ARCHIV

"otevřeno"

Máme se věnovat politice?

Zvláštní diskuse vyvolal výrok Jiřího Fraňka ("Morálka na jedno použití", Právo 5. března): "je-li v politice něco vrcholně nemravného, je to politika pojatá jako zdroj obživy. A je-li něco obzvláště nemravného v české politice, je to nikoli náhodná skutečnost, že poskytuje nesrovnatelně lepší obživu než většina počestnějších povolání".

V posouzení tohoto výroku se neshodl Jiří Pehe ("Politika nemá být zdrojem obživy", Právo 15. 3) a Bohumil Doležal (ve svých internetových "Událostech"). Doležal se podivuje, co je špatného na tom, když je politika zdrojem obživy - jen by, říká Doležal, "jako každý slušný zdroj obživy, měla být užitečná nejen tomu, kdo se jí živí, ale i dalším lidem."

Toto tvrzení považuje Jiří Pehe za přinejmenším problematické; politika jako principiální zdroj obživy ovlivňuje zásadním způsobem politické rozhodování. Nemůže-li se politik po ukončení své kariéry bez problémů vrátit k původnímu zdroji obživy, "je v jeho zájmu, aby se politiky buď za každou cenu držel, nebo ji využil k tomu, aby se pro budoucnost finančně zajistil. Popřípadě aby si ještě jako politik zajistil nějaké jiné lukrativní povolání po odchodu z politiky."

Myslím však, že se Doležal nemýlí. Doplnil bych pouze to, že odsuzování politiky jako zdroje obživy lze přece jen pochopit, posuzujeme-li tyto věci z určitého úhlu pohledu. A to jako současnou etapu vývoje tzv. nepolitické politiky. Ta je výlučně ušlechtilá, nesobecká, zaměřená k uskutečnění vysokých cílů. Má nahradit dosavadní, skutečnou politiku. Demokratickou politiku zavrhl Václav Havel (už před sedmadvaceti léty v eseji "Moc bezmocných") takto:

"…ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce…"

Sám Václav Havel musel ovšem tuto "ztuchlou" starou politiku aspoň částečně vzít na vědomí, jinak by se nestal prezidentem. Vždy však zdůrazňoval, že pokud už tohoto koncepčně rozbředlého instrumentu použije, pak z nezbytí: když ve službě mravního řádu a jeho zdrojů, lidských práv, lidské odpovědnosti, lidského svědomí a dalších morálních hodnot nezbývá jiné řešení. Nepolitická politika po listopadu 1989, to byly křišťálově čisté služby zájmům obce, zbavené sobeckých a postranních zájmů. Po katastrofické bludné pouti Občanského hnutí českou politikou vznikaly i nadále na tomto základě křišťálově čisté politické strany typu "Děkujeme, odejděte". Měly jedno společné, a to, že po krátké době politického entuziasmu mizely v nenávratnu.

Je to pochopitelné. Skutečná politika - včetně osobností Politických i politických - slouží ke správě obce a jako taková je plná nejrůznějších zájmů a svodů. Čistých i nečistých. Podléhají jim lidé zámožní, chudší i velmi bohatí. Lidé, jimž slouží politika jako zdroj obživy, právě tak jako totální idealisté Lze si kupříkladu představit činnost velmi dobře existenčně zaopatřeného politika, jemuž nezáleží na ničem jiném než na ochraně prostředí (nebo na rozvoji autoprůmyslu, na vinařství, na zrovnoprávnění žen a na čemkoli dalším). Proč by měl ve svém rozhodování být svým zaměřením ovlivněn méně než politik, který je pouhým profesionálem? Tomu tedy opravdu hrozí, že se nebude moci po ukončení své kariéry vrátit ke svému původnímu zdroji obživy. Pokud to však není slaboch, neskončí na sociálních dávkách. A je-li to slaboch, nepatří do politiky. Vždyť kolik čeká na politika svodů - co tak láska a vůbec vztah k druhému pohlaví, co nacionalismus a šovinismus?

Lidé, autoři a politologové, kteří jsou silně ovlivněni nepolitickou politikou, dnes uznávají a nepochybují o tom, že kromě této virtuální politiky existuje politika skutečná. Ale berou toto uznání jako nějaký ústupek. Považují politiku za cosi druhořadého, za jakési hobby. Podle svého učitele, který byl přesvědčen, že k tomu, "aby člověk znovu nalezl sám sebe", nestačí parlamentní demokracie.

Ovšem že ne. Aby parlamentní demokracie mohla jak se patří fungovat, musí v politice působit lidé, kteří jsou sami sebou - ať už jim je politika zdrojem obživy, nebo ne -, nebojí se a nekradou. To pro postkomunistickou politiku platí dvojnásob.

E.M.