ARCHIV

"otevřeno"

Nesplacený dluh Václava Havla

Na vyřízení dluhu, o němž je řeč, bylo opravdu času dost. Oč jde: 30. října loňského roku vyšel v Mf Dnes rozhovor Karla Hvížďaly s exprezidentem Václavem Havlem o listopadu 1989. Jeden důležitý odstavec rozhovoru značně očernil bývalé funkcionáře Demokratické iniciativy (viz dále). Poté, co si Václav Havel postěžoval na Obrodu, položil mu Karel Hvížďala pozoruhodně improvizovanou otázku: " Ještě nějaké uskupení z vašeho pohledu tehdy činilo problémy?". Exprezident odpověděl:

"Tvářisti, ale naštěstí byli tak okrajoví, že dění nemohli nějak ovlivnit. Ale zlobili, protože dělali něco obdobného jako Obroda. OF je poslalo třeba do ČKD, aby dělníkům vysvětlovali stav věcí, ale oni cestou zapomněli, že tam jdou za OF, a říkali: My jsme Demokratická iniciativa a agitovali pro sebe. Prezentovali pouze sebe. Bylo jich naštěstí málo a neměli takový vliv. Obroda představovala vážnější problém, protože za nimi nepřímo stály desítky tisíc reformních komunistů, kteří byli po roce 1968 vyhozeni. Tím ani o jedněch, ani o druhých neříkám, že to nejsou v jádře dobří nebo zajímaví lidé. Pouze jsem v nich cítil, že tváří v tvář mezní historické situaci myslí víc na sebe než na společnou věc."

"Dělal byste dnes něco z toho, co jste v těch prvních dnech dělal, jinak?"

"… Z doby revoluční si nějaké velké a zřetelné chyby nejsem vědom. Spíš vidím nedobré chování jiných. Mluvil jsem o Obrodě, Demokratické iniciativě a ještě bych se měl zmínit o panu Zdeňku Zbořilovi…"

Byl jsem předsedou Demokratické iniciativy, a tak míří zdrcující Havlova kritika kromě Bohumila Doležala a Karla Štindla hlavně na mne. Ta kritika je vážná, a to o to víc, že je od začátku do konce vymyšlená. 3. listopadu jsem proto v Mf Dnes Václava Havla vyzval, aby svá obvinění doložil. Podivil jsem se, jak se v Havlově textu objevil pojem "tvářisti" (Tvář byla zrušena v roce 1969) a srovnání s Obrodou jsem nazval za urážlivé. Uvedl jsem, že Demokratická iniciativa, která se prohlásila opoziční politickou stranou ještě před listopadovým převratem, nemohla "zlobit", protože nemohla dělat vůbec nic, nemohla vyvíjet jakoukoli veřejnou činnost:

"Vedoucí skupina OF (které jsme spoluzakládali), nám v listopadu 1989 znemožnila samostatnou činnost, ačkoli strany Národní fronty v jejich činnosti nijak neomezovala. Nesměli jsme ani společně vystupovat s představiteli OF. Je mi záhadou, jak Václav Havel vyfabuloval, že OF vyslalo někoho z Demokratické iniciativy do ČKD. Osobnost jeho formátu by to měla umět vysvětlit. 19. listopadu, kdy se zakládalo OF, bylo celé vedení DI zatčeno a až do noci drženo ve vazbě. Jistě ne proto, že bychom působili obdobně jako Obroda…"

Chápu, že pocit viny snadno sublimuje a vede k osočování těch, kterým jsme ukřivdili. Tak si Havlovy výmysly vysvětluji. Ale třeba je to ještě jinak. V každém případě by se Václav Havel neměl tvářit, jako že můj dopis nečetl - už proto, že je to v takové věci neslušné. Mohu mu přislíbit, že neodpoví-li nyní, budu mu tento nesplacený dluh neustále připomínat.

Pro čtenáře, z nichž mnozí události kolem listopadu 1989 neznají (nebo na ně pozapomněli), připojuji informativní text:

Demokratická iniciativa v listopadu 1989

Při loňských oslavách 17. listopadu 1989 se přes všechnu okázalost projevily četné rozpory v názorech na to, jak byl připravován sametový převrat, jak byl proveden a jaké z toho byly (a jsou) důsledky. Hlavní "listopadoví" disidenti uváděli, že převrat nebyl nijak organizován, protože oni chystali poměrně mírnou demonstraci na 10. prosinec. Víceméně se tím dnes honosí, přestože zmínky historiků tuto pýchu nepotvrzují. V knize Labyrintem revoluce o tom Jiří Suk píše:

"Intelektuálové se nemohli prokázat konceptem systémové změny a hledali nějaké provizorní řešení, které by jim poskytlo čas na zformování a rozšíření vlastních řad. Názorově heterogenní občanské aktivity začaly vytvářet cílevědomou opozici až v důsledku událostí 17. listopadu." (s. 24)

A tak není divu, že například prof. Valtr Komárek neskrýval ještě po patnácti letech zděšení z toho, jak se disent připravoval na převrat. Opravdu, žádné takové přípravy v té době v Praze neprobíhaly. Tehdy už Polsko a Maďarsko byly natolik osvobozeny od komunistů, že se omluvily za účast na srpnové invazi do Československa v roce 1968, a Prahou procházeli utečenci z NDR. Bylo zřejmé, že sovětský blok se rozpadá. Jak je možné, že disidenti se na převrat nepřipravovali, ptal se prof. Komárek v diskusi na ČR 6, to si nebyli vědomi své odpovědnosti?

Zřejmě nebyli. 16. listopadu psali Luděk Navara a Jindřich Šídlo v Mf Dnes v článku "Sametová revoluce vůbec nemusela začít 17. listopadu 1989, ale až zhruba o měsíc později" o okolnostech, které podle mínění disentu vedly k jeho nepřipravenosti. Podle autorů to vyplývá ze vzpomínek jejích tehdejších aktérů, kteří se navíc domnívají, že kdyby byl čas na přípravu, nemuselo se do funkcí dostat tolik komunistů:

"Podle některých tehdejších aktérů měla uspěchanost revolučních událostí vliv na budoucnost země. Například v tom, že pomohla bývalým a zčásti i současným komunistům dostat se k moci či se u ní udržet. Vysoké posty tak po revoluci získal například reformní komunista (z takzvané Obrody) Alexander Dubček či tehdejší pragmatický komunista Marián Čalfa. ´Vzpomínám si, jak otec tehdy řekl, že revoluce začala dřív, než čekal, a že síly Obrody jsou díky tomu mnohem lépe připraveny,´ řekl Marek Benda, syn již zemřelého zakladatele nezávislého křesťanskodemokratického hnutí Václava Bendy."

To bohužel zcela souhlasí se zkušenostmi Demokratické iniciativy. Ta vznikla v druhém pololetí roku 1987jako první občanské opoziční uskupení po Chartě 77, sestávala z obyčejných lidí s civilním zaměstnáním a byla na rozdíl od ostatních disidentských skupin zaměřena vysloveně politicky. Bylo proto logické, že o dva roky později, po celé druhé pololetí roku 1989, jsme se pokoušeli vytvořit koordinační výbor politické opozice. Měl sestávat ze zástupců hlavních disidentských skupin a jeho hlavním úkolem mělo být rychlé prosazování demokratizace poměrů a příprava disentu na převrat. Je mrzuté, že se to nepodařilo.

V dané situaci byla pochopitelně nejdůležitějším opozičním uskupením Charta 77. Přestože její kritika režimu byla zaměřena morálně, činila si Charta, jak se později ukázalo, nárok na politickou vládu v zemi. Pro tento rozpor mezi morálkou a politikou dvojnásob potřebovala spolupráci s ostatními opozičními skupinami, zejména s občanskou iniciativou HOS. Ta původně vznikla jako odnož Charty 77, avšak v roce 1989 spolupracovala s Demokratickou iniciativou. Obě opoziční iniciativy usilovaly o co nejrychlejší vývoj událostí. Chtěla-li Charta 77 mít režii následujících událostí ve vlastních rukou, musela překazit jak vytvoření koordinačního výboru, tak spolupráci DI a HOSu. Domyslíme se to snadno i podle slov Luďka Navary a Jindřicha Šídla v citovaném článku:

"Odpůrci režimu plánovali velkou protestní akci ku příležitosti Dne lidských práv u Palackého sochy na nábřeží Vltavy až na 10. prosince. A s obavami počítali, kolik tam asi tak může přijít lidí. ´Byli jsme s Václavem Havlem a Jiřím Křižanem na Hrádečku a fakticky se připravovali na demonstraci 10. prosince. Chtěli jsme prolomit tu tradiční podobu manifestací - slibovali jsme si, že bychom mohli k programu přitáhnout další lidi, spousta jich podepsala Několik vět,´ vzpomíná na setkání před 17. listopadem Alexandr Vondra".

Události v sovětském bloku však postupovaly neobyčejně rychle (už počátkem listopadu padla berlínská zeď!) a bylo velmi nejisté, zda se v Československu komunistický režim udrží až do 10. prosince. A tak se stala zvláštní věc: hlavní česká disidentská organizace, Charta 77 se úspěšně pokusila rozpad režimu zpomalit. Stalo se to v srpnu 1989 při výročí srpnové sovětské invaze. Demokratická iniciativa a HOS vyzvaly občany, aby se 21. srpna večer zúčastnili hodinového protestního korza. Výzvu vysílaly zahraniční stanice do Československa. Byl to jedině možný a účinný způsob, jak zorganizovat demonstraci.

Václav Havel však demonstraci 21. srpna nehodlal strpět. Vydal veřejné, opakovaně vysílané prohlášení, že režim se chystá 21. srpna utopit Václavské náměstí v krvi, a podporován dalšími známými disidenty zasadil se veškerou svou autoritou, aby demonstraci zabránil. Posléze se mu to podařilo. Nedlouho potom, v říjnu, přestalo s Demokratickou iniciativou spolupracovat vedení občanské aktivity HOS.

V říjnových a prvních listopadových dnech počet členů a sympatizujících s Demokratickou iniciativou rychle rostl a my jsme se na základě toho domnívali, že jsme schopni samostatné akce. 11. listopadu jsme se prohlásili opoziční politickou stranou. V žádosti, abychom byli registrováni jako nezávislá politická strana, jsme mimo jiné žádali okamžité svobody náboženství, názoru a projevu, sdružení a shromažďování, dále svobodu pohybu a cestování.

Uvedli jsme, že

"cílem nezávislé politické strany Československá iniciativa je v rámci helsinského procesu a ve spolupráci s ostatními demokratickými silami v ČSSR přispět k překonání současné krize československé společnosti, k vytvoření pluralitního československého státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami."

Nevím, co bychom dělali, kdybychom tušili, že je to přesně týden před 17. listopadem, a vlastně tedy před pádem režimu. To ovšem nevěděl nikdo. A tak jsme vzhlíželi do budoucnosti s jistými obavami z StB. Ale tyto pocity stísněnosti byly brzy zaplašeny příjemným překvapením: v následujících dnech zavalilo předsednictvo Demokratické iniciativy (a spolu s ním i přední disidenty) množství písemných přihlášek a vyjádření sympatií k nové straně.

Charta 77 v nás viděla hlavně mocenského konkurenta, který by mohl spolupůsobit k "předčasnému" zhroucení režim. Samozřejmě, že ještě víc se Demokratické iniciativy obávala státní moc. V týž den, kdy se večer v Činoherním klubu zakládalo Občanské fórum (19. listopadu), bylo celé vedení Demokratické iniciativy až do pozdních večerních hodin internováno (pouze Karel Štindl zatčení unikl a jménem Demokratické iniciativy se zúčastnil založení Občanského fóra). Vnitru šlo evidentně o to, aby se neuplatnil program nové politické strany a její metody.

Žádost, aby DI byla zaregistrována jako politická strana, přiměla dosud nebývalou část veřejnosti k tomu, že procitla z politické letargie. Je pravděpodobné, že to urychlilo běh událostí. Kategorické požadavky DI (například - vytvoření přechodné vlády, vypracování demokratické ústavy ČSSR; přijetí zákona o svobodných volbách), se ovšem ministerstvu vnitra jistě líbily podstatně méně než politické rozpaky vedoucí skupiny disentu. Do jaké míry bylo zatčení předsednictva DI sympatické vedení disentu, to znamená Chartě 77, to nevím. Ale využilo situace. Když vzniklo Občanské fórum, jeho vedení se podařilo velmi rychle dostat naši vznikající stranu na vedlejší kolej. Vytvořilo tzv. koncepční komisi (později byla přejmenována na politickou), o níž se v citované knize Jiřího Suka dočteme:

V březnu 1990 v rozhovoru s historiky diplomaticky odkryl Ivan Havel podstatný důvod, který vedl k vytvoření této názorově heterogenní skupiny: "Koncepční komise (dnes to snad už mohu prozradit) měla soustředit především ty, kteří by mohli zdlouhavými politickými diskusemi ohrozit efektivnost rozhodování." (s. 308)

A Alexandr Vondra vysvětluje v rozhovoru pro Lidové noviny 10. listopadu 2004 další příčinu. Když zdůvodňuje, proč se v hnutí po 17. listopadu neuplatnily ženy, říká: "ten důvod je trošku v tom, že po 17. listopadu nastal boj vlků. Byl to boj o svá místa na slunci a to tehdy byla doména chlapů…".

Saša Vondra se vyjádřil přesně. Já sám bych se neodvažoval nazývat jejich hnutí shromážděním vlků. Pokud však jde o Demokratickou iniciativu, nejenže nebyla hnutím vlků, byla vznikající demokratickou stranou. Nu a tak ji vlci postupně z politiky vyštípali. Tvrdili, že jakákoli strana je špatná, že budoucnost má pouze hnutí. A Demokratická iniciativa tehdy již byla stranou. Dnes o ní veřejnost v podstatě nic neví.

E.M.