ARCHIV

"otevřeno"

Smůla protifašistů

Již delší dobu se hovoří (a pak zas přestane hovořit) o"gestu" z naší české strany vůči německým antifašistům. To by spočívalo v jistém druhu odškodnění těch antifašistů, kteří ještě do dneška přežili. Údajně o této stále aktuální otázce jedná dokonce i vláda. Zdá se, že pokud jde o eventuální odškodnění antifašistů, nepanuje v řadách sociální demokracie a vládní koalice jednota. ODS v otázce odškodnění antifašistů jednotná je. Podle předsedy ODS Topolánka by bylo neodpovědné tyto otázky, související se sudetskými Němci a Benešovými dekrety, dokonce i tímto způsobem otevírat..

Ale není tomu tak, že by se odškodněním antifašistů nutně otevřela problematika Benešových dekretů. Spíše je podivné, že se o něm nehovořilo už dávno. Krátké zamyšlení stačí k tomu zjistit proč.

Antifašisty se po válce poněkud nepřesně nazývali lidé jakékoli národnosti, kteří byli protivníky Hitlera a nacismu. Tito lidé buď emigrovali, nebo - pokud zůstali v okupované Evropě - byli vydáni v šanc hitlerovské mašinérii. Někteří přežili a většinou neměli snadný život. Tak například německým protifašistům z Čech a Moravy (o jejichž odškodnění se právě údajně jedná), kteří přežili koncentrák a před válkou vlastnili zemědělskou půdu a k ní patřící budovy, byla tato půda hned po válce zkonfiskována. Poválečná brožura ministerstva vnitra pro národní výbory upozorňovala na to, že půda jim může být vrácena pouze tehdy, "prokáže-li dotyčná osoba, že se aktivně účastnila boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR. Trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem nestačí pro vynětí zemědělského majetku z konfiskace". Podle názoru ministerstva zemědělství je třeba "odejmouti držbu zemědělské půdy co největšímu počtu osob německé národnosti vzhledem ke značnému potenciálu nebezpečí takové držby…".

Na základě tohoto příkladu si lze představit nesnadný úděl německých antifašistů po druhé světové válce. Nechci na tomto místě tuto otázku rozebírat, je jasná a to, oč jde, je otázka odškodnění těch antifašistů, kteří ještě žijí. Tito lidé byli za druhé světové války našimi spojenci proti nacismu a většinou trpěli za společnou věc (totéž platí pro německy hovořící židy, pokud se vrátili z koncentráku). To, co je patnáct let po válce nesnadné k chápání, není jejich odškodnění jako takové, nýbrž nesnadno zodpověditelná otázka, jak to, že nebyli odškodněni už dávno a že nyní naše politické strany moudře uvažují, co s tím.

Odpověď na tuto otázku je snadná: až dosud chápeme tyto antifašisty podle paušální válečné nenávisti jako naše nepřátele. Jenomže… Letos uplyne 60 (!) let od konce světové války. A v čem jiném spočívá naše nepřátelství vůči těmto lidem než v tom, že mají (spíše měli, uvážíme-li, kolik z nich už není mezi živými) německou národnost?

Šedesát let po válce je nejvyšší čas rozhodnout se, kdo je vlastně našim nepřítelem. Falešní nepřátelé jsou právě tak nebezpeční jako falešní přátelé. O nepřátelství se ovšem v případě německých antifašistů nedá mluvit. Tak proč ty rozpaky naší politiky?

E.M. Mf Dnes, 14. ledna 2005