ARCHIV

"otevřeno"

Konec nacionalistické Evropy

Jestliže nacionalistická Evropa skončí, jaká bude Evropa po ní? Dnes se zdá, že žádná. To zní jako aforismus.

Ale je to tak. Řekněme, že se mimořádným úsilím podaří překlenout rozpory ohledně euroústavy a rozpočtu Unie. To nepomůže, protože podstatná překážka v úsilí o Evropu je zjevná a stálá: bazální (základní) nacionalismus, to znamená takové trvání na vlastní moci, jehož nositelé se často domnívají, že nemají s nacionalismem nic společného. Připočteme-li k tomu obrovské závaží minulosti, které tíží snad všechny evropské státy, dojdeme k smutným závěrům. Dezintegrovaná Evropa je totiž nepochybně smrtelně ohrožena. Když ničím jiným, tak hospodářsky růstem v globálním měřítku velkých celků (USA, Čína, Indie, jihovýchodní Asie), jak na to ostatně důrazně upozornil Tony Blair. Ideově a nábožensky na ni útočí radikální islám. Pokud se Evropa vůbec hájí, pak nikoli "celá", nýbrž rozkouskovaná na státy, z nichž každý chce něco jiného. Nynější "velké" státy Evropské unie navíc byly (bývaly!) světovládnými koloniálními mocnostmi a že na to nemohou zapomenout - jak je toho smutným dokladem Francie. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že se vlády národních států v budoucnu přestanou i nadále škorpit o základních věcech a že by se o nich dokázaly dohodnout.

Existuje řešení? Neexistuje, a přece se musí najít. Je třeba spojit to, co se rozloučilo. Rozloučila se Evropa a Spojené státy, rozpojeny zůstaly národní státy. Sloučení obojího druhu není myslitelné na základě ničeho jiného než toho, co je v historickém smyslu evropské, co tedy tento náš subkontinent dokáže - doufejme - přijmout jako něco, co je pro něj přínosem.

Tím něčím je křesťanství. Křesťanství jednak v náboženském smyslu, jednak ve smyslu hodnot, které vznikly v koexistenci evropské církevní a světské moci během mnoha staletí. Jsou to hodnoty důležité, mimo jiné tolerance, svoboda, občanská práva. Evropské státy je sice přijaly, i když mnohdy formálně, ale jejich vliv zasahuje i do křesťanských církví, a svou existencí přispívá k jejich krizi, která mimo jiné spočívá v tom, že církve se s nimi dosud nedokázaly důsledně vyrovnat. A to je pouhý díl novot posledních století, které na církve vnášejí mimořádné nároky, protože jde o emancipaci celých lidských skupin: žen, etnik, homosexuálů. Přirozeně, že je to rovněž nárok na evangelické církve, ale zvláště na církev katolickou. O ni zejména se potřebuje Evropa opřít, aby mohla překonat dezintegraci a co nejtěsněji spolupracovat se Spojenými státy. Ale katolická církev je také v krizi.

Náboženství, jakkoli jeho zdroje a některé rituály mají věkovité kořeny, nemůže mít středověký charakter, má-li být základní oporou dnešním lidem a národům Evropy. Naopak, mělo by být schopno odpovídat na aktuální a nejaktuálnější otázky. Ovšemže nelze požadovat, aby církve řešily to, čeho je schopna pouze světská moc. Ale měly by bojovně usilovat o to, aby se v Evropě světská moc opírala o křesťanství, a ne o islám. Zápas Vatikánu proti antikoncepci a kondomům tomu příliš nepomůže

Je důležité chápat křesťanství a jeho hodnoty v plné historicitě. V tomto smyslu zbývá velmi důležitý dluh. A ten se vztahuje k židovskému státu. Evropa se k němu chová tak, jako by v umírněnější formě navazovala na kruté tradice evropského (a křesťanského) antisemitismu. Také evropské křesťanství by nemělo zapomenout, jak a z čeho vlastně vzniklo. A jak vznikl stát Izrael - že Židé, řečeno s nadsázkou, ale jen malou,- byli buď v Evropě vyvražděni, anebo z Evropy vyhnáni.

A ještě něco, co zmizelo jaksi samo od sebe. Pokud hovoříme o spolupráci Evropy se Spojenými státy, neměli bychom zapomenout, jak docela nedávno pojímala Evropská unie vztah Evropy a Ameriky. Vzpomeneme si? Během deseti let měla Evropa dohnat a předehnat Spojené státy. Skutečnost rychle odzvonila tomuto nonsensu; připomínalo sovětské "dohnat a předehnat"´, které předznamenalo zánik sovětské říše. Reálná úvaha říká, že Evropa naopak nutně potřebuje pomoc Spojených států, a to v mnoha ohledech. Dosud, zdá se, jsou Spojené státy víc ochotny takovou pomoc poskytnout, než Evropa ji přijmout.

E.M.