ARCHIV

"otevřeno"

Jak se přidržujeme židlí

Blíží se doba, kdy opět budeme vzpomínat výročí převzetí moci komunisty v roce 1948, výročí, které si v plném rozsahu raději nepřipouštíme. Jisté skutečnosti v únoru 1948 založily tradice, které se rozvíjejí do dneška. Zde si všimneme jedné z nich. Zasloužil se o ní prezident Beneš. Jde o držení pozic.

Že by snad Edvard Beneš sám mohl zabránit komunistům, aby převzali moc, o tom se dnes už nediskutuje. Mohl ovšem odmítnout demisi ministrů občanských stran, popřípadě odstoupit spolu s nimi nebo o něco málo později, po smrti Jana Masaryka. Je v podstatě nepochopitelné, proč abdikoval teprve po třech měsících, v červnu. Tím, že zůstal po únoru tak dlouho ve funkci, do značné míry věcně legitimizoval komunistický útok na moc. Ostatně Jan Masaryk je obdobný případ.

Prezident Beneš držel pozice. Šlo mu o to uchovat politickou situaci v dosavadním stavu. Jistě nechtěl pomáhat komunistům a nakonec jim přece jen pomohl. Zahájil tak tradici, která ani zdaleka není omezena na vysokou státní rovinu, ale zejména po dalším velkém konfliktu ovlivnila chování celého národa. Nám Čechům ostatně držení pozic nikdy nebylo zcela proti mysli.

Tradici držení pozic neobyčejně podpořilo chování vysokých reformně komunistických činitelů v srpnu 1968. Ti se po sovětské invazi 21. srpna dostali do vskutku nezáviděního postavení. Byli odvlečeni do Moskvy, kde na ně sovětské vedení vykonávalo těžký psychický nátlak v tom smyslu, aby podepsali dokument, v němž přiznají své hříchy proti sovětské moci a podrobí se diktátu Kremlu. Bylo možno buď nepodepsat (tak jak to udělal František Kriegel) a riskovat v zájmu národa vězení, možná i život, anebo držet pozice. Oni drželi pozice, to znamená, že se hádali s Brežněvem o nic neznamenající vsuvky do dokumentu, který byl horší než kapitulační. Doma o svém jednání nesměli nic říct. Ale hned, doslova současně s tím, jak přesvědčili parlament, aby souhlasil se smlouvou o "dočasném" pobytu sovětských vojsk v Československu, vyvinuli velkou "reformní" aktivitu - aby se zdálo, že v Moskvě nezradili dosavadní politiku reforem. Samozřejmě že když sovětské vedení vydalo příslušné pokyny, museli milované pozice opustit.

Pokud jde o Dubčeka, opustil politiku tragickým způsobem: tím, že v srpnu 1969 podepsal mimořádné zákony, které byly drasticky namířeny proti hnutí, v jehož čele stál on sám.V případě Josefa Smrkovského vytvořil jeho odchod příhodu, která se hodí do pokladnice černého humoru. Stala se na rozhraní let 1968 a 1969. Koncem roku 1968 Gustáv Husák stále neodbytněji požadoval, aby Josef Smrkovský odešel z funkce předsedy parlamentu - měl ho nahradit Slovák. Byl to zástupný problém, protože ve skutečnosti Husák chtěl odstranit Smrkovského z politického života a zároveň vyhovět Sovětům. Tento případ hrozil, že přeroste ve skandál. Lidé, zejména dělníci, se postavili za Smrkovského a začali dokonce organizovat stávku. Tu do tohoto dění zasáhl sám Smrkovský a počátkem ledna pořádal v televizním vystoupení, aby obyvatelstvo na jeho kandidatuře netrvalo - na pokyn strany odešel sám.

Nelze říci, že by se bez těchto význačných vzorů chování tehdejších vysokých funkcionářů nedrželi komunističtí funkcionáři na nižších stupních svých židlí sami od sebe (také jim aktuálně hrozila ztráta zaměstnání).Avšak zmíněné vzory chování jim pomohly vytvořit tradici, která je dostatečně široká a zasahuje snad všechny oblasti veřejného života. Mluvíme o současném čase, protože i po listopadu 1989 je tato otázka velice aktuální.

Listopad 1989 dokonce vytvořil určitou důležitou obměnu této tradice, a to v tom smyslu, že funkcionáři starého režimu odešli, jenom když nezbytně museli. Přes limity lustračního zákona zůstalo ve funkcích spousta "starých struktur" a držení pozic postupovalo ruku v ruce s vývojem naší společnosti. Lidovci měli zásadní výhrady k činnosti Klausovy vlády, jejíž byli součástí, ale neodešli, dokud jim nebylo zřejmé, že svým odchodem udělají cosi nečistého, cosi přesahující rámec politické kultury (což se jim vskutku podařilo). Ještě dlouho předtím prověřovala komise ministerstva spravedlnosti soudce bývalého režimu a zjistila, že není důvodu, proč by někoho zbavovala soudcovského taláru - například proslulou dr. Horvátovou.

A tak by bylo možno pokračovat až k našemu nynějšímu premiérovi. Kdyby nebylo tradice držení pozic, zmizel by Stanislav Gros pro nedůvěryhodnost, kterou bezchybně prokázal, v politickém propadlišti. Ale on drží pozice a jak nasvědčuje průzkum veřejného mínění jistá část veřejnosti to chápe.

O to je tato neblahá tradice horší.

E.M. (Mf Dnes 17. února 2005)