ARCHIV

"otevřeno"

Média, svět a Evropa

Televize a svět

Stojíme-li o skutečné zprávy ze světa, dozvídáme se je většinou z novin. Televizní zpravodajství vychází z toho, "co lidi zajímá", a tak vidíme hlavně zprávy "od nás". Ale v různé úpravě, ve výběru a s různým důrazem na jejich význam. Často jsme ve zpravodajství svědky několika dlouhých záběrů bouraček na silnicích a ještě častěji můžeme vychutnat hlavní zprávy černé kroniky: pojednání o tom, jak policie vyslýchá loupežníky, a zprávy ze soudních přelíčení s různými ničemy. Pravda, nechybí ani zprávy o pozitivních stránkách našeho života: jak tu či onde lidé spojili své síly, aby učinili něco významného, co bude znamenat nový rekord (a může jít o esoteričtější věci než je pití piva).

Zpravodajství ze světa je proti tomu krátké, uspěchané, fragmentární. Ale především je uzpůsobeno tendenčně. Stačí si vzpomenout na zpravodajství o Iráku až do letošních voleb a na to, jak nám televize přinášela zprávy o teroristických útocích z této neklidné země: uvádění zpráv i zprávy samotné často vyznívaly bezmála tak, jako že za útoky teroristů mohou samy oběti. Teď je informací z Iráku méně - až na vzácné chvíle, umožňujících kamerám, aby si smlsly na protiamerických demonstracích nebo na tom, jak se vydařil ten či onen teroristický útok…

Podobná ideologičnost se projevuje v televizním zpravodajství o událostech na Blízkém východě. Jsou koncipovány tak, aby bylo zřejmé, že za vše může Izrael. Jedním z vrcholů bylo docela nedávno pozoruhodné mediální zpracování události, která se stala v Jeruzalémě na úpatí Chrámové hory. ČTK přinesla, to je třeba přiznat, více méně objektivní zprávu, že izraelská policie zabránila ultraortodoxní židovské organizaci v pochodu na Chrámovou horu, aby před mešitou Al-Aksám demonstrovala proti plánovanému vyklizení pásma Gazy Izraelem. (Policie zadržela 31 židovských a osm palestinských radikálů). Ve zpravodajství NOVY byla zpráva uvedena tak, že "izraelská policie se střetla s Palestinci". To je jeden z nesčíslných případů ideologického zpracování zprávy.

Televize a domov

Tím není řečeno, že s politickými zprávami z domova je vše v pořádku. Diváci už si zvykli na českou zvláštnost: televize dá slovo odborníkovi na příslušnou oblast života společnosti (politologovi, psychologovi a jiným), ten odpoví, ale divák se obsah jeho sdělení vlastně nedozví. Televize mu hned skočí do řeči (často v půli první věty) a dopovídá si za něho, co ona chce. Je to neslušné a hloupé. Způsoby tohoto druhu nelze ospravedlnit tím, že příslušná stanice má málo času; stačilo by zkrátit zprávy o bouračkách a ze soudních síní a nechat mluvit ty, kterých se na to televize ptá. Pak bychom se toho dozvěděli z domova víc a možná, že ledasco z toho by diváky zajímalo.

Vím, že je snadné hledat chyby na televizním zpravodajství. V našem případě bohužel až příliš snadné. Na obvyklou otázku, jak by to tedy dělal autor kritiky, mohu odpovědět jenom tím, co už jsem tu napsal. Ale mohu přidat i něco, co se zpravodajstvím souvisí sice volně, ale zato zásadním způsobem. Politické publicistické pořady podstatným způsobem ovlivňují naše vidění domácí politické scény.

Spoluprací televize a početné obce jejich diváků vznikla u nás zvláštní tradice, v jejímž rámci si nemalé množství televizních diváků po nedělním obědě labužnicky zasedne do křesla a sleduje, jak se na obrazovce hádají členové vedení různých stran. Původně se tato klání konala na Čt1, později i na Nově a dnes i na Primě. Většinou se činitelé přou o otázkách vnitřní politiky, ale mnohé informace, které se dozvídáme, mají problematickou hodnotu. Straničtí funkcionáři totiž pochopitelně chtějí přesvědčit veřejnost o správnosti a oprávněnosti svých názorů, plánů a představ. A všechny české politické strany mají na prvním místě zájem státu a společnosti - jenomže pouze ve svých verbálních vyjádřeních. Tzv. partikulární zájmy, pojem, který už zevšedněl a zplaněl - to je jejich pravá doména. Všelijak zašmodrchané vyjádření osobních a stranických zájmů divák v Sedmičce i dalších dvou pořadech někdy i vezme na vědomí jako něco, co je zapotřebí pro společnost, celkově je však upřímně otráven úrovní naší politiky, jak se v těchto pořadech prezentuje. Ale příští týden se dívá znovu, v podvědomí mu dříme iluze, že právě od těchto stranicky vysoce postavených činitelů se dozví něco kloudného.

A když pochopí, že to není to pravé, a chce si popřát něco horkého, nahlédne do Kotle paní Jílkové. Abych nemluvil jen za sebe, ocituji, co o tomto pořadu soudí čtenářka Lidových novin, která čistě náhodou nahlédla v televizi do Kotle. Paní Jílková si právě vzala na paškál Miroslava Kalouska. Čtenářský dopis hodnotí Kotel takto:

"S úžasem jsem zírala, co je také možné prezentovat na obrazovce a fascinována tou zrůdnou podívanou shlédla pořad celý. Tam nebyli diváci, jak jsem já bláhová předpokládala, ale frustrovaná řvoucí banda supící nenávistí ke všemu a všem. Ti lidé se nechtějí ptát, chtěli jen urážet, polívat politika tím svým bezbřehým vztekem. Ani paní Jílková, jak se mi zdálo, neměla moc zájem hájit politikův prostor pro odpovědi. O ty tam skutečně nikomu nešlo, patrně tedy kromě pana Kalouska."

Samozřejmě, že nelze hodnotit zpravodajství a politické publicistické pořady podle Kotle, zejména když Kotel je pořad soukromé stanice. Spíš bychom se mohli ptát, jak je taková devalvace politiky, publicistiky i televize samé ještě možná.

A víme i odpověď:Kotel sice nepříjemně vyčnívá z úrovně naší televizního zpravodajství a publicistiky, ale je jeho nepochybnou součástí.

E.M. (S použitím článku "Co říkají média…" otištěného v Mf DNES dne 20. 4. 05)