ARCHIV

"otevřeno"

Malý stát s velkým prezidentem

Malý národ má smůlu, že je malý, malý stát právě tak. Z malosti vznikají komplexy. Počátkem 19. století, když byl český národ ještě úplně nejmenší, zahájil epochu komplexů Václav Hanka rukopisnými podvrhy a vznikající historiografie velebením hrdinské husitské doby. Nezpracovaný, nereflektovaný komplex však není nic dobrého. Ničím jiným než vlastním přičiněním nelze malost přemoci. V 19. století český národ předvedl obě stránky mince: na jedné straně díky své tehdejší pracovitosti a houževnatosti vyvinul své hospodářství, vědu a kulturu, na straně druhé se nedokázal zbavit komplexu malosti. To se po vzniku samostatného státu projevovalo přesvědčením o velikosti a síle nového malého mnohonárodnostního státu, zmítaného vnitřním rozpory. Ta síla byla již tehdy fikcí, protože Československo bylo závislé na západních mocnostech, zvláště na Francii.

Komplex malosti tedy přispěl k tomu, že český národ připisoval nově vzniklému samostatnému státu velikost, kterou neměl. Vznikl a sílil zvláštní druh nacionalismu. Projevil se po druhé světové válce. Pokořena neochotou západních mocností československý stát bránit a posléze i nacistickou okupací, rozhodla se tehdy česká politika zvětšit a zesílit stát virtuálně: tím že celé pohraničí zbaví Němců. I v té době byly jak síla, tak samostatnost Československé republiky pouhým přáním politiky i obyvatel. Místo na Francii byla Československá republika závislá na Stalinově Sovětském svazu a vyhnání Němců mělo z demografického i hospodářského hlediska následky takřka jen negativní. Nicméně vyhnání Němců (a přiznejme si to, že i mocenská záštita Sovětského svazu) ukolébávalo komplex malosti do snesitelné polohy. Když však byl československý stát po únoru 1948 čtyřicet let polokolonií Sovětského svazu a ještě navíc se po získání samostatnosti rozdělil ve dva ještě menší státní celky, komplex malosti neobyčejně zesílil. Teď zažíváme jakýsi uzlový bod tohoto komplexu.

Spočívá v tom, že komplex malosti vedl k mezinárodnímu konfliktu. V dnešní době má Česko možnost zeslabit všestranné ohrožení malé země aktivní účastí v Evropské unii a současně nastolit co nejpřátelštější vztahy se sousedy. Má to jednu vadu na kráse, s níž je obtížné, ba nemožné cokoli dělat: i tak zůstane Česko malou zemí. Dá se to přežít; takové Lucembursko je ještě mnohem menší a přežívá v Evropě velmi slušně. Ostatní státy s ním jednají jako s rovnoprávným Lucemburskem, samozřejmě s Lucemburskem mrňavým. Kdyby Václav Klaus pokračoval ve svém tažení proti Evropskému parlamentu, mohli bychom se na Lucembursko v tomto ohledu dívat se závistí.

Mezinárodní konflikt, o kterém hovořím, má kořeny v něčem podobném, jako je rozpor mezi občanskou rovnoprávností, která je založena na občanských právech (ta předpokládá různost občanů v majetku, vzdělání apod.), a komunisty propagovanou všeobecnou rovností. Protože lidé jsou a zůstanou odlišní, pokusy o nahrazení občanské rovnoprávnosti rovností se vždy dříve či později zhroutí. Nu a pokud jde o mezinárodní vztahy, Václav Klaus se rozhodl, že všechny evropské státy musí být nejen rovnoprávné ale také rovné. Hovoří stejně za naše malé Česko, jako kdyby bylo aspoň evropskou velmocí, a je uražen, když ostatní to považují za výplod komplexu malosti. Ponechme zatím stranou uražený majestát českého prezidenta, o kterém je řeč v následujícím článku, a všimněme si alespoň jednoho z důsledků, které může způsobit tento komplex.

To, co nejvíc odlišuje malý a velký, silný stát (státy třetího světa nechme stranou) je vojenská a hospodářská moc. Když Spojené státy začnou vyhrožovat hospodářskými sankcemi, musí se tím daný stát vážně zabývat. Kdyby však například Slovensko zavedlo hospodářské sankce vůči Německu, bylo by to směšné - poškodilo by nejvíc sebe samotné. Geopolitickou danost - okolnost, že jsme malý stát uprostřed Evropy - nemůže česká politika přehlížet, jinak by se brzy dostavil trest. To, že český prezident v době diskusí o evropské ústavě tuto okolnost přehlédl a že se chová, jako by neexistovala, vedlo zatím k jeho konfliktu s obrovskou většinou Evropského parlamentu. Už to by mělo fungovat jako výstražné znamení pro Václava Klause, že by měl zabrzdit. Protože konflikt s Evropským parlamentem ještě lze nějakým způsobem zeslabit a snad i zlikvidovat, ale mohou následovat konflikty horší. A ty se nemusejí týkat jenom prezidenta.

Zmíněný konflikt se odehrával v době české vládní krize a česká politika na něj příliš nereagovala. Ale to zřejmě není jen vládní krizí, to je hlavně tím, že česká politika dokáže být jednotná pouze v jedné věci: nepřipustíme odstranění následků druhé světové války (a se sudetskými Němci nebudeme jednat). V této věci naše oficiální politika dobře chápe, že v současné době jsme v jednotě silnější než sudetští Němci. Jenže tato jednota je také důsledkem komplexu.

Jednota, která je pro politiku České republiky tolik potřebná, spočívá v pochopení geopolitické situace českého národa a státu. Taková jednota nikoho, ani žádnou politickou stranu nesvazuje, umožňuje rozmanitost projektů a idejí, ale brání zbytečným úletům. Přímo vzorný úlet na základě komplexu malosti nám právě předvedl český prezident.

E.M.