ARCHIV

"otevřeno"

Koho máme rádi

Konečně Jefim Fištejn na rádiu Klasik prozradil, co nejvíc způsobilo tak hluboký propad popularity Stanislava Gosse. Nebyly to jen nepřehledné a podezřelé machinace, ani jejich neobratné vysvětlování, bylo to hlavně rozpoznání, že máme v čele vlády muže formátu okresního politika. Toto rozpoznání ovšem nemůžeme oddělit od onoho neobratného vysvětlování a dalších naivních akcí, bez nichž by to vše nevyšlo najevo (nejvíc mne zaujalo, když se premiér v televizi občanům omlouval a vzal si k tomu zmačkanou státní vlajku).

Pokusme se pojmout celou tu trapnou záležitost obráceně: jak to, že bylo zapotřebí celého toho skandálu k tomu, aby premiérova nekvalifikovanost vyšla najevo, k tomu, aby přestal být nejoblíbenějším politikem? Vždyť Gross je osobnost, která k výkonu tak vysoké funkce nemá předpoklady - jinak řečeno, jeho kvalifikace pro funkci premiéra je nízká. To jeho spolustraníci a veřejnost dříve nepoznali? Jak se mohl dostat tak vysoko, když vlastně v oboru politiky jako správy veřejných věcí není dostatečně kompetentní?

Jenomže ono to není tak, že Gross je zcela nekompetentní. Říká se, že dovede vymýšlet a provádět stranické intriky. To je velmi pravděpodobné, protože bez tohoto umění by byla jeho kariéra nemyslitelná. Ale toto umění zůstává jako v případě mnoha jiných před voliči skryto. Co není skryto, to je způsob, jak se politik vyjadřuje. A zde jsme u toho: Gross umí mluvit. To bylo zřejmé i z jeho veřejné omluvy. Smysl sice nedávala, ale byla přednesena z patra a souvisle. Vzpomínám na potíže poslanců prvních polistopadových poslanců, když měli promluvit k celému shromáždění - byly to zcela pochopitelné potíže bezprostředně po autoritativním režimu, kdy nebylo zvykem tímto způsobem hovořit,. A tak umění rétoriky prakticky nikdo nezvládal. Pokud ano - jako kupříkladu Miloš Zeman - byla to jeho nepochybná a značná přednost.

Gross už je z další generace politiků. Ta povětšinou umí hovořit k shromáždění (ať už v sále nebo u televizních obrazovek). Pokud jde o výraznější osobnost, pak také umí mlčet o tom, co nechce, aby se veřejnost dozvěděla. Popřípadě řečník naznačí, že by o jistých věcech hovořil, ale nehodí se to (posluchač neví proč, ale je to většinou proto, že řečník o nich nic neví). Samozřejmě, řekli bychom, rétorství není všechno.

V případě Stanislava Grosse, jak vidno, je. A jeho poradci mu asi radili velmi špatně, což je také otázka kompetence premiéra. Polovina úspěchu vrcholového politika spočívá v tom, že si najde kvalifikované poradce. Gross se zřejmě obklopil poradci méně kvalifikovanými. Brzy zjistil, že to tolik nevadí: pro vykonávání funkce mu stačily upřímné kukuče a umění mluvit. Brzy jsme sice přišli na to, že o důležitých věcech raději pomlčí, ale nevadilo to. Taková věc je sama o sobě smutná, smutnější ale je, že poměrně dost vypovídá o úrovni naší postkomunistické politiky: politici musejí umět mluvit a jinak nic. A samozřejmě i o úrovni nás, veřejnosti, voličů.

Souvisí to koneckonců s tradicí rozhovorů, které pořádají o nedělním poledni naše televizní stanice. Tyto rozhovory jsou už dokonce trojí - a všude politici mluví a mluví. Nakonec by mohla celá Poslanecká sněmovna v neděli v poledne zasedat v televizi…

Pojednávám tu mimo jiné o tom, že politik musí umět hovořit (přičemž v pozadí může také úspěšně kout pikle a intriky), ale to neznamená, že bych neviděl a neuznával výjimky. Výjimkou zcela nepochybnou je předseda KDU-ČL Miloslav Kalousek, který vynikajícím způsobem veřejně předvádí intriky a náramně se za ně chválí. Na rozdíl od generace mladých politiků má velkou výhodu, tradici lidové strany. Má to jediný háček: zvykneme-li si, že stranická intrika je zábavná a prospěšná, příliš to naší politické kultuře neprospěje.

E.M.