ARCHIV

"otevřeno"

Kolik bylo českých průšvihů?

Na knížce Jiřího Kociana, Jiřího Pernese, Oldřicha Tůmy a kol. "České průšvihy" (Brno 2004) se dobře pozná, že vznikla z časopiseckých textů. Jednapadesát "příběhů" se nezabývá detaily, které by běžného čtenáře unavily (a beztak by je brzy zapomněl), a je napsáno tak, že je právě "běžný čtenář" (za něhož se považuji) s chutí přečte. Nerad bych se pasoval do pózy vlasteneckého osvětáře, ale myslím, že zvláště mladší generace takové knížky potřebují. I když v knížce má jít pouze o "průšvihy", jsou tu popsány několikeré události, o nichž mnozí naši lidé nevědí - a měli by vědět. Jsou tu kapitoly o vzniku první republiky, hlavní data zápasu o charakter československého státu, o rozpadu sociální demokracie, "ukázky" z postavení Němců, Slováků i Poláků, poučení o insigniádě, o Mnichovu, úryvky o poválečné obnově státu i poměrně (vzhledem k možnosti této publikace) obsáhlé pojednání o československém státu v době panství komunismu. Takovou snahu seznámit čtenáře s tím, co by měl vědět (a většinou neví) je těžké neuvítat.

O některých z těchto událostí se až do nynějška nemluvilo, anebo se o nich hovořilo poskrovnu. Předepisuje to instituce, která přesto, že jsem si ji před sedmi léty vymyslel, skutečně existuje. Napsal jsem - smím-li být tak neslušný, že sám sebe cituji -, že existuje systém neviditelných, nepsaných příkazů a zákazů, které se stále doplňují a proměňují. Tyto příkazy "platí natolik, že se jimi dodnes mnoho autorů a redaktorů bezděčně řídí jako kompasem, bez jehož střelky by ztratili existenční jistotu. Tyto normy a příkazy vytvářejí celou duchovní instituci, národní tiskovou konvenci, tiché srozumění většiny společnosti o tom, o čem se má nebo smí veřejně pojednávat (a jakým způsobem) a o čem nikoli." Národní tisková konvence je, pokud jde o její důsledky, učiněná saň. Znemožňuje nám vidět realitu normálníma očima, naplňuje nás zbytečnou zlobou a nenávistí. V publikaci "Nebát se a nekrást?" z roku 1998 jsem se odvážil popsat čtyři její hlavy: nacionalistickou, konformní, konvenčně dějepisnou a plebejsky pseudodemokratickou.

Bylo by přehnané chtít od takové knížky, jako jsou "České průšvihy", aby se s plnou vervou pustila do celé národní tiskové konvence. Je pozoruhodné, že nejvíc zůstala poplatna českému pseudodemokratickému plebejství: z jednapadesáti příběhů není žádný věnován ani církvím, ani šlechtickým rodům, ačkoli tyto struktury byly značně postihovány průšvihy. Pokud jde o ostatní hlavy národní tiskové konvence, postoupila publikace "České průšvihy" nepochybně víc kupředu.

Všimněme si některých rysů této knížky. Nejprve jejího podtitulu: "Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989". Zvláště konfrontujeme-li tento podtitul s celkem publikace, nemůžeme se zbavit dojmu, že vlastně "České průšvihy" nemají pevně ohraničené téma. Vždyť při troše dobré vůle lze každý úsek dějin považovat za krizi nebo její součást; skandálů a afér je všude na světě tolik a tak rozličných, že není jasné, kde autorům této publikace skandály a aféry svým významem začínají a končí. A co jsou vlastně "prohry" v dějinách? Musíme vždy dobře uvážit, kdo, proč a jak prohrál, a ne vždycky je to snadné..

Tyto otázky, zdůrazňuji, se netýkají jednotlivých kapitol, ale celku knížky. Autoři ovšem v úvodu říkají, že nebylo jejich cílem zpracovat "české průšvihy" v podobě "vědecky vypravených statí ani jimi suplovat jakýsi přehledný výklad českých dějin", jenže zpracování základních průšvihů vytváří na několika významných dějinných úsecích ne-li celistvý výklad událostí, tedy aspoň schematický pohled na příslušné období.Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto textu si všimnu jen něčeho z toho, co považuji za základní.

Rádi se kupříkladu dozvíme z dvaceti stran kapitol "Češi v boji s Němci", "Československo versus Polsko" a "Vznik KSČ" o několika vlastnostech vzniku a existence prvního československého státu v roce 1918, zvláště když autor, Jiří Pernes, nepopírá násilí, s nímž byli připojeni k republice sudetští Němci. Kapitola o boji Čechů a Němců končí dosud nepoužívaným zdůvodněním, proč je připojení německého etnika k Československu průšvihem:

"Je jím…to, že česká společnost se neuměla vyrovnat s existencí početné německé menšiny, kterou do svého státu pojala, a že republiku nedokázala přetvořit ve středoevropské Švýcarsko, které by za svoji vlast pokládaly všechny národnosti, jež v ní žily, a o jakém od začátku svého boje proti Habsburkům snil prezident Masaryk."

Stránky věnované vzniku Československa jsou bohužel velice poznamenané mezerovitostí. Když totiž týž autor v kapitole "Národní prohra" označil Mnichov za "největší průšvih" novodobých českých dějin a tvrdí, že "rozhodnutí ustoupit tlaku čtyř velmocí zlomilo páteř národní hrdosti", pak měl také něco říci o podmínkách, bez nichž by Mnichov nebyl možný a které právě vedou až k počátku republiky. Přečtěme si úryvek z toho hlavního, co autor píše na konci kapitoly o Mnichovu:

"Mnichov 1938 byl zřejmě největším průšvihem novodobých českých dějin. Jeho dopad na charakter a morálku národa má trvalé následky. Vždyť prohra v čestném boji má pozitivní dopad i na poraženého, dodává mu sebeúcty, o jeho hrdinství, byť skončilo tragicky, si vyprávějí ještě vnukové a jejich potomci a nacházejí v něm inspiraci k vlastním velkým činům. Dobrovolná kapitulace bez pokusu o odpor je tím nejhorším, co se může stát jednotlivci i národu. Je horší než smrt, je nesrovnatelně horší než utrpení krutého boje."

Zde vyplouvá na povrch velká mezera v pojetí knihy. V podstatě jsou "české průšvihy" pojaty z hlediska vnitřního vývoje státu, bez podstatných mezinárodních souvislostí. Když tyto souvislosti pomineme v pojednání o vzniku ČSR, projeví se to nepochopením jejího zániku. Jde o podmínky poválečné Evropy, dané versailleským systémem. Československá republika, dosud neexistující malý stát složený z šesti národností, mohla vzniknout a existovat jen z popudu vítězných mocností, zejména Francie, která v ní spatřovala součást své obranné soustavy. Jenže versailleský systém během několika let ztratil soudržnost a v třicátých letech existoval už jen formálně. Západní mocnosti nebyly schopny (a neměly ani o to zájem) zápasit proti Německu o Československo, které pro ně ztratilo cenu a strategický smysl. Mnichov byl obrovský průšvih Anglie a Francie, milník na cestě k vítěznému tažení hitlerovských armád v příštích dvou letech.

U nás se mimo jiné v důsledku dlouholeté komunistické propagandy vytvořilo všeobecné mínění, že zatímco ostatní evropské státy byly okupovány nacisty až po boji s wehrmachtem, Češi jediní nebojovali. Je pozoruhodné, jak se může tak dlouho udržet naprostý nonsens; Češi jediní připadli třetí říši před válkou, mnichovskou dohodou velmocí (a později 15. března, kdy se, jak se dnes všeobecně uznává, opravdu nedalo nic dělat), ostatní státy byly Hitlerem napadeny. Když byly napadeny, bránily se. Ale Československo bylo napadeno Chamberlainem a Daladierem a s těmi bojovat nemohlo. Ať byl Edvard Beneš, jaký byl, toto věděl příliš dobře. Nevěděl ovšem to, co my dobře víme: že k mnichovské dohodě byl Hitler donucen Mussolinim a Goebelsem, protože on nechtěl dohodu. Chtěl, aby se prokázala převaha německých zbraní v boji. Kdyby k tomu bylo došlo (Československo stálo proti vůli celé Evropy), nemělo by to "pozitivní dopad na poraženého", jak se domnívají komunisté i Jiří Pernes. Už proto ne, že o čestný boj tehdy bohužel nemohlo jít…

Může být, že Pernesovo pojetí je součástí pojetí širšího, v němž Mnichov jakožto "největší průšvih" (ve skutečnosti ovšem průšvih západních mocností) má zastínit skutečně tragické prohry, na nichž brzy poté česká politika začala pracovat sama. Není to přece náhoda, že český zahraniční odboj není v "Českých průšvizích" považován za krizi (není tu o něm ani jedna kapitola), a přece pokud není považován za průšvih on sám, připravoval mnoho neblahých věcí. Tato knížka dává do protikladu Benešovo pojetí kontinuity zahraničního odboje s první republikou a nutnost upravit stát po roce 1945 novým způsobem.

Ale tyto ideje nestály proti sobě. Jak londýnský, tak moskevský exil hodlaly v podstatě od počátku války obnovit poválečnou republiku na zcela jiných základech, než na jakých stál československý stát před válkou, lišily se jen tím, jak si obnovenou republiku představovaly. Na samém počátku tohoto vývoje Edvard Beneš vytvořil ideu poválečné revoluce, která bude řízena několika socialistickými stranami bez opozice, vypořádá se se zrádci a kolaboranty, vyžene Němce a Maďary z Československa, spojí svůj osud se Sovětským svazem a zkonfiskuje velké a větší majetky. Komunisté na základě těchto (a svých) podnětů vytvořili revoluční plán první poválečné československé vlády (tzv. Košický vládní program), a v důsledku těchto a dalších okolností se za války intenzivně připravovalo vyhnání Němců, zestátňování průmyslu, byla podepsána smlouva se Sovětským svazem, vytvořila se polototalitní Národní fronta spočívající na moci "lidem" řízených národních výborů a nepřipouštějící opozici.

To byly obrovské "průšvihy" o kterých naše kniha nechce nic vědět.Je logické, že se to projevilo na výkladu vyhnání Němců. "České průšvihy" sice pokročily v chápání situace zdejšího německého obyvatelstva, ale pokud jde o vyhnání Němců, považuje jej za oprávněný. Tak se tento pokrok týká pouze víceméně obšírného a místy slušně podaného tzv. divokého odsunu, tj. vyhánění Němců před postupimskou konferencí. Proč slušného jen "místy"? Protože výklad trvá na krutostech páchaných českou zdivočelou lůzou na Němcích jako na tzv. excesech, které pokazily "správnou" věc odsunu. A to přesto, že dnes jsou dostupné veřejnosti (a tím spíš historikům!) prameny a literatura, které dokazují, že autor v následujících řádcích píše vědomou nepravdu. In nuce zní takto

"Exilová vláda ani dr. Beneš nebyli zpočátku nadšeni myšlenkou na odsun sudetských Němců, prezident hledal jiná možná řešení a netajil se jimi. Když v létě 1944 hovořil v rozhlasovém projevu o možnostech nového zapojení německých spoluobčanů do života v osvobozené demokratické republice, odpověděl mu domácí odboj 10. července 1944 rozhořčeně (…)

Nakonec se s myšlenkou na vystěhování Němců z Československa ztotožnila i exilová vláda v Londýně a za své ji přijalo i moskevské vedení KSČ…".

Dr. Beneš ovšem hledal i jiná řešení - ale nikoli "nakonec", v roce 1944, nýbrž od počátku války, a to pouze pro případ, že by mezinárodní situace neumožňovala celkové vyhnání Němců. Nechce se mi věřit, že by Jiří Pernes neznal Benešovu depeši pro Ústřední vedení odboje domácího z 8. září roku 1941:

"…To znamená tudíž mít dva programy: a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců, b) minimální: zbavení se alespoň milionu Němců za cenu každou…"

Ve skutečnosti byl tzv. divoký odsun pouze předem naplánovanou součástí celkového vyhnání Němců (jak vidno "maximálního" programu). Nejen s tzv. odsunem, ale i s divokým odsunem souhlasily a uskutečňovaly jej všechny strany Národní fronty. Jejich představitelé také naléhavě apelovali na lidskou spodinu, aby se "vyrovnala" s nenáviděnými Němci. Česká politika podporovala divoký odsun (a spolupracovala na něm se Stalinem), protože potřebovala postavit západní mocnosti ve věci vyhnání Němců před hotovou věc. Jiří Pernes tu zůstává v hranicích oficiálního pojetí, které se tváří, jako by česká politika o ničem takovém nevěděla. Autor posléze rekapituluje tzv. odsun Němců a píše:

"A právě to byl ten největší český průšvih, k jakému v této době a v této souvislosti došlo: dlouho potlačovaná nenávist vůči německým okupantům vyústila v lynčování, krutosti a zvěrstva, jichž se Češi dopouštěli na Němcích - většinou (?) vinných nejhoršími zločiny a kompromitovaných aktivní podporou nelidského nacistického učení - nyní však bezbranných a bezmocných. Ne odsun sám, který nepochybně byl výrazem historické spravedlnosti, ale nelidské excesy, k nimž v jeho průběhu docházelo."

A tak přece jen tato knížka by potřebovala rychle doplňovat publicistickou literaturou méně konformní. Takovou, která by se nebála nejen poválečné revoluce a Benešových dekretů,, ale ani "průšvihů" v 19. století (rukopisná falsa, rukopisné boje, Masaryk, rituální vražda a antisemitismus a další), které "České průšvihy" nezmiňují. Není úkolem článku, který uvažuje o "Českých průšvizích", aby se zabýval tím, jak právě tato knížka měla vypadat, a proto snad nevadí, že jsem se věnoval jen některým z jejích vlastností, které z hlediska koncepce považuji za zastaralé. Knížka sama vypadá tak, jak ji autoři napsali. Ale nesmíme si to, co píší o jednotlivých událostech, plést s dějinami. Dějiny (ani české) nejsou pouze shromažďováním průšvihů; to, co se zdá jako izolovaný skandál či průšvih bývá součástí děje, který má také druhou, nejenom negativní stránku (to je dobře vidět například na založení Československa). Popisovat dějiny takto, se snahou vyvarovat se jednostrannosti, dá ovšem víc práce, než jak to udělali autoři knížky, o níž jsem dnes na tomto místě uvažoval. Ale že by toho byli schopni, o tom nelze pochybovat.

E.M.