhodlání, s nimiž USA nyní proti Iráku bojují? Nezpochybňuji jeho právo to nechápat, měl by se jen jasně vyjádřit). OSN prý odráží rozložení sil ve světě, které vzniklo po druhé světové válce. Svět se mezitím změnil. To je nepochybně pravda, ale problém OSN je ještě větší. Byla po 2. světové válce s pompou vyhlášena jako sdružení demokratických mocností celého světa, ale od počátku sdružovala převážně autokratické režimy. Členové na sebe brali horempádem závazky (sociální a hospodářské), kterým mnozí nemohli dostát, a politické, kterým mnozí dostát nehodlali. To hluboce poznamenalo věrohodnost organizace. USA zpočátku spoléhaly na početní převahu svých spojenců, Rusové se pojistili dvěma hlasy navíc (pro ukrajinskou a běloruskou „SSR“) a právem veta. V průběhu dekolonizace a rozvoje hnutí „nezávislých“ se ovšem poměr sil obrátil a Američané byli nakonec právu veta rádi. Dnes OSN vypadá jako Spolek nepřátel USA, vydržovaný za americké peníze a na americké půdě. Přitom je aspoň v tuto chvíli nereformovatelná podobně jako komunistický systém. Jozef Zieleniec ovšem stojí nad věcí a uzavírá: v této krizi se všechny strany navršily spoustu nešikovností. Škoda, že si ho včas nepozvali, byl by jím poradil.

Hana Marvanová chce vzít Nově licenci za to, že ČR bude nejspíš muset CME zaplatit deset miliard korun. Připomíná mi sedláka z jednoho Herbenova románu, jemuž díky jeho nepozornosti prasata usmrtila dítě a on je pak za to na dvoře upálil. Paní poslankyně Marvanová uvažuje jako vždy šejdrem. Celý malér vznikl kvůli tomu, že vysílací licenci nedržel investor, který by za ni musel zaplatit, ale našinec, který ji dostal darem a zacházel s ní pak na investorův účet.

Řidiči, kteří před časem nezastavili a neposkytli pomoc lidem z havarovaného autobusu, budou za to prý možná potrestáni. Před tím jim ale bude nutno dokázat, že věděli, o co jde. Nehoda se stala večer, potmě, a podle toho, co v Právu vypráví ti, co se auta pokoušeli stopnout, nebylo na ni ze silnice vidět. Při dnešním stavu kriminality se nedivím, že se lidé v noci bojí zastavit stopařům.

Úterý 25. března: Senátor Falbr se pokusí na sjezdu ČSSD prosadit rezoluci odsuzující válku v Iráku. Podle jeho názoru odsouzení irácké války patří k povinnostem socialisty. S roztomilým šarmem mluví o „amerických blábolech o preventivní válce“, zřejmě se pokouší aspoň jadrným výrazivem vyplnit na politické scéně prázdné místo, které tu zbylo po Miloši Zemanovi. Podle senátora je třeba věřit „bezpečnostnímu systému, který se budoval desítky let“. Tento bezpečnostní systém se budoval za činné účasti bolševického Ruska, v rozhodujících věcech se vždycky ukázal být totálně k ničemu a zejména nijak neprospěl porobeným národům střední Evropy: strpěl krvavé potlačení maďarské revoluce i ruskou intervenci v Československu. Pokud nebude nějak důkladně revidován, nemá žádný smysl.

V ČSSD se zvedá jakási vlna odporu k předsedovi strany. Přesněji řečeno vlnka, protože se zdá, že strana nemá dost síly na jeho svržení (byl by to v tuto chvíli riskantní krok, postavení vlády by se stalo ještě problematičtějším) a hlavně nemá vhodného kandidáta. Místopředseda Gross by zjevně kandidoval jen v krajním případě, pokud by se ukázalo, že Špidla je nevolitelný. Špidla představuje pro delegáty a členy ČSSD (a nejen pro ně) přece jen jakousi jistotu. Například nechce rušit bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM na nejvyšší úrovni – odkazuje na její revoluční ideologii (komunisté hodlají vyvlastňovat soukromý majetek) a odmítnutí vstupu do EU. Podle expertízy, kterou si objednal, v KSČM převažuje neostalinské vidění světa. To je zjištění sice nepříliš objevné, ale sedí. Špidlův pád by vyvolal příliš mnoho lability. Na druhé straně je pravda, že jeho velmi nešťastná politika straně škodí.

Hejtman Olomouckého kraje Březina proti vůli vyšetřujících policejních orgánů zveřejnil část dopisu, v němž anonymní pisatel vyhrožuje atentáty na území kraje. Zdůvodňuje to tím, že občané mají právo být informováni. Informace toho druhu, že občané jsou ohroženi a zároveň bezmocní, protože proti tomu ohrožení vlastně nemůžou nic dělat (i když zalezou doma pod postel, může s nimi atentátník jejich byt, případně celý barák vyhodit do vzduchu) vyvolají jen neklid a nejistotu a hrají vyděrači do ruky. Mohl si to odpustit.

Jan Kovařík, specialista Práva na sudetoněmecké revanšisty, je tak originální autor, že se nezapře ani v pětiřádkové zprávě o otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Praze. Mluví o sdružení, „vydávajícím se za představitele Němců odsunutých po válce z ČSR“. Autentickým představitelem odsunutých Němců je totiž pan Kovařík, zastupuje je totiž intenzivně na stránkách (Rudého) Práva už od sedmdesátých let.

Chorvaté odsoudili tři vrahouny odpovědné za likvidaci padesáti srbských civilistů v jugoslávské občanské válce. Vyfasovali od deseti do patnácti let. To je dobrá zpráva. Chorvati jsou schopni se s vlastními darebáky vypořádat sami, nepotřebujou k tomu žádnou mezinárodní inkvizici.

Středa 26. března: české noviny jsou v konfliktu s Irákem nadstranické a objektivní (čestnou výjimkou je Právo, které zcela otevřeně fandí Saddámovi). Je to jako být nadstranický ve chvíli, když se strážník pere se zlodějem, který se právě chystal vám ukrást peněženku. Úkolem novin a vůbec úkolem lidí ve sporech tohoto světa není být neutrální, ale být spravedlivý. Což nevylučuje, naopak vyžaduje se tu a tam přidat na jednu nebo na druhou stranu. Konkrétní případ nestrannosti: práva zajatců porušuje nejen Irák, ale i USA, protože taky zveřejnil fotografie zajatců. Irák má kromě toho ve zvyku zajatce mučit, a pokud jsou to ženy, znásilňovat. Mezi fotografováním a těmito zvyklostmi je dost velká nerovnováha.

Místopředsedové ČSSD Gross a Škromach oslovili v souvislosti s případnou rekonstrukcí vlády Valtra Komárka. Zdá se, že sociální demokracie je dost v koncích. To už mohli rovnou oslovit Otto von Habsburga.

Známý bojovník za česko-německé smíření Jan Kovařík (bojuje za ně už od sedmdesátých let v Právu, kdysi Rudém) navazuje na ty nejvýraznější tradice české žurnalistiky. U článku o otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení uvedl její přesnou adresu, fotočku a ještě, aby se to nepletlo, na které straně ulice to je (za Hilsneriády – boj proti sionismu, s tím má Rudé Právo a jeho matadoři taky zkušenosti) tak český, tenkrát katolický tisk uvedl stejně přesnou adresu židomila Masaryka a proti Právu ještě navíc, která jsou v příslušném domě okna jeho bytu. Doufám, že tento nedostatek v redakci listu rychle napraví. Kontinuita je ovšem velmi důležitá a nelze ji zpochybňovat. Jiný příklad: stínový ministr ODS Jan Zahradil je dokonce přesvědčen, že je to trestné: totiž konkrétně zpochybňování právní kontinuity české státnosti (dopustím se trestného činu, když řeknu, že v osmnáctém století český stát fakticky neexistoval?) a demokratického charakteru předválečného československého státu (další trestný čin: myslím si, že předválečná čs. demokracie měla velikánské chyby). Měl by ještě uvést zákon a paragrafy, které to „zpochybňování“ zakazují.

Čtvrtek 27. března: Vážení čtenáři, vzhledem k tomu, že ve čtvrtek probíhala na serveru Czechia, jehož služeb používáme, perestrojka, ztratila se během odpoledne z Událostí celá čtvrteční dávka Co týden dal. Dávám ji tam tedy teď znovu a omlouvám se. Doležal.

Právo si zaslouží jedničku za demagogii: jenom dnes například přichází nejprve se zprávou, že nám američtí imperialisté za účast na jejich špinavé válce chtějí dát mizerný úplatek 15 tisíc dolarů. Díky zbytkům tiskové svobody (redaktoři zahraničních rubrik našich velkých novin nejsou nesvobodní proto, že by je někdo o svobodu oloupil, ale proto, že svobodní očividně být nechtějí), tentokrát v Lidových novinách, čtenář zjistí, že jde o prostředky na provoz chemické jednotky a nemocnice, pokud se ji česká strana uráčí vyslat. Dále Právo na základě průzkumu CVVM vítězně oznamuje, že válku odmítá již 83% Čechů. Kdo si zprávu přečte velmi pozorně, zjistí ovšem, že tento průzkum byl pořízen cca deset dní před zahájením válečných operací. Podle průzkum STEM, který proběhl už po zahájení války, se zjistilo, že počet odpůrců klesl, počet přívrženců stoupl, odpůrců je už jen 55%. To je trend trochu podobný tomu ve Velké Británii: protože však v čele britské vlády stojí statečný politik, obrátilo se britské veřejné mínění daleko radikálněji.

Na vnitropolitické scéně na sebe upírá pozornost veliký otazník, který se vznáší nad osudem předsedy ČSSD (a premiéra) Špidly. Špidlovo štěstí je, že se na jeho místo zatím nikomu moc nechce, že rozkolísání nejsilnější vládní strany a následně vlády se nikomu moc nehodí (sotva si je zrovna teď, v nejisté době, v komplikované mezinárodní situaci a před vstupem do EU může někdo v ČSSD i mimo ni přát), navíc se Špidlovi dostalo podpory z Bruselu od přítele Verheugena. Místopředseda Škromach označil Špidlovy šance 52 : 48, já bych to viděl ještě o malinko lépe pro Špidlu (dejme tomu 55 : 45), ale ČSSD je sbor divokých chaotů a jeden nikdy neví.

Přesto, že je skoro úplně zaměstnáno bojem proti americkému imperialismu, udělalo si Právo tentokrát čas i na sudetoněmecké revanšisty, kteří měli tu drzost, že otevřeli kancelář v Praze. Pozitivní je, že přes intenzivní ryk Práva se českým úřadům zatím do razantních opatření moc nechce. Snad jen Václav Klaus je malinko v pokušení vydat nějaký prezidentský dekret, který by zpupné skopčáky z Prahy vypráskal, zdá se ale, že zůstane jen u verbálních vyjádření. Pozoruhodné, jak české noviny (aspoň ty, které mám čas podrobně sledovat, Právo, Mladá fronta Dnes a Lidové noviny) začínají připomínat ty předlistopadové. Právo má nejobsažnější a nejtendenčnější informace, v MfD a LN lze tu a tam a spíše mezi řádky vyčíst něco, co by v Právu raději zatloukli. Ze všech dohromady se přitom jednomu zvedá žaludek, a je to proti totáči o to horší, že všechny jsou asi tak desetkrát obsáhlejší než předlistopadové, takže špatně je člověku během jejich četby ne dvacet minut, ale tři a půl hodiny. To je prosím cena za svobodu.

Na slovenských politicích (aspoň některých) se přece jen pozná, že vyrůstali ve společném státě s Čechy a nasávali společně s nimi ducha marxismu-leninismu. Tak předseda Smeru Fico prohlásil v rozhovoru pro Právo: „Odmítáme řeči o morálce a o hodnotách - o to nejde. Jde o ekonomické zájmy velmocí. Svět čeká za 10 až 15 let velká energetická krize. Je proto pochopitelné, že Rusko je vzhledem ke svým ekonomickým zájmům proti válce v Iráku a USA sledují vlastní ekonomické záměry. Kladu si otázku: co my s tím máme společného?“ Proč bychom se měli plést mezi pány, ať si to, co spolu mají, stejně jsou to špinavé kšefty, taky sami mezi sebou vyřídí. My, prostý polabský a podtatranský lid, máme svých starostí dost. Toto česko-slovenské plebejské buranství je jakousi aplikací leninské teorie o imperialistických válkách“; je národní formou a internacionální obsahem.

Benjamin Kuras naříká v MfD nad zkažeností západoevropských bojovníků za mír: „Co pohání tu děsivou sveřepost současné protiválečné kampaně a její nekritickou, bezpodmínečnou a neutuchající podporu jedné z největších tyranií dnešního světa a zároveň tu žlučovitou nenávist k světu, který je se všemi svými nešvary chamtivosti a egoismu stále tím jediným společenským a politickým systémem, který umožňuje otevřenou debatu o tom, jak se svět dá prakticky zlepšovat, a bez jehož přežití by se tudíž svět vrhl do dlouhodobého chaosu a ničení?“ Mě u nás dělají stejnou starost čeští bojovníci proti světu, který umožňuje otevřenou debatu, například jistý Benjamin Kuras, který se nestyděl napsat do (kdysi Rudého) Práva článek, v němž žádal, aby kritici vyhnání sudetských Němců byli soudně perzekvováni. Pan Kuras je typický produkt české země: bez zábran vznáší na jiné požadavky, podle nichž se sám nehodlá ani trochu řídit. Západní „bojovníci za mír“ si jistě zaslouží kritiku, ale pan Kuras k ní nemá legitimaci: je stejný jako oni.

Orientalista Miloš Mendel zase píše v Lidových novinách o iráckém národním mýtu, a jakoby na okraj podotýká, zjevně aby doložil svou nestrannost: Své mýty mají i Američané (Alamo, Rambo, nejnověji 11. září 2001). Na rozdíl od Ramba ovšem 11. září 2001 není žádný mýtus, ale černá skutečnost, a budou-li čeští politici a čeští intelektuálové dál vyvádět tak, jako vyvádějí dosud, přesvědčíme se o tom v krátké době na vlastní kůži.

Uprostřed hrozivého mezinárodního vývoje skončil happy endem spor o autorská práva na Spejbla a Hurvínka. Naše radost však nemůže být docela nezkalená: při té příležitosti vyšla totiž najevo strašlivá skutečnost: Dědicové autorských práv na díla Ondřeje Sekory prodali Ferdu Mravence do německého otroctví! Chudák Ferda provádí dnes práce všeho druhu v nějakém špinavém lágru pro gastarbeitry. Myslím, že tu je pole pro zcela zásadní angažmá Svazu bojovníků za svobodu!

Pátek 28. března: Česká vláda začala uvažovat o tom, že pošle do Iráku polní nemocnici přece jen hned a ne před skončením války. Váhá jen, zda si ten krok má nechat požehnat parlamentem až dodatečně (to může), nebo raději předem. Zdá se, že s rychlým vysláním nemocnice souhlasí s jakýmisi dílčími výhradami i opozice (dokonce i komunisté), proti je jen výsadek islámského fundamentalismu v KDU-ČSL, imám Al Kasal. Co člověk všechno neudělá pro to, aby svému šéfovi namydlil schody!

Sjezd ČSSD, který právě začal, rozhoduje o mnohém: udrží Špidla svou funkci? Bude moci zůstat v čele vlády? Bude vláda rekonstruována? Skončí nynější koalice? Budou předčasné volby? Předčasné volby si nikdo nepřeje. Je to trochu paradoxní situace: rozumný člověk si v tuto chvíli Špidlův pád nemůže přát, bylo by s ním spojeno spousta nepříjemných nejistot. Člověk objektivní zároveň nemůže nemít pochopení pro obavy mnohých sociálních demokratů, že ten člověk jejich stranu zničí. Zeman si opravdu uměl vybrat nástupce, nepochybuji, že to udělal schválně, aby strana oslabila a on se mohl s velkou parádou vrátit. Jak muž to v takových případech bývá, první část ďábelského plánu vyšla znamenitě, o druhé (Zemanův triumfální návrat) nemůže být ani řeči.

Prezidentská funkce je začarovaná. Klaus pojede v nejbližší době do Německa (sousední stát), poté – po telefonické domluvě s prezidentem Chirakem – do Francie, která už sousední stát není, ale jejíž politika je nepochybně blízká prezidentově srdci. A tak si zase budeme moci zazpívat s malinkou obměnou starou vlasteneckou píseň, přidáme jen jedno písmenko: Prus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz setne. Teď máme, jak se zdá, Klause na Hradě a Pravdu a Lásku ve vládě, to je ještě děsnější řešení, než to předchozí.

Mimochodem, první poštovní známka s Klausem se má na poštách objevit někdy v květnu. Události měly jako vždy předstih, se svým návrhem přišly hned bezprostředně po volbě.

V poslední době Česká zahraniční politika dvakrát vybočila ze své obvyklé komediální šarže: poprvé, když bývalý prezident Havel podepsal „dopis osmi“, podruhé, když se ministr Svoboda pokusil proti silné opozici ostatních ústavních činitelů prosadit v irácké krizi stanovisko vstřícnější k USA a jejich spojencům. Obojí bylo přičteno k tíži – nepochybně právem – náměstkovi ministra zahraničí Alexandru Vondrovi. Teď má být vykopnut směrem Brusel. Alexandr Vondra v minulosti sice dokázal, že vůbec nerozumí problematice českoněmeckých vztahů, ale v této věci se zachoval úplně správně a zaslouží si na cestu uznání.

Stínoví ministři ODS Zahradil (zahraničí) a Langer (vnitro) se obrátili na vládu dopisem, v němž se ptají, jak hodlá postupovat, pokud bude pražské zastoupení Sudetoněmeckého krajanského sdružení vyvíjet činnost, která neodpovídá českému právnímu řádu. Existuje prý „riziko propagandy, zpochybňující právní kontinuitu a právní pořádek České republiky, bagatelizující vznik a demokratický charakter předválečného Československa a dezinterpretující historické souvislosti II. Světové války“. Měli by uvést, jaký zákon zakazuje zpochybňovat právní kontinuitu a právní pořádek české republiky, bagatelizovat (!!!) vznik a demokratický charakter předválečného Československa a dezinterpretovat historické souvislosti druhé světové války (ostatně, kdo rozhodne, zda jde o dezinterpretaci, nebo ne?). Nehledě na to ,že rozhodnout o tom, kdo porušuje zákony, je kompetentní soud. Žádná vláda a už vůbec ne nějací dva strejdové z jedné opoziční strany.

Ministr Svoboda zveřejnil v Mladé frontě Dnes velmi pěkný článek ve kterém shrnuje stanovisko české vlády ve věci Irák: „Vláda zastává od počátku konfliktu jasné stanovisko, které se řídí dlouhodobou kontinuitou naší zahraniční politiky a usnesením parlamentu. Nejsme vlastní součástí koalice, která podniká útok proti iráckému režimu. Přesto plně chápeme její postup a stojíme v konfliktu na její straně. Cokoliv jiného v konečném důsledku prospívá současnému režimu v Iráku, neboť právě neutralita a lhostejnost vyhovuje Saddámovi nejvíce. Svůj názor dala vláda ostatně najevo již před časem, kdy vzala na vědomí naše zařazení na seznam spojenců. Je dobře, že se dnes objevuje v souvislosti s iráckým konfliktem široké spektrum názorů a že se rozvíjí celospolečenská diskuse. Přes tuto názorovou pluralitu je však v tíživé situaci nutné, aby postoj státu směrem do zahraničí byl jasný, jednotný a také pevný. Nemůžeme si dovolit měnit názor podle toho, jak zrovna fouká vítr v Bagdádu. Proto se vláda rozhodla v souladu s principy své zahraniční politiky k již zmíněnému stanovisku. Je třeba si uvědomit, že nejsme neutrální stát. Máme své smluvní závazky, spojenecké smlouvy a dlouhodobou strategii.“ To je velmi hezky řečeno: Má to jen jednu jedinou vadu na kráse, totiž že se na tom se zbytkem vlády neshodne.

Sobota 29. března: Hlavní výtka, s níž se musí předseda ČSSD na sjezdu vyrovnávat, je, že ČSSD je ve vleku malých koaličních stran. Špidla už slíbil, že posílí pozici sociálních demokratů ve vládě. Gross dokonce mluvil o to, že malé strany jsou ve vládě jen „doplňkem“, byť i doplňkem důležitým. To by bylo pravda jedině tehdy, pokud by sociální demokraté měli i bez nich v parlamentu většinu. Protože tomu tak není, měli by je brát jako partnery. Jako partnery je ovšem brát nemusí, pokud si to obě menší strany dají líbit. A dají si to líbit tehdy, když jim účast na vládě bude stát za různé menší či větší ústrky. Pak udělají tutéž chybu, kterou udělala KDU-ČSL a ODA v první Klausově vládě. ČSSD má ovšem proti Klausovi tu výhodu, že může šilhat po ODS i KSČM: obojí by pro ni však bylo ještě nepříjemnější než tato pestrá koalice.

Proti Špidlovi bude jako jediný kandidovat exministr Rusnok. To není od Špidlových oponentů příliš šikovné, vybrali si zjevného protihráče, o jeho politických postojích se navíc moc neví. Otázka není, zda bude mít Rusnok navrch, ale zda dostane Špidla dost hlasů.

Triumvirát Falbr – Kavan – Laštůvka navrhují rezoluci, která by odsoudila USA a Velkou Británii za iráckou válku. Pokud by byla schválena, problematizovalo by to dosavadní vládní pozici a hlavně postavení malých koaličních stran a ministra Svobody. Byla by to pro Špidlu dosti citelná politická porážka a mezinárodní pověsti ČR by to nepřidalo: získali bychom image proradného skunka.

Ministr Gross se na sjezdu zavázal, že jeho ministerstvo bude hájit zájmy ČR vůči sudetoněmeckým revanšistům, kteří si otevřeli v Praze kancelář. Senátor Mezihorák se trapně kroutil za to, že se zúčastnil jejího slavnostního otevření. Prý jeho účast souvisí s tím, že vědecky studuje česko – německé vztahy. Byl by udělal lépe, kdyby tam byl nelezl. To nemůže slušně říci, že ve své účasti nevidí nic špatného a v SdL taky ne?

Petr Hájek, ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta, polemizuje v Právu s článkem Jiřího Pehe, z něhož citujeme v rubrice Řekli napsali. Píše mj.: „Připadá mi skoro banální připomínat, kolikrát v minulosti šel Václav Klaus často téměř sám proti většinovému názoru, s rizikem politického lynče.“ Pokud se pamatuji, jediná věc, kdy za sebou Klaus snad neměl většinu české veřejnosti, bylo rozdělení federace. Nestál však proti drtivé většině a už vůbec nebyl na pokraji lynče. Pan Hájek by nás ovšem mohl překvapit jinými příklady, bylo by dobré, kdyby je předestřel, zasloužily by si nepochybně podrobnou analýzu. A pan ředitel pokračuje: „V tomto případě pouze konstatoval uspokojení z toho, že názor veřejnosti je shodný s názorem prezidenta a demokratických institucí.“ Václav Klaus je dítě štěstěny: jeho nonkonformní názory, které formuluje padni komu padni, se navíc jako naschválů kryjí s názory jeho kolegů a s názory veřejnosti. Není na tom tak, jako ten smolař Blair, který se musel moc a moc snažit, aby nakonec horko těžko přetáhl většinu britského veřejného mínění na svou stranu. Zapomněl totiž, že „… ve věci tak fatální, jako je účast země ve válce, je potřeba elementární shody politiků a veřejnosti zcela principiální“. Dosahování elementární shody politiků a veřejnosti ve věci války je ostatně činnost dosti náročná, Američanům se to např. na prahu druhé světové války povedlo až účinnou japonskou spoluprací (potopili jim třetinu válečného loďstva).

Američtí imperialisté způsobují nenahraditelné škody nejen hrdinnému iráckému lidu, ale i českým pracujícím a České republice obecně. Podle Práva se zdá, že k nám letos nepřiletí čápi, létají přes Irák a válka je nejspíš vyplaší a poplete. Měli bychom žádat tučné odškodné.

P.S. V tuto chvíli se dovídám, že Vladimír Špidla s velkou převahou obhájil post předsedy ČSSD (proti Rusnokovi). Je to v zásadě dobrá zpráva, Špidla zdaleka není ideální politik, ale všechny ostatní možnosti představovaly buď vynucené náhradní řešení, nebo destabilizaci a o hodně větší zlo.

Pondělí 31. března: V Právu tvrdí, že na sjezdu ČSSD „těsná většina dala Špidlovi podmíněnou důvěru“. Myslím, že to nebylo tak dramatické. Špidla neměl skutečného oponenta a zvítězil s dostačujícím předstihem. Argumentovat tím, že posledně dostal 87% hlasů, není docela věcné, tehdy v ČSSD ještě vládnul pevnou rukou papá Zeman a Špidla byl jeho kůň. Když se nyní nově zvoleného předsedy ptali, jak hodlá posilovat postavení ČSSD v koalici, odpověděl: „Pouhopouhými metodami demokratického politického dialogu.“ Český premiér má spoustu špatných vlastností, ale jakási tvrdohlavá zarytost, s níž formuluje soudy jako tento, mezi ně nepatří.

Na sjezdu bylo veselo. Odsoudili válku v Iráku, jediného delegáta, který se odvážil vyslovit pro ni (klobouk dolů), jednoduše vypískali. Počítáním hlasů pro rezoluci se neobtěžovali, bylo jich moc. ČSSD schválila svou nejdůležitější (jak tvrdí senátor Falbr) rezoluci většinou moc hlasů. Jako v rádiu Jerevan: Tóčnoje vrémja dvenádcať časov, maximálno trinádsať. Podobný postup se jim ovšem nevyplatil při vyhlášení klatby nad zrádcem Mezihorákem, který se spustil se sudetoněmeckými revanšisty. Dodatečně se prý ukázalo, že pro ni nehlasoval dostatečný počet „přátel“ a tak bylo prokletí zase odvoláno. Jak by ne, každý hlas v parlamentu je dobrý. Mimochodem, to neznamená, že by byli sociálně demokratičtí přátelé menší šovinisté, než by člověk řekl, ale že tam mají větší nepořádek, než by člověk řekl. To se ostatně ukázalo i při projevu přítele Verheugena. Zpupný Germán mluvil svou mateřštinou, a sociální demokraté rodu slovanského nebyli upozorněni, že si mají vyzvednout přijímače pro simultánní tlumočení. A tak důvody, které vedly české přátele k závěrečnému potlesku, lze nejlépe vyjádřit slovy básníka Christiana Morgensterna (taky Germán): „Neví, co pýš k ní slovem dí, slyší však, že to libě zní“. (překlad Josef Hiršal).

Syn paní místopředsedkyně ČSSD Součkové údajně vykrádal v Ústí byty a čeká ho za to kriminál. To se stává. Co se zase až tak často nestává, je způsob, jak se k tomu paní místopředsedkyně postavila: nemůže sice tvrdit, že ho neporodila, ale její a jeho cesta se rozešla, jejich kontakty jsou přerušeny. Paní místopředsedkyně mi připomíná naši kočku. Starala se o koťátka pečlivě a svědomitě od podzimka do jara, než znovu „zabřezla“. Pak rázně přerušila všechny kontakty, jejich cesty se rozešly. Teď na ně na potkání prská a fackuje je. Paní místopředsedkyně se ovšem od naší kočky liší mimo jiné tím, že za výchovu svého potomstva nese jakousi zodpovědnost.

Pan exministr (a neúspěšný kandidát na předsednickou funkci) Rusnok o sobě tvrdí, že je „chlap s gulami“. Představa, že k výkonu politiky jsou zapotřebí dobře vyvinutá varlata, se u nás v poslední době nějak rozmáhá. Ve skutečnosti gule pana Rusnoka mohou zajímat a těšit jen poměrně úzký okruh jeho ctitelek. Většina veřejnosti od politika očekává vyvinutý mozek.