ARCHIV

"otevřeno"

Národní základy Klausových návrhů

Když se teď Václav Klaus jednoznačně vyjádřil proti Evropské unii a pro "Organizaci evropských států (OES), jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli tedy přímo občané těchto států" (Vytvořme jinou Evropskou unii, LN 16.6.), přišel s něčím, co je u nás v diskusi o EU nové. Avšak nynější Klausovy myšlenky na vztahy Česka k evropským státům a vůbec k Západu mají kořeny v minulosti.

Až do roku 1918 byly české země součástí Rakouska-Uherska, a to znamenalo, že neměly přímý vztah k ne-rakouským národům a státům. V té době se z tohoto rámce vymykaly pouze vztahy českého obyvatelstva a českých politických stran k slovanským národům; v 19. století hrála rasová sounáležitost značnou úlohu. Přímý vztah k evropským státům se vyvíjel po roce 1918 v souvislosti s vytvořením samostatného českého (československého) státu. Ten vznikl přičiněním Spojených států a západních mocností, zejména Francie, které mělo Československo sloužit jako součást její obrany.

Československý stát vznikl na troskách Rakouska-Uherska. O rozbití habsburského soustátí česká politika usilovala a byla za ně Západu vděčná. Na tomto základě existoval v období mezi oběma světovými válkami česko-rakouský a česko-maďarský antagonismus (a to i na úrovni osobních vztahů Čechů k Rakušanům a Maďarům) a naopak přívětivý vztah k západním mocnostem. Odečteme-li však ještě také přátelské vztahy k Jugoslávii a Rumunsku, které vznikly na základě bludné Benešovy politiky Malé Dohody, byl vztah české politiky k ostatním národům a státům většinou spíše nevraživý než přátelský. Navíc uvnitř Československa, které bylo jakousi miniaturní říší, panovalo mezi jednotlivými národy vše jiné než přátelské vztahy.

Slováci, kteří byli vytvořením nového státu zachráněni před odnárodněním, nepřijali projekt české politiky na vytvoření jednotného česko-slovenského národa a začali se s odvoláním na pittsburskou dohodu dožadovat samosprávy. Nedostali ji a jejich vztah k Čechům se vyostřoval. Také Podkarpatská Rus nedostala autonomii, přestože ji měla přislíbenu.

Největší nepřátelství však uvnitř československého státu panovalo mezi Čechy a třímilionovým německým etnikem. Toto nepřátelství existovalo již za Rakouska-Uherska, ale vystupňovalo se, když Němci byli k novému státu připojeni násilím. Česko-německé nepřátelství dále posílilo, když se v Německu chopil moci Hitler. Vedlo až k rozpadu Československé republiky a k připojení českého a moravského pohraničí k nacistickému Německu. O tom se poměrně dost hovoří, stejně jako o tom, že se tak mohlo stát pouze proto, že Francie a Anglie české pohraničí v Mnichově Německu vlastně darovaly. Nejen česká politika, ale celý národ pohlížel na západní mocnosti s pochopitelnou zlobou. V té době byla oblast střední Evropy naplněna nevraživostí a nepřátelstvím. Samozřejmě že nejvíce byl naplněn nenávistí vztah Čechů k Německu, které 15. března 1939 české země okupovalo. Ale daleko k přátelství měl také vztah Čechů a Slováků. Slováci se rádi vydali Hitlerovu nátlaku, vyhnali Čechy ze Slovenska (proč se o tomto vyhnání mlčí?) a vytvořili samostatný stát. V předvečer druhé světové války byli Češi opuštěni a na jejich vztahu k cizím zemím se to dobře poznalo.

Když pak nacisté rozpoutali světovou válku a západní státy byly nuceny hájit svou existenci a bojovat proti Hitlerovi, česká exilová vláda se k nim připojila (nic jiného jí ani nezbývalo), ale důvěru k nim nechovala. Nespatřovala záruku bezpečí státu, který měl být a byl po válce obnoven, v Západu, ale v komunistickém Sovětském svazu, v němž viděla z dnešního pohledu těžko uvěřitelné pozitivní stránky. Podle Edvarda Beneše byla většina českých politiků přesvědčena, že během války s nacisty projde Sovětský svaz demokratickými přeměnami.

Ovšem co vše Dr. Beneše a občanskou exilovou politiku vedlo k tomu, že se tak těsně přimkl ke Kremlu, to přesahuje rámec tohoto krátkého článku. Pro nás je podstatné, že většina českého národa zaujala za druhé světové války rozporný vztah k západním státům: jakožto k mocnostem, které Československo zradily, a zároveň jako ke státům, které přinesou svobodu. Nepřátelství k Německu se jen pozvolna zmenšovalo.

Tento vztah obyvatelstva k hlavním evropským státům se příliš nezměnil ani za studené války, kdy Západ bojoval za svobodu a Sovětský svaz za své totalitně ovládané impérium. Nevraživost vůči Západu, trvající i ve dvou desetiletích před rokem 1989, poměrně dobře vysvětluje netečnost českého národa, zejména proti ruským okupantům.

Ani se tomu nechce věřit, ale po listopadu 1989 o vztahu k zahraničí neuvažovala: převzala bez jakéhokoli přemýšlení dědictví ambivalentního vztahu vůči Západu. Není to otázka pouze jedné strany, jak bylo dobře vidět za irácké krize. Hlavní vládní strana (ČSSD) přijala protiamerickou rezoluci, kdežto český stát (s výjimkou Václava Klause) sice nevýrazně, ale přece jen podporoval Spojené státy. Václav Klaus stál v čele nacionalistické ODS, a byla to především tato strana, která zmíněný obojetný vztah k Západu udržovala a udržuje. Když se Klaus stal prezidentem, bylo zřejmé, že se stupňuje jeho nacionalismus, jak to dosvědčuje jeho konflikt s USA a odmítání kontaktů se zástupci sudetských Němců.

Větší integrace se západními státy (a s Německem!), jimž česká politika od Mnichova upřímně nedůvěřuje, je pro něho zcela nepřijatelná. Asi právě tak by byla nepřijatelná pro prezidenta Beneše. A tak, kde se vzal, tu se vzal, máme tu Klausův projekt Spojených států evropských. Kdyby se uskutečnil, integrace Evropy by byla utopií.

Samozřejmě, že Klausův ambivalentní vztah k Západu ovlivňují i jiné okolnosti; myslím, že tyto "historické" okolnosti jsou nejzávažnější.

E.M.