ARCHIV

"otevřeno"

Únor 1948 z hlediska poměru sil

Jedna z pozoruhodností února 1948 je to, jak snadno a rychle nekomunistické strany prohrály svou věc. Ovšemže příčin je mnoho; zde si všimneme jedné z nich, která je velmi zajímavá i dnes.

Zápas mezi komunisty a občanskými stranami probíhal delší dobu; omezíme-li se pouze na únorové dny, získáme představu, která se poněkud liší od tehdejší reality. Nejenže politická moc v tehdejším státě nebyla už od roku 1945 rovnoměrně vyvážena (z šesti stran Národní fronty byly dvě komunistické, komunisté získali nejdůležitější ministerstva), nekomunistický tábor byl slabší rovněž po stránce ideologické. České občanské strany se s KSČ rády podělily o svou zbraň, radikální nacionalismus, a velmi nedokonale si od ní půjčily radikální sociální populismus. Jejich handicap byl o to větší, že považovaly komunisty za normální parlamentní stranu a v ledasčem jí podléhaly (o Sovětskému svazu ani nemluvě.) Aliance radikálního nacionalismu a radikálního marxismu je snad to nejhorší spojenectví, jaké může být. Nicméně bylo po válce, lidé viděli budoucnost růžovými brýlemi a až do voleb v květnu 1946 se situace ve státě zdála víceméně stabilní (nebyla, probíhal "odsun" Němců, zestátňování i tzv. retribuční, vlastně stanné soudy). Volby ale potom politickou situaci podstatně změnily. Komunisté v českých zemích získali podstatné vítězství, což bylo nejdůležitější. Nicméně na Slovensku ziskem pouhých 30 % hlasů utrpěli značnou porážku.

Na Slovensku zvítězila Demokratická strana (66 % hlasů) a KSČ, která usilovala o monopolní moc v celém státě, to tak nemohla nechat. Od procesu s Jozefem Tisem začalo komunistické ministerstvo vnitra vymýšlet a doslova vyrábět protistátní spiknutí na Slovensku, doprovázené zatýkáním v řadách Demokratické strany. Bylo o to snazší podlomit její moc, když od počátku obnoveného státu prezident Beneš, který nikdy neuznal samostatný slovenský národ, a představitelé českých nacionalistických stran soustavně oklešťovali pravomoci slovenských národních orgánů na úkor stále centralističtější pražské vlády. Posléze tzv. třetí pražskou dohodou v červnu 1946 česká politika dosáhla toho, že slovenské národní orgány (Slovenská národní rada a Sbor pověřenců) byly v dalekosáhlé míře podřízeny pražské vládě. Radikální nacionalismus působil na českou nekomunistickou politiku jako klapky na oči. Místo aby se pokoušela spolu se slovenskou Demokratickou stranou o společnou obranu proti komunistům, podpořila komunisty v jejich protislovenském tažení - navíc zcela nelegálním. Protikomunistický (nebo správněji nekomunistický tábor) byl národnostně rozpolcen.

České nacionalistické strany (strana národně socialistická a lidová) si to posléze na podzim roku 1947 alespoň do jisté míry uvědomily a začaly být s ochromenou slovenskou Demokratickou stranou solidární; to už ale bylo pozdě. V té době bylo už těžiště státní moci příliš blízko KSČ. Před únorem 1948 byly tak nekomunistické strany podstatně mocensky i ideologicky slabší než komunisté. Navíc byly zeslabeny předchozí politickou a do jisté míry rovněž ideologickou aliancí s komunisty: občanští ministři podali v únoru demisi v domnění, že jejich protivníkem je "normální" parlamentní strana. Že se v tomto odhadu velice spletli, to je dnes zcela zřejmé. Je však také velmi pravděpodobné, že prezident Beneš by s největší pravděpodobností neodkládal svou abdikaci až do května, kdyby nebyl popleten svou starou důvěrou v komunisty.

Proč je to vše třeba dnes připomínat, když ze strany komunistů nehrozí akutní nebezpečí státního převratu (a Slovensko, máme-li být důslední, je samostatné)? Jenomže marxismus není doktrína, která by se jedním použitím vyčerpala, putuje po světě přes kontinenty a oceány a všude posiluje radikálně levicové aktivity. Desetitisícům a statisícům lidí na celém světě se líbí některé jeho rysy a vlastnosti; většinou o tom ani nevědí. Naše politika také neví a nechce vědět, že poválečná revoluce s vyhnáním Němců, s majetkovými konfiskacemi a nucenou demokracií byla výplodem aliance radikálního nacionalismu a komunismu.

Smůla je, že to nevěděl ani prezident Beneš, ani další význačné osobnosti národně socialistické a lidovecké politiky. To je také jedna z příčin toho, proč potom prohráli tak rychle a snadno. Dnes místo petic žádajících zákaz komunismu lze doporučit duševní hygienu: neuzavírat s marxismem leninismem aliance a nepodléhat mu.

E.M. Mladá fronta DNES 24. 2. 2005