ARCHIV

"otevřeno"

Společnost a radikalismus

Začal s tím vlastně Václav Klaus. Oč jde, vyjádřil zřetelně v otevřeném dopise dvanácti bývalým disidentům.

Potvrdil, že podle jeho názoru mohou představovat hnutí a skupiny, které "nemají dost odvahy, sil ani idejí, aby s nimi šly na veřejný trh a podstoupily volební zápas o svou demokratickou legitimitu" opravdové nebezpečí. A to tenkrát, pokud ve spojení s mocným světem médii chtějí občanům diktovat svou vlastní představu o svobodě a demokracii, protože si připadají, že jsou k tomu "vyvoleni". Ale riziko voleb podstoupit nechtějí.

Václav Klaus neodsuzuje spolky a sdružení jako takové. Považuje je "za naprosto nezbytnou součást jakékoli smysluplně fungující lidské společnosti." Avšak politické názory, říká, se mají prosazovat "na základě politické legitimity" (rozuměj politických stran).

Václav Klaus se zajisté nemýlí, domnívá-li se, že lidé, kteří se cítí "vyvoleni", mohou být nebezpečím pro demokratickou společnost. Nezmiňuje se však o další dosti podstatné věci: tito lidé mohou rozhodujícím způsobem ovlivňovat nejen nevládní organizace, ale právě tak politické strany. Pak rovněž představují nebezpečí. Lze právem poukazovat na to, že v Německu se stal Hitler kancléřem, když jeho strana (NSDAP) vyhrála volby, a že naše společnost si po druhé světové válce zvolila komunisty (Ivan Štern Čro 6 25. 5). Ostatně na tomto příkladu z našich dějin je patrný jednoduchý mechanismus toho, jak autoritativní a posléze totalitní režimy získaly moc.

Po osvobození v květnu 1945 vládla v Národním shromáždění Národní fronta; Národní fronta však kontrolovala také členstvo a činnost odborů a národní výborů, rolnických komisí, hnutí mládeže. Národně socialistická ideologie ovládla většinu společnosti. Nekomunistické strany se pokoušely původní národněfrontovní jednotu rozrušit, ale podařilo se jim to jen zčásti. Zůstala a v únoru 1948 pomohla komunistické straně porazit "reakci". Podstatná byla v tomto vývoji strana (KSČ s mandátem z voleb), přičemž KSČ čerpala sílu ze spojení s ",masovými" organizacemi, které o mandát z voleb neusilovaly. Byly však ovládnuty radikální ideologií, podle níž (a podle pokynů komunistické strany) postupovaly. Tak tomu bylo nejen u nás; radikální ideologie stála kupříkladu i za nacistickým převratem v Německu.

Dva společenské fenomény se zdají v této souvislosti mimořádně významné: radikální ideologie a neformální většina, vytvářející jednotu společnosti.

Hovoříme-li o společenském nebezpečí radikalismu, neměli bychom pustit ze zřetele, že nejde pouze o velké společenské převraty. Jde o to, že radikalismus může dosti zkomplikovat náš běžný život v občanské společnosti. A mimo jiné prostřednictvím politických stran. Kupříkladu v beránčím rouchu Občanské demokratické strany se skrývá radikální nacionalismus, který tato strana převzala jako štafetový kolík od strany národně socialistické. S údivem můžeme zjistit, že ve vládnoucí sociální demokracii není radikální nacionalismus o mnoho menší. Bohužel, škodlivost tohoto radikalismu poznáme hlavně v budoucnosti..

To je ovšem otázka politických stran. A co ve spolcích? Václav Klaus zdůrazňuje, že "lidskou svobodu od nepaměti ohrožovaly různé kolektivistické ´ismy´, které před lidskou svobodu předsazovaly jiné cíle, jiné hodnoty, jiné požadavky." Je jen třeba dodat, že nejde o --ismy jako takové, nýbrž o radikální -ismy (marxismus v prvé řadě). Nejde tedy například o feminismus - ten je od dnešní civilizace neodmyslitelný -, jde o radikální feminismus, jak jsme jej viděli ztvárněn ve filmu "Sexmise", nejde o spolky a sdružení, které se snaží bránit ohrožené živočišné a rostlinné druhy, kterým naše civilizace dává pořádně zabrat, ale o radikální sdružení usilující chránit přírodu radikálním znesnadňováním rozvoje vědy a techniky.

Radikalismus opravdu neprospívá naší svobodě. V zápase s ním bychom ovšem neměli s vaničkou vylít i dítě.

E.M. Mladá fronta Dnes 17. června 2005