ARCHIV

"otevřeno"

Jak dopadly anglické volby

Už dlouho před počátkem května jsme toho věděli až dost o výsledcích anglických voleb. Podle nesčetných komentářů byli na tom labouristé a zvláště Tony Blair dosti zle; když někdo vyhraje parlamentní volby dvakrát za sebou a ještě si v druhém volebním období usmyslí poslat kontingent vojska do Iráku na pomoc Američanům, jeho vyhlídky jsou pochopitelně při třetích volbách nižší. I bez toho je obtížné vyhrát volby třikrát za sebou. Podívejme se, jak je tomu u nás: sociální demokracie vyhrála dvakrát, ale podruhé jen proto, že neměla v čele Miloše Zemana. Je dosti snadné domyslet si, jak asi pro ni dopadnou další parlamentní volby.

V Anglii to bylo jinak, skutečný výsledek voleb nedal pesimistickým prognózám za pravdu. Nedal tedy za pravdu ani často v televizi tak často opakovaným záběrům, v nichž britští občané zdůrazňovali protiprávní britskou vojenskou účast v Iráku, a hlavně že oni to Blairovi nikdy nezapomenou. Byli tací, kteří podezírali zpravodajství (nejen české) že se omezilo na protiblairovské hlasy a ignorovalo britské občany, kteří stojí za svým premiérem. To bohužel není podezření, to je jistota. Proč to všechno?

Není to všechno. Existovala nezbadatelná konvence mezinárodní levice o tom, že je třeba zabránit vítězství Američanů ve válce v Iráku, a skutečně média na celém světě se jako hejno supů vrhla na George Bushe. Válce proti terorismu nezabránila, Bush byl zvolen prezidentem na další období a Iráčané s chutí zvolili nový parlament. Nakonec i Blair vyhrál v parlamentních volbách, i když s menším náskokem před ostatními stranami než minule. Proč se v těchto případech se světová média snažila o opak a i po prohře se tváří, jako by vítězila?

Máme totiž co činit s velkým náporem celosvětové radikální levice, která chce změnit svět - ať už vědomě nebo bezděčně podle návodů Karla Marxe, i když původní učení je uzpůsobeno podle potřeb dnešní doby a učiněno běžnému občanovi přijatelnější. K vytvoření bezproblémové společnosti stačí přidržovat se několika příjemných zásad. Nemáme se protivit zlu silou, máme se dohodnout s nepřáteli, usilovat o nastolení rovnosti mezi lidmi i mezi národy a státy. Státníci jako Bush nebo Blair, kteří poučeni minulostí vědí, že na nejhorší zlo platí jen síla, vytvářejí pro radikální levici v jejím pacifistickém a všeobjímajícím snažení nepříjemné překážky.

Hovořím tu o radikální levici, ale té přece není tolik, aby mohla vystupovat s tak mocnou ničivou silou. Jistěže ne. Problém je v "normálních", obyčejných lidech, kteří si přejí mít klid a nechtějí s nikým bojovat; značná část z nich chce mít pokoj a nebýt obtěžována (je to pravý opak tzv. celoplanetární odpovědnosti, který od nás vyžadoval bývalý prezident Havel). Rádi se přidávají na stranu těch hodných proti "zlým" politikům, nedomýšlejí následky uvedených příjemných zásad, které jsou vždy atraktivně konkretizovány tak, aby byly přitažlivé. Při vhodném tréninku dokážou i mnozí řadoví občané sehrát - a to nechci nikoho urážet - úlohu proslulých užitečných idiotů.

Je to lidská vlastnost věřit desetkrát kompromitovanému utopickému cíli - bez ohledu na to, k jakým důsledkům může vést. Podle těchto měřítek je potom třetí volební vítězství Tony Blaira, bez ohledu na ztráty voličů proti předchozím volbám, malým zázrakem. Zde v Evropě bychom se měli důkladně učit tomu, jak dělat zázraky. Celkem vzato to tu vypadá o dost hůř než v Anglii a zázraků máme zapotřebí.

E.M.