ARCHIV

"otevřeno"

O co jde nám a sudetským Němcům

Mnoha čtenářům MfDNES je přinejmenším znám začátek této příhody. Když byla před českým ministerstvem zahraničí vztyčena socha Edvarda Beneše, napsal jsem k tomu komentář ("Zabrání Schröder válce?", MfDNES 20. 5. 2005) jako k negativnímu aktu, který zdůrazňuje a zbožňuje symbol vyhnání, Edvarda Beneše.

Netušil jsem, že ze zastánců vyhnání se mnou bude polemizovat sám prezident ("Už je třeba říci rozhodné ne!" MfD 6. 6.) Odpověděl jsem o dva dny později. Vyjádřil jsem se především k jeho tvrzení, že v roce 1945 "vytvoření etnicky čistého českého (slovanského) státu nebylo cílem nikoho" a že jde o mou "neuvěřitelnou" utkvělou představou. Ocitoval jsem proto výrok Edvarda Beneše z 16. května 1945 z projevu na Staroměstském náměstí: "Bude třeba (…) vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v českých zemích a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků provést."

Vyznění článků, které vyšly poté, je nebývalé. Nejprve Petruška Šustrová v Lidových novinách vytkla prezidentovi, že jeho polemika s normálním občanem je přinejmenším nevkusná a pak následoval článek Bohumila Doležala "Je opravdu snadné být kritikem?" (MfDnes 14. 6), kritizující Klausovy polemické způsoby. Ke slovu se přihlásil rovněž redaktor LN Sedlák a s faktograficky přesvědčivým textem Milan Churaň (v Lidových novinách a v Doležalových Událostech). Samozřejmě, že mne tyto texty potěšily, protože ani jeden z nich nedal panu prezidentovi za pravdu.

Na této zvláštní výměně názorů není - to uznávám - významná okolnost, že šlo také o můj text. Pokud však vím, je to poprvé, že všichni ti, kteří se k výměně názorů připojili, odmítli vyhnání Němců a Klausovy argumenty. To je důležité. Nemusí, ale může to být i náznak obratu smýšlení intelektuálních kruhů. Spolu s dalšími náznaky (proti vyhnání vystoupil již před tím Karel Gott) to nicméně znamená, že oficiální výklad dějin již není přijímán jako jednotný a závazný, jak by si naše politika přála. Naopak, není pochyb, že existují alternativní názory.

Bude asi jistou dobu trvat, než to plně pochopí i v Německu. Klausova útoku si Němci všimli (dokonce i Frankfurter Algemeine Zeizung), s Klausem polemizovali jak Bernd Posselt, tak Erika Steinbachová. Není však ani náznaku, že by si všimli toho, co následovalo. To platí i pro oficiální tiskový orgán Sudetoněmeckého krajanského sdružení Sudetendeutsche Zeitung, který až dosud referoval pouze o Klausově článku. Avšak: Václav Klaus se neodchýlil od názorů, které zastává jak on, tak česká oficiální politika, nic jiného se od něho ani nedalo očekávat. Proti němu se však vyjádřili seriozní autoři, kteří v tomto případě vytvořili jakousi opozici proti většinovému výkladu dějin.

Proč si toho Krajanské sdružení nevšimlo? Není vůči takovým věcem dostatečně senzitivní. Nemohu to "dokázat"; zdá se mi to však podle probíhajících událostí nepochybné. Činitelé sudetoněmeckého hnutí usilovně pracují na tom, aby jim česká oficiální politika vyšla vstříc a distancovala se od poválečné etnické čistky. Není divu. V důsledku toho však jsou jim státníci a politici důležití, kdežto obyčejní žurnalisté, publicisté, politologové jim pro svou vzdálenost od exekutivních pravomocí ani zdaleka nezdají mít větší význam.

Jenomže:

Za prvé. Česká vládní a parlamentní politika se chová k sudetským Němcům jako kamenný blok; kdyby s nimi navázala oficiální kontakty, pochopila by to jako nesmírnou prohru. Rostoucí racionální vnímání "odsunu" na české straně si sudetoněmecká politika dostatečně nevšímá (přitom se dějí na regionální rovině, což způsobují kontakty obyvatel pohraničí vyhnaných sudetských Němců). Tato nevšímavost na změny k chápání odsunu v českých intelektuálních a mediálních kruzích jako by Němcům, zejména sudetským, potvrzovala, že se v Česku nic nemění, Češi jsou stále tak bezcitní a neoblomní jako v roce 1945. A víceméně všichni.

A za druhé. Dokázat, aby vztah české politiky k vyhnání získal racionální povahu, je úkol obtížný a dlouhodobý. S českými státníky mohou sudetoněmečtí činitelé jednat do nekonečna, samo o sobě je to sysifovská práce. Bez českých žurnalistů, publicistů a politologů je postup na cestě ke smíření neuskutečnitelný. Směr vedoucích sudetoněmeckých činitelů vede, zdá se mi, hlavou proti zdi. To není dobře.

A za třetí a naposled. Lidé, kteří v Česku vystupují s odmítnutím vyhnání jako regulérní politické akce, jsou svým způsobem idealisté. Jde jim především o očištění naší minulosti od oné temné skvrny, kterou zatížila naše národní vědomí protiněmecká etnická čistka. K tomu jistě sudetské Němce potřebují méně než oni Čechy. Až na jednu výjimku. Přestože se to na obou stranách popírá, jsou česko-sudetoněmecké vztahy poznamenány nenávistí. Zmenšit ji, k tomu je třeba spolupráce na obou stranách a dobré vůle jak Čechů, tak Němců.

Udělal jsem závěry podle jedné ne právě nejdůležitější výměny názorů; pokud by se netýkala také mého textu, možná bych si celé věci nevšiml. Ale i tak…

E.M.