ARCHIV

"otevřeno"

Co bude s námi, ubohými?

Odstupující premiér Stanislav Gross si postěžoval, že sociální demokracie plní v naší společnosti roli otloukána. Všichni jsou proti ní a to je potom pro takovou politickou stranu obtížná situace.

Je to pravda. Posloucháme-li rozhlas, díváme-li se na televizi nebo čteme-li noviny, zdá se nám dokonce, že je to pravda průzračně jasná. Jenomže tato pravda má několik rovin , které jsou většinou samy o sobě složité a neradostné.

První rovinou je nepopíratelná skutečnost, že sociální demokracie už delší dobu otlouká sama sebe. Ještě dávno před Grossovou aférou se začala velmi slibně otloukat neuvěřitelně zbabranou volbou prezidenta. A pak už vlastně sociální demokracie, její poslanci a vláda vršili jednu chybu na druhou, přičemž nemusíme být zvláště důvtipní, abychom pochopili, že vnitřní soudržnost této strany je dosti malá.

Z neštěstí sociální demokracie těží ostatní strany. Poměrně málo ji otloukali snad jen komunisté tím, že se ničeho neúčastnili a jsou, jak to dobře známe z minulosti, humanita sama. Proti tomu dostávali sociální demokraty do stále větších obtíží lidovci. Útočili na Grosse a postupovali způsobem, jímž pomohli vládní krizi rozvířit a využít ji k tomu, aby se zalíbili voličům. Neměli bychom však zapomenout na ODS s její železnou nulovou tolerancí a s její argumentací. V sedmičce 24. dubna ji perfektně předvedl europoslanec Zahradil, když na jedné straně tvrdil, že vládní krize neměla politický, nýbrž osobní charakter, vyvolaný Grossovým skandálem, a současně prohlašoval, že jediným skutečným řešením jsou předčasné volby. To není příliš logické ("osobní" řešení by mělo stačit). Současně Zahradil, podobně jako ostatní činitelé ODS, zdůrazňoval že je jim propad sociální demokracie velmi nepříjemný, že by ji mnohem raději rádi viděli jako svého oponenta na levici než KSČM. Nezdá se, že by jí chtěli být příliš nápomocni.

A tím se dostáváme k další rovině pravdy o sociální demokracii a tou je budoucnost. ODS tvrdí, že pro takovou vládu, jakou bude kabinet sociálního demokrata Paroubka, nemůže hlasovat, protože v jejím složení se vyskytují stejní (a stejně neschopní) ministři jako v dosavadní vládě Grossově. Proti tomu by se obtížně hledaly argumenty, uvážíme-li jen ministryni Emerovou, která už půl roku úspěšně likviduje zbytky českého zdravotnictví a nepochybně hodlá v této destrukci pokračovat.

Ale i bez ohledu na složení nové vlády je pohled na její budoucnost neutěšený. Na všech předchozích sociálně demokratických vládách jsme se mohli přesvědčit, jak je důležitá osoba premiéra. Jak by ne… A to, jakým způsobem Jiří Paroubek sestavil vládu a co zatím o ní prohlašuje, nasvědčuje, že jde spíš o politika krajského, ne-li okresního formátu. Jiří Paroubek může příjemně překvapit, ale může překvapit také nepříjemně, zvláště uvážíme-li, že vláda má mít ve sněmovně opět většinu 101 hlasu.

A tím se můžeme vrátit do současnosti a uvědomit si, že Jiří Paroubek ještě zdaleka nemá onu většinu jednoho hlasu zajištěnu. Takže tím oprávněněji zní otázka, co bude se sociální demokracií a co s námi, jimž nezbude - možná - než žít pod její málo produktivní vládou.

E.M.