ARCHIV

"otevřeno"

Vážené dámy, vážení pánové,

Je to poprvé, co jsem se odhodlal komunikovat s Vámi tímto způsobem, především s těmi z Vás, kteří mi píšete dopisy. Většinou se ty dopisy týkají článků v MFDnes, ale papírové noviny mají své priority a mezi ně určitě nepatří moje komunikace se čtenáři.

Píšete mi proto, abych se dozvěděl, co si myslíte o mých článcích nebo také dost často, co si myslíte o mně. Já využiji této příležitosti, abych na základě dopisu pana J. K. zase napsal něco o dopisech čtenářů z mého hlediska. Budu upřímný, ale nic víc; nechci nikoho nutit, aby psal čtenářské dopisy právě tak, jak to vyhovuje mně. Jestli ale následující řádky pisatelům dopisů něco řeknou, budu jen rád.

1. Milé dopisy a milé úryvky z dopisů

Vůbec nejraději mám dopisy tohoto druhu:

"Vážený pane,
Se zájmem čtu Vaše články.

Používám je také do vývěsky pro veřejnost.

Vaše články kopíruji a zdarma rozdávám občanům - sousedům.

Byl jsem upozorňován, že se tímto dopouštím přestupku nebo trestného činu.

Prosím o odpověď…"

Žel, takových dopisů je v mé korespondenci jako šafránu a možná ještě méně. Mnohem víc je dopisů, které začínají (nebo pokračují) takto:

"Vážený pane
, četl jsem v MF DNES Váš článek ´O čistkách a podivných gestech´ a byl bych velmi rád, kdybyste mi odpověděl na několik otázek:

- Co jste sledovat tímto článkem?

- Kolik je Vám let? Prožil jste osobně rok 1938, Mnichov a Protektorát?

Proč tyto otázky? Totiž po přečtení Vašeho článku mi zůstala jakási pachuť něčeho záludně podlého, rafinovaně zákeřného. Úvod článku máte aktuálně o teroristech, k tomu čtenář vidí portrét prezidenta dr. E. Beneše, ovšem Vy to hned v dalším odstavci ´přehrajete´ na etnické čistky…"

Takových dopisů tedy dostávám poměrně dost. Ovšem. Když se článek čtenáři líbí, nepociťuje obvykle potřebu autorovi psát. Ale když se nelíbí - a ještě k tomu je o Němcích - potom… Přiznávám se však, že nepřívětivé výroky tohoto druhu mám raději než ty, které uvádím v dalším odstavci. Mají jednu nezadatelnou přednost: jsou věcné, upřímné a v tom, co vyjadřují, pravdivé. To je důležité. Autor výše uvedeného úryvku určitě pocítil "pachuť něčeho záludně podlého, rafinovaně zákeřného" - nic si nemusel vymýšlet, doplňovat, omlouvat či vymlouvat. Chtěl mi sdělit své pocity a podařilo se mu to. Že jeho pocity považuji za neadekvátní, to už je moje věc.

2. Přesvědčení o přehnaných (vymyšlených) činech a souvislostech.

Konečně se mohu dostat k dopisu pana J. K. z ledna toho roku. Pokud bych si ho přečetl letmo, mohl bych nabýt dojmu, že má pravdu. Že jsem opravdu vytrhl určité události z historického kontextu, a že proto je můj názor jednostranný. Posoudím-li však čtenářovy formulace věcně, zjišťuji, že chápe historickou skutečnost svérázným způsobem. Především si plete znalost a dojmy pamětníka. Samozřejmě, že jde o vyhnání Němců: "My Češi, co jsme prožili německou okupaci, víme, co to bylo (…) prakticky celý národ souhlasil s vystěhováním Němců (…) prezident Beneš nepodepsal dekrety jen tak z dlouhé chvíle, nebo recese, nebo pro zábavu." Jedna věc je, že takové je české oficiální pojetí, a druhá věc je logika tohoto uvažování: zažil jsem německou okupaci, a proto vím, jak to tehdy všechno bylo. Z dalšího obsahu dopisu je zřejmé, že pisatel nečetl politické Benešovy dekrety a že to, co předcházelo vyhnání Němců, zná jenom z jednoho projevu prezidenta Beneše z roku 1946.

To je Achillova pata pamětníků, zvláště pamětníků na události výrazné svou emotivností. Dnes existují celé generace lidí, kteří si pamatují protektorát a vyhnání Němců a další generace, které zažily komunistický režim a sovětskou invazi; nemálo je také těch, kteří zažili to všechno. To, že máme takové či onaké zkušenosti, neznamená ještě, že víme věci, o kterých jsme tehdy neměli tušení a které jsou nesmírně důležité. V myslích mnoha vrstev našich občanů zůstala "válečná" nenávist násobená neochotou přiznat, že Češi po válce dělali věci, jaké nikdy dělat neměli.

A tak se pan J. K. těžko smiřuje s tím, že vyhnání Němců byla etnická čistka, a chce ji ospravedlnit tím, že uvádí to, "co etnické čistce předcházelo." Pokud jde o činy nacistů (Mnichov, zavření českých vysokých škol, Lidice, Ležáky), není důvodu, proč s ním polemizovat, až na to, že to vše lze právem odsoudit, ale nelze to považovat za důvod k etnické čistce. Ale pan J. K. klade další otázky, například:

"Bylo morální, že po třicetileté válce v rámci rekatolizace českých zemí /muselo/ odejít 12 000 lidí do exilu?…

Bylo morální, že moji pra-pra-prapředkové museli robotovat na panském a byli při tom nevolníky?"

Věci, které cituji z dopisu pana J. K. jsou jistě zvláštní. Ten dopis nám ukazuje, podobně jako mnohé chaty na internetu, jak je důležité krotit nenávist a snažit se myslet racionálně. Jinak dojdeme k absurdnostem.

3. Čí chleba jíš, toho píseň zpívej!

Následuje důležitá část dopisu, která ukazuje na to, jak bychom se neměli unášet svou vášní. Čtenář začne uvažovat, kdo je "za tím". Přirozeně, "MF Dnes je majetkem německého kapitálu". Je to málo? Pan J. K. si vymyslel, že zatím co on "prožil německou okupaci", autor kritizovaného článku (jsem ročník 1932) to neprožil a nemůže o okupaci nic vědět. A ještě to nestačí: "další moje úvaha, píše pan J. K. byla tato: Vaše jméno připomíná, že jste měl nějakého německého předka, a tudíž máte v krvi trochu víc sympatií k německému národu než k českému."

Vida, kam až vede nenávist. Mandler není typicky německé jméno, je to jméno typicky židovské. Můj otec byl Žid (český Žid) a pan J. K. z něho málem udělal Němce…

Takže mohu poradit každému, aby v textech, které čte, hledal to, co tyto texty přinášejí věcného (do jaké míry s tím souhlasí, to jej jiná), protože úvahy o tom, kdo autora platí za to, aby měl jiné názory, než má čtenář, nevedou k ničemu dobrému.

Pro tentokrát se loučím, dámy a pánové, s přátelským pozdravem.

E.M.