ARCHIV

"otevřeno"

Skutečný spor o listopad?

Odmyslíme-li si oficiální ideologii, potom jako by s každým rokem odpadávala jedna pozlacená slupka sametového listopadu za druhou. Málokdo by si dnes vymýšlel, že by starý režim bez divadelních a studentských stávek trval ještě dlouhá léta; právě tak se vytratila takřka sakrální úcta k Občanskému fóru. Pokud pak jde o Mariána Čalfu, zejména o jeho jmenování předsedou vlády po volbách v červnu roku 1990, množí se hlasy, které považují tehdejší prosazení Čalfy do funkce premiéra za jeden z nejproblematičtějších kroků Havlova státnického působení. Není divu, že v dlouhém článku, který otiskla Mf DNES, Václav Havel zdůrazňoval zásluhy Mariána Čalfy a dokonce jeho nezbytnost pro zdárný vývoj českého státu. A snad že se to zdálo málo, otiskla redakce 9. prosince z pera Lukáše Jelínka článek o Mariánu Čalfovi, napsaný tak, "jako by šlo o příspěvek do oslavného jubilejního sborníku".

Zdálo by se, že druhá strana se ozve. Pokud vím, stalo se to. Ing. Miloš Hübner zaslal do Mf DNES diskusní článek, v němž odmítá rozpolcení osobnosti Mariána Čalfy na dvě části - první v komunistickém režimu, druhý po listopadu 1989 - a připomíná můj projev, jímž jsem v červenci 1990 ve Federálním shromáždění protestoval proti tomu, že po volbách, které vyhrálo s takovou převahou Občanské fórum má být jmenován premiérem vysoký činitel bývalého režimu. Zřejmě proto, že citoval má slova, mi svůj článek zaslal. A ještě mi k tomu něco připsal:

"Myslel jsem si, že mne jako milovníka literatury fantasy hned tak něco nepřekvapí, ale přerod Čalfy 10.prosince 1989 na "Čalfu nového, demokratického", je kouzlem zcela mimořádným, jaký se ani v těchto knihách nevystupuje."

Článek jsem tedy dostal a mohl jsem si ho přečíst - na rozdíl od čtenářů Mf DNES, kteří o něm dodnes nic nevědí. Ne tak o osobnosti Mariána Čalfy. O něm se už dvakrát během měsíce mohli dočíst, jak je báječný a jak byl v čele vlády Občanského fóra on, vysoký nomenklaturní kádr komunistického režimu, nepostradatelný.

Pan ing. Miloš Hübner poslal svůj článek do novin. V novinách nevyšel, a tak se snad autor na mne nebude zlobit, že jej publikuji zde:

Miloš Hübner

Nešlo o odbornou zdatnost

Podobně jako pan Lukáš Jelínek /"Čalfa for president?", 9.12./ jsem četl mnohé reflexe listopadu 1989, ale na rozdíl od něho nemám pocit, že by se Mariánu Čalfovi nějak výrazně křivdilo a že by ti, kdo o něm mluvili, snižovali jeho lidské kvality a právnickou erudici. Naopak bylo vícekrát oceněno, že na rozdíl od jiných se uměl rychle rozhodnout a přizpůsobit změněným okolnostem. Není proto třeba na jeho obhajobu vynechávat funkce v KSČ, kam vstoupil ve svých 18 letech ještě před zahájením studia práv, a přikrašlovat jeho politický životopis tak, jako by šlo o příspěvek do oslavného jubilejního sborníku.

Horečné dny vyjednávání na přelomu listopadu a prosince 1989 patří ke hvězdným okamžikům jeho kariéry, kdy naprosto přesně odhadl jednak okamžitý vývoj situace, jednak že za obrovskou popularitou Václava Havla se skrývá nezkušenost v praktické politice a vnitřní nejistota, zda dostojí očekávání, které do něho veřejnost vkládala. Objevení se Čalfovy osoby na scéně zapadlo ideálním způsobem do skládačky politických dohod, které se staly základem polistopadového uspořádání. Pokud se premiérem stane komunista a Slovák, KSČ podpoří, aby se prezidentem republiky stal nestraník a Čech. Tím byl elegantním způsobem vyřešen problém prezidentských aspirací Alexandra Dubčeka a otevřela se cesta k prezidentské volbě Václava Havla, kterého zvolili prakticky jednomyslně stejní poslanci, kteří téhož roku v únoru zvedli ruku pro pověstná "Zákonná opatření k ochraně veřejného pořádku". Účelové spojenectví mezi Mariánem Čalfou a Václavem Havlem přerostlo postupně ve vztah trvalé politické a osobní spolupráce, která přečkala revoluční dobu.

Jestliže předsednictví první polistopadové vlády bylo možné chápat jako výsledek politických dohod, spornější byla otázka, zda se má Marián Čalfa stát premiérem vlády vzešlé z voleb v červnu 1990. Prezident Václav Havel se plnou vahou své osobnosti za něj postavil a většina představitelů a poslanců VPN a OF si nepřála vyvolat otevřený konflikt s Hradem. Mnozí se tak ovšem rozhodli ve vnitřním napětí se svým politickým přesvědčením a jen nemnozí svoje námitky vyjádřili nahlas a byli odsunuti na okraj politického spektra.

Tehdejší poslanec za OF pan Emanuel Mandler vystihl v parlamentní rozpravě 10.7.1990 problém naprosto přesně: "Nemám ani trochu v úmyslu polemizovat s vysokým hodnocením, kterého se tu nedávno jak panu ministerskému předsedovi, tak panu ministru obrany dostalo z úst samotného prezidenta republiky. Jsem však přesvědčen, že po vítězství demokratických sil ve volbách měli na obou těchto významných mocenských pozicích stanout lidé, jejichž zcela nedávná minulost není spojena s komunistickou stranou a s vrcholnými institucemi totalitního systému. Mělo se tak vyjádřit, že nejde o pouhé pokračování předchozí vlády, založené na jednáních u kulatého stolu se zástupci KSČ jako rovnocennými partnery, a že vláda hodlá energicky postupovat proti silným a dobře organizovaným zbytkům starých struktur v celé naší společnosti".

Byl to ovšem hlas volajícího na poušti a historii zpětně změnit nelze. Lze však pochopit pocity mnohých aktérů tehdejších událostí, že se stalo něco nepříliš prozíravého, že se daleko posunulo vnímání, co ještě bylo za komunismu mravně přípustné, a že se tím vyrovnání společnosti s komunistickou minulostí přinejmenším zkomplikovalo. Inteligenci a odbornou zdatnost Mariána Čalfy, kterou dnes úspěšně prokazuje v soukromém sektoru, nezpochybňuje nikdo.