ARCHIVVládní krize a politický amatérismusPokud by někdo teď chtěl vycházet i jen z událostí posledních dní, musel by si připadat jako - slušně řečeno - v psychiatrické léčebně. Strany bývalé vládní koalice ve čtvrtek připravily dohodu na vytvoření nové vlády, v níž by lidovci a unionisté měli po dvou ministrech, dosavadní premiér o předběžné dohodě informoval prezidenta jako o téměř hotové věci; ještě téhož dne se však přičinil o to, aby vedení ČSSD tuto dohodu smetlo ze stolu. Gross chce vládnout s menšinovou vládou a prezident říká, že se cítí podveden a že to nepřipustí… A to je jen výsek z dění, které je součástí naší současné vládní krize. Komentátoři jednomyslně zatracují Grosse, nikdo se ho nezastane. Takže se premiér musí zastávat sám sebe. Alespoň trochu chci toto zastávání podpořit. Přirozeně v tom smyslu, že média neoddělila (jako to například udělal Petr Uhl v Právu) návrh dohody (pro který Gross nebyl) a dohodu samu. Tím se stalo, že celá věc pro něho vypadá ještě o poznání hůř, než jaká ve skutečnosti je. To je ale také vše. Od začátku vládní krize až do dneška se Stanislav Gross chová jako dokonalý politický amatér. Když vyšel najevo jeho neobjasnitelný milion, měl odstoupit, a neučinil-li tak, potom veřejné probírání obchodů jeho manželky bylo v tomto smyslu posledním zvoněním. Návrh na vytvoření nové vlády na základě "jednorázové smlouvy" byl naivní a nic nepomáhalo, že premiér od počátku vyhrožoval všem kolem komunistickou podporou menšinové vlády. Nyní jeho amatérismus vyvrcholil a uvidíme, co se ještě přihodí. Jak je takový politický amatérismus možný patnáct let po listopadu? Je, Gross totiž získal pomoc, a to v podobě ideálního amatérského protihráče. Tak se projevil předseda lidovců Kalousek, přestože až do té doby vypadal na rutinovaného politického aktéra. Mocenská tradice lidové strany (být za každých okolností ve vládě) vyžaduje schopnost obratného manipulování. Místo toho Miroslav Kalousek dvakrát zřetelně touhu lidovců po vládnutí přehnal a prakticky zlikvidoval sám sobě prostor pro manévrování. To není jednání politického profesionála. Další partneři, unionisté, jsou amatéry od počátku. V počátcích této strany byla touha předvést, jak se dělá skutečná, morální politika, politika alternativní vůči ODS. Výsledkem byly volební preference, s nimiž by snad bylo možné získat většinu v nějakém krajském městě, ale ne proniknout do vlády. Přesto se tam s pomocí Čtyřkoalice tři unionisté dostali. Vypadá to tak, že tři ministři z osmnácti, které měla Unie svobody ve vládě, svědčí o všem jiném než o amatérismu. Jistě, jde o profesionalitu. Jenomže je to profesionalita kramářství, nikoli politiky. Bilo to do očí v kritických situacích, kdy reprezentantům této strany mnohem víc než o věcnost šlo o to, aby z vlády nevypadli (už by se do ní nedostali zpět). Současná politická krize má mnoho stránek, které jsou dostatečně komentovány. Je ovšem patrné, že právě politický amatérismus, o kterém se hovoří spíše v podtextu, jí propůjčuje tragikomický rozměr. Jak to, že ještě dnes je ho tolik dokonce v nejvyšších stranických kruzích? Ne snad přesně takovou, ale jak se posléze přesvědčíme, podobnou otázku si položil i Václav Havel (Hospodářské noviny 15. dubna 2005). Vidí naši stranickou a politickou krizi celkově: "…systém, který není otevřený, není demokratický. A mám pocit, jestli po revolucích či pádech komunismu a železné opony nepřichází ještě druhá fáze, kdy dobíhají privatizační procesy a kdy přichází čas vzpoury proti postkomunismu. To vidíme na Ukrajině, Gruzii, Kyrgyzstánu, svého času na Slovensku … V první fázi, kdy se propojí bývalá komunistická nomenklatura s byznysem, ovládnou se některá média, objeví se noví dravci, a kdy ti dobří, příkladní a poctiví podnikatelé se ztrácejí mezi rozmanitými druhy šejdířů, to může mít v každé zemi jiné zabarvení a jinou podobu. A společnost to toleruje, snáší, ale v jakousi chvíli ji to začíná štvát. A pak už nejde o to, jestli vládne tahle strana nebo tamta, ale o očistu systému. U nás jsme viděli různé iniciativy, jako byla Děkujeme, odejděte či Televize, věc veřejná, které volaly po jiné politické kultuře, po nějaké alternativní, bezelstnější. (…) To současné lehce groteskní politické dění beru spíš jako něco, co může vzpouru proti dnešnímu establishmentu jedině posílit a přiblížit." Václav Havel tu neprokazuje nejlepší paměť. U nás se v jím popisované "první fázi" propojila bývalá komunistická nomenklatura s byznysem, a zároveň silně ovlivnila demokratické hnutí, jehož čelným představitelem byl právě on, Václav Havel. Na základě své starší ideologie založil politickou kulturu, která byla dokonale bezelstná, amatérská: neuvažoval odpovědně, kam to vše povede, nechal se zvolit komunistickým parlamentem, založil masové hnutí bez instituce členství, spojil se s významným činitelem komunistické nomenklatury Mariánem Čalfou do té míry, že mu byl zavázán… Občanské fórum a Občanské hnutí byly politické instituce téhož druhu jako Děkujeme odejděte nebo Televize, věc veřejná: jsou to politické instituce nejen alternativní, ale i bezelstné, prostě amatérské. Považuje-li Václav Havel nynější neblahé události za "lehce groteskní politické dění" prokazuje aspoň, že si není vědom, jak mu sám napomohl. V témž rozhovoru v Právu to prokázal, když kritizoval výrok místopředsedy KDU ČSL Kasala o volání malých stran po předčasných volbách. Kasalův výrok že chtějí předčasné volby, aby se co nejrychleji dostaly do parlamentu, Václav Havel komentuje takto: "Jako by to bylo něco špatného a špinavého, chtít se dostat do Parlamentu, jako by to nebyl sám smysl života politických stran. Z toho přímo čišela nechuť k tomu, aby se mezi ty, kteří už tam jsou, dostal ještě někdo jiný. Taková láska k uzavřenosti politického systému." Náš exprezident přehlédl, že Kasal nekritizoval snahu malých stran dostat se do parlamentu, nýbrž to, že tato snaha se má realizovat pomocí předčasných voleb. Ať už je jeho názor oprávněný, nebo ne, Václav Havel bezelstně kritizuje něco jiného, než co Jan Kasal řekl. To, jak ten či onen komentář zachycuje současné politické události, jsou ovšem pouhá slova. Zajímavé bude sledovat, zda politický amatérismus u nás bude i nadále rašit a bloumat po vrcholných institucích politických stran a státu. Ale bohužel, politický amatérismus představuje pro náš stát nebezpečí. E.M.
|