ARCHIV

"otevřeno"

Nepřepisovat historii!

Již několik týdnů nám prezident republiky připomíná , abychom si při oslavách 60. výročí konce druhé světové války uvědomili nebezpečí, které hrozí z rostoucího zájmu přepisovat historii:

"Dnes, po šedesáti letech, se už leckomu zdá, že o vině a jejích příčinách není třeba hovořit a že si dnešní svět a nová Evropa zaslouží jiný přístup. Válka se v této rozmazané optice začíná jevit jako tragický, nikým nezpůsobený soubor individuálního utrpení. Realita se začíná vytrácet, smrt oběti a viníka se dostává na stejnou úroveň. Začíná být možné obcházet otázku viny za rozpoutání válečných hrůz, pomíjet souvztažnost zločinu a trestu. Začíná být možné historii přepisovat. (…)

Úkolem dneška je bránit historickou pravdu, jasně pojmenovávat příčiny II. světové války, rozlišovat její viníky a oběti, zločiny, které se tehdy udály, nezakrývat. Jenom tak můžeme tuto tragédii pochopit, jenom tak z ní můžeme - pro sebe i pro generace budoucí - vyvodit potřebné poučení." (Ze slavnostního projevu 7. května 2005)

Náš prezident to dělá tak jako v mnoha dalších případech: napadá na základě nejasných obecných pojmů anonymní protivníky. Komu se zdá, že o vině není třeba hovořit? Co jsou "příčiny viny"? Kdo jsou viníci a kdo oběti? (Viníky jsou asi Němci, oběti Češi, to ale se musíme domyslet‚Václav Klaus to neřekl.) Realita se začíná vytrácet, v tom má Václav Klaus pravdu, a za půl století to bude s realitou 40. let ještě horší.Viníkem je čas. Ten smazává dávnou realitu; kam zmizela realita napoleonských válek?

Tušíme sice, co prezident myslí "souvztažností zločinu a trestu", ale když to řekl takto obecně, jde o frázi, jejíž význam si každý může doplnit, jak chce. Jinak je tomu s požadavkem nezakrývat zločiny, které se tehdy udály. Tento požadavek se totiž týká rovněž nás a bolestivě. Václav Klaus to ví. O tom svědčí i to, co řekl ve svém projevu v Ostravě 2. května, kde opět vystoupil proti pokusům

"…historii přehodnocovat, pod různými záminkami ji přepisovat či se ji snažit - na základě dnešních pohledů, tedy bez tehdejších tragických prožitků miliónů lidí - tak zvaně napravovat. Často slýcháme úvahy, ve kterých bývá konec druhé světové války interpretován jinak, než jak byl milióny tehdejších našich spoluobčanů prožit. Ztrácí se v nich prvek osvobození a začíná v nich dominovat důraz na dobu následnou. Vidí se v něm počátek nové totality, která zanedlouho - na čtyři dlouhá desetiletí - ovládla naši část Evropy. Jsem přesvědčen, že takovéto hodnocení tohoto historického okamžiku, který bez sebemenších pochybností znamenal osvobození od nacismu a ukončení německé okupace a vlastně i celé 2. světové války, nesmí převládnout." (Zvýraznil E.M.)

Minulost nelze půlit, čtvrtit. "Doba následná" začala bohužel současně s osvobozením od nacismu (o němž opravdu nelze pochybovat), a to za mocného přispění české politiky. Ale jak to tedy tehdy vlastně bylo? Osvobození od nacismu se u nás překrývalo časově i věcně s prvními kroky vedoucími k "nové totalitě". Když na počátku roku 1945 sovětská vojska převzala kontrolu nad východním Slovenskem, vyhlásila na tomto území svůj program první československá vláda, vytvořená ještě v emigraci. Tento program navázal na ideu Dr. Edvarda Beneše uskutečnit hned po válce revoluční opatření v tom smyslu, že nová republika bude zbavena Němců, Maďarů, nežádoucích politických stran, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty. Takto nesouřadný seznam (někdo je vinen kolaborací, jiný tím, že se narodil jako Němec) mohla vytvořit jen revoluce.

A program první československé vlády, předložený veřejně 5. dubna 1945 v Košicích (odtud Košický vládní program) revoluční byl. I mezinárodně politicky. Úvodem vyjádřil

"neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu… (a bude) pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě…".

Spojenectví se Sovětským svazem bylo nutné, jestliže se měla uskutečnit revoluční opatření, které obecně projektoval Edvard Beneš a naplánoval Košický vládní program. Upozorňuji tu jen na dvě složky, na nichž záležel charakter revoluce a pak i celého státu. První složkou byla závazná poslušnost Sovětskému svazu a pak i "členství" Československa v sovětském impériu. Druhou složkou byl základ revoluce, vyhnání Němců a Maďarů z československého území. Pokud jde o vyhnání Němců, československá vláda si nebyla zcela jista postojem západních mocností, ale měla bezpodmínečnou podporu u diktátora Stalina. A aby mohla být konference vítězných mocností postavena aspoň částečně před hotovou věc, začala revoluce nezákonným, opravdu jakobínským vyháněním Němců z Československa. Stálo desítky tisíc německých životů včetně dětí (a toho by si měl český prezident všimnout, když hovoří o tom, že smrt viníka a oběti se dostávají na stejnou úroveň) a nebylo by možné bez podpory a pomoci Sovětského svazu, který přebíral vyhnance do svého okupačního pásma. A když pak došlo k postupimské konferenci, Stalin snadno prosadil celkový odsun všech Němců z Československé republiky.

To vše přirozeně nezmenšuje skutečné viny a zločiny nacistů. Ale ukrutnosti, odehrávající se v Československu v době poválečné revoluce, lze snadno začlenit do obecných pojmů, které Václav Klaus považuje za tak důležité: příčinu můžeme právem vidět v úsilí československé vlády vytvořit homogenní slovanský stát, následek v etnické čistce sudetských Němců, která se stala základem české národně socialistické revoluce. (A tak to opravdu bylo.)

Projevy Václava Klause pochopitelně nejsou ojedinělými výroky osamoceného státníka. Naopak, kdyby nešlo o prezidenta republiky, řekli bychom, že jde o pověstnou "špičku ledovce". Jde o neobyčejně rozšířené mýty o tom, jak se Češi po druhé světové válce slavně vypořádali s germánskými protivníky (správně s ženami, starci a dětmi; sudetští muži byli tehdy většinou v zajetí). K 60. výročí konce druhé světové války podpořila tyto mýty i Dr. Eva Hahnová, která 5. května poskytla rozhovor Petru Žantovskému. Ten její osobnost charakterizuje takto:

"V Německu žijící, původem česká historička Eva Hahnová patří - spolu se svým manželem, také historikem Hansem-Henningem Hahnem - k té skupině badatelů, kteří ve své práci odmítají aktuální politické revize hodnocení minulosti, zejména výsledků 2.světové války a odsunu sudetských Němců, k nimž došlo následkem tzv. Benešových dekretů."

Eva Hahnová již delší dobu zaujímá k odporu proti vyhnání Němců neobyčejně záporný vztah. Zejména nemá ráda, což bezprostředně nesouvisí, Sudetoněmecké krajanské sdružení. Je zajímavé, jak odpovídá na následující sugestivní otázku:

Petr Žantovský: "Jak vidíte roli českých účastníků debaty o interpretaci konce a důsledků světové války? Vede se dlouhodobě spor o restituci sudetského majetku. Diskutuje se o (ne)oprávněnosti odsunu sudetských Němců v důsledku jaltské dohody mocností. A slyšíme z mnoha úst, nejen bulvárních, že odsun byl genocidou a že Česko má povinnost napravit jeho následky. Kdo, podle vás, motivuje, řídí, usměrňuje tuto diskusi na české půdě? A jaký může být její skutečný záměr a cíl?"

Eva Hahnová: "České debaty tohoto druhu byly velmi živé a zajímavé počátkem devadesátých let. Postupem času se ale jednotlivé pozice přizpůsobily debatám v Německu. Myslím, že dnes většina pozic a argumentů, objevujících se v české veřejnosti, má své německé paralely - a zřejmě i patrony."

Vida, tak se vytváří všeobecná konvence, na základě níž předpokládáme, že ten, kdo kritizuje vyhnání Němců, je tím či oním způsobem řízen z Německa. Je tedy logické, že podle Evy Hahnové existuje rovněž "ahistorický obraz odsunu /který/ samozřejmě propaguje sudetoněmecký landsmanšaft a jeho protagonisté". Zastánci tohoto "ahistorického" obrazu vyhnání

"holdují vzpomínkám na odsun, které jsou izolovány od historického kontextu, jakoby k odsunu došlo za normálních poměrů, jakoby se byli Češi a Poláci rozhodli odsunout Němce z vlastního popudu, následkem jejich údajného tradičního antiněmectví, teritoriálně expanzivních cílů a snahy homogenizovat obyvatelstvo. Tato pozice byla odjakživa propagována v Německu bývalými nacisty, ale dnes se díky agitaci vyhnaneckých organizací a již zmíněných historiků rozšířila i především mezi mladými lidmi bez historického vzdělání na obou stranách česko-německých hranic."

Co tomu říkají politické strany v Česku, to víme. Vymýšlejí si nejrůznější absurdity, aby dokázaly, že vyhnání Němců bylo to pravé. Stejně jako Eva Hahnová dokážou tvrdit, že vyhnání Němců, dlouho připravované v emigraci a řízené českou národněfrontovní politikou, nastalo v důsledku jakéhosi diktátu velmocí.A jak je to v Německu? Eva Hahnová to říká jasně:

"Budete se asi divit, ale jedinou politickou stranou, která se veřejně kriticky obrací proti politickým požadavkům landsmanšaftů a proti provázanosti mezi prostředím pravicového extremismu a vyhnaneckými organizacemi, je PDS, t.j. nástupnická strana bývalé vládní SED z NDR."

My v Česku máme nejen nástupnickou organizaci (vlastně pořád stejnou stranu) komunistů, u nás proti jakýmkoli požadavkům sudetských Němců - bez ohledu na to, znají -li je, nebo ne - vystupují svorně všechny parlamentní politické strany a s nimi i náš prezident.

E.M.