ARCHIV

"otevřeno"

Výhody našich svátků

Naše svátky nás spojují s minulostí: buď s významnými událostmi nebo s vynikajícími osobnostmi, které žily před mnoha desetiletími i staletími. Podstatný je aktuální význam jejich činů a myšlenek. Je pochopitelné, že se postupně mění akcenty na to, co tyto osobnosti hlásaly. A je také přirozené, že naši politici a státníci právě v den Husových oslav tyto akcenty připomínají. Letos to učinil sám prezident republiky. V oslavném projevu řekl mimo jiné:

"Naše dnešní problémy jsou jen zdánlivě zcela odlišné od náboženských sporů středověku. V podstatě jde stále o totéž. I dnes musíme bojovat se snahami spoutávat náš život do sítí všeobjímajících příkazů a zákazů. I dnes bojujeme s farizejstvím a pokrytectvím, které za libě znějícími frázemi o dobru a lásce skrývají velmi pozemské a velmi konkrétní osobní hmotné zájmy. I dnes se musíme utkávat s ambicemi samozvaných majitelů jediné pravdy, kteří si činí nárok rozhodovat za nás o tom, co je správné a pro nás dobré. I dnes musíme čelit pokusům ustanovit nad životy lidí i zemí univerzální autoritu, která se na názory jednotlivců nemusí ohlížet a která smí - bez nás - vládnout v zájmu údajných vyšších cílů a nových dogmat. I dnes jsou ti, kteří se odváží pozvednout hlas, kritizovat či snažit se o nápravu věcí veřejných, stavěni na pranýř."

To jsou hezká tvrzení, bohužel ale obecná. Hledáme-li odkaz, který je konkrétní, najdeme jediný - poukázání na libě znějící "fráze o dobru a lásce". Ten, kdo zná ideje našeho prezidenta, je blízek tomu myslet si, že v tomto odstavci provádí ojedinělou sebekritiku. Alespoň já bych si to mohl myslet snadno. Jak bych si jinak měl vysvětlit poslední větu uvedeného citátu? Vždyť docela nedávno se mne Václav Klaus snažil "postavit na pranýř", protože jsem se "odvážil pozvednout hlas". To je ovšem můj osobní pohled.

Uznávám však, že lidí, které se snažil "postavit na pranýř" právě prezident je velice málo. Ostatní, to znamená většina naší populace, snadno mohou přijmout jeho vývody jako oprávněné. Přestože - nebo právě proto -, že celá česká parlamentní politika včetně Václava Klause převzala ambice držitelů "samozvaných majitelů jediné pravdy". Tato jediná pravda je pravda extrémního nacionalismu. Spočívá v tom, že se nesmějí měnit výsledky druhé světové války, že vyhnání Němců a Benešovy dekrety byly legitimní. Právě v den vzpomínek na Mistra Jana Husa by stálo zato připomenout, že vskutku existuje něco, co o tomto období minulosti rozhoduje za nás (a proti nám), cosi, co říká, "co je správné". Toto "něco" je pravda. Sděluje nám, že vyhnání Němců byla etnická čistka, o jejíž legitimitě nemůže být ani řeč, že výsledky druhé světové války jsou až na výjimky pouhou minulostí, a doporučuje četbu nacionálně perzekučních Benešových dekretů jen lidem se silnými nervy. Pokusy ustanovit nad námi bez ohledu na to, co je pravda "univerzální autoritu, která se na názory jednotlivců nemusí ohlížet", tyto pokusy tu tedy již byly a došly dosti daleko. Přesto se naše politika tváří, jako bychom byli odjakživa až do skonání světa svatí.

Ve většině z nás je ovšem nacionalismu opravdu hodně. A zvláštního. Jak to nedávno na internetu popsal Rafael Vilémský:

"Český nacionalismus je v něčem, a to v něčem velmi podstatném, nesrovnatelný se všemi jinými. A sice v tom, že se neustále maskuje, nepřizná se k sobě, tvrdí o sobě, že neexistuje. Jiné nacionalismy jsou, pokud vím, docela otevřené, přiznávají se k tomu. I Slováci, i Srbové, i náckové a jiní. Ale Češi, ti nejsou nacionalisty, kdeže! Ti jen zápasili o historické právo, … čechizovali zněmčená území a budovali demokracii ve své republice, v ostrůvku demokratických svobod oklopeném samými nedemokratickými režimy, pak ji zase očisťovali od nacismu, kolaborantů, zrádců a proradných Němců." (Čs. Magazín 7/2005)

Rafael Vilémský upozorňuje na další zvláštnost našeho nacionalismu: "Pokud si vzpomínám, každý nacionalismus byl nesen jednou stranou, organizací, hnutím. To taky v Česku neznáme. My jsme vyhranění nacionalisté všichni" (…) To, že český nacionalismus působí v celém politickém spektru, ukazuje, s jakou intenzitou pronikl všechny vrstvy společnosti, jeho tvrzení se pro ně staly nediskutovatelnou skutečností, jeho smýšlení naprostou samozřejmostí." Univerzální pravda nacionalismu pronikla skutečně celou společností, od prostého občana až k prezidentu republiky.Výjimky naštěstí jsou, bohužel však potvrzují pravidlo.

Výročí upálení Mistra Jana Husa využil prezident republiky k tomu, aby to dal v zápalu obecné rétoriky najevo.

E.M.