ARCHIV

"otevřeno"

Plavba na Východ

Nelze říci, že by evropské státy v minulosti zanedbávaly Orient, blízký i vzdálený. Věnovaly se mu většinou jako oblasti, v níž se výhodně vytvářely kolonie. Dnes je věk kolonií a podceňování Východu za námi, svědčí o tom Indie, Jižní Korea i Japonsko. Pokud jde o Čínu, ta se ze zaostalého, podvyživeného státu změnila v prvořadou velmoc, která vzbuzuje respekt nejen svou lidnatostí, ale i netušeným hospodářským rozmachem, založeným na technické dovednosti a použití nových technologií. Hospodářská výbojnost této mocnosti začíná dělat starosti i na Západě.

Zřejmě to byly hlavně investiční možnosti čínského státu, které přilákaly Jiřího Paroubka k tomu, že ke své první velké zahraniční cestě odjel do Číny. První zprávy o výsledcích této cesty se zdají nasvědčovat, že ve spolupráci s Čínou očekávají Česko značné úspěchy, hlavně růst zaměstnanosti a velké investice do průmyslu. Zato (nebo proto), říká Jiří Paroubek se Česko stane čínskou základnou v Evropě: myslí se tím základnou hospodářskou. Kdeže jsou doby, kdy vedoucí činitelé západních států měli takřka za svou povinnost napomínat Čínu, že už by konečně měla poskytovat občanům lidská práva. Jak se zdá, situace se normalizuje. V Číně nejde o to či ono "lidské právo", Čína je komunistická velmoc, která poskytuje svým občanům minimální občanská práva, jenom taková, kolik je zapotřebí k rychlému hospodářskému růstu země. Povídání státníka takové zemičky, jako je Česká republika, o lidských právech nemohou vést k nějakým výsledkům.

Pro svou obrovskou lidnatost není Čína agresivní zemí, stačí jí okupace Tibetu a úsilí připojit k svému území Taiwan. To ale neznamená, že se v budoucnu nezačne rozhlížet i po vzdálenějších krajích. V takovém případě by se jí náramně hodila hospodářská základna ve střední Evropě, zvláště připočteme-li k zdejší situaci morálně rozklížené Německo. To, co říkám, není utopie. Představme si Česko jako hospodářskou základnu Číny v Evropě, a to tak, že jí bude patřit - řekněme - třetina investic u nás. Co je potom snazšího než adresovat Česku výhrůžky, že Čína své investice stáhne? V takovém případě by české vládě nezbylo než ustoupit nátlaku komunistické velmoci. Situace by však nemusela dojít do této modelové podoby; čím větší bude hospodářská závislost na Číně, tím větší bude i závislost politická.

Jistě, spolupráci s touto velmocí se nelze vyhýbat. O vyhýbání hospodářské spolupráci tu není řeč. Ale česká vláda by měla vědět, jak daleko až smí dojít. Pořád je Čínská republika komunistický stát. My už jako společnost pamatujeme na komunismus pouze podle hesel anarchistických křiklounů a nesmyslných prohlášení, že "s komunisty se nemluví". O Číně se - nevím proč - předpokládá, že současně s hospodářským rozvojem tu vyroste a poroste demokracie. Ale co když se vývoj bude ubírat obráceně? Komunismus přece neztratil nic ze své totalitní podstaty a snadno může obnovit své agresivní choutky. A Čína jako komunistická velmoc je jako spojenec nejen hospodářsky perspektivní, ale také nebezpečný. Myslí na to odpovědní činitelé? Předseda vlády zřejmě ne.

A tak by bylo zapotřebí, aby česká zahraniční politika (a politika vůbec) našla své místo v euroamerickém světě a nehledala je u čínských hranic. Dnes se taková varování mohou zdát vymyšlená, utopická. Ale co zítra a pozítří?

E.M.