ARCHIV

"otevřeno"

Rozdělený svět

Radikální hnutí ráda rozdělují realitu na protilehlé tábory: na buržoazii a vykořisťované, na lidi oddané Alláhovi a proti nim stojící sionisty a křižáky; na bohatý svět a chudý svět. Je to nepřesné a zavádějící, protože vždy existuje mnoho případů, které se nehodí do žádného z těch "světů", a navíc takto vytvořené světy mají obvykle víc společného než toho, co je rozděluje. Radikálně feministicky vytvořené mužské a ženské světy jsou na tom ještě hůř. Existuje jeden lidský svět, v němž pracují muži pro ženy a ženy pro muže a ten svět je propojen mnoha spoji a nitkami. Nicméně v zahraničí a dnes už i u nás se tolik diskutuje o vztahu mužů a žen a pro jeho chápání v Česku lze na chvíli přistoupit na ono zvláštní krajní zjednodušení - mužský svět a ženský svět. A z toho hlediska se lze jakoby vědecky podívat do nedávné minulosti.

Srovnejme dvě období: poválečné a předlistopadová desetiletí 1970-1989. Poválečné období s lidovými (vlastně stannými) soudy, s vyháněním a vylikvidováním Němců, se spoustou zlatokopů v pohraničí a s předúnorovými stranickými boj - v duchu námi povoleného zjednodušení šlo nepochybně o mužský svět.

Proti tomu posrpnový "totáč" zamezoval politickou, hospodářskou a jakoukoli společenskou aktivitu a zabraňoval v ní víc mužům než ženám. Byl motivem k vytvoření chalupářské subkultury, v níž to, co se dělalo přes týden, bylo mnohem méně důležité než víkend na chalupě. Mužská bojovnost a síla byla až příliš snadno potlačena, žena obstarávala chod rodiny a domácnosti, a v důsledku toho se neobyčejně podstatně podílela na významném úsilí přežít. Tehdy byl svět ženským světem.

Po patnácti letech je velmi dobře vidět, jak se listopadem 1989 vše změnilo. Nastaly stranické boje, justiční a policejní podfuky, zápasy o zestátněné podniky, velkorysé šizení (pražské taxíky), tunelování, ústavní funkce obsazené výlučně muži - lze pochybovat, že tento patnáctiletý svět je z největší části mužský svět?

Uvedl jsem, že jde o krajní zjednodušení. Než však dáme za pravdu našim radikálním feministkám, připomeneme si krátkou etapu naší minulosti, týdne po 21. srpnu 1968. Tehdy celý národ nenásilně, ale účinně bojoval proti okupantům. Existoval tenkrát mužský a ženský svět? Každý by se tomu vysmál. Ohrožené společné zájmy bránily tomu, aby se svět rozděloval, existoval jediný nerozdělený národ.

Dnes je ovšem těžké oponovat radikálním feministkám v jejich atakování našeho dnešního, tedy "mužského světa" který je v pravém slova smyslu postkomunistický, v mnoha oborech prosáklý nepoctivostí, podloudným chováním, roztodivnými praktikami na pokraji zákona (nebo i za ním), a to v mnoha oblastech našeho života. Tak jako jsme se nevyznamenali po roce 1945, nevyznamenali jsme se dosud my muži ani v uplynulém patnáctiletí.

Jistě, jde o krajní zjednodušení. Vždyť muži jsou obklopeni ženami a jak je to s nimi? Vyčítají mužům nepoctivou a nevynalézavou politiku, nelegální praktiky v hospodářství, zničení jednoho sportovního odvětví (fotbalu), nebo je jim to jedno - či dokonce nepravosti podporují a praktikují? Kolik je kterých, to nevíme. Ale víme, že jsou další ženy, typu Olgy Sommerové, které považují za největší vadu dneška zotročení ženy. Sice to ani zdaleka není to pravé, je však těžké nevidět, že v období postkomunistické rozpolcené společnosti bude radikálních feministek přibývat. Pochopitelně, že s nimi budou nejen muži, ale i racionálně uvažující ženy polemizovat. Ale my muži bychom se měli hlavně věnovat odstraňování toho mnohého negativního, co zatěžuje náš mužský i ženský svět.

Také bychom neměli zapomenout, že existuje pouto, které pomocí mnoha obdivuhodných prostředků oba světy spojuje, láska. A kde té se daří, tam mizí rozdělování života na mužský a ženský svět a řeči o novodobém otroctví jsou pro smích.

E.M.