ARCHIV

"otevřeno"

Hlavolam evropské ústavy

Aniž si to většinou uvědomujeme, učinil náš prezident závažný krok. Sám o něm referoval v rozhovoru pro Hospodářské noviny 16. listopadu:

"HN: Jak byste stručně charakterizoval váš postoj k Evropské unii, zejména k tomu, zda přijmout nebo nepřijmout evropskou ústavu? Nejsrozumitelnější výraz mého postoje k EU vyjádřím tím, když ho bez složitých kliček zjednoduším: do Atén 16. dubna 2004 jsem smlouvu o vstupu České republiky do EU jel podepsat. Do Říma 29. října jsem evropskou ústavu podepsat nejel. Vím, že tím problém zplošťuji, ale chcete-li znát můj výrazný, jednoduchý, srozumitelný názor, tak je vyjádřen takto."

Náš prezident už mnohokrát vyjádřil svůj záporný vztah k tzv. evropské ústavě (správně k "Návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu"). 11. prosince se v Mf DNES vyjádřil k evropské ústavě obšírně a s velkou dávkou negace: "Ve své současné podobě je to radikální dokument s dalekosáhlými důsledky pro svobodu a prosperitu jednotlivých občanů a pro budoucnost národních států". K Václavu Klausovi se nyní přidala ODS, která se usnesla, že bude občany nabádat, aby v referendu řekli k evropské ústavě "ne".

Tzv. evropská ústava je rozsáhlý dokument, který se snaží sjednotit řadu dokumentů EU, dosavadních, často nepřehledných smluv i kompetenci unijních institucí. Navíc vnáší některé nové prvky a ustanovení - příklad za mnohé: čl. 59. zavádí možnost vystoupení ze svazku Unie, tedy ustanovení, které dosud neexistovalo. Není třeba zapírat, že návrh evropské ústavy je dokument krajně nepřehledný (už některé z dosavadních smluv nejsou transparentní) a že je snadné najít v něm vnitřní rozpory. Zvláště poté, co se Evropská unie rozšířila o deset dalších států, rozšířily se také řady nespokojenců s některými vlastnostmi tohoto návrhu (většina z nich má strach z evropského superstrátu).

První druh těchto nespokojenců, k nimž patří také prezident Klaus, se obává potlačení suverenity dosavadních států (například zásahy do záležitostí, v nichž jsou dosud kompetentní pouze orgány národního státu). K tomu se druží obavy z hegemonie velkých států. Dílčí konflikty vyvolávají snahy dosáhnout při různých jednáních, zejména Rady ministrů, kvalifikované většiny.

A posléze, abychom zůstali u zásadních námitek proti evropské ústavě, jde o zahraniční politiku. Návrh počítá se zřízením funkce evropského ministra zahraničí, který má být odpovědný za formulování společné zahraniční a bezpečnostní politiky Unie. Při katastrofální zahraniční politice současných velkých evropských států je to vskutku slovo do pranice.

Zůstal jsem u několika výrazných příkladů. Ponechal jsem stranou dokonce i velmi závažnou námitku "člověka z ulice", že se v něčem takovém, jako je evropská ústava, nevyzná (potřeboval by k tomu týdenní internátní školení). A to je námitka závažná. Je zřejmé, že návrh evropské ústavy je nesen snahou o co nejrychlejší integraci našeho subkontinentu. Když však Evropská unie přijala deset nových členů (dvě třetiny dosavadního počtu), bylo by logické, aby nejprve vyzkoušela, jak funguje dosavadní systém s novými členy, pokusila se ho zjednodušit, učinit transparentním, doplnila ho o nezbytnosti a teprve pak začala s prací na takových základních dokumentech, jako je tzv. evropská ústava.

A tak se zdá, že podpora návrhu evropské ústavy směřuje proti našim národním zájmům, jak o nich často promlouvá náš prezident, jinými slovy že omezí pravomoci vysokých státních orgánů. Ale takto jednoduché to není. Deset nových států vstoupilo do Evropské unie v době, kdy už práce na "Návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu" dospěla příliš daleko a příliš mnoho evropských politických skupin a směrů s ní najisto počítá jako se základem budoucí existence EU. Jeho nepřijetí (ať už parlamentem nebo v referendu - což je svým způsobem legrační, protože 9/10 hlasujících by nevědělo, oč jde) může být vážnou a dokonce základní překážkou pro spolupráci v rámci Evropské unie).

Před našim státem, stejně jako před ostatními státy Evropské unie tedy nestojí otázka, co je lepší, ale co je méně špatné:

a) přijetí velmi problematického "Návrhu smlouvy zakládajícího Ústavu pro Evropu",

nebo

b) odmítnutí tohoto návrhu s rizikem velkého zpomalení nebo zastavení evropské integrace.

Z těchto "dvou zel" je myslím to první přijatelnější. Vždyť na evropské ústavě se může pracovat i po jejím schválení a vždy může Česká republika prosazovat její úpravy. Kromě toho: naše politika si snad myslela, že je možné dosáhnout rovnováhy mezi malými a velkými státy v takovém velkém spojení států, jako je Evropská unie,? Takové představy jsou poněkud utopické.

E.M.