ARCHIV

"otevřeno"

Oprávněná kritika Evropské unie?

V článku ve francouzském listu Le Figaro podrobil český exprezident Havel ostré kritice Evropskou unii, která se rozhodla zaujmout vstřícnější postoj k režimu Fidéla Castra. Členské státy EU nemají napříště zvát na velvyslanecké recepce členských států v Havaně zástupce tamní opozice a mají obnovit dialog s kubánskou komunistickou vládou. Podle Václava Havla se unie rozhodla "tančit podle toho, jak Fidél píská…, pošpinila ideál svobody a úcty k lidským právům, která sama obhajuje a která si vetkla také do své ústavy". Je otázka, ptá se Havel, kde se ústupky Evropské unie vůči kubánskému diktátorovi zastaví. Domnívá se, že "lze těžko najít ostudnější praktiku" než hodit přes palubu oponenty Castrovy diktatury kvůli ziskům evropských společností na ostrově.

Jaké asi motivy vedly Václava Havla k tak ostré kritice Evropské unie?

Především jistě to, že Havel jako bývalý disident nenávidí diktatury, zejména komunistické. Dále okolnost, že nesdílí antiamerikanismus větší části Evropské unie. Spojené státy vedou s komunistickým režimem na Kubě neustálý boj a nynější "samostatný postoj" Evropské unie americké politice vůči Kubě právě neprospěje. (Nezaujatému pozorovateli neujde, že tento krok EU Fidéla Castra podpoří.) Jistě se Havel také domnívá - a vlastně to i říká -, že nová zahraničně politická linie unie nijak neprospěje kubánskému boji za svobodu, že tedy Evropská unie svůj dosavadní kurs vůči Kubě neměla měnit.

Jakým způsobem se má postupovat proti diktátorským a polodiktátorským režimům a hnutím, to zdaleka není jednoduché. Záleží to například na síle a moci příslušného státu (tak vůči příliš silné Čínské lidové republice je "ostrý" postup vyloučen), ale i na dalších okolnostech, zejména na tom, do jaké míry se dokáží dohodnout Spojené státy a Evropa. Případ kubánského ostrova, který ovšem neoplývá silou zbraní a hospodářskou mocí, jako by dokládal, že taková dohoda je stále těžší.

V této souvislosti neškodí připomenout (a dokonce i našemu exprezidentovi), že státy Evropské unie hrají už dlouho podobně podivnou hru na Blízkém východě. V den vzpomínek na holocaust ronila Evropa slzy nad milionovými oběťmi, které museli přinést Židé smrtící nacistické mašinérii, a nevzpomněla na to, že mnohé její státy velmi nešetrně zacházely s Židy po válce (kupříkladu u nás když Židé přežili koncentrák a shodou okolností mluvili německy, byli odsunuti). Tento vztah k Židům trvá dodnes. Velké evropské státy podporovaly Arafata a dovolily zanést vzorné teroristy z Hamasu do listiny teroristických organizací teprve tehdy, když už to jinak nešlo. Evropská unie by nemusela nad tragickým osudem Židů slzet; lepší by bylo, kdyby podporovala demokratický židovský stát, a ne teroristy.

Vraťme se k našemu exprezidentovi. Rád by osvobodil nesvobodné obyvatelstvo z okovů diktatur a autoritativních režimů. Ale je jich na světě mnoho a i význačnému jednotlivci nezbývá než vybrat si to, nač jeho síly stačí.

Nemyslím, že by Havlovi jeho síly stačily na Fidéla Castra. Ale řekl bych, že jeho kritika Evropské unie, byť třeba verbálně příliš ostrá, přece jen byla na místě.

E.M.